Forum of Museology

   Sdílení v interpretaci

   Princip sdílení je v muzejní praxi  běžný po celou dobu její existence.  S
   výjimkou menšiny  případů kdy  sběratel vytvářením  sbírky naplňuje  svoji
   emocionální potřebu, je podstatou sbírky její sdílení s okolím.

   Sdílení  může  v  recipientovi  vyvolávat  mnoho  dojmů.  Od  ohromení   a
   okouzlení, co  byl  účel  prvotních mocenských  sbírek.  Přes  demonstraci
   pozice,  vkusu,  statutu   vystavovatele/sběratele.  Po  sdílení   hodnot,
   myšlenek, vědění s nejširší veřejností (což je případ muzeí na počátku 19.
   století).

   Sdílet sbírku je  dovršením jejího  účelu. Ne  nadarmo je  neodmyslitelnou
   součástí muzejní  práce  i  prezentace  a  to  i  v  odborné  muzeologické
   literatuře, je  tato úloha  muzejníka kladena  na roveň  předchozím  dvěma
   skupinám činností – selekci a tezauraci.

   Toto prezentování – sdílení sbírky  – je zároveň neodmyslitelnou  součástí
   lidské přirozenosti.  Člověk  je tvor  společenský,  žije ve  skupinách  a
   potřebuje svoje  zážitky,  emoce,  zkušenosti  sdílet  s  ostatními  členy
   skupiny. Muzea tuto možnost sdílení umožňují hned v několika rovinách.

   Primární rovinou je přenos  zkušenosti starších/jiných členů  společenství
   na mladší členy sociální skupiny,  nebo ke členům úplně jiných  sociálních
   skupin. Tímto  se předává  zkušenost, již  tito recipienti  nemohou  nabýt
   jinak, než pouze přeneseně prostřednictvím vyprávění, prezentací pomocných
   materiálů apod. Toto předávání  by však jinak bylo  omezeno pouze na  dobu
   života přímých  účastníků  zkušenosti.  Muzeum díky  svým  sbírkám  jejich
   prožitek zachovává a může předávat i po mnoha a mnoha generacích.

   Další  rovinou  sdílení  je   konfrontace  názorů  na  jednotlivá,   často
   kontroverzní témata. Členové  sociální skupiny,  aj prostřednictvím  muzea
   (akle i jiných kulturních institucí)  možnost získávat jiné úhly  pohledu,
   vytvářet si tak fundovaný vlastní názor, být konfrontováni s názory jinými
   ne jsou  běžné v  jejich sociální  bublině a  tak mohou  testovat  vlastní
   kritické myšlení.

   Tuto  úlohu  v  muzeu  pokládám  za  klíčovou.  Prostřednictvím  sdíleného
   prožitku, který ovšem každý návštěvník vnímá trochu jinak, neboť  přichází
   z jiného  prostředí,  má  jinou  vlastní zkušenost,  má  jiné  znalosti  a
   vědomosti, a díky konfrontaci s dalšími názory (kurátora,  přednášejících,
   dalších návštěvníků)  dochází k  rozvoji  jeho obzoru,  vývoji  kritického
   uvažování a  získání  dalších  informací, které  vedou  k  informovanější,
   kultivovanější, vzdělanější spolenočsti. A to  je úloha muzea –  takovouto
   společnost pomáhat vytvářet.