*- PŘEDMLUVA
DEZODORIZACE A DĚJINY PERCEPCE
Psát o historii vnímání čichem mne napadlo při četbě PamětíJeana-Noěla Hallého, člena Královské lékařské společnosti ještě za starého režimu a prvního nositele titulu veřejného hygienika, uděleného v Paříži roku 1794.
Jean-Noěl Hallé byl neúnavným bojovníkem proti zápachu v ovzduší a za dezodorizaci. Dne 14. února 1790 byl svými kolegy pověřen průzkumem okolí Seiny, jehož cílem bylo odhalit příčiny strašlivého pachu a oba břehy řeky podrobit serióznímu olfaktorickému měření;1) jindy byl zase, v doprovodu tehdejších největších kapacit francouzské vědy, přítomen vyprazdňování žumpy, považované za zdroj smrtelné nákazy, a prováděl pokusy, které by byly schopné tyto vlivy potlačit.2) A to je pouhý zlomek příkladů z jeho každodenní praxe. V nemocnici prof. Hallé analyzuje a určuje s naprostou přesností jakoukoli zdraví škodlivou emanaci; dokáže rozlišit specifický zápach v místnostech, přeplněných muži, ženami či dětmi. Starobinec charakterizuje slovy „mdlá vůně těch nejchudších".3)
Tento případ není zdaleka ojedinělý. Při pozorném pročítání dobových textů objevíme, že společnost byla vůči této oblasti života obzvlášť vnímavá. Pohled na krajinu s anglickým parkem nebo na plány ideálního města4) kompenzuje v 18. století hrůzu z vdechování výparů města skutečného. V této souvislosti se anachronismu nevyhneme. Zde jsou přežitky nasnadě. Od dob usilovného pátrání Jeana-Noěla Hallého však přece jen ve způsobu percepce a analýzy pachů došlo k určitým změnám. O tom pojednává tato kniha.
Co kladení důrazu na senzibilitu znamená? Jak došlo k oné záhadné a znepokojivé dezodorizaci, která z nás učinila bytosti, jež jsou nesnášenlivé vůči čemukoliv, co v okolí vyruší z klidu jejich čichové orgány? Jakými etapami tato hluboká modifikace lidské podstaty prošla? Jaké sociální procesy se skrývají za těmito změnami doposud přijímaných schémat a systému symbolů?
12 NARCIS A MIAZMA
Je známo, že tento problém neunikl pozornosti Luciena Febvra: mnoho z jeho děl nese stopy historie čichových vjemů.5) Pak se pozornost obrátila k vjemům zrakovým a chuťovým; ty první byly stimulovány odhalením velkého panoptika, a zejména jeho vazbou na estetické cítění, za těmi druhými se skrývá přání analyzovat sociabilitu a rituály všedního dne. Také v této oblasti přišel čich zkrátka a byl diskvalifikován na pouhou oběť, ačkoliv útočil proti pachům veřejného prostranství.6)
A ještě později jako by nastalo období hlubokého ticha. Používání smyslů, různá hierarchie, to vše má svou historii; z tohoto pohledu nic není samoúčelné; nic neospravedlní přezíravý postoj odborníků. Odpor vůči pachům není jen výsledkem technického pokroku. Nezrodil se spolu s rozprašovači a tělovými deodoranty; ty jsou pouze důkazem odedávné obsese a pokračováním dlouhého procesu.
Přišel čas tento boj za percepci oprášit a poodhalit provázaný systém tehdejších představ, jež tento boj následně uvedly do pohybu. Zároveň s tím se nabízí konfrontace sociálních struktur s rozmanitostí percep-tivních postojů. Bylo by marné snažit se pochopit vzájemná propojení a nebrat přitom v potaz různost forem senzibility, jež je v těchto konfliktech nezřídka přítomná. Hrůza je mocná; zbytky a odpad ohrožují společenský řád, zatímco stabilitu podtrhuje důvěryhodné vítězství čistoty a libosti.
Realita a obrazotvornost se neustále prolínají v okamžicích, kdy by bylo nejjednodušší je od sebe oddělit. Tak je tomu uvnitř všech učených disputací o čichových vjemech a jejich normách, ve vědecké sociologii, při subjektivních interpretacích vědců, u postojů, které zaujímají ve snaze o komplexní sociální pohled, po celé historické údobí intolerance, radosti či zalíbení na poli fragmentárni vědy, tedy všude tam, na čem vědci vybudovali svoji strategii.
Jsme-li tedy postaveni tváří v tvář takovéto šíři názorů a postojů, smysl pro povinnost nás nutí, abychom si kladli omezené cíle; dovoluji si zde předložit pečlivě roztříděné materiály, v rámci množství všech prací věnovaných dějinám smyslového vnímání, všem zvídavým, kteří si zde rozborem pro sebe naleznou další informace o pravdě v historické psychologii.
N EJ IS TO TpLMPO ZNAMENANÉ VĚDECKÉ ROZPRAVY
Na první pohled jsou chování Jeana-Noéla Hallého a filozofické názory jeho doby vzájemně provázány. Zájem, který věnuje skutečnostem týkajícím se dobového smyslového vnímání, v sobě nese stopy působení vědecké koncepce senzualistů. Ta čerpá z tezí Johna Loc-ka, roku 1709 již byla nastíněna Maubecem v díle Principes physiques de la raison et des passions des hommes7) a dále byla rozvedena Hartley-em. Jeho dílo je do francouzštiny přeloženo v roce 1755 a tvoří spolu se dvěma stěžejními díly Condillacovými Essai sur ľorigine des connais-sances humaines - Esej o původu lidského poznání (1746) a Traité des sensations - Pojednání o počitcích (1754) základ logického systému. Rozum, který Locke prezentoval ještě jako „samostatný a z vlastní aktivity vycházející" princip,8) se u Condillaca mění „v soubor či kombinaci činností duše". Úsudek, myšlenka, přání, vášně, to vše jsou pouhé různě transformované pocity; každý z nás má ve své paměti sochu, která ožívá vdechnutím růžové vůně a díky tomu se začíná projevovat jako rozumná bytost.
A od těch časů se budou muset všichni vědci a filozofové konfrontovat se senzualismem; již navždycky jím budou, chtíce nechtíce, ovlivněni. Avšak to je jen nepatrná část dějin filozofie osvícenství, jež rovněž bude předmětem našeho zájmu.9) Ta zase připomíná, jak důležitá je bdělost. Smysly „jsou čím dál více rozlišovány a odstupňovávány za souhlasu nebo nesouhlasu přírodních věd".10) Čich Jeana-Noěla Hallého je neustále ve střehu v očekávání virového nebezpečí, zatímco optimista abbé Pluche vyzývá k radosti z přírodního divadla.11)
Avšak filozofové přece jen věnují čichu málo pozornosti. Lhostejnost vědců stojí v opozici k názoru Luciena Febvra, pro něhož tento smysl symbolizuje úsvit moderní doby.12) Kromě toho jsou vědecké rozpravy vždycky, jakmile se dotknou tématu, které je obětí vlastního protimluvu, vedeny velmi opatrně. Neustálé váhání mezi upřednostňováním a degradací samotné existence čichových vjemů je dokladem nejistoty vědců na této půdě.13) Nedostatek odpovídajících pojmů, nepochopení původu pachů a skutečnost, že někteří odmítají teorii o smyslovém orgánu, nás nutí k dodatečnému vysvětlení všech pochybností kolem tohoto tématu a k pokračování v diskusi o něm.14)
Čich je přitom paradoxně charakterizován několika poměrně jednoduchými stereotypy. Díky přítomnosti chtíče, chuti a instinktu v sobě
14
NARCIS A MIAZMA
nese pečeť animality.15) Čicháme stejně jako zvířata.. Neschopnost pojmenovat vše, co přitom cítíme, by z člověka učinila, pokud by tento smysl převládl, bytost závislou na vnějším světě.16) Čichové vnímání by se tak stalo obětí své vlastní pomíjivosti a nedokázalo by upoutávat v podobě ttvalé myšlenky. Pronikavý čich se vyvíjí v obráceném poměru k inteligenci.
Sluchu a zraku byla, na rozdíl od čichu, věnována neustálá pozornost již od Platona a jejich existence byla neustále potvrzována. Čich byl naopak opomíjen, protože byl považován za málo prospěšný pro život veřejný: „Čich mu [člověku] nebyl tak k potřebě, byl zde proto, aby se dalo jít správným směrem, aby se zdáli poznalo, co za krmi jej čeká; společenský život a slovo nemohly zpravovat o tělesných vlastnostech, kvůli nimž se on pokoušel nakrmit," tvrdí baron Heller.17) Je jasné, že panenská příroda byla s prenikavostí čichu spjata mnohem více než civilizovaný člověk. Na tom se shodují všichni. Otec Tertre,18) otec La-fitau, Humboldt, Cook i první antropologové.19) A pokud se některé anekdoty šířené na toto téma zdají být nemístné, pozorování dětí, které vyrostly mimo lidskou komunitu, důležitost čichového orgánu pro bytost mimo společnost není dokázána o nic méně.20)
Vědecké názory vrhají tabu na používání čichu. Čichání, dokazování dobrých olfaktorických schopností, záliba v pronikavém pachu zvířat, zvláště pak na poli erotickém, pokud se týká sexuálních vůní, to vše budí podezření. Vědci z těchto ukazatelů usuzují na beštiálni spřízněnost, nedostatek rafinovanosti, porušování přijatých zásad; zkrátka krach jakéhokoli učení definujícího sociální postavení. Čich je v hierarchii ostatních smyslů spolu s hmatem na nejposlednějším místě a Kant usiluje o jeho odsudek estetický.
Přístup k senzorům Jeana Noěla-Hallého se vůči těmto tvrzením zapsal špatně. My v tom spatřujeme jeden z prvních paradoxů, pokud jde o čich. Zvláště pak přetrvává názor o jeho animalitě, ačkoliv poslání obezřetného čichu přece jen dosáhlo určité důležitosti. Jakožto predvoj chuti upozorňuje na přítomnost jedu,21) i když ani o to tolik nejde. Cich rozlišuje nebezpečí, které visí ve vzduchu. Zůstává stále nejlepším analytikem kvality ovzduší. Lucien Febvre povýší důležitost jeho role pro chemii a lékařství v oblasti infekcí. Čich předvídá hrozbu: na dálku dokáže s předstihem určit nezávadnost potravin a přítomnost miazma-tu. Pojímá do sebe odpor ke všemu, co podlehlo zkáze. Privilegovaným smyslem se stává v okamžiku, kdy se díky němu začne věnovat pozor-
PREDMLUVA
15
nost ovzduší. Nj. úsvitu existence moderní chemie předurčuje nový pohled na životní prostředí.
Jiný pár protikladných skutečností se vztahuje k rozpakům. Prcha-vost či spíše diskontinuita čichových dojmů brání v zapamatování si a porovnávání těchto vjemů. Snaha o pochopení čichu nutně vede ke zklamání. Ani to se v nejmenším neshoduje s pozorností v kompozici anglické zahrady, privilegovanému místu pro učení a smyslové počitky.
Zároveň již od antiky vědci neustále opakují, že nos je ze všech sídel smyslových orgánů nejblíže k mozku, a tudíž „původcem citu".22) Jeho jednotlivá nervová vlákna vedou k pórům a každé zvlášť je naplněno citem. Pouze z těch, která se od tohoto zdroje vzdalují, se podle všech zákonitostí stávají pevnější nervy.23) Tak se vysvětlují nejdelikát-nější schopnosti čichových nervů, jejichž úroveň je v protikladu s nárůstem inteligence člověka. Nádherná vůně květů „se zdála být stvořena jen pro člověka".24)
Čich jakožto smysl spojený s počitky a jejich taji - Rousseau řekne25) s imaginací a přáním - dokáže zahýbat psychikou silněji než sluch a zrak; vypadá, jako by byl stál u zrodu samého počátku bytí.26) Brzy se na něj bude pohlížet jako na privilegovaný smysl reminiscence, zprostředkovatele koexistence našeho já a okolního světa, intimních pocitů.
Objevení se narcismu27) ve smyslu obsese ze vzduchu a pokroku v boji proti nákazám nahrává diskreditaci všech ostatních smyslů.
A tak tedy teoretická diskuse věnovaná čichu spřádá síť tkanou z fascinujících tabu a tajuplné přitažlivosti. Nezbytnou obezřetnost vyvolanou hnilobným miazmatem, omamnou sladkostí květinových vůní a parfémem bude kompenzovat odpor vůči animálním rozkoším instinktu. Jinak by mohlo dojít k brzkému vypovězení čichu z historického tábora smyslů bezostyšně ovládaného prestižními zrakem a sluchem.
Navrhuji podrobný rozbor přístupů, jakými jsou naroubovány neobjasněné teorie. Z tohoto důvodu se vrátíme na startovní čáru společně s Jeanem-Noělem Hallém.