T 144 Bílá Hora. Její příčiny a následky hned po jeho korunování v r. 1617 zřejmě na jevo, že neschvaluje, že se nový král zavázal v reversu korunovačním zachovávat také Majestát. I jesuité to novému králi dovolili — Slavata by byl nedovolil! I Lobkovic i Slavata byli mužové značného vzdělání a tvrdé vůle; Lobkovic víc politik velkého stylu, Slavata víc fanatik, jehož rozhled zužovala síla jeho lásky i stranické nenávisti — jak tyto vlastnosti, užité v službě bezmezné oddanosti k myšlence katolické, dovedly vychovávat až pověrečnou nenávist u protivníků, poznáváme např. z rozmluvy Valdštejnovy (mám na mysli nešťastného knížete Fridlandského) s českým emigrantem Rašínem ke konci září 1631. V ní nazval (na redakci zápisu působil ovšem sám Slavata) Valdštejn Slavatu a Marti-nice největšími šelmami. „Proč je ti pošetilí Čechové vyhazovali z okna a nevrazili jim hned kord do těla! Mrtvý pes nekouše, a kdyby nebylo těch dvou, stálo by to zcela jinak." Český odboj byl původně jen boj Čechů s Čechy, a zdá se bohužel, že nenávist, která v tom směru strany dělila, nebyla překonána v síle své žádnou jinou nenávistí. Na hradě pražském při scéně v české kanceláři přihlížel rozsudku nad Slavatou, podle všeho se souhlasem, vlastní bratr jeho! A s ním bylo přítomno šest jiných „strýců" Slavatových, hlásících se vesměs k Jednotě bratrské! [III] r ODBOJ A NÁHODNÍ SPOLEČNOST. ŠLECHTA A LID. OLIGARCHIE V ČESKÉ POLITICE. BEZSTAROSTNOST O VEREJNÉ MÍNÉNÍ I O STANOVISKO OSTATNÍCH ZEMÍ ČESKÝCH. NEDOSTATEK ODVAHY K NEKOMPROMISNÍMU VYSTOUPENÍ. Přes to, co jsme pověděli o vážných důvodech, z nichž prýštila nespokojenost evangelíků českých se zemskou vládou, a o hloubce nedůvěry a zloby, jež dělila vůdce náboženských stran v zemi, zdá se přece, že to, co se stalo dne 23. května 1618 i co se stalo potom, bylo víc výro-nem názorů a nálad, vlastních jen některým náčelníkům stavů evangelických, názorů, jež nebyly daleko tou měrou sdíleny ostatkem nekatolické obce národní. Co se stalo 23. května i co se stalo potom, vzbuzovalo spíše zdání, že defenestrace měla převládající neúčast nebo lhostejnost národní společnosti vyburcovat! a že teprve dodatečně měla veřejnost vychována býti pro stanovisko, zaujaté několika vůdci. Ne nadarmo nařídili direktoři počátkem července všem správcům duchov- Bílá Hora. Její příčiny a následky 145 ním, by každé neděle předčítali lidu v kostelích stavovskou apologii, aby prostý lid „seznal pravé příčiny tohoto pozdvižení". Slyšíme-li ještě dnes tu a tam výklady, že revoluci způsobila šlechta, netázavši se lidu a tím že ji prohrála, je to ovšem stanovisko, jevící značné neporozumění době, o niž šlo — podobné asi neporozumění, jako kdyby někdo vytýkal, že stavovské vojsko na Bílé Hoře neopatřilo si strojních pušek. Lid, tj. selský a řemeslnický lid po vsích a poddanských městech, byl politicky trpným živlem v té době v celé Evropě (až snad na Švédsko a Švýcary), a nepozorujeme vůbec, že by si byl vědom, že to není v pořádku, že by usiloval o nápravu. A navrhoval-li vůdce evangelických stavů hornorakouských, pan Jiří Tchernembl nedlouho před Bílou Horou, aby Čechové se odhodlali propustiti své poddané na svobodu, plynula rada jeho pouze z úvahy, že od sedláka, zbaveného břemene poddanství, bude lze dosíci mnohem větších daní, větší finanční pomoci. Ale i v tom pojetí byla to myšlenka revoluční — neboť národem, tj. politickým národem byla u nás, jako všude jinde, jen šlechta a svobodní meéfané. Ale chci říci, že ani v tomto národě (jenž čítal sotva 20.000 politicky oprávněných mužů mezi asi 2 miliony všeho obyvatelstva v království) byla to jen malá menšina, skupina několika politiků, která rozhodla o tom, co se stane 23. května a která radikalismem svého postupu velkou většinu politického národa, jak za to mám, překvapila. Že chtěla národ před hotovou věc postavit, strhnout, a nikoliv dříve pro věc odboje připravit, vnitřně získat — v tom byla zajisté chyba a v tomto smyslu pojata nabývá výtka, že vůdci jednali bez lidu, bez ideové opory v masách společnosti národní, základu vážného. Ale i výtky z tohoto hlediska proti náčelníkům akce pronášené možno zeslabiti. Společnost česká té doby vůbec byla málo politická; dostaví -lo-li se na sněm něco přes sto pánů a rytířů (bylo jich celkem, nemá-me-li na zřeteli víc titulovou šlechtu než skutečnou, sedící na svobodném statku, přes 1300), byla to již návštěva hojná; aristokratický sklon doby vedl vůbec k tomu, že vedení veřejných záležitostí zmocnily se oligarchické nečetné skupiny; konečně pochopíme, že úmluva o činu takové povahy, jako byla defenestrace, a pravděpodobných důsledcích jeho, vyžadovala jen malého kruhu zasvěcenců. Ostatek zdá se, že v moderních demokraciích nebývá to při rozhodování o nej zásadnějších otázkách budoucnosti národní jiné; často rozhodne jen několik mužů, někdy i mužů pochybné kompetence; lidu ponechá se obyčejně v takovém případě právo projevit nadšený souhlas. 146 Bílá Hora. Její příčiny a následky Smíme tedy důvodně, ale i bez obvyklého tónu rozhořčené výtky mluviti o spiknutí několika náčelníků evangelické akce; spíše s výtkou by bylo poznamenati, že nebylo to spiknutí sdostatek připravené a o rozsáhlá spojení opřené. Nejlepší důkaz toho je, že nic o něm nevěděla česká Morava, nic jiné vtělené země koruny české — a odpor moravského českobratrského oligarchy Karla z Žerotína může býti také dokladem, že ani mezi vůdci evangelickými nebylo shody v názoru o nutnosti nebo účelnosti pražské sensační demonstrace. Karel z Žerotína byl ovšem muž podivný. Že se brzo podařilo semknouti země koruny české a zmoci konečně i odpor Moravy, může býti snad důkazem, že hnutí pražské nepostrádalo ani v dalším vývoji svém přesvědčivých argumentů a že vůle dáti se cestou naznačenou dnem 23. května, nabyla v celé říši české převahy. Co v tom vítězství defenestrace v českých zemích bylo dílem ideového uvědomělého souhlasu a co plodem pouhé loyality, poslouchající (třebas s vnitřními rozpaky) povelu pražských vůdců a výzev situace, bude lze asi stěží zjistiti bezpečněji. A to také proto, že země nevěděla po celých deset měsíců, rozejde-li se s dynastií katolickou trvale či smíří-li se s ní znovu. Až do smrti císaře Matyáše (20. března 1619) byla zajisté situace taková, že povstalí stavové císaře nadále za pravého krále a pána svého uznávali, s ním „v poddané poníženosti" listy vyměňovali, o dohodu a pokoj přímo i prostřednictvím okolních stavů a knížat vyjednávali (bez opravdové vůle, zdá se že na obou stranách, k dohodě dospěti) — zatím co vojsko české a císařské stálo v poli proti sobě a celé kraje jižních Čech hynuly pod hrůzami a zhoubami vojny. Mocný argument války, již zdvihl proti odbojné zemi císař, vychovával k odporu proti němu nejednoho z těch, kteří s odbojem nesouhlasili, v tom i nejednoho katolíka. Teprv po smrti Matyášově (zvonily mu hranu všechny zvony pražské, jako pravému králi) netajili se direktoři, že korunovaného krále Ferdinanda II. za pána svého neuznají. Nejostřeji a nejplněji dovedl to formulovati hr. Jáchym Šlik. Opakoval svým saským přátelům: „Chceme konečně pomoci sobě a svým potomkům z rakouského otroctví!" Tu teprv strhuje revoluce poslední masky a počíná se boj na život a na smrt. Bílá Hora. Její příčiny a následky 147 [IV] němci vedoucím žtvxem v povstání. pokroky luterství v cechách a sblíženi Cechů s němci, postup němectví v zemi. německá a zněmCená šlechta, jak těžili z majestátu němci. rostoucí ideová nesamostatnost cech. cechy bojištěm světa germánského a románského; většina cechů v šiku germánském. německé zklamání. žaloba martenova. kritická chvíle pro českou orientaci. možnost pokroku i v německém spojenectví. Českou Moravu strhl český bratr Žerotín k politice králi příznivé: Moravané otevřeli dokonce zem svou průchodu vojska císařského proti Čechům. Většinou německé Slezsko podobnou žádost královu odmítlo, chystajíc se k podpoře Čechů; podobně se chovali evangeličtí stavové Dolních a Horních Rakous. Krátce: Němci šli s Čechy, když ještě Čechové s nimi jiti váhali. Tu jsme u zjevu, jenž Čechu doby naší zdá se zvlášť nápadným. Český odboj je provázen nejen zřejmými sympatiemi Němců v zemích koruny české i v sousedství, ale často se dokonce zdá, že o odboj větší zásluhu měli čeští Němci než Čechové, že německočeský živel (smíme to již tak pojmenovati) má, zejména z počátku, vedení a že vůbec máme v té době co činiti se značným poněmčením české politické společnosti. To poněmčení není chápati v nacionálním protičeském smyslu našich dob — i vůdcové českých Němců, jako např. hr. Šlik, znali dobře česky a respektovali práva češtiny — ale ono přece, tkvíc ve vědomí kulturně náboženské jednoty s německým světem luterským, znamenalo ztrátu českého vědomí a šířilo panství němčiny a němectví. Vstkutku to byli mužové, vzešlí přímo z německého nebo takto poněmčeného prostředí, kteří měli na vývoj událostí od května 1618 vliv vynikající, ne-li rozhodující. Hrabě Thurn a Linhart Colona z Felsu, nejagilnější a nejvliv-nější vůdci hnutí, byli Němci; Thurn, jenž teprv od roku 1606 pobývá v Čechách, neuměl dokonale česky; oba hrabata Šlikové byli také Němci; hrabě Jáchym Ondřej Šlik, prvý z těch, co vstoupili na popraviště v hrozný den 21. června 1621, choval se přímo jako náčelník luteránských Němců v Čechách, jsa při tom — což je příznačné — zároveň (vedle Budovce) duševní hlavou Čechů „pod obojí". A se Šlikem,Thur-nem a Felsem hlásili se k luterským pánům, „kteří jazyka německého užívají" nejen pan Kašpar Kaplíř ze Sulevic, ale i potomci starých českých rodin: dědic Rožmberků, bohatý Jan Jiří ze Švamberka na Vorlíku, Karel z Vartenberka na Rohozci, Beneš z Kolovrat na Petr- 148 Bílá Hora. Její příčiny a následky Bílá Hora. Její přífiiny a následky 149 špurce. K tomuto novému typu Poločechů Poloněmců náležel podle všeho i Vilém st. z Lobkovic na Horšovském Týně, jeden z hlavních aktérů defenestrace a revoluce. Jde tu vůbec o jména, s nimiž se setkáváme jak v popředí boje o Majestát v letech 1608 až 1609, tak potom v popředí osudných událostí od r. 1617 počínaje. Okolnost, že v čele odboje jsou živly nedomácího původu, byla zdůrazněna publicisticky již během roku 1618. Mezi direktory po defenestraci zvolenými bylo dobře na třetinu členů z rodin v Cechách novotných, německých, více nebo méně počeštěných, v tom zejména mužové, kteří za zvlášť schopné platili, jako Jáchym Šlik, Martin Fruewein (a bratr jeho) a Petr Milnar z Milhauzu. Počítáme-li i Čechy, kteří se k německým luteránům přihlásili (Svamberk, Kaplíř, Oldřich Gerštorf), vydá živel německý (ve vyloženém slova smyslu) v revoluční vládě české právě polovinu. Roku 1618 po prvé od té doby, co stavovský sněm český trval, zahajována byla jeho jednání vedle nábožné písně české také písní německou... A to stalo se tři roky po tom, co na sněmu českém roku 1615 přijat byl zákon, jenž mimo jiné stanovil, že napříště žádný cizozemec, jenž by česky neuměl, nemá býti přijat do země za obyvatele, ani do měst za měštěnína — tj. za jednoho z těch 20.000 plnoprávných státních občanů českých — a jenž vypovězením ze země hrozil těm, kdož se mezi sebou zavázali (jako prý některé osoby ze stavů), aby při shledání společném žádný jazykem českým nemluvil... Dodejme ještě, co je také pozoruhodné: bezprostředním podnětem k revoluci z r. 1618 byla křivda, která po přesvědčení stavů stala se od katolické vrchnosti obyvatelům dvou malých německých městeček na severu, Hrobů a Broumova! Kdo vzpomene doby před dvěma sty léty, doby husitské, kdy spodním nosným proudem živelné revoluční vůle toužící po osvobození byla myšlenka národní, kdy velký duchovní zápas jevil se v praxi jako vášnivý boj Čechů s Němci, jehož výsledkem bylo také zlomení moci německého měšťanstva a německého kléru v zemi, zastaví se nikoliv bez hlubokého podivu před tou změnou fronty, ke které došlo v Čechách během dvou set let. Je známo, že o ni zasloužila se reformace Luthero-va. Po celých sto let po upálení Husově stáli Čechové takřka na místě hanby mezi národy, nenáviděni jako ohavní kacíři; pochopíme, že když konečně týž národ, v němž zloba nad českým poblouzením žila nej- hlouběji, dal za pravdu stanovisku prokletých, ano zašel dále než sami Čechové v kacířské odvaze, přihlásil se u osamocených Čechů nejen pocit radostného zadosťučinení, ale i touha po vzájemném dorozumění, sblížení a pomoci. Tak vyvíjelo se přátelství českoněmecké, tak lutera-nismus šířil se znenáhla po Čechách — nejdřív mezi německou menšinou při hranicích, čím dále však tím více i mezi Čechy, až většinu obyvatelstva českého si podmanil a staré následovníky husitských kompaktát, v jejichž odporu proti nové „německé víře" by\ patrný prvek česko-národní, stlačil na minoritu víc a více hynoucí. Méně je známo, jak nebezpečnou germanisaci země měl tento obrat v zápětí. Luterství, chápané jako akt národního německého osvobození, probudilo teprv osobní i nacionálni sebevědomí německých menšin v zemích neněmeckých, ano dalo jim nebývalou asimilační sílu. V Čechách bylo lze vlivy toho sledovat nejvíc v Podrudohoří, zejména v Loketsku a Žatecku, kde novou českoněmeckou pýchu počal spolu-zakládati i hospodářský rozkvět kraje, těžícího z bohatství nově objevených rud drahých kovů. A bylo-li dřív české kacířství jakousi obranou proti vnikání cizích národů do bohaté české země, počalo se nyní znenáhla německé stěhování do Cech, a to ze všech stran. Ze zemí rakouských přicházeli Němci, vypuzení vládou pro náboženství, ze zemí saských a jiných Němci, tištění v svědomí svém ve sporu zápasících náboženských stran. Byla to šlechta i měšťané, hlavně však měšťané řemeslníci. A brzo začalo se stěhování německých sedláků do Čech (nebo ještě více: z německých Čech do českých Čech), jež lákalo především výhodné postavení českých poddaných a láce českých gruntů. My teprv nedávno ze studií Wintrových poznali jsme s podivem rozsah této imigrace německé do Čech, zejména v posledním padesátiletí před rokem 1618: poznali jsme, jak zněmčena byla Praha (zejména Staré Město a Malá Strana), jak poněmčily se Teplice, Ústí nad Labem, Most, a jak v části jiných měst, v tom i měst dříve ryze českých, vznikly německé menšiny. V zemi počala se zakupovať německá šlechta, ovšem již luteránská: přišli Solhausové, Bínovové, Opperstorfové, Rädernové, Hardekové, Starschedlové, Stubenberkové, Kurcpachové, Jendorfové aj. a ovšem i Thurnové a Felsové, nemluvě o četných rodech menšího významu nebo o tom, jak šlechta chebská a loketská (jako byli Šlikové nebo Štampachové) počala získávati půdu v ostatku Čech. Čechy ovšem od nepaměti musily strpěti vnikání cizích živlů do nitra svého. Ale kdežto 150 Bílá Hora. Její příčiny a následky uvědomělé češství šlechty naší v století 14. a 15. bylo účinnou ochranou proti nebezpečí, vidíme nyní naopak, že česká šlechta, pokud své statky měla v území jazykově německém nebo i v blízkém sousedství, počala podléhati mravně posílenému německému prostředí. Jen tak lze vy-světliti, že poněmčili se Hasištejnští z Lobkovic, usedlí v Žatecku, Švamberkové při bavorské hranici, Vartenberkové na Turnovsku, že odnárodnily se více nebo méně jednotlivé linie Kolovratů, Vřesovou, Berků z Dubé, Valdštejnů, nebo znovu poněmčovaly staré cizí rody Bibrštejnů, Fictumů, nebo jednotlivé větve Gerštorfů a Kaplířů. A ještě významnější je, že tyto poněmčené nebo přímo německé vrstvy zmocnily se vedeni české obce pod obojí vůbec: boj o t. zv. „českou konfesi" (byla v podstatě augšpurskou konfesí a pan Hasištejnský poslal ji také hned k aprobaci do Wittenberka), velký boj z r. 1575, vede s energií a obratností pan Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic. Horlivý luterán tento žil i umřel v německém území, obě ženy jeho byly Němkyně a syn jeho Bohuslav Jáchym (jenž měl ženu z rodu Iladernů) byl zněmčen tak, že i když směnil panství chomutovské za mladoboleslavské, nerozpakoval se zakládati v Mladé Boleslavi německou luterskou kolonii. V boji o Majestát je sic vůdcem český bratr Václav Budovec, ale vedle něho jako hlavní řečník stavů pod obojí má slovo hr. Jáchym Ondřej Ělik se svou plejádou německo-luterské šlechty. A první defensoři tenkrát zvolení jsou většinou z rodin více nebo méně německých nebo poněmčených. Vybojování Majestátu na svobodné vyznávání „české" konfese bylo nejen triumfem české Jednoty bratrské, nejen ziskem českých, ale i okázalým úspěchem německých luteránů v zemi. Dne 11. července 1609 byl odevzdán list Majestátu stavům pod obojí — a již dne následujícího zabrali stavové kostel svatého Kříže v Starém Městě pražském, aby se v něm Němcům dostalo kázání a bohoslužeb v německém jazyku. K prvému kázání sešlo se několik tisíc lidu. A brzo potom v r. 1611 slavili v Praze němečtí vyznavači české konfese, vskutku luteráni, položení základního kamene ke dvěma velkým kostelům — u sv. Salvátora na Starém Městě a u nejsv. Trojice na Malé Straně — oba slavnostní akty, při nichž přední úlohu hráli Thurn, Fels, Jáchym Šlik a Vilém z Lobkovic — tedy ti, kteří hráli přední roli i r. 1618 — dali pocítiti Praze, co znamená Majestát po stránce národnostní a jak vzdálili se Čechové doby Žerotínovy a Budovcovy od Čechů doby Husovy. Nešlo zajisté jen o nový stánek bohoslužby, ale i o německé školy Bílá Hora. Její příčiny a následky 151 k němu připojené, o německé gymnasium (gymnasium, které se mělo stati jaksi teologickou fakultou pro výchovu kněží „české" konfese), na něž povoláni profesoři ze Sas a jehož ředitelem stal se dvorní kazatel kurfiřta saského, dr. Hoě. A spolu s poněmcovánim měst šlo v některých částech země v neméně povážlivém rozsahu i poněmcování venkova: sám poznal jsem neobyčejný rozsah tohoto zakupování půdy poddanské německými příchozími na Kostečku — a z úvodu jazykového zákona z roku 1615 i ze Stránského varovného výkřiku proti hrozícímu nebezpečí (psán byl r. 1619) soudím, že nabylo, zejména na severu českém rozsahu nebezpečného, že jemu děkujeme poněmčení některých krajin Litoměřicka a Žatecká. Mnoho, velmi mnoho takto příchozích se počeštilo, ale příliv spíše rostl, než ustával; že nebezpečí bylo veliké, svědčí právě zákon z roku 1615, i okřik Stránského i nové vydání Dalimilovy kroniky Ješínem z Bezdězi. Od XIII. století, od doby velké kolonisace německé na východě, nebylo tak silného přílivu německého živlu do naší země, jako v letech 1540—1620, tedy v době, kdy vláda i správa království byla v rukou ryze českých. A od doby Dalimilovy nezazněl na české půdě hlas, volající tak vzrušeně na poplach a tak důrazně líčící německé nebezpečí, jako byl varovný výkřik Stránského z r. 1619: „V horách a pod lesy při mezech vlasti naší vůkol a vůkol podél i na šíř národ náš již pomalu jest vypíchán a vylezen, jazyk náš naprosto vybit a vytlačen, rodové starožitní, právě a vlastně čeští, v těch místech se zněmčily..." Stránský položil v čelo svého alarmu citát z Dalimila, ono známé proroctví výstražné, věštící, že až německý národ v Čechách se vzmůže, že bude země česká zrazena a koruna její vzata do Němec. Dnes víme, jak podivuhodně proroctví toto přiblížilo se pravdě, dnes známe i cestu, jíž se neštěstí připravovalo! Za takového stavu věci nemohla se česká společnost uvarovati ani značné germanisace své orientace duševní. Luteránská šlechta česká dávala své syny na vychování na německé akademie, povolávala německé informátory, pro kněze posílala do Vitmberku, Lipska i Frankfurtu a vyhledávala osobní vztahy k německým dvorům knížecím — Čechy se krátce připojovaly samochtíc k Německu. Tam, např. ■v Drážďanech, luterská šlechta viděla svou Paříž, českobratrská tíhla zase k politickým a kulturním centrům světa kalvínskeho — a tak 152 Bílá Hora. Její příčiny a následky myšlenky a naděje valné části našeho národa spoutány byly s německým životem a autonomie české mysli ohrožena byla patrně. A to tím více, čím skrovnější bylo její duchovní spojení s mateřskou půdou české reformace, s dobou husitskou, čím silnější byl vliv přítomnosti, ovládané vzory a myšlenkami ciziny. Kulturní prázdnota tehdejšího německého luteranismu byla špatnou náhradou za duševní bohatství doby husitské; proto také Jednota bratrská, v níž silná mravní i osvětná tradice české reformace nevymizela, hledala konečně opory v prostředí kalvínském, v každém směru stojícím výše než luterství, a otvírajícím cestu z Němec do Francie, Holandska i Anglie. Ale i tu chtěly okolnosti tomu, že bylo se opříti především o německé kalvinisty. Humanistický kosmopolitismus, v němž libovali si vzdělanci té doby, usnadňoval rozličně ono oproštění od horlivě nacionálních ideálů minulosti, dávaje patrné (třebas ne všeobecné) lhostejnosti národní ráz kulturně pokročilejšího stanoviska, usilujícího o hodnoty vyšší mravní povahy. Ale v celku třeba říci, že čeští bratří představují na rozdíl od zněmčilých luteránů živel česky uvědomělý (českým bratrem byl také Stránský) a že v opak k vůdcům luterským staví se i staří podobojí a čeští katolíci někdy vědomě na půdu česky národní. Ale i katolíci čeští spravovali se duchem z ciziny vycházejícím; kulturní prostředí vlašské a španělské, o něž se opírali, bylo tou dobou v Evropě svým bohatstvím a významem daleko nej silnější. Ve středu těch románských živlů a vztahů stál dvůr císařský; nepozorujeme však, že by dvůr nebo čeští katolíci pokusili se užiti v Čechách proti pokrokům protestantismu jako populární zbraně myšlenky národní. Král sází na důležité prebendy duchovní naopak bez rozpaků Němce, s dvorem svým uvádí mnoho cizinců (mezi nimi zejména Němců) do země a přímluvy jeho ke sněmu o udělení inkolátu žadatelům týkají se větši-nnu Němců, v tom i četných Němců protestantského vyznání. Krátce, myšlenka národní ustupuje na obou stranách jako živel méně důležitý do p| ozadí — a tak na české půdě roste a prohlubuje se zápas, v němž Čechové sami jeví se víc předními voji a bezmála nástroji dvou cizích, k srážce se chystajících světů a kultur, z nichž jedna byla v jádře svém románská, druhá germánská. Hluboká nenávist domácích českých kohoutů se nevzpírala, nýbrž spíše sama nabízela pro tuto roli — a většina české obce národní měla státí v šiku germánském. Když pak tato většina korunovala své přiznání k německému vedení volbou německého krále, Fridricha Falckého, na český trůn — vzpomeňme, že roku Bílá Hora. Její příčiny a následky 153 1615 bylo vyloučeno zákonem, aby kdo nabyl práv státního občanství v Čechách, kdo by neznal češtiny! — nabyla česká válka i přímo silného rázu války německé: o výsledku jejím rozhodovala měrou vynikající říšskoněmecká konstelace sil, poměrů a nenávistí, a to tak, že nevyhneš se otázce, zda na Bílé Hoře nezvítězila více spojená nenávist Bavora a Sasa proti kalvínske Falci, než pomstychtivost Ferdinanda II. nad českou rebelií. Neboť nejnečekanějším a nejtrapnějším plodem toho českého oddání se německému světu protestantskému bylo, že hlavní evangelický stát německý, v jehož zemi vznikla reformace Lutherova, že Sasko spojilo se — nejen z rozčilení nad povýšením Falce a rozmachem kalvinismu, ale i za bídný zisk hmotný, za kus českého státu — s císařem a vpadlo svým českým souvěrcům zrádně do zad! Nezapomeňte na to, Čechové, budete-li čisti obvyklé chvály o mravní výši německé reformace neb 0 německé věrnosti; nezapomeňte, vstoupíte-li kdy do některého z krásných měst lužických — tam shrábla vlast Lutherova jidášskou odměnu! Nic nepřekáželo saskému kurfiřtovi, že konflikt český vznikl pro ohrožené právo jeho německých souvěrců v Hrobech a v Broumově, nic fráze, které jeho dvorští kazatelé dovedli přepěkně soukati ze sebe, fráze o evangelické věrnosti a o nouzi svědomí, od papeženců potlačeného, nic námluvy s náčelníky Čechů, jichž tichou nadějí bylo, že česká koruna nabídnuta bude (aspoň nabídnuta!) jemu! Ale nedosti na tom: 1 evangelická unie, tj. skupina spojených kalvínskych knížat říšských, kupících se kolem Falce, smluvila se (nikoliv bez vlivu politiky francouzské, podporující tou dobou císaře) v rozhodné chvíli, v létě roku 1620, s katolickou ligou, vedenou Bavorskem, že bude s vojskem svým nečinně přihlížeti, až Maxmilián Bavorský vtrhne do Čech a vrhne se na českou armádu! Německá volba Čechů, pokud měla přinésti pomoc z říše, skončila krátce konec konců německými zradami — ti, co zůstali věrně pohromadě, ti, co na Bílé Hoře stáli a bojovali, byli v jádře jen rebelové vlastních zemí Ferdinandových, spojení v podivuhodné jednomyslnosti: Češi, Němci i Uhři! Výklad předchozí mohl by býti jednou z úvodních kapitol Miloše Martenova dialogu ,,Nad městem" — a snad vzbudí tu a tam dojem, že je vědomě v tom směru pointován. Čtenář Martenův rozuměl by po mém úvodu lépe přetrpké žalobě Allanově, jeho udivené otázce k Če- 154 Bílé Hora. Její příčiny a následky chůin předbělohorským: Proč jste se zpronevěřili určení, jež dáno bylo vašemu národu v díle dob? Proč vymknuli jste se z řádu, v němž jste stáli?... Mystická, rytířská kultura obrodné doby gotické, příchozí z románského západu, vám dala v 14. a 15. století vítězný a radostný vzrůst — proč jste se odvrátili od románského zřídla života o dvě stě let později, kdy nová vlna obrozené gotiky, kdy vítězná kultura baroku byla by vaší duši dala novou horoucnost a sílu? Proč jste se spojili proti harmonii, kázni a jasnosti románské kultury s cizotou protestantské negace, proč necelili jí kladem národní vůle, slovem života? Vykrváceli jste se za německý protestantismus! Aby postavil hráz vítězné protireformaci a za ní kupčil skrytě se zájmy pramálo náboženskými, zneužil protestantismus vaší již zakalené tradice, vaší rytířské lehko-věrnosti, zneužil odboje a vzdoru, jež jsou vám vrozeny — aby na konec „zapomněl" chytře na národ, který se pro něj dal všecek, krví i duchem... Rozumíme dnes více než kdy jindy této žalobě, ale nemůžeme jí dáti za pravdu tak, abychom ortel viny v jejím smyslu pronesli nad původci českého odboje. Jsou tragické viny, za něž nenesou odpovědnosti jednotlivci ani časově omezené doby; jsou příčinné souvislosti, jež vyrážejí soudci z ruky mravní měřítko a dovolují jen vysvětliti a — politovat:". Kritická chvíle pro českou orientaci světovou nebyla v době Budovcově a Thurnově, ale bezmála před sto lety, v prvých srážkách luteranismu se starým husitstvím; později mnoho, velmi mnoho záleželo na tom, jaké moci v českém prostředí nabude a v jakém směru jí užije Jednota bratrská. Nemohu zde těžkou otázkou tou se obírati, aniž rozvíjeti celý problém, nadhozený Martenem, Jisto je, že neštěstí počalo se již bezmála před stoletím, když německá víra vstoupila do země, a že nyní, před r. 1618, bylo již zcela nemožno strhnouti vývoj v jiné koleje, tedy nejiti s Němci a nedoufati v ně; chyba byla nepochybně jen v tom, že vůdci odboje posuzovali situaci příliš s důvěrou souvěrců a méně s opatrností politiků. Ale i to je důkazem (jako jejich všeho národního sobectví prosté oddání se německému přátelství), jak zájem náboženský přemáhal u nich všechno, i výstrahy rozumu. A konečně: i předpokladem žalob Martenových a žalob jemu podobných je — Bílá Hora! Máme všechno právo domýšleti se, že kdyby jí nebylo, že by česká společnost, a to spíše dříve než později, nalezla pravou cestu. Léta bezprostředně před r. 1618 dávala, zdá se, dobrou Bílá Hora. Její příčiny a následky 155 naději v příští utěšenější rozvoj českého duševního života, slibných talentů přibývalo, reakce proti germanisaci, která ohrozila zemi v posledním století, hlásila se důrazně, jak patrná nechuť české Prahy proti německé luteránské tvrzi u sv. Salvátora, jak zákon z roku 1615, jak Stránský, Ješín i Slavata dosvědčují, a byla by jistě přešla znenáhla k protiútoku. A i v nezměnitelném již prohlášení se Čechů pro svět germánský kynula naděje, že svobodný rozvoj Jednoty po roce 1609 a cesty kalvinismem a novou dynastií otevřené do Nizozemí a Anglie budou s to, aby Čechy vedly přes německá chudá pole k vyšším kulturním vzorům a spojením. Katastrofa bělohorská, která nás násilím podrobila románské kultuře, vytrhla jedním rázem tyto pravděpodobné další stránky vývoje z knihy dějin. Stojíme ovšem opět před otázkou: musil český odboj, za těch nadějí, aliancí a okolností, v nichž byl podniknut, skonciti Bílou Horou ? [V] Cechové mohli nadIti se úspěchu, omyly jejich politiky, vliv hledisk náboženských. podmínky pro ČESKÉ „RAKOUSKO". DLOUHOTRVALOST války A SLAbost FINANČNÍ. ZMATERIALISOVÁNl SPOLEČNOSTI. NEDOSTATEK VŮDCŮ. PREVAHA románského prostredí. KARAKTERISTIKA pecková. ZÁVĚR. Otázka je nesnadná, zvouc mnohonásob k výkladům o příčinách české porážky i k úvahám, pokud náčelníci odboje mohli nezdary předvídati, nebo pokud je zavinili. Nesmíme však zapomenouti, že historik nemá v každém případě práva stavětí své pravidlem dokonalejší poznání, jehož nabyl o motivech, snahách a silách v boji zúčastněných stran, vyčítavě před oči těm, kteří stáli v horku zápasu a nemohli souditi tak jistě a prohlédati budoucno. Máme příklad v současné válce — jak jinak by byla připravena, jak jinak vedena, kdyby původci a účastníci měli zkušenost čtyřletých dějin jejích! Pravděpodobně by nedošlo k ní vůbec! Na čem záleží, je asi toto: Můžeme hájiti stanoviska, že strůjci odboje mohli věřiti, že v boji, jejž zahájili, jsou daleko větší vyhlídky úspěchu na jejich strano a že porážka je velmi pravdě-nepodobna. Vyložil jsem, že ponechali si přes násilí z 23. května možnost, s korunou se dohodnouti — dali-li konečně, skoro po roce, přednost roztržce úplné, učinili to také v přesvědčení, že převaha v boji bude na jejich straně. A toto přesvědčení, podle zkušeností a nadějí, 156 Bílá Hora. Její příčiny a následky s nimiž do boje vstupovali, mohli právem míti. Situace zdála se jasnou a jednoduchou: s Čechy půjdou stavové všech zemí králových a moc ta stačí sama, aby čelila silám císařovým i s jeho španělskou pomocí; protestantské Německo pravděpodobně přispěje přímo, v nejhorším případě zabrání zasáhnutí katolické ligy ve prospěch císařův. V této bilanci budoucího vývoje nezdálo se býti nic upřílišeného, a ona patrně, spolu se vzpomínkou na úspěch zbrojného vystoupení stavů v letech 1609 a 1611, naplnila zemi dostatečnou důvěrou a spojila daleko největší část národní společnosti, v tom i mnohé katolíky, pod poslušenstvím revoluční vlády. Důvěra v svornou pomoc všech zemí Matyášových, po případě jejich evangelických většin, také nebyla — až na osudný odklon Moravy v prvním roce války — zklamána: již r. 1619 stvořila situace, ve kterých kynulo Čechům vítězství zcela blízko. Dnes vidíme jasněji, že chybou direktorů bylo, že tento nej-přirozenější základ své politiky, spolek na život a na smrt s evangelickými stavy zemí Matyášových, nefedrovali od počátku s větší energií, že nejednali rychle a důrazně, dávajíce, jak se zdá, v nadějích svých více přednost slibům, přicházejícím ze západu, zejména z kalvínske, rozhodně protihabsburské Falce, a věříce zpozdile, že zájem mravně náboženský bude i u německých dvorů spásnou protiváhou proti svodům bezohledně sobecké (a ostatek malicherně intrikánské) politiky. Není pochybnosti, že tu směr a cíl neurčovaly politicky prozíravé hlavy, ale hlavně sympatie a předsudky náboženské, živené vyvinutým klerikalismem vůdců i jejich duchovních povzbuzovatelů. Jako němečtí luteráni toužili po českém kralování saského kurfiřta (nota bene opilce prvého řádu), tak Českým bratřím jevila se nejbližší volba mladistvého kalvínskeho knížete z Rýnské Falce, za nímž, jak se zdálo, stojí německá evangelická unie a tchán jeho, anglický král. Jak zklamaly obě tyto naděje a jakou ironií při všem bylo, že jediný kníže protihabsburský, jenž Čechům brzo poslal pomoc vojenskou, a to pomoc dosti vydatnou a dobře vedenou, byl románský a katolický vévoda Savojský Karel Emanuel! Naproti tomu politika, založená na reálných podmínkách, politika zbrojné konfederace zemí koruny české s Dolno- a Hornorakušany a posléze i Uhry, k níž byly základy dávno položeny, především společnou obavou náboženskou, slibovala velikou politickou budoucnost právě Čechům: země koruny české měly se stati jádrem a hlavou nové velké Bílá Hora. Její příčiny a následky 157 organizace státoprávní, jež by pravděpodobně obsáhla všechny země domu Rakouského v našich končinách ležící a jež by v dohodě všech hlavních národů jejich, v dohodě založené na pevném poutu silné idey mravní, přemáhající rozdíly ras a krajinských zájmů, založila všem zúčastněným svobodnou a silnou budoucnost. Tak by bylo vzniklo nové Rakousko (třebas by nemělo tohoto jména), snad velké rakouské Švýcary, po kterých toužili tenkrát národové našich zemí, kterých se však bála, dynastie. Ale hlavou soustátí by nebyla Vídeň, nýbrž Praha! K tomuto útvaru pracovala doba — a na Bílé Hoře, kde formovala se proti plukům katolickým ne pouze fronta česká, ale lze říci i rakousko-uherská, rozhodnuto bylo o větších věcech než pouze o neštěstí Čechů! Kdyby se byly uskutečnily tyto sliby budoucnosti, tj. také kdyby k zmaru jejich nepřispěly říšskoněmecké zrady a mdloby, soudili bychom nepochybně příznivěji o tom, co jsme nazvali německou orientací českého života v době předbělohorské nebo co lze nazvati anacionalismem doby: shledali bychom snad, že nepřinesla hanbu a zkázu, nýbrž že založivši pevný spolek mezi Němci a Čechy a otvírajíc důvěryplný přístup i Uhrům, zasloužila se vynikající měrou o vítězství. Neboť národní síla a sebevědomí Čechů by i potom dovedly najiti cestu, aby uvarovaly národ pokroků germanisace. Čechové byli na Bílé Hoře poraženi nikoliv Ferdinandem II., nýbrž Maxmiliánem Bavorským. Bavory vévody Maxmiliána mají mnoho povahových vlastností pozdějšího Pruska. Maxmilián dlouho se zdráhal, ale pak zajistiv si aliance, peněžité podpory a odměnu, připravil se dokonale vojensky a vedl ránu smrtící. Praví se, že Čechové kapitulovali hanebně po jediné, krátké bitvě. Ale nezapomínejme, že jí předcházela víc než dvouletá válka. Na válku tak dlouhou český stát a česká společnost té doby nestačila. Čechům mohl dáti vítězství prvý rok války, kdyby aliance se stavy ostatních zemí Matyášových byly včas smluveny a rázně využity — v té souvislosti opět namítá se myšlenka na osudnou politiku pana Karla z Žerotína. Žerotín byl pro revoluci proti legitimnímu králi r. 1608, když k ní sváděl rakouský arcikníže, ale zavrhoval revoluci r. 1618, když jí chtěli českobratrští souvěrci v bratrské české zemi! Na válku dlouho nestačil český stát především finančně. Doba znala jen jedno cenné vojsko: žoldnéřské, a to stálo neslýchané peníze, nebot platy mužstva musily býti veliké, platy důstoj- 158 Bílá Hora. Její příčiny a následky íiictva kavalírské. Rok, snad dva, bylo by to lze s pomocí konfiskací (direktoři zkonfiskovali řadu statků svým katolickým protivníkům v zemi) vydržeti, ale dále bez velké cizí podpory to bylo nemožno. Nad to stát se svou sousedskou stavovskou správou, s málo disciplinovanou šlechtou, zvyklou plniti nedbale veřejné povinnosti a zejména nedbale povinnosti berní, nedovedl postihnouti s dostatek pomocných sil i tam, kde se jich nenedostávalo. Ale nade v&e chybělo ducha, ducha, který by odhadl nebezpečí, dál vzněcující, propagační sílu, učil obětování a vytrvání. Snad přispělo k tomu poněkud, že mnozí viděli v odboji dílo vysoké stavovské diplomacie, jehož nutkavých pohnutek mravních a jehož zájmu celkového nepostřehli nebo neuznávali. Ale tato okolnost tuším, padala jen v druhé řadě na váhu — hlavní bylo, že společnost byla tak zmaterialisovaná, zlenivělá, jako snad nikdy v našich dějinách. Jaký to rozdíl proti době husitské! Tam společnost národní ve všech svých vrstvách, uvědomělého sedláka nevyjímajíc, chvějící se touhou činu i oběti; společnost skrz na skrz bojovná, typ hrdiny i mučedníka v tisícerých variacích — zde národ duševně zpohodlnělý laciným blahobytem, ideálům světského i duchovního rytířství, jež byly slávou předků, slovy snad, ne skutkem sloužící, štítící se vojny a prolité krve a víc než kdy jindy opatřující pečlivě své dobré bydlo. Je neuvěřitelno, čteš-li, co Čechové 16. století denně snědli, co piva vypili (o Němcích se tvrdilo — užívám masivního výrazu, době vlastního — že nemají soupeře v chlastu, o Češích, že v žraní), nebo sleduješ-li, co mladých šlechticů dovedlo pro naděj bohatství pojmouti za choť starou bohatou vdovu, co jiných pro naděj kariéry zrněni ti náboženství! S tímto materialismem pojí se přirozeně celkem chudý život kulturní — a i ti, kteří vynikli nad prostřednost, překvapují pravidlem víc šíří své produkce než její hloubkou. Vůbec všude vládne linie horizontální, plížící se blízko země: ta tam je doba gotických věží, letících k nebesům: Pardubice a Brandýs jsou módní, časové zámky, ne Bezděz nebo Karlštejn. Žírná, tučná rovina v kraji, ne vznosný romantický štít horský. Hmota vítězí krátce nad duchem, takže se nevyhneš otázce, odkud hluboká vroucnost náboženská této periody? Ale i tu vnucuje se pochybám kus vysvětlení: zdá se, že Pána Boha měli také proto, nebo z velké části proto, aby, kde potřeba, nahradil jejich neschopnost činu, aby pomohl, kde nechtělo se člověku, aby si pomohl sám! Nevím, nekřivdím-li předkům našim takovýmto výkladem, ale vnucuje se Bílá Hora. Její příčiny a následky 159 často, vidíš-li bezradnou schoulenost té doby, svíjející se v modlitbě před Hospodinem, i tam, kde by jistěji pomohl čin, čin nelekající se oběti krve nebo statku. S tím vším souviselo, že nebylo mulu, kteří by dovedli býti opravdu vůdci. Bylo by snadno pokusit se o lacinou kritiku předáků české revoluční vlády. Tím snazší, že víme, že dílo jejich skončilo katastrofou. Soudím, že výběr jejich nebyl nijak tak špatný, aby předem úspěch vylučoval. Byli mezi nimi mužové vší úcty hodní a vlastenečtí v nej-lepším smyslu slova, např. Budovec, politický vůdce Jednoty, tou dobou ovšem již starý a ustupující cele do pozadí za obratným Šlikem a za agilním, neúnavným, ale i nerozvážným a nerozpačitým Thurnein. Není však pochyby, že strana protivná měla v hlavním štábu svém muže větších schopností, většího rozhledu a tvrdší vůle, v tom z Čechů zejména Zdeňka z Lobkovic. Byla v tom prostě převaha kulturně i tradičně výše stojící společnosti románské, byla v tom i jará radostná síla obrozeného katolicismu, dávajícího se na cestu bezohledného výboje. Tato společnost, vyšlá v podstatě z vlašského kulturního prostředí, dovedla sic také stráviti hodiny na modlitbách, ale argumenty moci vládla, nejenom dík svým větším hmotným prostředkům, mnohem dokonaleji a uměla pro větší slávu boží býti naprosto nevybíravou ve volbě prostředků. Ti tam daleko v Čechách, co tohoto kulturního střihu, jenž byl módou nejvznešenější společnosti, ještě nedorostli, ti posedlačení čeští zemane, jimž nepochopitelný byl kult skvělého tyrana a obdiv násilných praktik jeho, nestáli proto v očích italských kavalírů vysoko. Ti dívali se na Čechy jistě s patra, a z jejich to nazírání na věci a lidi pocházejí asi úsudky nebo nadávky á la „tölpische böhmische Janků", jak to jednou řekl Valdštejn o české šlechtické mládeži.1 Není nezajímavo, že kritiku české společnosti, s lecčíms, co právě pověděno, se shodující, máme od vrstevníka jejího, nadaného a bystrého (ač ve své jedovaté nenávisti k české revoluci jakoby na své češství zapomínajícího) satyrika Michala Pécky, měšťana staroměstského; byl v únoru 1619 jako cech vlasti zpronevěřilý vypovězen ze země. Čecho- 1 Ve svém výtisku knihy Pekař opravil: ...o části české Šlechtické mládeže. 160 Bílá Hora. Její příčiny a následky vé, tak asi vykládá ve svých latinských verších Pečka, chtějí napodobit své předky husitské, ale nemají ani jejich síly, ani jejich odvahy, ryzosti, moudrosti, udatnosti, ani jejich válečného umění. Vše u nich jest jen zdánlivé, klamavé, i nadšení, i rozhorlení; přijde-li do tuhého, jsou nerozhodní, kolísaví a váhaví. Mají pro své tužby jen mžikové nálady a prchavou vůli. Kdo chce svobodu, musí míti peníze, železo a nervy. Čechové rádi by si hráli na veliké muže a zatím nejlepší Čech jest sotva prostředního nadání. Povstání české je přímo k smíchu — jako kdyby kráva chtěla napadnouti tygra... Toto líčení českého prostředí nanáší barvy silně, stojíc již pod dojmem Bílé Hory, kde Ferdinand „železnou rukou rozbil českou pohádku". Soudím však, že odečteme-li díl toho, co upřílišila nenávistná tendence a vědomí o zničující české porážce, zbude mnoho pravdy, a to snad nejen pro minulost, ale i pro přítomnost. Otázka, proč podlehli naši předkové, bude se vraceti znovu a znovu a řešení její nejednou bude se musit dotknouti problému národní schopnosti a zdatnosti vůbec. Nebezpečí, abychom při tom předkům našim neukrivdili, je nemalé. Neboť konec konců stojíme vždy pod sugescí dojmu: Jsi vinen, neboť jsi podlehl! Ex eventu fama! A jakkoliv rozum náš nedovede se uzavřití poznání, že úsudek o společnosti, jež povstání vedla a způsobila, musí vyznít celkem nepříznivě, praví nám srdce naše, že není možná odvrátit se od ní chladně a cize a spokojit se jen kletbou nebo indignací. Cítíme bezděky, přes dálky století, že tu jde o krev z krve naší, o českou touhu i o českou vinu — a to i v tom případě, kdybychom připustili do značné míry, že o zkázu národa má velkou zásluhu četa cizích uchvatitelů, která zmocnila se duše jeho. Nemůžeme zapomenouti, jak děsné neštěstí uvrhli vůdcové odboje na svou vlast a na své potomky, ale máme také na paměti, jak nejedni z nich dovedli statečně umírat — a to nejen na popravišti, ale i na nesčetných bojištích dlouhých let, na něž je postavila potřeba a naděje odvety. A i ono dobové hodnocení národů a kultur, o němž jsme výše slyšeli, nesmí nás mýliti, abychom si neuvědomili, že vnějšími kulturními prostředky a vnitřní disciplinovaností chudší společnost našich zemí, jíž měřiti se bylo s mocným soupeřem, bojovala a podlehla konec konců za zásadu mravního sebeurčení, tedy za princip svobody. Jakkoli rozdílné vlivy a motivy nabyly účasti v české vojně, a jakkoli chabě a nešťastně byla vedena, je ona a zůstane v jádře svém plodem obavy před násilím mravním, aktem obrany proti methodě násilné proti- Bílá Hora. Její příčiny a následky 161 reformace, vtělené ve Ferdinandu II. To pak musí konečně rozhodovat o mravním a tím ve vyšším smyslu i o kulturním hodnocení stran. To jest: na Bílé Hoře nezvítězila kultura vyšší. A jakkoli vysoko potom vznesly se kupole barokních kostelů a honosné fronty barokních paláců v pokatoličené Praze, vítězný postoj jejich nemohl nikdy zaplašiti památku slz a krve, jimiž v létech hrůzy naplnil brutální vítěz znásilněnou zemi. [VI] KOMENSKÉHO „TRUCHLIVÍ". VlRA V ZÁZRAK MÍSTO VE VLASTNÍ PRIČINENÍ. Uprostřed světové války vyšla knížka, v níž jako snad v žádné jiné na celém světě stýská si, žaluje a zoufale se vzpíná bolest, nekonečná bolest, že Bůh dal podlehnouti v Čechách kultuře vyšší, podlehnouti těm, kteří se přidrželi pravdy boží, a že vítězstvím, slávou a rozkoší obdařil bezbožné. Je to řada výlevů Komenského, vydaná B. Součkem pod názvem „Truchlivý". Čtyřikrát za strastného života svého chopil se Komenský pera, aby se vypořádal s tou neodbytnou, znepokojující otázkou, která vedla religiositu jeho na samý sráz propasti, tj. otázkou, proč Bůh dopustil záhubu na obec věrných? — neboť namítala i pochybnost, zda je Jednota opravdu pravou církví Kristovou a zda je vůbec spravedlnost boží. Sepsání Komenského, nasycené dikcí starozákonních proroků a žalmistů, má převahou formu dialogu mezi Komenským na jedné a mezi Rozumem, Věrou, konečně samým Kristem na druhé straně — místy, zejména v myšlenkové půtce Komenského s Kristem, nabývá tento slovní zápas neobyčejné dramatické účinnosti. Tato dramatičnost roste četbou, postihujeme-li, že čím více roste utrpení těch, jejichž při před Bohem zastává Komenský, tím skrovnější naději záchrany skýtá Bůh. R. 1622 dává Komenský ještě Kristu přísahati, opravdu přísahat i, že pomstí pohanění lidu svého: „Již přichází den pomsty mé, abych svrhl na zem nevěstku opilou krví svatých mých. Nebo přivedu proti Babylonu shromáždění národů velikých zemí půlnočních, kteříž se shromáždí proti němu a dobudou ho... Potru toho pyšného a odejmu jho jeho s šíje národů..." Ale r. 1624 již Kristus zaslíbení tak určitého neopakuje, ač pomoc ještě slibuje; odboj rozumu i srdce, jenž hlásí se v Komenském pro nepochopitelnost tajemného úradku božího, dusí radou: „Přestaň býti sám svůj a odevzdej se mně... Bílá Hora. Její příčiny a následky 195 ještě dosti hojných pozůstatků selské samosprávy. Nejhorší byla nesnesitelná tíha kontribuční — neboť stát teprv v té době si zvykl udržovat stálou armádu a teprv v té době dovedl svalití výroční vojenskou kontribuci bezohledně na bedra poddaných. Zkáza měst byla však ještě větší než zkáza venkova, v čemž snad jediná Praha činila výjimku. Město sice utrpělo mnoho odchodem nejbohatších měšťanů a ochuzením jiných, ale nelze pochybovati, že v něm válečné zisky shromáždily nový kmen zbohatlíků. Ale venkovská města byla v pravém slova smyslu zničena a nebylo jim lze vůbec pomoci na dobu dohlednou. Abychom všemu tomu lépe porozuměli, třeba si znovu a znovu uváděti na pamět, co znamenal úbytek celé poloviny obyvatelstva! Co znameno to strašné vymírání a utíkání ze země, takže zbyl jen každý druhý člověk! Rozumí se, že tyto hrozné zhouby nebyly stejnoměrně rozděleny po zemi, že vedle panství poměrně uchovaných byla dominia zničená nanejvýš a že vedle tisíců ožebračených chudáků soustřeďovaly se v rukou jednotlivců, zejména stavů vyšších, válečné zisky způsobem rozmanitým. Tak v době, kdy úřední akta katastrální plna jsou smutných dokladů o nesmírné bídě malého člověka, prchajícího pro nevýnosnost gruntu a těžké kontribuce od svého statečku, rostou v Praze (i na venkově) nádherné stavby paláců šlechtických, kostelů a residencí klášterních, skvělá Praha barokní zvedá k nebi své vítězné kopule, své monumentální, rozkošné stavby chrámové — zde plesá, triumfuje a děkuje nebesům v radostně vzrušenému postoji nová Čechie, Čechie několika tisíc, či spíše set osob, jejíž moc a lesk vyrůstá z ruiny statisíců! [VII] účinky bílé hory v živote kulturním. vliv bídy, emigrace a duchovního násilí. úpadek i mezi katolíky. hmotná zkáza hlavní príčinou jeho. cizí kultura bohatců. panství latiny. konfrontace doby bělohorské s dobou husitskou. porážka této již v 16. století. bílá hora zjevem středoevropským. rozdíly mezi německem a čechami v době po r. 1650. válečný stav v čechách trvá. protest balbínův. kultura baroku. světlé stránky doby protireformační. boj o obnovu národního vědomí. zrození nacionalismu. Lze na účet hospodářské zkázy, způsobené válkou třicetiletou, klásti i pokles kulturního života země ? Myslím, že velkým dílem, neboť ochuzení a zbedačení postihlo právě střední vrstvy, měšťanstvo a drobnou 196 Bílá Hora. Její příčiny a následky šlechtu, jež byly hlavními nositeli duševního pokroku obce národní, a dovršilo jejich duševní připoutání k hroudě. Ale je nepochybno, že spolupůsobily neméně i jiné příčiny. Předem emigrace, jež znamenala ztrátu hlav namnoze nejstatečnějších, srdcí namnoze nejhoroucnějších. Stačí vzpomenouti Komenského — co by byl mohl vykonati tento osvícený, jasný a praktický duch, vedený uvědomělou snahou po vyšší kultuře, pro český život duševní, kdyby pokladů jeho mohla užiti rodná země jeho! A další mocnou příčinou bylo duchovní násilí, jež zamezilo jakoukoliv osvětnou činnost s potřebami a cíli nových pánů země se nesrovnávající a jež všechno školství a kontrolu vší literární a vědecké práce podřídilo moci a dohledu řádu jesuitského. Ale přes to možno tvrditi, že kdyby válka byla se skončila úplně již např. r. 1627, že by k tak velikému úpadku české duševní produkce nebylo došlo, naopak, že by se snad bylo ukázalo, že hrozná krise let minulých zalomcovala s prospěchem stojatými vodami. Vskutku právě nej cenněj ší pro nás díla emigrantská i domácí vznikla pod doj mem a roz -čilením zápasu. Ztráta Jednoty bratrské byla ovšem nenahraditelná, ale na druhé straně nebyli čeští katolíci, staří i nově obrácení, přece tak kulturně slabí a bezvýznamní, aby po umlčení jinověrců musila oně-měti česká ústa vůbec. Jak opravdově nadchly např. Denise listy paní Zuzany Černínové, vydané Dvorským, „kniha, v níž láska k vlasti se pojí s nejprostšími a nejušlechtilejšími tóny lidské soustrasti, kniha, jež by snad nejlépe představila Evropě českou duši, zušlechtěnou dlouhými zápasy za svobodu, očištěnou strádáním, usmívající se, přes utrpení nejkrutší, v dobrotě a doufání!" Kam se podělo, kam zmizelo to všechno? Mám za to, že bylo to především ožebračení středních vrstev národa, jež soustředilo všechny starosti k uhájení hmotného života. Ze to byly rozčilení, strádání a útrapy, jimiž ničila nekonečná, surová vojna celou jednu generaci, které ubily schopnost a možnost literárního zájmu a připravovaly zmučené, po pokoji a oddechu toužící duše nejdokonaleji pro mystiku barokové doby, kdy v absolutní odevzdanosti vrhal se člověk před zázračné obrazy P. Marie, aby vymodlil si duševní potravu, jedinou, po níž toužil. Ta skrovná vrstva bohatců, jež žila kulturně, vyžila se plnými doušky z bohatství a lesku italského umění; necítíc převahou česky aktivně, měla asi za nemožné i zbytečné starat se o literární život mateřského jazyka; jen hudbu a umění výtvarné dovedla fedrovat a povznésti i v domácím prostředí; česká kniha nebyla však módou doby. Zesláblá Bílá Hora. Její příčiny a následky 197 společnost česká nebyla naprosto s to, aby se nové kultury zmocnila, aby jí dala mluviti českým jazykem, tím spíše, že graciosní cizinka přišla do země s trestajícím mečem v ruce; paní domu octla se tak na vlastním statku v podruží. Syn paní Zuzany, vzdělaný a uměnímilovný nad jiné, pan Humprecht Černín, je toho všeho živoucím dokladem. A humanistický kult latiny a antiky vůbec, jejž zavedl do všech našich vyšších škol řád jesuitský, a jemuž jevila se jazykem stejně málo kulturním němčina jako čeština, dokázal, že i všude tam, kde byl talent, kde byla vůle vyniknouti v krásné literatuře nebo práci vědecké, i tam, kde bylo horlivé národní cítění, ovládla latina jako takřka jedině možný, jedině přípustný jazyk spisovný; čeština odkázána, až na čestné výjimky (jako byl např. lidový historik Beckovský), na knihy a knížky, potřebné pro náboženské, správní a hospodářské poučení lidu. A i co v tom nebo nad to zdálo se potřebným (nový překlad bible do češtiny, kancionál, postila, učebnice češtiny pro školy nižší), musili obstarati sami jesuité — věda i literatura (lze-li tohoto slova vůbec užiti) žila takřka jen jimi a skrze ně. I ten jesuita, jenž cítil česky tak vášnivě, jenž celým svým rázem, v tom i svou žilou patrně romantickou, náleží mezi četu našich probuzenských buditelů (ač ovšem zároveň je synem své doby a svého řádu), Bohuslav Balbín, píše svou náruživou obranu jazyka českého, svůj dušený protest proti odrodilé šlechtě, proti cizotě a Vídni, proti praktikám macchiavellistickým, jazykem latinským. V historických spisech svých, psaných s cíli vědomě budi-telskými, stojí však i vědecky nepoměrně výše, než jeho předchůdci, např. z 16. století. Ale i ten, kdo rozeznává mezi pohromou, již do českého života kulturního vnesla přímo Bílá Hora, a zkázou, kterou mělo v zápětí v duševním vývoji našem fysické i hospodářské vykrvácení národa ve válce třicetileté, musí přiznati, že tato s onou mnohonásob souvisela a že i tu tedy jde, třeba nepřímo, o následky Bílé Hory. Vinu její lze spíše zmenšiti poukazem na to, že nikoli všechno, v čem spatřujeme vítězství cizoty a zkřivení nebo potlačení ducha staré Čechie, je výhradným dílem jejím, nýbrž že je spolu produktem vlivů, které počaly vnikati k nám dávno před Bílou Horou. Bílá Hora není naprosto rozhraním mezi dvěma horizonty v každém směru si nepodobnými, nýbrž naopak: po některých důležitých stránkách působí ona, pracuje u nás dlouho před nešťastným dnem 8. listopadu. 198 Bílá Hora. Její příčiny a následky Bílá Hora. Její příčiny a následky 199 Vlastní dosah významu jejího pochopíme nejlépe, konfrontujeme-li ji s dobou husitskou — tu objeví se nám jako vítězství principu autority nad principem svobody, vítězství ideálu převahou aristokratického nad iieálem silně demokraticky zabarveným, kultury cítící evropsky nad snahou o osobitou kulturu národní, církve obecné nad církví národně zemskou. Lze to říci také krátce slovy: vítězství doby románské nad dobou gotickou. Doba gotická vzepjala se nejvýše, vyvrcholila u nás v husitství, ale po rozmachu, jehož pýše byla úměrná duševní síla jen jediné generace, počíná se úpadek, zaviněný nejen kulturní blokádou, jíž kacířské Čechy z počátku obtáčela Evropa, ale především rostoucím vpádem nového období kulturního, nového zákona myšlenky i života, jejž národům evropským vtiskla románská renesance. Jejím to působením byly ideové základy české posice z počátku 15. století podryty více nebo méně již během 16. století. Jednota bratrská, jež je jediným pokusem obránit podstatné myšlenky jejich proti rostoucímu příboji nového světa, je slába, aby nesnadnému úkolu stačila. Většina národa dávno odvykla dávati si vlastní zákony vývoje a odcizená kmenovému sebevědomí doby Husovy (o jehož snažení, skutcích a slávě měla jen mlhavou představu), vrhá se převahou v náruč kulturně chudému a národně nebezpečnému luterství, a celek národní společnosti ztrácí v materialisticky a požitkářsky pojatých vlivech renesance idealistický vzmach doby gotické, jenž byl kdysi hlavním pilířem jeho síly. Aristokratický ideál románské doby vstupuje rozličně do země, aby pokoušel se, již před Bílou Horou, utužiti moc a lesk pánů a oslabiti svobodu jejich poddaných, s ním sílí vliv humanistické latiny v literatuře a společnosti, s ním vnikají do země i národní jazyky nových románských zákonodárců světa, jejich módy životní, jejich umění, jejich náboženství. Bílá Hora vstoupila krátce již na půdu rozličně připravenou, dobyla pevnosti, jejíž část jí dávno náležela. Vlivy doby románské neseny byly vůbec silou tak neodolatelnou, že by Čechové nedovedli ani nemohli (ba namnoze ani nechtěli) učiniti jim přítrž, i kd}^by byli na Bílé Hoře zvítězili. Vidíme zajisté, jak i státy protestantské sousedního Německa, jež nepoznaly dne 8. listopadu, postiženy byly značným dílem toho, co nazýváme Bílou Horou. Všude najdeme nejen hospodářský úpadek zcela neobyčejného dosahu, jako následek zničující vojny, ale všude i absolutismus knížecí, vítězící nad právy stavů (a to ještě důkladněji než u nás), všude potlačení sedláků až k nevolnictví, všude kulturní panství vlašských a francouzských mód a jazyků, všude literární pokles jazyka domácího — ba, jak dí historik Lamprecht: „zdálo se, že nejen skutkem, ale i smýšlením stal se Němec otrokem velkých národů evropských: ještě více pak podlehl otroctví k sobě samému, vnitřní nevážnosti, servilismu"... Výklad, ukazující, že Bílá Hora je do značné míry zjevem ne pouze českým, nýbrž středoevropským, přispěje k lepšímu pochopení jejímu, aniž by byl s to, aby zmenšil v našich očích vinu její. Naše Bílá Hora má zajisté stíny zvláštní, daleko hlubší. Rozdíl je i v tom, že do Německa po míru vestfálském vnikaly přece oživující vlivy Holandska a Anglie, aby znenáhla budily k životu pokrokové prvky, dřímající v protestantismu — jaká tragika, že děje se to zčásti českou prací a českým důmyslem v spisech českého vyhnance Komenského! — kdežto Čechy uzavírala jesuitská censura a jesuitská vláda kulturní před nebezpečím, hrozícím z ciziny, nehledě k tomu, že duševní mdloba a únava byla tu ochranou největší. A rozdíl je i v tom, že v Německu vše hrubé a malodušné, co bylo v otravném theologickém sváru a boji konfesí, se takřka vybouřilo, vybilo a strávilo v dlouhé válce, jež, přes ztrátu Čech, prokázala, že nelze násilím udusiti svědomí (i v této práci očistné měl vynikající účast Komenský) — kdežto v Čechách duch Bílé Hory prodlužoval válečný stav na poli kulturním i konfesijním o více než plné století. Příčina tkvěla nejen v tom, že stát i církev vydávaly se na nová drobná tažení proti zbytkům kacířských vyznání, užívajíce při tom nerozpačitě všech osvědčených prostředků duchovního násilí a mocenského útisku (vzpomeňme jen výprav Koniášových proti kacířské knize), nýbrž i v tom, že dlouho žily v obavě před novými bouřemi a nepokoji v zemi. „Jim zdálo se," dí Balbín, „že i háje, lesy a oudolí, ano až i listí a větve stromův provolávají: rebelie, rebelie! a že tudíž podle návodu Macchiavelliho potřebí všecko zničiti, hrady pobo-řiti, městských zdí neopravovati, proti lidu pak jakožto proti nepříteli budoucímu vystupovati násilím i mocí a, když ani to nepostačuje, lstí, přetvářkou a podvodem..." Stačila by tato jediná slova Balbínova, aby nás poučila, že doba protireformační nebyla „temnem" veskrze. Nikdo rozumný toho také netvrdí. A historik musí připustiti také, že barok, jenž s vítězem vstoupil jako nový duševní vládce do dobytého českého království, nesl s sebou velmi silný živel kulturní. Ten netkvěl jen v jeho estetickém 200 Bílá Hora. Její příčiny a následky bohatství, kterým naplnil zemi, ano kterým ji naučil umělecky cítiti, ovládnuv na celé čáře architekturu, malířství, hudbu i umění lidové, ale záležel i v citovém důrazu jeho, v jeho schopnosti mystického zanícení, jevící se i v kultu mariánském, který byl dokladem jeho niterného vzrušení a zvroucnění podobně, jako jím byl na úsvitu husitství. Barok dal svými stavbami, svými bezpočetnými sochami (v tom především sochami typického nového světce svého, Jana Nepomuckého) nesmazatelný ráz české krajině, vtiskl i lidu v příbytku, kroji, písni, ba v cítění i životě vůbec pečeť svou, stvořil ten mile svérázný svět venkova, svět „Babičky", v němž naučili jsme se shledávati cos specificky českého a z něhož vyšly poslední generace našeho národa. Žijeme v době, kdy Víc než kdykoli jindy vniká i do výkladu dějin demagogie jednotlivců a stran se všemi svými vášněmi, ano kdy z propadlišť minulosti dere se na venek temno konfesijních svárů a nenávistí. Vůči útokům z těchto stran pravím předem: patřím k těm, kterým jde ze srdce výkřik českého spisovatele, vítajícího Josefa II.: „Minula noční hodina!" — ač ovšem nevztahuji tuto obraznou představu pouze na dobu protireformace. Ale to mi nepřekáží, abych nevydal svědectví poznané pravdě a abych — narážím tu na nedávný spor svůj o Jana Nepomuckého — nezmenšuje nikterak temných stínů doby protireformační, nepoukázal také na světla v temnotách. Popírám, že s vítězstvím protireformace počíná se v duševním životě země jediná bezútešná poušť. Co jsem pověděl o baroku, je samo protestem proti takovému názoru — a kdo přihlédne blíže, najde i v jiných směrech v době protireformační vedle přehojných svědectví duševního úpadku, šířeného násilím autority začasté obmezené, také doklady mravní snahy, stopy duchové vzpoury, která musí stati tím výše v našem obdivu, čím pohotovější a bezohlednější je duch útisku, jemuž se odvážila čeliti. Co v tom směru znamenal Balbín a Pěšina, co Beckovský a Frozýn, co Vavák, není, zdá se mi, náležitě doceněno. Stáli všichni, rozumí se, na půdě katolické a vyhýbali se plaše nebo i s protestem kacířským stoletím, jimiž šla, podle slov Denisových, česká cesta ze Žižkova na Bílou Horu, ale co činorodé lásky a mravní síly soustředili k záchraně a obnově národního vědomí, co vykonali, aby v kletbu dané české jméno neupadlo u Cechů samých v nevážnost smrtící, nemůže býti nikdy zapomenuto. I svatořečení Jana Nepomuckého, jehož ini- Bílá Hora. Její příčiny a následky 201 ciátorem je právě Balbín, bylo obranným činem, myšleným v této souvislosti, a z této souvislosti především musí býti pojímáno. Z Balbínova to péra vyplynula slova, jimž podobných až do naší paměti dotklo se málo nebo jen zdaleka české duše: Dlouháť jest paměť národa porobou utištěného. Zoufajícím ne tolik záleží na tom, zahynou-li, jako na tom, aby pomstili se za svobodu ztracenou... Balbínem a Pěšinou počíná se bezmála třistaletá česká bitva protibélohorská, v jejich rukou proměňuje se vědecká práce po prvé v nástroj buditelské agitace, česká minulost stává se obranou přítomnosti a slibem budoucnosti. Balbín, jenž prvý jitří slovanské vědomí české temnou postavou markrabího Gera, jenž od českého exulanta z ciziny přijímá dík za své působení vlastenecké a spisem jiného exulanta vychovává k vlasteneckému zanícení mladého přítele Pěšinu, jenž celý život usilovné práce obětuje myšlence shro-mážditi všechny slávy Čech minulých, aby čelil jimi protičeské nechuti doby, stačil by sám, aby nás donutil posuzovati dobu protireformace spravedlivěji. Jen prací a láskou jeho (a mužů s ním stejně smýšlejících, jichž jistě se nenedostávalo) vysvětlíme si, jak se stalo, že hierarchie česká, kterou po Bílé Hoře nacházíme v rukou cizinců, počešťuje se rychle, v kléru světském i řádovém, a stává se znenáhla pevným kmenem národního života, jedinou téměř inteligencí, jež stojí na stráži, aby později, od dob Josefových, stala se hlavním nositelem tak zv. probuzení. A je zajímavo, že prvým, buditelsky nejsmělejším činem této doby osvícenské je vydání české obrany — Balbínovy, je zajímavo, že literární historikové její žijí především z práce Balbínovy a že i její pojetí českých dějin je rozličně prostoupeno stanoviskem jeho. Neboť nacionalismus jejich je mnohem silnější, než jejich služba ideálům osvícení. Toto zrození nacionalismu není jen dílem germanisace doby josefínské, ale, jak Balbín (a i Komenský) prozrazují, především plodem útisku pobělohorského. Bílá Hora sama vzbudila a vypěstovala v pokořeném národě sílu, jež měla stati se vzpruhou nového života a slibem nové naděje. To je hlavní dobro, jež nám přinesla — doba předbělohorská zajisté ochranné a tvůrčí síly jeho nepoznala. Někdy platí vskutku: Vexatio dat intellectum!