obcovaním se mnou, že se obejmeš se svou hanbou, se svým zavržením I A hle, oči nabyly výrazu odporně něžného a nebyly už zasazeny v tváři Frýbortově, nýbrž v huňaté tváři podivné obludy neurčitého těla, byly už docela blízko, u samých jeho očí; a celé to netvornéa temné, přilnavé a neviditelné tělo na ného vydechovalo teplý živočišný zápach; cítil se jím všecek objat a prostoupen, ale nemohl se hnout, měl údy ztuhlé smrtelnou mdlobou; cítil své vlastní tělo jako nějaký předmět cizí, docela mimo sebe; bránil se, bránil, uchyluje se k posledním zálohám své vůle; ale najednou ucítil, že pocl ním cosi uhnulo, že začíná padat kolmo do hlubin — trhl sebou posledním zbytkem sil a vykřikl.
Pokoj byl zalit sinavým pološerem, z kterého vyčnívaly části nábytku, roh stolu, boční stěna skříně a polička, v které byly narovnány staré noviny a brožury, kulturní pozůstalost nebožtíka Frýborta; a dole v městě hořelo nehybně několik světel, blednoucích v začínajícím úsvitu. Všecko tkvělo v mrtvé strnulosti a prázdnotě a lidský křik zněl uprostřed té noci jako v tichu vylidněné planety. Ale Cyril cítil na rtech odporně sladkou chuť obludného snu a v srdci zahanbení ponižující porážky. Byl by se chtěl skrýt sám před sebou, byl by na sebe nejraději navalil všecky hory světa, jen aby v sobě udusil vzpomínku na hnusnou něhu té obludy, na své okamžité zakolísání. Pak se znova převrátil na tvář, zahalil si hlavu do pokrývek, a ucpav násilím přístup všem myšlenkám, konečně usnul.
Když se ráno probudil, setkal se s omrzelým pohledem zimního rána, s ošumělým a nuzným vzezřením pokoje a s nesmírnou tíhou své hanby. Chápal se s odporem cárů svého života, bojuje s pocitem hnusu a lítosti, který mu stoupal do hrdla, a když mu paní Frýbortová přinesla kávu, Cyril se s úžasem zahleděl na tuto nepatrnou bytost, načínající s takovou samozřejmostí nový den.
Sedl ke kávě a míchal lžičkou v hrnku, zatímco bytná uctivě postávala, ale sotva odešla do kuchyně, vyběhl na balkón a vylil snídani do okapové roury.
Pak pohlédl před sebe a viděl, že se musí prohryzat časem jako vrstvou hnoje.
98
LUCIE LAUROVÁ
PANÍ JITCE FUČÍKOVÉ
1
Už druhou noc hořela lampička u hlav nebožtíkových, tkvíc jako kalně rudá slza v temnotě pokoje. Okna na obou stranách byla otevřena dokořán, přes bílou cestu od zahradního domku k zámečku se položily v nehybném tichu měsíčním předlouhé stíny topolů a z druhé strany vyvstaly proti lesnaté stráni bledé věže starého kláštera, ukazující s němou výmluvností k nebi.
Strnulá bledost měsíce zaplavovala pozvolna pokoj a spočinula konečně s náhlou oslnivostí na tváři mrtvého, jejíž výrazné rysy vymodelovala smrt rukou neohroženou a krutou. Hluboké oční důlky byly zasypány tmou, nos a brada ostře vystoupily a na rtech zkameněl poslední úsměv, plný záhadného poznání a ironické sladkosti. Všecek majestát smrti se usídlil na vyklenutém čele, jehož vznešený klid se úžasně odrážel od znepokojujícího pošklebku rtů. Ruce byly ovinuty růžencem a sepjaty na prsou a spojovaly tak s posunkem přísné hrdosti posunek odevzdání a věčné modlitby. Celé tělo leželo v rakvi natažené a ztuhlé v prudkosti posledního zápasu, tragická žertva, obraz hrdinské pokory člověka před boží vůlí.
Tvář dívky schýlené u okna byla takřka stejně bílá jako tvář mrtvého a její rty byly zkřiveny úsměvem bezmála stejně vědoucím a hořkým. V jejích očích už nebylo slz; zíraly suché a žhnoucí do jednoho místa, upoutány prízračným viděním, jehož mámivá sladkost sc jí už začala rozlévat krví jako úskočný jed.
Lucie Laurová bděla u svého mrtvého otce, ale modlitba jí už dávno vystydla v srdci a ruce jí ležely v klíně jako ruce člověka topícího se, který už přestal zápasit s proudem. Přiblížila se za ty dvě noci nebezpečně temnému pólu bolesti a v uších jí už začala zaznívat vábivá píseň nicoty a zmaru.
Pohled, který upírala na mrtvého v truhle, byl už skoro lhostejný a tupý. Obrátila tolikrát meč hrozného uvědomění v trhlině svého
99
srdce, že už zemdlela v pocitu smrtelného vysílení a zvráceného zadostiučinění; už ji to strhovalo k prokletým vírům zoufalství jako podemletou květinu.
Den a noc uplynuly od té chvíle, co zachytila poslední živoucí pohled nebožtíkův, pohled vyslaný ze samého pomezí věčnosti, plný marné lásky a nevýslovného stesku. Ale jaká to byla síla, ktersi jej potom k sobě upoutala jako neodolatelný magnet, takže se sice ještě upíral na ni, ale ona přitom cítila, že už ji přestává vidět, žc cíl těch drahých zornic, v nichž už už puká obraz jejích vlastních rysů, uniká stále do větší dálky, až najednou ucítila, že ji už nevidí. .. „Oči se mu obrátily v sloup," znělo jí v uších hrozné lidové rčení, a když si uvědomila, že v té chvíli ho už není na této zemi, že je od něho oddělena strašnou propastí smrti, že už nikdy neucítí teplého stisku jeho ruky a neuslyší z jeho úst své jméno vyslovené tklivým a horoucím lidským jazykem, projelo jí to srdcem jako blesk šílenství a hrůzy.
Tento otec a tato dcera se milovali s horoucností duší osamocených. Na tvář matčinu se Lucie pamatovala jen jako na andělské zjevení z dětského snu, zadýchané lehkým závojem smutku a tesknoty, a když byla děvčátkem, modlívala se k její podobizně, visící v pokoji nad klavírem, jako k obrázku svaté, která je smutná a mrtvá, ale kterou už nic nebolí. Klára Laurová umřela skoro v dívčích letech, sotva dvacetiletá, podávajíc na smrtelné posteli dvouletou dcerušku do rukou mužových, který ji zahalil nesmírnou vroucností a něhou.
Rajmund Laur, jehož otec přišel do kraje s hrabětem, posledním majitelem zámečku, oženil se s Klárou jako se sedmnáctiletým děvčátkem, které se mu odevzdalo s prudkou láskou čerstvé nevinnosti. Ale její vnitřní plamen příliš rychle strávil svůj tělesný obal a její duše odletěla k nenávratné vlasti zpolehounka, tiše, jako když si někdo slabounce oddechne uprostřed spánku. Jejímu muži zůstalo v náručí jen mrtvé tělo s pootevřenými ústy, skoro ještě panenské, a tázavý pohled osiřelého děvčátka, které klečelo u postele, spínalo baculaté ručky a s úžasem patřilo na zvrácenou hlavu mrtvé a na slzy řinoucí se po tvářích otcových,
- Lucie přilnula k otci s vášnivostí děvčátek, která brzo ztratila matku, a Laur lpěl na dceři s příchylností takřka modlo služebnou. Zámecký park a zahrada uprostřed čistého, vysoko položeného kraje
100
a výhledem na starý klášterní kostel, dlouhé vlny lesnatých svahů a bílé silnice mizející v modru obzorů obklopovaly toto dětství, které se více než s lidmi přátelilo se stromy a s ptáky, s obrázky svatých u studánek a na rozcestích, hovoříc s nimi jako s bytostmi živoucího světa.
Rajmund Laur byl vysoký hubený muž s vlasy už prošedivělými, tichý a zádumčivý, plný moudrosti člověka, který se zřekl mnohosti světa pro nepatrný kousek země, věda, že není koutu tak nuzného, aby na něj nepadala rosa a nevycházely nad ním hvězdy.
Byl málomluvný, stranil se lidí a říkával Lucii, že je sice máme všechny milovat pro jejich bídu a nesmrtelnou duši, ale že není dobré se všemi se mísit.
Horský kraj, řídce osazený, vzdálený od nejbližšího nádraží čtyři hodiny cesty, brázděný vysokými alejemi podél úzkých silníc, ohýbajícími se často pod nárazy větrů, byl přízniv tomuto osamocení, v kterém pokojně dožívaly opuštěné zámečky se staletými parky a kde mohly nerušeně obstát duše prchající před pustošícím přívalem vulgárního věku.
Malá Lucie trávila většinu svého času ve společnosti postav neviditelných, když kráčela zvolna v dlouhých šatech alejemi parku, ve vlasech květinový věnec jako korunu, a hovořila polohlasně se stíny své fantazie anebo s nebožkou matkou, která jí přicházívala vstříc bílá, s rozpuštěnými vlasy, s klínem červených a bílých růží, a mlčky usedajíc na některou lavičku, brala jí hlavu do dlaní a horoucně ji líbala. Když Lucie dorostla, nikdy nedovedla říci, bylo-li to všecko její představa a výmysl anebo skutečnost.
Dospívajíc v pannu, oslňovala oči svou průsvitnou krásou, ozářenou zevnitř klidným, ale pronikavým světlem, které prýštilo z živého pramene jejich snů a oblévalo ji zvláštní tesknotou, až se lidem při pohledu na ni tajil dech. Její tvář měla vážnost a oduševně-lost těch, kdož jsou zvyklí obcovat s mrtvými a nepřítomnými, ale v některých chvílích se kladly kolem jejl bytosti nach a vůně CŮžových poupat jako nádech žhoucího mládí. Leč v jejím okolí nebylo nikoho, kdo by se vyrovnal hrdinovi jejích představ a kdo by se mohl postavit po bok jejímu otci, muži ze všech nej krásnějšímu a nej moudřej šímu. Bylo jí dvaadvacet let a její srdce zůstalo ncujařmeno, její sny se potulovaly mezi přeludem zámeckých síní,
101
plných hudby, světel a květin, a mezi tichem klášterních chodci), chladných a mlčenlivých jako hrobky. Rajmunda Laura jímala často úzkost o dceru, když se zadíval na její krásu, pod jejíž harmonickou jasností tušil prudkost uvězněné vášně — vždyť to byla krev z jeho krve a z krve té, kterou tolik miloval. A když se s večerními červánky a s vůněmi růží vhrnul do pokoje proud neurčitého stesku a Lucie, v tváři náhle bledá a s očima planoucíma, seděla u klavíru, hrajíc zdlouhavé melodie, až pak jí to najednou zabouřilo pod rukama přívalem hřmících zvuků, a dívka, vyskočivši ze sedadla, vrhla se otci na prsa a propukla v pláč — tenkrát býval Rajmund Laur bledší než jeho dcera a jeho ruce, jejichž dotek byl měkký jako dotek rukou matčiných, hladily pomalu otřásající se hlavu dívčinu, ale přes rty mu nepřešlo ani slovo.
„Co z tebe, dítě, bude?" ptaly se jeho úzkostné oči, zatímco ji jeho ruka konej šila, a táž úzkost z nich křičela, když ležel znenadání na smrtelném lůžku, sbíraje hrdinsky sily k poslednímu zápasu,
A pak mu zrak ztuhl, ruka zchladla a srdce se zastavilo, a nebylo už Rajmunda Laura. Odešel a zanechal Lucii samotnou na tomto břehu. Marně ho volala nejsladšími jmény, neslyšel a nehýbal se. „Vždyť je mrtev!" vykřiklo v ní cosi zoufale a vášnivá bolest jl zalomcovala jako vichřice. Celou noc a celý den proplakala u mrtvoly, ždímajíc kapku po kapce krev ze srdce ustavičně sebou škubajícího, až nakonec ztichla, rty jí zledověly a oči zíraly vytřeštěné do prázdného prostoru nad hlavou3 plného lhostejných hvězd, a její vlastní život od této chvíle až do poslední hodinky se před ní rozestřel jako příšerná poušť, dlouhá k nepřečkání.
Stíny topolů ležely nehybně v siném měsíčním světle a chĚestot kobylek zněl neúnavně bezdechou srpnovou nocí. „Kolik je asi hodin?" pomyslila si najednou Lucie a zachvěla se, když se viděla kolem dokola obklíčena nekonečným oceánem času, sama, sama,
2
Tesklivý podzim s vůní jemných melancholií, vstřebávajících se do srdce jako šťávy záludných jedů, pronikal Lucii Laurovou zrádnou nostalgií hrobu. Tichá modř oblohy, v níž krvácely červené
trsy jeřabin, klenula se nad krajem ochablým v sladkém vysílení, a u zaprášených cest kvetly poslední čekanky a mateřídoušky. Listí v topolové aleji pomalu žloutlo a potácelo se bez hlesu opálovým vzduchem. Na všem ležel tklivý úsměv umírání, za kterým bylo cítit ztajenou hořkost odevzdanosti.
Lucie Laurová pila dychtivě otrávenou sladkost těchto smutků a zrádná nákaza smrti ji prostupovala stále hlouběji. Klečíc v kostele před oltářem bývala studená a bledá, rty mívala pootevřené a ztuhlé a tichá výčitka zmučené hlavy Kristovy, nakloněné nad probodeným bokem, jí byla nesrozumitelná a jitřila v ní nejasný pocit vzdoru. Prodlévala nadlouho na hřbitově, oddávala se představám odpočinku bez konce, žalu tlumeného měkkým šelestěním trávy a smutečních vrb, a zachvívala se chorobným laskáním skryté rozkoše a milostné touhy.
Večer sedávala u okna v tmavém pokoji a hleděla do parku, kde trčely stromy co den obnaženější, a z vlhnoucí hlíny to čpělo hnilobou a drásavým steskem. Pokoje zely prázdnotou a dveře jako by se byly právě za někým zavřely nebo se měly co nevidět před někým otevřít. „Vždyť on je mrtev," říkala si a náhle nevěděla, má-li být víc ohromena tím, že umřel, nebo tím, že byl vůbec kdy živ. „Mrtev, mrtev!" opakovala si jako pomatená a couvala nervózně před zavanutím bílého přeludu, kterým se najednou rozčeřilo šero pokoje. Mrtví jsou tak zvláštní, dívají se tak podivně, že člověk nikdy neví, jsou-li smutní nebo veselí, prosí-li nás o něco nebo se nám vysmívají.
Lucie nechápala toto mrazení hrůzy, když přece cítila zároveň v žilách vábení věčného spánku. Co znamenala ta bolestná krutost v záhybu rtů nebožtíkových, odkud ta zmučená skleslost ramen? Dívčina samota byla čím dál tím zoufalejší a žízeň jejího srdce čím dál tím palčivější.
Obrazy okolní skutečnosti jí vystupovaly před očima jako útržky nepochopitelných přeludů: zámeček ztichlý a zasmušilý od nedůstojné smrti posledního majitele, celý svět vymřelých generací modré krve navždy zapadlý, a dole horské městečko, dohánějící v potu tváře a v lomozu dopravních autobusů unikající cíp budoucnosti; sousedé a sedláci z kraje, stojící v neděli v hloučcích na rozích náměstí a přetřásající s rozšafnými tvářemi řeč posledních novin, a kolem dokola dvojice mladých, zaměstnané strojeným i opravdovým soubojem lásky...
102
103
• Lucie se dívala někdy v kostele s hltavou zvědavostí do tváří těch, kteří poklekali vedle ní, chtíc jim vyrvat jejich tajemství, skrytou úzkost jejich života; a viděla jizvy nečistých ran duše, ale většinou jenom záhadnou lhostejnost, zázračnou tvrdost srdce a svědomí. Jenom zřídka se setkala s pohledem, záhy se skrývajícím, při kterém cítila, že tam kdesi jsou otevřené rány jako dveře do druhého světa, ale bála se přistoupit blíže, protože by se mohla třeba mýlit nebo přijít nevhod, anebo by se jim oběma nedostávalo jazyka, kterým by se dorozuměli.
Prchala před pohledy mužů, ač donedávna, dokud byl ještě otec živ, skrývala na dně srdce tajný sen, čistou a horoucí naději, která ji vháněla ruměnec do tváře, kdykoliv se domnívala, že se nějak prozradila. Ostatně málokterý z chlapců z městečka i z okolí si pomyslil na Lucii Laurovou jako na děvče, kterého možno dosáhnout, a kdykoliv se tato ztepilá dívka, s pohyby a s pletí mladé královny, mihla mimo ně, bylo to jako závan zapomenuté báje z dětství a pravdě nepodobného snu, na který se odpovídalo stažením rtů a slovem nucené posměšným.
Jenom jeden byl mezi nimi, synek ze selské samoty za městečkem, vysoký a modrooký, který měl odvahu dát jí najevo prostou a vroucí náklonnost, věrný a rytířský každým úderem své krve. Lucii nebylo taj no toto oddané zbožňování a nemohla si zapřít, že vždycky ucítila podivnou sladkost u srdce, kdykoli na ní spočinul pohled těch jasných očí, a po průsvitných lících se jí pokaždé rozlil ruměnec jako sametový nádech. Ale ted chodila zahalená černým flórem jako bohyně žalu, její zrak byl uhranut zlým viděním, rty byly bolestně zkřiveny. Jiří Horák však čekal vytrvale a věrně.
Míjel čas, zima se snesla jako ohromný pták, který přikryl sněhem a tmou odlehlý horský kout. O Štědrém večeru stála Lucie sama v tmavém pokoji a dívala se, jak se láme na ledovém povlaku okenní tabulky fialový paprsek hvězdy, který jí ryl v srdci jako tvrdý diamant. Dívka přimhouřila oči a naslouchala s tragickou rozkoší tomuto vysokému tónu, kterému odpovídalo v dálce dlouhé úpění sýčka jako bezútešný pláč bludné duše, jako vábivé lkáni zamrzlých tůní a rybníků, skrývajících v hlubinách zrádné blaho a nekonečný žal.
Park stál strnulý a bílý pod jiskřením vánoční oblohy, v městečku svítilo žlutě několik oken a celý svět byl pohřben pod tíhou ticha, kte-
104
ré táhlo člověka dolů, dolů. Lucie cítila, jak jí stydne krev sladkým a krutým kouzlem, a když zahučel na věži klášterního kostela půlnoční zvon, ucítila náhle na svém zápěstí ostří kuchyňského nože. Vyskočila jako probuzená ze spánku, odhodila nůž do kouta, ovinula hlavu šálou a vyběhla do mrazivého vzduchu.
Za několik neděl (jaké peripetie hrůzy, skleslosti a šalebného laskání I) seděla Lucie Laurová v klášterní hovorně a otec převor, bělovlasý benediktin, jehož asketickou přísností prosakovala neobyčejná sladkost a dobrota, přecházel před ní se zkříženýma rukama, upíraje oči do země.
„Nutno odolávat mnoha pokušením, děvečko," řekl skoro šeptem, nezdvíhaje oči. „Bolest je naším přirozeným dědictvím, nemůžeme se ubránit, aby jí naše srdce nekrvácelo. Ale nesmíme se do ní nenasytně hroužit, nesmíme se jí opíjet a hříšně se s ní zasnubovat. Je na dně bolesti cosi nesvätého, pohanského, tak jako v přírodních živlech, v hlasech nočních slují a v hlubinách temných vod, vábících k zoufalství. Je to stará lež odvěkého Svůdce: ,Budete jako bohové.' A nakonec svíráme v objetí jenom sami sebe, svou vlastní nicotu a bídu, své vlastní sobectví, všecko to, před čím jsme chtěli prchnout."
Kněz se zadíval na pukající jabloňovou větvičku, která se drala do okna, a jeho rty byly hořce staženy.
„Bolest křesťanská," pokračoval stařec a odvrátil se od okna, „je zcela proniklá vírou, nadějí a láskou. Není obrácena do sebe, nezhlíží se v sobě a neochutnává samu sebe, není sobecká a pyšná, nýbrž sjednocuje se radostně s utrpením Boha a bližních. Ramena Ukřižovaného jsou rozpjatá k objímání a krev řinoucí se z Jeho ran je rosou lásky."
„Právě proto jsem chtěla všechno opustit a Jemu se obětovat," promluvila dívka tiše.
Kněz přešel několikrát mlčky světnicí, zadíval se na Lucii, která tu seděla bledá v svém černém závoji, s jizvou hlubokého zármutku v záření své krásy, a pak řekl:
„Milá děvečko, myslím, že se klamete. Vaše srdce je poraněno a touží po balzámu, vábí vás ticho klášterní cely a poezie klášterní kaple, snad vás omamuje osudná neodvolatelnost tohoto kroku, kterým byste naráz pohřbila svůj život, svou krásu a své mládí. Ale.. .,"
105
hlas knězův se zajikl, „vite, co to znamená, odříci se všeho pro Boha, vzdát se vsí pozemské naděje a útěchy, odumřít zcela světu i sobě, avšak beze vší hořkosti a soucitu nad sebou samým, bez jakékoliv aureoly světské tragiky a marnivosti, jen a jen z lásky k Tomu, který visí na kříži... ?"
Lucie seděla mlčky, se skloněnou hlavou; bělovlasý mnich se před ní zastavil, sevřel jí oběma rukama promodrávajíci se spánky, pohlédl jí do očí a řekl jí pomalu a tiše, s přízvukem zvláštní laskavé trpkosti a soucitné ironie:
„Však bude-li si z vás Bůh chtít udělat svou žertvu, on si vás najde. Neutečete mu! Jděte s pokojem!" A udělal nad ní svou dlouhou vy-záblou rukou veliký kříž.
Lucie Laurová měla dlouho pocit, že se čemusi zpronevěřuje, a jen pozvolna a zdráhavé se poddávala slastnému mrazení lásky. Nedůvěřovala si, zápasila se svou hrdostí, smála se sama sobě, vidouc se kořistí citů, o kterých se domnívala, že platí jenom pro jiné, a byla nemile užaslá, že se to končí takto. Ale možná, že je to jenom zdání, smyslový přelud, který brzo vyprchá, a její hrdost bude zachráněna...
Až jednoho dne byl celý svět vyzlacen něhou, otevřenými okny proudilo sladké světlo, vůně lnuly lichotivě k ňadrům a v srdci cosi zvonilo jako jarní potůček v trávě, jako omámené hrdélko skřivánci. Odkud ta náhlá lehkost, odkud ta touha objímat kdekterý strom a vrhnout se s pláčem do měkké a chladné trávy? Lucie najednou zvážni a stane s očima upřenýma do dálky, představujíc si znovu sen poslední noci, tvář otcovu, prosvítající záhrobním polosvětlem, jejíž každý rys, každá vráska měla v jejím srdci nezapomenutelný otisk, jak nabývá poznenáhlu podoby kohosi jiného, který se jí stává rázem stejně drahý a zasahuje nejskrytější hlubiny jejího nitra. Lucie zírá do jednoho místa, jako by se hroužila do jakési tůně, na jejímž dně zahlédla tajemství plné sladkosti a hrůzy. Cítí na sobě znamení osudu a přijímá jej se sldoněnou hlavou, hrdinsky a pokorně.
106
Veřejné mínění městečka nebylo nijak shovívavé k mladé dvojici; Lucie, zpanštělá, křehká, s pohyby jímavé vznešenosti a se stínem tajného smutku, a Jiří Horák, osmahlý selský synek, zacházející s pluhem a s motykou, to se zdálo neuvěřitelné a vyzývavé. Pohádka o Honzovi, který se zasnubuje s princeznou, zdála se urážlivá pro obecný vkus a smysl pro slušnost, měla-li se stát skutečností.
Jiří Horák byl sám omráčen svým štěstím.
Nevěřil, že je to její ruka, kterou smí tisknout k srdci, že jsou to její oči, sladké, přesladké, které mu září vstříc s něžnou horoucností a oddanou láskou, že neuhýbají před jeho pohledem, že se do nich smí hroužit jako do zázračných studánek blaženosti a lásky, že jsou to její spánky, prosvítající modrým síťovím, které svírá v dlaních, že smí vdechovat vůni jejích vlasů; a když ponejprv ucítil její rty na svých, když ucítil v objetí její panenské tělo, lnoucí k němu s naivní důvěřivostí, div mu srdce nepuklo.
Časem se ho však zmocňovala tichá hrůza z její oslňující a čisté krásy. Dostával závrať při pomyšlení, že tohle bude jeho, a cítil to jako přísný závazek, jako výzvu k nejvyššímu hrdinství.
Někdy se mu zdávalo, že mu kamsi uniká, že je nepřítomná uprostřed slov a polibků, jako by ji vtahovaly neviditelné víry. Zdálo se mu, jako by mu v těch chvílích nepatřila, jako by si ji osvojovaly tajemné mocnosti, jako by obcovala záhadným divadlům, a jemu nezbývalo leč být trpělivě na stráži a zůstat jí věren.
Bývala jako podemletá, jako by jí něco podráželo nohy, a stará úzkost, stará siroba jí zase chvílemi proměňovala ústa v bolestnou jizvu; smrtelná bledost, jí pokrývala líce a kolem očí se jí kladly podsvětní stíny.
Její láska však sestupovala hloub a hloub, krvácejíc z ran nikým netušených. Panenská a nezkušená tělem, nebyla v duši naivní, znala dvojí tvář lidských věcí a marnost lidské útěchy, a dávala všecko v sázku jako tragický hráč nebo voják ubírající se v nejistotu bitvy.
V den své svatby byla Lucie Laurová jako mladá královna, která snímá čelenku hrdé čistoty a dává se dobrovolně v poddanství mužovo, sledujíc očima do sebe obrácenýma sen o zrození nového života, který je ukryt i v srdci nejpanenštějším.
„... všecko zlé a protivné až do své smrti snášeti a trpčti..."
Spojení už bylo nerozlučné a Lucie, krásná jako měsíc v své pro-
107
svítavé bledosti, klečela před oltářem s pokorou nachýlené květiny, s klidem přijaté bolesti a naplněného osudu.
Před večerem prosila muže, aby se projeli sami v kočáře krajinou. Dva mladí bělouši klusali s nimi vesele po bílých silnicích v mírné tesknotě zářijového odpoledne, trsy rudých jeřabin krvácely v tiché modři oblohy jako nezhojitelné rány, před zámečkem se koupalavpo-sledním slunci topolová alej, vzpřímená a nehybná jako sloupoví zbořeného chrámu, a svahy a stráně, svědkové Luciina dětství a mládí, pohrouženého v sen a v příznačné šálení, ležely odevzdaně v bolestné zamhleností.
Lucii se míhalo všecko před očima jako v neskutečném světě, výjevy z jejího dětského ráje, úsměvy Madon na obrázcích v svatém stínu studánek, podobné úsměvu její nebožky matky na podobizně nad klavírem, nejasné touhy probouzejícího se ženství a nenadálá smrt otcova, obklopená srdcervoucím žalem a nepochopitelnou hrůzou, mráz strašné samoty a pokušení jedovatého zoufalství; a nakonec toto nenadálé štěstí, na jehož dně se skrývala tajemná úzkost, jako se hloubí a tragicky zatemňuje odraz modrého nebe v hlubinách rybníků a jezer...
Zatím se setmělo, mlhy vystoupily z vlhkých úvalů a krajina se pokryla sinavou bledostí luny. Cvakot koňských kopyt se rozléhal bílým tichem, podivně tázavým a záludným, oči Luciiny tmavěly víc a víc pod stříbrnou oslnivostí čelenky a její ruce se chvěly. Kočár jel po úzké silnici, po pravé straně byl vysoký příkrý svah a po levé se hloubila rokle, z jejíhož dna se ozývalo šplouchání potoka.
Lucie se najednou vztyčila, chopila se opratí a švihla do koní, kteří se pustili v divoký cval. Silnice se na těch místech prudce svažovala, a ubíhajíc nad samým pokrajem temného srázu, byla bílá hrůzou, ne však bledší nežli tvář Luciina, jejíž oči planuly záhadným Šílenstvím, jak stála vztyčená v kočáře v bílém závoji nevěsty, podobná nočnímu zjevení, ženoucímu povoz do náručí smrti.
Jiří seděl jako omráčený, potáceje se mezi úžasem, hrůzou a márnivou závratí, a nepoznával té, s kterou měl být za chvíli jedno tělo. Slyšel jen rachot točících se kol a jasný cvakot podkov a tušil dole černý jícen propasti, do níž se bál pohlédnout. Konečně se nazdvihl a sáhl po opratích, ale v tom okamžiku je Lucie odhodila na hřbety koní, kteří odpověděli divokým zaržáním a letěli jako dva příšerní
108
ptáci. Jiří se chopil Lucie, která stála studená a ztuhlá jako ve zlé extázi, zavřel oči a čekal, kdy se kočár i s koňmi zřítí do propasti.
Nebyl by později dovedl říci, trvala-li ta pekelná jízda dvě vteřiny anebo několik hodin; ale když najednou sjeli koně na rovnou louku a zastavili se, probíral se dlouho z mrákot jako z nemožného snu. měsíc klidně svítil na vodu v potoce, vinoucí se trávou a vrbovým houštím, a stříbrným tichem zněl neúnavný chřestot kobylek. Lucie, stále ještě vzpřímená, položila mu najednou hlavu na prsa a propukla v pláč. Pohladil ji měkce po vlasech a zašeptal: „Moje, moje..."
Hřbitov ležel tichý a zesládly v pozdním říjnovém odpoledni, v záhonech aster a chryzantém, a po hrobech se Hnula měkká sluneční záře. Smířená dramata, rozsouzené pře, zmlklé křivdy a zločiny odňaté pravomoci tohoto světa ležely tam vedle sebe vyrovnané a nevyzpytatelné.
Rajmund Laur odpočíval vjednom hrobě se svou mladičkou ženou Klárou, a ačkoli on umřel jako stařec a ona skoro jako dívka, jejich duše, neznající věku, neváhaly při shledání.
Lucie Laurová, klečíc nad pozůstatky svých rodičů, uvědomovala si s úžasem a zvláštním osvícením toto neobyčejné spojení, a představovala si otce, jak ho měla ve vzpomínce, s jeho vráskami, s hlubokým hořem jeho samoty a zmařeného osudu, jehož tíhu chápala teprve ted, a matku v závoji nevěsty, s proutkem rozmarýny, s pohledem tak čistým, tak jasným... Jak je divné, že ta útlá bytost, ta mladičká žena s očima panensky nevinnýma, jejíž zkušenost se zdaleka nevyrovnala hořkostem zkušenosti Luciiny, je její matkou. .. A přece cítila Lucie, že je tomu tak, a bylo jí zřejmé, že to, co sama zažila, bylo jejím společným majetkem s nebožkou, že jsou srostlé jako dva vzdálené stromy spjaté podzemním kořenem, kterým prosakuje míza z jednoho do druhého.
Ale co ji stálo to poznání! Kolikrát myslila, že už je ode všeho odpoutána, že už nic pro sebe nečeká, a přece musila vždycky znovu zápasit, znovu se učit trpět a zapírat I
109
Jak se s ní za ta léta všechno divně zatočilo! Kolikrát jí všecky věci změnily perspektivu, jako když se všecko náhle octne v šikmé poloze, hlavou dolů, krátké se stane dlouhým a dlouhé širokým! Jak si vyměnily místo radost a bolest, jak jiná se jí zjevila jejich cena!
Smrt, její pokušitelka, sladká a zrádná svůdkyně, jejíž vláčné ruce se náhle měnívaly v dravci spáry a vábivý hlas v příšerný skřek supa — jak ta se jí proměnila! Dřívější zpupná paní a temná krasavice se jí stala pokornou služebnicí boží, bílou a průsvitnou, mateřskou a milosrdnou, Jak se jí cítila všecka prostoupena!
Láska a smrt, jaká tajemná dvojice, jaký nevýslovný svazek! Jaká hrůza a sladkost, jaké omračující poznání jí vytrysklo z prvního hnutí nového života pod srdcem! Jaké zjevení, když zahlédla svůj obraz v zřítelnicích dvou oček, kterých předtím nebylo, které se zrodily k životu v útrobách jejího vlastního těla a zažehly své světlo o světlo její vlastní duše! Jaká závrať! Její obraz, který pukl a navždy se zakalil v očích jejího umírajícího otce, ožívá v očích dítěte, v tajemném květu jejího života, kterým se naráz obrací starý řád světa. Lucie se ztrácí sama sobě, soustřeďuje se v dítěti se vší svou úzkostí a nadějí, a se srdcem probodeným mateřskou láskou poznává teprve pravé odříkání.
Lucie klečí nad záhonem pozdního kvítí, vyrůstajícího ze smrti, která se na ni kdysi snesla jako děsivá rána a rozprostřela kolem ní noc samoty a zoufalství. Její vlastní život, který ulámal snítku po snítce takřka všecky její dívčí sny (ta tíha všedních dní, úmorné práce a trampot, ta chuť popela v srdci i na jazyku, ta únava duše a těla, ta malomyslnost, ten pláč zatažených nebes a úzkost opuštěných obzorů, oh, ta smutná pouť tímto slzavým údolím!), před ní leží jako zralý plod, jako dar oproštěný ode všeho sobectví, a její srdce je otevřeno každé ráně, která je má ještě zasáhnout.
Mladá žena se modlí bez hlesu; celý její postoj, každý úder jejího srdce je modlitbou, a na zmučeném čele cítí milosrdný stín kříže, který rozpíná svá široká ramena nad touto zahradou mrtvých, nade všemi hřbitovy světa, nad minulostí i nad budoucností, nad nespočetnou žní ke dní poslednímu...
. Kolem dokola ji obklopuje horský kraj s rudými skvrnami jeřabin na blednoucí modří oblohy, s poslední mateřídouškou na mezích a s posledními čekankami vedle cest, zvlhlých podzimními mlhami. V opá-
110
lovem vzduchu se stříbří vlákna babího léta, země září tlumenou tesknotou.
Lucie Laurová vstává s travnatého pahrbku a její oči, jež přelétly jediným pohledem mírně zvlněná pole, lesíky s topolovou alejí před zámečkem a s dvěma bílými věžemi proti jehličnaté stráni, náhle se kalí. Proniká ji to všecko najednou, dětství, panenství, láska i smrt, a její srdce tiše zaúpí, jako by byl někdo přitlačil na dýku, která v něm tkví zaražena až po rukojeť.
„Bude-li si z vás Bůh chtít udělat svou žertvu," zní ji v uších, „neujdete mu."
Odchází mlčky pěšinou mezi hroby a její tvář je proměněna světlým paprskem, pronikajícím neprůhledností věcí, v podobu takřka nesvětskou.
111