V V M V
Kniha vychází s podporou Akademie věd České republiky
ŠŤASTNY VEK
(a jiné studie o socialistické kultuře
VLADIMIR MACUR
K vydání připravili Karel Kouba, Vít Schmarc a Petr Šámal
Academia Praha 2008
To budoucí je, šťastný věk! Slyšte ten zpěv, zpěv nové říše! Za ním jen země otáčí se! Za námi - my jsme zpěv! Jsme zpěv
Oldřich Mikulášek
ÚVODEM
8
Kdybych se měl pokusit zvolit pro kapitoly této knihy nějaké žánrové označení, asi bych se bez dlouhého váhání rozhodl pro pojmenování „sémiotické eseje". V té volbě by bylo současně tiché díkůvzdání Jaroslavu Kolárovi se vzpomínkou na jedno odpoledne roku 1974, kdy ve Varšavě vyprávěl o svém snu - projektu drobných sémiotických analýz zcela běžných, každodenních životních situací. Právě on tehdy tento termín vyslovil a mně se z odstupu zdá, že by snad docela přiléhal i k pokusům soustředěným v této knížce. Už proto, že se spíše než k vysoké teoretické sémiotice hlásí k jakési volnější „sémiotice aplikované", že vědomě kolísají mezi odbornou studií a textem otevřeným širšímu čtenářskému okruhu.
Cílem a metodou (jak alespoň doufám] jde o „studie" — knížka usiluje postihnout mechanismy konkrétní kultury, odhalit zákony její emblematiky, demytizovat její mytologii. Zainteresovanějšímu čtenáři přitom neujde, že z prou-
ŠŤASTNÝ VĚK
n
dů a směrů současné sémiotiky, nauky o znakových soustavách, je tomuto snažení nejbližší Lotmanova kulturologie, shledávající právě v sémiotickém přístupu nej vhodnější klíč k analýze kultur.
Symboly, emblémy a mýty, které nás v této chvíli zajímají, však nejsou záležitostí hluboké minulosti - ještě donedávna tvořily náš svět, patřily ke kódům, se kterými jsme uměli zacházet mechanicky a bezmyšlenkovitě. Mohli jsme se proti nim bouřit, mohli jsme je (s rizikem postihu ovšem) ironizovat, ale stejně nás nepřestávaly obklopovat a tvářit se mnohem víc jako přírodní danost než jako lidský výtvor.
Už pro aktuálnost, „neusazenost" svého tématu, pro otevřenost sdělení jsou tyto kapitolky zároveň eseji - a to i v tom nejdoslovnějším významu jako essais, pokusy o intelektuální uchopení čehosi ještě příliš ožehavého, spjatého s bezprostřední zkušeností.
Nové mýty střídající dnes mýty včerejší hovoří o „návratu do Evropy" — zdá se, že právě naše bezprostřední, žitá zkušenost s Utopií představuje paradoxně náš největší vklad do obecného zkušenostního tezauru dějin, který přinášíme do onoho pověstného „společného evropského domu" jako dárek z cest. Stojí však před námi ještě povinnost svou vlastní zkušenost racionálně reflektovat.
Úsilí o racionální reflexi znakových strategií socialistické kultury se zatím soustřeďovalo především k jazyku. Nelze nezmínit v této souvislosti brilantní rozbory Petra Fide-lia (FIDELIUS 1983), studie i glosy Michala Glowiňského (GLOWIŇSKI 1990; 1991), detailní lingvistické analýzy propagandy Jerzyho Bralczyka (BRALCZYK 1987); existuje i řada dílčích statí k tomuto tématu (z poslední doby například DOLESCHAL 1989).
Nevydáváme se tedy na pouť zcela bez předchůdců, protože analýza jazyka je obvykle nepřímo i analýzou kultury (a jednotliví zmínění autoři koneckonců také v té či oné míře dospívali k závěrům daleko přesahujícím hranice lingvistiky). V centru pozornosti stojí však pro nás přece jen
spíše složky obsahové - zajímá nás, co socialistická kultura Úvodem tematizovala, a tedy i to, jak daná témata fungovala v rozmanitých dobových kódech, nejen tedy ve vlastních jazykových výpovědích.
Mohla by vyvstat oprávněná otázka, patří-li se, aby autor, který je jak školením, tak profesí literární teoretik, zahrnoval do sféry svých interpretací předměty nejen zcela mimoliterámí, ale dokonce i mimojazykové. Snad na tom nese vinu nejen přílišné sebevědomí autorovo, ale i rostoucí sebevědomí literární teorie jako poměrně mladého, ale průbojného oboru. Traduje se, že význačný francouzský literární teoretik a sémiotik Roland Barthes v jednom svém interview na otázku, jakou poměrnou část univerzitního vzdělání by měla zaujímat literární věda, odpověděl doporučením, aby byla jediným univerzitním oborem (FEL-PERIN1990:138-139). Lze předpokládat, že tím narážel na pozoruhodnou proměnu své mateřské disciplíny v průběhu 20. století. Literární věda, a přesněji řečeno literární teorie, se stává dnes dynamickým, otevřeným oborem, který vstřebal a zpracoval mnoho podnětů odjinud, a jak se zdá, necítí se být uspokojen tradičně úzce vymezenými hranicemi své působnosti. Metody analýzy literárního textu se ukázaly být smysluplné a platné i při analýze textů nelite-rárních, a dokonce postihují leccos i ze struktury rozmanitých znakových soustav. Sám název „literární teorie" již vlastně zavádí - práce tohoto druhu vplývají spíše do onoho agresivního žánru, o kterém psal Jonathan Culler a který se často označuje obecně jako „teorie" [CULLER 1987: 8). Na této úrovni už literárněteoretický diskurz (a je to zdá se trend posledních desetiletí) přestává být pouze literární záležitostí, zdaleka není jen metodologickým pomocníkem literární historie, ale přesahuje sama sebe. Ve studiích Lotmanových stejně jako Barthesových se „literární teorie" a „sémiotika" stávají nakonec synonymy.
Sdílím, přiznám se, tento pohled na obor, jenž se v očích veřejnosti mnohdy zdá být jen titěrnou zábavou estétských
12
ŠŤASTNÝ VĚK
13
a nepraktických specialistů. Rozbor textů může být totiž mnohem důsažnějším nástrojem, schopným mířit skrze texty (a znakové útvary jim analogické - Lotman by ostatně jako „texty" označil jakýkoliv znakový konstrukt: baletní představení, zámeckou zahradu, prvomájový průvod) mnohem, mnohem hlouběji.
Samozřejmě se v této knížce autorův obor zcela nezapře: texty obecně, a literární texty zvláště, představují bezpochyby jeden z nejdůležitějších zdrojů materiálu, s nímž pracujeme. Má to i svou praktickou výhodu: představují v knize nejsnadněji reprodukovatelný doklad k našim interpretacím. Nevzdáváme se také možného zpětného, třeba i úzce literárněhistorického efektu, který by snad náš výklad mohl mít pro poznání literární produkce padesátých let. Ale není to naším cílem - byť svá tvrzení hojně dokumentujeme citacemi mimo jiné z dobových básní, je to spíše proto, že tehdejší poezie představuje téměř dokonale čistý emblematic-ký jazyk. Což je - jinými slovy řečeno - týž moment, který měl na mysli Michal Glowiňski, když hovořil o laboratorně čistém „koncentrátu" orwellovské „novořeči" v poezii socialistického realismu (GLOWINSKI 1990: 48]. Neodpustím si na tomto místě poznámku, že okouzlený výrok českého básníka oněch let o tom, jak se rodí „novočeština štěstí" (sic!), dává konstatování polského teoretika za pravdu skutečně expressis verbis.1
Jakkoli tedy s literaturou pracujeme a nevzpíráme se její reflexi, snažíme se přece jen skrze problémy literatury dohlédnout k obecnějším a palčivějším otázkám skrytým „vespod". Zajímá nás tragédie Utopie, která se stala naší společnou zkušeností a naším (byť v míře jistě rozdílné) společným dílem. Zdá se, že v tomto smyslu analýza kultury jako úhrnného kolektivního výtvoru, jako komplexního sémiotického světa neskýtá možnost úniku k alibi, k jaké-
1 SKÁLA, Ivan: Máj země. Praha: Československý spisovatel, 1950, s. 35.
mu ještě pootevírá vrátka omezení předmětu analýzy na Úvodem „jazyk propagandy". Ten lze ještě považovat za cizí, neakceptovaný kód — kód, kterým prostě hovoří „oni". „Svět socialismu" jako sémiotický konstrukt však už nemůže být chápán jako něco útěšně vnějšího. Je náš, byli jsme jeho spolutvůrci. Jeho analýza se nás dotýká jako skalpel obrácený k vlastnímu tělu.
V této chvíli je třeba poznamenat jednu nikoliv nepodstatnou věc. Jména, která v našem materiálu citujeme a která leckdy mají víc než dobrý zvuk, vzpírající se nejednou intenci dnes již milosrdně zapomenutého textu, uvádíme z nutnosti zachovat bibliografický údaj v úplnosti. Měla-li by přesto vypovídat ještě o něčem dalším, prosím, nechť nejsou svědectvím ani o dávném „pomýlení" konkrétních osob, ani o zlomyslnosti autora tohoto cyklu, kterou jako by se nepoctivě a marně snažil předstírat, že sám zůstal minulostí nedotčen. Nechť jsou přijata klidně a věcně nanejvýš jako potvrzení teze, že sémiotický „svět" zde interpretovaný je v plném smyslu součástí našich životů, a tedy i dějin této země. Nic víc.
Nebudu se snažit rámcovat analytické sondy této knihy jakýmkoli rádoby-filozofujícím shrnutím, i když lze tušit, že se jimi problém spíše otevírá, než by se řešil. Poukazuji jen na mechanismy, kterými se Utopie jako „sémiotický konstrukt" pokusila zmocnit totality světa, nahradit jeho nejednoznačnost svou monolitností. V tomto smyslu je, ať chceme či nechceme, knížka varováním před nebezpečím Utopie. Varováním o to zoufalejším, že utopismy z lidského horizontu - jak se ostatně z mnoha stran ozývá (např. STRASSER1990, AÍNSA1990, SVATOŇ 1991) - odstranit není možné, že hledat globální řešení patří prostě k obecným lidským potřebám a že svět bez nějaké vize „šťastného věku" by byl snad stejně strašlivý jako „šťastný věk" plánovitě uskutečněný.
ŠŤASTNÝ VĚK
Socialistické koncepce tradičně předpokládaly určitý cílový obraz šťastné budoucnosti, do které vplynou dějiny. Ani oficiální projekt vědeckého socialismu, přestože demonstroval zásadní odklon od předmarxistických socialistických soustav, jež shrnoval pod společnou nálepku „socialismu utopického", se této zásadě nevymykal. Opíral se sice o zřetelnou racionální osnovu, pracoval s logicistními systémy ekonomických výkladů, s průhlednou a jednoduchou filozofií, s čísly, neustále dával najevo svou okázalou praktičnost a vědeckost, ale budoucnost, pootevíraná racionální konstrukcí, zůstávala prese vše mytologickou vizí o ráji s nápadnými rysy sakrálními a ve své podstatě chiliastickými (DONSKIS 1990: 2536-2538).
Tyto mytologické prvky pak ještě více zesílily, jakmile se staly součástí státní doktríny, když se utopie proměnila ve smyslu klasické definice Karla Mannheima v „ideologii", tj. stabilizující sociální myšlení (MANNHEIM 1991: 91). Prá-
vě obecná závaznost z nich učinila mýtus také v sociálním smyslu slova, tedy jednotnou organizující sílu podrobující si rozmanité projevy lidského kolektiva, normovaný sémi-otický svět, ze sféry jehož platnosti nelze vystoupit.
Jednoznačný přechod k sovětskému modelu socialismu po roce 1948 byl i u nás zahájením cesty k takovému mýtotvořičství jako k závazné kolektivní normě. Vize šťastné budoucnosti se stala povinnou součástí občanské nauky, jiná představa o budoucnosti, obavy z ní nebo i prostý odvrat od budoucnosti k soukromým rozměrům přítomného dne či do minulosti - to všechno bylo nepřijatelné a rovno zradě. Stejně tak by bývalo nepřijatelné připouštět utopickou vizi budoucího ráje, ale mimo perspektivu jeho zákonitého vzniku: důležité byly obě složky, ráj i teze o vědecké nevyhnutelnosti jeho příchodu. Utopie a věda měly být sbrat-řeny („ať utopie z vědy pije", M. Pujmanová2).
Budoucí ráj byl tedy chápán jako něco, co přijít musí, jako budoucnost předem určená a nevyhnutelná. Byl dán v logice takového uvažování už samým dějinným pohybem, nahlíženým s jednoznačnou lineárností, jež byla příznačná spíše pro 19. století, jako nezvratné směřování „vpřed". Tento pohyb neměl jinou alternativu. Příslušné paradigma bylo prostě dvojčlenné a nabízelo jako další možnost jen pohyb „zpátky", pohyb nenormální, antipohyb, směřování proti smyslu dějin. Jinými slovy - na jedné misce vah stálo rozumné splynutí s proudem, podřízení se rytmu dějin a přitakání zákonitému vývoji ke šťastné budoucnosti, na druhé straně bylo jen bláhové vzdorování hegelovské logice historie, postavené „z hlavy na nohy".
I přes jasnost a samozřejmost hodnotového pozadí obou těchto kategorií mohly být ovšem jedna i druhá monumen-talizovány. Pohyb „vpřed" - jakkoli v tomto nasvícení jediný možný - byl ve skutečnosti pojímán jako heroický čin,
2 PUJMANOVÁ, Marie: Miliony holubiček. Verše z domova i ze světa. Praha: Svoboda, 1950, s. 51.
ai -'-Jí
r
ŠŤASTNÝ VEK
jemuž jsou dějiny toliko pouhým materiálem: „Šel Sovětský svaz vpřed. / Šel, léta předbíhaje / a život košatěl v něm každým ročním plánem" (S. Neumann3). Uznání zákonitého směru dějin, ztotožnění se s ním, jeho vědomé naplňování se v dobovém nazírání stávalo současně důvodem k obdivu. A obdobně, byť ovšem se znaménky opačnými, také pohyb „zpátky" nabýval hyperbolizujících rysů. Stával se staromilstvím, reakcionářstvím, odmítnutím pokroku, a tím současně i zradou na těch, kteří nutný pohyb dějin přijali za svůj úděl. A odtud byl jen krok k přímé démonizaci („nej-rychlejší fena / jmenuje se Zpět", F. Hrubín4).
Zastavme se však u motivu, že samo přijetí zákona dějin je čímsi obdivuhodným. Přivádí nás totiž k zvláštní rozpornosti dobového vnímání utopie. Představa cílové epochy šťastného života jako budoucího vyvrcholení dějin má totiž tehdy svůj protějšek a doplněk v představě, že utopie byla dosažena, že je již teď, v přítomnosti žitá. Obě tyto představy se ovšem nevylučovaly a mohou se zdát být v rozporu jen z dodatečného odstupu.
01 Průmyslový, později Sjezdový palác na pražském Výstavišti, vyzdobený u příležitosti IX. sjezdu KSČ, 1949
Vize ráje byla prostě zvrstvená. Na jedné straně byla ideálem, ke kterému směřujeme, cílem touženým, ale nevyhnutelným. Ve srovnání s ním se přítomnost mohla jevit jako šedivá, příliš zatížená minulostí („Mršinou minulosti silnici razíme si", S. Neumann5), nedokonalá („Že ještě závody dnes nejsou celé ze skla? / Ze ještě dým nám nebe špiní dnes?", S. Neumann6). Ale současně znamenala již ráj nalezený, prožívání snu minulých pokolení. Již od třicátých let se upevňuje mýtus nalezeného ráje v Sovětském svazu - Sovětský svaz je obdarován příznačnými atributy: „divukrásná zem", „ráj pracujících", „země zítřka" nebo „země, kde zítra již znamená včera" - a po válce se tento mýtus rozprostírá na celý socialistický tábor, „stalinský svět": „A proto láska, láska Stalinovi / za nový světadíl, jenž vlajku zítřků nese, / za perspektivy pokolení nových, / v nichž člověk zrající nad hvězdy pozvedne se" (S. Neumann7).
Je přitom přirozeně zachovávána jistá hierarchie. Na nejvyšším stupni stojí sám ideál příštího života v komunismu:
Celý svět bude patřit lidem všem a každý v každém bude žít, jako je světlo jedno jediné, tak bude jeden všesvětový lid.
A práce půjde jako sestra času a naplní jej medovinou sladkou,
NEUMANN, Stanislav: Píseň o Stalinu. Praha: Mladá fronta, 1950, s. 22.
HRUBÍN, František: Chléb s ocelí. Moravská Ostrava-Praha: Josef Lukaslk, 1945, s. 25.
NEUMANN, Stanislav: Píseň o lásce a nenávisti. Praha: Mladá fronta, 1952, s. 14. i Tamtéž.
1 Týž: Píseň o Stalinu, cit. dílo, s. 31.
ŠŤASTNÝ VĚK
děti jak slunce tvoří jednu krásu a každý z nás jim otcem je a matkou.
Jak děti patřit všem a jako slunce
nad novým světem vycházet všem lidem.
A práce půjde skrze naše ruce
a my v ní ke všem dětem jednou přijdem!
/. Nohď
Tato cílová budoucnost je chápána jako zbavená rozporů a problémů, je charakterizována jen zcela nekonkrétně, v závazném repertoáru emblémů, jako zřetelně bez vývoje. Představuje se jako „zítřek zářivý" a „zítřek překrásný", „šťastný svět" (P. Kohout); „budoucí (...), krásný věk", „budoucí šťastný věk" (O. Mikulášek).9
Ideálu budoucího šťastného života v komunismu se pak v této hodnotové pyramidě nejvíce přibližuje přítomný život v Sovětském svazu. Sovětský svaz je líčen obdobně bez rozporů, jako dokonalá idylická krajina, obývaná šťastnými, spokojenými lidmi: „Šátečky květů vlají v jabloních, / v citronech kvetou, v pomerančích. / Pod nimi lidé jezdí na koních / a orají a kolo tančí" (K. Sik-tanc10). SSSR je zemí, kde věda dosahuje netušených úspěchů („To je ta zem, ta zem, kde transplantací / rohovka zesnulých se opět zadívá", M. Pujmanová11), kde ženy
8 NOHA, Jan: Světlo. Praha: Československý spisovatel, 1950, s. 58.
9 KOHOUT, Pavel: Tři knihy veršů. Praha: Mladá fronta, 1955, s. 78, 58, 336.
- MIKULÁŠEK, Oldřich: Divoké kačeny. Praha: Československý spisovatel, 1955, s. 14, 19.
10 ŠIKTANC, Karel: Tobě, živote'.. Verše. Praha: Práce, 1951, s. 19.
11 PUJMANOVÁ, Marie: Vyznám lásky. Praha: Československý spisovatel, 1949, s. 91.
02 Ilustrace Aloise Moravce z propagační knihy Československo v práci. 1949
jsou krásné ve své práci a nikoliv utýrané dřinou „starého světa" atd.
Na dalším stupni této pyramidy stanuly pak ostatní země po válce utvořeného socialistického tábora. Stávají se vzorovým modelem budoucnosti v té míře, v jaké se přiblížily svému vlastnímu vzoru - Sovětskému svazu, v jaké se tedy i ony staly „zemí zítřka" („má země, / vonička zítřků", I. Skála12). Vznik socialistického společenství nabývá povahy důkazu (v rovině mýtu ovšem nadbytečného), že cesta nastoupená po Říjnové revoluci v SSSR není nahodilá, že je jen další, dramatickou etapou zápasu o rozšiřování hranic „ráje" na celý svět. Právě fakt nového spojenectví se Sovětským svazem se stává obligátním základem vlastenec-
12 SKÁLA, Ivan: Máj země. Praha: Československý spisovatel, 1950, s. 12.
ŠŤASTNÝ VĚK
kého cítění („miluji zemi, která se Sověty / chce k socialistickým jarům růst", K. Šiktanc13).
Tato hodnotová hierarchie však byla poněkud zvláštní. Na jedné straně skutečně platila striktně a bez výjimky jako pevné stupňovité uspořádání jednotlivých vzorů od nejvyšší-ho ideálu, budoucího světa komunismu, přes Sovětský svaz, přijímaný jako vzor zase vůči stupňům nižším, až k poválečným lidovým demokraciím, které se opět představovaly jako vzor pro dělníky a „pokrokové síly Západu". Na druhé straně se však příslušné vrstvy dobového utopismu stejně striktně a důsledně prolínaly, ba slévaly do jediné, nápadně stejnorodé vize. Příznak „vyšší" nebo „nižší" hodnoty vystupoval do popředí jen při přímém srovnávání: my a Sovětský svaz, my a dělníci na Západě, Sovětský svaz dnes nebo (a to ještě častěji) my dnes a budoucí skutečnost komunistického světa. V ostatních případech se rozdíl mezi rájem budoucím a rájem přítomným stíral: žít poválečnou přítomnost socialistické východní Evropy, tím spíše pak žít v Sovětském svazu, znamenalo současně být účasten budoucího „šťastného věku" („náš svět je budoucnost", J. Pilař14).
Ve skutečnosti to okamžitě rušilo výchozí představu společenského vývoje a na něj vázaných prudkých změn a nahradilo ji - výlučně ovšem pro státy socialistického tábora - jinou a zřetelně nedramatickou představou neustálého postupného zdokonalování: dokonalý, dokonalejší, ještě dokonalejší... Převzetí moci komunistickými stranami v jednotlivých zemích znamenalo v rámci této perspektivy překročení prahu ráje. Uvnitř tohoto světa dokonalosti již nemohlo působit jiné zlo než „cizí", přinesené zvnějšku, z onoho „starého světa" před branami Utopie.
V reflexích současného života se tak příznačně vše podro- Ráj bovalo dominujícímu obrazu ideální říše budoucna, který překrýval téměř každý záznam přítomné životní situace a rozšiřoval platnost zákonitostí obecné emblematiky ráje i na něj.
Ta emblematika byla především doslova „rajská", pramenila z tradičních mytologických představ o ráji-Edenu a také se s nimi výslovně konfrontovala (srov. například výmluvný citát z dobové básně: „aby byl ještě krásnější / než biblických těch rájů deset / náš svobodný ráj vezdejší", J. Pilař15). Skutečně až zaráží, jak hluboce vize harmonické společnosti, která byla povýšena na oficiální ideál v zemích socialistického společenství, kořenila v dávné minulosti mytologických představ. Byla formována na pozadí antické tradice („Kdyby Homér verš svůj na ocel zkalil, / snad by epos takový napsat moh", I. Skála16), čerpala ze symboliky starozákonní (kromě motivu ráje především motiv zaslíbené země), ale i novozákonní („Pod hvězdou Východu náš svět se rodil", F. Branislav17).
Ostrá polarizace skutečnosti ve skutečnost „starého světa" a „nového světa" se přitom ustalovala postupně. Stejně jako řada prvků poválečné mytologie socialismu i ona byla připravována již avantgardou (GROYS 1988), navíc od dvacátých let pronikala do české kultury z revolučního chiliasmu sovětského, který aktualizoval, posílil a systemizoval tradiční chiliastické představy socialistických koncepcí. Úlohu katalyzátoru sehrála v této souvislosti hrozba války a pak sama druhá světová válka, která byla vnímána jako apokalyptická katastrofa signalizující definitivní zhroucení „starého světa" a zvěstující příchod „světa nového".
13 SIKTANC, Karel: Tobě živote!. Verše, cit. dílo, s. 14.
14 PILAŘ, Jan: Hvězda života. Verše z let 1950-1953. Praha: Československý spisovatel, 1953, s. 51.
15 Týž: Radost na zemi. Praha: Československý spisovatel,
1950, s. 62.
16 SKÁLA, Ivan: Fronta je všude. Praha: Mladá fronta, 1951, s. 51.
17 BRANISLAV, František: Milostný nápěv. Praha: Práce
1951, s. 52.
ŠŤASTNÝ VĚK
" Dovolme si v této chvíli krátkou odbočku a podívejme se, jak se téma konfliktu „starého" a „nového" světa prosazovalo v české poezii dávno před Únorem. Příznačná je z toho hlediska již okupační Nezvalova sbírka básní Pět minut za městem (1940). Dosavadní nikoli ojedinělé, ale přece jen „bodové" projevy básníkovy skepse vůči moderní civilizaci se tady spojují do celistvé soustavy, sbírka má charakter totálního účtování - s moderní kulturou, se sebou samým a vlastní poetikou. Na všech úrovních se tu nastoluje potřeba nového řádu a jeho obrysy jsou shledávány ve sféře přirozených lidských hodnot reprezentovaných idylicko-pas-torálními venkovskými emblémy a tradiční emblematikou obrozenskou. Dosavadní svět je představen jako rozvrácený vnitřní krizí, jako postižený katastrofou (všimněme si z toho hlediska motivů potopy, motivů běsovských vpádů a temných znamení - kobylky, černý družba, vlk apod.) a vlastně již nenávratně propadlý minulosti. Ozývá se tu naléhavě téma světa nového - v motivu nové žízně („Nářek slzy pýcha vilnost sebetrýzeň / Tyto nápoje jsme do dna vypili / Otráveni jimi máme novou žízeň"18), nové lásky. Zánik starého světa je vnímán jako cosi téměř zákonitého, nevyplývajícího tolik z vnější agrese (sbírka je jednou z nejotevřenějších reakcí na okupaci země), ale daného jeho hlubokou krizí. Zdá se, že ani stylizace zářijových dní roku 1939 do „historického obrazu" budovaného z archaických rekvizit nevyplývala jen z přetrvávajících kánonů a preferencí surrealistické poetiky, ale byla diktována současně i perspektivou pohledu na nedávné události jako na události zcela minulé. Ani motiv času, který v závěru Historického obrazu zaznívá, znovuzrození minulosti neslibuje: fantomatičnost jeho scenérie je součástí celkové zprávy o zkáze epochy (už proto nutně muselo působit pozdější pokračování Historického obrazu spíše groteskně, jako každé pokračování, které přichází „za
18 NEZVAL, Vítězslav: Pět minut za městem. Praha: F. Borový, 1940, s. 105.
koncem"). Důležité je, že loučení se starým světem bylo pro Ráj Nezvala loučením se sebou samým - moderní poezie už přestává být vykupitelskou hodnotou, lyrický hrdina, rozpjat mezi světem minulým a dosud nejasným světem budoucnosti, se od ní výslovně odvrací („Sbohem křečovitý ptáku Pelikáne"; „Dnes už dávno nemiluji exotiku"19).
Nezvalova básnická sbírka tak nastoluje již na počátku čtyřicátých let „syžet", který se stává v příštích letech nápadně frekventovaný. Hrubín ho v Jobově noci (1945) také výslovně pojmenovává jako svár „staré země" a „nové země" a obdobně jako Nezval ho spojuje s otázkou orientace poezie. Stará země je charakterizována jako „uhnívající", „stonavá", ato-mizující lidi do „samoty", její mluvčí, stejně „ stonavý", prokletý básník Job, ztělesnění moderního básníka, patří k těm, kteří „jedy samot destilují",20 je hluchý k problémům zástupů („Nechce je slyšet hluchý básník Job"21). Proti vizi „staré země" je kladena „země nová", jednoznačně spojovaná s Ruskem. Konfrontaci tu podtrhuje i kontrast odkazu k poezii Verlainově v rámci tématu staré země a odkazu k poezii Majakovského („Blesk, / blesk - / a ticho břeskné..."22) v rámci tématu země nové. Proti samotě básníka Joba — Ver-laina stojí obraz kolektivního tvůrce, mluvčího zástupů („a všichni, všichni / jsou tu básníky/ jménem Majakovský"23). Druhá světová válka je chápána jednoznačně jako dovršení zápasu starého a nového světa a v tomto smyslu vlastně jako přímé a logické pokračování ruské revoluce.
S představou „nového světa" souvisela i představa „nového člověka": Nezval ji řeší, jak jsme viděli, popřením atributů moderního básníka, akcentem prostoty, obyčejnosti, spolupatřičnosti k ostatním. Všechno to se objevuje i u Hru-
19 Tamtéž, s. 105, 103.
20 HRUBÍN, František: Jobova noc. Praha: Práce, 1945, s. 15.
21 Tamtéž, s. 20.
22 Tamtéž, s. 27.
23 Tamtéž, s. 33.
ŠŤASTNÝ VĚK
bína, i zde je ideál nového člověka promítán kontrastné na pozadí figury „prokletého básníka" — ale tato představa je konkretizována už s jednoznačnými důsledky politickými: „A zatím v dálce nesou lidé krásní / nelidskou tíhu šesté pevniny."24 Také Holan ve své poezii z roku 1945 téma hledání „nového člověka" akcentuje (klade si otázku „Kdo fantomy hned v lidi změní?", vyslovuje touhu „dospět ke člověku, / k němuž jen ironií jdem"25) a zaměřuje je směrem ke světu „chudých" (k fantomům již jistě nepatří v Panychíde listonoš, který „na svou cestu vyšel, / a že by tak rád tympán slyšel, / bije se v ucho pivoňkou", „světlý řidič" tramvaje, jenž „nereptaje, / ponurou skývu solí si"26). Zeměpisně to zároveň znamená jednoznačnou orientaci k Východu. Portréty sovětských vojáků v Rudo-armějcích se Holanovi stávají takovými sondami do lidství budoucnosti, oproštěného od všech krizových deformací člověka moderní kultury.
V básnické emblematice se tak už před rokem 1948 vytvořil základ, na kterém mohla vyrůstat jednoduchá a přehledná poezie padesátých let. Zkušenost války a rozpadu státu, zážitek selhání evropské civilizace tu působily jako katalyzátor, tím spíše, že šlo o zážitek zdvojený, opakování traumatického zážitku selhání civilizace a zániku starého světa za války první, zážitku, který hrál tak významnou úlohu při formování levicové orientace avantgardy dvacátých let. Přes obnovení Československé republiky se minulost jevila být v květnu 1945 již neobnovitelná, jednou provždy zkušeností války uzavřená - zdálo se (jako už po tolikáté v českých dějinách), že je třeba začít od nuly. Sovětský systém, jehož autoritu a přednosti vítězství ve válce zdánlivě stvrzovalo, v té chvíli nabízel zcela novou verzi vývoje. Po válce se
proto už masově hovoří o perspektivách mířících k šťastnému socialistickému zítřku, věří se, že „jenom socialismus může vyvěsti lidstvo ze stavu zvířecího do stavu lidského",27 šmahem se odmítá umění „slonových věží" a volá se po novém stylu, zásadách lidovosti. Také publicistika hledá nového člověka: „Každý režim vytváří své tváře," komentuje Kulturní politika v roce 1945 publikované fotografie mladých lidí a za typické pro současnost považuje „tváře s otevřenými okny, s komunikací do světa, bez mrtvolného podsvětí duše", jež jsou (opět již v přímočaré účelovosti let padesátých) „dobrý materiál" a velký „závazek pro ty, kdo jej budou obrábět".28
03 Plakát skupiny Pracovní pětka Program (P5P) k volbám v roce 1946
24 Tamtéž, s. 37.
25 HOLAN, Vladimír: Dokumenty. Ed.: Justl, Vladimír. Praha: Odeon, 1976, s. 159, 167.
26 Tamtéž, s. 177.
27 WEIL, Jiří: Být člověkem. Kulturní politika, 1945, roC. 1, č. 16, s. 3.
28 an.: Lidská tvář. Kulturní politika, 1945, ro£. 1, č. 2, s. 1.
ŠŤASTNÝ VĚK
"      V základním však tehdy přece jen nebylo rozhodnuto. V kultuře v prvních třech poválečných letech sice již znač- 1 ně ovládly pole utopické představy (binární vidění skuteč- j nosti, zkáza starého světa, příchod nového světa, projekt \ nového člověka apod.), ale atributy těchto utopismů ještě nevykazovaly takovou uniíikovanost a jednoznačnost jako později. Jinými slovy - představa „nového světa" ještě pulzovala mezi politickým ideálem sovětské reality a idylickým světem jednoduchých přírodních a smyslových hodnot. Představa nového člověka se už sice mohla vztahovat k bezejmenné součástce masy,29 ale mohla být vyjadřována .! i s holanovskou konkrétností, usilující v prostotě objevit záchytné body nové, neredukovatelné složitosti. Individualizující momenty těchto představ však další vývoj snadno odvrhnul. Zmizela i představa epochy či země na křižovatce, představa Československa jako sváru a syntézy Západu a Východu, která opakovala starý obrozenský ideogram. Ráj upevnil své postavení - potřeboval již jednoznačné při- ] mknutí k Východu a žádal si také jiné básníky, již ne ty, kteří s sebou nesli stín básníka moderního, „prokletého básníka", jemuž chtěli marně uniknout, ale básníky nové, jasné -básníky, kteří stín nevrhali. Ráj potřeboval ostatně také obecně „nové lidi", nezatížené troskami starého světa.
Proto je vize „šťastné epochy" spojována teď především s dětmi nebo mládeží, ti se stávají pravými „novými lidmi" ráje. Jestliže - jak již bylo řečeno - přinášeli s sebou dospělí přes práh nového socialistického světa ve východní Evropě potenciální zátěž minulosti v podobě nejrůznějších „přežitků", děti a mládež podobným břemenem obtíženy nebyly („A tam, kde ty a já si trochu zatápeme, / ještě si přes rameno vzdychajíce zpátky, / tam zástup pionýrů před námi se žene, / cestu nám zažíhaje červenými šátky", S. Neumann30).
29 HRUBÍN, František: Chléb s ocelí, cit. dílo, s. 42.
30 NEUMANN, Stanislav: Píseň o lásce a nenávisti, cit. dílo, s. 17.
Oblíbeným syžetovým prvkem literatury padesátých Ráj iet (lyrické syžety nikterak nevyjímaje) se tak stávala konfrontace dětí a dospělých, především přímo starých lidí. Milan Kundera v básni Stařenka31 - abychom uvedli jeden příklad za mnohé — načrtává portrét staré ženy „v odění staromódním", provázené pachem „starých zásuvek voněných kdoulemi", unavené životem, hovořící, „jako když vánek / rozechvívá tiše chmýří stýskavé". Babička reptá proti nesrozumitelným novým časům („samí ti pionýři [...] Anebo, božínku, ten hrozný nerozum po těchhle pětiletkách čítat čas"), ale setkání s vnukem-pionýrem v závěru básně ji náhle usmiřuje:
Pod jakým plamenem že smutek roztává? Nu, pod plamenem lásky, přece. Chlapec už objal stařenku a pustit se jí nechce.
Drží ji za ruku. Stařenka šťastna je náhle, vesele cupitá s ním dále po mezi. A náhle se jí líbí jeho rudý šátek a náhle vůbec nic ji nemrzí.
Děti jsou měřítkem „nové doby", jsou jejím nositelem, pro ně je především určena („To pre vás, deti našich snov, / sme chceli riešiť / spravodlivo svet", M. Lajčiak; „ze svých dětí uděláme svědky / slavnějších úrod, aby jejich svět / byl jako chleba, voněl jako med", J. Noha)32, to ony přehlušují nejistoty pochybovačů spontánní radostí a vírou. Svou samozřejmou zabydleností ve zbrusu
31 KUNDERA, Milan: Člověk zahrada širá. Verše. Praha: Československý spisovatel, 1953, s. 20-21.
32 LAJČIAK, Milan: Súdružka moja zem. In Verše. Bratislava: Slovenské vydavatelstvo krásnej literatury, 1953, s. 114.
- NOHA, Jan: Světlo, cit. dílo, s. 42.
ŠŤASTNÝ VĚK
nové socialistické skutečnosti jsou nejvhodnějším materiálem pro šlechtitelský experiment - nový svět potřebuje prostě také nový rod a ten „v kolébkách otvírá už oči" (J. Pilař33).
Dětství znamenalo nemít žádné spojení s minulostí před branami Edenu, být v ráji zcela a bez výjimky. Proto platilo i obráceně: kdo se měl účastnit společného snu o ráji, musel se - alespoň v rovině jednoduché sémiotické operace—stát mladým. Socialismus (komunismus) a mládí byly v dobovém cítění synonyma („Pro nás budou vzkvétat příští léta, / živ je komunismus, mládí světa", P. Kohout34), stáří k němu nepatřilo a nepatřilo ani do něho. Zrušení stáří jeho znakovým popřením patřilo z těchto důvodů k běžným, a přímo nutným dobovým postupům, jak dokládá názorně například Nezvalova píseň STM následujícím řetězem definic: „Mladý je ten, mladý je ten, kdo bojuje / za šťastný život s armádou míru (...) Mladý je ten, kdo obrazuje svět, / jenž upadl málem do rozvalin, / ať je mu šestnáct či sedmdesát let, / mladý, ach mladý je soudruh Stalin (...) My všichni jsme mladí, měšťácký Západe, / mladý je každý komunista. // Mladí jsou všichni, kdo nás převedli / do nové epochy s Klementem Gottwaldem v čele. / Mladý je Zápotocký, mladý je Nejedlý, / mladá je strana a její ručitelé (...)."35
Nešlo přitom v žádném případě o ojedinělou básnickou licenci, obraz zrušeného stáří se u nás vznášel od Šumavy k Tatrám, a to nejen v poezii („my republika / mladí jsme", M. Pujmanová; „I staří komunisti / Mladými sa stali", M. Laj-
čiak)36 a vůbec v umění, ale i v bezpočtu společenských Ráj rituálů a ceremonií, při nichž byli zasloužilí členové strany a státní činitelé obklopováni dětmi a dekorováni rudými šátky, znamením příslušnosti k ráji.
Celkem podle očekávání se tak šťastný věk v obou svých podobách, přítomné, tj. jako socialistický dnešek, i budoucí, tj. jako komunistický zítřek, ztotožňoval s jarem. Teoreticky se k obrazu ráje mohlo sice jistě hodit i léto, období přírodní zralosti, žní, sklízené úrody, ovšem jaru byla dávána přednost, protože upomínalo právě na mládí („buď šťastno, naše komsomolské jaro", K. Šiktanc37). A je zajímavé, že obdobně jako tehdejší sémióza, proces tvorby znaků, potlačovala motivy stáří, potlačovala ve spojení s vizí utopie i motivy zimy.
Zvlášť zřetelně to ukazuje oblíbený básnický žánr „českého roku", cyklus básní s námětem jednotlivých měsíců, který máme z padesátých let doložen v podobě, jež až okázale nebere v úvahu tradiční sémantiku zimy. V Měsících Miroslava Červenky ve sbírce Po stopách zítřka přináší báseň Prosinec téma splněného plánu a masového podpisování mírové výzvy, v básni Leden „prozařuje" zimní atmosféru téma cestiček prošlapaných od člověka k člověku a překonávajících tak hlubokým sněhem vnucované osamění. Ideově exponovaná báseň Únor je již zcela vytržena ze zimního kontextu, únorová revoluce je současně vítězstvím nad zimou: v centru stojí obraz roztávajících závějí minula a Klement Gottwald, jehož zahřívá „horký dech zástupů".38
Zvláště spojení tématu „Vítězného února" s jarem a nikoliv se zimou, kam by v cyklu ročních dob patřilo, bylo přímo
33 PILAŘ, Jan: Hvězda života. Verše z let 1950-1953, cit. dílo, s. 48.
34 KOHOUT, Pavel: Čas lásky a boje. In Tři knihy veršů, cit. dílo, s. 284.
35 NEZVAL, Vítězslav: Křídla. Básně z let 1949-1952. Praha: Československý spisovatel, 1952, s. 15.
36 PUJMANOVÁ, Marie: Vyznání lásky, cit. dílo, s. 15.
- LAJČIAK, Milan: Pozdrav. K sedemdesiatinám súdruha Stalina. In Verše, cit. dílo, s. 74.
37 ŠIKTANC, Karel: Tobě, živote!. Verše, cit. dílo, s. 37.
38 ČERVENKA, Miroslav: Po stopách zítřka. Verše. Praha: Mladá fronta, 1953, s. 8.
ŠŤASTNY VEK
požadavkem doby („Tenkrát byl Únor, mráz, a přece kvetla / ulice naše jako jarní den", J. Noha; „Tak horce lidské srdce bilo / v den únorový nad sněhem, / jak jaro by se rozsvítilo / praporů rudým výšlehem", F. Branislav)39.
Představa šťastného věku se vázala na motiv slunce („a naše ruce po slunci se vztáhly, / po slunci, které narozeno z nás, / svět ozářilo jako požár náhlý / a vyšlo rovnou nad Sovětský svaz", J. Noha40). Epocha socialismu byla představována jako říše světla, slunečního jasu, vstup do ní byl současně přiblížením slunci, rozloučením s temnotou minulých dob. Mohl se tu uplatnit i přímý odkaz ke Campanello-vu Slunečnímu státu, jehož praktickým ztělesněním se nyní
04 Obálka Vojtěcha Sedláčka
k sbírce Miroslava Červenky, 1956
39 NOHA, Jan: Světlo, cit. dílo, s. 40.
- BRANISLAV, František: Krásná láska. Praha: Československý spisovatel, 1952, s. 14.
40 NOHA, Jan: Světlo, cit. dílo, s. 36.
socialistická společnost zdála být („Daleko, zabojem, svítila jiskřivě bílá / budoucnost slunečných krajů", S. Neumann; vyrostl až do času / národa slunečného", J. Noha)41.
Nová epocha však vyžadovala v prvé řadě také jiný typ mezilidských vztahů, měla se stát překonáním individualismu a osamění. Obraz budoucího šťastného věku (připomeňme si výše citovanou Nohovu vizi) předpokládal lidi propojené pouty soucítění a zájmu až téměř po zrušení vlastní totožnosti („každý v každém bude žít", J. Noha42). Pohyb světových dějin byl vnímán jako vývoj „od obzoru jednoho k obzoru všech" (tak zněl i název samostatného oddílu Kunderovy prvotiny) a nová socialistická společnost začala okamžitě vyznávat nekompromisní družnost. Výrazem této družnosti se stávala společná radostná práce a mimo oblast občanských povinností pak především zpěv („Když v komůrce máš zamračeno / a tlačí tě tvé úzké já - / v sborovém zpěvu svlékneš jméno / a zpíváš do aleluja", M. Pujmanová43).
Nicméně formulace o nepovinné činnosti v tomto případě není výstižná. Účast na sborovém zpěvu svědčila o ochotě spoluvytvářet nový svět navlas stejně jako účast na společném díle, zpěv nebyl tehdy chápán jako zábava, ale spíše jako výraz identity kolektivu („my jsme zpěv! Jsme zpěv!", O. Mikulášek44). Stejně tak radostná nálada nebyla soukromou věcí jednotlivce, ale zcela samozřejmě vyžadovaným přihlášením ke společnému ideálu a programu jeho uskutečňování. Touha po samotě, soukromý smutek se stávaly znakovým odmítnutím nového řádu, přihlášením se
41 NEUMANN, Stanislav: Píseň o lásce a nenávisti, cit. dílo, s. 14.
NOHA, Jan: Světlo, cit. dílo, s. 68.
42 Tamtéž, s. 58.
43 PUJMANOVÁ, Marie: Miliony holubiček. Verše z domova i ze světa, cit. dílo, s. 8.
44 MIKULÁŠEK, Oldřich: Divoké kačeny, cit. dílo, s. 19.
r
ŠŤASTNY VEK
k hodnotám starého světa před branami ráje, a tedy ve svých důsledcích asociálním činem. Proto se utopie (a opět: utopie přítomná stejně jako utopie budoucí) představuje jako země, kde „usmívá se / všechno svým úsměvem" (K. Sik-tanc45), „země štástných úsměvů" (P. Kohout46) apod. Úsměv patří k základním charakteristikám obyvatel ráje: usmívá se dělník skloněný nad soustruhem, žena pracující na poli, soudruh Gottwald na Hradě („Měl něžný úsměv kolem úst / jak dobří lidé mají", J. Hořec47) stejně jako soudruh Stalin v moskevském Kremlu.
Jakkoli se utopie budoucí a utopie přítomná nikdy podstatně neliší - jejich emblematika je v zásadě totožná -, v jednom bodě se přece jen rozcházely. Univerzum utopie budoucí je naprosto jednorodé, homogenní - budoucí utopie pohlcuje vše, ráj je tu bezpodmínečný a všezahrnující. Vyděluje-li se vůči něčemu (a podstatou ráje je vždy ohraničení vůči okolí, které k němu nepatří), pak je onen „ne-ráj" dávno neexistujícím jsoucnem, spíše jen vzpomínka než skutečnost, zlý nebo přinejmenším nedokonalý svět před nastolením ráje. Plné ustavení budoucí utopie předpokládá univerzálnost ráje a jeho rozšíření na celý svět.
Naproti tomu utopie přítomná, pozemský ráj socialistické skutečnosti, je vybudována na vyostrené prostorové polaritě. Ráj přítomný stojí v jednoznačné opozici proti ne--ráji, je skutečně doslova paradeisos ze staroperského paira-daeza, tj. „ze všech stran ohraničené místo". Sama hranice socialistického světa byla mimochodem v dobovém vědomí
45 SIKTANC, Karel: Tobě, živote!. Verše, cit. dílo, s. 33.
46 KOHOUT, Pavel: Verše a písně. In Tři knihy veršů, cit. dílo, s. 11.
47 HOŘEC, Jaromír: V myšlenkách na něho. In Gottwald je s námi. Náš první dělnický prezident v zrcadle české a slovenské poezie a prózy. Ed.: Kusák, Alexej. Praha: Naše vojsko, 1953,
s. 367.
nápadně zdůrazňována, voják-pohraničník, strážce hranice, se v této novodobé mytologii pak celkem přirozeně stával silně preferovanou postavou - oblíbeným hrdinou výtvarného umění, literatury i filmu.
Ovšem ještě v jedné věci zůstávaly obě vrstvy dobové vize šťastného věku - přítomná i budoucí - odlišeny. Šťastný věk budoucnosti je naplněním tisíciletých lidských tužeb, šťastný věk přítomnosti také, ale i on se přitom vzpíná směrem ke konečnému horizontu budoucnosti. Důležitým motivem obrazu šťastného věku „socialistického dneška", právě tím, který do budoucnosti poukazuje, je proto motiv „plánu". Je ve vrstvě „ráje-dnes" protějškem motivu „snu", „pohádky".
Plán myslí, miluje, jedná, je velikým společným dílem, mír na rtech mu radostně hraje a člověk jeho je cílem, pohádky svého lidu proměnil v skutečnost prostou a z jeho čísel a slov města i vesnice rostou.
/. Noha™
Jeho prostřednictvím se v dobovém chiliastickém myšlení snad nejvýrazněji projevuje sepětí iracionality s racionalitou, snu s vědou, které je pro iluze padesátých let tak příznačné. Plán je v počínající epoše socialistického šťastného věku pokračováním utopického snění a cestou k uskutečnění komunistického zítřka. Budoucnost se dosahuje promyšleným, plánovaným budováním. Mezi těmito slovy - budoucnost a budování - vzniká tehdy ostatně pouto přímé etymologické souvislosti („budoucnost, / již lid si u nás buduje", J. Noha49).
V této souvislosti ovšem vyvstává otázka, kdo je vlastně činným subjektem toho všeho, nositelem budoucnosti, kdo tvoří její plán, kdo buduje. Obyvatelé ráje jsou charakterizováni vesměs dost neurčitě. Jak jsme viděli, je to lid, jsou
48 NOHA, Jan: Světlo, cit. dílo, s. 45.
49 Tamtéž, s. 69.
Ráj
ŠŤASTNÝ VĚK
V*
to děti, mladí lidé, bývají představováni i svou profesí, ale vždycky silně emblematicky, podle předem dané normy. Jakékoliv skutečně osobní rysy se u nich nepřipouštějí, odlišovaly by je vzájemně, a tím oddalovaly, zaháněly do samoty, pro kterou není v ráji místa. Hrdina ráje je prostě bytostí co možná nejméně individualizovanou („šel komunista, bojovník, šlo jaro, Strana-člověk, / a vyhrál zápas o dnešek, o zítřek, o čas, o věk"), je to člověk, „jehož jméno je dělnická třída" Q. Noha50), je to „člověk proletář" (J. Pilař51). Jedinec v ráji neznamená nic, nese v sobě a zrcadlí pouze obecné vlastnosti diktované závaznou emblematikou, splývá se všemi, je jejich součástí a oni jsou součástí jeho.
Jedinci se v ráji dostává výsady ztotožnění-s ostatními, ale na nejvyšším stupni také s postavami vůdců, s Leninem („z velikého náměstí, / kam hukot cév se vlévá, / jsem slyšela v svém zápěstí / tep srdce z mauzolea", M. Pujmanová52), Stalinem („slunce-Stalin-nezhasne [...] bude, hoříc v naší hrudi, / vydávat světlo úžasné", P. Kohout53) nebo s Gottwaldem („Gottwald v lidu věčný je", M. Sedloň54). Podílí se na jejich slávě a činech a také oni, sadaři či hospodáři této rajské zahrady, přejímají všednodenní úkony zástupů a propůjčují jim punc věčnosti.
I v tomto ohledu se představa socialistického šťastného věku sbližuje s tradičními mytologickými představami ráje, v nichž mezi základní charakteristiky patří soužití s Bohem. Také obyvatel nové epochy požívá milosti podílet se na ní společně s bohem-stvořitelem, brát tak podíl na jeho nesmrtelnosti. Je-li věčně živ stvořitel Stalin nebo Got-
50 Tamtéž, s. 34, 63.
51 PILAŘ, Jan: Radost na zemi, cit. dílo, s. 31.
52 PUJMANOVÁ, Marie: Vyznání lásky, cit. dílo, s. 59.
53 KOHOUT, Pavel: Čas lásky a boje. In Tři knihy veršů, cit. dílo, s. 287.
54 SEDLOŇ, Michal: Gottwaldův hlas. Rudé právo, 1953, roč. 33, č. 77 (18.3.), s. 3.
Ráj
05 Otakar Nejedlý: Podřipské lány v červnovém odpoledni
twald, podle zákona všeobecného splývání a ztotožňování, platícího v ráji, získává i každý z jeho řadových obyvatelů na nesmrtelnosti podíl („my po smrti žiť / dobyli sme právo", M. Lajčiak55).
V tomto proudu sakralizace je dokonce položeno přímo rovnítko mezi „vynikajícího vůdce" a ráj („Všichni vás milují, ti, jimž jste se již splnil, / i ti, jimž v budoucnu musíte býti splněn. [...] Vyjste tou svobodou, [...] tím úsvitem, který se na svět hrne", J. Pilař56).
Mytologická konstrukce dospívá nejvyšší syntézy.
55 LAJČIAK, Milan: Nenávidím a milujem. In Verše, cit. dílo, s. 101.
56 PILAŘ, Jan: Radost na zemi, cit. dílo, s. 16.