Proměny ontologie
(Les métamorphoses de l’ontologie)
Je filosof odpovědný za možné praktické důsledky svých teoretických
koncepcí? Může se to zdát jako zbytečná otázka, neboť máloco je tak vzdálené
praktickým aplikacím jako právě filosofie. V dějinách však nacházíme několik
příkladů, ve kterých filosofie hraje nezanedbatelnou roli v lidských snahách o
přeměnu světa. Není ale nutné hledat konkrétní příklady, protože je jasné, že
člověk svět mění, a to nezávisle na tom, zda si to uvědomuje, či zda svou
aktivitu navíc odůvodňuje filosofií či v horším případě ideologií. Měníme svět,
protože je to naše základní civilizační strategie přežití a pokud tento fakt
přijmeme jako výchozí, mohou nás zajímat následující okruhy problémů.
1. Jaký je to svět, do kterého zasahujeme, 2. jak jej měníme a 3. jaký vztah
k němu zaujímáme (můžeme či máme zaujmout). Samozřejmě, že nemusíme
nutně odpovídat na všechny otázky, ale pokud chce být nějaká teoretická
koncepce něčím víc než pouhou literární aktivitou, musí některé jejich odpovědi
předpokládat nebo je přejímat od jiných teorií. Zkusme se na chvíli zamyslet
nad tím, jaký typ výpovědi o světě bychom dostali, kdybychom záměrně nebrali
do úvahy postupně vždy jeden okruh problémů.
1. Odhlédneme-li od toho, jaký je svět, zda naše výpovědi mohou být lepší
či horší (úspěšnější, pravdivější, adekvátnější, ...) než jiné, zda to, co říkají
naše věty má vůbec smysl s něčím porovnávat, zda je možné a účelné
hledat kritéria, bude výsledkem takového postoje asi výpověď, proti které
vlastně nelze věcně nic namítnout, protože o žádné věci nemluví. Autor
takové výpovědi pouze sděluje své pocity a dojmy, aniž by se sebeméně
staral o to, co je vyvolává. Je to něco podobného jako do sebe zahleděná
poezie. Po formální stránce může být taková výpověď velmi přitažlivá,
může vzbuzovat ve čtenáři i ty nejušlechtilejší pocity, ale stejně jako
poezie, bude to spíše jakási mapa autorovy mysli, nikoli teoretická
koncepce týkající se světa, ve kterém žijeme.
2. Ponecháme-li nepovšimnuty na okamžik naše aktivity a jejich důsledky,
celou praktickou stránku našeho života a přenecháme-li starost o veškeré
změny našeho světa, jejichž původcem je kultura, vědě a technice, mohou
být výsledkem skvělé úvahy o tom, jaký by svět mohl být (kdybychom do
něj nezasahovali). Bude to intelektuální cvičení, dobré pro to, abychom si
vyzkoušeli sílu naší logiky a nerozpornost vystavěné teorie, avšak
2
vzhledem k našemu původnímu záměru, tj. podat popis reálného světa,
tak získáme pouze prostředek, nástroj, který sám o sobě by zůstal jen
samoúčelným popisem a akademickou hračkou.
3. A když nakonec pomineme náš vztah ke světu, odsuneme tento aspekt
jako výraz subjektivního postoje a „očistíme„ od něj naše výpovědi?
Zajímat nás bude pouze svět a jeho strohý, nezaujatý popis a my jako
objekt v tomto světě. Zaujmeme takto „god’s like position„ a podíváme se
na náš objekt-svět pěkně z nadhledu a dostaneme absolutně objektivní
obraz světa, platný a závazný pro jakéhokoli pozorovatele v jakémkoli
místě a chvíli. Po jistém čase se však ukáže, že dosažená objektivita je
z části iluzorní a trvat na ní, může být mnohem větší chybou, než si
v daném okamžiku dovedeme představit. Iluzornost absolutní objektivity
je dána nemožností zaujmout boží distanc od pozorovaného, pozorovatel
ve vědě podle Galileiho a Newtona (a ostatně i Aristotela) je nahrazen
účastníkem, jehož poznávací aktivita nutně ovlivňuje předmět zkoumání.
Samozřejmě, že to neznamená rezignaci na objektivní poznání jako takové,
vyklizení pozic gnoseologického optimismu ve prospěch subjektivismu, je
to korekce, která může vést k lepšímu pochopení dění světa, jehož se
účastníme.
Ontologie postupně nabývala v dějinách podoby, které různě akcentovaly výše
uvedené možnosti a byla tak dlouho ztotožňována se snahou podat obraz světa
jaký skutečně je (by byl, i kdybychom ho nevnímali), po staletích se stále více
dopřává sluchu úvahám počítajícím s rolí subjektu (pozorovatele) až se z nich
nakonec s moderní fyzikou stává přírodovědný fakt, a když se k dějinám přírody
a evoluci připočtou i změny, které má na svědomí kultura, nezbývá ontologii nic
jiného než nahradit dosavadní, převážně statické pojetí světa, obrazem světa
dynamického. Moderní ontologie by měla zapomenout na svou etymologii a
z teorie bytí se proměnit v teorii stávání.
Dosavadní historické podoby ontologie (a vůbec celá filosofie) si nemusely
dělat starosti s bezprostřední odpovědností za stav tohoto světa. Filosofické
disciplíny nejsou inženýrskými vědami, jejichž aplikace můžeme víceméně přímo
pozorovat v proměnách okolního světa. Filosofie je mnohem silnějším a
mocnějším nástrojem, jehož síla se ovšem nemohla projevit přímo. Teprve až
s tím, jak člověk získává stále dokonalejší a mohutnější technologie, roste
význam teoretického rámce, který spolurozhoduje o hodnotách, jejichž jménem
3
člověk do světa zasahuje. V okamžiku, kdy důsledky technologických zásahů
přestávají mít lokální význam a dotýkají se celé planety, mohou být výše
uvedená opomenutí při spoluvytváření tohoto teoretického rámce nejen zdrojem
pro akademické diskuse, ale opomenutím sebevražedným.
1. Proměna vztahu k přírodním vědám — změna apriorní spekulace
v aposteriorní reflexi
Veškerá filosofie je v důsledcích ontologií. Často třeba jen parciálním
způsobem, když se zabývá relativně úzkým výsekem světa (antropologie,
axiologie), často jen implicitně, když předpokládá nějaký stav světa (etika,
estetika, gnoseologie, logika), ale vždy nutně, kdykoli se spoléhá na vlastní či
převzatou představu „jaký je svět„.
Protože však platí i opačné tvrzení, totiž že každá ontologie je filosofií, není
výraz „jaký je svět„ odkazem výhradně na konstatování faktů z oborů přírodních
věd, ale umožňuje nám zůstat zcela či převážně v oblasti filosofické. Samotná
možnost váhání, kam by mohla odkazovat ontologie, zda k přírodním vědám,
nebo spíše k vlastní filosofii, patří, jak se zdá, k jedné ze základních proměn
moderní ontologie. Nejde o nic výjimečného, podobnou situaci shledáváme i
v případě teorie poznání (théorie de la connaissance) — rozlišujeme gnoseologii
(gnoséologie) jako teorii (či pokus o ni), která se snaží analyzovat možnosti
našeho poznání před poznáváním samotným, tj. před konkrétním poznáváním
okolního světa, a epistemologii (épistémologie) jako teorii, která již vypovídá o
našich poznávacích postupech v souvislosti s konkrétními teoriemi a
koncepcemi přírodní vědy. Stručněji a nepřesněji: gnoseologie jako apriorní
spekulace o možnostech poznání a epistemologie jako aposteriorní analýza
dosaženého poznání. Tradiční ontologie (nauka o bytí a jsoucnu) si zachovávala
apriorní svébytnost v tom slova smyslu, že její výpovědi o jsoucnu jakožto
jsoucnu se snažily být zcela nezávislé na jakémkoli jiném, tj. v každém případě
konkrétnějším vědění. V této souvislosti jedna z otázek pro dnešní ontologii zní:
jsou takovéto spekulace, které se programově snaží být nezávislé na konkrétním
vědění jaké nabízejí například přírodní vědy, spekulace, které dokonce
nerespektují toto vědění, ještě vůbec potřebné a mají co říci dnešnímu člověku?
Odložme ještě na chvíli jednoznačnou odpověď a všimněme, některých
historických zásadních proměn ve vztahu ontologických koncepcí
k přírodovědným teoriím. Mezi změny tohoto typu bezesporu patří i ta, která
4
vychází ze střetu platónské a aristotelovské linie. Platónská, resp.
pýthagorovsko-platónská, linie měla čistou spekulaci za východisko, z kterého
budovala různé modely světa a bylo vcelku lhostejné, jak mnoho jim odpovídá
empirický svět. Prostě jenom stačilo, když tyto modely podávaly dostatečně
vyhovující popis pozorovaných událostí, otázka fyzikální podstaty pozorovaného
nebyla důležitá. Mohly tak sice vzniknout i koncepce ve své době velice odvážné
(například Filoláův heliocentrický model vesmíru), ale nebylo možné se pro
nedostatek argumentů pro žádnou z nich racionálně rozhodnout. Linie
představovaná Aristotelem je zlomem ve prospěch empirického zkoumání a
potlačením čisté spekulace. Podle Aristotela musí každý model světa, každá
teoretická koncepce předem respektovat fyzikální data nebo ještě lépe být
vybudována na základě fyzikálních, v této souvislosti se rozumí převážně
empirických, faktů. Jen takový model, který plně bere ohled na fyzikální
podstatu pozorovaného, může být brán vážně. Je to samozřejmě podmínka
v mnohém svazující a při nedostatku fyzikálních znalostí, či při jejich nízké
úrovni vede často ke koncepcím, které jsou mnohem zranitelnější. Znalost fyziky
totiž přímo ovlivňuje podobu na ní budované ontologie v kladném i záporném
slova smyslu. Před ontologií se tak objevuje možnost volby: volná spekulace,
nebo přimknutí se k fyzice a přírodní vědě vůbec. Není to volba nikterak
snadná; v historických počátcích také proto, že fyzikální znalosti nebyly
dostatečné pro vytváření ucelených koncepcí a mnohé bylo nutno domýšlet a
přenechávat tak spekulativnímu přístupu, který měl stále volné pole působnosti
neomezované nedostatečnými konkrétními znalostmi. Ovšem ani v současnosti
není situace o mnoho jednodušší. Třeba už jen proto, že vůbec není jisté, zda
budeme moci někdy říci, že naše konkrétní znalosti o světě už jsou dostatečné
pro vybudování ucelené systematické koncepce světa, ale také prostě proto, že
spekulativnímu myšlení se v určité fázi vývoje vědy nelze vyhnout. Existuje
několik předpokladů, které každá věda musí přijmout a pro které v podstatě
nejsou jednoznačné argumenty (základní předpoklady nejsou falzifikovatelné),
ale vychází pouze z faktů zkušenosti nebo dokonce jen názoru (objektivnost
svět, kauzalita, možnost extrapolace fyzikálních zákonů, možnost adekvátního
teoretického popisu světa, apod.). I to je jeden z důvodů proč spor platónského a
aristotelovské přístupu není důsledně rozhodnut; v současné vědě má podobu
vztahu matematiky a fyziky, či třeba analytických a syntetických vět. Ale právě
vztah matematiky a fyziky může ukázat, jak se během dějin celý vztah spekulace
5
a aposteriorní reflexe posunul do jiných úrovní. Přestože přetrvávají spory
matematiků a fyziků, soupeří různé koncepce vysvětlující původ matematiky a
její roli či možnosti při popisu fyzikálního světa (invencionismus, formalismus,
platonismus, konstruktivismus), jsou značně potlačeny v okamžiku, kdy se
matematika a fyzika sejdou při řešení otázek týkajících se reálného (fyzikálního)
světa. I když i nadále může být matematikům zcela lhostejno zda jejich veličiny
mají nějakou fyzikální interpretaci, ukazuje se matematika jako dostatečně
dobrý (jediný schopný) nástroj k vyjádření složitých struktur odhalovaných
moderní fyzikou.
Vyhraněnost původního sporu platónské a aristotelovské linie se jakoby
přesunula do jiné úrovně. Vedle spekulace, o které jsme doposud mluvili,
řekněme scientistické, se objevuje ještě varianta antropologická. Jsou to ovšem
spekulace, které se od sebe podstatným způsobem liší. Spekulace postavené na
upřednostňování matematiky, i když v daném okamžiku nemusí mít fyzikální
interpretaci, jsou především jasně sdělitelné, protože i ve své invencionistické
podobě respektují pravidla systému, v jehož rámci vznikají (předem daný jazyk).
Díky tomuto respektu tak mohou i ve volně vznikajících konstrukcích být
rozvíjeny nástroje, které teprve budou použitelné při budoucích objevech
struktur fyzikálního světa.
Naproti tomu výsledné koncepce antropologické spekulace vypovídají velmi
málo nebo vůbec nic o světě samém neboť jsou především sdělením o svých
tvůrcích. Spekulace orientovaná výhradně antropologicky je tak především
intelektuální ušlechtilou zábavou, není to již teorie bytí, ale sdělování dojmů
z bytí. Svým odvoláváním se na pocity, jedinečnou zkušenost se stává
neargumentovatelná a v důsledcích je spíše věcí víry, náladového souznění
s autorem, příběhem, ale nikoli teoretickým systémem.
Z uvedeného také vyplývá odpověď na původní otázku o potřebnosti
spekulace v ontologii. Je zřejmé, že jistá dávce spekulace se vyhnout nelze, je-li
však ve službách snah o vytvoření sdělitelného popisu světa, resp. v úzkém a
neustálém kontaktu s reflexí fyzikálního světa, není důvod se jí zbavovat. Pokud
se však stává spekulací „bez zábran„, je potřebná asi jako poezie či příběhy
vyprávěné ve volných chvílích.
* * *
Samotný vztah apriornosti (spekulativnosti) a aposteriornosti (reflexe
přírodovědného faktu) by sám o sobě asi nebyl palčivým problémem (zejména na
6
úrovni scientistické v podobě vztahu matematiky a fyziky), pokud by
spekulativní přístup nebyl pravidelně doprovázen dalším z charakteristických
projevů tradičních ontologických koncepcí, kterým je metafyzičnost.
2. Proměna „míry metafyzičnosti„ — od substančního pojetí k relačnímu
Vztah ontologie a metafyziky nabýval v dějinách různých podob; od prosté
ekvivalence (synonymity),1 přes hierarchické uspořádání2 až po protikladné
chápání obou disciplín, kdy stoupenci jedné osočovali ty druhé3. Podstatná část
sporů vycházela z různých nároků na míru abstrakce a obecnosti a je
pozoruhodné, jak si stoupenci jednoho i druhého vzájemně vyčítali zejména
vysokou míru abstrakce nespočívající na žádném pevném základu. A právě tato
potřeba pevného založení může být pochopena jako nutnost sounáležitosti
s ostatním věděním a respektu k poznatkům jiných oborů. Sounáležitost a
respekt se jistě uplatňuje lépe a důsledněji tam, kde není teorie striktně vázaná
na předem určený rámec, který poskytuje všem ostatním vysvětlením „pevný„
základ. Nelze samozřejmě nic namítat, když se tímto „pevným základem„ stane
například požadavek nerozpornosti a konzistentnosti teorie nebo jiné víceméně
formální požadavky, ovšem podstatně jiná situace nastane, když je „pevný
základ„ pochopen téměř doslova. Snaha najít jistotu pevného, tj. neměnného
základu proměnlivého světa nutí ontologii hledat podstaty, resp. jednu
konečnou podstatu všeho, setrvávat u jejího popisu a to, co se ve světě mění a
vyvíjí považovat za více či méně nahodilé projevy této podstaty. Označíme-li
tento přístup za metafyzický (nevzdálíme se tím nijak příliš od toho, jak byla
metafyzika často chápána), bude to právě metafyzický způsob uvažovaní, který
v dějinách stále více brání ontologii držet krok s rozvíjející se přírodní vědou a
odsuzuje ji do role vypravěče prázdných spekulací. Bylo by ovšem velkým
zjednodušením myslet si, že metafyzické uvažování ve smyslu hledání (první a
poslední) podstaty je vlastní pouze ontologii. Sama přírodní věda poskytuje ze
své historie některé příklady, z nichž je asi nejznámější substanční pojetí času a
prostoru v klasické (newtonovské) fyzice a odtud i v mechanickém materialismu.
Převážná část ontologických koncepcí jak je známe z dějin filosofie, je tak
vybudována na představě nějaké substance, která je výchozím bodem jak
1
Vocabulaire Bordas de la philosophie, Paris 1986, p.242.
2
Wolffovo pojetí metafyziky, která se skládá z ontologie, racionální kosmologie, teologie a psychologie
3
Dictionnaire des sciences philosophique, Paris 1875, p. 1219.
7
teoretických úvah, tak i reálného (fyzikálního i duchovního) světa. Je to ostatně
důsledek přirozené snahy z počátků evropské filosofie najít něco neměnného
v stále se proměňujícím světě. Byla to snaha „přirozená„ a pravděpodobně i
nutná, pokud chtěli první filosofové vybudovat na relativně skromných
poznatcích obraz světa minimálně se odvolávající na tradici — v tomto případě
na mýtus. Představa pevného a neměnného základu se zdála být nezbytnou pro
jakékoli pokusy popsat svět, který byl evidentně neustále pod tlakem
různorodých sil viditelně proměnlivý, nestálý a jako takový nedostatečnou
platformou pro — když už ne nadčasový, tak alespoň dlouhodobý, denním
proměnnám odolávající — popis světa. Nutnost neměnného základu
proměnlivého světa byla evidentní a úkol byl tak definován: najít tento základ,
pojmenovat a popsat jej i jeho atributy a odvodit z něj podobu pozorovaného
proměnlivého světa.
Člověk jako součást proměnlivého světa mohl svou činností působit — pokud
vůbec něco zmohl — zase jenom na tento svět proměn. Substance při tom všem
zůstávala samozřejmě nedotčena. A tomto místě se opět dostáváme k tomu, co
jsme uvedli na začátku této úvahy: ontologie by neměla být jen „čistou„ teorií,
ale měla by v sobě zahrnovat i problém lidské aktivity a vztahu člověka ke světu.
Veškeré substanční ontologické koncepce totiž s sebou nesou možnost –
důsledně domyšleno – do jisté míry se osvobodit od odpovědnosti za stav světa,
jehož jsme součástí a který je i naším dílem. Představa substance, ať už je
chápána více „látkově„ (prostor, čas, hmota), nebo abstraktněji (forma, res
cogitans), garantuje proměnlivost smyslového světa a osvobozuje člověka od
odpovědnosti za něj v tom smyslu, že v důsledcích nemusí být důležité změny,
které se odehrávají na empirické úrovni, tj. ve sféře jevového, proměnlivého,
protože to podstatné a důležité je neměnné. Zdroj tohoto světa, jeho podstatu
nelze žádným způsobem fyzicky zničit. Všechny projevy světa jsou nám
k dispozici, abychom na nich projevili své schopnosti a sílu svých znalostí.
Substance nám při tom zaručuje neustálou obnovu jevových stránek, kterých
bychom se případně nějak „nešetrně„ dotkli. Jsme svobodní páni světa, pouhá
znalost jak nás již opravňuje k tomu ji uplatnit.
Nesubstanční ontologické koncepce, které se zbavují metafyzické zátěže
neměnné podstaty světa, nenabízejí takovéto pohodlí, ve kterém je možné se
zbavit odpovědnosti. Zdůrazňuji je možné, protože ne každý, kdo se hlásí
8
k substančnímu pojetí v ontologii musí být nutně nezodpovědný sobec. Zbavení
se substance ovšem současně znamená zbavení se i této – někdy lákavé –
možnosti.
V nesubstančních ontologiích se idea stálosti doposud spojovaná se
substancí mění na představu stálosti platnosti fyzikálních zákonů, jimiž je
možné vysvětlit proměnlivý svět. Tento svět se všemi jeho změnami, v neustálém
vývoji, se vzájemnými vztahy mezi jeho součástmi, je posledním předmětem
ontologických koncepcí, které můžeme nazvat relační, protože roli substance zde
přebírají vzájemné vztahy systémů. Stálost, která je spojovaná s přírodními
zákonitostmi, nemůže být ovšem garantem trvalosti a nezničitelnosti
materiálního světa, zákonitosti mohou být pouze vysvětlením, proč je svět právě
takový. Nesubstanční ontologie jsou tak svým zájmem o předmětný svět
mnohem více propojeny s přírodním vědou než předchozí metafyzické koncepce,
mnohem více vtahují do svých koncepcí i člověka s jeho aktivitami (teoretickými
i praktickými) a i tímto způsobem mu naznačují vyšší míru jeho odpovědnosti za
stav světa.
3. Proměna kategoriální výbavy — zastarávání tradičních kategorií a jejich
výměna za nové
S doposud uvedenými změnami samozřejmě úzce souvisí i postupná proměna
slovníku moderní ontologie. Tradiční kategorie jako například hmota, prostor,
čas, pohyb se ve své historické podobě uchovávají v antropologicky
orientovaných koncepcích (čas, prostor) a pokud jde o moderní ontologii, je
nezbytné přihlédnout k výpovědi přírodních věd, nemá-li se skončit v prázdné
spekulaci, kterou již málokdo bere vážně. Zejména na úrovni těchto kategorií se
viditelně uplatňuje dříve zmíněný přechod ontologie od apriorní spekulace
k aposteriorní reflexi výsledků přírodních věd. Je nutno připomenout, že tato
reflexe se neomezuje na pouhé komentátorství jinde dosažených výsledků, ale že
jsou to stále svébytné pokusy o vytvoření pokud možno celistvého obrazu světa,
člověka a jejich vzájemných vztahů a proměn.
Zde se může objevit jedna z nejpalčivějších otázek vztahu filosofie a přírodní
vědy. Jestliže si totiž nesubstanční a relační přístup vynutí respektování
výsledků přírodních věd, objeví se otázka co k jednotlivým kategoriím, jako jsou
například prostor a čas, ještě může dodat filosofie sama? Zdá se, že se nám
9
nabízejí dvě možnosti, které se nemusejí zcela vylučovat. Zaprvé je možné
přistoupit na to, že tyto kategorie přes veškerou tradici nikdy nebyly vlastním
tématem filosofie. Filosofie pouze zaskakovala za ještě neexistující vědu a
snažila se alespoň částečně a svými vlastními prostředky uspokojit intelektuální
potřebu. Klasickým příkladem z blízké doby může být kosmologie, která ještě v
19. století byla doménou filosofické spekulace, ale se vznikem relativistickým
modelů vesmíru a astronomickými a fyzikálními objevy počínaje 20. lety století
dvacátého, se z ní stala téměř „přes noc„ přírodní věda se všemi náležitostmi. Je
potom jen přirozené, že se vznikem vědy a někdy dokonce s jejími možnostmi
uspokojovat i praktické potřeby se filosofie postupně vzdává těchto témat (nebo
dokonce se od nich osvobozuje) a přenechává je kompetentním oborům. A když
by toto filosofie (ontologie) udělala i dnes, neznamená to ještě, že by se musela
odebrat na odpočinek. Stále se objevují nové problémy a nová témata, která jsou
současnou vědou prozatím nedostatečně recipována, jednotlivé vědní disciplíny
je pomalu obcházejí a osahávají z různých stran, ale chybí pokus o nadhled,
kontextuální vidění, hledání souvislostí významů a hodnot. Toto formulování
problémů a otázek, které budou později opět předány speciálním vědám může
být spojeno s druhou možností, která spočívá ve „filosofické sebedůvěře„,
v přesvědčení, že je možné něco k uvedeným tématům dodat. Jak oprávněná je
tato sebedůvěra, jsme se pokusili ukázat v úvodu poukázáním na nerozlučnost
tří úrovní moderní ontologie – jaký je svět, jaký vztah k němu zaujmout, jak jej
měníme – a na nebezpečí vyplývající z opomenutí kterékoli z nich.
Pokusme se nyní ukázat na příkladu souvislost všech uvedených změn
s přerodem ontologie z teorie bytí v teorii stávání. Většina tradiční kategorií byla
v ontologických koncepcích používána tak, aby zajistila vybudování obrazu
statického (tj. jistého ve mnoha významech — psychologickém, gnoseologickém,
teologickém) světa. Po analýze klíčových kategorií, kterou zde můžeme pouze
v tezích nastínit, se ukáže možnost zásadní změny v pojmové výbavě současné
ontologie, přerozdělení rolí stávajícím kategoriím a doplnění kategoriemi novými.
Bytí. Poté, co definitivně padla představa statického kosmu (které ostatně
podlehl i Einstein, než přijal myšlenku expanze vesmíru), se stále s větší
naléhavostí klade otázka nikoli jak věci jsou, ale jak vznikají. Nejen lidé a jejich
společnosti, ale najednou i celý vesmír a každá jeho součást mají své dějiny. A
stejně tak jako charakter společnosti a její možnosti jsou určovány její minulostí
(= minulým děním), tak i charakter vesmíru spočívá nikoli pouze ve stavech, ale
10
mnohem více v událostech, které se odehrávaly. Nelze pochopit současný stav
bez objasnění minulého dění, současné bytí je pouze jakýmsi čelem vlny
procesů a událostí, které se valí od velkého třesku k naší současnosti. Z
tradičně pojatého bytí se stává prázdná abstrakce, o které lze říci téměř cokoli,
ale která nám sama neobjasní skoro nic.
Hmota. Kategorie hmoty se zdá být dobrým příkladem filosofického suplování
za přírodní vědy. Byla plná nejrůznějších určení (nebo jejich možností) v době,
kdy nebyla žádná fyzika či chemie nebo kdy tyto vědy neměly ještě dostatek
znalostí na to, aby samy mohly nabídnout nějakou sjednocující představu
předmětného empiricky rozmanitého světa. Současná věda (zejména fyzika),
která usiluje o jednotnou teorii a dosáhla v této oblasti dílčích úspěchů
(Nobelova cena pro Salama a Weinberga), nabízí konkrétní naplnění dřívějších
spekulativních určení (atomistická teorie a kvanta, základní fyzikální interakce
a síly určující chod světa, pralátka a myšlenka falešného vakua) a samozřejmě
současně tak odsouvá jiné, nenaplněné spekulace mezi historické památky
poznávání světa. Dříve potenciálně bohatý pojem hmoty je aktuálně stále
prázdnější a slouží maximálně jako zástupný výraz všude tam, kde si můžeme
dovolit jistou vágnost a volnost vyjádření.
Prostor a čas. Tyto kategorie jsou typickou ukázkou postupného překonávání
substančního modelu relačním pojetím. Současně však i dokumentují
houževnatost představ svázaných se substančními koncepcemi. Dodnes vede
fyzika velké pátrání po tzv. šipkách času, ve kterém vlastně nejde o nic jiného
než najít fyzikální proces, který by byl doslovným ztělesněním plynutí času a
konkrétním naplněním jedné ze substancí. Důsledné uplatnění relačního
přístupu (v dějinách představované například pojetím Aristotela či Descarta),
však dává možnost nahlédnout marnost tohoto pátrání uznáním, že každý
systém má svůj vlastní časový průběh nebo přesněji, že každá událost je
jakýmsi uzlíkem v souvislostech ostatních událostí a možnosti postupovat po
uzlových bodech těchto souvislostí říkáme čas. Jednotlivé fyzikální procesy
mohou být v tomto případě pouze znázorněním našich představ o čase a jeho
plynutí, nikoli však časem samotným a měření času vždy bude porovnáváním
jednoho dění druhým, kdy si je třeba uvědomit, že ne vždy toto srovnání bude
smysluplné nebo informačně plnohodnotné. Je-li relační model zcela přirozeně
přijímán v případě prostoru (vlastnosti prostoru závisejí na materiálních těles,
jejich hmotnosti), není důvod nepřiznat i času, že je plně určen procesy a že
11
jeho průběh se může v jednotlivých systémech i podstatně lišit, což znamená, že
neexistuje univerzální čas ve smyslu měřítka použitelného pro odměřování
událostí všech typů, jak stáří vesmíru, tak evolučních dějů živých systémů nebo
společenských procesů či psychologického prožitku a problematické to je i
v rámci jednotlivých úrovní (srovnávání mechanických pohybů s atomovými
procesy, srovnávání fyzikálních dějů, které nikdy nebyly současné – inflační
procesy v počátečních fázích vývoje vesmíru a mechanický pohyb planet atd).
Opouštění kategorií bytí a hmota a rozpouštění pojmů prostor a čas
v relačních ontologických modelech vytváří prostor pro pojmy, které mají naději
adekvátněji posloužit současným snahám o postižení dynamického světa
propleteného hustou sítí souvislostí. Těmito kategoriemi se mohou stát pojmy
informace a systém.
Pro zařazení pojmu informace do systému ontologie je nutné především
rozlišit dva typy informace – strukturní a sémantickou. Pod sémantickou bychom
rozuměli standardní význam – sdělení, zpráva, strukturní by pak znamenala
uspořádanost (míru uspořádanosti) ve smyslu termodynamickém. Hranice mezi
strukturní a sémantickou informací ovšem není příliš ostrá. Je to naopak více či
méně plynulý přechod od stavu, kdy je strukturní informace totožná se
samotným uspořádáním (jednodušších převážně anorganických) systémů, přes
systémy jejichž složitost vyžaduje vyčlenění části vlastních prvků do
subsystému, který je schopen se za vhodných podmínek rozvinout v kopii
původního systému (organické systémy), až k takovým uskupením, které dokáží
vytvářet vlastní kopie, aniž by samy zanikaly (sémantické modely). Pokud
bychom přece jen chtěli najít ostřejší vymezení sémantické a strukturní
informace, nabízí se právě rozlišení ve způsobu replikace. V případě sémantické
informace vždy můžeme uvažovat o třech klíčových bodech: zdroji, přenosovém
kanálu a příjemci a o možnosti vytvářet kopie, aniž by se ničil originál, protože
k tvorbě kopií se používá výhradně látka a energie z okolí. U strukturní
informace nám zůstává jenom zdroj a příjemce, funkci přenosového kanálu zde
sehrává přímá reakce „účastníků„ informačního přenosu, což současně
znamená, že struktura-informace často zaniká s jejím uplatněním, spotřebovává
se. Čtenář může přečíst knihu, aniž by se z ní ztratilo jediné písmenko, ale jeden
foton nemůže „přečíst„ stav druhého, aniž by se vzájemně neovlivnily, voda
nemůže „přečíst„ stav krystalu, aniž by se z ní nestal roztok a krystal nezmizel
(nerozpustné látky voda prostě „nepřečte„), pohlavní buňky pouze svým
12
splynutím, tj. individuálním zánikem, dají vzniknout novému životu. Ve
skutečnosti je to všechno složitější. Snad z každé struktury lze vytěžit informaci
sémantickou. Krystal – jeho velikost, fyzikální charakteristiky, jsou dokladem
způsobu vzniku, teplot a tlaků, kterými v minulosti prošel či z jakých se zrodil,
tj. nese i informaci, která se skutečná dá přečíst (tentokráte již bez uvozovek,
protože je to informace sémantická), pohlavní buňka je informací o rodičovském
organismu a naopak čtenář může být jiný po přečtení knihy. Úzkou
provázaností obou typů informací můžeme opět dokumentovat (pokud jde o
filosofii) neoddělitelnost „světa jaký je„ a „světa jak se k němu vztahujeme, či jak
jej ovlivňujeme„.
Náčrt plánu kategoriální výbavy moderní (evoluční) ontologie s použitím
nových či nově formulovaných pojmů informace, systém, událost a jejich
souvislosti:
2. strukturní-informační
změny uspořádanosti, procesy uvnitř systému
3. dynamické
nesymetričnost vesmíru, vztahy systém – okolí
4. události a relace
 koexistence a vztahy prvků  systémy  disipativní struktury
 události (vstup, výstup systému)  koexistence a sled událostí 
kauzalita (vazby systém – okolí)  zákonitost

evoluce (obraz dynamického světa)
Josef Krob
Katedra filosofie FF MU Brno