Brnem se valí vlna tance 28. září 2013 se na brněnská divadelní prkna dostává další muzikál, který vznikl na základě slavné filmové předlohy. Po Čarodějkách z Eastwicku, Mary Poppins, Chicagu či Donaha! se Brnu představuje taneční Flashdance. Poté, co bylo muzikálové zpracování příběhu uvedeno na britských ostrovech, zaznamenal divadelní svět také jeho kontinentální premiéru v Městském divadle Brno a v této konkrétní upravené verzi se dokonce jedná o premiéru světovou. Příběh začíná v americké továrně, kde jako svářečka pracuje mladá dívka Alex Owensová, jejímž snem je dostat se na taneční akademii. Pilně trénuje se svou přítelkyní, bývalou učitelkou tance Hanou a po večerech vystupuje v baru, aby se tomuto snu alespoň přiblížila. Zároveň se seznamuje s Nickem Hurleyem, jedním z majitelů továrny, jehož společenské postavení se však stává pro jejich vztah překážkou. Alex Nicka podezírá, že se jí snaží dopomoct k přijetí na akademii. Rozhodne se tedy ke zkouškám nejít, ale smrt drahé Hany ji přiměje změnit názor. Talentová zkouška v závěru inscenace jakoby pak shrnovala celý Alexin příběh, zprvu nervózní začátek a následný rychlý pád pak střídá druhá šance, která už je završena úspěchem. Scéna Christopha Weyerse je variabilní a plně mechanizovaná. Neutrální, zašedlá podlaha se stejně dobře hodí do zaprášené ocelárny jako do tanečního studia, šatny tanečnic nebo na ulici. Z útrob jeviště vyjíždí v jedné scéně víceúrovňová kovová konstrukce továrny včetně automatu na Coca Colu, v další dámská šatna nočního baru s nasvícenými zrcadly podél zadní stěny a imitací cihlové zdi, nebo do detailu vybavený pokoj učitelky Hany (Zdena Herfortová). Na pohyblivých podvozcích jsou pak přiváženy menší části scény jako samostatná pódia pro tanečnice nebo velká zrcadla. Různorodou atmosféru prostředí továrny a baru dokresluje také svícení scény. Konstrukce továrny je intenzivně nasvícena zejména v popředí, v zadních částech scény se tak vytvářejí intimnější zákoutí, kdy světlo ze zadního svícení proniká skrze konstrukci ztlumeně. Taneční a barová tématika se do svícení promítá zejména použitím barevných světel, často umístěných přímo na dekoracích, např. na barových pódiích pro tanečnice. Ze světelných efektů je v inscenaci jako součást tanečního vystoupení použit také stroboskop, a to v Alexině „vodním“ čísle, na které diváky láká už fotografie z divadelního plakátu. Režii inscenace řídil Stanislav Moša. Oproti filmu doznala nejnovější muzikálová verze několika změn. Flashdance není prvoplánově romantickým muzikálem zpracovávajícím jen další variantu tzv. Cinderella story, příběhu o Popelce. Velký prostor se nabízí vedlejším dějovým linkám, jako je například vztah Glorie (Andrea Březinová) a Jimmyho (Aleš Slanina) nebo soupeření majitele klubu Harryho (Milan Němec) a majitele sousedního stripbaru Johnyho (Igor Ondříček) nejen o klientelu, ale také o tanečnice. Za velký úspěch považuji právě zřetelně rozlišenou hranici mezi prostředím striptýzového baru a Harryho klubu, ve kterém vystupuje Alex a její kamarádky. Představení si tak udržuje vysokou úroveň vkusu a i přes jistou „úspornost“ některých kostýmů je nutno konstatovat, že barové taneční scény nejsou zatíženy levnou lascivitou, právě naopak. Další kostýmní výprava Andrey Kučerové je pak v souladu s choreografií a prostředím, ze kterého vychází – break a street dance, některým tanečníkům už tak chybí jen skateboard v ruce, aby byla iluze dokonalá. Všechny složky se snoubí dohromady, aby vyjádřili hlavní myšlenku muzikálu, a to tanec jako sebevyjádření, jako životní filozofii. Společně s Anetou Majerovou spolupracoval na choreografii Igor Barberić. Kromě baletních ukázek a barových vystoupení do inscenace zařadili skupinové choreografie, které jsou směsí moderních „pouličních“ tanečních stylů, jako jsou např. již zmíněné styly break dance a street dance. Nejnáročnější je samozřejmě role Alex (Svetlana Janotová). Svetlana Janotová si tedy musela osvojit nejen nelehký zpěvní part, ale zároveň také taneční choreografii na vysoké úrovni. To všechno Janotová ovšem zvládla skvěle. Její Alex má mnoho podob. Mísí se v ní ustrašená dívka, stojící s bázní na počátku velké kariéry, dospělá, zásadová žena, která se o sebe dokáže postarat sama a také velký snílek, jenž neustále doufá a neztrácí naději. Vysoké nasazení a radost z toho, co dělá, dávají její roli onu živelnost a přitažlivost. Každý pohyb, každé gesto je dotažené do detailu, ať už je to bezmyšlenkovitý tanec na ulici nebo talentová zkouška. Vysoké nasazení ovšem musely předvést také představitelky vedlejších rolí Gloria (Andrea Březinová), Tess (Hana Kováříková) a Kiki (Viktória Matušovová). Kamarádky Alex, barové tanečnice, ve svých večerních vystoupeních ke zpěvu také přidávají náročné pohybové choreografie. Jsou to právě ony, kdo taneční výstupy hlavní hrdinky doprovází svým zpěvem. V jejich podání tak můžeme slyšet české verze světoznámých hitů Je jak šílená (Maniac) nebo Já se vznáším (What A Feeling). Také vedlejší mužská role Jimmyho se dostává do popředí a dává tak vyniknout nejen komediálnímu, ale i pěveckému talentu jejího představitele Aleše Slaniny. Prostor, který je v muzikálu věnován vedlejším rolím, tak odhaluje širokou základnu kvalitních a různorodých interpretů, jimiž Městské divadlo momentálně disponuje. Flashdance je muzikál o tanci, o rytmu, o vášni a sebevyjádření, čemuž se přizpůsobuje také hudební partitura. Na hudebním nastudování spolupracovali Dan Kalousek a Ema Mikešková, oba jsou v programu uvedeni také jako dirigenti. Téměř celá první část inscenace se odbývá ve velmi rychlém tempu, které je pro zpěváky náročné zejména z hlediska frázování. Nejtěžší úlohu mají opět hlavní hrdinové Svetlana Janotová a představitel Nicka Dušan Vitázek. V takto rychlém tempu je potřeba důsledně dbát na přesné frázování, které zpěvákům poněkud ztěžuje čeština. Je otázkou, nakolik je to možné ovlivnit překladem (Jiří Josek) a nakolik je to dáno rytmickými možnostmi češtiny, která není tak snadno tvárná jako angličtina. Oba interpreti zvládají své party velmi dobře, přesto však Janotová svého kolegu převyšuje, a to zejména při náhlých změnách tempa a polohy, kdy se Vitázek na vysoké táhlé tóny dostává zpočátku jen velmi nesměle. Nebývá vždy pravidlem, že představení nabídne vše, co bylo předem slíbeno. V případě muzikálu Flashdance se to však podařilo. Neustále vyprodaná představení a přidávané termíny jsou toho důkazem. Letošní divadelní sezónu v Městském divadle Brno tak zahájilo představení, které stojí za to navštívit. Městské divadlo Brno - Tom Hedley, Robert Cary, Robbie Roth: Flashdance. Režie Stanislav Moša, kostýmy Andrea Kučerová, dramaturgie Klára Latzková, scéna Christoph Weyers, hudební nastudování Dan Kalousek, Ema Mikešková, choreografie Igor Barberić, Aneta Majerová. Premiéra 28. září 2013. Psáno z reprízy 7. října 2013.