Jaroslav Seifert Vějíř Boženy Němcové I Je vetchý již a možná zetlí vbrzku tak jako uschlý květ, ratolest vavřínu, jen moci sklonit čelo do paprsků a se tmou rozprávěti nad ním o stínu. Snad zašumí z něj pyšné polonézy, šum dvorných kroků v dálce – jenom neopusť mne, přelude, pod kvetoucími bezy, když odvíval jsi věrně vzdechy jejích úst. Jde mrtvá k nám a všechny lásky její čas proměňuje znovu ve vzácnější kov. Co je nám láska v naší beznaději, co pro nás sladšího je dneska nad domov! Je vetchý již a ten, který jej míjí, už sotva postřehne její pláč v tkanině, když jako pták po vroucí melodii svá křídla vějíř svěsil dámě na klíně. A bez hnutí. A jako v rezignaci chvílemi pozvedla jej ruka uvadlá, však otisk dlaně, která tolik ztrácí, navěky zakletý je v hládi držadla. Jsou větší touhy, než je lidská láska a než jsou ženské slzy v krajce vějíře. Vždyť ruka, která stářím v kloubech praská, roztančila se v strunách na lyře. Je vetchý již, však kdysi ve svém tvaru ukrýval šíji, úsměv, celou líc, když tančíc mizela jsi do tančících párů, mladistvým mužům lehce prchajíc. Ach, šťastná doba písní, lásky, vznětu, a jak je krátká pro srdíčka žen, prach padá v čelo jako na paletu, když obraz už je celý dokončen. Ach, hořká doba, k vzpomínce se druží jen úzkost, úzkost, že je člověk stár, když vidělas, jak vzdalují se muži, a vějíř byl, jako by spadl z már. Je vetchý již, moaré vybledává, utichl houslí zvuk a vůně vyvály. Je přeludem, když se mi někdy zdává, že krásné oči dvě se za ním usmály. Však chtěl jsem přec, když stál jsem před Slavínem, na desku zaklepat, zda dole uslyšíš. Již přichází, je přikryt vlajky stínem, zpěvák a tanečník, a ty tu krásná spíš. Přineste hned ten vějíř a ať dá si tři růže voňavé na atlasový šat. Ach, země má, pro opojivé krásy tvých májů kvetoucích je v hrobě těžko spát! Je vetchý již a v žaluplných nocích jej vidím ve světle a plný krůpějí. Průsvitný jako kvítí o vánocích zvedám jej z ruky své a dávám do její. A slza její je i slzou mojí. S úsměvem jejím je i úsměv můj, do noci dlouho chodím po pokoji a říkám sobě stokrát: Pamatuj! Ten vějíř, který vznesl políbení, je pro mne něčím víc než pouhým vějířem, snem hovoříme s tím, co vlastně není – a já se potkal dneska s jejím snem. III A byla jednou. Dračí spár má zaťat ve svém ňadru bílém, krev prýští, spletí jejích čar octli jsme se pod Radobýlem. V kalíšku květně pozavilém je rudá, rudá našich vín, od hřbitova pod Radobýlem chutnal vždy hořce rozmarýn. Kdo vplétal snítky ve tvůj šat, kdo trhal je pro štěstí tvoje, aby ses mohla vyplakat, když přioděli do závoje to srdce plné nepokoje, vibrující jak tětiva? Do tváře jako do závoje i láska vrásky vyšívá. Byl jednou jeden. Dračí spár měl zaťat na svém jasném čele, krev prýští, spletí jejích čar jsme šli a šli až k jedné cele, až k rakvi, na niž pro přítele upletla proutí, které jí sám život splétal v její cele ze slz a zhaslých nadějí. Když ve tmě hřměla jenom tma, již žádné slovo nevypoví, korunu ruka neznámá ‒ tu, již jsi dala Havlíčkovi – jako by kladla v naše krovy, jako by v tichu žalostném z trní, jež dalas Havlíčkovi, bodal nás osten za ostnem. Však na rozhraní těchto chvil, když rty už pláčem okoraly, jako by někdo promluvil snad z oblak nebo z katedrály, a ústa, jež jsme líbávali, ucítili jsme na čele, snad z oblak nebo z katedrály, kde hnízdí sny a andělé. Kdo vinul stříbro těchto strun, kdo tiskl prsty na hmatníku, že jaro lehlo do korun a listí jako vzdání díků rozšumělo se v okamžiku, a v nenadálém záchvěvu, říkajíce si slova díků, chtěli jsme se dát do zpěvu? Hlas nejsladší mi náhle zněl, jako když vítr z růží vane, a já jsem dobře rozuměl té melodii milované. Hlas, který v sluchu věčně tane, hlas, který dojat slyší syn, hlas melodie milované, vroucí jak hovor maminčin. Z těch písní, které slyšel jsem, když poznával jsem cizí kraje, nejdražší jsou, jež naše zem na ústech lidu rozehraje. Když děcko zbožně poslouchá je, jich slova, něhu, tklivý spád, řeč na rtech matky rozehraje tu nejkrásnější ze sonát. V Čas, který mlčky tančí na orloji a velí ranám, by se zavřely, zavřel už dávno vějíř v ruce tvojí a lehkou patou přešel nad čely, jež jako stopy na březnovém sněhu rozplynuly se potom ve vánku, a zmizevše v tom věčném koloběhu, proměnily se v bílou sasanku. Patinou věků lehce obestřeno je všechno to, čeho se dotkl zmar, jen vějíř zůstal a s ním tvoje jméno a vůně, vůně dávných českých jar. Když lehounce pod tíhou nožek včelích květ rozkvetl a opadával zas, když zaslechli jsme v pršce zrůžovělých zazvonit jasně pružný dívčí vlas, když v máji stál jsem, jenom tiše žasna, uchvácen věčnou krásou krás, když říkal jsem si: Země moje krásná, ty jediná, jež zrodila jsi nás, když klesali jsme mlčky pod břemenem, když pod nohy nám spadl loňský list, my v poupěti tak úzce uzavřeném jsme vlastní osud nedovedli číst. Ten vějíř, který vznesl políbení, je pro mne něčím víc než pouhým vějířem, snem hovoříme s tím, co vlastně není – a já se potkal dneska s jejím snem. František Hala Naše paní Božena Němcová ŽENA A MUŽ Nad nahou ženou nahý muž Nad láskou samý žal Nad nahou ženou nahý muž Srp žalu žal Srp žalu žal Říkaly noci Paní kam to jdeš Říkali dnové Děvče nejsi naše Říkaly noci Paní nedojdeš Nad smutnou ženou smutný muž nad klínem potupa Nad smutnou ženou smutný muž chléb lásky podupá NAŠE PANÍ BOJUJE S DRAKEM D e v a t e r o h l a v sťala bídě sama P r v n í Kouska chleba není D r u h á Co na sebe vzít T ř e t í Nářek dětí z nachlazení Č t v r t á Jak zaplatit byt P á t á Botky nadranc rozbité Š e s t á Z uhlí spálen prach S e d m á Kdypak ten dluh splatíte O s m á Nemoc v útrobách D e v á t á je Láska za horama Ale Pánbůh chodil za ní s pokladničkou jak už chodí za chudáky U HROBU NAŠÍ PANÍ Na hrob chodí deště češte deště češte mé prstíčky deště naši paní češte pod oknem si spí Jemně Jemně deště nevzbuďte Ji ještě pěkně se Jí sní Nedbá dešťů ruka ťuká marně ťuká na kapličku čela Ťuká kapka za kapičkou jedna slza za babičkou druhá slza za babičkou ta tak probouzela Na hrob chodí deště Ještě Ještě Ještě mé prstíčky deště naši paní češte nechejte Ji spát Vískejte jen deště čas je čas je ještě ať nemusí štkát CHVÁLA NAŠÍ PANÍ Paní o Vaši smrt vyrostla naše sláva kdo chudý je ten vždycky dvakrát dává Paní hradu řeči naší dobyla jste rázem a hnala do výšky co pokřiveno mrazem Paní kolmo jak krahulíky létat učila jste věty jak uměla jste umět neuměti Paní tišila jste nářky dravě vzrostlé bědy když vtahováni vírem jsme křikli naposledy Paní bez Vás nebylo by vzpoury veršů našich i mocné prostoty co stoupá v otčenáších Paní do dětské tváře řeči ruměnec jste hnala a sladkost poslední jí také darovala Paní zem hloubavá cimbály lípin rozeznívá sám Smetana si Vámi paní zpívá Paní když drápky vrásek Vám stáhly čelo k hněvu tu v kapsář dobrot jste sáhla po úsměvu Paní kolikrát Vám tekla voda do střevíčků sbírala jste rosu veršům na větvičku Paní nad lampou v noci ruce jste si hřála a patrem věty jen slova chutnávala Paní od Nerada k Nebylu šla jste časem zlým kropila věci jménem svěceným Paní pařízkem skrčeným mateřština byla až do hvězd jste ji křídly vyhodila Paní v nadhlavníku mluvy rodné kralující Jitřenko vykasaná nad vlastí ještě spící Paní na nahotu řeči davší zprůsvitnění oškubaným slovům vzpurné perutnění Paní chlebem a plátnem voníte nám celá pohádkám ztichlým jste ústa otevřela Paní přes ramínka zkazek lněnou řízu dění udivený příměr sloves uzardění Paní Stolístko naše Bůh Vám zlíbal víčka za den orlí v kterém pro Havlíčka Paní koupila jste věnec mučenky mu dala jak byla zem naše zakřiknutá malá Paní nejchudších slov střelku stočila jste směrem cesty nejspásnější hrdě se jí berem Paní pláč Koruny české srdce nám tak svírá kde by byla bez Vás paní naše víra Paní matko naší velikosti chraňte lid a země klín až po srdce rozevřený řezem císařským