Instrukce k přípravě ke zkoušce z Vývoje spisovné češtiny Do období baroka bylo vše potřebné důkladně probráno a podle potřeby provázeno učebním materiálem. Národní obrození a obrozenský pravopis je třeba nastudovat z učebnice D. Šlosara ad. Spisovný jazyk v dějinách české společnosti, 2009 (dále jen Šlosar 2009) nebo z hesel Obrozenská čeština a Obrozenský pravopis v NESČ (Nový encyklopedický slovník češtiny, 2016). K nim přidávám pojednání o češtině v habsburské monarchii: Počátky výuky češtiny v habsburské monarchii: Před vznikem českého národního hnutí byla společenská úloha češtiny dána jednak potřebami absolutistického mnohonárodnostního státu, jednak opozicí české zemské šlechty k centralizující police vlády. Zájem rakouského státu o český jazyk sledoval zřetele ryze praktické. Proto se obracel k češtině především jako k živému jazyku, kterým mluvila značná část obyvatelstva a který byl použitelný také ve styku s jinými slovanskými národnostmi monarchie. Výuka češtiny tedy vyplývala především z potřeby zvládnout složitou národnostní situaci říše. Měla na zřeteli především jistou sumu praktických znalostí nezbytných pro vojenskou, politickou a hospodářskou správu. Mělo být vychováno úřednictvo schopné překládat a vykládat nařízení vlády a usnesení sněmu a dále důstojnický sbor, který by byl schopen dorozumět se česky s vojáky různých slovanských národností (ti totiž tvořili velkou část armády). K tomu přistupovalo osvícenské úsilí aktivizovat jazykově českou osvětou rolnictvo k větší produktivitě zemědělské práce (za tímto účelem byly do češtiny překládány různé spisy pro poučení rolníků, např. o dobytčích nemocech), ale především mělo předcházet zbytečným úmrtím a epidemiím (např. vysoké kojenecké úmrtnosti měly čelit pokusy zvýšit kvalifikaci porodních bab, a to prostřednictvím překladů nejnovějších porodnických příruček, např. J. V. Zlobický přeložil spis Uvedení k pravému a dokonalému babímu umění…, Vídeň 1772). 1) První školou v habsburské monarchii, na níž byla zavedena výuka českého jazyka, byla tereziánská vojenská akademie ve Vídeňském Novém Městě (od 1752 – vyučující: Ant. Klobás, V. Wiedemann…). Zpočátku učili podle gramatiky Jandytovy, od vydání gramatiky Pohlovy se tato užívala až do konce 18. stol. V průběhu druhé poloviny 18. stol. se čeština vyučovala na podobných typech škol nejen ve Vídni, ale i v českých zemích: např. ve Vídni ještě na tereziánské rytířské akademii, určené šlechtické mládeži (tam měli učitele češtiny již od r. 1746), nebo na rytířské a ženijní akademii (od r. 1785), v Brně např. na šlechtické akademii, a to od r. 1778 (bližší poučení: Kudělka a kol.: Česká slavistika, 1995, s. 53n). 2) Rovněž při zavedení výuky vysokoškolské byly sledovány zřetele praktické. Prvenství patří Vídni. Zde byla r. 1775 zřízena katedra českého jazyka a literatury a prvním profesorem české řečí a literatury se stal Josef Valentin Zlobický. Přes naznačené cíle praktické usiloval Zlobický o to, aby měla výuka vědecký ráz. Výklad o jazyce spojil s výkladem o české literatuře (měl z obojího bohaté – až obdivuhodné znalosti a k tomu jednu z nejbohatších soukromých knihoven té doby). Jím zavedené učební postupy pak byly uplatňovány i později v Praze. Zlobický přednášel podle gramatiky Tomsovy (Böhmische Sprachlehre, 1782). Stojí za zmínku, že Zlobický současně působil jako úřední překladatel, zejména zákonů (např. Všeobecný řád soudní, 1781) a jako cenzor českých a slavistických prací. Po potřeby překladu si pořizoval sbírky slov jako doplňky k tehdejším slovníkům a ochotně je půjčoval těm, kdož se chystali psát slovník, např. Thamovi, část Zlobického sbírek začlenil do svého slovníku i Jungmann. Zlobický byl v kontaktu s řadou tehdejších významných osobností vědy. V odborné literatuře bývá často citován v souvislosti se svou korespondencí s Dobrovským (vydal Patera, 1908). Podrobněji Vintr – Pleskalová (eds.): Vídeňský podíl na počátcích českého národního obrození…, 2004. 3) Na pražské univerzitě bylo vyučování češtiny zavedeno r. 1791. I zde měla výuka zpočátku praktické zaměření. Posluchači měli získat speciální znalosti potřebné pro překlad z němčiny do češtiny a naopak a také pro překlad starých českých textů. Cíl určil požadavky na výběr profesora. Ten měl vedle živého jazyka znát též starou češtinu. Program výuky: dvouměsíční gramatický kurz, dále četba klasiků s upozorňováním na jevy syntaktické a na slovník. S výkladem starobylých slov, která již nebyla obecně srozumitelná, měl být spojen výklad dějin českého jazyka, dále mělo být upozorňováno na užívání češtiny ve veřejném životě, a to se zvláštním zřetelem na dochované ústavní a právní památky. Prvním profesorem češtiny byl Fr. Martin Pelcl, druhým Jan Nejedlý. 4) Podrobněji: Kudělka 1995, viz výše, Pleskalová ad. (eds.): Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky, 2007, NESČ. Poobrozenská čeština 19. století – téma je třeba nastudovat z učebnice (Šlosar 2009), a to kapitolu Přirozený rozvoj spisovného jazyka od 40. let 19. stol. nebo z NESČ (heslo Poobrozenská čeština 19. stol.) Čeština první poloviny 20. stol.: základní text Šlosar 2009 (První polovina 20. stol.) a možno doplnit heslem z NESČ (Čeština první poloviny 20. stol.). + povinně nastudovat přiložený text o češtině za protektorátu. Dittmann: Český jazyk za protektorátu 1939-1945 (Čeština a dějiny, Olomouc 2013, 126n) Od dob národního obrození byl moderní pojem českého národa pevně spojen s českým jazykem. Pojmy jazyk a národ byly spjaty už ve stč. lexikálněsémantickém systému, např. stč. jazyk i stsl. językъ znamenaly ´národ´i ´jazyk´. V dob protektorátu se prestiž českého jazyka ještě zvyšuje, mj. i díky vyspělosti českého básnického jazyka a jeho reakci na Mnichov. Obrat k národní minulosti a významným spisovatelům se projevil nejen řadou publikací, ale i např. převezením ostatků K. H. Máchy z Litoměřic (r. 1938) a jejich slavnostním uložením na Vyšehradě v květnu 1939. Důležitost češtiny byla akcentována otevřeně i v dobovém tisku. Např. dne 13. 7. 1939 byl v Národních listech otištěn fejeton Mluvte česky vyzvedávající hodnotu mateřštiny. Z druhé strany ale sílil germanizační tlak. Prostor Čech a Moravy, označený Heydrichem za „srdce říše“, měl být zcela germanizován. Podle sčítání lidí z r. 1921 žilo v ČSR přes 3 miliony občanů německé národnosti (včetně Židů), z toho 2. mil. v Čechách. Čeština se v protektorátu ocitla v podřadném postavení zajištěném i právně. V jazykovědě se ještě podařilo uskutečnit nějaké projekty (Co daly naše země Evropě a lidstvu, red. Mathesius, dlouho vycházelo Slovo a slovesnost, vyšla Pravidla českého pravopisu). Česká věda byla protektorátními událostmi postižena výrazně. České vysoké školy byly od 17. listopadu 1939 zavřeny, střední školství omezeno, chyběly učebnice, protože staré se užívat nesměly a nové nevznikaly. Pražský ling. kroužek ztratil některé své čelné představitele (Trubeckoj zemřel, Jakobson emigroval, konce války se nedožil Mathesius atd.), někteří badatelé stali oběťmi heydrichiády, např. slavisté Páta a Frček. Zkrátka ztráta řady významných vědeckých a kulturních osobností, spisovatelů, okleštění vědeckého a kulturního života, propracovaná cenzura, bylo zastaveno téměř 1900 periodik. Jazyková politika okupantů směřovala k oslabení češtiny a preferenci němčiny přestože podíl Němců tvořil v r. 1940 jen 3, 5 % z celkového počtu obyvatel. V r. 1939 dvojí úřední jazyk – německý a český, byla zavedena dvojjazyčnost v písemném styku mezi úřady, uliční názvy byly buď přeloženy do němčiny, nebo změněny (brněnská Masarykova ul. byla přejmenována na Hermann Göring Strasse). Dopad protektorátního období na češtinu: Č. nebyla protektorátním obdobím výrazněji poznamenána, trvaleji zůstaly – kromě některých reálií, např. esesák - jen některé lexikální jednotky a frazeologismy: nasadit do práce, jiné rychle vymizely (nadrasák ´příslušník nadrasy´). Do mluvené češtiny proniklo např. arbajcamt, pracák. Specifické téma tvoří čeština v koncentračních táborech a věznicích – např. přejímky lágrfíra ´velitel tábora´, sanatorium ´relativně lepší věznice nebo tábor´. Protektorátní humor byl soudržným prostředkem vzdoru a výsměchu okupantům. Např. homonyma došla uplatnění ve vtipu po německém útoku na Norsko: Němci chtějí Nory poněmčit, ale Norové chtějí Němce ponořit. Akronymum Ahoj - Adolfa Hitlera pověsíme jistě. Jazyk oficiálního protektorátního tisku nese všechny znaky totalitního jazyka Po válce nenávist k německým slovům i vlastním jménům. Vtip o Adolfovi: lidé si mění něm. křestní jména (Adolf Kakáč se chce po válce přejmenovat na Jaroslav Kakáč), v toponymech se odstraňuje přívlastek německý (Německý Brod). Čeština druhé poloviny 20. stol.: Pouze NESČ heslo Čeština druhé poloviny 20. stol.