JOSEF JIŘÍ KOLÁR: MONIKA. VAD EL N1 KNIHO VN A MÁJE er: Muse. -ois de Curel yd. 5 Kč. .4 Kč. Kč- d MONIKA. DIVADELNÍ KNIHOVNA „MÁJE". SVAZEK 104. JOSEF JIŘÍ KOLÁR MONIKA. TRAGEDIE VE TŘECH JEDNÁNÍCH. riDM 19 2 7 NAKLADATELSKÉ DRUŽSTVO MÁJE, ČESKÁ AKCIOVÁ SPOLEČNOST V PRAZE. OSOBY: Věrnosta z Adlaru, císařský .komorník a nejvyšší sudí království Českého. Odolán Pětiburský, jeho poboční syn, vrchník jízdeckého pluku a velitel na Decine. Beneš z Lubna, důstojník, jeho přítel. Lambert, vypovězenec z Čech. Ondřej, jeho služebník. Monika. Hypolit, její bratr. Spiridion, starý polesný. Bohulib Rokos, správce zpustlého zámku na pomezí česikém. Kilián, 1 Bartoš, | čeledínové. Jeník, i Justin ze Stráže, důstojník. Písař. Důstojníci. Sloužící. Stráže. Děj za času třicetileté války v Cechách. JEDNÁNI PRVNÍ Starobylá síň. Uprostřed krovu visí svítilna. Na levo ve stěně tajné dvéře. Vzadu hlavní vchod; na pravo stranou komnata. Slyšeti viohr a bouřku. Výstup 1. Lambert sedí u stolu zamyšlen, maje hlavu podepřenu o ruku. Ondřej. Ondřej: Tak pak se upokojte, mikxstpane! Lambert: Panství? milost? Co, starce, blekotáš? I ty slovem obojetným mou útrobu nazíráš — snad jsi již se unavil ve službě přátelského ochotenství. — Panství! milost! Ach, Ondřeji! panství jsem odvykl. Dvanáctileté vyhuanství mou hrdost sklátilo, a milost — milost zapřít mě naučil nepřítel můj. Ó Kláro má! (Zastře si hode stu č tvář.) Ondřej: Můj drahý pane, příliš se hřížíte v tůň strastí minulých. Vždyť máte ještě dítky — Lambert (vzdychne). Ondřej: Dvanáct let to těžké břímě kletby již vlečete — vyloučen z vlasti, dvanácte let duchem velestatným napájel jste se z číše trapné zkušenosti; s kamennou tváří, s okem bez slzí hloubal jste v jizvách bolů minulých — a nyní. 5 na prahu smrti, starý, slabý kmet — tof věru k smíchu — se zoufalstvím chcete se potýkat. Lambert: Ó směj se, směj se, starce! Osud mine stíhal jak na honbě pes plachou stíhá zvěř; osud mne ranil do srdce, do srdce to horoucího pro vlast — as hrdým vědomím upnul jsem zraky své na ránu palčivou, v té naději, že z prolité mé krve, z pobitých životů rekovných mučedníků nový vypučí květ, že opět vzejde dennice blahodaďoucího míru vlasti ztrýzněné; to doufání mne udrželo nad hlubinou, a klidně po dráze bídy jsem se s bídou veď. Ondřej: A nyní —? Lambert: Zklamala mne naděge. Ondřej: Ó mluvte, mluvte, úlevy si přejte!! Přetrhněte to trapné mlčení a svěřte se mii! Lambert: Přehořká slza se rni v oku třese, kdy na to pomyslím. Ach, Ondřeji, je to již stará kronika. Vždyť znáš< osudné cesty mého života. Ondřej (poněkud úzkostlivě): Výsledek však nynější svojí cesty tajíte přede mnou. Vzpomeňte jen — mne zanechav zde, samojediný spěchal s vítěznými Sasy k Praze; vesel jste putoval, s nadějnou myslí — 6 Lambert: Ó, starce! naděje mne zklamala. Bylo to krásné, blahé okamžení, kdy mne u vyhnanství překvapila ta zpráva radostná, že Sasíci své vítězné prapory v Čechách vzpřímili a že mi otevřena cesta k domovu. Kvapem pověčné lásky k vlasti své spěchám v zem milenou, a kamkoli hledím, ač všudy zhouba jen své rámě vypnula, přec libý jarní vznik a potěchu probouzí v duši mé vzdiuch plání oteckých. Hledám, chodím od domu k domu, pátrám po choti a synu, po- dceři milené, nedočkavou mé srdce bije touhou, lásky otcovské proudem zchvácené; na hrdlo choti své, v svých dítek náruč ubíhám v každé době duchem, svým — a kde se octnu? Na hrobech svých přátel — o choti, o dětech niikde památky, (s udušeným pláčem) a jméno mé, to slavné jméno, nalézám přibito na šibenici! Ondřej: Věčný bože! Lambert (po přestávce): Ó kdož by poznal v té mé podobě potomka slavných Kolonu Felseokých, v mému oděvu dědice statků knížecích, v tom zapadlém, potuchlém oku větev praotců důstojných! Kdož by se domníval z mé tváře vybledlé, vyhladovělé, že jsem býval pánem, jenž druhdy na tisíce manů častoval?— 7 Nevinně zahuben a vešken zmařený, padám: zoufalství v náruč vražednou. Boha jsem znal, boha jsem miloval, kdy štěstí milé na mne se usmálo; boha jsem znal, boha jsem miloval, kdy mne i ruka sklátila krutého osudu, — teď však jsem' již se unavil v dlouhém čeikání svém — můj běh jest vykonán. Ondřej: Co chcete počít? Lambert (trpce): Počít? Což mohu já počít? Nehodou, bídou spoutaný jseni slab a neznám činu, leč v utrpení. Kdyby však... ó nebeská myšlenko! .. Dřív nežli zahynu, než vypustím utrýzněného ducha — jediný čin chtěl vykonat. A přisáimbůh! všecku svou slabou sílu na to odhodlám, bych jej vypátral — zhoubce mého blaha, bych jej uchvátil a jak štvaný, vzteklý pes abych jej pokousal, jenž na mne uvalil tu nebetyčnou boru neskonalé bídy! Ondřej: Jef vyšší soud, a trestu vykonání nenáleží slabému člověku. Co vám na ústa klade zoufanlivá msta, toho nechť se střeží skutek prchlivý! Ô upokojte se! Dlouho jste s osudem již bojoval, jen mužně vytrvejte, tím ho buď získáte, buď unavíte. Lambert: Ó, zpozdilče, ty! jenžťo's nepomněl, že člověkem nebe se často mstí 8 na človeku. Vždyť jen o míru kážeš, kde velí hříšná povzteklivců bouř; aniž nabyv ze zkušení- moudrosti, i ďábla bys k dobrému jen pobízel a zoufalství k lhostejné lenosti. U mne se všecko dobro zvrhlo v zlé. Jakého mám se již nadití smíření, an závistivá vášeň hlubokou mně v duši ránu zaryla? Ondřej: Jeť hlas to výstražný a po vážného ducha, kterýž u víru vášní vzbouřených co mírný rádce vstříc přichází; kdo jej slyší, hledá pak milerád božího prostřednictví, a blaze člověku, kdy tak činí! Pomoci božské on hledat musí, jsa v hříchu zahuben a nemaje ni rukogmě ni výkupce za sebe, pln viny, vešken zmařený. — I vy, pane, na stejné teď stojíte dráze; pročež vůli svou nakloňte již lepšímu vnuknutí. Lambert (zasmušile): Aj, mám já ňákon vůli? Jsemť křehké stvoření a stále bloudím, aniž pak zlu konce nalézám1, co jsem od pravé stezky se uchýlil. Ba, nikdy poklid neuhostí se již v duši mé! ó nech mne, Ondřeji! Tak jako dítě, tak i stáří právo své na s v é h 1 a v o s t zakládá. (Klepání na vrata. On sebou trhne.) Ha! co to? Ondřej: Aj, kdo se tak pozdě k nám dobývá? Lambert: Nějaký vyzvedač! Ondřej: Spokojte se a vnitřní bouř utajte klidem povrchním. Bude to něikdo z domu. Já otevru. (Jde ke dveřím a otvírá. Lambert sáhne úzkostlivě do šatu po dýce.) # Výstup 2. Rokos. Předešlí. Rokos (velmi kvapný v řeči a v pohybování): Dobrý večer, pánové, dobrý večer! Rána na ránu, štěstí na neštěstí. Bezpochyby chtěli jste jít spat. — Ale, mdlý pane Lam... aj, aj, aj, aj, jak pak to vyhlížíte? co se vám přihodilo? Vy koulíte očima jako sova na náhrobku, a na tváři se vám blyští slzy. Lambert (sáhne si na hlavu): Moje rána .. Rokos: Je pravda, je pravda, ta rána na hlavě. Inu, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Vidíte, přítelínku, já zas myslím, že se to pánu bohu protiví, když se neustále kyselým' okem na slunce díváme. Protož uposlechněte mé rady: nemračte se, jako byste se byl šťávy z planých jablek napil, ne vzdychejte bez přestání jako nemazaný tra-kař, nedávejte tuku a masti šedivým vlasům, nýbrž rozveselte se již jednou a smějte se, kdy vám hodina smutku odbila. Truchlivost je satanášova kojná, a veselost pána boha hospodyně. Ondřej (netrpělivě): Co nám nesete, pane správce? Rokos: Co přináším? I hle, hle, je pravda, na .to bych byl skoro zapomněl. Noviny, důležité noviny — ó, budete natahovat uši! Ondřej: Nuže? Rokos: Což nevíte, co se přihodilo? Ondřej: Kterak bychom mohli...? Rokos: Reika se rozvodnila. Ondřej: Bohužel, to víme, a to nás zdržuje v našem' odchodu. Rokos: Ale co víc? To nevito, že jakási vznešená urozená osoba, to jest jakýsi urozený vznešený pán na řece k úrazu přišel? Na mizerné pramici o jednom veslu dal se k Děčínu vézti; v tom — bůh sám ví, kterak se to stalo, snad že byl převozník opilý, anebo že snad uvázli ve víru u černé věže — pramice se náhle zvrátila, a sice tak dokonale, že ten urozený pán a dva sloužící a dva psi a dva papouškové do vody spadli. Ondřej: Ti ubozí! Víte to d o jista? Rokos: Co se týče papoušků, psů a sloužících, vím doj i s ta, že se utopili; co se ale toho urozeného pána týče, to nevím. Velicí páni se neradi utopqjí. Milostivý prý ve vodě founěl jako starý kiapr a řval jako slon, až prý byl sly-šáu na hodinu cesty. Náhodou ale objevili se tu dva cizinci, skočili do vody, uchopili vznešeného pána právě v tom okamžení, když se již topil, a šťastně ho vytáhli na břeh. Právě teď, co zde po- 11 vídám, stojí dole v průjezdu posel a žádá za přístřeší pro toho topícího se neutopeného. Voda prý mu, tak mi řekl posel, ze všech šosů kape jako vodníkovi na hrázi. Ondřej: A kam hodláte jej položit? Rokos: Nu, sem ne, buďte bez starosti. Z té klenby vás nevypovím, dokud se sami nevystihujete. Dobročinnost je moje slabá stránka, poněvadž si myslím: Byl-lis doset let vybírálkem, dvacet let mazálikem, třicet let pobertou, čtyřicet let břichopáskem, padesát let ďáblovým ocáskem — v šedesátém ro-oa to všechno napravíš, když na ty hříchy flastr dobročinnosti položíš. A mimo to snad porozumíte, že takového urozeného člověka nemohu leckam položit. Může-li stát na nohou, uvedu ho do hraběcíoh pokojů. Je to krásné, skvostné obydlí, a mimo myši nebylo tami již na dvacátý rok ani živé duše. Zámecký lid povídá, že prý tam straší, já však si myslím: blázni byli, kordy měli, poněvadž na strašidla nevěřím, a kdyby se sami přede mnou krájeli. — Bude tam ovšem trochu chladno, ale co škodí, onť přichází ze studenějšího lůžka, a pakli docela nevystydl, doufám, že se tam ne-nastudí. Pročež nechám tam hned zatopit, vyčistit, postel ustlat — Lambert: A nevíte, jak se nešťastný ten pán jmenuje? Rokos: To ještě nevím, ačkoliv bych to tuze rád věděl. Kdo ví, zdali v tomto 12 okamžení jména má. Na to se ho zeptám, až jestli ho sem přivedou a bud e-li mu možné na moje otázky odpovídat. V ý s t u p 3. Monika. Později Bartoš, Jeník a Kilián. Předešlí. Monika (za scénou): He! hollá! hrom a peklo! Kde je kdo? (Vstoupí v černém mužském, oděvu.) Kde vězíte, pane správce? Vyť jste mne nechal dole stát jako prkenného Mojižíše na mostě, — jste vy ten správce? Rokos: Ano, in v e r i t a t e d o mi i n i, tten správce již na patnáctý rok. Fo ten celý dlouhý čas na tomto zámku vládnu ve jménu svého pána hraběte, kterého jsem* již mnohá léta neviděl, co svědomitý, spravedlivý vládce. Nu, a jak to vyhlíží s tím utopeným milost-pánem? Monika: On je mokrý a utrmácený. Dole na břehu v rybácké chaloupce toljko se omeškal, aby se převlékl. Bude tu co nevidět. Rokos: Tedy se přece neutopil? I toť si musíme pospíšit. He! hollá! Jeníku! Bartoši! Kiliáne! (Spěchá ke dveřím a zvoní.) Hollá! kde je kdo? Jeníku! Bartoši! Bartoš, Jeník a Kilián (rychle vejdou). Rokos: Ten utopený urozený pán tu přes noc pobude; hleďte, af přijde v damaš- 13 kovem pokoji všecko do pořádku. Pusťte tam hned Goliáše, našeho velkého kocoura, aby vyštvat myši; smeťte všechen prach a pavouky, zatopte, vykuřte kadidlem1; já ipoběhnu zatím do sklepa, a stará Kordula ať povlíkne po^ stel. Dělejte, honem, přes hory a doly — nu, co troubíte? Hýbejte se, vy kolo-hnáti! (Sloužící odběhnou; Kilián je poslední, již u dveří.) Hej., Kiliáne! Kilián (dlouhá, nejapná, hubená postava; velmi "omalu mluví): Servus! Tu mne máte! Eheu! co chcete? Rokos: Podívej se do vsi, zdali bys něco drůbeže nesehnal. Milost utopený pán bude chtít bezpochyby něco večeřet. Ňáikou husu nebo krocana. Kilián: Hehehe! Servus! drůbež shá-něti a chluoy na dlani hledati — hehe! Takové zázraky se více nedějou, jako tenkráte, když se v Kanaanu Galilejském voda ve víno proměňovala, nebo chléb Tomáše Akvinateského v růže, anebo Atilanovy staré kalhoty ve zlatou suknici. Eheu, domine! je tomu již dávno, co se drůbež z naší vsi dočista vystěhovala. Rokos: Eheu! tys trulant! Kliď se a čiň, co jsem ti nařídil! Kilián: Oh, dom^e Rokoise, já jsem študoval — nařizovat a vykonávat je dvojí — z drobných ptáčků nejlepší husa. Ale kam se děly ty časy, když lítávaly po Čechách klobásy? Teď máme tři košťály za groš — já študoval — oh — a Sasíci zde neřádně řádili. 14 Rokos: Nekdákej a jdi. Kilián: Oh, já študoval — e h e u! Monika: Chlape, tys študovaný až po krk, ale do hlavy nic nepřišlo. Kilián (chce mluviti): Oh! Q u o n i a m, e h e u! Rokos (zacpe rnu ústa): Dosti toho! všecko má svůj konec. Kilián (u dveří): A jitrnice dva. (Odejde.) Rokos: Zpropadený žvástal! Monika: Veselá to figura. Zdá se ml však zbytečné pro toho zachráněného' šlechtice večeři strojit, teplé, měkké lože bude mu lip chutnat nežli večeře. Máte-li však něco k zakousnutí, postará se můj žaludek, aby se vám to nezkazilo. Jáf v té studené koupeli vyhladověl. Rokos: Ajta! vy jste tedy ochránce té urozenosti? Slyšel jsem však, že byli dva? Monika: Ano, dva — a můj soudruh má větší podíl a více zásluhy v tom1 dobrodružství. Rokos: Aj, aj, mladíku, nemáte na bradě ani chloupku, a již takový hrdina! Tak mladý, útlý život nasazujete na zachránění cizích, vám docela neznámých lidí? Monika: Ano, právu tak! Známf mnohé, o jichžto život bych se nehrubě pokoušel. Rokos: Co škodí, co škodí! Nu a — kdo pak jste vy, přítelínku? Monika: Já? — Čech. Rokos: Čech? Nu a co víc? 15 Monika: Co víc? Cech. Na tom je, tuším, dosti. Ondřej (stranou k Lambertovi): Ten mladík se mi líbí. Monika: Cech s tělem i duší, jenž krále a vlast svou miluje, a takový člověk za našich časů má do sebe více ceny nežli lecjaký všetečka, jemuž to jméno Čech nevyzpytatelným' zůstalo tajemstvími Teď ale, patnáctiletý pane správce, byla by mně sklenice dobrého českého vína milejší nežli vaše všetečnost, začež bych vás, máte-li chuť se utopit, zadarmo z vody vytáhl. Rokos (přítulně): Máte je mít. můj prostořeký, mlaďounký rybáku! (Stranou.) Živé to klouče a mluví jako mudrc. Ale víno mu snad lip rozváže jazejček, že snad z něho vyčerpám, co v něm tajného vězí. (Nahlas k Monice.) Již jdu, a brzo se vrátím s nejlepší mělničinou, která se kdy na výsluní českém urodila, (Odkvapí.) Výstup 4. Monika. Lambert. Ondřej. Monika (chodí sem tam, prohlížejíc obydlí. Po malé přestávce): Stará to klenba! Celý ten zámek pěkné stavení, ale zpustlé. Lambert: Obydlí, do něhož vámi zachráněný ipán uveden bude, naleznete v Iep>-ším stavu, nežli je tato síň. Monika (poněkud s účastenstvím naň hledíc): Byl to dnes bouřlivý večer. Bla- 16 ze každému, kdo. pod ochrannou střechou za časů takových, bezpečně milého klidu požívá. — Bydlíte již dávno na tomto zámku? Lambert: Nedávno. Cestujícího přepadli mne u blízkého' lesa loupežníci, poranili a obrali mne, a tak jsem: byl přinucen hledá ti zde útočiště. Ondřej: Onen prostořeký, ale dobrosrdečný rVávce b-1 nás přijal a toho místečka nám zde dopřál, Lambert: Rozvodněné Labe nám brání v navrácení se k domovu. Již přes čas tu meškáme. Monika (útrpně): Loupežníci vás obrali? — Ubohý muži! Vv jste — Lambert: Odpusťte — jsem cizinec. Monika: Jak se líbí. Dobře každý činí, kdo za takových časů Made jazyk za závoru. Nemějte mii za zlé, jestli jsem vás všetečnou otázkou snad urazil. Jsem stavu branného, a kdo meč nosí po boku, s drsnou povahou kráčí životem. Lambert: Též já jsem byl vojínem a znám s vojenským' mravem se potká-vati. Monika: V jaké službě? Lambert: Já — já sloužil pod prapory českými, když po prvé vtrhl Thurn do Rakous. Monika: Tedy {jste přece stával po boku lva českého! (Vzdychne.) Hlučné ty 2 17 doby zahynuly jako krátký, krásný sen. — Ó jak vám rozumím! Mnohý statečný muž rmusí teď v cizině se potu-lovati a žiti jak mu náhoda nadělí. Lambert (nepokojně): Co tím myslíte? Monika: Děsí se ve vás ta pohrobená minulost? — snad si rozumíme. Mne se nelekejte, nebol jak mne tu vidíte, s tou mládeneckou tváří, jsem rameno ubitého velikána, kteréž on, o pomstu volaje, z hrobu vypíná. A co by mne také lekalo? Jsemf jen děcko, a přece budoucnost nemám k ztracení. Lambert: Ubohý! nemám již pro jiného slzí — za sebe jsem je již všecky výron il. Monika: Cos tajného, nepochopitelného mine vábí vlast píšou, pro vlast básně kujou a uhlazené povídačky plné nicoty do světa vysílají — a to je ta nejhorší část vlastenců. Do-mnívajíť se, že na jejich papírových plecech vlasť spočívá, že po vlasti roztroušenou smeť perem vymetají a že inkoustem jejich vlast se oslaví. Ubo-žátka! —Vlastní svou marnost vlastí svou zovou, slovíčkáři jsou a nešlechetní hrdopýškové, jimžto vlastní sláva více platí nežli sláva vlasti. (Pije.) 20 Rokos: Aj, aj, přítelínku, vyf jste divoce na vlastence zanevřel. Také já jsem vlastenec. Monika (úsmčšně): Ano, na újmu jiných. Ó, takových znáni více. Rokos: No, o to se nenudeme hádat. Ted ale o něčem jiiném. Povězte mi, slaďoun-ký a mlaďounký hrdino, koho jste to vlastně z vody vytán'? Monika (žertovně): Aha, pouštíte všetečnosti poznovu uzdu. — Inu ano, známe se poněkud, avšak nedávno, ale nemohu a nesmím to ještě říci. Rokos: Ano, ano, rtové a zuby, závory dvojí — a němému ani vlastní strýc nerozumí. Nechcete vylízat z brlohy — aby vás jazyk nezahálel, abyste si kosti v něm nepolámal. Nu, co škodí! Monika: Ano, džbán poznáme po klepání, blázna po štěbetání. Ale, víte-li co, milý pane správce, tu mi přišla dohrá myšlenka: Vyměňme si obapolně svoje tajemství. Povězte mii, kdo je ten stařec s tou smutnou a přece taik důstojnou tváří, jehož jsem zde ve vaší společnosti nalezl; musí to býti dokonalý muž. Rokos: Ano, máte pravdu, dokonalý to muž a velmi truchlivý, neboť za ten krátký čas, co u mne přebývá, asi vědro slz vyplakal. Ó, povím, povím. — Abyste to věděl — je to jakýsi pan Lam-bert, a jak se mi zdá, nějaký na zapřenou cestující lutrián. Bude tomu asi čtrnáct dní, co sem přijel ve starém po-rachoceném kočáře, a zanechav zde 21 toho druhého starce, svého služebníka, odebral se do Prahy na návštěvu svých příbuzných. Za několik dní však opět se navrátil celý poděšený a zimodrchaný a .naříkal, že jej na cestě tuláci přepadli, poranili a obrali. Dobročinnost je moje slabá stránka, q u i dat p a u p e r i, ti o n i n d i g e b i t, a tak jsem mu v této .staré síni hostinného místečka na odpočinutí dopřál. On mi ovšem namluvil, že je nepatrný, mizerný cizinec, h o m o n udus; já, mezi nám a řečeno, tomu ma oko uvěřil; ale jsem chytrá liška, dal jsem se na zvědy, a tu jsem vyšťoural, že -musil b ý t i pan Lamfoert cosi velikého, a že dlouhý čas u vy-hnanství ztrávil. — No, teď to víte.Teď mi ale za to povězte, kdo a co je ten topí vší se. vámi zachráněný, neutopený pán ? Monika (stranou): Žerte, ty málovídané ptáče na výsluuí mého života, zapolítniž na ústa má! (Nahlas.) Nu, co myslíte, jaké to asi zvíře, ježto jsme z vody vytáhli ? Rokos: Zajisté rytířského stavu. Monika: Chyba lávky, trochu výš! Rokos: Snad nějaký baron, baro r e g-h i. Monika: Výš! Rokos: Tedy hrabě, ne? Monika: Výš! Rokos: Divotvorná nebesa! Snad nějaký kníže? Monika: Výš! 22 Rokos: Tedy vévoda! Fridlauský snad vévoda? Monika: Výš! Rokos (s nedůvěrou na ni pohlédnuv, třesoucím se hlasem): Pr-pr-iprinc? Monika: Výš! Rokos (na rozpacích): Kr—král? Monika: Výš! Rokos: Cože, muži? císař? náš nejmilo-stivější císař? Ferdinandus secu n d u s? Ô vyřkněte to slovo! Císař? Monika: Výš! Rokos: Výš? (Zlostně.) Kam pak výš? Děláte si ze mne bláana! Dělejte si z jiných lidí blázny! Monika: Nuže, tedy vězte — Rokos: Jinochu, co hrdlo ráčí, s díku-plným srdcem^ vám uštědřím! Monika: Vězte tedy, onen muž — onen muž — je tajný tajemník svého tajemství, anebo jiuýmii slovy — hádankou. Rokos: I bodejž vás blesk udeřil ve zlo-lající ústa! Vy — vy — Monika (pevně): Co? Vy —? Rokos (ustoupí): Vy — člověče! (Odběhne; u dveří vrazí do Kiliána, že se oba na rozličné strany rozlítnou.) Výstup 6. Kilián. Předešlí. Ke konci Lambert. Kilián: Pane R okose! Pane R okose! Už ho nesou! 23 Rokos: Hlupáku! Máš oči za ušima? Koukej, do koho strkáš? Kilián: E h e u! s i t v e n i a b o b u s! To samou ochotností, pane Rokose! Eheu, už ho máme! Rokos: Nu, tedy honem s ním do kuchyne! Jeník s Bartošem af ho oškubou, a Kordula ať rozdělá oheň. Kilián: Hehehe! Co pak ho budeme péci? Eheu! sádla bychom z něho vypekli dost, má dechu málo, ale dudy velké. Rokos: Parkosku, co to žvatláš? Co při-nasis r Kilián: I já nic; ale toho utopeného pána přinášejí, je to prý ňáký pan hrabě. Rokos (vyskočí): Hrabě! A již ho nesou? Já myslil, že nesou ňákého krocana! Hrabě! Ta čest! Ta sláva tomu starému zámku! Honem, vem nohy na ramena! Seber všechnu čeleď, abychom ho rádii č uvítali. Kilián (zdlouhavě odchází): Již utíkám. Rokos: Kiliáne! (Kilián se vrátí.) Kdepak je ta drůbež? Netrub na mne a utíkej! (Kilián utíká.) Kiliáne! (Kilián se vrátí.) Bartoš af běží do sklepa, stará Kordula af honem nahoře zatopí, af vykadí postel, af ustele, ať vymete, af — af — netrub na mne a utíkej! (Kilián utíká.) Ta drůbež — Kiliáne — tisíc láteř — já nevím, kde mně hlava stojí. (Odkvapí v největší zmätenosti s Kiliánem.) Monika (samotná): Jaký to nezbedný hluk pro jediného člověka. Ó slepý osude vznešené urozenosti, jak hrdě stavíš mnohdy blbého člověka na oblohu vezdejšího života, a pod jeho patu ustýláš tisícům ctnostných srdcí v plazivé bídě lůžko truchlivé. Lambert (bojácně vystoupí, ohlíží se a pro sebe ♦r'?1 ví): Jaký to .povyk? Slyšel jsem rachocení vozu na dvoře a pomatené volání, celý zámek je pobouřen. Snad i v této své skrýši ne ujdu všetečnosti. Monika: To přijel hrabě, neb co je, jemuž obyvaHé toho zámku nyní více úcty prokazujou, nežli před hodinou vlny. Výstup 7. Sloužící se svícemi kvapně vejdou a na obě strany se postaví. Za chvíli Věrnosta z Adlaru, veden dvěma sloužícími. Rokos. Předešlí. Rokos (velmi poníženě u vcházení): Rač-ten jen za mnou, nejmilostivější pane! Tak vznešená sláva již drahná léta pod střechu tohoto starého zámku nezavítala. Račte jen milostivě malý okamžik v této tísni ^~<}čkati; tato nenadálá návštěva nás tak překvapila ... Hned bude všechno upraveno k vašiiostinu pohodlí. Věrnosta (poněkud umdlený): Dobře, dobře, příteli! Jsem unaven a toužím po odpočinutí. Rokos (velmi ochotně): Ale probůh, sedadlo! Honem sedadlo! Kilián: E h e u, zde je sedadlo! (Sloužící přistaví sedadlo. Věrnosta sedne.) 25 Lambert (jenžto zasmušile stranou stojí, sotvaže Věrnosta domluvil, kvapně se obrátí a s výrazem divokého podivení naň hledí): Ha! Pekelné mámení! On je to-- Věrnosta: A jak se jmenuje majitel toho zámku ? Rokos: K službám, pan Vilém hrabě Sla-vata, nejvyšší kancléř království Českého a tajný rada nejosvícenější majestátnosti našeho nejmilostivějšího císaře a krále, za příčinou tak slavného ouřadiu již dlouhý, předlouhý čas ve Vídni meškající. Věrnosta: Znám jej, znám; vysoko jest na výsluní milosti císařské postaven. Kdo jsou ti cizinci? (Ukáže na Moniku a Lamberta.) Rokos: Líbí-li se Vaší Milosti, jeden z nich ipraví, že není cizinec. Lambert (kvapně): Kdo to praví? Rokos: Aj, kdo pak se tknul vás? Tamto račte se podívat, Milosti, tam stojí ten mladík, jenžto vám život zachránil, a jej snad bude vašnostina milostivá paměť znáti. Monika (s lehkým úsměvem): Nechte, nechte toho, pane správce, já po té cti nebažím, aby vznešený pán svou milostivou paměť mně k vůli unavil. Věrnosta: Ano, pamatuji se, to ochránce můj. Nechť omluví nebezpečí, z kterého jste mne vysvobodil, zmätenosť mých smyslů. Vzpomínám si však, že byli dva. 26 Monika: Ano, dva, a můj soudruh má mnohem více zásluhy u zachránění vašeho živobytí; na váš pokřik střelhbitě skočil do vody, a mezi tím?, co vaši sloužící s otevřenou hubou po břehu po vás koukali, mocným rameneme on s proudem zápasil a neustal dříve, až se dostal k vám, když jste se právě začal topit. Já za ním plul na malém člunku, jenž se mi šťastnou náhodou u břehu do ruky dostal. On vás vytáhl z vody polomrtvého, a já mu jen pomohl z unavených jeho beder vás na člun složití. Věrnosta: A kde zůstal? Monika: V chatrči, kde jste si odpočinul, vás opustil s hrdou myslí, nechtěje če-kati na vaše poděkování. Věrnosta: Aj, toť hříšná mysl, zaslouženou vděčností pohrdnout. A vy jej znáte? Monika: Znám, jet můj bratr. Věrnosta: Váš bratr? Nemeškejte, mladíku, a přiveďte ho ke mně, abych se miu odměnil. Monika: Pro jeho tmavou duši byla by vaše odměna jen mimojdoucí blesk. On jest šílený. Věrnosta (s podivením): Šílený? a přec tak moudrý u zachránění svého bližního! Můj vděk se týká vás obou, a v tom' chci svou vůli mít. (Pohlédne na Lamberta, po němž již dříve byl očima střílel. Stranou.) Ha! tamta postava! — nemůže to být, již tomu dvanácte let — a přec! — Co by hledal v Čechách, kde 27 se mu nad hlavou katauský meč houpá ? Musím se přesvědčit. (Nahlas.) Kdo je ten druhý cizinec? Rokos: Chudý, nemocný to muž, kteréhož loupežníci obrali a ranili. Popřál jscin mu z pouhé lásky k bližnímu v této síni místečka, až by se zotavil. Vernosta (se vzchopí a postoupí ku předu, upřev na Lamberta zraky své): Příteli! (Lambert neodpovídá.) Příteli! Lambert (se lekne): Já, váš přítel? Co se líbí? Vernosta: Vy jste Cech? Lambert: Čech? Já? Nejsem. Vernosta (důtklivě): Tedy cizinec? A zdržujete se již dlouho v Cechách? Lambert (zmateně): Dlouho? V Čechách? Vernosta: Očekával jsem odpověď, nikoliv ozvěnu. Lambert.' Tyto stěny nechť vám dají odpověď i ozvěnu. Nemám v obyčeji odpovídat lidem', jichžto neznám. Vernosta (přistoupí blíže, polohlasně): Vy mě neznáte? Podívejte se mi v oči — že rně neznáte? Tázal jsem se zdvořile, a zdvořilá otázka zasluhuje, tuším, zdvořilé odpovědi. Lambert: Jsem příliš sklíčen a myšlenkami zaměstnán, abych si všetečných otázek všímal. Vernosta: Správce praví, že jste nemocen; -mohu-ii vámi něčím posloužit aj nápomocen být — snad nás vede jedna cesta — 28 Lambert (kvapně): Nikoli. Vaše cesta není cesta má. Věrnosta: Aj, vždyť nevíte, kam cestujú. Lambert: Poněvadž vy — vy jste boháč — a já žebrák. Cesta žebrákova není cesta vaše, a toliko' cesta do hrobu jest nám společná, vám — mně — každému. Věrnosta: Mluvíte nad svůj stav. Lambert: Rozum jest majetností každého stavu. Věrnosta: Aspoň výmluvnost a pohled váš nesrovnává se s vaším sprostým oděvem. Lambert (poněkud rozhorlen): K čemu ta vyzvedává rozprávka? Co chcete ode mine? Věrnosta (s uštěpačným úsměvem): Já? Lambert: Ano>, vy! Jsem vám neznámý, a přec na muč dotíráte a dotazujete se mne jako vyzvedač, a divíte se tomu, že vám neodpovídám. Mluvte, co chcete se mnou? Jsem1 posud muž, ač nehodou spoutaný, jsem muž, a směle a bez obalu na jiném místě s vámi promluvím'. Věrnosta: Aj, vy si počínáte jako pyšný kůň, jenž hryže a sliní železné udidlo. Spokojte se. Nevěděl jsem, že máte k zapření sebe nějaké příčiny. Nebudu déle kazit rozmar váš. Chtěl jsem vám toliko posloužit a býti nápomocen, neboť se tu pravilo, že pomoci hledáte a ji potřebujete. (Uštěpačně.) Našel jsem ale člověka, hrdopýška, jenž si zpupně na zapřenou hraje, kde by se křivit měl jako zeměplaz v prachu a blátě svém. 29 Na shledanou, můj známý neznámý, moudrý cizince! Na jiném místě, snad za hranicemi, byl byste mi za mou všetečnost naplil v oči, zde však, na vzdor sborům nepřátelským, na vzdor saským praporům na cimbuřích hradu pražského, zde vládne posud hrdelní sudí — Věr n os ta z Adlaru! (Mdle se obrátí k Rokosovi.) Kde je moje komnata? Rokos: Jen za mnou, milostivý pane, jen za mnou. Věrnosta (k Monice): Následuj mne, mládenče! (Sloužící se svícemi před Věr-nostou, který podepřen o Rokosa odchází. Monika stojí chvíli a hledí s podivením na Lamherta, pak se rychle obrátí a odejde za Věrnostou.) Lambert (samoten): On jest to. — Poznán jsem' a prozrazen. On jest to, a veškeré pekla hrůzy jsou v jeho průvodu. Ba, bylf to jeho hled mrazivý, pronikavý, ten sani v sršía vý zvuk hlodá v é nenávisti, i tentýž jedovatý ú štipek na ústech zsinalých — všecky ty hrůzné metly, kterýmiž mne vyšlehal z rájů pozemských. Ó, což jsem: nektes' dosti hluboko, že posud neztupěla břitkost jeho msty? Což je tak hladová jeho nenávist, že po životě mém předaremném zuby šklebí? Nemá již na tom dost, že mne vypudil licomčrným skutkem z milené vlasti? neukojil tím divý svůj vztek, že odtrh' srdce 30 od srdce, chotě od choti, že vyhnal a věčnou hanbou přikryl moje dítky? Ach, nevinné to dítky mé! (Dlouhá přestávka; klidněji.) Slepá to náhoda, jenž nás tu svedla. On je ten samý vztekli vec, a snad — již brousí na mne katanský meč! — »Aj, hle! v mozku svítat mi začíná. Kterak, kdybych jej předešel, kdybych mu splatil jedním to rázem za veškeré muky, jež na mne uvalil. Božská myšlenko! (Kvapně vytasí z ňader dýku.) Ty dveře zde vedou do tajné chodby — (Jde k nim a otevře je.) odtud jdou schody nahoru, do jeho komnaty. Tam spi, tam válí se v lůně snů krvavých, a v jel:o teplé, vroucí krvi by stavil tento chladný ocel veselý kvas pomsty spravedlivé. — Pryč slitování s okem omzeným, pryč útrpnosti s vzdechem škytavým! Onť neznal útrpnosti, slitování, on ho- neměl, když já se v bídě svíral, když jsem' s čela krvavý pot si stíral. (Pádí s dýkou v ruce ke dveřím; náhle se zastaví, zhrozí se svého úmyslu a zastře si v pláči rukama tvář.) Můj bratr! Kaine! — Avšak on — on není Abel! on není Abel! onť byl Kainem' po celý život svůj! — A přec 31 opouští síla mne ku vykonání tak strašlivého činu. — Nikoli, to nemohu. Nás jedna matka zrodila, matka drahocenná! v jeho žilách proudí i její krev. Ni krvežíznivý tygr, hyena vzteklice, jenž slídí po vraždě bez nasycení, nezuří po vlastní krvi své, a já bych směl člověka složit se sebe a vlastní krví posikvrnit ruku svou? — Ba, nikoli! Nechať padouch si žije; za život jeho svědomí nedám! Nechť se plazí v svých ohavách, až shnije! Já v bídě, avšak v ctnosti setrvám1! (Chce prostředkem odkvapit.) Výstup 8. Monika. Lambert. Monika (zastoupí mu cestu): Stůjte! Lambert (ve zmätenosti se zhrozí a vytasí dýku): Ha, Lazar! Tak snadně život svůj u e prodám! (Obrátí se a pozná Moniku; kleslým hlasem.) Vy — mladíku ! Monika: Zastrčte dýku! Mne netřeba se báti. Vracím' se k vám za důležitou příčinou; přicházím prosit vás za odpověď na jedinou otázku. Kdo je ten ciizi-nec? Vy jej znáte! (Důrazně.) Musíte ho znáti! Lambert (s hrůzou): Že musím? Monika: Přicházím od něho. Žádal irme, abych kvapil na Děčín pro vojenskou 32 stráž! Já mu tu službu odepřel a on mžikem jinak se rozmyslil. — Mluvte — vy se znáte! Strašlivá byla to rozprávka zde mezi várna; ani jediné slovo mi neušlo; dobře jsem znamenal, že stezky vašich dvou životů kdysi nepřátelsky na sebe vrazily. Již mluvte: kdož jest? Lambert: Hrozné to jméno všecku krev z tváře vám' vyžene, každý vlas na hlavě vzhůru zježí, a jste-li věrný syn své vlasti, krvavými slzami oči vám zatopí. Vězte tedy, ten cizinec, jemuž jste živobytí zachránil, zove se — Lazar Kolona Felseoký! Monika (se zděsí. Přestávka. S podivením na Lamberta hledí, pak s vášnivou radostí zvolá): Lazar Kolona Felseoký! (Chopí Lamberta za ruku, šeptajíc.) Lazar Felseoký? Hahaha! Osudný krkav-če, cos to zakrákoral? Jaký to ďábelský zpěv? Všech lotrů král na tomto zpustlém hradě? Ó díky, díky tobě. peklo, žes nám ho v ústrety poslalo! — Avšak, starce, ieště jednou se tážu — vyřkni to božské slovo — zdali se nemýlíš, zdali to není výtvor rozpáleného mozku — přísahej na věčné spasení, že to je.st on, on a žádný jiný — přísahej! Lambert (vášnivě): Anděle pomsty! Zočí ti jiskří božský hněv, s důvěrou mne to k tobě vábí, spanilý soudruhu na dráze bídy! Ano, přísahám! Vrah mého jména, vrah mé ženy, vrah mých dítek, vrah mé vlasti je na tomto hradě. Sem pohlédni: tyto tajné dveře vedou do 33 jeho ložnice, tam se válí krvavý kat v lůně vražednických snů — Lazar Kolona Felsecký! Monika: Ha! Lazar Kolona Felsecký! (Monika od kvapí a Lambert klesne do sedadla.) (Opona rychle spadne.) 34 JEDNÁNI DRUHÉ. Vnitřek tmavé lovčí chatrče. Na stěně visí několik ručnic a sem tam jelení parohy. Na straně stůl a židle. V levo nízké lože. V pozadí hlavní vchod a vedle něho krb, na němž slabý oheň plápolá. Podle ohniska na židli rozložené šaty k sušení. Stranou dveře do komnaty a proti nim okno. Výstup 1. Hypolit. Později Spiridion. liypolit (samoten na loži nepokojně se proval u je; ze spaní): Pse! pse! Ó tebe nezrodila matka smrtelná! Tys nás pokousal všecky! Hrůzo, hrůzo! Otec, matka i jejich outlé dítky co shnilé mrchy na smetišti bídy! Krkavec králem jest! ten srdce jim užírá. A Monika! (Vyskočí, a mna si oči, bázlivě se ohlíží.) Kdo volal matku mou? — Prázdné povětří! Nikdež bubliny! (Zimničně se zachvěje.) Ha, zima! zima! Voda posud lpí na zádech — zlovil jsem zlatého kapra. To nebyla náhoda, to byl osud, to blekotá vé, nerozumné děcko, jež každý boží den, ba každý okamžik v jinou kamizolu se obléká: brzo je hrobníkem, brco co námluvčí ženidla upřádá, tu zas na větru lítá, tu zas se houpá na paprsku slunečním. 3* 35 O osude! kéž bys byl také ptákem, abych tě lapit mohl do* osidel svých! Pak bych tě oškubal taktéž, jak to činíš s kohoutem člověkem, a hodil bych , tě na poušť, dravé zvěři za pokrm. — Co reptám? Fí'! Jsemť otrok a ne ptáčník; z hloupého láni, z chorobnosti již spáleného mozku nevykvétá zelený kužel zdárných účinků. Slepě se svět otáčí kol své osy, a člověk bez vůle jak opilec od úhlu k úhlu se potácí, mysle, že on ten kovář jest, jenž svými činy dějiny světa kuje. Han aha! proklatý jestřábe! Což pak jsem já kdy zdárného vymyslil aneb konal? Náš erb a jméno na Šibenici, matka v hrobě, a náš otec snad již u vyhnanství hnije — já prý šílený — a tvůrce toho všeho, nejčernější ďábel živ, snad i vesel, a naší krví, našimi slzami černou svou barvu stírá. A já nic, nic, nic pro pomstu a stín své matky co živ jsem' nevykonal! — ó šprýmný dějepisce nad sluncemi, napiš tu kroniku písmeny krvavými na okruh nebeský, a člověčenstvo musí se věcně, věčně tobě smát. (Obrátí se k postranním dveřím.) He, Spiridione! kde vězíš? Jsem hladový, přines mi králíka. Spiridion (uvnitř): Ještě se neupek'! Hypoiit: Pod pánev slunce dej, a hvězdami 36 jej vyšpikuj; těch světel netřeba již déle na nebi, kde věčná trůní noc. Spiridion (vejde): Sestra vaše dlouho se nevrací, a půlnoc již se blíží. Hy polit: Větříf ona po stopě krvavé za danělem parohatým. Ó běda! mně nelze přes pan e ji í a skaliska života tak střelhbitě po boku jí kráčeti; jsemť kůň udýchaný. Avšak chci míti jednu vůli svou. Dej mi kabát; nebudu se již déle baviti truchlivými přízraky. Zachovalí jsem život urozenému prý člověku, a pozván jsem na jeho kvas. Dej mi kabát; vystrojím se jako bába, a na kulatý svět se podívám. Spiridion: Zanechte všetečnosti; Monika nechce, abyste na svět mizerný se díval. Hypolit (vztekle): Jsem tvůj pán! Spiridion: A já vaše závora! Hypolit: Což mám věčně, jak v pekle Danaidy, bezednou báni vztekem nalívat? Spiridion: Pomněte, že jste sestře přísahal v ěčn ou poslušno st, Hypolit (v zamyšlení): Ano, přísahal; vždyť je má kotvice na moři života, můj jilm, k němuž jak rév se tulím listnatý; 37 jak bohatýrský dub nade mnou výše strmí, v hlavě jí svítí slunce rozumu, a já v ix)věčných tmách jsem pohroužen. Vždyť je má vůdkyně, má hvězda betlémská, jenž .metá paprsky blahého míru na stezky uhaslych mých dnů. Ó, Moniko! ty sladký tvore, poslední má spáso, jakž bych tě nemiloval? Tys živý obraz mé matky zvěčnělé, tys dědička jejího srdce, jejích velkých ctností, její rekovné duše; se mnou stálas u smrtelného lože, když odcházela, na svět blaženější. Na matiččino zakrvácené srdce vložil jsem: s tebou slabé své rámě a přísahal, že pomstím její stín, že pomstím svého otce, že pomstím rodu našeho zneuctění a utrýzněné vlasti svaté záhroby. Co mluvím? Moje pouť je truchlivá; na cestách mých nepotkal jsem1 se s vrahem těchto rájů, a celý život můj jediná jest nenasycená touha, jen marný sen. Spiridion (útrpně, stranou): Ubohý šílenec! Monika (za scénou): Spiridione. otevř! Spiridion: To je Monika! (Oďkvapí ven, aby otevřel.) Hypolit (sám): Ledovina na mozku mi roztájí, 38 zdárný život s jejím to příchodem v duši se mi vrací; jsem zdráv! Jsem' zdráv! Ó, Moniko! Výstup 2. Monika. Spiridion. Hypolit. Monika (vběhne v Hyipolitovu náruč): Bratře! poslední slzy tekou ti po lících! Se minou již zaplesej, nešťastný jinochu! Přináším spásu. Hypolit: Spásu? Ano, spásu, vždyť tebe držím ve svém náručí. Monika: Hlodávý plamen nezkojené pomsty u větru shasne skutku bouřlivého, a nebes brána se nám otevře co lůno míru blahoplodíeího. Vymkni se již z okovů, z pohroužení malátné nečinnosti; rozevři pěst, po dýce sáhni a v sklepení ji vraz zrádných psiou, neb věz — jsou nám na blízku. Hypolit: Aj, co to hlásáš, světlý rozume? Spiridion: Náš Mesiáš? Monika: Ba, starý Husito, náš Mesiáš! Bůh nezklamal naše dlouhé čekání: on je zde. 39 ŕíypolit: Kde? Monika: A této noci již svou najde Golgatu a vstoupí do pekel. Hypolit: Kde, pravíš, kde že je? Monika: Na černém zámku. Spiridion: Lazar ? Hypolit: Lazar? Monika: Auo', Lazar! Jeť on ta ryba, kterous dnes byl pod večer z vlhkého klinu Labe vylovil. Spiridion (vášnivým smíchem): Statečnýr rybáku! Hypolit: Bez sítě, bez udice! liahaha! nevědomky, slepě mistrovský kus jsem vykonal. ó sestro, sestro! nerouhej se náhodě! Já, já že to byl? já, slabé rokytí v bahništi života? Monika: Ano, tys to byl, jenž mocným rameuem samého ďábla z řeky vynesl. Hypolit: Tedy přec Lazar? Díky tobě, bože, žes na mdlý kmen mé duše louč skknil života! ó dni přeblažený* 40 Monika: Umírni již, Hypolité, zanícení rozháraného citu. Pohlédniž do výše, kde naše matka sídlí, a posilni své vůle základy k zdárnému účinku. Nesmíme déle meškat; zvěčnělé rodičky poslední příkaz musí této noci být vyplněn. Podej mi pravici! H y polit (tak učiní). Monika (pevně v oči mu hledíc, po malé přestávce): Bratře! svatá se přiblížila doba vykoupení z otrockých okovů, v kterýchž napájen mstivou prchlivostí náš život křivil se jak ještěr ušlápnutý. Pryč s osudem a náhodou! Sámť bůh to jest, jenž nám- hyenu v rouně jehněčím na obětnici klade, bychom svědčili, že posud jeho spravedlivé rámě na zemi vládne a že na bedra outlá svých soudů klade vykonání. A přisámbůh, slavný to bude soud! Tys šílenec a já slabounká dívka — a tak na stolec soudný zasednem', ty s šíleností svou, já s ženskou křehkostí, a soudit budem, ďábla bohatýra s nejskvělejším vtipem dle božských výroků. Již, bratře, do očí mi pevně pohlédni a z bujaré mé duše, jak se mi v jasné zřítelnici skví, načerpej zdar a vznik. Blahý vzešel nám čas — rozum se ti navrátí, 41 života pestrý květ mile nám vypučí a ovoce podá k valnému požitku. Již nemeškejme, hodina uzrála, jenž naše touhy spásou ověnčí. (Slyšeti táhlé zvuky lesního rohu.) lia! slyš, to jeho znamení! Přichází Odolán! Spiridion: Nevhod se dostavil. Monika: Jděte, oba se hotovte, malou jen chvíli s ním pohovořím'. Hypolit: Bolně mi v srdce vjel lesního rohu zvuk. Ó, sestro! víc než tvůj milán já tebe miluji. Ô Odolané! Monika: Neklad na duši svou jízlivou řevnivost! Tys bratr můj, a srdce sestřino s tvým srdcem srostlé jest. Hypolit: Ó sestro, vůle tvá jest vůle má. Tebou mi blaho dáno veškeré, a tobě ukřivdit, byla by křivda má. Tys kráčela vždy za mne cestou útrapy; budiž i nyní vůdcem mým, jak vnitřní pud tebe nabízí; buďsi do nebe neb do pekel — já kráčím za tebou. — Pojd, starý Husito! hladový žaludek krví si nasytíme, a pomstě vzteklici bude již výhost dán: 42 vděk otcův, matky, vlasti vděk si zasloužíme, a hloupý Hypolit mudrcem bude zván! (Odejde se Spiridionem stranou.) Monika (stojí v myšlenkách). V ý s t u p 3. Odolán. Monika. Odolán (v lovčím oděvu, v plášti zahalen) : Přicházím pozdě snad? Monika: Roztouženému srdci vždy býváš pozdní host. Odolán: Ó jak sladší to zvuk nad zpěvy slavičí! Tebe zas chovám ve svém náručí, a celý ráj na prsou mi spočívá. Monika: Krvavé zánebí dnes nad tím rájem se rozprostírá. Věz, Odolané, že tajemnosti rouška mlhavé, v jakouž jsem před tebou posud se skrývala, dnešní noci se pretrhá, — mnou pretrhá. Pak budu stati v jasu zraků tvých v živoucí pravdě, a pak — dej to bůh, bys mne se ne zhrozil! jestli mne miluješ — Odolán: Jestli tě milujú? Zdali žiju, se tážeš? ó "bolestná pochybnosti! Jestli tě milujú! Ach, láska má . 43 jest život můj a nesmrtelnost. Po tobě peruť touhy své napínám, a pravda se mi nejjasněji skví, kdy v modrý blankyt oka tvého zřím. Co tebe znám, poznal jsem teprv svět; co tebe znám, v srdci život mi proudí; na ústech tvvch vzešel mi růže květ, sférové zvuky ve hlas tvůj se loudí. Ans vešla s svými vděky mezi ženy, nabyla mrzká země rajské ceny. Monika: Srdce, miláčku, ti na rtech kypí; slov nejsem mil o v na, jen skutek velebím. Až poznáš nezměnné mé vůle ovoce, pak plesem obživnu, jestli mě nezklameš. Odolán: Ó touho má! já tebe klamati? ó mluv, co se má dít, osvětliž mi ta tajuplná slova. Monika: Zítra, Odolané, před tebe vstoupím čistá, oslavena, jak anděl na nebi; zítra se ti vyznám, koho jsi miloval, abys hrdvm1 se stal pro svou milenku. (S pohnutím.) Jestli však se klamu, jestli mne odstrčíš, jestli mnou pohrdneš a všedně rozsoudíš, pak — za jedinou tu milost prosím — pak sáhni na mé srdce a zhasniž jedním' rázem ten plamen lásky mé i s životem. Odolán: Kam tě unáší zápal blouznivý? 44 Ty křivdíš srdci mému: odstup to, bych zval hříchem aneb pohaněl, cokoli čistého z tvé duše zřídla na denní světlo skutků vyvodíš. Ba zítra přijď radostná na Děčín. a šperkem svatebním ověnčím čelo tvé. Zítra též otec můj se mi navrátí, a v i°ho náručí, na jeho čackém srdci otcovské požehnání vyprosíme. On svolí zajisté, neboť mne miluje, jak jen kdy otec syna miloval; a pak u přítomnosti četných svědků, u va'ném plesání a zvuku hudebním pověčné lásky sňatek oslavíme. Monika: ó nikoli! K tomu, o čem já zítra s tebou, můj Odolané, pojednám, netřeba otce tvého aniž svědků. Na lásku tvou dolehne zkoušení, jak se u lidských vášní slepém sporu jen zřídka naskytá, — pak bude na tobě, důstojenství svého se odříci a vlast svou opustit. Musíme odtud jít, musíme pryč, daleko za hory, kde myšlenka u volněni dechu dýše, kde naše skutky hlupec necení — musíme tam do oné blahé říše, kde v spasných činech člověk nelení. Odolán: Ó díky, díky tobě, slaďounká děvo má! Tyť mému přání přicházíš v oustrety. Po mrtvolách zde slapem', a kdož ví, v jaké to záloze na nás tu číhá smrt. 45 | Monika: Teď však odejdi již, málo mi času zbývá; zítra si míru blaha dovršíme. Nemeškej, můj miláčku! Odolán: Již jdu a nechci déle zkoumat, proč mne tak nakvap pouštíš od sebe. Nad námi hvězda naděje se třpytí, - jesti to dennice nového života. By neuhasla, v boha spoléhejme a svoji vůli na paměti mějme. (Vroucně ji políbiv, odkvapí.) Monika (sama. poklekne): V boha se spoléhám, v něj důvěru svou skládám. Ó slyš mne, věčný soudce na nebi, jenž nad hvězdami naše skutky vážíš! Zde klečím, slabá dívka, v prachu před tebou, v skroušené modlitbě o tvou pomoc žebrám, Osvětiž mne své lásky paprskem, posilniiž ruku mou na zdárný oučinek; veď mne, Spasiteli, po stezce krvavé, bych osvědčila před veškerým světem, že posud na zemi tvých soudů vykonání, byť slabou rukou jen, na ohavce se sklání. (Odejde stranou.) 4b PROMĚNA. Velká předsíň. Na levo ku předu dveře do ložnice. V pravo v podlaze tajné padací dveře. Výstup 4. Věrnosta z Adlaru. Později Rokos. Věrnosta (nepokojně z ložnice vystoupí, na polo svlečen; postaví svíci na stťil): Nelze mi spáťi, mám jej neustáli před očima. — Benedikt, Benedikt v Čechách! se mnou pod jednou střechou! Ô vy pekelné příšery krvavé minulosti, v jakých to hrozivých postavách /ráčíte se zpět a děsíte duši mou! — Co tu chce Benedikt? Vyschnul mi mozek, že tomu jeho hlupství nerozumím? — Ó nikoli! rozumím, rozumím. Není pochybnosti, pod záštitou sasíckých sborů, pod ochranou snad mocného Arnima vrací se do vlasti, aby zase na mně právem vynutil, co jsem bezprávně mu odejmul. Chtěl by mne snad zase obléci do starého jména, kteréž jsem rozerval a v krvavém blátě pošlapal? Chce srad poznovu čest si osvojit, i na prahu hrobu mým velitelem být? — Ďábel nikdy nespí, a ještěr pomsty ztužil srad již jeho citelnou útrobu a klade mu krvavé záměry do duše? Již snad se jeho srdce chlubnou pýchou nadýmá, že mne poznovu zhroutí do mrákotné nicoty? — Zde není dlouhé rozvahy, rychle musím konat. Hlava jeho pro- 47 padlá jest kafcanu, náhlé Dravo je posud v úplné platností na odbojniky a přátele Bedřicha Falckého; v Děčíně jest můj syn s císařskou posádkou ... Ano, budiž tak: On se navrátili, kam se neměl vrátit — dám jej zatknout a hned na místě v Děčíně potají odpraviť. Zlý tvůj anděl, Benedikte, tě sem zavedl, nikdy na úkor mě, nýbrž tobě samému. (Kvapně jde ke hlavnímu vchodu a zvoní, pak se vrátí ke stolu a píše; když napsal, vstane a ve hlubokém zamyšlení vstoupí do předu.) Svědomí? svědomí? — Hřích a peklo, soud nadpozemský — hloupé to myšlenky jen sprostého rozumu! Neníť nad tímto světem jiného světa, aniž vyššího soudu. — Co mne káráš, svědomí, ty blekotá vé děcko? Jsemť muž, a vůle má jest moje právo a jediný můj bůh! Nic jsem na něm nezavinil. An jsem jej zkazil, hájil jsem práva obce proti jeho právu rodinnému; na straně všeobecnosti jsem stál, kdežto on v nerozumu svém se jitřil a duchu času se opíral. A Klára — Klára? Ona mnou povrhla, a já s ní nakládal podle práva chtíčů svých. — Nechť je můj bratr; on nepoznal aniž tušil budoucnost vznikajícího genia, on byl vždy jen měkký, srdečný, rozmazlený tnoup, slepé náhody povolný mazánek. Co na světě s hluponěm, an vtip o vládu dbá? — Pryč s ním, on vlezl do pasti, a já ho v ní uškrtím! Rokos (přichází se svící v ruce, ochotně): Nejmilostivější pane, ráčil jste velnu důtklivě zvoniti. Věrnosta: Jak daleko odtud na Děčín? 48 Rokos: Asi malá hodina, co zajíc doskočí. Věrnosta (podá mu právě .psaný list): Vezměte tento list, a kladu vám na duši, ať mi jej na okamžik obstaráte. Hrozí mi zde nebezpečenství. Rokos (se lekne): Probůh, můj nejmilo-st r v ej si! Věrnosta: Ano, jsem zde nepřáteli obklopen, a aby jste poznal potřebu své ochoty, tedy vězte, kdo jsem a co hodlám. Jsem Věrnosta z Adlaru, negvyšší sudí toho království, a nyní vyslán ode dvora do Drážďan k volenci Saskérrau s důležitými poselstvím. Nuže, nemeškejte! Ať velitel Děčínské posádky nakvap s valnou stráží sem přirazí, a hned, jak přijde, mně to oznamte. Vaše poselství zůstaň i ž každému na hradě tajnO'. — (Vezme svíci a odejde do ložnice.) Rokos (sám): I ty můj bože! Co se to sype na mou šedivou hlavu? Tajemství — nejvyšší sudí — nebezpečenství — Děčín — posádka — stráže — Drážďany — a já ubohý správce mám jenom dvě nohy a jednu kotrbu. Honem pryč, sice se zblázním! (Odkvapí se svící. Tma na divadle.) V ý s t u p 5. Monika. Hypolit. Spiridion. Věrnosta. (Prestávka. Bije desátá hodina. Po chvíli otevrou se v podlaze tajné padací dveře, a z dolejška vystupuje Monika, Hypolit 4 49 a Spiridion. Monika se svítilnou velmi pozorně na všechny strany se otáčí, pak jde skrze oblouk prostředkem, a slyšeti závoru klapnout, jako by byla venkovské dveře uzamkla. Vrátivši se dá Spiridiouovi znamení, aby se do zadu postavil na stráž, a jde k dveřím Věrnostovy ložnice.) Monika (temným, vážným hlasem): Lazare Kolono Felsecký! (Když nikdo neodpovídá, zvýší hlas.) Lazare Kolono Felsecký! Věrnosta (uvnitř): Kdo volá? Kláro! — Strašlivý přízraku! To její hlas! (Vyřítí se z ložnice, v levici maje svíčku, v pravici napnutý meč.) Pekelná příšero! Kdo ti vložil na rty to jméno prašivé? Monika: Stůjte! Vymněte si rozespalých očí! Vaši ochráncové stojí před vámi. Věrnosta (pozná ji a .postaví svíci na stůl): Tys to, mladíku? Kdo ti vyzradil zaniklé jméno, jež jsem zakopal ve hrůzy noci hrobové? Monika: Lambert. Věrnosta: Lambert? Kdo jest? Snad stín, ne člověk živoucí? Monika: Ba člověk živoucí, starý to kmet. s kterým jste dnes večer na síni hovořil. Věrnosta (poněkud uleknut): Ten? Šedivý bloud a lhář! — Není to moje pravé jméno. Monika: Že není? 50 Věrnosta: Jméno té, druhdy proslavené rodiny, zaniklo na krvavém soudu pražského náměstí. Tam byl pro zradu poslední Kolona Felseoký na hrdle pokutován, erb jeho zlomen na popra visti a veškerá památka téhož jména na věky vyhlazena. — A o čem tlachal víc, ten bídný šílenec? Monika: O ničem, co by mě mohlo spasitelně doj mou ti. Jeť mi zcela neznámý se svým osudem: na víc jsem se netázal. Věrnosta: Co vás sem přivádí v tak pozdní čas? A kdo je váš druh? Monika: Bratr můj, ochránce života vašeho. Slíbený váš vděk nás sem přivádí, a přisárnbúh. této noci musíte s ouroky nám jej vyplatit. Věrnosta (hrdě): Věrnosta z Adlaru nikdy nelenuje podstatné služby splácet bohatě. Již mluvte, kterak mám se odměnit, a co můj měšec stačí a má platnost v tom království, na své poděkování ochotně naložím1. Hypolit (divoce vyrazí): Nic o poděkování, nic o platnosti! Podejte mi svůj meč! — Ano, pane velmoži, chci váš meč, bych svoje nepřátele pohubil; 4* 51 jsemf statný rybák, a též mečem statně máchat dovedu. (Hrozivě k Věrnostovi přistoupí.) Dejte mi svůj meč! Věrnosta: Hoj, ustup, hrozivý mladíku! Ty mne lekáš divým svým pohledem. Monika (k Hypolitovi): Do tvých mezí. do tvých kruhů podle mne děláš jen sluhu! Taká vůle matky jest; matky vůle naše čest. (K Věrnostovi.) Mějte s ním útrpnost; je ť šílený, jak jsem se prv již zmínil, a jak svéhlavé děcko si počíná, kdy se mu cizí vůle staví na odpor. Chorobný jeho uwzek vždy jen snívá o mečích, o vraždě, o pomstě krvavé. Již račte ztrpět jeho šílenství a slyšte, kterak jeho moudrost přišla na mizinu. Hrozná to kronika. Věrnosta: Nemám pokdy ji nyní vyslechnout. Monika: Musíte! Je to naše odměna a vaše spása. Věrnosta: Vaše odměna a moje spása? Slova tvá nechápu. Monika: Však brzo pochopíte. Sedněte a pilně poslouchejte! Věrnosta (posadí se do lemošky). Monika: Před drahným časem! bydlil v této zemi slavný muž bohatý pán a potomek předků ušlechtilých, a milovný •nad míru vlasti své. Když pak již břímě stáří pyšnou mu šíji sklonilo, a snad že blízký konec svůj předvídal, povolal k sobě dvou svých synů a takto je oslovil: »Řada mých dnů jest již spočítána — toliko rok a den budu snad ještě žiti. Zůstavím zde velkých pokladů a četných statků, a to jest vůle má, by nerozdělené se zachovalo celé dědictví. Ne však dle prvorozenství volím si nápadníka, anotorž ten z vás budiž mým dědicem, kdo v čase tom, za rok a den slavnějším skutkem a slavnějším jménem přede mne vstoupiv, se vykáže, a druhý budiž ho pak poslušen. Propouštím vás teď do světa, bez peněz, bez všeliké pomoci, jen moje požehnání vás provázej. Za rok a den budu vás očekávat na loži smrtelnému Tak domluvil, požehnal jim, a oba bratři na rozdílných cestách na pouť se vydali. Věrnosta (velmi pozorně na Moniku hledí). Monika: Uplynul rok a den — a hle, starý otec, jak byl předvídal, na smrtelném loži svých synů příchod očekával. 53 Syn starší první se navrátil jsa v čele bojovného zástupu na hrdém komoni, a když pak vstoupil před otce, a s chloubou děl: »Našeho rodu jméno valně jsem proslavil: po celých Němcích se hrdinských mých skutků hluk ozývá. Nejprvnější jsem stál na hradbách Budíuských. pro víru předků svých jsem bojoval a krev svou vy cedil. Moden jsem dědictví, a mocným ramenem mohu je najiti.« Však sotva domluvil, a lile, tu již do síně vchází bratr mladší, v prostičkém oděvu, za ním as deset mužů v klidné zkroušenosti s veselým pohledem se blížilo. Když otce políbil, vroucně pojav jej ,za ruku, děl takto: »Zde viz těch deset mužů! J sou f Čechové a Němci mezi nimi. S nebezpečím vlastního života vysvobodil jsem je z otroctví tureckého, a přivádím je k tobě, bys na onen svět s sebou vzal vědomí, že skrovný skutek ten jsem vykonal ne pro dědictví, ne pro slávu našeho jména, nýbrž toliko pro spásu tvého srdce.« Domluvil, a otec umírající se vztyčil na loži, s radostnou tváří ukázav na syna mladšího manům svým, posledním dechem zvolal: »Ten budiž 54 můj nástupník a dědic!« Na to kles', a nebylo ho více. Věrnosta (nepokojne se odvrátí a sebou trhá). Monika: Tak stal se bratr mladší nástupcem a pánem celého hrabství. Avšak nezhrdnul štěstím talkým, ba nakloněn vždy láskou staršímu p okre venci, mnohou dobrotou jej zahrnul a vždy mu k vůli byl. Ten však o zlé přemítal odměně; vojín ten divoký nemoh' zapomenou ti, že mu, prvorozenci, otec ukřivdil; zlá v něm krev houstla, až se zvrhla na ještěra pekelné závisti, když za manželku pojal bratr pán spanilou pannu, o kterouž se on starší již dříve byl ucházel; jak prv u vykonání skutků šlechetných, viděl se v lásce též od bratra překonán. Věrnosta (vyskočí a divoce kolem sebe hledě, zvolá): Dost již, dost! Ďábelský povídači! Monika: Není-li pravda — hrozná to kronika? Doslechněte, jakou vymyslil mstu. kterak bratra o statek oloupil, a kterak jeho čestné, slavné jméno v kališti hanby pošlapal. Událo se totiž, že Bedřich Falcký na úkor císaře korunu českou na se přijal. Velké bylo tu v zemi jitření. Starší bratr s lstivým obmyslem přistoupil k odboijníkům, a taktéž 55 mladšího svého bartra přemluvil, by přidal se k straně nového krále. Když to dle jeho rady učinil — dejte pozor, co přijde — tu hned on, starší bratr, jej zrádně opustil, se všemi dopisy a listy falešnými odkvapil ke dvoru a tam ze zrady hrdelní vlastního bratra hanebně obvinil a tak, hle, docílil, že musel po bitvě na Bílé Hoře na překot uprchnout z milené vlasti; zanechav všecko, všecko opustiv, nahý toliko život s sebou vzal, by ušel napnutému meči katovu. (Po přestávce, mezi níž byla na Věrnosti! přísně pohleděla.) Tím však ještě nenasytil svůj závistivý vztek. Zůstalať na zámku bratrova choť, krásná to švegruše, s dvěma dítky. Nevědělať o náhlení neštěstí, jež na chotě co bouře sprchalo. Tam ji přepad' ten chlípný ďábel a násilím ji učinil svých chtíčů obětí; slabá ta žena neměla mimo kletbu žádné zbraně. Proklela jej, proklela každou krůpěj ohavné jeho krve, pomstou mu hrozíc svého manžela. — »Tvého manžela!« zvolal ten ničemník. »Ten již se na nikom nebude místit; se svým životem propad' pro zradu katanu, erb jeho zlomen jest na popravišti, jméno Kolonu Felseckých vyhlazeno na obzoru světa.« Na to ji s dítkamii dal vyhnati z hradu. A víte, kdo ten padouch jest, jenž hrůzy takové na vlastním bratru 56 a jeho rodině se dopustil? — Ten padouch jsi ty! Nešťastný tvůfj bratr byl otec náš a my jsme jeho dítky! Věrnosta (u vzteklém vytržení):. Co chcete ode mne? Vy, jeho dítky? Jedovatý jazyku, cos to děl? Co chcete ode mne, vy noční sovy? Hy polit: Čenicháš umrlčinu? Ba, jsme noční sovy, jenž brzo na tvůj hrob si usednou. Monika: V- bídě, v hladové nouzi vychovala nás naše matka pro pomstu krvavou. Pohlédni zde na toho mladíka: ten musil tu h raznou kroniku tak dlouho přežvýkávat v mozku svém1, až se mu zvrátil — on je šílený; i jeho šílenost ty na svědomí máš. A já jsem dívka jen, silná však dívka, jsem dcera toho muže, jehož rozšlapals, jsem dcera ženy té, již zneuctils — a můj ro'zuim zůstal celý. (Vyndá z ňader složený list.) Zde jest poslední vůle naší matky, jež před rokem v chudobné chýži umřela; ten list je psán krví jejího srdce, ten list je zavlhlý našimi slzami, a jeho obsah zní: (Ote.) »Ve jménu boha trojijedinéiho! Zdar a znik vám, dědicové, H y polité a Moniko! Pomsta jest vaším dědictvím, pomsta celým životem vás provátzej, pomstou se nakrmíte, napojíte, pomsta v spaní budiž vám poduškou. Pakli však na zemi se jí pr on e věříte, stoupniž, mstíc se na vás, za várna do pekel! Lazar Kolona Felsecký! To budiž vaše heslo, a Monika na něm čin pomsty vykonej!* Věrnosta: Umlkni, vzteklice! Tvé syčení usipalý hněv můj poznovu probouzí. Ano, jsem Lazar Kolona Felsecký, a z drzé hrozby tvé si tropím smích! Monika (přísně k němu přistoupí): Troupe, smíchu se střež a kaj se hříchů svých! Tys nyní náš! Věrnosta (napne meč): Hoj! ustup, amazonko, by meč můj tebe nedosáh'! Monika (vytáhne rychle bambitku z pláště a namíří naň): Dál sahá moje zbraň. Tys nyní náš! Věrnosta: Což jsem padl vrahům do rukou? (Utíká do zadu.) Monika: Svým soudcům, bídníče, padl jsi do rukou. Věrnosta (u klenby zatáhne zvoncem). Spiridion (pozadu jej chytí a vytrhne mu meč): Zvoníš si umíráčkem! Hypolit (u šíleném smíchu): Honba to veselá! parohatý jelen ztratil svou korunu! 58 Věrnosta (vytrhne se a ubíhá do ložnice, volaje): Vražda! Vražda! Potmoc! Monika (s namířenou bambitkou za ním): Umři, králi všech lotrů! Spiridion (di n á sleduje). (Slyšeti rachocení1 kácejícího se nábytku.) Hy polit: Ó ztiš se, srdce mé! nesmíš za ním, malinka tomu nechce, ač bys chtěl; nesmíš mu zkřivit vlasu; Monika má prý sama ten skutek vykonat. (Padne rána. Věrnosta v ložnici vzkřikne. Na to mrtvé ticho. — Šeptaje.) Slyš! Kulka projela mu zrádné srdce. Neměl se utopit, z vody jsem jej vytán', by se ve vlastní krvi utopil. Monika (bledá, avšak s vážnou odhodlaností vystoupí z komnaty, bambitku držíc ve skleslé ruce kráčí do předu, pustí zbraň a padne na kolena). Spiridion (vystoupí po ní a kleknuv s Hy-politem v tiché modlitbě oba trvají). Monika: Již vykonáno, soudce na výsosti! Přetěžké břímě spadlo s beder mých; udušen v srdci plamen mstivé zlosti, zvěčnělá matka žehná dítek svých. Již vykonáno, bože! Díky tobě, jenž oblouk poklidu skle nul s přes duši mou. Usmířena ji:ž matka v chladném hrobě, tož usmířena svojí Monikou! Jak černý oblak nad zeleným rájem, 59 kletba jeuí mi stála před zrakem. Pokoj se hostí nad života májem, vychází duha míru nad mrakem; nové života slunce na mne září, v život se pouštím s utěšenou tváří. (Vstane, ostatní též.) Spiridion: Již rychle pryč! Hypolit: Ať nás nepřekvapí jich křivý soud. Ó přísný Husito! toť naše Mudřena i Palladia! Monika: Již pojďte, moji drazí součastníci! Tomu za nechte skutku mého soud, kdo se pro ň narodí. Tomu neroizumí náš věk ni naši vrstevníci. (Odejdou tajnou cestou, jak přišli.) Výstup 6. (Po chvíli slyšeti za scénou klepání; pak se ozve:) Rokos: Jen za mnou, za mnou, pane vrcli-níku! Jiiž jsme u cíle. Jiné hlasy: Dveře jsou zavřeny! Co se tu děje? Odolán: Vypáčte je! (Je slyšet rachocení dveří a vystoupí Rokos. Za ním Odolán v oděvu vojenském. Sloužící s pochodněmi. Jezdci Odolán o va pluku postaví se vzadu.) 60 Odolán (kvapí ku předu): Kde je můj otec? Jaké mu hrozí zde nebezpečí? Rychle mne k němu doveďte! Rokos: Nejmilostivěijší snad tvrdě spí. Poručil však, abych mu váš příchod hned oznámil. Zde jeho Ložnice. Odolán: Já se mu oznámím sám. (Kvapí do ložnice a uvnitř volá.) He! Sloužící! Světlo! Otče! Otče můj, procitni! Rokos (vezme svíci): Za mnou, hoši! — (Odejde se sloužícími do ložnice.) Odolán (uvnitř vzkřikne): Všemohoucí 'bože! (Vyřítí se ven s výrazem hrůzy.) Můj otec zavražděn! Rokos (pádí z ložnice se sloužícím): Vražda! Vražda! Ó ;pane na nebesích.! — a na našem hradě! Odolán (s dušeným pláčem): Otče, otče můj! A kdo směl se této ohavnosti dopustit? — Pane správce, jakou čeleď máte na hradě? Rokos: Ach, ty milý bože, ta hrstka čeledínů je živá poctivost; vždyť je zmám až na dno duše. (Spatří otevřené dveře tajné chodby.) Co vidím? Tajná chodba otevřena? Ta vede v síň starého Lamiberta. Ano. ano, není pochybností — ten podezřelý, potměšilý stařec — ano. plesnivý mozku, ty se nemýlíš, tu vraždu spáchal Lambert! Sloužící: Lam ber t ?! Odolán: Ať je to kdokoli, a kdyby to byl sám pekla kníže pán, za ním, za ním, a na můj přísný soud jej dostavte! (Opona spadne.) m 61 JEDNÁNÍ TŘETÍ. Velká otevřená síň na hradě Děčínském Vzadu velký pavlán. Na pravo rakev s mrtvolou V činnost y z Adlaru. Podle rakve stráž. Výstup 1. Odolán. Beneš z Lubna. Odolán: Tu viz, můj příteli, ty smutné zbytky milého otce, jenž mne miloval jak zřítelnici svou a všemi dary otcovské lásky mne zahrnul. Zde leží skácen rukou vražednou. Často jsi mluvíval v škádlivém žertování, jak ti básnický duch to zobrazil, že život můj se člunku podobá, jejž vesna všemi květy zdobila,, že v smíchu jen slzím, a v slzách zas že se blahem' a rozkoší napájím1; a hle, kterak se všechno zvrátilo! Na člun života mého záhy již smutek umrlčí květy zavěsil; krutý osud j'iiž mne zasáh', a tuším, že tato jeho p^vní rána nebyla poslední. Beneš: Jáť hrůzou trnu. Kterak se to událo, kdo se skutku toho směl dopustit? Odolán: Posud neviní. To jisté však, že viny zárodek v hloubi dávných činů snad uzrával, 61 že přísný osud z mého náručí otce vyrval a za kořist odeslal mrákotě. Posud vidím jej před Na černém zámku čin ten byl spáchán. Nalezl jsem jej vedle zikáceného stolu na zemi ležícího, v proudu své krve. v prsou měl ránu smrtelnou, a na krvácející ráně ležel list tento složený. (Ukazuje na Moničin list, totiž poslední vůli její matky.) Mrzká loupež to nebyla, jen ipoimsta prchlivá ten skutek spáchala. Beneš: A na kom zavinil tak strašlivého trestu? Odolán: Nemohu se toho domyslit. Otec vždy skrýval •minul O'S t žití svého přede mnou v hluboké tajemství; přečasto bolně dotklo se mne jeho truchlivé mlčení. I viděl jsem, že hněte neklidnou jeho mysl nejistota a strach. V takých dobách prosil jsem, žádal, aby mně svěřil strasti příčinu; on to neučinili, anobrž začasté políbiv čelo mé v ta slova vypukl: ■> Nechci ti kalit čisté zánebí nevinné duše tvé. Kdybych to učinil. snad přestal bys mne mil o vat.« Podivno, že moje láska obojí s protivenstvím tajemných zámyslů u stálém boji musí zápasit. Nevím, jaká to předtucha mé srdce klíčí,' jest mi však podivno a závrať mne pojímá, 63 jak bych stál na pokraji zhoubné propasti. Beneš: Zotav již mysl svou a přízraků domyšlených se střež. Co věrný přítel stojím ti po boku a životem chci s tebou kráčeti, co druhý otec tvůj. Ba přátelství není, jak surovec jen dí, matné poblouzení. Na poli krvavém, u války hlučném zápasu jsme našli se, poznali se, a chcem tak vytrvat. A mimo to—vždyť jsi mi tím se svěřil — blaží tě lásky pouto růžové. Odolán: Sladká zponiínko! Beneš:' Co by tě tedy mohlo děsit? V náručí lásky své a přítele na zemi se ti již otvírá nebe. Odolán: Byť by nechtělo, já násilím je otevru. Jsem mlaď, v srdci kypí mi valných citů zdroj, a na život hledím jak na hody, jenž se strojí jen pro můj požitek. Ó děvo má, zde tě chci očekávat, u rakve otcovy vrhnu s tebou se v proudy života a trudu jizlivému na věky výhost dám. V ý s t u d 2. Justin ze Stráže. Předešlí. Justin: Pane vrchníku, právě přivedla stráž dva starce v průvodu četného li- ■dm. Na hranících u vsí Dolan byli chyceni, iprávě když chtěli do Sas uprchnout. Jsou prý to vrahové Věrnosty z Adlaru. Odolán: Běda jim, že padli soudcům do rukou, a běda mně, že musím soudit já nad nimi! Vražda za vraždu! Ó hloupá, hloupá, převrácená mysl zákonníku! Srdce mé jest plno měkkého člověčenství, a já mámí zatracovat do pekel! Kde je držíte? Justin: Na nádvoří. Odolán: Pošlete sem důstojníky a písaře; pak vinníky sem uveďte. Justin (odejde). Beneš: Ó šlechetný, citelný ipříteli! ztužiž tenkráte žilky svého srdce, kdy se zlomyslný má soudit vražedník; pryč s měkkostí, pryč s lidským slitováním, ať je snad nezmrháš na lotru úkladném. Pohlédni tam na rakev otce svého a pamatuj, že zákon přírody trestat velí vraždu na krvi své. Odolán: Přírody zákony o vraždě nevědí, aniž o soudu krvavém1. Často srdce neví, co lidský vtip upřádá; a kde se zákon srdce neotáže, tu život otročí a stíny panují. V prvním překvapení, při prvními pohledu na skutek spáchaný pomsta mne zajimula; ■ 5 65 teď však milosti peruť mne ochvívá, Jsem měkký, slabý jak ohebná třtina a pomsty plamem ve mně udušen. Beneš: Jeť to slabost nedůstojná vojína. Odelan: Toť síla, ne slabost, to síla srdce jest. Neobyčejný cit se zmáhá v prsou niých; jeť mi dnes divno v duši, jak bych stál nad izbouřeným zde vírem lidských vášní a jak bych se musil v něj uvrhnout co oběť nevinná. Směj se mi, ipříteli, jen mně nezatracuj! Snad je to chorá snivost. a neib roztouženého srdce lahodná prepjatost. Ji očekávám, a dřív, než imine hodina, uzříš ji na mém blahém srdci blaženou. Beneš: Ona sem k tobě přijde? Odolán: Tak je to umluveno. Beneš: K smutnému dostaví se k divadlu; není to lásky čas, ni místo zde. Odolán: Neohrožený toho děvčete duch o naše malicherné skutky málo dbá. Ještě za jitra dnes, tak mně to slíbila, spadne s ní tmavá rouška tajemství a bude přede mnou co skvělý cherub stati. Přepodivná svedla nás náhoda. .66 Bylo f to měsíc minulý za tvého omeškaní v Chebu, 'kdy se Arnim ■přenáhle na Děčínský zámek obořil a úsilím jej ztéci počínal. Strakatá byla to čeládka v jeho vojště: Němci, Vlaši, čeští vystěhovale!, sám Thurn, zlé paměti odpadlec. v čele jiných luterských odbojníků kvapně přittíhly na břeh polabský; otevřena byla f jimi cesta k domovu. Druhého dne ,za jejich příchodu musil jsem z hradu výpad učinit, abych obhájil dovážení píce n a levém pobřeží. Tuhá hned vznikla seč s nepřítelem1. Bylif v tom zástupu bojujících naskrze krajané: Čech proti Čechu stál, bratr bratra potíral. Kopím prohnán, klesal již kůň můj pode mnou a lítý lučištnílk na čelo mně namířil; v tom jako božským zjevením' vyskytla se na půdě izlkrvácené přesličná postava, pouhé to* mládě, nepříteli vyrazí zbraň a kvapem uhne se se mnou v zástup přátel mých. Moji kyrysníci, nás odevšad obklopili. Ochránce můj, an mne mrzkého zajetí zachránil, sám byl zajat. Tu se mládec mi přiznal, že je ženského pohlaví, že s bratrem bydlí dole na břehu, a že se svými spoluvěrci, an jsou tak šťastně do Čech vrazili, v dobývání hradu chtěla se sdíleti. Tak jisem ji1 poznal, tak ji propustil, 5« 67 by se k opuštěnému bratru vrátila. Když pak se nepřítel odtud byl vyklidil, vypátral jsem1 ji v jejím skrovnéim bytu a její lásku získal na věky. Jak lilie kalich na výsluní, v srdce její blaženě jsem pohlížel, poznal jsem v ní statečnou, mužnou duši a srdce (panenské. Jedině tajila rodu svého sběh, a vždy ukrývala při každém navštívení přede mnou vlastního bratra trudnou šílenost. Beneš: By snad nevyzradil, co tobě tajila. Nyní však se hotov, již důstojníci do símě vcháizejí. Odolán: Soudit já nemohu; an je to zákonem, zanechám Tobě soud i soudu vykonání. V ý s t u p 3. Justin ze Stráže a ostatní důstojníci. Písař. Důstojníci sednou. Na to přivádějí stráže Lainherta a Ondřeje. Předešlí. Odolán (k oběma): Přistupte! Latnbert (postoupí do předu). Ondřej (zůstane za ním). Odolán: Jp těžko tomu víru přiložit, že byste byli vraždu spáchali. Na hlavě šediny, usvadlé líce již a v oku hasnoucí života plápoly. Medle, již mluvte, staří bloudové, jaké to vášně ještěr divoký na strašlivý ten skutek vás vybídl? Lambert (velmi pokojně a důstojně): Křivdíte nám; nejsme si vědomi nižádné viny. Bezprávně jsme zatknuti, a jak je soudce nade mnou spravedlivého, tak se dokládám' na své spasení, že vraždy skutek náma nebyl spáchán. Odolán ((přísně naň pohlédne, pak stranou k Beneši): Pevně, nezhroženč na mne hledí; to není zrak zlostného svědomí, to není řeč sprostého vražedníka. (K Lambertovi.) Vaše jméno1? Lambert: Lambert. Odolán: A váš soudruh? Lambert: Ondřej, můj starv posluha. Odolán: Jaký jste krajan? Lambert: Čech. Odolán: Jste v Čechách domovem? Lambert: Vypovězen. Odolán: Jak dlouho již? Lambert: Po bitvě na Bílé hoře. 69 Odolán: A proč jste se vrátil? Lambert: Pod ochranou Sasíků vítězných přišel jisem choti svou a dítky navštívit. Odolán: Našel jste jich? Lambert (bolestně): Nenašel. Odolán (ou trpně naň pohlédne, pak vezme se stolu list a dívá se do něho): Černého zámku správce na můj rozkaz vyhotovili a poslal zprávu mi o vašem přebývání u něho na hradě. Proč jste v tu noc spáchané vraždy ze .zámku uprchnul? Nelze vám zapírat, že jste byl na oute'ku dostižen. Lambert: To nezapírám. Před nepřítelem jsem utekl, s kterým jsem potkal se v svém obydlí. Odolán: Kdo byl teti nepřítel? Lambert: Hrozné to jméno musím zatajit. Odolán: Cizí niikdo tam nepřišel té noci, nežli Věrnosta z Adlaru. Lambert: Věrnosta z Adlaru? Toho neznám. Odolán: Tam byl zavražděn. Podívejte se na zavražděného, zdali v něm poznáte nepřítele. Beneš (přistoupí k Lambertovi a vede jej k mrtvole). 70 Lambert (sotva mrtvolu spatří, vzkřikne): Ha, Lazar! Beneš: Ha, lživý padouchu! procitlo plesnivé tvé svědomí? Odolán: Ô ničemnosti pokrytecké duše! Nuž, ty ho znáš? Lambert: Znám, znám, i hrozebnou tu jeho mrtvolu; ty mne již déle děsit nebudeš! Spravedlivý mstitel tam na výsosti vyslal na jeho zkázu jiné rámě. Já jsem viny prost a svoje spasení nezmrhal jsem na tomto ničeimníku. Odolán: Drzý utrhači! drž jazyk za zuby a hanu nekydej na šlechetníka, jehož jsi vlastní rukou zachvátil. Dobře tě vyzradilo vlastní svědomí a závist prchlivá, jež tímto pohledem se zjitřila v tvých zrádných útrobách. Již netaj ničeho, vyznej se z činu zlého a hlavu vlož katanu na špalek! Ondřej (klesne před Odolaném na kolena): \. Milosrdenství, pane! milosrdenství! Můj přenešfastný pán je nevinen; na tomto hrůzném činu, bůh nás suď! nemáme oučastenství žádného. Odolán: t Jste podvodníci! hanební to lháři! A přisáimibůh! an jste mou dobrou vůli v zanícení vášnivé zlosti vehnali, 71 nakládat s vámi chci, jak zákon mi velí a vaše zásluha. (Ukáže na Lamberta.) Chopte se toho starce, veďte jej do mučírny, ať se mu vyznání kleštěmi z těla vytrhá! Lambert (velmi klidně a důstojně): Mne do mučírny? vyznání kleštěmi z těla mi vytrhat? Ó prchlivý mladíku! umírni hněvu svého, af pak svědomí nepyká, co na nevinném spáchalo. Veď si mne do mučírny, skloň mou šíji pod mečem' katovým, čiň cokoli tvůj mstivý hněv na úkor mně vymýšlí — tím však budiž jist, že nikdy nevyznám co mi neznámo jest, a tuze oželíš, kdy přijde nevinnost má na jevo, žes oslyšel mé snažné výstrahy. Již pojďte, pojďte, katovníci; jsem f stár, však hrdý kmet, bych prosil za milost. Mne chrání svědomí a moje nevinnost. (Obrací se k odchodu.) Ondřej (vrhne se mu do cesty): Nikoli, pane můj, já vás neopustím! Věrnou a vděčnou láskou upoután jest život můj k vašemu životu. Vy jste mne v mládí svém vysvobodil z otroctví tureckého, za dnů Šťastnějších byl jste mým dobrodincem v každé době, mou věrností vždy jste se honosil a mezi všemi služebníky byl Ondřej, Ondřej vaším miláčkem. Za dnů blahých stál jsem vám po boku, v neštěstí jsem se s vámi lopotil, 72 u vyhnanství jsem s vámi slzy sdílel, a nyní chci a musím s vámi k smrti jít; jsem vaším psem, a chci jím večne býti, a na hrobě se vašem jak pes umorím! Lambert (u velkém pohnutí): Ondřeji! Ondřeji! ty dobrá, věrná duše! ty drahý kamene ve sprosté obrubě! O jak sladce napájí slza lásky tvé mou duši prahnoucí po lidském soucitu! Ano, tys mne provázel v štěstí. v nehodě, tys byl mým stínem za dnů palčivých; a hie, i nad hrobem ruku po mně vypínáš, abys umírnil prudkost bolů mých, Ó ne, sluhou, jediným přítelem na smutné pouti své tebe nazývám; našel jsem člověka, našel jsem lidské srdce, a nic si nezoufám^ iz člověčenství. (Vezme jej okolo krku.) Pojď, pojď, můj stařečku! Tak, jak jsme žili, chceme také umřít vespolek! Ondřej (s udušeným pláčem): Pane můj! Odolán (bolestně zvolá): ó tvůrce na nebi, jenž neskaleným okem milostně sbíháš světa končiny! jaké to zkoušení na mne posíláš! Ne, ne! já klamal se, to není vrah, to nejsou slzy Istného mičemníka! Ze rtů těch splývá svaté pravdy proud, a božský zápal v tomto zraku tkví. Již starce, stůj. a mluv, odkud přicházíš, 73 kdo jsi a kterak se nazýváš, a jakých strach tě víže k oné mrtvole. Lambert: J sem f slabý komet, a málo dnů mně zbývá, bych símě své památky svatě zúrodnil; protož, na prahu hrobovém, věren chci pravdě zůstati; pryč již s přetvářkou a s klamem veškerým! Jsem v rukou vašich, ač oběť nevinná, přec již odsouzená. Věz tedy, citelný mladíku, an se ti srdce led tak náhle rozvodnil, že mi blahým' svým proudem duši skrápí, věz již, kdo jsem, a zhroz se toho jména — Stojí před tebou Benedikt Kolona Felsecký! Všichni (s úžasem): Kolona Felsecký!? Výstup 4. Monika. Hypolit. Spiridion. Předešlí. Monika (v bílém ženském rouchu při posledních slovech Lambertových náhle vystoupí): Kolona Felsecký? Kdo vyvolává mrtvé z hrobu? Odolán (radostně se obrátí): Ó spáso má! Monika (rychle vstoupí do předu): Na kých to rtech zahřměla hrůzná sudba Kolonu Felseckých? Ach, Odolané, mluv, 74 co to zde všecko znamená? Ta rakev tam, a tito muži? Co se děje zde? Proč tebe nenacházím podle úmluvy beze svědků? Odolán: Ó děvo milená! k smutnému přicházíš divadlu. Tam leží otec můj zavražděný. Monika: Tvůj otec? Odolán: Minulé noci jsme ho nalezli na černém zámku. Monika (vzkřikne): Na černém zámku? noci minulé? A otec tvůj? Gož nejsi Odolán Pěti- burský? Odolán: Jsem Odolán Pětiburský, poboční syn Věrnosty z Adlaru. Monika: Na černém zámku, pravíš? noci .minulé? — Co mi po tvém otci, co po Věrnostovi? (Chopí se za čelo.) A přec — bože všemohoucí! byl by to omyl snad? (Pádí po stupních nahoru k mrtvole.) Odolané! ten mrtvý muž zde, tvůj že otec jest? Odolán: Můj otec! Monika: 0 nešťastníce! řekni ne. že není! 75 To je Kolona Felsecký, Lazar Kolona Felsecký! Ten muž tě oklamal, jak celý klamal svět; to nebyl otec tvůj! ten ohavník nemoh' tvým otcem býti! Odolán: Ba, přisámbůh! jsem krůpěj z jeho krve. (K Lambertovi.) Mluv, starce ty jej také znáš, ty stáls u jeho rakve a zděsils se jeho pohledem. Kdo jest ten zavražděný muž? Lambert: Ta dívka pravdu dl: je to Lazar Kolona Felsecký. Staré to jméno však složil on ze sebe za časů bouřlivých, když ničemným je skutkem zhanobil. Jeho vinou jen přišlo na pranýř; a aby ušel kladně vrstevníků, cizím jménem zakryl své zločinství. Odolán: Ó strašlivá zpomínko! Otče! otče! nade hrobem tvým stojí žalobníci a strašnou předtuchu v duši mi hřímají. Lambert: Vlastního bratra z vlasti vypudil, zneuctil jeho choť, a jeho dítky, nevinné jeho dítky oloupil o čest, o jméno, o dědictví, zbavil jich rodičů — a bratr ten, na němž byl spáchal hrůzy takové, bratr ten jsem já, Benedikt Felsecký! Monika (u rakve klesajíc vzkřikne): Benedikt Felsecký! 76 Spiridion: Všemohoucí bože! Odolán (kvapí k Monice): ó děvo! jaké to hrůzy na tebe sprchají! Hypolit (divoce postoupí): Osudný krkavče, cos to zakrákoral? Lambert (divoce se ohlíží): Děsíte se mne! Pravda, pravda! Jsemť já tvor strašlivý; jednou nohou stogímť na duze říše beztělesné, druhou potápím v blátě pozemském. Již nezdržujte mne u víru blouznivém, pusťte imue od sebe, abych vystřízlivěl z opojení mrzkého života, abych prociť na prsou matky země, kam vaše kletba ni žel váš nesahá. Monika (se vzmůže a vstoupí do předu): Kdo? kdo že je z vás Benedikt Kolona Felsecký? Hypolit (chopí Lamberta za prsa): Ty, plesnivý padouchu, vypustils to lživé slovo z úst. Lambert (pokojně): Ba, já jím jsem. Monika (třesoucím se hlasem): Ty že jím jsi? ty Benedikt Kolona Felsecký? (Skočí k němu a zpytuje jeho obličej.) Ô bože na nebi! Malé byla jsem děcko, když mi osud zavlek' do ciziny toho drahého otce, a přec — přec — tys Lambert, onen nešťastník, jenž kouzlem podivným můj soucit rozehříval, že mi až v slzách vstoupil do očí, A nyní Benedikt Kolona Felsecký? — 77 Ano, není to přelud snivé obraznosti, tys Kolona Felsecký! toho jména znak je na tvém čele zjevně vyrytý, v těch osudných rysech na tváři tvé spočívá kronika tvé neskončené bídy, v tom zapadlém, potuchlém oku celé tvé srdce tkví a jeho pohroma — ano, tys Benedikt Kolona Felsecký! a já — tvoje nešťastná dcera Monika! Všickni: Jeho dcera?! Lambert (jako ve snu): Ty, ty — Mo-nika! Všemohoucí — bože! Monika! (Padnou si do náručí.) Mypalit: A mě, mě nepoznáváš, otče můj? mě nepřijímáš ve své náručí? Vždyť tebe také miluji, vždyť také tobě náležím, vždyť jsem též tvoje dítě, a jak ty vždy jsem byl nešťasten. Lambert: Co chce ten mladík? Monika: ó vlož jej na srdce, zapomněla jsem naň v prvním zanícení — to Hypolit, tvůj syn. můj bratr nešťastný. Lambert: Dějou se zázraky? Ty, Hypolit, můj syn ? (Křečovitě oba na prsa tiskne.) Mourka a Hypolit! moje dítky! Není to sen? Jste vy to skutečně? jsem já to nyní tak přeblažený, v němž se ten kalný život třepetá? Ó dni osudný! jaké to blaho 78 na mne sesýláš — a živobytí zas na se drahé ceny přijímá, an se mám bídně klásti do hrobu! Hypolit (s vášnivou radostí): Nemluv nic o hrobu, nic o smrti! Nyní, otče milý, chcem teprv žiti blaize a vesele, jak o požinkáah, a kalich života až na dno vypijem. Netřeba se nám báti jedu a dýky oukladné — očištěná je cesta, nižádný štír a had víc na ní neleží. Mně věř, tatínku, vysyp bázeň již z u trýzněného srdce! Na drnu májovém bezpečne můžeš spáti, a my ti budem k spánku pěkné písně hráti. Lambert (naň pohlédne): Probůh, liypolite! tvůj pohled mne děsí! Což po'zbyls rozumu naším shledáním? Monika: On byl již šílený. Lambert: Šílený? Světice boží! Hypolit: Mne se neboj; tvůj nepřítel, tvůj sok, ten leží tam na márách, a Monika jej na ně vložila vlastníma rukama, Lambert: Monika? Monika: Ano, já jsem pomstila na něm utrpení rodu našeho! 79 Odolán: Monika? Lambert: Ty, Moniko! tys jej zavraždila? děva něžná s citem holubičím? tys se dopustila, čeho já se děsil? Odolán (vzav se stolu Moničin list): A krvavý ten list je tebou psán? Hypolit (zvolá): To naše dědictví! Monika: Je to 'poslední vůle naší matky, tu jsem na jeho ránu vložila. Odolán: ô Moniko! oos to učinila! Monika: Spravedlivý skutek jsem konala. Odolán: Spravedlnost se pomstou nesvětí. Monika: Světí se právo jí zmařené rodiny. Odolán: Nad jprávem rodiny stojí však obce právo. Monika: Toho si necením, kdy v zmar mou krev pokácí. Odolán: Pomstu však ohce na sebe vybízí, kdo se jí zlostně staví na odpor. Moniko: Neohf se i na mě mstí, já v právu svém radostně podám šíji katanu! Lambert (s rozvahou): Nic o katanu, nic o pomstě víc! K západu sklonil se našeho rodu den; hrobová noc na víčka se nám sklání, brzo již bude tma, brzo již zaniknem'. Ouskočný osude! tys nikdy nepřestal mne klamati; ba i nyní u pokraje hrobu podals mi náhle číši medovou, na srdce zmořené mi vložils milé dítky; a hle, jedva jsem číši na rty přiložil, jedva jsem vás zulíbal, tu již pelyněk v opojené mi krvi klokotá. Ó Moniko! tys hrozný skutek spáchala! Nevěř, že to byl skutek šlechetný, žes co vykonala pro spásu duše své. To byl tvůj příbuzný, to byla tvoje krev, kterous procedila; tys pojala hřích jeho a zas porodilas hřích. Monika: Ó matko, matko! slyš, kterak mne otec kárá, že jsem božského soudu vykonání na svá panenská bedra vložila! — A běda mně, že jsem tak činila a že poznávám nyní pravdu jeho slov! Hrda na skutek svůj kvapila jsem v náruč milence toužebného, chtěla jsem se s ním v života blahé proudy uvrhnout — a hle, má pýcha v prach tu sklácena! Ó matko! matko! kéž bys mohla vstoupit do života, bys dala svědectví 6 81 před soudem otce zjitřeného, že jsem za výrokem svaté tvé vůle po dráze krvavé ochotně kráčela! Hypolit: Tys přemohla všech pekel knížete, •pomsty vítězné prapor vztyčilas na jeho cimbuřích; přepevné vůle přepevná byl to čin. Lambert: Zlá vůle byla to. K utrpení jest žena zrozena, ne ku konání mstivých zde zámyslů. Pověčná láska má jejím heslem býti, láska jen jest ženské bytosti živel a ctnost. Matka složila ženství se sebe, an mstivé vůle zánět živila; ty složilas též ženství s sebe, an jsi se stala vůlí její vůle. Ó běda mně, žes tak učinila, že musím' stát co soudce nad tebou a že tvůj skutek musím zatratit! Monika: Ó nikoli, otče, tak těžké břemeno neklaď na bedra svá! Zde stojí Odolán, on budiž soudcem mým, a jeho rozsudku volně se podrobím. Hypolit (prosebně): Suď milostivě, jet to tvá milenka. Odolán: Ó nešťastnice! já tebe soudit? já, jenž tebe miluji láskou neskonalou? já tebe soudit? Tebe odsoudil zákon, a s tebou jsem já odsouzen a ztracen pro blaho života. Lambert (měkce k Odolanovi): 82 Ty že ji miluješ? Ó nešťastný mladíku! O zákonu mluvíš a jeho kruté sudbě? Ty že ji miluješ? Nuže, dokaž svou lásku, nenech svou milenku ohavně zahynout, zachraň tu schránku lihoizjevných citů, to srdce bláhové, jež vystoupilo z mezí lidské vášně a na dravce si hrálo v snivé marnosti. Odolán: Ó kéž bych soudit moh' dle výroku srdce a ne dle zákonů! Ó kdo mne zbaví této hrůzy? Hy polit: Dej mi své zákony, dej mi svůj meč, mečem ten trapný uzel presekám. Lambert: Ano, šílence, pravdu díš! Jeť to předtucha lásky bratrské. Nuže, vytas meč svůtj a zbav milenku mrzkého života! Ohavně snad nedáš jí záhynouti? Odolán: Já ji usmrtit? Já být jejím katem.? Nikdy! Lambert: Jak nerozumná je ta tvoje láska! Jak nemotorné děcko se potácí, kdy na ně došla soudná pohroma. Otec jinak miluje díitě své nežli jeho milán. Na popravišti nemohu viděti tu outlou šíji, protož se římské ctnosti odhodlám'. Pojď již na mé srdce, milená dcero! Monika (obejme jej): Otče! blahou nadějí mou duši skrápíš, 6« 83 a přisámbůh! tvé lásky otcovské •nejsemť dokonce nehodná, an činu svého přehříšný výstupek v hloubi duše poznávám a se vší vroucností želím. Lambert: Ty želíš? Nuž odpusť ti bůh, jak já ti odpouštím! (Vytasí rychle z ňader dýku, obejme Moniku a protkne ji.) Monika (klesajíc): Ó díky — díky — otče! Krásná to smrt — z ruky otcovské! Již jdu — matko — již jdu — co věrná dcera vracím se k tobě — ty mně požehnáš! S bohem — Odolané — Hypolite — tam — tam — se — shle-dáme. (Umře.) Všichni: Probůh, Lamiberte! Důstojníci: Vražda! Spiridion: ó kate otcovský! Hypolit (radostně): ô výborně, pře výborně se naučil s (Otcovské lásky řemeslu. Rozum své brány již otvírá, a mé srdce co vítěz táhne do hlavy. Pryč s pitomostí a šílenstvím! Jsem zdráv! jsem zdráv! jsemť zas mudrc nade všecky mudrce! Tu leží ta má hvězda, moje spása, moje to matka, sestra, milenka! Ó Odolané! víc nežli ty já jsem ji miloval, tím trojím citem připoutal jsem si ji přepevně na duši. 84 Ona se odtrhla, a duše má do věčnosti bude ji stíhati! (Se šíleným smíchem klekne k Monice.) Ne, ne, má Moniko! nikdo tak rozumně tvou lásku necenil, jak já, zavržený, ubohý šílenec. Otevři očí svých jen ještě jedenkráte a pohlédni na ně, na tyto hlupce, jak tu stojí zarmouceni nad tím, žes umřela. Ó, strojte hody jen a zvoňte, zvoňte zvony veselými, že odešla na svět blaženější. (Vzchopí se a s udušeným smíchem' polohlasně.) Hle, hle! na rtech jí blahý úsměv tkví, nebeských světel záře líce ji zahřívá, duše z ní vystupuje — zJatokřídlý pták, hvězdnatá koruna jest jeho chocholem; zvedá se již — klenutí hlavou prorazil, silný to pták — silná to duše! Ona mně kývá, ano — ano — již jdu, již jdu! Postav se na touhu plamennou — to je on! Most, jenž vede v onen svět! S bohem! s bohem! Již jdu za ní — iza Monikou! (Mezi řečí vlekl se vždy dále do zadu, konečně odběhne.) Spiridion: Hypolite, Kam: to ubíháš? Jsem tvoje závora! Odolán: Probůh, Beneši! o smrti přemýšlí! Pusf se za ním, chraň jeho života! 85 Beneš: Ó hrůzyplný dni! (Odchází.) Spiridion (na pavlánu vzkřikne): Stůj, Hypolite! stůj! Ó bože! Beneš (vzadu): Co se stalo V Spiridion: Tam se topí, s pavlánu skočil do Labe! Odolán: Ó běda mně, že mi tolik rozumu zbývá a že ho následovat nemohu! Lambert: Hořká vám slza všem tu líce smáčí, že stejnou obětí jest nevinný s vinným. Mračný osud však jinač neodplácí, kde símě hříchů zraje v skutku pozemním. Tam k nevyváženým letí radostem duch svobodný a tvůrce velebí, jenž palmu svou podává věčným ctnostem v nesmrtelnosti svatém zánebí. Protož již, přátelé, dýl nemeškejte, mně jedinému smrt ohavnou dejte, by opět byla sudba ztvrzena: že z oka člověčenstva slza tím se stírá, kdy člověk nevinný za vinného umírá. (Opona spadne.) 86 JOSEF JIŘÍ KOLÁR: MONIKA. Tragedie ve třech jednáních. □ VYDALO NAKLADATELSKÉ DRUŽSTVO MÁJE, ČESKA AKCIOVÁ SPOLEČNOST V PRAZE. □ VYTISKLA KNIHTISKÁRNA JIŘÍHO JELENA NA MĚLNÍCE. □ 1 9 2 7. Hno dílo. Drama o 4 jed. 8 Kč. r*uij r* a o 3 jed. II. vyd. 10 Ive ^ J- lv p Veber: NemáU co zdaniti? Veselohn ihra o 1 i. II. vyd. Kč 3.50. 'nik Drama o 5 lira, 11 obr. 5 Kč vyd. Junt staré jabré Naklad ve výpravně v Praze I.