PIPPICH
738
739
PIŠTĚK
1890; Slečna nakladatelka, ochotu. Chrudim 1890, i t., Švandovo div. 1891; Slavomam, ND 1890, i t., nová verze s tit. Kovář svého štěstí, Budilova spol. 1891.
PRAMENY A LITERATURA LA PNP: osobní fond, inventář —> J. Wagner, L. Šolcova, 2002. Část pozůstalosti v Regionálním muzeu v Chrudimi, ve SOkA Chrudim a ve Sbírce dějin tělesné výchovy a sportu NM v Praze. ■ Nesign.: Míla Pippichová-Havelková, Světozor 12, 1878, s. 366«; ref. Z české domácnosti: uh [V. Guth], Politik 20. a 22. 2. 1880; nesign., Národní listy 24,2. 1880;F. Zákrejs, Qí věto 11, 1881, s. 368»; ref. Ve veřejném životě: T. [J. L. Turnovský], Pokrok 1.10. 1884; nesign.. Divadelní listy 5, 1884, s. 220; B. F. [Frida], Zlatá Praha 1,
1884, příl. k i. 41, s. 170; F. Zákrejs, Osvěta 15,
1885, s. 362-364.; R.: K. R, Česká Thalia 2, 1888, s. 16«; ref. Svět zásad: F. Zákrejs, Osvěta 15, 1885, s. 467; 18, 1888, s. H38n.; M. A. Š. [Šimáček], Světozor 22, 1887/88, s. 158; J. V. [Vrchlický], Hlas národa 21. a 26. 1. 1888, -o [V. Mrštík], Ruch 10, 1888, s. 79n.; nesign., Čas 2, 1888, s. 75n.; B. F. [Frida], Lumír 16, 1888, s. 47; J. Lý [La-decký], Česká Thalia 2, 1888, s. 39; J. Kuífner, Květy 10, 1888, d. 1, s. 350-352.; ref. Slavomam: Astur [H. G. Schauer], Literární listy 11, 1890, s. 344, 358n.; J. V. [Vrchlický], Hlas národa 11.4. 1890; š. [J. Kuffner], Národní listy 11.4. 1890; J. Lý[Ladecký],Če.?fe3 77!íz//£í4.1890,s. 124-126; J. V. S. [Sládek], Lumír 18, 1890, s. 154; A. Schul-zová, Květy 12, 1890, d. I, s. 625-627»; M. A. Š. [Šimáček], ref. Slečna nakladatelka. Světozor 24. 1889/90, s. 429; B.: JUDr K. P„ Divadlo I, 1903, s. 11-13; F. Tlustý: Paměti hudebního spolku Slavoje a hudebního života v Chrudimi, Chrudim 1907, s. 36; J. D. K: JUDr. K. P„ Máj 7, 1908/09, s. 37In.; F. Vondráček: Dr. K. P., Národní listy 19. 4. 1909; Leh. [J. Löwenbach]: Dr. K. R, Hudební revue 2, 1909, s. 296»; k sedmdesátinám: -r- [J. Borecký], Topičův sborník 6, 1918/19, s. 382; nesign., Chrudimský kraj 8, 1919, £. 16.; nekrology: R. + L., Topičův sborník 8, 1920/21, s. 370n.; Zvon 21, 1920/21, s. 408; B. Markalous, Lidové noviny 19. 3. 1921.; J. Körner: JUDr. K. P, 1925; O. Šourek; Dívčí boj v české opeře, Listy Hudební matice 5, 1925/26, s. 94-96; V. Stein Táborský: Příspěvky k dějinám divadelního ochotnictva československého, 1931, s. 344; O. Fischer: Činohra Národního divadla do roku 1900 (Dějiny ND IV), 1933, s. 207; J. Mikan: K. P. ve světle hudební korespondence, Vlastivědný sborník východočeský 5, Chrudim 1934, s. 123-153; Divadelní Chrudim.
Památník vydaný k otevřeni Městského divadla K. P. v Chrudimi, Chrudim 1934 [obs. F. Pocho-bradský: Staré divadlo v Chrudimi; M. Hýsek: K. P. jako dramatik]; I. Herrmann: Z poslední galerie, 1939, s. 213n.; V. Vydra: Má pouť životem a uměním, 1948, s. 200; J. Císař: Život jevišti, 1962, s. 99n.; DČD III; O. Spálová: Sága rodu Budilova, 1980, s. 127,145; J. Charvát: O rodině r, Chrudimské vlastivědné listy 1, 1992, č. 3, s. 9; P. Kobetič: Osobnosti Chrudimská, Chrudim 2002, s. 170. ■ ČHS, Kočí, LČL, Otto; Místopis i [Chrudim], NAIb, PD-rep
ad
Jan PIŠTĚK
* 17. 4. 1 847 Praha
t 5. 4. 1907 Královské Vinohrady (Praha-V.)
Divadelní ředitel, zpěvák, režisér.
Narodil se jako třetí z osmi dětí pražského měšťana Antonína P., obchodníka kamenným uhlím a hudebníka, a jeho první manželky Barbary. Připravoval se na pěveckou dráhu studiem v Pivodově škole a na konzervatoři, kterou nedokončil. 1869 se oženil s pražskou měšťanskou dcerkou Marií Votýpkovou, s níž měl již před sňatkem dítě. Po ochotnických začátcích debutoval 1872 u Kramuelovy společnosti, t. r. nastoupil k P. Švandovi ze Semčic, od něhož kvůli neshodám záhy odešel. Od 30. 6. 1873 byl angažován u 3. E. Kramuela, k němuž se pak vrátil po ročním pobytu v Rusku (1874/75, nezjištěná společnost a místo). 1877 byl krátce kapelníkem u společnosti J. Faltyse. V srpnu 1877 získal divadelní koncesi a založil vlastní společnost, s níž zahájil ve starém divadle v Plzni, jež mu bylo zadáno na zimu 1877/78. Tradované Budilovo tvrzení, že P. v začátcích divadelního podnikání finančně vypomohla jeho tchyně, která byla matkou herce K. Stockého, je vzhledem k jejímu úmrtí 2. 7. 1877 sporné. 1878 zakoupil Arénu v Kravíně na Král. Vinohradech jako základnu pro letní působení, znovu se ucházel o plzeňské divadlo, ale tentokrát neuspěl. Pro zimní sezony se mu dařilo obsazovat městská divadla (Chrudim, 1878/79, Plzeň, 1886-89, 2. část zimní sez. 1890/91, 1891/92). Několik let zajišťoval český divadelní provoz v Brně:
nejprve v Besedním domě {1879-81), pak v Národním divadle (na Veveří 1884/85, 1893-96 a 1897/98). Po stržení zchátralé Arény v Kravíně (v květnu 1881 se propadla podlaha na galerii a několik diváků se zranilo), dal postavit 1882 na temže místě (roh dnešních ulic Slezské a Budečské) rozměrnější Letní divadlo pro asi 1200 diváků. Po první letní sezoně v nové aréně se na podzim 1882 přesunul do tzv. Ústřední síně (v domě Záložny vinohradské, v dnešní Anglické u!.), kterou na své náklady adaptoval. Když Aréna v Kravíně musela ustoupit nové zástavbě, zbudoval nekryté Letní divadlo poblíž vinohradské vodárny (mezi dnešními ulicemi Slezskou a Korunní ul.), v němž zahájil 30. dubna 1893. V zimě 1896/97, kdy nezískal ND v Brně, hrál střídavě ve vinohradském Národním domě a v žižkovské Bezovce, od ledna v Národním domě. Jako vdovec (první manželka zemřela 1888 ve čtyřiačtyřiceti letech) se 1894 oženil s herečkou svého souboru Marií Slánskou. 1900 arénu uzpůsobil pro celoroční provoz (zastřešení, ústřední vytápění), ukončil mimopražské působení a zrušil zpěvoherní provoz, již předtím postupně omezovaný. Lidové divadlo na Král. Vinohradech, zvané Pištěkovo, řídil až do své smrti 1907, Zemřel několik měsíců před otevřením MD Král. Vinohrad, pohřben je na Vinohradském hřbitově.
Nevlastní sestra Marie P. (1860-1925, provd. Šandová, podruhé Jelínková) byla herečkou kočujících společností: 1880-82 hrála u J. E. Kramuela, poté do 1907 v bratrově souboru a divadle. Dcera Zdenka P. působila v otcově společnosti a divadle, syn Theodor P. z druhého manželství (1895-1960) se prosadil jako divadelní a filmový herec. Vnuk Theodor P. (*1932) se stai výtvarnikem, uplatnil se i jako filmový architekt a kostýmní výtvarník.
P. byl činný jako zpěvák, dirigent a režisér, proslul především jako divadelní ředitel a podnikatel. Pěvecky se uplatňoval v tenorových rolích lyrických (např. Jeník, Smetana: Prodaná nevěsta; Orfeus, Offenbach: Orfeus v podsvětí) a komických (např. Bořivoj Paris, Suppé: Žádný muž a tolik děvčat; Falsacappa, Offenbach:
Jan Pištěk v neurčené roli
Bandité), které zastával u své společnosti od jejích počátků po řadu let. Jako divadelní ředitel a podnikatel udržoval vždy velký soubor (např. pro plzeňskou sez. 1887/88 měl čtyřiačtyřicet členů, dvacetičlenný sbor a orchestr o dvaceti čtyřech hráčich). Do konce 19. stol. provozoval operu, operetu a činohru. Rozsahem a úrovní zpěvoherní produkce neměl mezi divadelními společnostmi rovnocenného soupeře. Dobrou pozici v mimopražském divadelnictví zaujímala i jeho činohra, pro niž angažoval hned na počátku kvalitní herce (všestranné K. Liera a M. Křepelovou, interpretku matek M. Ryšavou, komika J. Poláčka, dále A. Lierovou, M. Slánskou, K. Stockého). Do začátku osmdesátých let přibyli komik F. Šípek, tragédka L. Rottová, E. Vojan pro charakterní a hrdinské role a V. Budil, rychle postupující od salonních světáků k charakternímu a tragickému oboru. V dalším období souborem prošli heroina M. Pro-cházková-Malá, komikové F. Šípek a J. Vil-helm, A. Jiřikovský s manželkou Vilemínou, A. Vojta, J. Pulda, F. Bursová, A. Košnerová ad. Za odcházející herce se P. nedařilo získávat rovnocenné síly a ansámbl vykazoval
PIŠTĚK
740
741
PIŠTĚK
pozvolný sestup. Režií pověřovaní herci (K. Lier. A. j. Frýda, B. Halla, A. Houdek, F. Šípek a J. Vilhelm) povětšině pečovali jen o aranžmá, koncepčnější práci vyvíjel V. Budil. Výběr her sledoval hlediska kasovní (známé nebo přitažlivé kusy), v menší míře osvětová a vzdělávací. Velkou část repertoáru tvořila česká dramatika, zastoupená takřka v celém rozsahu počínaje J. N. Štěpánkem, V. K. Klic-perou a j. K. Tylem přes J. J. Kolára a F. B. Mi-kovce po E. Bozděcha, J. Vrchlického, J. Štolbu, V. Štecha, F. X. Svobodu, L. Stroupežnického, M. A. Simáčka (1886 první provedení dramatu Bez boje, odmítnutého ND) až k F. A. Šubertovi a A. Jiráskovi. V osmdesátých letech získal P. jako autora F. F. Samberka (premiéry Podskaláka 1882 a Divadelního vlaku 1884); jeho frašky měl vždy na programu (Jedenácté přikázání, 1881, Palackého třída čís. 27, 1884 ad.) a Šamberk v nich občas hostoval.
V dalším desetiletí P. uváděl dobové a lokální veselohry a frašky J. Puldy (Hloupý Honza na výstavě, 1895) a dramatické pokusy svých herců A. Lokaye (Růžová pouta), J. Lukav-ského, J. Poláčka, J. Vilhelma a K. Želen-ského (První k\'ěty, 1892). V překladové dramatice převažovaly starší i soudobé frašky, veselohry, konverzačky a salonní dramata rakouské, německé a francouzské provenience. V osmdesátých letech přibyli tehdy v Čechách módní ruští autoři (Krylov, Mjasnickij, Palm, Špažinskij), na něž navázalo uvádění her A. N. Ostrovského. Velmi řídce zastoupenou klasiku reprezentovali Shakespeare a Moliěre, občas Schiller, ojediněle Calderón a Lope de Vega. P. dramaturgie končila u autorů realistického směru (Sudermanna, Hauptmanna, Jiráska ad.), modernistické tvorbě se až na výjimky vyhýbala. Opakovaně však nabízela sociální dramata, která, podobně jako představení pořádaná pro dělnictvo a pro sociální demokracii v Plzni (poprvé 12. 2. 1887) a v Praze, měla získat nové vrstvy publika. Do přelomu osmdesátých a devadesátých let P. činohra zaostávala za dramaturgicky průbojnou a režijně vyspělou činohrou P. Švandy ze Semčic.
V devadesátých letech, kdy smíchovské divadlo po Švandově smrti procházelo vleklou
stagnací, se P. vinohradská aréna stala nej-významnější pražskou předměstskou scénou; v mimopražském divadelnictví vyvstal P. činohře vážný soupeř v Budilově společnosti. Zajištěn zázemím letních arén na Vinohradech (tehdy ještě za hranicemi Prahy) a potřebným kapitálem vytvořil P. velkou společnost, která se za celou dobu svého trvání neocitla ve vážné existenční krizi. Trvalé zakotvení na Vinohradech (1900) završilo P. dlouholeté úsilí o divadelní podnikání na okraji metropole. Proměna cestující společnosti ve stálé divadlo s pevným sídlem byla i logickým vyústěním předchozího provozu, kombinujícího dlouhodobé pobyty na jednom místě s kratšími stagi-onami v období mezi letní a zimní sezonou. Již názvem Lidové divadlo vyznačil P. orientaci na lidové vrstvy. Jejich vkusu a touze po zábavě vycházel vstříc hrami a fraškami se zpěvy a chytlavými kuplety pohotově dodávanými O. Fastrem (Krásná Lída, 1902; Zelené mládí, 1903; Kněžna Pepička, Pražské švadlenky - 1904; Marietta, Princ z pohádky - 1905; Zakletý zámek, Veselé pradlenky -1906), lokálně přitažlivými kusy (Pulda: Strašidlo z vinohradské vodárny; Smolka: Milionář z Vinohrad a zámečník z Vršovic), starším obrozenským repertoárem (Tylovy a Raimun-dovy báchorky) a atraktivními podívanými s nákladnou výpravou a kostýmy (dramatizace historických románů: Sienkiewiczova Quo vadis, Wallaceova Ben Hurá, Bulwerových--Lyttonových Posledních dnů Pompejí a Her-kulána). Do odlehčené repertoárové linie se vřazovaly občas uváděné operety (Strauss: Cikánský baron; Hervé: Mamzelle Nitouche). Umělecky závažnější program přinášel zvláště v prvních letech ve zvýšené míře světovou klasiku (Calderón: Život je sen; Goethc: Faust; Moliěre: Lakomec, Tartuffe; Schiller: Loupežníci; Sofokles: Antigona; Shakespeare: Richard lil.. Král Lear, Hamlet, Othello, Zkrocení zlé ženy), kterou tu za svého angažmá 1901/02 prosazoval V. Budil. Dramaturgickým počinem bylo uvedení Hebbelovy Judity (1903). Z moderní tvorby se objevily Ibsenovy Opory společnosti, Maeterlinckova Mon-na Vanna, Gorkého Na dné(izs. prem. 1903),
dramatizace Dostojevského Zločinu a trestu (s tit. Raskolnikov, 1905). Značný prostor zůstával dopřán českým autorům včetně soudobých (Archleba, Mattuše, Náhlovské, Rožka). Nadále byla věnována pozornost hrám se sociální tematikou a z dělnického prostředí (Zýka Borotínský: Stávka; Lukavský: Slunce; Csiky: Proletáři), jimž byl 1905 vyhrazen cyklus (Halbe: Ledy jdou; Svoboda: Podťatý' dub; Cankar;' Pro blaho národa - svět. prem.). Součástí repertoárové nabídky byla představení pro děti, poutající dojímavými či dobrodužnými příběhy (Burnettová: Malý lord; Verne- Dennery: Děti kapitána Granta). Stabilní jádro souboru, který vedl herec a režisér J. Strouhal, tvořili Z. Bulantová-Pištěková, J. Hadrbolcová, M. Kxemanová, M. Pištěková, P. Vedralová, A. Gabriel, J. Javorčák, J. Lukavský, A. Marek, V. Spurný, J. Tišnov-Altman
(též režíroval), v prvních letech v něm kratší dobu působili V. Budil, M. Nový a mladičká A. Suchánková.
P. vybudoval velkou společnost, která v osmdesátých a devadesátých letech náležela k elitním podnikům a zabezpečovala divadelní provoz ve dvou nejvýznamnějších mimopražských aglomeracích Plzní a Brně. Jako první divadelní ředitel-podnikatel se úspěšně prosadil na Král. Vinohradech, kde svými arénami, a zvláště stálým divadlem položil základy soustavného divadelního provozu, a napomohl tak připravit půdu pro vznik velké scény.
PRAMENY A LITERATURA AMP: Sbírka matrik, TÝN 08, matrika oddaných fary u P. Maric před Týnem 1861 1870. fol. 211 [I. sňatek, 23. 11. 1869]; VIN 03, matrika oddaných fary u sv. Ludmily 1891-1894. fol. 319 [2. sňatek. 17. 5. 1894]; Soupis pražských domovských při-
PIŠTĚK
742
743
PIŠTĚKOVÁ Zdenka
slušníků [otec Pischtek Anton, 1814]. NA: fond Policejní ředitelství I, konskripce, kart. 465, obr. 302 [Pischtek Johann], obr 354, 355 [Pištek Johann]; fond PM 1871-1880, kart. 1245, sign. 8/6/15/37, 1891-1900, kart. 2545, sign. 8/6/15/4 [koncese]. SOA Plzeň: Sbírka matrik, 087 Plzeň, matrika zemřelých 1838 [spr. 1888]-1892, s. 4 [úmrtí
I. manželky, 17.11.1888]. * Plzeňské listy b.a 13.9., 4. 10. 1877 [k sez. v Plzni]; Národní listy 6. 2. 1878 [první cesta společnosti]; Hudební a divadelní věstník 2, 1878, s. 22 [začátek her v Kravíně]; Moravská orlice 1. 10. 1879 [anonce brněnské sezony]; A. Stránský: Divadelní listy III, tamtéž 17. 1. 1881, 8. 4. 1885 [brněnské sez.]; Ohlas od Nežárky 14, 1884, s. 57, 66, 75n., 84, 94, 103, 114 [v Jindř. Hradci]; nesign,: České divadlo v Brně, Zlatá Praha 2, 1885, s. 186,206n. [bilance sez.]; Česká Thalia 1, 1887 až 6, 1892 [P. spol.]; ics: Feuilleton, Plzeňské listy 16. 9. 1888 [spol. do Plzně]; Příspěvky k dějinám českého divadla, usp. J. La-decký, 1895, s. 22, 76n., 103n.; Divadelní listv 1, 1899/1900 až 4, 1902/03 [Lidové div. na Král' Vinohradech]; Divadlo 1, 1903 až 5, 1906/07 [Lidové div. na Král. Vinohradech]*; nekrology: Divadlo 5, 1906/07, s. 303; Dr. j. H., Divadelní list Máje 3, 1906/07, s. 180n.; J. Borotínský, tamtéž, s. 195n.; Národní listy 9. 4. 1907«; A. Srb: Z půl století, Národní politika 13. I. 1915; V. Budil: Z mých ředitelských vzpomínek 1, 1919, s. 7-9, 63, 168;
II, 1920, s. 255 + Z mých hereckých vzpomínek, Český deník 17. 7. 1921, pfíl. Besedy; A. Charvát: Ze staré Prahy, 1926, zvi. s. 177-184; V. Stein Táborský: Dějiny venkovských divadelních společnosti, 1930, s. 152-155; V. Müller: Za „Pištěkár-nou", Národní listy 7.8.1932 + Z historie pražských arén, Československé divadlo 17, 1934, s. 247; K. Tauš: K padesátiletému jubileu českého divadla v Brně, 1934; L. Pacák: Opereta, 1946, s. 172-178, 223; A. Javorin: Pražské arény, 1958, s. 100, 108, 245-252 + Letni divadlo na Král, Vinohradech. Repertoár 1882-1892, rkp., b. d„ DÚk + Pištěkova aréna. Repertoár 1893-1900, rkp., b. d., DÚk + Tylův nejvěrnější žák, rkp., b. d., DÚk; J. Knap: Umělcové na poutí, 1961, s. 87-91, 145-157; DČD III; O. Spálová: Sága rodu Budilova, 1978, s. 111,127,130, 223; O. Roubínek: František FerdinandŠamberk, 1985, s. 149-153,276,279; S. Langer: Pištěkovo lidové divadlo na Král. Vinohradech, rkp., b. d., DÚk. ■ CHS, EDS [Pištěkova společnost, Pištěkovo lidové divadlo], HD, Otto-dod, PBJ; Buchner, Brno, Plzeň
šrm
Marie PIŠTĚKOVA Marie SLÁNSKÁ
Zdenka PIŠTĚKOVA
* 13. 7. \U9 Praha
tm
Herečka.
Křtěna Zdeňka Aloysia. - Narodila se jako nemanželské dítě zpěváka, kapelníka a budoucího divadelního ředitele Jana P. a Marie Votýpkové, dcery pražského měšťana a obchodníka dřevem, legitimována sňatkem rodičů 23. 11. 1869. Není totožná se Z. P., která byla 1886-90 členkou operního sboru a epizodist-kou ND. P. se objevila najevišti v raném věku: Na jaře 1 877 vystoupila ve Dvoře Králové (Wolff: Ringo, odvážný plavec) u Kramuelo-vy společnosti, kde byl otec angažován. Když ustavil vlastní společnost, od první sezony v Plzni (1877/78) vystupovala kurážně v dětských rolích. O dva roky později, na podzim 1879 v Brně, už hrála skutečné role, projevujíc herecké i pěvecké předpoklady. Celou svou divadelní dráhu strávila v otcově společnosti, absolvovala všechny její brněnské a plzeňské sezony, letní pobyty ve vinohradské aréně a stagiony v řadě českých měst. Od 1900, kdy otec zakotvil trvale na Vinohradech, byla členkou jeho Lidového divadla. 1899 se provdala za zpěváka-basistu a kapelníka otcovy společnosti Václava Bulanta(187l - 17. 8. 1913 Říčany; psán též Bullant), manželství zůstalo bezdětné. Psychické potíže a vážné poruchy jednání, způsobené nenaplněnou touhou po dítěti, ji přiměly stáhnout se do ústraní. S divadlem se rozloučila 31.1. 1907. Poté její stopa mizí; informace, že byla umístěna v ústavu pro choromyslné, kde zemřela [S. Langer], se nepodařilo ověřit.
Drobná tmavovláska s výraznýma černýma očima zdědila po otci hudební nadání a díky pěveckým schopnostem se uplatňovala i ve zpěvohrách (např. Rose, Lecocq: Modré ptáče) bohatě zastoupených v repertoáru Piště-kovy společnosti. Na zvládnutí pěvecky náročnějších rolí však její jemný hlas nestačil,
postupně se proto orientovala víc na činohru. K prvním dětským úložkám přibývaly role kalhotkové {Armand, vévoda Richelieu, Bayard-Dumanoir: První souboj vévody Richelieu). Mladinká herečka měla pro chlapecké postavy dostatek živého temperamentu, šelmovské veselosti i nakažlivé radosti ze hry (Petr, Stroupežnický: Zvíkovský rarášek) a získala za jejich ztvárnění pochvalu kritiky. Přes dívčí naivky, švitořivé, dovádivé a chytré dcerunky, jimž propůjčovala rozto-milost a graciéznost (Růžena, Schônthan: Jaromír Kvítek: Blanche, Augier: Fourcham-bault; Alena, Vrchlický: Noc na Karlštejně), dozrávala představitelka smavého. čtveračivé-ho mládí a bezstarostného ženství (Nintche, Hennequin-Millaud: Nintche) ke složitějším charakterům. V nich už dokázala s hlubokým citovým fondem věrohodně zobrazovat ženy milující i zrazované a trpící (tit. role Sardouo-vy Cyprieny; Jeanne Raymondová, Pailleron: Svět nudy). Koncem osmdesátých let ji kritika považovala za nejslibnější talent PiŠtěkovy činohry; plzeňský kritik v bilančním hodnocení sezony (1888) ji vyzvedl hned vedle M. Ryšavé, brněnský referent oceňoval její smysl pro delikátní duchaplnost konverzačních a salonních her, cit pro žánr a schopnost výrazově konkretizovat „drobnůstky plné kudrlinek" (1894). Její doménou zůstávaly energické, až divoké a nespoutatelné mladé ženy (Gilberta, Meilhac-Halévy: Frou-Frou; Pepa Rimbautová, Pailleron: Myška; Kateřina, Shakespeare: Zkrocení zlé ženy; Nina, Goldo-ni: Rázná Nina), slušely jí rázné i lstivé a vychytralé komorné (Marie, Večer tříkrálový; Dorina, Tartuffe), dobře se zhostila koketních povrchních paniček, neminul ji Puk ve Snu noci svatojanské. V devadesátých letech se vyrovnávala s novými úkoly v realistické dramatice (Baruška, Stroupežnický: Zkažená krev; Hela, Šimáček: Jiný vzduch), která jí přinesla i tragické hrdinky (Jenůfa, Preissová: Její pastorkyňa; Maryša, Mrštíkové: Maryša). Do jejího repertoáru začaly pozvolna pronikat úlohy stárnoucích žen a matek (Dubská, Stroupežnický: Naší furianti) a obor subret opouštěla. Až do konce divadelní dráhy zastávala
široké rozpětí rolí; v posledních letech hrála např. tit. roli Zazy vedle Marie Antonovny z Gogolova Revizora, Jane Eyrovou ze Sirotka lowoodskěho vedle Halmový Griseldy či Akuliny z Tolstého Vlády tmy. Niterně procítěným ztvárněním Kláry (Hebbel: Marie Magdalena) osvědčila porozumění a předpoklady pro moderní herectví, pro jeho další rozvíjení však lidová předměstská scéna neskýtala vhodné prostředí.
ROLE
Pištěkova spol.
Roger, páže (Ch. Lecocq: Malý vévoda), Kupido (J. Offenbach: Orfeus v podsvětí) - Brno 1879; Julius (A. ĽArronge: Dobročinné paní), Adriena (A. Dumas ml: Pan Alfons), Raoul (týž: Bagdadská princezna) - Brno 1880; Adéla (Ch. Birch--Pfeifferová dle C. Bell: Sirotek lowoodský). Raoul de Hun (A. Dumas ml,: Bagdadská princezna), Marie (W. Shakespeare: Večer tříkrálový) -1881; Gusta (A. ĽArronge: Dcery pana Zajíčka), Petr (l. Stroupežnický: Zvíkovský rarášek), Fráňa (F. V. Jeřábek: Syn člověka), Hynek (J.-F.-A. Bayard, E. Vanderbureh, ú. J. K. Tyl: Nalezenec), Honzík (F. F. Šamberk: Karel Havlíček Borovský') - 1885; Růžena (F. v. Schônthan: Jaromír Kvítek), Zdeňka (R. Kneisel: Ona něco vil), Clarissa de Pontťer-rand (A. Dumas ml.: Denisa), Helena (J. Rosen: Naše děvčata), Hermance (Ch. Birch-Pťeifíérová: Miláček Štěstěny), Ema (A. ĽArronge: Doktor Kalous), Armand, vévoda Richelieu (J.-F.-A. Bayard. Dumanoir: První souboj vévody Richelieu), Anin-ka Suchomelová (J. Rosen: Deficit), Antoinetta (V. Sardou: Staří mládenci), Milada (r. Kneisel: Papageno v almaře), Jaroslav (J. Rosen: Malí velikáni), Alena (J. Vrchlický: Noc na Karlštejně) -1886; Blanche (E. Augier: Fourchambaulí), Boženka (J. Štolba: Vodní družstvo), Cypriena (V. Sardou: Cypriena), Rose (Ch. Lecocq: Modré ptáče), Nataša (A. I. Palm: Náš přítel Něklužev). Filipina (F. V. Jeřábek: Cesty veřejného mínění), Jasana (J. K. Tyl: Lesní panna), Paquita (Ch. Lecocq: Giroflé-Giroýia), Ella (G. Triesche: Se srdcem divno hrát), Baruška (V. J. Kavka: Švihák a dělník), Markýtka (l. Stroupežnický: Naši furianti), Janoš (J. J. Kolár: Královna Barbora) - 1887; Féňa (I. V. Špažinskij: Paní majorka), Pavlína (V. Sardou: Georgetta), Vikomt z Letoriéru (j.-F.-A. Bayard, Dumanoir: Vikomt z Letoriéru), Gilberta (H. Meil-hac, l. Halévy: Frou-Frou), Julictta (V. Sardou: Odetta) - 1888; Verunka (Ch. Birch-Pfeifferová dle G, Sand: Diblík, šotek z hor), Jeanne Raymond