(důležité informace jsou zvýrazněny)
Doba římská zabírá 1. – 4. století n. l. V tomto období byl historický vývoj ve střední
Evropě silně ovlivněn etablovanou Římskou říší, která zabírala velkou část Evropy, část
Asie – zejména malá Asie, a severní pobřeží Afriky
Území za hranicí impéria trvale osídlené germánskými i negermánskými kmeny je
označováno jako barbarikum. Další názvy tohoto území jsou Svobodná Germánie,
nebo Germania Magna, Germania Libera. Patří k němu především široké oblasti na
sever od Rýna a Dunaje. Do barbarika náležely i naše země.
Jako označení pro hranice mezi Římskou říší a barbarikem je termín limes. Pro
naše území má největší význam reatský a noricko – panonský limit.
Periodizace
• časná doba římská (35/25 př. n. l.- 50/70 n. l.)
• starší doba římská (50/70–180/200 n. l.)
 166-180 Markomanské války
• mladší doba římská (180/200-300/320)
• pozdní doba římská (300/320-380/400 n. l.)
Významní autoři:
• G. I. Caesar (100-44 př. n. l.) – „Comentarii belli Gallici“ – pojem Germáni a
Germania
• Strabón z Amaseie (64/63 př. n. l.-23 n. l.) – řecký geograf, pojem Boiohaemum,
Markomani – Svébové
• Velleius Paterculus (19 př. n. l.-30 n. l.) – legát Tiberia, voják, tažení proti
Germánům, píše o Marobudovi – hlavní zdroj
• G. Plinius Secundus (Starší) (23/24 –79 n. l.) – voják, úředník, encyklopedista
„Naturae historiarum“,
• Labe hranicí impéria, hospodářské dějiny stř. Evropy
• P. Cornelius Tacitus (55-120 n. l.) – „Germania“- popisuje původ, způsob života
Germánů - „Annales“ zajímavé geografické údaje a historické události, bitva v
Teutoburském lese, ale také Marobud
• Klaudios Ptolemaios (100-161 n. l.) – „Geógrafiké hyfégésis“
• Cassius Dio (155-235 n. l.) – senátor, „Romaiké historiá“ – zásadní pramen
období markomanských válek
• Ammianus Marcellinus (330-395 n. l.) – „Rerum gestarum libri“
protikřesťanský, uvádí Huny
Prameny poznání dělíme na dvě skupiny:
1. jsou prameny písemné, ikonografické, epigrafické, monumentální atd.
 mezi nejznámější písemné prameny patří nepochybně Caesarove Zápisky o Válce
galské
 nejznámější epigrafickou památkou ve střední Evropě na sever od Dunaje je
nápis z Trenčína – nápis byl vytesán do skály nad římskou osadou Laugaricio na
území dnešního Trenčína. Tento nápis je zachován in situ (Bednaříková – Radová
2010, 68).
 sloup Marca Aurelia (https://cs.wikipedia.org/wiki/Marcus_Aurelius)
2. jsou to prameny hmotné kultury (archeologické nálezy a situace)
Na území barbarika sídlili především kmeny germánský Svébů. Mezi
nejvýznamnější kmeny nejen na našem území, ale v celém kmenovém svazu Svébů
patřili Markomani a Kvádové (Droberjar 2002, 168), ale také Semnoni,
Langobardi, Hermunduři… Charakteristický účes Svébů, je tzv. svébský uzel (viz
obrázek níže, doklad i na kotli z lokality Mušov – převzato z
https://www2.rgzm.de/Transformation/Czech/Musov/14_2.htm).
Sídliště z 1. až 5. století představují nezastupitelný zdroj našich poznatků o životě,
hmotné kultuře a hospodářství kvádské populace doby římské.
Kromě několika výšinných sídlišť jsou v našich zemích sídliště nížinné, neopevněné.
Známe několik stovek sídlišť, žádné z nich však nebylo prozkoumáno komplexně.
Většinou jsou sídliště známé jenom z povrchových sběrů, případně je výzkumem
prozkoumáno jen několik objektů.
Kvádským sídlištím v oblasti nad středním Dunajem chybí struktura
západogermánských osad v dnešním Německu anebo v jižní Skandinavii, kde obytní
dům představuje nadzemní sloupovou stavbu nejčastěji s trojlodní konstrukcí a
s integrovanou stájí. Dvorcovou strukturu doplňují tzv. vedlejší budovy – čtver – až
šestikolové sýpky, zemnice, chlebové pece, výrobní objekty, studny a podobně.
Charakteristický ráz germánským sídlům na JZ Slovensku, J Moravě a Dolním
Rakousku, vtláčejí zemnice, nejčastěji s tzv. šestikolovou konstrukcí. Navzdory
nepřítomnosti vykuřovacích zařízení se často pokládají za obytné stavby.
Výzkumy posledních let svědčí o tom, že i na markomansko – kvádských sídlištích
severně od středního Dunaje je potřeba počítat s přítomností větších nadzemních domů.
Přesnější poznatky o jejich vzhledu můžou přinést jen budoucí velkoplošní výzkumy.
Problémem sídlištní archeologie doby římské je to, že pokud není přesvědčivě
prokázána obytná funkce některých objektů, je problematické řešit vnitřní strukturu
agrárních osad DŘ. Nadzemní kolové stavby z jihozápadního Slovenska, jižní Moravy a
z dolního Rakouska patří k stavbám spíše menších až středních rozměrů, které by
v západogermánské oblasti byli pravděpodobně pokládány za takzvané vedlejší budovy.
Nejvíce dlouhých domů bylo zachyceno na lokalitě Federsen Wierde na pobřeží
středozemního moře (Balcárková 2007, 6; Motyková 1981, 515).
Podle E. Droberjara (2002, 205) mohly dlouhé halové domy plnit funkci shromaždišť
nebo nouzových obydlí. V našem prostoru je interpretace nadzemních obydlí
komplikovaná – mohly mít nejen hospodářskou funkci ale i obytnou. Této problematice
se věnovali ve svých studentských pracích A. Balcárková (SP 2007), F. Kašpárek (2007).
halový dům Slatinice (převzato z BP F. Kašpárka z roku 2007, ulož na ÚAM FF MU Brno):
Sídliště mají dvorcovité uspořádá objektů, jako je například na sídlišti Turnov – Maškovy
Zahrady (Čechy), nebo Vlčnov – Dolní Němčí (Morava).
Podlaha v chatách mohla být (ale nemusela) upravená ztvrdnutým hliněným výmazem.
Zjistili se i případy s vícerými výmazy nad sebou, zvláště pevné byly v zemnicích
zahloubených do sprašového podloží, jak je vidět např. ve Velkém Mederu.
Typologie chat, dle Kolník
Téměř bez výjimky ve všech germánských zemnicích z doby římské chybí jedno pro
pohodlné bydlení důležité zařízení – vytápěcí ohniště nebo pícka. Dosavadními výzkumy se
zatím ohniště nepodařilo identifikovat. Propálené fleky, které jsou občas zjišťované na
podlahách germánských zemnic, se dají jenom těžce interpretovat jako stopy vytápěcích
zařízení. Někdy se uvažuje i o alternativních způsobech vytápění – uvádějí se například
nádoby s rozžeravěným dřevěným uhlím, kameny nebo nahřívanými hliněnými závažími,
které se potom překrývali zvláštními keramickými nádobami s otvory – tzv. vykuřovadly.
vykuřovadlo:
O výzoru nadzemních částí germánských zemnic poskytují archeologické výzkumy jen
velmi torzovité informace. Stěny pravděpodobně postavili z přitesaných dřevěných
brven nebo představovali lehčí proutím vypleteno konstrukci. Z obou stran je potom
obmazali hlínou. Hliněná mazanice bývala v některých západnějších a severnějších
položených oblastech Germánie natřena bílým vápnem. Střechu mohly pokrývat podle
místních dostupných zdrojů dřevěné šindele nebo svazky trstiny. Celkem výjimečné je
pokrytí dvou rozměrných germánských chat římskou pálenou střešní krytinou (tegulae
a inbrices) v Cífer – Páci.
Dalšími objekty na sídlišti byly sýpky. Jednalo se o dřevěné stavby s vyvýšenou
podlahou, která stála nejčastěji na 4 až 6 sloupech uspořádaných do štveruhelníku.
Vyvýšená podlaha zabezpečila dostatečné větrání a ochranu před hlodavci. Dalším
způsobem ukládání obilí byly různé podzemní zásobní jámy. Stěny těchto jam bývali
někdy vymazávané a opálené ohněm. Po uložení obilí byly pevně a těsně uzavřeny. Po
otevření se museli celkem vyprázdnit, protože jinak by obilí shnilo. Sloužili tím pádem
na dlouhodobé skladování bez možnosti rychlého přístupu nebo částečného odebrání
surovin.
Dalšími objekty, se kterými se potkáváme na sídlištích, jsou typy jam (pits),
zásobnic (storage pits), pece a ohniště (kilns, hearts) a studny (wells).
Pece v době římské dělíme na hrnčířské, vápenické a železářské nebo chlebové.
Jako kuchyňské anebo chlebové pece, které sloužili na primární zpracování rostlinných
plodin, ale i na finální přípravu různých jídel. Kuchyňské pece mohli být někdy umístěny
do zahloubených chat. Je možné předpokládat, že pokud chtěli obyvatele sídliště udržet
hliněné kupoli pecí v dobrém stavu, museli jich chránit před deštěm, i když i to
archeologicky nevíme ve většině případů doložit. Během archeologických výzkumů jsou
lépe doloženy volně stojící pece. Některé zařízení tohoto druhu měly důmyslněji
upravené dno. Pod starostlivě namazaným a tvrdě vypáleným hlinitým dnem se
nacházeli jedna a někdy i vícero tzv. akumulačních vrstev. Ty mohly být z říčních
oblázků, rozlámaných kusů keramických nádob, nebo i z lomového kamene. Jejich
úkolem bylo naakumulovat teplo a následně ho vyzařovat. Pece totižto s největší
pravděpodobností pracovaly tak, že nejdřív se ohněm pod kopulí rozehřály na vysokou
teplotu a až po dohoření ohně a vymetení se do nich vkládaly potraviny. Akumulační
vrstvy jsou proto charakteristickým znakem kuchyňských pecí.
Pece na pálení vápna se nacházejí na několika sídlištích starší doby římské. Jedná
se o jednoduché zahloubené pece (Droberjar 2002, 235). Hrnčířské pece byly
situovány v blízkosti vodních toků, kde byla kvalitní půda, v údolích, kde využívali
příznivý vítr. Zajímavá je poloha na sídlišti v blízkosti hliníku, z kterého brali
půdu (Filipová 2010, 65).
Hrnčířské pece – na území Moravy bylo do roku 2010 zachycených 41 hrnčířských pecí
datovaných do doby římské. Nejvíce nálezů pecí je datovaných do mladší a pozdní doby
římské. Postavení pece na sídlišti není vždy jasné, můžeme předpokládat, že tak jako
ostatní výrobní objekty byly umístěny na okraji sídliště (Filipová 2010, 64). Čechy byly
v prvních dvou stoletích zvlášť proslavené výrobou železa, jejíž doklady nacházíme na
velkém počtu sídlišť. K hlavním oblastem hutnické činnosti patřily střední a severní
Čechy – obrázek prezentace – Tuchlovice, podle Pleiner 1958, 179, obr. 15)
Studny – na některých sídlištích se vyskytují i studny, nebo cisteny na vodu. V našem
prostředí jim pozornost nebyla příliš věnována. Nejlépe zpracované jsou pece ze dvou
lokalit, a to Dražkovic a Ratěnic. Na obrázku můžete vidět studnu z Dražkovic (prevzaté
z:
http://www.virtualniarcheologie.cz/archive_files/Virtualni_vystavy/Stezka_Markoman
u/sidliste/obr._9.jpg).
Pohřbívání/Pohřební ritus
Zatímco na sídlištích i v celkovém osídlení můžeme mezi pozdní dobou laténskou
a časnou dobou římskou přinejmenším sledovat prostorovou kontinuitu, u
pohřebišť tomu tak není. Vzhledem k tomu, že v pozdní době laténské na
naprosté většině našeho území neznáme způsob pohřbívání, je zcela zřejmé, že
časné římská pohřebiště byla zakládána zcela nově.
Pohřební ritus byl u nás v době římské a době stěhování národů značně
nejednotný, což svědčí nejen o nesourodé skladbě obyvatelstva, ale i o různých
rodových zvycích. Hlavním způsobem pohřbívání u nás v době římské a době
stěhování národů bylo spalování (kremace). V rámci kostrových hrobů můžeme
sledovat i bohatě vybavené kostrové hroby, tzv. knížecí hroby. V menší míře se
vyskytuje i inhumace, čili kostrové pochovávání. Z Moravy známe také birituální
pohřebiště (Mikulov, Valtice).
Milodary nacházíme často sežehnuté žárem a záměrně deformované, byly ukládány do
urna, i nad a pod urnu (Droberjar 2002).
Oba druhy žárových hrobů se vyskytují běžné vedle sebe na pohřebišti, nelze říct, že by
popelnicové hroby bývali bohatší než jámové. Vnitřní strukturu pohřebišť neznáme,
neboť žádné nebylo prozkoumáno celé, zdá se však, že součástí pohřebišť bývali i
kultovní okrsky a žároviště, kde se prováděla kremace.
Časná doba římská = 1. století př. n. l.
- V Morava a střední Slovensko přežívá púchovská kultura z LT
JZ Slovensko:
- V této oblasti jsou nejvýznamnějšími lokalitami Bratislava a Devín, kde se objevuje
určitý druh pokračování keltského (kelto-dáckeho) osídlení a koexistence s Římany a
germánskými kmeny
- nejstarší doklady pobytu Římanů v oblasti pocházejí z augustovského období (27 před
n. l. – 14 n. l.)
- výhodná strategická poloha na křižovatce Jantarové a Podunajské cesty nad soutokem
řek Dunaje a Moravy ovlivnila vývoj Devína nejenom jako sídliště, ale i jako tranzitního
a obchodního místa – leží jenom 10 km od někdejšího hlavního města Horní Panonie –
Carnunta.
- po obsazení Norica a Panónie se Devín dostal krátce před zlomem letopočtu do
bezprostřední blízkosti Římské říše, díky čemu je možné sledovat v nálezech příliv
římsko-provinciálních importů. Ty se sporadicky objevují v Devíne již v pozdní době
laténské a pozůstávají především ze stolní keramiky – zlomky amfor, talířů, TS.
- z hradu Devín pocházejí nejstarším doklady TS na Slovensku – tzv. aretínské TS –
pochází z dílny Arezzo v Itálii, na zlomky z Devína vyráběných mezi léty 30 před n. l. -
20 n. l. byly rozpoznány víceré kolky
- z časně římského období pocházejí z hradu aj víceré spony typu Aucissa, spony
augustiánského období.
DEVÍN II:
- V bratislavském prostoru, ba na celém Slovensku je možné za nejstarší označit dva
germánské žárové urnové hroby z Devína. V roku 1972 je objevil I. Keller
v sousedstvu kostela Panny Marie. Na lokalitě bylo odkryto i 122 slovanských hrobů
z velkomoravského období, proto je možné uvažovat, zda mladším pohřebištěm
nebylo to starší zničeno.
- Čechy:
situace na sklonku doby laténské a v počátcích doby římské byla na území Čech značně
komplikovaná (stupeň LT D2)
• po polovině 1. století př. Kr. proniká do Čech nové germánské etnikum – Svébové, resp.
Hermunduři
• jejich kultura se nazývá großromstedtskou
• v Čechách je zastoupena až její druhá fáze, plaňanská skupina
typickým tvarem plaňanské skupiny je plaňanský pohár:
• v chronologických stupních A (LT D2b) a B1 lze rozlišit dvě velké skupiny: Hermunduři
(plaňanská skupina) a Markomani (dobřichovská skupina)
• památky plaňanské skupiny jsou nejstarší vývojovou fázi DŘ v Čechách
• dle absolutní chronologie v rozmezí let 45/40 – 10/5 př. Kr.
• počátek lze částečně synchronizovat s koncem keltské civilizace
• závěr plaňanského osídlení se kryje s novým příchozím lidem tzv. dobřichovské skupiny
(Hermunduři byli asimilováni)
Marobudova říše – markomanský král Marobud. Tato první germánská říše s prvky
státní organizace vznikla na přelomu letopočtů ve střední Evropě s centrem ve
středních Čechách. Někdy na sklonku 1. století př. Kr. (patrně mezi léty 9 až 6 před n. l.)
přicházejí do naší země Markomani pod vedením Marobuda. Po následné kolonizaci a
konsolidace české oblasti dochází k výraznému vzrůstu markomanské moci, zapříčiněné
vojenskými a ekonomicko – politickými úspěchy, to vše bylo umocněno Marobudovými
vynikajícími organizačními a diplomatickými schopnostmi a určitou náklonností římského
dvora. K Marobudovi se postupně začaly přidávat sousední germánské kmeny (Lugiové,
Langobardi, Semnonové, Gótové, částečně také Hermunduři a snad i Kvádové). Tímto
slučovacím procesem, založeným především na vzájemných dohodách vznikla na sever od
římského impéria velká germánská říše, zajímající území mezi Labem, Dunajem, Vislou a
Baltským mořem, v jejímž čele stál Marobud. Nápadný rozmach tohoto uskupení nenechá
Římany v klidu, a proto se rozhodli proti němu zasáhnout vojensky. Roku 6 po Kr.
zorganizovali rozsáhlé tažení proti Marobudovi, které však muselo byť předčasně
ukončeno. Následující římsko – markomanská smlouva mezi Tiberiem a Marobudem,
zamezila na nějakou dobu obavám z nebezpečného vývoje. Časem začali i nepokoje uvnitř
germánského uskupení, k tomu se vlekly spory i mezi Marobudovou říší a Cherusky, zvláště
pak osobní zášť mezi cheruským vládcem Arminiem a Marobudem. V roce 17 došlo
k rozhodujícímu boji mezi Cherusky a Markomany, pravděpodobně někde na sever od Čech.
Nelze říct, kdo byl vítěz, ale oslabený Marobud se stahuje do nitra Čech a pomalu se
schyluje k zániku jeho říše. Roku 19 vpadl na české území Katvalda a následně dobyl
Marobudovu rezidenci (Droberjar 2002, 172).
„Marobud“ zajímavé
video: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10123499335-zahady-toma-
wizarda/313292320070036-kral-marobud/
Bitva v Teutoburském lese – roku 9 n. l. – tato bitva se odehrála mezi římskými vojsky,
vedenými P. Q. Varem a Germány, zvláště Cherusky, pod vedením Arminia. Příčinou
ozbrojeného konfliktu se stala tyranie tehdejšího místodržícího P. Q. Vara v nové provincii
Germania. Omezoval osobní svobody a práva germánských kmenů, založených na odvěcích
zvycích jejich předků. Současně docházelo ke stále většímu zvyšování daní. To vše vedlo ke
vzpouře Cherusků, která přerostla v celogermánský odpor obyvatel na sever od Rýna. Proti
vzbouřivším Germánům byla podniknuta trestná výprava. Římská expediční armáda
postupovala nížinou podél řeky Lippe, dále přes řeku Emži směrem na pohoří Teutoburský
les. Římané se tak postupně ocitli v neznámém prostoru. Této situace znamenitě využil
Arminius. V září roku 9 n. l. vlákal římské legie do prostoru rozsáhlých bažin obklopených
hlubokými neprůchozími lesy na svazích. V těchto místech Arminius přepadl celé vojsko
složené ze tří legií a devíti pomocných sborů s vozatajstvem. Cheruskům se podařilo
všechny tři legie totálně zničit. Jejich velitel Varus spáchal sebevraždu. Touto prohrou přišli
Římané nejen o významný vojenský kontingent, ale současně byli nuceni ukončit své
krátkodobé panství na území mezi Rýnem a Labem. Místo bitvy Kalkriese (Droberjar
2002, 19).
Markomanské války (Droberjar 2002, 168-171)– přesnější název by měl být germánsko
– sarmatské války, protože je Římané vedli nejenom s Markomany, ale i s jinými kmeny
(Kvádové, Hermunduři, Naristové), a také s kmeny negermánskými, zvláště se Sarmaty
(Iazygové, Roxolani, Alani). Pojem markomanské války se však vžil, neboť jejich hlavním
činitelem byli Markomani a Kvádové.
Tyto války, odehrávající se za vlády Marka Aurelia (161 – 180) znamenaly vážný zásah do
hospodářského systému celé římské říše a předznamenali počátek krize římského impéria.
V barbariku jsou považovány za mezník mezi starší a mladší dobou římskou. O válkách nás
informuje zobrazení na 30 metrů vysokém sloupu Marka Aurelia v Římě. Mezi hlavní
písemné památky o této době patří životopisy Marka Aurelia a Commoda.
Uvedené válečné události dělíme na dvě hlavní etapy:
1. germánské nájezdy (166-171)
2. římská protiofenziva (172-180)
Války ve zkratce skončili tak, že Germáni využili římské defenzivy a uzavřeli
s Římany tzv. Kommodův mír, jenž vedl k ukončení válek. Mezi hlavní podmínky
usmíření nutno vyzvednout respektování bezpečnostního pásma podél Dunaje a
předání římských zběhů a zajatců. Germáni se tímto mírem dostali zase pod klientní
závislost na Římu, jak tomu bylo před válečným konfliktem.
zajímavé video: https://www.youtube.com/watch?v=KFtToaQ5U0k
Římani se dostali i na naše území, příkladem je významná lokalita Mušov. Marcus
Aurelius plánoval zřídit provincii Markomanii. Od tohoto úmyslu bylo upuštěno po
Commodově míru. Ono to bylo způsobeno tím, že Commodus byl krutý, divoký,
nemravný, chlípný muž, který nešel ve šlápějích svého rozvážného a vysoce
respektovaného otce. V podstatě nevynikal ani přílišnými schopnostmi ve vedení válek.
V podstatě během 2. století máme doklady intenzivních vztahů mezi Germány a Římany
– co je ovlivněno i stavem po Commodovu míru.
Královský hrob z Mušova
Podle velkého množství větších i menších kamenů, mezi nimi i vápenců z nedalekých
Pavlovských vrchů, z nichž některé vážily až 60 - 70 kg, lze předpokládat, že hrobová
komora byla překryta vrstvou kamenů, podpíranou dřevěnou konstrukcí. Stopy po
deformacích na některých bronzových nádobách, způsobené zřejmě padajícími kameny,
naznačují, že hrobka byla dutá. Počet jednotlivých nálezů, které se z této značně
poničené hrobové komory podařilo zachránit, dosahuje až 180 kusů. Kromě věcných
milodarů se v její náplni podařilo zjistit zbytky většího počtu obětních zvířat, např.
jednoměsíčního podsvinčete, husy, slepice, dále kosti ovce, kozy atd. U jihovýchodní
stěny, poblíž bronzového závěsného kotle, se našla část čtvrceného asi 1,5-2letého
telete. Antropologická analýza ukázala, že v hrobě byly uloženy pravděpodobně tři
osoby, z toho jedna ženského pohlaví. Nádherné stříbrné a bronzové nádoby, stejně
jako příklady římského mobiliáře, mohou být vysvětlovány jako dary římských
představitelů germánskému spojenci. Zdá se tudíž velmi pravděpodobné, že
prostřednictvím takovéto osobnosti, pravděpodobně místního krále, hlavu prořímské
strany, který pravděpodobně dosáhl svého postavení díky Římanům v době
markomanských válek, mohla být uskutečňována jistá forma římského politického vlivu,
jejímž cílem bylo nastolení příhodných podmínek pro pevnější ovládnutí obsazeného
území.
(http://www2.rgzm.de/Transformation/Czech/Musov/14_2.htm).
Další tzv. knížecí hroby ze starší doby římské:
Zohor - https://www2.rgzm.de/Transformation/Slovakia/Zohor/Zohor_SK.htm
Vysoká pri Morave -
https://www2.rgzm.de/Transformation/Slovakia/VysokaPriMorave/Vysoka_SK.htm
Řepov - https://www.youtube.com/watch?v=Qka9yM9WEfo
MLADŠÍ DOBA ŘÍMSKÁ
- 180 n. l. Commodův mír, mezi podmínkami:
- respektování bezpečnostního pásma podél Dunaje
- předávání římských zběhů a zajatců
- Svébské kmeny Markomanů a Kvádů měli poskytovat Římanům bojovníky a obilí
- odsun římských jednotek z germánského vnitrozemí a stažení z Limes Romanus
- zintenzivnění vztahů mezi barbary a římskou říší
- mnozí barbaři dělají kariéru v římské říši
- vstupují do římského vojska
- působí ve státní správě
- získávali vzdělání, akulturovali se v římské společnosti
- dávali se pokřtít
- v průběhu a po markomanských válkách vlivy ze severu (przeworské a wielbarské
skupiny)
- příliv výrobků římsko-provinciálních dílen, kovových nádob, spon a zejména luxusní
keramiky (terra sigillata (Rheinzabern-Westerndorf), ale i skla
- na žárových pohřebištích v Čechách doznívají poslední „bojovnické hroby“
- vznikají nová žárová pohřebiště
o Čechy: Třebická, Pňov, Plotiště
o Morava: Kostelec na Hané (příliv lidu z Polabí tzv. kostelecká skupina)
- výrazná sociální diferenciace společnosti, velmi bohaté kostrové hroby elit
 Gommern (Německo), Soběsuky (Čechy), Slepotice (vých. Čechy)
 komorové hroby, bohatě vybavené (zlato, stříbro, mince, sklo,
luxus)
- výrazné chudnutí výbavy žárových hrobů (mnohé zcela bez výbavy)
- specializovaná výroba keramiky na kruhu – dílny přímo v barbariku (Jiříkovice,
Slavonín)  úpadek výroby domácí v ruce dělané keramiky
- BOHATÉ HROBY MLADŠÍ DOBY ŘÍMSKÉ
- Fenomén bohatých knížecích hrobů – jedná se především o bohatě vybavené hroby,
přičemž jejich bohatství pochází většinou z Římské říše.
- SOBĚSUKY – Tento hrob lze považovat za nejbohatší hrobový celek stupně C2 v
Čechách. Je zřejmé, že v hrobě byla kolem roku 300 pohřbena význačná germánská
žena. (víc zde: Droberjar 2002, 300).
- KRAKOVANY – STRÁŽE I.
- byl zjištěný v roku 1932 při těžbě hlíny pro cihelnu. Pravděpodobně šlo o dvouhrob,
i když starší prameny uvádějí, že v muzeu se nacházejí zbytky jenom jedné kostry,
asi 20-leté ženy. Ani inventář hrobu se nepodařilo zachránit uplně. Údajně se tam
nacházel zlatý náhrdelník, který se ztratil, resp. ho asi odcizili nálezci – cihlářští
robotníci. O přítomnosti další – pravděpodobně mužské kostry – můžou svědčit
nalezené stříbrné ostruhy. Hrob byl dlouhý 350 cm, a ležel v hloubce 360 cm pod
povrchem. Mimo 4 bronzových nádob patří k nejvýznamnějším nálezům zlatá spony,
a především souprava dvou skleněných lahví a pěti šálek s broušenou výzdobou,
které datují hrob do 3. století.
-
- KRAKOVANY – STRÁŽE II. – druhý hrob ze Stráží patří mezi nejbohatší v celém
barbariku. Našel se v roce 1939, asi 10 m od prvního hrobu, za podobných okolností.
Hrob byl dlouhý přibližně 400 m a ležel 450 m pod povrchem, a byl v něm
pochovaný muž ve věku 20 – 30 let. Zachovalo se z něho víc jak 70 předmětů, mezi
kterými se vynímají 3 stŕíbrné nádoby, zdobené reliéfní výzdobou. Spolu s dalšími
nádobami a předmětmi se je podařilo získat V. Budinskému – Kričkovi za
dobrodružných okolností od rodin nálezců až v 50. – 60. letech. Nejvzácnějším a
nejzajímavějším nálezem je nepochybně veliký stříbrný talíř – lanx (průměr téměř
46 cm), na okraji s reliéfní výzdobou. Tato výzdoba ztvárňovala monarchistické
spřísahání synů konzula Lucia Iunia Bruta a jejich následnou popravu. Uprostřed
talíře se nachází rytý a pozlacený výjev přísahy, kterou Brutus zavázal římský lid
bránit republiku. Talíř i další stříbrné nádoby se datují různě – do 1. století před n. l.,
případně do 2. století, jisté je však, že do hrobu se dostali až ve 3. století n. l.
Předpokládáme, že Germáni je získali jak kořist po nájezdech na provincii Panonie
v letech 259-260. Některé ze stříbrných nádob totiž nesou na sobě jména
předchozích římských majitelů. Do země mohly být uloženy v 60. či 70. letech 3.
Století – vzhledem na poměrně mladý věk pohřbeného, co dokládají i jiné nálezy –
TS, bronzové nádoby. Hrob 2 je teda přibližně o dvě až tři desetiletí starší jak hrob 1.
Našli se v něm i další stříbrné a bronzové nádoby, stříbrné spony, bronzový skládací
stolík se závěsnou mísou.
lanx
- OSTROVANY U PŘEŠOVA I. – na rozdíl od starší doby římské se v mladším
období nacházejí knížecí hroby i na východním Slovensku. Nejstarší z nich se
objevil už v roce 1790 v Ostrovanoch pri Prešove a jeho inventář se dostal do
císařského Kabinetu starožitností (dnes je uložený v Naturhistorische museum vo
Viedni). Bližší okolnosti nálezu nejsou známy. Zachoval se jenom soupis předmětů,
ve kterém se uvádí, že se do kabinetu dostali jenom hodnotnější předměty – celkově
11 kusů – zlaté a stříbrné předměty, bronzová skládací trojnožka. Zachované
předměty mají luxusní charakter – zlatý kalich, dvě stříbrné nádoby – jedna z nich
má podobný tvar a částečně aj reliéfní výzdobu jako nádoba z hrobu 2 ze Stráží, 4
zlaté spony, zlatý náramek a nákrčník, stříbrná lžička. Zlaté předměty však
nepocházejí z území Římské říše, kromě dvou spon – na jedné je nápis VTERE
FELIX (Šťastně užívej!), druhá má vsazený ónyx (viz obrázek). Dokonce aj zlatý
kalich, považovaný některými badateli za import, byl pravděpodobně vyroben na
území barbarika, jelikož má podobnou výzdobu jako náramek a nákrčník, které se
považují za místní výrobky. Podle spony s nápisem můžeme přibližně určit i čas
uložení do hrobu – bylo to v poslední čtvrtině 3. století. Navzdory absenci údajů o
kostře, podle množství šperků možno uvažovat, že šlo o hrob ženy .
- OSTROVANY U PŘEŠOVA II. – druhý hrob se našel v roce 1865, údajně jenom
několik kroků od toho prvního hrobu, na vyvýšeném břehu řeky Torysa. V hloubce
vyše 3m se nacházela kostra mladé ženy a kolem ní 23 různých předmětů. Bohatství
však nedosahovalo úrovně prvního hrobu, i když i tu byly zlaté předměty – spona,
dva prsteny, náramek, náhrdelník a zlatá mince Herenii Etruscilly, manželky císaře
Traiana Decia. Je na ní stopa po otvoru, jistý čas se tedea nosila na krku, potom bol
otvor opět zatavený. Ojedinělým nálezem jsou pozlacené reliéfně zdobené stříbrné
plíšky, které sloužili pravděpodobně jako ozdoba obuvi. V hrobě se našli aj tři
skleněné šálky s broušenou výzdobou jak v hrobě č. 1 ze Stráží – na základě nich se
dal hrob datovat do konce 3. století. Nález je uložen v národním muzeu v Budapešti.
- CEJKOV – i tento hrob se našel v 19. Století – v roce 1855 při kopání jámy na
brambory. Nález se dostal do Kabinetu starožitností ve Vídni. Nemáme jistotu o
úplnosti inventáře, evidujeme asi 50 předmětů z tohoto hrobu. Nacházeli se v něm
zlaté šperky, některé podobné těm z hrobu 2 v Ostrovanech – nákrčník, náramek a
navyše aj náhrdelník a další zlaté závěsky. K výjimečným nálezům v rámci celého
barbarika patří zlomky skleněného poháru – vas diatretum. Diatretové sklo se
vyrábělo soustružením za studena, přičemž se kolem nádoby vytvořila jakási síťová
výzdoba, spojená s tělem jenom tenkýma tyčinkama. Tato mistrovská sklářská
technika se rozšířila začátkem 4. století, a to je období, kdy předpokládáme uložení
cejkovského hrobu. V literatuře se nezachovaly žádné údaje o kostře, ale na základě
šperků se předpokládá, že šlo opět o ženu.
Zdá se tedy, že východoslovenské kostrové hroby patřily ženám – přesněji
příslušnicím germánského kmene Vandalů. Jsou dokladem toho, že nejenom
vládcové, ale i jejich rodiny měli právo na bohatou hrobovou výbavu.
- POPRAD – MATEJOVCE – nejnověji objevený knížecí hrob na Slovensku, objevili ho
v roce 2005. Jedná se dvoukomorovou knížecí (královskou) hrobku. Datuje se na
přelom 4. a 5. století. Tato hrobka byla vykradena, přesto obsahuje zajímavé nálezy.
Hrobka je zajímavá unikátními doklady zachovaných dřevěných konstrukcí – včetně
nábytku, deskové společenské hry, textilu, kůže a dalších organik. Nálezy z hrobky
mají dohromady 12 tun. V dalším roce si můžou návštěvníci podtatranského muzea
prohlídnout prvních 200 kg nálezů.
-
převzato z: http://www.sav.sk/index.php?doc=services-
news&source_no=20&news_no=5016
https://www.youtube.com/watch?v=M3DgbaYzWy0
Doporučená literatura:
Cejnková, D. – Komoróczy, B. 2003: Římané a Germáni: nepřátelé, rivalové,
sousedé. Brno.
Droberjar, E. 1999: Od plaňanských pohárů k vinařické skupině, Sborník Národního
muzea LIII, ř. A-historie 1-2, 1-58.
Droberjar, E. 2002: Encyklopedie římské a germánské archeologie v Čechách a na
Moravě. Praha.
Droberjar, E. 2008: Mladší doba římská. In: Salač, V. (ed.) et al: Archeologie pravěkých
Čech/8. Doba římská a doba stěhování národů. Praha, 127-154.
Kolník, T. 1984: Rímske a germánske umenie na Slovensku. Bratislava.
Salač, V. 2008: Starší doba římská. In: Salač, V. (ed.) et al: Archeologie pravěkých
Čech/8. Doba římská a doba stěhování národů. Praha, 17-126.
Tejral, J. 1982: Morava na sklonku antiky. Praha.
Tejral, J. 1993a: Na hranicích impéria (doba římská). In: Podborský, V. (ed.):
Pravěké dějiny Moravy. Brno, 424-470.
Tejral, J. 1993b: Za dob velkého neklidu (doba stěhování národů). In: Podborský, V. (ed.):
Pravěké dějiny Moravy. Brno, 471-503.
Celé číslo časopisu - Pamiatky a múzeá 3/2000