e vhodně objektivní podmínky, t. j. přes hospodářskou zralost k revoluci, se mladá třída nakazí rozkladem staré a místo nového řádu po vítězném sociálním převratu nastane degenerace, zvrat společnosti. Takový je i běh dějin ruských. Je velikou zásluhou profesora dějin na moskevské universitě, Michajla Nikolajeviče Pokrovského, že obraz vývoje Ruska podal — v knize, kterou tu předkládáme v českém rouchu —■ tak plastický a srozumitelný nejširsím vrstvám. Rozvíjí před námi skutečný, pravdivý průběh ruské historie, dosud tak tajemné a skreslované. Pravěká rodová soustava ruských plemen se rozpadává změnou výrobních poměrů, vzniká soukromé vlastnictví, společnost se rozděluje ve třídy, vyrůstá šlechta. Hospodářské poměry určují moskevská knížata za tvůrce moskevského státu, který se pak rozvíjí, tu volněji, tu rychleji-Ukazují se v pravém světle zásluhy a činy vládců, vychvalovaných oficiálními dějepisci, odhaluje se tvář ruského pravoslaví, dílo Petra Velikého se objevuje v pravém měřítku. Vidíme pozvolna vyrůstat ruský kapitalismus a měštáctvo, slabé proti absolutistickému feudalismu. Rychlým spádem ubíhá pásmo historických dějů, až se v XIX. století rozroste v rozlehlý obraz hospodářských a sociálních poměrů, zesilování imperialismu a růstu proletariátu. Události spějí tu oklikami, tu zase přímo ke krachu feudálního Ruska, k rusko-japonské válce a prvnímu revolučnímu nástupu dělnictva roku 1905. V nastalé reakci i sbírá proletariát síly k novému útoku, který světová válka urychlí. Svetodejinným rokem 1917, vítěznou Říjnovou revolucí se kniha Po-krovského uzavírá. Kéž tato kniha přivede co nejvíce čtenářů k vědomí, kde je jejich pravé místo ve společenském dění. Tak splní nejlépe své nejvlastnějši poslání, Junius. U v o d VŠEOBECNÉ PONĚTÍ O DĚJINÁCH Proč potřebujeme znát minulost? Proč se zabývat tím. co se událo před 10, 100. 1000, 10.000 lety? Není užitečnější, obcznámiti se jak náleží s tím. co se děje nyní, co je kolem nás, na čem závisí náš život? Zabýváme se minulostí právě proto, abychom pochopili to, co se děje dnes. Na světě se všechno vyvíjí, t. j. všechno se mění. Před sla miliony let byla země velikou žhoucí koulí, obklopenou parami, nebylo na ní života, nemohlo být. Před desetimiliony let se na zemi zrodil život. Před několika miliony let bylo na zemi už hojne rostlinstva, ohromné lesy, spousty všelikého živočíšstva, ve vodách i na souši. Ale tehdejší svět se ani trochu nepodobal nynějšímu, všechno, co je na něm dnes, se z něho vyvinulo nepřetržitými změnami. Nynější rostliny, nynější živočichové jsou potomky rostlin a živočichů, žijících přeď miliony let- Jak se to všechno událo? Ne náhodně, nýbrž podle určitých zákonů. Ovšem, budeme-li pozorovat život nynější, pak těch zákonů, t. j. pravidel těch změn, nezjistíme. Dokud lidé nestudovali pradávné minulosti země, dokud neobjevili zkamenělých pozůstatků živočichů í rostlin, žijících před miliony let, věřili učenci, že celý nynější svět byl odjakživa takový, a že byl stvořen najednou. Ještě před sto lety se lidé smáli nemnohým badatelům, kteří tvrdili opak. Učenci ti tvrdili to, co se dnes zdá přirozeným, totiž, že život na zemi se postupně vyvinul během nespočetných let. Pozorováním zbytků pravěkého rostlinstva i živočistva, zasypaných před dávnými věky a tak zachovaných, se ukázalo, jak se udály přeměny. Pověst o stvoření světa v sedmi dnech zmizela beze stopy. Dnes nevěří nejen vědec, ale ani člověk jen poněkud vzdělaný3 že rostlinstvo i živočíšstvo bylo vždy takové, jaké je dnes. Každý ví z knih (a kdo žije ve velikých městech, může to vidět v museích), že se pravěké rostlinstvo a živočíšstvo nepodobalo nynějšímu, že se svět neustále měnil během dlouhých věků a že se mění i nyní a bude se měnit. Toť přírodní zákon. • Ale, učení o tom, že svět se neměnil a že všechno vzniklo najednou, bylo dlouho podporováno vědci i laiky a ne jen tak pro nic za nic, ani z nevědomosti. Byloť velmi prospěšné mnohým lidem. Neměni-li se na světě nic, nemění se ani lidská společnost. I ta byla utvořena pro vždy takovou, jakou je, takovou vždy byla a vždy bude. Tak se učilo dříve. A proč měli lidé myslit, že lidská společnost byla vždy jaká je? Protože to prospívalo těm, kdož měli v minulé společnosti všechno pohodlí. Ti, kteří vždy vládli, kteří byli bohatí, chtěli věřit, že to takové musí být navždy, že bohatí a vzdělaní budou vždy navrchu, ale lid, dělníci, rolníci, že budou na ně pracovat, budou jim sloužit. I snažili se přesvědčit sebe samé, hlavně však podrobené dělníky a rolníky, že to takové musí být že to nejde jinak. Studiem minulosti země, minulosti živočišstva a rostlinstva, zkoumáním geologickým i paleontologickým odstraněna pověst, že svět byl stvořen naráz a že se nemění, dějiny a archeologie zase odstranily druhou pověst, že lidská společnost vždy byla taková jako dnes a že.takovou vždy bude. Člověk se měnil a bude se měnit jako všechno ostatní. Jeden společenský řád vzniká, druhé řády zanikají, a tak se to opakuje. Konců těchto změn nedohlédneme, ani si jich nedovedeme představit. Jestliže však budeme změny ty pozorovat po desetiletí i staletí, poznáme, že jsou pravidelné, poznáme jejich zákony. I když si nedovedeme názorně představit, co se stane s lidskou společnosti během několika tisíciletí, přece můžeme poznat, jak, jakými způsoby »e bude lidstvo měnit v těch tisíciletích. Kdo vidí do budoucnosti, ten ji'ovládá, neboť předvídáme-li ji, můžeme se podle toho zařídit — můžeme udělat opatření, abychom se vyhnuli budoucím neštěstím a co nejlépe využili toho dobrého, které nám budoucnost přinese. Vědět, toť předvídat a předvídat znamená mít moc, či ovládat. Proto znalost minulosti nám dá vládu nad budoucností. Vida, proč třeba znát minulost. Lze-li zjišťovat pravidelnost změn lidské společnosti jen pozorovaním jich po dlouhou dobu, neznamená to, že máme začít od nejstarších dob. Můžeme pozorovat i obráceně. Pravidelnost přeměn lidské společnosti lze zjišťovat snáze, postupujeme-li od přítomnosti do vzdálené minulosti. Podívejme se, co se děje nyní. Nyní je po celém světě revoluce: dělníci se pokoušejí svrhnout měšťáckou vládu, t. j. vládu těch. kdo dělnictvo vykořisťují, kdo žijí na jejich účet, nutí je pracovat co nejvíce a platí jim za práci co nejméně, strkajíce do kapes celý rozdíi mezi cenou toho, co dělník vyrobil a mzdou, kterou za to dostane. Ale, vykořisťuje se snad jen dnes, jindy vzdělaní a bohatí prostého lidu nevykorisťovali? Ne, vykořisťovalo se vždy. Než vznikl nynější řád měšťác-ké společnosti, s jeho továrnami, závody, bankami, železnicemi atd. byla feudální společnost, bylo nevolnictví. Tehdy továrníci nebrali dělníkům všechno, co vyrobili, dávajíce jim za to pár grošů, ale velkostatkáři brali sedlákovi plody jeho práce, neplatíce mu za to nic. Bouřili se tehdy vykořisťovaní proti vykořisťovatelům? Byly tehdy revoluce, podobné nynějším? Byly, ale neměly úspěchu. Proč? Protože sedláci se nemohli sjednotit, sorganisovat se, t. j. utvořit celek, jednající podle 8 společného plánu. A proč ne? Proto, že sedláci pracují každý na svetn, jen zřídka si pomáhají, a když prodávají co z půdy vytěžili, stanou se konkurenty. Čím méně je na trhu ovoce, sena, obilí atd. tím je dražší a tím výhodněji může sedlák prodat. Čím je trh plnější, tím je všechno levnější a sedlák dostane za své výrobky méně. Proto si sedlák neuvědomuje, že všichni mají držet za jeden provaz, že jsou jeden s druhým spojeni, proto nemohla vzniknout u nich tak zvaná solidárnost. Naproti tomu dělníci pracují v továrně pospolu, bok po boku, a pomáhají si navzájem při práci. Samotný dělník nemůže udělat nic bez druhých, jeden musí pomáhat druhému. Tak se u dělníků vyvíjí solidárnost, které se sedlákům nedostává. Proto se dělníci organisují lépe a snáze, než sedláci. Proto i dělnické revoluce jsou silnější, sjednocenějsí než selská povstání v minulosti. Sedláci se nemohli vypořádat se svými vykořisťovateli. Jejích povstání se nikdy nepodařila. Sedláci se také nikdy nedostali k vládě, kdežto dělníci už vládnou v jedné z největších zemí na světě, v Rusku a chystají se k tomu v četných evropských zemích. Tak tedy, pozorováním toho, co se děje dnes nebo toho, co se dálo poměrně nedávno, poznáváme pravidelnost v dějinných změnách, totiž, že dšjiny dělají lidé určitého zaměstnání, a že se mění podle toho, která třída společnosti je dělá, t. j. která provádí ty ony společenské změny. Vidíme, že když se národ skládal ze sedláků, byly dějiny jiné než jsou nyní, kdy v čele hnutí jsou dělníci. A nyní: jak se tvoří třídy? Proč dříve dělali všechno sedláci, proč tehdy přicházelo ze vsi, kde každý pracoval na svém, nejen obilí, len a vlna, ale také obuv a oděv,-což vyráběli řemeslníci, každý seděl ve své komůrce, pracoval doma, kdežto my máme ohromné továrny na obuv, ohromná skladiště hotových oděvů atd? To proto, že tehdy musil člověk dělat všechno vlastníma rukama. Strojů nebylo, nebo jen pořídku. Byly jen stroje, pohybované vodou, na př. mlýny, ale těch bylo málo. Až před 200 lety začal člověk dělat stroje pohybované zprvu parou, později elektřinou a plynem, jako jsou výbušné motory a pod. Stroji bylo možno vyrábět nejrozmani-tější věci v mnohém větším množství, mnohem rychleji než dříve. Jeden příklad stačí: dokud se bavlna čistila ručně, potřeboval se na očištěni jediné libry celý den, nyní, kdy sc čistí strojem, může jeden dělník očistit za pracovní den 100 liber bavlny. Jakmile byly stroje, nevyplácelo se už pracovat ojediněle, poněvadž nebylo možno dát stroj každému dělníkovi zvlášť a tak se kolem strojů začali dělníci kupit v celých houfech. Vznikla velkovýroba, vznikly továrny. Vlastníci těch strojů, zaměstnavatelé čili měšťáci se stali pány všeho. Za to, že dělníkovi umožnili pracovat u strojů, odnímali jim všechno, co vyrobili, a bídně jim za to platib, jak jsme již pověděli. Tak vznikla dělnická třída, která pracovala ne už doma, ale v cizím domě, a ne vlastníma rukama, ale se stroji, které dělnictvu nepatřily. Vznikl proletariát. Čím možno vysvětlit vznik té oné společenské třídy? Způsobem hospodářství. Dříve bylo hospodářství drobné, každý pracoval sám — to byl jeden druh společnosti. Potom začali pracovat pohromadě 9 I a vznikl jiný druh společnosti. Základem společenských změn je tedy změna hospodářství, změna ekonomická. Proč se člověk zabývá hospodářstvím? To je každému jasné, nad tím nemusíme dlouho hloubat. Pochopíme to, podíváme-li se, co dříve vyráběli sedláci a co se nyní vyrábí v továrnách. Selské hospodářství produkuje chléb, maso, vlnu, len, zkrátka suroviny, jichž potřebujeme k jídlu a k odívání. V továrnách se z masa dělají konservy, vyrábí se tam oděv a obuv — zkrátka, dělají se ze surovin výrobky, kterých můžeme lépe upotřebit. Všechno to konec konců slouží k udržení života. Člověk hospodaří proto, aby mohl žít. Toho nemusíme vysvětlovat ani dokazovat, to ví každé malé dítě. Jestliže však základem všech dějinných přeměn jsou přeměny hospodářské, znamená to, že člověka nutí pracovat jeho potřeby, jeho hmotné potřeby, jeho pud, zachránit se před hladem a zimou. Tak tedy základem činnosti člověka a jeho dějin jsou hmotné potřeby. Proto se vysvětlení dějin, které tu podáváme nazývá dějinným materialismem. Takto začala chápat dějiny nejprve společenská třída, která si první uvědomila, že dělníci mají společné zájmy a která nyní vede revoluci. Materialistické pojetí dějin je proletárske pojetí. Dříve, pokud výchova byla v rukou měšťáctva. t. j. v rukou třídy, která vládne výrobními prostředky, továrnami, podniky, železnicemi, půdou atd., zkrátka, která je živa vykořisťováním druhých, byly dějiny vysvětlovány jinak. Totiž: všechny změny, udavší se v lidské společnosti, byly vysvětlovány změnami, v myslích lidí, vládnoucích a bohatých. Vykládalo se to na příklad tak, že dříve lidé nepřemýšleli, proč a jak vznikl ten onen společenský řád a beze všeho se mu podřizovali. Tehdy nebylo revolucí. Potom se objevili lidé, kteří začali společenský řád kritisovat, totiž nacházeli na něm všelijaké nedostatky, a ti vzbudili v širokých vrstvách pochybnosti o správnosti panujícího pořádku. Lidé se dali přemluvit těmi agitátory a poštívači a začali se bouřit. Tak, podle měšťáckého názoru, začaly revoluce. Zkrátka měšfáctvo si to představovalo v dějinách jako v továrně nebo v obchodu: zaměstnavatelé přemýšlí, vymýšlí, rozkazují, dělníci a zřízenci poslouchají. Tento názor je na první pohled nesprávný. Vždyť, kdyby nebylo toho, o čem jsme mluvili výše, kdyby vykořisťovatelé dělnické třídy, kapitalista, nepřipravovali dělnictvo o plody jeho práce, nebo kiyby mu za ně platili tolik, zač stojí, mohl by nějaký agitátor pobouřit dělnickou třídu? Kdyby se agitací, slovem nebo písmem mohlo vyvolal vzbouření, pak by se mohlo vyvolat v každé třídě, a mohlo by se pobouřit měšťáctvo tak snadno jako dělnictvo. Ba, měšťáctvo by se mohlo pobouřit snáze, protože jsouc vzdělanější jc agitaci přístupnější. Proč agitace působí právě na třídu nejchudší a nejnevědomější a proč vzdělané měšťáctvo je všude proti revoluci, proč nedá nic na agitátory, proč se od nich odvrací? Protože tato agitace měšťáctvu neprospívá, kříží jeho hmotné zájmy. Hájíc svých hmotných zájmů, svého práva, sedět na cizích zádech, pěkně hodovat a pít, bydlit v krásných domech atd. měšťáctvo nejen že neposlouchá agitátorů, ale padne-li mu nějaký do rukou, zastřelí ho nebo pověsí, a hrozně se brání proti dělnictvu, usilujícímu o lepší život. Tak tedy, za prvé, je hýblem, dějin třídní boj, boj tříd porobených, vykořisťovaných, rolníků a dělníků s třídami porobujícími a vykořisťujícími — se statkáři a měšťáky. Za druhé, hýblem třídních bojů jsou hmotné zájmy, t. j. konec konců potřeba člověka jíst, pít, odívat se, ohřivat se atp. Lidé chtějí, aby se tyto potřeby ukojo-valy co nejspravedlivěji, t. j. aby se všechny pozemské příjemnosti rozdělily mezi všechny spravedlivě, t. j. podle potřebnosti jednoho každého. Nuže právě o to usilují socialisté. Z uvedeného vidíme, že můžeme pochopit nejen přítomnost z minulosti, ale i minulost z přítomnosti, ovšem pod podmínkou, že pozorujeme značný časový úsek. Neboť, jestli se všímáme jen toho, co se děje kolem nás, nevidíme tříd, vidíme jen jednotlivce, a pak ovšem snadno uvěříme, že dějiny dělají jednotlivci. Chceme-li poznat dějinný pochod, t. j. historické dění v celku, musíme mít od něho odstup, musíme se na něj podívat se strany. Dějiny se neustále rozvíjejí, t. j. lidská společnost se postupně a pravidelně vyvíjí. Nejbližším cílem tohoto vývoje, cílem, který můžeme už vidět, je socialismus, t. j. převzetí půdy a jejích produktů, všech výrobních prostředků, továren, podniků atd. i dopravních prostředků, železnic atd. těmi, kdož pracují. Toť nejbližší cíl. Tím ovšem vývoj lidské společnosti nekončí. Co bude dále, jak se bude vjvíjet socialistická společnost, toho ještě vědět nemůžeme. Až však budou dobře, přesně známy zákony vývoje lidské společnosti} budeme moci předpovídat běh lidstva nejen v nejbližší době. ale i deset, sto let napřed. Ale, co bychom se zabývali něčím tak vzdáleným, všimněme si raději toho, co je nyní a co bylo. Pověděli jsme výše, že základem vývoje lidské společnosti je vývoj hospodářství, t. j. zápas člověka s přírodou o život, boj za kus chleba i o teplý kout atp. Je zřejmé, že boj ten závisí především na přírodním prostředí, obklopujícím člověka. Chceme-li porozumět pochodu dějin, t. j. způsobu, jímž se vyvíjejí dějiny v jednotlivých zemích, musíme si zřetelně představit přírodní podmínky té oné zemé. Všimneme-li si, jak jsou po zeměkouli rozděleny vzdělané i nevzdělané, kulturní i nekultúrni národy, uvidíme, že nejvzdělanější národové obývají zemědíly s mírným podnebím, kde není ani příliš horko ani příliš chladno. Naopak zase nejdivočtější národové jsou v nejhorčejších krajinách, kde snad není ani možné pravidelné hospodářství pro veliký žár, neho v zemích nej-chladnějších. Nejprimitivnějšími plemeny, nejbližšími člověku, jakým byl před stotisíci lety, jsou jednak Eskymáci, bydlící v polárních končinách, kde není rostlinstva, kde se možno živit jen rybolovem a lovem zvěře a na druhé straně plémě Veddachů na ostrově Cejlónu, téměř na samém rovníku a tak zvaní trpaslíci ve střední Africe. Jedni i druzí žijí v mí- mm Ovšem, hospodářství se může dařit i v horkých krajinách pod imým rovníkem — ovšem ne v nížinách, ale vysoko y horách, kde je íladněji. Tak Evropané objevili v Jižní Americe velmi vzdělaný národ n k ů s vyspělým zemědělstvím, umělým zavlažováním atd. v oblasti, de je nyní stát Ecuador. Žili ve výši 2—3 km nad mořem. Musíme ledy ocitat nejen s polohou území — je''' v horkém nebo chladném ;měpásu — ale i s jeho výší nad mořem, je-li v horách nebo ■ nížinách. Příroda nepůsobí na hospodářství jen podnebí m. Někdy se ta ■ ona zvláštnost hospodářství vysvětluje na př. tím, pěstuje-Ii se to ono domácí zvířectvo. Některá plemena na nejzazšírn severu Evropy Asie se živí s o b jk.■'■kteří jim dávají maso nebo kůži či surovinu na ástroje (parohy)-aÄ-rTato plemena se stěhují za stády polodivokých >bů, nedostatek jich znamená smrt hladem celých rodin, ne-li celého mene. Takové jé to nejen u divochů, ale i u národů vzdělaných: blaho-i ft obyvatelů západní Francie na pobřeží Atlantického moře závisí až i osud velmi na sledích, kteří přicházejí v celých houfech k pobřeží, de je obyvatelstvo loví. Ale ne každého roku je jich hojnost: to však pro francouzské rybáře pohroma jako pro ruského sedláka júroda. '}'■ Ovšem, nesmíme si představovat, že řečené vlivy byly vždy a všude sljejné. Ne, lidé se mění, a podle toho se mění i jejich vztahy k přírodě. Na příklad, pro praobyvatele ruské roviny, neznající železných nástrojů ! yl les překážkou, téměř nepřekonatelnou. Prosekat se jím bylo velmi i btížné. Projiti lesem bylo událostí, na kterou ještě dlouho vzpomínali, s se zdál strašným místem, plným příšer. Proto se obyvatelé Ruska ržeh v oněch dobách na pomezí lesa, na hranici mezi lesem a stepí, le tu přišli do středního Ruska noví obyvatelé — Slované. Přinesli si lezné sekyry. Když se při vykopávkách najdou zůstatky slovanského iidlcní, na př. hřbitovy a pod. poznají se hned podle železných sekyr, jleznou sekyrou si člověk prosekal houštinu, vykácel les, postavil si :evěnou chýši. Co bylo dříve postrachem, stalo se nyní hlavní oporou tiského hospodářství, ježto první hospodářství přistěhovalců bylo lesní, abývali se hlavně sbíráním medu divokých včel, lovem na kůži a maso voké zvěře, vzděláváním lesních polí. Vymýtili, pokáceli les. vypálili, jpel byl znamenitým hnojivem, potom tam zašili obilí, a na konec je ižali. Tak bylo celé tehdejší hopodářství úzce spojeno s lesem. Uvedené je příkladem, jak se mění vztahy člověka k přírodě se něnou způsobu jeho Života. Jiný příklad, ještě výstižnější. Když první TopStí vystěhovale! přišli do Ameriky, našli tam domorodce, rudo->zce, zabývající se lovem. Několik málo plemen se potulovalo ohrom->u stepi a honilo zvěř. Jiným se nezabývali. Objevili se v Americe • vropane — a do dvou set let se místo stepi, po níž se proháněly >ufce lovců, objevil'jeden z nejcivilisovanějších států, se znamenitým -■anedelstvim, s ohromnými továrnami, se železnými drahami atd. Dnes (! ou Spojené státy zemí, která svou technikou, t. j. svým způso- bem hospodaření je snad první zemí na světě. Vidíte, co se stalo, když se do Ameriky, kde její praobyvatelé dovedli jen lovit zvěř, přišli Evropané a přinesli evropskou kulturu, t. j. evropské zvyky a způsoby práce. Když se po těchto všeobecných příkladech vrátíme k Rusku, jehož dějinami se budeme nyní zabývat, uvidíme, že přírodní podmínky východoevropské roviny, kterou zabral ruský národ, jsou velmi drsné. U nás je dloubá zima a kratičké léto. Proto se polní práce provádí jen krátkou dobu. Ve středním Rusku zorají, zašijí, požnou atd. během pěti měsíců. Srovnáme-li naše poměry s Německem, vidíme, že tam možno pracovat na poli sedm měsíců, t. j. větší část roku možno využít pro hospodářství, zatím co u nás v Rusku větší část roku nelze na poli délat nic. A pustíme-li se ještě dále na západ, do Francie, na pobřeží Atlantického moře, najdeme tam podnebí, které umožňuje pracovat člověku i v zimě, zkrátka po celý rok. Tak bretónskym sedlákům i zahradníkům v Paříži roste stále něco, po celý rok, mají tam ovoce letní i zimní. Snadno se dovtípíme, že v zemích, kde možno pracovat na poli celičký rok vynáší zemědělská práce více, než tam, kde se pracuje jen menší část roku. Poněvadž máme podnebí drsné, vyvíjelo se ruské zemědělství pomaleji než v druhých zemích, položených příznivěji. Je zřejmé, pokud se ruský národ zabýval téměř výlučně zemědělstvím, že Rusko zůstávalo daleko za jinými. Začalo je dohánět až když se v Rusku začal objevovat průmysl, až se tam objevily továrny a podniky. Ty mohou zpracovávat i surovinu přivezenou, t. j. nejen to, co se rodí v Rusku, ale i to, co se přiveze z daleka. Naše továrny na kartoun zpracovávají bavlnu, vyrostlou v Turkestanu nebo v Amprice. Tak tedy obchod s průmyslem neobyčejně urychlují hospodářský vývoj, a dělaji jej nezávislým na přírodních podmínkách. Musíme upozornit, že i ruský obchod se vyvíjel v poměrech nepříznivějších než země středoevropské. I dnes je nejlepší obchodní cestou voda. Nejlepší spojení mezi světadíly je moře. A dokud nebylo železnic, bylo i jedinou cestou. Obchodovat ve větším rozsahu bylo možno jen po moři, po souši se mohlo dopravovat jen málo zboží a jen velmi vzácné, neboť doprava na koních ze země do země přišla hodně draho. Takové je to podnes. Nečítajíc drahoty nyní po válce, kdy stojí desetkrát vice nechat se dovézt domů drožkou, než jet hodně daleko drahou. Opakuji, dokud nebylo železných drah, bylo nejvhodnější a nej-levnější dopravní cestou moře, většinu zboží bylo možno dovážet jen po něm, a tak si můžeme vysvětlit, proč se průmysl i obchod vyvinuly nejdříve v těch evropských zemích, které měly k moři nejsnažší přístup. Nejdříve se začínají rozvíjet země kolem Středozemního moře, do jejichž břehů se moře zarývá, Řecko a Itálie, později země jako Anglie, ležící na ostrovech, či Holandsko, které je tak úzce spojeno s mořem, že na některých místech teprve nedávno z moře vystoupilo, byvši jeho dnem. a na jiných místech bylo zase poměrně nedávno zalito morem, takže se tam souše a voda neustále střídají. Rusko je hodně obklopeno mořem. 13 Jenže střední Rusko, kde bylo hlavní dějiště ruských dějin, je od nej-bližšího moře vzdáleno na 600—800 km, a to ještě nejbližší moře, východní část Baltického i Bílé moře, záliv severního Ledového moře v zimě zamrzají a nelze se po nich plavit. Nezamŕza Černé moře na jihu Ruska, ale to je od středního Ruska ne 600—800 km, ale téměř 1000 km. Ná jih Ruska sice teče několik velikých řek, Dněpr, Don, Volha, ale ty jednak v zimě zamrzají, jednak na hlavní z nich, na Dněpru, jsou peřeje, které brání plavbě, a největší řeka, Volha, neteče do moře, ale do jezera, kterému sice říkají Kaspické more, poněvadž je ohromné, ale je to moře vnitrozemské. To všechno bylo příčinou, že ve středním Rusku se obchod a průmysl i zemědělství vyvíjely nesnadněji než v jiných zemích. Rusko v tom začínalo obtížněji, ale jakmile jednou začalo, předhonilo — jak uvidíme — jiné země, neboť obchod a průmysl vyvolávají nové a nové úspěchy vědy a techniky. Tím se urychluje hospodářský vývoj a umožňuje člověku, aby se nejen bránil nepříznivým přírodním podmínkám, ale také přírodu ovládl. Uvedeme příklad, jímž zakončíme náš výklad. V severní části Afriky je saharská poušť. Pokud tam žili kočovní Arabové, nebylo tam možné zemědělství, jen místy, kde byla voda. vznikly oasy. Ale těch bylo málo. Když severní Afriku zabrali Francouzové, přenesli tam i svou techniku. Začali v zemi vrtat a brzy objevili na Sahaře vodu; je sice hodně hluboko, ale artézkými studněmi, několik set metrů zhloubi se možno k ní přece dostat. Vodou z artězkých studnic zařídili Francouzové umělé zavlažování a tak vznikly četné umělé oasy. osázené fíkovníky.. s bohatou úrodou. V oněch končinách jsou fíky snad nejhlavnější potravou, nahrazují Arabovi všechno, chléb i maso, atd. A tak se evropské technice podařilo udělat kvetoucí zahradu z míst, o niehž se myslilo, že zůstanou věčně pouští. Druhý příklad je ještě novější a přesvědčivější. Nové vědecké objevy umožnily lidem osázet místa, kde dříve nic nerostlo, a zavádět i úplně nové druhy" rostlinstva, jichž dříve neznali. Tak americký vědecký zahradník, Burbank, vypěstoval novou odrůdu vlašského ořechu, který vyrostl a vyspěl za 14 let, to jest dvakrát rychleji než obyčejný, vypěstoval slívy bez pecek, maliny i jahody na půl decimetru zvýši. To všechno provedlo ne několik pokolení během staletí, ale jediný člověk, užívající všech vědeckých prostředků během svého života. Tak tedy člověk závisí na přírodě, a dějiny plynou pomaleji nebo rychleji, ppdle toho, v jakých přírodních podmínkách ten či onen národ žije. Příroda však nevládne člověkem neomezeně. S přírodou se může člověk vyrovnat, příroda není základem jeho hospodářství, Tím je lidská práce: ěím je dokonalejší, čím vytrvalejší a umnější, tím méně závisí člověk na přírodě. Není nesnadno předvídat, že v budoucnosti, až se věda a technika zdokonalí tak, že si toho nedovedeme dnes ani představit, stane se příroda v lidských rukou poddajnou jako vosk, člověk s ní udělá všechno, co bude potřebovat. Část I. PRVNÍ STOLETÍ RUSKÝCH DĚJIN Na ruských rovinách se objevil člověk opravdu v »nepamělných« dobách, kdy přes polovinu těch rovin pokrývala ještě tlustá ledová kůra. Podnebí v Ukrajině bylo tehdy jako v nynější archangelské gubernii, a na jejích tundrách se pásla stáda mamutů, pravěkých slonů, pokrytých dlouhou hustou vlnou. Tyhle mamuty lovil praobyvatel Ruska, živil se jejich masem, odíval se v jejich kůže, z jejich kostí si dělal nástroje. Kromě kostěných nástrojů měl ještě hrubě přitesanou kamennou sekyru a kyj. To byla celá jeho technika. Zbytky tábořiště Oněch lovců mamutů nalezeny v dnešním Kijevu, několik metrů pod úrovní. Z které doby bylo to tábořiště? Jistě několik desítek tisíců let před naší dobou. Byli ti lovci předky nynějšího obyvatelstva evropského Ruska? Podle všech známek ne. Když se měnilo podnebí,*) oteplovalo se, ubývalo ledového příkrovu víc a více, a obyvatelstvo, žijící na jižním okraji ledovce, se musilo stěhovat dále na sever a na východ, do nynější Sibiře, k Ledovému moři. Tam se odstěhoval i mamut a vyhynul. Jeho pozůstatky (někdy i s masem a srstí) se ještě dnes často naleznou v sibiřském ledu. Snad vyhynuli i jeho lovci, beze stopy, snad se jejich potomci potulují dodnes po březích Ledového moře jako dnešní Samojedi i Laponci, kteří se živí ne už mamutím masem, ale masem přeživšího jej mladšího vrstevníka, soba. Za desettisíce let, které od těch dob uplynuly, se snad obyvatelstvo ruské roviny změnilo nejednou. Vedle divochů z kamenného věku nalézáme ještě pozůstatky divochů z věku mědi a bronzu, kteří neznali železa, a polom pozůstatky lidí »žeIezného« věku. Ale snad ani ti nebyli přímými předky nynějšího obyvatelstva. Z pátého století před naším *) Změna podnebí se vysvětluje různými příčinami, hlavně tím, že se dráha /.cíne kolem slunce měnila, tu se prodloužila, tu se zkrátila (byla kruhovitější). Prodloužila-li se, trvala zima déle a léto bylo kratší. Ježto i podnebí bylo tehdy sychravější, napadalo v zimě hodně sněhu, který přes kratičké léto nestačil ro;:tát; tak vznikly ledovce. Čím se podnebí stávalo sušším a oběh země byl kratší, prodlužovalo se leto, ledovce roztávaly a zůstávají nyní jen v polárních končinách a na vysokých horách. 14 15 povrchní pozorovatelé, kteří byli celí zdrceni prvními úspěchy stolypin-ského režimu, beztrestným rozehnáním prvních dvou říšských rad, ponížeností třetí, úplnou libovůlí polních soudů, byli strženi v podivné, úplně protirevoluční nadšení obrazem měšťáckého pokroku, zahájeného Stolypinem. Tito lidé očekávali, že »kapitalistický vývoj vsi bude nezadržitelný a s ním budou zanikat zbytky selského hospodářství.« Netřeba nové »bouře«, ani revoluce k odstranění těch »zbytků«, agrární revoluce je už v Rusku nemožná a dělníkům nezbývá, než hájit svých práv »klidně«. U spisovatelů tohoto druhu — citát, jehož jsem právě užil, je vzat u nebožtíka I. A. Rožkova —: se mísil naivní optimismus, pokud šlo o chování širokých vrstev. Zdálo se jim, že v otevřeném boji je lid nadobro a úplně poražen. Můžeš s ním dělat, co chceš. Zapomínali, že, sedlák začal bojovat o půdu se statkářem ne v r. 1905, ale již r. 1605, a v tom boji neustal, ani když byl stolypinský režim na vrcholu; policejní metody nestačily obrátit věkovitý proces ve prospěch statkáře. Zapomínali, že v Západní Evropě bylo »klidné« rozřešení agrární otázky spojeno s úplným přechodem do měšťáckých kolejí, kdežto Stolypin se nemohl rozloučit ani s okresním hejtmanem. »Nepopírám, že je možná »pruská cesta« (t. j. vítězství velko-agrárníků), psal Lenin v prosinci 1909. ». . . Uznávám, že Stolypinova politika jde ještě o krok dále na »pruské cestě«, a že na této cestě může na určitém stupni nastat dialektický přelom, odsunuj i cí všechny naděje i vyhlídky na»americkou« cestu (t. j. revoluční). Tvrdím však, že takový přelom určitě ještě nenastal . . .«. »Ještě se u nás bojuje. Ještě nezvítězil jeden ze dvou směrů vývoje zemědělství. Přes všechnu krisi nynější (v r. 1905) vystoupí, musí vystoupit »všeobecně de-mokratické« hnutí »malorolníka«, a nedbat toho, by bylo podstatnou chybou.«*) *) Lenin: Sočinenija. XX., c. 1, str. 313; 317, 372 DODATEK JAK A KDO PSAL RUSKÉ DĚJINY PŘED MARXISTY Čtenáři těchto stručných »Dějin Ruska« si jistě chtějí rozšířit vědomosti většími díly v ruských dějinách. Kromě několika málo výjimek máme co dělat s knihami, napsanými měšťáckými vědci. Nesmíme se však domnívat, že se jejich měšťáckost projevuje snad nějakým zkreslením, zamlčením věcí, měšťáctvu nepříjemných a pod., zkrátka nějakým chytráctvím, jemuž možno snadno přijít na kloub. Ne, měšťáctvo má vlastní světový názor, jímž jsou proniknuta všechna díla o dějinách, napsaná měšťáckými vědci. Ti byli hluboce přesvědčeni, že jejich názor je správný, a uplatňovali jej ve svých dílech docela upřímně, nezřídka ani nechápali, že možno dějiny posuzovat jinak, že je možné jiné vysvětlení historického dění. Upřímnost i přesvědčený tón mnohých měšťáckých dějepisců může zmást nejen čtenáře, marxisticky nepřipraveného, ale často i marxisticky orientovaného, vždyť na příklad sám Plechanov si nevědomky osvojil měšťácké pojímání ruského dějinného procesu. Proto, chceme-li správně využít měšťáckých spisů o ruských dějinách, musíme si objasnit základní rysy měšťáckého pojímání dějin. Měšťáctvo vládlo nad dělnictvem pomocí státního aparátu. Pomocí státu vytvořilo proletariát, připravilo sedláka o půdu (»velikou reformou« r. 1861; stolypinovským zákonem z 9. listopadu 1906 a pod.). Pomocí státu přinutilo proletariát, aby jí sloužil (zákony proti stávkám, zákonem o zemědělských dělnících a pod.). A když musilo bránit své zisky před útokem měšťáctva jiných zemí, sehnal státní aparát dělníky a sedláky do vojska a přiměl je, aby pro zisk »domácích« vykořisťovatelů vraždili proletáře, zmobilisované vykořisťovateli nepřátelské země. Je úplně pochopitelné, že vytvoření státního aparátu se jevilo měšťáctvu nejdůležitějším, nejzákladněj-ším úkolem historického procesu, tak říkajíc páteří dějin. 373 Všechny měšťácké spisy ó ruských dějinách, bez výjimky, vykládají o dějinách státu. Jen v několika knihách se projevovalo buď hledisko maloměšťácké nebo hledisko společnosti předkapitalis-tické, feudální. 0 tom i o onom si povíme několik slov. Nás zajímají zejména maloměšťáčtí dějepisci Ruska, poněvadž se dostali do samé blízkosti dějinného materialismu. To jsou, chcete-li, naši nejbližší předkové. Zatím jen poznamenávám, že maloměšťácké ani feudální hledisko nenabylo občanského práva na ruských universitách. Všichni ruští profesoři dějin stojí, i se svými výklady, na stanovisku měšťácké m. A proto se s nimi seznámíme podrobněji. Víme již, že kapitalismus v Rusku je mnohem starší, než se zpravidla za to má, a že jednomu století průmyslového kapitalismu předcházela dvě století kapitalismu obchodního. Obchodní kapitalismus vytvořil v Rusku nevolnictví v 17—19. stol. Měšťáčtí dějepisci, píšící o tom údobí vývoje ruského kapitalismu, byli pod vlivem tehdejších hospodářských podmínek, odrážela se v nich i v jejich spisech ideologie nevolnického hospodářství. Pán nad nevolníky byl přesvědčen, že jeho sedláci jsou jeho poddanými »na vždy«. Hospodařil po způsobu předků. Vyskytl-li se mezi nimi nějaký podivín, který zaváděl stroje a různé vymoženosti zemědělské, nemíval zpravidla úspěchu, ani nebyl napodoben. A když se hromadně rozšířila snaha, zvýšit výnosnost statkářských hospodářství, musili statkáři odstranit nevolnictví. Nevolnictví vyvolávalo v lidech představu, že na světě zůstává všechno při starém. Nevolnické hospodářství dělalo ruského statkáře konservati.vcem. Nej větší ruský dějepisec nevolnického údobí Karamzin (1765—1826) byl konservativní i v politice. Když Alexandra I. napadlo, že by se měla dát Rusku ústava, založená na censu, vystoupil proti tomu Karamzin velmi ostře. Samovláda v Rusku musí být tak pevná, jako panství statkářů. Napsal »Dějiny státu Ruské h o« (Istorija gosudarstva Rossijskago) v přesvědčení, že stát, jako byl stát Alexandra L, trvá v Rusku od nepaměti, od dob Vladimírů a Jaroslavů. Jen dočasně »upadl«, rozdělil se na části a dostal se do tatarského jha. Příčinou toho byly chyby těch či oněch panovníků, knížat, vini byli špatní hospodáři. Jenže ti hospodařili, vládli státem stejně, jako hospodařil statkář s nevolníky a jeho předci. Novotáři byli strašnou výstrahou pro ostatní statkáře i pro samého panovníka. Tak se celé dějiny jevily Karamzinovi dějinami vladařů, vlastní stát byl ještě bez dějin. Proto dílo Karamzinovo nemá dnes významu ani pro měšťácké dějepisce. Cenu mají jen přílohy k jeho knize, v nichž Karamzin sehrál fakty ze své doby, t. j. z první čtvrtiny 19. stol. Rozhodný vliv na novější ruskou dějepisnou literaturu měli jen spisovatelé, stojící už na půdě nového průmyslového kapitalismu. Průmyslový kapitalismus, s jeho rychlým, nápadným vzrůstem strojové výroby, s jeho krisemi a pod. nezbytně vyvolal v lidech představu o proměnlivosti všech věcí. Heglova filosofie, stojící v popředí 374 na počátku údobí průmyslového kapitalismu, vycházela z představy, že všechnoplyne, že se všechno neustále mění. To byl veliký pokrok, který připravil půdu historickému materialismu. Jenže měšťáčtí spisovatelé užili pojmu vývoje přede vším na svého boha, Stát. Sám Hegel se díval na stát, jako na cosi božského. Na hospodářství byla představa nepřetržité změny, vývoje, užita až mnohem později, přímým či nepřímým vlivem marxismu. Zprvu se všechno měšťácké hospodářství v celku zdálo měšťáckému dějepisci tak »věčné« a »pevnc«, jako stát dějepisci údobí nevolnického. Otázka, jíž Karamzin ještě neznal, totiž, jak vznikl a jak le vyvíjel stát v Rusku, vyvstala u nás vlivem heglovské filosofie ve čtyřicátých letech. Odpověď na ni byla dána v duchu heglovské sociologie, t. j. všeobecnou naukou Heglovou o vývoji společnosti. Tento vývoj si představoval Hegel takto:' prvotní formou lidské společnosti byla rodina, nejstarší vládou je vláda otce, patriarchy, nejstaršího v rodu. Lidská osobnost se tehdy úplně ztrácela v rodině, mimo rodinu neměl jednotlivec vůbec významu. Když pozdější ruští dějepisci musili vysvětlit čtenářům onen prvotný řád, stačilo jim poukázat na to, že všechno oslovování jednotlivců v selském životě vzato ze slovníku rodiny. Sedlák, obraceje se k sobě rovnému, říká mu »bratře«, staršího oslovuje »strýče« nebo »teto«, a k lidem opravdu starým říká" »dědečku« nebo »babičko«. Poznamenávám, že u nás se všechno točí kolem otce, . jednotlivec se nazývá po otci, t. j. po rodině. Příslušenství k rodině určuje i postavení jednotlivce ve společnosti. Ale, pozvolna se začíná rodina rozkládat. Jednotlivec se vyděluje z rodiny. Dřívější rodinný svět se mění ve svět jednotlivců, kteří se sdružují nebo bojují s jinými za své zájmy osobní. »Rodové zřízení« se mění v občanskou společnost«. Typem takové občanské společnost i se hegliánským dějepiscům zdála společnost feudální, kde — jak se domnívali — každý statkář, »rytíř«, šlechtic«, pracuje na vlastní nebezpečí a spojuje se za určitým cílem s jinými statkáři. Že za tím »jednotlivcem« stojí kolektiv, selská obec, toho si měšťácký dějepisec nevšiml, a když ho na to začali upozorňovat z feudálního tábora, začal to popírat a dokazovat, že původně občiny nebylo, že ji vytvořil »jed-notlivec«, statkář nebo statkářský stát. Tato okolnost, na níž jsme již upozornili, je význačným příkladem toho, jak se celkový světový názor dějepisce obrazí v jeho názorech na jednotlivé otázky, a že musíme znát všeobecné názory autora spisu, studujeme-li v něm podobnosti historického procesu. Jenže časem se »feudální chaos« stal nevýhodný i pro feudály. Svět »jednotlivců« se začíná skládat v nový celek, ale už nezaložený na rodině. Vzniká centralisovaný stát. ' ■ To je, podle Hegla, poslední stupeň vývoje. Státní moc organisuje chaos »občanské společnosti«, rozděluje ji na stavy, každému jednotlivci přiděluje určitou práci a pod. Z chaosu vzniká ukázněný celek, v němž jednotlivec pozbývá individuální svobody a stává se součástí státního 375 • J— kolektivu. Z toho plynulo, že konečným cílem vývoje státu musí býti měšťácká demokracie, ježto v samovládné monarchii, individuum nejen nevládne, ale nemá ani práv. Jenže tohoto logického závěru se Hegel nesměl odvážit, nemluvíc o jeho ruských žácích. Že »etátní řad« měšťáctva zakrývá ve skutečnosti chaos kapitalistické konkurence, že se tento »řád« stal prostě diktaturou měšťácké menšiny nad sedláky a dělníky, toho si rovněž »nevšimli«, jako si nevšimli selské občiny pod přikrývkou feudalismu. Měšťáctvo vidělo v dějinách jen to, co chtělo vidět, a nepříjemných pro sebe stránek vidět nechtělo. První, kdo napsal ruské dějiny s nového hlediska, byl ne ruský, ale německý profesor, jeden z učených Němců, kteří již od 17. stol. se zabývali studiem ruské minulosti. Byla jich celá řada: Bayer, Miiller, bchletzer, Reitz, Evera. Tento vydal (německy) r. 1826, knihu s názvem »Prvotní právo Rusů«, v níž dokazuje, že stavovskému právu porozumíme lépe, uvědomíme-li si, že Rusové tehdy žili (v X.—XI. stol.) v »rodech«, že všechno bylo zřízeno po vzoru rodiny, zkrátka, že Rusové tehdy žili v prvním údobí vývoje podle heglovského schématu. »Teorie rodové soustavy« byla mezi ruským studentstvem zpopula-risována žáky Eversovými, Solověvem a Kavelincm. S. M. S o 1 o v ě v (1816—1879) znamenal pro toto údobí to, co Karamzin pro předešlé. Napsal »Dějiny Ruska od ncjstarších dob« (Istorija Rossii s drevnejšich vremen) v 26 svazcích, až do panování Kateřiny II., (Karamzin skončil »dobou bezvládí«). Látka, jíž Solověv sebral je ještě cennější než Ka-ramzinova, neboť využil spousty archivních dokumentů, z části ještě neuverejnených. Solověv byl profesorem Moskevské university (Karamzin byl bohatý statkář), a založil rozsáhlou školu historiků, z nichž nejvýznacnější byl V. 0. Ključevský (o němž si ještě povíme). Byl to nejvlivnější ruský dějepisec druhé poloviny 19. stol. Pokud jde o způsob výkladu, jsou nejcennější, poslední svazky »Dějin Ruska« jen pouhým přepisem archivních dokumentů. V prvních svazcích, až do konce panování Petra I., rozvíjí Solověv základní myšlenku: přechod Ruska od »rodového zřízení« ke »státnímu«; střední údobí, »občanské společ-nosti« přešel. Prvotní ruská knížata vládla, podle Solověva, ruskou zemí celým svým rodem; z tohoto hlediska věnuje zvláštní studii otázce následnictví a dokazuje, že knížecí »stolec« přecházel g knížete na knížete podle rodového obyčeje. U moskevských carů začal vznikat »státní principa. Jeho stelesnením byl Ivan Hrozný, jehož zápas se šlechtou byl bojem se zbytky rodového zřízení. Nejlépe vyjadřoval sstátní princip« však Petr Veliký, jemuž Solověv věnoval několik svazků, jako představiteli nadtřídního státu. Že vývoj státu byl určován vývojem hospodářství, o tom není v So-lověvových dějinách ani zdání. Je zajímavé, že v jednotlivých případech Solověv správně chápal vliv hospodářských podmínek. Byl první, který ukázal na př. význam Moskvy, jako obchodního střediska, na posílení moskevského knížectví. Skutečný vývoj dějin bránila Solov'evu vidět hypotesa, že dějinný vývoj je vývojem právních představ, vývojem 376 zákonů a nikoli vývojem skutečnosti, jejíž odrazem byly ty zákony. Názor Solovjevův byl názorem historika - idealisty, který pozoroval dějinný proces svrchu, s hlediska vládnoucích tříd a ne zdola, s hlediska tri d porobených. Viděli jsme však, že i pojem třídy a třídního boje byl Solovjevu cizí. Měšťáctvo nerado slyší říkat, že má jiné zájmy než lid a ještě více je zlobí zmínky o třídním boji. Když se objevili marxističtí dějepisci, útočili na ně měšťáčtí profesoři nejzuřivěji, ne pro jejich materialismus, ale pro tvrzení, že třídni boj je hlavní pružinou dějinného procesu. V domě oběšencově se nemluví o provazu, tím méně se líbí měšťáctvu zmínky o provazu, na němž bude jednou viset. Proto je pochopitelné, že měšťáctvo má rádo, klade-li se důraz na to, čo pokládá za výraz solidarity tříd. Zdá se mu, že solidarita různých tříd se nejlépe projevuje v boji s vnějším nepřítelem. K tomuto boji se domněle spojují všechny třídy. Je pravda, že statkář žije z práce sedláka, ale když se objeví Tatar, hned se statkář vydá do boje, aby ochránil sedláka. Ze statkář nechránil ani tak sedláka, jako své právo, vykořisťovat sedláka (se sedlákem, který se bránil vykořisťování, zachá-, zeli jako s Tatarem), že i tu obranu musil obstarat zase sedlák a statkáři jen rozkazovali, toho všeho měšťáctvo nechtělo vidět. A lak se rozvíjí velkolepý obraz toho, jak »bqj. se_^tepí« vytvořil, skoval ruský stát. Kočovníci napadali Rusko jako dravá zvěř; aby se ochránil před těmito nájezdy, byl stát zřízen po vojenskú. Jedna polovina, válečníci (statkáři) musili být stále připraveni do boje, druhá polovina, lid poddaný (kupci, řemeslníci, sedláci) musili první polovinu živit. Všichni byli připoutáni ke svému povolání. Stakář se nesměl vyhnout vojenské povinnosti a jeho sedlák musil zase robotovat i platit dávky. Tak stát, ve všebecném zájmu, udělal celou společnost nevolnou. Teprve, když boj s kočovníky skončil vítězstvím ruského státu, začalo uvolňování. Šlechta byla sproštěna povinnosti v 18. stol. a v 19. stol. osvobozeni i sedláci. Toto schéma ruských dějin vládne v měšfácké literatuře ruské podnes, ve všech pracích Miljukova, Ljubavského, Kizevettra a t. d. najdete to »zavedení nevolnosti« a »uvolnění nevolnosti«. Jen podle této písničky dovedou tančit měšťáčtí profesoři. Uvedená schéma byla vypracována hlavně Solovjevovou školou, neboť sám Solovjev ještě nestavěl tak výrazně otázky, jaké vnější objektivní příčiny působily rozvoj »státnosti«. Přechod k tomuto schématu, provedený hlavně petrohradským profesorem státního práva, Grádov s kým (1841-1889) a moskevským dějepiscem K 1 j u č e v s k ý m (1841—1889) zejména však význačným ruským heglovcem, Č i č e r i n e m (1828—1907), byl velikým, ač nevědomým ústupkem historickému materialismu. Tento krok vstříc marxismu zhypnotisoval G. V. Plechanova tobk, že téměř úplně přijal schéma Čičerina-Gradovského-KIjučevského, v úvodu »ke svým »Dejinám ruské sociálni ideje« (Istoria russkoj obščestvennoj mysli). Proto se musíme toho poloústupu všimnout bedlivěji 377 Uvedený velkolepý obraz trpí jen jedním nedostatkem. Nejúpornější boje s nájezdy kočovníků byly v 11.—13. stol., kdy na konec bylo Rusko opanováno Tatary, ale právě tehdy se nevytvořil jednotný stát, knížata bojovala jedno s druhým, statkáři volně přecházeli ustavičně kníže od knížete, a sedláci statkář od statkáře. A v 16.—17, stol., kdy vznikl moskevský stát a nevolnictví, byli Tataři už takslabí,.že je nemohlo ani napadnout chtít v Rusku vládnout, jen je "Jřan^oyali. Ačkoli být drancovánu není jistě nic příjemného, přece snad nikdo neuvěří, že by celá země uvolila se nevolnictví jen proto, aby mohla bojovat s lupiči? Což se nemohli s nimi vypořádat jinak? Povšimneme-li si schématu ruských dějin, ovládajícího měšťácké dějepisectví, uvidíme, že nedojdeme k ničemu, vezmeme-li za hlavní pružinu dějinného procesu boj s Tatary. Jde o to, že »nevolnictví« šlechty — můžeme-li tak nazvat povinnost vojenské služby, již měli všichni »vasalové« nejen v Rusku, ale i ve Francii, Anglii a jinde _ je v 15.—16. stol. a nevolnictví sedláků, skutečné, bez uvozovek, ve stol. 17/—18- Ve 8t°I- 15.—16. byli Tataři opravdu ještě dost hroznou močí, ačkoli Rusové s nimi válčili úspěšněji (dobytí Kázaně a Astrachanú za Ivana Hrozného) než oni s Rusy. Zato v 17.—18. stol. není znám ani jeden větší nájezd tatarský. Mnohem těžší boje se vedly tehdy s Polskem a se Švédskem. Kde je tedy »boj se stepí?« Vyumělkovanost celého »všeobecněc< přijatého schématu poznáme nejlépe, když si uvědomíme, že nejbližšími sousedy stepí byly nejsvobod-nější území, moskevského státu, kozácké stanice, kde nebylo nevolnictví a odkud se vlny demokratické revoluce přelévaly často až do samé Moskvy, kdežto vojenská povinnost šlechty a nevolnictví sedláků začaly od severozápadu, z novgorodskébo kraje (kde již v 15. stol. bylá rozsazena celá armáda moskevských statkářů, a kde se objevily první případy nevolnictví sedláků) t. j. z části Ruska, nejvzdálenější od stepi. Není divu, že ono schéma se začalo rozpadat už v rukou nejnada-nějšího jeho vykladače, K 1 j u č,e v s k é h o. Ten se ve svých čteních o ruských dějinách přidržoval theorie xzavedení nevolnictví« a »odstra-nění nevolnictvía, ale ve svých studiích o vzniku nevolnického práva skvěle dokázal, že toto právo nebylo zavedeno shůry, vládou, ale že vzniklo z každodenního zápasu sedláka se statkářem, během desetiletí. Marxistům zbývalo postavit tuto právní theorii (Ključevský studoval jen nevolnické právo) na hospodářský základ. Proč vlastně se celá pokolení měšťáckých dějepisců přidržovala theorie, úplně se rozcházející s fakty a skácevší se jako domek z karet, jakmile se ony fakty začly podrobněji studovat? Proto, že musili dokazovat, že ruský stát nebyl vytvořen vládnoucími třídami jako nástroj poroby širokých vrstev, ale že hájil zájmy celého národa, bez rozdílu tříd. Tak byla základem svědecké theorie« praktická potřeba měšťáctva. Universitní věda byla měšťáctvu jedním z prostřed- ovládání širokých 01.1 .]<■ ! i i ,: • pume o b i n " MimSr ! pr')hiéd'"i t.irré ; :■ vrstev. 378 Je pochopitelné, že vědci, nesdílející stanoviska velkoměšfáctva, se pokoušejí vysvětlovat běh ruských dějin zhola jinak. Jedněm je stát cizí, nepřátelskou mocí, »naroubovanou« na ruský národ, jehož pravým, prastarým r^ôsebem sdružení byl ne stát, ale selská občina. Tuto theorii n ve čtyřicátých letech 19. stol. tak zvaní s 1 o v a n o -li učení koření v hospodářských poměrech statkářského i . první polovině panování Mikuláše I. Tehdy byla na ,n '. r!>ie, obilí platilo velmi málo, agrární, zemědělský kapitál ■ proto statkáři byli konservativnější než jindy. Vláda pro-ový kapitál. Šlechtic byl na vládu rozhněván a hledal áv".i-,' minulosti, kdy po průmyslovém kapitalismu nebylo ani ■ ><'• daleké minulosti našli nejinteligentnější statkáři — zase ' ' xkého učence — záruku lepší budoucnosti Ruska, .' Iv jsme, jaké naděje do ní skládali. Nás tu zajímá jejich >M zemské sněmy«, v 16.—17. stol. (shromáždění zástupců stat-b ir> šť>ctva ve městech; první bylo r. 1566, poslední r. 1682), . ir n: ■ li o;,právě tehdejší a pod. Chtějíce vysvětlit tyto jevy, utíkali zastanci »statní« theorie k neuvěřitelným předpokladům, na př. vynalezli, že zemský sněm byl zvláštní formou xspolečného ručení« (Čičerin a Ključevský). Ale, tu narazili na četné obdobné jevy v západoevropských dějinách, kde o »společném ručení« nebylo ani stopy. Měli štěstí, neboť slabou stránkou slovanofilů byly právě obdoby se Západem. Slovanofilové tvrdili, že ruský dějinný proces je úplně svérázný, s ničím nesouvisející. A tím přišli o nejsilnější důvody proti »západníkům«, jak se tehdy říkalo zastáncům »státní« theorie, neboť nej-citelnější rány mohly těmto obhájcům zasadit právě příklady ze západoevropských dějin (na př. nikdo nepochyboval o starobylosti selské občiny v Západní Evropě). Je pochopitelné, že všechna mládež se zdravým vědeckým i sociálním smyslem tíhla k »západníkům«, slovanofilové jí tuze páchli zpátečnictvím. Spor nebyl rozřešen důvody ani té ani oné strany, rozřešily jej samy dějiny. Obilní krise minula a začal nový vývoj ruského zemědělského podnikáni, statkáři přestali být konservativní a spojili se na jednom stanovisku: odstranit robotu a vytvořit hospodářství s podruhy (říkalo se tomu, ják víme, aosvobození sedláků«). Na reformě z r. 1861 pracovali ruku v ruce »západníci« se »slovanofily« a za deset, patnáct let později se epigoni slovanofilství stali tak horlivými zastánci »státnosti«, že se Solovjevové i Čičerinové musili schovat. Nejsamostatnější dějepisci^ slovanofilští byli Konstantin Ak-s á k 6 v (1817—1860) a J u r fj S a m a r i n (1819—1876), oba statkáři. Na universitách měli slovanofilové pramálo následovníků, výjimkou byl profesor Moskevské university B e 1 a j e v, sepsavší »Kurs dějin ruského práva« (Kurs istoriji russkogo pravá). Slovanofilové neměli skvělých 379 lil VŕílrV* • t V '» cli historiků typu Čičerina, Gradovského a Ključevskéh ■ Zato "'ui dějepisce zrodil maloměšťácký směr, vystřídavši Sis-povovi. Miljukov byl první, který se rozhodl jej citovai 'oiňít v pí ni ruské revoluci, 1905—1907 vyšly spisy Ščapovovy v toni uuini v " •. . Ščapov sám umřel 30 let před první revolucí. Spisy Ščapovovy jsou s vědeckého hlediska už zast 11-« ŕ • i-u dejši než na př. Ključevského. A přece, jaká svěžest vane .* icľo fcí ,:iiý h spisů! Tento historik je důsledný a přesvědčený mater! '■ a. .\':k li ve smyslu Marxově a Engelsově. Jako všichni ,> šedesátníci. íl. j ■/.<• : eťfi í tých let 19. stol.) neznal těchto dvou autorů ani Ščaťo\ (.neznal jich mnohem vzdělanější Černyševský). Jeho materialismus je příbuznější materialismu francouzských encyklopedistů 18. stol. Základní myšlenkou Ščapovou je, že člověk j é č á s t í přírody; nerozlučně spojený s hmotným prostředím. U něho nenajdeme tajemného vlivů sil, vytvořiv-šj^h »rodové zřízení«, »občanskou spoleěnost«, »stát«. D^ějiny jsou ■vytvářeny hmotnými potřebami člověka, Ščapov po-, drobně a důkladně vykládá, jak honba za zvěří vedla ruského lovce krok za krokem k dobytí celé Sibiře; jak podnebí vymezilo hranice ruskému zemědělství a tim i oblast prvotních osídlení ruského plemene. Místo knížat a carů s jejich válkami a zákony najdete ve spisech Ščapo-vových tabulky průměrných teplot,, průměrné teploty letni a zimní; výpočty, kolik kalorií (tepelných jednotek) je potřebí, aby uzrál ječmen nebo aby mohly vyrůst brambory. Tato data jsou ovšem zastaralá, máme data podrobnější a čerstvější. Ale, na oč pevnější půdu byl by postavil ruské dějepisectví tento člověk, kdyby byl učil na universitě v Moskvě nebo v Petrohradu, a nehnil v sibiřské tajze. Také Ščapovovův materialismus je starobylý, neboť Ščapov si ještě plně neuvědomil, že příroda působí na člověka jen skrze hospodářství. I jemu se zdálo, na příklad, že karakter ruského národa, jeho psychologické založení — jež líčí dosti správně, jen zapomíná dodat, že to není vlastně karakter »lidu«, ale maloměšťácká inteligence, k níž patřil i ort sám, syn vesnického kostelníka — lze vyvodit p runo 380 *. 1 z podnebí. V tom je podstatný rozdíl mezi Šcapovem a marxisty. Ti tvrdí, že společenské bytí určuje vědomí člověka, kdežto u Ščapova prostě jen bytí. Přes to je mezi ním i marxisty taková spřízněnost, žě v jednotlivých názorech možno Ščapova pokládat za předchůdce historického materialismu. Srovnávaje tehdejší směry ruského dějepisectví, psal: » Všechny právní theorie nemají téměř významu bez theorie přísně reálné a hospodářské, visí ve vzduchu a nemohou vést společnost rovnou k 11c jh la vnějším u cíji, k hospodářskému a rozumovému vývoji a zdokonalením A rozebrav známou nám »státní« theorii, dává Ščapov rozhodně přednost theorii »hospodářské«, jak nazývá učení Černyšev-ského. K jejímu potvrzení uvádí slova slavného tehdy německého chemika Liebiga, který jako mnozí přírodovědci měl méně idealistických předsudků, než lidé, zabývající se společenskými vědami. »Státní zřízení — řekl Liebig — společenské i rodinné svazky, řemesla, průmysl, umění a věda, zkrátka všechno, čím se vyznačuje člověk, je podmíněno tím, že člověk potřebuje k životu každodenně jíst, že má žaludek a podléhá zákonu přírody, podle něhož musí svou potravu dobyti z půdy vlastni prací a dovedností, poněvadž příroda sama ze sebe mu buď vůbec nedá potřebného množství potravy, nebo jen v nedostatečném množství. Je zřejmé, že každá okolnost, působící nějak na tento zákon, posilujíc jej nebo oslabujíc, musí zároveň působit i na události lidského života.« Kolik úsilí bylo potřebí, aby se tak prosté a zřejmé věci staly spornými! Nesmíme si však myslit, že různé sstátní theoriet< bojovaly jen mocí slova. Stojí za zmínku, že uvedenou stať psal Ščapov už na Sibiři, kde zakladatel »ekonomické theoríe« Černyševský zmíral na nucených pracích, zatím co přední zastánce »státní theorie«, Solovjev, přednášel následníku carského trůnu. Carská vláda se dovedla odvděčit těm, jejichž theorie jí byly prospěšné a přijatelné, ale zato železnou rukou škrtila ty, kdož si troufali mluvit »nepřístojně«. Z druhých představitelů maloměšťáckého směru v ruském dějepisectví stojí za zmínku N. J. Kostomarov (1817—1855). Kosto-marov byl znám širší veřejnosti více než Ščapov, jednak pro znamenitý sloh, jednak proto, že nebyl tak »hranatý«, že nebyl tak důsledně materialistický jako Ščapov. Proto se mu vedlo v životě lépe. V mládí byl — za Mikuláše I. — poslán do vyhnanství (ne těžkého), později se stal profesorem moskevské university. Neudržel se tam, ale přece jen zůstal v řadách úplně legálních spisovatelů, jsa vážen i měšťáckými čtenáři, a psal i do tak »důstojných« časopisů, jako »Věstník Jevropy« a pod. Jeho hlavní zásluhou je, že si všímal lidu, kdežto akademičtější dějepisci se zahalovali ve vznešený háv »státnosti«. Proto se ruská mládež seznámila se životem lidových republik starého Ruska, s dobou »bezvládí«, s povstáním Razinovým a pod., ponejvíce ze spisů Kostoinarových. Z nich a jedině z nich, se seznámila i s dějinami Ukrajiny, jíž theore-tikové »státnosti« nedovedli vpravit do syého schématu ruských dějin. Vědecká cena Kostomarových spisů je neveliká, celkový jeho názor na -Í7 38 dejiny je rovněž pln vodnatého^ idealismu, jako vůbec světový názor inteligence, jejímž^MJoblíbenějštm dějepiscem Kostomarov byl. Žato jsou dějepisná díla Kostomarova pěkně napsána, snadno se čtou, jsou založena na obsáhlém materiálu, nesnadno dostupném obyčejnému čtenáři. »Západníci«, »slovanofilové« a maloměšťáčtí národníci rázu Šča-povova nebo Kostmarova, tof vše, co bylo originálního v ruském děje-pisectví před marxisty. Největší dějepisec z mladšího pokolení, Klju-ěevský, žák Solovjevův se v celku přidržel »státní« theorie s malými doplňky (vlastně nedůslednostmi) jak jsme viděli. Dějepisci následující generace, Miljukov, Platónov, Ljubavský, Mjakotin, Kizevetter, patří, s větší či menší odchylkou, ke škole Ključevského. U prvních dvou, ze všech nej význačnějších dějepisců se projevují odchylky v tomto: u Mil-jukova je lehké (a záhy zmizevší) zabarvení Ščapovovským předmarxov-ským materialismem, u Platonova je jakýsi nádech marxistický (zájem o sociální vztahy, někdy jen povrchní chápání třídního boje a pod.*). Tato díla mají pro nás význam jen .jako sbírky materiálu, velmi cenného zejména u Platonova. Podobně cennou sbírkou, ale nic více, jsou práce i posledního velikého dějepisce národnického směru, V. J. Semevského (1848— 1915). Jsou cenné proto, že Semevský se s obzvláštní zálibou obíral otázkami, jež státní dějepisci bojkotovali (Semevský se dlouho na universitní stolici neudržel). Nejlepší knihy Semevského jsou věnovány revolučnímu hnutí, děkabristům, petraševcům a jeho veliká, velmi cenná práce o sedlácích za panování Kateřiny II. byla úvodem k dějinám pugačev-ského povstání, jíž už nenapsal. Bez těchto knih, jako rukojeti a první učebnice, se neobejde dosud nejen marxistický čtenář, ale ani marxistický dějepisec. Ale jsou to jen rukojeti. A není to čtení snadné, poněvadž Semevský neměl literárního talentu Kostomarova. A také jeho světový názor je primitivnější. Rozděloval v podstatě historické jevy na sympatické a nesympatické. Ani stopy po nějaké trídnosti. Dokonce se velmi rozhořčoval, že dějepisci marxisté zařadili děkabristy do určité třídy. Věřil v netřídní ráz ruského osvobozenského hnutí«, a podle toho můžeme posoudit theoretickou hodnotu jeho díla. Zato se upřímným, byť dosti primitivním demokratismem výhodně liší od měšťáckých dějepisců. Semevský mnohého nepochopil, ale čemu porozuměl, to podával poctivě a věrně, což nelze říci o novějších představitelích ruského dějepisectví, kteří rádi pominou historické hnutí i hijtorické spisy, jestliže mluví proti měšťáctvu. Na příklad nikdy nezamlčoval marxistické literatury, což horlivě dělali kadětští dějepisci, zejména v posledním desetiletí před revolucí. Přikládáme seznam důležitějších dějepisných děl historiků výše uvedených. Karamzin. »lstorija Gosudarstva Rossijskogo. Nejlepší je vydání Ejnerbnga z r. 1843 ve 3 svazcích se všemi přílohami. S o 1 o v j e v. »Istorija Rossii s dřevnějších vremen«. Nejlepší vydání »Obščestvennoj Polzy«, z let devadesátých (je druhé vydání) v 6 svazcích, tištěných dvousloupcově. V temže vydavatelství vyšly i »Sobranyje sočinenija«, v nichž sebráno nejdůležitější, kromě »Istorija Rossii« (žel, ne všechno, není tam Solovjevova nejhlavnější vědecká práce »Istorija otnošenij meždu kňazjami Rjurikova doma«, kde Solovjevova theorie vyložena důkladněji, než v »Istorii«, Č i č e r i n. Nejdůležitější z četných prací: »Opyty po istorii russko- go prava«. Moskva 1861. Gradovkij. »Istorija mestnogo upravlenija v Rossii«, ěv I.: »Ujezd Moskevskogo Gosudarstva«, kde jc důležitý úvod. Vyšlo též v sebraných spisech G-ého. Ključevskij. »Bojarskaja duma drevnej Rusi«; »Issledovanija i stati« a »Kurs russkoj istorii«. (Druhé vydání v Gosizdatu.) Š č a p o v. »Polnoje sobranie sočinenij«, ve 3 svazcích, vyd. Pirož-kova, Petrohrad 1906—1907. Význačné studie: »Estestvoznanije i narod-naja ekonomija« a »Istoriko-geografickije uslovija razselenija russkogo plemeni«, ve 2 sv. Kostomarov. »Severnorusskije narodopravstva v epochu udelno-věčevogo uklada«; »Smutnoje vremja Moskovskago gosudarstva«; »Bog-dan Chmelnickij«; »Razin« a jiné práce z dějin Ukrajiny, »Bunt Stenky Razina« a p. Všechno přetištěno v »Monografijach a issledovanijach«. Scmevskij. »Političeskije i obsčestvennyje idei dekabristov«. Petrohrad 1909. sKresťjane pri Ikaterine 11«, ve 2 sv. Nové vyd. 1901—1903. »Petraševci«, četné články v čas. »Golos Minuvšego« 1913—15. (Separátně vyšla brožura r. 1905). *) V poslednějších spÍBech (po ftíjnové revoluci) se Platónov pečlivě itará. iiby se toho nádechu zbavil. 382 383