Motto:
Chcípácijdou, chcípácijdou, pod šedou oblohou.
Anonym, 90. léta XX mletí
Hutná analýza chcípáckých filmů, jak ji v minulém čísle nabídla Petra Hanáková (Hru-biánství narcisismu aneb o chcípácké tendenci v současném českém filmu, Tamto 982, str. 8-10), pronikavě a nemilosrdně postihuje výrazný fenomén české kinematografie 90. let. Chápu znechucení mladé autorky, kterou dráždí exhibice mužské neschopnosti, jíž býváme ve chcípáckých filmech (termín Petra Marka) svědky. Hanáková, obávám se ale, přistupuje k hrané filmové tvorbě, i když to přímo neříká, s lehkým stínem socialistického realismu za zády. Vidí v umění to, co je namířeno k výchově a nápodobě, co nás učí žít. Polemizuje tudíž, a ze svého pohledu plným právem, s etikou chcípáckých filmů, jež se jí zdá vadná. Ale umění má i svou důležitou - a možná vůbec nejdůležitější - funkci poznávací. A z tohoto pohledu jsou chcípácké filmy (vedle těch, které Hanáková jmenuje, k nim přibyly ještě Cesta pustým lesem a Rychlé pohyby oči) naprosto v pořádku. Protože chcípáctvíje objektivní realita. Neboř co si máme chcípáci počít? Kolena se nám podlamují, plamen intelektu uhasíná, a což teprve přidruží-li se kašel a nachlazení. Znám muže středního věku, který se cítívá tak unaven a otráven, že jen opakované zhlédnutí Kamenného mostu mu přináší úlevu. Chcípácké filmy tudíž plní i důležitou funkci terapeutickou.
Právo na chcípáctví
Na okraj článku Petry Hanákové
-■-Jaromír Blažejovský-
Proč se chcípáctví natolik rozmohlo, nevím, ale chápu to. Možná jde o instinktivní protest našeho slovanského nitra proti favorizovanému ameri-kánství, proti všem těm sebevědomým chlapákům a supermanům, proti zaoceánským, masově nyní u nás šířeným příručkám emoční inteligence, které radí, jak se poprat se svou neproduktivní melancholií a jak se za ni stydět, zatímco našinec přímo skučí potřebou zanařfkat si nad svou bídou a nechat se podrbat za ušima; ano, chcípákovi častokrát nechybí než trocha pohlazení. A divím se, že Petře Hanákové uniká líbeznost některých chcípáckých opusíi; vždyť třeba Kamenný most je to nej-krásnější, co Tomáš Vorel dosud natočil, je to film nepochybně zavrženější, rafinovanější a múzičtější než diva-delnická antologie Pražská pětka či neméně divadelní, ale navíc nepříjemně hysterický Kouř. Podobně Žiletky Zdeňka Tyce jsou, myslím, dílem přímo transcendentním.
Ovšem Mrtvý brouk ani Rychlé pohyby očí této úrovně nedosahují; tam jsou na místě obavy, že je to vlastně o ničem.
Ej chcípáci, chcípáci, vy unavení braši, líní jste na práci, v lebce vám straší.
Anonym, 90. létaXX. mletí
Metafyzický aspekt chcípáckých filmů Hanáková postřehla správně, když pohyb chcípáků v očistci vnějšího světa nazvala „náboženským strnutím". Chcípák ale nemá vizi, kterou je Hanáková ochotna předpokládat; chcípák trpí právě tím, že žádnou vizi nemá. „Život chcfpáka nem baladickým tancem s nicotou, je to přitakání netečnosti, trpnosti, je to marnost života, který bezmocně ubíhá bez toho, že by přinesl skutečný prožitek citu," píše velmi přesně Hanáková. No ale právě o tom, o té děsivé marnosti, o ztrátě smyslu a energie to je. Podle Hanákové můžeme ve chcípáckých fil-
mech „vidět důkaz tvůrčí bezradnosti, ba dokonce impotence významné části naší mladé režisérské gardy". No ale právě o tom, o té impotenci to je. Hanákovou dále irituje „vtíravé gesto ztroskotance'' a nazývaje hrubiánstvím. Ale právě o to přece jde: chcípák chce vychutnat masochistickou rozkoš z pohrdání druhých. Chcípáko-va pasivita má ničivé důsledky, konstatuje Hanáková, Přesně tak, ničivé důsledky! Nyní o lásce. Každý ví, že veplakat se do pozornosti partnerky, toť jedna z legitimních milostných strategií. Mužská touha být menší a ještě menší a schoulit se do ženy, tof jeden ze symptomů sociální či exis-tenciální krize, jak víme z historie německého expresionismu i z Bergmanová Večera kejklířů (Gycklarnas afton, 1953), což je jeden z nejkrás-nějších chcípáckých filmů všech dob. Chcípácké filmy lze vnímat také jako další svědectví o rozkladu patriarchálního modelu společností. Muž, jenž měl dříve pod kontrolou svou partnerku i rodinu, může být nyní rád, pustí-li ho máti nebo manželka na kyselou okurku do ledničky. Lednička v Kamenném mostu symbolizuje dělohu. Dychtivé ukájení orálního libida mokrou okurkou naznačuje onanii. Ostatně jistým předchůdcem chcípáckých motivů může být sovětský němý snímek režiséra Fridricha Ermlera Bahno Petrohradu (Kaťka - bu-mažnyj ranět, 1926), v němž se činorodá mladá žena v období Nepu ocitá mezi dvěma muži: jedním je hrubý chuligán, gangster a otec jejího dítěte, druhým pak laskavý, rozměklý intelektuální ňouma, jenž se
mj. komicky pokusí o sebevraždu skokem z jednoho z petrohradských mostů. Ermlerův film ovšem končí optimisticky: chcípák se pochlapí a v potyčce s gangsterem zachrání rodinu. Ženský protějšek mužské chcípácké tvorby není možný. Zda existují chcípácké ženy, netuším; žádnou takovou neznám. Chcípáčtí muži se ovšem vyskytují v některých feministicky nažhavených filmech, například v opusech Ireny Pavláskové je obvykle ztělesňuje Karel Roden. Jejich charakteristika bývá ale v dílech žen - režisérek či mužů - feministu hrubé karikatumí. Tra-
gický hlubinný rozměr chcípáckých pocitů může totiž nejlépe vyjádřit zase jen patriarchálně založený mužský autor - chcípák. Vždyť ženy se chcí-pákům nejraději pošklebují, pokud do nás přímo nekopou, Heroického, romantického či melancholického uchopení chcípákova problému není žena - režisérka schopna. Hanáková závěrem doporučuje se s příznaky chcípáctví „vypořádat, překonat je a vyvaroval se jich". Tvrdím, že právě obcování s chcípáckými filmy, jejich tvorba, konzumace či zvláště psaní recenzí o takových filmech, mohou chcípá-kům pomoci překonat alespoň
na čas nejhorší stádia depresí, a to lépe než nějaká pitomá veselohra. Chcípáka totiž nejvíce osvěží dílo, s jehož skličujícím sdělením se může ztotožnit, kdežto veřejný optimismus na něj účinkuje jako jed. Jak tak v poslední době čtu noviny, žádný optimismus nám nehrozí, takže je to v pohodě. Chápu ovšem, že se chcípácké filmy nelíbí lidem programově činorodým a sebevědomým. Například Kamenný most se nelíbí Václavu Marhoulovi. Ale právě konfrontace Mar-hóul - Vorel dokazuje, že moudře zvolené chcípáctví může být i v praxi úspěšnější než nerozumně činorodý po-
stoj. Lépe zvracet z mostu nežli prohrát Barrandov. „Mesiáše tohoto typu není potřeba," prohlašuje kategoricky o chcípákovi Petra Hanáková a zase má pravdu. Ano, není ho potřeba, a proto: kopněte si do chcípáka. Chcípák bude potěšený, že si ho aspoň někdo všiml. O, ten bude potěšený! Za dvacet, třicet roků budeme chcípácké filmy sledovat s nostalgií. A bude to právě Vorlův supernarcistní Kamenný most (méně již Mrtvý brouk Pavla Marka), co budou potomci vychutnávat jako dílo, jež do sebe nejdůvěrněji vsálo českou atmosféru konce tisíciletí. ■
Vážený pane doktore,
- Petra Hanáková -
s radostí jsem se začetla do Vašeho článku, napsaného, jak sám říkáte, ..na okraj" mé „hutné, pronikavé a nemilosrdné" glosy o chcípáckých filmech. Tuto odpověď píši s pocitem, že jsem se ve svém textu nechtěně dotkla něčeho, co je Vám velmi blízké nebo co jste zpětně doslova přijal za své. Proč byste jinak svůj text bránící právo na chcípáctví prokládal veršíky, které se odvážím nazvat „chcípáckými pro-testsongy?"
Ocriaženv nerv. podrážděný „znechucením mladé autorky", Vás vede k obhajobě životního postoje chcípáků, s nímž se identifikujete. Identifikací a předstíraným nářkem chcípáka se snažíte vzbudit soucit, obracíte argumenty k sobě samému a píšete svou odpověď doslova na svém těle. Přiznám se, nikdy by mne to nenapadlo - nebo přesněji, nerozumím příliš tomu. jak se muže někdo s chcípákem identifikovat. Nutné je připustit, že má glosa se nesnaži-a pojeni .chc'páka" p'esneji definovat a jak cítím z Vašeho textu, oba jej vnímáme jako někoho zcela odlišného. Vy si pro něj žádáte soucit, pohlazení, a já pár facek, po kterých by pochopil, že není spasitelem všehomíra a přestal se svou pózou.
Tvrdíte, že „chcípáctví je objektivní realita". Musím se však ptát: Čí realita? Vaše? Chcípáků? Moje? Filmová? Je vůbec možné mluvit o „objektivní realitě" ve vztahu k filmovému záznamu? Na druhé straně nepochybuji o tom, že chcípácké filmy jsou o ..impotenci', jak tvrdíte. Impotence mi nevadí, sama o sobě nii pr.padé neškodná. Irituje mne ae. jak je v chcípáckých opusech zahalena do he-roicko-metafyzického hávu. Tady vidím to, co nazývám „vizí", a co Vy zpochybňujete. Možná vize není to pravé slovo, možná jde spíše o poslání, o pocit vyvolenosti. Když o tom teď přemýšlím, je možné, že právě toto umístění možnosti „metafyzické vše-
mocnosti" do reálné impotence je pro Vás tím silným identifikačním momentem a zároveň tím, co mne tak odpuzuje. S tím souvisí i Váš názor, že chcípáci jsou svědectvím o „rozkladu patriarchálního modelu společnosti". Naopak: Chcípáci jsou důkazem přítomnosti patriarchálních hodnot v každém pohybu našeho světa. Pozoruhodně gesio, s n rnž někteří m..ž schlíple tvrdí, že jejich schlíplost mají na svědomí právě stále emancipovanější, „feminističtější" přístupy žen, je směšné. Feminismus dosud nikde na světě vlastně neopustil univerzitní pudu a několik málo organizací, které se zabývají zločiny na ženách. A ženy samy. přestože je obvinujete
72     TAMTO revue 991
z .emancipovanosti", jsou všeobecně nej-vělší oporou právě tradičního patriarchální
ho systému. Muži. stejně jako ženy, jsou pouze chyceni v kategoriích „rodu" (gen-der), které si sami vytvořili. Bohužel je pravděpodobné, že se jich (kategorií rodu. ne mužů) ještě dlouho nezbavíme. Také si nemyslím, že chcípáctvf je „instinktivní' protest našeho slovanského nitra proti favorizovanému amenkánství". Poole mne je zásadním rysem chcípáka narci-stické sebezahledéní právě v té nejasné vizi, ideálu, v možnosti poslání, které Vy popíráte. „Chcípactví" a „supermanství" vnímám jako komplementární. Chcípák je prostě ten. kdo věří, že i když ..zvrací z mostu'' a putuje od ničeho k ničemu, je v něm potenciál supermana, který mu ovšem nepřátelský okolní svět nedovolí realizovat. ..Spiknutí okolního světa" je chcípákovo alibi, které mu umožňuje mít vizi sebe samého jako supermana. To vše zatím jen k dovysvětiení rozdílnosti našich výchozích pozic. Prudce ohradit se ovšem musím proti Vašemu obvinění mého článku ze „stínu socialistického realismu". Protože velká část čtenářů Tamta je asi mladší věkové skupiny, jo třeba osvěžit a upřesnit některé pojmy: socialistický realismus - pojem zavedený sovětskou !í <■*»' m*b a esteStoa. nejčistěji bývá definován jo-ko umělecká metoda, jcjíz základní zásadou je pravdivé, historicky konkrétní zobrazeni skutečnosti v jejím revoťxmm uvoyi,.,. Na 1. sjězÁl sovětských spisová leiti í>;>; tomto pojmu dán...jeanozr.atr\ij6i obsah: by la zdůrazněna zejména výchovná společenská funkce umění, požadavek uvědomělé straníckosti a srozumitelnosti i políeba využívat klov/cli a národních tradic (Příruční slovní*, naucny. Academia Praha. 1975. i
Musím dodat, že osobně nevěřím ve výchovnou funkci umění a ač se ve svém článku pokouším najit nějaké vodítko, které Vás přivedlo na tuto myšlenku, nedaří se mi to. 0 tom, jaká je vlastně nejduleži-
tější funkce umění, se vedou dlouhé spory. Myje nevyřešíme, proto se raději nebu du do této oblasti pouštět. Neupírám však Vašemu přístupu (vyzdvihování poznávací funkce umění) legitirnnost: myslím si, že Váš zájem o exotické kinematografie je založen hlavně na principu poznávání Jinakosti, a nesnižuje to nic na jeho významu. Je nutné připomenout, že socialistický realismus chápal „realistické" dílo jako čisté, jakýsi „nulový stupeň rukopisu", řečeno s Rolandem Barthesem, Proti ostatním žánrům se bránil tím, čemu teoretici propagandy říkají ..name calling" - dal jim jméno, nálepku - ismu. která už sama o sobě sloužila jako znak jejich špatnosti. Tak socialistickým kritikům stačilo pro odmítnutí dílo označit za „formalistické" či „expresionistické", přestože se skutečným obsahem těchto termínu nemělo nic společného.
Mám pocit, žo se ve svém článku uchylujete k podobné strategii. Něco podvědomého ve Vás se brání jeho obsahu, a proto přichází na pomoc nálepka - „ideologie socialistického realismu". Stejně tak jste mne mohl obvinit z „protimužského šovi nismu", „idealistického feminismu", „pragmatického pozitivismu" nebo z Feministického separatismu". Tyto přívlastky by však ideologii odrážející se v mém textu označily mnohem výstižněji než právě ona nešťastná „socrealistická kritika". Na rozdíl od mé glosy má Váš text nepopiratelný výchovný a didaktický ráz. Máte na to právo, samozřejmě, vždyt jsem donedávna byla Vaší studentkou a vděčím Vám za mnohé. Neupozorňovala bych na to. ale právě „výchovnost" Vaší polemiky opět ukazuje na to, že přesvědčení o didaktické a výchovné funkci umění (tentokrát kritického) je bližší více Vám než mně,
Musím polemizovat s dalším Vaším názorem, prohlašujícím, že „ženský protějšek chcípácké tvorby není možný". Proč by nemohl? Chcípákem se muže stát kdokoliv, nehledě na pohlaví, a pro mne je jasnou ukázkou „chcípačky" např. tulácka z filmu Agnes Varda(ové) Vagabond. Ovšem protějškem, který chcípáckým filmům skutečně ..nastavuje zrcadlo" (oblíbené spojení socrealistická kritiky, pokud se dobře vzpomínám), je pro mine poslední film Sally Potter(ové) - Tango Lesson. Dr zost narcisisrou, se kterou nepohledná ne-mladá žena vypráví svůj příběh, si s dr-zosti'Vorla či Tyce v ničem nezadá. Jediné, co na tomto filmu fascinuje, je právě autorčino přiznané drzé gesto. Potter(ová) povyšuje svůj příběh na středo bod filmu, ovšem nechává ho v rovině banálního příběhu lásky a tvorby. Nezastírá, že chtěla především získat žhavého milence, naučit se tango a natočit film. Rozverná, ironická pirueta ze stejné pozice, ve které začínají vážná sdělení o své rozervanosii chcípáci. Na rozdíl od nich žádné transcendentálno, žádný mesia-nismus.
Nakonec musím přiznat, že osobně doufám, že naši potomci nebudou sledovat Kamenný most jako „dílo, které do sebe nej důvěrněji vsáklo českou atmosféru konce tisíciletí". Mým utopickým přáním je, aby tak sledovali třeba film'Marian a říkali si: „Ti naši předkové si teda uměli vymyslet umělé a nesmyslné kategorie "normálna,,, které ničily jakoukoliv odlišnost! To se jim pak jednoduše upřednostňovalo vlastní kulturu nad cizí. mužský princip nad ženský a rozum nad emoce. Ještě, že teď už je to jinak". Ale jak říkám, to je jen utopie. Zdravím Vás a přeji brzké zotavení z chcípactví. ■
P. S. Co se lýce vašeho názoru na ..pripustení*" manze !a k ledničce - děloze a „UKájení orálniTio I bida". pustil jste se rte nebezpečné tenký led „vulgárně" psycho-aralyťcké interpretace, v hororu by to bylo na místě, ale zce se obáváni. že se Tbinás do ledničrfy e po oklice vrtla ne kvůli symbolické masturbaci, ale presto proto, že už dlouho najedl a navíc ma permanentní kocovinu.
P. P. S. Vaše ilustrace protikladu clicípäcrví a „nero-zumré činorodého posloje" je zavádějící, možná i demagogická, "vrdrle. ze lepši'je .moudře zvo.ertí encí uáctvi" (existuje vůbec „moudře zvc'ene chcípáCivT?'] a zvraceníz mostu, nez prohrát Berrardov, Otavám se. že za tímto zjednodušujícím oříkladem stojí obludná vr ra v to. že „kdo nic nedělá, nic nezkazí", a že lepší je „nikam nelézt"
Psychiatrie v plenéru aneb BLÁZNIT JE LIDSKÍ
obrazech a epilogu)
L u b o š    V l a c h
WěM
Obraz první:
objektu
Razné vykročeni" do nového roku (1999), jářku, rázem jsem z toho blázen. V rukách mám
knihu Klause Dornera a Ursuly Plag: „Bláznit
je lidské". Právě vyšla. Nosil bych ji na rukou, všechno málo. Snesl bych i modré z nebe, kdyby se, dokonce i to, zdálo
- nesnesitelné.
Zebe. „Bláznit je lidské' je učebnice psychiatrie pro lékařské fakulty, ale je to velmi přístupné čtivo pro kohokoliv. V sedmnácti kapitolách shrnuje podstatné informace tykající se psychiatrie a psychických poraněni" „pro laiky i odborníky".. Nakon-ci knihy nechybí jmenný i věcný rejstřík, co tam však postrádám, je obsah sumární. (Vzhledem k tomu, že jde o učebnici, hledat obsah na sedmnácti místech -vždy před kapitolou - je. dle mého mínění, nepraktické.) - Bláznit je lidské. Vysolit za 350 stran tisícovku Kč (což dělá u mé osoby - cca Čtvrtinu měsíční - ba lunatické - státní gáže), tq už člověk vážně musí být blázen, ale když už, tak už, no ne?! It" Bláznit je lidské se doporučuje vě státech EU a vychází v jazycích těchto zemí. (Český překlad MLIDr. Jan Lorenc.) Promluvme si rozumně. Chceš přece rigo rozum? „Bláznit je lidské" se nasaje jedna dvě.a máš to hned, za jedna, přinej-horšiTOíza dvě, nesmíš si ovšem' myslet/ že dvě a dvě je pět, to je snad jasné, nebo o tom ale- -spoii pomlčet. Knihu vydalo nakladatelství Grada,"
cosi co pohrobek miloučkého podniku Avicenum. Jsou drsňáci, čas neztrácí, Sází na tvrdou cenovou terapii. Ovšem, „na knihách se šetřit nemá" říkala onehdy babička (šetřit je), kniha je totiž takový víceúčelový předmět, můžeš ši v ní lisovat kytičky do herbáře, nebo spadané listy, můžeš listovat, případně sní něco podložit, když je třeba, věřte, říkám vám přece, že psychiatrie je zajímavý předmět (učební), dozvíš se např.. že není „proč" litovat atp. Taky snad není ha škodu podstrčit takový titul dětem na hraní, vyměnit to za Agathu Chrtštie nebo Éd McBainaJ co yúbec mají co číst v deseti letech takový mordy? „Může mi to někdo vysvětlit:?!" Že zábava? lehké čteni? Opravdu?
-„Ale tatí, chovárné se přece sociálně, krváky majínejvětší náklady, Copak nechceš, aby jsme byli zdravf?'-      ki.* V Ji - „Ovšemže chci, je to samozřejmě můj nejpřed ;hóstnější zájem, vmŤjak naval detektivky a ta-dy máš medicínu, souhlasíš?": :-fiatko ty jsi fakt hroznej, zrovna když je tp najnapínavejší..."^...);, '. .,s,, ' V '• Ale víte co? „Psychiatrie je místem, kde je člověk obvzlášť lidský, tzn. kde se rozporuplnost Člověka rtedájen tak zfuStt."...„Logika.emocfflám říká, ževýrok "ľOZlimím ti«je v pravém smyslu nemožný, ponižuje druhého; a činí z nějíobjekt." Jak vzrušující — cožpak je: možné jim neo^Cposlední deseťák?           '"'4.i          " \iK'
TAMIOrevueOTl 75