však tkyčla_.v-j^OaGMovéj^ile. K roku 1910 byícTna Moravě přes 140 Větších průmyslových podniků na akciovém podkladě a 13 tě-žířstev a hutních společností. Z toho bylo co do počtu třetina českých, co do významu, kapitálové síly a pracovních sil však daleko méně. V hornictví, hutnictví aMez^^W^ySjak^nacio-náíně český kapitáT'nevy^tóva] á z téžířsťev a hutních spoiéčností nebyTa" v českých rukách ani jedna. Ve strojírenství a v kovoprůmyslu bylo 11 velkých akciových společností s kapitálem na 40 mil. K, český podnik byl jen jeden s kapitálem 18 mil. K. V textilní výrobě, zejména ve vinařství a v bavlnářství, bylo 13 německých akciových společností s kapitálem 13 mil. K. Česká akciová společnost byla jen jedna a měla kapitál 2,5 mil. K. Vlnařské továrny Českých podnikatelů J. Hlávky, K. Mildeho, K. Přízy a J. Karafiáta neobstály v soutěži a zanikly. Mimoto byly na Moravě ještě továrny jiných rakouských textilních spolků, zejména dvou nej větších Jejichž kapitál obnášel 20 mil. K. Největší část moravských textilních závodů byla ale v rukou jednotlivců a až na určité výjimky šlo o podniky německé, českých závodů bylo v textilu jen několik. V chemickém průmyslu byly tři německé akciové společnosti s kapitálem 6,16 mil. K, česká byla jen jedna akciová společnost s kapitálem 0,8 mil. K. V papírenství byla jedna německá akciová společnost s kapitálem 4 mil. K, v kožedělném průmyslu to byly tři německé akciové společnosti s kapitálem 4,2 mil. K, v dře-voprůmyslu několik velkých továren náležejících dvěma německým akciovým společnostem s kapitálem 8 mil. K a v průmyslu skla a keramiky působily dvě německé akciové společnosti s kapitálem 7,6 mil. K. Nejvíce českého kapitálu bylo umístěno v zemědělském průmyslu, v první řadě v cukrovar-nictví, v němž působilo 10 českých akciových společností s kapitálem 6,26 mil. K a 13 německých se značně vysokým akciovým kapitálem 30,58 mil. K. Ve skutečnosti byl ale poměr českého a německého cukrovarnictví daleko nepříznivější, neboť v německých rukou byla ještě celá řada velkých cukrovarů soukromých podnikatelů, takže z 53 moravských cukrovarů bylo pouze 12 v českých rukou a pokud se týkalo kapitálové síly, neměli Češi investovánu v cukerním průmyslu ani jednu desetinu německého kapitálu. O mnoho lepší nebyla situace ani v pivovar- nictví, „nejčeštějším průmyslu na Moravě". Českých akciových pivovarů a sladoven bylo 17 s kapitálem 9 mil. K, čtyři německé vládly kapitálem 9.1 mil. K. V německých rukou byla většina soukromých pivovarů a 56 Českých pivovarů mělo roční výstav přes 600 tis. hl, kdežto 53 německých pivovarů vyrobilo ročně 1,3 mil. hl piva. Podobná situace byla ve větších samostatných sladovnách a v lihovarech, zejména pokud byly v rukou jednotlivců. Sladoven bylo přes 80, nejvíce na Hané, a hospodářských lihovarů asi 120, větší závody byly většinou v německých rukou. České byly dvě akciové továrny na cukrovinky a jedna akciová továrna na zapalovadla. Tyto údaje přivedly T. Živanského k závěru, že podnikatelé velkých závodů byli na Moravě ze člyTpeTtin^ úřednictvo ve vel- kých průmyslových závodech bylo rozhodující převanou německé. Český kapitál se podílel do značné míry na menším průmyslovém podnikání zejména formou společností s ručením omezeným, které vyrůstaly poměrně rychle a snadno na základě zákona z roku 1906 a k roku 1909 jich bylo na Moravě již 51 s kapitálem 11,7 mil. K, a v nichž bylo české podnikání silně zastoupeno. Tyto společnosti sehrály pro menší podnikání podobnou úlohu jako akciové společnosti pro velké podniky. S velkými obtížemi se však uplatňoval český kapitál zejména v Brně, kde Němci ovládali i většinu živnostenských společenstev, jejichž posláním byla zejména péče o drobné podnikání. Ve vlastním Brně tak existovalo před vypuknutím první světové války kolem 7 350 živností rozdělených do 38 živnostenských společenstev, z nichž však pouze společenstva obuvníků, krejčích, pekařů a stolařů byla v českých rukou. Ve stejné době bylo v Brně kolem 280 továren a větších průmyslových závodů a všechny byly téměř výhradně provozovány německými podnikateli, za české je možno označit asi 15 závodů, z nichž nej-důležitější byla akciová továrna na koberce, dříve firma Klazar, a elektrotechnické závody Bartel-mus a Donát a Janík a spol. 2.2 Období vrcholného ekonomického liberalismu 1853-1873 Padesátá a šedesátá léta 19. století jsou obdobím rozmachu ekonomiky umožněného zejména liberálním živnostenským řádem z roku 1859 45 s platností od 1.6. 1860, který měl po porážce Rakouska v severní Itálii splnit taktický účel koncese udělené nespokojené liberální velkoburžoa-zii. V čele agitace pro liberální živnostenský řád stáli publicisté a advokáti a za nimi byl velký movitý kapitál, jehož prospěch nezbytně vyžadoval volnost konkurence, rozmach železniční dopravy a poštovnictví, rozšíření paroplavby aj. Představitel liberální velkoburžoazie a důvěrník vysokých financí Karl Ludwig Bruck byl přesvědčen o nutné likvidaci drobné řemeslné výroby, koncentrace podniků a majetku, přičemž rozbití drobné výroby bylo podle něho jen doprovodným jevem tohoto procesu, „kterému se trvale nemůže vyhnout alpské železářství stejně tak málo jako textilní výroba". V protikladu k Ba-chovi, který viděl v tomto procesu „smutné výsledky pro budoucnosti", spatřovalo Ministerstvo financí v čele s Bruckem v podpoře této transformace „svou vlastní úlohu". O rozmachu soukromé ekonomiky svědčí skutečnost, že v letech 1841 až 1861 se podle odhadů hodnota průmyslové produkce celé monarchie v běžných cenách asi zdvojnásobila, přitom nadprůměrný podíl měl kovoprůmysl jako celek a bavlnářství, dále lnářství, cukrovarnictví a vinařství, podprůměrný však hedvábnictví (to ale v této době na Moravě a ve Slezsku ještě neexistovalo) a kožedělný průmysl. V roce 1850 byly zřízeny jako ústupek podnikatelstvu pb«hoäní^§ynogie^^.kom^ - na Moravě to bylo v Brně a Olomouci a YC Slezsku v Opavě - jako veřejnoprávní korporace, na něž byly současně přenášeny njkteré ríkpjyjtfíítŤií správy, a. od roku 1861 hráJyJjd.ůleŽitQU„pfili.í,ic-kou roli. Komory (první vznikla již roku 1848 ye"Wdni) představovaly zejména zájmy, velkého průmyslu a vysokých financí a měly být dotazovány a slyšeny ve všech případech, kdy šlo o zájmy podnikání, a zároveň měly povinnost podávat každoročně (popř. jednou za pět roků) zevrubné zprávy o stavu průmyslu, obchodu a živností v jejich obvodu, které jsou jedním ze základníchpra-menů hospodářských a sociálních dějin od roku 1850 až do roku 1.94S^.kxIy.t)ylyJtomory zrušeny, i když není možno na tyto zprávy vždy spoléhat, protože vycházely z informací jednotlivých podnikatelů, kteří mnohdy z obav před jejich zneužitím k daňovým účelům uváděli nižší údaje. Od samého počátku měli v komorách převahu velcí podnikatelé, brněnská komora sestá- vala např. roku 1879 ze 36 skutečných členů, z toho připadalo 24 členů na živnostenskou a 12 členů na obchodní sekci. Členové se volili ve třech voličských sborech, v prvním volili podnikatelé, kteří odváděli aspoň 80 zl výdělkové daně ročně, ve druhém sboru s daní aspoň 30v zl a ve třetím sboru s daní aspoň 4 zl ročně. Živnostníci a obchodníci, kteří této částky nedosahovali, volební právo do komory neměli. Komory vystupovaly od začátku s požadavky ve prospěch průmyslu a obchodu v liberálním duchu. Opavská komora se např. počátkem 50. let vyslovila pro pronikavou úpravu živností a obchodu odstraněním škodlivých pout cechovního zřízení a stěžovala si na nedostatečné vzdělání dělnictva, takže odborné dělníky bylo nutno získávat ze zahraničí. Požadovala zřízení rozhodčích soudů, které by projednávaly pracovní spory mezi zaměstnavateli a zaměstnanci (což bylo řešeno teprve roku 1869 zřízením živnostenského soudnictví) a stěžovala si na nedostatek kapitálu. Chtěla zrušení cechovního prímusu, zároveň se ale vyslovovala pro zrušení bezpodmínečné svobody jednotlivých živností a požadovala, aby se každý žadatel o živnostenské nebo obchodní oprávnění vykázal věkem, znalostmi a bezvadnými mravy a prokázal dostatečný kapitál, takže měla být „spojena svoboda s pořádkem". Olomoucká komora poukazovala roku 1851 na nutnost reformy živností pokud šlo o jejich organizaci, což mělo být řešeno toliko všeobecným živnostenským zákonem. Za jednu z příčin úpadku mnohých řemesel považovala ale příliš velkou li-berálnost při udělování nových Živnostenských oprávnění, takže v mnohých místech jich byla udělena polovina v letech 1850-1851, někde dokonce dvě třetiny. Opavská komora si přála v polovině 50. let lepší konkurzní řád, zrušení komerčního značení zboží a kontrolu bavlněných výrobků, což považovala za nejnaléhavější, neboť obchod s bavlněným zbožím spočíval stále na ustanoveních celního a monopolního řádu z roku 1835. Brněnská komora kvitovala roku 1861, že živnostenský řád odstranil pouta práci, kapitál však byl vázán určitými omezeními, opakovala proto již několikrát podaný návrh na zrušení protili-chevního zákonodárství a požadovala odpovídající reformu konkurzního zákona a všeobecného obchodního zákoníku. Ačkoli živnostenský řád dekretoval svobodu práce, přece jen zůstaly ně- 46 které staré zákony a stará práva, která byla s touto zásadou v rozporu, jako byl např. mlynářský řád a propinační právo (to bylo zrušeno teprve roku 1869). Rovněž stávající tržní řády nebyly v souladu s živnostenskou svobodou. NejvČtším výrazem hospodářského liberalismu se stal živnostensky řád 7 roku 1859, když rozbíjel poslední zbytky cechovních omezení a rušil cechy a o.djj^h^eČťyi.iiYaQ.sten-s&á oprávnění nepožadoval ^rykaz. způsobilosti s takže k podnikni bylo zapotřehí pojufi-kapitáiu aTadvádení přísluSaýcJi.„daní. Živnostenský řád však zřizoval obligatórni živnostenská společenstva, nicméně tímto řádem byly odstrčeny (dosavadní zábrany velkogrůjn^j^ ěMlQítaně m se mj. systém továrních oprávnění) a je typické, že to byla právě skupina brněnských soukenických továrníků v čele s poslancem Alfredem Skenem, která roku 1861 prosadila na Říšské radě odstranění jednoho z posledních ústupků řemeslné malový-robě, jímž byla právě existence živnostenských společenstev s nuceným členstvím živnostníků i továrníků a jejich nahrazení asociacemi spočívajícími na zásadě dobrovolnosti. Byla tím zlikvidována poslední ochrana drobného podnikání, jež bylo vydáno na milost a nemilost konkurenci tovární velkovýroby. Brněnská komora se přitom zpočátku proti společenstvům s povinným členstvím nestavěla a ujišťovala vládu, Že má k živnostenskému řádu kladný vztah a jednala o zásadách, podle nichž měla být společenstva zakládána. Nakonec však v důsledku odporu německých liberálů byla živnostenská společenstva konstituována jenom ve zcela výjimečných případech. V Brně místo 60 cechů a grémií, která zde existovala k roku 1851, vznikla na základě živnostenského řádu z roku 1859 jenom tři živnostenská společenstva, a to krejčích, obuvníků a stolařů. Textilní živnosti si v Brně žádná živnostenská společenstva nevytvořila a několikaleté úsilí městské rady o sjednocení tří textilních cechů, tj. soukeníků, cajkařů a tkalců, zůstalo bez výsledku, protože zejména soukeníci, jejichž společné jmění nebylo nepodstatné, se takovému spojení bránili. Společenstvo v Brně si vytvořili ještě lakýrníci a natěrači, avšak sotva vzniklo, zase se rozpadlo. Roku 1869 se pokusili o zřízení společenstva ještě brněnští holiči a kadeřníci. V roce 1851 bylo v brněnském komorním ob- vodu 844 cechů a grémií a v olomouckém komorním obvodu to bylo 851 cechů a grémií. Kromě obvyklých cechů a grémií to byla chirurgická grémia v Brně, Jihlavě a Znojmě, lékárnická grémia v Brně a Olomouci, knihtiskařské grémium v Brně, obchodnická grémia v Brně, Jihlavě, Olomouci, Znojmě aj. a většina z nich se řídila generálním cechovním patentem z roku 1731 a generálními cechovními artikuly z roku 1739. Po vydání živnostenského řádu byla vzata v úvahu právní úprava postavení židů v monarchii. Občanské zrovnoprávnění židovského obyvatelstva bylo sice vyhlášeno podle Brandta v průběhu revoluce jako zásada, nebylo ale uskutečněno a ve znamení neoabsolutismu bylo opět zrušeno. Ve středu problému bylo právo židů získávat nemovitosti. Císařským nařízením z 2. 10. 1853 vstoupila opět v platnost omezení, která existovala pro židy před 1. 1. 1848, nařízení ale nemělo zpětnou platnost, takže židům bylo ponecháno bydliště i v těch místech, která jim byla předtím uzavřena (jako moravská královská města), nově se ale do těchto míst stěhovat nemohli. Silvestrovské patenty z 31. 12. 1851 sice zrušily platnost ústavy, ale rovnost občanů před zákonem, autonomie náboženských společností a právo na volný pohyb pro židy byly výslovně ponechány. V roce 1859 bylo nutno tuto otázku řešit v souvislosti se snahou Rakouska o zahraniční kredit a jedním z důvodů neúspěchu vypsané rakouské státní půjčky byla nedostatečná liberalizace židovského zákonodárství, i když zákazy pobytu židů v královských městech nebyly rigorózně dodržovány a v Brně mělo např. k roku 1839 domicil 38 židů, přičemž nebyli započteni ti, kteří netvořili rodinu (jako studenti aj.) Dne 20. 1. 1.8.60 zrušil panovník ve všech korunních zemích s výjimkou Vojenské..fii^icj..v^hnxzá-kony, jimiž se židům zapovídaly jisté živnosti (zvláště lékárny, pivovarnické a mlynářské živnosti) a rozhodl, že židé se připouštějí všude, kde jsou oprávněni k pobytu a usazení, k provozu všech živností s šetřením všeobecných zákonitých předpisů. Císařské nařízení z 18. 2. 1860 pak stanovilo, že v českých zemích (a v ostatních zemích monarchie) jsou židé oprávněni Jk,. vjast-njctví nemovitých statky. Z naléhavých požadavků komor, s nimiž se obracely nejen na Ministerstvo obchodu, ale často přímo na panovníka, je možno z poloviny 60. let uvést požadavky brněnské komory, která požado- 47 vala přijetí pojišťovacího zákona, zrušení zákona proti lichvč, zavedení živnostenského Školství a omezení vysokého počtu svátků, které podle zaměstnavatelů ovlivňovaly nepříznivě hospodářský život, neboť v důsledku svátků odpadalo ročně průměrně 70-80 pracovních dnů. Podnět k jednání o této otázce dala brněnská i olomoucká komora, státní správa však na základě státního zákona o právech občanů z roku 1867 dospěla k závěru, že jde o vnitřní záležitost církví a náboženských společností, a ač by to bylo z národohospodářského stanoviská žádoucí, nemohla vláda do této otázky zasahovat. Koncem 19. století bylo údajně v Rakousku 295 pracovních dnů, což bylo méně než v řadě evropských států. Mezi dalšími požadavky brněnské komory byly reforma konzulátů, přijetí pojišťovacího zákona a vodního zákona, reforma výdčlkové daně, zavedení metrické soustavy měr a vah, reforma soudnictví, revize konkurzního řádu a stále se objevující požadavek zrušení zákona o lichvč, zrušení propinace a revize stavebního řádu, jehož velmi zastaralá ustanovení působila jako brzda zejména při stavbách továrních budov. Z dalších liberálních zásahů je nutno vzít v úvahu zrušení celní hranice mezi západní a východní částí monarchie v roce 1850, vydání nových celních tarifů v letech 1851 a 1853 a zejména dočasné umožnění bezcelního dovozu textilních strojů v 50. a 60. letech. Roku 1850 byl zaveden jednotný směnečný řád, po němž komory volaly, a vedle občanského práva na základě starších náběhů se vydělily v 60. letech definitivně nové obory, jako obchodní právo v letech 1862-1863 přijetím všeobecného obchodního zákoníku. V roce 1852 hyl vydán n^vý spolkový zákon, jehož ustanovení J3zkajki.se. BxioYýcR. společností zůstala v platnosti i poté, když v listopadu 1867 přijala Říšská rada liberální spolčovací zákon. Rozhodující slovo při udělování koncesí ke zřizování akciových společností měla spolková komise sestavená ze zástupců zainteresovaných ministerstev (vnitra, obchodu, financí a zemědělství). V letech 1867-1873, tj. v období vrcholného grunderství, udělila tato komise v západní části monarchie 1 005 nových koncesí ke zřízení akciové společnosti, z toho připadalo na Moravu 54 a na Slezsko 14 koncesí. Šlo zejména o zakládání průmyslových podniků a úvěrových institucí. Přitom velké množství žádostí bylo zamítnuto (jako např. žádosti o založení českých akcio- vých bank na Moravě) zejména v těch případech, kdy se akciový kapitál jevil jako nedostatečný (v některých krajních případech byl vykazován akciový kapitál pouze 6 tis. zl). Roku 1854 byl vydán nový horní zákon doplněný nařízením z roku 1859, který se stal základní normou horního práva pro celé období kapitalismu a postavil na roveň v duchu liberalismu všechny zájemce o horní provoz. Roku 1859 byly novelizovány předpisy o protokolování Firem a téhož roku byl přijat zákon na ochranu vzorků a modelů. Vedením rejstříku ochranných známek byly pověřeny komory (v letech 1866-1870 bylo chráněno v brněnském komorním obvodu 40 vzorků) a roku 1864 byl založen První spolek ochranných vzorků v Brně, který měl smírčí roli a v jehož čele stál Gustav Schoeller. V 50. a zejména v 60. letech 19. století bylo brněnské soukenictví i co do výrobní techniky a technologie na svém vrcholu, jak o tom svědčí množství výlučných privilegií (tj. patentů na vynálezy a zlepšení) udělených v 50. a 60. letech pro tato výrobní odvětví. Zřejmě již od poloviny 50. let se však dostává do popředí cu^ovarnicr 15 Rytíř Gustav von Schoeller, brněnský textilní podnikatel. 48 tví, v němž bylo v letech 1855-1880 uděleno pro Moravu a Slezsko asi 60 yý\^M^jpú\Uegu, z toho získal majitel židloehovického cukrovaru JJtobeiin výlučný tohoto cukrovaru jich bylo uděleno dalších 13. V letech 1880-1888 bylo uděleno pro obě země asi 378 výlučných privilegií, nejvíce jich však zís-kjúo strojírenství., a to 88, na druhémjmísTě_byJo cufooyaniictyLS& 75 výlučnými privilegii. V celém textilním průmyslu jich bylo uděleno toliko 27, v chemickém průmyslu a v průmyslu kamene azemin 14, v železářství 13, v dřevoprůmyslu devět, v kožedělném průmyslu a ve zpracování odpadních vod osm, v elektrotechnickém průmyslu šest, ve sladovnictví pět, stejně jako v papírenském průmyslu a ve výrobě lihu a pálenky, ve výrobě hudebních nástrojů čtyři, ve výrobě zápalek a v mlynářském průmyslu tři atd. Valná hromada Moravského živnostenského spolku v Brně schválila jeden den před propuknutím všeobecné hospodářské krize, tj. 8^ 1873, z_ří_zeniPjrůrnysloyého muzea v BrnČjpodíe vzoru muzeí ve Vídni dYj^^^^^z^m^er^ M0 slavňosinlí otevféhó 2712". 1873, dostalo za úkol soustřeďovat pokud možno úpj^s^rky modelů, strojů a významných průmyslových a umělecko průmyslových výrobků, a to zejména ko.upL.po sĚónčení Světové výstavy.ve Vídni. "~ "VelMiíirres^.proputouvží v .květnu, 18J3 se svou hloubkou a dlouhým trváním nedá srovnat s předchozími vesměs dílčími krizemi. Světová hospodářská krize roku 1857 se projevila v českých zemích poklesem výroby v železářství, zejména snížením produkce surové litiny a zároveň přinesla zpomalení tempa v zavádění parních strojů na průmyslu. Po krátkém oživení a konjunktuře zasáhla v letech 1862-1865 rušivě bavlnářská krize v souvislosti s událostmi ve Spojených státech a krize v roce 1866 se projevila především v oblasti úvěru. V letech 1867-18J3 následovalo téměř sedm roků vrcholné-konjiink-tury skoro ve všech oborech. 2.3 Všeobecná hospodářská krize let 1873-1896 Již od jara 1872 se začala projevovat výrobní krize v textilním průmyslu, zejména v soukenictví na Liberecku byla již koncem roku značná nezaměstnanost. Krize postupně zasáhla Brno jako důsledek dodatečné konvence uzavřené mezi monarchií a Velkou Británií. Dělnické listy napsaly v dopisu z Brna, že od poloviny února 1873 není slyšet nic jiného, než o samých úpadcích továrníků, čímž zároveň rostla bída tkalcovského dčlnictva. Začalo propouštění v takovém rozsahu, že do počátku Březřa bylo možno čítat už na dva tisíce nezaměstnaných. Dne 24. února se konala z podnětu místodržitele konference, na které se radili ohledně nezaměstnaných tkalců zemský hejtman, policejní ředitel, purkmistr, předseda Moravského živnostenského spolku, prezident Obchodní a živnostenské komory a zástupci továrníků. Dělnictvu měla být dána práce zejména pozemními stavbami a měla obnovit činnost obecní kuchyně, která byla zřízena již před dvěma roky, avšak záhy zanikla. Dne 8. března přinesly zprávy Hospodářské listy, že následkem úpadků několika brněnských firem a ztenčení práce na nejmenší míru je v Brně bez práce asi 1 800 dělníků. Brunner Handels- und Gewerbe-blatt však 10. března uvedl, že počet nezaměstnaných dělníků v důsledku váznutí obchodu stoupá a činí asi 3^t tis. osob. Dělnické listy napsaly 21. března, že počet propuštěných dělníků se stále zvětšuje a ti, co pracují, ma[í^ouze_poloyicní mzdu, .nejboťz^ na lidové kuchyně, z nichž první byla otevřena 9. března. Austria přinesla informaci o nedostatku práce mezi brněnským továrnímdělnictvem 22. března, bez zaměstnání však mělo být tehdy údajně jenom 650 osob. Zprávy o noUzi začaly přicházet i z moravských a slezských okresů. Smutný stav se rozšířil pozvolna i do výroby lněného zboží a stal se podle šumperských lnářů zejména od května takovou kalamitou, jaká dříve nebyla v tomto oboru známa. Dne 16. května konstatoval brněnský dopisovatel Dělnických listů, že poměry dělnictva jsou každým dnem smutnější a následkem burzovní katastrofy propuknuvší 9. května padala jedna brněnská firma za druhou. Hospodářské listy přinesly 24. května článek Poprask na vídeňské burze a 19. srpna publikoval tento časopis článek Naše poměry dělnické, v němž zdůrazňoval nutnost všímat si dělnických poměrů, stavěl se proti hromadnému kasárenskému ubytování dělníků, doporučoval přidat k bytům kousek zahrádky, dělníkům měly být poskytovány podíly na jistých požitcích a měla jim být dávána pomoc v neštěstí, aby dělník nabyl přesvědčení, že 49 nebude opuštěn v případě potřeby a bude o něho postaráno ve stáří. Dělníci měli být rovněž určitým způsobem vyznamenáváni a placeni úkolem. O výdělkovým poměrech brněnských továrních dělníků psala 24. května i Austria, kdy informovala o petici dělníků podané místodržitelství, aby byly při nedostatku práce propouštěny ženy a děti a nahrazeni u parních strojů muži. Dne 19. září 1873 napsaly Dělnické listy, že krize, která postihla brněnské dělníky, zejména tkalce, již v březnu, dosud neskončila, a pokračovaly: „Jako beránek odevzdalo se dělnictvo v osud svůj; někteří zoufalstvím skončili smutnou existenci svou, ostatní ji hleděli protlouci jak to šlo; jedni odcestovali do Vídně nebo jinam do světa, jiní do svého domova, k polní práci, a kdo nemohl se jinak protlouci, hleděl tak činiti žebrotou mezi spolubratry, a ti šťastní, co ostali v práci, pracovali po celý čas - za poloviční mzdu." Tato velká hospodářská krize postihla prakticky všechna pj^njů^ sledky měla .pio_ obory pra^ujCd..bu£,yxhradijě nebo do značné. Míry..na.export, jako byla výroba nábytku z ohýbaného dřeva, výroba litinového a plechového nádobí, perleťové zboží, výroba skla, kameninového a hliněného zboží, výroba kůže, konfekce, papíru, zápalek aj. Příčiny hospodářské krize byly spatřovány v ekonomické politice vlády německých liberálů, jejichž protivníci v české národní straně se pokusili několikrát v průběhu 70. let dostat opatření „proti klesání blahobytu v zemi" na pořad jednání Moravského zemského směnu, ale vzhledem k jeho liberální většině marně. Poprvé to bylo již v prosinci 1873, kdy poslanec Ignát Wurm požadoval vyšetření příčin „vzmáhajícího se ochuzení Moravy", svůj návrh opakoval Wurm v dubnu 1875 s poukazem na „zástupy dělníků bez práce a mzdy jsoucích", na počet exekučních dražeb a obchodních úpadků, „na prehojnéjstěhování se lidu z Moravy do zemí zámořských" a na obtíže, s nimiž se potkává vybírání daní. Určitou formu řešení této problematiky požadovaly desítky a desítky petic, které sněmu v průběhu 70. let docházely, mezi nimi petice Politického spolku v Brně stěžující si na nouzi, která povstala od roku 1873 následkem úpadku národního hospodářství vůbec, nejen mezi živnostníky a průmyslníky, nýbrž také z nejvčtší části mezi rolníky, přičemž spekulanti požadovali úrok ve výši 12 až 70 %. Pro období 70. a první poloviny 80. let je typický boj za nový živnostenský řád, jehož se účastnili jak velcí podnikatelé, tak i drobní živnostníci. Malí živnostníci a obchodníci již ve svém promemoriu z roku 1872 požadovali rozdělení obchodních a živnostenských komor na komory průmyslové a obchodní, omezení živnostenské svobody, reformu podomního obchodu a osvobození záložen pro malé živnosti od daní. Měšťanský spolek v Opavě chtěl zavedení nového živnostenského řádu, „neboť postavení živnostenského stavu se vytváří den ode dne smutněji a úpadek řemesel nabyl tak akutního charakteru, že je přímo ohrožena jejich existence". Týž spolek požadoval ve své petici určené Poslanecké sněmovně, aby koncese k výkonu živností byly udělovány jen těm, kteří prokáží schopnosti, pouze továrnám mělo být povoleno používat pomocníky různých živností v svých závodech, měl být omezen podomní obchod, vytvořeny živnostenské korporace a zavedeny pokračovací školy. Návrh omezit při revizi živnostenského řádu provozování řemesel na osoby, které by prokázaly dostatečnou znalost svého řemesla, požadoval roku 1878 i poslanec Jan Kozánek. Proti osnově novely živnostenského řádu se stavěli němečtí liberálové (E. Proskowetz označil osnovu v mnohém ohledu spíše krokem ke zpátečnictví než pokrokem, a prohlašoval že každé utlačování živnostenské svobody se musí překazit, protože vloudění se „zahaleného cechovního násilí" se musí považovat za zkázu) a olomoucká komora sdělila roku 1877, že pro návrat k poměrům před rokem 1859 se neozval ani jeden hlas, naproti tomu se však žádá určité omezení svobody. Promemorium s podpisy 94 olomouckých živnostníků sdělovalo, že žadatelé nejsou stoupenci cechovního omezení, ale protože i politická svoboda má určité meze, „může živnostenstvo žádat, aby se svobodnému živnostenskému zákonu onen oprávněný průchod opatřil, přes jehož obor i ostatně veškerá svoboda přestává". Požadovalo se rovněž, aby živnost mohl vykonávat pouze ten, kdo prokáže, že se jí vyučil. Dne 23. 11. 1879 se konal sjezd živnostníků z Brna a okolí, který požadoval podstatnou reformu živnostenského řádu. Měla být zřízena živnostenská společenstva s nuceným členstvím a s přiměřenou exekutivní mocí. K zastupování zájmů živnostníků a malých obchodníků se měly zřídit v každé zemi Živnostenské komory, které by působily v případě malých živností jako ob- 50 16 Jan Kozánek (1819-1890), poslanec moravského zemského sněmu, předseda výboru hopodářské jednoty záhlinicko-kvasické. ehodní a živnostenské komory. K samostatnému provozování živnosti se měly vyžadovat odborné vědomosti a dostatečný fond, jehož výši by mělo stanovit s ohledem na místní poměry příslušné společenstvo. V dubnu 1880 předala brněnská komora Ministerstvu obchodu rezoluci malých živnostníků s obdobnými požadavky týkajícími se zejména zřízení živnostenských společenstev a Živnostenských komor s odůvodněním, že malé živnosti nemají v obchodních a živnostenských komorách dostatečné zastoupení. Dne 5. 3. 1883 se obrátilo na panovníka 50 Členů Soukenického společenstva v Krnově s prosbou, aby novému živnostenskému řádu přijatému Říšskou radou neudělil sankci. Jako důvod uváděli, že v Krnově v protikladu s ostatními místy se udržely všechny instituce a zařízení v oboru vlnařské industrie, zatímco jinde, jako např. v Brně, zanikly, takže tam provozovali tuto důležitou živnost jenom velcí továrníci. Krnovští soukeníci dále uváděli, že hlavním ochráncem zájmů malého podnikání je živnostenské společenstvo, které zřídilo zprostředkovatelnu práce, podpůrnou pokladnu pro dělníky a živnostníky, v Krnově vznikla i tkalcovská škola a byly vytvořeny četné jiné dobročinné instituce, kdežto nový živnostenský řád by přinesl jen potíže. Změny, které přinesla tzv. řemeslnická novela živnostenského řádu z roku 1_88_3, byly zásadního rázu a znamenaly rozhodný ústup od liberalis-tické koncepce živnostenské politiky, a to ve dvou významných směrech. Především byla zavedena nová kategorie tzv. řemeslnických živností, jejichž výkon byl vázán na jrůkaz způsobilosti, 51 a dále pak v zavedení nucených sppječenstev pro veškeré podnikání provozované po živnos-tensku. Tato novela (jejímž zpravodajem v Poslanecké sněmovně byl hrabě Egbert Belcredi) dala tedy společenstvům výrazně řemeslnicko-živnostenský charakter zejména tím, Že na rozdíl od živnostenského řádu z roku 1859 byli z členství z nich vyňati továrníci. Vedle řemeslnických mistrů (popř. obchodníků, kteří zřizovali obchodnická grémia) jako plnoprávných členů měla společenstva sdjužomLi.jiSlilflíý v živnostenských závodech v tzv. pomocnických hromadách. Teprve nyní začala být živnostenská společenstva houfně zřizována, a to jednak oborová, jednak řadová. Průměrný počet živnostníků připadajících roku 1883 ve Slezsku najedno společenstvo činil 118 a k 31. 12. 1884 byli ve Slezsku organizováni živnostníci a obchodníci ve 186 společenstvech. Např. v okrese Jeseník bylo vytvořeno koncem října 1885 37 společenstev, z toho textilní společenstva měla jen 43 členů a 40 pomocníků, nejpočetnější byly dřevozpracující živnosti se 169 Členy a 109 pomocníky a specifikem okresu bylo Živnostenské společenstvo kameníků v Supíkovicích se 72 Členy a 625 pomocníky, do roku 1895 vzrostl počet členů na 123 a počet pomocníků na 802. Textilní živnosti na Moravě i ve Slezsku byly zcela zřetelně na ústupu. V Krnově bylo 64 soukeníků a výrobců vlněného zboží a 25 dalších textilních živností, v Odrách bylo 29, popř. 46 členů, v Horním Benešově bylo 56 výrobců vlněného zboží a devět ostatních textilních živností (popř. 74 členů), v Bílovci zbylo pouze šest soukeníků a výrobců vlněného zboží a 10 tkalců, ve Vítkově bylo osm soukeníků a 10 tkalců (popř. 68 členů společenstva), dvě společenstva v Bruntále měla 108 členů a ve společenstvu v Andělské Hoře bylo 31 členů. Bereme-li zřetel i na pomocníky, je možno považovat k roku 1895 za největší Soukenické společenstvo v Krnově s 64 členy a 3 749 pomocníky, Společenstvo tkalců a soukeníků v Bruntále čítalo 46 členů, 500 pomocníků a 12 učňů a Společenstvo tkalců a příbuzných živností v Andělské Hoře mělo osm členů, 80 pomocníků a 10 učňů. Např. v Jihlavě bylo spojeno ve Společenstvu textilních živností již jen 34 soukeníků, 11 tkalců, šest přadláků, pět barvířů, výrobce vaty aj. V brněnském komorním obvodu se do roku 1885 ustavilo 155 živnostenských společenstev a v 28 případech byly rovněž schváleny stanovy pomocnických hromad, k roku 1890 se konstituovalo v témž obvodu 184 živnostenských společenstev s 38 172 členy, 16 526 pomocníky a 10 038 učni. Do konce roku 1911 se vytvořilo v brněnském komorním obvodu 287 společenstev (z toho tři měla posobnost pro celou zemi a rovněž tři pro brněnský komorní obvod a 33 jich připadalo na Brno) a koncem roku 1912 vzrostl jejich počet na 313, z toho 188 mělo jednací řeč Českou a 120 německou, pět jich bylo utrakvistických. Zejména od 80. let začaly_být zakládány z^^^jLSS£^l3c§j^odn^s^lů. První z nich vznikla již roku 1861 pod názvem Moravský živnostenský spolek v Brně, který se stal velmi důležitou a vlivnou institucí sousďeďující zejména brněnské ^růrnyslníky německé národnosti. Teprve dya^euro^ nazvaný Ústřední spolek pro Živnostníky na Moravě, jehož ustavující valná hromada sé konala fiT7.118.1 a ačkoli byl v 90. letech zmítán vnitřními rozpory, bylo zřízeno jeho péčí na 90 řemeslnických besed a živnostenských jednot. Od svého založení byl spolek ve spojení s Občanskou záložnou Blahobyt v Brně, působil taky v úvěrním ústavu filiálky Živnostenské banky a v 90. letech se staral o založení oddělení pro maloživnosten-ský úvěr při Cyrilometodějské záložně a jeho péčí vznikla roku 1895 Živnostenská záložna pro Moravu v Brně, přejmenovaná na Národní spořitelnu a záložnu v Brně. Teprve 15. 12. 1912 se ustavila Jednota průmyslníků pro Moravu a Slezsko, která se stala mJuyčÍDipQdnikatelů České národnosti. Za devět měsíců trvání přistoupilo k ní 178 průmyslových závodů a vytvářely se sekce nebo svazy podle odvětví ve shodě se Spolkem českých průmyslníků textilních v Praze a za součinnosti Svazu továrníků a výrobců hospodářských strojů v Praze a podnikatelů v průmyslu obuvi. Mimoto bylo sjednáno přičlenění Jednoty moravských mlynářů. Ustavení Jednoty průmyslníků připravila a umožnila Obchodnická jednota za součinnosti Národohospodářské komise Moravské národní rady, která si vytkla za úkol pomáhat vzrůstu českého průmyslu hlavně zakládáním nových podniků, přičemž první zřetel měl být věnován sklářství. Ustavení Jednoty průmyslníků, jejímž předsedou byl zvolen František Kovařík z Prostějova 52 17 Potvrzení o členství sv. p. Václava Dobřenského z Dobřeme v Okresním hospodářském spolku v Jihlavě, a místopředsedy se stali poslanec Jan Rozkošný a Tomáš Baťa, předcházela přednáška Jaroslava Preisse o vývoji a organizaci českého průmyslu, jakož i ustavení Národohospodářské společnosti moravské v čele s poslancem Václavem Šíleným, která měla vést zejména účelně a programově železniční snahy české Moravy. Vývozní spolek pro Čechy, Moravu a Slezsko se staral o obesí-lání cizích výstav Českými výrobci, udílel právní, úvěrové, celní a tarifní rady, vydával obchodní a úvěrové zprávy aj. Roku 1883 přikázala valná hromada Moravského živnostenského spolku spolkovému výboru zřízení sekce pro textilní průmysl, protože byl ale roku 1882 založen Spolek vlnařských průmyslníků v Brně, bylo zřízení sekce uznáno za zbytečné. V Opavě vznikl Ústřední spolek slezských vlnařských průmyslníků. Moravští podnikatelé hráli důležitou roli i v zájmových organizacích se sídlem ve Vídni. Tak prezidentem Spolku pro cukrovarnícky průmysl ve Vídni byl dlouho Florentin Robert, prezidentem Spolku rakouských sladovnických továrníků ve Vídni byl Eduard Hamburger z Olomouce, členem výboru Spolku montánních, železářských a strojírenských průmyslníků v Rakousku byl Friedrich Wannieck aj. Na podkladě zákona z roku 1873 vzrůstal i počet a význam družstevních podniků, které si vytvářely zejména podle národnosti své ústřední svazy. Pod patronací Zemědělské rady vznikl Ústřední svaz zemědělských úvěrových společenstev na Moravě a ve Slezsku se sídlem v Brně, dále to byl Ústřední svaz českých hospodářských společenstev v Brně, Ústřední jednota českých hospodářských společenstev úvěrních pro Moravu a Slezsko v Brně (působila od roku 1897 jako ústředí raiffeisenek a funkcionáři byli hlavně katoličtí duchovní) a Jednota českých hospodářských společenstev v Opavě. Ústřední svaz německých zemědělských společenstev Moravy a Slezska v Brně čítal na 300 raiffeisenek, ná- 18 Friedrich Wannieck (1838-1919), brněnský strojírenský továrník. kupní a prodejní družstva aj. Měl vinařské oddělení v Brně, které obstarávalo prodej jihomoravských vín, a ústřední mlékárnu v Brně jako sběrnu pro 470 německých rolníků z brněnského okolí. Nejdůležitčjšími zájmovými organizacemi průmyslníků, živnostníků a obchodníků se staly od roku 1850 QbchodnijLJäYno^ jež se měly vyjadřovat k hospodářským a sociálním opatřením vlády. Tyto komory, nacházející se v rukjaujiě^^ kojnzervajL^ Eduarda Ťaáíľebo dostávaly s_yJáäôH.do kojifliktu»kíerý v případě,oloiujaufiké komory vedlažkjejímu rozpuště.nL Komora konstatovala 21. 10.1880, že jí nebyla sdělena k dobrému zdání osnova nového živnostenského řádu a usnesla se poprosit ministra obchodu, aby předlohy důležité pro obchod a průmysl byly ještě před zákonodárnými pracemi předkládány komorám k nahlédnutí a případnému vyjádření. Totéž jinými slovy vyjádřila v červenci 1881 i komora v Brně (mj. prohlásila, že neopomene všemožně hájit důstojnost a vliv komor). Za nastalého napětí vláda olomouckou komoru na základě nařízení Ministerstva obchodu z 30. 9. 1884 rozpustila a nově zvolená komora se ustavila teprve 21. 4. 1885, přičemž velká část dřívějších členů komory byla opětovně zvolena, a to včetně prezidenta komory Mořice Primavesiho a viceprezidenta Klobá, kteří vyřizovali komorní záležitostí po dobu více než šesti měsíců, kdy byla komora rozpuštěna. V průběhu 80. a v první polovině 90. let je možno opět pozorovat zakládání nových akciových společností v průmyslu nebo zvyšování akciového kapitálu již existujících podniků. Roku 1888 byly schváleny stanovy akciové společnosti sušírny čekanky a řepy v Ivanovicích na Hané, roku 1890 akciové společnosti rakouských továren na plsť v Brně, roku 1893 akciové společnosti rolnického cukrovaru v Litovli, roku 1894 akciové společnosti hanácké sladovny v Brodku na Moravě, roku 1895 Rolnického akciového závodu ovocnářského ve Vizovicích a společnosti akciového pivovaru se sladovnou v Jevíčku a roku 1896 byly schváleny stanovy akciové společnosti ostravských dolů, dříve firma kníže Salm, s kapitálem 3 mil. zl s možností zvýšení na 10 mil. zl. Změněny byly stanovy společnosti na výrobu portlandského cementu a Spolku moravských cukrovarů. Zvýšení akciového kapitálu nastalo u továrny na vagony v Kopřivnici (na 1 mil. zl). Jakkoliv se mluví o velké depresi let 1873-1896, období 80. a první poloviny 90. let se výrazně liší od etapy 1873-1879 zejména tím, že výroba nestagnovala jako v 70. letech a 80. léta označuje H. Matis za novou fázi industria-lizačního procesu v Rakousku. Hlavními znaky této nové fáze bylo zavedení nových technologických postupů ve výrobě na širokém základě, zejména v železářství, rozvoj petrochemie a elektrotechniky. Dalšími znaky byla koncentrace výroby i odbytu, prohloubení diferenciačního procesu mezi průmyslovými oblastmi a přírůstek ekonomiky aktivních v průmyslové výrobě. Početní růst živností z oblasti výstavby, služeb, pohostinství apod. a zejména tzv. obchodních živností postačil v posledních desetiletí 19. stpletí vyrovnat úbytek živností zatlačovaných tovární velkovýrobou, jako byli nejen různí výrobci textilií, nýbrž i koželuhové, mydláři, svíč-kaři apod. Od 60. let do roku 1890 se místo řady řemesel zatlačovaných tovární velkovýrobou dostávala řemesla jiná, místo aby počet řemeslnických oprávnění nápadněji klesal. Podle údajů státní statistiky bylo zaměstnáno v roce 1890 v celém Předlitavsku v továrních podnicích, tak jak byly továrny definovány v roce 1883, celkem 845 946 zaměstnanců, z nichž ovšem naprostou většinu tvořili dělníci. Na Moravu a Slezsko připadalo 199 230 zaměstnanců v továrnách, což bylo 23,55 % všech osob zaměstnaných v továrnách v celém Předlitavsku, v Čechách to bylo 353 684 (41,82 %) továrních zaměstnanců. V českých zemích tak činil podíl osob zaměstnaných v továrnách v rámci Předli-tavska 65,38 %. Na Moravě a ve Slezsku bylo k roku 1890 napočteno 2 592 továrních podniků, což představovalo 24,10 % veškerých továren v Předlitavsku. V Čechách to bylo 35,06 %, takže na české země připadalo 59,16% továrních podniků. Pohonnou sílu předlitavského průmyslu představovaly motory o celkové kapacitě 479 523 k, z toho připadalo na Moravu a Slezsko 100 969 k, tj. 21,06 %, a na Čechy 185 407 k, na české země pak 59,73 %. Podíváme-li se na jednotlivá výrobní odvětví, bylo zaměstnáno na Moravě a ve Slezsku 31,49 % veškerých továrních zaměstnanců pracujících v Předlitavsku v dřevoprůmyslu, na druhém místě byl textilní průmysl s 28,80 %, na tře- 54 tím místě průmysl potravin a poživatin s 27,93 %, kdežto všechna ostatní průmyslová odvětví se pohybovala pod průměrem, který činil 23,55 %. Byl to oděvní průmysl s 21,51 %, hutnictví a kovoprůmysl s 20,20 %, kožedělný průmysl s 18,50 %, strojírenství s 16,68 %, keramický průmysl s 15,24 %, stavebnictví se 14,47 %, chemický průmysl s 10,95 %, papírenský průmysl s 9,94 % a polygrafický průmysl s 8,11 %. Těmto cifrám vcelku odpovídají i údaje o kapacitě motorů používaných v jednotlivých průmyslových odvětvích a údaje o počtu továren. Pro srovnání se uvádějí i cifry o Čechách, ze kterých je zřejmé, že české země jako celek měly v rámci Předlitavska absolutní převahu v textilním prů- myslu, v průmyslu potravin a poživatin, v keramickém průmyslu, dřevoprůmyslu, oděvním průmyslu, chemickém průmyslu a kožedělném průmyslu a pouze v ostatních odvětvích se pohyboval jejich podíl pod padesáti procenty. Bylo to v hutnictví a ve výrobě kovového zboží, ve strojírenství, v papírenském průmyslu, polygrafickém průmyslu a ve stavebnictví. Teprve na dalším místě za Moravou se 17,76 % veškerých zaměstnanců v předli tav ských továrnách a s 5,79 % připadajícími na Slezsko stály Dolní Rakousy, které se na celkovém počtu pracovníků v předlitavských továrnách podílely 16,43 %, a na dalším místě bylo po velkém odstupu Štýrsko s 3,73 %. Tabulka počtu továren, kapacity motorů a zaměstnanců ve výrobních odvětvích roku 1890. OŽK Brno OŽK Olomouc OŽK Opava Morava Slezsko Morava Slezsko % Cechy % české země % Hutnictví a kovoprůmysl továren 25 49 42 116 k 1 641 15 473 6 867 23 981 21,56 zaměstn. 4 187 9 896 5 989 20 072 20,20 22,55 42,75 Strojírenství továren 24 29 19 72 k 872 1 125 310 2 307 17,07 zaměstn. 3 603 3 928 1 999 9 530 16,68 25,79 42,47 Keramický průmysl továren 45 66 59 170 k 774 647 364 1 785 11,50 zaměstn. 4 123 4 008 2 927 11 058 15,24 52,56 67,80 Dře voprů mysl továren 21 37 30 88 k 578 1 242 1 219 3 039 18,23 zaměstn. 3 003 4 967 5 456 13 426 31,49 33,54 65,03 Kožedělný průmysl továren 14 22 8 44 k 418 55 58 531 17,46 zaměstn. 1 731 163 111 2 005 18,50 31,70 50,20 Textilní průmysl továren 299 308 199 806 k 18 643 8014 7 915 34 572 22,42 zaměstn. 37 217 26 518 21 642 85 377 28,80 52,31 81,11 Oděvní průmysl továren 15 43 5 63 k 140 416 219 775 32,05 zaměstn. 1 852 4 572 1 315 7 739 21,51 35,34 56,85 55 OŽK Brno OŽK Olomouc OŽK Opava Morava Slezsko Morava Slezsko % —p- Cechy % České země % Papírenský průmysl továren 7 21 18 46 k 618 2 704 1 589 4911 9,16 zamčstn. 321 1 365 1 272 2 958 9,94 29,30 39,07 Potravinářský průmysl továren 465 351 201 1 017 k 12 384 10 944 4 252 27 580 29,48 zaméstn. 18 540 16 927 6 207 41 674 27,93 44,28 72,21 Chemický průmysl továren 47 23 28 98 k 448 274 567 1 289 9,64 zamčstn. 1 232 674 1 737 3 643 10,95 40,07 51,02 Stavebnictví továren 15 7 1 23 k 62 50 - 112 11,55 zaméstn. 304 190 20 514 14,47 12,83 27,30 Polygrafický průmysl továren 22 19 8 49 k 28 8 51 87 6,02 zamčstn. 630 273 331 1 234 8,11 28,53 36,64 Celkem továren 999 975 618 2 592 24,10 k 36 606 40 952 23 411 100969 21,06 zaméstn. 76 743 73 481 49 006 199 230 23,55 41,82 65,37 Hodnota produkce za rok 1885 podle údajů OZK {v tis. zl). OZK Brno —v OZK Olomouc Morava celkem Těžba nerostů 1 651 3 020 4 671 Hutnictví a kovoprůmysl 2 497 12614 15 112 Strojírenství 3 065 2 930 5 995 Průmysl skla a keramiky 1 536 1 452 2 988 Dře voprů mysl 1 415 3 557 4 972 Koželužny 2 693 210 2 903 Textilní průmysl 49 396 13 048 62 444 Výroba obuvi a konfekce 1 349 2 400 3 749 Papírny 200 938 1 138 Průmysl potravin a poživatin 61 142 50 950 112 093 Chemický průmysl 3 180 763 3 943 Polygrafický průmysl neuvedena neuvedena neuvedena 2.4 Vzestup ekonomiky v Jetech 1896-1914 průmyslových odvětvím. V Českých zemích Po krátké depresi na konci 70. a počátkem překonání krize od roku 1878 přímo ve 80. let nastoupila konjunktura téměř ve všech znamení cukrovarnictví a mimořádně prospero- 56 19 Oslavany, přespolní elektrárna r. 1913. valo i železářství, tčžba uhlí a strojírenství. Na jaře 1884 propukla v.PřalUunslouiová hospodářská krize, jejímž jádrem byla v českých zemích cukerní krize a potom i krize obilní a vleklá agrární krize trvající až do poloviny 90. let. Oživení v letech 1894-1895 přerostlo v bouřlivou konjunkturu projevující se nejen prudkým vzrůstem výroby, ale i rozsáhlou zakladatelskou investiční činností. Roku 1900 bylo v Předlitav-sku 461 akciových společností a jejich počet od počátku století rostl. Počátkem druhého desetiletí 20. století vzniklo 52 akciových společností s kapitálem 131,5 mil. K. Byla založena akciová společnost cukrovaru v Hrušovanech nad Jevišovkou s akciovým kapitálem 4,8 mil. K, sladovny v Brně s kapitálem 3 mil. K, továrny na hedvábí (dříve F. Bujatti) s kapitálem 2,25 mil. K, Spolku moravských cukrovarů s kapitálem 6 mil. K, továrny na sirky Helios s kapitálem 10,5 mil. K aj. a byl zvýšen akciový kapitál společnosti továrny na krajky v Brně, Moravské lihovarnické společnosti, továrny na papír a lepenku v Brně, společnosti ja-rošovského pivovaru, továrny na hliněné zboží v Hrušově, v Kokorovč továrně na hospodářské stroje v Přerově, v první moravské vodovodní továrně v Hranicích, ve štrambersko-vítkovické cementárně, ve společnosti břeclavského cukrovaru, prostějovské strojírny, elektrárny v Moravské Ostravě, brněnské továrny na vlněné zboží, továrny na železné zboží Moravia aj. Na druhé straně je však nutno vidět, že Rakousko mělo k roku 1905 nižší akciový kapitál než Belgie a bylo na stejném stupni s Nizozemskem. Jako jediný stát mělo pak akciový kapitál mnohem nižší než roku 1873. Zároveň se ovšem prosadila nová právní forma podnikání, když byl v roce 1906 při-jat zákonjsjipoleč^ (s. s r. o.), které měly sloužit „střednímu kapitálu" podobně jako akciové společnosti kapitálu velkému. Koncem roku 1912 jich bylo 1 906, z toho v Čechách 404, na Moravo 143 a ve Slezsku 32. Uplatňovaly se zejména ve strojírenském průmyslu, ve výrobě kovového zboží a přístrojů a v obchodním podnikání. Byly oblíbenéjrovněž z toho důvodu, že akciové společnosti byly neúměrně daňově zatíženy, V roce 1896 se uskuteč- 57 nila berní reforma, která zvýhodňovala pozemkový majetek a drobné živnosti, jež byly částečně zcela osvobozeny od výdělkové daně, když řemeslník nezaměstnával více než jednoho tovaryše, a dostal částečně slevu 28 % na výdělkové dani. Střední podniky dostaly slevu 21, popř. 14 %, kdežto velké podniky žádnou. Vyňaty z reformy zůstaly podniky veřejně účtující, tj. akciové společnosti a družstva. Akciové společnosti platily na výdělkové dani 10 % z čistého výnosu docíleného v uplynulém roce a když dividendy přesahovaly 10 %, platily dodatkovou daň 2 %, při výnosu 11-15 %. Hromadné zakládání nových akciových společností od poloviny 90. let vedlo k tomu, že v dobové literatuře se začalo psát podle V. Laciny o nové griinderské epoše. Zpráva brněnské komory říká, že v letech 1891-1895 vzniklo 79 nových továren, z toho 19 vlnařských, 15 potravinářských, sedm strojírenských, šest v dřevo-průmyslu a v průmyslu bavlny, lnu a juty, pět v oděvnictví, čtyři tiskárny, tři v kovoprůmyslu a chemickém průmyslu a jedna v hedvábnictví. Na Brno z toho připadalo 21 nových továren, na Jihlavu tři, na Znojmo dvě a na venkovské obce 38. Největší část průmyslové výroby v českých zemích se k roku 1902 realizovala ve středních a velkých závodech od sta do tisíce zaměstnanců, kde bylo soustředěno v Čechách 53 % a na Moravě 41 % hnací síly. Mamutí závody nad tisíc zaměstnanců měly v Čechách k dispozici 7 % a na Moravě dokonce 22 % veškeré hnací síly. Zvlášť vysokého stupně dosáhla koncentrace výroby -nepřihlížíme-li k průmyslu tabáku - v hornictví a hutnictví. Naprosto dominujícím zdrojem energie a hnací síly v průmyslu se staly parní stroje a zcela zatlačily vodní pohon. Základní složkou technického pokroku bylo využití elektřiny a v elektřině nastoupil nový zdroj, který skýtal proti parním strojům velké výhody. Použití elektrické energie a mobilních elektromotorů odstranilo závislost na pevně vybudovaném pohonném systému a dávalo možnost rozmístit stroje podle potřeb výroby jednotlivých výrobků a z hlediska racionální Organizace práce, Jyirnyglnvtf vávnHy gp sjaly jižná počátku 20. století nejvěišimijspoJie^ elektřiny a zároveň i jejím největším.^ýrobcem. Roku 1902 se podílela elektřina na mechanickém pohonu průmyslových a malovýrobních závodů 7,5 % (nejvíce jí využívaly textilní továrny, hutě a doly, chemický a papírenský průmysl), parní stroje 75 % a vodní energie 5,3 %. Roku 1913 připadalo na obyvatele Čech 78 kWh a na obyvatele Moravy a Slezska dokonce 99 k Wh vyrobené elektřiny. Počátek 20. století byl ve znamení urychleného industrializačního procesu a začala druhá fáze zprůmyslnění českých zemí, ve které byl zaznamenán rychlý rozvoj průmyslu a rozsáhlé budování nových průmyslových podniků. Pilíře českého průmyslu, tj. textilní výroba, cukr a těžba uhlí zaznamenaly sice vrcholný rozkvět, ale u textilu a cukru docházelo k poslední velké investiční vlně. Roku 1913 byl" postaven v Čechách první Owensův stroj na výrobu lahví, byl zaveden nový způsob výroby sody podle Solvaye, roku 1902 byla vyrobena v 1. brněnské strojírně první parní turbina podle Parsonse, pozoruhodný byl vývoj mechanizace v hornictví. Od konce 19. století posílily české země své postavení ve ygroblfvýrob-ních prostředků a byly podle V. Laciny zhruba na Stejném stupni průmyslového rozvoje jako Fran-cie, za Německem však zaostávaly, a na národ-ním důchodu Předlitayska se^ podílelyJámjQp-1 ovinou (podle rakouských historiků to bylo asi 42,8 %). V prvním desetiletí 20. století české země své postavení v ekonomice Předlitavska ještě upevnily. Rok 1900 začal všeobecnou hornickou stávkou, kterou byl silně poškozen jak velkoprůmysl, tak i obchod a živnosti snížením koupěschopnosti obyvatelstva stávkou trvající po tři měsíce. V roce 1900 rovněž propukla hospodářská krize středního rozsahu trvající do roku 1903 a postihnuvší průmysl, banky a obchod, nikoli však zemědělství, která přešla v roce 1904 v krátkou depresi a potom v mimořádně vysokou konjunkturu označovanou V. Lacinou za největší od 60. let. V dějinách bavlnářské produkce to byla nejskvělejšř konjunktura a výrazné zvýšení exportu, takže investice do bavlnářského průmyslu v letech 1906-1907 patřily v evropském měřítku k nejvčtším, byla to však zároveň poslední velká investiční vlna v textilním průmyslu českých zemí. Konjunkturu mělo i strojírenství a rodící se elektrotechnický průmysl. V letech 1903-1914 probíhala v průmyslu třetí zakladatelská vlna, která se orientovala především ha nová odvětví, zemědělství procházelo etapou intenzifikace a specializace, vynálezem 58 20 Anna, Tomáš a Antonín Baťovi, kteří r.1894 založili ve Zlíně obuvnickou dílnu. výbušného benzinového motoru došlo k jeho použití v automobilu,"nastal rozvoj téžké chemie a po£áAky-vý&^.Jia..h£žíQ\^ Roku 1905 se yj^avj.tTomM.Baťa se svýmijŕemi spolupracovníky 1u uU uu]\mri^±äiki^ tra i J>klí 'JJl bttrpGmAmHa&ú. Ostravská průmyslová oblast se jeví již na počátku 40. let jako značně industrializovaná, v níž měla převahu tradiční odvětví, zejména potravinářství, stále větší význam však získával nové vznikající těžký prů-mysl založený na bohatých ložiscích kamenného uhlí. Ještě koncem i 8. století bylo však Ostravsko obydleno dost řídce a vlastním centrem byl Frenštát p. Radh. a Frýdek-Místek a Ostravu předčil 1 Brušperk. Moravská Ostrava nebyla až do poloviny 19. století nijak důležitým městem oblasti, ještě roku 1834 měla jen 1752 obyvatel a teprve roku 1857 dosáhla čtyř tisíc obyvatel, do roku 1880 se zvýšilo zalidnění města proti roku 1834 přibližně osminásobně na 13448 obyvatel. Nejvíce vzrostly Mariánské Hory a ve Vítkovicích stoupl počet obyvatel v letech 1834-1880 na 2 591 osob, tj. více než o 1 200 %. Počátek velkolepého rozmachu ostravské průmyslové oblasti přinesla až ift&éH^Jyj^ifr* sMfoe«tt^ftMÍatiaittěj«ámiilšpii^^ kawŽS^ voje Ostravské průmyslové oblasti ve 40. až 80. letech byla kryta poptávka po pracovních silách z místních zdrojů, teprve od 50. let nastává příliv migrantů nejčastěji z blízkého okolí. Jeho intenzita narůstala zvláště v 60. letech, kdy byly vyčerpány místní zásoby volných pracovních sil a do popředí vystupují migranti ze vzdálených oblastí. Ukončení jejich přílivu neustalo ani za krize 70. let, celkově se však stala 70. léta ve vývoji obyvatelstva českých zemí přelomem. Od této doby byly nejhustěji zalidněné textilní oblasti jako byly plátenické kraje stále očividněji předstihovány růstem počtu obyvatel v nových průmyslových centrech. V době krize došlo v nejhůře postižených střediscích domácké textilní výroby k emigraci, která směřovala do měst v úrodných nížinách, do uhelných revírů a na jih do Vídně. Chudé kraje na jihu byly depopulačními oblastmi už v 60. letech, teprve v 80. letech se však dostal tento proces do nového stadia a docházelo k prohloubení rozdílů mezi oblastmi. Proti sobě stála především území v severní části země, vtažená do intenzivního kapitalistického rozvoje průmyslu a zemědělství, a zaostávající chudé kraje na jihu. V 70. letech se stalo hromadným zjevem vystěhovalectví na jihozápadní Moravě, na severu bylo postiženo bídou a nezaměstnaností především Jesenicko, kde se růst obyvatel zastavil a v několika okresech pokračoval trvalý úbytek obyvatel až do vzniku CSR. Pokud jde o Ostravsko, intenzita imigrace se 69 za krize 70. let naopak zvyšovala a podle L. Dokoupila dosáhla pravděpodobně na přelomu století svého vrcholu. Až na malé výjimky to byla migrace ze sousedního Pruska (téměř polovina byla z HluČínska) a rozhodující část kvalifikovaných odborníků přicházela ze zemí monarchie, hlavně z Čech (z Příbrami) a později z Haliče. Hlavní a rozhodující podíl na velmi rychlém růstu ostravské průmyslové oblasti mělo především masové přistěhovalectví. V letech 1899-1900, kdy nastal na Ostravsku největší vzestup počtu obyvatel, podílelo se na tomto růstu přistěhovalectví 35,5 % a přirozeným přírůstek 29 %. Hlavním cílem emigrace se stal okres Moravská Ostrava, kde vzrostl počet obyvatel díky imigracím o 54 %, zatímco v politickém okrese Fryštát (se soudními okresy Fryštát a Bohumín) pouze 0 25 %. Přelomovým obdobím byla 80. a 90. léta, kdy došlo v ostravské průmyslové aglomeraci k nejrychlejší koncentraci. V této době začalo rozsáhlé vylidňování ve značné části Slezska a na přilehlé Moravo, ale nejen na tomto území, odkud masově odcházeli lidé na Ostravsko za prací, ale 1 tam, kde cílem migrace nebylo Ostravsko. 3.2 Ústavní a správní vývoj v letech 1740-1850 V tereziánskéqixtbilQbí se prosadily ve správě tendence, které známe v různé míře už od léjätp-letí, tj. \J5mimkm\........IlIlMlhiilUgUUfltffiční tus. NejvyjyjímjTiojr^ zůstal zpočátku JjdtftajÉiiijÉ!!!^^ sestával kromě zemského hejtmana a kancléře ze dvou ^Ř^J^QiLSSklSíéřů. tJřednícíTjyii již placeni a nemusili být příslušníky stavů, ve skutečnosti však byli přísedícími výhradně šlechtici. V roce 1716 začlenil Karel VI, do tribunálu moravské zerňTňeivyšŠí úředníky, tj. komorníka, zemského sudího, hofrychtáře, podkomořího a zemského písaře, neboť chtěl odstranit vleklou krizi, do níž se tribunál dostal. Neutěšená situace vedla k vydání instrukce roku 1739, která rušila tehdejší větší a menší senát a zaváděla senáty politický a soudní. Zároveň odstraňovala povinnost projednávat všechny záležitosti v plénu, neboť to se mělo omezit nanejzávaznější věci. Ve Slezsku byl roku 1619, popř. 1620, přeměněn Úřad slezského zemského hejtmana na Vrchní úřad (Oberamt) ve Vratislavi, který byl obsazen jako tribunál úředníky z povolání. K zásadní změně došlo na Moravě a ve Slezsku v letech 1742-1743, kdy po ztrátě převážně části Slezska vybudoval v intencích panovnice Bedřich Vilém Haugwitz KfWhwal^úřad v Gpmě;' který se stal modelem, podle něhož še přetvářela zemská správa i v ostatních zemích monarchie. Prosadilo se zejména spojení politické správy s převážnou částí správy finanční a byl odstraněn poslední zbytek stavovského vlivu na správu. K přechodu na nový správní systém na Moravě bylo použito Ki^lo_y^ké_derju- 70 od roku 1776 jednání i o biskupství v Opavě, které ale ustaveno nebylo. Celé Opavsko (včetně části odstoupené roku 1742 Prusku) patřilo nadále k olomoucké diecézi a pro celou oblast byl stanoven zvláštní biskupský komisař v Ketři. Zásahy Josefa II. do církevní správy tak vytvořily především rovnoměrnou a vyváženou organizační strukturu přizpůsobenou potřebám a složení soudobé společnosti. Jeho politika byla tak jen vyvrcholením starší snahy o podřízení církve státem a zůstala s několika restrikcemi v podstatě zachována po celou první polovinu 19. století, během níž už k závažnějším změnám nedošlo. Za Josefa II. vznikla rovněž instituce katastrálních obcí, které byly zřízeny roku 1784 spojením zpravidla několika vsí v jeden územní celek. * Před koncem starého správního systému v roce 1848 byly náklady na civilní správu na Moravě a ve Slezsku rozpočtovány takto. Na gubernium mělo být vynaloženo 129 574 zl, na osm krajských úřadů 112238 zl, na sanitní personál (tvořilo jej osm krajských lékařů, osm krajských ranhojičů a jeden zvěrolékař) 14 170 zl a ostatní náklady na politickou správu měly činit 14 170 zl. Na veřejnou bezpečnost (tj. na Policejní ředitelství v Brně a Policejní komisařství v Opavě) se počítalo s částkou 23461 zl. Rozpočet finanční správy dělal pro kamerální dôchodkové správy 176900 zl, na finanční stráž 438 560 zl, na hlavní a provinční pokladny 26710 zl, na finanční prokuraturu 18 964 zl, na ostatní finanční úřady 4460 zl a na katastr 61 900 zl. Náklady na soudnictví a justiční správu byly rozděleny na náklady na apelační soud (59 600 zl), na zemské právo a zemské desky (46080 zl) a na ostatní orgány (10 200 zl). Náklady na školskou správu měly dělat 34784 zl, na instituce v oboru působnosti ministerstva veřejných prací 498719 zl (z toho bylo určeno 390746 zl na stavbu silnic), v oboru ministerstva zemědělství počítal rozpočet pouze s částkou 300 zl jako příspěvek na podporu zemědělství, a na provinční státní účtárnu, tj. na kontrolní úřad, bylo pamatováno Částkou 73619 zl. V roce 1841 bylo na Moravě a ve Slezsku 3 886 státních zaměstnanců, z toho připadalo 864 osob na úředníky, 249 osob na praktikanty, 40 osob na diurnisty, 2513 osob na kategorii označovanou jako sluhové, což bylo zejména 1 475 příslušníků pohraniční stráže a 837 příslušníků důchodkové správy a dělníků tabákové továrny v Hodoníně bylo 220; do státní správy byli počítání z toho důvodu, že pěstování a zpracování tabáku bylo státním monopolem. Největší počet úředníků připadal na finanční správu (472), na politickou správu (196) a na kontrolní úřady (84). Ve správě katastru pracovalo 35 úředníků a v policejní správě 13. Z úředníků politické správy jich bylo 70 u Moravskoslezského gubernia, 86 na krajských úřadech a 40 v ostatních orgánech politické správy. Z 64 úředníků a soudců v justiční správě a soudnictví bylo 30 úředníků a soudců apelačního soudu, 29 u zemského soudu a tři u zemských desek. 3.3 Správní vývoj v letech 1850-1918 Nová organizace tentokráte již postátněné veřejné správy vstoupila v platnost 1.1. J S5Q.Az.do tétojdpjbyj^ykonáiía^^^ P1™*-"1" strnmj^imqm^^^ta^j^opf. magistráty měst, aleji* m Státní.útjaiy. ^tVÍflílní r'""* yftjj, pnicir^cy které byly vytvářeny tak, aby se od sebe zásadně nelišily ani rozlohou, ani počtem obyvatel. V každém politickém okrese vzniklo otomt^kcjts^ jich bylo 25_ave Slezsku sedm) jakožto politický úřad první stolice s všeobecnou působností. Do čela každého okresního hejtmanství byl postaven aimmtímtíňäSi Jemuž byl přidán potřebný počet úředníků a jiného personálu. Morava byla v letech J 850-1855JiiÉ^lfina na H^j^ajp.íRmčngifv a OÍomouckýX a' 4idfii^tj|^?w j^zsko, které se "rokem.i850 stajo opět samostatnou správní jednotkou a jeho spojení .s Moravou uskutečněné za Josefa II. bylo odstraněno, nebylo dále děleno na kraje. tffeelství em, sležw'mf^ pře-mSierSTiä'Zemskou vládu v Opave: v Čele se zemským prezidentem. Těžiště politické správy bylo v letech 1850-1855 v krajích, kdežto pravomoci zemí měly být co nejvíce omezovány, takže krajsj^yjády byly ve skutečnosti podřízeny přímo Ministerstvu vnitra, přestože formálně bylo vloženo v instančním pořadí mezi krajskou vládu a Ministerstvo vnitra jako nejvyšší instanci politické správy ještě místodržitelství. Na krajské vlády byly-tak pře- 80 neseny všechny pravomoci zrušeného Moravskoslezského gubernia. "Správní členění Moravy a Slezska v letech 1850-1855 vypadalo takto. Brněnský kraj sestával z 1 196 místních obcí a z okresních hejtmanství Boskovice, Brno, Dačice, Hustopeče, Jihlava, Kyjov, Mikulov, Moravská Třebová, Moravský Krumlov, Nové Město na Moravě, Vyškov a Znojmo. Olomoucký kraj tvořilo 1235 místních obcí a okresní hejtmanství Holešov, Hranice, Kroměříž, Litovel, Místek, Nový Jičín» Olomouc, Rýmařov, Šternberk, Šumperk, Uherské Hradiště, Uherský Brod a Valašské Meziříčí. Slezsko sestávalo z 574 místních obcí a z okresních hejtmanství Bílsko, Frývaldov (Jeseník), Bruntál, Frýdek, Krnov, Opava a Těšín. V některých obzvláště rozsáhlých politických okresech byly zřízeny expozitury okresních hejtmanství: v Břeclavi byla expozitura hustopečského okresního hejtmanství, v Moravských Budějovicích expozitura Okresního hejtmanství Znojmo, ve Starém Městě pod Sněžníkem expozitura šumperského Okresního hejtmanství, v Moravské Ostravě expozitura Okresního hejtmanství v Místku a ve Strážnici expozitura Okresního hejtmanství v Uherském Hradišti. Tato správní organizace spojovaná se jménem ministra vnitra F. Štadióna, která vycházela z toho, že politické okresy musí být většího rozměru, neboř jen tehdy mohou být reprezentací schopnou života, když bude spojeno více obcí společnými zájmy, se však stala značným územním rozsahem politických okresů pro neoabso-lutistický režim přítěží. Dne 12. 5. zahájily „proto činnost nově zřízené smíšené okresní úřadj, které \7k0navaly rovněž působnost okresních solidů a nastoupily na místo dřívějších okresních hejtmanství. Do jejich čela byli postaveni okresní ^představení a jejich působnost se vztahovala ha území tzv. soudního okresu. Na Moravě tak vzniklo 76 a ve Slezsku 22 smíšených okresních úřadů. Morava byla rozdělena do šesti krajů a v sídle každého kraje vznikl Krajský úřad v čele s krajským představeným. 81 BřflWSRyffiy tvořilo 17 okresů s jedním politickým úřadem a s 16 smíšenými okresními úřady, HmaiÍĚký*to*í sestával z 12 okresů tvořených jedním politickým úřadem a 11 smíšenými okresními úřady, JiW«*i*»F*f*Í měl 8 okresů (z toho byl jeden politický úřad a sedm smíšených okresních úřadů), Zmjjygjftsbýkraj se skládal z 9 okresů (z toho byl jpffcn"nniihVin? 'ffittj^ Pgm smíšených okresních úřadů), N^fffpxmský kraj tvořilo 13 okresů (z toho byl jeden politický úřad a 12 smíšených okresních úřadů) a QtoflWHHfyTflfaj měl 17 venkovských okresů a jeden městský okres s jedním politickým úřadem, 16 smíšenými okresními úřady a jedním magistrátem. Ve Slezsku nebyly kraje zřízeny a země byla rozdělena do 22 okresů, z toho byly dva politické úřady, 20 smíšených okresních úřadů a jeden magistrát. Působnost smíšených okresních úřadů se dělila na působnost v politické správě, na působnost v soudních záležitostech a na působnost v záležitostech berních a pokladních. Rrzy se uká7.ala^hyteěnos4-km}skvch úřadů a ty byly: na_ Morayě k 5. 6. 1860 zrušeny, a to v souvislosti s tím, že v letech lOááhitíátí* tivně_^oieno-&.Mara.VQu. s účinností od 15. 11. 1860 byla zrušena Zemská vláda v Opavě, přičemž Slezsko zůstalo v postavení korunní .země a v Opavě byla ponechána nově zřízená instituce zemského hejtmana jako exponovaného člena moravského místodržitelství. Záhy se však ukázala neuváženost této reformy, a to tím spíše, že vzbudila značný odpor v zemi. Rozhodnutím panovníka byla proto opětovně zřízena s působností od 1. 4. 1861 Zemská vláda v Opavě v čele se zemským prezidentem a zhruba se stejnou pravomocí, jakou měl místodržitel a Moravské místodržitelství v Brně. Definitivní organizace politické správy se uskutečnila v roce 1868. V^P^hWHUUHW Zlu- Územní členění Moravy a Slezska v letech 1868-1918 vypadalo takto. Politický okres Soudní okresy s^jmmámňjmiflimňny a za základ územního členění byla vzata organizace z li l T^iflljj" přičemž ale některé velké politické okresybyly rozděleny, takže na Moravě vzniklo 30 a ve Slezsku sedm okresních hejtmanství. Do roku 1907 se počet okresních hejtmanství na Moravě zvýšil na 34 a ve Slezsku na devět. Speciální agendy vykonával na okresním hejtmanství státní okresní lékař, státní veterinář, okresní inženýr a pracovník lesní inspekce. Boskovice Brno-venkov Dačice Hodonín Holešov Hranice Hustopeče Jihlava Kroměříž Kyjov Litovel Mikulov Místek Moravská Ostrava Moravská Třebová Moravské Budějovice Moravský Beroun Moravský Krumlov Nové Město na Mor. Nový Jičín Olomouc-venkov Prostějov Přerov Rýmařov Šternberk Šumperk Tišnov Třebíč Uherské Hradiště Uherský Brod Blansko, Boskovice, Kunštát Brno-venkov, Ivančice, (Tišnov do r. 1896) Dačice (Jemníce do r. 1896), (Slavo-nice od r. 1908), Telč Břeclav, Hodonín, Strážnice Bystřice p. Host., Holešov, (Vizovice do r. 1935) Hranice, Lipník n. Bečvou Hustopeče, Klobouky u Brna, Židlo-chovice Jihlava, (Třešť od r. 1908) (Kojetín do r. 1888), Kroměříž, (Přerov do r. 1877), Zdounky Kyjov, Ždánice Konice, Litovel, (Uničovdo r. 1909) Mikulov (Pohořelice od r. 1901) Frenštát p.Radh., Místek, (Moravská Ostrava dor. 1900) (Moravská Ostrava od r. 1900) Jevíčko, Moravská Třebová, Svitavy (Moravské Budějovice od r. 1896), (Jemnice od r. 1896) (Dvorce od r. 1909), (Město Libavá od r. 1909) Hrotovice, Moravský Krumlov Bystřice n. Pera., Nové Město na Mor., Žďár Fulnek, Nový Jičín, Příbor Olomouc-venkov Plumlov, Prostějov (Kojetín od r. 1877), (Přerov od r. 1877) Rýmařov (Dvorce do r. 1909), (Město Libavá do r. 1909), Šternberk, (Uničov od r. 1909) Staré Město pod Sněžníkem, Šumperk (Tišnov odr. 1896) Náměšť nad Oslavou, Třebíč Napajedla, Uherské Hradiště, Uherský Ostroh, (Zlín v letech 1923-1935) (Bojkovice od r. 1901), Uherský Brod, Valašské Klobouky 82 Valašské Meziříčí Rožnov p. Radh., Valašské Meziříčí, (Vsetín dor. 1909) Velké Meziříčí (Velká Bíteš od r. 1891), Velké Me- ziříčí Vsetín (Vsetín od r. 1909) Vyškov Bučovice, Slavkov, Vyškov Zábřeh Mohelnice, Šilperk (Štíty), Zábřeh Zlín (Vizovice od r. 1935), (Zlín od r. 1935) Znojmo Jaroslavice, (Moravské Budějovice do r. 1896), Vranov n. Dyjí, Znojmo Bílovec (Bílovec od r. 1896), (Klimkovice od r. 1896) Bruntál Bruntál, Horní Benešov, (Vrbno p. Pradědem od r. 1869) Těšín Těšín, Jablunkov Frýdek (Frýdek odr. 1901), (Slezská Ostrava od r. 1904) Fryštat Bohumín, (Frýdek do r. 1901), FryStát Fryvaldov (Jeseník) Fryvaldov (Jeseník), Cukmantl, Ja- vorník, Vidnava Hluíín (Hlučínodr. 1920) Krnov Město Albrechtice, (Jindřichov od r. 1873), Krnov, Osoblaha Opava (Bílovec dor, 1896), (Klimkovice do r. 1896), Odry, Opava, Vítkov Bílsko Bílsko, Skočov, Strumeň Do tohoto rozdělení nebyla pojata statutární města, jejichž počet se ustálil v 60. letech ga Moravě na Šest (Pif"*-. Ilfím—, WŘGfát, Zno-~ jrm 1 íhtmlrý Hraílíčff " Kfwróříž, Mikulov usiloval o zvláštní status marně) a ve Slezsku na tři (Opava, Frýdek a Bílsko). Každé z těchto statutárních měst tvořilo samostatný politický okres a politickou správu zde vykonával v první stolici magistrát města jako kolektivní orgán. vážnou. .Část Rͧy^ri^?L^n?|£.n.é^p^guberriia a bylo nejdůle-žitějším úřadem v zemi, sestávalo v roce 1914 z místodržitele, viceprezidenta, ze čtyř dvorních a devíti místodržitelských řadů (byli to dva zemští zdravotní referenti, zemský lesní inspektor, dva lesní radové, zemský veterinární referent, dva veterinární inspektoři a vrchní cejchovní inspektor). Součástí Moravského místodržitelství byl Úřad pro státní stavební službu v čele s dvorním radou, dále zde byli tři vrchní stavení radové, pět stavebních radů, sedm vrchních inženýrů a osm inženýrů. Mšworjrfttfii vtímehat&wtmnmKnHt- ditólatw* zemská Školní nHJ«,^eiiiitiii"jjJm mní ra&* Zemská^aaáfife^áaú opwcg«gc 111-sk4,tei*WJH> vyvazovánt písemku a Zemská -'--"yji,|e^^ir^m způsobem ^pak i ťoiicejni ředitelství. V čele Zemské vlády v Opavě stál zemský prezident a dále tam byli dva dvorní radové a pět radů zemské vlády (byl to zemský zdravotní referent, zemský zdravotní inspektor, zemský veterinární referent, vrchní lesní rada a zemský lesní inspektor). V čele Úřadu pro státní stavební službu stál vrchní stavební rada a dále tam byli dva stavební radové, vrchní inženýři a inženýři. Zemskému prezidentu byly podřízeny podobné komise jako místodržiteli. Moravským místodržitělem byl od 8. 12.1849 do l-_8ľT860 lm^íJH^o}^f!fí^^^ po jeho odstoupení jím byl jmenován kníže Karel, Lob-kowitz, ten však rezignoval a od 11. 8. do 20. 11. 1860 zastával tento úřad hrabě Antonín Forgách. Do 21. května 1862 byl místodrži tělem hrabě Gustav_ Ignác: Chprinský, potom následovalo 11 místodržitelů, z nichž byl v úřadu nejdéle hrabě Karel Zierotin-Lilgenau (od 15. 2. 1900 do 17. 9. 1906), koncem roku 1906 a v roce 1907 nebyl úřad místodržitele ani jeho zástupce obsazen a teprve od 26. 1. 1908 do 3. 11. 1911 a znovu od 3. 12. 1915 do 30. 10. 1918 byl moravským mís-todržitelem sv. p. KTtPriiUyu^d-Udyiíski. Slezským místodržitelembyTSOr 12. 1849 do 23. 2. 1853 sv. p. Josef Kalchberg, od 23. 2. 1853 následoval sv. p. Antonín Halbhuber, který se stal roku 1854 zemským prezidentem a byl jím do 1. 8.1860 a po něm následoval hrabě Antonín Forgách (od 1. 8. do 20. 11. 1860) jako moravskoslezský místodrži tel. Poté se až do 2. 11.1918 vystřídalo v úřadu zemského prezidenta 13 osob. Vedle státní správy byla vybudována územní samospráva. Její vytvoření si vynutila skutečnost, že yrchnostenská..(pattinii^iá^^ jfcjí až do znížení poddanství byla velmi rozsáhlá, takžeJby bylo nutno zřídit ye^.iifflpžstyíprvoin-stančních státních úřadů. Východiskem byla myšlenka, aby některé úkoly politické a jiné správy byly svěřeny samému občanstvu, které by bylo k tomu účelu organizováno jako veřejné korporace. Počátek byl dán tzv. prozatímním obecním zřízením z března 1849, již 6.4. 1848 vznikl 83 28 Opava, Zemská snemovňa po r. 1900. však při brněnském magistrátu 30 členný reprezentační výbor jako předobraz vytvoření městské samosprávy a výraz odporu občanstva proti dosavadnímu zbyrokratizovanému a v podstatě postátněnému magistrátu. Podobným vývojem procházela za revoluce i některá další města. Volené,, orgány., zteční,samospxáv.^x„áele s obecními starosty začaly vykonávat jednak tzv. přirozenou působnost, jednak v tzv. přenesené působnosti plnily úkoly, které na ně přenášel stát. Po prvních volbách do obcí na počátku 50. let následovalo období neoabsolutismu, takže příští volby se konaly teprve poté, když byl přijat v březnu 1862 rámcový obecní zákon, který byl výsledkem kompromisu mezi vládou, jež chtěla dostat obce pod tuhé jho státního dozoru, s mezi Říšskou radou. V intencích rámcového obecního zákona přijaly obecní zákony moravský a slezský zemský sněm. Vedle místních obcí měly být zřízeny i obce okresní a župní (krajské) a nad tím obce zemské. Zřízení okresních a krajských obcí bylo však jen fakultativní, krajské obce zřízeny nebyly a okresní samospráva se neuskutečnila, přestože příslušné zákony moravský a slezský sněm přijal. V obou zemích je částečně nahradily okresní silniční výbory. Dníhau a zároveň nejyyšší instancí územnLsamQsptávys^^^ Slezsku staly zemské.výÄ,Y^,laer^ nahradily staré stavovské zemské výbory. Zemské výbory byly zároveřt výkonnými orgány zemských sněmů. Působnost obcí se nyní dělila na samostatnou (tu vykonávala obec jako samosprávná korporace) a přenesenou (tu na obec delegoval opět stát, aniž by obci poskytl finanční prostředky na její výkon). Toto členění mělo zásadní význam pro dozor a dohlédací právo na obce: v oboru samostatné působnosti byly obce podřízeny vyšším samosprávným orgánům, tj. zemským výborům, kdežto v oboru přenesení působnosti na ně dohlížely státní úřady. Orgány obecní samosprávy byly obecní vý bory, ty volily ze svého středu obecní představen stvo (jež musilo být nejméně tříčlenné) a obec ního starostu. Volba obecního výboru se koňak zpravidla ve třech volebních sborech, které byl} vytvářeny tak, že rozhodující slovo měla nejzá možnější část občanů, neboť volební právo byle spojeno s daňovým cenzem. Sjezd moravský měst konstatoval roku 190Č neutěšený stav financí valné většiny českých obe na Moravě, což dokládat skutečností, že roki> 1880 musilo vypsat přirážky k přímým danín vyšší než 50 % jen 352 obcí, roku 1906 ale ji/ 1 490 obcí, z toho 47 obcí přes 200 %. Za přičiní; bylo považováno, Že úkoly vložené na obce jal v oboru samostatné, tak i přenesené působnosi jsou velmi rozsáhlé, stát se zbavil velkého bře mene a přesunul je na obce, které je v nadšer, nad dosaženými svobodami a právy ochotně pře vzaly. Stát vzdor všem úkolům nepostoupil obcír žádný ze svých finančních zdrojů. Sjezd rovně jednal o opravě volebního řádu do obcí, a to zavt děním tajného hlasování, přičemž většina obcí s 84 vyslovila pro zřízení čtvrtého volebního sboru, ve kterém by volili buď ti, kteří volí i v ostatních sborech, nebo jen dosavadní nevoliči, neboť „dnešní volební řád nehodí se do tohoto století". Neudrží teln o st volebního řádu do obcí dokládá i skutečnost, že v kvčtnu 1905 v novém statutu udčleném Moravským zemským sněmem městu Brnu přibyl ke třem volebním sborům čtvrtý, v němž měli volební právo kromě do té doby oprávněných voličů všichni občané, kteří dosáhli 24 let věku a bydleli aspoň dva roky dobrovolně v Brně. Čtvrtý volební sbor však vysílal do 57 členného obecního zastupitelstva pouze devět zástupců. Jednou z moravských zvláštností byla existence židovských obcí. Prozatímní obecní zřízení z roku 1849 stanovilo, že samostatnou politickou obcí je zpravidla samostatná katastrální obec, z celkového počtu 51 židovských obcí na Moravě byly ale katastrálními obcemi pouze dvě, a to Bj)skoyicjLaJiaÍ£Šov. Na nátlak místodržitelství se podařilo sloučit se stejnojmennými křesťanskými obcemi jen 25 židovských obcí, i když nález Správního soudního dvora z roku 1877 stanovil, že existence samostatných židovských obcí odporuje zákonu. Jejich spojení se však pro odpor křesťanských obcí neuskutečnilo zejména proto, že židovské obce neměly zpravidla Žádné obecní jmění. Samostatné židovské obce v počtu 26 zanikly na Moravě na základě novely k obecnímu zřízení z roku 1919. Od 1. 6.18.50 začalo působit Zemské finanční ředitelství v Brně a pro ..Slezsko Berní ředitelství j/j3pavě, to vykonávalo správu přímých daní, kdežto nepřímé"daně pro Slezsko spravovalo Zemské finanční ředitelství v Brně, ale jen do roku 1864, kdy bylo Berní ředitelství přeměněno na Finanční ředitelství v Opavě a to se stalo již zemským finančním úřadem pro všechny finanční záležitosti Slezska. Vrchní vedení správy Zemského finančního ředitelství příslušelo mís-todržiteli. Zemské finanční ředitelství bylo druhou instancí ve finančních věcech vůbec, a to ve správě jak přímých, tak i nepřímých daní a ve všech jiných finančních záležitostech a bylo podřízeno Ministerstvu financí. Od 31. 10. 1856 vznikla z dosavadních okresních kamerálních správ čtyři okresní finanční ře- ditelství na Moravě, a to v Brně, Olomouci, Jihlavě a Uherském Hradišti a ve Slezsku v Opavě a Těšíně. Byla to pravidelná první správní instance ve věcech nepřímých daní, poplatků, cel a státních monopolů, správa přímých daní jim nepříslušela. Obě ředitelství ve Slezsku byla v 60. letech zrušena a jejich agendu převzaly finanční inspektoráty. Finančními a správními úřady na úseku přímých daní se stala okresní hejtmanství (v letech 1855-1860 krajské úřady), v nichž byly zřízeny berní referáty s berními inspektory a po-dinspektory. Pomocnými orgány byly berní úřady zřízené v sídlech soudních (berních) okresů. Na činnost komorního prokurátora navazovala Finanční prokuratura v Brně s účelem hájit fiskální zájmy státu a udělovat státním orgánům rady ve finančních záležitostech. Na Moravě vznikly roku 1856 jenom čtyři hlavní celní úřady (v Brně, dva v Uherském Hradišti a v Olomouci), kdežto ve Slezsku to bylo 19 celních úřadů a rovněž zde byí vzhledem k celní hranici s Pruskem velký počet příslušníků finanční stráže. Základní jednotkou státní soudní pravomoci se staly od roku l^ÉÉSftBSřK' Siwdy s působností pro soudní okresy, v letech 1850-1868 to hýly smíšené okresní úřady, druhmi inotnncí se stajyfwwMJni mhn \mjmsfcŕ soudy, označované od roku 1855 jaki*nbwimn.f JUtiUj pi yéstolice (byl to zemský soud v Brně a sedm krajských soudů na Moravě a dva krajské soudy ve Slezsku). Z Ape-lačního soudu se stal Vrchní zemský soud v Brně, od roku 1855 sborový soud druhé stolice. U sborových soudů první a druhé stolice vznikla státní zastupitelství, u některých z nich pak obchodní nebo horní senáty. Pro řešení pracovních sporů byly příslušné živnostenské soudy v Brně, Prostějově, Šumperku, Šternberku a Bíl-sku. Od roku 1849 začalo být vytvářeno četnictvo jako ozbrojený strážní sbor. V Brně vzniklo Zemské četnické velitelství, nižšími složkami byla okresní četnieká velitelství a četnické stanice. Až do vzniku ČSR existovaly jako určitá anomálie moravské enklávy ve Slezsku tvořené 58 obcemi a osadami, z nichž větší byla Osoblaha a Jindřichov. 85 6 TERCIÁRNÍ SFÉRA 6.1 Doprava a spoje plavněné moravské řeky byiy vhoclnd-jako yQdnísejQ jen Mc*rj^X~Bj^va< yorôplay.ha se však provozovala hlavně pouze zjara za vysokého stavu vody. K. Kořistka se zmiňoval o plavení na Moravo, Bečvě a občasně na Svratce, plavení se provozovalo s úspěchem i na Svitavě od Blanska do Brna, které tak bylo zásobováno dřívím z lesů pozořic-kého velkostatku. Otázka regulování moravských řek vystoupila do popředí v 70. a 80. letech 19. století, celá řada řek byla však regulována již od 60. let 18. století (kromě Moravy i Haná a Dyje a rovněž Svratka se Svitavou), neboť záplavami byla postihována některá brněnská předměstí. Regulace Svratky a Svitavy byla započata roku 1847 a většinou byla skončena do roku 1850. V roce 1880 se usnesla olomoucká komora vzhledem na „hroznou povodeň", jíž byla tehdy postižena značná část Moravy a Slezska, požadovat upravení řek. Ztráty způsobené povodní se odhadovaly na více než 3 mil. zl na odepsaných daních a zničených živnostech. Komora se obrátila peticemi na všechna ministerstva, na Říšskou radu a na Moravský zemský sněm stran důrazného upravení všech moravských hlavních a vedlejších řek. V roce 1901Jbj|d_4H^ (velké zásluhy o jeho přijetí měl proL Antonín Smrček z české techniky v Eq.]ě) a jeho provedením bylo pověřeno Ministerstvo obchodu. To zřídilo Ředitelství pro stavbu vodních cest ve Vídni s později přičleněnou expoziturou v Přerově. Podle zákona měl být realizován průpiavuiiexi Dunajem a Odrou a plavební spojení Dunajsko-oderského průplavu s Vislou a dále až ke splavnění trati Dněstru. K zahájení stavby nedošlo a v období přexLprvni světovou válkou nebyUak na Moravě ani jeden kilometr.vodních cest,., po nichž by mohly projíždět větší lodě-. Podle J. Nožičky jsou nejstarší projekt-Dunajsko-oderského kanálu z poloviny 17. sto letí. V roce 1780 podal hodonínský velkoobchoc, nik dřívím návrh, že splavní Moravu od Dunaj, do Olomouce za předpokladu, že mu bude udí lena výsada na plavbu po řece a že vrchnosti v\ budují plavební komory nebo propusti v jezec! Privilegium roku 1785 dostal a za účasti videi ských velkoobchodníků zřídil podle J. Honse jat první u nás akciovou plavební společnost, jer plavební podnik však brzy zanikl. Mnohem zn.. mější se stal návrh Hanky z Hankensteina na v\ tvoření Odersko-dunajského kanálu vyvolaný zn plavami řeky Moravy, který byl publikován koi cem 18. století ve třech vydáních. Společnosti k provozování plavby na řei Moravě vytvořené roku 1807 v Brně se podařih upravit úsek řeky od Děvína proti proudu tak, /< z Hodonína mohly plout do Dunaje čluny s hiv dým uhlím, stavebním dřívím a tabákem. By: to poměrně velké čluny s malým ponorem p: 336-448 q nákladu s posádkou sedmi až devi* mužů. Na zpáteční cestě proti proudu však polít bovaly pět i více dnů, než byly dovlečený koftu z Děvína do Hodonína. Severní dráha císaře Ferdinanda, která spoji: roku 1848 Vídeň"s Haliči a Pruskem,.umlčela nčko)ikjtesetiletí návrhy na výstavbu průpla DmiajrOdra-Labe, takže další návrhy jsou z roku 1870, kdy dala Anglorakouská banka v pracovat technický projekt Dunajsko-oderské průplavu pro lodi o nosnosti 240 t. Projekt h roku 1873 dokončen, banka dostala od vlády kc cesi, ale nejjnosně vysoký rozpočet (náklady v, stavbu kanálu by vyžadovaly asi 50 mil. zl a by by zapotřebí 312 lodí) spolu s krizí propuknuv roku 1873 tento záměr zmařil. Povolení ke stav průplavu odkoupila od banky Společnost Seven dráhy, a tím se zbavila možné konkurence. Nezbytným předpokladem rozvoje dálkové1 obchodu před vynálezem železnice bylo vybuc vání sítě silnic sjízdných po celý rok. Grandió," plán na stavbu obchodních silnic ve Slezsku přt 242 ložil již v letech 1704-1706 Ch. J. Sehierendorff, silnice z Vídně přes Brno a Olomouc do Slezska se však začala budovat teprve roku 1727, k slezské hranici byla ale postavena až za Marie Terezie, když s budováním umělých (císařských, státních, komerčních, poštovních, šoséovaných) jsU-nj,c se započalo teprve v posledních letech vlády Karla VI., a to zejména z ypjensko.ilrategických chiypdů. V důsledku válečných událostí se vsak budování umělých silnic uskutečnilo s větší energií teprve za vlády Josefa II. Bylo .přísně předepsáno, že umělá silnice s kamenným podkladem a s více méně přímým směrem a s šířkou až.716jm a sestoupáním 15 až 20, nanejvýš 2^stupňů, aby nebylo_zarJotřebí přípřeží, má mít uprostřed kamennou vozovku o trousíce 26 cm a řádně klenutou a má být opatřena odvodňovacími propustky a kamennými mosty se zábradlím na svazích. K roku 1791 bylo takovýchto silnic postaveno v Čechách ze státních prostředků na 490 km, na Moravo plných 683 km. Tempo výstavby umělých silnic se podstatně zrychlilo po skončení napoleonských válek a k roku 1822 bylo v Čechách dokončeno již asi 2 400 km císařských silnic a na Moravě a ve Slezsku asi 99tf1cm. Vroče 1848, kdy byla v podstatě výstavba základní sítě umělých silnic skončena, dosáhla v Čechách délky přes 3 800 km a na Moravě a ve Slezsku přes 1 100 km. Tyto komunikace sloužily kromě, yo-JĚÍlsk^cJijLjííi^tóYJiíťh účelů především místní a d^j^ přepravě nákladů. K téjnlajíhiynírn silnicím přistupovala roz-sáhlásíf méně kvalitních zemských, místních a_souES|nJctrrest,Jejichž délka dosáhla v polovině 19. století v Čechách 12 150 km a na Moravě a ve Slezsku 6 500 km. Délka hlavních silnic spravovaných státem činila k roku 1853 v Čechách 3 962 km, na Moravě 800 km a ve Slezsku 331 km a podle M. Hlavačky měly tak české země a zvláště Čechy jednu z nejhustšíeh silničních sítí v celém Rakousku. Předpisy o tom, kdo a jak se má podílet na výstavbě a údržbě silnic, a jaké jsou zdroje silničního fondu, byly na Moravě a ve Slezsku složitější než v Čechách a často se měnily. Výstavba silnic se dála v podstatě ruční i potažnfšimlční Xobjítou^oddatr^ch, později i s příspěvky ma-jitelůpozeinku, a to do vztíalerrrjSlT asi 15 km na obě strany silnice, a pro silniční a technickou agendu vzniklo Silniční ředitelství a od roku 1788 Provinční stavební ředitelství. Později byla obě sloučena ve Spojené provinční stavební a silniční ředitelství v Brně. Roku 1850 se staly silniční záležitosti součástí agendy moravského místodržitelství, popř. Zemské vlády v Opavě. Stále nejdůležit^šímijj^^ byly v první pQräÝinčifLsiÄ voz^ a poštovní a soukromé dosj^iJřy7Zdrojem obživy dost značné části obyvatelsľva zejména kolem státních, ale i soukromých silnic bylo for-manství, a to i na velké vzdálenosti, a poddaní provozovali rovněž přípřežnictvj^gsj.áyjalLs4ií>-tahy kolem dálkovyč^TéšTlTrTabízeli potřebnou přípřež do kopců povozhíkůirt,vezoucím těžké náklady: '"' * / jJáJkpyé .přepravy .zboží...vy-tlačovala jpr-many železnice, i nadále jim však zůstávalo výnosné místní i oblastní povoznietví. Za tohoto stavu se měnily i silniční dopravní prostředky, těžké formanské vozy ustupovaly valníkům, v 80. letech 19. století se objevily na sTlhTcTčh první kryté stěhovací vozy a nízké valníky, tzv. kotláky, pro přepravu mimořádně těžkých nákladů, kotlů, strojů apod. o hmotnosti až 100 q. Rozvozu uhlí sloužily vysokostěnné uhelné vozy. Z formanství se stalo časem zasilatelské (spediční) podnikání. Zasilatelé soustřeďovali do svých skladišť zboží přepravců a předávali je k železniční, silniční a říční dopravě. Používali přitom služeb povoz-níků nebo měli vlastní povozy. Podstatnou součástí jejich činnosti byla mezinárodní přeprava a celní odbavování zásilek. Růst potahové silniční dopravy na střední a krátké vzdálenosti vyvolával tlak na doplnění sítě státních silnic silnicemi nižšího řádu, zejména zmíněnými silnicemi okresními, pro jejichž zřizování a údržbu vznikly v jednotlivých soudních okresech tzv. okresní silniční výbory jako orgány územní samosprávy. K technickému zlepšení stavu silnic začalo být používáno od roku 1880 válců tažených koň-skými potahy Iprvní pjainX^ vyjel řoíof 1895) a dalším pokrokem v silničním stavitelství bylo použiyiíiimaiíadaiiiu:(podle vynálezce Mac Adama), tj. podkladní vrstvy vozovek z u válcovaného drceného štěrku. Zdokonalovaly se cestovní i nákladní povozy, jejichž hmotnost i rychlost se zvyšovala. Vraťme se k budování umělých silnic od tereziánského období, kdy roku 1749 vydala panovnice normu o zachování starých a stavbě nových silnic. Na Moravě byly tehdy jen tři „sku- 243 tečné", tj. umčlé silnice, a to vratislavská, vídeňská a pražská, z nich ale nebyla podle J. Horského ani jedna dostavěna. Jejich budování pokračovalo velmi pomalu a v posledních letech se postavilo ročně jen asi 11 km. V roce 1807 si liboval J. Hazzi, že moravská šosé zasluhují chválu a mají na více místech blahodárné aleje - přísné předpisy o povinném vysazování stromořadí podél těchto silnic na Moravě byly dány opakovaně již nej vyššími reskriply z let 1740, 1752 a 1763 -a pro yšechny české země byl vydán v roce 1837 dekret Spojené dvorské kanceláře o trestech za poškozování stromů a alejí na veřejných cestách, jemuž předcházel dekret téže kanceláře z roku 1804 o postupu při zřizování nových silnic. Podle Hazziho byly již vybudovány všechny hlavní tahy, a to z Vídně přes Mikulov a Brno do Opavy, z Vídně přes Znojmo do Prahy, z Brna do Jihlavy, z Brna do Svitav, z Brna přes Hodonín do Uher, nedokončeny byly silnice z Brna do Znojma a z Olomouce do Lipníka nad Bečvou. Postranní cesty však byly podle svědectví téhož autora ještě horší než ve většině ostatních zemí, byly téměř nesjízdné, zvláště v době dešťů, protože větší část byla kamenitá nebo velmi hlinitá. V tereziánském období bylo kromě pražské a vídeňské silnice rozestavěno ještě dalších pět silnic, nejdále byla silnice znojemská, dále slezská (kde byly podceněny nároky v úseku přes Jeseníky), dědicem staré jesenické cesty se stala tzv. dvorecká silnice z Olomouce do Opavy s odbočkou do Bruntálu a dále do Nisy a ztrátou Slezska a získáním Haliče se přeneslo těžiště na tzv. haličskou silnici vybudovanou v 80. letech 18. století a vedoucí z Olomouce přes Lipník nad Bečvou, Hranice, Nový Jičín, Příbor a Místek do Těšína. Dále to byla silnice náměšťská a dačická odbočující u Lilohoře od pražské silnice a směřující odtud na Jindřichův Hradec a České Budějovice. Za sedmileté války přibylo jenom asi 22 km nových silnic. Po válce se roku 1762 obnovily práce především na pražské silnici, která byla dokončena stejně jako slezská silnice roku 1770. Hladových let 1772-1773 se využilo k mimořádným pracem na silnicích, jejichž celková délka ale dosáhla jen 265 km, z toho šestina již vyžadovala opravu. Josef II. naléhal na urychlení staveb a 150 km haličské silnice z Olomouce do Bílska bylo postaveno za pouhých pět let a byla dostavěna silnice meziříčská rovněž o délce 150 km a část silnice uherské (slavkovské). Podle J. Hůr- ského se postavilo za Josefa II. celkem asi 303 km silnic, což byla rychlost ve srovnání s předtere-ziánským obdobím asi čtyřnásobná. Z prvořadých silnic vyloučil Josef II. silnici náměšťskou, severní úsek slezské silnice a celou silnici slezsko-haličskou, k doplnění moravské silniční sítě pak přikázal postavit šest nových silnic. Byla to hlavní poštovní a komerční silnice od moravských hranic u Frýdku přes Těšín do Bílska na hranice s Haliči. Po jejím dokončení měla být vybudována komerční silnice do Uher vycházející z frýdecké silnice a vedoucí do Jablun-kova. Třetí byla silnice vycházející z Olomouce a vedoucí přes Hranice, Nový Jičín a Příbor do Frýdku a Haliče. Další silnice vedla z Brna přes Velké Meziříčí do Jihlavy až do vyústění silnice z Vídně do Prahy, a to místo opuštěné poštovní silnice přes Třebíč a Stonařov do Jihlavy. Dále to byla nová již zmiňovaná silnice z Brna do Uher a zbytek černohorské silnice. V letech 1797-1802 byla stavěna jablunkovská silnice z Těšína přes Jablunkov a Mosty směrem do Uher na Žilinu a byla obnovena stavba moravskoostravské silnice z Opavy přes Ostravu, Těšín a Bílsko na hranice Haliče (stavba byla zahájena roku 1775, roku 1777 byla přerušena a roku 1804 dokončena). V letech 1804-1811 byla budována lechovická silnice z Brna přes Znojmo do Lechovic v délce 38 km a poté třebov-ská silnice z Olomouce pres Litovel, Mohelnici a Svitavy do Čech. V letech 1826-1830 byla vybudována krnovská silnice spojující Lvov a Krakov přes Bílsko, Těšín, Opavu, Krnov s Vratislaví. Velmi důležitá měla být \iy .m"ray4íá -^av^v^ silnir'*, ktej^s^oviteŔtwiko-a Polsko s Néme^toim-Jejj si&ybu (stejně jako stavbu některých dalších silnic) převzali Kleinové, do konce listopadu lji4J bylo dokončeno asi 95 km a králce nato byla celá moravská část hotova. Na léto silnici měli velký zájem moravští stavové, kteří se zavázali postavil na svůj náklad úsek mezi Opavou a Jablonným nad Orlicí v Čechách (od Jablonného dostala silnice název) přes Slezsko a severní Moravu v pokud možno nejpřímčjší linii. Než se všaknováiib-chodní cesta dobudovala, převzaly její úlohu že leznitej a to Severní dráha i Olomoucko-pražsk; dráha. Další z budovaných silnic byla stará poštov ská silnice z Lomnice na Rýmařovsku přes Brun tál a Cukmalt (Zlaté Hory) na pruskou hranici 244 Šlo o úsek v délce 72 km (z celkového počtu I 390 km) a silnice patřila před stavbou železnice z Terstu do severní Evropy mezi nejdůležitější v monarchii, neboť šlo o nejkratší spojení Jadranu s Baltem přes Terst, Vídeň, Brno, Vratislav a Gdaňsk. Roku 1843 byla dokončena její přestavba na šoséovanou silnici. Další byla již uvedená uherská neboli slavkovská silnice z Brna přes Slavkov, Hodonín, Holíč a odtud do Bratislavy. Posléze v letech 1840-1841 byla postavena silnice pojmenovaná podle Pustých Jakartic. Byla to Šoséovaná, těžko sjízdná trať z Opavy na pruskou hranici. K roku 1843 došlo k rozšíření silniční sítě o sUniťj^y. VTťTrjg jímž býTy~pravomoci týkající se železnic vyčleněny z působnosti Ministerstva obchodu, kam do té doby náležely. 6.2 Obchod Stav obchodu na Moravě a ve Slezsku byl v polovině 18. století považován podle F. A. Slavíka za značně špatný a udržoval se v důsledku chudoby, válečných událostí, dluhů a nedostatku peněz v málokterém městě. Na severní Moravě k tomu přistupovala ztráta Slezska, v němž byl obchod s Moravou zakázán (zejména obilní) a cena některých polotovarů (zvláště příze potřebné pro tkalce) se značně zvýšila. Monarchie rovněž pociťovala ztrátu nejdůležitějšího obchodního centra, jakým byla Vratislav, za nich se marně hledala náhrada. Jako příčina úpadku obchodu se v polovině 18. století uváděli židé, když pouze v,moravských královských městech, kde se židé nesměli usazovat, se obchod držel v křesťanských rukou. Nejlépe se vedlo křesťanskému obchodu v-Brně a jOlpmouci, kde byly úřadyt sídlila zde Šlechta