SRDCE
Symbol, metafora a přirovnání
V textu Řeřavé srdce domu z r. 1922 (O nejbližších věcech, 1925; pak v souboru Věci kolem nás, 1954) je sice předmětem úvah správné zacházení s americkými kamny, avšak všecky technické podrobnosti o zavřeném komínu, protitahu, zacpaném roštu neustále přerůstají tento rámec a proměňují se na symbolickou hodnotu věci. Ta je dána samotným faktem ohně, který hoří v domě:
(...) RADOST DOMOVA, TEPLÝ ÚTULEK, VĚČNÉ UCTÍVÁNÍ
OHNĚ A TAK DÁLE. Současně s touto akcentovanou symbolikou je do středu vyprávění postavena metafora ŘEŘAVÉ SRDCE DOMU. Je maximálně zdůrazněna uŽ v titulu a pak se v textu nápadně opakuje:
1. ŘEŘAVÉ SRDCE DOMU SVÍTÍCÍ NOC A DEN, DEN A NOC ZA SLÍDOVÝMI DVÍŘKY: KLIDNÉ, ŽHOUCÍ, MÍRNĚ PRASKAJÍCÍ SRDCE, JEŽ VYDECHUJE VLÍDNÉ TEPLO HORKOU KLENUTOU HRUDÍ, ZATÍMCO SE VENKU STŘÍDÁ PRVNÍ LISTOPADOVÝ SNÍH S PRVNÍM PROSINCOVÝM DEŠTĚM (...).
2. NUŽE, HNED PRVNÍHO RÁNA BÉŽÍM K ŘEŘAVÉMU SRDCI DOMU; A HLEĎME, JE ČERNÉ A STUDENÉ. CÍTÍM SE OŠIZEN, VOLÁM BOUŘLIVĚ ODBORNÍKA A TRPCE SI STĚŽUJI: ŘEŘAVÉ SRDCE MI ZHASLO.
3. A RÁNO BĚŽÍM NEJPRVE K ŘEŘAVÉMU SRDCI DOMU. SVÍTÍ SKUTEČNĚ A HŘEJE (...) (...) TAK JSME NASYPALI KOKSU; A ŘEŘAVÉ SRDCE POKOJNÉ ZHASLO.
4. A KAMNA SKUTEČNĚ HOŘÍ JAKO BLÁZEN. SRDCE DOMU ŘEŘAVÍ ZA SLÍDOVÝMI OKÉNKY A DÝŠE KLENUTOU HRUDÍ.
5. NEBO SE ŘEŘAVÉ SRDCE DOMU ROZPÁLÍ Z NĚJAKÉHO VLASTNÍHO VNUKNUTÍ; NENÍ RADNO ZASAKOVAT DO VĚCÍ TAK CITLIVÝCH.
Z uvedených citací je zřejmé, že metafora ŘEŘAVÉ SRDCE DOMU je použita jak ve vypjatém lyrickém významu (1, 5), tak v komickém významovém posunu (2. 3.), či v lyrické i komické platnosti současně (zejména 4).
Rovněž přirovnání mají tuto lyricko-komickou dvojitost. Proti přirovnání JAKO VĚČNÁ LAMPA, JAKO OHEŇ VESTÄLEK. JAKO NĚJAKÝ DOMÁCÍ OLTÁŘ stojí prirovnávací rčení KAMNA (...) HOŘÍ JAKO BLÁZEN a běžné přirovnání JAKO PACIENT. Ovšem z hlediska Čapkovy výstavby kontextu lze očekávat, že všecka symbolika, rr.e ;.: :::.-:?. i prirovnávací technika vyústí přece jen k samotnému SRDCI, že se SRDCE nějak vydělí z onoho metaforického sevření ŘEŘAVÉHO SRDCE DOMU, neboť toto opakované pojmenování se v textu po-
GT
stupne víc konvencionalizuje. První vydělení SRDCE z tohoto sevřen: bylo ostatně provedeno už na počátku textu (viz v citaci 1):
KLIDNÉ, ŽHOUCÍ, MÍRNÉ PRASKAJÍCÍ SRDCE (., .). Avšak tady je stále ještě v linii celé metafory, byť ji lyricky obohacuje. Karel Čapek nutně dospívá svým textem ke konfrotaci kamen a člověka. Opře se o vysunutou metaforu REftAVÉHO SRDCE DOMU tak, že ji zruší srovnáním SRDCE DOMU s LIDSKÝM SRDCEM. Metafora tak usilovně sugerovala obraz SRDCE, že se zdál být už v textu vyčerpán, ale Čapek provedl velice působivý stylový „manévr" tím, že vlastně SRDCE DOMU až nyní přímo srovnává s LIDSKÝM SRDCEM. A právě tady lidský náboj celého textu vrcholí:
"A JE TO VLASTNĚ JAKO S LIDSKÝM SRDCEM. NEJČASTĚJI JE PORANÍME TÍM, ŽE ZAPOMENEME NA NĚJAKOU MALIČKOST. NĚCO SE RÁNO NEBO VEČER MELO STÁT, A NEVZPOMNĚLI JSME NA TO: TU TO NĚCI LIDSKÉ SRDCE POTEMNÍ A POHASNE, JAKO BY STONALO. (. . .) A paralela pokračuje až do závěrečného odstavce textu:
HLE, HASNOUCÍ KAMNA ZAČALA SAMA OD SEBE PRASKAT. CEKAL JSEM TO OD NICH; VĚDĚL JSEM, 2E JEJICH ROZLADĚNÍ PŘEJDE SAMO SEBOU, JAKO U HODNÝCH LIDÍ. (...) Pojmenování ftE&AVÉ SRDCE DOMU se najednou ztratilo, jakmile se objevilo pojmenování LIDSKÉ SRDCE. Kamna už zůstávají pouze kamny. Těžiště textu přešlo na LIDSKÉ SRDCE, jako by celá akcentace symboliky kamen, celá bohatá technika metafory a přirovnání tu byla především proto, aby se z ní zcela nemetaforický vydělilo SRDCE Ovšem samo SRDCE je už lexikalizovanou obraznou jednotkou, samo SRDCE je tu použito ve své symbolice lidského citu, lidské duše, lidskéh: života.
Zcela drobný text, jakoby vedlejší ve srovnání s velkými Čapkovými díly, zvýraznil v dynamické propojenosti subtilní pojmenovací i kompoziční techniku. Ukázal také na malé ploše, jak Karel Čapek zabudovává předmětný svět do své humanistické antropologie: věci mu nejsou bludnými a odcizenými částečkami světa, ale víří v plně lidském vesmíru jako průvodci lidí.
FLAŠINET
Úhly pohledu
První odstavec Flašinetu z r. 1923 (O nejbližších věcech, 1925: p = l-:
v souboru Věci kolem nás, 1954) se zabývá otázkou tak zdánlivě prostou, jako je hraní na flašinet. Karel Čapek usvědčuje z omylu a domýšli-
68