PRÍLIŠ MNOHO SAMOTÁRO RÁDNÄ MAPA musí mít souřadnice: zeměpisnou délku a zeměpisnou šířku Mapa bez souřadnic je pouhá malůvka, a jaké má následky ztráta jedné zeměpisné souřadnice nás učí Vernův román Děti kapitána Granta: protože vlhko zničilo údaj o délce, děti musely, chudery, vykonat cestu kolem světa! Z tohoto hlediska si povšimněme pojmu vědeckofantastická literatura. Není snad podvojný? Nejsou v něm souřadnice obsaženy? Vědeckost a fantastičnost, nejsou to snad ty zeměpisné šířky a délky, dvě osy, které nám umožní bleskurychlou orientaci? Je to podnět, který si zaslouží prozkoumání. Vědeckofantastická literatura je zřejmě vymezena čili definována osou vědy a osou fantazie. Je to „cosi mezi vědou a fantazií". Pojem věda i pojem fantazie chápeme v této souvislosti velmi volně, více méně citově: vhodnější by byly obecné pojmy „racionálno" a „iracionálno", „rozumovost" a „mimorozumovost". Rozumovost vychází ze zkušenosti, mimorozumovost z představy. Zkušenost se týká světa, jaký je, představa se zabývá světem, jaký by mohl (nebo nemohl) být. Obě složky, vědecká i fantazijní, racionální i iracionální, zkušenostní i mimozkuše-nostní musí být ve vědeckofantastické literatuře obsaženy, ať už v jakémkoli poměru. U některého autora převládá racionálno, u jiného iracionálno. Jakmile se jeden nebo druhý rozměr ve i sci-fi vytratí, dílo ztratí svou vědeckofantastickou povahu. K jedné krajnosti patří takové prace, jako je Křižník vzdušného moře od Václava Kubce (1941). Fantazie je tu pramálo. Jenom znalec historie letectví dnes pochopí, ze autorem popisované letadlo bylo ve své dobo fantastické. Za příklad opačné krajnosti uveďme díla Jana Havlasy. Moment tajemná v nich převládá natolik, že rozum zůstává bez rady. S malými výjimkami to už není vědeckofantastická literatura, nýbrž čistě fantastická, mystická, pohádková. Pro rychlou orientaci nám tyhle dvě osy dobře poslouží, přestože by z našeho počínání měl někdy radost bájný lotr Prokrustes, který dlouhého zkracoval a krátkého natahoval podle souřadnic svého lože. Každý čtenář sci-fi tuhle metodu dobře ovládá a často ji používá k identifikaci díla. Někteří si ji osobitě propracovali. Malíř Kamil Lhoták v této souvislosti poznamenává, že když někdo v povídce vyroste za čtyřiadvacet hodin do výše deseti metrů jen tak, je to pohádka, když před tím vypije laboratorně připravenou vodičku, je to sci-fi. Jenže k důkladnějšímu poznání tyto dvě osy nestačí. Ostatně i geografická mapa se musí vyrovnat s faktem, že zemský povrch je trojrozměrný. K rozměru vědeckosti a fantastičnosti musíme připojit ještě něco . . . ale co? V anglosaské literární oblasti si teoretici také stanovili vývojové osy a více méně se shodli na tom, že science fiction má dva azimuty, stanovené dvěma „otci zakladateli", totiž Vernem a Wellsem. Podle této představy je Verne zakladatel technologické science fiction bez vážněj ší- 11 ho společenského poslání, kdežto od Wellse Se odvíjí sociální a filozofická fantastika spekulativního zaměření. Vernovská souřadnice je tedy vědecko-technická, kdežto wellsovská je fantas-ticko-spekulativní. Třetím rozměrem je zde zřejmě míra společenské angažovanosti; ta údajne byla u Věrna minimální, kdežto u Wellse převládala. Při zkoumání anglosaské science fiction tato metoda znamenitě funguje. Ta starší je převážně „vernovského typu", zajímá se o techniku víc než o člověka, kdežto od padesátých let převažuje filozoficky zaměřená sci-fi „wellsovská". IVedobře pochodíme, když se pokusíme přiložit vernovsko-wellsovská měřítka na starší českou sci-fi. Zjistíme totiž, že čistě technologická sci-fi zde takřka chybí, že převládá literatura spekulativní, a pokud se zde vůbec vyskytuje nějaká literatura „vernovská", vědecká a technická prognostika se organicky snoubí se sociálně utopickými vizemi ,,wellsovskéhoCÍ typu! Posuzovatel starší české sci-fi se však musí vyrovnat ještě s jedním problémem. Je totiž nucen takřka jedním dechem hovořit o Karlu Čapkovi a Václavu (Slávovi) Jelínkovi, o Válce s Mloky a Příšerách doktora Gagry . . . Je to profanace, avšak co si počít, když Válka s Mloky i Příšery doktora Gagry nesporně leží v ploše vymezené naším souřadnicovým systémem! Protože teorie selhává, nezbude nám než vrátit se ke konkrétnímu literárnímu materiálu. Vždycky jsem měl slabost pro statistiku, začnu proto čísly. V bibliografickém seznamu české sci-fi v knize Něco je jinak jsem si vyhledal au- 12 tory, kteří napsali jednu knihu, dvě knihy a tři a více knih, které tak či onak patří do oblasti lil erárni fantastiky. Jednu knihu vydalo 88 autoru, dvě 18 autorů a tři a více 19 autorů. Znamená to, že v té první kategorii najdeme více než dvakrát tolik autorů, než v obou dalších dohromady ! Statistika je věda proslulá tím, že dochází k falešným výsledkům pomocí přesných čísel. Proto se zatím vyvarujme dalekosáhlých závěrů a jenom konstatujme, že pozoruhodně velké množství spisovatelů napsalo v průběhu svého života jen jednu jedinou fantastickou nebo vědeckofantastickou knihu. Příznačné je, že i nejstarsí česká sci~fi je takto osamělá . . . Tímto tvrzením asi překvapím čtenáře, kteří uvěřili mému tvrzení v knize Něco je jinak, že palmu prvenství má Karel Hloucha, ověnčený dobovým titulem „český Verne", autor sedmi sci-fi, vydaných mezi roky 1907 a 1926! Přítel Jaroslav Babiček však objevil v kterési soukromé knihovně na Šumavě román Život na Měsíci od Karla PleskaČe z roku 1881, takže Hloucha sice zůstává jako první český spisovatel, který se vědecké fantastice věnoval systematicky, avšak faktické prvenství drží náchodský rodák Pleskač. Pro informaci dodejme, že se narodil v roce 1858, učiteloval v několika školách v okolí Náchoda a napsal několik dalších knih, povídek, básní, odborných statí, a dokonce i divadelních her. Datum jeho úmrtí se mi doposud nepodařilo zjistit. Co přimělo dvacetiletého učitele k napsání této knížky? Ano, takto se ptejme: proč napsal 13 jednu a jedinou sci-fi Karel Pleskač, proč ji na psala bezmála stovka českých autorů (rád bych napsal „stovka mužů", protože ženy jsou mezi těmito autory v nuzné menšině)? Cítím, že tato otázka je důležitá. Jakmile totiž uspokojivé odpovíme na otázku, proč bylo něco napsáno, v novém světle uvidíme, co vlastně bylo napsáno. Pleskač nepochybně znal Vernův román Do Měsíce, který vyšel v českém překladu už v roce 1870. Hrdina jeho knížky se na něj dokonce odvolává, když potkává Měsíčňany a vysvětluje jim, jak se na Měsíc vlastně dostal (v hrdlo lže, když hovoří o dělu; ve skutečnosti ho na Lunu dopraví žena „netušené ideální krásy", která se mu zjevila, když seděl na „nevysokém pahorku", zatímco měsíční paprsky splývaly v hustých proudech na jeho čelo, a nořil se „ve nitro snivých zraků"). Náchodský pedagog však nenapodoboval Vernův přístup k látce a literární styl, jak to o třicet let později úspěšně dělal Karel Hloucha. Chtěl oslnit originalitou imaginace, vznosností vize, rád by byl proslul jako básník v próze. Jeho nepříliš rozsáhlý román Život na Měsíci v něčem připomíná díla francouzského astronoma a spisovatele Camilla Flammariona. V osmdesátých létech Flammarion byl už evropsky proslulý — jeho dílo O mnohosti světů obydlených vzbudilo senzaci už v roce 1862 _ avšak do češtiny byla jeho díla překládána až po roce 1903. Získal snad Karel Pleskač francouzské originály Flammarionových spisů ve školní knihovně v Opici? Nic není vyloučeno Představu profesorského podivínství, syrnboli- 14 zováného bu řinkou a deštníkem, ve mně utvrzuje další literární minizáhada. Zmínka o dvou sci-fi povídkách jistého „J. Namotá" do této statě ani nepatří, protože obé dílka zůstala v rukopise a nikdy nebyla otištěna ani časopisecky. Nicméně i tato dílka, nalezená mezi starými listinami v domácím archívu vzdálených příbuzných „J. Namotá" svým způsobem vypovídají o motivaci „osamělých spisovatelů". Pseudonym je snadno rozluštitelný. „Namot" je přesmycka jména Toman. Víme také, že tento Toman byl středoškolský profesor fyziky. Povídky jsou psány rukou, inkoustem, tak hezkým písmem, jaké dnes už nikdo nedovede. Jako dodatek je k nim připojen text přednášky Radioaktivita látek a její účinek, přednesené 7. IV. 1906. Na deseti rukopisných stránkách profesor Toman rozebírá objevy „manželů Curié-ových", jak píše doslova, snaží se postihnout i směry dalšího vývoje v bádání. Atomistika ho zřejmě uchvátila natolik, že jí věnoval obě povídky, Překvapení z procesu transformace hmoty a Tajemství ocelové kazety. Pozoruhodná je zejména první z obou povídek. Odehrává se někdy po roce 3910 na Šumavě, kde se usídlil ,,clověk-podivín". Je to vědec, který soukromě koná pokusy s atomární transformací prvků. řCe svému — a k čtenářovu — úžasu shledá, že jednotlivé atomy prvků mají individuální vědomí, pamatují si rozmanité situace svého předlouhého života a transformace jim působí nevýslovné utrpení, protože pro ně znamená zánik vědomí, tudíž smrt. Zatímco Pleskac se chtěl proslavit jako básni- 15 vý duch, profesor Toman zůstal v anonymitě, dokonce dvojnásobné: ukryl se za pseudonym a povídky nevydal, přestože jedna i druhá jsou — jok by řekl redaktor — tisknutelné ještě dnes, natožpak v roce 1906 (nebo snad 1910, souclě podle data 3910?). Motivace jeho literární tvor-bv io snadno vystopovatelná. Okouzlily ho obje-vv ..manželů Curié-ových'% takže napsal dvě drobná dílka ,,k zábavě i poučení". Takto postupoval i mladý Jules Verne, jehož rané povídky a romány mají výraznou popularizátorskou funkci. Tomanovy povídky nejsou o mnoho horší než Vernovy povídky z padesátých let minulého sloletí a je věru škoda, že pan profesor se nevěnoval literární zálibě důsledněji. Mohli jsme mít o zajímavého autora víc. Pleskač a Toman, dva autoři sci-fi z počátků dějin naší fantastiky, jeden takřka neznámý, druhý naprosto, jeden blízký fantazijní souřadnici, ten druhý přimknutý k souřadnici technické. Jeden i druhý měli samozřejmě následovníky, aniž by který z nich tušil, že nějaký Pleskač, natožpak Toman existovali. Takzvaných fantastických povídek a románů najdeme ve istarší české literatuře dost a některé dosahují pozoruhodné úrovně. K těm lepším patří Fantastické povídky (1892) a Bizarní povídky (1896) Karla Švandy ze Seimčic a zejména pak četné práce Josefa Simánka, především Háj satyrů (1915), Oživlé mramory (1916) a Bratrstvo Smutného zálivu (1918). Mnohé z těchto prací obsahují tak málo vědeckého, nebo dokonce technického prvku, že unikají z prostoru, sci-fi a přecházejí do volné fantastiky, zpravidla rázu mystického. 16 Obecenstvo prijímalo tato díla bez zábran a bez pohoršeného podivu. V povědomí širokých vrstev bylo zakotveno vědomí, že „je mnoho věcí mezi nebem a zemí, jimž člověk nerozumí", a okultismus byl považován za přírodní vědu, která doposud ceká na svého Newtona a Linného. Kulturní atmosféra přelomu století ostatně byla literatuře tohoto zaměření příznivá. Teprve po prvé světové válce se situace změnila. Veřejnost se nedočkala exaktního důkazu existence nadšiv u tečna, okultismus vyšel z módy a stal se koníčkem podivínů. Mystická a okultní literatura ovšem nezmizela docela. Jedno z posledních děl tohoto typu je Země tlustých bodů od Willibal-da Vóringa z roku 1944. Pod jménem Yôring se neskryl nikdo jiný než velkovýrobce škvárů Václav (Sláva) Jelínek! Pro nás je zajímavější vývoj technicky zaměřené vědeckofantastické literatury. Mohli bychom si snadno představit, že se u nás najde víc takových profesorů Tomanů, uchvácených rozmachem vědy a techniky. Vždyť raná americká sci-fi stojí a leží na takových Tomanech, kteří na stránkách vědeckofantastických magazínů opěvovali techniku div ne jako nějakého všemocného boha! Ve starší české sci-fi však kupodivu najdeme vysloveně technických děl jen velice málo. Mohli bychom k nim počítat práce dvou průkopníků žánru sci-fi, román Rusové na Martu z roku 1909 od Metoda Suchdolského a oba romány Františka Pavlovského, Zemí (1911) a Vzduchem (1921). Také román Nekonečno, jediná science fiction Eduarda Cenka, vydaná r. 1928 17 Brnenským nakladatelstvím, vychází z určitých znalostí vývoje moderní techniky. Předmluvu napsal dr. Vilém Santholzer, tehdy pětadvacetiletý radiolog, autor knih Elektrické vidění na dálku a Raketové lety do Vesmíru. Odvolává se v ní na Oberthovu knihu Die Rakete zu den Planetenräumen a upozorňuje na to, že „román Nekonečno nemá dělového náboje Verno-va; je to Oberthova raketa s urychlením, jež by pravděpodobně lidé snesli". Toto Oberthovo dílo melo značný vliv na vývoj světové science fiction. Na jeho základě napsal německý spisovatel Otto Willi Gail v roce 1925 román Výstřel do vesmíru a zřejmě v roce 1928 další román Raketou do Měsíce. Oberthovy a Opelovy raketové pokusy i úspěch první Gailovy knihy zlákal režiséra Fritze Langa k natočení filmu Zena na Měsíci, který se stal světovou senzací. Gailovy knihy a Langův film zřejmě povzbudily tehdy čtyriadvacetiletého Eduarda Cenka k napsání svého prvního a posledního fantastického románu. Ke Gailově knize se ostatně vrátil i Jiří Parma, který ji se svolením autora upravil a uvedl pod svým jménem v roce 1930 s názvem Výstřel do vesmíru a po osmnácti letech ji vydal ještě jednou jako Raketou clo vesmíru. Nicméně ani Cenkův román Nekonečno není čistě technická science fiction, jaké vycházely ve dvacátých létech ve Spojených státech. Není to však ani čistě dobrodružný román. Základní myšlenkou se podobá hře bratří Čapků Adam Stvořitel, v níž Adam zničí Zemi, aby potrestal lidstvo za nepravosti, a je donucen stvořit lidstvo nové; také Čeňkovi hrdinové se rozhodnou za- 18 hubit lidstvo a založit ideální společnost na Marsu. Román je faktografickým záznamem krachu tohoto pokusu. Jakožto technická science fiction se tváří román Král Marsu od Františka Pintery, vydaný v roce 1939 Karlem Hylským v Uherském Hradišti. Autor věnoval tento „vesmírový román budoucích časů" památce Karla Čapka. Tento statečný projev úcty k velkému spisovateli v době, kdy nacisté už uchvátili naši zemi, patří k ne-četným kvalitám díla. Pintera uvádí na začátku knihy své technické krédo: Vše, co napsal Verne o vystřelení koule na Měsíc, a všechno, co se provádí s raketovými letadly, je holá nemožnost, konstatuje energicky už v první větě. Raketou je totiž nemožno mířit na jiné planety, neboť Země se prudce otáčí kolem své osy, a navíc sama letí vesmírem! Jediný prostředek, jemuž Pintera prorokuje budoucnost, je rádio, jímž už ted lze přenášet zvuk a obraz, a tudíž není zřejmě daleko od doby, kdy rádiem bude možno přenášet i věci. Děj Pinterova dílka je prostý. Tři kosmonauti, Ceši Lovecký a Zásmuc-ký a Angličan Bull přistanou na Marsu uprostřed války dvou skupin domorodců; okamžitě se orientují, kteří jsou „hodní" a kteří „zlí", zamíchají se do místní politiky, zabijí, koho mohou, a nakradou, co mohou, načež se vrátí na Zemi „bohati a šťastni" s kořistí a dvěma marťanskými otroky, kteří zůstanou na Zemi „jako cenná trofej první výpravy". První skutečně technickou science fiction napsal v roce 1942 František Běhounek — bylo to Tajemství polárního moře. Zato poválečný vý- 19 voj sliboval rozmach právě tohoto druhu fantastiky. Romány Čeňka Charouse a Rudolfa Fauknera, kteří psali pod společným pseudonymem R. V. Fauchar. se čtou dodnes — Himalájský tunel (1946). Narovnaná zeměkoule a Záhada roku 2348 (oba 1946), Ural — uran 235 (1947) a Také Explorer III., který- napsal Rudolf Faukner bez svého spolupracovníka. Neprávem zapomenutý je román Dasíci. s podtitulem Tajné zbraně. V roce 1946 ho vydali bratři Bohumil a Viktor Dobrovolní v družstvu Máj. Dstředním motivem je ..ďasík", umělý sval, uskutečněný sovětskými vědci. Rozvědčík Popov ho propašuje do okupované Prahy, aby se dostal do centrály pro výrobu nacistických tajných zbraní. Spolu s chlapcem Ferdou zabrání nasazení kráčejícího supertanku poháněného umělými svaly. Kniha převyšuje průměr meziválečného „chlapeckého románu", je vtipná a napínavá a také ilustrace Viktora Dobrovolného byly ve své době nadprůměrné. Mladým čtenářům byla určena i další technická sci-fi. Jmenuje se Krt o ryt kontra ptakolet a její autor Hanuš Sedláček v ní řeší problém pražské dopravy: vynález mechanického krtka totiž umožňuje připojit linku metra prakticky ke každému domu, kdežto osobní letouny mohou převést dopravu do vzduchu. Autor nakonec dospěje ke kompromisu — v Praze bude metro kdežto obyvatelé příměstských obcí pocestují vzduchem. Není bez zajímavosti, že knížka nevyšla roku 1948 v Praze, nýbrž v Nymburce u Svatopluka Hrnčíře. Nesporným mistrem technicky zaměřené sci-fi 20 se však stal v poválečném období František Běhounek. O jeho Případu profesora Hrona z roku 1947 nebo Uniku z atomového města (1948) není snad třeba hovořit, natolik jsou čtenáři dobře známé. Neznámý je mezi našimi fanoušky sci-fi román Swansonova výprava, který vyšel v roce 1949 u Hynka. Jde v něm o zápas s nacisty, kteří se po válce ukryli kdesi v Rwandě a postavili tu atomovou bombu i raketu S i eg* s doletem osmi tisíc mil. Skoda, že kniha od roku 1949 nikdy nevyšla, protože zejména mladí čtenáři by ji jistě rádi četli ještě dnes. A právě tak je škoda (omlouvám se, že vybočuji z oblasti „starší české sci-fi"), že nikdy nevyšel česky Běhounkuv román Na dvou planetách, o němž je zmínka pod čarou v knize Akce L. V roce 1967 ho vydali Poláci v nakladatelství Slqsk. Ve čtyřicátých létech se František Běhounek teprve autorsky rozbíhal. Jeho práce byly sice technicky dobře fundované a také dobrodružný děj románů dovedl mladé čtenáře upoutat, nicméně ve čtyřicátých létech na sebe upoutal nej-větší pozornost jiný autor technickodobrodruž-ných science fiction. Byl to J. M. Troska, vlastním jménem Jan Matzal. Soustavně začal psát až v šestapadesáti letech, nejdříve prostinké literární seriály pro časopisy, ale brzy psal romány, ba dokonce románové cykly — trojdílného Kapitána Nema a na něj navazující trilogii Zápas s nebem. Oba cykly, původně vydané v létech 1939 až 1941, jsou známé dodnes, především díky novému vydání z let 1969 a 1970. Fantastické techniky i dobrodružného děje v nich mladý čtenář najde do 21 sytosti a pranic mu nevadí, že technika je tu a? absurdně naivní (přestože Jan Matzal byl vskutku elektrotechnik) a že děj se dostává svou prostotou na hranici primitivismu. Svou úrovní Troškový knížky odpovídají tomu, co se běžně psalo a četlo v oblasti science fiction v Americe ve dvacátých a třicátých létech, a na evropském kontinentě měl snad jen dva konkurenty, Hanse Dominika a Rudolfa Daumana. Troska ovsem nebyl jediný, kdo psal dobrodružné science fiction. V meziválečném období takových románů vyšla celá řada v románové knižnici Cvrčka, časopisu vydaného v Brně společností Lucerna. Autor má k dispozici jen dva romány Cvrčka, Jedovatý závoj Jaromíra Stanka z roku 1931 a Novou potopu od Jindřicha Slabého, zřejmě také z počátku třicátých let. Krásnou kuriozitu vydal v roce 1922 Adolf Šťastný, duchovní otec „geniálního detektiva" Leona Cliftona. Knížka se jmenuje Tajemný mrak zkázy a je pozoruhodná nikoli pouhou neinformovaností, ale naprostou lhostejností autora k základním směrům vývoje letectví — stačilo mu zřejmě to, co si přečetl ve Vernově knížce Robur dobyvatel, a to byly informace v roce 1922 přece jen poněkud zastaralé. S jistým úsilím by se nám jistě podařilo objevit ještě další technicky a technickodobrodruž-ně zaměřené science fiction v tomto nejstarším období české sci-fi, jež končí v létech 1948 až 1949. Bude to ještě dlouho trvat, než seznam české sci-fi bude kompletní. Jedno je ale jisté už teď: milovník moderní vědy a techniky, pan profesor Toman, nenalezl mnoho následovníků. 22 Je třeba si uvědomit, že největší převrat v konkrétním životě prostého člověka přinesla právě ta doba, o níž mluvíme, první polovina dvacátého století. Tehdy elektřina skutečně začala sloužit, svítila, poháněla motory, hřála, a dokonce se naučila přenášet na dálku hudbu a lidský hlas; letadlo a automobil způsobily revoluci v dopravě a nastal všeobecný rozmach průmyslu, do té doby neslýchaný. Cekali bychom tedy, že tento nástup vědeckotechnické revoluce se projeví právě v rozmachu technicky zaměřené science fiction, tak, jak se to v té době dělo ve Spojených státech. Rozmach vědeckotechnické science fiction se však nedostavil. Sběrateli staré české sci-fi stačí pro žeň třiceti let polovina police v knihovně. Tento zvláštní jev pochopíme jen v souvislosti s jinými druhy komerční literatury. Široká veřejnost se skutečně o techniku zajímala a byla ochotna o technice číst. Tuto potřebu sytily čistě technické romány, oproštěné od jakékoliv fantastiky. Nesmírně oblíbené byly romány letecké. Tematiku čerpaly z nedávno uplynulé války, ale mnohdy se odehrávaly i v současnosti, v odlehlých končinách světa, kde se tehdy ještě bezvýhradně projevovala převaha „bílého muže" nad. domorodými plemeny. V této době vyšlo i mnoho příběhů automobilistických. Toto motoricky poháněné čtyřkolové vozidlo bylo stále ještě dost romantické na to, aby dráždilo představivost mladého čtenáře. Skutečná technika natolik naléhavě vyplňovala obzor, že nebylo třeba budovat nové umělé horizonty, jak to dělá science fiction. 23 Chyběly i potřebné vlivy ze zahraničí. Nezapomeňme na to, že science fiction od su. mého svého vzniku přesahovala hranice národních literatur. Verne ovlivnil Angličana Welfse, Itala Mottu i Němce Laswitze. Vcrnův a WeJl-sův podíl na vzniku americké science fiction je nesporný. Po první světové válce vsak v Evropě nebyla žádná autorská osobnost Vernova nebo Wellsova typu (H. G. Wells samozřejmě žil a pracoval, vědeckou fantastikou se však už soustavně nezabýval). Ba naopak: tento žánr pozvolna upadal. Vernovi bezprostřední pokračovatelé, André Laurie a už citovaný Luigi Motta výrazně snížili literární úroveň své produkce. Oba se však ještě snažili vytvořit vědeckofantastický román, který by měl nějakou jednotnou vůdčí myšlenku. Vědecké fantastiky se však zmocnili takoví autoři, jako byl Paul ďlvoi: přišli na to, že do banálního dobrodružného příběhu lze vsadit vědeckofantastický prvek a knížka je hned „zajímavější". Z vědecké fantastiky se stala služka pisálků čtvrtého až desátého řádu. Mohli bychom tedy čekat, že k obdobnému vývoji došlo i u nás. Šestáková literatura přece vycházela v hojném množství a lze počítat na desítky všechny ty pisatele, kteří se živili (nepříliš dobře) výrobou dobrodružného čtiva. Leč ani takovou produkcí nedoplníme poloprázdnou poličku v knihovně. S troškou do mlýna přišel Václav (Sláva) Jelínek, který doslova chrlil objemná a tematicky pestrá díla. Z jeho fantastické tvorby známe Ostrov hrůzy (19^8) Fotografii ze záhrobí (1931), Příšery doktora Gargy (1931), Vystřeleni na Měsíc (1932) a Vy- 24 zvědače na Marsu, bez data vydání. Jistě toho napsal víc, avšak k odhalení jeho děl by bylo třeba kybernetického analyzátoru stylu, protože tento spisovatel se skrýval pod četnými pseudonymy (o jménu Yôriiig už byla zmínka). Rozsáhlou kvantitou a chabou kvalitou je proslulá i produkce Vládi Ziky (vlastním jménem Vladimíra Watzkeho), zaměřeného především na tvorbu chlapeckých i dívčích románů. V roce 1943 vydal u Zmatlíka a Paličky Hrdiny severu. Jsou to samozřejmě nacističtí veteráni vítězné světové války, kteří nedaleko severní točny likvidují poslední židovsko-plutokraticko-bolševické hnízdo! Zika ale brzy přišel k rozumu, takže v jeho dalším fantastickém románu, z roku 1944, nazvaném Letec nad propastí, není o nacistech ani zmínka. Watzke-Zíka měl na rozdíl od Jelínka nadání a je škoda, že se dal na cestu komerčního spisování, která ho nakonec přivedla až k přisluhování nacistům. Jelínkovy i Zikovy citované knihy jsou v kontextu dobrodružné produkce té doby výjimečné. Westernové a detektivní příběhy zřejmě stačily uspokojit čtenáře, kteří chtěli číst dobrodružnou literaturu, a nějakého o zvi á št ň ování vědeckofantastickými prvky nebylo prostě třeba. Co tedy psali všichni ti autoři, o kterých jsme v úvodu této statě prohlásili, že vyprodukovali jednu jedinou knihu? Cím se zabývali, když nechtěli jít ani cestou Karla Pleskače, ani profesora Tomana a nezajímalo je ani duchovno, ani technično? Nejčastějším tématem těchto „autorů jedné sci-fi" je všesvětová válka a zkáza lidstva. 25 O příčině tohoto jevu nemusíme dlouho uvažovat. V první světové válce byly předvedeny tři moderní zbraně, letadlo, tank a otravný plyn. V předválečné literatuře býval vynálezce popisován jako podivín, který je rozumnému člověku k smíchu. Po válce si lidé uvědomili, že tito muži, zapomínající deštníky a věčně pátrající po ztraceném cvikru, vymysleli yperit a dalekonosné dělo. Neklid veřejnosti rostl i proto, že tempo rozvoje válečných strojů se po válce nezastavilo, a navíc se na scéně objevil fašismus a pak i nacismus, neslýchané agresivní síly, otevřeně připravené použít nejnovějších vynálezů smrti při první příležitosti. Cekali bychom tedy, že fantastická literatura s válečnou tematikou bude senzační, dobrodružná. Kupodivu ve většině sci-fi tohoto druhu bývá dobrodružný děj odsunut do druhého plánu, někdy chybí vůbec. Jedno z nej známějších děl tohoto druhu je Zkáza lidství, román vydaný roku 1928 Josefem Holým u Maxe Forejta pod pseudonymem J. Aka-na. Autor si knihu sám ilustroval, a kdyby jen jediná ilustrace byla přiložena jako dokument k jeho zdravotnímu spisu, ošetřující lékař by neváhal poslat pacienta do ústavu pro choromysl-né. Text ovšem odpovídá úrovni ilustrací. Zajímavější je sociálně kritický dvoudílný román V. O. Lučana Žlutí proti bílým (1925). Najdeme v něm tehdy často frekventované téma rasové války, avšak Lučanovi nešlo o varování před „žlutým nebezpečím". Naopak, obdařil Číňany ideálními ctnostmi a postavil je do kontrastu s pokryteckým a mamonářským společenstvím bí- 26 lých". Nejvýznamnější z děl tohoto typu je dvoutisícistránkový kolos Tomáše Hrubého V soumraku lidstva, vydaný u Kočího v létech 1924 až 1928 (aby bylo jednou provždy jasno: tento cyklus má sedm dílů, které v brožované podobě vyšly samostatně, avšak jako vázané svazky je Kočí vydal ve třech knihách, proto se o tomto díle někdy mluví jako o trilogii). Ve výčtu válečněkatastrofických sci-fi bychom neměli zapomenout na Rolfa Fremonta (vlastním jménem Rudolf Fiedler), který napsal Svět v troskách (1926) a Paprsek smrti (1929). U Kočího vydal román Svět proti světu (1929) Bernard Kůrka pod pseudonymem Joe Bernardský — v této knížce se mi nejvíce líbí „hrachová bomba" — její název není odvozen od náplně, nýbrž od velikosti. Milovníka kuriozit nadchne „vize budoucnosti" Arnošta Maxe Forejta, vydaná u Šolce a Simáčka v roce 1921 pod názvem Rudá závrať. Odehrává se v jednadvacátém století v Evropě krušené germánskou nadvládou. Čeští vlastenci vyvolají povstání pod záminkou filmování historického snímku o Žižkovi. Vypukne válka mezi Němci a dalšími národy, vedenými Rusy(H) a po kruté bitvě v ohbí Volhy (!!!) jsou Němci vrženi zpět a nakonec poraženi. Kniha vrcholí pádem germánské tyranie. Je líčen pěkně po česku. V Berlíně povstalci metají ministerské úředníky ze střech, až se mrtvoly navrší do prvního patra, avšak v Praze se převrat uděje „akademicky". Prezident zemské vlády „za hrobového ticha přečetl došlé depeše a prohlásil dosavadní režim za zrušený (...) a o druhé hodině vyhlašovali již členové sokolských jednot za 27 zvuků fanfár, že národ český je svobodo/ ráno nebylo již v celé oblasti Československé * i dine kolonie, jež by nejásala", O zas dnešního Čtenáře! vyvolá trojdílný, víc než tisícist ránko vý román Gumová pevnost, vydaný ostravskou společností Svet v roce; 1935 Napsal ho Fred Stolský, autor dobrodružných románů Maminko, proč nepřicházíš a Cirkusová příšera. O dobrých úmyslech Freda Stolského nepochybuji: chtěl varovat před agresivitou nacisto a podporoval důvěru v pohraniční pevnosti, tehdy budované s velkými náklady. Jeho fantastická pevnost má ovšem úctyhodné parametry. Je napuštěná 120 m do země, vnitřní průměr rriá 128 m, sílu betonu 36 m pod zemí, těsně pod povrchem až 50 m. Nad úrovní terénu je kopule 120 m vysoká, 60 m tlustá, s dvoumetrovou vrstvou gumy na povrchu; metače plynů a „ježkovi-tě ostrá bodla, jež na vzdálenost deseti metru probodávala vše, co se přiblížilo poškoditi pevnost jiným způsobem, bud' navrtáním a podobně", uzavírají obranné systémy pevnosti. V nastalé válce vyhyne lidstvo s výjimkou lidí ukrytých pod kupolí gumové pevnosti. Tito šťastlivci vyváznou bez úhony, s několika výjimkami — k těm nešťastným patří i sám budovatel pevnosti Lapeles, který přišel o moudí; naštěstí mu ho někdo schoval do ledničky, takže ve třetím díle Lapelesovi míšek znovu přišijí, aby mohl plnit manželské povinnosti a zplodit kluka! Hvězdou románu je chemik 13urne, poslední obyvatel zničeného Londýna, zohavený otravnými a leptavými plyny. Přátelí se pouze s krajtou tygrovi-tou. Aby v městské pustině neumřela hladem, 28 dovolil jí, aby se mu navlékla na levou ruku a postupně ji stravovala. Román Freda Stolského nápadně připomíná „krvavé romány" vydávané před sto lety u Hynka nebo u Kytky. Přesto ani tento vědeckofantastický horor nebyl napsán výlučně k pobavení čtenáře. Autor se netají alegoričností svého díla. Malý stát, na jehož území Lapeles vybuduje gumovou pevnost, toť zřejmě Československo, sousedící s vojenskou diktaturou — Německem. Stolský chtěl zřejmě povzbudit důvěru v československá pevnostní zařízení a v závěru trilogie se přímo obrací na čtenáře a připomíná jim nacistickou hrozbu. To samo o sobě není nesympatické, podiv však budí Stolského podivínská za-nícenost. Setkáme se s ní téměř ve všech dílech těchto „autorů jedné sci-fi". Nebyl snad podivín autor spisku Roku 2310 čili Svět nyní a za 400 let, ukrytý pod šifrou J.S.P.? Hrdinou knížky je kostelník, který usne na zvonici a probudí se za čtyři století v katolizovaném světě obydleném mírnými, pravdomluvnými lidmi, kteří svůj čas věnují nenamáhavé práci a radostnému oslavování Všemohoucího (knížka vyšla zřejmě roku 1906 v Holešově u nakladatele Lamberse Klabu-saye). Jak jinak bychom mohli označit pisatele sociální sci-fi Vůdcové lidu z roku 1932, podepsaného K.St.Chmuray?, Knihu napsal „po bedlivém studiu veřejného života", jež ho přivedlo k přesvědčení, že dělničtí předáci „pěstují politiku vlastních kapes", a jak se ukáže v ději, jsou placeni cizinou. Kladným hrdinou zde je „nacionálne smýšlející dělník Holásek", který si oškliví 29 pletichy dělnických stran, proti zaprodancům rázně vystupuje a dělá vše pro to, „aby tyto zis. kuchtivé bludičky byly vyhoštěny z našeho středu". Pisatelé těchto alegoricky myšlených „vizí budoucnosti" velmi rychle určují diagnózu sociálních neduhů (většinou ji nacházejí v mravní zbídaČelosti vládnoucích vrstev, mnohdy zaprodaných cizině anebo domácímu židovstvu) a neváhají ani s recepturou na radikální léčbu. V mnohém nám připomínají ony londýnské řečníky, kteří z výšin bedničky od mýdla, na niž se postavili, řeší světovou krizi. U této podobnosti je dlužno se zastavit. Pátráme přece po třetím rozměru reliéfu staré České sci-fi, plošně vymezené souřadnicemi vědy a fan-tastična. Tento rozměr musíme zřejmě hledat v nějakém znaku společném, když ne pro všechny, tak alespoň pro závažnou část literárních prací tohoto typu. Nalezli jsme jen málo stop po opojení fantastikou, s nímž jsme se setkali u Karla Pleskace, a jen málo autorů sdílelo lásku k vědě a technice pana profesora Tomana. Proč tedy všichni ti lidé vyjadřovali své myšlenky, své naděje i obavy formou vědecké fantastiky? Bylo tomu zřejmě proto, že žádný jiný druh literatury jim neumožňoval onu ráznou diagnostiku, a recepturu. Předmětem jejich zájmu nebyl pan Novák nebo paní Hromádková. Starali se o lidstvo jako takové, o dělnictvo, o „vyšší vrstvy". V hlavě nosili formulky zdánlivě tak přehledné a očividně správné, že by je nejraději aplikovali hned na celou zeměkouli. Takový spisovatel rozpou- 30 tává a zase hasí války snadno, jako chlapec pohybuje setrvačníkovým autíčkem. V jeho knize ovšem vystupují jednotlivé postavy — to však nejsou lidé, nýbrž personifikace jednotlivých sociálních jevů, podobne jako sochy na zámku v Kuksu zosobňují abstraktní lidské vlastnosti. A proč tedy většina těchto autorů napsala v životě jen jednu jedinou knihu typu science fiction? Inu proto, že v jejich hlavě kolotala jen jediná vůdčí myšlenka, již chtěli vyslovit, zveřejnit, vykřičet do světa. Smutné konstatování: je česká vědeckofantastická literatura starší doby snůškou trivialit, levného vypravěčství a podivínského mesianismu? Zdá se tak, a nám asi nezbyde než se s touto skutečností smířit . . ledaže by nebyla tak neutěšená, jak se na první pohled zdá. Nikdy jsem nesouhlasil s badateli, kteří hledali kořeny a „předchůdce" science fiction v eposu o Gilgamešovi, v indických pohádkách a kou-zelnických ritech andských Indiánů. Zastával jsem názor, že o skutečné science fiction lze mluvit až od doby Julese Věrna a Herberta G. Wells e. Není však vyloučeno, že i tato hranice je položena příliš hluboko do minulosti, že skutečná science fiction začíná teprve tehdy, kdy její tvůrci sami sebe považují za spisovatele science fiction, když se ustavila specificky zaměřená čtenářská obec, kdy bylo zahájeno teoretické zkoumání a ustavila se odborná kritika. Kdybychom se dívali na knížky citované v této stati z tohoto zorného úhlu, pak by to byl pouhý literární brak, který z těch či oněch dů- 31 vodu nese jisté znaky moderní science fiction. A když bychom se podívali jiným směrem, díla Karla Čapka, Jana Weisse a Jiřího Haussmanna by prostě byly literární práce ozvláštněné vědeckofantastickými prvky. Chápu však, že zde nabízím krajní hledisko. Připadá mi sice rozumné a literární vědec by ho jistě dovedl propracovat a vypulírovat do vysokého lesku, samotnému se mi však nelíbí — z důvodů cistě citových. Mám rád ty literární kuriozity z dvacátých a třicátých let a patřím k těm, kteří je vyhledávají a láskyplně schraňují v policích knihovny, kde „obyčejná" knížka nesmí ani šustnout listem. Podivínská, ba bláznivá je ta stará česká sci-fi, s moderně chápanou fantastikou má pramálo společného — ale co si počít, když ji máme rádi? ■ 32 TOUHA PO TjZASU VPRVNÍ KAPITOLE jsme Karla Čapka, Jiřího Haussmanna a Jana Weisse vystrčili za dveře, protože jsme se styděli vystavovat je na odiv publiku v panoptiku starší české science fiction. Když ti tři byli pryč, cítili jsme se volněji a chovali jsme se nenucené, jak tomu bývá na garden party, když odejdou oficiální hosté v tmavých oblecích. Mohli jsme to ovšem udělat i opačně, mohli jsme se zabývat jenom těmi třemi a všem ostatním dát výhost. Nebyl by to čin nijak originální, vždyť literární historici tak přistupovali k české fantastice vždycky. Jen se zeptejte absolventa filozofické fakulty, co se dověděl na přednáškách o meziválečné české literatuře o Tomášovi Hrubém a Janu M. Troškoví! Bezpochyby odpoví, že nic, a vzápětí pravděpodobně podotkne, že nechápe, proč by se o takové autory měl zajímat. Metodou selekce jsme si v první kapitole pomohli z nesnází, ale počínali jsme si podobně, jako když při úklidu schováme překážející předmět za prádelník. Schovali jsme ho, dobrá, ale jednoho dne přece jen budeme muset vyřešit otázku, co s ním. Nejde jenom o to, že bychom rádi opatřili všechny exponáty české sci-fi inventárními čísly a bez Čapka, Haussmanna a Weisse by naše sbírka byla chudá. Opravdu se nemůžeme zbavit Čapka jenom proto, že to byl příliš dobrý spisovatel! Máme však ještě jeden důvod, proč se touto 2. 33 otázkou znovu zabývat. Souvisí totiž s prohlo matikou moderní české sci-fi. Na první pohlo