černá močůvka. Válejí se v ní rozbité láhve, dna hrnců, a olysává tam břicho zdechlého kotčte. Nade vším roste divoké bejlí.
Vojtech se blíži pozpátku a ze vší síly mrští peněženkou do smrdu-tého bahna. Ohlédne se, a peněženka trčí vzhůru, nabodnuta na lodyhu. Zatínaje zuby, aby neomdlel, plazí se podél zdi, zarývá prsty do štěrbin mezi kamením a vyloví peněženku znovu.
Je mu do pláče a neví co počít. Otevře vrátka a podiví se, že domov je tak blízko, kdežto před chvíli byl tak sám...
Otec spravuje na dvoře rozeschlý sud. Vojtěch překousne trapné otálení, vyndá peněženku a vyzná se ze svého neštěstí. Pak mlčí a čeká. Ale místo upokojení mu spadne pod nohy slovo jako kámen:
„Osle!"
Vojtěch sklopí hlavu a odvleče svou hanbu do zahrady za hromadu hlíny. Kusem železa vyhloubí důlek a pochová do něho obtížný dar.
Pak se zdvihne, a krváceje uvnitř neprolitými slzami, dívá sepo silnici, která se klikatí jako řeka a ztrácí se až tam, kam se Vojtěch nikdy dosud nedostal. Dvě malé postavičky s uzlíky na rukou se kymácejí na obzoru k zoufání osiřelém.
Vojtěch se za nimi dlouho dívá a postavičky se nehýbají z místa, zasazeny vedle silnice jako dva patníky.
Ráno tam byly ještě, s hlavami sehnutými nad nekonečnou poutí. Čas míjela často je polil déšť a sežehlo slunko, ale postavičky, věčně putující, nikdy nedošly na konec dlouhé silnice. Až jednoho dne se Vojtěch pustil za nimi a dohonil je. Trupy dvou starých vrb, zkroucené a šklebící se, trčely tam nad vyschlou tůní.
Vojtěch sáhl do útrob vykotlaného pařezu, ale dlaň, kterou vytáhl, byla smutná a prázdná.
..........
,,\ Sak on už ví, zpříma za nosem!" smál se otec, když se matka ještě il til ulil, trefí-li František. Františkovi byl vzácný otcův smích a nebyl I >\ ]<•) pokazil za nic na světě; a proto se tvářil statečně a raději se ani m dlVIll na matku, která ho vždycky zahanbovala svou starostlivostí.
„Třicet čtyři - čtyřicet dva," říkal si cestou rozměry skleněných ta-UUlak, které měl v městě koupit. Nejprve se šlo přes les a na cestách I", b koleje, o kterých si František nikdy nedovedl představit, kdo je Uiii vyryl. Nikdy neviděl, aby jel lesem vůz. Loučka zůstala vzadu I )i ihcI' Vybíral, hrající si v kuličky u poslední chalupy, kdežto Franti-Irk měl před sebou vážný cíl.
Přišel na rozcestí a rozvažoval: napravo či nalevo? Doma říkali, >\<\ pi 'řád rovnou. Ale jak jít rovnou, když jsou tu dvě cesty, jedna ili \ bá vpravo a druhá vlevo, a žádná nejde rovnou? František udělá p.lr kroků po cestě vlevo, a vrátí se; pak jde po cestě vpravo, a vrátí nc, Stoji a rozvažuje, a nebe je nad ním modré a hluboké jako oči LHOlck panen bez úsměvu. Jde tudy sedlák s rukama v kapsách a dívá m im PrnntlSka zkoumavě. František hned vykročí na jednu z cest a ' 11' n' rozhodně, jako by věděl, kam jde. Stydí se za své rozpaky. Ali i lni il.il líni jde pomaleji. Což není-li to pravá cesta? Konečně [30tl I i ' 11 m Senu s uzlem trávy a zeptá se jí. Musí se ovšem vrátit, nnlý juko krev.
VyAol a lem n octl se uprostřed polí. Obilí stojí vysoko po obou ■ i i ,i i in 111 irAlnky a nic se nehne. Všecko'tkví v zlatém tichu, které voní NyloNll |il .i po/dinaný chléb. Ale modrá barva nebe a modré oči ilirp mezi iiliilliu vzbuzují ve Františkovi podivnou úzkost svou hlubokosti. Zuto vlčí máky hoří červeně a jsou odhodlány jako vášeň. 1 ''rantišek trne, jrlio bosé nohy tlapkají příliš hlasitě v horkém prachu. Nahý chlap prý běhá mezi obilím a straší. František neví, čím by mu mohl ublížit, ale dění se při každém hlasitějším šelestu.
VŽak obilí sc pojednou rozevřelo a František uzřel radniční věž města. Ulice mu zahlomozily vstříc a František se musil držet zdi, aby ho to nevzalo s sebou. Vyřídil svou věc a spěchal rychle odtud a ne-odpočinul si, dokud neucítil pod nohama chladně zelený drn. Polo-
23
29
žil opatrne sklo na mez a díval se, jak lezou brouci z pórů země a šplhají po stéblech trávy. „Prohánějí se mezi trávou jako lidé mezi stromy," pomyslil si a zahleděl se s tesknotou do bezedného nebe. Ale pak se utěšil, vzpomenuv si na domov. Jistě na něho už doma vzpomínají a maminka se uš dívá na hodiny.
František vzal sklo a vykročil. Trochu ho bolely nohy, ale pak to přešlo. Spěchal, aby se mohl pochlubit, že byl sám v městě. Nepoví ovšem, jak se zmýlil na křižovatce. Neprozradí také nic o modré úzkosti, hluboko tkvící v tichu polí. Tomu by beztoho nikdo nevěřil.
František minul ves před lesem a pak už byl na cestách, které dobře znal, ač v lese vždycky padá na člověka jakýsi strach. Věděl však, že má domů na zavolání, a protože se styděl za svůj strach, šel schválně kolem Kadetova lomu, před kterým ho doma vždycky varovali. Rákosí se nehybně zrcadlilo v temné prohlubni, na jejímž dně ležely lopaty a krompáče oněch lamačů, kteří přišli jednoho rána ke skále a našli ji zatopenu. Lamači už dávno umřeli, a lidé si vypravují pověsti o hloubce zatopeného lomu, avšak přesto svítívá rokle za letních večerů těly koupajících se a ráno plove po hladině smutná potrhaná tráva.
František usedl nad lomem a díval se s bázní do zlověstné vody. Říkají, že je velmi čistá. Několik kroků od kraje prý není tuze hluboko, tam se mohou koupat i malé děti. Františkovi se stávalo, když uviděl vodu v kaluži, že pocítil žízeň. A ted byl tak zmučen poledním parnem, že jeho celé tělo žíznilo po vodě. Sešel dolů a začal si svlékat šaty. Uzřel ve vodě svou nahou podobu. Měl pocit hrozné volnosti. Ale jak pokročil blíž, ucouvl před obrazem oblohy, která se ve vodě zachmuřila jakousi pohromou. František se však nepoddal. Šel po-malounku dál, a když mu bylo vody nad kolena, sedl si do ní a bil kolem sebe rukama, že se hladina poplašila až k protějšímu břehu. František ztichl a naslouchal, jak voda pleská o drn. Nebyl mu příjemný ten zvuk, příliš se podobající živému hlasu, a proto začal znovu bít kolem sebe. Když ho to unavilo, umínil si, že vyzkoumá, jak daleko se může jít. Mihlo se mu sice: „Kdybych se tak utopil...," zavrhl to však, neboť se mu pravidelně nevyplňovaly věci, kterými se zabýval v svých představách. Udělal ještě dva kroky, a najednou měl před očima zelenou mlhu. Okamžik ještě nevěřil, a pak zakřičel v nevýslovné hrůze. Nahoře však už nebylo nic slyšet.
30
i Idfl vní bSželi ke Kaděrovu lomu lidé a potom tam přitáhli hasič-lIlOU It Hkftčltu. Františkovy šaty a dvě tabulky skla ležely vedle vody, I 1.1,1 nic neprokazovala.Myslili,že se jim podaří trochu vody vy-
I .....110 v .i i, .i střídali sc při práci. Pumpoval silný kovář, a chvíli pum-
pgvil] i FrftntlSkŮV otec, stolař se zástěrou postříkanou od žluté bírvy, Nakonec pumpovala i Františkova matka, ale muž ji l i i.   iliu.il, protože hí pořád utírala oči zástěrou.
I ,,   m niv nnibýv.ilo, i začali hledat dlouhým hákem. Stolař byl I |, d*, ,ilr noimlmí pozorný, kdežto jeho žena usedavě plakala, oče-. ,i|.|< vi-nl Hynkovy mrtvoly.
\ \i Jih ho ,i vhiHy a položili na pošlapanou trávu. Stolař stálvza-jJU, mmiI r vlni I toCdn u I 'Yantiška a s novou bolestí, čím dál tím roz-UttvAjll, li opflt (I "pět ujišťovala, že je vskutku mrtev. I zatlačila lynknvl OĎt, V ktorých utkvěla naplno modrá úzkost, tentokráte ne-
upinflái
31