LHOTA 572
sporech z trestu přeložen Jaroměře. 1868 byl na vlastní žádost penzionován. Po odchodu ze státní služby se ujal právního zastupitelství velkostatku ve Smiřicích. Poslední léta žil v Miletíné, obíral se historií regionu a rodného města (spis Miletin nad Bystrici, 1891).
Ve třicátých letech 19. stol. patřil k činorodé romantické generaci, která vnášela pohyb do národního života. Přispíval do různých časopisů (Jindy a nyní, Čechoslav, Květy, Česká včela), v nichž publikoval rané básně a hlavně povídky. Později psal regionalistické a právnické stati. Po 1848 ztratil v české společnosti kredit pro své prorakouské postoje a loajalitu k bachovskému režimu (vystupoval např. proti šíření Havlíčkových spisů).
Divadlu se věnoval za pobytu v Hradci Králové. Podílel se na činnosti místních ochotníků řízených V. K. Klicperou a podával o ni zprávy do Květů. Hrál v českých i německých představeních. Také jeho dramatická tvorba je spjata s aktivitou hradeckých ochotníků, kteří 1841 uvedli jeho veselohru Vyzvedač. Zobrazovala život v českém maloměstě na česko-pruském pomezí a v hraničním ležení pruské armády ve dnech oboustranných válečných příprav, které k radosti domácích obyvatel i pruských vojáků nevyústí ve válečný konflikt. Obě dějiště spíná milostný vztah Růženy, neteře ředitele školy v českém městečku, a kupeckého syna Stanislava Běleckého, bývalého důchodního písaře, který z odporu k šosáckému inteligentovi emigroval. Domů se vrací teprve poté, kdy pozice lidí, proti nimž revoltoval, byla - i jeho zásluhou - otřesena. L. tu vytvořil aktuální typ romantického vzdělance nesouhlasícího s domácími poměry. Jeho protějškem je pomezní obchodník, Němec Klokoč, který utekl z Pruska do Čech, kde po léta těžce hájí existenci. Obě postavy lze považovat za první pokus zobrazit v českém dramatu problematiku emigrace, dosud připomínanou pouze v historických hrách J. N. Štěpánka či F. Turínského. Mezi hrami ze současnosti, o něž ve třicátých letech celkem neúspěšně usilovali příslušníci mladé umělecké generace, zaujímá Vyzvedač-spolu s Tylovou Fidlovačkou - významné místo. Hra vymykající se svobodomyslnými
názory z běžné produkce byla cenzurou zakazována. L. napsal ještě blíže neznámou veselohru Na venkově (nezachována) a patrně nedokončil historickou hru na námět pověsti z Miletínska Slib a láska (dochovaný fragment 1841). V rukopisných, dnes nezvěstných, me-moárech O sobě zachytil mj. režijní činnost Klicperovu.
PSEUDONYMY
Čechomi) Bystrický, Jan Květoslav Bystrický, Květoslav, Květoslav Bystrický, Květoslav Vlastenecký
HRA
VvzvěJač; ochotn. Hradec Králové 1841. t. Jičín 1842.
PRAMENY A LITERATURA F. L. Vorbes, ref. Vyzvedač, Květy 8, 1841, s. 127; A. Grund: 2 jičínských vzpomínek J. N. L., in Památník státního čs. gymnasia F. Lepaře v Jičíně, 1933, s. 134-140; F. Černý: Klicpera režíruje, in program RDZN 1953, č. 5, s. 6n.; J. Benýšková, F. Vích: Literární Hradec Králově, Hradec Králové 1994, s. 94. ■ Jungmann, LČL, Rieger, Olto
fč
Arnoštka LIB1CKÁ
* 19.2. 1837 Humpolec t 1. 12. 1893 Světlá nad Sázavou
Herečka, divadelní ředitelka.
VI. jm. Ernestine Nápravníková. Jako pseudonym zvolila příjmení porodní báby. Narození uváděno dosud chybně 28. 2. 1837, úmrtí 30. 11. 1893. - Pocházela z rodiny humpoleckého kupce. Divadlo hrála už ve dvanácti letech s ochotníky v rodném městě, znovu po návratu z Vídně, kde byla na vychování a kde často navštěvovala divadelní představení. V Praze, kam se rodina 1858 přestěhovala, se L. ujala herečka H. Wiedermannová [M. Do-lejšová] a připravila ji ke zkušebním vystoupením ve StD, jimiž se 1859 ucházela o angažmá. Její výkony byly příznivě hodnoceny, ale přijata nebyla, neboť ředitel Thomé nehodlal rozšiřovat český soubor. Odešla na venkov a působila tři roky u kočujících společností. Nejprve u J. Kullase (1859, za vedení J. Stan-dery), na přelomu 1859/60 nastoupila spolu
573
LIBICKÁ
I
li f
s K. Polákem v Hradci Králové k německému řediteli K. F. Knispelovi, který občas dával česká predstavení. V únoru 1861 se s Polákem vrátila ke Kullasovi, v říjnu přestoupila k 1. Siegemu do Českých Budějovic. Počátkem 1862 se stala členkou českého souboru StD, rozširovaného v době příprav na otevření PD (listopad 1862). Již o Velikonocích 1865 však PD opustila. K ohlasovanému nástupu do nemeckého divadla v Olomouci na podzim 1865 asi nedošlo. V té době byla stižena těžkým onemocněním hlasivek, podrobila se operačnímu zákroku ve Vídni, který nebyl úspěšný, hereckou kariéru proto musela ukončit. Nějaký čas žila u příbuzných v Praze. 1871 získala koncesi pro Čechy i Moravu a založila společnost, kterou provozovala až do své smrti, vyjma 1883-84, kdy pracovala jako garderobiér-ka v ND. Teprve v pozdním věku se provdala za herce Josefa Reimera, režiséra a jednu dobu též artistického správce své společnosti. Zemřela na zápal plic ve Světlen. Sázavou a byla pohřbena na tamním hřbitově.
Mladší bratr Robert Nápravník (1839-77), který se stal advokátem, překládal francouzské divadelní hry.
Přirozené herecké dispozice L. pro obor tragických milovnic a heroin, příjemný hlas i atraktivní zjev byly příznivě hodnoceny už při jejích prvních vystoupeních (zvláště v tit. roli Kleistovy Katynky Heilbronské). U Kul-lasovy společnosti začínající nadaná herečka rázem vstoupila mezi nejlepší a nejoblíbeněj-ší členy, byla oceňována za přirozenost projevu a mocný jevištní účin. Ztělesnila tu řadu velkých rolí, v nichž později oslňovala i na pražské scéně (Schillerova Marie Stuartovna, Kolárova Magelona, Mosenthalova Debora, Shakespearova Julie aj.). S Kulla^ovoii družinou se v srpnu a září 1861 znovu představila pražskému publiku při štaci na Smíchově V Eggenberku (mj. v tit. rolích Halmový Griseldy a Schillerovy Marie Stuartovny). Ve StD se zařadila mezi přední české herečky, uplatňovala se v postavách Shakespearových, ve hrách německých romantiků a v soudobých českých dramatech. Postupně rozšiřovala rejstřík rolí o další sentimentální milovnice,
jejichž citová hnutí dokázala vyjádřit a odstínit jemnými nuancemi (Jane Eyrová, Ch. Birch--Pfěifferová dle C. Bell: Sirotek lowoodský), zdařile se zhostila i rolí veseloherních. Jistým handicapem byl slabší hlas, jímž obtížně zvládala rozlehlý prostor StD; svůj hlasový projev dokázala odstíněně modulovat, ale ve vypjatých polohách hlas nepřirozeně přepínala. Její jevištní mluva trpěla určitou nevyrovnaností: Perfektní výslovnost střídala někdy málo srozumitelná, překotná řeč. Kritika jí občas vytýkala chladné, až stereotypní podání vášnivých partií a nedostatek ohnivosti, zkratkovité a nelogicky rychlé přechody z citově vypjatých scén do neutrálního konverzačního tónu. U nejlepších výkonů bývala zdůrazňována její schopnost měnit, působivě temporytmus (promyšlená práce s uměleckými pauzami"). Patřila k nim i obdivovaná Ofélie v Hamletovi, obzvláště dojemná a pravdivá ve scénách šílenství. L. byla ve StD neustále porovnávána s vynikající tragédkou A. Kolárovou, která předčasně ukončila hereckou dráhu a po níž některé role přebírala. Když byla pro stejný obor 1863 angažována mladší O. Malá (některé role alternovaly), znamenala pro L. tvrdou konkurenci. Nejisté postavení v souboru ji patrně přimělo k odchodu z PD. Na pražské scéně nicméně spoluutvářela herectví druhé linie českého divadelního romantismu, kterou po Tylově odchodu formoval J. J. Kolár.
Jako ředitelka neměla velké umělecké ambice, pro divadelní podnikání zřejmě postrádala i organizační předpoklady. Podle sporadických zpráv regionálního tisku u své společnosti hrála a byla obvykle hodnocena jako jedna z nejlepších. Objížděla menší místa (Kardašova Řečicc, Hluboká, Mirovice, Český Brod, Roudnice, Telč, Podivín, Příbor, Rožnov p. Radhoštěm, Moravská Ostrava aj.), kde se představení často odbývala na jevištích v hostincích. Výjimečný byl zájezd do slovenské Skalice (říjen-prosinec 1875), neboť pobyt českých společnosti v Uhrách byl zapovězen: po úředním zákroku se musela vrátit do českých zemí. Uváděla povětšině tradiční repertoár se silným zastoupením překladové dramatiky. Vedle osvědčených a oblíbených
LIB1CKÁ
574
575
LIEBICH
kusů Nestroyových, Raupachových, Gôrnero-vých či Ch. Birch-Pfeifferové dávala hry Tylovy a Štěpánkovy, občas Kolárovu Moniku či Schillerovy Loupežníky, Soubor tvořilo osm až dvanáct herců. Zpočátku v něm působili J. Biederman (zároveň režisér) s manželkou, J. a A. Faltysovi, H.aM. Grunertovi, F. Krumlovský a manželé Turnovští, v druhé polovině sedmdesátých let V. a A. Burianovi, J. Hurt, V. Sýbert, E. Šuma, manželé V. a M. Vilímkovi, koncem osmdesátých let A. Brázda, A. Janovský, manželé B. a M. Sodomovi. L. se záhy dostala do finančních potíží, hercům často neplatila smluvené gáže a podnik se zařadil mezi malé, nevýrazné a zproletarizované soubory. Po obnovení společnosti (1884) svěřovala vedení hercům: A. Merhautovi (1884), J. Schneedorferovi (1885), A. Betkovi (1885 až 1887, tehdy na repertoáru mj. Vrchlického Exulanti, Šubertův Jan Výrova, Štolbovo Vodní družstvo), R. Růžičkovi (1887), B. Sodomovi (1888) aj., kteří podnik fakticky vedli, a mívala proto oplétačky s úřady, 1885 jí byla koncese dokonce odňata.
ROLE StD
Katynka (H. v. Kleist: Katynka Heilbronská aneb Zkoušení ohněm), Jitka (K. E. Ebert: Břetislav a Jitka), Preciosa (P. A. Wolff, h. C. M. v. Weber: Preciosa, spanilé děvče cikánské, i Kullasova spol. 1859)-vše j. h. 1859, Kullasova spol.
Klára (K. A. Gorner: Manžel bez ženy, otec bez dítěte), Jane Eyrová (Ch. Birch-PfeiÍTerová dle C. Bell: Sirotek lowoodský), Maritana (Duma-noir, A. Dennery: Don César de Bazano), Krištof (K. Blum dle franc: Krištof a Renata), Verunka (Ch. Birch-Pfeifferová dle G. Sand: Diblík, šotek z hor), Marie (F. Kaiser: Krejčí co lékař), Oriselda (F. Halm: Griselda), Genovefa (Kreizinger: Geno-vefa), Marie ze Staufenbachu (A. Dumas st.: Hrabě Herman), Parthenie (F. Halm: Syn pouště), Cilka (F. Kaiser: Paní hospodská), Julie (W. Shakespeare: Romeo a Julie, i StD 1862) - 1859; Mathilda (R. Benedix: Vězeni), Jan (V. K. Klicpera: Jan za chrta dán), Doris Quinaultová (A. E. Brachvogel: Narcis, i StD 1862), Magelona (J. J. Kolár: Don César a spanilá Magelona, i PD 1864), Debora (S. H. Mosenthal: Debora, i PD 1864)- 1860; Luisa (F. Schiller: Ouklady a láska, i StD 1862), Marie
Stuartovna (týž: Marie Stuartovna, i StD 1862, PD 1863), Emilie (J. K. Tyl: Bankrotář a kramářka, i StD 1862, PD 1864), Celie (F. X. Told, h. A. E. Titl: Čarovný závoj aneb Malíř, víla a hospodská) - I861. Knispelova spol.
Preciosa (P A. Wolff: Preciosa, něm.), Julie (R. Ge-
née: Hraje si na vdanou) - 1860.
StD
Juta (G. Pfleger Moravský: Boleslav Ryšavý), Do-rimena (Moliěre: Sňatek z násilí), Eva (J. R. Plan-ché, ú, L. W. Both: Karla XII. navráceni se do vlasti aneb Obležení Stralsundu), Amálie (F. Schiller: Loupežníci, i PD 1863), Rosina (N. Fournier, H.-H. Meyer: Při piquetu, i PD 1863), Markéta (J. W. Goethe: Faust), Lady Percy (W. Shakespeare: Král Jindřich IV), Juro (F. Kaiser: Drátenik aneb Deset tisíc zlatých), Královna (V. Hugo: Ruv Blas, i PD 1862), Rozárka (J. K. Tyl: Pražská děvečka a venkovský' tovaryš aneb Paličova dcera, i PD 1863), Leonora (F. Schiller: Fiesco), Desdemona (W. Shakespeare: Othello, mouřenín benátský). Porcie (týž: Kupec benátský, i PD 1863), Jarmila (F. B. Mikovec: Záhuba rodu Přemyslovského, i PD 1863), Olga (E. Raupach: Nevolnici aneb Isidor a Olga), Lady Milfordová (F Schiller: Ouklady a láska, i PD 1863), Monika (J. J. Kolár: Monika, i PD 1864), Marie (J. W. Goethe: Gótz z Berlichingů. rytíř s železnou pěstí) - 1862. PD
Julie (R. Benedix: Žárliví), Eleonora (E. Scribe, E. Legouvé: Povídky královny navarské), Kunhuta (S. K. Macháček: Závis Vítkovec, pán z Růže), Spokojenost (F. Raimund: Dívka z čarovných krajů aneb Sedlák milionář), Judita (V. K. Klicpera: Staročeský- soud aneb Židovka), Jitka (V. Hálek: Závis z Falkenštejna) - 1862; Ofelie (W. Shakespeare: Hamlet, princ dánský'), Marie Lipinská (K. Gutzkow: Srdce a svět). Paní Krajková (J. Ne-stroy: Chce mít švandu aneb Kupečtí mládenci v hlavním městě), Paulina (H. de Balzac: Macecha). Kněžna Eholi (F Schiller: Don Car/os. infant španělský), Fulvia (V. Hálek: Cati/ina), Cecílie (V. Sardou: Mnoho přátel naše škoda). Bian-ca (W. Shakespeare: Zkroceni zlé ženy), Marie (J. W. Goethe: Clavigo), Šelma (Ch. Birch-Pfeifferová dle F. Bremerové: Matka a syn), Eufrozi-na (V. Hálek: Carevič Alexej), Anna (W. Shakespeare: Život a smrt krále Richarda Třetího), Judita (K. Gutzkow: Uriel Akosta), Regan (W. Shakespeare: Král Lear), Božena z Proseče (G. Freytag: Den před volbou aneb Journaíisté), Donna Isaura (E. Raupach: Škola života aneb Princezna žebráckou) - 1863; Marina (F. B. Mikovec: Dimitri
1
Ivanovic), Naděje (F. Raimund: Diamant krále duchů), Portia (W. Shakespeare: Julius Casar), Marie Tudorova (V. Hugo: Královna a její mi-lostník), Markýza de Rio-Vclez (O. Feuillet: Mont-joye), Monika (S. H. Mosenthal: Svatojanský dvůr aneb Selka a palic), Hraběnka Orsina (G. E. Les-sřng: Emilie Galotti), Markýza de Pompadour (A. E. Brachvogel: Narcis), Julie (F. Schiller: Fiesco), Štěstěna (J. Nestroy: Zlý duch Lumpacivaga-bundus)-\%M. Spol. A. Libické
Morana (V. K.. Klicpera: Jan za chrla dán)   1880.
PRAMENY A LITERATURA SOA Třeboň: Sbírka matrik, Humpolec 5, matrika narozených 1822-1838, s. 230, obr. 60. NA: fond PM 1871-1880, kart. 1244, sign. 8/6/15/12; 1881-1890, kart. 1695, sign. 8/6/11/1 [koncese]. SOA Zá-mrsk: Sbírka matrik, Světlá n. Sáz. 29, matrika zemřelých 1858-1913, fol. 216. »J.N. [Neruda]: České divadlo, Zábavné listy [1], 1859, s. 239 [odchod ze StD]; Lumíra, 1859, s. 259 [Katynka Heilbron-ská], 452 [Jitka, Břetislav a Jitka], 573 [Preciosa], 1054, 1124 [u Kullase, Jindř. Hradec]; tamtéž 10, 1860, s. 23, 47, 215 [u Kullase, Tábor], 262. 335, 360 [u Kullase, Klatovy]; A [J. Neruda]: Ředitelka slečna A. L. vypravuje, Národní listy 14. a 16. 12. 1880 -> České divadlo VI, 1973; Národní listy 2. 12. 1893 [úmrtí]; J. L. Turnovský: Nové rovy české, Osvěta 24, 1894, s. 176; Sirius: Pohaslé hvězdy, Divadlo 3, 1904/05, s. 21 ln.; nesign.: Umělecká pouť na herecké káře, tamtéž 6, 1906/07, s. 293n., 320n.; O. Sklenářová-Malá: Z mých vzpomínek, 1912, s. 51 n.; V. Stein Táborský: Dějiny venkovských divadelních společností, 1930, s. 120-122; V. Vydra: Má pouť životem a uměním, 1948, s. 97n.; J. Šácha: Dějiny kočovných divadelních společnosti na Moravě v druhé polovině XIX. století, dis., FF MU 1953, s. 186-202; J. Knap: Umělcově na pouti, 1961, s. 28-30, 32, 50, 83-85, 194, 223; DČD 111; L. Čavojský, V. Štefko: Slovenské ochotnické divadlo 1830-1980, Bratislava 1983, s. 75; P. Marek: České kočovné divadelní společnosti na Vyskovsku v 60. a 70. letech 19. století, Zpravodaj Muzea Vyškovská, 1989, s. 27n. ■ NDp; Buchner, PD-rep
Johann Karl LIEBICH
* 5. 8. 1773 Mainz (Německo) t 21. 12. 1816 Praha
Divadelní ředitel, herec a režisér.
Druhé křest. jm. psáno též Carl. - Divadelní dráhu nastoupil v Pasově, kam se jeho rodina přestěhovala a kde se otec stal 1788 tanečním mistrem. Na tamní škole absolvoval filozofií a při představení na závěr školního roku poprvé vynikl jako herec. Podle otcova přání měl studovat práva nebo teologii, ale toužil po herecké dráze. Na radu herce A. Schopfa, s nímž se seznámil po jeho příchodu do Pasová I 791, tento záměr zprvu odložil a začal studovat práva. Když společnost A. Rollanda přišla o herce Schrotta, bylo mu nabídnuto angažmá a kníže biskup Franz Anton Auersperg mu svou přímluvou zajistil otcovský souhlas. L. nastoupil jako herec s ročním platem 400 zl. u pasovské dvorní společnosti, jejíž vedeni převzal A. Schopf. Po smrti knížete biskupa 1794 byla společnost rozpuštěna a L. strávil několik let u cestujících družin. Odjel do Lublaně k A. Rollandovi, s nímž hrál i v Idrii (1794), po jeho krachu u Ph. Menningera v Dolních Rakousích (1794) a krátce u ředitele Vanini-ho v Lublani, 1795/96 úspěšně u A. Kurze v Klagenfurtu. Po ukončeni tamního divadelního provozu, způsobeném vpádem Francouzů 1796, se uchytil znovu v Lublani (soubor vedl místní hostinský), když válka zasáhla i tam, pobýval v Lublani a Villachu, odkud se 1797 vrátil do Pasová. 1798 jej A. Schopf přivedl s sebou do Prahy k řediteli D. Guardasonimu jako herce a posléze jej ustanovil režisérem. 31. 12. 1803 se L. oženil s herečkou Johannou Wimmerovou. Po smrti Guardasoniho 1806 se stal nájemcem a ředitelem StD, do 1811 též divadla na Malé Straně, disponujícího čes-ko-německým souborem Vlastenského divadla. Ve funkci si vedl mimořádně úspěšně až do své smrti. StD se s ním rozloučilo smuteční slavností 17. 1. 1817. Nájem a ředitelství převzala jeho vdova.
Debutoval v roli hraběte Appianiho (Les-sing: Emilia Galotti) a u Schopfa byl nejprve angažován pro hrdinský obor. Postupně však v jeho repertoáru získávaly převahu charakterní role něžných a jemně komických otců ve veselohrách, měšťanských rodinných dramatech i ve fraškách; v tomto oboru podával své nejlepší výkony. Stal se jednou z hlavních