ŠVAMBERKOVÁ
1074
1075
ŠVANDA ze Semčic Pavel ml.
obr. 50; PMS 02, matrika oddaných fary u P. Marie Sněžné 1811-1831, s. 139. ■ Vladimír: Divadelní zpráva, Jindy a nyní 1833,2. polol., s. 112; J. Hýbl: Historie českého divadla od počátku až na nynější časy, in H. Zschokke: Abelíno. veliký zbojník, 1816, samostatně -> ed. V. Nejedlý, [1921], s. 20; J. P. [Pelikán], Kvéry 4, 1837, s. 112 + příl, s. 39 [zprávy o úmrtí]; I. K. [Klicpera], E. S. [Semerád]: V. K. K. Nástin životopisný, Chlumec n. C. 1874, s. 15n., 39; J. Arbes: Zlatá Praha 16, 1898/99, s. 64-66, 76-78, 87, 89n.. 103 -» Silhouetty divadelní I, [1904]; J. Horáček: Teissingerovo divadlo a V. K. K., Osvěta 40, 1910, s. 312; E.: A. Š , Meziaktí 3, 1902/ /03, č. 37; Vondráček 1, II; V. Justl: V. K. Klicpera, 1960,s. 25,32n„ 38, 58; V Horyna: Důvěrné listy V. K, Klicpery, Hradec Králové 1982, s. 32-34, 42, 101 n. ■ Otto, Rieger [jako Klicpero-vá], Wurzbach [in Klicpera]
Karel ŠVANDA ze Semčic
* 12. 9. 1867 Vršovice (Praha-V.) t 5. 11. 1928 Praha
Překladatel, divadelní ředitel.
Byl nejmladším potomkem ředitele, režiséra a podnikatele Pavla S. ze Semčic a herečky, dramatičky a překladatelky Elišky Peškové. Nejstarší bratr Jaroslav (1851-1879), který studoval medicinu a překládal divadelní hry, předčasně zemřel, sestra Marie (1853-1906, provd. Stankovská, podruhé Koldinská) se stala koncesionářkou' smíchovských scén (Divadlo u Libuše, Aréna na Smíchově), bratr Pavel (1855-1923) byl zpěvák (tenorista) a ředitel cestující divadelní společnosti. S. po ukončení gymnázia (mat. 1886) vystudoval práva na pražské české univerzitě (JCJDr. 1892). Nastoupil jako policejní úředník na pražské místodržitelství, odkud byl 1895 propuštěn, neboť povolil vydání básnické sbírky S. Čecha Písně otroka. Získal místo koncipisty u zemského výboru, postupně se stal sekretářem, tajemníkem a nakonec sekčnim šéfem; působil v oblasti památkové péče. Byl členem a funkcionářem uměleckých sdružení (literární odbor Umělecké besedy, spolek Máj), překládal a psal fantaskně orientované prózy {Fantastické povídky, 1892; Bizarní povídky, 1897).
Po matčině smrti (1895) se zapojil do vedeni pražské, respektive smíchovské části rodinného divadelního velkopodniku jako umělecký ředitel. 1901 se oženil s herečkou Luisou Kauckou, za necelé dva měsíce ovdověl. Druhý sňatek uzavřel 28. 4. 1902 s herečkou Emou Jelínkovou (1882-1971), v manželství se narodily tři dcery: Eliška (*1903), Marie (1905-2002, provd. Horská) a Ema (*I908), z nichž prostřední se stala herečkou. Když zemřela sestra Marie, stala se koncesionářkou Š. druhá manželka Ema a on se podílel na uměleckém vedení. S postupující krizí a rozvratem manželství (rozvedeno až 1925) jeho vliv na dění v divadle slábl. Na sklonku 1. světové války založil nadaci pro výpomoc potřebným hercům. Po odchodu do výslužby (1920) se stáhl do ústraní, pobýval často v zahraničí a správě divadla se už nevěnoval (1923 ji cele převzal ředitel A. Fencl). Zemřel náhle po ataku mrtvice, pohřben byl do rodinné hrobky na Vyšehradském hřbitově.
První manželka Louisa Kaucká (15.2. 1880 až 14. 3. 1901), žačka O. Sklenářové-Malé, se během krátkého působení ve Švandově divadle (1897-1900) jevila jako velký herecký příslib. Uplatnila se jako představitelka pubertálních dívek a křehkých lyrických hrdinek moderních her, jimž propůjčovala citovou vroucnost a ještě dětskou čistotu (Hedvika, Ibsen: Divokú kachna; Anička, Halbe: Mládí; Hela, Simáček: Jiný vzduch; Věročka, Turge-něv: Měsíc na venkově; Truda, Dreyer: Zimní spánek; Klárka Frôhlichová, Sudermann: Zkáza Sodomy; Pampeliška, Kvapil: Princezna Pampeliška). Krátce před sňatkem angažmá ukončila, v jednadvaceti letech podlehla zánětu mozkových blan.
S. se v druhé polovině devadesátých let zasadil o uměleckou a provozní konsolidaci smíchovských divadel. Po rozpadu společnosti bratra Pavla (1897) ustavil se sestrou Marií na Smíchově stálý soubor, zavedl celoroční provoz a snažil se obě scény odlišně profilovat: Činohře vyhradil Švandovo divadlo (Divadlo u Libuše), zpěvohře arénu. Jako člen literárních spolků, jež byly platformou debat o směřování českého divadla, většinou v polemice
s praxí ND, otevřel Divadlo u Libuše soudobé dramatice domácí i zahraniční, uváděné v cyklech konaných v součinnosti se Spolkem českých spisovatelů beletristu Máj. Do prvního cyklu přispěl překladem Schnitzlerova Anatola. Ve spolupráci s Národní jednotou pošumavskou byla zavedena pravidelná představení pro dělnictvo. V téže době smíchovské divadlo hostilo dramaticko-jevištní pokusy spolku Intimní volné jeviště, později cyklus Kruhu českých spisovatelů (1904). Těmito aktivitami Š. navazoval na rodičovský umělecký odkaz, ani on však průbojnou dramaturgii v podmínkách soukromého divadelního podnikání trvaleji neprosadil. 1910 expandoval na Žižkov, kde otevřel divadlo Deklarace (25. 1.) v adaptovaných místnostech hostince. Hrálo na koncesi A. Brázdy, repertoárem a účinkujícími bylo úzce provázáno se smíchovskou scénou, jíž odčerpávalo síly. S. proto po dvou měsících na tamni podnikání rezignoval. Jeho posledním tvůrčím počinem byl překlad expresionistického dramatu G. Kai-sera Plyn, inscenovaný na Smíchově v rámci poválečných Komorních her.
PŘEKLADY
A. Schnitzler: Anatol, cyklus Máje, Švandovo div. 1897, t. [1897J; týž: Souper na rozloučenou, M D Plzeň 1914; G. Kaiser. Plyn, Komorní hry Švandova div. 1919.
PRAMENY A LITERATURA AMP: Sbírka matrik, PMV 07, matrika oddaných fary u P. Marie Vítězné 1892-1903, s. 168 [27. 1. 1901]. ■ O. F.: Švandovo divadlo na Smíchově, Divadelní listy 2, 1900/01, s. I29n.; f. Národní politika 29. 4. 1902 [2. sňatek] •; filiálka na Žižkově: -ef.-. Velká Praha !, 1910, č. 3; Divadlo v Žižkově, Námdnipolitika II. 3. 1910 [ukončení činnosti]; Divadlo 8, 1910/11, s. I9|, 294«; A B. Dostal: Čtyřicet let divadla na Smíchově, [ 1911 ], s. 60, 62, 80-90,94, 100«; k padesátinám: nesign., Národní listy 12.9.1917;-n,Zmn 17,1916/17,s. 700; -r- [J. Bo-recký], Topičův sborník 5, 1917/18, s. 45»; Národní politika 24. 3. 1918 [nadace]*; k šedesátinám: ax. [M. B. Stýblo]. Divadlo 7(14), 1927/28, s. [9]; nesign.. Literární rozhledy 12, 1927/28, s. 89; drb [J. Borecký], Zvon 28, 1927/28, s. 28«; nekrology: B. [E. Bass], Lidové noviny ň. 11. 1928; l-k. Národní polilika 7. 11. 1928; Národní listy 5. a 6. II.
1928; Národní osvobození 6. 11. 1928; M. Laudo-vá, Venkov 13. 12. 1928; -och- [F. S. Procházka], Zvon 29. 1928/29, s. 139«; Bs [Slavík]: Vzpomínka na K. Š. ze Semčic, Lidové noviny 1. 9. 1942; L. Pacák: Opereta, 1946, s. 10, 223: R. Kautský: Lidové divadlo Deklarace na Žižkově 1910-1919, rkp.,b. d.,KČD,s. 12, 15, 18n.; M. Obst: Švandovo divadlo 1881-1981, 1981, nestr. ■ LČL, ODS [in Div. u Libuše], Otto, ÔBL; NAlb ■ ad Louisa K.: R. Deyl, Vavříny s trny, 1973, s. 183-187.
šrm
Pavel ŠVANDA ze Semčic ml.
* 3. 6. 1855 Praha t 24. 1. \92Í Praha
Divadelní ředitel, zpěvák.
Prostřední ze tří synů P. Švandy ze Semčic a jeho ženy, herečky E. Peškové. Vyrůstal v divadlem prosycené rodině, byť otec v době jeho narození ještě profesionálním divadelníkem nebyl. Divadelní zkušenosti získával u otcovy společnosti (zal. 1865), v níž se od 1881 uplatňoval jako zpěvák tenorista (debutoval rolí Manrica ve Verdiho Troubadourovi). Po smrti otce v lednu 1891 převzal část rodinného velkopodniku, zahrnujícího dvě smíchovské scény (Divadlo u Libuše a nově zbudovanou arénu) a početný zhruba šedesátičlenný soubor činoherní azpěvohemí. Natzv. mimopražskou koncesi začal provozovat společnost, pro niž -jako nástupnický podnik renomované družiny Švandy st. - snadno získával dobré mimopražské štace (Mladou Boleslav, Chrudim, Jindřichův Hradec, České Budějovice, Tábor ad). Od léta 1892 obsazoval v letních měsících Arénu na Smíchově, případně Divadlo u Libuše; stagiony trvaly obvykle od května do přelomu září a října a poskytovaly existenční jistotu. 1892 získal na tři hlavní, zimní sezony staré divadlo v Plzni (ucházeli se o ně rovněž V. Budil, J. Pištěk a V. Svoboda). Po skončení plzeňského kontraktu zůstal na zimní období 1895/96 bez dlouhodobého působiště, teprve v dalšim roce se mu podařilo pronajmout ND v Brně (1896/97). Po matčině smrti (1895) docházelo mezi příslušníky rodiny k hlubším rozporům, i proto pomýšlel zbudovat
ŠVANDA ze Semčic Pavel ml.
1076
1077
ŠVANDA ze Semčic Pavel st.
Pavel Švanda ze Semčic ml. jako voják
vlastní divadlo v Rajské zahradě na Žižkově, ale záměr ztroskotal na nesouhlasu pražské obce s prodejem pozemku (1896). Sestra M. Koldinská, koncesionářka smíchovských divadel, pod vlivem bratra Karla a jeho ambiciózních uměleckých záměrů neumožnila Š. uskutečnit na Smíchově letní stagionu 1897, proto byl nucen soubor v květnu rozpustit. Na podzim t. r. zahájil činnost v Jindřichově Hradci s obnovenou společností, kterou provozoval dalších šest let. Na vedení už výhradně cestujícího podniku rezignoval 1903 po úrazu, jehož následky mu ztěžovaly výkon ředitelské činnosti a náročné cestování. Řízení převzal umělecký správce J. E. Sedláček, od 1904 samostatný koncesionár a ředitel. Š. vytěsněný sourozenci z účasti na divadelním podnikání žil pak v ústraní jako soukromník z podílu na dědictví. Zemřel náhle po silném ataku mrtvice.
Začátek divadelního podnikání Š. usnadňovala výtečná pověst otcovské společnosti, jež mu otevírala dveře úřadů a městských scén.
První roky jeho ředitelování jeví zřetelné úsilí navázat na rodičovský odkaz a divadelní praxi jak bohatou repertoárovou nabídkou (první plzeňská sezona čítala čtyřiašedesát činoher, dvacet osm oper a třicet dva operet), tak jevištní úrovní. Ač měl jako zpěvák blíže k hudebním žánrům, činohra nezůstávala zastíněna operou a operetou. Pěstovala českou dramatiku realistickou (Stroupežnický: Zkažená krev; Šimáček: Jiný vzduch; Jirásek: Otec) a psychologickou (Hilbert: Vina; Kvapil: Bludička), nezaváhala ani před básnickým dramatem Zeyerovým (Z dob růžového jitra). Soudobou produkci doplňovaly hry staršího data: dramata Subertova, salonní komedie Bozděchovy, frašky Šamberkovy a v uvážlivém výběru kusy Tylovy. Pozornost věnovaná domácí tvorbě včetně novinek, uváděných často vzápětí po pražských premiérách, přinášela dokonce víc českých děl, než jich míval na programu Švanda otec. V okruhu uměleckého repertoáru se objevovala náročná klasická díla (Goethe: Faust; Shakespeare: Julius Caesar) a ukázky moderní dramatiky (Hauptmann: Hanička), překvapivě však nebyl zastoupen H. Ibsen, k jehož průniku na českou scénu významně přispěl Švanda st. Dramatur-gickáobjevnost byla zřídkavá (Jonáš: Oplan-cija; Špažinskij: Snadné prostředky, týž: Trýzeň), soutěž o původní hru, kterou Š. vypsal v počátcích svého působení, žádný závažnější text nepřinesla. Jako u všech společností byly součástí nabídky osvědčené divácké taháky: romantické příběhy (např. Birch-Pfeiffero-vá dle V. Huga: Zvoník u Matky boží; Wolff: Preciosa), výpravné podívané (např. Pohl: Sedm havranů), lidové frašky (např. Kneisel: Pan farář a jeho kostelník) a hry z tzv. vyšší společnosti (např. Sardou: Fedora; Ohnět: Majitel hutí). Skladbu činoherního repertoáru do značné míry určovali herci pověření režií (poučený P. Nebeský v Plzni, zkušený F. Šípek v Brně). V jevištní, zvláště herecké, reprodukci Š. zaostával za otcovou společností. Soubor silnější v pánské části (v první etapě A. Janovský, J. Javorčák, A. Jiřikovský, A. Kreuzmann, J. Kysela, P. Nebeský, J. Poláček, J. Strouhal, F. Šípek, J. Zdrůbecký, začínající E. Wiesner)
neměl dostatek kvalitních hereček (výjimkou byla M. Hubertova) a celkově postrádal vynikající umělecké individuality. V druhé etapě (po 1897) byli jeho členy J. Lukavský,A. Ludvík, heroina M. Procházková-Malá, charakterní herečka E. Sedláčková, krátce jím prošla řada dalších.
Velkolepý, avšak podnikatelsky riskantní ředitelský start záhy vyvolal značné problémy. Š. nebyl s to udržet původní rozsah produkce, často se odchyloval od ohlášené sestavy repertoáru a pro řadu měst přestával být důvěryhodným nájemcem jejich divadel. Přesto dokázal mezi cestujícími společnostmi přelomu 19. a 20. stol. udržet svůj podnik na předním místě a navzdory sestupné úrovni, datující se zejména od ztráty smíchovského působiště, přivážel do venkovských měst solidní činohru a zpěvohru.
PRAMENY A LITERATURA NA: fond Policejní ředitelství I, konskrípce, kart. 635, obr. 739 [Schwanda von Semčic Paul]. ■ Divadelní referáty a anonce, in Ohlas od Nežárky 1891, 1893-1898,1900,1902-1903; Budivoj 1891, 1896, 1898; Jizeran 1892; Plzeňské listy 1892-1895,2. 7. 1892 [zadání plzeň. div.]; Moravská orlice 1896 až 1897, -slav-, 4. 7. 1896 [spol. v Brně]; A. B. Dostal: Čtyřicet let divadla na Smíchově, [ 1911 ], s. 5 8, 60; V. Budil: Z mých ředitelských vzpomínek I, 1919, s. 78, 163-166, Národní listy 25. 1. 1923 [úmrtí]; V. Stein Táborský: Dějiny venkovských divadelních společností, 1930, s. 109; J. Šácha: Dějiny kočovných divadelních společností na Moravě ve druhé polovině XIX. století, dis., FF MU 1953; A. Javonn: Pražské arénv, 1959, s. 224-237; J. Knap: Umělcové na pouti, 1961, s. 104, 138, 142. ■ HD, ÖBL, PBJ; Brno, Büchner, Plzeň
šrm
Pavel ŠVANDA ze Semčic st.
* 28. 11. 1825 Praha t 5. 1. 1891 Brno
Divadelní ředitel a podnikatel, dramaturg, režisér, kritik.
Pocházel z rodiny starobylé drobné šlechty, v době jeho narození již poměšťanštělé. Otec Antonín Š. hrál v českých ochotnických představeních organizovaných od 1812 ve StD
J. N. Štěpánkem. Š. vystudoval malostranské gymnázium, dvouletou filozofii (1842^4) a dva semestry teologie. 1845 univerzitu opustil a stal se úředníkem státní účtárny. Seznámil se s J. K. Tylem, 1843 literárně debutoval v Květech, 1848 krátce redigoval politické večerníky, český Pozor! a německý Habt acht! Od konce čtyřicátých let psal divadelní kritiky do německých listů Salon a Prag (příloha k Ost und West), 1850 do Pražského večerního listu, 1857 převzal divadelní rubriku v Mikov-cově Lumíru. 5. 8. 1850 se oženil s herečkou E. Peškovou. Sedm let vyučoval český jazyk na veřejné podreálce v pražském Josefově (do 1855), 1862 byl správcem pražského chudobince na Karlově. 1853-63 působil jako umělecký ředitel a režisér prestižní ochotnické scény, Švestková divadla u sv. Mikuláše na Starém Městě. V záři 1862, nedlouho před otevřením PD, se stal dramaturgem a režisé-
Pavel Švanda ze Semčic st.
ŠVANDA ze Semčic Pavel st.
1078
1079
ŠVANDA ze Semčic Pavel st.
rem českých her ve StD. V PD zastával nejprve místo dramaturga a režiséra (1862-63), posléze vrchního režiséra a pokladníka (1864 až srpen 1866). Spolu s J. N. Maýrem se ucházel
1865 o ředitelství PD, ale neuspěl. Na podzim t. r. byl pověřen vedením české části provozu městského divadla v Plzni a za tím účelem ustavil vlastní společnost. Po odchodu z PD
1866 ji osobně řídil za mnohostranné pomoci své manželky, jejíž podnikatelské schopnosti významně přispěly k rozmachu S. divadelních aktivit. 1867 se spolu s režisérem J. Chramostou ucházel o ředitelství divadla v chorvatském Záhřebu. Po řadu let obsazoval zimní sezony v plzeňském městském divadle (1865/66,1867-75, 1878-81,1884-86), v Plzni zbudoval letní Arénu Na Staré poště (1873-75), pro niž vyčlenil pobočný soubor, který pod vedením jeho zetě J. J. Stankovské-ho hrál v létě 1874 v Aréně na Komotovce na rozhraní dnešního Žižkova a Vinohrad. Po zbývající část roku zajížděl do českých měst. 1869 dal postavit na Král. Vinohradech Arénu ve Pštrosce a získal druhou, tzv. pražskou koncesi. Z Vinohrad, kde mu konkurovala blízká zemská Aréna Na Hradbách a Kra-muelova Aréna v Kravíně, se 1871 přesunul na Smíchov (Arénu ve Pštrosce t. r. pronajal, v březnu 1874 prodal) a zbudoval tu nejprve Arénu v Eggenberku, zvanou též V Lesíčku (1871 -85, v místě dnešního Justičního paláce), 1881 Divadlo u Libuše (pozdější Letní divadlo na Smíchově, Švandovo divadlo na Kinského, dnes Štefánikove tř.), třetí objekt, Arénu na Smíchově (na nábřeží u Železničního mostu), dala postavit po jeho smrti 1891 E. Pešková, 1874 zakoupil ve Vídni dřevěné divadlo Praterhiitte, kde hodlal hrát česky, ale záměr ztroskotal na nesouhlasu císaře Františka Josefa I. Neuskutečnila se ani tříměsíční stagio-na ve vídeňském divadle Ringtheater (měla začít 2. 1. 1880). Redigoval knižnici Nový divadelní repertoár (1874-76, 14 sv.). Na nátlak staročechů odstoupil od kandidatury na ředitele PD a v létě 1876 řídil Národní arénu (tzv. trucarénu) staročeského divadelního družstva. Po definitivním odchodu z Plzně se přesunul do Brna, provoz tamního ND zajiš-
ťoval od 1886 až do své náhlé smrti v lednu 1891. Zemřel po záchvatu mozkové mrtvice, pohřben byl do rodinné hrobky na Vyšehradském hřbitově.
Syn Pavel byl zpěvák (tenorista) a po otcově smrti provozoval společnost, dcera Marie (provd. Stankovská, podruhé Koldinská) se stala koncesionářkou, posléze ředitelkou smíchovských divadel, syn Karel byl zaměstnán ve státní službě a působil jako umělecký správce smíchovských divadel, předčasně zemřelý Jaroslav překládal divadelní hry.
Š. jako divadelní kritik psal nejprve německy o německých představeních. Brzy zastával stanoviska mladé české i německé demokratické inteligence. Vážil si - jako všichni jeho názoroví souputníci - Tylových nejlepších her a lidovýchovné práce, ale v závěru svého pražského působení se ostře postavil proti slabým a tendenčním kusům (Jan Žižka z Trocnova) nebo proti úpravě Klicperova Soběslava. Ve svých referátech věnoval značnou pozornost mluvnímu projevu herců a stíhal prohřešky proti správné češtině. Upozorněním na anglickou předlohu Kolárovy Moniky (Salon 1847) si doživotně znepřátelil autora a jejich napjatý vztah poznamenal další historii českého divadla (Kolárův odchod z PD 1864, jeho nepřátelství vůči E. Peškové aj.). V Lumíru (své referáty většinou nesignoval) S. pokračoval v Mikovcových intencích.
Ve Švestkově divadle byl uznávaným režisérem; vedle německých představení tu uvedl česky některé hry náležející do divadelního programu revolučně naladěné demokratické inteligence: v Riegrově překladu českou premiéru Fredrovy komedie Pan Čapek (březen 1849), Fricovo drama podle Schmidovy hry Břetislav Bezejmenný (asi 1857) a vc vlastním překladu Povídky královny navarské (1861). Uplatňoval se i jako schopný herec: v Břetislavu Bezejmenném vytvořil roli Soběslava, v Schillerově Donu Carlosovi markýze Posu (1860).
Do čela činohry PD nastoupil vybaven humanitním vzděláním, širokým dramaturgickým rozhledem, kritickou praxí, divadelními zkušenostmi i jazykovými znalostmi.
V příznivém klimatu konštituční éry bylo konečně možno prosadit některé impulsy pokročilejšího evropského divadla, po kterých volali už osmačtyřicátníci. Za Š. vedení se uskutečnily pověstné Shakespearovy slavnosti (duben 1864) s cyklem her alžbětinského dramatika, avšak těžištěm jeho dramaturgie byla klasická i moderní veselohra. Na české scéně udomácnil Moličra (Pacient a lékař [Zdravý nemocný], Ze ševce doktor [Lékařem proti své vůli], Ženich z Přelouče [Pán z Prasátkova] - 1864, Tartuffe - 1865, Nevlídník [Misantrop], Směšné fifleny, Sňatek z násilí - 1866), francouzskou konverzační veselohrou a komedií mravů (Sardou, Scribe, Feuillet aj.) saturoval zájem o aktuální měšťanskou tematiku. Překlady novinek mu posílal přímo z Paříže J. V. Fric, takže PD uvedlo několik her dříve než pražská německá scéna. Veseloherní dramaturgie, která přispěla k dobré návštěvnosti a zvýšené reprízovanosti, přinesla 1866 ovoce i v původní tvorbě (Jeřábek: Cesty veřejného mínění; Sabina: Inzerát; Pfleger Moravský: Telegram), krátce nato začal psát své veselohry a frašky F. F. Šamberk. Ekonomickou prosperitu zabez-
pečoval Š. i různými artistickými atrakcemi a fériemi v podání cizích souborů, za něž byl kritizován. S citem pro herecké talenty doplnil ansámbl o vynikající individuality (J. Mošnu, J. Frankovského, J. Seiferta, O. Sklenářovou--Malou, J. Čermákovou aj.). Byl prvním českým režisérem, který nevzešel z řad profesionálních herců, a osamostatněním režijní práce zahájil proces emancipace této disciplíny. V PD pravděpodobně inscenoval většinu veseloher (v prvních letech jméno režiséra nebylo ještě uváděno), především těch, v nichž excelovala E. Pešková (např. Birch-Pfeiffero-vá: Růžena a Růženka; Shakespeare: Zkroceni zlé ženy; Sardou: Staří mládenci). Jeho režie, zvláště konverzačních her, se vyznačovaly dosud nebývalou přirozeností souhry a vytříbeným mluvním projevem (nuancování replik, intonační pointování dialogu). V této své práci, na české scéně novátorské, byl předchůdcem F. Kolára.
Jako divadelní ředitel a podnikatel vytvořil jednu z nejlepších a největších (kolem pětačtyřiceti členů) divadelních společnosti druhé poloviny 19. stol. Hospodářskou prosperitou
3ŠSI
Staré divadlo v Plzni
ŠVANDA ze Semřic Pavel st. 1080
a uměleckou průbojnosti (zejména v činohře) mu nemohl konkurovat žádný z tehdejších divadelních ředitelů. Předchozí model kočovného provozu nahradil několikaměsíčními pobyty v tzv. kamenných divadlech (v Plzni, na Smíchově a v Brně), v nichž hrával od podzimu do jara, a v letních arénách (na Král. Vinohradech, v Plzni, na Smíchově). V období mezi hlavní zimní a letní sezonou na těchto základnách si zajišťoval stagiony ve větších českých i moravských městech (v Písku, Táboře, Mladé Boleslavi, Jičíně, Hradci Králové, Moravské Ostravě, Kroměříži, Prostějově aj.). Tento typ provozu pak převzali další divadelní ředitelé (J. Pištěk, V. Budil, F. Lacina). Rozrůstající se podnik řídil pomocí artistických správců. V prvním roce, kdy byl ještě pracovně vázán v PD, vedli společnost v Plzni E. Chvalovský a J. Barák, v sedmdesátých letech spravoval předměstské pražské arény i Arénu v Plzni zeť J. J. Stankovský. Po přechodném rozpuštění souboru za krize na jaře 1886 mělo Divadlo u Libuše sloužit jako zkušební scéna pro plánovanou dramatickou školu, kterou založil spolu s E. Peškovou poté, co získal zimní sezonu v brněnském ND. Během S. nemoci (1889-90) byla společnost rozdělena na část brněnskou, vedenou basistou J. Malým, a smíchovskou, řízenou hercem J. Kubíkem. Umělecký profil formoval S. za pomoci E. Peškové (1870 opustila PD, stala se členkou manželovy společnosti a udržela celistvost divadelního velkopodniku až do své smrti 1895).
Š. orientace na činohru určovala ráz společnosti, kterou založil jako podnik ryze činoherní; po rozšíření o zpěvohru (1868) představovala činohra průbojnější i vyhraněnější složku umělecké činnosti. Dramaturgicky nej-plodnější bylo první desetiletí (1865-75), ale i později Š. uváděl v českých premiérách díla moderní dramatiky. V prvních letech vybudoval kmenový repertoár, který postupně doplňoval novinkami i osvědčenými tituly. V Plzni uvedl řadu Shakespearových tragédií a veseloher (Romeo a Julie, Zkrocení zlé ženy, Richard III., Kupec benátský, Macbeth, Sen noci svatojanské, Othello, Večer tříkrálový, Mnoho povyku pro nic, Král Lear, Coriolanus, Julius
1081
ŠVANDA ze Semcic Pavel st.
Caesar), Schillerových dramat Fiesco, Smrt Valdštejnova, Don Carlos, Panna Orleánska, Marie Stuartovna) a dvě díla Goethova (Faust, Egmont), Klasický repertoár doplňovali Moliěre (Pacient a lékař), Moreto (Donna Diana) a Racine (Phaedra). Z cizích dramatiků vrcholného romantismu popřál nejvíce místa V. Hugovi (Angelo, tyran padovánský, Ruy Blas, Král a loupežník [Hernani], dramatizace Bídníku). Nový divadelní program z revolučních a padesátých let byl zastoupen Gogolem (Revizor, Fricova dramatizace Tarase Bulbý) a Českými romantickými historickými dramaty, hlavně J. J. Kolárem (Don César a spanilá Magelona, Žižkova smrt. Pražský žid), ojediněle Tylem (Jan Hus), dále Sabinou (Černá růže) a Bozděchem (Baron Goertz). Ze společenskokritické komedie mravů inscenoval hry Sardouovy, Feuílletovy, Dumase ml. ad. Realistickou a naturalistickou etapu předznamenávala česká premiéra Bjarnsono-vých Novomanželů (1871), dramatizace románů K. Světlé (1871) a Zolova Zabijáka (1880). Zdárným výsledkem Š. dramaturgického úsilí byla i soudobá česká veselohra (Šamberk, Pfle-ger Moravský, Sabina, Jeřábek). Veseloherní produkce se z kasovních důvodů neobešla bez německé a vídeňské frašky. V letních arénách převažoval lehčí repertoár - starší lidové hry německé a francouzské veseloherní novinky a frašky, pohotově překládané E. Peškovou, J. J. Stankovským a později J. B. Kuhnlem. Do Arény v Eggenberku Š. přenesl i některé závažnější tituly z plzeňské scény (Gogol: Revizor, BJ0tnson: Novomanželé), premiéru tu měly dramatizace románů K. Světlé Kříž u potoka a Vesnický román od E. Peškové a Zolova Zabijáku, z původních komedií Šamberkův Divadelní vlak. Repertoárový zlom přineslo otevření Divadla u Libuše (1. 10. 1881), které S. zaměřoval na lidové obecenstvo Smíchova (cyklus her Tylových, Fialkových, Jeřábkových, premiéra Šamberkovy Palackého třídy čís. 27) a zároveň se do něho snažil přilákat průbojnější dramaturgií náročnější publikum z centra Prahy. V české premiéře uvedl Beaumarchaisovu Figarovu svatbu (1881), významné místo vyhradil autorům
i. i
ruským (Turgeněvovi, Ostrovskému, Gogolovi) a polským (Stowackému, Grabowskému, Zalewskému). Z Arény v Eggenberku přenesl dramatizaci Zolova Zabijáku, 1882 nově nastudoval dramatizaci N any a komedii Ra-bourdin a jeho dědicové, jimiž zahájil, řadu let před ND, realistickou a naturalistickou éru v českém divadle. Když 1885 definitivně přišel o zimní sezony v Plzni a 1886 o Arénu v Eggenberku (padla za oběť asanaci), adaptoval instalací posuvné střechy Divadlo u Libuše na letní scénu. V Brně uváděl reprezentativní výběr svého repertoáru (francouzskou konverzační hru, českou veselohru, Shakespeara, ruské realistické drama), rozhojněný zvláště o starší i soudobou českou dramatiku (Tyl: Paličova dcera, Strakonický dudák, Jiříkovo vidění, Tvrdohlavá žena, Bankrotář a kramářka; Mikovec: Záhuba rodu Přemyslovců; Šubert: Jan Výrava, Probuzenci; Štolba: Vodní družstvo; Stroupežnický: Naši furianti, Václav Hrobčický z Hrobčic; Šamberk: Jedenácté přikázání; Preissová: Gazdina roba, Její pastorkyňa). Souběžně pokračovaly objevné realistické inscenace českými premiérami Ibsenových dramat (1887: Nepřítel lidu, Bílí koně [Rosmersholm], Vánoce [Nora]; 1890: Mořská paní [Paní z námoří]) a A. P. Čechova (1889: Medvěd). Š. udržoval krok s dramaturgií pražského ND, navíc inscenoval některé domácí novinky, které odmítla (Svoboda: Bouří ku Štěstí, Márinka Válková; Stech: Zena, Zlatý déšť). - Disponoval kvalitním činoherním ansámblem, jehož úrovně nedosahovala v té době žádná jiná divadelní společnost. Herci, které vybíral v souladu se svým dramaturgickým programem, postupně rozvíjeným a proměňujícím se, vyzrávali pod S. citlivým a náročným vedením ve výrazné individuality. Společnost díky pedagogickým schopnostem ředitele a jeho manželky po pětadvacet let de facto suplovala neexistující české herecké učiliště a dodávala PD a ND výborně připravené herce. Členy souboru byli v prvních letech J. Vilhelm, M. Ryšavá, K. Rennerová a její pozdější manžel F. Syřínek, J. Košner, E. Chvalovský, J. V. Slukov, J. Frankovský a jeho budoucí žena A. Kubíčková, J. Šamberková aj.
V sedmdesátých a počátkem osmdesátých let tvořili jeho jádro E. Pešková, J. Šmaha a jeho nastávající manželka T. Veselská, V. Budil, F. Šípek, A. Sedláček, M. Křepelová, manželé M. a A. Pštrossovi, krátce H. Dumková (provd. Benoniová). Po odchodu mnoha herců do pražského ND získal opět kvalitní síly: J. Javorčáka,A. Jiřikovského, A. Kreuzmanna, E. Vojana, J. Strouhala, H. Kubešovou (provd. Kvapilovou), M. Procházkovou-Malou ad. Ze S. společnosti vzešla i řada režisérů (E. Chvalovský, J. Šmaha, V. Budil, F. Šípek, P. Nebeský). - Š. náročnou a originální dramaturgii násobila pečlivá i vynalézavá režie (např. aranžmá davových scén po způsobu Meiningenských v Janu Výravovi, Juliu Caesarovi a Nepříteli lidu, 1887) a vynikající herecká interpretace, která v ibsenovských kreacích E. Vojana (Stockman v Nepříteli lidu) a H. Kubešové (Petra v Nepříteli lidu, Rebeka Westová v Rosmersholmu, Nora) zřetelně naznačovala nástup psychologického herectví. Jistou slabinou byla jevištní výprava, postrádající především v realistických inscenacích odpovídající slohový ráz. Vývoj S. činohry od romantických východisek až po naturalistické a modernistické tendence obsáhl proměny divadla i české společnosti druhé poloviny 19. stol. V osmdesátých letech, kdy činoherní tvorba společnosti kulminovala, určovala a zpočátku i předjímala směr celonárodního divadelního vývoje. Divadlo u Libuše se stalo scénou vyhledávanou pražskou inteligencí, studenty a kritikou (J. Ladecký, V. Mrštík), v brněnském ND položil Š. základy jeho realistické orientace.
Požadavky provozovatelů plzeňského (později i brněnského) divadla jej přinutily pěstoval také zpěvohru. Od 1867 pro ni udržoval početný soubor (v Plzni kapelníky M. Ange-ra, J. Hartla, J. Kličku a E. Engelberta, sólisty T. Boschettiovou, M. Chlostíkovou, K. Summo-vou, F. Vidimskou, J. Kyselu, Č. Melichárka, H. Trochlila ad., v Brně kapelníky K. Weise a A. Kotta, sólisty V. Kareše, Č. Melichárka, A. Maxantovou, M. Wollnerovou ad.), interpretační úroveň zvyšovali hostující pěvci. Repertoár s těžištěm v romantické a pozdně
ŠVANDA ze Semčic Pavel st.
1082
1083
ŠVANDOVÁ-KAUCKÁ
romantické tvorbě domácí (programově byl uváděn B. Smetana), francouzské a italské jevil silnou závislost na pražském PD, později na ND. Na rozdíl od standardní operní dramaturgie S. opereta přinesla řadu novinek (Suppé: Krásná Galathea, 1870; Ofíenbach: Ostrov Tulipatan, 1871, Modrovous, 1873, Krásná Helena, 1873, Život v Paříži, 1875; Mil-locker: Žebravý student, 1884), jimiž zvláště v první polovině sedmdesátých let společnost zdařile konkurovala pražské české i německé zemské scéně. Výjimečného úspěchu dosáhla opereta Ch. Lecocqa Angot, dcera zelenářky (1874, v Aréně v Eggenberku čtyřiapadesát repríz, v Brně hrána s tit. Angot, dcera Zeleného trhu).
ŠIFRY
a., P. Š. -a, (X)
PŘEKLADY A ADAPTACE V. Hugo: Loupežník z hor aragónskych čili Španělská čest [Hernani], StD 1850, hráno i s tit. Král a loupežník, Ernani, Spiklenci v hrobce Karla Velikého; E. Scribe, E. Legouvé: Povídky královny navarské, ochotn. Svestkovo div. 1861.
REŽIE PD
Ch. Birch-Pfeifferová: Růžena a Růženka aneb Pravá láska, W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy -1863; V. Sardou: Staří mládenci - 1865. Švandova spol. Plzeň
O. Feuillet: Montjoye^N. V. Gogol: Revisor, K. Gutz-kow: Pravzor Tartuffa, V. Hugo, dram, T. Meger-leová, ú. J. J. Stankovský: Bídníci, V. Hugo: RuyBlas, F. V. Jeřábek: Cesty veřejného mínění, týž: Veselohra, V. K. Klicpera: Divotvorný klobouk, J. J. Kolár: Žižkova smrt, E. Arago, P. Vermond: Ďáblovy zápisky, H. Laube: Hrabě Essex, Mélesville, Ch. Duveyrier: Tajné spiknuti za časů republiky, K. Sabma: Inserát, W. Shakespeare: Makbeth, F. F. Šamberk: Já mám přijem, týž: Jen žádný sněm! - 1867; E. Bozděch: Baron Goertz, týž: Zdoby cotillonův, O. Feuillet: Zakletá slečna, J. V. Fric dle N. V. Gogola: Taras Bulba, V. Hálek: Král RudolfII., L. Schneider: Pražský dobrovolník a francouzská selka, Moliěre: Pacient a lékař, A. Moreto: Donna Diana, K. Sabina: Černá růže, V. Sardou: Mnoho přátel naše škoda, E. Scribe: Okovy, W. Shakespeare: Sen v noci svatojanské, F. Schil-ler: Marie Stuartovna, týž: Panna Orleánska, F. F. Šamberk: Blázinec v prvnim poschodí, Lam-
bert-Thiboust, T. Barriěre: Manžel v bavlnce, J. K. Tyl: Jan Hus - 1868: V. Sardou: Zamilované psaničko na cestách, E. Scribe, E. Legouvé: Ad-rienna Lecouvreurová, W. Shakespeare: Othello, mouřenín benátský, F. F. Šamberk: Šestý červenec aneb Oslava Jana Husi v Potměšině - 1869; A. Dumáš ml.: Nová MáříMajdalena, C. Goldoni: Veselý švec a proměněné ženy, J. Korzeniowski: Pátý akt, Ch. Birch-Pfeifferová dle G. Sand: Ďáblova baři-na, V. Sardou: Vlast - 1870; B. Bjornson: Novomanželé, A. Dumas ml.: Levoboček, F. V. Jeřábek: Služebník svého pána. W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic za nic, týž: Večer třikrálovy aneb Cokoli chcete, J. Vilhelm dle něm.: Mistr Bedr-ník a jeho chasa - 1871; H. Meilhac, L. Halévy: Frou-Frou, W. Shakespeare: Král Lear - 1872; K. Gutzkow: Uriel Acosta, V. Hugo: Král a loupežník. H. Meilhac, L. Halévy: Tricoche a Caeo-lel. králové šejdířství, F. Pyat: Hadrnik pařížský, F. X. Told dle E. Scribea: Ďáblův podíl, W. Shakespeare: Korioíanus, J. K. Tyl: Rybrcoul, kníže krkonošský- 1873; A. Dutnas ml.: Pan Alfons, A. Daru, H. Chivot: Dvě svatby a jeden ženich, J. A. Fredro: Stará liška nad mladou, V. K. Klicpera: Rohovin Čtyřrohý, V. Sardou: Andrea - 1874; Ch. Birch--Pfeifferová: Růžena a Růženka, A. Delacour, M. Hennequin: Proces Veauradieux - 1875; A. L'Arronge: Dcery pana Zajíčka, G. v. Moser: Nelíbejte potmě, J Racine: Phaedra - 1878; A. Dumas ml.: Cizinka, A. Dennery, E. Cormon: Dva sirotci - 1879; W, Shakespeare: Julius Caesar, B. Grabowski: Spojenci aneb Inteligence v městečku - 1880; G. v. Moser, F. v. Schônthan: Válka v míru, F. F. Šamberk: Rodinná vojna - 1881; V. Sardou: Fedora - 1883; G. Ohnět: Majitel huti, F. a P. SchOnthanové: Únos Sabinek, J. Vrchlický: Noc na Karlštejně - 1884; H. Meilhac, L. Halévy: Vyslancův tajemník, F. F. Šamberk: Karel Havlíček Borovský, týž: Kulatý svět, J. Vrchlický: Drahomíra, L. Stroupežnický: Paní mincmistrová - 1885. Aréna v Eggenberku
K. Svetlá, dram. E. Pešková: Vesnický' román, tytéž: Křiž u potoka - 187 I; E. Zola, dram. O. Gastmeau a W. Busnach: Zabiják - 1880; tíž: Nana, E. Zola: Rabourdin a jeho dědicové - 1882; F. F. Šamberk: Divadelní vlak - 1884, Div. u Libuše
P.-A. C. de Beaumarchais: Bláznivý den aneb Figa-rova svatba - 1881; J. Slowacki: Mazepa, F. V. Jeřábek: Syn člověka - 1882; F. F. Šamberk: Palackého třída čís. 27- 1884; F. A. Šubert: Jan Výrava, H. Ibsen: Nepřítel lidu, týž: Biti koně, F. X. Svoboda: Bouří ku štěstí - 1887.
ND Brno
A. Daudet, A. Bělot: Fromont jun. a Risler sen., W. Shakespeare: Hamlet - 1886; J. Štolba: Vodní družstvo - 1887: H. Ibsen: Vánoce, W. Shakespeare: Macbeth, H. v. Kleist: Katynka Heilbronská -1887; A. I. Palm: Náš přítel Něklužev, I. V. Špa-žinskij: Paní majorka, V. Stech: Žena - 1888; A. N. Ostrovskij: Vinný bez viny, W. Shakespeare: Život a smrt krále Richarda III., A. P. Čechov: Medvěd - 1889; H. Ibsen: Mořská paní, V. Stech: Zlatý déšť- 1890.'
PRAMENY A LITERATURA NA: fondPM 1861-1870, kart. 857, sign. 8/6/1/29 [Záhřeb, žádost], kart. 876, sign. 8/6/17/116 [koncese]. NMd: sign. T 128, almanachy Š. společnosti [1866 Písek, 1867/68 Plzeň, 1868 Král. Dvůr, Plzeň, 1871/72 Plzeň, 1873 Ml. Boleslav]; korespondence. ■ Nesign.: Divadlo, Lumír 2, 1866, s. 174; nesign. [J. Neruda]: P. Š. ze Semčic, Humoristické listy 20, 1878, s. 28In. -* Podobizny 1, 1951; Moravská orlice 28. 10. 1880 [vídeňská stagiona];
E. Pešková: Zápisky české herečky, [1886]»; nekrology: P. Nebeský, Světozor 25, 1890/91, s. 106n., H8n.: Moravská orlice 6. 1. 1891; Národní listy 6. 1. 1891; Národní politika 6. 1. 1891; J. L. T. [Turnovský], Hlas národa 6. a 9. L 1891; Česká Thalia 5, 1891, s. 20«; J. Schiebl: České divadlo v Plzni, in Příspěvky k dějinám českého divadla, usp. J. Ladecký, 1895, s. 55-78; J. L. Turnovský: Herecké společnosti české, tamtéž, s. 100n.; J. Šmaha: Z mých divadelních začátků, Národní listy 13. a 20. 1. 1895, 2. a 13. 9., 4. 10. 1910, vše —* Dělali jsme divadlo, ed. F. Černý, Hradec Králové 1982; j. Merhaut: Dvacet let brněnského divadla, Moravská orlice 18. 12. 1904 -» Výbor z feuilletonů, [1909]; nesign.: P. Š., Divadlo 4," 1905/06, s. 143n.; J. Šmaha: P. Š. ze Semčic, tamtéž 9, 1910/11, s. 406-408; A. B. Dostal: Čtyřicet let divadla na Smíchově, [1911], s. 3-56;
F. A. Šubert: Čtyrycet let divadla. Národní politika 13. 6. 1911; A. Srb: P. Š., České divadlo 2, 1918, s. 38n.; V. Budil: P. Š. zc Semčic a jeho význam
pro dramatické uměni v Plzni, Sborník městského historického musea v Plzni IV, Plzeň 1919, sv. 1, s. 28^2. sv. II, s. 93-117 + Z mých hereckých vzpomínek, Český deník 14. 8. 1921, přil. Besedy; V. Stein Táborský: Dějiny venkovských divadelních společnosti, 1930, s. 94-109; Jan Bartoš: Prozatímní divadlo a jeho činohra, 1937, s. 203-257; J. Teichman: Postavy českého divadla a hudby, 1941, s. 21-27; J. Kubík: Za ředitelem gentlemanem. K 50. výročí P. S. ze Seinčic, Národní politika 4. 1. 1941, ráno; L. Pacák: Opereta, 1946, s. 117-130, 170; A. Špelda: Plzeňská zpěvohra ve starém divadle 1868-1902, rkp., 1950-1954, DÚk; V. Štěpánek: 90 let stálého českého divadla v Plzni, Plzeň [1955], s. 15-20; A. Javorin: Pražské arénv.
1958, s. 110-114, 117-121, 134-147, I82n„ I86n., 224-227 + Aréna u Eggenberku, rkp., [1960], DÚk +- Švandova aréna ve Pštrosce, rkp., [1960], DÚk; S.  Langer: Aréna na Smíchově, rkp.,
1959, DÚk + P.Š.ze Semčic a Eliška Pešková, rkp., b. d., DÚk [s opisy záznamů o narození a sňatku]; F. Černý: HanaKvapilová, 1960, zvi. s. 52-55, 58, 60-64, 68, 70, 78-83, 86-91, 108-110, Z. Jeřábkova: Brněnské působení P. S. ze Semčic, Vlastivědný sborník moravský 15, Brno 1960, s. 249-254; J. Knap: Umělcové na pouti, 1961, zvi. s. 68-82,130 až 143; R. Deyl: Vavříny s trny, 1973, s. 13-43; DČD III; O. Spálová: Sága rodu Budilova, 1978, passim; M. Obst: Švandovo divadlo 1881-1981, 1981, nes-tr; sb. Divadelní tradice Plzně od 19. století do současnosti, ed. V. Viktora - Z. Fictumová, Plzeň 1983, s. 6n.; M. Šulc: Česká operetní kronika 1H63-1948, 2002, s. 21-26, 38^10, K. Vorbová: P. Š. ze Semčic, dipl., FF UK 1997, S. Šnajperková: P. Š. ze Semčic. divadelní podnikáni 2. poloviny 19. století, dipl, FF UK 2002. ■ ČHS, EDS [Švandova spol.], HD, NDp, Otto, ÔBL, PBJ, Wurzbach; Brno, Buchner, NAlb, PD-rep, Plzeň
klos
Louisa ŠVANDOVÁ-KAUCKÁ -> in Karel ŠVANDA ze Semčic