K. S. STANISLAVSKIJ
MOJE VÝCHOVA K HERECTVÍ
DÍL
TVŮRČÍ PROCES DENÍK
II.
ZTĚLESŇOVÁNI ŽÁKA
ORBIS - PRAHA 1954
Kapitola II. CHARAKTERISACE
........ T. 19..
Na začátku dnešního vyučování jsem řekl Arkadiji Nikolajeviči, že procesu prožívání rozumím; znamená pěstovat a tříbit v sobě prvky, které jsou skryty v duši tvořícího a pro zobrazovanou postavu jsou nepostradatelné. Ale nejasnou mi zůstává otázka fysického ztělesňování zevní stránky role. Kdybychom nechávali beze změn své tělo, svůj hlas, způsob mluvy, svou chůzi a své jednání, kdybychom nenalézali charakterisaci, odpovídající zobrazované postavě, tu bychom přec nevyjádřili život jejího lidského ducha1).
„Ano," souhlasil Torcov, „bez vnější formy nepronikne k divákovi ani vnitřní charakterisace postavy, ani složení její duše. Vnější charakterisace osvětluje a znázorňuje a pomáhá tak divákovi pochopit neviditelný, vnitřní, duševní nárys role.
„Ano, ano", souhlasili jsme já a Sustov.
„Ale jak a kde se této zevní, fysické charakteristiky zmocnit?", ptal jsem se.
„Nejčastěji, především u nadaných, se vnější ztělesnění a charakterisace zobrazované postavy zrodí samy sebou, jen je-li správně vytvářeno vnitřní složení její duše", vysvětloval Arkadij Nikolajevič. „V knize ,Můj život v umění' je o tom celá řada dokladů. Tak třebas příhoda 8 rolí Ibsenova ,Doktora Stockmanna'.*) Jakmile bylo zachyceno správné složení duše role a její správná vnitřní charakterisace, utkaná z prvků analogicky seskupených, tu se kdoví odkud sama od sebe objevila neklidná Stockmannova výbušnost, jeho nepravidelná chůze, dopředu natažený krk, dva vztyčené prsty a jiná jeho jednání, pro postavu příznačná."
*) Viz „Můj život v umění", kapitola „Sociálně politický směr" („Doktor Stockmann").
14
„A co když taková šťastná náhoda nepřijde na pomoc, co pak?", vyzvídal jsem na Arkadiji Nikolajeviči.
„Co pak? Vzpomeňte si, jak v Ostrovského „Lese" říká Aksjušin ženich Petr své nevěstě, co je třeba dělat, aby nebyli na útěku poznáni: „Zavřeš jedno oko a hned jsi jednooká."
„Zevně se k nepoznání změnit není těžké," pokračoval Arkadij Nikolajevič ve svém výkladu. „Kdysi se mi stala tato příhoda: Měl jsem dobrého známého; mluvil sytým basem, nosil dlouhé *vlasy, dlouhý vous a naježený knír. Zčista jasna se dal ostříhat a oholit si bradu i vous. A tu se objevily nevýrazné rysy tváře, malá brada a odstávající uši. Setkal jsem se s ním v jeho nové podobě u známých při rodinném obědě. Seděli jsme proti sobě a hovořili jsme spolu. Koho mi to jen připomíná?, ptal jsem se v duchu sám sebe a nemohl jsem se zbavit podezření, že mi připomíná právě sebe. Šprýmař, aby skryl svůj bas, změnil hlas a mluvil fistulí. Polovina oběda uplynula a já jsem s ním rozmlouval, jako bych ho byl dnes viděl po I prvé.
Nebo jiná příhoda. Jisté krasavici dala včela žihadlo. Otekl jí ret a nakřivila se jí ústa. K nepoznání to změnilo její zevnějšek i dikci. [ Náhodou jsem ji potkal na chodbě, mluvil jsem s ní několik minut
a neměl jsem ani zdání, že to je moje krásná známá ..."
Zatím co Arkadij Nikolajevič uváděl tyto příklady ze svého života, přimhuřoval sotva postižitelně oko, jako by mu na něm rostlo ječné zrno, druhé přes míru otevíral a zvedal nad ním obočí. Dělal to všechno sotva postřehnutelně i pro ty, kdo stáli v jeho bezprostřední blízkosti. Tyto nepatrné změny způsobily cosi podivného. Zůstal samozřejmě Arkadijem Nikolajevičem, ale... jakýmsi jiným, méně spolehlivým. Zdálo se, že v něm je cosi nepoctivého, chytráckého a I vulgárního; a to se k němu vůbec nehodilo. Jakmile však s hrou očí
přestal, stal se opět naším starým známým milým Torcovem. Stačí ale přimhouřit oko — a už je tu opět ona úlisná vychytralost, která mění celou jeho tvář.
„Všimněte si," vysvětloval Arkadij Nikolajevič, „že v nitru zůstávám stále týmž Torcovem a že jsem po celou tu dobu mluvil za svou osobu bez ohledu na to, mám-li oko přimhouřeno a obočí zvednuto nebo ne. Kdyby mi začínalo růst ječné zrno a já bych proto přimhuřoval oko, tu bych se v nitru také nezměnil a žil bych dál svým přirozeným normálním životem. Proč bych se tedy měl niterně měnit, přimhouřím-li zlehka oko? Jsem týž, ať mám oko otevřené nebo přivřené či ať mám obočí vysunuto nebo staženo.
Nebo dejme tomu, že mně včela dala žihadlo jako oné mé známé krasavici a že se mi tak zkřivila ústa." Arkadij Nikolajevič velmi věrohodně, lehce a prostě, s dokonalou vnější technikou  nakřivil rty
15
I '
k pravé straně, čímž se ovšem změnila i jeho mluva a výslovnost. „Cožpak tímto zevním znetvořením tváře a mluvy," pokračoval s výrazné změněnou výslovností, „musí utrpět vnitřní stránka mé osobnosti a mé přirozené prožívání? Cožpak musím přestat být sám sebou? Včelí žihadlo nebo pokřivení úst nesmí mít vliv na vnitřní život mého lidského ducha. Nebo na příklad chromá noha (Torcov počal kulhat), ochrnuté ruce (tu hned jako by mu ruce ochrnuly), hrb (jeho záda vzala na sebe příslušné vzezření) či dovnitř stočená nebo naopak zase ven vytočená chodidla (Torcov se prošel oběma způsoby), paže, nesprávně posazené v ramenním kloubu — příliš dopředu nebo naopak zase příliš vzad (obojí nám hned předvedl) ? Cožpak všechny tyto drobné zevní jednotlivosti mají vztah k prožívání, vzájemnému styku a ztělesňování?!"
Lehkost, prostota a přirozenost, s nimiž Arkadij Nikolajevič ráz na ráz bez přípravy nabýval všech těchto tělesných vad — kulhavosti, ochrnutých rukou, hrbatosti, chybného postavení rukou a nohou, o nichž se ve svém výkladu zmínil, byly obdivuhodné.
„A jaké neobyčejné, čistě jen vnějškové triky, které herce úplně změní, lze provádět s hlasem, mluvou a výslovností, s výslovností souhlásek zejména! Hlas ovšem při přechodu z jednoho rejstříku do druhého vyžaduje dobré a správné přípravy a propracování, bez toho nelze beztrestně dlouho mluvit ve velmi vysokých nebo naopak zase nízkých polohách. Ale pokud jde o změnu výslovnosti, hlavně souhlásek, tu není nic snazšího: vtáhněte jazyk dovnitř, to jest zkraťte ho (T orcov ihned provedl, o čem mluvil), a hned vznikne zvláštní způsob mluvy, který připomíná anglickou výslovnost souhlásek. Nebo naopak zase jazyk prodlužte, lehce ho vysuňte dopředu za -zuby (Torcov to demonstroval) a vznikne vám výslovnost přihlouple šiš-lavá, která se po náležitém procvičení hodí pro „Mazánka"*) nebo Balzaminova.**)
Nebo se pokuste dát svým ústům jiný, nezvyklý tvar, a vytvoříte si nový způsob mluvy. Vzpomínáte si na příklad na Angličana, s kterým jsme se seznámili? Měl velmi krátký horní ret a velmi dlouhé, zaječí přední zuby. Zkraťte svůj horní ret a obnažte své zuby!"
„Ale jak to provést?" ptal jsem se, zkoušeje udělat, k čemu nás Torcov vyzval.
„Jak? Ale velmi prostě!" odpověděl Arkadij Nikolajevič, vyňal z kapsy šátek a osušil si jím horní dáseň a vnitřní stranu horního
*) Postava ze stejnojmenné Fonvizinovy hry. (Překl.)
**) Postava z Ostrovského hry „Kdo hledá najde" („Ženitba BaIzaminova':>. (Překl.)
rtu. V okamžiku, kdy jako by si šátkem otíral ústa, nazvedl nepozorovaně horní ret, oddálil ruku od úst a my jsme opravdu spatřili zaječí zuby a krátký horní ret, který zůstal ve evé poloze, protože se slepil ee suchou dásní nad zuby.
Tento vnějškový trik nám úplně skryl našeho starého dobrého známého Arkadije Nikolajeviče a měli jsme dojem, že před námi doopravdy stojí Angličan. Zdálo se nám, že na Arkadiji Nikolajevičovi se s tímto hloupým krátkým rtem a zaječími zuby změnilo všechno: výslovnost, tvář, hlas i oči, ruce a nohy měl jiné, a dokonce i způsob jeho chování se změnil, i jeho chůze byla jiná. Ale >nedosti na tom," dokonce i jeho psychologie, jeho duše jako by se přerodily. A zatím Arkadij Nikolajevič nic na svém nitru nezměnil. Za nějakou chvíli trik s ústy přerušil a mluvil dál sám za sebe právě tak jako o chvíli později, kdy opět zvedl šátek k ústům, a osušiv jím dáseň a vnitřní stranu rtu, povytáhl horní ret a zase se změnil v našeho známého Angličana.
Ostatně se ukázalo, že i jemu samému zůstává nepochopitelné, při čem jsme ho přistihli: že se totiž kdoví proč zároveň s trikem, který provedl se svými ústy, změnilo jaksi mimoděk i jeho tělo, jeho ruce, nohy, krk, oči a dokonce i jeho hlas a že jeho tělo přijalo fysický charakter, odpovídající krátkému hornímu rtu a dlouhým horním řezákům. V
K této změně došlo intuitivně. Teprve když jsme tento jev sami konstatovali a prozkoumali, Arkadij Nikolajevič si ho uvědomil. Nikoli Torcov sám, ale my jemu jsme vyložili (neboť pozorovatel vidí lépe), že veškerá charakteristika, která se intuitivně objevila a odpovídá postavě muže s krátkým horním rtem a dlouhými horními řezáky, je výsledkem prostého zevního triku.
Když se Arkadij Nikolajevič zahleděl do sebe a věnoval pozornost tomu, co se odehrálo v jeho nitru, zjistil, že i v jeho psychologii nastala mimoděk sotva postižitelná změna, v níž nebylo snadné hned se orientovat.
Není pochyby, že formováním vnější postavy a v souhlase s ní bylo ťransTo^rmováno i níTroJ néból'Tôva^Ťctera Arkadij TSľlkolajevič, začal říkat, nebyla, jak jsme si všimli, jeho vlastní a i jeho mluva ztratila "svůj obvyklý ráz, přestože myšlenky, které nám sděloval, bylý pravé a opravdu jeho.
" V dnešní hodině nám Torcov názorně ozřejmil, že vnější charakte-risace může být vytvářena právě tak intuicí jako pouhopouhou technikou, jen prostým zevním trikem.
Kde však tyto triky brát? To byla další otázka, která mě začala plést a znepokojovat. Je třeba studovat je, vymýšlet, brát ze života, náhodně na ně přicházet, vyčíst z knih, z anatomie? ...
16
2 Moje výchova k herectví
17
„I to, i ono, i za páté i Za desáté," prohlásil Arkadij Nikolajevič. „Nechť každý získá tuto zevní charakterisaci ze sebe, od ostatních, z reálného života nebo ze života představ, intuitivně či pozorováním sebe sama nebo ostatních, z životní zkušenosti, od známých, z obrazů, rytin, kreseb, knih, povídek, z románů nebo prostě jen náhodou — na tom nezáleží. Jen... při tomto zevním hledání neztraťte v nitru sami sebe. A víte co?" napadlo z čistá jasna Arkadije Nikolajeviče. „Uspořádáme v příští hodině maškarádu!"
?!... Všeobecné rozpaky.
„Každý žák musí vytvořit zevní podobu, aby se za ní skryl."
„Maškarádu? Zevní podobu? Jakou zevní podobu?"
„Na tom nezáleží! Jakou si sami zvolíte," vysvětloval Torcov. „Kupce, sedláka, vojáka, Spaněla, šlechtice, komára, žábu — co se komu zlíbí. Garderobiér a maskér budou na to upozorněni. Jděte a vybírejte kostýmy, paruky a vousy!"
Toto prohlášení vyvolalo z počátku rozpaky, pak výměnu názorů a dohadů a nakonec obecný zájem a oživení.
Každý sám pro sebe něco vymýšlel, kombinoval, zapisoval a potají kreslil, připravuje se k výběru postavy, kostýmu a nalíčení. Jen Go-vorkov zůstal chladně nevšímavý jako vždycky.
........ i. 19..
Celá naše třída chodila dnes z jedné divadelní šatny do druhé — jedna byla velmi vysoko nad foyerem, všechny ostatní naopak velmi hluboko v podzemí pod hledištěm.
Neuplynulo ještě ani čtvrt hodiny a Govorkov si už vybral, co potřeboval, a odešel. Ostatní také dlouho neotáleli. Jen Veljaminovová a já jsme se nemohli rozhodnout.
Koketní žena mohla oči nechat na spoustě krásných šatů a zatočila se jí z nich hlava. A co se mne týče, dosud jsem nevěděl, koho budu zobrazovat, a spoléhal jsem při výběru na šťastnou náhodu.
Pozorně jsem si prohlížel všechno, co mi ukazovali, doufaje, že mi padne do ruky kostým, který mi napoví zajímavou postavu.
Moji pozornost upoutal obyčejný kabát z dnešní doby. Byl pozoruhodný pískově šedozelenou barvou látky, jakou jsem nikdy před tím neviděl, a vypadal jako vybledlý, pokrytý plísní a směsí prachu a popela. Zdálo se mi, že člověk musí v takovém kabátě vypadat jako strašidlo. Cosi odpudivého, trouchnivějícího, co nebylo možno snadno postihnout, ale zároveň i děsivě osudového se mi při pohledu na tento kabát zachvělo v hrudi.
Kdybych si ve slohu obleku vybral klobouk, rukavice a špinavé,
zaprášené, obnošené boty, a kdyby i mé ličidlo a paruka byly tak popelavě žlutozelené, vybledlé a neurčité, aby se shodovaly s barvou a odstínem látky, tu by výsledkem bylo cosi zlověstného ... Známého?! ... Co to však je, nebylo mi tehdy jasné.
Tři věci, které jsem si vybral, dali stranou a slíbili, že mi k tomu vyhledají boty, rukavice a cylindr, právě tak jako paruku a bradku. Ale nespokojil jsem se s tím a hledal jsem dál, až mě laskavá vedoucí garderóby upozornila, že už je čas, aby se připravila k večernímu představení.
Nebylo zbytí, musel jsem odejít, aniž jsem se pro něco určitého rozhodl — jediným výsledkem byl plesnivý kabát; -v.
Znepokojen, zmaten, s hádankou jsem odcházel ze šatny: kdo je ten člověk, kterého obléknu do toho plesnivého šatu?
Celý týden od této chvíle až do dne maškarády se se mnou něco dálo. Já jsem nebyl já, jak jsem se obvykle cítíval. Nebo lépe: nebyl jsem sám, měl jsem společníka, kterého jsem v sobě hledal, ale nemohl nalézt. Ne, ani tak ne! Žil jsem svým obvyklým životem, ale něco mi bránilo cele se mu oddat, něco můj obvyklý život ředilo. Jako by mi místo silného vína přinesli nápoj na polovic zředěný něčím nepochopitelným. Zředěný nápoj připomíná oblíbenou chuť, ale jen z poloviny nebo z jedné čtvrtiny. Cítil jsem jen vůni svého života, ne svůj vlastní život. Ostatně ne, ani tak to nebylo, neboť jsem cítil nejen svůj vlastní obyčejný život, ale kromě něho ještě i jakýsi druhý, který ve mně probíhal, ale který jsem si dost jasně neuvědomoval. Rozdvojil jsem se. Cítil jsem svůj obvyklý život, ale jako by byl zasazen do mlhoviny. Třebaže jsem se díval na všechno, co poutalo mou pozornost, neviděl jsem to dopodrobna, ale jen v celkových obrysech, „povšechně", nedohlédaje hlubin vnitřní podstaty. Myslel jsem, ale nedomýšlel, slyšel jsem, ale nedoposlechl, tušil jsem, ale nevytušil. Polovina mé energie a mých lidských schopností se kamsi propadla a tato ztráta oslabovala a rozptylovala mou energii i mou vnímavost. Často jsem nedokončil, co jsem začal. Měl jsem pocit, že musím něco dokončit, něco velmi důležitého. Tu však jako by mi mlha zastřela vědomí a už jsem zase nic nechápal, dával jsem se jiným směrem a tak se rozdvojoval. Byl to únavný a mučivý 6tav! Trval celý týden, zatím co otázka, koho budu na maškarádě zobrazovat, zůstávala nevyřešena.
Dnes v noci jsem se probudil a najednou mi bylo všechno jasné. Onen druhý život, který jsem po celou tu dobu souběžně se svým normálním životem žil, se odehrával v skrytu, v podvědomí. A v něm
18
19
probíhalo pracné hledání onoho plesnivého člověka, jehož oblek jsem náhodou objevil.
Pohříchu trvalo mé osvícení jen krátce, zase se kamsi propadlo a já jsem trpěl nespavostí a nejistotou.
Jako bych byl něco zapomněl nebo ztratil a teď se nemohl rozpomenout a nemohl to nalézt. Je to velmi trýznivé, ale zároveň — kdyby mi nějaký čaroděj nabídl, že mě tohoto stavu zbaví — kdo ví, možná, že bych odmítl.
A ještě jednu podivnou věc jsem v 6obě objevil.
Byl jsem skálopevně přesvědčen, že postavu, kterou hledám, nenaleznu. Přesto jsem však v hledání pokračoval. Jen tak pro nic za nic jsem přece nepostával v těchto dnech před každičkou výlo. hou s fotografiemi a nevpíjel se očima do vystavených podobizen ve snaze pochopit, kdo jsou lidé, jejichž tváře jsou tu zachyceny. Zřejmě jsem mezi nimi hledal, koho jsem tak velmi potřeboval. Ale musím si položit otázku: proč jsem nevstoupil k fotografovi a neprohlédl si stohy fotografií, které se tam povalovaly? Také antikvář u brány měl haldy špinavých zaprášených podobizen — jak jen jsem mohl tohoto materiálu nepoužít? Jak jen jsem ho mohl neprostudovat? Vybral jsem si netečně jediný nejmenší svazeček a od ostatních jsem štítivě poodstoupd, abych si nepošpinil ruce. *
V čem to vězelo? Jak vyložit tuto netečnost, tuto nedůslednost? Myslím, že pramenily z neuvědomělého, ale pevně ve mně zakotveného přesvědčení, že šedožlutý zatuchlý muž dříve nebo později sám oživne a osvobodí mě. „Nestojí za to se s ním hledat, raději ať ho, plesnivce, ani nenajdu," říkal mi v nitru podvědomý hlas.
Dvakrát či třikrát nastaly i takovéto podivné chvíle:
Jdu po ulici a najednou je mi všechno jasné, i zastavím se tedy a zůstávám bez hnutí, abych zachytil pokud možno nejvíc z toho, co se mi samo klade do rukou... Ještě vteřina, ještě jedna a už už bych byl všechno pochopil beze zbytku ... Ale míjí deset vteřin, a co se právě v duši rodilo, rozplývá se a já zůstávám zase a otazníkem v nitru.
Jindy jsem se přistihl při jakési zmatené arytmické chůzi, která mi je cizí a které jsem se nemohl hned zbavit.
Nebo v noci, nemoha usnout, jsem si počal dlouho jaksi podivně mnout ruce. Kdo jen si je právě takhle mne?, ptal jsem se sám sebe, ale nemohl jsem si vzpomenout. Vím jen, že člověk, který to má ve zvyku, má malé, úzké, chladné a zpocené ruce s velmi, velmi červenými dlaněmi. Je tak" nepříjemné, tisknout tyto měkké ruce bez kostí. Kdo to je? Kdo jen to je? ...
i
20
i
........ i. 19.
Rozpolcen, nejistý a nepřestávaje hledat, co jsem nemohl zachytit, jsem vstoupil do společné žákovské šatny školního jeviště. Především se mě zmocnilo zklamání. Ukázalo se, že nám přidělili společnou šatnu, kde jsme se měli oblékat a líčit všichni pohromadě, ne každý zvlášť jako tehdy při školním představení na velkém jevišti*). Hluk, hřmot a štěbetání překážely soustředění. Ale já cítil, že chvíle, kdy si prvně navléknu zatuchlý kabát, nasadím si šedožlutou paruku, nalepím vousy a doplním všechno ostatní, budou pro mne mít neobyčejný význam. Jen to vše mi mohlo napovědět, co jsem v sobě podvědomě hledal. Do těchto chvil jsem vkládal svou poslední naději.
Všechno kolem mne však překáželo. Vedle mne seděl Govorkov v masce Mefistofela. Oblékl si honosný černý španělský kostým a všichni, co jich bylo kolem, při pohledu na něho údivem vzdychali. Jiní umírali smíchy při pohledu na Vjuncova, který chtěl vypadat stařecky a proto pomaloval svou dětskou tvář přerozmanitými čarami a tečkami, takže byla jako zeměpisná mapa. Sustov mě dopálil, že se spokojil banálním kostýmem a běžným vzezřením krasavce Skalozuba**). Je ovšem na druhé straně pravda, že překvapil, neboť nikdo nečekal, že se pod jeho příslovečně neforemným oblekem skrývá krásná ztepilá postava s překrásně rovnýma nohama.
Puščin mi byl k smíchu svou snahou udělat ze sebe šlechtice. Ani tentokrát se mu to ovšem nepodařilo, ačkoliv mu nebylo možno upřít representativní vzhled. Ve své masce s pěstěnou bradkou a ve střevících s vysokými podpatky, které ho dělaly větším, vypadal úctyhodně. Opatrná chůze, vynucená asi vysokými podpatky, mu dodávala lehkosti, která mu v životě chybí. I Veselovskij všechny rozesmál a vzbudil pochvalný souhlas svou nečekanou smělostí. On, lehkonohý tanečník, přeborník v baletu a teatrální recitátor, si usmyslel skrýt se za šosatý kabát Tita Tityče Bruskova***), za jeho šaravary, květovanou vestu, tlustý břich, plnovous a účes „ä la russe".
Naše žákovská šatna hlaholila výkřiky jako při nějakém ochotnickém představení:
„Ach! K nepoznání! Opravdu jsi to ty? Úžasné! Chlapík, nebyl bych to do tebe řekl! ..." a podobně.
Tyto výkřiky mě rozčilovaly a výrazy pochybností a nespokojenosti, adresované mně, připravily mě o všechnu odvahu.
„Něco tomu chybí! Nevím, co .. . Těžko se v tom vyznat! Kdo je to? Koho to děláš?"
*) Viz „Moje výchova k herectví", díl I., kapitola I. **) Postava Gribojedovova „Hoře z rozumu". (Překl.) ***) Postava z Ostrovského hry „Z cizí viny kocovina". (Překl.)
21
Jak mně bylo, když jsem musel vyslechnout všechny tyto poznámky a otázky a neměl co odpovídat!
Koho jsem to chtěl zobrazit? Cožpak vím? Kdybych si to uměl domyslet, první bych řekl, kdo jsem!
Čert aby vzal toho chlapíka maskéra! Dokud nepřišel a neudělal z mé tváře banálního pobledlého divadelního blondýna, cítil jsem, že jsem na cestě pochopit tajemství. Mrazilo mě, když jsem si postupně oblékal starý kostým, nasazoval paruku a přilepoval bradku a knír. Kdybych byl v místnosti sám, bez rušivého okolí, určitě bych ho byl poznal, svého tajemného neznámého! Ale hluk a tlachání mi nedovolovaly pohřížit 6e do sebe, bránily mi pochopit nepochopitelné, jež ve mně vznikalo.
Konečně všichni odešli ukázat se Torcovovi na školní jeviště, kde byl postaven přijímací pokoj Maloletkovové. Zůstal jsem sedět v šatně naprosto znechucen, beznadějně zíraje do zrcadla na svou banálně divadelní tvář. V duchu jsem už nad celou záležitostí mávl rukou a rozhodl jsem se neukázat se, svléknout se a odlíčit odpornou nazelenalou mastí, která ležela vedle mne. Už jsem si ji nabíral na prst a nanesl ji na tvář, abych setřel ličidlo ... A ... stíral jsem... barvy se mísily jako na akvarelu, politém vodou ... byl z toho na tváři zelenavě šedožlutý odstín, pendant ke kostýmu. Nebylo snadné rozeznat, kde je nos, kde oči a rty .. . Máznul jsem mastí i na bradku a kníry, pak na celou paruku... Místy se mi vlasy slepily do chuchvalců... Jako v horečce, chvěje se, s rozbušeným srdcem jsem úplně odstranil obočí, a tu a tam jsem nanesl pudr... namazal jsem si ruce zelenavou barvou, dlaně sytě růžovou ... opravil jsem si kostým, rozdrchal kravatu. To všechno jsem dělal rychle a s jistotou, neboť v této chvíli jsem už věděl, koho zobrazuji, kdo to je!
Cylindr jsem si nasadil nepatrně ke straně, švihácky. Uvědomil jsem si tvar širokých kalhot, kdysi elegantních, teď už ošoupaných a obnošených. Přizpůsobil jsem své nohy záhybům, které se na nich utvořily — silně jsem stočil špičky nohou dovnitř. Byly z toho „hloupé nohy". Všimli jste si u některých lidí hloupých nohou? Je to strašné! Takoví lidé mi jsou nesnesitelní. Tímto neočekávaným postavením nohou jsem se stal menším a také chůze byla jiná, ne má. Celé tělo se mi kdoví proč naklonilo k pravé straně. Chyběla mi hůlka. Povalovala se tu nějaká, i vzal jsme si ji, ačkoliv vůbec neodpovídala tomu, co jsem měl na mysli...
Chyběl mi už jen husí brk, abych si jej mohl posadit za ucho nebo vstrčit mezi zuby. Poslal jsem si pro něj krejčovského učně, a zatím co jsem čekal na jeho návrat, procházel jsem se po místnosti a cítil, jak všechny části mého těla i rysy a tahy tváře samovolně zaujímají správnou polohu a podržují ji. Když jsem dvakrát nebo třikrát obešel
22
neuspořádanou, arytmickou chůzí místnost, pohlédl jsem na sebe zběžně do zrcadla a nepoznal jsem se. Od chvíle, kdy jsem se tam podíval naposled, se ve mně odehrál nový přerod.
„To je on, to je on!"... vykřikl jsem, nejsa schopen tlumit za-lykavé radostné vzrušení. „Kdybych měl brk, už bych mohl na jeviště!"
V chodbě zazněly kroky. Chlapec mi asi přináší husí brk! Vrhl jsem se mu vstříc a ve dveřích jsem se srazil s Ivanem Platonovičem.
„Co tak vášnivě!", vyhrkl mimoděk při pohledu na mne. „Copak to má být, můj milý? Panečku! To má být Dostojevskij? Nebo věčný žid? Jste to vy? Nazvanove! Koho to zobrazujete?"
„Kritika!", odpověděl jsem jakýmsi skřípavým hlasem s-.pichlavou dikcí.
, J akého kritika, chlapče drahý?", vyzvídal Rachmanov, trochu uveden do rozpaků mým drzým a pronikavým pohledem. Připadal jsem si jako pijavice, která se k němu přissála.
„Jakého kritika?", opáčil jsem s neskrývaným úmyslem urazit ho. „Kritik, Nazvanovův podnájemník. Jsem na světě, abych mu překážel v práci! To je má největší radost! Samo ne j vznešenější poslání mého života!"
Sám jsem byl překvapen opovážlivým, nesnesitelným tónem své řeči, nehybným, ztrnule ulpělým pohledem a cynickou nestoudností, s jakou jsem s Rachmanovem jednal. Můj tón a jistota mého vystoupení ho zarazily. Ivan Platonovič nedovedl zaujmout ke mně nový vztah a nevěděl proto, co říci. Ztratil duchapřítomnost.
„Pojďme...", řekl nejistě. „Už dávno začali."
„Pojďme, když už dávno začali," napodobil jsem ho, nehýbaje se s místa a bezostyšně probodávaje pohledem svého rozpačitého společníka.
Uplynula trapná pomlka. Ani jeden ani druhý jsme se nehýbali s místa. Ivan Platonovič si očividně - přál scénu co nejdřív ukončit, ale nevěděl, co si má se mnou počít. Na štěstí přiběhl právě chlapec s husím brkem. Vytrhl jsem mu jej a uprostřed jsem jej stiskl rty. Tím se má ústa štěrbinovitě zúžila, zpřísněla a zezlověstněla a zužující se^ zašpičatělý konec brku s jedné strany a široký, zpeřený s druhé jen ještě podtrhávaly uštěpačnost celkového výrazu mé tváře. ' „Pojďme!", tiše a téměř nesměle řekl Rachmanov. „Pojďme," jízlivě a drze jsem ho parodoval.
Sli jsme na jeviště a Ivan Platonovič se snažil nesetkat se s mým pohledem. Když jsme přišli do přijímacího pokoje Maloletkovové, neukázal jsem se hned. Nejdřív jsem se skryl za šedý krb, za nímž vykukoval jen můj profil v cylindru.
23
Arkadij Nikolajevič pozoroval právě Puščina a Šustova, to jest aristokrata se Skalozubem, kteří se spolu právě seznámili a pleskali páté přes deváté, neboť nic jiného po rozumu zobrazovaných osob mluvit ani nemohli.
„Co je to? Kdo to je?", zneklidněl pojednou Arkadij Nikolajevič. „Tak se mi zdá, jako by někdo seděl za krbem! Koho to sem čerti nesou! Všechny jsem přec už viděl! Kdo je to? Ach ano, Nazva-nov ... Ale ne, to není on ...
„Kdo jste?", obrátil se ke mně Arkadij Nikolajevič s velkým zájmem.
„Kritik," představil jsem se a vstal jsem. Při tom úplně nečekaně i pro.mne samého se moje hloupá noha posunula vpřed, tělo se ještě víc stočilo doprava, s přemrštěnou elegancí jsem smekl cylindr a vysekl obřadnou poklonu. Nato jsem se zase posadil a opět napůl skryl za krbem, s nímž jsem téměř splýval barvou svého kostýmu.
„Kritik?", opakoval Torcov rozpačitě.
„Ano. Osobní," vysvětloval jsem skřípavým hlasem. „Vidíte pero ... rozhryzané . . . vztekem ... Takhle do něho hryžu, doprostřed... zapraská a ... chvěje se ..."
Tu místo smíchu zaznělo zcela neočekávaně jakési zaskřípění a pískot. Sám jsem byl zaražen — tak nečekané to bylo. Také na Torcova to zřejmě zapůsobilo velmi silně.
„Co je to za čerta?", zvolal. „Pojďte sem, blíž k světlu."
Popošel jsem k rampě nejistým krokem svých hloupých nohou.
„A čí osobní kritik jste?", zeptal se mě Arkadij Nikolajevič a pre-vrtával mě očima, jako by mě nepoznával.
„Svého spolubydlícího," zaskřípěl jsem.
„Kterého?" vyzvídal Torcov.
„Nazvanova," přiznal jsem se skromně a sklopil jsem oči jako děvčátko.
„Vetřel jste se k němu?" nahrával mi Arkadij Nikolajevič.
„Byl jsem u něho ubytován."
„Kým?'^
Opět mě dusil hvízdavý smích. Musel jsem se uklidnit, než jsem mohl odpovědět.
„Jím samým. Herci milují ty, kdo je ničí. A kritik..."
Nový nápor fivízdav^éTiô smTcEu mi nedovolil myšlenku dokončit. Poklekl jsem na koleno, abych se mohl upřeně zadívat na Torcova.
„Co vy můžete kritisovat? Vždyť vy jste nevzdělanec," obořil se na mne Arkadij Nikolajevič. "
„Právě nevzdělanci kritisují," bránil jsem se.
„Vždyť vy nic nechápete, nic neumíte," tupil mě Torcov dál.
„Kdo neumí, učí se," odpověděl jsem a upejpavě jsem si sedl před rampu, u které stál Arkadij Nikolajevič.
„To není pravda, vy nejste kritik, ale prostě jen kritikář. Jste něco jako veš, štěnice. Ani ty nejsou nebezpečné, ale ztrpčují život."
„Trýzním .. . potichounku . .. nepřetržitě . . ." zaskřípěl jsem.
„Vy jste ničema!", už s netajenou zlostí zvolal Arkadij Nikolajevič.
„Ach! To je styl!" Ulehl jsem u rampy a škádlivě jsem se díval na Torcova.
„Plesnivce!", skoro křičel Arkadij Nikolajevič.
„To je ale krásné!... Velmi krásné!", provokoval jsem Arkadije Nikolajeviče už bez výčitek svědomí. „Plesnivinu nesmyješ.^Kde je plíseň, je i bahno ... a v bahně rejdí čerti a já s nimi!"
Když se na to rozpomínám, žasnu nad svou smělostí a vyzývavostí. Byl jsem tak zaujat, že jsem si počal zahrávat s Arkadijem Nikolajevičem jako s hezkou ženou, dokonce jsem namířil mastným prstem své zúžené ruky s červenými dlaněmi proti učitelově tváři a nosu. Měl jsem chuť ho pohladit, on však s instinktivní štítivostí mou ruku odrazil a pleskl mě přes ni. Dívaje se na něho přimhouřenýma očima, pokračoval jsem v provokacích.
Po chvilce rozhodování uchopil pojednou Arkadij Nikolajevič láskyplně mé tváře do dlaní, přitáhl si mě k sobě, vřele mě políbil a zašeptal:
„Chlapík! Skvělé!"
A když si všiml, že jsem ho pošpinil mastí, která mi stékala po tvářích, dodal:
„Tak se na něho podívejte, co se mnou udělal! Teď to opravdu ani vodou nesmyjes!"
Všichni přiskočili, aby ho očistili, a já, jako popálen jeho polibkem, jsem vyskočil, provedl jsem jakýsi složitý entrechat a za všeobecného potlesku jsem odcházel s jeviště, už svým „nazvanovským" krokem.
Myslím, že mé chvilkové vybočení z role a projev mé pravé osobnosti ještě podtrhly příznačné rysy role a mé přetělesnění. Než jsem odešel s jeviště, zastavil jsem se a na okamžik jsem se ještě vrátil do role, abych na rozloučenou opakoval upejpavou kritikářovu poklonu.
V tomto okamžiku jsem pohlédl na Torcova a spatřil jsem, jak se šátkem v ruce se přestal utírat, znehybnel a utkvěl na mně láskyplným pohledem.
Byl jsem doopravdy šťasten, nikoli obyčejným, ale jakýmsi novým, patrně hereckým, tvůrčím štěstím.
V šatně představení pokračovalo. Spolužáci mi opět a opět nahrávali a já jsem pohotově a bez uvažování odpovídal v charakteru zobrazované postavy. Jako by mě nebylo možné udolat, jako bych byl
24
25
schopen do nekonečna ve své roli žít, ve všech myslitelných situacích. Jaké štěstí, zvládnout takto postavu!
A nebyl tomu konec ani když už jsem se odlíčil, odložil kostým a kreslil postavu jen svými osobními vrozenými vlastnostmi bez pomoci masky a kostýmu. Rysy tváře, linie těla, pohyby, hlas, intonace, výslovnost, ruce, nohy — to všechno se tak přizpůsobilo robi, že nahradilo paruku, vous i sedavý kabát. Dvakrát nebo třikrát jsem se náhodou uviděl v zrcadle — a opravdu jsem to nebyl já, ale on — plesnivý kritikář. Mohu tuto roli zahrát bez masky a bez kostýmu.
To však není ještě všechno; ani zdaleka se mi nepodařilo vyjít z postavy naráz. Cestou domů a dokonce ještě doma jsem se co chvíli přistihl tu při chůzi, tu zas při pohybech nebo jednání, které ve mně zůstaly z postavy.
A dokonce při obědě, rozmlouvaje s hospodyní a spolubydlícími, byl jsem popudlivý, výsměšný a vyzývavý nikoli jako já sám, ale jako kritikář. Hospodyně dokonce podotkla:
„Cože jste dnes, s odpuštěním, tak rozkohoucený! ..."
To mě rozradostnilo.
Jsem šťasten, neboť jsem pochopil, jak je třeba žít cizím životem a co je přetělesnění a charakteristice.
Jsou to nej důležitější znaky hercova nadání.
Dnes při mytí jsem si uvědomil, že pokud jsem žil v postavě kriti-káře, neztrácel jsem sebe sama, to jest Nazvanova.
Soudím tak z toho, že během hry mi působilo velkou radost sledovat své přetělesnění.
Pokud druhá část mé podstaty žila kritikářovým životem, který mně byl cizí, byl jsem nepopiratelně svým vlastním divákem.
Ostatně je možno kritikářův život nazvat cizím? Vždyť byl vzat z mé vlastní podstaty!
To je báječné! Tento stav rozdvojení nejenže tvůrčí činnosti nepřekážel, dokonce jí svými podněty a popudy napomáhal.
........ r. 19..
Dnešní vyučování bylo věnováno rozboru a kritice toho, co jsme my žáci dokázali v minulé hodině, nazvané „maškaráda". Torcov, obraceje se k Veljaminovové, řekl:
„Je velký rozdíl hledat v sobě a ze sebe brát city, analogické roli,
nebo zůstávat sám sebou, přizpůsobovat roli sobě a tím ovšem ji měnit.
Někteří herci a hlavně herečky nepotřebují charakterisaci a pře-íěfcsraěm, neboť
a jen na půvab své lidské osobnosti, jen na něm budují svůj úspěch. Bez něho jsou jako Samson bez vlasů.
Děsí je všechno, co před divákem zastírá jejich vrozenou individuální rázovitost. Působí-li na diváka jejich krása, pak ji vystavují na odiv. Mají-M půvabné oči, tvář, hlas a způsoby, pak je diváku předvádějí, jako na příklad Veljaminovová.
K čemu je vám přetělesnění, jestliže vám ubírá na přednostech? Milujete víc sebe v roli než roli v sobě. To je chyba. Máte nadaní, jste schopna ukázat nejen sebe, ale i roli, kterou vytvoříte.
Na druhé straně je celá řada herců, kteří důvěřují půvabu svých duševních vloh, spoléhají na ně a také je divákovi ukazují. Na příklad Dymkovová a Umnov věří, že jejich přitažlivost je v hloubce jejich citu a ve zjitřenostii jejich prožívání. Tomu také přizpůsobují každou roli, protkávajíce ji svými nejaktivnějšími vrozenými vlastnostmi.
Zatím co Veljaminovová je zamilována do svých vnějších vrozených vlastností, nejsou Dymkovová a Umnov lhostejni ke svým vnitřním.
K čemu kostým a maska? Vždyť vám jen překážejí.
I to je chyba, které se musíte zbavit. Zamilujte si roli v sobě. Máte tvůrčí možnosti vytvořit ji.
Jsou však i herci jiného typu. Nehledejte je mezi sebou. Nenalezli byste je, neboť jste se jimi ještě ani nemohli stát.
Takoví herci upoutávají zajímavým způsobem hry, svými vlastními, krásně propracovanými, osobitými hereckými šablonami. A jen kvůli těmto šablonám vstupují na jeviště a jen je divákům předvádějí. Nač je jim přetělesnění? Nač charakteriisace, jestliže jim brárií ukázat, v čem je jejich síla?
Je ještě jiný typ herců — jejich síla je také v technice a šablonách, ale nikoli jejich vlastních, které si wpracovali každý sám pro sebe, ale cizích, které přejali od všech věků a od všech národů. Vytvářejí charakterisaci a přitělesnění také podle jednou provždy stanoveného rituálu. O kterékoli roli světového repertoáru vědí, jak „se hraje". Mají každou úlohu jednou provždy vypracovánu podle šablony, povýšené na kánon. Bez ní by nebyli schopni zahrát div ne třista-pětašedesát rolí do roka, každou jen s jedinou zkouškou, jak se to praktikuje v některých provinčních divadlech.
Vy, kteří máte sklon dát se touto nebezpečnou cestou nejmenšího odporu, mějte se před ní včas na pozoru.
Tak na příklad vy, Govorkove. Nemyslete si, že jste v minulé ho-
26
27
dině při přehlídce masek a kostýmů vytvořil charakteristickou postavu Mefistofela, že jste se do něho přetělesnil a skryl se v něm. Nikoli! Omyl! Zůstal jste týmž krásným Govorkovem, jen v novém kostýmu a s novou kolekcí hereckých šablon, tentokrát z „gotického středověkého" oboru, jak jim naší hereckou hantýrkou říkáme.
Ve „Zkrocení zlé ženy" jsme viděli tytéž šablony, přizpůsobené tentokrát ovšem ne tragickým, ale komickým kostymním rolím.
Známe vaše, abych tak řekl, i civilní šablony pro soudobou komedii a drama ve verších i v próze. Ale ... ať se nalíčíte jakkoli, ať oblečete jakýkoli kostým, ať si osvojíte kterékoli manýry a návyky, neutečete na jevišti „herci Govorkovovi". Naopak, celý váš způsob hry vás k němu tím spíše zas dovede.
Ostatně ne, takhle to není. Vaše šablony vás nedovedou k „herci Govorkovovi", ale „všeobecně" ke všem hercům — „manýriatům" všech zemí a všech věků.
Myslíte, že vaše gesta, chůze a způsoby něco říkají? Nikoli, jsou obecné, jednou provždy stanovené pro všechny herce, kteří umění vyměnili za řemeslo. Kdybyste nám však chtěl na jevišti ukázat, co jsme dosud nikdy neviděli, pak buďte na prknech sám sebou, buďte tím, čím jste v občanském životě: ne „hercem", ale člověkem Govorkovem. To bude znamenité, neboť člověk Govorkov je mnohem zajímavější a talentovanější než herec Govorkov. Toho nám ukažte, neboť na herce Govorkova se díváme celý život, ve všech divadlech.
Jsem přesvědčen, že z člověka Govorkova se zrodí celá galerie charakterních rolí. Z herce Govorkova se však nic nového nezrodí, neboť kolekce řemeslných šablon je až překvapivě omezená a skrz naskrz otřelá..."
Po Govorkovovi si Arkadij Nikolajevič vzal na mušku Vjuncova. Očividně je k němu den ze dne přísnější, chce asi vzít pevně do rukou mladého člověka, který ztratil kázeň. To je správné a užitečné.
„Co jste nám ukázal vy," řekl Torcov, „nebyla postava, ale nedorozumění. To nebyl ani člověk, ani opice, ale ani kominík ne. Vaše tvář, to byl špinavý hadr na čištění malířských štětců.
A vaše způsoby, pohyby, jednání? Co to bylo? Tanec svatého Víta? Vy jste se chtěl skrýt za vnějšek charakterní postavy starce, ale neskryl jste se. Naopak, víc než kdy jindy a zvlášť nápadně a výrazně jste odhalil herce Vjuncova, neboť vaše pitvoření nebylo typické pro zobrazovaného starce, ale jen a jen pro vás.
Váš způsob přehrávání jen ještě víc odhalil Vjuncova; je to váš nejvlastnější způsob a nemá žádný vztah k starci, kterého jste chtěl zobrazit.
Taková charakterisace nepřetělesňuje, jen vás úplně prozradí a podněcuje vás k pitvoření.
28
Nemilujete charakterisaci a přetělesňování, neznáte je, k ničemu vám nejsou a o tom, co jste nám ukázal, nelze mluvit vážně. To se právě nikdy a za žádných okolností nesmí na jevišti dělat.
Doufejme, že vás tento nezdar umoudří a přiměje vás vážně se zamyslet nad vaším lehkovážným vztahem k mým slovům a k tomu, co ve škole děláte. Jinak to špatně dopadne...!"
Škoda, že druhá polovina hodiny byla přerušena; Arkadij Nikolajevič byl zase jednou odvolán k práci mimo školu a na jeho místo nastoupil Ivan Platonovič se svým „treningem a cepováním."
........ r. 19..
Torcov vstoupil dnes do pokoje Maloletkovové, otcovsky objímaje Vjuncova. Mládenec byl vzrušen a měl uplakané oči — zřejmě po rozmluvě, ke které mezi nimi došlo a která skončila smírem.
Navazuje na začatý rozhovor, Arkadij Nikolajevič mu řekl:
Jděte a zkoušejte."
Za chvíli se Vjuncov belhal po místnosti, celý pokřivený jako by byl ochrnutý.
„Ne," přerušil ho Arkadij Nikolajevič, „tohle není člověk, to je nemotorná křivonožka nebo strašidlo. Nepřepínejte."
Tu se začal Vjuncov mladicky a na starce poměrně svižně belhat.
„Tohle je zase příliš jaré!", opět ho přerušil Torcov. „Vaší chybou je, že se ubíráte cestou nejmenšího odporu, cestou prostého vnějškového kopírování. Ale kopírovat neznamená tvořit. To je chybná cesta. Raději z počátku probádejte samu podstatu stáří. Pak pochopíte, co je třeba v sobě hledat.
Proč může mladý člověk vyskočit jako střela, obrátit se, rozběhnout, vstát a sednout si bez předběžné přípravy? A proč stařec ne?"
„Je starý ...", řekl Vjuncov.
„Tím nic nevysvětlujete. To má své čistě fysiologické příčiny." „Jaké?"
„Následkem ukládání solí, ochablosti svalů a jiných příčin, které v průběhu let rozrušují lidský organismus, klouby starců jako by byly špatně promazány. Skřípou a drhnou jako zrezivělé železo. To brzdí rozmáchlost gesta, zmenšuje ohebnost kloubů, pohyblivost trupu a hlavy a nutí rozložit velký pohyb na větší počet jednotlivých drobnějších složených pohybů a před provedením se na ně připravit.
Jestliže v mládí lze hbitě a bez námahy otočit trup o padesát či šedesát stupňů, pak k stáru se úhel scvrkne na dvacet a otočení se
29
neprovádí naráz, ale nastavovaně, opatrně a s oddechy. Jinak člověka někde píchne, zadrhne nebo zkřiví houser.
Mimo to u starce postupují podněty z rozkazujících center k hybným orgánům pomalu, abych tak řekl, ne rychlostí rychlíku, ale nákladního vlaku, a probíhají váhavě a s průtahy. Proto jak rytmus, tak tempo pohybu jsou u starých lidí pomalé, mdlé.
Všechny tyto podmínky jsou pro vás, interpreta role, „danými okolnostmi", magickým „kdyby", v němž musíte začít jednat. Sledujte hned z počátku pozorně každý svůj pohyb a uvědomujte si, co stařec může a co už není v jeho silách."
Nejen Vjuncov, ale ani my ostatní jsme se nezdrželi a začali jsme se chovat jako starci v „daných okolnostech", které nám Torcov vyložil. Místnost se změnila v starobinec.
^ Důležitý byl můj pocit, že jednám jako člověk ve zcela určitých životních podmínkách stařecké fysiologie, že prostě jen herecky nepřehrávám nebo nekarikuji.
Přesto však nás Arkadij Nikolajevič i Ivan Platonovič neustále usvědčovali z nepřesností a chyb, když jsme se dali strhnout k příliš širokému pohybu či rychlému tempu nebo se dopustili jiné chyby či nedůslednosti.
Konečně se nám velmi pozorným úsilím jakž takž podařilo uvést své pohyby v soulad s předepsanými „danými okolnostmi".
„Teď upadáte zas do druhé krajností," opravoval nás Torcov. „Udržujete týž pomalý rytmus, totéž volné tempo chůze a jste přehnaně opatrní při pohybech. To starci nedělají.
Znal jsem stoletou stařenku, která dokázala dokonce skoro běžet. Musela se k tomu ale nejdřív dlouho připravovat, cupitat na místě, rozhýbat nohy a začínat drobounkými krůčky. V takových chvílích připomínala roční děcko, které se s právě takovým soustředěním, s právě takovou pozorností a svědomitostí učí dělat své první krůčky.
Když se stařenčiny nohy rozhýbaly, začaly pracovat a jejich pohyb byl setrvačný, takže se už nemohla zastavit a pohybovala se vpřed rychleji a rychleji, až už skoro běžela. Když úsilí vrcholilo, bylo pro ni zase nesnadné zastavit se. Ale došla a zůstala stát jako stroj bez páry.
Než se pustila do nového, nesnadnějšího úkolu obrátit se, dlouho odpočívala, pak zase dlouho cupitala na místě se starostlivou tváří, velmi opatrně a s napjatou pozorností. Obrat provedla v nejvolněj-sím tempu, trval dlouho, velmi dlouho, pak nový oddech a nové cupitání jako příprava na zpáteční putování."
Po tomto výkladu začaly pokusy.
Všichni začali běhat drobnými krůčky a když došli ke stěně, dlouho se otáčeli.
Cítil jsem, že jsem z počátku nejednal v „daných okolnostech" stáří, že to bylo pouhopouhé vnějškové kopírování, šarže stoleté stařenky a jejích pohybů, jak nám je načrtl Arkadij Nikolajevič. Nakonec jsem se ale rozehrál a dokonce jsem se pokusil stařecky, jakoby unaveně se posadit.
Tu se ale Arkadij Nikolajevič do mne zle pustil a prohlásil, že jsem udělal celou řadu chyb.
„V čem jsou?" chtěl jsem pochopit.
„Takhle si sedají mladí," vysvětloval mi Arkadij Nikolajevič. Chtěl si sednout a usedl, bezmála naráz, bez uvažování, bez přípravy.
„Kromě toho," pokračoval, „si zkontrolujte, do jakého úhlu se vám ohnula kolena. Skoro padesát stupňů? Ale vy, stařeček, je nesmíte ohnout víc než do dvaceti stupňů. Ne, i to je příliš mnoho. Ještě méně ... ještě mnohem méně. Tak. Teď si sedněte ..."
Zaklonil jsem se a svalil jsem se na židli jako pytel ovsa s vozu na zem.
„Tak vidíte, váš stařeček se právě zabil nebo ho v pase zlomil houser!" usvědčoval mě Arkadij Nikolajevič.
Začal jsem všemi možnými způsoby zkoušet posadit se se sotva ohnutými koleny. Abych to svedl, musel jsem se ohnout v pase a hledat rukama oporu. Opřel jsem se o postranní opěradla křesla a pomalu jsem začal ohýbat paže v loktech, opatrně spouštěje svůj trup do sedu.
„Pomalu, pomalu, ještě opatrněji!" vedl mě Arkadij Nikolajevič. „Nezapomínejte, že stařec je skoro slepý. Než položí paže na opěradla, musí se rozhlédnout a ujasnit si, kam je klade a oč se opírá. Tak, pomaleji, nebo z toho bude houser. Nezapomínejte, že klouby zrezivěly a drhnou. Ještě pomaleji... Tak!
Počkejte, počkejte! Co to děláte! To nejde tak najednou," zarazil mě Arkadij Nikolajevič, když jsem se spustil na sedadlo a hned se chtěl opřít o lenoch křesla.
„Musíte si odpočinout," poučoval mě Torcov, „narovnat si záda. Starcům to chvíli trvá. Ano, tak. Teď se zvolna zaklánějte. Dobře. Zvedněte ruku, teď druhou, položte si je na kolena. Odpočívejte. Hotovo.
K čemu ještě teď taková opatrnost? Nejtěžší máte za sebou, můžete hned omládnout, stát se pohyblivějším, energičtějším, pružnějším; měňte tempo, rytmus, směleji se otáčejte, shýbejte se, jednejte energicky — skoro jako mladík. Ovšem... jen v rozmezí patnácti až dvaceti stupňů vašeho obvyklého gesta. Za tuto hranici rozhodně ne-zacházejte, a zajdete-li přec, pak velmi opatrně, jinak dostanete křeč.
Jestliže se mladý představitel stařecké role vmyslí do všech těchto
30
31
dílčích úkonů velkého a obtížného jednání, jestliže je pochopí a osvojí si je a uvědoměle, poctivě, důsledně, bez zbytečně vehementního důrazu začne účinně a záměrně v oněch „daných okolnostech" starcova života jednat, jestliže velké jednání rozloží v jeho komponenty a provede vše, co jsem naznačil, pak se octne v podmínkách shodných se starcovými, připodobní se mu a dostane se do jeho rytmu a tempa, jež hrají velkou úlohu a mají při zobrazování starce prvořadý význam.
Poznat a nalézt „dané okolnosti" stáří je nesnadné. Když jsme je však nalezli, není těžké si je s pomocí techniky osvojit."2).
........ r. 19..
Dnes pokračoval Arkadij Nikolajevič v kritice „maškarády". Pravil:
„Vyprávěl jsem vám o hercích, kteří se vyhýbají charakterisaci a přetělesňování, kteří je nemilují ...
Dnes vás seznámím s jiným typem herců, kteří je naopak z různých pohnutek milují a většinou o ně usilují. Dělají to proto, že nemají vnější nebo vnitřní vrozené vlastnosti, které by byly zvlášť krásné nebo které by působily svým půvabem. Naopak, jejich občanská osobnost není jevištní, což takové herce nutí skrývat se za charakterisaci a v ní právě hledat půvab a přitažlivost, jichž se jim nedostává.
K tomu je ovšem nezbytná nejen vybroušená technika, ale i velká dávka uměleckého citu. S tímto nejlepším a nejcennějším darem se žel setkáváme jen zřídka a bez něho úsilí o charakterisaci snadno sklouzává na nesprávnou cestu konvenčnosti a přehrávání.
Abych vám názorněji ozřejmil správné a nesprávné cesty charakterizace a přetělesňování, uvedu vám v letmém přehledu nejznámější typy herců. Přitom se budu jako názorných příkladů dovolávat toho, co jste mi vy sami na „maškarádě" předvedli.
Na jevišti je možno vytvářet charakterní postavy „všeobecně": kupce, vojáka, šlechtice, sedláka a podobně. Dokonce ani při zcela povrchní pozornosti není nesnadné postřehnout způsoby, manýry a na-vyklosti, bijící do očí a typické pro určité stavy, do kterých byli lidé dříve rozděleni. Tak na příklad vojáci se „všeobecně" drží zpříma, vykračují si vojenským krokem, kde všichni ostatní prostě jen chodí, natřásají rameny, aby se jim blyštěly epolety, srážejí podpatky, aby jim zvonily ostruhy, halasně mluví a odkašlávají, aby vypadali obhroubleji a ták dále. Sedláci plijí kolem sebe, smrkají na zem, chodí neohrabaně, mluví nehezky, utírají si ruce do šosů svých dlouhých kožichů a tak dále. Šlechtic si vždycky nasazuje cylindr
a obléká rukavičky, nosí monokl, po francouzsku ráčkuje, rád si pohrává s řetízkem od hodinek nebo se šňůrou od monoklu a podobně. To všechno jsou „všeobecná" klišé, která, jak by nám rádi namluvili, vytvářejí charakteristiku. Jsou vzata ze života, zapadají do skutečnosti, ale jádro nepostihují a typická nejsou.
Jak si Veselovskij zjednodušil svůj úkol! Předvedl nám do puntíku, jak se sluší a patří zobrazovat Tita Tityče, ale Bruskov to nebyl a nebyl to ani nějaký určitý kupec, ale „všeobecně" to, co se na jevišti nazývá „kupcem" v uvozovkách.
Totéž musím říci i o Puščinovi. Jeho šlechtic byl „všeobecně" šlechticem, nikoli ze života, ale speciálně jen pro divadlo.
Byly to neživotné řemeslné tradice. Tak představují kupce a šlechtice ve všech divadlech. Nejsou to živé bytosti, ale představový herecký rituál.
Herci s jemnější a vnímavější pozorovací schopností dovedou celé to ohromné množství kupců, vojáků, šlechticů a sedláků roztřídit do jednotlivých skupin, to jest rozlišují řadové vojáky a gardisty, jízdu a pěchotu, prosté vojáky, důstojníky a generály. Mezi kupci vidí hokynáře, trhovce, továrníky. Mezi šlechtici rozeznávají šlechtice ze sídelního města a šlechtice venkovské, ruské a cizí a tak dále. Representanti jednotlivých skupin se pak u nich vyznačují rázovitými rysy, které jsou pro ně typické.
V tomto světle se při přehlídce masek ukázal Šustov.
Ze všech vojáků „všeobecně" dovedl vybrat skupinu vojáků řadových a dát jim jejich nejzákladnější typické rysy. Postava, kterou nám předvedl, nebyl voják „všeobecně", ale řadový voják.
Třetí typ charakterních herců má ještě jemnější pozorovací smysl. Tito lidé dovedou ze všech vojáků, z celé skupiny řadových vojáků vybrat nějakého toho Ivana Ivanovice Ivanova a tlumočit typické rysy, které má jen on sám a které se v jiném řadovém vojáku neopakují. Je to určitě voják „všeobecně", je to bezpečně i řadový voják, ale nadto je to i Ivan Ivanovic Ivanov.
V tomto smyslu, to jest ve vytváření neopakovatelné osobnosti, se při předvádění masek ukázal jediný Nazvanov.
Co vytvořil, je smělý umělecký výtvor, je proto třeba podrobně si o něm pohovořit.
Prosím Nazvanova, aby nám vyprávěl historii zrození svého kriti-káře. Zajímá nás, jak se v něm realisoval tvůrčí proces „prožívání" charakterisace."
Vyhověl jsem Torcovově výzvě a rozpomínal jsem se krok za krokem na všechna stadia vývoje člověka v plesnivém kabátě v mém nitru, jak jsem si je dopodrobna vypsal do deníku.
Arkadij Nikolajevič mě vyslechl a obrátil se ke mně s novou výzvou:
32
3 Moje výchova k herectví
33
„Teď se pokuste rozpomenout se, co jste zakoušel, když jste cítil, že jste pevně v postavě."
„Zakoušel jsem docela zvláštní slast, kterou s ničím nelze srovnat," odpovídal jsem s rostoucím nadšením. „Něco podobného, a dokonce snad i silnějšího jsem na okamžik poznal při školním představení ve scéně „Krev, Jago, krev!"
„A co to bylo? Snažte se postihnout to slovy."
„Především to byla plná, upřímná víra v pravdivost toho, co jsem dělal a cítil," rozpomínal jsem se a uvědomoval si tvůrčí pocity, které jsem tehdy zakoušel. „Působením této víry vznikala víra v sebe sama, víra ve správnost vytvářené postavy a v upřímnost jejích jednání. Nebylo to sebevědomí namyšleného herce, ale stav úplně jiného řádu, blízký přesvědčení, že jsem na správné cestě.
Když si jen připomenu, jak jsem se choval k vám! Má láska, můj cit úcty a vážnosti k vám jsou nevšedně hluboké. V soukromém životě jsem jimi spoután, nedovolují mi vybočit, úplně zapomenout, koho mám před sebou, nedovolují mi chovat se ve vaší přítomnosti nespoutané a bez kázně, zcela se vám odhalit. Ale v cizí, ne ve své vlastní kůži se můj vztah k vám od základu změnil. Měl jsem pocit, že to nejsem já, kdo s vámi mluví, že je to někdo jiný a že my dva toho druhého spolu pozorujeme. A jen proto mě vaše blízkost, váš pohled, pronikající až do duše, nepřivedly z míry, ale naopak, podněcovaly mě. Dělalo mně potěšení drze vás pozorovat a nebát se a mít na to dokonce právo. Cožpak bych směl takto jednat svým jménem? Nikdy! Cizím jménem však po libosti. Jestliže jsem mohl mít tento pocit tváří v tvář vám, pak před divákem na druhé straně rampy bych se teprv neostýchal."
„A co černý otvor portálu?", zeptal se někdo.
„Nevšiml jsem si ho, byl jsem upoután něčím zajímavějším, co mě celého pohltilo."
„Nazvanov," resumoval Torcov, „žil tedy doopravdy v postavě odporného kritikáře. Ale vždyť nelze žít cizími pocity, city a instinkty, ale jen svými vlastními.
To značí, že co nám Nazvanov se svými kritikáři předvedl, byly
jeho vlastní city.
Nabízí se otázka: odhodlal by se projevit je před námi svým vlastním jménem, neskrývaje se za vytvářenou postavu? Je možné, že v jeho duši jsou ještě nějaké zárodky, z nichž by mohl vyrůst nový netvor? Nechť nám je tedy ukáže, aniž na sobě co mění, bez líčidla a kostýmu. Odváží se-toho?", provokoval mě Arkadij Nikolajevič k doznání.
„K čemu? Já už jsem zkusil tutéž postavu kritikáře zahrát bez líčidla," odpověděl • jsem.
34
„Ale s příslušnou mimikou, způsoby, chůzí?" vyzvídal dál Torcov. „Ovšem," odpověděl jsem.
„Pak na tom nezáleží, zda s ličidlem či bez něho. To není rozhodující. Postavu, za kterou se skrýváš, je možno vytvořit i bez líčidla. Ukažte mi však své vlastní rysy — lhostejno jaké, dobré či špatné — ale nejintimnější, nejtajnější, aniž byste se při tom skrýval za postavu. Odvážíte se toho?" nepřestával naléhat Torcov.
„Stydím se," přiznal jsem se po krátkém přemýšlení.
„A když se skryjete za postavu, nebudete se stydět?"
„Ne," usoudil jsem.
„Tak vidíte!" zaradoval se Torcov. „Totéž se děje i v opravdové maškarádě.
Tam býváme svědky, jak plachý jinoch, který se v životě neodváží přiblížit se ženě, se pojednou stává smělcem a tak pod maskou odhaluje intimní a skryté instinkty a povahové rysy, kterých se v životě bojí dotknout.
Odkud se bere jeho odvaha? Propůjčuje mu ji maska a kostým, které ho zakrývají. Svým jménem se neodváží udělat, co udělá jménem cizí osoby, za kterou není odpovědný.
Charakterisace — to je právě maska, zakrývající herce-člověka. Maskován se může obnažit až k nejintimnějším a nejzjitřenějším stránkám své duse.
To jsou vlastnosti charakterisace, pro nás důležité.
Všimli jste si, že herci a především herečky, kteří se neradi pře-tělesňují a vždycky hrají jen sami sebe, jsou na jevišti k smrti rádi hezoučcí, přeušlechtilí, miloučcí, unyle cituplní? Ajia^pak — všimli jste si, že charakterní herci hrají naproti tomu rádi padouchy, šeredy, karikatury, protože tyto postavy mají ostřejší linie, jasnější kresbu, smělejší a výraznější reliéf, což všechno je jevištnější a spíš se vtiskne divákovi do paměti?
Charakterisace je při přetělesňování velká věc.
A protože herec musí na jevišti vytvářet postavu a ne jen prostě divákovi předvádět sebe sama, jsou pro nás přetělesňování a charakteristika nepostradatelné.
Jinými slovy: všichni herci bez výjimky se jako tvůrci postav musí přetělesňovat a musí být herci charakterními.
Jiné role než charakterní neexistují.
35
K. S. Stanislavskij MOJE VÝCHOVA K HERECTVÍ, II. díl Vydal Orbis, Praha. Šéfredaktor Dr Josef Štefánek. Divadelní edice. Knihovna divadelní tvorby. Odpovědná redaktorka Jarmila Hrubešová. Redakčně spolupracoval František Vnouček. Technický redaktor Jaroslav Morák.
30109/20, 67448/3/52/III/2, 882 Sa^ba 14. 5. 1953. Tisk 10. 4. 1954. 1. vydání. Náklad 3.300 výtisků. Plán. archy 7,62. Autor, archy 16,61. Vydavatel, archy 16,80. Skupina papíru 221/13, formát 86X122, 80 g, knihtisk. Písmo garmond Bodoni. Vytiskl Knihtisk, provozovna 02, Praha VII, Za viaduktem 8. «'!%. Cena brož. Kčs 19.20, váz. Kčs 23.—.