Rozpomínání (závěr) O INérino! jc možné neslyšet Nilir.it zde tato místa (i tolít? Prcháš M)'hi myšlenkám; Kam odešla jsi, že už nic iNež vzpomínky, má sladká, tady 'Nenalézám. Už nevidím tě v této Rodné zemi: z toho okna. kde Často jsi »e tunou rozmlouvala, A odkud tod i odle.sk třpytu hvězd liž zmizel. Kde jsi. že neslyším zde znít Jak v oněch diiee.li t v ň j hlas. kde pouhý zvuk. Jenž ke mm' zdáli doléhal z ivvoh rtů. 1'ňsobil, že jsem bledl, když Mě dostihl? Ca» změnil se. Tvé dny Jsou ztraceny, má něžná lásko. Minuly. A dne.-, jiným je dáno projít touto zemí A bydlet zde., mezi vonnými vrclrv. Spěšně jsi tudy přešla. Jako, sen Zde uplynul lviij život. V tanci jsi odcházela. Celo Jsi měla ozářeno radostí, lak jako svoje oři, Plné důvěřivosti a světelného Mládí, předtím, než osud je zde uzavrel a ty Jsi zesnula. Ach, Nérino! V mém srdci Vězí dávná láska. A často ještě teď. Když zván jsem tam. kde bývá slaven svátek. Říkám si: Nérino, ty se už nikdy nechystáš trávit zde svátek ve světě, ue, tv už nikam nejdeš. A když se v raci máj, a spolu s květy zpěv Chlapci pak přinášejí dívkám, Híkáni si: Nevino, pro telíc jaro Se už nikdy nevrací, a ani láska. A když zde míjím, pocituje radost. f.a klidného due svah, jenž kvete, Říkám si: JNérinti jc nž bez ví i ech v. už ani pole, Mii vzduch zde nevidí. Ach, minulosti, hic. Ví u j vřeny vzdech: t v minula jsi: stala jsi. se led hružkoii mých křehkých přeludů, mých eitú. Naplněných něhou, smutných a milovaných < znétú srdce, hořkým rozpomínáním. Luně Má líhe/.ná luno. vzpomínám si. Že před rokem, na tomto návrši. Hleděl jsem na tebe plti éizkosti. Ty, !ehd\ zavěšena tadj nad lesem. Ozařovala jsi kraj stejně jako dnes. Chvějící se a v mlhách, pod závojem slz. lež se mi zachytil) na řasách, mým oěím Jevila se tenkrát tvoje tvář. a mukou l!\l promne život: od té chvíle nic Se nezměnilo, má luno. Přesto však mě těsi Se rozpomínat. Počítám zde věk} Svoji bolesti. \oh. jak je příjemné-. Ve chvílích mládí, kdy naše naděje Je krátkou sumou vzpomínek, Si připomínat vše, co ).....linulo. Zatím co trápení a smutky trvají! N A N \ II I! O B N i P O D O B T Z N U K K Á S N É D i M Y , VYTESANOU HO KAMENE JEJÍHO 11 KUBU Už jsi jen byla: nadále pod zemi Pouze kostra a prach. Na kostech v blate. Marně zabezpečena nehybností. Němá, sledující let věku. Jen paměl bdí ■S žal hlídá přelud Ztracené krásy. Ten sladký pohled. Jenž roštechvíval. jako dnes, ty, na nichž Spočinul: tyto rty, jimž z nitra. Tuk jako z naplněné urny, \ - • • • :■);■ radost; toto hrdlo, které ještě nedávno liyUi vášnivě objímáno: tato milovaná ruka. Jež, uchopena, často Pociťovala stoupat (hlad z prstů, které j i tiskly, A ňadra, pro něž Muži bledli před očima ostatních, Ví dotvoril řas: nadále bláto V kosti: jejichž hanbu a smutek Ukrývá pohledli zde tento kámen. Tak míní osud Tvárnost 1'ihn, co pro nás nejživěji ztělesňovalo Božský obra*. Věčně tajemství Našeho bytí. Každodenní pramen Nevyslovitelného, plna nespočetných významu. Krása tudy sloupá a pripadá nám. Ze tryskajíc ve své nádheře. I prostřed arény, z nesmrtelnosti, 7, nadlidských životu. Ze šťastných království zlatého světa. Přináší takto smrtelným Znátňky naděje. Zítra však. ohratem. Stane se hrůzným, ohavným a hnusném '1 o, co v sobe neslo Obraz anděla. \ vše společně, spolu s duší, ('o vyzařovalo esenci Podivuhodného, uniká. Nekonečná přání A hrdě vize tvoří V nitru toho, jenž sní. Hudba svými tóny. plnými harmonie: Nesen neznámými proudy, slnstí Bloudí lidský ducli. Beztížnou radostí. Jako odvážný plavec vodami Oceánu. Staří však disonancc. Zraňnjícísluch, a náhle VŠe mizí v nicotě. Lidská přírodo, Křehká a plná mrzkosti, Jsi-H jen ,-tín a prach, jak můžeš dýchat tady nahoře/ \ je-li v tobě vznešenost. Jak je možné, že Ivftj elán a tvoje myšlenky Mohou lak rychle. Uprostřed nízkosti, procitnout a zemřít?