Souhrnná charakteristika češtiny doby baroka (Fidlerová – Čeština a dějiny, Olomouc 2013, s. 111
n.)

České země doby baroka byly mnohonárodnostním a mnohojazyčným územím a taková byla i jejich písemná
produkce. Latina nadále fungovala jako jazyk nadnárodní, univerzálně srozumitelný, jazyk vědy,
katolické liturgie a katolické církve vůbec. Z ní, ale i z jiných jazyků (něm., ital., španělštiny)
se hojně překládalo, je tedy třeba k mnohým soudobým dílům přistupovat jako k překladům.

Na půdě českých zemí a s postupem času i v prostředí exulantském chybělo širší vzdělané publikum
pro české jazykově i obsahově náročné texty. Důsledkem toho je omezení vysokého stylu v zásadě na
konzervativní styl biblický a nedostatečné vytváření nových prostředků vhodných pro náročné
umělecké texty, ale i pro texty vědecké (zvl. v oblasti lexika). Tento nedostatek se výrazně
projevil v Národním obrození. Na druhé straně je ale třeba zdůraznit rozšíření česky psané
literatury určené méně vzdělaným čtenářům a její podíl na udržování povědomí o kultivované jazykové
normě.

Formální jazykové vzdělávání probíhalo většinou v latině, a to včetně výchovy rétorické a
stylistické (k čemuž je třeba při analýze českých textů přihlížet).  Kultivovanou psanou češtinu se
autoři učili sami z mluvnic a četby knih dobrých autorů. I to vedlo k udržování a šíření určitých
archaismů, které se v mluveném jazyce patrně neužívaly. Jev z běžně mluveného užívají vzdělanci
jako prostředku k oživení nebo přiblížení se prostému čtenáři. V barokní češtině lze tedy rozlišit
a) styl vyšší (biblický, slavnostní a archaizující), a nižší (záměrně se blížící mluvenému jazyku,
připouštějící hláskové a morfologické inovace). Ale ani u jednoho nelze mluvit o jednotné normě
nebo kodifikaci: dobové texty připouštějí určitou míru kolísání na všech rovinách jazyka i
v grafice).

Hláskové a tvarové podoby v barokních textech nepřijaté do nové češtiny mohou dnes na nás působit
nespisovně, jako úpadkové. Ale jak již bylo několikrát naznačeno, jsou součástí přirozeného
jazykového vývoje, tudíž neznamená to, že jsi horší, znamená to jen, že byla upřednostněna
kontinuita se starší jazykovou tradicí.


Dittmann: Český jazyk za protektorátu 1939-1945 (Čeština a dějiny, viz výše, 126n)

Šlosar se krátce věnuje této tematice na s. 130. My mu budeme věnovat větší pozornost. Od dob
národního obrození byl moderní pojem českého národa pevně spojen s českým jazykem. Pojmy jazyk a
národ byly spjaty už ve stč. lexikálněsémantickém systému, např. stč. jazyk i stsl. językъ
znamenaly ´národ´i ´jazyk´. V dob protektorátu se prestiž českého jazyka ještě zvyšuje, mj. i díky
vyspělosti českého básnického jazyka a jeho reakci na Mnichov. Obrat k národní minulosti a
významným spisovatelům se projevil nejen řadou publikací, ale i např. převezením ostatků K. H.
Máchy z Litoměřic (r. 1938)a jejich slavnostním uložením na Vyšehradě v květnu 1939. Důležitost
češtiny b\l akcentována otevřene i v dobovém tisku. Např. dne 13. 7. 1939 byl v Národních listech
otištěn fejeton Mluvte česky vyzvedávající hodnotu mateřštiny. Z druhé strany ale sílil
germanizační tlak. Prostor Čech a Moravy, označený Heydrichem za „srdce říše“, měl být zcela
germanizován. Podle sčítání lidí z r. 1921 žilo v ČSR pčřes 3 miliony občanů německé národnosti
(včetně Židů), z toho 2. mil. v Čechách. Čeština sev protektorátu ocitla v podřadném postavení
zajištěném i právně. V jazykovědě se ještě podařilo uskutečnit nějaké projekty (Co daly naše země
Evropě a lidstvu, red. Mathesius, dlouho vycházelo Slovo a slovesnost, vyšla Pravidla českého
pravopisu).

Česká věda byla protektorátními událostmi postižena výrazně.  České vysoké školy byly od 17.
listopadu 1939 zavřeny, střední školství omezeno, chyběly učebnice, protože staré se užívat nesměly
a nové nevznikaly. Pražský ling. kroužek ztratil některé své čelné představitele (Trubeckoj zemřel,
Jakobson emigroval, konce války se nedožil Mathesius atd.), někteří badatelé stali oběťmi
heydrichiády, např. slavisté Páta a Frček. Zkrátka ztráta řady významných vědeckých a kulturních
osobností, spisovatelů, okleštění vědeckého a kulturního života, propracovaná cenzura, bylo
zastaveno téměř 1900 periodik. Jazyková politika okupantů směřovala k oslabení češtiny a preferenci
němčiny přestože podíl Němců tvořil v r, 1940 jen 3, 5 % z celkového počtu obyvatel. V r. 1939
dvojí úřední jazyk – německý a český, byla zavedena dvojjazyčnost v písemném styku mezi úřady,
uliční názvy byly buď přeložny do němčiny nebo změněny (brněnská Masarykova ul. byla přejmenována
na Hermann Göring Strasse).

Dopad protektorátního období na češtinu: Č. nebyla protektorátním období výrazněji poznamenána,
trvaleji zůstaly – kromě některých reálií, např. esesák -  jen některé lexikální jednotky a
frazeologismy: nasadit do práce, jiné rychle vymizely (nadrasák ´příslušník nadrasy´). Do mluvené
češtiny proniklo např. arbajcamt, pracák.  Specifické téma tvoří čeština v koncentračních táborech
a věznicích – např. přejímky lágrfíra ´velitel tábora´, sanatorium relativně lepší věznice nebo
tábor´. Protektorátní humor byl soudržným prostředkem vzdoru a výsměchu okupantům.  Např. homonyma
došla uplatnění ve vtipu po německém útoku na Norsko: Němci chtějí Nory poněmčit, ale Norové chtějí
Němce ponořit. Akronymum Ahoj  - Adolfa Hitlera pověsíme jistě.  Jazyk oficiálního protektorátního
tisku nese všechny znaky totalitního jazyka


Po válce nenávist k německým slovům i vlastním jménům. Vtip o Adolfovi, lidé si mění křestní jména
a příjmení, v toponymech se odstraňuje přívlastek Německý Brod.