DSBcB031 – 2. hodina – kult Kybelé
V poslední hodině jsme si uvedli fungování eleusinských mystérií. Byl to prastarý
mysterijní kult, který byl součástí řeckého národního náboženství po velmi dlouhou
dobu. Nicméně v době hellénistické začal být zájem i o nové kulty z východu,
povětšinou také mysterijní. Ne všechny tyto kulty byly přijímány vládnoucími elitami
s nadšením, většinou kvůli orientálním prvkům, které byly řecké i římské povaze
cizí. Než si probereme tyto další kulty, řekněme si něco o důvodech, proč byl o tyto
kulty zájem.
U Řeků to souviselo s dobou Alexandra Makedonského, který poprvé sjednotil
všechny Řeky do jednoho státu, často proti jejich vůli. Po jeho smrti se jeho stát
rozdrobil do množství následovnických helénistických států. Pod vlivem řecké
filozofie začal vznikat zájem o univerzálního boha a lidé se začali zajímat o otázky
posmrtného života. Začal upadat zájem o stávající národní polyteistický kult, ačkoliv
se udržel až do konce antiky. V Římě to probíhalo podobně, ale později.
Základní informace o římském náboženství
Než budeme pokračovat kultem Kybelé, je myslím vhodné si uvést nejzákladnější
informace o římském náboženství, protože od této chvíle se budeme postupně
seznamovat s různými kulty, které si v Římě vydobyly (nebo se o to alespoň snažily)
určité postavení ve vztahu ke státnímu náboženství.
Římské náboženství nemá posvátnou knihu, jako má křesťanství Bibli nebo islám
Korán. Římské náboženství se dá rozdělit na soukromý a veřejný kult. Soukromý
kult označuje náboženství jednotlivců v rámci rodiny, kdy každý pater familias (otec
a nejvyšší hlava rodiny) je veleknězem svého rodiného kultu. Zde se můžeme setkat
s uctíváním Larů a Penátů – strážných a ochranných bůžků chránících rodinu a
rodinný krb, dále s kultem zemřelých předků a případně nějakými božstvy té dané
rodiny.
Veřejný kult zahrnuje veškeré náboženství v rámci obce. Jelikož římské
náboženství vzniklo jako náboženství městského státu, každý občan má své místo
ve veřejném kultu. Účelem římského veřejného kultu bylo správným a přesným
vykonáváním obřadů zajistit stav zvaný pax deorum (mír s bohy).
Základní informace o římském náboženství
Pax deorum označovalo ideální stav, kdy správným dodržováním obřadů jsou římští
bohové Římu nakloněni a projevují Římu svou přízeň tím, že zajišťují veřejný
blahobyt. Opakem tohoto stavu byla Ira deorum neboli hněv bohů, který mohl být
vyvolán např. zanedbáním nějakého obřadu či jiné povinnosti, chybně vykonaným
obřadem či náboženským svátkem atp. Hněv bohů se projevoval většinou nějakou
veřejnou pohromou – přírodní katastrofy, špatná věštná znamení, epidemie, porážky
v bitvách. Aby bylo znovu dosaženo onoho pax deorum, muselo být přijato nějaké
očistné nápravné opatření.
Tím se dostáváme k organizační struktuře římského náboženství. V Římě vznikla
řada různých kněžských kolegií, která dohromady zajišťovala správné fungování
celého státního kultu. Z těch hlavních kolegií stačí uvést kolegia pontifiků, augurů a
viri sacris faciundis. V době královské byl hlavou římského náboženství král. V době
republiky převzal náboženské povinnosti krále nově vytvořený kněz titulovaný jako
rex sacrorum – král obětník. Nebyl již ale hlavním představitelem státního kultu. Tuto
pozici převzal představený kolegia pontifiků – pontifex maximus.
Základní informace o římském náboženství
Kolegium pontifiků (od lat. Pontifex – stavitel mostů (mezi světem lidí a světem
bohů)) mělo na starost dohled nad správným vykonáváním obřadů a pravidelným
konání různých náboženských svátků a slavností. Pontifex maximus byl veleknězem
římského náboženství. Předsedal kolegiu pontifiků, měl na starost dohled nad
kalendářem (vkládání interkalačních měsíců), byl ve funkci pater familias vůči
kolegiu vestinných panen, atd. Pontifikové byli obvykle senátoři nebo potomci
senátorských rodin.
Augurové byli státní „věštci“, kteří měli zjišťovat souhlas či nesouhlas bohů s určitým
záměrem prostřednictvím sledování věštných znamení z oblohy, z letu ptáků atp.
Augurové měli mnohé pravomoci i povinnosti, velice důležité kolegium. Opět
především senátoři nebo potomci senátorů – ne náboženští odborníci.
Viri sacris faciundis přesněji po dobu své existence postupně decemviri,
quindecimviri atd. podle počtu členů bylo kolegium, které mělo na starost v případě
krize nahlédnout do sibylských věštných knih a najít správné řešení dané krize.
Základní informace o římském náboženství
Z dalších kolegií a kněžstev následují flaminové neboli kněží zápalné oběti, kteří byli
zasvěceni jednotlivým určitým bohům. Vysocí flaminové byli tři, flamen Dialis
(obětník Jovův), flamen Martialis (obětník Martův) a flamen Quirinalis (obětník
Quirina, zbožštěného Romula). Existovalo pak asi dvanáct nižších flaminů, u kterých
se nám jen zachovala některá jména.
Dále byla kolegia epulonů (kněží, kteří měli na starost zajišťování a přípravu
náboženských slavností a hostin), saliů (kněží Marta a Quirina, kteří při jistém
náboženském svátku tančili s posvátnými štíty (originál + 11 kopií), luperků (kněží,
kteří během svátku Lupercalií v únoru běhali po městě v kozlích kůžích a koženými
důtkami očistně šlehali lidi kolem sebe), fetiálů (kněží, kteří měli v nejstarších
dobách na starost rituální vyhlašování války, uzavírání a dodržování státních smluv)
atd.
DSBcB031 – 2. hodina – kult Kybelé
Co se týče přijetí kultu Kybelé v Římě, během druhé punské války Řím zažil mnohé
porážky Kartaginci a situace pro Řím nevyhlížela příliš nadějně. Senát nařídil
decemvirům (decemviri sacris faciundis), aby nahlédli do knih sibylliných proroctví,
jestli tam není nějaké východisko a naděje na vítězství. Decemvirové našli proroctví,
které Římanům kázalo přijmout z Anatolie kult bohyně Kybelé. Na základě tohoto
proroctví Řím přijal tento orientální kult, do Říma byl dopraven tento kult s jeho
kněžími a s posvátným černým kamenem, který reprezentoval bohyni Kybelé.
Bohyni byl zaslíben a během několika let postaven chrám na Palatinu. To byl první
orientální kult přijatý v Římě, i když s jistými výhradami.
Další vliv na oslabování původního státního kultu mělo šíření řecké filozofie do Říma
během 2. století př. n. l. Když se po roce 146 př. n. l. stalo Řecko římskou provincií,
tento vliv jenom sílil a i v Římě, obzvlášť během krize římské republiky, rostl zájem o
nové kulty, nesmrtelnost duše a posmrtný život. Postupně se do Říma šíří další kulty
z východu, případně vznikají jejich romanizované podoby. Zároveň se později v
římské říši šíři nové náboženství, křesťanství.
Původ kultu Kybelé
Kult bohyně Kybelé pochází z Anatolie v Malé Asii. Neexistuje žádný pramen, který
by přímo dokládal původní podobu fryžského kultu. Za možného předchůdce kultu
bývají považovány sošky prapůvodní přírodní bohyně Matky nalezené v lokalitách
Çatalhöyük a Hacilar v dnešním Turecku pocházejících přibližně ze 7. či 6. tisíciletí
př. n. l.
Původ kultu Kybelé
Kult bohyně Kybelé je doložen až v průběhu 1. tisíciletí př. n. l. Původně byla
nazývána jen jako Matar (fryžsky „Matka“). Je doložen i nápis s textem Matar
Kubileya z 6. stol. př. n. l. nalezený ve fryžské skalní svatyni. Kybelé reprezentovala
divokou nespoutanou sílu přírody, byla spojována s divokými zvířaty. V centru jejího
kultu v maloasijském městě Pessinús byla bohyně reprezentována černým
kamenem, který na přelomu 3. a 2. století př. n. l. přešel i s kultem do Říma. Kult
Kybelé je nám znám hlavně ve své helénizované a romanizované podobě. Od 6.
století př. n. l. je doloženo rozšíření kultu do řeckých městských států v Malé Asii.
Bohyni Řekové nazývali původně Méter (Matka), později Κυβέλη (Kybelé). O něco
později se dále šíří do pevninského Řecka a do řeckých kolonií na západě.
Řecký kult Kybelé
V Řecku byla bohyně Kybelé brzy připodobňena k bohyním jako Gaia (bohyně
Země), Rhea (matka všech bohů) a Démétér (jako bohyně matka, hledající
unesenou dceru, zároveň matka-živitelka, dárkyně obilí). Zároveň byla označována
jako Ἡ Πότνια Θηρῶν (Potnia Therón, vládkyně divokých zvířat), kterou na
některých vyobrazeních provázeli lvi. Dále byla uctívána jako ochránkyně měst, na
řeckých a římských sochách proto někdy mívá na hlavě tzv. coronu muralis, věnec v
podobě městských hradeb. V jejím kultu se spojovaly náboženské tradice minojskomykénské
s tradicemi původně fryžskými. S jejím kultem do Řecka přišli i její
kastrovaní kněží, kteří navíc byli žebraví. I přes pořečtěnou podobu si tedy Kybelé
udržela svůj orientální původ a byla v Řecku přijímána s jistou ambivalencí.
Kult Kybelé měl některé prvky podobné s kultem Dionýsa. Kybelé i Dionýsos byli
někdy zobrazováni na voze taženém exotickými kočkovitými šelmami – Kybelin vůz
táhli lvi, Dionýsův tygři.
Již v Řecku byl s Kybelé spojován mladík Attis, pravděpodobně přidaný ke kultu
Řeky nicméně v souladu s původní povahou bohyně. I ten přešel s Kybeliným
kultem do Říma.
Řecký kult Kybelé
Raná řecká vyobrazení Kybelé jsou menší votivní obrazy reprezentující její do skály
tesané obrazy ve fryžských horách. Kybelé zde sedí uvnitř chrámového průčelí
nazývaným naiskos, který měl reprezentovat její chrám. Na hlavě má tzv. polos,
vysokou válcovitou čepici, je oděna již po řeckém vzoru do dlouhého chitónu. Někdy
bývala vyobrazována i se lvy.
Řecký kult Kybelé
Řecký kult Kybelé
Římský kult Kybelé
Kult Kybelé byl oficiálně přijat do Říma na přelomu 3. a 2. století př. n. l. během
druhé punské války. Přijetí Kybelina kultu v Římě popisují Livius (Liv. 29, 10-14) a
Ovidius (Ov. Fast. 4, 247-272). Ke konci punské války, po četných porážkách
Římanů Hannibalem, byla podle Livia v Itálii hlášena mnohá špatná znamení včetně
opakovaného meteorického deště. Podle obvyklého úzu nahlédli decemviri sacris
faciundis do knih Sibylliných proroctví a nalezli proroctví, že až bude Řím několikrát
poražen v bitvách v Itálii od strašného nepřítele, vítězství mu zaručí jedině přijetí
kultu Velké Matky z Pessinúntu (Kybelé). Ovidius tuto věštbu vyjadřuje následujícím
dvouverším (Ov. Fast. 4, 259-60):
"mater abest: matrem iubeo, Romane, requiras.
cum veniet, casta est accipienda manu."
„Matka tu chybí. Tu matku já káži ti, Římane najít;
přijde-li, čistou rukou musí být přijata zde!“
Římský kult Kybelé
Podle Livia tuto věštbu potvrdilo i římské poselstvo vyslané do věštírny v Olympii.
Řím má přijmout kult bohyně Kybelé, známé v Římě jako Magna Mater (velká
matka) případně jako Magna Mater deorum Idaea (z řec. Meter Theon Idaia; velká
matka bohů z hory Idy). Kult Kybelé s jejím centrem v Pessinúntu spadal pod
Pergamské království, spojence Říma. V Pergamonu i v Pessinúntu vyhověli římské
žádosti, jak líčí Ovidius na přímou přímluvu bohyně, která měla promluvit ve svatyni
v Pessinúntu. Bohyně měla přikázat svůj přechod do Říma. Jak líčí Ovidius i Livius,
byl do Říma lodí vyslán černý kámen, který fyzicky reprezentoval bohyni. Za Římany
ji měl v Ostii převzít nejlepší z římských mužů a do Města ji pak následně měla
vnést nejčistší z Římanek.
K přijetí nového kultu byl vybrán z mužů mladý Publius Cornelius Scipio Nasica, z
žen byla vybrána Claudia Quinta, panna údajně nevalné pověsti, která přesto
prokázala svou čistotu a vtáhla Kybelé do Říma. Kybelé měla z Ostie do Říma
doplout po Tiberu na své lodi, která však měla uvíznout na vyschlém místě. Claudia
měla s pomocí bohyně prokázat svou čistotu tím, že ji bohyně nechala její loď na
laně vyprostit a dotáhnout do Říma.
Ov. Fast. 4, 293-348 – překlad Ivan Bureš
Veškerý jezdecký stav a vážný senát i s lidem
k ústí etruské řeky vyšli té bohyni vstříc.
Zároveň kráčejí matky i jejich dcery i snachy,
s nimi i panny, jež dbají o Vestin posvátný krb.
Muži táhnouce lano již znavují paže tou dřinou,
stěží však proti proudu s hostem se posouvá loď.
Zem byla dlouho suchá a rostliny spálilo vedro,
v mělčinách plných bahna pevně jim uvázl člun.
Každý se připojí k dílu a snaží se nad svoje síly,
pomáhá statečným rukám pokřikem hlasným, seč je.
Loď se však nehne a sedí jak ostrov uprostřed moře,
stojí a chvějí se muži, strnulí zázrakem tím.
Ov. Fast. 4, 293-348
Byla tam Klaudia Kvinta, jež pochází z Klausova rodu,
stejně vznešená tvář, jako byl vznešený rod.
Byla sic panna, však nevěřil nikdo. Jí škodila hříšná
pověst, neprávem byl dívce té vytýkán hřích.
Škodil jí úpravný šat, i často že měnila účes,
vůči mrzutým starcům hbitého jazyka dar.
Cti své vědoma jsouc, té pověsti lživé se smála:
avšak ve vinu druhých každý z nás uvěří rád.
Z řady všech počestných matek když vystoupla potom ta dívka,
rukama čisté vody nabrala z tiberských vln,
třikrát si pokropí hlavu, dlaň třikrát k nebesům vztáhne
(myslil, kdo na ni se díval, rozum že nemůže mít),
zbožně si klekne na zem, zrak na sochu bohyně upře,
s vlasy, jež spuštěné má, takto pak pronese k ní:
Ov. Fast. 4, 293-348
„Přijmi mě, bohyně vlídná, ty plodná rodičko bohů,
za jisté podmínky skloň k horoucí prosbě mé sluch:
Nejsem prý cudná. Když ty mě odsoudíš, přiznám, že právem.
Bohyní odsouzena odpykám smrtí svůj trest.
Jestli však bez viny jsem, dej záruku života mého,
za mou pravicí čistou, bohyně čistá, rač jít!“
Řekla a lodní lano jen s nevelkou námahou táhne.
Vylíčím zázrak, však též jeviště dosvědčí jej:
bohyně hne se, jde za ní a pro dívku svědčí, jdouc za ní.
Velikou radost hlásá jásot, jenž dosahá hvězd.
Přijdou až k ohybu řeky – ten palácem Tibera zvali
staří – a odtud dál nalevo směřuje tok.
Nastala noc. - I příváží lano již ke kmeni dubu,
ulehnou k libému spánku, pokrmu poživše dřív.
Ov. Fast. 4, 293-348
Nastal již den. Hned odváží lano zas od kmene dubu,
napřed však přistaví krb, kadidlo nasypou naň.
Před lodí věnčenou květy pak zabijí jalůvku v oběť
bezvadnou, neznalou pluhu, s kterou se nepářil býk.
Místo je, kde se vlévá proud kvapného Almóna v Tiber,
tam kde v mohutném proudu přichází o jméno své,
tam pak šedivý kněz, jsa oděn v nachovém rouše,
sochu i náčiní svaté ve vodách Almónu myl.
Do křiku dají se druzi a flétna šíleně píská,
zženštilá pravice jejich do bubnů tluče v ten ryk.
V čele Klaudia kráčí a lid ji provází přízní,
přec jen ji svědectvím Rhey za cudnou dívku má lid.
Na voze bohyně socha je vezena Kapénskou bránou,
čerstvé květy se sypou na bílé spřežení krav.
Násika bohyni přijal, však nezůstal původcem chrámu:
nyní jím Augustus jest, dříve jím Metellus byl.
Římský kult Kybelé
Tak dorazil kult Kybelé, velké matky bohů, do Říma. Podle Livia byl černý kámen z
Pessinúntu, který později tvořil obličej sochy bohyně v jejím chrámu v Římě, vnesen
zatím průvodem do chrámu bohyně Vítězství na Palatin, aby tam vyčkala postavení
a zasvěcení svého vlastního chrámu. Příchod Kybelé do Říma je tradičně datován
do roku 204 př. n. l., následujícího roku měl být bohyni přislíben vlastní chrám. Od
roku 194/3 př. n. l. se měly konat poprvé hry na její počest, zvané Megalesie,
Megalensie nebo Ludi Megalenses. Hry se začaly konat každoročně od roku 191 př.
n. l., kdy Marcus Iunius Brutus dokončil a zasvětil chrám Velké Matky na Palatinu.
Během těchto her bylo zvykem pořádat pro lid divadelní hry, které se v
republikánském Římě konaly v provizorních dřevěných divadlech, na Circu Maximu
nebo během Megalesií na schodišti před chrámem Velké Matky na Palatinu. Podle
Ovidiova kalendáře tyto svátky probíhaly v době mezi 4. a 10. dubnem (den, kdy
Kybelé dorazila do Říma a den, kdy jí byl zasvěcen chrám na Palatinu).
Chrám Velké Matky stál v Římě a plnil svůj účel až do doby císaře Theodosia I.
Megalésie – Ludi Megalenses
(Ov. Fast. 4, 179-188):
Třikrát až nebeská klenba kol věčné se otočí osy,
třikrát až zapřáhne koně, třikrát až odváže Sól,
tehdy píšťala fryžská již rohem zahnutým zazní,
slavnosti ídské Matky budou se konat v ten den.
Kleštěnci v průvodu půjdou a budou v bubínky tlouci,
o kov se odrazí kov, ozve se hřmotivý třesk.
Sedíc na měkké šíji ta bohyně nesena bude
v průvodu středem ulic, výskot a jásání kol.
Jeviště zní, již volají hry. Jen, Římané, hleďte,
nechať náměstí hlučné zanechá různic a pří.
Římský kult Kybelé
10. dubna, kdy hry vrcholily a končily, se konal průvod s podobiznou Velké Matky z
Palatinu na Circus Maximus, kde se konaly závody koňských spřežení. Nicméně
tyto svátky se konaly čistě po římském způsobu, jak dokládá Dionysios z
Halikarnassu (2, 19). Veřejné oběti Velké Matce konali prétoři, stejně tak i
zašťiťovaly veřejné slavnosti a hry na její počest. Vše podle římských způsobů.
Kněží a kněžky Kybelé byli Frygové a oni nesli v průvodu městem podobiznu
bohyně a žebrali. Z rozhodnutí senátu nesměl žádný římský občan jít v průvodu
Velké Matky, ani se účastnit jejich mystérií či uctívat bohyni podle fryžských způsobů
a obřadů.
Attis a Kybelé
Součástí Kybelina kultu byl i mladík Attis, vystupující v různých verzích mýtu, který
pak vystupuje jako božský partner Kybelé, nicméně v podřízeném postavení.
Mýtus o Attidovi a Kybelé se nám zachoval v několika verzích od několika autorů
(Ovidius, Fast. 4. 221-246; Pausaniás, 7, 17; Diodorus Siculus 3, 58-59; Servius,
komentář k Aeneidě, 9, 115). Přečteme si Ovidiovu a Pausániovu verzi.
Ov. Fast. 4. 221-246
„Ve hvozdech fryžský Attis, ten jinoch nevšední krásy,
bohyni s korunou z věží přečistou láskou svou jal.
Toho si zachovat chtěla, měl strážcem jejích být chrámů,
proto mu Kybelé řekla: „Zůstaň mi panicem vždy!“
Přislíbil splnit ten příkaz. „A lžu-li snad,“ doložil Attis,
láska, kterou bych zklamal, poslední slastí mi buď!“
Zklame a s říční vílou již přestal býti, čím býval.
Zato si žádá proň trest zrazené bohyně hněv.
Bohyně podťala ranou strom v lese, s nímž žila ta víla;
zahyne hned, neb osud její byl se stromem spjat.
Zešílí Attis a mysle, že ložnice střecha naň padá,
prchá a v útěku míří k vrcholkům dindymských hor.
Ov. Fast. 4. 221-246
„Pochodně pryč!“ hned volá a hned zas: „Zadržte biče!“
Věří, že bohyně pomsty v patách co chvíli mu jsou.
Také o ostrou skálu ten jinoch si rozdrásal tělo,
přitom v špinavém prachu vláčel svůj předlouhý vlas.
„Zasloužím to, jsem vinen, trest za vinu krví svou splácím!“
volá, „ať zahyne úd, který mi na škodu byl!“
„Ach, ať zahyne,“ děl, a zbaví se břemene slabin naráz
mu nezbylo nic, čím by se označil muž.
Šílenství toto se příkladem stalo, teď zženštilí kněží,
nechavše vlasy vlát, klestí si zhrzený úd.“
Pausanias, 7, 17
„Zeus prý vypustil ve spánku semeno na zemi a po nějakém čase z něho vyšel
daimón s obojím pohlavním údem, mužským i ženským. Dávají mu jméno Agdistis.
Bohové, děsíce se Agdistidy, uťali jí mužské pohlaví. Když pak mandlový keř, který z
něho vyrostl, měl zralý plod, posbírala prý jej dcera říčního boha Sangaria. Jakmile
si uložila plod do klína, zmizel, ale ona sama otěhotněla. Po porodu odložila děcko a
to vyživila koza. Když pak vyrostlo, bylo krásnější, než může být člověk, a tehdy se
do něho zamilovala Agdistis. Vyspělého Attu poslali příbuzní do Pessinúntu, aby se
oženil s dcerou královou. Zpívala se svatební píseň, když tu se zjeví Agdistis; Attés
si v šílenství uťal pohlavní úd a totéž učinil i ten, kdo mu dával dceru. Agdistidu
zatím pojala lítost nad tím, co Attovi způsobila, a dosáhla od Dia toho, že Attovo tělo
nikdy ani neshnije ani se nerozplyne. To je nejznámější báje o Attovi.“
Attis
Attis
Attis (neplést s Mithrou)
Attis a Kybelini kněží
Attis byl v Římě přijat do pantheonu bohů až císařem Claudiem, který jej podřídil
kontrole quindecimvirů sacris faciundis. Attis byl v té době již několik století ve Frygii,
v Řecku i v Římě vzorem pro fryžské kněží, kteří následovali jeho příkladu a ve
službě bohyni se mrzačili. Tito eunuští kněží se nazývali v Římě Galli. Do doby
císaře Claudia nesměli římští občané podstoupit kastraci a stát se těmito kněžími.
Domitianus znovu zavedl zákaz kastrace (eviratio) všem římským občanům. Proto
tedy se v drtivé většině jednalo o cizince (většinou Frygy) nebo otroky.
Je otázkou, kdy přesně do Říma dorazili tito cizí kněží. Nicméně se předpokládá, že
dorazili zároveň s bohyní a jejím kamenem. Je zajímavý rozpor, že v literárních
pramenech příchod bohyně do Říma je masově vítán, nicméně o pár let později je
kult i s obřady omezen rozhodnutím senátu. Jaime Alvar ve své knize Romanising
Oriental Gods je zastáncem názoru, že ke přijetí kultu vedl senát obrovský tlak lidu,
který věřil, že přijetí tohoto kultu zajistí vítězství nad Hannibalem. Senát tedy rozhodl
o přijetí kultu, nicméně se později rozhodl orientální kult omezit jeho podřízením
římským obřadním způsobům a zapovězením přímé účasti všem římským občanům,
kterým tak vnutili roli pouhých diváků.
Attis a Kybelini kněží
Je také otázkou do jaké míry byla u těchto kněží kastrace prováděna. Alvar vylučuje
totální ablaci, neboli úplné odseknutí mužských pohlavních orgánů, jelikož téměř
vždy by byla důsledkem smrt. Dochází tedy k závěru, že se muselo jednat o
odstranění varlat a šourku.
Tito Galli po provedení onoho aktu, který odstranil jejich mužství, oblékali ženské
šaty, nechávali si narůst dlouhé vlasy a celkově se měli chovat zženštile. Tato
zženštilost samozřejmě byla cílem mnoha posměšků a literárních žertů, například v
četných Martialových epigramech (např. Mart. 3, 24).
Attis a Kybelini kněží
Tito Galli nicméně hráli pro Řím poměrně důležitou roli. Římané po porážce
Hannibala nemohli vypovědět kult Kybelé zpátky odkud přišla, protože se jednalo o
druh posvátného závazku, které byly v Římě běžné. Římané přijali Kybelé, protože
jim měla zajistit porážku Punů a Hannibala. Hannibal a Punové byli poraženi, takže
Kybelé splnila požadavek Římanů. Kult Kybelé tedy musel setrvat v Římě. Nicméně
Kybelinu ochranu Římu zajišťovali její kněží, cizinci, kteří dobrovolně přijali
zasvěcení bohyni sebekastrací. Svou obětí zajišťovali ochranu Římu aniž by tento
strašlivý akt musel podstoupit nějaký Říman. Tato oběť byla o to větší, že je
automaticky vyřazovala ze společnosti slušných mužů a stáli tak na samém okraji
římské společnosti.
Ohledně etymologie označení gallus (pl. galli) pro kybeliny kněze se stále vedou
spory. Nicméně nejpravděpodobnější je, že dostali jméno podle anatolské říčky
Gallus, která měla po napití způsobovat šílenství. Představený těchto kněží měl titul
archigallus, popřípadě i Attis populi Romani. Oba tituly dokládá nápis CIL VI 02183.
Attis a Kybelé
Přes to všechno si kult Kybelé vydobyl v Římském státním náboženství svou
pevnou pozici. V době císařské byly postupně zřízeny březnové svátky na počest
Kybelé a Attida, které se konaly v druhé polovině měsíce, v době kolem březnové
rovnodennosti. Spolu s těmito svátky byla založena také dvě kněžská kolegia, která
zajišťovala obřady týkající se Attidova kultu a omezená míra účasti byla dovolena i
občanům a propuštěncům. Jednalo se o kolegia, z nichž každé mělo svou
specifickou rituální úlohu. Kolegia Kannoforů (Cannophores – nosiči rákosu) a
Dendroforů (Dendrophores – nosiči stromu). S těmito kolegii byly spojeny určité
březnové obřady.
15. března, o březnových idách, se konal svátek zvaný Canna intrat – „přichází
rákos“, svátek, který měl oslavit narození Attida a jeho nalezení v rákosí fryžské řeky
Sangarios buď pastýři ovcí nebo Kybelé samotnou. Povinností Kannoforů bylo
nasbírání a nesení rákosu.
22. března se konal svátek Arbor intrat – „přichází strom“, připomínka Attidovy smrti
pod smrkem. Kněz pokácel v posvátném háji strom a dendroforové jej donesli do
chrámu Kybelé na Kapitolu, kde byl strom vystaven místo mrtvého těla Attida.
Attis a Kybelé
Březnové svátky pokračovaly 23. března během starého svátku čištění polnic
(tubilustrium), svátku Marta a Bellony. V tento den dendroforové vnesli strom
představující Attida do Kybelina chrámu.
Další svátek byl 24. března, který byl nazýván „den krve“ – dies sanguinis nebo také
sanguem. V tento den mělo vrcholit třídenní truchlení za Attida a jeho kněží a věřící
se měli bičovat do krve, dokud jejich krev netekla na oltář a strom, představující
Attidovo tělo. Někteří v tento den na sobě prováděli kastraci a stávali se novými
galli.
25. března se podle římského kalendáře slavila březnová rovnodennost a svátek
zvaný Hilaria, „veselí“, oslavující znovuzrození Attida.
26. březen byl označený requietio – den odpočinku.
27. března byl svátek lavatio, mytí posvátných nástrojů. Tento svátek zmiňuje již
Ovidius, který zmiňuje průvod v čele s knězem, který jde umýt nástroje k přítoku
říčky Almo do Tiberu. Tato verze je považována za Augustovo novum, jelikož u
chrámu na Palatinu byl nalezen tufový bazének, který k účelu mytí těchto předmětů
patrně sloužil v době republiky.
Attis a Kybelé
28. března končila celá sekvence březnových svátků svátkem Initium Caiani, kdy se
předpokládá, že se měly konat iniciace do mystérií Velké Matky a Attida v Gaianu,
poblíž fryžské svatyně na Vatikánském pahorku.
Tento cyklus březnových svátků je doložen pouze ve Filokalově kalendáři z roku 354
n. l. Jednotlivé svátky pravděpodobně vznikaly postupně během doby císařské.
Taurobolium a criobolium
Tento kult měl také dva speciální druhy zvířecí oběti, které se v Římě konaly od 2.
stol. n. l. Jednalo se o taurobolium (oběť býka) a criobolium (oběť berana). Oba
názvy pro formu oběti užívaných od 2. stol. n. l. pouze u Kybelina kultu jsou
doloženy četnými dedikačními a votivními nápisy na různých oltářích, které měly k
těmto obětem sloužit.
Taurobolium ve spojitosti s kultem Velké Matky zavedl císař Antoninus Pius při
příležitosti jeho 20. výročí vlády. Mělo se jednat o oběť býka, jehož maso bylo
rozděleno a jehož byčí varlata byla věnována na oltář určený pro taurobolium v
Lugdunu.
V Itálii a západních provinciích (Africe, Galiích, Hispániích) až do konce 3. stol. n. l.
také probíhala veřejná taurobolia žádající bohyni o přízeň k císaři.
O podobě taurobolia je také zanechán poměrně drastický popis křesťanského
básníka Prudentia v jeho díle Peristephanon. Nicméně zatím nebylo prokázáno, že
by tento popis byl pravdivý a že by taurobolium probíhalo tak, že by byl býk
obětován takovým způsobem, že jeho krev zhora zkropila toho, kdo dal býka
obětovat.
Epigrafické památky
CIL 06, 00505
M(atri) d(eum) M(agnae) I(daeae) et
Attinis / L(ucius) Cornelius Scipio
Or<f=E>itus / v(ir) c(larissimus) augur
taurobolium / sive criobolium fecit / die
IIII Kal(endas) Mart(ias) / Tusco et
Anullino co(n)ss(ulibus)
Velké Idské Matce bohů a Attovi / Lucius
Cornelius Scipio ... / velmi slavný muž a
augur, taurobolium / nebo criobolium
provedl / 4. dne před březnovými
Kalendami / za konsulátu Tusca a
Anullina. (295 n.l., Řím)
Epigrafické památky
CIL 02, 05260
M(atri) d(eum) s(acrum) / Val(eria) Avita /
aram tauriboli(i) / sui natalici red/diti
d(onum) d(edit) sacerdo/te Doccyrico
Vale/riano arc(h)igallo / Publicio Mystico
Matce bohů oběť / Valeria Avita / oltář na
taurobolium / za navrácení svého ? /
darem věnovala když / byl knězem
Doccyricus Valerianus a archigallem /
Publicius Mysticus.
(Merida / Emerita, Hispania)
Epigrafické památky
CIL 05, 00520
M(atri) d(eum) M(agnae) / in
memor(iam) / Usiae L(uci) fil(iae) /
Tertullinae / sacerd(otis) divarum / matris
suae / Sex(tus) Appuleius Marcellu(s) /
d(onum) d(edit)
Velké Matce bohů / na památku / Usie
Tertulliny, dcery Lucia / kněžky bohyň /
své matky / darem dal / Sextus Appuleius
Marcellus
(Trieste / Tergeste)
Epigrafické památky
CIL 06, 00506
M(atri) d(eum) M(agnae) et Attidi /
L(ucius) Cornelius Scipio / Orfitus v(ir)
c(larissimus) / augur ex voto / taurobolio
sive / criobolio facto
Velké Matce bohů a Attidovi / Lucius
Cornelius Scipio / Orfitus velice slavný
muž / augur dal za splnění slibu / po
vykonání taurobolia / nebo criobolia
(Trieste / Tergeste)
Situace z hlediska mysterijních kultů, Bakchanálie
Kult Kybelé byl prvním východním a mysterijním kultem přijatým v Římě. Velmi brzy
byl tento kult následován řeckým kultem Dionýsa / Bakcha, proti jehož nočním
divokým slavnostem – bakchanáliím roku 186 př. n. l. vydal senát známé senatus
consultum de bacchanalibus – senátní usnesení o bakchanáliích, které výrazně
omezovalo tento rovněž orientální kult. Tímto usnesením se zakazovalo konání
bakchanálií, pokud jejich konání nebylo výslovně povoleno senátem.
Kult Dionýsa není původně řecký. Dionysus je zmíněn již na deskách v Mykénském
lineárním písmu B a byl znám Homérovi. Nicméně jeho původ je neznámý a
předpokládá se, že není indoevropský. V Řecku se jeho kult nejvíce projevoval
nočními orgiemi (orgia), které popsal Euripides v Bakchantkách a jiní autoři.
Nezasvěcení byli vyloučeni z obřadů. Ženy, zvané Menády, pod vedením
zženštilého kněze extaticky tančily za zvuků píšťal a tamburín. Za divokého sténání,
pod vlivem vína a vytržení z hudby a tancování se dostávaly na hranici šílenství,
které bylo předmětem celého obřadu.
Situace z hlediska mysterijních kultů, Bakchanálie
I kult Dionýsa je fryžského původu a trvalo dlouho, než se Řekové s kultem Dionýsa
vyrovnali a přizpůsobili jej do stravitelné podoby. Podle mýtu se měl Dionýsos,
kterému odmítli vstup do města, pomstít tak, že přivedl ženy k šílenství, pod jehož
vlivem rozsápaly krále i s jeho rodinou.
Livius ve své 39. knize popisuje příchod Bakchova kultu do Říma z Etrurie a rázný
odpor senátu proti tomuto kultu, který byl vnímán jako protistátní. S vydáním
senátního rozhodnutí, které vesměs zakázalo konání bakchanálií, souviselo i
pověření konsulů a dalších úředníků vyšetřováním všech možných účastníkům
bakchanálií. Mělo se jednat podle Livia o noční setkávání, kde se konaly všechny
možné neřesti a rozkoše od znásilňování a různých sexuálních zločinů přes
podvody, plánování vražd, majetkových zločinů i možné protistátní činnosti.
Zasvěcováni měli být mladí lidé obou pohlaví mladší 20 let, poté nuceni či
manipulováni k různým zločinům.
Následovalo vyšetřování a pátrání po kněžích a odpovědných vůdcích tohoto
spiknutí. Jak popisuje Livius, mnozí raději zvolili sebevraždu. Po potlačení tento kult
přežíval ve skromné míře v jižní Itálii.
Senatus consultum de bacchanalibus – 186 př. n. l.
Situace z hlediska mysterijních kultů
Od přelomu 3. a 2. stol. př. n. l. byl do římského státního náboženství přijat kult
bohyně Kybelé, Velké Matky bohů. Roku 186 př. n. l. vydal senát rozhodnutí proti
bakchanáliím a potlačil dionýsovský kult. Od 1. stol. př. n. l. a hlavně během doby
císařské přicházejí do Říma další východní a mysterijní kulty, které si získaly velkou
popularitu. Jednalo se o univerzální helénistickou podobu kultu Isidy z Egypta, dále
o kult boha Mithry, který do Říma urazil dlouhou cestu až z indoíránské oblasti. O
těchto kultech si povíme v dalších hodinách.
Děkuji za pozornost.