PROGLAS 9/9 9
Již za osm let po ocenění Hamsunově putovala Nobelova cena za literaturu do Norska znovu. Jako třetí a prozatím i poslední v řadě norských autorů ji dostala Sigrid Undsetová (1882-1949). Tou dobou neexistoval ještě ani jediný český překlad. Je to podivné i přirozené zároveň. Undsetová byla o celou generaci mladší než její krajan a oceněné dílo, trilogie Kristina Vavřincova, vyšlo norsky v letech 1922-23. Česky bylo publikováno na počátku 30. let, a to paralelně ve dvou nakladatelstvích, pak ještě čtyřikrát -naposledy letos, v roce padesátého výročí spisovatelčina úmrtí (zemřela 10. června 1949).
Je až s podivem, že se v malé zemi na severu Evropy, jež tehdy neměla více než dvaapůl miliónu obyvatel, sešly dvě osobnosti světové proslulosti, které však byly v mnohém, možná ve všem, protiklady a odpůrci. A to ne pro osobní malicherné rozpory, nýbrž celým svým uměleckým zaměřením a především nesmiřitelností politických postojů a činů...
Oba by mohli být označeni za konzervativní, avšak ve velmi odlišném smyslu: Hamsun se obával rychlého průmyslového rozvoje a jeho důsledků. Lpěl na vztahu k půdě, sám se pokoušel po několik let sedla-čit v severním Norsku, poslední čtvrtinu svého života prožil na statku N0rholm nedaleko Grimstadu na jihu země. Undsetová žila též vzdálena od velkoměstského života; jejím útočištěm se stal Lillehammer, zprvu jako nouzové řešení pro nedostatek finančních prostředků, později s ohledem na děti a zvláště nemocnou dceru Mosse.
V diskusi o postavení ženy zaujala racionální a jasný názor: Největším štěstím a důstojností ženy je péče o děti a rodinu. To se později v Norsku, zemi s nejvyšším stupněm emancipace v Evropě, nutně muselo jevit jako postoj konzervativní. ,
LITERATURA / POEZIE / UMĚNI
Norské protiklady
Sigrid Undsetová a Knut Hamsun
MILUŠE JUŘÍČKOVÁ
Norská literatura zaujímá v českém kulturním povědomí nezaměnitelně výrazné místo. Národní divadlo v Praze uvedlo první české představení Henrika Ibsena už roku 1883; význam Ibsenova dramatického díla pro evropskou literaturu a kulturu může být stěží kdy přeceněn. První uváděná díla Ibsenova i Bj0rnsonova byla tehdy převáděna ještě z němčiny, ale s přelomem století došlo k přímému setkání s norskou, ale i švédskou a dánskou literaturou. Je třeba připomenout, že na rozdíl od pozdějšího období ideologické cenzury osvědčili překladatelé a nakladatelé počátku století a let první republiky velký rozhled tím, že k nám uváděli autory, již se měli záhy stát sloupy moderní skandinávské literatury. Mezi jinými i Švédku Šelmu Lagerlófovou, která byla v roce 1909 první ženou, jíž se dostalo nejprestižnějšího ocenění Švédské královské akademie. Z Norů však Nobelovu cenu neobdržel již zmíněný Ibsen, nýbrž jeho vrstevník, dramatik a polemik B. Bjornson, umělec vášnivého nasazení ve věcech spravedlnosti. Stalo se tak ještě za života Ibsenova, v roce 1903. A o sedmnáct let později dostal Nobelovu cenu Knut Hamsun (1859-1952). Tou dobou bylo česky vydáno již 17 z jeho titulů, některé dvakrát, Hlad třikrát a Pán dokonce pětkrát. Jen v samotném památném roce 1920 byla nově vydána čtyři Hamsunova díla: Benoni, V zemi dobrodružství, a již podruhé, avšak v nových překladech, Mystéria a Bouřlivý život. Román Matka země, za nějž mu byla cena udělena, vyšel česky až v roce 1922.
K náboženství byl Hamsun poněkud rezervovaný, pro Sigrid Undsetovou se religiozita postupně stávala měřítkem hodnot a životní útěchou. Právě při práci na historickém románu Kristina Vavřincova, kde zachytila Norsko předreformač-ní, byla stále více přitahována evropským rozměrem křesťanství. Roku 1924 opustila luteránskou církev a konvertovala ke katolicismu. O několik let později se stala členkou třetího řádu dominikánek, přijala jméno sestra Olave a udržovala s tímto řádem duchovní kontakt a intelektuální výměnu až do konce života.
Ústředním bodem jejich střetu se stal postoj obou, Und-setové a Hamsuna, k nacismu. Postoj, který přirozeně našel odraz i v jejich díle a který rozhodující měrou poznamenal i recepci jejich uměleckého snažení v měřítku národním i mezinárodním. Osudy Sigrid Undsetové a Knuta Hamsuna, jakkoli jsou diametrálně odlišné, jako by anticipovaly úskalí evropské kultury ve dvacátém století vůbec. Zde jsou nejdů-ležitější zastavení oné křížové cesty.
Na konci roku 1935 se Knut Hamsun veřejně vyslovil proti jmenování německého pacifisty a publicisty Carla von Ossietz-kého, vězněného v koncentračním táboře, za kandidáta Nobelovy ceny za mír. Sigrid Undsetová byla tehdy předsedkyní Norského svazu spisovatelů a byla tak v čele čtyřiceti spisovatelů, kteří jménem odkazu norské kultury vzápětí vyslovili rozhodný nesouhlas s Hamsunem. To byl první veřejný rozkol, který prolomil jejich vzájemné zdvořilé, nebo spíše lhostejné mlčení. Očití svědkové dokládají, že se oba v malém norském prostředí zdravili odedávna chladně a zpovzdáli. Nyní se mezi nimi rozevírala propast.
9. dubna 1940 vstoupila do země okupační vojska - na Hamsunově statku N0rholm prý visela vlajka s hákovým
REVUE PRO POLITIKU A KULTURU ROČNÍK DESÁTÝ
35