ať je trest stejně velký jako vina. Na sebe jsem volal trest. Ji netrestej, oea je nevinná, čistá!
J Až po poledni se vplíäl do světnice. Nejdřív stál dole u stolu, potom se k ní blíží krok za krokem. Spí. Neví o něm. Tváře má rozpálené; tolikrát se na ni dívával, že je bledá, dnes má tváře červené, však průsvitné stejně ne-li víc. Oddychuje rychle, snad se jí dech v hrdle zadrhuje - nemoc už tolik pokročila? Až k posteli se neodváži, jen o krok, ale aby jí byl blíže, naklonil se, natáhl - -ona nemá oči docela zavřené, zbývá štěrbina mezi víčky, jen zpola ji přikrývají řasy. Lekl se, že ho snad vidí i zpod víček: co kdyby ona jediná znala jeho vinu, kdyby mohla nahlédnout do jeho duše? Něco za něco, tak to opakoval. Jak mohl nevzpomenout na svůj jediný poklad, jak se mohl napřahovat a svou hruď rozhalovat pro ránu, když to nejdražší nebylo v něm, ale v jeho dívence drahé, která tu teď bezmocně leží... ? Zas mu připadlo, že ho vidí zpod víček. Utekl do síně a poslouchá, že by křikl na ženu, aby šla k ní, kdyby se probudilá anebo zavolala. Nevydržel tam dlouho, Cože neslyší její dech? Zena mívala úzkost, že by ji v noci ve spánku mohla zadusit; třeba se to právě teď stalo. Nedýchá! Ci slyší přece její dech? To není možné, že by jí takhle chrčelo v hrdle, to vítr venku. Vběhl dovnitř, přikrčil se a plazí se po čtyřech k poiSteli, aby ho neviděla, kdyby vzhlédla, a přece po ničem netouží tolik, než aby se na něj podívala, aby uviděl její oči, aby mohl pohladit její upocené čílko, ale ne kradmo, tak aby o tom věděla, aby -cítila jeho stisk, aby z něho poznala všechnu jeho lásku. Tolik jí je, tolik, víc než květů v máji, víc než vod, víc než větru, víc než hvězd, víc než země. Co mám pro tebe udělat, dceruško, aby ses uzdravila? Jistě se uzdravíš. I jindy jsi bývala chorá, nikdys toho zdraví nemívala... Řekni mi, jaká slova chceš, jen mluv. Vyhubuj mě. Taťi, ito bylo ošklivé, takové věci isi myslit a takové věci chtít, já už teď vím, proč jste nikdy nezpíval, a pláču, pláču za vás... To nc, zacpal si ústa rukou jako roubíkem, to by sis pohoršila svou nemoc, sedmikrásko má, odplížil se zas po Čtyřech ke dveřím jako chromý a štítě se sám sebe. Když se vrátila žena, odtáhl se na mlat a tam zaryl hlavu do krutých žitných snopů, aby nebylo slyšet jeho škučení, a na chvilinku se mu ulevovalo, že si roz-díral obličej o usekaná stébla.
Nevydržel tam dlouho, nikde nevydržel. Když odešla bába, co pro ni byl v poledne hoch, opět se vplížil dovnitř, skrčil se do koutka k hlavám jejího lůžka. Oddychovala ještě zmučeněji. Bylo cítit petrolej... To jí lily do krku... Chtělo se mu dávit. Od stolu hlídal postel hoch, hlavu v r-ameňou, oči žhavé, věrný psí pohled ,.. Vašíček ji má rád, téměř zalkal, i on se o ni chvěje. Kdyby teď prohlédla a podívala se na nás dva, všechno by pominulo, vždyť já jisem bloudil, bloudil, ó běda mi, bídný, bídný jsem před ní. Jenom v jednom jsem nikdy neuhnul, to přísahám. Já, Bože, jenž mě slyšíš, vždycky jsem chtěl trest jen pro sebe, ó uvěř mi, Ona by mi uvěřila, ona jistě. Spíš, má beruško? Jen se na nás dva podívej, jen se uzdrav a já li budu zpívat od rána do večera, podivíš se, co táta zná písní, a všechno se změní, vždyť já jsem i jeho začínal mít rád, tvého Vašíčka ...
„Dojdu pro doktora," řekl mu hoch a on ho slyší ani nevnímaje, zdali je ještě den nebo noc, jen vidí, že hoch chce ještě asi něco říci, místo toho však dvakrát polkl. „Macešky jsem tenkrát trhal pro ni," náhle zaštkal, „a teď pro doktora ..." „Vášo, já pro něj doběhnu sám, nikdo tu nebude tak brzo .. A už běží, no na silnici, po cestě rovnou vzhůru, lesem, nej-kratŠí cestou, Větve mu tam někde servaly čepici s hlavy, plíce se mu do kopce div nerozskočí, 'ale on pospíchá, utíká, běží, celý se upjal k této naději; Lékař slíbil přijet hned, pojede autem po silnici.
Vyběhl z ordinace a zas utíká zpátky. Až když mu nohy pod-klesávaly, vzpomněl si, že mohl jet s ním, třeba tam doktor bude dřív. To je jedno, na něm nezáleží. Ani dto světnice nepůjde, skrčí se na záhrobci. Co by on u ní dělal! Doktor je hlavní. Měl pro něj doběhnout dřív, ten hoch mi to vnukl, pocítil k němu vděčnost. Tolik času mi zbývá, abych napravil svůj hřích, tolik obětí mohu přinést za svou vinu a kát se a jeho budu -mít rád jako vlastního a ještě víc, budu ho mít tak rád, jako on miluje děvenku, kde jsem (to dřív měl oči, že jsem neviděl jeho lásku, snad by ani jednou nemusela z chalupy a zůstala by tam jako hospodyně a udělali bychom, co by jí na očích bylo vidět, máma, Vašíček i já a já hlavně - -
Najednou, uslyšel zvonit.
Zastavil se. To zvoní poledne? Ale kdepak poledne, v poledne byl u ní, že žena dojila. Tedy klekání? Ale oni blázní, přece vidím na vlastní oči, že se ještě nestmívá! Nebo že bych se tam tak zdržel? Podíval se k nebi, ale ne, ještě není ani zdaleka večer - teď přestali, snad nějaký kluk dělá jen tak nějakou skopičinu, zvonek umlká, ale ne, teď zas, 60 snad někde boří a oni zvoní na poplach, zas přestali, teď třetí podtrhnutí - -Ježíš Maria, umřela, umřela, zavzlykl a vykřiknuv padá k zemi jako podťatý, porozuměl, proč zvonkem podtrhli třikrát, to není ani poledne ani klekání, to zvon umíráček zvoní hodinku smrti, a on ví, komu, komu to zvoní, ani jí nezazpívám píseň, ani ji neodprosím, to je hrozné, ale hroznější - já neuslyším už nikdy její hlas, její oči neuvidím, počkejte, oči jí nezatlačujte, ještě je musím uvidět - a nadzvedl se na rukou, že poběží - ale vždyť blázním, to není možné, to se mi jen zdálo, jako dřív mě v uších pořád zněla ta slova, a nejenom v uších, v celé hlavě, jistě v celé hlavě, přísahám vám, tak jsem teď uslyšel i to zvonění, jen ze své hlavy, z veliké své úzkostí... Zdvihl se na kolena a poslouchá, také se dívá, kde se vlastně zastavil, je-li možná, aby tu slyšel jejich zvon z lípy, kde visí, a najednou s nějakou štítivostí vyskočil docela; došel právě na Vřes, právě na to své pole, které urval plahočině, na tu jalovci stráň, kde asi poprvé pojal myšlenku na hochovu smrt, je tu kolem něho rozmoklá, načernalá, mazlavá oranice, Mína, kterou sám zúrodnil, a ta hrůza jím smýlda právě na tu brázdu, pro kterou na sebe bral svou vinu - ne hrůza, zvon, zvon, zvon, takhle zvoní, takhle se jeho hlas šíří od stráně ke sfcráni, ó nikdy mu nebude konce!
Už nevykřikl jako dřív, padá, nějak kus po kuse padá, chtěl by se opřít, zdvihnout a běžet, aspoň oči jí nezatlačte, než se vrátím, tak málo už na Tobě prosím, či ani to si nezasloužím, já vrah, vrah, ani její mrtvý pohled? Hmatá horečnatýma rukama kolem sebe, dohmatává se však ne opory, pouze hlíny, země, oranice, toho jílu, který sem odzdola navozil, a smáčkne-li ruku, uniká mu mezi prsty. Znovu nabral plnou hrst, smáčkl a zas má ruce prázdné, cítí, jali 'se mu hlína promáčkne skrze prsty, hlouběji je tedy zaryl, ale hlína mu zas uniká, marně se pokouší o něco se zachytit, o něoo opřít, tato země pod nebesy
inu najednou nedává žádné opory, nedokáže se jí ani zachytit jako nejbídnější berly, je mu méně než nejnuznějŠí žebrácká hůl, ta tvrdá a pevná země, kterou oral i osíval, kterou zúrodňoval, které vládl i poroučel, které všechno obětoval, nedává mu najednou nic a jen mu proklouzává mezi smrtelnými prsty, marně se o ni touží opřít, když zvoní, zvoní hodinku smrti, tváří v tvář tomuto hlasu zůstává bez opory a méně než nahý.