PROGLAS 9/9.9
WíéíSĚ
Sigrid Undsetová na obraze Haralda Slotta.
„Ale dočkal se [Hamsun] groteskního osudu, že se o něm ještě za života mluvilo jako o mrtvém, zavrženém a zprofanovaném. S jeho šedin byl stržen laur národního umělce a do jeho čela bylo vpáleno signum zrady. Jest to ojedinělý zjev v kulturních dějinách snad všech národů a časů, aby umělec na vrcholu své slávy a popularity odvrhl krásnou tradici své minulosti a poskvrnil se zločinem na svém národu. Hamsun dokázal spojit se s nepřítelem, ba vrahem svého lidu v dobách, kdy jeho zemi - jím tak opěvané -hrozilo nebezpečí zániku a otroctví. Je to čin, který se neodpouští ani největším synům národa. Jím se zrádce sám vylučuje ze společenství národního a odsuzuje se k mravní popravě."
Sigrid Undsetová byla ve svém názoru na zrádce a kolaboranty starozákonně nekompromisní. Když se na zapřenou, jako pomocná členka posádky na lodi Montevideo, navrátila v červnu 1945 z exilu, byl její dům Bjerkebaek v Lillehammeru vážně poznamenán řáděním německé posádky. Říká se, že dokonce i psací stůl, který zdědila po otci a u kterého psala Kristinu Vavřincovou, byl zničen na podpal v kamnech. Všechny věci však ustupovaly v nicotu na pozadí oběti nejtěžší - ztráty nejstaršího syna Anderse, který padl v boji již v dubnu 1940.
Ironií osudu se stalo, že poslední díla obou spisovatelů byla odmítnuta - Hamsun nemohl najít nakladatele pro Po zarostlých stezkách, jež sepsal na zapřenou po nemocničních pokojích; osobní svědectví v hamsunovsky bravur-
ním stylu, jež bohužel dosvědčilo, že není ani duševně nemocný, ani chorobně senilní. A Sigrid Undsetové poslali z Ameriky nazpět rukopis životopisného díla Kateřina Sienská k přepracování. Ale válečné ztráty ji poznamenaly natolik, že už neměla sílu pustit se znovu do práce.
Norská literatura je mladá; novodobé písemnictví se v Norsku datuje teprve od národního probuzení v době romantismu, kdy došlo k emancipaci od po staletí vše-určující dánštiny. A v takovém prostředí - podobně jako to známe z nejednoho historického údobí u nás - se spisovatelům a básníkům často přisuzuje úloha prorocká nebo alespoň učitelská. Uctívaný Hamsun se této roli zpronevěřil nebývalým způsobem. To způsobilo v norském chápání posun ke střízlivosti a kritičnosti, jíž se dostalo nastupujícím literárním generacím. Byla to tvrdá lekce. Norové museli pochopit, že i velká literatura může mít někde v základech vychýlené těžiště. Uzavřené a celistvé literární dílo však opravdu přesahuje svého tvůrce, vymaněno z osudové nedoslýchavosti, obehnané nekonečným ostnatým drátem.
Sigrid Undsetová se vždy vědomě bránila umístění na piedestál, v obavách před křivým zrcadlem médií bránila své soukromí s neústupnou tvrdošíjností. Tváří v tvář krutosti války přijala pak v emigraci úlohu „informačního vojáka". Paradoxně jsou mnohé z jejích argumentů pro svou černobílost pro další generace nepoužitelné. Poselství však je a zůstává velmi čitelné.
Oba norské protipóly představují výzvu čtenářům a literární historii i na cestě do nového století.
Literatura:
Tordis Orjasagter, Menneskenes hjerter. Sigrid Undset - en livshisto-rie. H. Aschehoug & Co. (William Nygaard), Oslo 1993.
Bj0rn Fontander, Undset, Hamsun och kriget. Carlsson Bokforlag AB, Stockholm 1991.
Gustav Pallas, Hvězdy severu. Kapitoly z kulturních dějin severských. Nakl. Jiří Chvojka, Havl. Brod 1948.
Miluše Juříčková (1956) učí na Filozofické fakultě MU v Brně norský jazyk a literaturu. Překládá z norštiny.
38
REVUE PRO POLITIKU A KULTURU ROČNÍK DESÁTÝ