národů, které se pohybovaly po celá staletí v černomořské stepi, přispěl k definitivnímu rozdělení východních Slovanů na národ velkoruský, ukrajinský a běloruský. Ovšem vzájemné odcizování postupovalo velmi pozvolna. Kulturní společenství, spočívající na jednotě církevní organi-sace, vzájemné vlivy a vědomí vzájemnosti, společné jméno trvaly i potom a teprve 16.—17. sto]., v době velkých kozáckych povstání, kdy došlo (r. 1654) k spojení Ukrajiny s Moskvou, se rozdíly projevily právě za opětného spojení východoslovanských oblastí v jeden celek.
Ukrajinský problém nesahá tudíž do 9.—10. stol., nýbrž je to plod novější doby (16.—17. stol,). Od těch časů lze vlastně teprve psáti ukrajinské dějiny a pojednávat] o ukrajinských dějinách ve vlastním slova smyslu. Před vznikem kozáckych hnuti 16.—17. stol. těžko mluviti o jižní a západní Rusi ve významu národně-ukrajinském. Teprve od doby, co jihpruské Podněpří, zvané jako pohraničí polsko-1 itevskéhó státu „okrajinou", se stalo heslem nového hnuti, nejprve sociálního a hospodářského a potom i náboženského a národně ruského, začalo jméno „Ukrajina" nabývati povahy národního jména a zatlačilo starší jméno jižní Rusi: Rus, Malá Rus, Ruthenie. Znamenalo by dopouštěti se anachronismu, mluviti o Ukrajině a ukrajinských dějinách v dobách starSích. Na věci nelze dívati se s novodobého hlediska a novodobých potřeb, nýbrž jen v rámci poměrů každého období.
Počátky státního života \i východních Slovanů
Východní Slovanstvo, jehož oblast byla už v 9. stol. ohromná a zabírala rozsáhlé prostory východní Evropy od Karpat za Dvinu a Dněpr, neznalo dlouho nežli kme-
32
nové zřízení. V Cele kmenových skupin, jejichž jména nám zachoval nejpodrobněji nejstaršl ruský letopisec, stála kmenová knížata; o těcli nemáme však hojnějších zpráv. "V jeden politický, státní celek se východní Slované počali spojová ti teprve v 2. pol. 9. stol. vlivem a přičiněním t. zv. Rusů čili Varjagů. Rusové nejen semkli východoslovanskí kmeny v jeden politický útvar, ale dali jim i jméno.
Kdo byli tito Rusové a odkud přiSli? Příchod Rusů do východoslovanského prostředí vysvětluje nejstarší domácí tradice, zapsaná v kyjevském letopise (t. zv. Nestorovi), sestaveném ve známé formě teprve poč. 12. stol., ale užívajícím letopisných a historických zpráv už z 10. až 11. stol., těmito zprávami: a) „R. 852, když počal pano-vati řecký císař Michal, počala se nazývatí ruská země. Za tohoto císaře Rusové napadali na Carihrad, jakož se
0 tom píše v letopise řeckém", b) k r. 859 letopis líčí, jak Varjagové, „přicházejíce ze zámoří, brali daň od čudů, Slovanů, Merjanů a Krivicu", c) k r. 862 praví: „Slované vyhnali Varjagy za moře a počali sami sobě vládnouti. Ale nebylo mezi nimi pravdy i vstal rod proti rodu, nenáviděli se vespolek a počali sami proti sobě bojovali.
1 pravili sami k sobě: Vyhledejme sobě knížete, který by námi vládl a soudil po právu. I šli za moře k Varjagům, k Rusům, neboť se nazývali ti Varjazi Rusy, jako se jiní nazývají Švédy, jiní Normany, Anglany, jiní Goty. Tak i ti. I řekli Rusi, Čudi i Slověni i Krivici i Vaši: Země naše veliká je a úrodná, ale pořádku není v ní. Přijďte kněžiti a vládnouti nám. I vybrali se tři bratři s rody svými a vzali s sebou všecku Rus. A přišli; nejstarší, Rurik, usadil se v Novgoro dě, druhý, Sineus, na Běloozeře a třetí, Truvor, v Izborště. A od těch Varjagů dostala jméno země ruská",
Dljiny vích. Slovanů  3 n n
d) při témž roce 862 vypravuje letopisec dále ještě, jak f dva bojaři Rurikovi, jménem Askold a Dir, se od něho
oddělili, aby podnikli útok na Carihrad, jak táhli podél J
Dněpru, až přišli do Kyjeva, který tehdy platil spolu j
s okolním kmenem Poljanů daň Chazarům, jak tam zů- j
stali s mnohými Yarjagy a založili tam samostatné pol- j
janské knížetstvi, zatím co Rurik vládl na severu v ilmen- f
ském Novgorodě. Po dvaceti letech však (r. 882) podle I
téhož leto pisce nástupce novgorodského Rurika, Oleg, j
dobyl jižní knížetstvi kyjevské, ovládané AskoMem a Di- 1
rejn, do Kyjeva potom přenesl z Novgorodu své sídlo; od I
té doby se Kyjev stal hlavou jednotného ruského státu I
a matkou ruských měst. I
Tyto letopisné zprávy Nestorovy o příchodu Varjagů- f
Rusů mezi východní Slovany se staly v novodobé ruské 1
historiografii 18.—Í9. stol. základem jedné z nejsporněj- I
ších otázek východoslovanských dějin, t. zv. otázky var- i
jagoruské o tom, kdo byli a jaké národnosti tito letopisni I
Varjagové-Rusové, kteří podle letopisce založili ruský stát 1
v Novgorodě a v Kyjevě, aby jej posléze spojili v jeden i
celek, a kdy tak učinili. Otázka ta byla ruskou historio- |
grafií řešena od r. 1749, kdy vyšlo o té věci pojednání 1
G, Müllem (Origines gentis et nominis Russorum, Petro- I
hrad 1749) a spor o ni se potom táhl až po naši dobu. I
Z počátku byly letopisné zápisy vysvětlovány takto: I
"Varjagové-Rusové, pozvaní od východních Slovanů, byli 1
původu zámořského, skandinávského a jako skandinav- I
ský kmen přišli k východním Slovanům r. 862. Soudili tak i
nejen zakladatelé normanské these: G. Bayer, G. Müller, 1
A. SchWzer, působící na Rusi v 18. stol., ale i ruští histo- I
rikové v čele s Karamzinem, Pogodinem, Havajským, I
Besiuževem-Rjuminem, Ključevským a j.; ze slovanských I
badatelů vyslovil *e v tom smyslu P. J. Šafařík, Fr, Mtk-losich, V. Jagič. Někteří však ze stoupenců normanské theorie (na pr. Beslužev-Rjumin, Uspenslaj, azejm, Klju-čevskij) redukovali vliv cizích Varjagů-Rusů a jejich účast v budování ruského státu na minimum. V 2. pol. 19. stol. (asi od r. 1859) se rozvinul spor mezi t. z v. normanísty (zastánci skandinávského původu Rusů) a t. zv. Školou antinormanskou čili slovanskou, brojící v čele s Zabčli-nem, Pervolfem, Filevičem, Anionovyčem, Golubovským, Hruševs'kým, Bagalějem a téměř se všemi ukrajinskými historiky proti thesi o příchodu Varjagů-Rusů ze Skandinávie a odmítající tak jejich neslovanský původ. Přívrženci t. zv. slovanské školy popírali hodnověrnost ruského letopisu a hledali Rusy mezi východoslovanskými kmeny; zdůrazňovali jejich slovanský původ, viděli v nich Slovany, usazené na jižním břehu baltického moře anebo dokonce Slovany, usazené v jižní Rusi. Tak podle některých ukrajinských badatelů (M. Hmševs'kého) kyjevský stát 9.—10. stol. vybudovali sami kyjevští Poljané, zvaní prý jinak také Rusí. M. Hruševs'kému je jméno Rus názvem domácím, Slovanům kyjevským (Poljanům) patřícím, nemajícím nic společného se skandinávskými normanskými družinami; Normané, kteří přišli do Kyjeva, nepřinesli s sebou toho jména, nýbrž našli je tam a přijali je za své.
Z jiných theorií, které byly proneseny o otázce ruské, třeba uvésti theorii gótskou (hájenou na př. Marquartem), která není nežli obmenou theorie normanské, přiznává skandinávský původ Rusů a liší se od normanské these jen tím, že podle ní Rusové nepřišli ze Skandinávie teprve v 9. stol., nýbrž žili v jižní Rusi jako potomci Gotů už od 3. stol. po Kr. Mimo to se vyskytly ještě tři názory v otázce původu Rusů. Někteří starší badatelé mluvili
34
35
na př. o vlivu finském (na př. TatiŠčev, Butkov), jiní
0 vlivech Chazarů (Ewers), jiní o původu z kraje litev-ského (Kostomarov),
Jaké stanovisko třeba zaujmouti v té věci? Třeba říci, že vypravování ruského letopisce, pokud jde o dobu příchodu Rusů {v 1. 859—862) není dostatečně hodnověrné. Nejde tu o přesnou historickou zprávu, nýbrž o umělou legendu, která sice vznikla dosti záhy a měla za základ skutečné historické písně a tradice, ale byla asi upravována a měněna formou i obsahem, několika přídavky a redakcemi. Nej starší ruský letopis sice ve svých starších částech vznikal nepochybně už v 10.—11. stol. Ale jako kompilace, známá pod jménem „Pověst vremennych lět" byl složen teprve poč. 12. stol. a zachoval se teprve v pozdějších opisech, z nichž nej starší je opis, pořízený mnichem Laurenciem (Vavřincem r. 1377). Srovnáním s jinými prameny je viděti, že Rusové se mezi východními Slovany neobjevili teprve r. 852 (jak praví ruský letopisec) a neusadili se v Novgorodsku či Kyjevskú teprve r. 862, nýbrž že tam žili už dávno předtím, přicházejíce do okolí ilmenského a Podněpří jako odvážní výbojníci
1 ozbrojení obchodníci, aby se přes území východoslovanské záhy dostávali i na byzantskou půdu, kde nějaká jejich část sloužila v byzantském vojsku. Jestliže ruský letopisec si věci představoval tak, že Rusové se objevili ve východní Evropě r. 852 a že r. 862 se definitivně usadili v její severní části při finském zálivu, lze říci, že ani jeden ani druhý časový údaj není správný. Tak na př. řecký „Život" sv. Gregoria Amastridského, sepsaný před r. 842, mluví o Rusích jako o živlu obecně známém. V análech Bertinianských, psaných v 1. 835—861, se mluví k r. 839 o Rusích, které poslal do Carihradu „chagan"
ruský (misit etiam quosdam, qui se et gentem suam Rhos vocari dicebant"). T. zv. bavorský geograf, vzniklý před r. 870, obsahující přehled kmenů střední a východní Evropy, uvádí mezi nimi i „Ruzzi". T. zv. panónska legenda o sv. Konstantinovi z 9. stol. praví, že Konstantin nalezl za své misionářské činnosti v Cliersonu po r. 860 rukopis psaný ruskými písmeny („ros'sky písmeny p'sa-no"). — Také arabští zpravodajové 9.—10. stol. (Istachri, Chankal, Mas'udi, Ibn Rosteh, Kardizi, AI Bekri) se dotýkají Rusů už před r. 852 a spatřuji v nich obchodníky a válečníky, pohybující se na severním pobřeží Černého moře.
Jestliže letopisné datum (r. 862) o příchodu Rusů a vůbec celé letopisné vypravování o jejich povolání východními Slovany nelze udržeti, jinak je tomu s otázkou původu a národnosti Rusů. Tu letopis je právem pokládá za cizince, přišlé ze skandinávského severu. Nebct skandinávský původ Rusů je dosvědčen mnohými jinými věrohodnými zprávami (byzantskými 10. stol., anály Berti-nianskými z let 835—861, kremonským biskupem Luit-prandem z pol. 10. stol., arabskými zprávami z 10. stol.), takže nelze o něm pochybovati. Tak na př. v Bertinianských análech se k r. 83í) praví, že Rusové (Rhos), vyslaní ruským „chaganem" do Carihradu a potom k německému králi Ludvíkovi se označovali za lidi švédského původu („cos gentis esse Sueonum*'). Ve zprávě Jana Diakona o obležení Carihradu Rusy r. 860 se praví, že Rusové jsou „Normanorum gentes". Italský biskup Luitprand Cre-monský nazývá Rusy ve svém díle z r. 970 Normany (Rusios, quos alio nomine Nordmannos apellamus). Byzantský kronikář Símeon Logofet z 10. stol. praví u příležitosti útoku Rusů na Carihrad r. 941, že jsou „z rodu
36
37
Franků". Avšak skandinávský původ Rusů dosvědčují nejen historické doklady. Stejně vyznívají i linquistické analyse osobních jmen starých Rusů i místních názvů. Skandinávského rázu jsou už sama jména prvých ruských knížat a kněžen: Rurik (skand. Hrórekr), Sineus (skand. Signiutr), Truvor (skand. Thorvadr), Oleg (skand. Helgi), Igor (skand. Ingvar), Askold (skand. Hoskuldr), Dir, Olga a p. — Výlučně skandinávského původu jsou i jména členů knížecí ruské družiny, zapsaná ve smlouvách kyjevských knížat s řeckými císaři z let 912, 945, jako: Ingeld, Farlof, Vermud, Rulav, Gudy, Ruald, Karn, Frelaf, Ruar, Aktevu, Truan, Lidul, Fost, Stemid, Kanimar, Šichbem, Bujefast, Grim, Akun, Kari, Egri, Voist, Istr, Bern, Stengi, Alvard, Frudi, Adun a pod. — Podle hřbitovních nápisů jihošvédských 9.—10. stol. je vidéti, že zemřelí pobývali za svého života v prostředí východních Slovanů. Skandinávského původu jsou i jména prahů (peřejí) dněprovských, které nám zachoval ve svém spise „De administrando imperio" Konstantin Porfyrogenctos; názvy ty mohou býti objasněny jen ze staré řeči Švédské. Na normanský původ Rusů ukazují také archeologické nálezy, jako na př. vykopávky mohyl varjažských vikingů z okolí Černígova se zbraněmi, Eteré mají švédský ráz, jaký se vyskytuje jinak v celé oblasti baltického moře. V neposlední řadě lze uvésti i hojné zmínky skandinávských a islandských ság o kyjevskčm státu.
Vše to nás vede k tomu, abychom trvali na neslovan-ském, severském, skandinávském původu Rusů. Rusové, přišlí mezi východní Slovany, pocházeli nepochybně zc švédského prostředi. Jméno Rus východní Slované převzali nepochybně od dávných švédských sousedů, t. j. Finů, kteří nazývají Švédsko dodnes „Ruotsi, Rots".
Jméno Varjag, které ruský letopisec připojil k jménu Rus a jindy je uvedl samostatně a kterého užívali i Byzantínci ve formě „Varangoi", je slovanskou obměnou nordického slova vaering, varing a označovalo člena ruské skandinávské družiny, svázaného s touto družinou přísahou (var). Varjagi a Rus — to byla tudíž jména stejného významu. Pod tím i oním jménem se nerozuměl kmen, nýbrž vojenské, resp. vojensko-obchodní družiny, zatoulavší se do východoslovanského prostředí podobným způsobem jako jiné skandinavsko-normanské družiny proniklé do západní a jižní Evropy. Rusové-Varjagové, které nacházíme v 9. stol. při zálivu finském, u jezera Ilmen-ského a něvského a kteří utvořili v Kyjevě, pronikajíce na jih, ruský stát, nebyli Slovany, nýbrž severskými Skandinávci. Jejich výpravy do Podnčpří byly jen součástí a analogií obchodních a loupežných tažení skandinávských Normanů (vikingů), kteří v 9.—11.'stol. zajížděli do Britannie, Francie, do jižní Itálie a Sicílie, kteří loupili v 1. 840—888 Hamburk a Kolín, Remeš, Orleans, Bordeaux, Toulouse a Seville, kteří dali své jméno francouzské Normandii a získali pro sebe korunu anglosaskou. Kdežto část Normanů činila vpády na západ a tam byla zvána jménem Normanů (severští lidé), jiná část dávno před koncem 8. stol. volila cestu na východ do prostředí finského, litevského, slovanského a byzantského, strhována jsouc pověstmi o východním bohatství a touhou po kořisti. Kdy se ponejprv za těchto výprav Rusové usadili v oblastech východoslovanských trvale, nevíme; ale lze po-čítati s tím, Že první jejich velké hnízdo a první velká vojensko-obchodní kolonie ruská mezi Ladogou a Uměném v blízkosti ilinenského Novgorodu se usadila už před koncem 8. stol., živíc se obchodem i loupeží po ze-
39
38
mích slovanských a východoevropských vůbec. Ve Vel. Novgorodě u Ilmenského jezera došlo vskutku ponejprv také k organisaci rurikovské knížecí moci. Novgorod se stal prvním opěrným bodem, z něhož byla ovládnuta i ostatní Rus. Z novgorodského normanského střediska, kolem něhož si podrobili nejprve okolní slovanské obyvatelstvo (Sloveny a Krivice), pronikali Rusové jako loupežníci i ozbrojení obchodníci ve skupinách vojensky organisovaných, zejména dvojím směrem: a) do Povolží ke Kaspickému moři, navazujíce tam čilé obchodní styky s Bulhary, Chazary a Araby, b) mimo to do poříčí Dněpru, směrem na jih podél důležité obchodní cesty „iz Varjag v Greki", směrem k Byzanci, k níž vábila snaha po kořisti i žoldnéřská služba v byzantském vojsku. Takto z prvotního jednoho novgorodského střediska se časem (v 9. stol.) rozrostlo oddělením několik větších varjaž-ských kolonií a opevněných obchodních stanic, rozptýlených mezi obyvatelstvem finským i slovanským, tak zejména v Polocku a v Kyjevě. Asi od pol. 9. stol. Rusové počali ovládati celou zemi Dněprovskou, zmocnili se nadvlády nad kmenem Poljanů, soustřeďujících se kolem staroslovanského hradu Kyjeva, začali slučovati násilím i jiné východoslovanské kmeny, žijící na dráze dněprovské a okolo r. 860 se odvážili k první vojenské výpravě proti Carihradu. Novgorod na severu a Kyjev jako staré slovanské tržiště na jihu se staly hlavními středisky přistěhovalého varjagoruského vojensko-obchodnického živlu. Z nich Rusové postupně ovládli celé rozsáhlé slovanské zázemí. Možná, že byli od slovanských kmenů vskutku povoláváni, aby chránili slovanská města proti okolním nepřátelům a že časem strhli na sebe úplně vládu a sami si slovanské kmeny podmanili. Možná, že ruští Normané postupovali
od počátku z vlastní iniciativy a na vlastní pěst. Mezi hlavními středisky normanských Rusů, Novgorodem a Kyjevem, nedošlo však k mírnému soužití a vznikaly spíše třenice a antagonismus. Jejich příčiny dosti neznáme; ale byly pravděpodobně povahy hospodářské a šlo tu nepochybně o moc na obchodní cestě „iz varjag v Greki" zvané. Časem ilmenský Novgorod, povolav si asi nové skandinávské družiny, zesílil své posice a zahájil akci proti Kyjevu, aby jej spojil sc svou severní državou a do Kyjeva přenesl středisko nového útvaru. Posléze potomek legendárního novgorodského Rurika, Oleg, pívá ruská osobnost už historická, nabyl převahu nad Askoldem a Direm, vládnoucími v Kyjevě, r. 882 Kyjev opanoval a přenesl do něho politické středisko celé země. Tím ruský sever nabyl ponejprv v dějinách převahy nad ruským jihem. Novgorodsko a Kyjevsko bylo spojeno v ruce jednoho panovníka se sídlem v Kyjevě, a Kyjev, v němž se sbíhaly všechny obchodní cesty, se stal přičiněním Olegovým a jeho vojenské družiny zárodkem nejstaršího ruského státu.
Krátce po ovládnutí Kyjeva Oleg přiměl k poslušnosti kromě plemen okrajových téměř všechny východoslovanské kmeny (Drevljany okolo r. S83, Dregoviče r. 884, Sě-verjany r. 884, Radimiče r. 885); hleděl je všechny svázati společnými zájmy, zbavil je nadvlády Chazarů, hleděl je zabezpečili proti útokům se strany okolních nepřátel a r. 907 podnikl tažení proti Rekům, které se zakončilo výhodnou obchodní smlouvou, potvrzenou opět r. 912.
Za těchto okolností vystupovali východní Slované jakožto Rusové na historické jeviště a za těch okolností se začínaly dějiny nejstaršího ruského státu. Skandinávští Varjagové-Rusové, kteří ovládli nejprve Sloveny v ilmen-ském Novgorodě a potom, tlačíce se k jihu, také poljanský
-50
41
Kyjev, stali se pojítkem východních Slovanů a sdružili je v jeden ruský stát. Dali své jméno jak zemi, do níž priali, tak i obyvatelstvu, které ovládli, podobně jako turečtí Bulhaři dali své jméno slovanským Bulharům, jako germánští Frankové dali jméno Francouzům, germánští Vandalové Španělské Andalusii, germánští Normani francouzské Normandii. „Od těch Varjagů," jak praví t. zv. Nestor, „se nazvala ruská země." Východní Slované a Rus se stali jedním a tímže pojmem. A tak už t. zv. Nestor praví, že slovanský a ruský jazyk jsou jeden a týž („slovenskí j jazyk i russkij odin"). Jméno Rus se rozšířilo z Kyjeva jako kolektivní název pro všechny východoslovanské kmeny, ovládané z Kyjeva. Nevázalo se tudíž (jak mylně soudí M. Hruäevs'kyj) jen na Kyjev a kyjevskou oblast. „Russkaja zemlja" značila v nejstarších východoslovanských literárních památkách vskutku celou východoslovanskou oblast. Jménem Rusi byly nazývány všechny kmeny východoslovanské, i když navenek netvořily ještě pevného, uzavřeného celku. Takto už v 11.—12. stol. se vlivem jednotné státní organisace vytvářelo vědomí ruské národnosti.
Ačkoliv varjažských Rusů skandinávských nebylo při jejich příchodu mezi východní Slovany málo a kolonie jejich byly nepochybné dosti četné (neboť jen tak lze si vysvětliti rychlé výboje, rychlé podrobení a spojení východního Slovanstva a jeho rychlé rozšíření po východní Evropě), přece jen jejích počet byl asi v poměru k ohromné síle východních Slovanů nepatrný. Proto se asimilovali brzy během několika pokolení; záhy se v několika generacích poslovanili. Koncem 11. a ve 12. stol. není takřka ani stopy po normanských Rusích, kteří za tohoto rychlého zániku neměli ani většího vlivu na východní
Slovany stejně jako turečtí Bulhaři celkem málo změnili slovanské Bulhary. Dokladem rychlého zániku skandinávského ruského živlu je skutečnost, že knížecí rod rurikov-ský opustil už v třetí generaci rodný jazyk a staré severské tradice. Už syn Igorův a vnuk legendárního Rurika měl slovanské jméno (Svjatoslav), ač jinak zůstával ještě vzorem dobrodružného Normana, spějícího jen za výbojem a kořistí z Kyjeva k dolnímu Dunaji a na Balkán. Někdejší severští kuningové se stali slovanskými „knjazi" a jejich Vikingové „víťazi".
Ale jinak význam varjažských Rusů v dějinách východního Slovanstva je neobyčejný. Normanští Rusové utvořili někdy v 2. pol. 9. stol. velký slovanský stát a jejich rurikovská dynastie měla působiti po staletí na osudy celého východního Slovanstva i Slovanů ostatních. Počátky státního života u východních Slovanů se sice datují už z doby předvarjažské; než až do 9. stol. nedostávalo se činitele, který by sjednocení všech východoslovanských kmenů provedl. Je otázka, zdali by se kmeny, rozšířené po tak rozsáhlých prostorech východní Evropy, žijící v rozličných zeměpisných poměrech, samy vzmohly na politické sjednocení bez nátlaku a nucení zvenčí. Jestliže západní Slované se začali spojovati vlivem tlaku německého, na východě u východních Slovanů tlaku toho až do 1. pol. 13. stol. nebylo; zato však působil tu tlak skandinávského prostředí. Třeba přiznati spíše příznivé nežli škodlivé následky v této skandinávské expansi. Neboť varjažští Rusové položili základy k politickému vývoji východoslovanských kmenů, stali se pojítkem je sdružujícím, dali jim jméno. Politické sjednocení, jimi provedené, se stalo východiskem postupného zcelování všeho východního Slovanstva i po stránce národní. Na
42
43
základech, které položili k ruské státní budově, spočívaly později i řády politické a sociální.
Tuto důležitou úlohu ve východoslovanských dejinách vykonalo několik řurikovských knížat jako: legendární Rurik (862—87), Oleg (879—912), Igor (912—945), Olga (945—957), Svjatoslav (957—972), Jaropolk (972—980), Vladimír (980—1015), Svjatopolk (1015—1019), Jaroslav (1019—1054), O činnosti prvých z nich víme poměrně málo. Dovídáme se jen o tom, jak násilím i mírným způsobem knížata ta sjednocovala všechny východoslovanské oblasti, jak se účastnila obchodního ruchu na významné obchodní ceste „iz Varjag v Greki", jak obchodní ruch ten chránila a organisovala; slyšíme o tom, jak vybírala od všech východních Slovanů daň, objíždějíce se svou družinou s místa na místo (podle byzantského zpravodaje Konstantina Porfyrogeneta z pol. 10. stol. kyjevský kníže se vydával každoročně v listopadu se svou družinou, „s celou Rusí" na t. zv. „poludie", t. j. okružní cestu za účelem vybírání daní); máme zprávy o tom, jak knížata ta soudila obyvatelstvo a podle vzorů severských kladla počátky státních řádů. Zejména však slyšíme o neustálých jejich bojích se sousedními nomádskými národy. Pečeněhy, Chazary, Jasy, voižskými Bulhary a jak sc ruská knížata vypravovala na častá vojenská tažení proti Byzanci. Zmínky se dějí o tom, jak kníže Svjatoslav (957—972) vpadl až k Dunaji, jak se tam na čas usadil v Malém Perejaslavi, důležitém obchodním středisku, v němž podle Svjatoslavova výroku, zapsaného letopis-cem, se „stýkaly všechny statky zeme" (evropské drahocenné látky, víno z Čech i Uher stříbro a koně, z Rusi len, vosk, otroci) a které chtěl proto učinili svým hlavním sídlem. Přeložení sídelního města z Kyjeva na Dunaj
zůstalo ovsem jen dočasným, Kyjev podržel starý svůj význam a zůstal ruským střediskem. Pozoruhodné jsou také zmínky o výpravách kyjevských knížat proti Byzanci. Šest válečných tažení, která knížata ta podnikla vlO.—11. stol. proti Carihradu, končilo důležitými státními smlouvami. Tak v prvé smlouvě s Řeky z r. 911 si kníže Oleg vynutil právo obchodovat! s Byzancí beze cla a vytčení pevných norempří obchodních stycích rusko-byzant-ských. Ruští kupci, přicházející do Carihradu, měli právo zdržovali se tam po šest měsíců a při návratu měli dostá-vati na cestu potřebné zásoby. V Carihrade měli mežkati v předměstí v okolí kláštera sv. Mami; dovnitř města se mohli ubírati jen ve skupinách ne větších 50 lidí, beze zbraní a v doprovodu řeckých úřadů. Smlouva ta stanovila i formu soudních procesů mezi Rusy a Řeky, speciálně se zabývala příhodami na moři, věcí pohřbů zemřelých Rusů-kupců na řeckém území a dávala Rusům dovolení sloužiti v byzantském císařském vojsku. Pro dějiny starého ruského práva má smlouva ta velký význam a byla jf proto věnována již rozsáhlá vědecká literatura. Nová obchodní smlouva z r. 944, k níž došlo po novém méně úspěšném ruském nájezdu na Carihrad r. 941 knížete ígora, byla již méně výhodná; upravujíc diplomatické a obchodní styky rusko-byzantské, zakazovala volné pohybování Rusů na řeckém územi, stylisovala požadavek vŕa-ceti otroky, utíkající od svých vrchnosti, zavazovala Rus nevměšovati se do věci korsuňské oblasti na Krymu, dovolovala Rusům svobodný rybolov při ústí Dněpru, bez svolení tam přezimovati. Tažení knížete Jaroslava proti Byzanci r. 1043 bylo poslední ruskou výpravou proti církevní metropoli pravoslavného světa. Byly to vlastně výpravy dvě, jedna na moři a druhá na souši podél černo-
44
45
mořského pobřeží přes Bulharsko. Než obě výpravy byly potřeny a proslulý řecký oheň spálil většinu ruského loďstva, takže jen malá část jeho se vrátila. U Varny podlehlo také suchozemské vojsko.
K sjednocení východoslovanských kmenů, o němž byla zmínka, nedošlo ihned. Drevljané, Tjatiči, Radimiči vzdorovali vrchní knížecí moci a bylo je třeba pokořovat několikrát násilím. Tak vdova po Igorovi Olga, osoba opředená ještě pověstmi a uctívaná ruskou církví za svatou za to, že přijala už r. 953 křesťanství, lámala podle tradice odpor Drevljanů, žijících severozápadně od Kyjeva, jen tím, že dala povražditi většinu drevljanských bojarů. Její syn Svjatoslav (957—972) podrobil mocí Vjatiče, platící do té doby daň Chazarům. Úplné sjednocení východních Slovanů dokončil za.své 351eté vlády teprve kníže Vladimír (980—1015); znovu podrobil své moci Vjatiče i Ra-dimiče, upevnil nadvládu nad Novgorodem, Polockem, obsadil (r. 981) Přemysl a jiné hrady Červeňské. Sjedno-covací dílo upevnil posléze kníže Jaroslav (1019—1054), jehož doba se stala vrcholem raných ruských dějin; ruský stát se jevil za jeho doby jako celek, sahající od jezera Ladožského až k Vorskle, přítoku Dněpru jižně Kyjeva, a od ústí Kljazmy do Oky východně pozdější Moskvy až k hornímu toku řeky Bugu. Jako knížata velkého státního útvaru ponechávali kyjevští Rurikovci zpravidla v podrobených provinciích lokálního, místního kmenového knížete, uznal-li nadvládu Kyjeva; často kladli však v čelo jednotlivých provincií svého zástupce (posadnika), vybíraného z řad příbuzných knížecího rodu rurikovského. V každém případě staré kmeny už v 12. stol. zanikaly. Od počátku 11. stol. se o starých kmenech, jakými byli: Poljané, Sôverjané, Krivici, Radimiči a j., téměř už ne-
46
mluví a jejich jména upadala v zapomenutí podobně jako v Čechách kmenová jména Luěanů, Zličanů, kteří přijali jméno Čechů. Všechno východoslovanské obyvatelstvo přijalo, jsouc sloučeno v jednom státě, jméno Rusů. Neznamená to ovšem, že kmenové vědomí vůbec zmizelo. Ze tomu tak nebylo, lze souditi odtud, že jednotlivá knížata nacházela za vzájemných sporů oporu často právě ve vědomí kmenovém. Ale bud jak bud, staré kmenové zřízení bylo novou státní organisací zatlačeno do pozadí; starý „byt plemenný", jak se říká v ruském dějepisectví, byl zatlačen „bytem oblastným". Místo kmenů nastoupily oblasti „gorodské"; staré kmenové názvy (Slověné, Pol-jané, Krivici, Radirniči a j.1 byly zatlačeny novými názvy, utvořenými podle významnějších hradů (gorodů), jakožto středisek jednotlivých oblasti, tvořících z počátku zvláštní vojenské a hospodářské a potom i správní části. Tak jméno Poljanů bylo nahrazeno novým názvem Kyjevl-janů; na místo kmene Krivičů nastoupil název PoloČanů, místo Sěverjanů Černigovci, místo Dragovičů Turovci, místo Dulěbů a Bužanú Volyfiané, místo Slovenu Novgo-rodané, místo Bílých Charvátů Haličané. Každá oblast získala středisko v městě, hradišti, v „gorodě". Pojem země a „goroda" se začal ztotožňovati. Mluvilo se proto bez rozdílu o zemi černigovské nebo o Černigově, o haličské zemi nebo o Haliči, o novgorodské zemi nebo o Novgo-rodě a pod.
Přijetí křesťanství na Rusi
Důležitou roli ve státním a národním díle prvých ruských knížat mělo křesťanství. Pokřestění Rusi nebylo nahodilostí ani pouhým nápadem knížete Vladimíra. Bylo
výsledkem dlouholetých styků mezi Kyjevem a Cařihra-dem, jako politickým a kulturním střediskem evropským, styků, které se datovaly z doby, kdy ruského národa j eště nebylo. Obchodní vztahy východních Slovanů s Byzancí se rozvíjely ještě před obdobím rurikovských knížat a za vlády jejich na ruské půdě se značně prohloubily. Ruští kupci byli v Carihrade v 9.—10. stol. velmi častými hosty, a ruská knižata hleděla jim umožnili pravidelnou výměnu zboží. S tím právě souvisely nájezdy ruských knížat Olega, Igora a Svjatoslava proti Carihradu. Nebyly to pouhé pirátské útoky, vedené touhou za kořistí. Cílem jejich bylo především zabezpečili ruským obchodníkům výhody na byzantském trhu. Výpravy ty měly za následek vzrůst obchodních styků rusko-byzantských. Přinášely ovoce také v kulturním ohledu. Neboť rusko-slovan-ský svět se tehdy stavěl tváří v tvář ke staré byzantské civilisaci; Rusové se vraceli z byzantské půdy s hojnou kořistí materiální a přicházeli vlastně jako zajatci vysoké tehdejší byzantské civilisace i nové víry: přinášeli si nové pojetí víry.
Počátek křesťanství na Rusi se klade obyčejně do doby knížete Vladimíra (980—1015). Učinil tak už nejstaršf ruský letopisec (t. zv. Nestor), který svým vypravováním dal podnět k hojné diskusi v novodobé literatuře o tom, co přimělo knížete Vladimíra, aby přijal křesťanství. Nestor o tom zapsal toto: „Vyznavači všech věr se dostavili ke knížeti Vladimírovi a usilovali o to, aby jej získali své víře. Poslové mohamedánskych Bulharů líčili mu s ohnivou fantasií smyslné radosti jejich ráje; Vladimírovi se jejich řeči nelíbily, poněvadž se měl zdržeti podle Mohamedova učení vína a vepřového masa. Potom přišli Němci jako delegáti papežovi a židovští Chazaři, aby zfs-
48
Dijiny vých. Slovami 4
40
1
káli Vladimíra na svou stranu, ale také s neúspěchem. Posléze přišel řecký učenec, který mu vylíčil stvoření světa a poslední soud, mluvil o slávě vykoupených a osudu zavržených, načež Vladimír se nadchl pro jeho slova, a přesvědčiv se o kráse řecké víry, přijal ji." Vypravování to jest zřejmě pověstí a nelze ho přijímati jako historickou skutečnost. Nelze ho však ani zamftati. Legendární vypravování letopiscovo třeba spíše vysvětlovati tak, že Rusové (východní Slované) byli od pradávna ve styku s několika vyznáními a to ještě před dobou Vladimírovou; křesťanství pronikalo mezi ně z několika stran. Stopy latinského křesťanství nacházíme v PodnĚpří dávno před dobou Vladimírovou. Na latinské křesťanské vlivy ukazují na př.: a) jména normanských svatých ve starých ruských modlitbách, jména, třeba říci, neznámá v byzantské církvi (Magnus, Kanut, Alban, Olaf), b) kostelíky západního rázu na půdě východoslovanské (v Kyjevě), c) styky římské kurie papežské s ruskými knížaty jako; s Jaropolkem (k němuž bylo vysláno poselství r. 979) a s Vladimírem (r. 988, 991,1000). Ale také vlivy jiných věr můžeme na Rusi pozorovati ještě před vládou Vladimírovou. Neboť velká východoevropská rovina byla přístupna od pradávna rozličným světovým kulturám. Její hlavní středisko na Dněpru, Kyjev a jeho oblast, mělo od pradávna kulturu velmi pestrou, v základech iránskou, k níž se připojovaly kulturní prvky starořecké, gótské, chazar-ské, islamské a slovanské. Svědčí o tom archeologické nálezy, stopy iránsko-jslamského umění, ohsah ruských „bylin" i nejstarší ruský slovník, v němž na př. řada slov byla převzata z arabštiny (na př. bachrat, žemčug, kaítan, klobúk, karrnan, sarafan, šapka, šuba, šelk). Také vlivy židovské víry spadají do doby před knížetem Vladimírem
a jsou ve spojení s tím, že část východních Slovanů byla v předchozích staletích podrobena Chazary, kteří vyznávali židovskou víru; nelze si představiti, že by chazarsko-židovská nadvláda nezanechala ve starém východoslovanskom životě hlubších stop také v životě náboženském.
Nemůžeme proto přijímati text Nestorův doslova tak, že by z ruských knížat se zřekl pohanství teprve Vladimír a to vlivem nahodilé a současné misionářské akce duchovních různících se věr. Už proto nelze tak souditi, že máme stopy křesťanství na Rusi dávno před knížetem Vladimírem. Jak ukazuje současná byzantsko-ruská smlouva i tradice, zapsaná u Nestora, stál v Kyjevě křesťanský kostelík už za knížete Igora (912—945). Víme také, že pohanství se zřekla již kněžna Olga někdy okolo r. 953. Za Igora pronikalo křesťanství do knížeeí družiny varjažské. Když Igor uzavřel na př. r. 944 smlouvu s Reky a poslové byzantského císaře se dostavili do Kyjeva, aby převzali od něho a jeho družiny přísahu na ni, tu část družiny Igorovy přisahala Perunovi, část vyznávající už křesťanství skládala přísežnou formuli v křesťanském kostele před křížem, zavazujíc se, Že smlouva bude zachovávána „knížetem i jinými pokřtěnými i nepokřtěnými". Takto v době, kdy Vladimír jako prvý panovník, kterého nám letopis líčí velmi podrobně, přijal novou víru a dal křtíti svůj národ, mělo křesťanství na Rusi již své stoupence. Půda pro křesťanství byla již připravena a Vladimírovi nezůstávalo než dílo pokřtění urychliti. Odpor pohanské strany byl vcelku slabý a přechod ke křesťanství se dál téměř bez otřesů.
Souviselo to zčásti s tím, že pohanští východní Slované neměli pevného učení a pevné věrouky. Omezovali se na to, že uctívali zjevy a síly přírodní a duchy předků. Hlav-
50
51
ním jejich božstvem byl bůh blesku a hromu, jehož socha stála na pahrbku u Kyjeva až do doby "Vladimírovy, dále bůh slunce a dárce všech pozemských vecí, zv. Dažd-Bog, pak Veles jako ochránce stád a Chors, zosobňující slunce. Mimo to byl uctíván kromě zjevů přírodních a domácích duchů také bůh nebes, zv. Svarog, bůh ohně, zv. Svarožič, bůh větru, zv. Stribog. Bohové byli znázorňováni modlami, jimž byla obětována zvířata i lidé; chrámů pohanských však u východních Slovanů nebylo stejně jako nebylo ani zvláštní třídy kněží. Nemajíc pevné organisace a pevného mythologického systému, východoslovanské pohanství snadno podlehlo už prvým vlivům křesťanství, které pronikalo na Rus jednak ze Skandinávie, jednak z Byzance a z Bulharska; tím že bylo šířeno za pomoci Bulharů, sousedících přímo s Rusi se strany jihozápadní a za pomoci jejich církevně-slovanské literatury, bylo jeho rozšíření značně urychleno.
I když stopy křesťanství na Rusi jsou už v 1. pol. 10. stol., přece náleží Vladimírovi zásluha o to, že křesťanství bylo přijato celou jeho zemí. Dávaje se pokřtíti r. 989 se svým okolím od byzantsko-slovanských misionářů, nečinil tak ovšem ruský kníže vlivem nějaké úvahy, kterou mu přičítají s Nestorem také ruští historikové doby carské, jako by spatřoval v byzantské víře víru lepší a pro panovníka výhodnější. O tom, že se na Rusi rozšířilo východní křesťanství, rozhodly jiné okolnosti a v neposlední řadě i zvláštní poměry politické, uzavření spolku byzantsko-ruského okolo r. 988 a sňatek sestry byzantského císaře Anny s ruským knížetem. Byzantská kněžna měla sehráti na Rusi podobnou roli jako česká Doubravka někdy v téže době na půdě polské. Politické a příbuzenské vztahy řusko-byzantské přijetí křesťanství
52
na Rusi usnadňovaly a vyžadovaly. Tytéž okolnosti mimo jiné rozhodly o tom, proč byla přijata podoba křesťanství byzantského a nikoliv latinského. Vzhledem k úzkým stykům s Cařihradem jiná cesta býti volena nemohla.
Takto s tím nadšením, s jakým vyznával dříve pohanství, přispíval Vladimír od r. 989 k pokreslení země. Na místě staré pohanské modly, stržené do Dněpru, dal postavili křesťanský chrám a v Kyjevě dal zřídili biskupství. Za pomoci řeckého a bulharského duchovenstva byla christianisace provedena celkem mírnou cestou. Násilí bylo užito r. 991 jen v Novgorodě. Ovšem pohanství a dvojvěří se udrželo místy ještě dlouho. Kmen Vjatičů, sídlící na severovýchodním okraji kyjevsko-ruského státu jižně dnešní Moskvy, který se dostal jako poslední z ruských kmenů do sféry starého ruského státu, byl získán ke křesťanství teprve po několika staletích. Pevnější organisace se ruské církvi dostalo teprve za vlády Jaroslava (1019—1054), kdy církev měla kromě metropolity se sídlem v Kyjevě (od r. 1037) ještě několik biskupství (v Pere-jaslavi, Ccrnigově, Turově, Bělogoťodě, Vladimíru volyň-ském), založených vlastně už knížetem Vladimírem. Po příchodu řeckého metropolity a četného duchovenstva na Rus r. 1037 ocitla se mladá ruská církev, jsouc spravována po mnoho desítiletí jen Reky, v závislosti na cařihradském řeckém patriarchovi. Časem ovšem řecké duchovenstvo ustupovalo i na vyšších místech duchovenstvu ruskému, ruštily se i kláštery, četné zejména v Kyjevě a v Novgorodě; z nich nejvýznačnějšíjn se stal zvláště klášter kyjevsko-pečerský, založený r. 1062 mnichem Theodosieni. Znárodňující se církev přispívala nejen k tomu, že cizí, varjažský živel Rusů se záhy poslovanil; působila na to, že východní Slované se stávali stále více
53
pevnější jednotkou. Církev podporovala nové státní a národní svazky, růst vědomí státní a národní jednoty všech východních Slovanů. Kyjev se stal nejen politickým, ale i duchovním střediskem všech ruských plemen a nabyl tak velkou sjednocující sílu. Dosavadní dynastické spojení u východních Slovanů, vytvořené akcí varjažských knížat a vojenských varjažských družin, bylo stmelováno církevní hierarchií a novými kulturními svazky. Pravoslaví mělo se časem stati jakoby národním znamením všech východních Slovanů a mělo nejednou na-hrazovati pojem národnosti. „Russkij" a pravoslavný nabyly ve středověku až do nové doby tentýž význam a smysl.
Přijetí křesťanství v jeho řecko-východní formě mělo vtisknout! také ráz kultuře východoslovanské, vyhraniti povahu východoslovanské vzdělanosti i mezinárodní svazky. Nová víra obohatila sice ruského člověka cennými duchovními zisky, ale zároveň jej oddělila od celé řady západoevropského myšlení katolického světa. Sleduje-me-li roli církve v životě východních Slovanů, třeba ovšem pamatovati, že v prvé době po svém pokřestění se ruská církev nestavěla ještě nepřátelsky ke stoupencům latinské církve. Východní Slované se nevyhýbali latinským a západním vlivům. Spolu s byzantským křesťanstvím východní Slované nepřevzali hned nedůvěru k Rímu. Také proto ne, že svazky s Byzancí nebyly vždy tak intensivní a trvalé. Neboť východní Slované byli od Byzance zeměpisně velmi vzdáleni a odděleni polokočov-nými národy (Polovci a později Tatary). Byzantská církev, nemající té aktivity jako církev římská, spokojovala se v prvých dobách ruského křesťanství více s prostým přiznáním své autority ve věcech církevních a její tlak
54
na půdě východoslovanské byl pociťován s výjimkou čistě administrativních věcí jen slabě. Zatím co v západní Evropě jednotlivé církve byly spojeny s Římem pomocí latinského jazyka, na Rusi těch svazků s Cařihradem nebylo, neboť tam bohoslužebným jazykem se stala nikoliv řečtina, nýbrž církevní slovanština.
Svůj poměr k západní církvi církev ruská změnila teprve později, zaujímajíc vlastně teprve v 13.—15. stol. totéž nepřátelské stanovisko k Rímu jako Rekové. Působila na to zeměpisná poloha východoslovanská, vzdálená příliš od středisek západního světa, i propaganda cařihradské církve po 3. lďížové výpravě, po níž teprve vlastně Byzanc vychovávala v ruském člověku náboženskou nesnášenlivost k Rímu. Za odcizení, které tehdy nastalo mezi Rusí a západem a na které působila i současná nadvláda tatarského orientu nad většinou Rusi, vyrostla ve východoslovanském prostředí celá řada literárních polemik proti „latincům", v nichž se zdůrazňovaly odchylky římské církve od „pravé" cesty. Ačkoliv otázky toho druhu byly řešeny a šířeny jen úzkým kruhem lidí, přece vzhledem k tomu, že tu šlo o kulturně nejvyspělejší ruskou třídu, se propast mezi pravoslavným východem a katolickým západem stále více prohluhovala. Stalo se osudným, že osvěta i literatura podržely čistě církevní povahu, že byly věcí jediné duchovní třídy a že světské literatury a vědeckých snah na Rusi až do 16. stol. takřka nebylo. Zatím co na západě vznikaly university a rozličná odvětví vědy, ruský svět neznal dlouho samostatné vědecké práce, samostatných plodů rozumu; originální literatura byla dlouho nepatrná a tonula v literatuře překladové.
Takto přijetí křesťanství z Carihradu nabylo velký vý-
55
znám teprve v pozdějších staletích východoslovanského vývoje. Východní Slované měli potom jiti dočasně jinými cestami nežli t. zv. evropský západ.
Mezinárodní postavení kyjevského státu 10.-12. stol.
Přes to, že východní Slované se přiklonili k víře a církvi východní (byzantské), nepřerušili svého dosavadního spojení se západním evropským světem. Církevní schisma z poloviny 11. stol. nepřevedlo kyjevskou Rus hned do jiného tábora a neodcizilo ji západnímu evropskému světu. Kyjevská Rus tvořila dále součást rodiny evropských států; rozvíjela své vztahy se západními zeměmi a zůstávala hradbou západu proti světu asijskému. Byla dílem evropského (skandinávského) severozápadu a opírala se o něj. Kyjevští Rurikovci 10.—12. stol. žili, budujíce ruskou státní stavbu, v těsném styku se západoevropským světem, účastnili se západoevropského Života a navazovali příbuzenství takřka se všemi evropskými panovnickými rody: s norvéžskými Vikingy, králi švédskými, panovníky francouzskými, německými, uherskými i českými, s kurií papežskou i italským prostředím; křesťanství, které sblížilo Rus s Evropou, přivádělo ruská knížata, pokud se z Carihradu nepřeneslo na Rus zaujetí proti latinské církvi a pokud ruské země se nedostaly pod vliv tatarského orientu, k bezprostředním stykům s vládnoucími evropskými dynastiemi. Zmínky tu zasluhuje na př. poselství kněžky Olgy k císaři Ottovi, styky knížete Vladimíra s Římem, příbuzenské a politické styky knížete Jaroslava, Ženatého s dcerou švédského krále Olafa, Indigerdou. Syn Jaroslavův Vladimír žil v manželství s německou kněžnou Odou; jiný syn, Izjaslav,
se sestrou polského krále Kazimíra, třetí syn s dcerou řeckého císaře- Konstantina Monomacha. Sestra Jaroslavova Dobrognéva se provdala za polského krále Kazimíra, jiná sestra, Premislava, za uherského králevice Vladislava. Dcera Jaroslavova Anna se stala ženou francouzského krále Jindřicha I. a po jeho smrti vládla ve Francii sama za nezletilého syna Filipa. Jiná dcera Jaroslavova, Anasta-sie-Agmundři, se dostala na uherský trůn jako žena uherského krále Ondřeje, třetí dcera, Elisabeta, se octla na norvéžském trůně jako žena krále Harolda.
Těsné styky se udržovaly zejména se severozápadní Evropou, t. j. se Skandinávií. Už v starších skandinávských pramenech nacházíme zprávy o tom, jaké odměny dostávali Varjagové, sloužící v Novgorodě. Ještě za doby kyjevského knížete Jaroslava v 11. stol. označují skandinávské ságy varjažskývliv v Kyjevě zaznačný. Za doby knížete Jaroslava (1019—1054), jehož prvá žena (Indigerda) byla dcerou švédského krále Olafa, a druhá (Anna), byzantskou kněžnou, žil v Kyjevě ve vyhnanství norvéžský král Olaf se synem Magnusem, vyhnaní z Norvéžska dánským králem Kanutém; s ruskou pomocí se mohl Magnus opět vrátiti na norvéžský trůn. Na dvoře Jaroslavově žil jistou dobu s družinou Islandanů i norvéžský králevic Garald, budoucí norvéžský panovník. Když r. 1016 dánský král Kanut se zmocnil Anglie, angličtí králevicové Eduard (pozdější anglický král) a Ethelred nalezli útočiště rovněž v Kyjevě. Ani smrt knížete kyjevského Jaroslava r. 1054 a církevní schisma z téže doby nepřetrhly příbuzenských a politických svazků Kyjeva s Evropou. Synové, vnukové a pravnukové Jaroslavovi postupovali v jeho šlépějích; syn Jaroslavův Izjaslav byl Ženat se sestrou polského krále Kazimíra, Vladimír Monomach
56
57
měl za manželku Gidu, dceru anglického krále, syn Vladimíra Monomacha, Mstislav, žil v manželství s dcerou švédského krále Christinou.
Jpk v 12., tak po£. 13. stol. se příbuzenský poměr mezi kyjevským knížecím rodem a evropskými dynastiemi stále udržoval. Ž polských králů žili v manželství s ruskými kněžnami: Boleslav Křivoústý, Boleslav IV., Mě-šek III., Konrád a Boleslav Mazověcký, z panovníků uherských: Koloman, Gejza II., Štěpán III. Pokud jde
0 vztahy mezí dynastií českou a ruskou, máme zprávy, že už Vladimír Sv. byl ženat dvakrát s českými kněžnami. Čilé byly styky mezi Přemyslovci a rodinou Vladimíra Monomacha v 12. stol., kdy jedna větev Rurikovců se spříznila s českou dynastií a čeští Žoldnéři vstupovali do ruských služeb. Teprve od tatarského vpádu do Evropy v 1. pol. 13. stol. spříznění ruských knížat s ostatními evropskými dynastiemi se stávalo řídkým.
Všechny tyto příbuzenské vztahy neměly sice vlivu bezprostředního na vývoj ruského života, nicméně po-máhaly k tomu, že oblast východoslovanská se začleňovala stále více do kruhu evropského světa a že nabývala stále většího významu v mezinárodním evropském ruchu, stávajíc se součástí celoevropského vývoje. Přispívaly k tomu jistě i obchodní a hospodářské vztahy kyjevské Rusi s ostatní Evropou. Kyjev, ležící na důležité vodní
1 suchozemské cestě a obývaný početnou cizineckou kolonií nĚmecko-polsko-řecko-židovskou,bylvlO.—12. stol. místem, na nĚmž se zprostředkovala výměna zboží mezi evropským západem a východem, severem a jihem; udržoval obchodní styky s Byzancí, balkánskými zeměmi i s Polskem, s Uhrami, českými i německými zeměmi (zejména s Reznem, které mělo v 12. stol. v Kyjevě svůj
vlastní obchodní úřad). Z nejstaršího ruského letopisu máme zprávy o českých a ruských obchodnících na dolním Dunaji (k r. 969) a podle zprávy arabské Ibrahima ibn Jakuba přicházeli ruští obchodníci už koncem 10. stol. do Prahy. Podobný obchodní ruch jako v Kyjevskú nacházíme od 10. stol. také na ruském severozápadě na druhém konci důležité dněprovské dráhy, kde Novgorod a Pskov byly důležitými středisky hansovního obchodu. Obchodní výměna se dála za pomoci mince cizí. Tak v nalezištích ze 7.—9. stol. nacházíme mince arabské, byzantské a normanskoskandinavské. Jinak platidlem byly i drahé kožešiny, zejména kůže kuní, veverčí a popelicí; časem se objevovalo i kovové platidlo, t. zv. hřivna, vahou svou velmi kolísající; za vlády knížete Vladimíra v 10. stol. se objevila stříbrná a zlatá platidla razítkovaná s obrazem knížete a jeho rodovým znakem (tŕízubem), který potom Ukrajinci za I. světové války přijali za svůj státní znak; ale jinak kožešinná platidla zůstávala dlouho, zejména ve vnitřním obchodě, hlavním prostředkovate-lem obchodní výměny, která podstatně přispěla k růstu hospodářské síly kyjevského státu. Všichni pozorovatelé jeho života 10.'—12 stol., ať už nejstarší ruský letopisec, či Adam Bremský, Thietmar merseburský či polský kronikář, t. zv. Gallus, prohlašují Kyjevsko za zemi bohatou a kulturně rychle vyspívající; teprve vpády asijských kočovníků do jižní Rusi od konce 11. stol., ve stol. 12.—13. měly přerušiti tento nadějný rozmach mladého východoslovanského státu a jeho hlavního střediska.
Zapojujíce se do celoevropského života ruská knížata 10. stol. jevila i snahu posunouti státní hranice co možná nejdále na západ, kde původní východoslovanské osídlení sahalo v 10. stol. až k východním hranicím země krakov-
58
59
ské a v středních Karpatech se přelévalo na jižní uherské úpatí. V jednom dokumentu vdovy po polském knížeti Měškovi Starém (zem. r. 992), Ody, se praví o hranicích Rusi, že se táhnou až do Krakova a týž dokument, Jakož i kronika Thietmarova líčí dále, že ruské hranice se dotýkají osídlení Prusů. Než postup ruský na západ byl zastaven opačnou polskou kolonisací smérem na jihovýchod, která se stala charakteristickou pro celý další vývoj polského státu. Setkání dvou protichůdných kolonisací na přítocích Visly (Weprzy a Sanu) vedlo k prvému období polsko-ruských bojů v 10.—11. stol. První jejich průběh přinesl úspěch straně ruské a r. 981 podle zpráv nejstar-šího ruského letopisce ruský kníže Vladimír obsadil hrady červeňské (Přemysl, Červeň a j.). Obsazením těchto opevnění se ruská říše dostala do sousedství s říší českou, která v 2. pol. 10. stol. sahala, jak svědčí Kosmas a vlastně lis-' tina pražského biskupství z r. 1086, mluvicí o hranicích východních pražské diecése a tím i českého státu okolo r. 973, daleko za Krakov. Sousedství Čech a Rusi trvalo však jen krátkou dobu; jednak proto, že Čechové pozbyli záhy, už koncem 10. stol., Krakovská, jednak proto, že i kyjevská Rus ztratila brzy své posice na Sanu. Polský kníže Boleslav Chrabrý využil sporů mezi Rurikovci a dobyl hradů červeňských r. 1019. Války s Poláky vedené po smrti Boleslava Chrabrého (r. 1025) v 1.1030—31 vrátily sice Rusi hrady červeňské opět, ale území jejich zůstalo už napořád spornou oblastí mezi oběma slovanskými celky. Po rozkladu kyjevského státu spočinula všechna tíha zápasu o poříčí Sanu a o hranici mezi Poláky a východními Slovany na haličských knížatech Rostisla-vicích. Spor byl rozřešen na několik staletí ve prospěch polský, když se celá haličská Rus dostala v 1. pol. 14. stol.
do držení polských králů. Tento polský úspěch se stal počátkem dalších pokusů o expansi směrem jihovýchodním do východoslovanského prostředí a osudnou událostí ve vývoji východoslovanského světa.
Do doby Jaroslavovy (1. pol. 11. stol.) náleží také posílení ruského vlivu na severozápadní hranici. Tažení Jaroslavovo do Litvy v 40 letech 11. stol. jsou prvními pokusy Rurikovců o zastavení litevské expanse na jih. Výprava k baltickému pobřeží v 30 letech a založení Jurjeva v Pobaltí v 1. pol. 11. stol. měla za cíl posílili severozápadní hranici kyjevského státu v prostředí estonském. Vojenské akce obyvatelů novgorodských r. 1032 a knížete Vladimíra r. 1042 na území, ležící mezi Ladogou a severní Dvinou, posilovaly vliv novgorodské oblasti na severu.
Vzhledem k tomu, že kyjevská Rus neměla pevných hranic přírodních, že se rozkládala v rozsáhlé a se všech stran otevřené rovině, nebylo ovšem možno ani udržeti trvale vnitřní soustředění jednotlivých provincii ani vymeziti pevné hranice proti okolním sousedům, Polákům a Litev-cům zejména. Ačkoliv Rurikovci ovládali horní a střední toky řek Dnčstru, Bugu, Dněpru, Dviny, nedovedli zlskati ústí těchto říčních cest; na východní straně byli nuceni stále více ustupovat! tlaku nojnádských národů, na západě tlaku Litevců a Poláků; životní síly východního Slovanstva se tak vyčerpávaly už ve starší době na několika stranách.
Vnitřní politický vývoj 11.—12. stol.
Vývoj východoslovanských dějin 11.—12. stol. je příznačný, nepřihlížíme-li k vztahům k západním sousedům a k západní Evropě, dvěma rysy: a) vnitřními spory v roz-
G0
61