34
J. V. Šimák: Přemysl II. a panstvo české.
captivitatem, in qua Missovarius est mortuus" (Mon. Germ. IX, pag. 646).
Totéž do písmene přepisuje Auctariura vindobonense, ale dodává určení místní: „in Aychorns" (tamže 724). Pokračovatel kroniky kazatelského kláštera ve Vídni (Continuatio vindob. praedicatorum) k r. 1266 (!): „Eodem anno rex Otakarus Mysso-warium et Wenesium Wienne captivavit. lidem ducti sunt in castrum Aychorns et ibidem obierunt" (tamže 728).
Rozumějí se zde Ota z Mísová, zemský sudí rakouský, a Beneš z Benešova jinak ze Cvilína, podkomoří olomoucký, potom komorník moravský a kastelán znojemský, s bratrem svým Milotou z Dědic. Proč byli jati a uvězněni, z pramenů nevyplývá, i lze se jen dohadovati. Nevyčteme pak ze zpráv rakouských nic o tom, co dí Dalimil, ba nelze odtud ani vyvodili, že první dva páni byli vskutku popraveni, to se nyní usuzuje jen ze srovnání s Dalimilem a snad i z okolnosti, že ve vězení skončili oba.
Žaloba Dalimilova však zaráží. Jak že — upáltti dává král rytířské doby korouhevního pána, ba možná dva? A jak tomu rozuměti že ve věži? Ale snad všecku tu podivnost a záhad-nost lze vysvětliti — chybou pisárskou.
Proč nepíše Dalimil, kde byli páni vězněni? Snad napsal: kaza u ueuerzi gieti, ale nedosti čtitelně, a snad již první opisovač originálu zkomolil nejasný rukopis: u wiezi uzzieti, což potom německý překlad si ještě zřetelněji ve svém smyslu vyložil.
Že v rýmované kronice takovéto omyly pisecké jsou a zavdaly už podnět k výkladům omylným, lze najiti kolik příkladů. Na př. k r. 1250 (P. D. Č. III., 181) verš51.: „Král kaza Ctiborovi na Petříně prknem hlavu dolov sstrčiti", v překlade něm.: „mit einem scharffin boum", kdežto letopisy české (tamže II., 287) dějí výslovně: „gladio decollatus est". Dojista tedy stálo v originále plknem t. j. ostřím meče. Nebo na str. 1901, verš 4. hrabě z Cyrdika a Weyzové (varianta „ Weyzowie"), což omylem vykládá se z Meisavy, kdežto jistě bylo správně psáno: z Hardeka a Waisové t. bratří Sirotci, Kadold a Sieg-fried z Wehingen.
Možná tedy plným právem i v této věci odmítnouti pomluvy o krutosti Přemyslově, i všecky důsledky odtud vyvozované. K uvěznění pánů jistě byla příčina, a že v žaláři umřeli, nelze ještě pokládati za konec násilný.
Sociální krise měst ve století čtrnáctém.
Napsal Bedřich Mendl.
Studie tato vyrostla z úsilí několika let. První podnět k ní dala četba krásné knížky Bezoldovy „K dějinám husitství" a předmluvy Pekařovy k jejímu českému překladu. Vycítil jsem, že leccos, co tu napověděno o hospodářských a sociálních příčinách hnutí husitského, možno prohloubiti a doplniti. Lákala mne zejména města a to proto již, že tu jest hojnost pramenů, dosud nevyčerpaných. Chtěl jsem zjistiti, z jakých hospodářských a sociálních poměrů vzešly davy husitského lidu, poznati z pramenů listinných a městských knih hospodářské poměry měst před válkami husitskými a po nich. Úmysl ten uskutečnil jsem jen částečně; r. 1916 a 1917 vyšla v Čes. Časopise Historickém práce o „Hospodářských a sociálních poměrech v městech Pražských v letech 1378 až 1434". Zde podávám jakési pokračování. Od oné práce prvé liší se tato jednak rozsahem časovým, jednak speciálnějším thematem. Změny ty byly dány z části materiálem, s nímž jsem pracoval, vedle toho však samo thema, otázky, jež jsem si kladl, měnily se vlivem odborné literatury. Z knih, jež mně poskytly nejvíce podnětů, jmenuji — v časovém pořadu jak jsem jich užíval — Šustovy „Dvě knihy českých dějin", G. v. Below „Hauptprobleme der Wirtschaftsgeschichte", G. Schmoller „Strassburg zurv Zeit der Zunftkämpfe", Piren-neovy dějiny Belgie, práce Celakovského o vývoji radního zřízení a W. Sombarta „Der moderně Kapitalismus". Výběr jest arci zcela subjektivní. Jak problém této studie byl řešen v historické literatuře, uvádím v dalším.1)
I.
Literatura o sociálních poměrech českých měst ve 14. stol.
Z dějin městských nejvíce studovány — třebaže nikoli nejlépe známy — jsou počátky, období, kdy města jsou zakládána nebo obce již stávající nadány jsou městským zřízením.
') Jest mi tu vzdáti díky všem, kdož mne při práci této podporovali, jest to především ministerstvo školství a národní osvěty, které mně poskytlo dvouměsíční studijní dovolenou, a správce historického ústavu vydavatelského p. Dr. Václav Hrubý, jehož přímluvě vděčím za tuto úlevu, pak archivář hlav. města Prahy p. Dr. Václav Vojtíšek, jenž radou a pomocí podporoval mne při těchto studiích jako při předešlých.
3*
48
Bedřich Mendl:
Sociální krise měst ve stolet' čtrnáctém.
49
nýbrž „jistě znova a znova se doplňoval zvlášť nadanými a šťastnými jednotlivci z kruhu nižšího měšťanstva." Šusta vylučuje, že by patriciát byl u nás „tvoříval společenstva rodová, vůči ostatnímu měšťanstvu tak se uzavírající jako
t. zv. „Geschlechter" některých měst v říši.--Hranice
mezi městským velmožem a prostšími „cives" nebyla u nás tedy asi nikdy pevně stanovena, ale skutečnost její uznávaly přesto v lecčems i řády právní".1) S tím souvisí, co Šusta jinde vytkl mluvě „o nedostatečné ustrojenosti městské správy pražské", že „znamenitou moc jednotlivých rodů měšťanských nepodpírala dosti síla obce jakožto celku".2)
Přehled posavadní literatury, jenž výše byl podán, jest zároveň zdůvodněním této práce. Jejím účelem jest kriticky zhodnotiti vše, co o složení našich měst ve 14. století bylo pověděno, a pak především to doplniti. — Pro prvou polovinu století odkázáni jsme na prameny listinné, nemnoho zápisů v městských knihách a několik zpráv letopisných. Těchto zejména jest velice málo, celkem jen něco dat o předních rodech pražských a kutnohorských a hospodářském podkladu jich moci, jež zaznamenal kronikář zbraslavský. Dnešní historik uvědomuje si tu bolestně, že žádná z našich kronik té doby nevyšla z prostředí měšťanského a že řada měšťanských letopisců počíná u nás teprve Vavřincem z Březové, v době velikého převratu. Tak všech dat pramenných jest vskutku nemnoho a jen ojedinělé z nich ušly pozornosti historiků, výše jmenovaných. Budu tu nucen opakovati některé věci již známé, jinde pokouším se o odlišný výklad jednotlivých zpráv, čímž i celkový obraz jest pak podstatně pozměněn. — Pro dobu vlády Karlovy, tím více pak pro konec století, jsou městské knihy, zejména berní, pramenem tak vydatným, že o hospodářské a sociální struktuře některých měst možno podati obraz takořka úplný. Možno ukázati, jaký byl číselný poměr jednotlivých živností ve městě a do jaké míry tomuto poměru odpovídalo rozvrstvení majetkové. Stav, jejž tak poznáváme ke konci století, dovolí též pronésti některé dohady o desítiletích předcházejících. Konečně porovnáním dat oněch s obdobnými výsledky prací o městech cizích vysvitne význam získaných čísel v pravém světle.
Třeba především zjistiti poměr řemeslnictva a kupeckého stavu jako celku (a to nejen číselný a poměry majetkové), nýbrž i význam obojího živlu pro hospodářský život města. Nebylyť hospodářské zájmy totožné, ba kdekoli výrobky do-
') Tamže I. str. 59.
a) Tamže II. (r. 1919) str. 28.
mácích řemeslníků jsou vyváženy ve větším množství — nej-známější příklad soukenictví — utkávají se nepřátelsky snahy řemeslníků, usilujících o zlepšení životních svých podmínek a kupců bránících zvyšování cen. A poněvadž kupci jsou celkem vrstvou bohatší, opírající se o moc ve městě, a řemeslníci usilují o hospodářský vzestup pomocí bratrstev řemeslných, nabývá zápas ten rázu boje mezi patriciátem a řemesly. Po této stránce a s tohoto hlediska budou též sledovány zprávy o rozkvětu obchodu ve 14. století. Rozkvět ten vyniká zejména, srovnáme-li doklady o obchodu té doby a zprávy o úpadku obchodu po válkách husitských. Hovoříme-li o úpadku obchodu, sluší dodati: u řemesel úpadku toho nevidíme, což již Winter připomenul a zdůraznil zjev jistě nanejvýš pozoruhodný, že převrat husitský neochromil řemeslné produkce, že mezery nastalé odchodem řemeslníků německých byly bezprostředně vyplněny mistry českými.1) Naproti tomu obchod měst českých nepovznesl se tak záhy na někdejší výši, ba zdá se, že 14. století na dlouhou dobu zůstalo tu vrcholem nedostižným, a že tak obchod měl pro městský život tenkráte význam větší než později. I to bylo připomenouti předem, neboť osvětluje to po jedné stránce i sociální poměry. Třeba však dodati, jest omylem, zkreslením skutečnosti, vytýká-li kdo hnutí husitskému, že zavinilo úpadek obchodu (viz výše výrok Bretholzův!). Především rozkvět obchodu jest pouze lícem těchže poměrů, jichž rub jsou neutěšené poměry řemeslného a dělného lidu, sociální krise měst ve 14. stol., jež považovati nutno za jednu z příčin rychlého úspěchu husitství ve městech. Nelze pochy-bovati pak, že to nebyly jen války husitské, jež způsobily úpadek. Ovšem obchod německopolský a německouherský vyhýbá se zemi kacířů, leč to jest jen jedna z příčin: mnoho znamenal pro 14. stol. rozkvět dolů kutnohorských a množství pražských grošů zejména krále Václava IV. kontramarkovaných po celém Německu, není dokladem jen dobré jakosti české mince, nýbrž především passivity tehdejšího českého obchodu, jenž nedostatek vyváženého zboží doplňoval vývozem mince. I v mnoha městech cizích nastává v 15. stol. úpadek obchoduj a jistě není náhodno, že teritoriální rozvoj německých měst končí prvou polovinou 14. století, kdy města dosáhla již onoho rozsahu plošného, jehož pak po 400, po př. 500 let nepřekročila.3)
•) „Zlatá doba měst českých" (1913) str. 13—14. Zlatá doba ta počíná Wintrovi vítězstvím českého živlu za válek husitských.
a) Pirenne „Geschichte Belgiens" II. 104, 494 a násL H. Flamm „D. wirtschaftl. Niedergang Freiburgs i. B.--14 a j.
3) „Der Umfang deutscher Städte im 13. u. 14. Jhdt." von Alfred Puschel, Diss. berlínská 1909. (Arci i na stejné ploše mohl počet obyvatelstva
č. C. H. xxx. 4
50
Bedřich Mendl:
Bylo opětovně poukázáno k tomu, že nepodnikají revoluci vrstvy nejvíce utlačované, nýbrž lidé, kteří nejsou po př. na nejnižším stupni společenského ústrojí, kteří vsak inferioritu svého postavení pociťují nejtíže. Nadepsal-li jsem statě tyto titulem „sociální krise", chtěl jsem tím říci, že rozdělení majetkové, rozdělení práv a povinností ve městech 14. století nebylo rovnoměrné, nebylo spravedlivé nejen podle nějakého subjektivního hodnocení moderního historika, nýbrž především ve smyslu cítění doby samé. Pojetím doby blížím se tak nejvíce Čelakovskému. Čelakovský též, pak Winter a Šusta ukázali cestu, jak dospěti k porozumění snah nižšího lidu městského, prvý tím, že upozornil na bouře v Norimberce r. 1348, Winter výkladem třebaže stručným, o eechovních zápasech v Německu, Šusta duchaplným přirovnáním mezi Prahou a Florencií. Jest to tedy jen krok dále, pokouším-li se tu shrnouti hlavní data o sociálních zápasech měst ve 14. stol. vůbec, snažím-li se zjistiti jich společné základní rysy, pak do jaké míry možno rysy ty a vlivy sociálních krisí městských nalézti u nás. Ohlasy ty lze stopovati dvojím směrem: lze se tázati, zda a jak cechovní bouře německých měst působily na řemeslný lid v Čechách a zejména ve městech moravských, vedle toho třeba přihlédnouti k stanovisku panovníkovu.
To jsou problémy, k jichž řešení chce tato práce přispěti. Dříve však než obrátíme zřetel k poměrům cizím, sluší přede-slati kritický přehled zpráv o sociálních poměrech v městech našich. Sociální zápasy ve Flandřích, Itálii a jinde hlásí se již v posledních desítiletích století 13.; aby bylo možno po-rovnati poměry naše, počneme také tou dobou.
II.
Pramenné zprávy o poměrech ve městech našich.
Zlé doby po smrti krále Přemysla II. vryly se hluboko v paměť lidu. Kronikář zbraslavský ještě po dvaceti letech líčí pohnutými slovy bídu doby: „Vesnice hynuly, města poklesala, také hrady vespolek se hubíce podléhaly. Lidé bohatí
zajímáni, chudí zabíjeni--, přecházející po stezkách všude
ustali, a tráva zarůstající bezpečné cesty obracela v pustinu."1)
městského do j. m. růsti, leč v 18. a 19. stol. vidíme, že rozmach měst má v zápětí vzrůst nových předměstí a čtvrtí.)
') Kroniky Zbraslavské překlad J. V. Nováka, str. 25.
Sociálni krise měst ve století čtrnáctém.
51
Tíha doby doléhala zejména na města,1) jež se posud těšila mocné ochraně královské a jichž politická moc ještě r. 1279 byla dokumentována tím, že Pražanům v ochranu svěřen dědic trůnu. Pro válku a rozbroje nejen kupecký ruch ustal, nýbrž i pole zůstávala neobdělána. Vždyť prý mezi loupežnou čeládku cizí mísili se, můžeme-li věřit kronice zbraslavské, i mnozí z domácího selského a řemeslného lidu.2XPohroma je dovršena hladomorem, jenž 1281 a 1282 postihl Čechy a krajiny sousední.8) A nebyly to jen tyto vnější příčiny, jež ohrožovaly rozvoj měst; k vnějším příčinám přidružily se sváry mezi měšťanstvem. Dříve však než přihlédneme k těmto zmatkům vnitřním, třeba dotknouti se zpráv, jež osvětlují sociální strukturu tehdejšího města.
První z nich datuje z r. 1282 a nutno předeslati, že líčí poměry mimořádné, ojedinělé hrůzy, jíž podobné v následujícím století jen dvakráte se opakovaly.
Jest to vypravování očitého svědka kněze kostela pražského o bědách 1. 1282 a z líčení jeho názorně vystupuje sociální struktura tehdejší Prahy. Hlad doléhá na chudinu ve městě stejně jako na chudý selský lid, na měšťany však nikoli. Tito zprvu dovolili všem chudým, aby přicházeli k nim do domu a žádfji tu almužny.4) Ale bohatší v udělování almužny nemohli postačiti, neboť chudých bylo příliš mnoho. Žebraliť i nesčíslní řemeslníci a dělníci různých řemesel (infiniti arti-fices et diversarum artium operarii).5) Z nich někteří nebyli před tím ani chudi, za sto hřiven, jak letopisec praví, měli majetku (de facultatibus rerum suarum ad valorem 100 mař. arg.). Ale toho byli buď zbaveni (exspoliati) nebo jmění to s rodinou spotřebovali a tak prodávali již šperky a ozdoby svých
') Emier Reg. II. no 2381. Král Václav tu praví „civitates nostre, que post obitum olim patris nostri propter multiplicem turbacionem tranquil-litatis expertes et fere habitatoribus exinanite fuerunt--
a) Zpráva tato důležitá pro sociální ráz příčin (či následků?) katastrofy r. 1281 zní: „Hiis denique fieri incipientibns rusticus armatur--,
hii eciam regaum Bohemie nacta opportunitate vastare inceperunt, qui paulo ante hircos mactare, panes pistare et nichilominus veteres reparare calceos, acquirendo victui necessaria, consueverunt." F. r. B. IV. 17. Ze souvislosti s výkladem předcházejícím se zdá, že kronikář měl na mysli řemeslný lid domácí.
3) Slezsko a Polsko viz F. Curschmann „Hungersnöte im Mittelalter" (Leipziger Studien aus d. Gebiet der Geschiente VI. 1.), str. 85.
4) Habebant quidem omne? pauperes favorem civium ingredi domos ipsorum ad expetendam eleemosinam---F. r. B. 356.
5) Obě označení jsou tu asi synonyma. Operarius ve smyslu dělníka viz u téhož letopisu F. r. B. II. 361. Podobně u Roesslera II. str. 87 no. 174.: operarius conventus. Ale terminologie doby jest nepřesná viz na př. Roessler II. 218, kde míněni i mistři řemeslničtí slovy „mechanicae artis operarii".
4*