Kulturní dějiny Lužický Srbů a jejich starší písemnictví Počátky lužickosrbského písemnictví lze hledat v období reformace v 16. století. Náboženská literatura různého charakteru byla vydávána lužickosrbsky až do 19, století pro potřeby katolické i evangelické církve. Jejím cílem bylo pastorace lidových vrstev, na druhé straně je dobovým svědectví o stavu jazyka a problémů pravopisných, které jsou svědectvím rozštěpení a periferiality Lužice a Lužických Srbů. Už jsme se zmiňovali, že nejstarší písemnou památkou lužické srbštiny je přísaha budyšínských měšťanů českému králi pocházejí z doby kolem roku 1500. V souvislosti s reformací (po 1517) a přechodem převážné částí obyvatelstva Lužice k luteránství, které preferovalo jako bohoslužebný jazyk místo latiny domácí, národní jazyky, objevily se i na Lužici snahy přeložit základní náboženské knihy, tj. katechismus, kancionál a dokonce i bibli do lužické srbštiny. Údajnou reakci Martina Luthera jsme už uváděli, cituje ho i Josef Páta: „Nač chcete začínati práci marnou a zbytečnou? Což vám nestačí knihy německé? Vždyť beztak za sto let nebude po lužickém jazyku ani památky![1] Překlad Nového zákona do lužičtiny dokončil roku 1548 Mikuláš (Mikławš, Nikolaus) Jakubica, ale protože nenašel nakladatel, dílo zůstalo v rukopisu. Němečtí stavové na Lužici o dílo neprojevili zájem na rozdíl od stavů v Kraňsku, kteří překlad bible do slovinštiny financovali. Autor a jeho život je zahalen dosud tajemstvím. Patrně byl členem augustiniánského kláštera v Zaháni (Żagań). Po konverzi na evangelickou víru byl poslán do Lubanic náležející klášteru jako evangelický farář. Jeho překladatelské dílo bylo významným počinem a je cennou jazykovou památkou horní lužické srbštiny. Teprve v roce 1574 se podařilo vytisknout první dolnolužický luteránský katechismus se zpěvníkem, který pořídil Albin Moller (1541–1618). Evangelickou teologii Moller studoval ve Frankfurtu nad Odrou a ve Wittenbergu. Jako ev. pastor působil v Tšupcu (Třupcu) a na dalších místech Dolní Lužice. Dedikoval ho Jaroslavovi z Kolovrat, správci Dolní Lužice, který patrně na vydání přispěl. Moller se živil v Kalavě jako vydavatel kalendářů (protyki), které vycházely nejen v němčině, ale také v češtině a polštině, a vydávaly se pod jeho jménem až do r. 1630. Jinak byl také astronom, botanik a náležel k významným učencům své doby. Následně je vydali také hornolužičtí evangeličtí pastoři. Dalším významným představitelem lužické kulturní historie byl Abrahan Frencel (1656–1740), který po studiu evangelické teologie ve Wittenbergu byl farářem v Husce a Schönau; věnoval se jazykovědě a historii Lužice, ale také vlastivědě a lidové kultuře. Kolem roku 1700 píše Historia populi et riruum Lusatiae superioris (rukopis s mnoha etnografickými poznatky). Vydal A. Muka v Časopise Matice srbské 1882 jako Hiastoria Lusatiae superioris. V souvislosti s osvícenectví v 18. století se objevuje programový zájem o lidovou kulturu Lužických Srbů. Vznikají ale i vlastivědná a jazykovědná díla (mluvnice, slovníky), které lužickou srbštinu začleňují do systému slovanských jazyků. Samozřejmě na Lužici žila a rozvíjela se i lidové slovesnost. Sběr lidových písní a postupně dalších slovesných žánrů byl motivován stejnými ideami jako u všech ostatních evropských národů. Důležitou roli sehrálo dílo německého osvícence, filosofa Johanna Gottfrieda Herdera (1744–1803), jeho Myšlenky k filozofii dědin lidstva (Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit), kde vyslovil prognózu světlé budoucnosti slovanským národům. Herder podnítil sběr lidových písní a sám vydal sbírku Hlasy národů v písních (Stimmen der Völker in Liedern) – v lidové písni se skrývá duch národa, poetika lidové písně může obrodit umělé básnictví citem – v tom byl Herder už blízký romantikům a překonával jednostrannost a preferenci osvícenského rozumu. K představitelům osvícenského zájmu o Lužické Srby a jejich kulturu náleží Karl Gottlob Anton (1751–1818), právník, zhořelecký měšťan, německý slavista, člen Hornolužické učené společnosti v Zhořelci, založené 1779, který udržoval kontakty s Josefem Dobrovským. V letech 1783–1789 vydal v Lipsku dílo * Erste Linien eines Versuches über der alten Slawen Ursprung, Sitte, Gebräuchen, Meinungen und Kenntnisse I, II (Leipzig, 1783 – 1789) – využití lidové slovesnosti a analýzy jazyka jako zdroje historického poznání Ve spolupráci s Janem Hórčanskim publikoval dílo: * Etwas über die Oberlausizische Wendische Sprache (Lausizische Monatsschrift 1797) – cenný je popis hornolužických dialektů Zabýval se též dolní lužickou srbštinou, jak o tom svědčí nedokončený rukopis malého dolnolužického slovníku a přídavkem lidových písní v tom jazyce (1788). Patřil tak k první sběratelům lužických lidových písní, které však tiskem nevyšly. Jeho spolupracovník byl Jan Hórčanski (1722–1799), osvícenec, člen zhořelecké učené společnosti, vystudoval ve Wittenbergu teologii, domácí učitel, gymnaziální profesor a konrektor gymnázia ve Zhořelci, spisovatel. Propagoval moderní metody vyučování a věnoval se historickému bádání. Jako přítel Antona a Dobrovského se snažil o rozšiřování osvícenským myšlenek a propagoval reformy školské. Z jeho publikovaných prací připomínáme * Von den Sitten und Gebräuchen der heutigen Wenden (Provinzialblätter 1782). Vyšlo s komentářem S. Musiata v Lětopisu C (1967). Handrij Lubjenski (1790–1840), sorabista, národní buditel, po studiu evangelické teologie v Lipsku, byl farář při Michalském sboru a pak pastor primarius při farním kostele sv. Petra v Budyšíně. Jeho dílo propojuje osvícenské myšlenky s epochou romantismu a dobou 19. století. Patří mezi buditele srbského národního obrození. Do náboženské literatury se zapsal novým vydáním srbské bible (1821, 1823) a kancionálu (1839), navíc byl sběratel lidové slovesnosti; projevil zájem o etnografii a historii Lužice. Díky stykům s přeními českými slavisty Dobrovským, Hankou, Šafaříkem, Palackým, Čelakovským přispěl k šíření myšlenek slovanské vzájemnosti. Jeho korespondenci zpracoval Josef Páta v Časopise pro moderní filologii a literatury 1922/23. 19. století (romantismus, mladosrbské hnutí) V 19. století jsme svědky lužickosrbského národního obrození, spojeného s úsilím o obnovu spisovného jazyka a s šířením národního uvědomění. Vzhledem k tomu, že Lužičtí Srbové žili po vídeňském kongresu (1815) odděleni ve dvou státních celcích – Horní Lužice byla součástí Saska a Dolní Lužice (a část Horní Lužice) Pruska (Braniborska a Slezska), vyvinily se postupně dva spisovné jazyky se starobylými mluvnickými rysy (duál, jednoduché minulé časy). Rozdíly (větší než mezi češtinou a slovenštinou) jsou patrné z ukázky básně Handrije Zejlera Rjana Łužica / Rědna Łužyca (1827), která se stala lužickosrbskou hymnou: Agilnější v národních otázkách byla Lužice Horní i vzhledem k užším vazbám k českým zemím. Národní obrození zde počíná ve 40. letech 19. století a má jazykovou podobu (reforma pravopisu: latinka přijata jen u katolíků, evangelíci zůstali u švabachu). Z poetiky lidové písně vyšel největší lužickosrbský básník 1. poloviny 19. století Handrij Zejler (1804–1872), v Lipsku vystudoval teologii a slavistiku, jako farář prožil většinu života ve vesnici Łazu. Autor vlasteneckých básní probouzející národního ducha. Zejler vydal i hornolužickou mluvnici (1830), byl členem Hornolužické vědecké společnosti ve Zhořelci, po založení Matice srbské (1847) se stal členem předsednictva. Podporoval srbské národní a selské hnutí v revolučních letech 1848/49. Dík navázání přátelství se hudebním skladatelem Karlem Augustem Kocorem vznikly zhudebněné Zejlerovy básně Roční doby (1845-1860) v pěti dílech. Dalším významným představitele lužického národního obrození byl Jan Arnošt Smoler (1816–1884). Ve Vratislavi vystudoval evangelickou teologii a slavistiku. Po návratu na Lužici žil v Budyšíně, kde byl veřejně činným a stal se vydavatelem a redaktorem, vyučoval lužickou srbštinu na budyšínském gymnáziu a byl soudním překladatele. V r. 1845 v Budyšíně položil základy vědecké společnosti, která byla oficiálně ustavena r. 1847 jako Maćica Serbska (Matice srbská), organizační základ pro pěstování lužicko-srbského jazyka, vědy a kultury. Od r. 1848 vydával Časopis Maćicy Serbskeje a Serbske Nowiny (od 1854). Jeho úsilím se podařilo vybudovat v Budyšíně první Serbski dom, kde byla umístěna lužickosrbská tiskárna, knihkupectví, muzeum a matiční knihovna. Smoler byl i vydavatel lužických lidových písní (spolu s J. L. Hauptem): Pjesničky hornych a delnych Łužiskich Serbow (I-II., Grimma 1841, 1843) – 531 písní s německým překladem, obsahuje i popisy lidových zvyků a podání pověrečných představ, II. díl má etnografickou mapu Lužice. Zasloužil se o kodifikaci spisovné lužické srbštiny spolu s dalším významným buditelem, kterým byl – Michal Hórnik (1833–1894), katolický kněz (studoval v Praze), farář srbského kostela v Budyšíně, kanovník budyšínské kapituly, předseda Matice, propagátor slovanské vzájemnosti, básník, sběratel lidových písní. R. 1858 začal vydávat jako přílohu Srbských novin první beletristický list Lužičan a založil časopis Katolski Posol. Přeložil a vydal historické dílo polského badatele Wilhelma Bogusławského – Historija serbskeho naroda (Budyšín 1884), aby mládež poznala slavné, ale i truchlivé dějiny Lužických Srbů. Jejich význam lze srovnat s Palackého Dějinami národu českého v Čechách i v Moravě. Po Smolerovi se vůdcem Lužických Srbů stává v druhé polovině 19. století Arnošt Muka (1854–1932), jazykovědec a slavista, vystudoval v Lipsku teologii, klasické jazyky a slavistiku, prof. na gymnáziích v Žitavě, Budyšíně, Freibergu. Inicioval národopisný a historický výzkum Lužických Srbů. Dlouholetý funkcionář Matice srbské, redaktor Lužicy a Časopisu Matice srbské. Po smrti Smolera a Horníka národní vůdce Lužických Srbů. Jeho zásluhou vyl vybudován Srbský dům (1904) a na výstavě v Drážďanech byla zařazena srbská lidová kultura (1896). V Časopise Matice srbské publikoval Statistiku Srbů (1884-86), která ukazovala objektivní počty Lužických Srbů. Věnoval se také filologii. Reakcí na zesílenou germanizaci po sjednocení Německa se v 70. letech 19. století stává tzv. mladosrbské hnutí, které propaguje péči o jazyk a kulturu a spojení inteligence s lidem. Představitelem je Jakub Bart-Ćišinski (1856–1909), katolický kněz, který studoval v Praze, působil na různých místech Lužice, ale i v Drážďanech; nejvýznamnější lužickosrbský básník, autor bojovných veršů s národním programem namířeným proti germanizaci. V roce 1912 založena ve Wojerecích Domovina, jako ústřední svaz lužickosrbských spolků a sdružení. Cílem bylo pečovat o jazyk a kulturu a chránit demokratické a národní zájmy Lužických Srbů. Začala nová etapa kulturních dějin Lužických Srbů. Ante Trstenjak: Hold lužického lidu svým kulturním pracovníkům (1930). ________________________________ [1] Josef Páta: Lužice. Praha 1946, s. 54.