/v
Můjstrýček, záÍný vzor všech ctností,
když cítil v zádech zubatou,
chtěl pádný dtkaz oddanosti
a to byl nápad nad zlato.
Příklad snad pro leckoho vhodný,
jenže ta nuda žítden po dni,
bdít dokonce noc zanocí
jensnímasjehonemocí!
Ta podlost vemlouvat se přízni
takové živémrtvoly,
hlídat, co ji kdy zabolí,
co má brát nebo po čem žízni,
a při tom všem div nebrečet:
Kdy užtě ksakru vezme čert!
ITI
To v dostarrníku létlo hlavou
větroplachovi nad jiné,
kterému Zeus přiřkl právo
dědit, co zbylo v rodině. -Přátelé, vzácně opravdoví.
k méLudmile a k Ruslanovi,
zucty k vám neopominu
představit svého hrdinu:
oněgin, přítel velmi b|izký,
narozen v městě nad Něvou,
kde křtem čiaspoň návštěvou,
čtenáři, jistě jste se blýskli. . .
i já tam žilvšem na očích,
jenŽe mně prospívá spíšjih.
12
/IIII
Hrdinův otec, ačměl dluhy,
odmítal příjmy z úplatků,
pořádal plesy, drželsluhy,
žilna nebeskou oplátku.
osud vzal syna pod svá křídla:
MADAME se v Evženovi zhlídla,
potom ji vystřídal uonsrcun. . .
drahoušek občas nesnes je.
Pečlivá guvernantka v kutně,
ten ubožák MoNSIEUR r,'essÉ
dítě, hrou vždycky zesláblé,
neučilvíc,nežbylo nutné,
nekázal mu a velmi rád
s ním denně prošel Letnísad.
lwl &
Kdyžnastal v známém koloběhu
časpříslibůazávtatí,
časštědrý na tesknícíněhu,
MoNsTEUR se octl zawaty.
Evženměl volnost přišelden, kdy
v obleku londýnského DANDY
a s módní loknou na spánku
poznal svět _ jeho smetánku.
ovládal tance od a do zet,
uměl psát, mluvit francouzsky,
klanět se, špinit ubrousky,
žádným FAtx PÁs sál nepopouzet.
Co ještě chcete? Společnost
nadchl tak roztomilý host.
13
tv
Evženůvzapad|ý kraj světa
byl koutek ryzí svěžesti,
komu chuť na vícvzala léta,
mohlby mluvit o štěstí.
Dům odsunu!ý do ústraní
stál v klínuprovoněných strání
nad bystrou říčkou.Lučiny,
hrajícívšemi odstíny,
svou zlatou rozlily ažk nebi,
vesničkykvetly, hrstky stád
bloudily po svazích a sad
pod spletí hustoliste klenby
dopřával konejšir4ý stín
dryádám věěně tesknícím.
trt
Zámeóek, pravé panské sídlo,
byl stavěn blahé paměti
s tou důkladností,v nížse zhlídlo
nejedno moudré století.
Tapety s ptáky, s květinami,
portréty carů,zlaté rámy,
vysoký štukovaný strop,
kachlová kamna z ruzných dob.
Zub časuvykonal své dílo,
všechny ty krásy zvetšely,
jenomže mému příteli
to ani trochu nevadilo:
jak s módou, tak i bez módy
měl k nudě stejné důvody.
40 4L
IIJII
Vybral si komnattr, kde stqýček,
starostatkářsky zaffi,
lál mouchám, pálil kopy svíěek
a klíčnicičetlevity.
Podlaha z dubového dřeva,
pohovka, stůl,skříň zptava, zleva,
a nikde stopa inkoustu.
Ve skříníchdžbány od mošttr,
likéryvlastní znaěky vŠovĚn
s naěalim pnrním od kraje,
blok na příjmy a qýdaje'
kalendář osmnáct set devět:
st4ýčekbyl pilný, nesved by
vícčasumarnit u ěetby.
l[vl
oněgin na trůnu sqich statků
jentak azžádnézásady
usoudil, Že dá do pořádku
ekonomické základy.
Sám, odkázaný la svou hlavu,
odzvonil robotnému právu,
nastolil obrok za půdu;
nevolník vděčilosudu;
souseda, ktery nadosmrti
chtěl qýhodně žítpostaru,
přived tím činem do varu,
druhý se ušklíb,třetí' čtvr!ý
jak jeden muž ho zawhli:
je nebezpečně potrhlý.
tv
,,Kam zase? S básníky je peklo."
,,Už, oněgine, pojedu."
,,Jeď, aby ti nic neuteklo.
To tě zve tolik sousedů?"
,,Jen Larinovi.",,Podívejme . . .
Večer co večervždycky stejně
marnit čas,to ti nevadí?"
,,Vůbec ne." ,,$/ máš nápady!
Znám to jak z vlastní zkušenosti...
(poslouchej) ... crnk!. . . děj zaóiná;
typická ruská rodina,
horlivá snaha uctít hosty'
ovoce v cukru, debata
co déšť,co len, co telata..." i"', ', '.,
l
fiit
,,No a? Co znamená ten seznam?"
,,Děsivou nudu, rozumíš. -."
,,Já zas nic hnusnějšího neznám
nežsvět trrych snobů... snesu spíš
pros!ý dům.. ." ,,Nenínad idyly. . .
Dost, všechno jsme si vysvětlili,
jeď, i kdyžnejsem zrovna rád...
A neměl bys mi ukázat
svou Phyllidu, tu zbožňovanou,
ci vkrádá se ti do pera,
do úvah, snůet cetera?. . .
Předstaúš mi ji?" ,,chtěI bys?" ,,Ano."
,,Moc rád.",,Kdy?",,Dneska. Určitě
s radostí přiútajítě.
62 63
llrl
Hned jedem..."
Jeli tedy sPolu.
Příjeli. Pár slov na pozdrav
a zvou je k rodinnému stolu,
jak káže starý zvyk a mrav.
Hned ěastrrjí je úcnežzdtávo
nezbytnou brusinkovou šťávou
a nabízejíovoce
v cukru i v medu, jak kdo chce...
lNt
V kočáře úzkou polní cestou
ozlomkrk domůspěchají.
Neníto slušné,ale přesto
poslechnem si je potají.
,,Co pořád ziváš, oněgine?"
,,Ze myku." ,,N€, dnes je to jiné,
nudíšse obzvlášť.. ." ,,To snad ne . . .
Andrjuško, přidej! . . : ostatně
spal bych, tak zivám. . . Unavila
mě expedice do kraje.
Ta paní Larinová je
naivní, ale jinak milá...
Jen kdyby to š1o bez šťávy,
v tom množstvíto je o zdraví...
Ňt
Poslyš, a Taťjana je která?"
,,Ta zamlklá a pobledlá
jak Světlana, co od večera
na chvilku očinezvedla."
,,Snad nemáš rád tu plavovlasou?. . .
Já bych se nadchl touhle krásou,
kdybych byl básník jako ty.
Ta olga je vzor prázdnoty,
má vandyckovsky zdravé rysy,
je červená a tváří se
jak hloupá placka měsíce,
co nad námi tak hloupě visí..."
Vladimírovi ztuhIy rty
a mlčeljako zary!ý.
NI/
Že oněgin byl u Larinů,
to zaujalo nadlouho
sousedy, schopné ve svém mlýnu
vzítna přeqipky kdekoho.
Těch dohadů, těch klípků,řeěí,
zptáv od pramene, zpovzdálečí,
pravd, nepravd, nalíc, naruby:
Taťjana chystá zásnuby. . .
Ti zkušenější,ostřílení,
usuzovali hloubavě,
žeužje ruka v rukávě
a žese čeká na prsteny. . .
s kým olga přijde pod čepec,
to byla dávno jistá věc.
NII/
Taťjanu náhle zahrnuly
přívaly pomluv.. . naoko
hnětly ji, proti jejívuli
však probouzely hluboko
ve skrytu duše slastný pocit:
časlásky dozrával a procit.
Tak zeleň v zrnu ukrytá
pod dechem jara procitá.
Sny vzněcované marnou touhou,
stesk prázdnou něhou jitřený
dychtily po naplnění . . .
srdce uždávno pro někoho
potají s!ýskávalo si. . .
čekalodávno. . . kohosi...
NTTII
a dočkalo se... stála před ním. . .
srdce to ihned vědělo. ..
Dnem z tána k noci nedohledným,
tmou horečnatěprobdělou
jen jeho obraz provází ji,
ať dělá co ehce, nepomíjí
to kouzlo... Myslí bůhúnač,
nepomáhají prosby, pláč,
domluvy ustarané chůvy:
Taťjana v zádumčivosti
už vůbec nedbá o hosty,
slovíčkos nimi nepromluví,
nechápe, proě jím kdeco snést,
a myslí za néna odjezd.
64 65
txllllt
,,Neusnu, chůvo...víšco, radši
vyvětrej a seď u mě, než
půjdešspát. . ." ,,Copak?" ,,Je mi k pláči.
Vyprávěj, načsi vzpomeneš."
,,Jak, Táňo? Dyž si byla malá'
co já sem se ti nařikala
pohádek. . . svět to neviděl. . .
těch divoženek, strašidel,
ježibab. .. Všecko se jak dejmy
z paměti vykouřilo . . . Ba,
děvečko, přišla staroba
choroba..." ,,Poěkej .. . v5právěj mi,
jak. .. mělas přece milého...
a. . . trápila ses pro něho?"
/X\IIITI
,,Já milýho? Brr! ažmě zebe,
dítě, jen od pomyšlení,
má tchýně - dej jípámbu nebe -dřela by ze mě řemeny..."
,,Jaks mohla bez lásky být vdaná?"
,,Bohu se zlíbilo...Muj Váňa
byl mladšínežlijá... a víš,
mně bylo sotva třináct, dyž
tatínek uctil starosvaty
rosolkou ... za tři neděle
zažhlinám svíčkyv kostele.
Já měla strachu, lidi zla!ý. . .
kdežpak bych mohla veselku
v těch letech odbejt bez breku. . .
70
7L
txx.t
vandrovat od svejch k cizím ráda. . .
Ty neposloucháš! Co je ti?"
,,Všeehno tu, chůvo, na mě padá. . .
připadám si jak v zajetí...
nemohu dýchat... hrůza to je. . ."
,,Máš v těle nemoc' dítě moje!
Seš v jednom ohni! Proboha,
co ti jen dám, já nebohá.. .
Svěcená voda ochrání tě,
hned pro nískočim,vemu jí
a..." ,,N€... víš...já... miluji. . ."
,,Bůh opatruj tě, moje dítě!"
A chůvacelá zděšená
Taťjanu křížemznamená.
t]Č{t
,,Miluji . . ." ústa rozechvěle
tím slovem prosí, žalují.
,,Máš, děvečko, jen horkost v těle."
,,Ne, chůvo...nech mě... miluji..."
Luna, ježsklouzla po pavlánu,
jako by klekla před Taťjanu:
liloqý mihotaqý jas
ozáÍiJ slzy v přítmířas,
kadeře hawanově tmavé,
bledou pleť bíle svítící,
stařenku v dlouhé kytlici,
s plachetkou na šedivéhlavě...
v přísvitu štědře milostném
vše ztichlo zkolébáno snem,.
I)c{IX/
Nedbale zaŽvatlaná věta,
nevybroušená, nesprálrná,
v srdci mi zvonek roztřepetá
tak jako kdysi za dárrna. . .
Načhříškůmz mládí zpívattryznu,
mám slabost pro zvuk galicismů,
pro lásky, třebas jepičí,
pro tvtij verš, Bogdanoviči.. .
Dost! Užmám sedět v potu tváře
nad Taťjanin;ýrn dopisem,
slíbímvám ho _ a jaký jsem?
skládám zbtaí na bitevní čáře.
Vkus mluví však i do qimů:
ten tam je obdiv k Parnymu.
/)Č{x/
Příteli' pěvčeHodokvasů,
kdybys byl tady blízko mne,
jen u tebe bych hledal spásu
a naléhavě, neskromně
žádal bych, prosil: sqými slovy
na nápěv lehce tremoloqý
přezpívej woucí vwnání
rozbolestněné Tatjany.
Přijď! postoupím ti rád svá práva.
Básníku tesknoty, kde jsi?. . .
Sám bloudí mezi útesy,
kam nedoléhá světská sláva,
pod chladnou finskou oblohou
a nic mé nářky nezmohou.
76 77
I)ČČÍ.II
Zas éhlty milované řádky'
památku ze všech nejdražší,
stesk tajuplně hořkosladký
zase mě do snůunáší...
Kdo vdechl Taťjaně tu něhu
lehčínežchmýrka prvních sněhů?
Kdo našeptal jídoslova
blouznir4ý list, v němž promlouvá
řečlásky, bludná, přeúchvatná?
Bůhsuď.. . To fluidum nenajdu,
chybí v mém slabém překladu
jak v šedékopii jas plátna,
duch v Čarostřelci, hraje-li
jej žačkapo učiteli.
(Taťjanin dopis oněginovi)
Píšuuóm _ co ttíc?Píšujó uóm.
Co na torn sloua ponnění?
Vírn, sarna si tím přiuoláudm
trest _ uaše opowženi.
Jestli ušak sebemenšízáuan
lítosti probudí uó.š cit,
ten nemůžemě zatratit.
Všechno bg, uěřte, ue mně spalo,
nikdg bgch uá,rn s tou bezmocí,
s tou hanbou nešIa na oči,
mít naději, a třebas tnalou,
žeobčas,aspoň tu a tarn
proiíždkazaued,e uó's k nó,m,_že
uaše tuář, uó.š hlas u mérnsuětě
/XI/
A přece upoutal i jeho
list roztouženéTaťjany:
nad slovy prodchnulimi něhou
vnořil se do rozjímání.. .
a jak si živě představoval
pobledlý, posmutnělý ovál
půvabnétváře, spřádal s ní
líbezně platonické sny. . .
S.1ap se v něm pohnul aspoň kradí
cit dávno zapomenuQý,
nechtěl však pro svévzplanutí
oklamat důvěřivémládi. . .
Dost, rrylíčímvám raději
setkání v temné aleji.
txrt
Stál bezpohnutí před Taťjanou
a mlčel. Teprv po chvíli
promluvil: ,,psala jste mi.. . ano. . .
nezapírejte. Ztadily
vás city studánkově čisté,
vyznala jste se ve svémlistě
a upřímnost tak nezrryklá
do skrytu duše pronikla. . .
stržených strun se dotkla plaše.
Načale h1ffit se slovy,
mésrdce ať vám odpoví,
tak jako promluvilo vaše:
vyznám se stejně upřímně,
pak posoudíte zas vy mne. .
90
91
txfiu
Kdybych si troufal uzamknout se
do čtyř stěn v roli manžela,
kdyby mi krásný úděl otce
má hvězda neodepřela,
kdyby mě mohly u nevěsty
vidiny rodinného štěstí
okouzlit příslibem sqých krás,
o ruku požádal bych vás.
Zdvořilou chválu opominu,
opravdu: dávný ideál
bych v jiné ženě nehledal,
dnům radosti i !ýdnům splínu
poskytla byste přístřeší. . .
S kým mohl bych b1it šťastnější?...
txwl
Já ke štěstívšak nemám vlohy,
mésrdce je mu vzdálené...
Co by hr vaše ctnosti zmohly?
Nejsem jich hoden _ vím, žene . . .
Manželství(věřte mému slovu)
sevřelo by nás do okoni.
Kdybych vás měl rád nevímjak,
]áska mi zevšednía pak,
pak nad ničímse neustrnu,
váš pláč_ tím jsem si zcela jist,
probudí jenom nenávist.
Posud'te sama: tolik trnů
růžemize svézahrady
nám Hymen nevyhradí.
IXLTI
Předjitřní mlha těžce klesá
na pole ladem Ležicí,
hlad vyštval z hlubokého lesa
šedéhovlka s vlčicí...
kůňrozšiřuje nozdry, cítí
blízkost těch dvou a ostražiý
mužv sedle stoupá do třmenů. . .
pasáček žádnou stračenu
poránu z chléva nepobízí
a pro tulačkyv poledne
svůj roh užk ústůmnezvedne...
dívěina zpívá, přede přízi,
loučpološeptem praskotů
jíprotepluje samotu.
IXLIII
Venku to nekřesťansky zebe,
stříbrně ntoni holomráz.. .
(Teď jistě čekáte r;ýrn rusn,
napadlo mě to ještě včas!)
Lesk říčkymá úcelegance
nežparket pro moderní tance
a brusle malých nezbedů
vesele svištípo ledu. ..
obtloustlá husa k smrti ráda
by spočinula v lůně vod,
nenašlapuje právě vhod,
uklouzla, mávla křídlem, padá...
jak v rozdrchaných obláčcích
snášíse, kroužípnmí sníh.
104
/XLIIV
A jaké slasti tobě zbudou?
Procházky? v zimním období
každá ves nakazí tě nudou
svéjednotvárné podoby.
Chceš půl dne v sedle prozahálet?
Jenomže našlapovat na led
i pro koně je nesnadné,
nežřekneš popel, upadne.
Buď doma, dobří společnícÍ
Pradt, Walter Scott už jsou tu, čti!
nemáš chuť? Sedni na účty,
pij' hudruj _ večers jednou svící
dohoří, časse postará,
aby ti plynul do jara.
lxI"Nl
oněgin v planém snění bloudí
jak blíŽenec Childe Harolda,
po lázni ledovaté vody
zvolna se k činuodhodlá:
sám potom chodí v plné zbroji
tupého tága po pokoji,
obléhá stůl a nad čísly
se po každéhře zamyslí.
Zímníden k veěeru se kloní:
kulečníkdřímá za.stěnou,
u krbu je uŽ prostřeno,
přijíždítrojka šedých koní
a Lenskij vchází do dveří...
konečně! vzhůru k večeři!
105
/rxt
Mrazivá noc a z jasné qýše
tajemné spleti souhvězdí
záÍítak slarmostně, tak tiše . . .
Taťjana u ledovézdi
a oblečená do hedvábí
úplněk k tajné věštbě vábí,
v zrcadle však se třepetá
jen žalost v lunu zakletá.
Vtom... slyš... sníh křupe...
rozběhla se
k nočnímuchodci... Tiše zní
tón šalmajově líbezný
v toužebně něžnémdívěímhlase:
,ltvtÉtlo ttt povĚzru... A on
jíodpovídá: AGAFoN.
lxt
Taťjana, nežlipůlnoczazni
- aby časkouzel neminul -na radu chůvy dala v lázni
k večeřípro dva prostřít stůl.
Potom však úzkostna ni padla...
Já vzpomněl si, jak u zrcadla
Světlanu jala hrůza _ [€,
nemám sil věštit Taťjaně...
Svlékla se, rozestlala lůžko,
ulehla. Ve tmě něžnýLel.
klubíčkosnění odvíjel,
zrcadlo zvolna pod poduškou
zamži| dech tepla. Do rána
vše zticha. Spí i Taťjana. . .
116 117
Noc divný sen má pro Taťjanu,
kdyždvanáctkrát zvon udeří:
po nedozírnémsněžnémlánu
jde v bezútěšnémpříšeří.. .
klop;itá.. . náhle ze závéje
hrozivě, dravě na ni zeje
hučivá, rmutná, hluboká
čerňzběsněného potoka. . .
nad prudk;im proudem drkotají
dva trámky spjaté třískou kry,
lstná lávka smrti nad roklí. . .
Taťjana stojína pokraji
propasti, která nemá dna,
zoufale sama' bezradná. . .
txrr/
Zaskočilji proud černévody
jak nepříznivá náhoda. . .
nikdy se přes ni nepřebrodí,
nikdo jíruku nepodá...
Vtom proti níse rozčechrává
wch závěje.. . co je to?. . . Hlava,
trup obrovského medvěda!
Ach! . . . vzlykla . . . Zai:tal. . . pozvedá
a napřahuje těŽkou tlapu
k Taťjaně.. . překročila sníh,
sevřela pevně v konečcích
dvou prstůšpičkujeho drápu
a cupitala přes potok. . .
Jde dál. .. on za níkrok co krok. . .
/W\II
Aurora purpurovou dlaní
z kolébky jitra v klínu hor
k jmeninám první blahopřání
se sluncem zvedá nad obzor.
Záplava u Larinů roste
a roste . . . Přijíždějíhosté,
příbuzní,celé rodiny,
na saních, v bryčkách. . . V předsíni
qýkřiky, tlačenice, zmatek,
v salóně Íráze na frázi,
poklony, vtipy, příkazy,
křik kojných, nářek nemluvňátek,
útokyna čaj,na kliku,
mlaskot rtů,štěkot mopslíků.
I)crÍ{TI
Pusťakov přijel, malý, tlustý,
s nímjeho ještě tlustšíchoť,
Gvozdin, pán, kteý neodpustí
mužikůmupálený knot,
Skotininovi s kupou dětí
ve věku od dvou do třiceti,
Petuškov, místnílev a rek,
můjnebezpeěný bratránek
Bujanov _ uválená záda,
čepici,kartáč na tváři,
(tak jak hoanáte, čtenáři)
a penzionovaný rada
Fljanov, žrout,který čenichá,
kde kápne drb čipleticha.
t24 r25
DO(VIV
Za Charlikovem roztomile
MoNSIEUR TRIQUET sem cupitá,
má cnennan, cHlc paruku a brýle,
z Tambova přijel _ rarita.
Je Francouz a ti ke slečnám jsou
galantní _ veze Táně cuer'isoN,
pochopitelně komorní:
nÉvnnr,rz vous, BELLE ENDoRMIE.
Text poskytl mu starý sborník
ležícíladem po léta,
Triquet jak vtipný poeta
úpravou do podstaty pronik:
odváŽně místo BELLE NINA
vybásnil BELLE TATIANA.
lÁIfill
Y záíivékráse uniformy
z blízkéhoměsta už je tu
naděje matron, vtipný, dvorný
idol všech slečen v odkvětu:
rytmistr. Slyšíte,co říká?
Yzkaz od samého plukovníka!
Kapelu pošle na statek!
Bude bál! Hloučky děvčátek
užparket pod střevíčkypálí.
Prostřeno! Všichni odpluli
v řetězu páru k tabuli.
Slečnyse svorně namačkaly
k Taťjaně, páni naproti.
KÍíža hrr na ty dobroty!
/XLIII_XLN/
S hrdinou právě stál náš drahý
Bujanov blízko Taťjany
a olgy. EvŽen bez úvahy
zas před olgou se uklání,
plavně s níklouže, nepokrytě
jípři jakési banalitě
zápěstí tiskne, očima
ji donchuánsky objímá
a samolibá olga dlouze
vrací mu pohled ...Ze všeho,
co viděl, posed Lenského
běs Žárlivosti: sotva olze
oněgin složil poklonu,
hned zve ji ke cotíllonu.
lXLVI
Ráda by, ale... Ne? A pročne?
Prý zadala uŽ cotillon
oněginoví. . . Co si počne?...
Jak mohla?. . . Bože . .. Je jíon. . .?
Tak mladá, a užz toho zrna
zkušených koket.. . povětrná!
Užchtivá pletek, poměrů,
užochutnává nevěru!
Selhalo sebeovládání:
proklíná ženskou povahu,
jde, dá si předvést ke prahu
koně a jede. . . Jen dvě rány,
pár pistolí a jedna hruď
rozhodnou osud - buď jak buď! Zem, kde dny i v Iétě jsou mlhavé a krátké. ..
rodí lid' jenŽ neví, žesmrt je bolestná.
Petrarca
H LAVA
ŠnsrÁ
DOffII/
,,Mám," odpověděl EvŽen, ,,tady
MoNsrEriR crJrl,l,or. S mou volbou je
všev pořádku abez závady.
Ten čestnýhoch řád souboje
se všemi jeho podmínkami
splňuje, třeba neníznámý."
Zareckij polkl naplano.
S úklonou trochu přehnanou
oněgin ptá se Vladimíra:
,,Zaóneme?",,Prosím." Zareckíj
s rÍu čpsrlúruHocHEM znalecky
dohodu svědků uzavítá,
anež stav zbraní ověří,
beze slov stojí soupeři.
áoryIIV
Soupeři! Kdy je slepá pýcha
znepřátelila do krve?
Neprožívalichvíleticha,
debat a vína teprve
nedávno jenom spolu? Chladně
jak ve snu prožívanémza dne,
jak syn, jenž waždu otce mstí,
druh druhu chystá jménem cti
smrt dokonale promyšlenou.
Neřeknou slůvko, necítí
tu marnost krueprolití,
úsměvem propast nepřeklenou?
Ne, zášťv nás bují doposud
častojen pro faIešný stud.
146 t47
/XXIXI
Zablýskly hlavně. Těžkopádně
znípod kladívkem nabiják.
Konečně kulka sedí na dně.
Kohoutek promIuvil sým cvext
Zvedlo se ocelové víčko,
pramínek prachu nad pánvičkou
zašuměl. Druhé cvaknutí:
kamínek pevně upnuty
je vzepřen! Svědek Guillot v hrůze
utíká za strom. Soupeři
užčekají,ažvyměří
Zarcckij mírou přesné chůze
sedmnáct kroků do dvou stran.
Užstojí,užsi berou zbraň.
t)ČČK.t
,,Vpřed!" Vykročili _ hlavně k zemi
a odjištěný uzávěr _
k soupeři soupeř, chladní, němí:
krok, druhý,tÍeti, čhrr!ý, směr
smrt - čtyřistupně do nebytí.
oněgin, klidný' ostražiý,
pomalu v chůzi pravici
s pistolíntedá. . . zalici. . .
jdou dáL krok, druhý, třetí, čtvrli
a ještě jeden . . . po pěti
i Lenskij zved zbraň,vzápélí
oněgÍn stiskl spoušť...Zvon smrti
udeřil: básník beze slov
upustil z dlaně těžkýkov.
lx\IilI
Evžensi připadá jak slepý.
,,ona?... A tady? ...Yážnét... Ne. ..
Kde by se tu z těch pustých stepí. . ."
a pozoruje upřeně
tvář, jež mu připomíná čísi
v paměti zasunuté rysy,
skly nutkavého lorňonu.
,,Znáš, kníŽe, tamtu madonu,
co se španěIským velvyslancem
hovoří? Tb v tom baretu?"
Knížese usmál: ,,Ale? Tu?
Hned představím tě... vidíš,sám jsem
zapomněl. . . jedeš zdaleka. . ."
,,Kdo je to?" ,,Moje manŽelka."
/)ďJ'ITIII
,,oŽenil ses? A beze slova!
Nic nevím! Dávno?" ,,Předloni."
,,A Žena?" ,,Byla Larínová."
,,Taťjana!" ,,Znáš ji?" ,,Na koni
mám k nim skok." ,,Tak pojď!" Rozjařeně
přivádí knížeke svéženě
druha, s nímžje teď spřízněná.
A kněžna vidí Evžena.
Ať hrůza z toho překvapení
sebevíc srdcem otřásla,
zmatená, zj ihlá, užaslá,
zůstala přesto beze změny:
jak předtím prostá, laskavá,
klidně mu ruku podává.
t94 195
/xrxl
Nejenže neskřípl tón hlasu,
nezrudla, nepobledla pleť. . .
cit nerozechvěl ani řasu
a nerozvlnil ani ret.
Ať EvŽen sebepátravěji
díval se, v jejím obličeji
viděl jen bohorovný klid.
Nadech se, chtěl ji oslovit
a... a nic... ona rozprávěla,
ptala se, kde byl, v dědině
zdali si neodpočine.
Pak unaveně na manžela
pohlédla. . . sálem propluli. . .
A Evženstojístrnulý.
/wl
Nemůževěřit vlastním očím.
opravdu viděl Taťjanu?
tu, které v tíchu dátných končin,
ve čtvrtéhlavě románu,
osvícen duchem mrarrních zásad,
dokázal spásné pravdy hlásat?
tu, jejížlist má schovaný?
ježsrdcem psala vyznání
bez lžiqých Írází,bezostychu?. . .
tu viděl?. . . bdíčijenom sní?.. .
Co dívka, jejížbezmocný
osud v něm kdysi budil pýchu'
má společnéhose Ženou
tak sebejistou, Ihostejnou?