§ 1. Úvod. Methoda aesthetiky. Dříve než umění samo vzniklo, lidé zajisté cítili mocnost krásy a také už na počátku rozjímali o podstatě její; nejrůznější náhledy vznikaly o věci té, měnily se, opravovaly a zdokonalovaly. Filosofie nemůže jinak než předně náhledy tyto co výsledky Jednotlivých úvah sbírati, pořádati a v jednotný celek čili v smilstvu uváděti. Krásno jest zjevem skutečnosti naší, a náhled o něm musí tedy v názoru světa dojiti náležitého místa. Proto nastala filosofii povinnost hleděti ke všemu, cq v oboru tom už odkryto a vyskoumáno jest, aby pak sama skoutnala dále. I povstává zvláštní nauka filosofická, jíž díme aesthetika čili nauka o všeobecných zákonech krásy; vhodný máme pro ni v češtině výraz: krasově d a. Jako grammatika zákony mluvy, logika zákony našeho myšlení, mechanika zákony hybu, tak vyšetřuje aesthetika všeobecné a_ zvláštní podmínky, za kterými vzniká dojem nejčistši záliby, čili, jak můžeme .kratšia vzorcemJtícj^ Jffia^ krásy. A jako všechny opravdové vědy počíná sobě též aesthetika nejdříve návodem čili methodou indu^tAyjuV,tak,zvapou. Uvažuje^ totiž jednotlivé případy a vyhledává, co některé skupině jich jest společného: tak dostane pravidlo, kteréž několika zvláštních.případů, se týká; na základě tom stoupá výš a výš, strojí, domněnky a pomysly a pnchází konečně k větám nej všeobecnějším. Odtud opět sestupujej dovozujíc a vysvětlujíc další případy ze svých dobytých vět všeobecných, užívá methody dovozovací: jako každá jioá vMaJJhne také aesthetika k tomu konci, aby stala se vědou deduktivní rnž RP. jf ovšemj v. malých oborech skutečně podařilo. Dvojmethody této — indukce a dedukce—nyní užívá se při všem zpytování, a každá z nich má na svém místě znamenité výsledky. Methody podstatně jiné ani není, aniž bude. Podle stupně, jak 1* vysoko která věda vyvinuta jest, vyniká bud! jeden, bud druhý směr. patrněji; tak na příklad v mathematice dávno vyvinuté úplně už dedukce zavládla, kdežto v mluvozpytu teprv pravá induktivní me-thoda půdy sobě dobývati počíná. Chtíti tedy jednu jz obou raethod stanovití za jedině pravou a _druhou zatracovati, neb dokonce jinou, z brusu novou či zas dávno vyvrácenou methodu zaváděti, jest za naší doby počínáním už zastaralým, ač vyskytuje se dosti často právě v oněch naukách, kterým dlouhého času třeba bylo, než na jistý stupeň vědeckosti se povznesly. K těmto naukám náleží také aesthetika. Mnozí jí dávají počátek takový: Vyloží temnými ač nádhernými slovy jakési všeobecné zásady, jež postaví v čelo nauky své a z nich sestupujíce skládají pojem krásna i druhů jeho, dovozují jeho postavení i význam, jeho poměr k jiným pojmům, jako jest dobro, pravda, roztříďují a rozdělují látku do podrobná a záhy podávají výsledky nejhrdější — —- zkrátka užívají methody deduktivní. Avšak pochod ten „má své právo teprv tam, kde ony nej-vyšší zásady jsou úplně zjištěny, jako na příklad v mathematice, a mimo to musí se od nich postupovati přísně cestou rozumovou; zde však není vyhověno ani jednomu ani druhému — nej vyšší zásady jejich jsou jen bájeny, prosloveny na základě nedostatečném, a postup od nich bére se nikoli rozumovým, střízlivým myšlením, nýbrž také bájením. Povstane tím způsobem snad pěkná soustava známých pojmů, v jejížto schrány mnoho podrobnějších i pravdivých může se vložiti výsledkův, ale celek pozbývá rázu vědeckého, maje spíše ráz mystický. Společnou vadu všech těchto soustav aesthe-tických lze naznačiti, jak již praveno, v ten smysl, že počínají svou dedukci příliš záhy a že některé věty, pro jisté menší množství úkazův pravdivé, beze všeho, práva rozšířily na všechny úkazy, že pravdy Částečné platné učinily směle pravdami všeobecnými. Kdežto přívrženci těchto soustav vlastně zanedbávají pochod induktivní, jsou na druhé straně jiní, kteří v obvodě aesthetiky nic véděti nechtí o dedukci — jim jsou všechny všeobecné věty sůl v očích, nemohou se spřátelili s myšlénkou, že by mohla krása býti záhadou vědeckou a ulpěli na jednotlivých zjevech tak pevné, že od nich k něčemu, všeobecnému postoupiti se bojí. Toť jsou zaámf velebitelé „gusta1', o němž prý disputovati nelze; každý člověk má svoje gusto, krása jest prý.něco subjektivníbo* a o jakýchsizákonech Yj^iínLaboru, ani mluyiti neradno. Když takového popěrače posloucháme, zpozorujeme velmi brzo, že o některých věcech áéstbetických má určité náhledy a rozhodně by odmlouval, kdyby o nich někdo pochybovati chtěl — jsou prý to nepopiratelné Výsledky zkušenosti, jsou to „fakta", nebo „rozumějí se samy seber" atd. Nuže povolme mu a přiznejme, že tyto jeho náhledy jéira pravé — on se své strany zajisté musí totéž právo ponechati jiným; oni mají též své náhledy a sestavíme-li skupiny jich podle sebe, znamenáme, že v některých věcech sobě se blíží, v jiných úplně se srovnávají, tak že některé věty ode všech za pravé pokládány budou. Souhrn takých vět, třeba sebe skrovnější, tvořil by už jakousi aesthetiku, a hle tak i urputný empirik na své vlastní půdě by vyvrácen byl. Kdo však jest onen, jenž takto náhledy empirikův sbírá a mezi sebou porovnává, aby společné známky jich vyšetřil a sestavil ? — Aesthetik, — a zaměstnání toto nemůže býti ponecháno náhodě, nýbrž tvoří zvláštní odbor. Ne každý, kdo v kráse se kochá, ne každý, kdo sám krásná díla tvoří, zabývá se úlohou tou, poněvadž ani jedno ani druhé, ani užívání ani tvoření krásna, není pochodem vědeckým, dávajíce jenom látku aesthetice, jež chce býti vědou. Poměr aesthetiky k jiným vědeckým oborům jakož i k výkonnému umění bude se v průběhu rozpravy na mnohých místech s důstatek objasňovati; zde však už vidíme aspoň, v jakém poměru stojí pravovědecká aesthetika k oběma směrům vytčeným. Oba jí v něčem křivdí: mystik unesen žádostí svou po hotovém celku nedopřává jí času, abyuzráti mohla, a překotem buduje stavbu v povětří nemaje pevných základov; empirik nedůvěřuje jí a neznaje přirozeného postupu v jiných vědách, nechce ho znáti ani zde. Kdežto mystik vznáší se tuze brzo do výše a půdu pod nohama ztrácí, nechce se empirik vůbec povznésti a vízae jako kapalina vždy na nejnižším bodě" půdy. Způsob, kterak my si počínati budeme, jest nyní patrně naznačen. Nechceme v čelo rozpravy své vnutiti jakýs „princip", všeobecnou, domněle samozřejmou větu, z níž všechny ostatní zvláštní náhledy se sypou — nýbrž chceme takových vět teprv vyhledávat], ciceme míti zřetel k názorům vůbec rozšířeným, k výsledkům už 4ptovým, a z nich vymezqyati a ve svou soustavu přijímati to, co Jest bezpečné a vespolek srovnalé, Počneme tedy rozbíráním daných pojmuv i zjevůy,.a na základě rozboru budeme'se povznášeti ku pomyslům obsáhlejším, jimiž bychom hojnost úkazův aestheti-ckých přehlédati a v rozmanitosti jich se obezříti mokli. ' Jakož prorocká slova mysli zcela jinak se dotýkají než prostá řeč obyčejné úvahy vědecké, tak zajisté dojem aesthetiky mystické, o níž svrchu zmínka se stala, musí býti mnohem příznivější než oné, která stůj co stůj stupně vědeckého se domáhá. Vědeckému počínání střízlivost jest prvním požadavkem, a proto nebude-li pojednání naše dosti lákavé a lesknavé, bude za to tím jistější a poučnější. Básníkovi snad běží o to, aby unesl, roznítil, nadchnul — aesthetika však není báseň, a jí běží o klidnou pravdu; proto se jí musí prominout, mluví-li ona jiným slohem než poesie; postoupá-li kde liknavěji, nudí-li někdy svým střízlivým rozjímáním a zdá-li se nejapnou hromadíc jednoduché případy. Musíme však hned z počátku vystoupiti proti námitce, jakobychom takto krásu v obět dávali bezduchému školskému mudrlantství, jakobychom chtěli, aby o aesthetice psali „lidé pouhého rozumu", kteří pro krásu samu ani smyslu nemají. Nikoli, - lidé, kteří sami se přiznávají, že žádné umělecké dílo jich neoblaží, že nemohou pochopit, co člověk vlastně na tom má, když hudba zní neb luzná krajina se před ním rozkládá, — ti nemají právo psáti o aesthetice. Ale ovšem jsou jiné případy — a jsou zajisté nejčastější jakožto zjevy, normální — kdy člověk, nemuse zrovna verše skládat neb malovat, má přece smysl pro báseň i obraz. Chce-li pak takový člověk býti aesthetikem, musí v sobě dokonale rozlišit s jedné _ strany dojem krásy a sjdruhé strany přemýšlení o.zákonech, kterými se dojmy spravují. Toto přemýšlení, probíhající vědeckými způsoby nynějška, činí teprv opravdovou aesthetiku možnu. Nyní však i její místo naznačeno jest mezi tvořením a užíváním, čili postavení aesthetika mezi tvůrčím umělcem a pouhým milovníkem umění. Tvůrčí umělci vyslovili mnoho pravd krasoumftých, ale jen potud, pokud o nich přemýšleli. Umělec sám, jen proto že jest umělcem, není v otázkách aesthetíckých pražádnou autoritou; rovněž tak milovník, který sice mnoho uměleckých děl zná a mocnost krásy snad v pravdě pocítil. Oni oba mají často Velmi křivé a jednostranné náhledy o věcech nyní již nepochybných. Do aesthetiky mají co mluvit, pokud se chtějí podrobiti kázni vědecké, — jinak jsou i nejkrásnější výroky jich pouhá osobní zdání, ač mohou mít a máji často svou hodnotu jakožto příspěvky k materiálu aesthe-tickému i psychologickému. § 2. Příjemnost. Slovem „krásný" naznačujeme předmět nejušlechtilejší záliby. Zde není různých mínění. Všechny vzdělané jazyky v tom se shodují. Výrok: „Líbí se mi," slýcháme v obecném životě tak často, že potřeba jest, abychom smysl jeho v rozličných případech zevrubněji určili a hleděli k oněm, kde se jím nejčistší záliba vyslovuje. Nám se líbí zeleň luk, jasný blankyt, šumění stromů, ton flétny nebo lesního rohu; nám se líbí povětrnost, svěží vánek, jenž mile občerstvuje; konečně praví labužník, patře na vzácnou lahůdku, která chuť jeho dráždí, že se mu líbí. Jest to však v případech podobných nejušlechtilejší způsob záliby? Zajisté nikoli. Neboť zeleň luk jako každá sytá, teplá barva dotýká se sice příjemně Čidla našeho, ale o ní, že jest krásnou, neříkáme, a činí-me-li tak přece, jsme si dobře vědomi, že pak slova téhož v jeho' pravém smyslu, neužíváme. Zrovna tak bezprostředně na nervy, tedy smyslně působí čerstvý van, ochlazení, lahůdka — všechno to jsou pocity smyslové, dojmy tělesné; působení těchto predmetov týká se zcela přímo smyslův našich, lahodí nám, jest příjemné, nikoli krásné. Krásno sice také má smyslům bezprostředně lahodit: žádáme, aby v uměleckém díle nic neuráželo čidel našich, aby smyslné pocity z něho vznikající byly prízvuku libého, avšak všechna prostá příjemnost nevyčerpá onu zálibu, pro něž chováme slovo krása. Příjemnost zrovna táhne „se k..MrtiUn,_krisat.JSt<)(^j^. Pravíme příjemná vůně, lahodná chuť, gěkná barva, libý ton, ale krásnými je nenazveme. Krásno_jestpřJjemnéVnebo vlast-něji může obsahovati pocity nervům lahodící, ale nikoli naopak. OsoLse líbí ještě něčím jiným než svou příjemností. Ba jednotlivé tony nebo barvy mohou nám býti co do libosti úplně lhostejné, tedy ani příjemné ani odporné, á přece co z nich složeno, musíme uznati za krásné. Ano v takových výtvorech vyniká zvláštní podstata krásného tím patrněji na rozdíl od příjemnosti; představme si dva obrazy— jeden malován jest sytými bujnými barvami, tak že každá jednotlivá z nich už sama jímá oko; každé dítě se po tomto obraze spíše ohledne, jemu se líbí jednotlivé barvy,,ale toho, co z nich uděláno jest, si nevšimne; druhý obraz malován jest barvami stlumenými, které nejsou ani příjemné ani odporné, pročež tak do 8 9 oka nebijou — a přece v tomto případě i souhlas jejich v obraze i kresba jest dokonalejší než na prvém. Právě živá příjemnost barev nezkušenému "vkusu brání, přes- ni vycítit, kde právě krása vězí; čím vůbec pocity co do prízvuku jsou živější, tím více pozornost k sobě poutají, tím více znesnadňují soud o kráse, ano z pocitův takových, které vždy silným přízvukem provázeny jsou, ku příkladu pocity chuti a čichu, ani si nemůžeme myslit, že by něco krásného mohlo sestaveno býti, — tyť se nedostanou jakživy nad stupeň pouhé příjemnosti. Teprva pocity vyšších smyslů (hmat, sluch, zrak) a představy vůbec jsou schopny té osobitné lhostejnosti, kteráž dojem krásy čistým ponechává, a tudy připouštějí možnost umění i krásné přírody. Tím nevypovídáme válku příjemnosti, nýbrž na základě jednotlivých, každému dobře známých případův na jisto jsme postavili, že krása a příjemnost jsou něco rozdílného. Jen pojem „příjemný" * vyloučili jsme z pojmu „krásna", nikoli však skutečné zjevy obou od sebe — ve skutečnosti příjemnost ku kráse větší neb menší • měrou se pojívá, ale kdykoli běží o přesné pojmy, tedy v ohledu vědeckém, musíme oba neobojetně různiti. Vedle vytčených už známek liší se příjemné ještě tím, že má zcela patrný vztah k žádosti. Ono probuzuje žádost ve všeliké podobě, tak že člověk po ukojení baží, v ukojení pak právě slast příjemného záleží. Předmět nebo cíl žádosti se však stále mění; teď přeju si to, za chvíli ono, zrovna podle potřeb a tělesných nálad svých. Proto může tentýž zevnější předmět teď býti cílem žádosti mé, za chvíli jím býti přestane. Jednou z něho proudí slast, po druhé je nám lhostejným, jindy snad protivným. Tak se mění a závisí na věcech měnlivých. Ale což —• nežádáme si krásného? Zajisté, ba dodejme více: jsou krásné předměty, které v nás velmi mocné žádost, chuť, chtíč probuzují, — ale právě jen pokud jsou příjemné. Vše podobné stavy duševní svoje musíme odloučiti od podstaty krásna. Nejpohodlněji vštípí se nám poměr mezi krásným a příjemným do paměti v důraze jednoduchého, ale nejhmotnějšího přece nezávadného příkladu. Dva lidé vidí ovoce namalováno: jeden z nich podléhá dojmu na smysly, chuť jeho podrážděna, dal by se do těch jablek a broskví; drahý jsa nasycen neb za jinými příčinami, má pokoj před takovým drážděním, „chuť" se neprobudí a on bude spíše hledět jak ovoce namalováno jest. Obraz bude se mu líbit Yíce méně podle umělecké hodnoty své, a tak jako v tomto případě, musíme vždy slast z příjemného gddělovati od čisté záliby v krásnu. § 3. Prospech. Stavitel hodí jen okem po hrubém kameni a řekne: „Líbí se mi", ač mně snad ani jeho barva ani povrch a tvar nijakž nela-hodí; jest to obyčejný sprostý balvan. Vozkovi líbí se táhlá pláň mnohem lip než „romantická" krajina, která má dostatek hor a skal. Hospodář libuje si někdy nepatrné zrní, ano abychom k vůli zřetelnosti skoro v krajnost zaběhli, hospodář třeba chválí něco tak nepříjemného, jako jest hodná kupa páchnoucí mrvy. Stavitel, vozka, hospodář vědí, jak užitečné věci pro ně vesměs to jsou — stavitel poznal v neúhledném kameni dobré stavivo, vozka pohlížeje na pláň zpomíná si na dobré cesty, na menší své a svých koní nesnáze, hospodář vítá v nepatrném zrní výborné símě, oni všichni hledí ku prospěchu. Příkladův těch není třeba hromadit, ač by právě jich bylo nejvíc, poněvadž když ne okamžitou příjemností tělesnou, lidé dávají se nejspíše vodit ohledem" prospěchu. Co jest užitečné, líbí se jim, tedy ne krása, ne příjemnost, nýbrž užitek. • Příjemné a užitečné nikdo tak snadno nezamění, ano obé si někdy přímo odporuje. Ale opět vylučujeme pojem užitku z pojmu krásna, čímž nebudiž řečeno, že ve skutečnosti. by se nemohly sloučeny vysky-tati. Umělecké dílo, může býti užitečným; velký zdařilý obraz slovutného mistra ukazován' po městech vynese svému majiteli snad mnohokráte více peněz, než za něj sám -mistrovi dal; lidumilnému dobroději líbí se koncert, poněvadž svému účelu veliký čistý výtěžek způsobil: — všechno krásné může se v jednotlivých případech líbiti užitkem, jejž přináší; ale má se líbiti samo sebou. Takové_zevnéjší vztahy neurčují podstatu krásy; užitečná věc líbivá se ne k vůli sobě, nýbrž k vůli něčemu jinému, co k ní podstatně nenáleží, co jest mimo ni. A přece jak často zneužívá se slova krásný v obou příležitostech, — pomíchává se bez rozpaků i s příjemným i s užitečným. Vědecký výklad však musí všechny tyto pojmy dobře různiti, obsah každého z nich proti ostatním pevně držeti a proti všem záměnám chrániti. Toť jest právě význačnou známkou vědeckého přemítání "a hádání, že hledí přesných pojmů. Tak jako různí užitečné a krásné, tak též různí krásné a Škodné. V prvém případě zamítá podporu, již krásnému podává spojenec užitkový, v druhém případě chrání krásno od nařknutí a snížení nezaslouženého, jehož by do-znati musilo, že předmět, na němžto se jeví, snad škodným jest. Nejlepší toho doklady jsou dravá zvěř a jedovatá bylina. Muchomůrka jest zajisté mezi houbami našich lesů nejkrásnější zjev, ale lidem, kteří houby sbírají, jest ošklivou, kdežto neúhledný, jednobarvý hřib zraku jejich lahodí. Nemusíme ani ubírati se v pásma daleká, kdež byliny jedovaté v barvách pestrých a roz manitýcb tvarech se skvějí, kdež dravci nejmohutnější i silou svou i ladností oudů a pohybů svých ostatní živoky převyšují, kdež krvolačný tygr zajisté krásnější jest než užitečný velbloud: aby rozdíl mezi příslušnými pojmy náležitě vynikl. Jiné případy, kde škodlivost škodí čistému pojetí krásna, jsou rozmanité pochody u velkém, v přírodě i v životě občanském. Vzteklá hromonosná bouře, s podivnými hustými chumáči mrakův, s btesky a hromy, otřásajíc celým okolím, jest zajisté divadlo velebné, vznešené, s jednotlivými podrobnostmi prostě krásnými — avšak mnozí lidé necítí ani jedno ani druhé, poněvadž poděšeni jsou a v paměti mají, že může hrom uhodit, blesk zapálit atd____ Nebo požár — domů, celé ulice, čtvrti — jaké krásné podívání to, když plamenem živým vzhůru šlehá! — ale skoro se nesmí ani o kráse takého zjevu člověk zmíniti, sic upadne v podezření zlého srdce. Podniky rozmanité prováděné pro parádu, okázalé průvody, nádherné stavby, výstavy a podobné často nalezneme v rozporu s hospodářskými zásadami — to mnohému člověku pak o nich porušuje soud, nelíbí se mu více, co skutečně je krásným, an pojmy škodné a šeredné, nebo aspoň pojmy neužitečné a ne-krásné se mu změtily. Zde musí krása čistou se zachovat; kdo o ní soudí, musí souditi bezohledně a v theorii bez milosti různiti, co snad pospolu vystupuje, aby v praxi mohlo každému dáno býti, což jeho jest. Musí se právě rozhodně vysloviti, že aesthe-tika a hospodářství jiné účely mají a že ovšem směry jich často se kříží. Však zde nám neběží o vyrovnání podobných sporů, než o nenáhlé vymezení čistého pojmu krásna. Zkrátka škodnost a užitek musí býti odtud zcela, vyloučeny, ony nejsou aesthetickými zřeteli. A přece jak často za takové se vtírají! Pohleďme trochu výš, pusťme mimo sebe užitek hmotný a zpomeňme si, že velebení všeho ujněaí hlavně odtud béře své doklady; nejlepším svědectvím tono jsou oni tak četní milovníci básnického umění, kteří je mají za pouhou ^didaktiku. Ovšem poesie může poučovat, polepšovat, dobré zásady vštěpovat, ale JľÍe_to_^tojíiepry v druhé řadě. Mnozí právě tento vyšší mravní užitek kladou za první zřetel všeho umění, ano povyšují jej za vlastní zdroj krásy; tak vznikají mravoslovné a poučné verše, v nichžto není ani stopy poesie. Jiní ne méně četní mají nevědomky jiný zdroj krásy — též jakýs vyšší užitek, totiž vlastní nijakou myšlénku, kterou si oblíbili, ku příkladu Bde-mokratiíMjaásadyl^ každá kniha, každá báseň, kde se přímo tato myšlénka oslavuje, potvrzuje, velebí, odporučuje, jim je krásná; — umění jim musí tíhnout k nějaké podobné zásadě, míti tendenci, a proto pak jim jest krásným. Co nemá tendenci, ostaví ducha jich chladným. Tendence spadá ve vyšší pojem užitku, a proto co řečeno jest o tomto, pktí též o tendenci, Není z krásna vyloučena, ale nesmí sejtfítíxJ>OEředí,.Právě kde.se to děje, kde původce uměleckého díla svůj pravý záměr tuze ukazuje, zažene nás hned z říše Čisté úvahy do neladných někdy poměrů skutečných, a aesthetický požitek se rozprchá. Co jsme v přísném-rozboru ode krásy odmítli, stalo se k vůli theorii — nevadí však, aby se téhož důvodu užitkového užívalo tehdy, kdy hrubší mysl má býti pro krásu a umění získána. Pak utíkáme se ku každému prostředku — u celých společenstev i u jednotlivců: nic o aesthetice, ale uvádíme jim, kterak umění může býti užitečno: kterak ze zlých lidí může učiniti dobré, kterak podporuje umělecká řemesla i průmysl, kterak dává pak mnohým lidem obživu, a jak ještě ty všechny důvody zaznívají; vzaty jsou hlavně z mravosloví a z hospodářství v nejčistším smyslu. Ač obě tyto kategorie v úptě máme, přece musíme obor jich a obor aesthetiky, říši krásy a říši užitku, jak náleží rozeznávati a hospodáři opět při-řknouti právo, aby on ve svém oboru touž přísnou měrou kategorie aesthetické různil a z oboru čistě hospodářského vyloučil. § 4. Interess. S užitkem i s příjemností v blízkém vztahu jest interess. Vše co mně prospívá, co mně jakýkoli osobní užitek přináší, už mne interessuje (podjímá). Jsou však jiné případy interessu, kdež osobní prospěch není tak patrný. Matce líbivá se vlastní dítě nejvíc mezi všemi, byt bylo patrně méně krásné než ostatní, otec*tochá se v pohledu na klikaté 12 13 Črty, které synáček za písmeny po prvé napsal; mně se líbí obraz, poněvadž můj přítel jej maloval, nebo chválím operu, poněvadž jest od „našince". Nemůžeme zde zrovna mluvit o užitku, ale přece i tuto zálibu různíme od oné nejčistšf, jíž pojíme ku kráse. Též zde dává se člověk určovati mimotnými. ohledy, tedy poměrem, v němž on sám ku predmetu stojí, touhami svými, přáním, náklonnostmi — on chválí předmět, poněvadž jakýmsi způsobem týká se jeho osobnosti, poněvadž jej jinou stránkou svou než krásou poutá Pzajímá. Soud, při kterém já se řídil osobním zájmem (interes-sem) svým, jest soud podjatý (zajatý, interessovaný), jest v pravdě subjektivní ano osobní, nikdo na něj nic nedá. Veřejné mínění žádá, abych upustil v posuzování díla krásného ode všech podobných pohnutek; mátn-Ii dobře posoudit obraz, musím zapomenout, že přítel můj jest jeho původcem; když posuzuju báseň, nesmím se o její hodnotě rozhodnout dobrým úmyslem básníka, že chce oslaviti národ můj, jejž ovšem také já oslaveným viděti toužím. Všeho druhu zájmy přece neustále vtírají se v mínění lidí, jsou silnými mocnostmi, kterým nesnadno vzdorovati. Jich samých se podrobněji nedotýkáme; neposuzujeme, zda jsou či nejsou jinak oprávněny, klademe jen důraz na to, že jsou aestheticky nepřístojné. Mohouť však míti zdroj velmi ctihodný; pob'ožný věřící člověk nalézá největší zálibu v obrázku," ač je snad zcela neumělecký, — ale představuje mu svatého patrona Podobný cit působí i v jiných oborech. Mamo bývá dokazovat, že tato vlastenecká báseň není vlastně žádnou básní; člověk citem unesený v jejím vlastenectví zří náhradu za krásu a spokojí se jím. Ani dobrá naučení nezakládají hodnotu uměleckou. Mnohý zas vidí krásu v ne-obyčejnosti, v drahotě, v podivnosti, v potu a v nesnadností, v překážkách, jež dílo umělci připravuje. Všechno to jsou ohledy zevnější, nahodilé, krásy se nedotýkají. Vylučujeme tudíž další zdroj nahodilé záliby z čistého pojmu krásna, totiž, jakž slovem nejvšeobecnějším naznačiti lze, osobní zájem čili interess. Krásné líbí se samo sebou, toť znamenitá jeho známka. Člověka v životě mohou věci různými zřeteli dojímati a jeho jednání říditi, ale soud jeho o kráse přece trvá neobojetný. Nelekejme se obdoby, jež trochu důrazně ale pravdivě věc objasňuje: porovnejme krásu s dívkou; mnohý vzal si dívku pro její vznešený rod, jiný hledal bohaté věno, třetí se oženil, poněvadž se mu otvírala výhlídka na postup v úřadě, tedy k vůli protekci — Všechny tyto a jiné podobné interessy mohou míti a mívají rozhodující vliv na jednání muže, ale jest v něm, když jimi se určiti dal, snad láska k dívce samé? Rod, věno i protekce si působtež, ale soud 0 ní samé těmito okolnostmi se říditi nemůže — ona sama líbí se něčím jiným, totiž sama sebou; pak muž miluje j i, a tak mluvíme i šíř: milujeme krásu ne z chytrosti, ne k vůli prospěchu, ne na příkaz, nýbrž poněvadž se nám líbí sama sebou. Všechny interessy v životě mohou mocnými činiteli býti a volbě naší všelijak překážeti, dusití čistý hlas o kráse, křivditi jí, ano 1 Šerednost velebiti — toť právě všední život, ale nad jeho interessy jde jisté povědomí o tom, co býti jná. Konečně slušno povšímnouti sobě, co se naznačuje slovem interessantní. Soud můj o kráse jest podjat či interesso-v á n, když spravujú se vedlejšími vztahy jeho k zevnějšku, zkrátka něčím jiným ještě než jím samým. Od toho se liší interessan tni, kterýmžto výrazem obecná mluva naznačuje vše, co z obyčejných řádů jakýmkoli způsobem vybočilo, — tedy neobyčejné, obzvláštní, mimořádné, a tím právě poutavé. V tom smyslu jest krásno ovšem též interessantním, ale ne všechno interessantní je spolu krásným. Neboť ono může býti jednostranné, kusé, podivínské, rozervané, ano též šeredné. Dosti často a jasně staví se i v hovoru jedno proti druhému pořekadlem: „Věc není sice krásná, ale interessantní." . - I t o t o interessantní můžeme zahrnouti ve význam interessu, neboť se týká též osobnosti; a mění se podle jednotlivců, dob a zvláštních kruhů. V tom srovnává se s užitečným i příjemným — a od krásna se různí. § 5. Složenost krásna. Krásno tedy líbí se samo sebou bez ohledu ku příjemnostis k užitku a k osobním zájmům vnímatele. Tyto tři znaky vyloučili jsme z jeho pojmu, ač ve skutečném zjevu všechny více méně dojem krásna pozměňovati mohou. Vezměme jednotlivý jednoduchý pocit, na příklad Čistý ton (ne jak jej dává určitý hudební nástroj,' kdež už ton jest jinými zabarven, tedy jednoduchým není). O něm neřekneme, že jest krásný — má-li povstat dojem krásy, musí býti tonů více. Prima o sobě jest nerózkladný pocit, podobně ostatní tony; každý z nich zůstává i ve skupině ostatních vždy tím, čím jest, každý, vnímán-li 14 o sobě, jest lhostejný. A přece jaký to rozdíl, znějí-li spolu prima, sekunda a septima — nebo v druhém případě prima, tercie a quinta. Ze živlů o sobě lhostejných přece podle toho, kterak které složíme, vzniká zcela zvláštní dojem. Při jediném toně nemůže býti řeči ani o melodii ani o harmonii ani o rythmu, — a jen tím přece hudba působí. Jakmile ton sesiluju, tedy dynamických účinků dosíci hledím, není to jeden ton více, nýbrž jeden slabší a druhý silnější, tedy dva. Taktéž dojem jWnotlivé barvy je pouze smyslný, tedy v aesth e -tickém ohledu lhostejný. Představme si však vedle sebe dvě rozdílně zabarvené desky, a sice zelenou a modrou, po druhé opět zelenou a Červenou; poznáme v obou případech opět dojmy roz dílné, — říkámeř, že zeleň a červeň lépe se k sobě hodí než zeleň a modř. Podobně jako s barvami a tony má se s jinými živly. Několik přímých čar určité délky mohu postaviti k sobě rozličným způsobem, ku příkladu jednou tak:- a podruhé jinak 15 Zde v obou případech tytéž přímky jsou, a přec jaký to rozdíl dojmuv, které z rozdílného sestavení vyplývají! Jedna přímka o -sobě jest lhostejná, nedává žádného dojmu, teprv ve společnosti s jinými pomáhá činiti útvar, jenž aešthetičky není lhostejným. Pohlédneme-li na výkres, pozná každé oko, že svrchní skupina jest bez ladu a skladu, kdežto dolení svým způsobem složenosti lepší dojem činí, ač v žádné z nich na jednotlivých těch čarách nic zvláštního nelpí. I o představách čili pojmech (obyčejně slovy naznačených) totéž platí. Způsob, jakým představu vyslovím, podmiňuje dojem; tedy poměr její jakožto celku k jiným představám, a opět poměr Všech částkových představ k vyslovení užitých. „Měl či n a" a „bezpečnost" jsou představy lhostejné, pokud je o sobě povážu--jeme; —složím-li je ale v jeden celek: mělčina bezpečnosti, vzniká zvláštní dojem z poměru obou představ. Podobně vznikne „labyrint světa", „zima r ozbroj ů", „1 o ä p o u š t ě" ..., „doba milostná, kdy svit a tma se k sobě tulí,"... (poměr, v nějž postaveny jsou svit a tma, představy lhostejné, ten se líbí: ony k sobě se tulí) a j. a j. Zde jsme na stopě skutečného krásna ovšem v nej jednodušší m jeho útvaru; i nemusí déle doličováno být, že něco jednoduchého, něco samo o sobě stojícího nikdy nemůže zplodit! dojem krásy. K tomu třeba více členův. Vnímáme krásotu pouze na předmětech složených. Složenost jest tedy nutným význakem všeho krásna. Výrok ten zdá se odporovati obecnému mluvení, kdež Často jednoduchost uvádí se co zvláštní známka aspoň jistého druhu krásy. Zdánlivý spor ihned zmizí, jakmile přihlédneme ku pravému významu slov. Složené musí býti vše, co jest krásné, ale nemusí být s 1 o ž i t é (komplikované). Složitost značí vlastnost slo-ženosti v stupni vyšším. Co má tolik členů, tedy tak složeno jest, že se nedá snadno přehlédnout, tomu říkáme složité, a jmenujeme spolu i složenou věc, která však při menším množství složek svých snadněji pojmouti se dá, t a k é jednoduchou. Musíme míti tedy na paměti dvojí smysl slova jednoduchý: 1) přesný, jakožto protivu složeného vůbec, 2) nevlastní, jakožto protivu složitého či spletitého, plného, hojného, tedy co naznačení méně složitého. Co krásné jest, musí býti složené, ač nemusí ale může býti složité. Při tom jest rozdíl vždy jen stupňový, ale v něm konečným ohledem zakládá se tajemství důležitého jednoho tflznění v oboru krásy. Na zjevech, kde dojem krásy docílí se 16 nejmenším množstvím členův, tedy, jak se prostě mluvívá, způsobem jednoduchým, (založeno jest lepok řásno; kdežto když počet členův nad potřebu se rozmnožuje, vzniká plnokrásno (bohatost, nádhera, přeplněnost). O hodnotě obou však rozhodovati zde ještě místa není. (Viz § 13. a 18.) *, Kdykoli jsme cítili mocnost krásy, kdykoli jsme kochali i^év v divadle přírody nebo v díle uměleckém, nechť to byla budova neb s-socha nebo báseň a hudba, vždy měli jsme množství jednotlivých představ, z jejichžto součinění teprv dojem krásy sé rodil. Při zjevech uvedených vysvítá věc ovšem patrněji, ale není jinak ani v případech nejjednodušších, — samo o, sobě nemůže něco jednoduchého (totiž jedna barva, jeden ton, jedna představa) nikým v pravdé krásným nazváno býti. Ku £ráse náleží vždy, aby předmět měl členy, aby byl rozčleněn, aby byla mnohost před námi. , Tím vytčena jest kladná známka krásy, čímž postoupili jsme v určení pojmu o krok dále. Abychom však ještě více objasnili známku tuto, poslyšme námitku, již možná zde učiniti. „Krásno je prý něco složeného — ale kde jest vůbec «>s jednoduchého? I příjemné je složeno, ku příkladu toto jablko zde!" Tak námitka — dobře; však ne celé jablko jest příjemné, ale jeho chuť nebo barva, nebo hladký povrch, nebo vůně. Chuť však jest pocit, v němž neznamenáme nižádných složek; zpomeňme sobě na sladkost, na kyselost, — tu nečijeme dříve několik jiných jakostí, ze kterých by se sladkost teprv skládala. Jeden pocit sám o sobě jest jednotný-a jednoduchý, nerozkladný; s obsahem jeho splývá dojem jeho. Nebo co jest sladkost mimo sladkost samu? — obsah ge nám jinak nehlásí než dojmem, my tedy ani v myšlení jedno od druhého odděliti nemůžeme, kdežto při krásnu velmi dobře různíme dojem a předmět jeho. Ve všech případech svrchu dotčených před-staviti si můžeme členy i celek předmětu, a opět zálibu zvlášť, která k nim se pojí. Dále může něco složeného zase býti členem nové skupiny. Dům se líbí. ovšem sám o sobě, pokud jest z množství Členů složen, ale může býti členem. celé skupiny domů, kdež objevuje se coi jednoduchý, ovšem jen u významu poměrném, as tak jako v lučbě mluvíváme o základíku složeném. Můžeme odtud vzíti ještě jinou .oftlobu,. totiž o složenosti rozlišené'podlé řádu. Nejjednodušší sku-^ pina je ze dvou členů; skládání může jiti dále, ze tří, ze čtyř členů a t. d. Tyto prvotní skupiny skládají se opět v složitější, kdež platí za jednoduché členy, tak že nabudeme ponětí o roz- 17 aenM.^inetu Jdoucím zpět po stupních od skupin nejhojnějších až k sprostším. Každý skutečný zjev bývá takto skupina skupin, ano dodá-li jiný výraz pádnějšího smyslu, řekněme sou-JätÄVy*skupin. § 6. VSeobecnost záliby. Krajinu, kdež vidíme jen pole a zase pole, kdež není ani vody ani lesů ani skal, hor, nazýváme jednotvárnou. Je-li úrodná, budu ji také chváliti, ale že proto krásná jest v přesném smyslu, neřeknu nikdy. Vedle toho krajina s lesy, vodstvem a horami bude se každému více líbiti, při jtemž zřetel k úrodnosti odpadá. A když takové dvě krajiny položím v myšlénkách vedle sebe, mohu napřed říci, která se musí všem lidem líbiti, nebudou-li hledět na ni okem podjatým, budou-li ji totiž pojímati jakožto zjev viditelný. Ovšem, kdo bude na ni hledět s hospodářského stanoviska, dá . přednost snad krajině jednotvárné. Ale to není stanovisko krásy. I hospodář obé odděluje a činí rozdíl mezi krajinou úrodnou a krajinou krásnou. Kdykoli hledím bez ohledu, k čemu se krajina hodí, musím uznati, že měna barev, tvarův, hory, skály, reka, les poskytují oku více lahody než nepřehledná pláň pravidelné změřených rolí. Jako já musí to uznati každý, kdo zdravých smyslů účasten. Co jest krásné, nutně všem se líbí, kdežto příjemné a užitečné jen někomu. Při zjevu tak složitém, jako jest krajina, snadněji jest námitku proti výroku učiniti — ale spolehněme opět na příklad jednodušší. Sestavení dvou barev, zelené a červené, dá vždy určitý dojem vedle jiného sestavení, zelené a modré. Tážu-li se na tento dojem, musí mi každý člověk, má-li rozum a smysly zdravé, říci, že sestavení první (zeleň a červeň) se mu líbí, sestavení druhé (zeleň a modř) se mu oškliví; to je tak nutné, že potřeba pouze pojmout tyto dvě a dvě barvy, aby úsudek ihned sám sebou vznikl. Důvod jeho leží v předmětu samém a nikoli v osobnosti, která soudí. Nebo vezmu-li opět tři tony, primu, tercii a quintu, bude dojem zcela jiný než při prime, quartě a septima; souznění čili konsonance jest v prvním případě patrnější, což nutně a -všeobecně se uznává. Však vezměme případy z prostorových útvarů; souměrný obrazec se líbí všem: námitkou není, že mnohdy musí někde nesouměrný útvar se objeviti, an toho okolí tak vy- Or. J. D n r 4 í k ; Všeob. aesthetlka. 2 18 zaduje, že tedy se někdy nesouměrnost líbí — zde už nebereme v počet tento obrazec, jak jest, nýbrž přibíráme v úvahu také jeho okolí, tedy nemluvíme o něm, nýbrž o něčem jiném, čehož on pouze částkou jest. Postavme před člověka normálního, jak si .ho představujeme, sochu egyptskou a sochu hellenskou, i není pochyby, která se mu více líbiti bude, více líbiti musí. Vždy bude úsudek tentýž. K vůli pravějšímu obezření musíme ještě upozornit ná to, že záliba má stupně: od krásného k ošklivému, mluvíme-li už tak prostě o nich obou, jde množství přechodů; lépe řekneme, že ve skutečnosti bývají zjevy více méně krásné. „Více — méně" béře se často za „ano — ne", a zde vězí příčina, proč mnohdy slyšíme výrok rozhodně záporný, kdežto by výrok porovnávací místo míti měl. To jest také jeden zdroj, z něhož se vysvětluje různost v posuzování. Různost v posuzování! Obyčejně má se za to, že různosbfest zde' věc na dobro vyjednaná. Každému prý se líbí něco jiného, „de gustibus non est dispútandum." Ovšem posuzujeme všichni rozdílné, ale co? Vezměme nějaký smyslný pocit s patrným přízrakem': sladké ovoce — hrušku; jednomu bude hruška chutnati, druhému he, dítěti vždy, někomu někdy, jinému nikdy. Zde právem jest gusto zcela subjektivní a nemůže se o shodě mluvit. To jest první stupeň všeho posuzování, nejnižší, u člověka nejdřív se dostavující — posuzování smyslné. Na druhém stupni člověk naučil se různiti bezprostředný dojem v okamžiku a jeho následky; poznal, že někdy příjemný pocit má následky velmi nemilé a naopak. Člověk vychytral, neřídí se více prvním návalem, ale soudí, co by z něho povstalo. I takové: souzení jest velice různé; onoť vede pouze k chytrost^ a podle poměrů osoby bývá týž případ zcela jinak posuzován — posuzování i z chytrosti. ' | Jsou však případy, kde bez ohledu na smyslný dojem a přesej všechny zásady chytrosti rozumní lidé vždy se shodují. Potřeba! jen vzíti případ jednoduchý a dobře jej pojtnouti, pak vzniknej nezbytně náhled jeden, nechť je zde lidí cokoli. Nesmí se při tom nic do případu míchat, nic přidávat, nic měnit, žádná výhrada (reservace) činit, než nutno, od „okolností" úplně odhlédat a před-j átavování o věci dokonat. Pak bých rád viděl, komu šé n e v d ě U zalíbili může!... slovu dostát je chvalno, slovo zrušit hanyhodnoj pořádek se mi líbí, nepořádek se mi protiví. Nejděme dále, zde nám běží o to, abychom zjistili, že jsou takové soudy, v nichžtj 19 rozumné bytosti se shodují, soudy nutné, všeobecné a samozřejmé. Vše co se týče příjemnosti, užitku, interessu, jest vyloučeno z oboru toho — tof má hodnotu pouze relativní. Krásno však se líbí bez výminky. Jak samo sebou patrno/jest při zjevech složitých tíže na-hlednouti pravý smysl výroku, že krásno se líbí všeobecně a nutně. V případech nejjednodušších však vynikne vždy pravý smysl. Všeobecnost a nutnost záliby ještě rozmanitěji dá se objasniti; jako v případě svrchu dotčeném jednání muže, jenž slovu dostál, musím chválití, ba nejen já, ale každá rozumná bytost, kdežto jednání druhého, jenž slovu se zpronevěřil, musím haněti: tak stává množství podobných dvojic, že když oba sdružené případy v čistotě jich pojmu a na mysli náležité uvážím, nemohu ani chvilku v pochybnosti býti, komu chvála, komu hana náleží. Teprve zas jiné okolnosti mohou jedno i druhé pozměnit, ale pak už nemáme své jednoduché případy před očima. A tak jest i s krásou; když odloučím vše nepřístojné, vše co nenáleží v pojatý případ, jest soud zrovna tak nezbytný. Ale — namítne se právem -— uvdený případ spadá v obor jiný, v obor dobra; jednání prvního muže jest správné, dobré — ovšem, máť též celý případ ještě s jiné stránky pouze objasniti celou věc. Nechceme krásno a dobro stotožniti, ale v tom znaku shodují se zcela, nutnost a všeobecnost vyznačuje obé. Otázku o poměru obou však rozřešíme později. Pojímati věc beze všech příměsků, jak jest, a odmysliti sobě všechny nahodilé okolnosti, všechny vedlejší známky, jimiž s mou osobností souvisí, sluje nám představování o věci dokonati; to co se jinde nazývá čistým názorem, neporušenou kontemplací. jest asi obdobné dokonanému představování. Z mnohých věcí dokonanému představování záliba mizí — při kráse zůstává, ano jím se osvědčuje. • § 7. Cit a soud aesthetický. ^* K některým zjevům pojí se tedy nutně a všeobecně naše fcaliba; ba ani nezávisí na mně, chci-li ji připojiti či přeju-li si néco jiného — záliba ve mně sice povstává, ale není závislá na toérn zdání, na mém rozpoložení, na mé žádosti; ona vzniká sice * mysli mé, ale neřídí se nahodilým hnutím jejím. Záliba z krásna 2* 20 jest cit, ale cit tento vězí na svém předměte (jest objektivní); jakmile jej dokonale v mysli mám (si jej predstavujú), musí vzniknout i ona; cit ten jest na svém předměte ano jím samým ustálen. Každá jiná záliba, ku příkladu záliba v užitečném, závisí také na něčem jiném než na předměte samém, totiž na představě účelu, jehož se jím dosíci má, ba mimo to často na pouhém zdání člověka; podobně záliba v příjemném: tat,áž sladkost cukru jest mi někdy příjemná, někdy odporná, podle toho, jak tělo mé naladěno, a totéž příjemné není stejně příjemno všem lidem; tedy Ye všech podobných případech záliba není ustálena na svém předměte, nýbrž těká po předmětech spravujíc se podle mysli člověka jednotlivého (jest subjektivní). Užitečným zovu, co mně prospívá, příjemným, co mým smyslům lahodí — avšak obojí se mění — cit této záliby jest těkavý, liší se tedy podstatně od citu ustáleného. Ale toho není dosti. V citech třeba ustálených vězí už také poživatel krásna. K vědeckému postupu jest potřeba více než citův, byť ustálených. Každá věda skládá se ze soudův čili z určitých výpovědí, kdež jednomu pojmu A druhý pojem B se přisuzuje. První má jméno podmetu (subjectum), druhý p ř í s u d k u. Aesthe-tika jakožto věda musí se také budovati z takových soudů, v nichžto podmět i přísudek nám musí zcela jasný, určitý býti. Eozezná-vám-li zřetelně to, có se mi líbí, od záliby samé, jakožto citu ustáleného, mám týmž v rukou oba členy soudu. Podmětem jest předmět, který se mi líbí; on jest mi dán, já pak pripojujú k němu svou zálibu a vyslovím as: „Sestavení barvy zelené a červené líbí se mi." Nuže takový soud, kdež přísudkem jest pojem o zálibě nebo nelibosti mé, takovýto všeobecný soud, v jehož prísudku záliba nebo nelibost objevuje se co cit ustálený, sluje soud aesthetický v ňejpřísnějším významu; jinak zovou každou výp věd o zálibě, tedy soudy o příjemnosti, užitku a t. d. též aesthetickou. Výpověd aesthetická v přísném smyslu jest soudem, poněvadž se předmět a záliba rozrůzněny v mysli k sobě připojují, a poněvadž podmět i přísudek jest jasnou představou tam o předmětu, zde o zálibě. Nezávisí to na mém zdání nebo naladění aniž na čem zevnějším, zda tyto představy k sobě přigojiti chci l čili nic jakmile se vyskytnou, musím je spojití, ony lnou k sobě_ [ nutně, aesthetický soud koná se sám. Jest tomu tak, jako: 1 bych já co osoba ani nesoudil: soudí se, jakoby bez osob n ě. Záliba pojí se ku krásnu bez výminky čili naprosto. Chováme-li* 21 ge při tom stranně, dávajíce se určit ohledem užitku nebo inter-essem osobním, jest soud náš p o d j a t. Mějme na mysli jednoduchý nepodjatý soud, totiž takový, který se týká případu co možná nejméně složitého, tedy dvou členův, jest zajisté soud ten všem lidem docela zřejmý, jest jim sám sebou zřejmý Čili samozřejmý. Každý člověk, každá rozumná bytost to musí nahlednouti; důvod, proč se předmět a záliba spojují, jest položen ne ve mně, jenžto soudím, nýbrž v předměte samém. Soud se koná sám, — žádná mimotní příčina, žádné poručení neb nařízení, žádná libůstka moje zde nerozhoduje. Potřeba pouze, aby rozumná bytost případ přesně pojala, a dodatek nezbytně dostavuje se sám sebou. Všechno mimotní musí vyloučeno, a nie u věci nesmí opomenuto býti. Představování nesmí těkat mimo věc aniž uvíznouti na pouhém počátku; proto říkáme, jak už pověděno, že představování o věci musíme dokonat, čímž naznačeno, že ono jest nejen čisté, nýbrž úplné a pravé. V dokonaném představování záliba jest nutná, a soud aesthetický samozřejmý. Co jest samozřejrao, nepotřebuje důkazův, proto také nebude nikdo důkazův žádat. Kr|sno může býti cítěno i v ě-d é n o, ale dokázati se nedá. Když samozřejmým soudem ku podmětu připojila se jasná představa záliby, má pak podmět pro další naše představování a myšlení o jeden znak víc, totiž právě o tu zálibu — i zoveme takové pojmy s přídavkem záliby důsledně též pojmy aesthe-tickými: trojzvuk (akkord), metafora, souhlas, oval, zlatý sek, čára vlnitá, umělecké dílo, sestavení barev a j. jsou aesthetické pojmy. § 8. Forma. Nic jednoduchého nezpůsobí dojem krásy. Vždy musí krásný předmět být složený. Jednotlivé složky jeho jsou v aestheti-ckém ohlede lhostejný, k nim záliba aesthetická připojena není, ač mohou-působiti zálibu jiného druhu, smyslům lahoditi a p. Dojem barvy zelené o sobě není částkou onoho dojmu, jejž na mne činí sestavení červené a zelené barvy; tenť vyplývá pouze z poměru jich k sobě. Musíme obě shrnout v jedno, považovat je za celek a vidět obě. najednou, pojímat je jedním rázem. Nikoli k jedné z nich, nýbrž k sestavení jich záliba se Poutá. Slyším-li akkord, není konsonance něco zvláštního mimo 22 tony aniž jest rozdělena po jednotlivých tonech, z nicbžto bych ji jaksi sbíral, nýbrž co se mi líbí, jest poměr tonuv k sobě; z něho vzniká krása. Když vidím přímky na str. 14. vykreslené před sebou, není pochyby, že se mi bude líbiti ono druhé sestavení jich, tedy opět poměr, a sice poměr polohy, v jakých na vzájem jsou; dodatek záliby náleží poměrům, — nenáleží ani jedné ani druhé barvě, nýbrž oběma najednou, — ani druhé, ani třetí, ani žádné přímce v obrazci, nýbrž všem najednou. Reknu-li „Perlo srdce mého", vyslovil jsem, co do obsahu as tolik váží jako „Drahý!" — a přec jak rozdílná jsou vobou případech řečení! „Drahý" rovněž lhostejno jest v aesthetickém ohlede, kdežto tentýž obsah v prvém řečení má své členy, k jejichžto poměru nutně se skytá dodatek záliby. Jiný příklad: Někdy jsme v takovém rozpoložení, že se nám nejtěžší věci snadnými býti zdají, jindy zas nejmenší věc nám překáží. Tak se vyslovila jednoduchá pravda, faktum; touž pravdu vyslovím jinak: Dnes člověk skály drtit chtěl — a zejtra klopýtne o zrnko písku. Čím se liší toto vyslovení od prvého? Myšlénka jest v obou tatáž, ale přece v druhém případě jinak dojímá. Příčina jest právě toto jinaké vyslovení, tedy způsob jeho..— Kronista by vypravoval: Občanská válka, která naši zemi tak dlouho sužovala, skončena jest; vévoda z Yorku zvítězil a nastal blahý žádoujfbý mír. Způsob zprávy této může však býti jiný, a podle něho bude i dojem zceihvjiný: Ze zimy rozbrojův se stalo nám tím sluncem z Yorku léto slavené. Jednoduchá zpráva o tom jest nám, jichžto se netýče, snad věcí lhostejnou, ale libý dojem v druhém případě zakládá se na útvaru, na způsobe, jakým podána jest. Na pěkné stavbě stojí jednotlivé částky k sobě v jistém poměru — délka, šířka, zakřivení a t. d., a jen tyto poměry jsou příčinou, že ji pěknou shledáváme. Krásná krajina ovšem jest zjev tak velice složitý, ale přece jsou to poměry barev, světel a stínů, poměry čar, obrysů těl, které na ní pozorujeme a ku kterým nutně připojena naše záliba. Nic více není nad nimi ani vedle nich, ony i vyčerpávají všechno tajemství. A tak by se dalo ze všech oborů j uvésti dokladův libovolné množství. Vždycky jsou poměry hlavní] věcí, k nim zachováváme se aestheticky, 'a jen k nim; k jedno-] tlivým členům o sobě jsme aestbaticky neteční, kdežto zase obsahal je-U jaký, sáni nás jímati může jiným způsobem. Pr&víme-li, že krása zakládá se na jistých poAi4r*eh, nemí níme tím, že poměry tyto jsou samy kráäou. Jwutó pouze ' 28 mínkou, ůstáleaý cit krásy vsak jest dodatkem k nim, jenž v nás nutně vzniká. Obdoba s jinými pochody opět věc objasní. Ton povstává, když struna kmitá, jež vzduch rozvinuje, načež vlny dostupují ucha, kdež narážejí na blánu a na celé ústrojí sluchu. My nárazy tyto uvědomíme sobě co ton. Tedy mimo mne není ton ničím, on jest pocit můj, představa má, stav mého nitra, tedy přísně subjektivní, naznačíme-li slovem „subjekt" jednotlivou mysl. Objektivní jsou však vlny vzduchové a kmity struny, jakožto zevnější jeho podmínky. Kdyby nebylo nikoho, kdo poslouchá, nebylo by tonu, ale kmity trvaly by i tehda. Ton však jest jen potud, pokud někdo poslouchá. Jako zde s tony má se i s barvami a všemi jinými příčinami pocitů. Věda nového věku přísně rozrůznila zevnější podmínky pocitů těch a vniterné stavy naše, ač stotož-novat je přece mnozí ještě dovedou; ano i v knihách ještě čítáme : Ton jest pravidelné chvění vzduchu 1 Tak jako,vlny vzduchové nejsou zvukem, nýbrž jen jeho podmínkami, tak poměry, o kterých řeč byla, nejsou krásnem, nýbrž jen podněty, jimiž dodatek záliby zplozujeme, ale mají se jedny k druhým as jako zevnější a vniterný děj, jako líc a rub, jsouce k sobě nutně a nerozlučně připoutány. Poněvadž jednotlivé členy jsou aestheticky lhostejný, jest postavení umělce k nim zcela patrno. Skladateli jsou tony dány — on nemusí se starat, odkud a kterak vznikají, on nemusí sobě všímat ani vědecké akustiky ani fysiologických pochodů, v uchu našem ; o to starají se fysik a fysiolog, a komponista má cos jiného na starosti: on z tonův něco skládá, něco z celé řady daných prvků vybírá a co vybral, přivádí ve zvláštní skupiny có do por sloupnosti i co do soubytnosti. Tak činí též malíř s barvami, sochař s tvary tělesnými, básník s představami. Oni tyto věci považují za svou látku, za své hmotivo čili materiál, jímž pracují a jež hotovo odjinud přijímají. -Netečnost k .jednotlivým, členům vybíhá v theorii zdánlivě ku krajnosti. Lesklé zlato na tmavomodrém samete činí dojem pěkný — praktický obchodník bude hned přihlížeti, zdali zlato jest spravedlivé — ale aesthetik nedbá toho, jemu běží jen o to, aby v mysli člověka určitá představa povstala: tedy zde představa o zlatě, neboli obraz pouhý, třeba skutečnost vécného M»ta nepodávala. Imitace drahokamů dostačí aesthetikovi úplná, faiesné Perly jsou mu tak milé jako pravé. On néodhaduje zkrátka nikdy cenu věci, což ostavuje jiným odborníkům. Malovanému jablku ne- 24 25 vyčte, že chuti nemá, ani postavám, jež vidí, že je nemůže chopiti za ruku, ani Pegasovi, že kůň létat nemůže. Ješto se mu jen o aesthetický poměr jedná, není také zavázán, odůvodniti právo jednotlivých členů nebo možnost poměru v říši skutečnosti dokazovati. Beethoven sedí na spoutaném lvu, a kolem něho vzduchem honí se roje příšerných postav — tak jej umělec v obraze podal a nestaral se o to, zdali se skutečně něco takého událo. Každá malba, každá metafora jest dokladem věty, že členové aesthetictáho poměru nemusí míti věcnou hodnotu. Každá báchorka nám ukazuje, jak daleko těká mysl od pevné skutečnosti, osnujíc věci, které nejsou pravdivé ani platné. Aesthetický soud dále nevypovídá nic o vědecké pravdě, jakož neodhaduje skutečnou cenu svého předmětu ; tenť jest mu pouhým obrazem, k němuž se pojí dodatek záliby neb nelibosti. Můžeme tedy předměty záliby aesthetické všeobecně nazvati obrazy (obraznost krásna) — obrazy v nej-širším významu slova, nejen tedy jak se ho užívá pro výplody malířské: nýbrž míníme jím to, čím se předmět -v mysli obráží,'tedy skupinu představ, které v mysli zůstanou, i když bezprostředný názor pomine. Tím jest už naznačena nezávislost pouhého obrazu na všedním okolí člověka, jakož také, že nesmíme ku krásnému zjevu hleděti co ku předmětu makavé skutečnosti. Socha nám představuje jedinou stránku člověka, plochu jeho zevnějška v jediném okamžiku; pohyby, řeč, nitro odpadají zcela; obraz je chudší než skutečnost. Že všechna umění nám obrazypodávají, připustí každý, ale namítne snad, že nelze totéž tvrdit o kráse přírodní; tu prý předmět sám krásným jest, nikoli obraz jeho. A přece se klame. Představme si krajinu; co krásnou krajinu dovede ji pojmouti jen ten, kdo si skutečné přívlastky její odmyslí, jen obraznou stránku její zachytne a v mysli své udrží. Kdo by měl ještě jiné zřetele, jak by se na příklad hodila ku polnímu hospodářství nebo k zakládání fabrik a t. d., toho krajina zajímá snad něčím jiným, nikoli však krásou. Když se dívá na krajinu boháč, jemuž ona celá náleží, a myslí si při tom, jakž jinak sotva možno, na své dvory a doly, na účty, podniky, daně, objevuje se co správce krajiny, ale aesthetického požitku z ní nemá: on se nepovznese k čistému představování, on si nedovede z ní obraz učiniti. To dovede cestující chudý malíř lip. Zkrátka vyžadujeme, kdykoli se jedná o krále, aby každý zjev pojat byl čistě a dokonaně jakožto obraz. Každý obraz skládá se z mnoha členů; něco jiného jsou. tito členové, nôco jiného jsou poměry, ve kterých ony k sobě stojf. I Souhrn členův, když si je představíme o sobě, tvoří látku nebo snad materiál obrazu (tony C, E, G o sobě jsou látkou troj-zvuku; pojmy perla, můj, srdce tvoří látku svrchu uvedeného obrazu básnického): kdežto souhrn poměrův, v jakých k sobě stojí, tvoří formu obrazu. Kde jest něco složeného, tam vyškytá se forma jakožto způsob složenosti. Nyní bude patrno, k čemu se vlastně záliba připoutává. K látce pojiti se_ nemůže, tatě aesthetický lhostejná — aesthetický patrnou činí ji teprv forma, a k této se tedy pojí aesthetická záliba. To jest naše nejčelnější věta; jestliže na ni s celým důrazem upozorňujeme, činíme to spolu s pokynutím, aby se jí dobře rozumělo, zejména aby forma v plném náležitém smyslu pojata byla. Buď si obsah jakýkoli, — jakmile se mi učiní patrným, musí se to stati nějak — toto nějak jest jeho forma, i má pojem ten širší význam, než jak na mnoze ustálen jest pro zvukovou stránku básně, pro tvary plastické i stavebné. Forma všude jest, kdekoli členové celku k sobě stojí v poměrech — tedy ukazuje se forma i při barvách, pohybech, dobách, tonech, představách — má tedy slovo forma smysl podstatně rozšířený, jako už slovo obraz.' Při tom musíme myslit sobě slovo to vždy bez příhany, tojjjž ve vyloženém, čistém prostranném smyslu, co poměr aesthetický, tedy ne jakožto výtku, kdež „forma" znamená prázdnou nádobu něčeho jiného, hluchý tvar a prázdný bezcený střep! Máme tudíž v aesthetickěm soudě následující živly: obraz, na němž rozeznáváme látku i obsah a formu, pak dodatek záliby. Jen ta záliba, která ku formě obrazu se pojí, jejit aesthetická a může slouti dojmem krásna; —neboť jen ona jest všeobecně nutná, jest jasná představa o ustáleném citu. Tentýž poměr v dokonaném představování přivodí, jako příčina svůj účin, vždy tentýž soud, a sice každého času, za všech okolností. Okolnosti mohou skutečné vyslovení soudu zakryti, ale na tom nezáleží. Nevěsta líbí se svou krásou, a různívají dobře tuto od jiných předností^ Není nikterak vyloučeno, žé látka sama neb jiné interessy obrazu mohou také býti zdrojem citů,- ano jest tomu ve skutečném světě vždy tak: než musíme jedno i druhé různit, a sice od aesthetické záliby, která jedině závisí na formě obrazu* různití citjráé-tkové, které tuto zálibu všelijak, ruší a vůbec pozměňují. Jestliže však obsah sám opět se líbí naprosto, sám sebou, jest í jsa^sté také složený a Mbí se opět formou svou. 26 Jako smysly nic jiného vnímati nemůžeme než proměny ve světě hmotném a o všem vniterném čili duševním ději jen soudíme podle obdoby vlastního nitra': tak nemůžeme v oboru krásy ani nic jiného vnímati než formy. K nim připojujeme ustálený cit svůj, tedy výslední stav svého nitra. Cit nemůže býti jinak zobrazen, naznačen, pevěděn neb vyjádřen než pomocí představ, které k sobě v různých poměrech stojí. Nic proto vedle forem nevnímám, ve krásnu nic vedle forem mi vstříc nepřichází, a co já mimo formy tam zřím: cit, náladu, duchy a nebesa, sám jsem tam nakladl, povzbuzen jsa k tomu působením jich, tak jako kladu znění ve zvon, povzbuzen jsa k tomu kmitáním jeho částic, ač ono znění jest pouze vniterným stavem mým. Chci-li vysvětlit duhu, musím se vědecky shánět po vlastnostech světla i oka a pozorovat, kdy duha vzniká: tak chceme-li objasniti sobě vznik citu krásna, musíme též hledět ku podmínkám jeho; těmi jsou formy, a nic jiného tím ani býti nemůže. Jako při duze pouhé promítnutí pocitu na venek by nám nepomohlo, tak při kráse nedonikli bychom ku podstatě její, zůstávajíce jen při subjektivním dojmu krásy — mnoho se v nás děje, zíráme-li krásno, a kdož by to vylíčil 1 — ale rozechvěnost sebe směleji zvěčněná nepřivede nás v před v porozumění věde-ckěm. Ona má své právo, své příčiny, svou blaženost, ale nic plátno: u vědě především potřeba různit, zde tedy různit stav mysli samé a jeho příčiny a zákony. Na aesthetickém soudě rozeznáváme tedy pří sudek co jasnou představu, o zálibě, připojenou kúpodmětu, jenž opět po-vždy složen jest, tedy několik členů obsahuje; členové stojí k sobě v jistých poměrech (částka k částce, částka k celku) a k těmto poměrům (k formě) pojíme zálibu. Zde vhodno ukázati k rozdílu, jak vnímáme příjemné: příjemnou chuť nemůžeme od-děliti od příčiny její; prízvuk a pocit jsou jedno, aniž jsme s to, abychom udali, na jakých poměrech jednotlivých členů se zakládá, jakž to také zvláště u niŽSích smyslů mluva sama ukazuje: slaný, hořký, kyselý, sladký naznačuje pocit i přízvuk, kdež už při nej jednodušším zjevu aesthetickém, nechť je to trojzvuk, sestavení barev nebo metafora, rozeznávám nejen svou zálibu od předmětu samého, ale-v něm opět docela zřetelně jeho členy (tu tony, tam barvy, onde představy) a poměry jich k sobě; při čemž jsem si též vědom, že právě poměry jsoii podmínkou záliby: sestavení, forma? m mi líbí. 8T § 9. Možnost vědy o kráse. Poměrný, ze kterých prostá záliba vzniká, čili forem aesthe-tických jest velmi mnoho, jednodušších i složitějších. My jsme zde uváděním nejjednodušších, majících jen málo členův, dva, tří, proto počali, aby neobojetnost výroků nebylá ničím rušena, což se při složitějších případech vyskytuje. Jsou to právě případy theoretický prosté, nezakalené zjevy skutečné, jakýmiž každý pravý vědecký výklad počínati musí. Obyčejně však poměry tyto skládají se z většího, někdy sotva přehledného množství členův. Barev, tvarův, tonův, představ přibývá vždy více a víc, až k slavným zjevům velikolepých složenin uměleckých i přírodních. Při tom však jsme vždy skládali členy jednořodé: barvu s barvou, čáru s čarou, ton s tonem a^ pod. A musí tomu tak býti, poněvadž poměr jen mezi jednorodými členy vznikat! může. Vlastně tedy mezi barvou a čarou původně žádného poměru není, jakož není mezi představou a čarou. A jinak není tomu ani v nej-složitějším uměleckém díle, kdež by sé zdálo, že i různorodé členy jsou přivedeny v poměr. V skujfci je to vždy tak, že základem jsou poměry jeduorodých členů, ale jsou samostatně vedle jiných postaveny, tak že dojem výslední jest jaksi součin obou. Tak má historická malba: předně poměry představ, což se i slovy dá vypravovati— jeden druh aesthetického dojmu; za druhé poměry čar čili kresbu — další drah aesthetického dojmu; za třetí poměry barev čilikolorit (barvitost) — třetí druh aesthetického dojem. Jeden každý je zcela zvláštní, aésthetický sudí je. také od sebe rozliší, ale výslední dojem obrazu spočívá na všech třech. Podobně jiné skupiny různorodých poměrů ukazuje nám zpívaná básefi, provozované drama, nebo v přírodě krajina, fti nalézáme pohromadě v jednom případě poměry tonů a poměry představ, v druhém poměry představ, pohybů a tvarů, v třetím poměry čar, ploch, barev a t. d. Prvotná záliba vězí však vždy na poměrech členův jedno-rodých; rychlý soud povšechný ge týká všech najednou^ a ; proto bývá zm&tôný. Pravý způsob jest, především jedno ode teAého odloučiti á o každém pronésti se zvlášť (jakož nejsnáze po*íť příklad s písní,: kde často slyšíme: „Nápěv jest překrásný!, ale text Mstejí za nie",-— ten kdo tak prowluvil, ažf boural), a pak fceprv vysloviti se o tom, jak opět skupina ke skupině se hodí a zdali všechny dobře souhlasí., Aesthetický soud není tedy hned hotov, jakmile nám nějaký krásný zjev nadejde; on netvoří první stav duševní, jenž v nás při pojímání krásna vzniká, nýbrž poslední. Nejdřív jsou to tě^-kavé city všelikého druhu, pojící se k mým zájmům — obraz ten maloval krajan nebo přítel — nebo má osobní nálada, stav mého těla i ducha, čím první dojem jest podmíněn. Všechny tyto city musí býti pečlivě zapuzeny, a pak teprve přikročíme k obrazu samému, k jeho pravému čistému obsahu. Tu přichází v počet látka obrazu a navodí pochod podobný. K Lessingovu obrazu „Hus před hranicí" přistoupí Čech s citem zcela jiným než Angličan — co se ve mně jakožto Čechu zbudí, jest také ustálený cit, ale on plyne přece z pouhého předmětu co pouhého předmětu. Jako jsem podléhal osobní náladě své, ale ji zapudil, musím i zdě podro-biti se, ano dám těmto ustáleným citům látkovým plné právo, dám jim volný průchod a popřeju času, aby se vybouřily. Složím svou daň na oltář předmětu, jenž mne už co osobu zajímá. Ale konečné musím i tento dojem přemoci a postoupiti k formě obrazu. Ona sama zas jest několika: děj představený jest pochod, skládá se také z členův* jest znamenitý, obsahuje více či méně krásy myšlenkové (básnické), je tu kresba, jsou tu barvy. Výslednice temeni ze všech těchto složek. Vlastenectví, když obraz ku př. maloval našinec; nebo láska,, přátelství, nadšenost pro vznešené a pravdivé nebo opět smyslný chtíč, — všechno to může lpíti na samé látce, může mne překvapila, přemoci a podrážditi, ale v tom přece nezáleží pravá záliba aesthetická; Umělecké dílo může mne důtkli-vými vztahy k mé osobnosti roztřásti, povznésti, radostí naplniti, v zásadách utvrdila, krajina, ku př. jeviště mého dětství, může mne až ku pláči pohnouti; vše to i s jinými city vznikává a táhne v podruží pravé aesthětické záliby, nebo vlastně před ni, ale přece s ní zaměňovati se nesmí. Aesthetický rozbor počíná vylučováním všech pouhých citů, těkavých i onéch, které plynou z předmětu samého. Podjatý vnímate! muže zůstati v proudě jich, ale proto jest všeobecný dojem tak; rozdílný. Aesthetik však vyhledává co se bez ohledu k těmto osofeoím podmínkám musí všem lidem líbit, tíhne tedy k té zálibě, která visí na formách nikoli na Jatce uměleckého dňa,. To jest čistý aesthetický názor (kontemplace), kdež ňicJc obrazu nepřidávám, než co k jeho formě náleží: i liší se od theoretického, kdež žádnému citu ani vzniknouti nedám. Mathematickému názoru jsou i složené věci, jako aesthetickému jednoduché, zcela lhostejný; on jest netečný. Má-li před sebou kruh a ellipsu, bude zcela chladné vyšetřovat zákony obou útvarův, ale co do záliby jest mu jeden jako druhý, mathematik nedává přednost žádnému z nich. Aesthetický názor však dá ellipse přednost — ona se líbí víc než kruh, ale nikoli z důvodů osobních, nýbrž svou formou, a musí se každému více líbiti Dodatek záliby neb nelibosti vzniká vždy, kdykoli zíráme něco složitého, majícího tvar (formu). Proto jest aesthětické pojímání věcí jaksi uprostřed mezi obyčejným nevytříbeným, jakž je vídáme v životě všedním, čili naturalistickým, a mezi theoretickým, kteréž vídáme u vědeckých zpytatelův. Prostý člověk ve svém pohodlí vzdává se dojmům všem a přenáší pak také všechny do výtvoru samého, jej maje za zdroj jich, a neznamená, že při tom ještě" zcela jiným mocnostem podléhá než čisté formě předmětu daného. Zpytatel theoretický zapuzuje opět všechno, co vypadá jako záliba neb nelibost; každý rozběh takový musí hned zpočátku být zvrácen, každé uchýlení se na základě záliby jest hříchem: zde jest v š e c h n o jedno. Aesthětické vnímání připouští konečně jen ty soudy o zálibě, které nutně z forem samých vznikají. Pojímání obyčejné, při němž člověk bez odporu všemu podléhá,: tedy ku příkladu ohledům prospěchu, příjemnosti neb jakéhokoli interessu, sluje též patholo-g i c k ý m — člověk se chová trpně, an vše přijímá a nic nerůzní (záliba pathelogická). Theoretickému opět pojímání jest vůbec všechna íálibá ovocem zapovězeným, čisté žírání beze ^všeiq-dodatku jeho cílem. Aesthětické pojímání drží se jen záliby té, jež k formě nutně náleží, onp jest — jak říkáme — kontemplatívni. Pojímání pathologickě zapuzuje tuze málo ohledů, vlastně žádné, theoretické táze mnoho. Zde však nutno připomenout, že jest rozdíl meziraesthetickým pojímáním a aesthetikou co vědou, jež musí stati též na stanovisku theo retickém. Védě samé jsou opět ty dané případy záliby záhadou, a při tom si musí aesthetik počínati tak chladně jako každý jiný theoretik; sic co vznikne, není véda. To jest věc, kterou lidé ztěžka chápají, ač jest conditio šine qua non všeho jen drobátko vážného Avýk|aíj8 vědeckého. Proto jsme s dobrou rozvahou mluvili o rozdíle^eáíi mathematickýím a aesthetickým pojímáním tvarův, nikoli o tfojdfíe mezi matbematikem a aesthetikem. Oo do vědecké kázně není mezi nima rozdílu; mathematikovi jest látkou veličina, aesthe- 30 tikovi záliba, ale oba, pokud Chtějí vědecky ši VeM, itŽn¥#Hiž vědoslovným řádům podrobeni jsou. Přízeň, náklonnost, efitkuígifts-mus mohou oběma býti pohnutkami, ale jako nesmí mätheihátôk podle libosti jednati, skoumaje zákony veličin, tak žádáme totéž od aesthetika skoumajícího zákony záliby. Co zvláště skoumati chtějí, volí si oba, výsledek však musí vyvodili z věci. V tom jsou si oba zcela rovni, a pouhý předsudek jest, že aesthetik, poněvadž zpytuje o dojmu krásy, o ní jen bloůzniti Smí. Pro sebe ovšem může, jakož horování ani z mathematikova mozku vyloučeno není. Všemi těmito slovy nemá však aesthetika na roveň postavena býti mathematice co do methody; kdež tato skoro jen dedukce užívá, dospěla aesthetika jen v malých koutech k téže methodě, spoléhajíc ve valnějších na methodu induktivní. Protož by ji spíše S přírodopisem porovnati bylo, zvláště nyní, kdy se přírodopisu jinak rozumí než ještě před několika lety. Věda může povstati a trvati jen tam, kde má přesné pojmy a platné soudy. Vytčením pravé podstaty v aesthetické zálibě dostalo se nám obéko, a proto může aesthetika jakožto vědecká nauka povstati a pěstována býti. § 10. Úkol aesthetiky. Aesthetika vyšetřuje podmínky«prosté záliby; podmínkami jsou v první řadě jisté formy. Jen formy se líbí aestheticky, jsou prostolibé. Forem může býti a jest množství nevyčerpané, as tak jako sloučenin v lučbě. Ale jako tam jest jen několik látek jednoduchých čili prvků, tak stává i; zde několik nejjednoduššícb. forem, z nichžto nejsložitější celky povstaly. Aesthetik se podobá v něčem lučebníkovi, jenž pátrá po tom, kterak těla jsou sloučena, odkrývá jednoduché prvky, rozkládá a slučuje. Ovšem jest to jen obdoba/ do podrobná a úplná ji stíhat! nesmíme. Někdo by myshT, že snad aesthetika má vyčisti všechny poměry, které jsou vůbec mttžný: nikoli — které skupiny barev, nebo tonů, nebo tvarův, nebo představ se líbiti budou, o tom bude viďý rozhwiovati• *; pos^ytjiuté' vgřlle#*dsti oko, ucho, zkrátki živý 1 smysl člověka. Aesťhetätoi jetí vyšetruje, proč se líbiti bftdoa, ona zabývá se pojmem krásna, jeho rozmanitými vztahy a odrůdami. Aesthetika' má as podobný poměr ku tvoření uměleckému jako logika "k myšlení, grammatíka k mluvení. Kdo neumí myslit, 31 logika jej tomu nenaučí; kdo neumí mluvit, grammatikou toho nenabude ; kdo nemá dar tvůrčí v sobě, aesthetika mu ho neopatří. Mají přecmnozí lidé takové představy o aesthetice: „Jen si přečíst knihu o tom, jak se básně dělají, a budu básníkem"; učinil to, ale básníkem se nestal. Tedy k čemu je ta aesťbetika, táže se pak sebe a stane se jí nepřítelem, jako se stal nepřítelem logiky i grammatiky. Kdo nezná zákony páky, kyvadla a hybu, může přece umět znamenitě běhat; kdo nezná ani, proč jeho výtvory se líbí, může přece velmi krásné věci tvořit. Aesthetika jest především věda a nepodává pražádný praktický návod, jak by se měl kdo stát malířem, básníkem, hercem a t. d____to jest úlohou jiných nauk; ale jedná se jí o jasný vzhled v otázkách všeobecných: co jest to krása, čím se mi líbí umělecké dílo, co jest krásno v poměrů k dobru, co jest ideál, klassičnost, vkus, sloh a t. d.;.. Jedná se jí o to, co ve všech uměních vězí, ale žádnému z nich záhadou není, art vůbec žádné umění rozřešováním otázek theoretických se nezabývá. Aesthetika jest především nauka filosof i c k á. Jen v hlavách nevědeckých může vznikali pochybnost o vlastním úkole aesthetiky. Majíť ony mnoho námitek proti všeliké aesthetice. První známkou hlavy nevědecké jest nepřesnost, a druhou bud tupost v každém ohledu nebo velebení pohodlného blouznění. Dále sem náležejí oni „přeučení", zdánlivě moudří lidé, kteří mnoho a mnoho vědí,- ale přece ani jednu vědu důkladně co soustavu neznají. Oni by rádi, aby se o vědeckých Otázkáchrozhodovali niohlo povrchními výroky splašených nedoukův; mathematikä jim je vrcholem všeho děsu, bezduchá, mechanická; a podobně všechno, co se má jisté míry a důslednosti držeti. V psychologii stojí ovšem na populárním stanovisku nauky nativistické; vidět, slyšet člověk prý už umí od přírody. Ale nova věda (filosofie i přírodnictví) ukazuje, jak složený vůbec pochod'/obojí jest, že obémú se musí Člověk skutečně učit, že se při obom vyškytá velmi mnoho pochodů, které jsou předmětem nejhlubších zpytováni vědeckých, že fysika, fysiolo-gie i psychologie stejně zaměstnány jsou v řozřešovarií otázek příslušných, tedy že to jest hrubé neznalství, mluvili kdo o vidéní a slyšení tak jako o dokonaných věcech, které žádného vyaVětíBfoí ani nepotřebují ani nepřipouštějí. To jest ono stanovisko ňejtJbnie-zenější empirie, která o vědě tušení nemá. Podobně se děje filosofii vůbec, aesthetice zvlášť: lidé chtějí o ní sotídřa, Éěrým o vědě zkrátka mlčeti sluší. Ano v smyslu zvýšeném to platí, že musí člověk uciti se vidět a slyšet, nejen co malé dítko, nýbrž stále, a zejména učiti se, kterak má pohlížet na krásu v přírodě i v umění. Krásných zjevů v obou říších, dojmuv rozličných jest tolik, že vyžadují zvláštního oboru svého, jenž si vytknul za úkol vědecky ustálit všechny podstatné pojmy a vyskoumat zákony jeho. § 11. Rozvrh aestlietiky. Aesthetika má tudíž svou všeobecnou část, která jedná o všech otázkách týkajících se krásy vůbec, p 1 a t u o u pro všechna umění; zde se odkrývají ony všeobecné, všem uměním společné, základní poměry, ze kterých se všechny ostatní skládati mohou. Nové a nové látky bude se aesthetice dostávati, množství nových uměleckých výtvorů bude vznikati, ale to, ěím se líbiti budou, zůstane totéž. Jsou takové formy, kde záliba tak sama sebou vysvítá, že po dalším důvode se neptáme: ty tvoří tedy základy pro další složitější formy. Cokoli takových vznikne, vždy musí se převáděli k oněm poměrům základním. Co všeobecná aestbetika vykořistila, neseme dál: líčíme totiž, kterak se těchto všeobecných zákonů v podrobnosti užívá. Mluvili jsme zde o základních formách, o formách vůbec, bez ohledu, kde se uskutečňují. Ale aesthetika musí se obrátit v podrobnější úlohy. Aesthetické formy zříme více méně vtěleny na zjevech kolem sebe, řekněme zkrátka v celém životě. Celé toto veliké divadlo roztří-äuje so nám v několik hlavních větví. Každý krok, každý pohled do světa přivádí nás v pravý roj nejrtznějších poměrů aestheti-ckých; čas, prostor, dějiny, příroda, umění tu jsou: všude zastaneme formy složené z členův všeliké možné jakosti, krásno nám vstupuje vstříc v nejrozmanitéjších způsobách. Proto potřeba roz-různiti všeobecný pojem jeho a stanovití druhy buď podle jakosti členův jeho, bud1 podle zvláštnosti dojmů; krásno stavební zajisté jest své zvláštní a výhradní (specifické), nedadouc se porovnati nebo nahraditi krásnem hudebním; rovněž sluší různiti krásno malebné od krásna básnického a t. d. Konečně nadchází nám úmyslné vytvoření krásna, totiž výkonná umění sama, ale pouze ve svých všeobecných podkladech, a zde musí býti vyšetřeny věty, které všemu uměleckému tvoření vodítkem jsou: podstata uměleckého díla vůbec, jeho vznik, hotovost i působení, součinnost všech umění a t. A. 1'oilln folio všeobecná .'lesíboUkn rozvržena, ve iri části: prvá i*><>< 1111 těchto má krásno skutečně tvořit, a proto musí se při tvo-leni k nim hledět. Ale tvoření děje se vždycky určitým mate- i i;i I..... .. ten přichází nyní do počtu, a podle jakosti jeho uka- u I r :;e, že snáze vyhověti jest jedné formě než druhé. Kdežto v předešlém vyšetřování jednalo se aesthetice o formy vůbec bez ohledu, na čem se jeviti budou nebo mohou, jest v tomto materiál lnulo liíiležitou věcí, že na něm nebo v něm ony formy se usku-leniií mají. I vznikají tedy nauky krasoumné čili nauky o tvo-leni uměleckém, splývající konečně v praktické předpisy, ano v samé i 11. i li líky řemeslné, které se týkají výhradně jednotlivých umění pil výkonu jich. Tak po aesthetice všeobecné následuje mezi jinými nei.iliei.ika umění výtvarných, odkudž může postoupeno býti až ku peeliinlu hmotnému v dílně umělecké: i povstane ku příkladu ná- vi n I k malování, návod k tesání kamene a t. d., kdež pak vlastní ilieoretická aesthetika přirozeně so skonává. Ani zde nesmíme si obory jednotlivých návodů pomasti a /.udali na jednom, co jen druhý povéděti může. Kdo o míšení a vání barev, o prospěšných řemeslnostech chce světla se dodělali, tomu patrně všeobecná aesthetika sama nestačí, ten musí !t podrobnému návodu o malířství sáhnout. Nesmí si tedy stěžovat, *!• ve všeobecné aesthetice poučení nenašel; neboť, ač je-li schopen vedení a filosofického rozjímání, najde tam zas jiných věcí dost, klen'' hy v podrobném návodu k malování marně hledal. Tu, jak praveno, stýká se theoretická věda s výkonným uměním, ano s řemeslnou jeho stránkou; obé musíme přísně rozeznávat: uměleckému konání jedná se o vyt v o ř c n í krásna, aesthe-líee «■ záhadu krásy — tato jest vědou (theorií) — ona pak u m ě n í m. Nyní lze celou aesthetiku přehlednouti: Po její všeobecné •••.iili, jednající o hlavním pojmu samém, o rozlišení krásna a o umění \ ulice, vyškytají se jednotlivé větve podrobnější, totiž aesthetika iiineuí básnického, aesthetika umění výtvarných, aesthetika hudby: n pak teprv celá soustava aesthetiky dovršena o krásnu po všech nižných objevech jeho pojednáno jest. in. .1. Durdik: Vžcob aesiketika. y 12. Počátek rozpravy o jeduotlivýcli formách. Krásným nabýváme, co v dokonaném představování svou formou naprosto se líbí. Podstata krásna jest íbnna a dojem z ní nutně vyplývající. Na poměru členův visí krásno, — cleny samé jsou nám lhostejný, ano ani na tom nezáleží, zdali jim ve skutečnosti něco odpovídá, stojí-li za nimi ruakavý předmět. Doslačíí, když mánie představy v duši své. Aesthetien běží pouze c poměr mezi představami v iiejširším smyslu, když v slovo to zahrneme výslovné ještě představy času, prostoru. barev, ploch, svitu, tonů, car, tvaru a t. d. Budeme tedy v tomto smyslu členy aesthetiekého předmětu pojúnati vždy za představy, a předmět aestlietický sám nám bude obrazem, tolik co čistou formou. jNejjednodušší poměr patrně vzniká, když jsou pouze dva členové, tedy v našom případě dvě představy. Rozezuává.ine však na každé představě dvojí stránku, totiž co představujeme, a jak představujeme — čili její u b s a íl a sílu (mocnost). Slyším ku příkladu tou a dvakrát, po každé tentýž ton, ale jednou silněji, joduou slaběji. Tu pravím, že obsah těchto dvou pocitu jest týž, ale síla jejich rozdílná. Když predstavujú, musím něco představovat] — to jest obsah, jejž uva-žovati náleží logice neb jiným védám odborným. Vedle toho má však představování svůj přirozený průběh v duši; představa vzniká, vstoupá, jest ve svém vrchole, mizí opět, — to jest její prostě psychologická stránka, stránka síly čili mocnosti. Máme-li nyní především pouze z dvou představ utvořili poměr, patrno, že se obé představy musí na vzájem k sobě vztaho-vati, něco musí na obou býti, co se jakýmkoli ohledem srovnati dá. Můžeme v poměr přivésti čili porovnali představy bud' co do jich obsahu nebo, když. jest obsah tentýž, co do síly. Potřeba jen ještě důtklívé připomenout!, že pod slovo představa zahrnujeme všeobecné každý stav duševní, tedy prvotný stav, jako jest. pocit (tato barva, tato ehuf, tento tou), pak odvozené stavy čili představy v užším smyslu, a též výsledné stavy duševní, tedy stavy představ, pokud je činíme opět předměty nového představování. Kdykoli se nějaká predstava zabavuje a jiienii posilami zase v,lnini uulí, oc.lue se v tísni; — uvědomením Uilmio slavii před-liivv vzniká v tluěi cit nelibý. Jakmile posily zvilězi nad přo-bižliami. uvolní se představa, a uvědoměním tobolo slavii vzniká, upél cit I i bý. ('itv tedy předpokládají představy; těmto říkáme základní, mieni výslední stavy duze. Mnohost představ jest podmíukou na-vlm cítění, zejména podmínkou vsí záliby. Mám-H v duši dvě představy A i B, které mají stejný obsah »l" nestejnou mocnost, bude slabší představa B patrně u porovnání se cilnější představou A jeviti se mi více stísněnou; v případě tom picdslavování neproniklo k té výši, ku které mohlo a kteráž nám Milána, představou A. Proto ze slabšího představování vzniká méně citu libého než ze silného; co slabší jest. poznáme vsak jcu porovnáním, tedy když oba pochody p ře d s tavo va cí přive-diwno v poměr. Tento poměr jest zde podstatný — neboř viinelinn silněji slaběji, více méně předpokládá měření. Mů-í.ľiiiľ ledy vyslovit! všeobecnou větu: Hojnější představování jakožto vlhv.né uvolňování představ jest zdrojem citu libého. 'lotě zákon všeobecné platný, pravda založená v přirozeném priilndni duševního života. V jednoduchém tvaru můžeme jej zachytil, lakto: Více představování plodí více libosti, méně předsta-inviini méně libosti — nebo s druhé strany stísnění představy plodí nelibost. Vezmeme-li obě představy vedle sebe jedním rázem, liuih-ine silnější představu považovati za zdroj libosti, slabší za v 11 loj nelibosti, řekneme krátkým vzorcem: Silná líbí se vedle nlnlié, slabá protiví se vedle silné: jedno nebo druhé dle luhu, z o kterého členu při porovnání vycházíme. >íe-miiiiiio však zapomínati, že vlastně záliba (neb nelibost) ta nevnikli '/• členu jednoho, nýbrž jen z porovnání obou, tedy z poměru ; pl mizeným přesmyknutíni (celého výsledku na. jednu část podmínky) pripojujeme zálibu ku představě silné, ano považujeme, jí přímo » iiiilln libého citu/1') ') Uľz podrobnějšího vyklátili psychologického bude náaor tento i názvo iiloví l.nli mnohému čtenáři temným pripadali. Vín k tomu konci mou „IV><:Jiol«»'Ji"; xvlástč o slavica 'laše výy]edoirb 119—12í. a j. 3*