v k. vvr i š v
Román lvřelin nou kritikou n doťraudaei vo v
KAPITOLA
4
uje
rozklad sp
'bez víry, puklý < Pne-eěí se stá\a bolem puklěho ktorí se vzdálili klad zasahuje i i ktorý drzí svůj než "sahají zápi Po smrti syna 1 Marií N ái-las. nevěstu -Vuny. žhne lehkoMTii lé -e nelíbí žig' lenei   —   i \jp. «e rozvésti. Pt{ beilichlox i. alf} ■'braní a v divojj vlastní rukou; : "Václav ukonč statekěiuetu: i poloplané plál
0 svá pole i i-, nepřipsal nad:
ř mátei; Karolit kazu velkě ■; románu i k ;r.
Ame   \ "'■ '<
.,Křelina jj, lejších a básíj, v nichž krok ve vzduchu:' .1 v pravdě, : vodil Václav;' movu. l'° : románu, se tri' odborně, ne
1 kové politici: i. jev v někde
scén U-Ľondi. . kolom světe! Tvrzníkové,;! '2i. kapitolt,: : dvojzpěvem; lém pkiiuej duchově sh
i S. vydání. Cen..  Ľ K-
,,Vojtíšek váš přišel potěšit," říkával žebrák Vojta v pátek u lidských dveří — ,,a pozejtří máme zas neděli." Byl to holý almužníček z obecní pastoušky, kde žil s bábou Sejkořinkou a s Frolíkem Ju tetičko. Snad neměl v hlavě všecko docela v pořádku, ale nijak se netrápil nad tímto svým údělem neslavným a přece blahoslaveným, žil jako pták nebeský, jenž neseje aniž žne, s jeho pokroucených rtů nescházel úsměv, jehož nevědomé blaženství s ním šlo po všechen čas. Jak se jmenoval? Jaké neštěstí ho uvrhlo v jeho ponížení? Která náhoda přinutila matku rodičku, jejíhož skonu želí, zove sám sebe i ve stáří sirotkem, aby ho zplodila holého do věku racionalisovaného ukrutenství? Zestárl ve svízelích, a přece si jeho bláznivá mysl uchovala sprostnost i upřímnost jako mysl pacholíkova, žil tak nevěda o ničem z lidských radostí, které zřídly, ani o nářcích, jichž přibývá na této zavržené zemi. Jak zatím žili oni v tomto údolí na soutoku vod? Dělávali v továrně a přestali, když její komín vychladl; žili, starali se i radovali; a když ovládli město, rozešli se do stran a do spolků a do bratrství, ač se sobě navzájem vzdalovali, přibližujíce se jen měrou planosti, ať stáli tady nebo tam: jen Vojtíšek žil mezi nimi beze změny a sešel se na konec s každým, ať ho obdaroval nebo ať ho odbyl.
Vojtíšek totiž nechyběl na jediném pohřbu.
Vyprovodil každého, ať byl, jaký byl, na poslední cestě, která nemine žádného: docela vzadu, oddělen jsa několika kroky od ostatních funusníků, kráčel vždycky
44
Vojtíšek s rukama skříženýma nazad. Nahý ses narodil, nahý se vracíš, připomínal jim za truhlou svým almuž-nickým kabátem darovaným ■— a tak se brouzdával s vesničany po krutitých cestách k jejich hřbitůvkům, městské vyprovázíval branou k půlnoci, všechny, chudáky i bohatce, neznabohy i bohabojné.
Cihák zlačněl za odpoledne a dvojnásob mu pak vytrávilo, když ho Tvrzník zpovídal; má ted hlad, že by hřebíky polykal, ale uložil si střídmost a vypravil se přímo z radnice, když se konečně vydral Tvrzníkovi z drápů, k faráři Nové církve do Dolanek na předměstí.
Cesta ho vede právě okolo Vojtíškovy pastoušky, ale on nevzpomíná jeho chatrného ostatku tělesného, který se v prach rozpadne dřív, než zanikne po člověku památka, ani letmo si nepřipomíná ve svých nesnázích, z nichž mu mimoděk žebrák pomáhá vybřísti, jeho scvrklá prsa ani jeho naběhlé nohy, které se trmácívaly na pohřbech celého kraje. Nedojímá ho smrt, musí myslit na světský pohřeb, musí z tohoto ostatku vytlouci pro sebe všecko, kolik bude lze!
Faráře Nové církve Brůdra zastihl právě u večeře. Přišel mu otevřití ještě s plnými ústy, která nadouvají jeho zhublé tváře, a pozval ho nikoli do svého bytu, nýbrž do úřadovny.
Čihák si sedl, počkal, až se farář usadí, a pak řekl krátce:
„Vojtíšek umřel!" Víc nic, ani mí tví. Jen se dívá na faráře — zdalipak tě také napadne, jak bys měl využiti žebrákova pohřbu? Máš přece nějaké školy,ukaž svůj důvtip, co ti to mám sázet hned po lopatě! Ale ví, že nesmí nijak přepínati svou tětivu: nemá-li pohořeti vůbec, musí si nejdřív zajistiti tohoto stírka. On je arci bez vyznání, zřekl se všech církví, není přece ovce, aby potřeboval pastýře, ale žena s dětmi se z rozpaků i na
45
jeho radu přidala k tomuto stádci, aby se nezřekla docela křtů ani obřadů svatebních, které lahodívají ženským: má ho ťed oslovovati ,,bratře faráři" podle vyznání ženina, nebo počkati a chváliti výhonek až podle plodu?
„Odpoledne Vojtíškovi zvonili," poznamenal suše Brůder. Nedovede se domyslit, proč Čihák začíná o nahém žebrákovi. Tento někdejší páter vyklouz láká do svého ovčince věřící nikoli slovem zjeveným, toho se ostříhá, jak jen může, ale lidskou řečí, která se právě hodí, aby rozmnožila počet, vždyť by jinak měl sotva kam složití hlavu on i jeho rodina: musí se více starati o svůj příbyteček než o chrám, jehož tu Nová církev nemá nikde na vůkolí: i obcují Brůdrovým mším ve školní učebně. Přiblíživ se takto demagogovi, je uctivý a vtírává se v přízeň, a kde se mu dveřmi dívali na paty, vklouzl k nim skoulou nebo oknem. Ale vedle toho je především chvástal a rozkolník. V takových chvílích činíval ze sebe odpovědníka úřadům a vrchnostem vůbec, odkrýval se zálibou i veřejně ledví svých nadřízených, kterým vidí až do žaludku. Je suchý, učiněný svižlíček ve své povytáhlé postavě, s tváří podivně vy-záblou a jakoby třasořitnou — i ted tak přechází po nevytopené kanceláři s nějakým neklidem, který mu nedá spočinouti. Přivedla ho k tomu neklidu povaha nebo rozeklanost? Zdědil ji nebo šiji odnesl ze špatného svědomí chvástala, který ani neví, koho se má stříci, když nemůže vydati počet ze svých slov? Ví ted, že sem Čihák nepřišel na pobyt. Ale co mu chce? Proč začíná svůj hovor o Vojtíškovi? Má-li úřední poslání, mohl je učiniti písemně, mohl ho také povolati na radnici.
„Melichar tloukl kladivem do zvonu — zadarmo !" řekl znovu Čihák pomalu, jako by trávy uštipoval.
„Co tomu říkáš ty, bratře faráři," uhodil tedy
Čihák najednou přímo do krunýře jeho neklidu slovem důvěrným a zároveň pathetickým •— uvidíš konečně,jak se ti tu zelená pšenice? Chytíš se konečně ruky, která ti nabízí pomoc, abys zahnal trochu oveček mezi své prořidlé stádo, které se rozprchává každou chvíli?
,, Já?" polekal se farář upřímně. Že se často chvástá-val, až mu koutkama teklo, byl tento odpovědník úřadům ve stálém střehu, aby nezanedbal svých povinností, a vidí ted v Čihákově úderu nějaké nepřímé obvinění. Přešel nejdřív k oknu; vyhlédl jím ven, jako by se bál, zdali někdo neslyšel řeč, z níž se snad pro něj vyklube nesnáz; pak zatáhl záclonu a trochu se upokojil. Podíval se na Čiháka, ale ne přímo, nějak jako zespodu: zatím se ještě očichávají jako psi, než se slísají nebo porvou. Našel by se arci spolek, kde spolu zasedají, ač Brůder opustil jejich stranu pro stranu sjednocenou; ale sotva ho nazval bratrem bez úmyslu a sotva bez úmyslu přišel.
„Nebo dopustíš, bratře faráři, aby Vojtíšek měl klerikální pohřeb?" postavil se také Čihák a vycenil na něho zuby div ne výhružně, takový má najednou kukuč.
„Vojtíšek není naší víry!" odrazil ho hádavě Brůder, nerad se nechává od někoho poučovati, odvrhl dávno všechny autority a nestrpí kováříčků, nestrpěl-li kováře.
„Vojtíšek náleží všem! Či chodil jen na jejich pohřby?"
„Chodil na všechny. I na naše."
„Nuže, ty máš ted povinnost, abys doprovodil jeho!"
„Nepoverili mě pohřbem."
„A jeho pověřovali? Nechodil on sám ze své vůle a ze své povinnosti křesťanské? A kdo může u Vojtíška pověřovati koho pohřbem! Kdo, myslíš, jím pověří
46
47
faráře Vavřicha? Vojta nemá příbuzných leda Frolíka Ju tetičko!"
„Jsou tu zákony, bratře," nachýlil se k němu Brůder, chtě naznačiti svým pochýlením, jaká křivda se jim děje po zákonu, a pomyslil na to, že musí za svou náboženskou obec platiti úrok i úmor domku, v němž bydlí, když nemůže vymáčknouti ani groš z těch zlořečených neplatů, kterým přisluhuje při křtech i při svatbách. Vidíš, na to není zákon, ale na tamto, na to je zákon!
„Vystrojíme Vojtíškovi sami pohřeb! Muzikanti zadarmo zahrají, dvě kapely! A korporace — jde ted o vás: co učiníte vy, bratře faráři?" neposlouchá ho déle Čihák a chce z něho dostati jeho ano nebo ne.
„Půjdeme!" vybuchl najednou Brůder svým nej-chvástavějším hlasem, ač ví, že vede stádo značně rozběhlé, ale právě proto ho láká, aby vystoupil jednou jako skutečný pastýř. Má už po krk té pokoutní učebny! Ať dělal, co dělal, nesehnal ke svým pobožnostem než trochu školní mládeže, ač má v matrikách houfce z městečka i ze vsí; marně zjednal za učitele k harmoniu dlouhého chlapa od saxofonu z cirkusu; zbytečně zvolil za kostelníka hladového dědka s houfem ještě hladovějších vnuků: učebna zela prázdnotou a naplnila se leda o svatbách, než se přízeň sesedla k hodokvasu, ten je arci lákal víc než holá třída s obrazy zvěře a s lavicemi hrubě zakaňkanými. Brůder nese tuto prázdnotu jako nepřízeň k sobě. Kdybyste jednou uslyšeli, jak káži, myslívá si, já bych už zatočil vaším svědomím, já bych vám zatřepetal míškem! Ale nepřišli, dělej co dělej! Nenaskýtá se mu tady řídká příležitost, aby ukázal, co je zač, a to jak sousedům i kmotránkům ze vsi, tak konsistorní radě? Jaký kněz, propánička! Nemá kostela ani fary, nemá ani věřících až na ty kostelníkovy fakany,
kteří si z něho tropí smích! Zalíbil se mu tecf Čihákův plán a nemá ani chuti zkoumati, zdali nebude na štíru se zákonem. Při své prchlivosti také snadno vzplane a hoří pak jako věchet: užuž roztahuje své pařáty, aby se rozchvástal před Čihákem.
„Slibuji imposantní účast našich věřících!" napřáhl svou útlounkou šelmí ručku, jež by ráda žehnala zástupům. — ■—
Cestou zpátky jde Čihák okolo chudobince a tu si teprv v adventní mlze vzpomněl, že vedle této středověké brány jižní, v zákoutí za mlýnem někdy panským, leží v pastoušce nebožtík Vojta, obecní chudý. Měl bych se na něj podívati, pomyslil si letmo, bude se nutno o něj postarati, aby ho připravili k pohřbu, aby vymyli pastoušku, když bude takový pohřeb. Ale dnes si už nebudu kazit večeři, řekl skoro nahlas, otřásl se však chtěj nechtěj, tak se mu přiblížil v tomto nevalně osvětleném zákoutí, a mráz hrůzy mu přejel po zádech: takový děs cítívá ze smrti, to je jediné, co ho dokáže roztřásti. Ať chce nebo nechce, ať se brání, jak brání, vidí ho v duchu nataženého na prkně, jak ho smrt narovnala z klubka, do něhož se hrbíval, a tato představa mu stahuje hrdlo a zdvíhá vlasy pod kloboukem: stejně budu jednou jako on, ať šmejdím nebo ne, tato cesta nemine ani mne — mohl by tu stati někdo v rohu a říci mi — bratře, co tak běháš, co se tak staráš, i na tebe čeká jen sáh zdéli. Ale není to pouze tato zjitřená představa: ohlíží se po temných rozích, zdali ho tam někde neuvidí, tolikrát dnes vyvolával jeho stín, až ho vidí všude, kamkoliv se podívá, a na konec zapomněl na svou důstojnost a vyběhl odtud horempádem, jako by ho někdo honil, ah, ah, jaký já jsem blázen, sbírá se teprv na světle.
Ač přišel brzy k sobě, sedla mu ochablost do všech
48
Puklý chrám — 4.
49
údů. Neměl bych jít raději domů a nechati všecko, ať to běží, jak běží ? Neměl bych zalézti pod peřinu a od-počinouti si od zla, které tropím, vždyť jsem ho dnes natropil víc, než lze vůbec unésti ? Ale vzdychl a dal se napříč přes náměstí, aby nešel po chodníku, nechce mluviti s nikým, s kým právě nemusí — úspěchy ve zlu nepřinášejí pokoj ani svému strůjci.
Jejich jednatel Jankovec má svůj příbytek v bachra-tém domě v hlavní ulici; domovní dveře našel otevřené, i jde po hmatu nahoru a je rád této tmě, chce se v ní trochu vzpamatovati. Zastavil se přede dveřmi a poslouchá, zda uslyší něco z vnitřku, někdo tam šelestí papírem, někdo přešel po místnosti vevnitř, ale jinak neslyší nic. Co má dělat? Zaťukal na dveře, nabral pokleslou tvář do úsměvu. Z příbytku někdo vyhlédl okénkem, někdo tam zároveň odstrčil židli a rychle přeběhl; uklízejí, jako by byli činili za zavřenými dveřmi něco tajného nebo špatného, pak se teprv odmyká a ve dveřích se objevuje Jankovec a zve Čiháka dál.
„Dobrý večer!" podává mu ten ruku.
„Dobrý den, dobrý den, dobrý den," pozdravuje, ho rychle Jankovec jako posedlý, a drbe se rychle pra-vičkou za uchem, to je u něho pohyb tajeného rozhorlení — nesnáší tyhle jejich pozdravy, zaznívá mu z nich to křesťanské „dej Pámbu", jak to říkávali na vesnicích, a napsal o tom několik článků do místních časopisů i do spolkového věstníku, který kolportuje, aby osvítil lid: zavrhuje v nich ponížené rukulíbám, co budeš, člověče a občane, někomu líbat ruku! a přikazuje po-zdravovati ráno, v poledne i večer jediným pozdravem dobrý den, aspoň se žáčkové nebudou plésti a nebudou pokřikovati za časného jitra dobrý vodpoledne, jak nezřídka činívají. Nemá arci tak starost o ratolesti, rád by vymýtil i z velkých toto dědictví, které se mu klube
z jejich pozdravů, a opakuje ted Čihákovi raději třikrát, jako by ho napomínal, jako by ho volal k pořádku.
„Dobrý den," opravil svůj poklesek i Čihák, „nezdržím se," zazdráhal se na oko mezi dveřmi, ale zatím jde dál.
Jankovec právě večeřel. Je snědý jako cikán, nestarý, s krátkými vlasy do ježka, s ústy trochu zkřivenými od věčného pošklebku, vždyť tu žije mezi nimi ve yěčném sváru s jejich zaostalostí a touží stále po velkém městě, kde by mohl žiti osvětově, jak se domnívá, ač by se odtud vskutku neodstěhoval ani za modré s nebe, tak mu je potřebí jejich zatemnělosti, aby se rozžíhal do stálého žáru, v němž jej udržují, tak by asi rozněcovalo zvrhlého proroka království hříchu. Ale žije mezi nimi a nasákl všecek nedůvěřivostí, mučí sám sebe hypochondrií (myšlenka, že nebude dlouho živ, ho provází stále na jeho výpravách a činí z něho neradostného mučedníka ve vlastních představách), chodí mezi nimi v stálém střehu, aby je ostříhal před církevním pokušením, které pokládá za opium pro lid. Ted" právě večeřel. Protože se málo pohybuje a pravidelně přibývá na váze — nehne se také z náměstí po všechen čas, jak by netloustl! — nesvačí dopoledne ani po poledni a večeřívá úmyslně až před sedmou: pak mívá hlad jako vlk a nacpe se tak mocně, až sotva chodí. Nerad vidí, když ho potom někdo vyruší od večeře — také pes se nechce vzdáti své kosti a vrčí na toho, kdo se na něj dívá. Jankovec se ted nutí do přívětivosti, ale nevrlost mu sedí v celé bytosti: ačkoliv se usmívá, nedokáže přece než vrčet, zvláště po tom pozdravu, který mu dodal; ač nastrkal jídlo do trouby, přece ještě jen mžourá, jako by mu chtěli odníti kost. Při večeři čte svůj večerník (ten zbyl ještě na stole, s tím se jedině neskrývá) při tom žvýkává důkladně silnými čelistmi a
50
4*
51
strká sousta po paměti do úst. Nemá radosti z jídla, ač mu chutná; cpe se po paměti a ze zvyku a při tom čte, ani se nedívaje, co vlastně jí, nenavečeřel by se snad vůbec bez tohoto svého listu. Pojala ho vášeň k tištěnému slovu. Sebere kdejaký kus papíru i v kdejaké místnosti a čte; čte v novinách jda po náměstí; vyjde-li s manželkou v neděli odpoledne na procházku, čouhá mu z kapes novinový papír a on čte, když na chvíli usednou nebo se zastaví. Ani při jídle nevydrží sedět bez novin, nemá také vůbec kdy, aby myslil; četl i dnes při večeři od přední strany až po inseráty; mluvívá i myslí pak jejich větami i jejich zhanobenými slovy: i proslul v městečku jako člověk svrchovaně vzdělaný.
,,Na zítřek bychom měli svolat schůzi, Drahouši," povídá mu Cihák. Jankovec se jmenuje křestním jménem Drahoslav; při podpisu je klade na druhé místo, nikoliv pro jeho ohavnost, leč pro své přesvědčení, že křest hanobí člověka.
„Jakou?"
„Chystáme Vojtíškovi pohřeb. Korporace,hudba."
,,My uznáváme jedině pohřeb žehem!" zarazil mu krátce řeč Jankovec. Má na všechno své zásady a své názory a jimi měří všechen svůj život, ostříhají ho hravě od každého pobloudění.
, .Učiníme z Vojtíškova pohřbu pokrokovou manifestaci!"
,,Chceš-li skutečný pokrok, dejte ho spálit!" ,,A kdo to zaplatí?"
,,To není má věc. Povídám ti jen zásady, podle nichž se je řídit."
„Brůder slíbil, že půjde."
,,Mně je fláterník jako fláterník!" rozhorlil se Jankovec a dotvrdil svou řeč dvěma pohyby, jako by přednášel. Právě tato schopnost, že chytí každý provaz
52
za nejpokrokovější konec, proslavila ho mezi jeho věrnými. Žili ve stálém strachu, aby neklopýtli, aby neupadli do svého pokušení. A přece těmi pověrami nasákl všechen jejich život, i upadali do poklesků, sotva se hnuli. Jednoho poutala rodina, jiného obchod, třetího zvyk a všechny tisícileté myšlení veškeré země. I žijí takřka jako sekta a popírají právě s takovou vášní, s jakou jejich dědkové a prabáby věřili: stupeň žáru je stejný, neznabozi vyměnili jen pokoj víry za obtěžkané břevno rouhačské zarputilosti.
„Nová církev je přece pokrokové sdružení," brání se nikoli bez zahanbení Cihák.
„Pokrok je jedině u nás!"
„Ale říkáváš sám: pokroková církev!"
„Před lidmi; mám-li voliti mezi dvěma zly; ale mezi sebou si musíme mluvit pravdu, pravdu, pravdu," opakuje třikrát, takovou rozkoš mu působí to slovo — a za svou pravdu pokládá to, co vyčte ze svých novin.
„Ale měj rozum. Nepůjdeme-li my, pohřbí Vojtíška s církevní pompou. Budou ohlupovat lid, hřbitov je širší než kazatelna!"
„Na tom něco je."
„Já vím, kolik ty máš práce, Drahouši, pro výchovu lidu. A bez tebe nedokážeme nic — ani tentokrát, Drahouši, bez tebe —" zamrkal starostlivě Cihák. Ví, jakou vějičku má líčiti na tohoto osvíceného: Jankovec každou chvíli vypočítává počet funkcí, skrze něž osvěcuje lid. Chodívá rád s hlavou pochýlenou, ač vzrostl přímo, aby ukazoval viditelné znamení práce, kterou koná pro obec. Jankovec se zatím také probral z dřívější nevraživosti. Jsa dobrý jídec, cítívá stále hlad, pokud sedí u jídla. Když od něho odešel, vidí ted, že je vlastně syt, a blaží ho vědomí, že se nepřecpal, že si vnucenou střídmostí, kterou si jindy marně přikazuje,
53
f
Šit-
■11
■lil
Éiiiiliiiií
MM
uchoval čilost k řešení úkolu, jejž mu Čihák k řešení předkládá.
„Na to musíme mít schůzi, vskutku," povolil ve svém odporu a zakýval starostlivě hlavou, která se zakymácela jako meloun uvolněný od zahradní tyčky.
„Tak zejtra v osm; přijdeš?"
„Přijdu!" slíbil Jankovec a teprv potom si Čihák sedl a dali se do společných úvah.
Ale nejtěžší úkol na něj teprv čeká. Copak tihle! Ty zbaňkoval snadno jednoho jako druhého, stačí jeden dva hmaty, aby je dostal na lopatky — ale jak se bude ošívat Linhart Bobek, až mu řekne, že má pohřeb vypravit zadarmo a na svou škodu! Zastavil se před jeho krámkem a dívá se dovnitř. Zbyl v krámě sám a chystá se zavírat, ač minulo sedm. Je držgrešlička a otálí s tím, doufaje do poslední chvíle, že se ještě dočká svého opozdilce, který u něho koupí, protože jinde zavřeli. Má tu hračkářský krám, ale vede také veteš, společenské hry i nože i galantérni zboží — takový je krám, v němž Bobek trčí, když nevypravuje právě pohřeb; má také koncesovaný pohřební ústav i sklad truhel a rakví, jak hlásá návěštní tabule nade dveřmi.
Povyskočil, když někdo bere za kliku, vstoupil však pouze Čihák a on ho rázem odhadl, že nejde kupovat: zdvihl rychle hlavu a podíval se na něj zpod brejlí, pak ji opět sklopil a měří ho chvilinku přes obrubu okulárů, které skrývají jeho dalekozraké oči. Nemluví. Co já bych začínal, mluv si sám! Ale když se Čihák pořád nemá k hovoru, upadl Linhart Bobek do svého zvyku docela nezřízeně: měří ho střídavě zespodu i vrchem a kejvá velkou hlavou nahoru i dolů jako v nějakém modlo-služebném úkonu: má tolikeru živnost, že nemluví, dokud nezačnou sami,, i kdyby čert na koze jezdil, jak
mám propánička vědět, chtějí-li funus nebo nějakou hračku pro děti! I připadá tu teď v nízkém krámku, s hlavou nepoměrně velikou k drobnému tělu, jako bláznivý pták pelikán, který měří zobanem sousto a zkoumá, zdali se jím neudáví. Za pohřbů načichl důstojenstvím, při veteši všiváctvím, úslužnosti se mu dostalo obchodem, od přírody pak opatrné lakoty —jak se může tolik vlastností srovnati do jeho nepatrné osůbky, to by snad nevyložil ani Jankovec s celou svou vědou, která nezná jiná tajemství než záhady špiritistické.
„Vypravujeme Vojtíškovi pohřeb," řekl Čihák jakoby mrzutě.
„Obec zaplatí taxu — za svého chudého."
„Vojtíšek bude mít slavný pohřeb."
„Může, může, proč by nemoh —"
„A bude mít!" řekl důrazněji Čihák.
„Kdo, kdo mu ho zaplatí?"
„Nikdo!"
„Nikdo? nikdo?" zabrebentil najednou Bobek rychle a zas si měří Čiháka zespod i svrchu, zas upadl do svého kývavého tělocviku — „cha cha cha — nikdo, nikdo!"
„Vojtíškovi se vystrojí slavný pohřeb — zadarmo." „Zadarmo!" vyjekl Bobek.
„Muzikanti zadarmo, faráři zadarmo, zvon i siréna zadarmo — a ty dáš truhlu i vůz — zadarmo!"
„Já? já? já?" zaštěkal Bobek a přeběhl dlouhými kroky, a přece jakoby šourem třikrát malou místnůstku, přeskakuje krámy, aby nic nepoškodil, a rukou hladí vlasy, které mu vypadaly jen na vršku, připodobňujíce ho knězi, ač mu zas vzadu vlají od šetrnosti délkou prorockou.
„Voni můžou, milej zlatej, foukat zadarmo, žehnat zadarmo, zvonit zadarmo — ale mě, holečku, stojí
54
55
truhla peníze a vůz peníze a všecko peníze!" zastavil se najednou při posledním slově a podíval se na něj zespodu přísně, takže vyvrátil obličej ke stropu a trčí tak se zoufalou tváří k lampě, ač Čiháka nespustil s očí.
„Já vím, já vím!" přitakal mu Čihák. „Ale co můžeme dělat," přiklonil se přes pult až k tomu obrazu zděšení: „Starosta chce řečnit, Brůder chce řečnit, Jankovec chce řečnit..."
„Ať si řeční o sto šest! Ale ne za mé peníze!"
„Co můžeme dělat?"
„Kdo?"
„My."
„Kdo my?" přikrčil se Bobek za stůl.
„My dva! My dva musíme poslouchat!"
„Tak? Poslouchat jejich tintili vantili —?"
„Tak to nemyslím, poslouchat. Ale Brůder na nás nejednou přiběhl na radnici: dejte nám druhou koncesi..."
„Druhou koncesi! Sám se tu sotva živím!" skoro se dušuje zazobaný Bobek.
„Já vím. Ale mluv s nimi, když Tvrzník nad ním drží ruku," zašeptal mu do ucha, ač tu jsou docela sami.
„Ach, ach, ach! Okrádají Linharta Bobka," zalkal jenom malý Linhart a vykroutil hlavu vzhůru, ač s Čiháka očí nespouští.
„Pohřeb první třídy se zlatými anděly."
„Budou to pak na mně chtít všichni. Vojtíškovi ju! a mně ne!" :.-
„Vypravíš?"
„Co můžu dělat?" skáče Bobek po krámě, jako by ho na nože brali, a přeskakuje přece rozličný krám, který se tu nakupil v těsné místnůstce, aby neučinil škodu. Čihák už je na odchodu. Zastavil se však znovu. Chce jim přece spunktovati tanec, .aby neměli-kdy šťárat.
Mohly by se z toho vyklubat krásné soudy, kdyby s nimi náležitě zamíchal!
„Pohřeb povedeš za hasiči, za bratrem Šámalem."
„Musím přece za farářem Vavřichem."
„I Brůder půjde za Šámalem."
„Ale já, já musím se všemi!"
„Volní myslitelé nepůj dou Vavřichovi za křížkem!''
„Ať jdou, kudy jdou. Ale já musím za farářem!"
„Ale budou tam dva faráři. A Brůder táhne s námi!"
„Vojtíšek byl u Vavřicha!"
„Obec vypravuje pohřeb. Tvrzník..."
„Vypravuje, ale neplatí, neplatí!" zaječel Bobek, jako by ho na nože brali. Nejen zadarmo, ještě mu uchystali takovou kličku! Kdo to pak všecko odskáče ? Bobek! Chceš-li poroučet, aspoň plať, jak se na tě sluší. Já jsem u Nové církve, žena katolička, dcery napolovic, kluk bez vyznání — kdo může učiniti víc pro svou živnost? Kdyby se tu vyskytlo nové vyznání, musel by snad zplodit nového potomka, aby se vlk nažral a koza přece nepošla! Obětuje se někdo z vás víc pro svůj chlebíček? Roztrhej se pro ně — a tohle je potom jejich vděk!
* „Platí?" natáhl k němu Čihák ruku.
„Zničíte mi živnost!" zahekal a zakroutil se Bobek. „Platí!" řekl znovu Čihák a strčil mu pravičku až pod samý nos. Bobek se jí chytil, to se ví, ale myslí si své:- budiž, svolím ke škodě, ale nebudu si kazit, holečkové, obchod,. nebudu jednat proti zákonům, ani desaterý slib mě k tomu nepřinutí, já se už vyvlíknu » z vašeho tance!
56
57:
KAPITOLA
Je právě první pátek adventní, den Vojtíškova pohřbu.
Umrlec leží čistý, vyholený i zmládlý na vydrhnuté lavici, jejíž kloubnaté suky přikryli černým rouchem, bradu má vzhůru a obličej mu prozářilo světlo. Co uviděl, než naposled zavřel oči? Jaké poselství uzřel a skryl pod víčka, jako by se o tento poslední dar nechtěl s nikým děliti? Jeho semknuté rty nevydají svého tajemství, je to jediný příkrý rys v jeho nové podobě: v ní tvář pacholíka rozžehla ponížené rysy starcovy a pokojný smír se rozestřel nad vším, čím žil. Jako v jiné dni páteční přihlásí se ještě dnes všem, kterým tolikrát svým jazykem popleteným ohlašoval neděli — nikoli už dárcům, nýbrž funusníkům, ne už poutník s holí žebráckou, leč nejtišší ze všeho shromáždění: jeho ticho právě přikrývá černá rakev.
Byl bys měl slavný pohřeb, žebráku, i kdyby jeden z úkladníků, jehož jméno je Cihák, nebyl sbaňkoval kdekoho, aby tě přišel vyprovoditi na poslední cestě, která nemine žádného. Hle, dráč neodradil spravedlivých, ti se řadí hustě okolo mlýna někdy panského a přicházejí se s tebou rozžehnati do obecní pastoušky, postojí u truhly a dívají se na tebe s hlavou pochýlenou — a uvěřili mnozí, že přebývaje ještě svým tělesným ostatkem mezi žebráckými zdmi, kraluješ vskutku již v svém pravém království na nebesích.
Přišel kněz v rochetce a s ním kráčejí po stranách ministranti v komžích, které je vzdálily jejich neposed-
nosti, a kůroví zpěváci se postavili u dveří jako včelky na česlo, když se nevešli do těsné síňky pastoušky. Zpívají do pomženého dne adventního a jejich zpěv proniká husté roje lidí, drtě jejich tváře jiným hlasem, taková je jeho moc. Není tu pláče ani nářku, tento zemřelý nezanechává po sobě ani jmění ani spřízněných krví; jeho přízeň je širší, patřil celému kraji pod horami až za Čertovu zed, a jeho jmění je čistá památka člověka blahoslaveného, tak ho znali všichni, ať přišel jako almužníček nebo ať šel poslední za pohřbem s rukama skříženýma nazad. Že zemřel v pastoušce, konají se pohřební obřady takřka pod širým nebem, tak bídný byl jeho vezdejší příbytek, i hlas knězův proniká oknem, netísní jej ani vznosné zdi, ani nepohlcuje hluchá prostornost chodeb a světnic, tak obnažila chudoba pohřeb žebrákův do sprostné vznešenosti.
Kdyby byl Vojtíšek žil v době méně osvícené, kdyby žil v dobách temnějších, které neměly ani novin ani rozhlasových tlampačů, byla by asi vznikla o jeho funuse jarmareční píseň; ale nelze probuditi svit zhaslého světla ani zvuk hlasu zmlklého: i dívejte se dobře okolo, vryjte si hluboko v paměť tento den s jeho příběhy, vy lidé, a staňte se svědky povýšení žebrákova a radujte se z něho, jakž bylo psáno.
Nuže, kdo tu stojíte všichni?
Docela v čelo zástupů se postavili hasiči ve svých trojstupech, napřed s helmami, vzadu v čepicích a blůzách nebo v černých kabátech zimních. Vede je Antonín Šámal, za ním v trojstupu menší Bína s ptačím obličejem, hladový Rejman se širokou hubou, dlouhý i hubený Johan Stehlík s vyzáblýma očima, pak ostatní, jimž lesklé přilby vrhají měděný stín na čelo i na líce, že se zdají vážní i pochmuření jako žoldnéři, jimž žhářský oheň vybarvil tváře do sveřepé podoby zběhlých
58
59
lapků. Ti v čepicích za nimi jsou už proti nim jen strej čínkové, takových můžete potkati na kopy i mimo den páteční, vytáhlý Špicar vedle sporého Badalce, jehož oči mžourají zpod čepice jako z boudy, když se na sousídka podívají do jeho výše, za nimi oba bratři Barčin Sluka i Sluka Slavík, pak porůznu Honzejk Šelbičák i Honzejk Lípák i kolikero Valšů i nejeden Třešňák i Rozkovec, je jich tu na vsích hustě a rozeznávají je podle jejich příslipků. Ted tu stojí v trojstu-pech, pomrkávajíce na světle, a připadají celí nesví, když je tak Vojtíšek vylákal z jejich samot v ohlubních kraje.
Ostatní se narojili hustě a bez pořádku — kdo by vylíčil hustou změť jejich hlav, vždyť se od mlýna někdy panského sesedli hustěji, než se včelí roj sesedává na obtíženou větev! Do každé z nich teše čas rozličným poklepem rodovou podobu a mnohou přitesal, že vyvstala nad roubení až z hlubin věků, když v tiché pozornosti zírají k jedné truhle, již právě vynášejí na márách. Vy báby v širokých svátečních sukních, vy ještě s jediným zubem v třaslavé dásni a s lícemi vyschlými na houžev! Vy dědkové s bílými vlasy, jimž léta vryla tajemné síťoví vrásek pod oči! Neuviděl by vás nikdo takto pohromadě, kdyby vás nebyl zavolal Vojtíšek jako polnicí, která ještě vzkřísí zkormoucený luk vašich těl!
U mlýna se opřel o zeď houf horáků z druhé strany Čertovy zdi; náležejí kolaturami do Vojtíškových farností, ač jsou jiného jazyka. Jindy přejdou přes Proseč leda v páru, když koupí na Dolensku krávu nebo jalůvku a vlekou ji tudy za řetěz i za ocas do svých stájí, ač podle pranostiky mají odtamtud voditi nevěstu a nikoli hovádko, pro nemají zajiti do hor: dnes tu stojí v houfu s vážnými kníry pod ožehlým nosem a kníry se jim na obou koncích třepí, až utvoří náhlou štětku
u obou koutků, a dodávají jim posupného vzhledu, ale posupnost mizí, jakmile vzhlédnou svýma modrýma nebo zahnědlýma očima, tak mírný mají kukuč.
Až docela vzadu, jako by měl zděditi poslední Vojtíškovo místo, stojí dlouhatánský výměnkář kozlen-ský Florián Antoš. Sňal klobouk a ustupoval jim krok za krokem, když jich přibývalo, převyšuje je stejně
0 celou hlavu, a nyní trčí ze zástupu jeho odkryté, napolo lysé temeno, řídce obrostlé odstálými i nějak sveřepými chloupky, a výrazný obličej s odevzdaným fatalismem v podlouhlých rysech, které stáří zkormoutilo i pročistilo: jeho oči se úží, dívajíce se na obtěžkané máry, tak asi poznamenává lidský zrak světlo příliš blízké. Zed zástupu ho zbavila tělesného ostatku, zbyla jen tato hlava, tak blízká již lebce, hlava, jejíž oči pomžiká-vají od slz: mohl by to být sežehlý trestanec s olysalou hlavou, mohl by to být prorok s tím světlem v očních panenkách, a je to zatím prosťáček boží Florián Antoš, jehož tiché kvílení pohřební neprorazí sevřených rtů.
I naložili obtěžkanou truhlu na pohřební vůz, podruh Kašpar na vysokém kozlíku popustil oprati a Šámalova klisnička, ucítivši volnost, pohodila hlavou a oba koně v černých čabrakách učinili první krok:
1 pohnuli se houfové za nimi, jako by se les dal v pohyb, leč není to les, podobají se leda sadu, když se po prvních krocích roztáhli do hloubky a odkryli se zrakům, tak se jabloně rozklesnou, zknotí i zlíbezní ■—■ jabloně, jejichž pravým znamením je plod. I Melichar na věži chrámu, jehož věž pukla od roubení střechy až do hloubi gruntů, zvedl kladivo a roznítil kvílení v oněmělém kovu, až dolehlo na houfy. Nepláči za jeho truhlou, ale nářek zvonu na puklé věži chrámové je schýlil k zemi, tak těžký smutek se vtělil v jeho nakřáplý i zvětralý hlas. Neroztouží ve skále jejich mlčení sirou úzkost?
60-
61
Nepřipomene jim na této posmrtné žebrákově cestě, jak se révoví z této pozemské viničky vzpínalo po jeho hlaholu vzhůru k nebesům? Nesrazí je aspoň tento nářek povětrný, když po zvyku touží, aby v této chvíli, kdy nebožtík opouští svůj příbyteček, uslyšeli s věže slavné dunění všech zvonů? Či dopustí, aby po druhé a dvojnásob pukl chrám od roubení věže až do hloubi gruntů i v jejich srdcích, když se před jejich očima hroutí na někdejším hřbitůvku jejich předků?--
Až dotud se rozvíjel děj pohřbu po svém řádu, a jím je povinnost, aby pohřbili mrtvého žebráka Vojtu z obecní pastoušky.
Když však čelo průvodu přicházelo na roh, kde se má průvod odděliti starou umrlčí uličkou, kudy chodívají pohřby dodnes, ač okolo vede vydlážděná silnice, vyrazil z boční ulice Jankovec s Čihákem i se svými věrnými a předešli průvod, činíce tak ze sebe jeho špičku. Ach, ti si věru nekreslili nadarmo na přípravné schůzi, jak mají oblouditi Vavřicha i s jeho křížem!
Shromažďovali svou věrnou obec v hospodě na Dolankách a tam také došlo k jejich první při. Brůder přišel za Jankovcem a nabízel mu prapor s kalichem do čela jejich průvodu, když povrhli křížem („Nikdy nepůjdu za křížem!" přiklepl Jankovec rukou na přípravné schůzi), aby nešli jako stádo, ale se zlou se potázal:
„Odmítli jsme kříž!" obořil se na něj Jankovec s odznakem na klopu kabátu. „Kalich není kříž !"
„Mně je symbol jako symbol!" utrhl se Jankovec a div se nepohádali v těsné šenkovně, kde zčerstva dopíjeli pivo, aby nezmeškali pravou chvíli. Co dělal Čihák? Slyšel tohle škorpení? Bude je krotit, vloží se mezi ně, aby je smířil? Ach, proklouzl jim takřka mezi
prsty a uchýlil se do místnůstky, tam se docela zavřel — jen si, holoubci, vjedte do vlasů, jen se pocuchejte a nadejte si rozličných jmen, aby byly soudy, já právě potřebuji, abyste ztropili takový rámus, až v něm nějaký ten šepot zanikne jako nejtenší hlásek.
„Už jdou ! už jdou !" přiběhl kluk, který na rohu hlídal, aby je nepropásli — „už jdou l"
Nechali hádku hádkou a vyrojili se ven, rychle tvoří dvojstupy, aby jich bylo víc, Čihák v té mele zůstal vůbec vzadu, to se mu arci nijak nepříčilo. A sotva vyrazili, utvořily se dva houfce, napřed volní myslitelé — kdo to však pospíchá za nimi, nemoha stačiti jejich spěchu? Není-li to farář Nové církve Brůder? Marně, marně pospíchá, stejně je nedostihne, stejně je nepredbehne, aby jim vnutil prapor do čela, v úprku mu překáží dlouhý hábit kněžský. Zůstal vzadu a s ním i jeho houfec, první kostelníkův vnuk s vlajkou na podelší holi, za ním kostelník, faráři po levici i po pravici oba učitelé náboženství, první holobradý panáček se zřejmým studem na holé tváři, druhý v horlivosti popoběhl, skáče jako skopec dlouhýma nohama — tak jde Brudrův houfec.
Jankovec se svými dorazil k čelu průvodu právě na nároží. Neohlížejí se nalevo ani napravo a předešli kříž, jako by se nechumelilo, a pustili se nikoliv strmou umrlčí cestou pod radnicí, nýbrž přizpůsobili svůj krok kroku pohřebnímu a dávají se po silnici vzhůru, dobře vědouce, proč tak činí. Kdyby došlo k vyšetřování, mají výmluvu: nechtěli jiti s průvodem, který se přece vždycky ubírá umrlčinou, chtěli jiti sami — a zatím počítají s tím, že strhnou průvod po svých šlépějích, vždyť ti vzadu se musí domnívat, že se vzdali starobylého zvyku jenom proto, aby prodloužili slavnou poslední cestu žebrákovu.
62
63
Kluk ministrant s křížkem zaváhal však na křižovatce. Má jiti za nimi, nebo se má dáti vzhůru strmou cestou umrlčí? Byl svědkem nejednoho pozdvižení, když spolky odmítly jiti za křížem, a ví, že právo je při něm a při kříži; pořadateli pohřbu náleží, aby určil pořad průvodu, a všichni se mu musí podříditi, ať se jim to líbí čili nic. Neměl by doběhnouti dozadu a oznámiti, jaká se tu napřed děje nepřístojnost? Jak má však po-bíhati s křížkem v ruce a v komži?
Zastavil se a ohlíží se dozadu i dopředu — a zatím jej došli hasiči, kteří jdou ve svých trojstupech hned za ním. Tento zástup v zádech mu dodal odvahy. Co se budu radit, vím přece, co mám činiti a kudy jiti! Nejde za Jankovcem, pustil se cestou nalevo, nevšímaje si Jankovcova houfce.
Jeho váhání využil Brůder i se svými a vtiskl se mezi kříž a mezi dvojstup napřed.
Kluk ministrant si jich nevšímá, ať si jdou, kudy jdou, dívá se však po očku, co se stane. Naložili příliš mnoho na jeho bedra, když mu určili, že má sám vésti tisícihlavý zástup, zmítá se tu ted hůř než lodička v jeho vlnách. Antonín Šámal učinil také to, čeho se obával tento Franta, jemuž kluci přezdívají Vlček: nedbá, kam ministrant vede pohřební průvod, a jde nikoli za křížem, ale přímo po dlážděné silnici a milý Franta Vlček zůstal viset sám v prázdném prostoru jako pavouk v protržené síti. Nejdřív ho napadlo, že tedy doběhne dozadu a poví, co se tu děje, ale poznal hned svou bláhovost a obrací se, že předběhne aspoň hasiče, co má dělat! Ale sotva učinil krok, křikl na něj Čihák, který tu schválně počkal na rozcestí, aby dokonale spunktoval při:
,,Za hasiče! S křížem až za hasiče!" a vklouzl zas rychle mezi průvod, netouží s tím mít žádné opletačky.
Kluk se zastavil ve svém tápání. Ale ví příliš dobře, že se tu děje nepřístojnost, i zkouší, že se zařadí aspoň mezi první trojstupy, musí přece někde jiti, nebudou ho přece chtíti odstrčiti až za truhlu! Neodhánějí ho; neodstrkují; ale jdou, jako by ho neviděli, jako by ho nebylo. Naráží na sevřený trojstup mužů a ten se mu uzavírá jako zeď. Co má proboha dělati ? Zalily se mu oči slzami, mladická lítost jej skoro rozplakala, teprv před rokem se ve své hladové podnikavosti domohl tohoto pohřebního úřadu a oni ho ted o něj připraví, jdou pořád jako berani! Užuž polyká slzy a musí mrkati, až konečně našel škvíru, aby se vedral do zástupu.
Jak vznikla tato mezera v sevřeném hasičském trojstupu?
Vesničtí hasiči, ač je přiřadili těsně k městským, utvořili schválně prostor mezi posledním trojstupem, vněmž jde sám zakrslý Hošek, aby se oddělili od předních trojstupu a tak naznačili svou zvláštnost, když je neodlišuje uniforma. Šlapali hned u mlýna schválně na jednom místě, až vznikla mezera deset kroků zdéli, tak provedli svou, nehledíc k původnímu plánu, a do ní se ted vetřel Franta Vlček s křížem a dává se na cestu, ač na ni pro slzy nevidí, vždyť je měl vésti.
A pohřeb jde dál, farář Vavřich nedohlédne kupředu a nese zatím pokojně svou svíci za zpěváky; dvojí kapela vyhrává smuteční pochody jedna za druhou, tady vzadu to jsou ještě funusníci jeden jako druhý, spojil je vtoto společenství bídnýžebrák Vojta. Tam napřed jdou však už členové spolků, korporace, strany, jednoty, už je nic nespojuje, jen Melicharův zvon zní všem stejně do kroku z puklé věže chrámové — nestal se zatím i on předobrazem puklého života tohoto lidu, jejž se marně snaží zavolati v jednotu ? Nevtělilo se do něho podoben-
64
Puklý chrám — 5
65
ství celého tohoto věku, v němž se oni rvou o roucha, ač se připozdívá?
I s Melicharovým zvoněním počítali. Nechtí, aby jim zvon připomínal jiné cesty ani jinou úzkost. Když se ministrant Franta Vlček konečně vedral v zástup, našed škvíru v jejich utajeném sváru, spustili dole j v lukách sirénu na zmlklé továrně, tak ji jindy rozezvučí při ohni nebo při poplachu. Zahučela najednou z čistá jasna — ti v průvodě se mimoděk lekli a popadají dech a sivý Florián Antoš z Kozlence se vzadu docela pokřižoval na odevzdaném čele -— jaké neštěstí vkročilo na zavrženou zemi? která rána z jejích hojných ran propukla v tento pokojný den adventní? Ale pak po- j rozuměli, že rozezvučeli sirénu k Vojtíškovu pohřbu, I činívají tak, když zemře někdo bez vyznání, aby se nemuseli utíkati ke zvonění, a vykročili dál, ani jim nepřipadá divné, že ji dnes spustili, když Vojtíšek byl křesťan, vzdali se v svých myslích kostela, ač dosud nespadl, ač zatím jen pukl od roubení věže až do hloubi gruntů. A ječivý, šílený hlas poplašného stroje pohltil hlas zvonu jako dáví šelma beránka, toto chrčení, toto strašlivé sípání, jímž se jedině ještě přihlásí továrna, naplňuje vzduch i všechen prostor k oblakům zlotřilým děsem půlnočním, ač se den nachýlil sotva ke svačinám: proniká všechen kraj od kopců až ke stržím, od planin, zalesněných žíznivou borovicí, až k pšeničným červinkám i k zbrocené hlíně návsí, od potvorných zákoutí, kde kladli jejich sebevrazi oprátku na svůj krk, až k líbezným hájkům a háječkům, jejichž jitra budí žlůví chlichtání. j •
Tak siréna chrčí, hřmotí, řve, dodělává a zas se } zdvíhá, trhá ušní bubínky, bučí jako nestvůrná obluda, která užuž dodělává, a přece s vytrvalostí, jíž je schopen jen stroj, houká, ječí, piští, až zachvátila všechno do své
zběsilé náruči — i přehlušila zvoníka Melichara audávila hlahol zvonu z puklé věže chrámové.
Došli tak se svým úlovkem pod náměstí.
Dlážděná ulice se tu natahuje i zdvíhá. Farář Vavřich vzhlédl, aby přehlédl zástup. Jeho tenké bez-krevné rty se najednou stáhly, jako by něco zavětřily. Co se to děje tam vpředu? Kde se to kymácí kříž? Nenařídil ministrantovi, aby s ním kráčel v čele, jak se sluší a patří ? Ach, porozuměl, oni nechtěli jiti za křížem! Ted si konečně vysvětluje, proč se dali po široké silnici slavnostní oklikou, proč nešli strmou cestou umrlčí. Nechtějí se podříditi kříži! Jdou zas jako stádo, ač předobraz pastýře na ně čeká!
I zastavil se Vavřich v polou kroku, zastavili se i koně za ním s vozem i s truhlou a za ní všichni funus-níci. Vavřich nekřičí, nemluví, nenapomíná, nic. Jen se zastavil, i zpěváci před ním uslyšeli, že za nimi nejde, i zastavili se po několika krocích pár po páru, i došlo ticho až k řadám hasičů a zastavili se i oni trojstup po trojstupu a zastavil se konečně s vítězným úsměvem i Franta Vlček s křížem a na rovném náměstí konečně i ti vpředu: stojí tu najednou slavný pohřeb v náhlém tichu prvního adventního pátku, i kapela zmlkla v polou taktu, až nástroje zděšeně zakvičely a tóny vyzněly v krutý nesouzvuk, nastalo ticho, ač siréna dál dáví hlas z nedalekého chrámu, jehož věž pukla od roubení střechy až do hloubi gruntů.
K Vavřichovi přistoupil strážník: „Proč nejdete ke hřbitovu?"
„Kříž!" řekl Vavřich krátce a ukázal svíčkou jako palcátem dopředu.
„Nemůže se tu stát do večera!" řekl neosobně strážník, který musí chtěj nechtěj stati při Cihákovi, ví přece, co se ujednalo na přípravné schůzi. Vavřich
66
5*
67
jen pokrčil rameny, ohnul se k zemi a čeká. Jeho tenké rty pod velkým i špičatým nosem se stáhly ke klidu — nepovedu dál pohřeb, dokud nepůjde za křížem, takové je jeho předsevzetí. I Franta Vlček v komži pochopil, že došel konečně zastání, a vyrazil usmívaje se dopředu, vidíte, já jsem byl v právu a vy jste mě marně odstrkovali! Pospíchá před hasiče, ale hasiči se obracejí vlevo vbok trojstup po trojstupu a postavili se do trojřadu vedle radnice. Jde tedy dál, aby předešel dvojstup Jan-kovcův — ale do těch jako by vítr foukl, utíkají jeden po druhém, jak se jim hodí a jak stačí, a přitlačili se až k chodníku v spořádaný houf a utvořili špalír. Kdo zůstal na místě? Kdo neutekl před znamením kříže, s nímž ministrant kráčí skrze zástupy ? Jediný Brůder tu zbyl jsa podoben ostrůvku, když ostatní sfoukl tento dech, jediný Brůder se svými vytrval na místě, jak může utíkati před křížem, jehož se dovolává? Kříž tedy předešel i jeho.
Zbyl tu sám z průvodu, zbyl tu sám se svými, pravý chlap kolohnát s nohama jako skopec, levý holo-bradý panáček s viditelným studem na holé tváři, před nimi kostelník a docela vpředu kluk ztracenec s černým praporem, na němž svítí kalich s bílými hvězdami v černém poli. Podívejte se na Brůdra! Podívejte se, jak do krve zrudl ve vyzáblém obličeji! Stojí tam na holém náměstí s tváří pobledlou prchlivostí, která hrozí vybuchnouti co chvíli, tak pod ní nabíhá viditelná zlost, až se mu líce nadýmají, jako by žmoulal nějaké dábelské sousto, kterým se dáví.
Vavřich se ani ted nehýbá s místa, ač kříž stanul daleko v čele pohřebního průvodu, ač mu zástupové utvořili po stranách hustý špalír. Nač ještě čeká? Kdo mu brání v další cestě? Brůder to pochopil: čeká, až se odklidí i on se svým zbytkem, jinak se nehne
68
s místa, děj se co děj. I ostatní pochopili, proč ještě stojí pohřební průvod, a podívali se na Brůdra. Tím doslova cuká bezmocná zlost a promodralé žíly mu téměř zjízvily průhlednou skráň pod mnišským baretem, visí takto na očích zástupům na trdlici vlastního ponížení a ví, že se musí odplížiti do kouta — jako se pes, jejž vyhnali, plížívá od příbytku, stáhnuv ocas mezi zadní běhy. Ach, prohrál svou při, vydali ho na milost a ne-milost! Volní se ho zřekli slovem i skutkem, ted se ho odřekli všichni, jak tu stojí v houfech — ale já vám ještě ukáži, já vám ještě spočítám, zač toho je loket! Proč, vy moulové, posloucháte Vavřicha, ač s ním nikdo nic nechcete mít, proč ho neodstrčíte s cesty, aby se mohl konati pohřeb, či nedoprovodil bych vám právě tak vašeho Vojtíška na poslední cestě? Ale marnost nad marnost, musí se odplížiti chtěj nebo nechtěj — na kluka s praporem musel syknout, aby tam nezůstal trčeti jako nahý v trní. A sešinul se téměř úkradkem hasičům po bok — a přece ho všichni vidí, přece se zástupové dívají na jeho hanbu.
Proč stojí ještě ted farář Vavřich, ač se stalo již po jeho? Nebo se domnívá, že se zas vrátí pod kříž a utvoří za ním nový průvod? Čeká na jejich kajícný návrat? Ne, nečeká, ví příliš dobře, že neroztrhnou svých rouch ani neposypou tváří svých popelem — dívá se po nich, jak se tu sešikovali, když utíkali před křížem, jejž jim chtěl vnutit, tady napravo stanuli vesničtí hasiči, kteří zůstali napolo v jízdní dráze, jako by věřili, že zmenší svůj hřích, vejdou-li do něho pouze jednou nohou.
Stojí ještě, ač by mohl kráčeti za křížem. Provedl svou a zvítězil nad jejich uskokem, ale zůstal tu sám. Nějaká lítost mu sežíhá nestarou tvář, nějaká lítost ho ohýbá k zemi, jíž náležejí všichni, ať se hlásí tam nebo
onam, ať volí tak nebo onak, tato volba je na konec zažene do houfu, v němž se sejdou všichni. Dnes jsem jim vnutil kříž a odehnal ty, kteří se ho vzdali, ale jak sám zůstávám mezi nimi, když se mne i tito zřekli, vidí Vavřich, opuštěný dvojnásob mezi houfy.
Je ještě chvilinku ticho, než se znovu dají v chůzi, jen siréna dáví hlas zvonu, jako šelma dávivá beránka.
Umrlče Vojtíšku pod černým příkrovem slavné rakve! Žebráku Vojtěchu s jediným jménem křestním! Chodívals na jejich pohřby, ať byli takoví nebo onací, doprovodils každého na jeho poslední pouti, která žádného nemine: byls jen ubohý blázen, ale dobře, že nemůžeš zírati na toto jejich bláznovství! Opouštíš zemi, kde jen blázni se dovedou radovati v obecných nářcích, opustils zemi líbeznou, kde jen blázni cítí její dědictví jako svůj příkaz, opouštíš věk zhanobený a dobu zavrženou, která zvouc metá los o roucha, ač se připozdívá.
Pohnul se konečně Vavřich a za ním Šámalova klis-nička v páru, pohnul se vůz s truhlou i funusníci za ní, pohnul se znovu průvod pohřební. Ale Jankovec! Podívejte se na Jankovce! Ten sotva dává nadarmo znamení odhodlanou hlavou, ten sotva nadarmo pomrkává do všech stran, aby nikdo nezapomněl, k čemu se dřív smluvili! Zatvrzelé odhodlání naplnilo jejich vůli, když se ted postavili v houfech do špalíru. Máš všecko, žebráku, z jejich daru, zemřel jsi nahý, jako ses narodil, všechnu tuto slávu i všechen ústroj posmrtný máš z jejich milosrdenství — zbývá ti jedině cesta, poslední cesta, víc ani za nehet, podsední Vranka šámalova z Kněžiček, náruční valach v čabrace maličkého Bíny z Dolečku, vůz opatrného Linharta Bobka, který v oprášeném tvrdáčku pobíhá dozadu i dopředu jako poděšený střevlík a mete šosy kabátu jako krovkami,
všecko je jejich, ačkoliv ti to propůjčili na cestu, mohou však přece činiti se svými věcmi, jak se jim zlíbí.
Co může činiti třeba ten Linhart Bobek, který tu pobíhá, chtě se co nejdále vzdáliti od toho, co přijde? Nepohřbívá jedny jako druhé? Co může jiného činiti, aby si je neodehnal všecky? Čihák, Jankovec i Šámal mu výslovně nakázali, aby jeho vůz nejel za farářem Vavřichem přes náměstí nej kratší cestou, nýbrž okolo v slavném průvodě — tak si předsevzali, že přetrumfnou Vavřicha, až je nejlépe sežene pod svá křídla. Ale může je Bobek poslechnouti? Může se zříci pohřbů, které vodí farář? Může se přidati pouze k Brůdrovi a voditi jen jeho pohřby?
Průvod se hnul za farářem Vavřichem, ale nalevo se tvoří nový průvod a jeho se chytá i farář Brůder. Kašpar na kozlíku zastavil, jemu je to tak dalece jedno, za kým pojede, nedostanete se se mnou stejně než na hřbitov, odvezl jsem jich tam takto už na kopy! Ale Bobek se rozhlédl polekaně po náměstí, narudlý nos mu až zmodral od strachu — ach, myslí si, měl jsem předstírati nemoc a nechati jim, ať se sami popálí o tuto kaši! — a dlouhé vlasy nad šíjí, sčesané starobyle (i na nich šetří) mu tam odstály, jako by je zvedal vítr. Ví, že má jeti za Vavřichem a za křížem rovnou přes náměstí, ale Čihák s ním ujednal, že pojede s vozem za hasiči — ach ach ach, jak se mám ted rozhodnouti!
,, Co mám dělat ? Poradte!'' svěřoval se včera Kašparovi, když chystali vůz.
,,To je těžký," pomrkává pacholek Kašpar, ale Bobek ví, že je liškou podšitý, ten nepřimhuřuje nadarmo své šibalské oči! „Leda bych pošimral klisničku pod vocasem — klisnička se splaší, já znám holečku, jakou klisnu má Šámal!"
„Dal bych vám na pivo, Kašpare," slibuje Bobek,
70
71
ale nemladý Kašpar si myslí své — dávno bych ti hodil oprati pod nohy, kdybych nedostal od pozůstalých, já nespoléhám ani za mák na tvé pivo, držgrešličko! Ale kývl a ted čeká nahoře na vysokém kozlíku jen na Bob-kovo znamení a jeho tvář není ani o chlup nehybnější, než bývá jindy, cítívá se neuvěřitelně povznesen tady nahoře nad všemi funusníky. Bobek v tu chvíli vytáhl velký šátek na nos, zastavil se a utírá si nos, troubě do šátku jako na trombón: když jej skládá, mávl jím na Kašpara, to je jejich smluvené znamení. Kašpar si narazil kšilt čepice do očí, aby mu nespadla při tom fofru, a Bobek se šine vzhledem miliusa za vůz, aby byl pokud lze nejdál od té mely, kterou sám spískal.
Brůder se v novém průvodě dostal zas až na konec — a octl se tak právě před klisnami, které se zastavily, ač farář Vavřich učinil zatím pár kroků dopředu. Brůder ještě cítí pohanu, pálí ho, jak se musel před chvílí od-plížiti s cesty, jako se plouhává pes, stáhnuv ocas mezi zadní nohy — a má věru dost toho věčného odstrkování! Nedá si líbiti toto veřejné pohanění! Odešel mu s cesty, z níž ho vyháněl křížem jako dabla ■— ale já ti ukáži, zač toho je loket, na konec přeci zvítězím já, jakože se Brůder jmenuji!
Vidí váhání Kašparovo — i skočil farář Nové církve Brůder k hlavám koní a chytil za uzdu šámalovu klis-ničku a trhá jí mermomocí na svou stranu, jako by měl v ruce vola a ne měkkohubou Vranku. Klisnička se vzepiala na zadní a strhla náruční, tak se poplašila z Brůdrova hábitu, který jí vlaje u hlavy, a divoce zafrkala, až bílé sliny postřikly Brůdrův černý baret.--
„Jedte za mnou! Okolo náměstí!" řičí vztekle Brůder s divokou prchlivostí, ale v tu chvíli pacholek Kašpar učinil, jak se umluvili s Bobkem, jemuž konec konců náležel vůz a který ho konec konců na pohřby jedná:
zašimral Vranku pod ocasem bičištěm a poplašená kobylka skočila stranou a strhla za sebou i náruční k trysku, o němž ví jediný pacholek, že jej ovládá otěžemi, ať se jakkoli zdá bezhlavý.
Vysoký vůz se zakymácel, několik ženských na chodnících zaječelo hrůzou, když vůz objíždí tryskem okolo náměstí a zatáčí se podle morového sloupu. Ale než se měli kdy vyděsiti nad splašeným spřežením, koně se zastavili na konci náměstí a čekají na průvod, jen se jim ještě chvěje divokost v chřípích.
Tak pohřbívali žebráka Vojtíška z obecní pastoušky v tento první adventní pátek. Vláčeli jeho tělo, zbavené již rmutu vezdejšího, vláčeli do kolikera stran neslavné ostatky žebrákovy, činíce z nich předmět své pře, vláčeli je div ne pod koly a za ječivého sípání tovární sirény, která udávila hlas zvonu s věže střechy chrámové, puklé dvojnásob, jednou od roubení střechy až do hloubi gruntů, po druhé v jejich srdcích a v myslích jejich.
72
73
KAPITOLA
Prosečský starosta Jan Tvrzník jde za Vojtíškovou truhlou a vidí málo z komedie, kterou spískal Cihák. Přišel na pohřeb a přidalo se k němu několik městských radních, než pohřeb začal, a když se potom tvořil zástup z hustých rojů, vtlačili je na přední místo právě za rakev (někdo tam přece musí jiti); nepřišli jako pozůstalí, a přece se takřka mimoděk dostali za žebrákovu truhlu, vždyť Vojtíšek nemá jinou přízeň než tuto svou přízeň páteční. Tvrzníka po té rozmluvě s Čihákem kolikrát napadlo — staráš se najednou nějak příliš o ten pohřeb a máš s ním asi jiné úmysly než smutek! Neměl bych ti sednouti přece na vějičku, ač jsem ti to slíbil rukou-dáním! Nemám však jiti ostatním příkladem ve všem, cokoliv dobrého se tu v městě koná? Není to krásné, když připravují slavný pohřeb chudákovi?
A právě pro ten nepořádek, do něhož zatím nahlédl jen škvírou, nesmí se nijak stahovati dozadu, aby nevzbudil zdání, že se na radnici děje něco nepravého. Postavil se tedy za umrlčí vůz a jde tu sám jako pozůstalý, dva tři členové městské rady, kteří nepřišli na pohřeb v kroji nebo s odznakem spolků, zůstali o pár kroků za ním a on jde tak úplně sám za Vojtíškovou rakví. Našel ku podivu zalíbení v tomto místě: utvořili okolo něho prostor, jaký náleží hodnostáři i v této neobřadné době, zbyl v něm docela sám a nemusí s nikým mluvit. Jak se mu dostávalo zřídka této samoty! Vždyť jsem vlastně toužil již od neděle, abych mohl býti sám a nikoho neměl
u sebe, už jsem sotva dýchal v tom kolotoči věčných schůzí a věčných jednání!
Nedojímá ho vlastně pohřeb; vždyť to byl konec konců žebrák, blázen, pomatenec! Nikdy nesdílel víru v blahoslavenství chudých duchem, ani v blahoslavenství pokorných. Ale lahodí mu tato samota po dnech zmatků: kolikrát zatoužil horoucně v posledním týdnu, aby byl takto sám, a oni se zatím rojili okolo něho. Kolikrát si myslil navečer — půjdu aspoň tecľ někam do tiché noci, abych mohl promyslit, kam jsem zabředl — a vyšel také na náměstí s úmyslem, že projde do ulic a odtud do samoty noční, a zatím uviděl známá okna, sotva se octl na náměstí, zatím uslyšel skrze záclonu i skrze sklo známé hlasy, zatím ho častovali svými šprýmy, sotva ho zhlédli, i zapadl mezi ně a pobyl s nimi, až mu zůstala hořkost v mysli. Chtíval jiti hlubokou nocí pod hvězdami, aby vykvasili zmatkové jeho ve víno perlivé, a usedával mezi nimi ještě s žízní v duši, ale obsedli kolem něho, řáholili se, klevetili, šklebili se a on s nimi obracel sklenici dnem vzhůru, až se mu nadul břich, a on pak odcházel v houfu krokem pokleslým, aby se jako plný soudek, který šplýchá, jakmile se pohne, překulil v čase půlnočním na své lože.
Ted to s něho všechno sňalo pohřební ticho. Zbyl tu sám, ač houfové jdou okolo něho — a připomněl si svou mladickou ctižádost: nerozměnil zatím svou hřivnu v jalové kamení? Nemá Čihák přece pravdu, ukazuje-li také na něj, aby ochránil sebe? Ještě teď v něm zbyla touha, aby se povýšil, ale už to dávno není to čisté horlení vzhůru, už dávno se vzdala opery a plemení se po zemi, plazíc se jako had.
U mlýna někdy panského obtěžkali zatím máry i vůz a průvod se dal v pohyb. I on jde za vozem ve volném rytmu a prichýlil se k zemi, ač ho málo dojímá
74
75
tento pohřeb; ale nemusí se přetvařovati, nemusí dbáti vlastního důstojenství, teprve skutečnost pohřbu ho postavila v jejich střed takového, jaký vskutku je. Protáhly se mu tváře a zpřísněly, odkrytá leb s řídkými vlasy potemněla, cítí sám na sobě, jak se očišťuje, jak tato samota uprostřed houfu zúrodňuje jeho zkormoucenou duši.
Ta samota ho protíná, jako protne šíp, dopadne-li kolmo: jeho vidění se zbystřilo, jeho pamět mu přináší na mysl nové a nové hloubky, o nichž se domníval, že je čas již dávno zasul, mísí se v něm minulé i budoucí, tak zžízněl po této chvíli. Ach, vždyť jsem kráčel už jednou takhle za truhlou v první řadě, vždyť se tu opakuje něco, co znám, i když léta letoucí neoživí ten děj v mých vzpomínkách. Tehdy jsme pohřbívali nebožtíka otce, šel jsem tenkrát také takhle hned za jeho truhlou k daleké Ohavči a také jsem tenkrát myslil na svůj život minulý i příští, jako činím dnes, ač kráčím jen za truhlou žebráckou. Kolik je tomu let? Kolik bylo otci, když zemřel ?
Devětačtyřicet, devětačtyřicet, opakuje polohlasem sám k sobě, a má pocit, že se rozděluje na dvě bytosti, ta jedna se ptá, druhá odpovídá — devětačtyřicet! Ale kolik je tobě? Neuplynulo také tobě devětačtyřicet? Jak jsem mohl nevzpomenout v letošním roce, že přestupuji hranici, kterou on již nepřekročil, jak to proboha žiji! Jak jsem mohl zapomenout, že jsem jí tak blízko! Co jestli dosud nepominula? Co jsem-li dosud v jejím okruhu? Kdy se vlastně narodil můj nebožtík otec? Ach, nosím v hlavě tolik rozličných letopočtů, ale tento jsem si nezapamatoval, tak jsem se vzdálil šlépějím svého rodu, když jsem směnil svou ves za tuto Proseč! Proč jsem se tak odvracel od hlubin, v nichž bych byl snad uviděl svou tvář skrze stíny odešlých?
Ale na co to myslím — či chtěl jsem o tomhle pře-mýšleti, když jsem toužíval za navečerů po samotě pod hvězdami? Ach, nechtěl, mám ted jiné starosti a sotva se mohu o tohle starati, dokud neuvedu všechno do pořádku. To mě tak naladil tento pohřeb, to mi připomnělo toto místo za rakví. Ale snad se zas mýlím: kdybych tenkrát nebyl odešel z domu, sotva bych se byl tady oženil, sotva bych tady prožil celý svůj věk, sotva bych se tu byl stal hodnostářem. Ne, tohle místo není vlastně tak náhodné, jak se mi zdálo při prvním pomyšlení, nepřišel jsem k němu nijak bezděky, a mohl bych vůbec říci, že jsem pro ně pracoval po všechen čas, co jsem tady, než jsem si je vysloužil, ač jsem nikdy nevěděl, jak skromná, skromná bude má výsluha! Ale ne, já bloudím, já musím bloudit, vždyť je to učiněné bláznovství, takto vážiti svůj život! Nesmím nechat na sebe tolik působiti náhodu, že jsem se octl právě za rakví, musím se proti této své slabosti stavětí jako muž! Ale nemůže od sebe oddáliti vzpomínky na zemřelého otce.
Měl jsem prý jeho podobu — a snad jsem se přiblížil jeho podobě poslední, kdybych obul jeho chalup-nické holínky. Ani mi nenapadlo, abych se někoho zeptal. Ale co by řekli této mé otázce? A koho bych se ostatně ptal, vždyť tu otce nikdo neznal! Vzdálil jsem se své rodině i své vsi, už před jeho smrtí jsem přišel sem a tyto domky a tyto ulice se staly mým domovem. Mohl bych se zeptati sestry, ale ta je mladší a sotva pamatuje tak dobře otcovu předsmrtnou podobu, také se vdala a má na mysli děti a nemoci, jen bych ji vylekal svou otázkou. Kdo jediný ze zdejších znal jeho podobu? Čihák! Cihák! vzpomíná si najednou s hrůzou, jako by ho tato skutečnost vázala ještě víc v jednotu s dráčem, Čihák, ten ví všecko, ten ví daleko víc, než vím já sám.
76
77
Vidíš, na něj bys měl myslit! To je tvůj nejbližší úkol a nikoli takové vzpomínání, které k ničemu nevede, myslí si s krutostí, která mu přece neulevuje. Či se domníváš, že by podpisoval hned směnku na padesát tisíc, kdyby to byly jen nepořádky, jak on sám říká?
Ale měl bych se ho zeptati a on by mi snad řekl — Jsi celý nebožtík otec, já ho dobře pamatuju, jsem o něco starší než ty. Máš docela jeho podobu, jen ty šaty, skřipec, popanštělé ruce! — on by jistě se mnou mluvil rád o něčem jiném než o tom, o čem s ním chci hovořiti. Jan Tvrzník si přejel rukama po obličeji, jako by chtěl nahmatati otcovskou podobu — vyholuji se ted právě tak jako on, a kdybych oblékl jeho šaty, kdybych se celý ustrojil tak, jak se strojíval on — anebo kdybych ležel v rakvi, jako tam položili dnes Vojtíška a jako tam ležel otec tenkrát před pětadvaceti lety, ukázala by se podoba a já bych poznal, co je pravdy na tomto předobrazu mého života. Ale kdybych ležel v rakvi, to bych už nepoznal nic, uvědomil si neosobně, jako by se ho tato úvaha netýkala. Jak mně může napadnout, abych říkal —já bych poznal, vždyť po smrti není nic, nic, nic, tak přece věřím a tak hlásám po celý svůj život, jak se mohu tak dát obloudit pohřbem jednoho obecního žebráka!
Žebrák, zmatenec, bezejmenný Vojtíšek — vrátil se k němu zas v myšlenkách, které opustily jednu osnovu — a má slavný pohřeb (nedošli s průvodem ještě pod náměstí), má slavnější pohřeb, než tu vůbec pamatuji, nikomu ještě nepřišli takhle na pohřeb městští i z vesnic, všichni z kolikera kolatur. Žebrák — a možná, že bych mu měl závidět tento funus — konával jsem přece také přednášky v celém kraji a řeční val jsem po vesnicích, které obcházíval on, a kochával jsem se v myšlence, že prospěji právě tomu okršleku zemskému, jejž on určil za svou farnost — je neuvěřitelné, kolika
svazky s ním mohu spojovat svůj život! Co však, je-li pravda všecko, co se dohaduji o Čihákovi, kradl-li vskutku a zpronevěřil-li doopravdy obecní statek! Marně od toho utíkám, marně se dávám obloudit jeho sliby, beztoho si ze mne tropí šašky a já mu sedám na vějičku, protože se bojím holé pravdy — ta by také obvinila mne. Činí-li však jeho zlodějství takovou sumu, že ji nemůže nahraditi, ani kdyby chtěl? Ožebračil-li obec tak, že se z toho nevzpamatuje bez velké újmy na všem statku ? Jak by se na mne vrhli! Jak by mě zapírali, s jakou okázalostí by se ke mně nehlásili!
Ach ne, neměl bych takový pohřeb, Vojtěchu, jako máš ty, byl bych si tě měl předcházet, abys mi odkázal aspoň tu pohřební slávu, ač zemřels docela nahý, když už mi odkázali místo za tvou truhlou! Dostal jsem se ještě tentokrát na přední místo, a to bez svého přičinění (ač bych těžce nesl, kdyby mi je odepřeli, jsem i ted ctižádostivý) a musím přece mysliti, jak bych byl šťasten, kdyby mě jednou pohřbili tak, jako pohřbívají dnes jednoho z prosťáčků božích — Vojtu z pastoušky!
Ale co to zas mluvím! Jak mi mohla přijíti na mysl tato slova! Dřív jsem říkal —já bych poznal ■— a ted — byl bych šťasten! Vždyť po smrti není poznání ani štěstí, nebudu pak šťasten ani nešťasten, po smrti zkrátka není nic, nic, nic, je to zkrátka konec a jen f landáci nebo zbabělci si to hledí nějak opentlit, nejednou jsme o tomhle debatovávali s Jankovcem, půjčil mi o tom také nejednu knihu (žel, že jsem ji nikdy nedočetl) ■— jak mě ted mohou napadati taková slova! Ještě štěstí, že mám na očích skřipec, lekl se najednou, když ucítil v očích slzy: cítí je zatím jen jako hanbu a stará se především, aby je skryl, upíná všecku svou vůli, aby je zadržel pod víčky a nenechal je stékati po lících — tak jde starosta Jan Tvrzník za rakví poníženého, sám jsa ponížený, a tápe
78
79
za ní jen po paměti: tento jediný plačící na pohřbu žebrákově nevidí na cestu ani na truhlu, ač jde hned za ní jako skutečný dědic žebrákův.
Proč proboha pláči ? Nebo závidím vskutku žebrákovi? Nebo mě tak roztruchlil otcův hlas, který se mi přihlásil v tomto nenadálém podobenství? Nebo pláči, že nebudu šťasten ani nešťasten, že jsem se zřekl vší útěchy? Ach, zas už jsem u toho rouhání a užívám nadto tohoto slova, ač vím, že rouhati se znamená v jejich slovníku pravý opak, že rouhati se mohou jen pravdě zjevené, jíž také věřil nebožtík otec; já se rouhám jinak, já se rouhám svému životu, svému přesvědčení, rouhám se všemu, čeho jsem získal na své pouti tímto světem, rouhám se sám sobě a všemu, co jsem pokládal za pravý obsah svého života, a z pověry nebo z nedokonalosti se nadto chytám slova, jež oni vymyslili, jehož oni užívají o nás. Ale co bloudím-li? Co když se lze vskutku radovati i po smrti? Co dívá-li se právě tento žebrák na můj pláč ? Dívá-li se na mne nebožtík otec, který se mi dnes tak přiblížil, a vidí-li mou úzkost? Vždyť já nepláči nad žebrákem, já pláči sám nad sebou, neželím žebrákovy smrti, želím sám sebe, svého ponížení, své osamocenosti, k takovým koncům jsem došel. Cihák, Cihák — možná, že toho zpronevěřil čtvrt milionu a uvedl ve psí všecko, co dobrého jsme tu udělali.
Ale ne, o tomhle nechci mysliti, tohle nezkonejšuje mou úzkost, to půjdu počítati na radnici ještě dnes večer. Musím se držeti svého, jinak neuvidím nic z toho, čemu jsem se dnes přiblížil jako ještě nikdy. — Já jsem ještě nepřestoupil otcův čas, já ještě nejsem za jeho okruhem, jehož tajemnou čáru jsem uviděl až dnes skrze roubení žebrákovy truhly. Nezemřel otec tenkrát náhle ? Nezemřel z čistá jasna a skoro bez nemoci? Jak to dnes všechno jasně vidím — jako by se to stalo před týdnem,
jako bych to všechno znovu prožíval. Sahával si přece
0 posledních prázdninách, když já jsem s ním byl naposled doma, na levou stranu hrudního koše, zastavoval se v práci a lapal po vzduchu:
,,Co je vám?" ptával jsem se ho.
„Srdce!" stáhl bolestí svůj obličej.
„Dojděte si k doktoru!" radíval jsem mu, ač jsem nevěřil, že by tyto náhlé slabosti mohly vésti k smrti.
„Tohle doktor nevyléčí, hochu!" řekl s nějakou zvláštní měkkostí v hlase, když zas přišel k sobě a polehounku začínal svou práci, jako by zkoušel, zdali to půjde čili nic, zdali to na něj záludně nečíhá, aby ho to porazilo dočista. Jan Tvrzník si nepřipomínal nikdy tuhle rozmluvu s otcem, zapadla do jeho paměti a přihlásila se až dnes — já jsem myslíval vždycky jen o životě, smrt a její hlasy jsem od sebe oddaloval jako mámení, žij a pak zemři, co budeš hloubat o nicotě!
Vždyť já jsem byl letos v létě také nahromadě, také jsem se letos v létě léčil a lékař mi zakázal kávu i pivo
1 všechno rozčilení ■— přešlo to a já jsem se mu vysmál při sklenici, on by se jí měl teprv varovat, je na tom dávno hůř než já. Byl tenkrát ožralý na mast a nezmohl se na odpověd, jen ukazováčkem hejbal, říhaje od piva — bylo z toho řáholení, až se zapupkypopadali. Ale neležel jsem v pondělí celý den, když jsem se dověděl tu novinu o Cihákovi ? Nebylo to z rozčilení? Nesahal jsem si také na levou stranu hrudního koše pod svrchnicí, aby nikdo neviděl můj pohyb? Neodmítl jsem lékaře, řka, že mám ještě léky od léta, a neužíval jsem jich také vskutku?
Ale mám se bát smrti, hlásí-li se těmito znameními ke mně jako k nebožtíku otci? Neměl bych ji vlastně přivolávat ? Snad by stačilo, abych vypil ten lektvar najednou a bylo by po všem dřív, než bych se dočkal hrůzy. Strach ze smrti není také to, co mě uvrhá v toto
80
Puklý chrám — 6.
81
slzení, které jen vší vůlí krotím, aby neprepuklo v pláč. Nepláči ani nad Vojtíškem, ač jdu za jeho truhlou — jako jeho dědic; ani nad hanbou, do níž mě uvrhá Cihák, ač je pro mne nejtěžší ze všeho, co mě kdy potkalo na této pouti. Pláči, že lituji sám sebe, že se vidím oblečena v rubáš a v černou rakev, ale nikoliv pro samu smrt, ale že potom není nic, nic, nic ... a já věře v toto nic, přece v ně nedovedu uvěřiti, představuji si, jako bych potom ještě cítil, myslil, pozoroval, jako bych se ještě mohl litovat, že mě nevyprovodili tak slavně, jako vyprovázejí tohoto žebravého Vojtíška.
Pohřeb se zastavil pod náměstím, když se zastavil Vavřich, a za ním vůz s rakví i funusníci vzadu. On stojí právě pod radnicí — tak by se asi zastavili se mnou a pronesli by tu s balkonu své řeči; nepřipadá mu ani divné, že se tu také dnes zastavili s rakví žebrákovou, nevnímá toto zastavení samo o sobě, vidí je skrze své myšlenky, vidí je jako podobenství svého života a své smrti. Zapomněl na chvíli krotiti svůj žal, ponořil se do něho všecek, jako by ho jen chůze udržovala při smyslech —
a najednou, dřív než si je mohl uvědomiti, dvě velké slzy se převalily přes ohlubeň a kanou mu po lících, dvě velké slzy mu vytryskly zpod víček i zpod brýlí a kreslí dvě výrazné rýhy na jeho najednou jakoby zhublém obličeji. Má je utříti? Má plakati veřejně? Nebo má raději předstírati, že o nich neví, a nechati je, aby oschly větrem?
Zatím se dal vůz před ním v pohyb. I stalo se, že Brůder přiskočil k Vrance a rval ji mermomocí na svou stranu, a pacholek Kašpar nahoře na kozlíku šukl i pošimral Vranku a ta vyrazila v páru a tryskem objela morový sloup na náměstí. Vavřich vykročil už před tím a před Tvrzníkem se najednou otevřela prázdnota, už
ho nekryje umrlec svou rakví, ani vůz svým širokým zadkem i tichým stínem, v němž nahlédl do svých hlubin, stojí tu najednou jako nahý a všem na očích a dovede si představiti, jak na něj civějí ze svých řad, když se utišilo pozdvižení s koňmi, kteří se splašili na oko, i klopýtá po paměti v slzách za vzdáleným Vavři-chem a viditelně pláče, pláče, pláče, ať se jakkoli brání, ať jakkoli zatíná zuby i dásně. Když si pak uvědomil svou ubohost —jak lze plakati nažebrákově pohřbu ! — porazilo ho to docela: lituje sám sebe a tato lítost je rozproudila ještě do větší hojnosti, nesplývají jen úhrad-kem, ale řinou se jako příval a vzlykot jím otřásá i rameny i celým tělem, hořký i lítosný pláč docela přemohl tohoto jediného plačícího na žebrákově pohřbu.
82
6*
83