Sémiotika obecná
S myšlenkou k vytvoření „jednotné vědy“ přišli před 2. světovou válkou němečtí vědci pod
vedením Rudolpha Carnapa. Je nutné si ale uvědomit, že první představy sémiotiky jako
„jednotné vědy“ se objevily už v počátcích naší civilizace, tedy ve starém Řecku.
Stručná historická rekapitulace nejdůležitějších teorií, koncepcí, směrů a tendencí.
Platón – do předsémiotického stádia se zařazuje svým dialogem o původu řeči Kratylos,
v němž podává i první definici znaku. Podle Platóna vznikla slova dohodou mezi lidmi a
jejich význam je dán konvencí.
Aristoteles – spis Peri herméneias (O výslovnosti), ve kterém se zabýval soudy, jejich
jazykovým vyjádřením v oznamovací větě a jejich logickými vlastnostmi. Taktéž uznává, že
slova vznikla dohodou mezi lidmi, žádné jméno není od přírody. Pokud však vznikla
přirozeně, pokládá je za „mimémata“ (napodobeniny). U znaku rozlišuje dva druhy vztahů:
1. mezi označovanou věcí a slovem (sémeion = označení),
2. mezi pojmem a jeho slovním vyjádřením ( „symbolon = znak).
Stoikové – do uvažování vnesli de facto trojúhelník reference. Rozlišují tři hlavní oblasti:
1. to, co je sdělováno (lektum – výpověď), 2. znak sám, 3. objekt vně vědomí.
Středověk
Augustin (354-430) – díky fixní ideji boží trojice uvažuje v triádách: Existují tři druhy času:
přítomný čas věcí minulých – paměť, přítomný čas věcí přítomných – prožívání, přítomný čas
věcí budoucích – očekávání.
K hlavnímu problému středověké filosofie náležel nejenom poměr rozumu a víry
(Augustinovo heslo „Crede, ut intelligas“- Věř, abys porozuměl“), ale také spor nominalismu
s realismem. Byla řešena otázka, zda jsou kategorie věci nebo slova. Realismus pokládal
obecniny za opravdové věci. Nominalismus považoval obecniny za shrnutí toho, co je na
stejných věcech společného.
Nominalista Vilém Occam (1300 – 1350) – ostře rozlišil filosofii a teologii. Tzv.
Occamova břitva: nelze přijmout více jsoucen, než je nutno. Naše pojmy představují známky
(termini) nebo znamení vyjadřovaná slovy (nomina). Jeho stanovisko se označuje
terminismus (podle něhož nejsou všeobecné pojmy tzv. univerzálie odrazy věcí, nýbrž pouhé
značky).
(Problém abstraktních jmen zůstal živý až k třetímu stádiu vývoje sémiotiky – k Edmundu
Husserlovi a Bertrandu Russellovi ve 20. století.)
Souvislostmi mezi jazykovými systémy a formami myšlení se zabývali:
- Karteziánská teorie jazyka - byl znovu nastolen tzv. ontologický důkaz boží jsoucnosti.
- Thomas Hobbes (1588-1679) - zabýval se původem jazyka a rozlišoval značky (marks) a
znaky (signs).
- Francis Bacon (1651-1726) – se zabýval otázkou vlivu řeči na myšlení.
John Locke (1632-1704) – se už přiblížil k sémiotickým představám ve vývoji filosofie a
vědy. Rozlišil tři druhy věd podle předmětu zkoumání: 1. fysiké – přírodní filosofie, 2.
praktiké – snad psychologie a společenskovědní obory, 3. sémiotiké – věda o znacích, z které
jsou nejběžnější. Lockova teorie znaku zahrnuje jak teorii poznání, tak teorii jazyka.
Osvícenství
Svou encyklopedickou koncepcí vývoje věd zasáhlo i do následujícího století (návaznost
na Lockovu filosofii), v otázce vlastní teorie znaků přineslo podstatný myšlenkový vklad jen
v oblasti úvah o původu jazyka v nekonvenčních znacích. Významní představitelé:
Gotthold Ephraim Lessing (1729-1781) - zabýval se úvahami v otázce srovnávání malířství
a poesie jako znakově protikladných.
Johann Wolfgang Goethe (1749-1832) - do tohoto uvažování přispěl rozlišením symbolu a
alegorie jako výsledku dialektického vztahu člověka a přírody a schopnosti člověka uchopit
svět v harmonii obraznosti a rozumu.
Tématika symbolu hrála velmi důležitou úlohu v díle Georga Wilhelma Friedricha Hegela
(1770-1831) – práce Fenomenologie ducha, polemika se Schellingem. Na Hegela pak
navázal August Schleicher.
Výše uvedenými myšlenkami se postupně otvírala cesta k dualistické koncepci sémiotiky.
Tu započíná John Stuart Mill (1806-1873) – logik, ekonom, filosof – zabýval se opositem
denotace a konotace, vyplývající z jeho práce na logice indukce. Vlastní jména nemají
konotaci, abstraktní jména nemají denotát.
Významné poznatky vnesl do vývoje tohoto tématu matematik Gottlob Frege (1848-1952).
Nalezl dosti obecné stanovisko pro řešení logiky i jazykovědy. Roli spouštěče pro rozlišení
dvou stránek významu sehrál problém identity jmen.
Ferdinand de Saussure (1857-1913) – kniha Kurz obecné lingvistiky (1916). Jeho koncepce
je založená na párových kategoriích langue – parole (jazyk –promluva) a signifiant – signifié
(označující – označovaný), jakož i označení nové koncepce na základě řeckého slova pro znak
– sémeion, nauka o znacích – sémiologie. Na Saussura navazuje Roland Barthes a Jacques
Derrida.
Louis Hjemslev (1899-1965) – dánský jazykovědec, představitel nově vzniklého oboru tzv.
glossémantika neboli teorie jazykových faktů.Usiloval o vypracování jednotné teorie jazyka
za pomoci systému kategorií a relací (vztahů).
Charles Sanders Peirce (1839-1914) – od něj pochází triadická koncepce sémiotiky, též
pojem semiózy a jeho osobnost se spojuje se základy pragmatiky. Semióza předpokládá
součinnost tří faktorů: znaku, jeho předmětu a interpretanta. Pod pojmem semiózy přitom
chápe nějaké konání nebo působení, propojující tyto faktory. Vytvořil velmi komplikovaný
systém znaků, v roce 1906 jich rozlišoval 66 typů. Peirceova terciárnost představuje
myšlenkový svět, kam patří i jím velmi oblíbená matematika a logika.
Anglický logický pozitivismus
Představitelé: A. N. Whitehead a Bertrand Russell – společná práce Principy
matematiky. Velmi významnou i když poměrně hojně diskutovanou teorii přináší Charles
Ogden a I. A. Richards (publikace The Meaning Of The Meaning, 1923) a jejich tzv.
trojúhelník reference . Rozlišují:1. symbol – jde o znak vůbec, 2. referent – jde o předmět či
věc, ke kterému se daný znak vztahuje, 3. myšlenka nebo reference – předpokládaná ideální
entita.
Vídeňský kroužek
Základní principy logického pozitivizmu se rozvíjely v tzv. Vídeňském kroužku. Velmi
důležitou roli sehrál projekt Unified Science – sjednocené vědy. Tento projekt se začal
uskutečňovat na I. mezinárodním kongresu v Paříži v roce 1935. Hlavní představitelé byli
Rudolph Carnap a Otto Neurath (1936 – emigrace do Ameriky).
V jejich činnosti pokračoval Američan Charles Morris – autor knihy Fondations Of The
Theory Of Sings (1938). Rozlišoval 3 významné oblasti sémiotiky: pragmatiku, syntaktiku a
sémantiku. Tento teoretický koncept otevřel možnosti generativní gramatice Noama
Chomského. Morris vytvořil systém typů a forem poznání a vědomí. Zabýval se též axiologií,
a to jak z hlediska gnozeologického, tak z hlediska estetického.
Na svého učitele Whiteheada navazovala Susanne Langerová speciálně v oblasti umění.
Je velmi důležité, že ve své koncepci vycházela z hudby.
Sémiotika speciální – uměnovědná
V popředí zájmu uměnovědné estetiky sehrál důležitou roli pojem symbolu. Dějiny
estetiky, filosofie a sémiotiky přinášely vymezení symbolu v širším a užším měřítku. Lze
přibližně vyčlenit následující přehled.1. Na jedné straně se o užším pojetí symbolu v rámci
sémiotiky zabývali Richards. Peirce, Morris a A. Schaff. 2. Na druhé straně Cassirer a
Bertalanffy vymezili kategorii symbolu šířeji jako ústřední pro pojetí člověka vůbec. Kolem
roku 1925 začal pojem symbolu vystupovat do popředí. Vedla se diskuse o významu lidské
schopnosti vytvářet symboly a znaky pro umění.
Ernest Cassirer (1874-1954) – napsal Filosofii symbolických forem, v níž vytvořil širokou
základnu pro mnohostranné posouzení různých problémů symboliky. Rozeznává tři základní
symbolické formy, z nichž každá vytváří určitý obraz světa a každá z nich specificky
strukturuje „materiál“ smyslového vnímání. Jsou to jazyk, mýtus a věda. Těm odpovídají tři
základní způsoby produkce symbolu: symbol jako výraz, jako zobrazení a jako význam.
Cassirerova teorie symbolických forem ovlivnila např. Jacquese Maritaina - studie Znak a
symbol, Erwina Panofského, Suzanne Langerovou.
Alexej Fjodorovič Losev – jeho významné práce např. Filozofia imeni, Dijalektika
chudožestvennoj formy. Znovu se zamýšlí nad vztahem symbolu a alegorie, uměleckého
obrazu, mýtu a poznání. Především se věnuje vztahu symbolu a znaku a symbolu a modelu.
Na Losevovu a Goethovu koncepci navázal u nás literární vědec, estetik a sémiotik
Zdeněk Mathauser – v 80. letech publikoval studii Symbol v životě a symbol v umění.
V knize Metodologické meditace a tajemství symbolu se zabývá jak teoretickými, tak
analytickými problémy poesie a prózy.
Alfréd North Whitehead ukazuje v díle Science And The Modern World (1925) na neblahé
důsledky, které vláda vědy zanechala na estetických požadavcích civilizované společnosti.“
duše hlasitě úpí a dožaduje se změny. Zakouší muka klaustrofobie. Potřebuje humor, vtip,
hru, spánek….“.
Ludwig von Bertalanffy – biolog a filosof, autor otevřeného systému a tvůrce modelu
člověka v opozici robota. Rozvíjí tři teorie hodnot: naturalistickou (založenou na vědě),
humanistickou (určena k seberealizaci) a ontologickou (pracuje s idealizovaným pojmem
člověka).
Adam Schaff – koncepce, která se objevila v roce 1963 na české půdě.Rozlišoval znaky na
příznaky (přirozené znaky) a umělé znaky vlastní.
Československá sémiotika
1927 – Pražský lingvistický kroužek – 1. proud lingvistický – estetika Jana Mukařovského,
práce Petra Bogatyrova o lidových krojích, teorie divadla Jindřicha Honzla. K následovníkům
patřili: Oleg Sus, Miroslav Kačer, Milan Jankovič, Miroslav Červenka, Andrej Melicherčík,
František Miko aj.
2. proud – Sáva Šabouk a jeho interdisciplinární tým pro studium vyjadřovacích a sdělovacích
systémů (spolupracovníci J. Volek, J. Doubravová, J. Fukač, J. Jiránek, I. Poledňák aj.).
Sémiotika architektury – Bohuslav Dvořák a Jiřina Loudová.
3. proud – scientistní sémiotika započatá Bohumírem Indrou. Poeticko – lingvistická
tematika.
4. proud – sémiotika divadla. Otakar Zich, Jiří Levý, I. Osolsobě aj..
Sémiotika speciální – společenskovědní
Společenskovědní sémiotika v první polovině 20. století představuje aktuální směřování
k vytvoření jednotné vědy. Aktuálnost sémiotiky měla i politický charakter. Lze na tomto
místě připomenout např. Ecovu sémiotiku „všedního dne“ ze stránek italských časopisů či
osobnost Bertranda Russela mj. jako činitele mírového hnutí v době I. světové války, u nás
např. V. Karbusického a jeho analýzy ideologií.
Zvláštní případ aktuálnosti sémiotiky představuje obecná sémantika – tzv. sémantická
utopie, která vznikla před II. světovou válkou a jejími představiteli byli např. Polák Alfréd
Korzybski, Američan Stuart Chase, Japonec Hayakawa. Podle tohoto směru se měl jazyk stát
nástrojem psychické a sociální terapie, prostředkem řešení mimojazykových problémů a
konfliktů. Objevem se stala později též hypotéza tzv. jazykového relativismu – podle ní je
jazyk nejen obrazem společenské skutečnosti, ale také průvodcem po této skutečnosti.
Duchovědná orientace se stala základem hermeneutiky. Hlavním představitelem
hermeneutiky se stal Wilhelm Dilthey (1833 – 1911), podle něhož je veškerá příroda závislá
na vědomí individua. V přítomnosti však nejde o významy, nýbrž o hodnoty. Proto je třeba
spíše zkoumat přírodu jako fakt vědomí a lidských dějin, než člověka jako součást přírody. Na
Dielthovu hermeneutiku navázal např. Hermann Kretzschmar, Martin Heidegger.
Zakladatel fenomenologie Edmund Husserl (1858 – 1938) vytvořil mj. učení o
významech. Tím, že rozlišoval Ausdrücke (znaky v plném smyslu) a Anzeichen (náznaky,
příznaky), umožnil cestu od výrazu k významu a od psychologie k logice. Na něj navázal:
Roman Ingarden (1893 – 1970) – předmětem jeho zájmu se stala vrstevnatá výstavba díla a
jeho intencionalita (směřoval od literárních děl až po díla z různých umění).
K obecné sémiotice se blížila lingvistická filosofie tzv. cambridgské školy (I. A. Richards,
W. Empson aj.) tím, že jazyk nepovažovala za prostředek k poznání, ale prostředek
konstruování světa. Zastávala logickou analýzu jazyka.
„Otcem americké moderní filosofie“byl nazýván Charles Sanders Peirce, autor jediného díla
The Grand Logic, které vyšlo po jeho smrti. Také byl autorem řady časopiseckých studií
z oboru matematiky, logiky a filosofie. Původce termínu pragmatika.
Teoretická sémantika vznikala na základě středoevropského neopozitivismu. Rudolph
Carnap (1891 – 1970) se odkláněl ve filosofii jazyka od psychologických souvislostí –
metodou filosofie je logická metoda. Na něj navázal C. I. Lewis.
Anglickou novopozitivistickou filozofii reprezentuje Bertrand Russell (1872 – 1967),
který rozlišoval meaning (smysl) a indication (význam, denotaci). Činil rozdíl mezi
vyjadřováním (belief), týkajících se vlastních psychických stavů (např. Au! - dotkneme-li se
a sdělováním (denote) mimo vlastní psychické stavy (To je horké). Říká, že všechny jazyky
jsou vágní s výjimkou termínů. Na Russella navázal jeho žák Ludwig Wittgenstein (1889 –
1951), autor práce Tractatus logico–philosophicus, psané formou číslovaných aforismů, ve
které redukoval úlohu filosofie na logickou analýzu jazyka.
Francouzskou sémiologii, započatou dílem Saussura, reprezentuje Michel Bréal, který
zavedl do filosofie pojem sémantika a začal též uvažovat o zvukové podobě a významu jako o
dvou faktorech slova. Navrhl, aby se sémantika rozvíjela jako historická věda.
Po roce 1950 se sémiotika dostává velmi rychle do popředí zájmu. Prosazuje se v celé
oblasti lingvistiky i sémioticky orientované uměnovědy (literární věda, poetika, teorie hudby
aj.), dále etnografie (viz výše ruský a český strukturalismus), ve folkloristice, teorie mýtu aj..
Ruská formalistická škola s Jakobsonem, Ejchenbauem, Tomaševským, Tyňanovem se
zabývala formalizovanou teorií jazyka a poetikou. Sémiotická metoda je nejen vhodná pro
literární a básnický jazyk, ale i pro jazykové výzkumy, zkoumání pohádek a národopis.
Úzká spojitost mezi ruským formalismem a českým strukturalismem je dána faktem, že
mezi dvěma válkami působili v Praze Roman Jakobson a Petr Bogatyrjov. 1926 – byl založen
Vilémem Mathesiem Pražský lingvistický kroužek (členové uvedeni v kapitole o sémiotice
speciální - uměnovědné) a od roku 1935 začal vycházet časopis Slovo a slovesnost. Na
pražském VIII. mezinárodním filozofickém kongresu v roce 1936 zazněla přednáška Jana
Mukařovského Umění jako sémiologický fakt, jejíž základní myšlenky lze shrnout takto:
1. vedle struktury a hodnoty je kategorie znaku jedním ze základních pojmů duchovědy,
2. umělecké dílo má znakový charakter – je to estetický objekt (materiální dílo,
„umělecký artefakt“, je jeho symbolem), odlišný od subjektu autora i subjektu
příjemce
3. označovaná skutečnost spoluvytváří znak, reprezentovaný celým dílem.
Mukařovský rovněž jmenoval své předchůdce – Durdíka, Hostinského a Zicha.
Hlavním představitelem německého proudu byl Leo Spitzer. Se svými následovníky se
zaměřovali na „ citová a duševní centra uměleckého díla“. Spitzer se později přesunul od
analýz založených na psychologii umělců k analýzám strukturalistickým, tj. k samotnému
dílu.
Avšak přenos pozornosti od autora k dílu a od psychologie k logice znamenal ve svých
důsledcích odklon od uměleckého díla, které bylo v těchto intencích nahlíženo pouze jako
symbol. To vyvolalo nástup Nové kritiky, zaměřené proti metakritičnosti předchozího stádia,
tj. proti přecenění symbolického charakteru uměleckého díla. Pod touto novou etiketou
vystupovaly Freudova a Jungova psychoanalýza, antropologické směry tzv. mýtologické
kritiky, teorie archetypů, existenciální výklady, pojetí fenomenologická a jiné.
Americký jazykovědec Noam Chomsky publikoval v roce 1957 Syntactic Structures.
Zabýval se transformací povrchové a hloubkové struktury vět a teorií a praxí transformačních
kroků. V roce 1968 vydal Language And Mind. Rozlišuje diadickou koncepci: competence –
performance. Znamená to, že člověk je schopen osvojit si systém (competence), tj. užívá
správně vytvořené věty. Performance je samotný projev, provedení, ale i změna hloubkových
struktur za povrchové, přizpůsobení se komunikační situaci.
Mezníkem ve vývoji sémiotiky se stává rok 1962, kdy se konal americký sémiotický
kongres , na kterém etnografka Margaret Meadová vznesla návrh, aby se přítomní dohodli
na názvu, který by se hodil na jevy regulované komunikace s tím, že by to mohla být
sémiotika. Sémiotika proniká postupně z oblastí společenskovědních do oblastí
přírodovědných, a to jak tematicky (např. zoosémiotika, sémiotika prostředí), tak
metodologicky (sémiotika empirických věd, zvl. v Americe).
Vznikala též specifická střediska. Jedním z nich je tartuská škola. Speciální zájem byl
věnován středověké kultuře a vedl k teorii znakových systémů. Zájem byl též věnován
srovnávací metodologii, generativní a typologické gramatice aj.
Sémiotika hudební
V oblasti hudební sémiotiky většinou pracovali muzikologové, proto byla hudební
sémiotika oborem aplikovaným. Aplikace podléhaly trendům, které souvisely s tradicemi
nebo speciální orientací oboru té určité země. Móda hudební sémiotiky byla v 70. a 80. letech
typičtější pro země východního bloku, tedy i u nás.
Sémiotické invence však pronikaly do muzikologie i z příbuzných společenskovědních
oborů nebo matematiky. Do muzikologie pronikaly sémiotické koncepty z:
1. psychologie (např. práce amerického psychologa a estetika C. C. Pratta – The Meaning Of
Music, Logika hudobnej kompozície od Jevgenije Nazajkinského či sémioticky orientovaná
práce hudebního psychologa Jiřího Kulky).
2. etnomuzikologie – k první práci tohoto druhu patří práce Petra Bogatyrjova,
strukturalistické práce Antonína Sychry (Hudba a slovo v lidové písni, Lidové písně
z hlediska sémiologického. K dalším autorům náleží: Bruno Nettl, Antonio Buttitt.
Etnomuzikologie výrazně zasáhla do díla Oskára Elscheka.
3. matematiky – např. Jurij Cholopov. Číslo je v jeho pojetí absolutním znakem hudebního
předmětu, jeho orientace je směřována na využití počítačů pro hudební sémiotiku (tomu se
věnují např. Alan P. Marsden – univerzita v Belfastu či Lelio Camilleri ve Florencii).
Do vývoje hudební sémiologie význačně zasáhl Jean Jacques Nattiez, který ve své práci
De la sémiologie A la musique uvádí další významné představitele: Charles Boiléz, Davida
Lidov, Gino Stefani, Eero Tarasti aj. Ve speciálních zaměřeních se Nattiez zabývá typologií
znaků, vlivem konceptu myšlení (Lévi –Strauss), sémio-lingvistickou orientací, hudební
sémiotikou
Detailnější popis vývoje hudební sémiotiky, rozvíjené z velkých koncepcí
Peirce, Greimase, Molina či Lotmana
Z Greimase vyšla hudební sémiotika Eera Tarastiho a z Jeana Moliniho vycházela hudební
sémiotika J. J. Nattieze – obě koncepce mají společné to, že jejich hudebně sémiotické
poznatky vznikají ve střetávání muzikologicko – analytických poznatků a obecných konceptů.
Ke specificky hudebně orientovaným koncepcím náleží práce Estonce Leo Normeta, který
vyšel z tartuské školy. Zabývá se srovnávací teorií umění a hudební analýzou.
Vedle těchto specificky orientovaných koncepcí existují i koncepce muzikologické, které
mají silný sémiotický náboj. Náleží sem muzikolog Leonard B. Meyer. Ve své práci
Emotion And Meaning In Music (1956) rozlišuje „embodied meaning“, vtělený, tj. hudební
struktuře imanentní význam, podmíněný očekáváním na základě minulé zkušenosti a
„designative meaning“, význam mimohudební, který je určený zvykem a tradicí.
Významnou osobností hudební sémiotiky je Suzanne Langerová. Povšimla si zvláštností
hudebního významu a symbolu. Podle ní je pro hudební sémiotiku specifická vysoká míra
neurčitosti, avšak je si jistá, že “hudba…je forma (myšleno symbolická forma), která může
mít ještě další význam, a hlavní významy, které jí lze dát, jsou výrazy citových, životních a
smyslových prožitků“.
V 60. letech byla v Československu formulována skupinou vedenou Ferdinandem
Knoblochem tzv. interpersonální hypotéza hudební sémiotiky. Ověřená hypotéza se stala
východiskem práce Jarmily Doubravové, prokázala, že interpersonální hypotéza hudební
sémantiky nesouvisí jenom s rovinou sémantickou, ale velmi detailně i s rovinou
syntaktickou.
Velmi důležitým počinem byl vznik mezinárodního institutu sémiotiky. Ten byl
iniciován Torontským sémiotickým kruhem v roce 1986. Kolegium a výbor se pak setkaly
v roce 1988 ve finském městě Imatra pod záštitou Sémiotické finské společnosti . Ve Finsku
se od 70. let konaly konference této společnosti, k nimž v roce 1983 přibyly mezinárodní
kongresy hudební sémiotiky. V r. 1983 se konal první, v r. 1988 druhý.
Významní čeští představitelé hudební sémiotiky
Otakar Zich (1879 – 1934) – velmi erudovaný člověk, nejvýznamnější poznatek tvořilo
Zichovo pojetí divadla jako vespolného jednání dramatických osob – práce Estetika
dramatického umění (1931). Klasifikoval vyjadřovací prostředky hudby – bezprostředně
výrazové – pohybomalba, dušemalba a zvukomalba a zprostředkovaně výrazové – citace a
stylizace.
Jaroslav Zich – Kapitoly a studie z hudební estetiky (1975).
Jaroslav Volek (1923 – 1989) – jeho studie, která vyšla v Opusu musicum (Hudební
struktura jako znak a hudba jako znakový systém), vytvořila systematiku nového oboru –
hudební sémiotiky (otázka prezentace – reprezentace znaku, vnitřní skladba znaku, třídění
znaku aj.).
Jaroslav Jiránek – vyšel z Asafjevovy teorie, z Peirce a Zicha. Klasifikoval hudebně
vyjadřovací prostředky. Práce Tajemství hudebního významu.
Antonín Sychra (1918 – 1969) - položil základy sémioticky orientované teorii hudby.
Vladimír Karbusický – žák Mukařovského, vycházel z pozice sociologa a etnologa.
Ivo Osolsobě – rozvíjel teorii ostenze a to zvláště v oblasti hudebně dramatické – tj, v oblasti
divadelního textu.