82 Divadelní revue · 2015 · no 1 Thomas Postlewait Divadelní události a jejich politické kontexty: problém při psaní dějin divadla1 Primárním úkolem každého historika, který dokončí svůj výzkum a dá se do psa‑ ní, je vylíčit a interpretovat vztahy mezi událostmi a jejich možnými kontexty. Věč‑ ným problémem v případě jakéhokoliv kontextu je potom nutnost specifikace ne‑ jen jeho základních charakteristik, ale také kauzálních jevů, které se na tvorbě udá‑ losti podílejí. Chci proto ukázat, jak divadelní historici využívají konceptu politiky, aby definovali a vysvětlili vztahy mezi divadelní událostí a jejími okolnostmi.2 Jed‑ ná se samozřejmě o téma příliš komplexní, než abychom je mohli pokrýt v rámci jediné eseje. Proto problém ilustruji na jedné konkrétní události: inscenaci proti‑ španělské hry Thomase Middletona Hra v šachy (A Game at Chess) hereckou dru‑ žinou Služebníků králových v londýnském divadle Zeměkoule (Globe) roku 1624. Hra byla uváděna od pátku 6. do pondělí 16. srpna, po devět dní v řadě, vyjma dvou nedělí, kdy bývala divadla uzavřena.3 Jednalo se o nejdéle uváděné drama anglic‑ ké renesance. Tato hra, již T. S. Elliot nazval „skvostem literárně­‑politického umě‑ ní“, může posloužit jako prubířský kámen pro rozbor vztahu mezi divadlem a po‑ litikou (či událostí a kontextem).4 Další důvod, proč volím právě toto dílo, je sku‑ tečnost, že, slovy R. C. Balda, toho „o Hře v šachy víme více než o jakémkoliv jiném dramatu předrestauračního období“.5 Middletonova hra je politickou satirou, napsanou formou alegorie založené na šachové partii. Ve hře proti sobě stojí bílé figurky, reprezentující Anglii a protestant‑ ství, a figurky černé, zastupující Španělsko a katolickou církev. Bílý král symbolizuje 1 Přeloženo z Postlewait, Thomas. Theater Events and Their Political Contexts: A Problem in the Wri‑ ting of Theater History. In Critical Theory and Performance: Revised and Enlarged Edition. Eds. Ja‑ nelle G. Reinelt, Joseph R. Roach. Ann Arbor: The University of Michigan Press, 2007, s. 198–222. 2 V této eseji věnované Middletonově Hře v šachy se pokusím aplikovat politický model, který jsem představil ve své studii „The Idea of the ‚Political‘ in Our Histories of Theatre: Texts, Contexts, Pe‑ riods, and Problems“. Contemporary Theatre Review 12, 2001, č. 3, s. 1–25. Tato dřívější esej byla upravena do podoby kapitoly v mé knize The Cambridge Introduction to Theatre Historiography. Cambridge: Cambridge University Press, 2009. 346 s. 3 Ohledně data premiéry nepanuje absolutní shoda. T. H. Howard­‑Hill, který bývá obvykle nejspo‑ lehlivějším zdrojem, určil jako datum prvního představení čtvrtek 5. srpna. R. C. Bald, G. E. Bent‑ ley a další hovoří o 6. srpnu. V listu se stížností španělského velvyslance Dona Carlose Colomy pro krále Jakuba I. se píše: „Herci, kteří se zvou ‚Služebníky královými‘, sehráli dnes a včera komedii navýsost skandální, bezbožnou, barbarskou a urážlivou mého královského pána.“ Dopis nese da‑ tum sobota 17. srpna (podle gregoriánského kalendáře, což odpovídá 7. srpnu juliánského kalen‑ dáře). V sobotu 7. srpna George Lowe píše, že „byla představena nová hra zvaná Hra v šachy, kterou hráli včera a dnes“. Konečně John Holles, který psal v úterý 10. srpna, zmiňuje, že hra byla „sehrá‑ na již třikrát za bouřlivého potlesku“. To znamená, že se hrála v pátek, v sobotu a v pondělí. První insce­nace se tedy konala v pátek 6. srpna. Viz kritické vydání hry v ediční řadě Revels Plays připra‑ vené T. H. Howardem­‑Hillem, které obsahuje jeho komentář a Colomův a Loweův dopis (Manches‑ ter: Manchester University Press, 1993, s. 17, 193 a 199). 4 Eliot, T. S. Thomas Middleton. In Selected Essays. London: Faber and Faber, 1934, s. 166. 5 Bald, R. C. Preface. In A Game at Chesse by Thomas Middleton. Ed. R. C. Bald. Cambridge: Cam‑ bridge University Press, 1928, s. ix. 83Thomas Postlewait anglického krále Jakuba I., Černý král je Filip IV. Španělský. Mezi bílými figurkami najdeme také Bílého jezdce, tedy Karla, prince z Walesu (který nastoupil na anglic‑ ký trůn v roce 1625) a Bílého vévodu, tedy George Villierse, vévodu z Buckinghamu. Buckingham byl lordem admirálem, rádcem a „oblíbencem“ krále Jakuba I. Vedle těchto postav bílé figurky zahrnují také zrádného Pěšce Bílého krále, který repre‑ zentuje vévodu z Middlesexu (Lionela Cranfielda).6 Middlesex zastával funkci lorda pokladníka a obhajoval politiku smíru se Španěly, zejména pak sňatek prince Kar‑ la s Donnou Mariou, španělskou infantkou.7 Další klíčovou postavou je zranitelný Pěšec Bílé královny, který zastupuje nejen protestantskou čistotu a nevinnost, jež jsou ohroženy jezuitskou věrolomností a chtíčem, ale také protestantské síly ve Fal‑ cu, který nedlouho předtím dobyly armády rakouských i španělských Habsburků. Jednou z hlavních postav na černé straně je „Tlustý biskup“,8 reprezentující Mar‑ ka Antonia de Dominis, arcibiskupa ze Splitu. Když roku 1616 de Dominis přijel do Anglie, konvertoval k protestantství, načež se ho ujal král Jakub a učinil ho správ‑ cem Savojského špitálu, který de Dominis řídil pevnou rukou. V roce 1622 však vy‑ cítil příležitost v papežském státu, znovu přestoupil ke katolictví a vrátil se do Itá‑ lie. V důsledku toho byl v roce 1624 nenáviděný mnoha Angličany – ať už z vlád‑ ních kruhů, či mimo ně. Ještě důležitějším černým hráčem je však Černý jezdec, machiavelistická figu‑ ra zastupující španělského vyslance Dona Diega Sarmienta de Acuña (1567–1626), který se v roce 1617 stal hrabětem z Gondomaru.9 V letech 1613–1618 a 1620–1622 byl španělským rezidentním velvyslancem v Anglii a během této doby uplatňoval značný vliv na Jakuba a jeho zahraniční politiku.10 Od roku 1618 podporoval svat‑ bu prince Karla se španělskou infantkou. Španělský velvyslanec apeloval na Jaku‑ bovu touhu ušetřit Anglii válek na kontinentě a snažil se ho přimět k souhlasu se sňatkem, který by přinejmenším zabránil vojenskému střetu se španělskými voj‑ sky v německých státech a Nizozemí. Doufal také, že s katolickou královnou a vy‑ hlídkou katolických královských potomků se Anglie nakonec vrátí do náruče kato‑ lické církve. Jakub oproti tomu očekával, že svolení k sňatku přiměje Španěly, aby se stáhli z německých států, kde jeho zeť Fridrich Falcký a jeho jediná dcera Alžbě‑ ta neúspěšně hájili protestantskou věc. Většina protestantů v Anglii se Gondomara bála a nenáviděla ho. Nadto nesou‑ hlasila s vyjednáváním o sňatku. Když v únoru 1623 princ Karel a Buckingham od‑ jeli do Madridu, aby dojednali svatební smlouvu a přiměli Španěly stáhnout svá voj‑ ska, čelil Jakub rostoucímu odporu proti své zahraniční politice. Dokonce i klíčoví 6 Pěšec Bílého krále rovněž nese jisté charakteristiky sira Tobyho Matthewa, anglického katolíka, který zastával prošpanělské stanovisko. 7 Vévodu z Middlesexu (Lionela Cranfielda) parlament zbavil funkce a usvědčil z korupce v květ‑ nu 1624, poté, co Jakub ukončil vyjednávání se Španělskem. Jakub se přidal na stranu zastánců vál‑ ky a odmítl se postavit za svého lorda pokladníka, který se dopustil politické chyby, že se proti‑ vil nejen Jakubovi, ale také princi Karlovi a Buckinghamovi, jenž byl jeho mentorem a ochráncem. Viz Prestwich, Menna. Cranfield: Politics and Profit under the Early Stuarts. Oxford: Clarendon Press, 1966. 623 s. 8 Biskup v anglickém označení šachových kamenů odpovídá českému střelci (pozn. překl.). 9 O zpodobnění Gondomara ve hře bylo jasno od samého začátku. John Woolley například v dopise z 11. srpna 1624 píše o „hře o Gondomarovi“. O dva dny později Paul Overton v dopise píše: „V di‑ vadle Zeměkoule je každý den hrána nechutná hra proti Španělsku, ale zejména proti Gondomaro‑ vi a jezuitům.“ Oba dopisy jsou obsaženy ve vydání hry připraveném Howardem­‑Hillem, příloha 1, položky 6 a 10. Op. cit., s. 198 a 201. 10 Gondomar se například v roce 1618 výrazně zasadil o královo rozhodnutí popravit sira Waltera Ra‑ leigho, který byl uvězněn v Toweru. O Gondomarovi viz Carter, Charles H. Gondomar: Ambassa‑ dor to James I. Historical Journal 7, 1964, č. 2, s. 189–208. 84 Divadelní revue · 2015 · no 1 členové jeho tajné rady vyjadřovali znepokojení nad katolickým vlivem na Jakuba a také rozhořčení nad vojenskými útoky na protestantské německé státy. Když se tedy v říjnu 1623 princ Karel a Buckingham vrátili bez španělské nevěsty, vypukly v zemi veřejné oslavy. Během princovy cesty z Portsmouthu do Londýna vítaly Karla hořící vatry, vyzvánění kostelních zvonů a početná shromáždění lidí. Městem prou‑ dily davy šťastných občanů, kteří provolávali: „Ať žije princ z Walesu!“ Ulice byly le‑ movány stoly s jídlem a vínem, v oknech hořely svíčky a přes sto „planoucích hra‑ nic bylo napočítáno na krátké cestě mezi Svatým Pavlem a Londýnským mostem“.11 Karel a Buckingham se vzápětí přidali na protišpanělskou stranu, čímž se zá‑ roveň připojili k válečné kampani, vedené jak v okruhu vlády, tak mimo ni. Jejich nové stanovisko povzbudilo parlament, jehož schůzi svolal Jakub v únoru 1624. Po několikaměsíčním sporu mezi parlamentem a králem (v němž Karel a Buckingham častokrát hráli úlohu prostředníků) se v květnu 1624 Jakub uvolil podpořit válečné snažení, pokud mu parlament schválí finanční podporu, z níž by financoval válku a svou zadluženou vládu. Tím byl španělský vliv na Jakuba a jeho zahraniční poli‑ tiku u konce. V průběhu letních měsíců roku 1624 vládlo v zemi protišpanělské ší‑ lenství a probíhaly válečné přípravy. Když Henry de Vere, hrabě z Oxfordu, a Henry Wriothesley, hrabě ze Southamptonu, projížděli v červenci (tedy jen několik týdnů před uvedením Hry v šachy) ulicemi Londýna s nově zformovanou armádou, pro‑ pukly ve městě téměř stejně bujaré oslavy jako ty, které devět měsíců předtím ví‑ taly Karla při návratu ze Španělska.12 Hra v šachy tedy poměrně explicitně zobrazovala aktuální události let 1623 a 1624. Navzdory skutečnosti, že Jakub vydal dekret zakazující zobrazování žijí‑ cích členů královské rodiny a králových vládních poradců na jevišti, Služebníci krá‑ lovi získali od Henryho Herberta, mistra královských zábav, povolení hru sehrát.13 Jakub o plánech na uvedení hry neměl tušení – inscenace proběhla za jeho nepří‑ tomnosti (tou dobou byl na každoroční letní vyjížďce po zemských statcích). Teh‑ dejší diváci neměli pochybnosti o politickém významu hry a jejího uvedení. Den po ­prvním představení John Woolley napsal, že byl udiven, jak otevřeně hra líčila „ďá‑ belské úklady a plány“ hraběte Gondomara. Woolley dále poznamenal, že „kdyby toto předvedli před rokem, všechny by je pověsili“. Sir George Lowe dva dny po pre‑ miéře konstatoval, že hra „zobrazuje Gondomara a všechno chování Španělů velmi odvážně a nepokrytě, že bude jistě zakázána a účastníci potrestáni“.14 V depeši do 11 Gardiner, Samuel Rawson. Prince Charles and the Spanish Marriage:  1617–1623, I–II. Lon‑ don: Hurst and Blackett, 1869, II, s. 423. 12 Hrabě z Oxfordu byl v letech 1622 a 1623 uvězněn v Toweru na dvacet měsíců kvůli svým útokům na hraběte Gondomara a podpoře války v Evropě. Jakub ho propustil 30. prosince 1623, poté, co se princ Karel a Buckingham vrátili ze Španělska. Bývalý Shakespearův patron z devadesátých let 16. století, vévoda ze Southamptonu, byl uvězněn v roce 1621 na šest měsíců za otevřenou podpo‑ ru protestantské věci v Evropě. Také vedl vyšetřování proti Francisu Baconovi, který jako lord kanc‑ léř čelil obvinění z korupce. Zemřel na horečku ke konci roku 1624, když vedl anglická vojska do Nizozemí. 13 Král Jakub ve skutečnosti vydal hned několik nařízení, kterými chtěl kontrolovat kritiku vlády. Čtyřiadvacátého prosince 1620 vyšlo „Vyhlášení proti přestupku bezuzdného a nemravného proje‑ vu proti státním záležitostem“ (A Proclamation against Excesse of Lavish and Licentious Speech of Matters of State). Jakubovi ho tehdy sepsal Francis Bacon. V červnu 1621 vyšla další vyhláška, kte‑ rá měla omezovat projev. Konečně 25. září 1623 vyšel patent proti „nejrůznějším buřičským, roz‑ kolnickým a nestoudným“ dovezeným knihám. Henry Herbert byl jmenován mistrem královských zábav až roku 1623. Navzdory vládní kampani směřující k cenzuře projevu a tisku povolil inscena‑ ci Hry v šachy. 14 Dopisy jsou přetištěny v příloze 1 vydání hry připraveném Howardem­‑Hillem. Op. cit., s. 192–193, položky 2 a 3. 85Thomas Postlewait Madridu španělský velvyslanec, jehož satira urazila, popsal závěrečnou scénu před‑ stavení takto: „Princ z Walesu [jako Bílý jezdec] […] s vervou pěstmi a kopanci […] zahnal Gondomara do pekla, které sestávalo z velké díry plné ohyzdných postav.“15 Během devíti dnů přilákala Hra v šachy přinejmenším desetinu londýnské po‑ pulace. Na mnoho lidí se každý den nedostalo, protože divadlo bylo již hodinu před představením zaplněné.16 Hra by patrně mohla být uváděna déle, ale když se Ja‑ kub o představení dozvěděl z oficiální stížnosti mimořádného španělského velvy‑ slance Dona Carlose Colomy, nařídil divadlo uzavřít. Zároveň přikázal záležitost vyšetřit. Státní tajemník sir Edward Conway, který byl s králem na cestách, napsal 12. srpna do Londýna členům tajné rady dopis, v němž popsal královo rozhořčení a vyzval radu, aby zahájila šetření: „Jeho Výsost obdržela od španělského velvyslan‑ ce informaci o navýsost skandální komedii, kterou veřejně hráli Služebníci královi a v níž mají tu troufalost a drzost zpodobnit na jevišti hrubým a nactiutrhačným způsobem osoby Jeho Výsosti krále španělského, hraběte Gondomara, biskupa ze Splitu et cetera. Jeho Výsost si dobře pamatuje, že vydala příkaz, v němž zapově‑ děla ztvárňování všech nynějších křesťanských králů v takovýchto hrách, a je udi‑ vena smělostí této družiny a tím, že vůbec došlo k povolení této hry, a také tím, že informace o ní se mu dostalo nejprve od cizího velvyslance, přičemž mnozí jeho ministři se nacházeli poblíž a nemohli o ní neslyšet.“17 Conway rovněž napsal vel‑ vyslanci Colomovi a ujistil ho, že „v této záležitosti bude učiněno spravedlnosti za dost, a to náležitě veřejně“.18 Jakub nakázal „tvrdé potrestání“ všech viníků.19 Hra ho očividně překvapila a roz‑ zuřila, ale z důkazů není zřejmé, který aspekt této události ho popudil nejvíce: zda předmět hry, zpodobnění žijících panovníků a osob z vládních kruhů na jevišti, trou‑ falost dramatika, který si dovolil nerespektovat výnos zapovídající tato zpodobně‑ ní a témata, troufalost jeho vlastních Služebníků králových, již hru zinsce­novali, španělská stížnost a nutnost se s ní vypořádat, zostuzení a zlost plynoucí ze sku‑ tečnosti, že jeho divadelní společnost je na straně viníků, možnost dalších veřej‑ ných sporů týkajících se Španělska, či nutnost vypořádat se s další politickou a ná‑ boženskou kontroverzí s přesahem do zahraničněpolitických vztahů. Každý jeden z těchto faktorů – nebo všechny dohromady – mohl přispět k tomu, že král žádal potrestání těch, kdo za hru nesli odpovědnost. Jedno bylo zřejmé: byl rozčarován z toho, že neobdržel informaci od svých ministrů. Tajná rada vyslechla různé osoby, včetně herců Služebníků králových a Henry‑ ho Herberta, který uvedení hry povolil. Herci se zapřísahali, že „nic hře nedodali a nijak ji nepozměnili“.20 Trvali na tom, že inscenace v divadle Zeměkoule byla za‑ ložena na textu, který posvětil mistr královských zábav. Jako důkaz předložili taj‑ né radě rukopis hry podepsaný Herbertem. (V té době bylo ve skutečnosti v oběhu 15 Op. cit., s. 194, položka 5. 16 Viz list Johna Chamberlaina siru Dudleymu Carletonovi ze soboty 21. srpna 1624. Op. cit., s. 205, po‑ ložka 21. 17 Conway, Edward sir, dopis z 12. srpna 1624. Op. cit., s. 200, položka 8. 18 Op. cit. Velvyslanec Coloma však měl pochybnosti, že patřičná opatření budou opravdu učině‑ na. Osmnáctého srpna napsal vévodu Olivarovi do Madridu: „Teprve uvidíme, zda se upřímnost králova rozhořčení prokáže na trestu, který bude udělen hercům a autorovi hry.“ Cit. v Howard­ ‑Hill, T. H. Middleton’s „Vulgar Pasquin“: Essays on „A Game at Chess“. Neward: University of De‑ laware Press, 1995, s. 103. 19 Conway, E. Op. cit., s. 200. 20 Z dokumentů úřadu mistra královských zábav, jak byly reprodukovány v Bawcutt, N. W. The Control and Censorship of Caroline Drama: The Records of Sir Henry Herbert, Master of Revels, 1623– 1673. Oxford: Clarendon Press, 1996, s. 154. 86 Divadelní revue · 2015 · no 1 rukopisů hned několik. Herbert nejspíše odsouhlasil ranější a kratší předlohu.) Ve své zprávě pro krále rada odsoudila Herberta, ale nechala již na Jakubovi, aby si hru sám přečetl, vyslechl ho a uložil trest. Nic nenasvědčuje tomu, že by byl Herbert dále vyšetřován. Tak či onak svůj úřad zastával dále. A ačkoliv Služebníci ­královi ne‑ mohli deset dní hrát, na konci srpna obnovili svou obvyklou činnost.21 Sám Middle‑ ton se nejspíše ukryl kamsi do ústraní. Je možné, že byl vypátrán a dočasně uvěz‑ něn, ale důkazy, které máme, jsou velmi útržkovité. A tak navzdory ujištění špa‑ nělskému velvyslanci, že spravedlnosti bude veřejně učiněno za dost, nepadl ­žádný významný trest. Jaký je tedy politický kontext této události mimo skutečnost, že máme co do činění s očividnou politickou satirou? Jaký byl její význam pro různé zainteresova‑ né osoby? Jak a proč k ní vůbec došlo, zvláště vezmeme­‑li v potaz soudobou cen‑ zurní moc (a posedlost) koruny? Podle standardního výkladu Herbert udělil hře povolení 12. června navzdory tomu, že zpodobňuje královský majestát, protože se mu líbilo její poselství. Neshledal, že by v rukopise byla nějaká „nebezpečná látka“. O tom, že by jednal na základě politického přesvědčení, neexistují důkazy. Proč by se vystavoval možnosti králova hněvu, možná dokonce ohrozil svůj post a příjem? Mistrem králových zábav se stal teprve předchozího roku, když mu Jakub udělil rytířský titul. Bylo jeho rozhodnutí hru povolit politickou chybou, anebo politic‑ kým kalkulem? Řada teatrologů uvěřila tomu, že svou roli mohla sehrát politická intrika, a uva‑ žovala, že na Herberta naléhala protišpanělská frakce tajné rady.22 Pokud tomu tak bylo, nejspíše měl pocit, že má ochranu klíčových postav u dvora, včetně svého vzdáleného příbuzného Williama Herberta, třetího hraběte z Pembroku, který byl nejbohatším mužem Anglie a zastával mocný úřad lorda komořího.23 I když pro to nejsou žádné přímé důkazy, mohl mít Herbert také podporu vévody Buckingha‑ ma, a dokonce i tichý souhlas prince Karla. Například John Woolley v dopise svému 21 Navzdory ujištěním směřovaným španělskému velvyslanci, že herci jednali nestoudně a budou ve‑ řejně potrestáni (viz přílohu 1, položku 9 ve vydání hry připraveném Howardem­‑Hillem), se Ja‑ kub jejich potrestání vyhnul. Státnímu tajemníkovi siru Edwardu Conwayovi sdělil, že nemá zájem „trestat nevinné nebo zcela zničit hereckou družinu“. Ze State Papers, Domestic; James I, CLXXI, č. 75; SP14/171, přetištěno ve vydání hry připravené Howardem­‑Hillem, Op. cit., s. 206, příloha 1, položka 22. 22 Užší výbor tajné rady pro zahraniční záležitosti měl dvanáct členů: John Williams (westminsterský děkan a lord strážce pečeti), sir Richard Weston (kancléř finanční komory), Thomas Howard (hrabě z Arundelu a Surrey), William Herbert (hrabě z Pembroku a lord komoří), James Hay (hrabě z Car‑ lislu), sir Edward Conway (státní tajemník), Lionel Cranfield (hrabě z Middlesexu a lord pokladník), sir George Calvert (také státní tajemník), Ludovic Stuart (vévoda z Richmondu a Lennoxu), James Hamilton (markýz), Arthur Chicester (lord Belfast) a George Villiers (vévoda z Buckinghamu a lord admirál). Prošpanělská klika čítala Williamse, Westona, Howarda, Cranfielda a Calverta. Villiers byl zprvu prošpanělský, ale poté, co se v říjnu 1623 vrátil ze Španělska, stanul v čele s Herbertem v čele protišpanělské frakce. 23 E. K. Chambers a Richard Dutton mají za to, že Henry Herbert úřad nejspíš získal po intervenci své‑ ho vzdáleného bratrance lorda komořího. N. W. Bawcutt tuto domněnku nicméně zpochybňuje. Upozorňuje, že o takové protekci neexistují důkazy. „Možná došlo k nějakým širším politickým ma‑ névrům, v jejichž důsledku byl [sir John] Astley uvolněn [z úřadu mistra královských zábav] a post připadl Herbertovi, nicméně možná jsou i jiná vysvětlení.“ Bawcutt, N. W. Op. cit., s. 34. K tomuto můžeme podotknout, že Herbert převzal úřad 24. července 1623 a 7. srpna byl Jakubem I. pasován na rytíře ve Wiltonu, statku hraběte Pembroka, lorda komořího. Toto přinejmenším připouští mož‑ nost Pembrokovy ochranné ruky, i když z toho nevyplývá nic ohledně možné ochrany ve věci insce‑ nace Hry v šachy. Nicméně během svých cest v roce 1624 Jakub mimo jiné navštívil statky hraběte Pembroka. Byl na jeho statku 7. srpna, den po premiéře hry. Věděl Pembroke se svým protišpaněl‑ ským postojem o inscenaci hry a schválně k sobě pozval krále na dobu její premiéry? Pokud člově‑ ka přitahují konspirační teorie, zapojení Pembroka se přímo nabízí. 87Thomas Postlewait příteli Williamu Trumbullovi (z 20. srpna 1624) vyslovuje domněnku, že princ a vé‑ voda „byli velmi neradi, když byla hra zakázána, a údajně se nad ní od srdce na‑ smáli“.24 Jak princ, tak vévoda jsou ve hře vylíčeni v pozitivním světle. Pokud kdo‑ koliv z těchto lidí podpořil mistra královských zábav, dramatika a Služebníky krá‑ lovy a ­držel nad nimi ochrannou ruku, vysvětlovalo by to mírné tresty pro všechny zúčastněné. Tak míní zastánci této teorie. Kupříkladu Andrew Gurr tvrdí, že „Služebníci královi byli v roce 1624 ke krá‑ li Jakubovi neloajální, když se přiklonili k té části dvora, jež podporovala Williama Herberta, lorda komořího a třetího hraběte z Pembroku. […] Protišpanělská frak‑ ce u dvora dozajista hru zaštítila a ochránila tak Herberta a hereckou družinu před následky.“25 Nicméně, jak Gurr připomíná, hrabě z Pembroku byl stále více v opo‑ zici vůči vévodovi z Buckinghamu, jehož rostoucí politická moc na úkor Jakuba vzbuzovala v lordu komořím nelibost.26 Proč by tedy Pembroke podpořil hru, kte‑ rá oslavovala Buckinghamův triumf nad Španěly? Gurr připouští, že historik Tho‑ mas Cogswell přináší „velmi pádné argumenty svědčící proti jakémukoli přímému vlivu dvora na uvedení hry“.27 Dále poznamenává, že „na papíře, což je jediný do‑ chovaný důkaz, se samozřejmě nikdo nepřiznal, že byl do komplotu přímo zapo‑ jený“.28 Možná by tedy bylo rozumnější přeformulovat větu „dozajista hru zaštíti‑ la“ na opatrnější „mohla hru zaštítit“. Ještě dále než Gurr zachází Jerzy Limon, který vykresluje dvorské intriky pří‑ mo velekonspiračních rozměrů. Ačkoliv uznává, že důkazy, jež máme k dispozici, jsou kusé či žádné, hovoří o „záměrně provedené kampani, iniciované a financova‑ né skupinou politiků, již hodlali sáhnout po jakýchkoliv dostupných prostředcích, kterými by si naklonili panstvo i prostý lid“.29 Limon jmenovitě ukazuje na vévodu z Buckinghamu a prince Karla, kteří řídili „válečnickou stranu“, sestávající z diva‑ del, dramatiků a protestantských pamfletistů. Jelikož se jednalo o činnost kontro‑ lovanou shora, „herci a dramatikové se cítili dostatečně v bezpečí, aby si mohli do‑ volit účast na podniku, který byl podle všeho protikrálovskou kampaní iniciova‑ nou novou dvorskou klikou z okruhu prince Karla a vévody z Buckinghamu“.30 Ka‑ rel a Buckingham tedy ze zákulisí iniciovali a pečlivě řídili inscenaci Hry v šachy. Na základě této teze, založené čistě na vnějších okolnostech a bez opory ve formě důkazů, Limon předpokládá, že dramatik a herci sloužili mocné frakci osob jisté‑ ho smýšlení z okruhu vlády. Je však také možné konstatovat, že Hra v šachy odhaluje spíše politiku subverze než dohledu. Tedy že tato událost odhaluje možné podvratné cíle dramatika a her‑ ců, kteří se postavili vládě. Margot Heinemannová kupříkladu tvrdí, že Hra v šachy posloužila jako katalyzátor „opoziční politiky“ dvora a parlamentu.31 Je toho názo‑ ru, že „svým politickým a náboženským radikalismem silně překračuje to, co by její 24 Woolley, John. Dopis přetištěný v příloze 1 vydání hry připraveného Howardem­‑Hillem. Op. cit., s. 203, položka 17. 25 Gurr, Andrew. The Shakespearian Playing Companies. Oxford:  Oxford University Press,  1995, s. 140 a 141. 26 Op. cit., s. 141. 27 Op. cit., s. 143. 28 Op. cit., s. 144–145. 29 Limon, Jerzy. Dangerous Matter: English Drama and Politics 1623/24. Cambridge: Cambridge Uni‑ versity Press, 1986, s. 2. 30 Op. cit., s. 10 (viz též s. 131). 31 Viz Heinemann, Margot. Puritanism and Theatre: Thomas Middleton and Opposition Drama ­under the Early Stuarts. Cambridge: Cambridge University Press, 1982. 300 s. Viz též Tricomi, Albert. Anti­‑Court Drama in England, 1603–1642. Charlottesville: University of Virginia Press, 1989. 350 s. 88 Divadelní revue · 2015 · no 1 urození patroni běžně tolerovali“.32 Hra v šachy, podobně jako několik dalších kusů z let 1623 a 1624, byla „kritická vůči politice koruny“ a neměla by být ­považována za nic menšího než „mezník ve vztahu mezi vládou a lidem“.33 Hra tedy podnítila „mnohem delší poreformační krizi autority, během níž divadla pomáhají formo‑ vat ‚mentality‘, na něž se budou později odvolávat nejen u dvora a mezi politický‑ mi elitami, ale šířeji také mezi diváky z řad londýnských občanů“.34 Protikatolické hry uváděné v londýnských divadlech ve dvacátých letech 17. sto‑ letí navíc měly přispět k pozdějšímu puritánskému odporu vůči Karlu I., který o pěta­dvacet let později přišel o hlavu. Tímto tvrzením se však Heinemannová do‑ pouští běžného argumentačního omylu: post hoc, ergo propter hoc. Na základě ta‑ kových domněnek není možné mezi Hrou v šachy a popravou Karla stanovit kau‑ zální vztah. „Mezník“, o němž autorka hovoří, se nalézá v jejích předpokladech, ne důkazech. Rovněž není možné prokázat, že by měla Middletonova satyra nějaký vliv na politický vývoj ve třicátých a čtyřicátých letech 17. století. Nicméně tato rozsáhlá teze v nás může vyvolat dojem, že renesanční divadlo se svou schopností ovlivňo‑ vat přesvědčení a řídit lidské činy bylo v tomto období rozhodující politickou silou. Teorie Heinemannové nemůže obstát, jelikož: 1. autorka v ní předkládá zjedno‑ dušující a nesprávný koncept „puritánské“ ideologie a identity; 2. je závislá na až příliš elegantním vzorci, který redukuje politiku v roce 1624 na bitvu mezi panov‑ níkem a puritánskou opozicí; 3. chybně čte nebo nebere v potaz historické důkazy, které naznačují, že v této době situaci ovlivňovala řada navzájem soupeřících poli‑ tických zájmů; a 4. ráda by divadelní činnosti připsala vliv na vládní politiku a ná‑ lady veřejnosti, který nemůže být jednoznačně prokázán.35 Není velkým překvapením, že řada badatelů, například T. H. Howard­‑Hill, Ri‑ chard Dutton či Thomas Cogswell, konspirační a podvratné teorie odmítá.36 Ve své studii o úřadu mistra královských zábav Dutton píše: „Ačkoliv nemůžeme vyloučit, že v pozadí Hry v šachy byla konspirace, neexistují pro ni důkazy a spiknutí zůstává toliko zbytečnou domněnkou. Hra samotná ve skutečnosti není o nic víc pobuřující než mnoho jiných z tohoto období – pouze kvůli okolnostem svého uvedení, posí‑ leným navíc o ‚zosobnění Gondomara‘, se stala podezřelou a způsobila rozruch.“37 32 Heinemann, Margot. Drama and Opinion in the 1620s: Middleton and Massinger. In Theatre and Government under the Early Stuarts. Eds.  J. R. Mulryne, Margaret Shewring. Cambridge:  Cam‑ bridge University Press, 1993, s. 246. 33 Op. cit., s. 237. 34 Op. cit., s. 238. 35 Pro argumenty vyvracející tvrzení Heinemannové, viz např. Cogswell, Thomas. Thomas Middle‑ ton and the Court, 1624: A Game at Chess in Context. Huntington Library Quarterly 42, 1984, č. 4, s. 273–288. Viz též práce zmíněné v následující poznámce. 36 Dutton, Richard. Mastering the Revels:  The Regulation and Censorship of English Renaissance Drama. Iowa City: University of Iowa Press, 1991. 305 s. Dutton, Richard. Licensing, Censorship, and Authorship in Early Modern England: Buggeswords. Houndsmill, Basingstoke: Palgrave, 2000. 218 s. Howard­‑Hill, T. H. Political Interpretations of Middleton’s A Game at Chess (1624). Year‑ book of English Studies 21, 1991, zvláštní číslo, s. 274–285. Howard­‑Hill, T. H. The Origins of Mid‑ dleton’s A Game at Chess. Research Opportunities in Renaissance Drama, n. s. 39, 1988, s. 39–63. Howard­‑Hill, T. H. Introduction. Op. cit. 1993. Howard­‑Hill, T. H. Op. cit. 1995. Cogswell, Tho‑ mas. The Blessed Revolution: English Politics and the Coming of War, 1621–1624. Cambridge: Cam‑ bridge University Press, 1989. 349 s. Cogswell, T. Op. cit. 37 Dutton, R. Op. cit. 1991, s. 245. Dutton dále píše: „Podobně jako mnoho dalších her, které upouta‑ ly pozornost úřadů, ani Hra v šachy neurazila ‚moc‘ jako celek, ale jeden prvek v rámci komplexní rovnováhy sil, jenž se podílel na anglické vládě a který byl neobvykle odkrytý a zranitelný. V tom‑ to případě to z důvodů, které jsem uvedl, byl samotný král.“ Op. cit. 1991, s. 246. O deset let pozdě‑ ji Dutton píše: „…nejpalčivějším problémem bylo spíše zobrazení krále a jeho zástupců než obecně urážlivá povaha hry.“ Op. cit. 2000, s. 146. 89Thomas Postlewait T. H. Howard­‑Hill, ­který strávil značnou část svého akademického působení stu‑ diem a editací tohoto drama‑ tu, je myšlence o konspirač‑ ním či opozičním charakte‑ ru hry nakloněn ještě méně. ­Tvrdí, že hra obsahuje tři úrov‑ ně alegorie: morální, nábožen‑ skou a politickou, která je nej‑ méně důležitá. „Hra v šachy je působivější jako morálně‑náboženská alegorie, volně provázaná se soudobými poli‑ tickými okolnostmi, než jako alegorie konkrétních politic‑ kých událostí.“38 Odmítnutí po‑ litického významu hry ze stra‑ ny Howarda­‑Hilla se může jevit jako projev přílišné ­opatrnosti, neboť reakce španělského vel‑ vyslance dokládá, že narážky na konkrétní osoby a ­události byly vnímány jako politicky urážlivé. Politické a nábožen‑ ské motivy v době nábožen‑ ských válek navíc nelze jedno‑ duše oddělit jako dva samo‑ statné aspekty chování. Pře‑ sto nás Howard­‑Hill nabádá, abychom se před myšlenkou dvorských intrik a konspira‑ cí měli na pozoru, a připomíná, že v létě 1624 již celý národ, včetně Jakuba, zaujal protišpanělské a proválečné stanovisko. Hra tedy byla v podstatě v souladu s novou národní politikou. Jak tedy máme k našemu problému přistoupit? Máme před sebou nejslavnější a nejvýznamnější případ politického dramatu v renesanční Anglii, ale nedokážeme se shodnout ani na základních rysech politického kontextu inscenace, její recep‑ ce a následných událostí. Vlastně se ani nejsme s to shodnout na tom, že hra něja‑ ký specifický politický kontext měla. Existující důkazy lze interpretovat rozličnými způsoby. Je samozřejmě možné zrekonstruovat politický kontext na základě do‑ mněnek, ale taková argumentace pak drží pohromadě pomocí standardních réto‑ rických tropů a vyhýbavých frází („podle všeho“, „je možné, že“, „s největší pravdě‑ podobností“, „snad“, „zřejmě“, „důkazy nasvědčují tomu, že“, „zdravý rozum nám říká, že“ a tak dále). Žádný historik se samozřejmě hodnotícím obratům zcela ne‑ vyhne – je nutně prostředníkem mezi věcmi možnými a pravděpodobnými. Nicmé‑ ně pokud se předběžné návrhy a domněnky rychle promění ve zjevná fakta a dů‑ kazy, stává se historická analýza podezřelou. 38 Howard­‑Hill, T. H. Op. cit. 1993, s. 43. Hra v šachy (A Game at Chess). Titulní strana prvního kvarta 1624/1625 90 Divadelní revue · 2015 · no 1 Jsme tedy v patové situaci? Měli bychom zvednout ruce na znamení porážky? Pokud nemůžeme prokázat účast dvora nebo intriku, kde bychom tedy měli pát‑ rat po politických aspektech této slavné hry a její inscenace? Měli bychom se zřek‑ nout svých kontextualizačních metod, jimiž rekonstruujeme událost, a místo toho se vrátit ke hře samotné? Hra a její inscenace očividně obsahovaly aktuální naráž‑ ky, které vzhledem k tehdejší politické situaci diváci snadno rozpoznali. Je tedy na místě, stejně jako tomu bylo tehdy, politické narážky ve hře (např. na Buckingha‑ ma či hraběte Gondomara) identifikovat a interpretovat satirický záměr politic‑ kých témat v dramatu (např. jeho protišpanělské a protikatolické poselství). Ale po‑ dobná tematická analýza dnes již většině badatelů nestačí. Trváme na tom, že kon‑ cept „politiky“, aplikovaný na divadelní události, zahrnuje více než aktuální naráž‑ ky a pohnutky. Politický kontext přesahuje pouhou identifikaci. Bohužel většina studií z posledních několika desítek let o „raněnovověkém“ lon‑ dýnském divadle konstruuje politický kontext ve smyslu síly nebo vzdoru, podříze‑ nosti nebo podvracení.39 Texty, skutky a události tohoto období nabývají na významu buďto v rámci ideologických praktik, záměrů a diskurzů vládnoucích ­vrstev a spo‑ lečenských elit, či transgresivních taktik a opozičních strategií divadelních uměl‑ ců a jejich diváků. Ať už je předmětem studie veřejné nebo dvorské představení, Shakespeare nebo Jonson, cenzura nebo přestrojení mužských postav za ženské, či naopak, jejich politická povaha je podle zavedeného vzorce až příliš často redu‑ kována na střet centralizované moci a selektivních (třeba i vynalézavých, ale větši‑ nou bezvýznamných) projevů podvratného odporu.40 Politiku však lze chápat daleko komplexněji než ve smyslu těchto obecně oblí‑ bených představ o dynamice moci. Například – ať už je naše interpretační předsta‑ va, na jejímž základě chceme vystavět celkový kontext, jakákoliv, musíme vzít v po‑ taz následujících šestnáct faktorů, které formovaly anglickou politiku v roce 1624:  1. Kampaň vévody Buckinghama za udržení se u moci. Po svém strmém vze‑ stupu coby Jakubův oblíbenec provedl Buckingham sérii politických kroků smě‑ řujících ke konsolidaci a expanzi své moci, což se týkalo také jeho nově nabytého ­titulu lorda admirála. Například roku 1624, poté, co ztroskotala jednání o sňatku prince Karla se španělskou infantkou, se vévoda přidal na stranu protišpanělské frakce, což byl krok motivovaný nejen osobním přesvědčením, ale také politickou lstivostí. Stejně tak jeho souběžné spojenectví s Karlem a Jakubem vyžadovalo vel‑ kou politickou obratnost.41 2. Rostoucí moc a sebevědomí prince Karla. Po návratu z Madridu se mladý princ začal vymezovat vůči svému otci Jakubovi. Od konce roku 1623 a v průběhu roku 1624 nabýval jeho hlas ve vládě na důležitosti. 39 Samozřejmě si uvědomuji, že literární badatelé zkoumali téma divadla a politiky z nejrůznějších úhlů pohledu, včetně záležitostí cenzury, protidivadelních traktátů, pokusů londýnských radních kontrolovat divadla, témat a narážek v historických hrách, moci dvora atd. Je však zarážející, jak často tyto studie vycházejí z jednoho nebo dvou modelů, které stavějí do protikladu centrální moc a úřady na jedné straně a individuální nebo skupinovou rezistenci nebo podvratné působení na straně druhé. Tato dichotomie je všudypřítomná. Vyskytuje se v celé řadě prací o Hře v šachy a stej‑ ně tak charakterizuje mnoho studií o jiných hrách a dramaticích. 40 Obecně řečeno politické činy jednotlivců, skupin, hnutí a  specifických divadelních organiza‑ cí spadají do dvou navzájem propojených kontextových paradigmat: 1. vlád, kulturních institucí a ­praktik a ekonomických systémů, 2. širokých historických mentalit éry nebo období, které defi‑ nují hlavní činnosti kultury, či ji dokonce halí do ideologické či hegemonní kontroly nad myšlením, diskurzem a praktikami. 41 Více o Buckinghamovi viz Lockyer, Roger. Buckingham, The Life and Political Career of George Vi‑ liers, First Duke of Buckingham, 1592–1628. London: Longmans, 1981. 506 s. 91Thomas Postlewait 3. Zloba, až pocit ponížení prince Karla. Když v Madridu roku 1623 ztroskotala jednání o sňatku, byl Karel rozčarovaný a zostuzený. Jeho hrdost byla raněna, tak‑ že měl potřebu dokázat Angličanům i Španělům, že je víc než jen politický pěšec. 4. Obavy prince Karla o svou sestru. Karel v roce 1624 využíval válečná témata a politiku, aby se vyrovnal se strachem o svou sestru Alžbětu a jejího manžela, za‑ pojených do falckých válek, a pocitem odpovědnosti vůči nim. Osobní pocity se tak mísily s politickými událostmi, ne­‑li s náboženskými závazky. Princovo náboženské přesvědčení nebylo v této době tak jasně formulované jako jeho politická agenda. 5. Manévry proválečných šlechticů. Na počátku dvacátých let 17. století hrála v proměňující se politice zásadní roli skupina mocných proválečných aristokra‑ tů, mezi něž patřili Pembroke, Belfast, Nottingham, Oxford a Southampton. Ja‑ kub se od těchto šlechticů mezi lety 1621 a 1623 držel dál, a po schůzi parlamentu v roce 1621 dokonce nechal Oxforda a Southamptona uvěznit v Toweru. V roce 1624 však byli již oba na svobodě a znovu se stali důležitými postavami národní politiky. 6. Slábnoucí vliv prošpanělské kliky v tajné radě. Špatný odhad situace a upada‑ jící vliv skupiny představitelů tajné rady podporujících španělskou politiku, jež čí‑ tala hraběte z Arundelu (katolík Thomas Howard) a hraběte z Middlesexu (Lionel Cranfield, který získal vliv jako chráněnec Buckinghama, ovšem později se posta‑ vil na stranu smíru se Španělskem), otevřely dveře proválečné frakci a novým po‑ stojům Buckinghama a Karla. 7. Ztráta vlivu rodiny Howardovy. Po smrti Roberta Cecila, hraběte ze Salisbu‑ ry a Jakubova nejdůležitějšího státníka, v roce 1612 získali Howardové obrovskou moc. Jakožto architekti Jakubovy vládní politiky řídili několik let tajnou radu. Hen‑ ry Howard, hrabě z Northamptonu, sloužil jako strážce pečeti, Charles Howard, lord z Effinghamu a hrabě z Nottinghamu, byl do roku 1619 lordem admirálem a Tho‑ mas Howard, první hrabě ze Suffolku, zastával post lorda komořího (1603–1614) a lorda pokladníka (1614–1618). Byli to příznivci spojenectví se Španělskem a sta‑ věli se proti tažením parlamentu za protestantskou věc. Ale kvůli korupci, nekom‑ petentnosti a špatným politickým rozhodnutím se jim nepodařilo zamezit nástu‑ pu Buckinghama, který je před rokem 1624 odstavil od moci. 8. Klientelistický systém odměn a přízně. Tento systém byl praktikován nejen Ja‑ kubem, ale také různými vládními představiteli, jako například Buckinghamem. Zobchodovat se dalo téměř vše. Tento systém poct, titulů, obchodních monopolů, úřadů a penzí během Jakubovy vlády rozhodl o mnohých politických svazcích a zá‑ vazcích, čímž dal vzniknout světu politických klientů a korupční sítě.42 9. Nově nabyté sebevědomí Dolní sněmovny. Její členové se pod vedením osob jako sir Edward Coke či Thomas Wentworth dokázali sjednotit jako „převážně pro‑ testantské shromáždění v záležitostech náboženské předpojatosti a národní cti“.43 V tomto období si Dolní sněmovna, v nelehkém spojenectví se Sněmovnou lordů, při jednání s Jakubem prosadila svou ve věcech subvencí a války. 10. Politické vedení Sněmovny lordů. Horní sněmovna byla vedena klíčovými čle‑ ny tajné rady, jimiž byli Henry Wriothesley, hrabě ze Southamptonu, a William Her‑ bert, hrabě z Pembroku. Dokázali kontrolovat a řídit politické frakce v rozpolcené vládě, a tak pomalu odklonit Jakuba směrem od Španělska a španělských zastánců. 11. Protikatolické a protišpanělské volební obvody v zemi. Během Jakubovy vlá‑ dy byla řada volebních obvodů v zemi silně protišpanělská a protikatolická. Postoje 42 Viz např. Peck, Linda Levy. Court Patronage and Coruption in Early Modern Stuart England. Bos‑ ton: Unwin Hyman, 1990. 319 s. 43 Ruigh, Robert E. The Parliament of 1624: Politics and Foreign Policy. Cambridge: Harvard Universi‑ ty Press, 1971, s. 90. 92 Divadelní revue · 2015 · no 1 Angličanů byly velmi vyhrocené – podpora zásahu ve Falcu ve prospěch protestant‑ ských panovníků proti katolickým Habsburkům byla v roce 1624 emocionálně na nejvyšší úrovni. 12. Ztráta vlivu španělských diplomatů. Ačkoliv hrabě Gondomar měl na krále Jakuba značný vliv, v letech 1623 a 1624 španělští vyslanci začali o svou podmani‑ vou moc nad anglickým dvorem přicházet. Kupříkladu v květnu 1624 se pokusili zostudit Buckinghama, aby v Jakubových očích zpochybnili jeho pohnutky a loaja‑ litu, ovšem jejich obvinění krále nepřesvědčila. V důsledku tak španělští diplomaté ztratili většinu svého značného vlivu nad Jakubem a jeho politikou. 13. Hlasitá rétorika pamfletistů. V letech 1623 a 1624, po období přísné kontroly tiskovin, se z tiskáren začaly hrnout pamflety. Jejich autoři jako Thomas Scott, John Gee či John Reynolds burcovali nejen „zbožné“ věřící, kteří podporovali zásah ve Falcu, ale rovněž přinášeli informace, myšlenky a rétoriku pro sílící protišpanělské nálady v parlamentu a celé zemi. Například v březnu a dubnu 1624 se prodalo přes pět tisíc výtisků Geeovy Nohy vyproštěné ze sítě (The Foot out of the Snare). Na za‑ čátku května se objevilo druhé vydání. Ke konci měsíce Gee vydal Nové kousky sta‑ ré sítě (New Shreds of the old Snare), o které byl rovněž značný zájem. V této době se po Anglii ve veřejných projevech, klevetách, pamfletech, divadelních hrách a kni‑ hách rozšířila „kultura hanobení“, která plnila – až přehlcovala – soudní síně ža‑ lobami za urážku, ublížení na cti, pobuřování a rouhačství.44 Ani systémy kon­troly jako cenzura tisku nedokázaly takové množství hlasů umlčet. 14. Kazatelny jako politická a náboženská fóra. V Londýně i mimo něj ­sloužily kazatelny, včetně té u dvora, jako otevřená centra komentující politická témata a národní politiku. Různá kázání, některá psaná plamennou rétorikou, přinášela kritiku Jakubovy španělské politiky neutrality a volala po protestantském ­střetu s katolickými silami. Řada kázání se zabývala náboženskou válkou ve Falcu. Na‑ vzdory ­královským vyhlášením o tom, co by se mělo a nemělo říkat, byly kazatel‑ ny mnohdy mimo cenzurní kontrolu a přímý státní dohled. Ani pokárání kazate‑ lů ze strany ­vlády za to, že si troufli na explicitní politickou kritiku, jejich činnos‑ ti neučinilo přítrž. 15. Šíření politických názorů a polemik. V roce 1623 se politické názory a spo‑ ry nešířily pouze prostřednictvím tisku a obchodu s tiskovinami, který se nadále rozrůstal, ale také skrze vzkvétající vzdělávací systém, který vychoval nižší šlech‑ tu, jež aktivně diskutovala o politických otázkách a stále více se angažovala v poli‑ tice jak na venkově, tak v Londýně.45 16. Tisíce pivnic. V Anglii byly pivnice na každém rohu. Na sto lidí připadala jed‑ na. Na těchto místech byly předčítány pamflety a diskuse nad aktuálními tématy zde tekly proudem. Výčepy poskytovaly fórum pro komentáře o nezdaru španělské‑ ho sňatku, každodenních rozpravách v Dolní sněmovně na jaře roku 1624, novin‑ kách z Falcu, klepech o rozpolcenosti vlády, politických půtkách a čerstvém okouz‑ lení princem Karlem a Buckinghamem jako zvěstovateli osudu Anglie. Politika měla mnoho hlasů, mnoho agend a mnoho míst. Od tajné rady až po nálevny a kazatelny se ozývaly hlasy vedoucí dialog či hádku. A ve středu toho všeho král, který se snažil vládnout. Zmítán soupeřícími kli‑ kami a vlivy se stále pokoušel držet svých politických plánů a naplňovat je. Jaký‑ koliv seznam dobových politických okolností se tedy musí vrátit k Jakubovi, který 44 Viz Kaplan, M. Lindsay. The Culture of Slander in Early Modern England. Cambridge: Cambridge University Press, 1997. 148 s. 45 Viz Levy, F. J. How Information Spread Among the Gentry, 1550–1640. Journal of British Studies 21, 1982, č. 2, s. 11–34. 93Thomas Postlewait navzdory svému věku sehrával ve správě země velmi aktivní úlohu. Občas se zdá‑ lo, že je ve vleku událostí. Zároveň dále řídil mnoho aspektů zahraniční politiky. A ačko­liv plán na španělskou svatbu ztroskotal (z mnoha příčin, které zahrnovaly politiku Madridu a Říma), byl brzy schopen vyjednat spojenectví s Francií – částeč‑ ně díky nové síle v pozadí francouzského trůnu, kardinálu Richelieuovi. Toto spo‑ jenectví dosáhlo vrcholu v roce 1625, kdy se Karel oženil s Henriettou Marií, fran‑ couzskou sestrou Ludvíka XIII. Navzdory anglickému protestantskému nacionalis‑ mu se Jakubovi podařilo dojednat sňatek s katoličkou a Karel s ním i přes počáteč‑ ní obavy souhlasil. Anglická politická scéna byla tehdy kupodivu řízena, alespoň částečně, mrtvým mužem: ještě třináct let po smrti Cecila46 hrála jeho vychytralá politika štvaní Francie proti Španělsku stále zásadní roli v řízení země. Výstavba kontextu divadelní události Jak je z uvedeného přehledu patrné, Hra v šachy byla v roce 1624 stěží ojedinělou politickou událostí – ve skutečnosti byla spjata s nejrůznějšími okolnostmi, kte‑ ré tvořily sociopolitické prostředí státní správy. Navíc zainteresované jednotlivce i skupiny v roce 1624 motivovaly pohnutky a závazky, které častokrát mířily opač‑ nými směry. Tajnou radu a parlament rozdělovaly názory na různé oblasti politic‑ kého života, od náboženství, manželství a války po otázky obchodu, daní, poplat‑ ků a zahraničních spojenectví. Všichni se zároveň obávali rostoucí moci Bucking‑ hama. Ať už tedy konstruujeme sociopolitický kontext se všemi jeho rozmanitými částmi jakkoliv, vždy si musíme uvědomit, že divadelní události probíhaly v rám‑ ci těchto situací a okolností (nebo v souvislosti s nimi), psychologií Karla počína‑ je a děním v londýnských výčepech konče. Zároveň bych však rád podotkl, že tyto sociopolitické podmínky – ať už jakkoliv složité a protichůdné – představují pou‑ ze jedno z možných pozadí a rejstříků pro politiku divadelních událostí. Politiku, definovanou určitým jednáním, postoji, událostmi a idejemi, lze pozorovat v řadě oblastí či aspektů divadelních událostí. Proto nabízím úvahu, že pokud se pokouší‑ me vystavět kontext divadelních událostí, jako například Hry v šachy, musíme mít na paměti, že politické dimenze těchto událostí můžeme nalézt v každé z následu‑ jících deseti kontextových oblastí. Scénáře a texty Politika je obsažena v idiolektu každého jednotlivého rukopisu či publikovaného textu. V případě Hry v šachy máme tři kvartová vydání. První kvarto bylo vydá‑ no v Londýně (1624/1625). Druhé je přetiskem prvního, ale třetí (1624/1625), vy‑ dané v Leidenu (protestantské baště), je novou edicí založenou na jiném rukopi‑ su, než ze kterého bylo pořízeno první kvarto. Vedle publikovaných vydání se do‑ chovalo šest rukopisů, z nichž jeden je kompletním a jeden částečným Middleto‑ novým autografem. Tři rukopisy napsal Ralph Crane, písař Služebníků králových. Crane a Middleton spolupracovali již dříve, takže můžeme předpokládat, že se jed‑ nalo o důvěryhodného písaře, jemuž byl svěřen úkol přípravy textu pro inscenaci a publikaci. Přesto však, jak upozorňuje T. H. Howard­‑Hill, Crane vypustil řadu se‑ xuálních a skatologických narážek, jimiž Middleton počastoval jezuity.47 Rovněž Richard Dutton píše, že i když si při uspořádávání a přepisování Middletonových rukopisů počínal Crane „extrémně profesionálně“, „vedle činnosti přepisovače se 46 Robert Cecil, první hrabě ze Salisbury (asi 1563–1612) byl klíčovým členem vlády Alžběty I. i Jaku‑ ba I. V posledních letech svého života zastával souběžně funkce státního tajemníka, strážce pečeti a lorda pokladníka (pozn. překl.). 47 Howard­‑Hill, T. H. Op. cit. 1995. 94 Divadelní revue · 2015 · no 1 rovněž choval jako editor a nenechal se příliš omezovat ohledy na to, co Middleton napsal“.48 Tyto idiolekty v rukopisech a kvartech napovídají, že Middleton a Crane vnímali politické významy a funkce hry odlišně. Rukopisy také odhalují, že během roku 1624 se hra měnila a vyvíjela. Nejranější z šestice rukopisů, patrně napsaný mezi březnem a červnem 1624, je o 310 řádků kratší než třetí kvarto. Mimo jiné zde nevystupuje postava Tlusté‑ ho biskupa, která představuje Marka Antonia de Dominis, bývalého arcibiskupa ze Splitu. Připsána byla zřejmě během zkoušek přímo na tělo Williamu Rowleymu, oblíbenému herci. O dva roky dříve napsal Rowley spolu s Middletonem hru Pitvo‑ ra (The Changeling). Možná se Rowley na přepisu přímo autorsky podílel, alespoň částečně (tedy další idiolekt, který musíme prozkoumat). Nemáme tedy jednu, ale devět podob hry, z nichž v každé můžeme vypozorovat osobité politické úmysly a významové přesahy.49 Rukopisy a kvartová vydání nám tedy poskytují nejen mož‑ né rejstříky Middletonovy politické taktiky a politických cílů měnících se během několika měsíců, ale také vykazují znaky pozdějších autorů, kteří vyjadřovali své vlastní politické perspektivy. Jednou z výzev, před nimiž stojíme, je určit, kterou z těchto verzí posvětil mistr královských zábav. Zároveň chceme identifikovat po‑ suny politické agendy a změny, které se objevují v každé z verzí hry. Úmysly jednotlivců Politika je obsažena v úmyslech, cílech, rozhodnutích a činech jednotlivých osob nebo činitelů, kteří dramatický text inscenují. U divadla nás nikdy nezajímá pouze dramatik, ale také herci, jejichž specifické rysy, rozhodnutí, úmysly, hodnoty, potře‑ by, dispozice, plány a záměry spoluutvářejí význam inscenace (a každého jednotli‑ vého představení). Jelikož hra byla povolena Henrym Herbertem, mistrem králov‑ ských zábav 12. června, ale byla sehrána až 6. srpna, velmi pravděpodobně někte‑ ré změny zaznamenané v rukopisech a kvartech (např. rozšíření o významnou po‑ stavu Tlustého biskupa) pocházejí od herců. Howard­‑Hill uvádí: „Nemáme důvod pochybovat, že radikální odklon od dramatikovy původní koncepce inspirovala he‑ recká společnost, jíž Middleton poskytl ranou verzi textu.“50 Kromě připsání zásadní role pro Rowleyho vytvořili herci řadu vizuálních kódů, které inscenaci obohatily o specifické politické významy. Například, jak zmínil Don Carlos Coloma v diplomatickém listu do Španělska, oblékli Černého krále tak, aby vypadal jako mladý Filip IV.: „…věk, oblečení a další detaily nechávají v Černém krá‑ li snadno rozeznat našeho pána a krále.“51 Stejně jako Velázquezovy obrazy (na‑ příklad ve sbírkách Muzea Prado a Frickova muzea) zachycují a zpodobňují rysy mladého Filipa (včetně jeho dominantní brady), tak i herec ztvárňující krále zpro‑ středkoval vlastní verzi španělské okázalosti a moci. Podobně herci vynaložili mno‑ ho úsilí při zpodobnění hraběte Gondomara, tedy Černého jezdce. Don Carlos Co‑ loma zjevně reagoval na politiku ztělesnění a reprezentace, ne pouze na politiku dramatického textu. Sama podstata divadelního představení, která vyžaduje přítomnost herců před publikem, může být chápána jako součást dějin těla.52 V posledních letech zača‑ 48 Dutton, R. Op. cit. 2000, s. 156. 49 Pro detailní shrnutí textového záznamu hry viz informativní předmluvu Howarda­‑Hilla k jeho vy‑ dání Hry v šachy. Op. cit. 1993. 50 Howard­‑Hill, T. H. Op. cit. 1995, s. 70. 51 Dopis přetištěný v příloze 1 vydání hry připravené Howardem­‑Hillem. Op. cit. 1993, s. 194, polož‑ ka 5. 52 O tomto tématu viz Porter, Roy. History of the Body. In New Perspective on Historical Writing. Ed.  Peter Burke. University Park:  Pennsylvania State University Press,  1991, s.  206–232. Porter 95Thomas Postlewait li historici věnovat pozornost materiálnímu tělu a jeho místu v rámci specific‑ kých soustav kulturních významů, včetně významů politických. Například badate‑ lé v oblas­ti renesančního divadla se obzvláště věnují otázkám genderových repre‑ zentací a převleků za jiné pohlaví na jevišti. Divadlo samozřejmě vybízí k tomu, aby obecenstvo reagovalo na možné ikonické, indexové a symbolické znaky ukry‑ té v kostýmech, dekoracích a rekvizitách, osvětlení a stylu hraní: jak se dočteme v dopise Johna Hollese z 11. srpna 1624, „jeden bílý pěšák s černým spodním ka‑ bátcem, značící španělské srdce, zradil svou stranu ve prospěch černých“.53 Řada diváků byla jistě velmi ­všímavá a byla s to pochopit symboliku kostýmů z hlediska jejich politického významu. V případě Hry v šachy můžeme odhalit politické znaky nejen v černých a bílých barvách kostýmů, ale také v rekvizitách a gestech, které prozrazovaly hraběte Gon‑ domara. Titulní strana prvního kvarta, která zobrazuje Tlustého biskupa, Černého jezdce (Gondomara) a Bílého jezdce (Buckinghama), nám dává představu, jak ně‑ které kostýmy mohly vypadat (i když je třeba číst tuto ikonografii opatrně a nahlí‑ žet na ni v kontextu dalších důkazů, jako například popisů v dochované korespon‑ denci). Herci se velmi snažili znázornit hlavní postavy přesně (kupříkladu správ‑ ným sestřihem vousů). Navíc zpestřili začátek pátého dějství o zvláštní vstup Čer‑ ného jezdce. Členové Služebníků králových získali nebo si vyrobili speciální nosít‑ ka a křeslo hraběte Gondomara, bývalého španělského velvyslance, který trpěl anál‑ ním píštělem – abnormálními střevními abscesy.54 Během jeho pobytů v Londý‑ ně ho mnoho lidí vidělo na jeho zvláštním křesle s dírou vyříznutou do sedadla.55 Toto křeslo bylo rovněž vyobrazeno na titulní straně Druhého dílu Vox populi (The Second Part of Vox Populi) Thomase Scotta, vydaného a hojně čteného roku 1624. ­Otvor v sedadle je na rytině jasně viditelný. Pro Scotta a jeho čtenáře byl píštěl Gon‑ domarovým znakem. A spojuje ho s ním rovněž pamfletista John Reynolds. Herci tímto detailním ztvárněním postavy, včetně jejích tělesných potíží a typic‑ kých gest, přidali satiře zvláštní politickou sžíravost přesahující daleko to, co repre‑ zentoval dramatický text. Textové narážky, jako například vtipy o „zadcích“ a „mou‑ chách“ v druhém dějství, tak během inscenace získaly nový rozměr. Na konci dru‑ hého dějství Middleton nechává Tlustého biskupa popsat Černého jezdce jako „píš‑ těl Evropy, jejíž chorobu jsem se rozhodl vyléčit“. V závěru hry, kdy poprvé přine‑ sou na scénu Gondomarova nosítka a křeslo, usvědčí Bílý král Černého jezdce z ďá‑ belských přetvářek. Nato jsou herci hrající Černého jezdce a další černé figury se‑ hnáni do houfu a dokopáni do velkého černého pytle, který se objevil na jevišti jako pekelný chřtán polykající Španěly. Tímto způsobem byl černý jezdec, „největší poli‑ tický Machiavel,/ jehož kdy ďábel zplodil“ (5.3, 204–5), divadelně vykuchán – k po‑ těše tisíců diváků. Vizuální kódy inscenace tak obohatily text o další politické vý‑ znamy. Gondomarův píštěl reprezentoval nejen vadu jeho charakteru, ale také do‑ mnělou morální zkaženost Španělska, jezuitů a katolické církve. ­například píše: „Existuje široké pole, v rámci něhož mohou političtí historici a politologové vnímat politické reality vytvořené působením státní autority na těla svých poddaných.“ (s. 225) 53 The Letters of John Holles, 1587–1637. I–III. Ed. P. R. Seddon. Nottingham: Thoroton Society of Not‑ tinghamshire, 1983. Přetištěno v A Game at Chess. Ed. T. H. Howard­‑Hill. Op. cit. 1993, s. 199. 54 Viz Gurr, A. Op. cit., s. 199. 55 Titulní strana traktátu Thomase Scotta Druhá část Vox populi (1624) – jednoho z pamfletů, z nichž Middleton čerpal – zobrazuje Gondomara a také jeho nosítka a zvláštní křeslo s vyříznutou dírou v sedadle. Reprodukci je možné nalézt ve vydání hry připraveném Howardem­‑Hillem, Op. cit. 1993, s. 47. 96 Divadelní revue · 2015 · no 1 Tradice dramatu a divadla Politika je obsažena v konvencích, tradicích, kánonech, kódech, stylech, normách, žánrech a opakujících se vzorcích dramatu a divadla, z nichž každý jednotlivý text nebo inscenace čerpá a které využívá. To znamená, že každý text je nejen vyjád‑ řením idiolektu, ale také je zapsán intertextovou gramatikou a syntaxí. Hra v ša‑ chy je jednou z několika alegorických her tohoto období, které se stavějí za pro‑ testantskou věc a útočí na římské katolictví. Ještě před Middletonovou hrou vznik‑ la v 16. století série dramat o „vyvoleném národu“, která bránila britský protestan‑ tismus a útočila proti katolictví, jezuitům a Habsburkům v Římě i ve Španělsku. V době konfliktu ve Falcu se k těmto záležitostem vyjadřovaly další hry (například Massingerův Otrok [The Bondman]). Abychom pochopili zvláštní podstatu politiky ve Hře v šachy, musíme zjistit, do jaké míry se podobá či nepodobá ostatním zmí‑ něným hrám a jejich inscenacím, jež daly vzniknout subžánrům konvencí a význa‑ mů. Zároveň různé jiné hry a inscenace tohoto období stanovily kódy a konvence, které přispěly politickému kontextu této konkrétní inscenace. Nacionalistické a náboženské kampaně Politika je obsažena v opakujících se nacionalistických a náboženských kampaních, které určovaly nejen typické rysy her jako Hra v šachy, ale také dalších druhů zá‑ bavy, jakými byly masky a slavnosti starosty Londýna, které odrážely soudobou po‑ litiku. Například podívané napsané pro londýnské slavnosti Thomasem Middleto‑ nem a Johnem Websterem souzněly s místními a národními náladami. V roce 1617 si tak Middleton dělal legraci ze Španělů v Triumfu cti a pracovitosti (The Triumph of Honour and Industry), který se hrál u příležitosti starostovy inaugurace.56 A po‑ dívaná Johna Webstera pro týž festival z roku 1624 oslavovala anglickou námoř‑ ní sílu – právě ve chvíli, kdy byl lord admirál Buckingham na inspekci flotily a stál o přehlídku anglické námořní převahy nad Španělskem. Opodstatnění a témata těm‑ to politickým představením poskytla porážka španělské Armady z roku 1588. Mas‑ ka Bena Jonsona Neptunův triumf při návratu Albionu (Neptune’s Triumph at the Return of Albion), ačkoliv byla její inscenace na poslední chvíli zrušena, oslavova‑ la v podobném duchu návrat prince Karla do Anglie po neúspěšném jednání stran španělského sňatku. Jak princ Karel, tak vévoda Buckingham „se s velkým zájmem účastnili příprav Neptunova triumfu […], Jonsonovy masky plánované na svátek Tří králů 1623–1624“.57 Navzdory svému časově náročnému programu po návratu ze Španělska po několik dnů zkoušeli své role. Ovšem bezprostředně před představe‑ ním Jakub trval na vyškrtnutí jistých protišpanělských pasáží. Nato byla inscenace náhle zrušena, oficiálně kvůli Jakubově nemoci, ale pravým důvodem byly nejspíše stížnosti španělského velvyslance. Nicméně o několik měsíců později Jonson úspěš‑ ně inscenoval jinou masku, Masku o sovách (The Masque of Owls), která byla se‑ hrána pro prince Karla 19. srpna v Kenilworthu (tři dny po posledním představení Hry v šachy). Maska byla mimo jiné nekompromisní satirou představující španěl‑ ského učence, který vypočítává výhody španělského sňatku. Jakuba tedy Hra v ša‑ chy možná rozhněvala, nicméně dvůr protišpanělskou zábavu stále rád přijímal. 56 Viz Smuts, R. Malcolm. Occasional Events, Literary Texts and Historical Interpretations. In Neo­ ‑Historicism:  Studies in Renaissance Literature, History and Politics. Ed.  Robin Headlam Wells, Glenn Burgess a Rowland Wymer. Woodbridge – Suffolk: D. S. Brewer, 2000, s. 179–198. 57 Riggs, David. Ben Jonson: A Life. Cambridge: Harvard University Press, 1989, s. 290. 97Thomas Postlewait Divadlo jako organizace Politika je obsažena ve společenské a ekonomické organizaci divadla samotného – ve způsobu jeho řízení, jeho obchodních praktikách a komerčních cílech. Komerč‑ ní uspořádání divadla stálo mimo jiné na systému patronů. Je samozřejmě zásadní, že ze všech divadelních družin uvedli Middletonovu hru právě Služebníci královi. V roce 1624 řídilo společnost třináct podílníků, včetně Johna Hemminga a Henry‑ ho Condella, editorů fóliového vydání Shakespearových her, které vyšlo rok před‑ tím. Toto vydání nebylo věnováno králi, který byl patronem společnosti, ale vévo‑ dům z Pembroku (William Herbert) a Montgomery (Philip Herbert). V roce 1624 byl Pembroke lordem komořím a dohlížitelem nad mistrem královských zábav, takže byl pro herce důležitou osobou. Navíc se jednalo o kritika politiky vůči Španělsku. Není tedy překvapením, že v systému patronů hledala význam inscenace Hry v ša‑ chy řada badatelů. Tato skutečnost, která až příliš snadno vede ke konspiračním teo­riím o podvratné politice, nás však odvádí od základních obchodních praktik londýnských divadelních společností. Herci řídili komerční podnik. Na místě je tedy úvaha, do jaké míry byla inscena‑ ce, která využívala dobových protišpanělských nálad, kalkulem za účelem rychlého zisku. John Woolley v dopise z 11. srpna uvádí, že „herci nemarní čas, nelení a suší seno, dokud slunce ještě svítí a hrají tuto hru každý den, bez přerušení a má se za to, že jim již vynesla bezmála tisíc liber“.58 Tyto značné zisky odpovídají jiným do‑ bovým výpočtům, podle kterých se tržby herců pohybovaly mezi jedním a dvěma sty librami za představení. Každý den si tak společnost přišla na deseti­‑ až dvace‑ tinásobek toho, co by dostala za představení u dvora – dostatečný důvod pro ris‑ kantní podnik. I přes svůj nesporný přínos představoval patronát pouze malou část příjmů divadelních společností. Vydávání Shakespearových dramat a inscenace her na ožehavá témata zajišťovaly provoz i bezpečný příjem, a byly tedy v souladu s po‑ litikou ekonomické zištnosti. Společenské organizace mimo divadlo Politika je obsažena v sociálním, ekonomickém i politickém uspořádání společnos‑ ti – tedy v místních, národních a mezinárodních soustavách správy, které urču­jí a řídí lidskou činnost. Jak jsem již uvedl v seznamu šestnácti sociopolitických fak‑ torů, které v tehdejší Anglii působily, koncept politiky by neměl být omezen na jed‑ nolitou, hegemonní verzi o centralizované moci a dozoru. Stejně tak by naše ana‑ lýza neměla být redukována na politiku pochlebování či vzdoru. I pokud se zamě‑ říme na specifickou činnost a rozhodnutí národní vlády, musíme si uvědomit, že politickou situa­ci tvořily úmysly, názory a činy různých osob u dvora, v parlamen‑ tu, ve městech i na venkově. I když někteří lidé našli shodu v jedné oblasti politické agendy, mnohdy se jejich názory rozcházely v oblasti jiné. Jednotlivé frakce u dvo‑ ra, ať už přímo v tajné radě, či mimo ni, tedy byly názorově rozděleny nejen ve věci Španělska či války ve Falcu, ale také se drolily na různé skupiny ohledně záležitostí jako diplomacie, úkoly pro armádu, obsazování postů u dvora, potřeba parlament‑ ní schůze, možný sňatek Karla s francouzskou princeznou, výběr daní a rozdělová‑ ní dotací, záležitosti obecného práva nebo udělování koncesí a cenzury protišpaněl‑ ských pamfletů. A mimo dvůr byla politika ještě složitější a rozporuplnější. Jakmile začneme zkoumat politické postoje v místech jako prodejní stánky s knihami v ka‑ tedrále sv. Pavla nebo pivnice po celé Anglii, narazíme na řadu opozičních uskupe‑ ní a názorů, které nelze zredukovat na jednoduchou představu puritánské opozice. 58 Přetištěno v příloze 1 vydání hry připraveného Howardem­‑Hillem. Op. cit. 1993, s. 198, položka 6. 98 Divadelní revue · 2015 · no 1 Pestré politické klima v zemi se navíc během týdnů a měsíců let 1624 a 1625 vel‑ mi rychle proměňovalo, takže pro toto období byl charakteristický neustálý názo‑ rový pohyb a rozmanitost.59 Politické diskurzy Politika je obsažena v dostupných politických diskurzech a dobových rétorických stylech. Konvence a tradice všech vyjadřovacích forem přispívají u každého autora k tomu, co napíše a jak to napíše. Například politická satira obsahuje jisté opaku‑ jící se znaky, typologii a témata. Tak se může stát, že zdánlivě specifické a jedineč‑ né aspekty díla, jako je třeba Middletonova hra nebo Scottovy politické pamflety, mohou po bližším prozkoumání být veskrze obecným vzorcem dostupných réto‑ rických diskurzů (například vzorce Juvenalia či Horatia v satirách Bena Jonsona). Abychom porozuměli tomu, jak politický jazyk nabývá své významové úrovně, mu‑ síme být schopni rozlišovat mezi specifickými a obecnými diskurzy. V případě Hry v šachy vychází obecný vzorec na jedné úrovni z alegorického dramatu, zahrnující‑ ho bohaté dědictví moralit a interludií, za nímž v těsném závěsu následují městské slavnosti (jako například každoroční festival londýnského starosty). Middletono‑ vi diváci toto převážně alegorické dědictví znali, takže politické myšlenky jeho hry odvozovaly svůj význam a funkci nejen od specifických politických událostí a histo‑ rického kontextu, ale také od konvencí interludia, morality a městských slavností. Vedle dramatických diskurzů byla Middletonova hra ovlivněna také politickými spisy a kázáními. Jak správně poukazuje Thomas Cogswell, pamflety se v této době z tiskařských domů přímo valily: „Nejpozoruhodnější změnou v roce 1624 byla zá‑ plava protikatolických spisů, které byly volně ke koupi. Tento významný žánr te‑ ologické literatury, který na vrcholu anglo­‑španělského spojenectví podezřele vy‑ mizel ze stánků knihkupců, oslavil v roce 1624 bouřlivý návrat, a to jak co do po‑ čtu, tak do sžíravosti obsahu.“60 Cogswell chápe inscenaci Middletonovy hry jakož‑ to součást expanzivní rétoriky pamfletů roku 1624. Jelikož promluvy ve hře vychá‑ zejí přímo od pamfletistů, rétorika této hry a dobových spisů měla společnou po‑ litickou a náboženskou agendu. Middletonovu pozornost zaujaly desítky politických pamfletů, ale nejvíc na něj zapůsobil Vox populi Thomase Scotta, který poprvé vyšel v roce 1620 a druhá verze pak roku 1624. Middleton vycházel z obou verzí textu, někdy do své hry přejímal celé pasáže v nezměněné podobě. Scott byl bývalým kaplanem Williama Herberta, třetího hraběte z Pembroku a lorda komořího. Hrdě zastával protišpanělské sta‑ novisko. Jednu dobu byl v nuceném exilu v Holandsku, ale v roce 1624 byla smýš‑ lení Scotta a Anglie v podstatě v souladu.61 Ačkoliv bychom neměli ­Middletonovu 59 Historické bádání na poli komplexnosti vládní politiky v letech 1623 a 1624 je značné. Studie toho‑ to tématu z posledních let, včetně studií o vládě Jakuba I., zahrnují tyto knihy: Cogswell, T. Op. cit. Redworth, Glyn. The Prince and the Infanta: The Cultural Politics of the Spanish Match. New Ha‑ ven: Yale University Press, 2003. 200 s. Peck, L. Op. cit. Russell, Conrad. Parliaments and English Politics, 1621–1624. Oxford: Oxford University Press, 1979. 453 s. Faction and Parliament: Essays on Early Modern Stuart History. Ed. Kevin Sharpe. Oxford: Clarendon Press, 1978. 292 s. Culture and Politics in Early Stuart England. Eds. Kevin Sharpe, Peter Lake. London: Macmillan, 1994. 382 s. Smuts, R. Malcolm. Court Culture and the Origins of a Royalist Tradition in Early Stuart England. Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 1987. 322 s. Sommerville, Johann P. Politics and Ideo­logy in England, 1603–1640. 2. vyd. London: Longman, 1998. 304 s. Lockyer, R. Op. cit. Viz také Lockyerovu monografii James VI & I. London: Longman, 1998. 240 s. Jeho anotovaná bibliografie je vhodným uvedením do bádání o Jakubovi. 60 Cogswell, T. Op. cit., s. 281. 61 Až s přílišnou lehkostí klade Margot Heinemannová Scotta do opozičního tábora: „Scott byl radiká‑ lem v politice i náboženství. Jako politický uprchlík pokračoval v Holandsku ve vydávání ­pamfletů 99Thomas Postlewait hru směšovat se Scottovými výpady proti vládě, oba autoři měli společná jistá pro‑ tišpanělská a protikatolická stanoviska. V důsledku toho Scottovy politické myš‑ lenky dostávají v Middle­tonově dramatu chápavý, i když poněkud pozměněný hlas. Mimo pamflety stojí za pozornost politické projevy v parlamentu, které byly v této době mnohdy publikovány. Podobně byl politický diskurz v letech 1623 a 1624 vy‑ jadřován prostřednictvím umně vystavěných kázání znějících z kazatelen kostelů, včetně chrámu sv. Pavla. Rétorické příručky a eseje klíčových renesančních autorů (např. Erasma Rotter‑ damského, Francise Bacona a jiných) obecně představovaly model diskurzu, který vychází z antického řečnictví. Organizačním principem klíčových aspektů textů, o kterých zde hovoříme, by mohla být spíše než politické úvahy jednotlivce „kli‑ šé“ tohoto diskurzu. Jinými slovy, jak poznamenávají Quentin Skinner, J. G. A. Po‑ cock a další odborníci na politický diskurz, samy komunikační systémy určují při‑ jatelné a preferované způsoby vyjádření významu. To, co připisujeme Middletono‑ vi, může být tedy stejnou měrou dílem Cicerona nebo Senecy. Kulturní ideologie Politika je obsažena v obecné mentalitě, ideologii či duchu dobové kultury – v zá‑ kladní soustavě toho, čemu lidé věřili, co předpokládali a jak běžně jednali. Na této úrovni výzkumu čelíme nebezpečí a pokušení generalizace, jelikož se pohybujeme v rámci svých vlastních historických kategorií a způsobů analýzy. Zčásti jde o to, aby‑ chom si vytvořili propracovaný koncept mentality či ideologie. Každý dnes bez pro‑ blémů odmítne zjednodušující koncept „alžbětinského obrazu světa“, přičemž vět‑ šina modelů dvora jakožto centralizované moci je obdobně zjednodušující. Podobně zjednodušující jsou naše představy o vše prostupující divadelnosti, která určovala všechny stránky londýnské kultury a společnosti.62 Objevují se však slibné náznaky toho, že se historici pokoušejí vyvinout mnohostranný model konceptu mentality.63 K tomu musíme brát v potaz, jak nás koncepty naší doby, o kterých jsem hovořil jinde,64 ovlivňují při utváření určitých organizačních představ o jiné epoše. Jaká je například vhodná periodizace pro námi diskutovanou epochu britských dějin: re‑ nesance, nebo raný novověk? Oba pojmy jsou svůdné, ovšem ani jeden z nich není adekvátní. První upřednostňuje humanismus a znovuzrození antiky, druhý zase nový rozvoj v oblasti ekonomiky, vědy a městského života. Ani jeden z pojmů do‑ statečně nereflektuje náboženské spory daného období, jež začaly odtržením od plných polemické chvály na anglický parlament jakožto největší překážku španělských úkladů a nizozemské republikány jako vzory pro demokracii a prosperitu.“ (Political Drama. In The Cam‑ bridge Companion to English Renaissance Drama. Eds. A. R. Baunmuller, Michael Hattaway. Cam‑ bridge: Cambridge University Press, 1990, s. 202.) Ano, ale to, co bylo radikální v roce 1621, kdy se Ja‑ kub klonil ke Španělsku, se v roce 1624, kdy se země připravovala na ­válku, stalo národní rétorikou. 62 Tuto záležitost se pokouším blíže osvětlit v knize Theatricality, kterou jsme spolueditovali s Tra‑ cy C. Davisovou (Cambridge: Cambridge University Press, 2003. 243 s.). 63 Viz například The Mental World of the Jacobean Court. Ed. Linda Levy Peck. Cambridge: Cambridge University Press, 1991. 363 s. The Varieties of British Political thought, 1500–1800. J. G. A. Pocock. Cambridge: Cambridge University Press, 1993. 373 s. Culture and Politics in Early Stuart England. Op. cit. Religion, Culture and Society in Early Modern Britain. Eds. Anthony Fletcher, Peter Roberts. Cambridge: Cambridge University Press, 1994. 372 s. Nadto byla vykonána značná badatelská prá‑ ce v oblasti lidové kultury v čele s pracemi Petera Burkeho, jako např. Popular Culture in Early Mo‑ dern Europe. Revidované vydání. London: Scolar Press, 1996. 377 s. 64 Postlewait, Thomas. The Criteria for Periodization in Theatre History. Theatre Journal 40, 1988, č. 3, s. 299–318. The Concept of Period Style in Cultural History. Nordic Theatre Studies, 1990, zvlášt‑ ní mezinárodní číslo, s. 52–55. The Sacred and the Secular: Reflections on the Writing of Renaissan‑ ce Theatre History. Assaph – Studies in the Theatre, 1997, č. 12, s. 1–31. 100 Divadelní revue · 2015 · no 1 Říma za vlády Jindřicha VIII. a skončily puritánskou republikou. Jak nám ukazu‑ je inscenace Hry v šachy, jakákoli studie politiky této doby je zároveň sondou do oblas­ti náboženství. V roce 1624 byla již třicetiletá válka (1618–1648) v plném prou‑ du a určo­vala, ba dokonce řídila jak národní, tak mezinárodní politiku. Dnes již chápeme, že vojenský konflikt ve Falcu, při němž se Jakubova dcera a Karlova se‑ stra Alžběta ocitla v politických nesnázích, byl jen jedním menším aspektem vzá‑ jemně propojených konfliktů, které transformovaly Evropu. Upozorňuje nás to na jediné, a sice že náboženské bitvy mohou být lepším vodítkem k dobové ideologii a mentalitě než znovuzrození humanistického učení nebo vznik rané byrokratic‑ ké společnosti orientované na zisk. Pokud nám Hra v šachy, jakožto nejdéle hrané drama svojí doby, dává pochopit dobové politické okolnosti a kontexty, je to díky jejímu přímému zapojení do náboženských sporů. Politika v době prvních stuar‑ tovských panovníků nemůže být oddělena od náboženství. Nicméně naše předsta‑ vy o periodizaci dějin, jako například koncept „éry raného novověku“, nás mohou vést k tomu, abychom tyto náboženské faktory, jež formovaly politiku v roce 1624, umenšovali, zkreslovali nebo jim vůbec nevěnovali pozornost. Recepce díla a události Politika je obsažena spíše v recepci uměleckého díla než v jeho produkci, tedy v re‑ akcích obecenstva, jeho vjemech a způsobech, jakým dílo chápe. Tyto procesy po‑ znání, přijetí, odmítnutí, přizpůsobování, interpretace a zhodnocení jsou ve všech kulturách rejstříkem a poslední instancí významu divadla. Kdo bylo těch dvacet pět až třicet tisíc lidí, kteří se přišli během oněch devíti dní na Hru v šachy podívat? Obecenstvo zřejmě sestávalo převážně z dospělých mužů. Inscenaci zhlédla nejspí‑ še třetina až polovina mužské populace Londýna. V případě panstva a nižší šlech‑ ty bylo procento mužské návštěvnosti nejspíš ještě vyšší. Mohli bychom vůbec zre‑ konstruovat politický význam hry bez ohledu na tyto diváky? John Chamberlain například v jednom dopise píše, že hra přitáhla „všechny lidi, mladé i staré, boha‑ té i chudé, pány i sluhy, papežence i puritány, učence a jiné, církevní hodnostáře a státníky jako sira Henryho Wottona, sira Alberta Mortona, sira Benjamina Rud‑ diera, sira Thomase Lakea a spoustu dalších. Lady Smithová by byla bývala šla také, kdyby mě byla přemluvila, abych šel s ní, ale já jsem tam nemohl tak dlouho sedět, protože abychom našli nějaké volné místo, museli bychom být na místě nejpozdě‑ ji v jednu hodinu.“65 Španělský velvyslanec ve své korespondenci do ­Madridu zase udává, že inscenaci vidělo „všechno panstvo, co bylo tou dobou v Londýně“ a ně‑ kteří katolíci ji zhlédli „potají“.66 V posledních letech jsme začali analyzovat diváckou recepci (například ­horizonty očekávání, formování čteného textu či vzorce udržení pozornosti), ale naše metody výzkumu a analýzy je zapotřebí rozšířit a vytříbit, zejména pokud chceme porozu‑ mět politickému charakteru obecenstva. Politický význam inscenace byl bezpochy‑ by různými diváky – od papeženců po puritány, od pánů po sluhy – interpretován velmi odlišně. Můžeme si být jisti, že sira Thomase Drakea, bývalého ­státního ta‑ jemníka, který měl vazby na prošpanělskou kliku, ale jeho náboženská pozice byla umírněná, hra a její inscenace neurazily tolik jako španělského velvyslance. A jis‑ tě vnímal politické významy, které jeho sluha nezaregistroval. Ale i když byl scho‑ pen pochopit většinu narážek a aluzí ve hře, jeho reakce nebyla ta „správná“. Poli‑ tické významy události naleznou svůj smysl teprve v úplných a různorodých reak‑ cích mnoha svébytných jedinců. Reakce každého jednoho diváka je dalším druhem 65 Přetištěno v příloze 1 vydání hry připraveného Howardem­‑Hillem. Op. cit. 1993, s. 205, položka 21. 66 Přetištěno v příloze 1 vydání hry připraveného Howardem­‑Hillem. Op. cit. 1993, s. 194–195, pol. 5. 101Thomas Postlewait idiolektu – a z těchto idiolektů můžeme složit kumulativní reakci obecenstva a jeho politickou povahu. Politické významy tedy můžeme nalézt ve všech těchto devíti oblastech, od idiole­ktu jediného rukopisu po postřehy a vnímání různorodé skupiny diváctva. Perspektiva historika Existuje ještě jedna oblast, která devět svrchu vyjmenovaných protíná. Je jí perspek‑ tiva každého historika. Úkol popsat a analyzovat politické významy ovlivňují ne‑ jen naše historické metodologie, ale také naše historické perspektivy. Naše vlastní politické chápání nutně přispívá k tomu, jak vnímáme, popisujeme a analyzujeme ostatních devět kontextových oblastí politických významů a příčin. Jakmile však věnujeme pozornost této poslední oblasti politiky, ocitneme se tváří v tvář řadě klíčových problémů historiografie, od výzkumných metod po autorské strategie. Samozřejmě v naší „postpozitivistické“ éře víme, že je nemožné zkoumat politic‑ ký kontext minulých událostí z neutrální perspektivy. Tato „subjektivní“ podmín‑ ka však nesnižuje potřebu říkat o minulosti pravdu, jak nejlépe to dovedeme. His‑ torická studie není pouhým solipsistickým narativem, který promítneme na mi‑ nulé události. Naší výzvou je tedy plnohodnotně posoudit složitý, někdy si protiře‑ čící charakter politiky divadelní události. Ideálně bychom jako historici při aplikaci své metodologické taktiky a interpre‑ tační strategie měli obsáhnout všechny kontexty a politické aspekty dějinné udá‑ losti. Žádný historik však tohoto ideálu samozřejmě nedosáhne. Ale to není důvod, abychom se spokojili s jednoduchou dvojicí textu a kontextu, která vyprodukuje opoziční politiku založenou na mocenské rovnici autority a odporu. I když se nám nepodaří uskutečnit vyčerpávající analýzu, můžeme začít ukázkou toho (jak jsem se pokusil v této analýze inscenace Hry v šachy), že divadelní událost může být po‑ psána a studována z mnoha politických perspektiv. Vztah mezi divadlem a politi‑ kou je komplexní téma. Naším úkolem je tuto komplexnost patřičně vystihnout. Dosažení mnohonásobných perspektiv je jistě vhodným a záslužným cílem histo‑ rického bádání.67 Z angličtiny přeložil Filip Krajník. 67 S vděčností vyjadřuji díky za cenné připomínky svému kolegovi z katedry anglických studií Richar‑ du Duttonovi, který si přečetl první verzi této eseje a laskavě se účastnil semináře o Hře v šachy. Mě i mé doktorské studenty provedl některými dokumentačními úskalími a nástrahami při naší re‑ konstrukci této důležité události v dějinách britského divadla.