5. Novočeský pravopis vzniká v době obrozenské úpravami bratrského pravopisu.

Některé pravopisné úpravy byly předmětem prudkých sporů jak v době národního obrození, tak později
v první polovině 19. století. Tehdy někteří obrozenci v čele nejprve s Josefem Dobrovským a posléze
s Václavem Hankou a Pavlem Josefem Šafaříkem prosadili změny, jež odstranily řadu archaismů a vedly
k novočeskému pravopisu, již velmi podobnému tomu, jak jej známe dnes.


K nejdůležitějším patří: a) Tzv. analogická úprava, realizovaná z popudu J. Dobrovského. Po c se
začalo psát jen i, í, po s, z i, í nebo y, ý podle etymologie nebo morfologické analogie: např.
tisíc, syn (ide. sūnus > synъ), nom. sg. kosi podle páni, akuz.sg. kosy podle pány atd. Úprava byla
přijata r. 1819. Byl také zaveden dnešní způsob psaní spojky i (dříve se psávala jako y) a
počátečního  u- (dříve v-).  Ve dvacátých letech byl změněn typ písma: stará gotická fraktura
(švabach) byla nahrazena latinkou (renesanční antikvou). V této souvislosti byla odstraněna spřežka
òò  a nahrazena písmenem š.

b) V r. 1842 se uskutečnila tzv. reforma skladná. Je spojena se jménem P. J. Šafaříka. Písmeno j
bylo nahrazeno písmenem í a v důsledku toho mohla být písmena g a y v platnosti j nahrazena
písmenem j; litera g se tak uvolnila pro označování g (a nemuselo se užívat g s háčkem): např. její
místo dřívějšího gegj.

c) Třetí reforma proběhla v letech 1849–1850. Bylo zavedeno psaní v místo w a ou místo au.  – V té
době se prosadily ještě další změny, jako např. nad počátečním ú se začala označovat délka (úřad),
pomocné tvary bych, bys… se začaly psát zvlášť, příklonka -li  s tiretem.


První oficiální pravidla českého pravopisu vyšla v roce 1902. Vznikla tehdy pod vedením uznávaného
lingvisty Jana Gebauera. A od té doby jsou jejich další verze pravidelně vydávány úspěšně či méně
úspěšně až do dnešních dnů. Tak byl novočeský pravopisný systém postupně zbaven všech
nevyhovujících archaismů. Jeho dnešní stav představují Pravidla českého pravopisu.


Vývoj interpunkce


1.V období 10.–13. stol. se interpunkčních (tj.  rozdělovacích)  znamének téměř neužívalo. Jen
ojediněle se nesoustavně uplatňovala tečka uprostřed řádku, která označovala místa pauz při
hlasitém přednesu:

Hore mně hospodine mój· neb otevšad mně boj i válka· otevšad šípi letie· otevšad nebezpečenstvie·
otevšad prěkaza i škoda·

Glosy k Túlci sv. Bonaventury z pol. 13.stol.


Hranice větných a souvětných celků bývají často vyznačeny velkým písmenem.


2. Ve 14. stol. je interpunkce nadále jen fakultativní. Častěji se uplatňuje ve verších, zejména
jsou-li psány in continuo. Vyskytuje se na hranicích veršů, řidčeji jinde a slouží k označování
pauz při hlasitém přednesu. V každém textu se užívá vždy jen jeden druh interpunkčního znaménka.
-V próze se interpunkční znaménka téměř nevyskytují.

            Příklad užití interpunkce v Dal:

Jim Libuše odpovědě: Řkúc: To vám beze lsti povědě:

Kak koli ste mě uhanili: když ste mě tak potupili:


3. Také v 15. stol. se uplatňuje jediné interpunkční – pauzové  znaménko, ale je rozšířeno více než
v období předchozím. Univerzálním znaménkem se oddělují souvětí, jednoduché věty a ty věty souvětí,
které jsou při hlasitém přednesu odděleny pauzou. Dále se interpunkční znaménko vyskytuje uvnitř
věty jednoduché, kde bývá pauza ve výslovnosti: Např. Aby panovatel muoj . jich známosti dosiehna .
budúcích věcí . jistotu mohl poznati (Vavřinec z Březové, Snář). V souladu s tím, co bylo řečeno,
se nadále neoddělují vokativy (oslovení), přístavky a také většina kratších vložených vět.

Z toho plyne, že v edicích staročeských děl je interpunkce doplňována editorem, a to podle našich
dnešních zásad.


4. Na počátku 16. stol. se stále ještě užívá jediného interpunkčního znaménka, ale již v průběhu
16. století se interpunkce rychle zdokonaluje. Její rozvoj je reakcí na tehdejší prudký rozvoj
souvětí. Složitým a bohatě rozvitým souvětím dosavadní jednoduchá interpunkce nestačila, a proto
byla zavedena trojstupňová interpunkce podle vzoru latinských gramatik. Tečka ukončovala souvětí,
dvojtečka byla užívána k členění složitějšího souvětí nebo periody a dále k uvozování přímé řeči,
to znamená, že se mohla vyskytnout v jednom souvětí i víckrát, čárkou byly oddělovány úseky menší.
V podstatě šlo o znaménka pauzová, ale jejich trojstupňovitost už napomáhala k lepší orientaci
v psaném textu.

A jakž sem jich jen pominula / takž sem našla toho kteréhož miluje duše má: chopila sem ho / aniž
ho pustím / až ho uvedu do domu matky své / a do pokojíčka rodičky své. Bibl Kral.

Pokud se vyskytl středník, přebíral funkci znaménka uvozujícího přímou řeč: Např. Řekl i to;
Zlapejte nám lišky / lišky pravím i ty maličké / ješto škodu dělají na vinicech / poněvadž vinice
náše teprv kvete.  Bibl Kral. Ale mnohem častěji vystupovala při uvozování přímé řeči dvojtečka.


5. Také v období barokním převládá v interpunkci princip pauzový; vedle tečky, dvojtečky a čárky se
v tiscích začíná uplatňovat středník. V hierarchii interpunkčních znamének stojí mezi dvojtečkou a
čárkou (tedy níže než dvojtečka). O jeho postupně se vyhraňující úloze vypovídají tisky ze 17.–18.
stol. Spolu s dvojtečkou sloužil k optickému zpřehlednění dlouhého, často až rozvleklého barokního
souvětí a zároveň postihoval jeho zvukovou organizaci.

(Proto je třeba při vydávání barokních děl původní rozložení dvojteček a středníků respektovat.)

            Ó laskavý spasiteli náš!

          ty si přislíbil /

          že všecko k sobě potáhneš /

          když od země pozdvížen budeš ;

          nyní si nade všecka nebesa od země pozdvížený /

          pamatúj na zaslíbení tvé /

          a táhni nás za sebou :

         nebo po odejítí tvém do nebe /

         žádné nám na zemi potěšení nepozůstává ;

         nýbrž jako žížnivý jelen touží po studnici vod :

         tak duše naše touží po tobě.

        Koniáš, Postylla,…, 1750


         Z barokní doby pocházejí první náznaky syntaktizace interpunkce, tj. užívání
interpunkčních znamének podle principu syntaktického. Nacházíme je v exilovém díle J.A.Komenského.
Komenský – na rozdíl od dosavadních zvyklostí – neodděluje čárkou východisko výpovědi od jádra
v jednoduché větě a naopak odděluje čárkou vedlejší věty spojené s větou řídící dvojicí
korelativních výrazů, např.: Akademia, ku projítí plnému té profesí, k níž kdo oddán bude:…
Do domácího prostředí však jeho podnětné interpunkční zásady nepronikly.


6. Novočeská interpunkce byla vytvořena až v 19. stol. Starý princip interpunkce založený na
výdechovém členění textu byl postupně opouštěn a nahrazován principem syntaktickým; jím se řídí
interpunkce dodnes. Podrobné poučení o dnešní interpunkci podávají Pravidla českého pravopisu z r.
1993.