TÉ2KÁ HODINA
VERSE 1921—22
TÉ 2 KÁ HODINA
A. M. Píšovi
Přišel jsem na svět, abych si postavil život dle obrazu srdce svého.
Chlapecké srdce je písnička na začátku, plán pro zámek, který bys lidem jak milé dal k svátku, ale mužovo srdce jsou ruce a mozoly, které se krví svou do cihel probolí, aby tu stála alespoň skutečná hospoda u silnice pro ušlé poutníky a pro poutnice.
Dnes je má těžká hodina. Chlapecké srdce mi zemřelo a sám v rakvi je vynáším, a zemřelým trpě, trpím i tím, které mi v prsou se roditi počíná. Dnes je má těžká hodina; jedno srdce jsem pohřbil a druhé ještě nemám, sesláblý úzkostí, sesláblý samotou marně se bráním studeným stěnám pokoje svého uštěpačného.
Milenčin dopise, lampo, kniho kamarádova, věci zrozené z lásky, světla a víry, dnes při mně stůjte a třikrát mi věrnější buďte, když zůstal jsem na světě sirý, a modlete se, aby mi narostlo srdce statečné a nesmlouvavé, a věřte dnes za mě, že tomu tak bude,
103
věřte dnes za mě, že postavím
dle obrazu jeho život člověka spravedlivého.
Já mužné srdce ještě nemám, sáni v těžké své hodině; a proto nevěřím.
104
BALADA O NENAROZENÉM D í TETI
Nejdřív se na sebe usmáli, potom se clo sebe zamilovali u lucerny na nábřeží, kde voda běží a běží S      a lidé stojí, jako by odrazem světel na ní byli. Nakonec se spolu políbili.
Milenci jsou lidé bohatí,
pokladů mají, že jich nelze vypočítati:
ruce, oci, prsa a usta.
10       »Za město, má milá,
vede cestička bílá
a za městem hluboko v obilí
se zelené meze zrodily.
Tam poklady své spočítáme, is       tam si je věrně odevzdáme,
aby nám neshořely,
nebo neodletěly
jako ptáci
ohniváci.«
20       Za město šli a večer už byl,
0 lásku nadarmo nikdo neprosil;
1 mladí se smějí milovat, i chudí se smějí milovat, z lásky se člověk narodil,
25       za. město šli a večer už byl.
Zprvu se bránila,
105
zprvu se bála,
nakonec se ale přece odevzdala.
Proč bych mu tělo své nedala, m       tělo své z krve a života,
když jsem mu srdce už dala, své srdce z krve a života?
Láska je žena a muž, láska je chleba a nůž. 35       Rozřízl jsem tě, milá má, krev teče mýma rukama z pecnu bílého.
Když nohy domů se vracely, daleko bylo od dveří k posteli,
40       když noc hoří, peřiny nehřejí, té noci na srdci se jí dětská ústa narodila. Té noci plakaly čtyři holé stěny, že těžko, těžko bude dát
43       hladovým ústům krajíc ukrojený.
Měsíc nad městem svítící se třikrát naplnil a dvakrát has, když po třetí hasl nad černou ulicí, dětská ústa k srdci promluvila: 50       Maminko milá, já jsem láska, která by ráda se narodila!
Když to slyšela, k milému běžela.
106
Pokojík jeho byl smutný a studený jak těžká hlava mezi slabými rameny.
Když se to oba dověděli, na pelest sedli. Tiší byli, bledí byli, k lásce a zabití sbírali síly.
»Dnes
naše srdce, milá má,
a ostatních srdcí tisíce
jsou jenom na pultu hospodské sklenice.
Stačí se zpiti zahořklýirřrtům.
Nalili krev jsme a vypili rum.
Statisíce lidí se milovalo,
žádné dítě se nenarodilo z nich,
— ni naše se nesmí narodit.
To není hřích,
to je jen bída.«
Slunce už nesvítí, hvězdy už nezáří, odešli k lékaři milenci dva.
Tam nevede cesta bílá a měkká,
tam se jde po schodech z kamene
a v čekárně se čeká,
dlouho a dlouho se čeká,
až dveře strašlivě zavřené
se otevrou pohledem žlutým a kosým
a řeknou: Prosím!
Lékař měl ruce z karbolu
107
a slova 2 ledu:
» Nemocné ženy léčit nedovedu, spravují jenom zlámané věci.«
Bluzičku svlékl,
prsty jí na prsa bubnoval
smuteční pochod.
O ženo,
slyšíš ten hlas,
co na prsou hořel ti?
Teď naposled zakřičel ještě.
Teď zhas.
On zatím stál,
u dveří, na prahu pokoje stál. Však oči jej zradily a nestály s ním, křečovitě kráčely za její bolestí, za její bolestí, za vozem pohřebním, kola skřípěla, podzimní vítr vál. Udělal jsem to já? Já jsem to udělal.
»Podej mí, můj milý, ruku, až půjdem po schodech dolů. Už nejsem statečná a budu plakati, že z bohatství všeho
mně v kapse zbyla jen lahvička eumenolu, že jsem jen rána
mrtvýma rukama dítěte zob jímaná.
Já nejsem žena, já jsem hrob.
Dvě oči na mně stojí jako dvě svíčky,
10S
co na podzim hoří za dušičky, a nikdo se nade mnou nemodlí, lis       I žena chce svět lepší a jinačí
a žena jen pláče, když ruce na to jí nestačí.*
Večer
mnoho milenců smutných je, že to, co žít mohlo, nežije, 120       a mnozí ani smutní nejsou, protože to nedovedou.
Slunce na zemi svítilo a stromy zůstaly lysé, lidé se na zemi milují 125       a láska nenarodí se.
Nenarodí se?
109
slepí muzikanti
Dva slepí muzikanti chodili po zemi, jeden měl harmoniku, druhý šel s houslemi.
Na kamenných dvorečcích v městě, u plotků vesničky dva chudí lidé hráli veselé písničky.
Okna se otvírala
i lidé za nimi,
celý svět tolik zkrásněl,
že až zrak přecházel.
Zatím co slepí hráli písničku veselou, tak lidem narůstaly nové a nové oči.
Cím pěkněji slepí hráli, tím rostlo očí víc, to aby z velké té krásy se neztratilo nic.
Harmonika a housle, dva slepí žebráci sto očí vyhráli lidem, dostali po krejcaru.
110
CEPOBITÍ
Trubači troubili čepobití v kasárnách za městem, já se svojí milou ležel jsem na bílé posteli.
Na bílé posteli v pokoji dnes už nikdo se milovat nebojí, zatím co za oknem v černé ulici krvácí
zamilovaní vojáci .f*
do srdce střeleni polnicí,
ranění příkazem táhlého čepobití.
Řek bys, že války tu nen!,
a přece je to volání k boji nej větší a každodenní,
když se musíš se svou láskou rozloučiti,
vojáku,
ať kvete ti u mozolných prsů, nebo ve zraku
služek, šiček, holek z fabriky,
milenek.
Na kasárenském dvoře
dva trubači stojí,
všechny muže volají k boji
a já také mužem jsem.
Od tvých prsů a očí musím odejiti
na rozkaz velkého čepobití.
Odešel jsem od tebe, sladká milenko,
111
vracím se k tobě, ženo člověka.
Ty jiná jsi a já jsem jinačí,
zcela jinak se budeme milovati.
Podoben vojáku trubači
na ústa st tě položím jako kovovou polnici,
z lásky a tónů vystavím do polí silnici
běžící světem na všechny strany,
aby vojáci, služky, mládenci a panny,
všichni, kdo se rádi mají a jsou rozloučeni,
po naší silnici mohli si naproti jiti
dle srdce svého.
112
M Su&lHMs, 1t& UAÍrUfť,
n  ďoU ylfp, J*áa^ ictnaq^u fy/id'UÁlufa.
.ŕ
i/w. Ätm» ***** / Ar^y>
TVÁŘ ZA SKLEM
Kavárna »Bellevue« je říše stavěná z hudby, tepla a plyše, z oken má vysoké, průhledné hranice, které ji dělí od zmrzlé ulice.
Dnes jako jindy páni si za stoly sedli, důstojní páni a vznešené dámy ústa si probodli úsměvy, kravaty drahokamy a v teple, hudbě a v plyši noviny na oči posaäili si, aby přes tyto brejle z papíru viděli, že svět je veselý, protože sami jsou veselí v kavárně »Bellevue«.
Když tu tak seděli teple a ctihodně s rukama vyžehlenýma, tu stalo se, stalo, — ne zcela náhodně, — že na okna skleného tenounkou hranici přitisk tvář člověk, který stál v ulici, výrostek zpola a zpola muž, a pohledem ostrým a chladným jak nůž prořízl okno a vbod se v tu nádheru, v číše a valčík, v zrcadla pro milenky, v břicha a teplo, fraky a peněženky, a zůstal v nich trčeti čepelí, i když ty oči dvě zmizely.
Tenkrát se stoly staly náhrobky mramorovými, pohřbení šťastlivci se usmívali
113
mrtvolně mezi nimi, sklepníci v šatech smutečních z šedého kouře věnce nosili, před okny žila ulice, bída a sníh, za okny civěly mohyly v kavárně »Bellevue«.
114
KÁZÁNÍ NA HORE
Já jsem řečník chorý,
ale ne mrtvý, a toto jsou lesy a hory,
obec zelená, na nebi sluncem stavěná, aby v ní bydlel život veselý těch, kteří ve světě bídou zemřeli a po smrti ještě mrtví na něm prodlévají v podobě mužů a v podobě žen a na kamenných ryncích ostatky své prodávají pod světlem voskových luceren.
Ten, kdo je živý, ví, že svět musí být spravedlivý. Neplačte, vrazi a opilé nevěstky, že město vás živé na věky pochová, nesakrujte, vojáci z krve a olova, že kasárna o lásku neprosí. Neboť:
každý má někde srdce, i když s sebou je nenosí. Proto ty nejsi vojak, nevěstka, vrah,— proto jsi smrk, jedle a modřín
vy všichni bezejmenní chudáci z dědin a předměstí jste na horách les, který roste do štěstí,
115
do štěstí čistého, tak jako zde kvete v jehličí, hvězdy a jahody zakleté.
Bratři, už skoro na nebe vzatí, možná z vás budou svatí, na nebe vstoupíte po oblacích a zapomenete mrtvých z údolí. Svaté nic nebolí. Raděj se svatými nestaňte, raděj tu s námi zůstaňte, silnicí dolů sestupte, rozejděte se po celé zemi, z vyhaslých oči vyrazte pryskyřnatými haluzemi svět pro sebe dobuďte v jednom vítězném šiku vánočních stromků a dubových bojovníků. Hurrá!
Mrtví na ulicích oživnou, muziky ve vsi zahrají, na cestách rozkvete kamení, my sami budem si vráceni.
116
O Cl
Malíři O. Lasákovi
Nejširší moře lidské oči jsou, celý svět na sobě unesou, celý svět v tisíci lodích po jejich hladině pluje: hvězdy, květiny, ptáci, města, fabriky, lidé, všechno, co bylo, všechno, co tu je, všechno, co přijde.
Viděl jsem věci šťastné-'ä líbezné, jež pro vzdušnost nikdy neztroskotaly. Viděl jsem hvězdy a květiny, viděl jsem ptáky, když před zimou do krajin jižních přelétali, to byly lodě nákladů lehkých, štíhlého boku a labutí šíje jež do očí šťastně vždy vcpluji a šťastně přcpluji je, to bylas i ty, milenko s bílým plachtovím, přišlas a odešlas, — viděl jsem tě a už tě neuvidím.
Však znám také věci těžké a nejtěžší, jež marně vypluly na cestu k ráji, znám nemocnice a předměstí, lidi, které bůh netěší, znám koráby z olova, které vždy ztroskotají. Znám lodníka, který se nesměje, vraky, vězně a galeje, jež tíhou svých břemen se rozpraskly v půli a do očí vpluly mi, aby v nich utonuly.
Nejhlubší moře lidské oči jsou, dnem svým až k srdci dosáhnou. Co v očích ztroskotá, k srdci se propadne,
117
do srdce zaroste a srdce ovládne, aby v něm hluboko kotvilo
v jiné a strašlivé kráse, ze všech krás světa nejsilnějsi protože nelaská, ale nabije všechny tvé smysly nesmělé Střelami ohně a ocele.
118
JARO
Pivní květiny jarní v ulicích rozkvetou, první květiny jarní v očích dívek jsou a oči ty modré, černé a kovové jsou z daleka hbití a větrní poslové, aby jsi věděl, že za městem, za tvýma rukama sevřenýma leží veliká zem a taje.
Dnes jako včera by bylo, kdybys šel sám,
ulice, bláto, sněhových mraků rám,
ale náhle, ty železná drůzo mezi kameny,
jsi čímsi v srdci i v hlavě vlaze zmámený,
pod kytic! pohledů jako bys rozkvétal, oblázku holý,
čím krásnější dívka jde okolo,
tím více to bolí.
V podzemních hospodách zahráli: Jaro je tady!
na horách daleko roztává sníh,
sto krásných těl řeklo ti, že jsi dnes mladý,
do rukou chtěl bys vzít každičké z nich,
s nejkrasším utéci na konec světa
do jizby nalité teplem jak pupen rašící,
zapomnět na všechnu bídu v černé ulici
a polibky, jež oblak měly by krajku a pěnu,
si trhat ty oči a rty a ňadra a ženu.
Zatím však stojíš a stojíš
s míznatou touhou kol rozřízlých úst,
krev do ran ti roste, že musí růst,
a náhle stromem jsi s rameny roztaženými,
11<5
přísným a černým stromem, co stojí uprostřed zimy,
a pod ledy, které tím jarem neroztávaji,
ucítíš polární smutek rodných svých kraji,
do kterých zarůstáš kořeny.
O plakát tančirny opřený
octneš se v předměstských činžácích,
v závěji vychladlých jizeb sta uvidíš srdcí
a na nich odvěký' sníh.
Tu poznáš,
že v tento led a v tyto skály
se slunce březnové ni v červnu nepropálí,
a s rukou, s haluzí v nebe se deroucích,
střeseš ten podzimní lístek, kterým jsi před chvílí zjih,
ztvrdneš, — zpřísníš, — zledovíš
pro jiné jaro jiného milování,
jež čeká teprv své vybojování,
neb jeho květiny mírné a veselé
vyrostou na hrotech mečů,
na stvolech z ocele.
Jaro nebeské, vím,
letos jsi jenom podobenstvím,
jako jsi bylo a budeš vždy,
když v člověku pokvete svět.
Na rohu ulice,
na ostří štěstí a běd
poznal jsem nejhlubší znamení tvá,
ó jaro roku
1922.
120
BÁSEŇ MILOSTNÁ
Rek)as mi, že jenom v ocích tvých je celý svet, že pro mě není nic, co leží mimo ně. V tvých očích kvetou bílé jabloně, oblaka plují, ptáci zpívají a poletují.
Já ti věřím a nevěřím.
S velikou bolestí oči tvé na kusy rozlamuji, aby mě poznovu obrostly řetězem duhovým. Pověz mi, má milá, — když celý svět oko tvé objímá, — proč jsi dopustila, že dělník dnes ráno s lešení spadl a před mýma očima se zabil?
121
BALADA O SNU
/. Seifertovi
V špinavé ulici na předměstí bydlel mládenec jménem Jan. Měl dobré srdce, slabé pěsti a modrou pracovní zástěru. Městem se brouzdal k večeru a ve světel barevném kolotoči mu narůstaly bolavé oči, jež všechno skutečně viděly a do srdce krutě křičely:
Tady jsou paláce, — tady podkroví, tady jsou sytí, —■ tady hladoví, jedni jsou otroci, — druzí diktátoři a všichni jsou choří. Svět je jak srdce kulatý, a je-li do půle rozťatý', — umírá.
Po městě chodil smutný Jan se všech stran očima dobýván, toužil a trpěl a přece chtěl žít, svět na vážkách spravedlivých vyvážit, neboť člověk na svět přišel a proto tu je, aby se stával tím, co země potřebuje. Nechť je jí pokrmem, — jestli hladem sténá, nechť je jí hladem, — je-li přesycena.
Po městě bloudil, v ulicích chodil,
122
hvězdy mu nepomáhaly. Vrátil se domů. V světnici nízké okno a tři lidé spali. 30      Na houni uleh bludný Jan a oči zející do dvou ran tiše se zavíraly, tiše se zajizvovaly.
Sotva se víčka zavřela 35       nad dvěma modrými ranami,
srdce jak semeno zalité slzami
rozrostlo se mu po těle
v krajiny šťastné a veselé. ^
Neviděl paláců, neviděl podkroví, ■to      zmizeli žebráci nuzní a hladoví,
po světě bez bídy, bez chamtivosti
chodili lidé chlapecky prostí,
stateční jako montéři, moudří jak inženýři,
co stavějí mosty z básní a tónů «      a hlavně z železobetonu,
aby spojili se zemí zem
a srdce se srdcem.
Jan rozpřáhl ruce; velkou láskou jat so      chtěl vše to jak svou milou ohmatat,
však běda, běda!
— oči — rány nezhojené náhle roztrhly se, zřel jizbu, jež je jitrem bledá, činžáků střechy lysé, 55       skutečnost dvěma hřebíky se v srdce probila mu
123
a poznal, že vše byl jen sen z bídy, slaboty, klamů.
Sirény rozkaz zahoukly,
Jan utáhl si pás, 60      šel včera a šel předvčírem
a dneska půjde zas.
Dnes ulicí však nejde sám,
sen krásný naň se věší,
byl o-li včera těžké vše, 65       dnes je to ještě těžší.
V předměstské ulici bydlela též
dívka jménem Marie.
Na šicím stroji každého dne
deset košíl ušije, 70       S Janem kdysi setkala se,
když večer v město pad,
Jan ji objal teple v pase
a povídal, že má ji rád.
Pak častěj spolu chodívali 75       a o lásku se dčlívali.
Toho večera sešli se zas. Jan hlavu měl svěšenu, propadlý hlas.
»Dnes v noci, Marie, zdálo se mi, so      že žiti lze lépe na naší zemi.
Však s ránem jsem poznal, že to byl sen,
a snem tím jsem k smrti nemocen,
neb přes den jak líbezné strašidlo kráčí přede mnou
železným nábřežím, ulicí kamennou,
124
a stane-li, průsvitný, uprostřed náměstí,
skrze něj vidím tisíce neřestí,
neřestí, které tím strašnej své boláky odkryly,
že poznal jsem krajiny, ve kterých nebyly.
Ti, kterým slunce nesvítí,
sny slunečné musí zabiti, —
sic zemrou na ně sami.
Pověz mi, má milá,
jak bys sen zabila ?«
»Dokud jsem tě, Jene, neznala, též hrozné sny jsem mívala. Můj sen i>' však muži milenci byl podoben. 2e celý den jsem samotinká byla, tož noc mě v jeho náruč položila, ne za odměnu, ale z trestu spíš. Chceš-li žít, ze snu vždy se probudíš. A já se probouzela do čtyř chudých, holých stěn, abych si řekla krutě ošálená: To nebyl muž, — to byl jen sen. Však od těch dob, co jsme se poznali, sny tyto se mi zdáti přestaly. Tím, že jsi řek mi: má milá! sny ty jsem v sobě navždy zabila.*
Poslouchal mládenec jménem Jan, pochopil muž to jménem Jan, obtěžkal ruce a řekl jen: »Zabiji sen.«
Z fabrik a podkroví dělníci jdou, tvrdost životů jejich jim padla do rukou,
125
ti všichni krásne sny měli a tíhu jich poznali, dnes jeřábem zvednou je a vytešou do skály, to lidé jsou z masa a kostí, tvoření světa dědicové veční, co krásne sny zabijí tím, že je uskuteční, uemajt dobré srdce jen, ale též dobré pěsti, protože po světě jdou, ve světě vrou a na světě staví
své štěstí.
Z fabrik a podkroví dělníci jdou, mezi nimi Jan a Marie, svatí drží v rukou lilie, muži kladiva a meče; když velké sny se zabíjejí, mnoho krve teče.
Musí se zabít, musí se žít, ruce jsou zbraně, srdce štít!
126
SLOKY
Sníh padá na město, na město zšeřelé, v tvém oku roztává se v louže popele
a z věží hodiny jak panny zrazené padají v náměstí, v jezero kamenné.
Jdeš tudy prvně sám se srdcem churavým a proto se ti zdá, že trpíš světem vším,
a zatím jsi to ty, jen ty a zčásti jen, jenž hořem soukromým jsi kdesi poraněn.
Staň u zdí nádraží a poslyš vlaků hvizd, jež vezou do světa lásku a nenávist,
a do všech usedni a slavnou silou hnán se z místa bolesti rozjedeš do všech stran
po světě širokém, jenž nezná modřin tvých, zápase v závratích a ranách propastných.
Své srdce přemoz tu, neb nejsi srdce jen, tím, čím chceš vítězit, — sám nebud poražen
a přemoz bolest svou a nepřežvykuj jí, bys stále v boji byl a nikdy po boji.
Pak sníh, jenž na město se snáší zšeřelé, jen bílým obkladem ti bude na čele
a z věží hodiny se s ptáky rozletí. Neb bolest přemoci je víc než trpěti.
127
pohreb
Anežka Skládalová po dlouhé nemoci vydechla naposled v pondělí 15. srpna ve věku 69 let
a dnes je středa. Sest svící hoří a varhan hudba setmělá vodí náš smutek křížovou cestou kolem kostela. Za kostelem jsou pole a silnice a na nich stromy rostou, od rakve k nim si cestu můžeme vykoupit jedině modlitbou prostou: buď vůle tvá.
Po dlouhé silnici černý průvod kráčí, zde nejvíce líto je živých, kteří pro mrtvé pláčí, zde nebe se do očí přelomilo a mrtvou v nich přikrylo, příliš malý jsi, pohřební voze, zlacená mohylo, příliš prázdná jsi, rakvi, neboť mrtvá z tebe vystupuje, na stuhách pohřebních věnců znovu oživuje, na bílých stuhách s živými jmény vlá do všech světových stran: Jiří, Karel, Jaroslav, Věra, Dagmar, Zora, Radovan, vnoučata.
Okolo topolů za městem jde cesta ke hřbitovu. Obilí už je do sýpek svezeno a my je dnes svážíme znovu. Z tohoto světa nic se neztratilo
128
a nic se neztratí. Svezené zrno v chléb se obrátí.
Když pohřeb k hřbitovu přichází, nejstarši vnuk říká si:
Tři sta dní krvavých, babičko, srdce tvé protrpělo, když po kapkách z tvého těla odcházelo, dej, ať nezmírám jako ty na posteli v propadlé světnici, chci zemřít jak voják s bodlem a ručnicí, do srdce raněný granátem. Neboť jdu do boje, babičko moje^*' pro slávu světa tohoto.
Neslaď řeč, kněze, blaženou duší, rájem a anděly, nebe je kusem této země s obyčejnými lidmi, nezpívejte, zpěváci, nad hrobem chorál do smutku zšeřelý, zpívejte raděj, jak zahradníci při setí zpívají. Pláči-li, nepláči pro mrtvé. Není jich. Trpím-li, — trpím pro bolest živých. Jen rakev pochováváme, jen jméno pochováváme po srdcích spravedlivých.
Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená, do tebe sejou se nej dražší semena, aby rostla.
9
129
MUŽ
Uprostřed noci
vichřice do jeho srdce vpadla,
dřív než moh napřáhnout ramena svadlá,
srdce mu z kořenů vyvracet počala —
a srdce to dubové, srdce to vysoké
se sedmdesáti čtyřmi roky — sedmdesáti čtyřmi haluzemi se na tělo zvrátilo a tělo padlo k zemi. Uprostřed noci
posetý hvězdami ran, sám v noc se měně už, na podlaze bezmocně ležel a přece ještě muž, nezavzdych, nezakřik, nezavolal, aby se vnoučata, co vedle v jizbě spala, neprobudila a nepolekala.
Nepadne naráz dub vichřicí,
nepadne naráz srdce mrtvicí.
Ráno jej našli, na postel položili
a tak jsme se naposled sešli, dědečku můj milý.
Tenkrát tvé oči přesmutné, tvé oči odlétající
z daleka na mě volaly a chtěly cosi říci,
tenkrát jsem poznal nejvíce, že slova tohoto světa
jsou příliš těžká pro ptáka, jenž nad oblaka vzlétá,
a přec jsem tiskl ruku tvou a toho jsem si přál,
by z ruky mé do ruky tvé se život přeléval;
té krve, jíž mám dostatek, chtěl dát jsem ze svých žil,
aby ses na loži posadil a ke mně promluvil.
Ale tvé ruce pokorné jak křížek polámaný,
jež nikdy si sloužit nedaly, sloužíce na vše strany,
nevzaly krve mé a já v té hodině
130
pochopil, kdo život opouští, že dát jej může jedině.
Má ruka brala tu, tvá dávala a z ní
jak jiskry elektrické sršely tvé síly poslední.
V pokoji nad městem, v otevřené truhli dnes leží stařeček v svátečních šatech ztuhlý, kytkami dětí a vnuků ověnčen. Přes mrtvolu se dívám oknem ven. Mrtvý byl Jiří, — já jsem Jiří též, mrtvý byl mužem, — budu mužem též? Až věčná vichřice na srdce nalehne mi, vyvrátí srdce mé, přibije mě jím k zemi, zda sílu zachovám, kterou mi^mrtvý dal, bych zemřel jako on, do noci nevolal, do noci nesmírné, záhadné a prosté, v níž stařec umírá a děcko ve snu roste?
131
FOTOGRAFIE
U Topiče ve výkladní skříni mezi knihami a obrazy visí fotografie, t
Kniha je z papíru, i když nejkrasší život sní v ní, obraz je z plátna, když nejlépe život zobrazí, ale každá tato fotografie strašlivě skutečným životem žije: Hlad v Rusku! Hlad v Rusku!
Gubernie hřbitovů stavěné z ledu a zimy,
hromady mrtvolek dětí s břichy nafouklými,
zvrácená ústa, ruce zaťaté v kleště,
ti, kteří hladem zemřeli,— ti, kteří zemrou ještě,
a nejsmutnější všech, jež zovou lidojedy,
kteří však přece jsou jen křížek mezi ledy,
jen křížek zoufalý, žijící mohyly,
jež v rakvích žaludků své bratry pohřbily.
To nejsou fotografie za výkladním sklem,
to rukou tisíce, tisíce
přes celou Evropu se natáhlo až sem
do syté pražské ulice,
aby pod prsty bidy a žalu
dvojnásob vynikla krvavá tlama kapitálu.
Soudruzi, kteří kol skříně té
do práce se ubíráte,
soudruzi, kteří v srdci svém
hladem svých bratrů umiráte,
vryjte ty obrazy bídy a zmaru
v porcelán talířů restaurací a barů,
132
na zátky šampaňských, do lístků jídelních vlepte ty fotografie!
Aby ten každý, kdo hoduje dnes tu a pije na každém talíři, na každé sklenici narazit musel na mrtvoly křičící: Lidojede! Lidojede!
133
DŮM V NOCI
Uprostřed noci stojí dům, šedesát oken propadlo snům, šedesát oken, jen jedno ne, okénko v podkroví vsazené, za ním dva milenci sedí, ruce si tisknou, v oči si hledí, veliká světla rozžíhají.
Tenkráte za okny ostatními,
co ze tmy a zim)' jdou do tmy a zimy,
lidé to uviděli.
Rozbitá těla nechali na posteli, tichounce vstali a na cestu se dali.
Zádušný uhlíř z podsklepí a domovnice,
švadlenka, která hektickým ruměncem prošívá bledá svá líce,
úředník smutný, jenž v zimě ztratil svou ženu,
opilec z prvního patra, šest dětí ze suterénu,
dělníci z Ringhoferovky, olejem pomazáni,
ženy s vyschlými prsy, bezdětná paní,
všechny ty partaje bídy a kamení,
všichni ti mrtvi a ranění
v zástupu bledém, tajíce dech,
stoupají vzhůru po schodech
a po černé chodbě vzdušně jdou
jak tichý měsíc nad vodou.
Pět poschodí přešli,
134
v podkroví' staví,
přes dveře zamčené,
přes proudy dřevěné
v bílých vorech se plaví.
V podkrovní jizbě u cíle jsou,
v jizbě, co haluzí světelnou
do noci prudce vyráží.
2e bylo jim u srdce těžko a zima,
do těl milenců vstupují s rukama sepjatýma,
do bílých těl, do bílých kaplí
k velikonoční oběti.
Milenci padnou si v objeti.
On horoucně zašeptá: Jak jsme tu sami!
Ona rozevře klín,
a po jeho ramenech bloudíc rukama holýma, poznává, že nad svět větší je tělo, jež objímá, a říká: Jsme sami, sami, •— sami — a je nás tak mnoho!
135
SETKÁNI \
Má čistá milá, třpytivá hvězdo nad jezerem, noc je dnes těžká dokola kolem jak mlýnský kámen na hrdle holém a já jsem se propadl sem až na dno ulice, kde v červených lucernách plane podmořský maják pro lodě ztroskotané: vinárna Finále.
První nevěstka přišla,
kávu mi přinesla, druhá nevěstka přišla, vlas mi pohladila, třetí nevěstka mě políbila a na tebe, má milá, podobná byla.
Tvůj obraz hluboko pod vodou viděl jsem, třpytivá hvězdo nad jezerem, tvé oči, tvé ruce a řas tvých lem, tos byla ty, jen prostoupená šerem, ale když ústa jsi otevřela, to nebyl pták, co slétl z nich, byl to proud boláků hnisavých, co v těle už neměly místa.
Člověče, ženo, má milenko čistá, tvá podoba bolí a hrozně se ptá: Kdo ví, zda život svůj žijeme sami,
136
kdo ví, zda hvězda nad hlubinami z bahcnních kořenů ncvykvétá?
Na tebe myslím, jež úsměv svůj žiješ, na tu se dívám, jež žije tvůj pláč. Nevěstku líbám, nechápe zač, vždyť neví, že za tebe musí tu trpčti. Ó, zda jsem měl dosti horoucí objetí pro tuto ženu, má milá, jež pro tvoje štěstí, prcŕhaše štěstí své štěstí utopila?
137
MIROGOJ
Na záhřebském hřbitově, na Mirogoji s očí se sloupla mi jižní a sladká zem, na záhřebském hřbitově tisíce křížů stojí, ty jediné v očích svých udržel jsem, ty kříže dřevěné, tak stejné, tak stejné, jak stejná je smrt vojáků zabitých v boji.
Zdřevěnělé ruce, spoutané v zápěstí,
mě dovedly urvat a daleko unésti,
s armádou podzemní světem jsem mašíroval.
Do hrobů politých vápnem, nad nimiž jména zvadla
a zůstala jenom těla ve válce světové padlá,
hluboko, hluboko jsem se propadal,
a každý mrtvý se přitiskl ke mně jako hlas úpěnlivý
a každý mrtvý se ptal:
Pověz mi, živý,
proč jsem umíral?
Kořeny v květech mohou slunce uchopit,
mrtvý v živém se doví, proč pad,
pro krále, vlasti, pro vše je možno se bít,
ne pro všechno lze však umírat.
Ó mrtví z Rus, Němec, Čech a Francie,
v dlaně mé kladete dědictví hrobu a krve,
modlím se nad ním, ať v pěstích mých ožije,
ať na chléb a na víno vzkvétá,
a otázku vaši těžkou a slavnou jak zvon
co možno nejvýše v hrudi své zavěšuji,
z rozkazu božího živý s živými žít budu ji,
živou otázku vaši, — ó mrtví ze všech front světa!
138
NEVERNÁ
Černé oči měla, mladé srdce měla, věrnost mu slíbila dřív, než odejela.
s      Na mořském pobřeží vlna s vlnou běží, ale věrná milá samotinká leží.
Ve vzpomínkách dojdeš, 10      nedojdeš však celá, není láska z očí, ale také z těla.
Po mořském pobřeží bledá žena chodí, i?       osmahlý námořník přijel v bílé lodi.
z železa ruce měl, z železa kotvy měl, zakotvil tenkráte, 20       když na ni pohleděl.
Dvě noci plakala, dvě noci klečela, třetí noc sýčka u oken slyšela.
25       Letel a zasykal 139
jí zrovna nad srdcem a v lom srdci zemřel ten, kdo byl dříve v něm.
Zemřel i s věrností, kterou si od ní vzal. Čtvrtou noc námořník na jejích ňadrech spal.
Na dvou bílých vlnách, na věčném příboji nechtěj však ani ty snít v míru a pokoji,
neb srdce to nepatří ni tobě, můj neznámý, srdce žen nebe je se všemi hvězdami,
a patří-li někomu na věky, na věky, — tož patří noci.
140
ODJEZD
Krajinu okolo nádraží každý vlak do dálky odváží a proto ta krajina v očích svých chová bludný žal cizince bez domova.
Z vysoké stanice v skalách nad přístavem odjedu také a proto smuten jsem. Možná, že na dně kufříčku moře mám schováno v lastuře, možíjá, že v růžích dvou.,íervených lásku mám schovánu nahoře, kdybych však v tento čas je uchopiti chtěl, tož bych je nespatřil, tož bych je nenašel.
Bakarské nádraží, vlak ještě nepřijel, — noc mě už odváží černých svých vagonech, jimž hvězdy v pochod tlukou. Nelíbej, milenko, toho, kdo tu už není! Ve chvílích loučení jsme dávno rozloučeni a ten, kdo sbohem dává, — nedosahuje rukou.
141
t
MILENCI
Na jižních domcích, na domcích z kamene jsme viděli věnečky květin růst, hlavu jsi složila tak blízko vedle mne, ústa máš blízko, tak blízko mých úst.
Měsíční paprsek dnes příliš velký je, by naším objetím moh proplést svůj vlas, však celý svět bez mezí dnes dosti malý je, aby moh ležeti uprostřed nás.
Na srdci milenců řve fabrik siréna, do tiché noci polnice zní, když ruka má za tebou odchází, milená, sta věcí hranatých tiskne se k ní.
Sta věcí hranatých z krve a kamení, sta bludných balvanů, v něž zaklet je květ. Věříš, že pěst má je ve věnce promění? Počkáš, — až s tebou obejmu svět?
142
BALADA O OČÍCH TOPIČOVÝCH
Utichly továrny, utichly ulice,
usnuly hvězdy okolo měsíce
a z města celého v pozdní ty hodiny
nezavřel očí svých jenom dům jediný,
očí svých ohnivých, co do tmy křičí,
že za nimi uprostřed strojů, pák, kotlů a železných tyčí
dělníků deset své svaly železem propletlo,
aby se ruce a oči jim změnily ve světlo.
»Antoníne, topiči elektrárenský,^1 do kotle přilož!«
Antonín dnes, jak před lety dvaceti pěti,
železnou lopatou otvírá pec,
plameny rudé ztad syčí a letí,
ohnivá výheň a mládenec.
Antonín rukama, jež nad oheň ztuhly,
přikládá plnou lopatu uhlí,
a že jenom z člověka světlo se rodí,
tak za uhlím vždycky kus očí svých hodí
a oči ty jasné a modré jak květiny
v praméncích drátů nad městem plují,
v kavárnách, v divadlech, nejraděj nad stolem rodiny
v radostná světla se rozsvěcují.
»Soudruzi, dělníci elektrárenští,
divnou ženu vám mám.
Když se jí do očí podívám,
pláče a říká, že člověk jsem prokletý,
143
že oči mám jiné, než jsem měl před lety. Když prý šla se mnou k oltáři, jako dva pecny velké a krásné byly, teci prý jak v talířku prázdném mi na tváři po nich jen drobinky dvě zbyly.«
Směj! se soudruzi, Antonín s nimi a uprostřed noci s hvězdami elektrickými na svoje ženy si vzpomenou na chvíli, které tak často si dětinsky myslily, že muž na svět přišel, aby jim patřil.
A Antonín zas, jak před lety dvaceti pěti,
jen těžší lopatou otvírá pec.
Těžko je ženě vždy porozuměti,
má jinou pravdu a pravdivou přec.
Antonín očí květ v uhelné kusy
přikládá, neví snad o tom, — spíš musí,
neboť muž vždycky očima širokýma
se rozjet chce nad zemí a mít ji mezi nima
a jako slunce a měsíc z obou stran
paprsky lásky a úrody vjíždět do jejích bran.
V tu chvíli Antonín, topič mozolnatý,
poznal těch dvacet pět roků u pece, u lopaty,
v nichž oči mu krájel plamenný nůž,
a poznav, že stačí to muži, by zemřel jak muž,
zakřičel nesmírně nad noci, nad světem vším:
»Soudruzi, dělníci elektrárenští, slepý jsem, — nevidím k
Sběhli se soudruzi přestrašení celí,
144
dvěma nocemi domů jej odváděli. Na prahu jedné noci žena s děckem sténá, co      na prahu druhé noci nebesa otevřená.
»Antoníne,
muži můj jediný,
proč tak se mi vracíš es      v tyto hodiny?
Proč jsi se miloval
s tou holkou proklatou,
s milenkou železnou,
ohněm a lopatou? 70      Proč muž tu na světě
vždycky dvě lásky má,
proč jednu zabíjí
a na druhou umírá ?«
Neslyší slepec, — do tmy se propadá 75      a tma jej objímá a tma jej opřádá, raněné srdce už z hrudi mu odchází hledat si ve světě jinačí obvazy, však nad černou slepotou veselá lampa visí, to není veselá lampa, — to jsou oči čísi, so      to oči jsou tvoje, jež celému světu se daly,
aby tak nejjasněji viděly a nikdy neumíraly, to jsi ty, topiči, vyrostlý nad těla zmučené střepy, který se na sebe díváš, ač sám ležíš slepý.
Dělník je smrtelný, 85      práce je živá,
to
145
Antonín umírá, žárovka zpívá:
2eno má, — ženo neplač!
146
MORE
Na břehu ostrova Krku, na břehu z kamení
moře jsem hledal celých šest smutných dní
a moře jsem nenašel, — viděl jsem ptáka jen,
co zvlněnou perutí odlétal celý den,
by zvečera na měsíc sedl a z něho znavený
písničkou stříbrnou pad mezi pobřežní kameny,
písničkou márnivou, jež namlouvala mi,
že pták ten moře je s modrými vlnami,
že stačí po světě jak po lučině jít,
že abys uviděl, se stačí zrakem zpít.
Na břehu okna hotelu tiše se otvírala,
za každým oknem bledá dívka stála
a každá dívka ta, jež vprostřed noci snila,
své moře stvořila, aby je utopila
do chorých očí svých, jimž v sklené báni hvězd
svět není chlebem už, že lahví s lékem jest.
Ty oči viděl jsem, ta moře viděl jsem
a přece zůstal jsem slepcem a cizincem.
Nestačí mlha pěn a ze snů příboje,
já chtěl jsem poznat víc, chtěl znát jsem to, co j
to moře skutečné, jež se mnou i beze mne bije
v skalnaté útesy hor a břehy Dalmácie.
Na břehu ostrova Krku, na břehu z kamení moře jsem hledal celých šest smutných dní a moře jsem nenašel, neboť svět cudný je a rukám rozměklým tělo své ukryje
147
do kulis barevných, do rakve malované,
zatím co na místech světějších z mrtvých svých vstane.
Teprv dne sedmého, kdy nad městem zvon zněl,
já opilec z vlastních svých očí jsem se vypotácel,
ne už co lázeňský host, — jak dělník v neděli
jsem městem se potloukal sdílný a veselý.
A proto večer v hospodě u mola
skutečné moře jsem uzřel kol dokola,
když přes stoly dubové hleděl jsem do tváří
vám, námořníci, barkaři a rybáři,
vám, bratři uzlatých pěstí, co v trikotu roztrhaném
nosíte bouře a pohody a celou tu zem,
vám, dělníci věční, sluncem propálení,
kteří tu stavíte moře a jste z něho vystavěni!
Zahřej, chraplavý aristone, ptáku mi nad jiné milý, zde tančí všechna moře s pěti světa díly
a nej šťastnější já, jenž do srdce tance všech byl přijat jsem,
mozoly obrůstám jako strom ovocem,
jsem námořník, barkář a rybář, jsem dělník z přístavu,
v tisíci lodicích proplouvám moře a ještě je proplavu,
ne jedněma, tisíci rukama moře se zmocňuji,
ne jedněma, tisící rukama moře buduji.
Zahřej, chraplavý aristone, ptáku mi nad jiné milý,
svět jsou jeti ti, kteří jej živí, by z něho živi byli,
moře jsme my, dělníci zvlněných svalů, cizí i zdejší,
my, skutečnost jediná, skutečnost nej skutečnější!
148