I
nad čímsi zamyšlen. „Jako tenkrát ten Francek Lipka," začal za chvíli. „Strojí se ráno na dříví, venku bylo ještě tma, a tu mu kdosi zatlučena okno. Otevře, venku stojí Janek Chalupa, sekyru má na provaze přes rameno. ,No, půjdeš-H pak už,' povídá. ,Hned, hned, jenom si ještě nacpu slámu do bot,' na to Francek a šel do jizby. 2a okamžik zase buch! buch! na okno. ,Dělej, dělej ľ volá venku Janek. ,Nu, však už jdu,' odpovídá Francek v síni, a přehodiv si sekyru, vyšel s Jankem do tmy. Tak šli hodný kus cesty, až najednou na rozcestí u kříže se Janek ztratil, jako když na něho foukne. A teprve v té chvíli si Francek vzpomněl, že Janka Chalupů už před půl rokem pochovali. Nohy mu zdřevěněly strachem, ale pak sundal čepici a pomodlil se otčenáš za duše v očistci."
Stařík umlkl a zachumlal se do houní. Bryčka vrzala a na silnici se kymácelo žluté kolo lucerny. Zdvíhal se vítr a Petrovi spadla na tvář studená krůpěj deště. Vyjeli na kopec a dole zasvítila okna. „To jsou Přísenice," ozval se stařík. Bryčka se rozjela po svahu.
Petr Kleofáš seděl vzadu na hromadě pytlů, díval se dojatě na světla před sebou a myslil na své mrtvé. „Aspoň vy mi zůstaňte věrni!" úpěl tiše, a bylo mu pojednou, jako by byl uzavřel s krajem nesmírně vážnou úmluvu. Jako by byl býval připuštěn do j akési jeho intimnosti, a za to byl vzal na sebe jakýsi těžký závazek.
„Co mě čeká za těmi okny?" myslil si, když hleděl do dědiny ve tmě u svých nohou, v které se kryl jeho blízký, možná, a přece naprosto neznámý osud. „Snad se to začne ještě dnes večer, jen co pootevru dveře," myslil si; „snad jsou už jenom ty dveře mezi mnou a neznámou katastrofou." U kostela se cesty rozdvojovaly. Stařík zastavil, Petr mu poděkoval za svezení a dal se nahoru do vsi. Neuviděli se už potom nikdy.
38
KOZÄRKA LUKÁŠOVA 1
Jeroným Lukáš koupil chalupu v Lípově až po narození svého prvního dítěte a takřka lupině na dluh, ale Rozárka už neměla vzpomínky na jiný domov. Odrolené zdi s houštím kopřiv, po jejichž omítce vídala se sklonkem dne stoupat stín, pěšinka v zahradě mezi dvěma hranicemi dříví a zpěv sedmihláska na hrušce za stodolou — tO jí byly věci známé a přítomné od prvního úsvitu paměti. Byla ii nimi spřátelena velmi důvěrně a znala dobře tón, jaký vydává stín větve, když se dotkne měkké sladkosti trávy, a nevýslovnou tesknotu, Když na sebe pohledí bílá silnice, ubíhající do modré dálky, a nízce uhriiený štít Lukášovy střechy, uzavírající malý schoulený prostor.
Tvář otcova se jí zdála táž od prvního dětství až do dne její smrti: rozkazovala bez odvolání. Tíha starostí a divoká vášnivosť povahy se v ní spletly v tvrdý uzel. Rozárčiny rty neokusily ani jednou za celý ]cjl krátký život, jak chutná tato drsná bronzová pleť, ale děvče vědělo, |q v otci je všecka její bezpečnost a síla; a ačkoli by se nikdy nebyla odvážila hlasitě označit cit, jejž venkovské rty jenom s ostychem n pošeptmu jmenují láskou, bylo jí souzeno poznat v hodině nejúz-1.1 istnější, jak je tento cit hluboký a jak v ní byl ustavičně živý.
Rozárčina matka, to byla smutná písnička z mládí, zpívaná tiše u kradmo, když nikdo neslyší, to byla vůně mateřídoušky, tlumící proud krve, který se řine ze srdce navěky probodeného, hojivé pohlazení ruky, když bolest, rozbíhavá donekonečna, hrozí roztrhnout vfdví. Rozárce bylo sotva dvanáct let, když jí matka umřela, ale tou hinrtí se teprve začalo jejich těsné společenství, nový a zvláštní život, COttOUCÍ jako citlivý stvol z hrobu rozkvetlého chryzantémami.
Rozárka byla ostatně v dvanáctí letech úplně dospělá, ne tak tělem jiiko jistými skrytými a nesmírně bolestnými zkušenostmi, které jí přllií záhy odhalily neodvolatelné skutečnosti života, záhadné zma-Lonl a odcizení všech věcí, nutnost nést až do konce lidskou nespravedlnost, pro kterou není vyjasnění na tomto světě, strašný úděl odří-Ľíiií a hrůzu loučení na neshledanou, a nejvíc příšerné mlčení země i nebe na všecko lidské úpění a všecku úzkost; a toto útlé bosé děv-
3?
čátko, strkající před sebou kočárek s malým bratříčkem a rozvíra-jící veliké roztržité oči do výskotu dětí na návsi, velmi srozumitelně poznávalo, že člověku není pomoci, leda vzdá-li se úplně vší po-I zemské naděje a svěří-li se bez výhrady Tomu, který se zdá, jako by ho nebylo, který už tolik desítiletí jako by nebyl promluvil a užuž se takřka vydává v nebezpečí, že se stane směšným, neboť lidé mu už dokázali, že se bez něho obejdou.
Přesto však odcházela Rozárka od své první zpovědi se zoufalým pocitem, že jí nebylo odpuštěno, a po přijímání div si před celým kostelem nestrhla s hlavy bílý závoj s myrtovým věnečkem; a zatímco její katecheta byl všecek užaslý jejími slzami a úzkostí náhle pro-puklou, neslýchanou u dětí jejího věku, matka Rozárčina dobře poznávala svou dcerušku, a tušíc mimořádné utrpení, k němuž je předurčeno toto děvče tak nezvykle hladovějící po Bohu, konej šila ji hlasem, v kterém se chvěl smutek takřka záhrobní s podivným vzrušením, které se podobalo opojení.
Ale potom přišly dni plné starostí, pod kterými lze sotva vydechnout, malý bratříček křičel za matkou, když pospíchala po poledni na pole, a Rozárka ho měla chovat, uklízet v kuchyni a opatrovat drůbež, a teprve v noci se probouzela k své úzkosti a k svým modlitbám, které zůstávaly bez odpovědi. Jenom matka slýchávala její šepot přerývaný pláčem a modlila se horoucně s dítětem, jemuž nestačila útěcha lidských slov.
Jeroným Lukáš měl co dělat, aby vydržel proti dluhům a chátrajícím zdem chalupy, kterou koupil jako zhorenisko, proti neúrodě a nevraživosti sousedů, kteří mezi sebe neradi vítali tohoto chmurného přistěhovalce tak nesdílného, a nadlidským úsilím, kterým vzpíral své břímě, tuhly jeho svaly i jeho slova v žáru jeho zuřivé nepoddaj nosti v hrany tvrdší než ocel a diamant. Žena i děti jako by ho zůstávaly opodál; nebylo mezi nimi něžností a byly chvíle, že matka Rozárčina sama pochybovala, byla-li kdy láska. Ale když ji bylo nejkrušněji, když jí lítost svírala hrdlo a slzy se jí draly do očí pro nějakou mužovu příkrost příliš nespravedlivou nebo prchlivé vzplanutí, které mělo vzezření surovosti, nemohla se ubránit obdivu k jeho vášnivé úpornosti, s kterou jim všem drží střechu nad hlavami.
Vzduch selské chalupy páchne často močůvkou a pomyjemi, na dvoře se válívají husince a nejmenší dítě se batolí s křikem a umazané
40
ze zahrady právě ve chvíli, když na plotně utíká mléko, světnice je plna páry a vrata se otvírají bučení krav navracejících se z pole, a na záspí slyšet láteření hospodářovo, který zdvíhá pohozené vidle, obrácené hroty vzhůru. Srdci bývá někdy tak úzko v tom světě, jenž je jako jáma, z které nikam nevidět; není naděje na vysvobození a jediným spolehlivým a chmurným vyražením je smrt.
Dálo se takřka zázrakem, že Rozárčina matka dovedla v tomto živobytí bez oddechu a bez zastavení, uprostřed dní plných špiny a starostí úžících dech, uprostřed noci zamlžených horečkou a vysilujícím bděním u nemocných dětí, uklidit bílé místečko pro pokoj duše a sladkou chvíli samoty, v které se uvolňovala všecka tesklivá krása jejího odříkání a její krátké mladosti; a ty chvíle byly jako kytičky rozestavené na neviditelných místech a osvěžující svou vůní vzduch nasycený krví a potem, takže se v něm mohlo dýchat. Ale křehké tělo se zatím rychle stravovalo, ruce byly stále útlejší, oči hlubší, smutnější a horoucnější, tváře prosvítaly a vlasy byly v třiceti letech takřka úplně šedivé.
„Milé děti, už tu s vámi dlouho nebudu." Její hlas zněl jako probo-dený pod nevýslovným mlčením hvězd a Rozárka, tisknouc se k matce na prahu před chalupou, ucítila tak prudké sevření hrdla, že její rty marně lapaly po vzduchu, a pak ji pronikl pláč tak křečovitý, že se v něm zkroutila jako ubohý proutek; a sotva první bolestná vlna minula, otvíraly se její útroby, podivně nenasytné, novému a novému zakousnutí bolesti a zdálo se, že pro ni nebude jiného zkonejšení, leč pukne-li ji srdce. Nepomáhalo, že ji matka hladila po vlasech; každý její dotek, každé slovo ji roztřásalo novým zoufalstvím, až nebohá žena sepjala ruce na kolenou a obrátila oči k nebi. Děvčátko se za chvíli vskutku poněkud utišilo. Nad korunami stromů, pohroužených v sebe v nevyzpytatelném zamyšlení, valil se s teskným šumotem proud záhadného ticha, jejž barvila lidská bolest rudými praménky krve. Rozárka uslyšela jakýsi slib na dně němého šumění, ale rty se jí zkřivily porozuměním tolik předčasným a krutým.
„Modli se, Rozárko, a věř, že se zase sejdeme!" Děvčeti uklouzl povzdech tak hluboký, byla v něm taková naděje bez útěchy, že se matka zachvěla. Políbila dcerušku na čelo a propukla náhle sama v srdcervoucí pláč. Rozárka ji pevně objala svýma dětskýma ručka-ma, rty měla sevřené a slzy jí tekly po tvářích bez jediného hlesnutí.
41
Ve vzduchu dní, které přišly potom, bylo už cítit vanutí smrti. Rozárčina matka slabla vůčihledě, dotýkala se věcí s úsměvem, při kterém srdce usedalo, ale co chvíli se jí zalily oči slzami a ona se honem obrátila k oknu nebo utíkala ze dveří. Jednou chytila Rozárku do náručí a začala ji tak prudce a vášnivě líbat, a bylo v tom tolik zoufalství a žalu, že děvče strnulo hrůzou. Ó Bože, proč je tak strašné odejít z tohoto světa, i když se neloučíme navěky?
Jeroným Lukáš mlčel. Když někdy po obědě položil lžíci, zadíval se potají dlouze na ženu, ale neřekl slova, vstal od stolu a šel chystat pluh a brány. Všecka práce ted ležela na něm, Rozárčina matka se vláček po domě bledá a prostupná jako stín.
Jednou ráno zůstala v posteli a Rozárka si všimla, že otec se nad ni naklonil a cosi s ní potichu mluvil. Když se zdvihl a šel ke dveřím, zdálo se Rozárce, že mu po tváři ukápla slza. Za chvíli přišla do jizby kmotřenka Zavadilová, prostřela na stůl bílý ubrus a sháněla svícny a ještě jakési věci, o kterých jí Rozárčina matka sama říkala, kde je má hledat, kdežto otec se mihl kolem oken na kozlíku Zavadilova kočáru. Matka si oblékla bílou blůzku, sama si učesala vlasy a ovinula si na ruku růženec. Pak zavolala dcerku, políbila ji a řekla jí: „Klekni si, Rozárko, a sepni hezky ruce, přijde k nám Pán Ježíš."
Rozárka klekla a dala se do usedavého pláče: matka však ležela tiše, a dívajíc se na kříž, který stál na stole mezi hořícími svícemi, pohybovala rty. Malého Toníčka odnesli k Zavadilům.
Najednou začali v kapličce zvonit zvonkem, kočár znovu zahrčel a zastavil se před Lukášovými. Vešel kněz v rochetě, položil na stůl bursu a všichni odešli do síně. Když se za chvíli vrátili, byla matka velmi bílá, ležela velmi tiše, a když jí kněz položil na jazyk hostii, zavřela oči a zpod semknutých víček se jí hrnuly slzy. Plameny svěc se takřka ztrácely proti oknům, vysoko v modru létaly vlaštovky a hlasy předříkávajícího kněze a odpovídajících zněly Rozárce z jakési divné dálky a chvílemi se jí zdálo, že to všecko není pravda. Kněz vstal a hovořil ještě chvíli s otcem, pak se rozžehnal s nemocnou a vsedl do kočáru. Matka však zůstala se zavřenýma očima, pořád tak bílá, a její rty byly semknuty v křivku tak bolestnou, že se na ni Rozárka nemohla ani podívat.
Jeroným Lukáš nejel odpoledne na pole, ale až k nemocné do světnice bylo slyšet, jak kdesi na dvoře zatlouká hřebíky. Ve světnici bylo 42
ticho až bolestné; stíny stromů před okny, prozářené sluncem, se pohybovaly po bílých stěnách s takovou sladkostí a něhou, že se srdce svíralo. Okno bylo otevřeno a najednou jím zavanula prudká vůně jasmínu. Nemocná otevřela oči (Rozárka se choulila na stoličce za almarou), vdechla zhluboka nejomamnější vůni této země, zalomila rukama a zaúpěla tak, že se Rozárka v hrůze přitiskla k veřejím. „Což je tak těžko umřít?" pomyslilo si děvčátko, ale matka už zase ležela zcela tiše, ruce měla sepjaty na prsou a rty se jí pohybovaly.
Najednou otočila hlavu, spatřila dcerku a zavolala ji k sobě. „Budeš se modlit za maminku, až bude u Pámbíčka, nezapomeneš na ni?"
Ta slova připomněla znovu Rozárce s celou silou, že jí matka bude vzata, že se s ní musí rozloučit pro celý svůj život, a pomyšlení, že ji už nikdy neuvidí -— už nikdy! — ji proniklo jako kopí vražené hrdlem do útrob. Ale vtom jako by jí byla svitla možnost záchrany; vrhla se vášnivě k matce, začala ji objímat a prosit: „Vezmi mě s sebou, maminko, oh, vezmi mě s sebou!"Matka zakroutila hlavou, ale pro pláč nemohla odpovědět. Rozárka se svíjela u postele a myšlenka, že by mohla být s matkou spojena v té kruté a zároveň tak sladké a vábivé věci, která se jmenuje smrt, ji omamovala jako prudká rozkoš. Však není to možné, oh, ta krutost, proč to není možné? Jaké je hrozné tajemství přechodu z tohoto světa na onen?
„Oh, maminko, pros Boha, aby mě brzo vzal za tebou, brzo, brzo!"Matka ji mlčky uchopila za ruce a přitiskla si je na ňadra. Ve světnici se už stmívalo a hrany známých věcí, zanikajících v šeru, hleděly cize na neobyčejnou podívanou, která tu nastávala. Nemocná se nehýbala a Rozárka, uspaná v bolestnou polodřímotu, se náhle probudila jakoby něčím dotekem. Vyskočila se země, ve světnici byla už úplná tma, jen bílá tvář matčina svítila takřka nápadně, jako by plovala na hladině černě tekoucí řeky. Rozárku zamrazilo, ale vtom zaslechla v síni otcovy kroky. Přiblížil se k posteli, nahnul se nad nemocnou a pak se zřejmým spěchem dělal světlo. „Utíkej pro kmotřenku!" řekl Rozárce.
Když se děvče vrátilo se sousedkou a s oběma služkami, měla matka oči otevřeny a při vrznutí dveří trochu pohnula hlavou. Přinesli jí malého Toníčka a ona ho políbila; chlapec se však dal do pláče a musili s ním odejít. Nemocná pak spočinula očima ňa každém zvláší, a když uviděla Rozárku, vyhrkly jí slzy. Zdálo se, že by chtěla
43
lěco říci, ale hlas se už neozval. I usmála se naposledy na děvče, a byl to úsměv tak tklivý, až to projelo srdcem. Rozárka, čtouc z toho úsměvu jisté přislíbeni, cítila, jak v ní začíná krvácet tajná rána, a sklonila se v hlubokém odevzdání.
Pak už se nemocná nepodívala na nikoho a její oči zůstaly obráceny ke stropu. Dali jí do rukou malý černý křížek, rozsvítili hromničku, klekli okolo postele a začali se modlit litánie. Rozárka cítila, že matka ted vchází do končin lidské zkušenosti naprosto neznámých, kterými musí projít každý sám, a musila se přemáhat, aby nebylo slyšet, jak jí drkotají zuby. Cítila, že matka ji v tomto okamžiku nechává za sebou jako přítěž zcela neužitečnou, a srdce se ji sevřelo novou úzkostí, bezednou jako noc. Sepjala křečovitě ruce a modlila se 2 posledních sil své víry.
Oči matčiny jako by se byly najednou proměnily v pouhé bělmo, rty sebou zaškubaly a nohy se zlehka natáhly pod pokrývkou. Hlas litánií ustal, Rozárka zůstala klečet bez krve a bez myšlenky. Matka je mrtva. Však co to je — „mrtva"? Bože můj, Bože můj, nenechávej mne v tomto hrozném mlčení!
Dni do pohřbu uplynuly v bolestném strnutí, kterým se co chvíli vyprýštil pramének slz, vyrývajících palčivou stružku. Matka ležela v rakvi s nevyzpytatelnou tváří, která jako by chtěla schválně zatajit, co její oči viděly v posledním okamžiku, a Rozárka se marně bránila pocitu odcizení a hrůzy, kterou v ní vzbuzovalo toto mrtvé tělo. „Jsou tedy mosty úplně strhány?" myslila si s úzkostí. „Matičko, slyšíš mě? Jsi tu? Kde jsi? Kde?" Ale tvář mrtvé dávala odpověd příšerně dvojsmyslnou. „Jak je krásná!" říkaly ženy, přicházející se pomodlit u nebožky. Leč zuby mrtvé, prosvítající malou štěrbinou rtů, zakusovaly se do této chvály s nevýslovnou ironií.
„Kde jsi, kde?" vzlykala Rozárka do mlčícího prázdna, ale tvář mrtvé podržela svůj úsměv sfingy, až ji přiklopili víkem a rány kladiva, zatloukajícího hřeby, zazněly dutě do ticha plného ohromení.
2
Čas po pohřbu míjel v němém úžase, že možno jíst, spát, dojit krávy a sypat drůbeži, zatímco matka leží v hrobě. V prvních dnech tekly horké slzy neustále, ale někdy jako by bolest podřimovala,
44
v duši bylo ticho a pusto a Rozárka, spustivší ruce do klína, říkala si trpce a takřka vyzývavě: „Ted necítím nic!"
Leč byl to klam. Chvilky otupění byly jen škraloupem přischlým na ráně, která se naráz hrozivě rozvírala při sebemenší neopatrnosti, a páčidlo bolesti, neprozřetelně vpuštěné příliš hluboko, pracovalo s takovou přičinlivostí, až bylo cítit, jak se život vyvrací z kořenů, poslední vlákna se trhají; a Rozárka se nejednou přistihla, že čeká dychtivě na okamžik, až se přetrhne poslední a vědomí se zahalí v tmu.
Ó bolesti, děsná.sestro rozkoše,, neboť stejně jako v ní není ani v tobe"nasycení! Siréno, jejíž hlas je sladký jako vábení vln a která pronikáš lidské tělo objetím tak strašlivým, že jsme z tvého políbení hotovi piti i smrt! Kam nás to vedeš? Tam na útesu sedí zoufalství, vhrouženo nenasytně samo v sebe, a náš anděl nemůže za námi... Vrať se, vrať, utíkej, prchej! Mohlo by se stát, že by už nebylo návratu!
Ach, jak je těžké vzít putýnku a jít k studni pro vodu! Jak se nechce přemýšlet, kterou omáčku dnes uvařit k obědu! Jak váznou v ústech ta nejobyčejnějši slova — běda! právě ta obyčejná! —■ když všecko jde kamsi do prázdna, bez naděje, všecko se kácí na sebe jako pod-kosené kvítí! A mluvit, ó Bože, jak je možno mluvit, když se zdá, že se ti s každým slovem vyhrne z úst proud krve!
Však nutno zatít zuby a odvrátit se, nelze prodlužovat tento stav donekonečna. Ale právě to je nejstrašnější, že je nutno zříci se' bolesti, která je naším jediným pojítkem s bytostí, kterou jsme ztratili; to je druhé rozloučení, horší prvého...
Rozárka nebyla schopna tohoto odhodlání příliš mužského. Zahnána až na území, kde dýše smrt a mráz, vrhla se s vášnivou prudkostí na Boha. Nejprve se její slova, klektající hrůzou, otloukala bez ozvuku o čtyři mrtvé stěny, ale pak se kupodivu rozlehlo kolem ní ticho mnohem citlivější a kdosi jako by v něm mlčky naslouchal.
Jakou neslýchanou zkušeností se jí stala modlitba! Hovořit s Tím, jehož není vidět, který je mimo dosah změn a ustavičného loučení tohoto světa! V kterém je všecko od věčnosti do věčnosti, a jsme-li s ním, máme všecko s sebou!Matičko moje, slyšíš mě, slyšíš? Naše odloučení je tedy klam?
Skrytá přítomnost věcí neviditelných hřála Rozárku nevýslovným štěstím. Hrozně ráda vstávala za ranního ticha, přikrytého oroseným
45
stínem, v kterém je dotek tak neposkvrněný. A večer, když ustal vítr a listí na stromech, prožehlé světlem západu, utkvělo v blaženém strnutí, po trávě se roztekla sladká mdloba a zevšad se linulo něžné záření, jehož zdroj zůstával utajen, stoupaly Rozárce slzy do očí prudkým dojetím a ňadra jí pukala neznámou vděčností, plnou odevzdání. Ach, kolik to hlasů mluví zároveň I Jak je to všecko jiné, než si lidé myslí! Bože můj, jaká je asi pravá tvář světa? Jaká je asi moje pravá tvář? Co znamenají všecky ty věci, které jsou kolem nás, haluze stromů podobné úpějícím pažím, modrá linie hor na obzoru a sladké vábení cest, vinoucích se bílou křivkou mezi obilím? Ach, kdybychom uměli vidět, ale jsme slepí, slepí...
Půl roku po nebožčině smrti přivedl Jeroným Lukáš Rozárce macechu. Děvče bylo příliš slabé, aby zastávalo hospodyni, a Jeroným Lukáš rozumně soudil, že jakákoliv sentimentalita by byla nevčasná, když leží člověku na hřbetě chalupa koupená na dluh. V Rozárce se sice na čas znovu otevřela jizva sotva zacelená, když viděla, jak málo jemná skutečnost cizí ženy přikrývá hrubým tělem stín nebožky matky, jehož teskné vanutí bylo ustavičně cítit po celém stavení; ale potom její zrak, pohroužený ve skutečnost neviditelnou, přestal bolet tímto vyrušením; však otec bezpochyby ví, co udělal. Nové ženy Lukášovy byla Rozárka poslušná jako služka hospodyně, a pramálo se starajíc o svůj podíl z otcovského statku, spokojila se malou komůrkou, oddělenou od sýpky tenkou stěnou z prken. Tam stálo její lůžko a nad ním visel křížek, s kterým umřela její matka, a v koutě byla truhla s nebožčinými šaty. Památka mrtvé se ukryla do svítivé čistoty tohoto koutu, její dech tu bloudil vůní mateřídoušky a mařího listu. Tady bylo útočiště Rozárčiných modliteb a slz a její svět měl dojemné a naivní barvy obrázku malovaného na skle.
Po silnicích však zatím hřmotily automobily a sedláci v hospodě se obírali nejnovější politikou, čtvero ročních počasí se několikrát vystřídalo a Rozárčino bledé panenství stálo uprostřed rudého plání léta a divokého stesku vesnických muzik s bolestným úlekem v modrých očích, prohlubujících se až k pomezí jiných světů. Cesty tajemně přikované právě k tomuto okrsku země marně nalhávaly svou linií, ubíhající k dálkám, že je možno čemusi uniknout. Rozárka
46
fíc nedala zmást jejich lichotným vábením; dobře věděla, že nejkrat-•. f 111 úsekem ode vsi k úvozu může přejít sudba v době mezi dvojím Anděl Páně a zanechat na něm krvavé stopy. A nejednou se jí zdálo, když šla v poledne žhnoucím zlatem roviny, na kterou vrhala jenom bezmračná tůň oblohy záhadný stín, plný tiché hrůzy, že slyší vedle sebe nevýslovně lehký dupot ještě jedněch bosých nohou, a bezděky ji zamrazilo přítomností kohosi neviditelného. „Matičko, tys to?" šeptala Rozárka, odříkávajíc modlitbu za duše v očistci.
Leč doma se zatím množil řad malých sourozenců a nebylo už takřka ani místa u stolu. „Nu, až se nám Rozárka vdá, bude zas místa dost," řekla jednoho dne macecha, když stála s vyhrnutými rukávy nad rozpálenou plotnou. Rozárka zbledla a ohlédla se po otci, který dělal, jako by neslyšel, což právě bylo děvčeti znamením, že slyšel velmi dobře. Rozárka už nemohla polknout, vyběhla na komoru a padla na postel. Byla připravena na všecko, smrt jí nemohla být překvapením, ale tohohle se nenadála...
V neděli po velké mši si zašla na hřbitov. Bolest na hrobě podivně sládne a pláč je tu takovou úlevou...
Ale to je jenom jakési omámení, aby nebylo tolik cítit ránu, až dopadne.
Rozárka se zdržela dlouho, a když přišla domů, seděli už Lukášovi u oběda. Hned si všimla hosta; byl to člověk čtyřicetiletý, měl holou hlavu, rudý obličej a dlouhé kníry. Sotva přestála uvítání, odešla na komoru a nevrátila se, pokud byl klempíř v domě.
Když přišla do jizby, byl tam jenom otec, chodil s rukama v kapsách z kouta do kouta a zřejmě na ni čekal. „Milá holka, máš už rozum a víš, že nemůžeš být věčně s námi. Benda je pořádný člověk, žádný větroplach, má domek a dobré řemeslo."
Rozárka sepjala ruce a chtěla se vrhnout k otci, ale vtom jí nevysvětlitelně ztuhlo srdce a mezi ní a otcem vyvstala náhle jakási zed. Byl to jenom zášleh očí, či jediné trhnutí rtů? Či to byla nějaká vzpomínka z dětství, která jí znenadání zatarasila hrdlo? Otec stál u okna, obrácen k Rozárce zády, a děvče si přitisklo zástěru k očím a vyšlo ze světnice. Jeroným Lukáš chodil ještě chvíli zamračeně sem a tam a pak si oblékl kabát, zapálil fajfku a odešel do hospody.
47
Houfy poutníků prodlením času prořidly a procesí, beroucí se s křížkem, s odkrytými hlavami a s uzlíky na zádech po zaprášených cestách, mimo vesnice a boží muka uprostřed polí, stalo se znamením nevkusu a terčem hanby. Dávno minula doba, kdy lidé v úzkosti srdce, v zármutku, pro který není pozemské útěchy, v touze po nevýslovném oddání spínali ruce k nebi, odtrhli se na čas od rodného kraje, od rodiny a od přátel, od denních starostí a dávali se proniknout pocitem věčného míjení, v kterém dostávají všecky věci novou tvářs a svěřovali se docela do moci Bohu, nastavujíce mu svá okoralá srdce, aby je zkrvavil láskou k sobě.
Uprostřed několika babiček, které nemohly odolat hlasu každého roku znova zaznívajícímu, uprostřed několika méněcenných, kteří šli nechápajíce, a ve společnosti těch, kdož šli jen ze zvyku, za vyražením, putovala Rozárka Lukášova v hloučku, který se odrážel trapným nesouladem od svého věku, jehož řečí jsou sjezdy, kongresy a manifestace.
Leč přece nebyla sama — „starší bratr", který šel na pouť popade-sáté a možná naposledy a jehož písnička zněla čistě až do vysokého stáří, modlil se z upřímného pohnutí a jejich dvě bolesti, ač o sobě nevěděly, spřáhly se v bratrský souzvuk.
„Milá dceruško," oslovoval Rozárku bělovlasý dědoušek, jehož mnišská tvář nabývala v okamžicích zanícení výrazu nápadně mladistvého, a div ji nehladil po vlasech. Rozárce se zdálo, že stařeček o ní ví všecko, ač nemusila říci ani slova, a jeho společnost jí byla radostnou posilou.
Cesta brzy opustila rovinu a začala se proplétat mezi stráněmi a podél potoků; meze tu byly široké a v rozích polí se prostírala travnatá místa, stvořená pro odpočinek žebrákům a pocestným a pro postavení kříže nebo kapličky. Dni byly tiché a tklivé, jak bývají po žních, jetele fialově kvetoucí smutně voněly a kvítí vedle cesty bylo červené jako krůpěje krve a modré jako hluboký pohled oblohy.
Domky byly nízké a bílé a jejich střechy sek večeru skláněly gestem stejně pokorným jako koruny stromů a hlavy putujících žen, modlících se Anděl Páně. Srdce se vzdouvala a jihla vroucím zněním poutnické písně, a nic nezáleželo na posměšku, kterým hodil jakýsi
v vioHtck za procesím s kusem bláta, nic nezáleželo na tom, že je H Mckolika statků vyštvali psy, když přišli prosit o nocleh; na celém • vrlč nezáleželo, na jeho pravdách a pochybnostech, když v duši In l;i Uková bezpečnost víry a taková horoucnost pokory a lásky.
Rozárka vyšla z domova rozdrcená jako popleněný záhon, všecko v ni bylo zpřetrháno a z budoucnosti na ni dýchal děs a chlad jako
Itunvé komory plné ledu. Ale čím dále měla domov za sebou, tím ne cílila Bohu blíž a její žal se kladl za podnož Tomu, k jehož slávě Umírali mučedníci a hořela města.
I )i:uhého dne k večeru klečela Rozárka před obrazem Matky Sedmi-Imlcstné. Na kopci vanul vítr a tváře poutníků byly zbledlé únavou ii vzrušením. Rozárka se zpočátku modlila rty takřka bezbarvými, n Chuti popela na jazyku, ale najednou se v ní cosi probořilo; i zaúpěla I h >lcstí, vidouc probodené srdce Mariino a zkrvácenou hlavu Syna, I pletenou trním; viděla tajemný proud krve, řinouci se ustavičně /. Boží rány na všecko stvoření; kvítí podle cest je jí pokropeno a |iľýští z tisíce srdcí, spojených záhadným souručenstvím neznámých ptvětů a krvácejících skrytě utrpením bez útěchy — a žízeň po krvi |c stále větší, pukliny země se otvírají šíř a šíře, srdce jsou vyprahlá ,i lidé tlukou v zoufalství hlavami o zdi svých příbytků.
Rozárka, patříc na tvář zázračného obrazu, zahlédla v něm najednou rysy matčiny, a tvář „staršího bratra", který klečel opodál, bledla víc a víc krví stále kdesi unikající. A náhle propukla v pláč, V slzy lásky, které do té chvíle nepoznala a bez niž je člověk ustavičně sirotou; lásky k Tomu, který ustavičně krvácí, a přála si trpět vlc, víc, být proklána až ke dnu srdce, vykrvácet do poslední krůpěje. A cítila náhle, že je ted nesmírně bohatá, že už nic jí nemůže být vzato a že čím víc jí vezmou, tím bude bohatší. A sotva přinesla tuto oběť, neponechavši si pro sebe pranic, spadl z ní všecek děs před I mdoucnostl a v srdci cítila znovu onen úsměv, který se zjevil na rtech umírající matky; jako by ji byl vzal někdo za ruku a řekl jí jako oné svaté: „Vzmuž se přec, vždyť vidíš, že ti pomáhám!"
Rozárka se domodlila, vstala se země, ohlédla se a spatřila „staršího bratra", opřeného o hůl, jak na ni čeká, dívaje se na ni pohledem nevýslovně smutným. Usmála se na něho očima dosud plnýma slz a s duší podivně lehkou nastoupila zpáteční cestu.
48
49
Za tři neděle po této pouti měla Rozárka Lukášova svatbu. Poklekla před otcem po boku svého ženicha a Jeroným Lukáš jí položil tuku na hlavu. Ale teprve když povstala, všiml si její smrtelné bledosti a očí nedočkavě kamsi napjatých, a ucítil poptvé v životě jakési zamrazení. Máji zavolat zpět? Leč Jeroným Lukáš zaťal rty a vsedl do kočáru.
Rozárka takřka nevnímala, co se s ní děje. Zdálo se jí docela jisto, že ten den se neskončí večerem a nocí jako jiné dni. Bylo jí, jako by ji měl vzít kdosi za ruku a vyvést odtud.
Však nepřišel nikdo a ráno nechtěla Rozárka věřit sama sobě, že je už neodvolatelně a navždy ženou klempíře Bendy. Zakryla si rukama tvář a zděsila se pomyšlení, že by měla žít o den déle. Leč na dvoře už nakládali na vůz její výbavu a Leopold Benda ve vysokých botách a s dýmkou v ústech vešel do jizby a nabádal ji ke spěchu.
Překročila práh potácejíc se a jen jako mlhou uviděla odrolenou zed s houštím kopřiv a uzounkou pěšinku pod stromy od studny ke stodole. Ústa se jí pootevřela prudkým sevřením srdce a Rozárka se skácela do vozu jako bezduchá.
Dni v městečku, kam ji muž zavezl, jí míjely v otupělosti a v zoufalství. Octla se v špíně beze světla, beze vzduchu, nasáklé kouřem a zápachem papírny, uprostřed malého dvorku bez jediné travičky a ve vlhké jizbičce, která ji škrtila a řezala jako krabice z rezavého plechu. V sousedství se celý čas hašteřily ucourané a sprosté ženštiny, oslovujíce se „paní", a vedle dvorku, ležícího za řekou, bylo městské rumiště.
Rozárka se první dobu považovala za ztracenou. Byla jako podvedená, všechno jako by ji bylo opustilo, pramen nadpřirozené útěchy vyschl. Její modlitba byla prosbou žebráka, klečícího v mrazu a v blátě před vraty dobře okovanými apřed hospodářem obráceným zády.
i Zima. se jí vlekla se smrtelnou zdlouhavostí, s obrazem neduživých stromů v kalužích poloroztálého sněhu. Leopold Benda, podrážděn její křehkostí a nevyléčitelným smutkem, kterému nerozuměl, trávil večery po hospodách a vracel se nepříliš časně. Klempířské nůžky a kleště ležely celé dny netknuty a po podlaze se válely kusy plechu 50
»e zoufale mdlým odleskem kalných jiter. Rozárka žloutla a kašlala.
A najednou, když se toho nadála nejméně... Když se cítila vyli i.i lilou a rozpukanou jako škvára na chodníku... Pěšinka se vinula : 'ii větvemi švestek od studny ke stodole, ale tak veselá a svěží, Inuška před humnem byla plna prozářeného stínu, stíny ležely na |ilí-iil orosené zemi a na měkké trávě, zachvívajíce se hlubokým Mrštím — ach, a ten tón zazníval, který slýchala v dobách dětství, jrí, jsouce tak blízké, staly se jí přece zvěstí málo pravděpodobnou. A od dvířek v zahradě se zjevila pojednou na pěšince nebožka matka, i il. krásná, mladá, s úsměvem tak čirým, jako by nikdy nebyla poznala mimtku, s košíkem na ruce, tak, jak se vracívala vpátek z města, |ii inášcjíc Rozárce rohlík. . . A Rozárka se k ní rozběhla všecka bez url >e a objímajíc ji vyčítala jí: „Oh, jak dlouho jsi nešla, matičko!" Ale iimtka náhle zvážněla, podívala se jí přísně do očí a řekla: „Proč |nl mi neuvěřila?" Rozárka propukla v pláč a matka si sedla do trávy, v/,ila dceřinu hlavu na klín a hladila ji nezapomenutelnýma rukama.
Rozárka byla poněkud zklamána, když si uvědomila přechod .-ľ linu do stavu bdělosti. Ale sen byl tak živý, cítila jej ještě v prstech I na jazyku, dýchala dosud jeho vůni. Za okny se modral den, mužova |n islel byla prázdná — Rozárka zavřela oči v tiché blaženosti a sepjala i iire. „Bylo tedy i toho třeba," pomyslila si takřka spokojeně a znovu uinula.
Ráno jí bylo tak dobře, nic ji nebolelo, í myslila si, že je úplně zdráva. 1.1 ii va však vstala z postele, zapotácela se a musila si znovu lehnout. Kly měla bílé a studené a všemi údy jí protékala příjemná slabost.
„Vzkftž pro tatínkal" poprosila muže.
Jeroným Lukáš přišel odpoledne, usedl mlčky k lůžku dceřinu, ni k věl několikrát kradmým pohledem na její vpadlé tváři a zeptal se jl za chvíli: „Chtěla bys domů?" Odpověděla mu jen vděčným ľimnevem očí, zatímco Leopold Benda seděl u stolu s hlavou v dlaních a potýkal se s pocitem neurčitého provinění.
A tak ležela zase na svém úzkém lůžku v čistě vybílené světničce, kleni, měla být později výměnkem jejímu otci. Čas se přibližoval k jaru, slunko zůstávalo na stěnách už déle do večera a stíny větví ne v něm měkce zachvívaly. Rozárka ležela tiše celé dny a byla sama ju k o smutný a tklivý stín, jako teskná melodie, která pomalu doznívá.
51
Leč bolest ji neopouštěla ani v těchto posledních okamžicích, tváře se jí k večeru rozžhavovaly a se stoupajícím příbojem horečky na ni útočilo hejno příšer a kolem dokola ji svírala hrozná zeď zoufalství a samoty. Poznávala na smrtelném lůžku strašné rozdělení stvoření a Stvořitele a nepozdvižitelnou tíhu zemské hroudy. Ještě před smrtí se modlívala bez ozvuku a jakoby k zavřeným uším. „Matičko moje, kterás to všecko přestála a znáš hrůzu těchto okamžiků, pomoz mil" úpěla v úzkostech nočního ticha.
Jeroným Lukáš přicházel k večeru v zahliněných holínkách, usedl tiše v hlavách postele a poslouchal zoufalý šepot dceřin s nachýleným čelem. Jednou přišel před večerem, stěny byly zlaté sluncem a zelené stínem. Rozárka ležela se zavřenýma očima a oddechovala sotva znatelně. Chvíli stál nad ní tise, domnívaje se, že spí. Ale její víčka se začala znenadání chvět, slzy se zpod nich vyřinuly a Rozárka uchopila jeho ruku a zašeptala takřka vášnivě: „Tatíčku 1" Lukášovi se sevřelo hrdlo a po celém těle ucítil zamrazení. Shýbl se rychle, políbil dcerku na čelo a odkvapil ven.
Uplynulo ještě několik dní; oblouk Rozárčina utrpení, přitahovaný tajemným středem a skládající podivně dvojbarevnou duhu s utrpením její nebožky matky, blížil se rychle svému zakončení. Život tak plný neobyčejné trýzně spěl k svému osvobození. Jeroným Lukáš se takřka nehnul od lůžka dceřina, jejíž tvář byla bílá a úplně strávená bolestí, Její ňadra se však ještě pořád pohybovala a ruce svíraly křížek, s kterým umírala Rozárčina matka. Až konečně jednoho večera pohyb ňader znenadání ustal, rty se zkřivily a propustivše poslední povzdech zůstaly pootevřeny; oční víčka sebou zaškubala a oči se obrátily v sloup, uhranuty divadlem, jehož nemůže člověk spatřit a zůstat potom ještě naživu. Druhý prostor, jehož přítomnost plnila celý její krátký život podivnou tesknotou, ji přijal do sebe, ale její mrtvá tvář nastavovala těm, kdož zbyli okolo ní, znovu onen dvojsmyslný úsměv sfingy, která nevydá svého tajemství.
52
SOPAS
Třebas bydlil v pastoušce a jeho hodnost byla nižší než pacholka i nádeníka, byl to domorodec dobrého jádra a všecek utvořen z pra-
I m ! y své dědiny, jejíž barvy věrně nosil a jejíž tradice byl posledním fjřldřem. On, dříve hajný a ted pasák hus, a pak ještě starý zvoník
Blldulka, který vláčíval své dlouhé nohy po pěšinách podél humen i • | íotícího se kamení v kapli za oltářem předpovídal déšť — počeštil i obci kozlovická, plač a naříkej nad ztrátou nenahraditelnou, UOboť nebudeš mít podobných dvou sluhů do konce svých dní!
Nevím už ani, který z nich odešel dřív, ale husopas Vrána byl ,1 i. z tvrdšího kamene. Tento zavalitý stařík, jehož tvář byla sice
iI i/ry ta dlátem času a rozorána blesky nesčíslných pohrom — strnisko bílých vousů trčelo z těch úžasných brázd — přesto však vzdorovala pOVrtOStl a zdravým ruměncem, ničím nezkrušený stařík běhal dosud
I řepce za svým vrtošivým stádem a práskání jeho nesmírného biče, Dno hrdinské práskání, které zůstane nezapomenutelným zvukem
II r.u-li chlapeckých let, rozléhalo se kulatým prostorem kozlovické ii.ívhí, slavné práskání, jehož tajemství vzal s sebou husopas'do limbu. Přítomní i budoucí husopasové kozlovičtí, kdo z vás si doufá zapráskat jako nebožtík starý Vrána?
I loj, jaká to štěbetající armáda! Les napjatých krků, nestejnoměrně »r kolébajících v batolivém spěchu, spousta červenožlutých zobáků, i .i (Tkajících se občas k pronikavému kej hnutí, spojujícímu se v zma-1,'mv a ohlušující halas, mračno prachu, zahalující bojovný šik, jejž u/.ivliá vzadu husopas, vměšuje do nespočetného množství husích ItOp dvě veliké šlépěje svých zjizvených starých nohou — tak opouští < ŕprava u hospodské zídky dědinu a mizí dál a dál po šedé polní OMtí, nad kterou ční do modrého vzduchu rezavá beranice Vránova, v yiině v létě táž, až se konečně hejno utáboří na kterémsi strnisku a kupodivu ztichne.
Starý Vrána je tu chvíli sám. Ví však vůbec tento tvrdý stařík o své mu no tě? Dovede uvidět svůj osud a sebe samého, jak trčí ze země, podoben zmrzačenému trupu, poset ranami po urvaných větvích, iirílrhdn větry, zkroucen bolestí a tisícktát poznamenán dotekem
53