RAYMOND ARON
DEMOKRACIE A TOTALITARISMUS
KAPITOLA A
VÍCE STRAN A STRAMA MONOPOLNÍ
KAPITOLA 4
VfCE STRAN A STRANA UONOTQUfl
VÍCE STRAN A STRANA MONOPOLNÍ
Hledáme teorii politických zřízení nasi doby. Teorii rozumím víc nez
řistickjch Tnaků na jejichž základě je možno pochopit vnitrní logiku kaz-
déhpřirtomťo hledání jsme vyšli z funkcí v nejvíce formalizovaném slova
administrativa zajišťuje uplatňování zákonů a v tomto smyslu je justice a policie reprezentantem administrativy v její negativní funkci: má zabránit občanům aby vstoupili do vzájemného otevřeného konfliktu, a zajistit zachovávám'zákonů týkajících se soukromého i veřejného života.
Politická moc v užším slova smyslu je určena schopností přijímat různá rozhodnutí, z nichž jedna se týkají vztahů s cizími pospolitostmi, druhá záležitostí nevyplývajících ze zákonů (kupříkladu volby osob, které budou zaujímat určité pozice) a také stanovování nebo změny zákonů samých. Výkonná nebo politická funkce v širokém a formalizovaném slova smyslu pokrývá zároveň to, co teoretici práva nazývají exekutivou i legislativou.
Tyto dva druhy funkcí jsou v našich společnostech vykonávány dvěma typy lidí, jsou ztělesněny ve dvou typech organizací, na jedné straně úředníky a byrokracií, na druhé politiky a volebním systémem, parlamentním nebo stranickým. V moderních společnostech plní základní funkci právě politici: Mají zajišťovat, aby ti, jimž se vládne, poslouchali rozhodnutí, jež přijímají vládnoucí, a uvádět ve spojení politický subsystém s nejvyššími hodnotami pospolitosti, hodnotami, jimž chce režim sloužit.
# Která z těchto dvou funkcí, z těchto dvou typů lidí, z těchto dvou druhu organizací nám pomůže odkrýt hlavní proměnnou, nejdůležitější charakteristicky znak zřízení? O odpovědi není pochyb; to, co tvoří specifiku každého zřízení, nenajdeme v administrativním řádu. Administrativní ix nuJne vykazuje ve všech režimech největší podobnosti. Náleží-li
fS° iľlsíe?typu'bude množství administrativních funkcí stejné, tľŽJj Ť? -ezím- Politický systém v "žším slova smyslu určuje fS^ll^yy1 a vladnoucí™. stanoví způsob spolupráce lidí při ZZ?^^!?^' °,rientuie činnost státu- organizuje střídání
40
Pokud jde o rozlišovací kritérium, zvolím na základě rozhodnutí které zdůvodni další analýzy, rozdíl mezi více stranami a stranou jedinou
Jakmile má více stran legální právo na existenci, vzniká mezi nimi nevyhnutelné souperem o výkon moci. Strana má fakticky ex definitione ia-ko cil nikoli nezbytné vykonávat moc, nýbrž podílet se na výkonu moci Protože existuje více spolu soutěžících stran, je třeba, aby byla stanovena pravidla, podle menz toto soutěžení probíhá. Zřízení s více soutěžícími stranami je tudiz ústavní; různí kandidáti na legitimní výkon autority znají prostředky, jichž maji právo použít, právě tak jako prostředky které jsou zakázány.
Z plurality stran je možno dále odvodit legalitu opozice. Má-lí více stran právo existovat a nejsou-li všechny současně u vlády, jsou některé z nich nevyhnutelně v opozici. Stanovíme-li jako východiskový bod legální pluralitu stran, stanovili jsme implicitně legalitu opozice. Aby se někdo mohl legálně stavět proti vládnoucím, to je v dějinách poměrně řídký jev, který charakterizuje jistý typ zřízení, zřízení západních zemí. Konečně se z legality opozice odvozuje ještě obecnější jev, legální nebo umírněná forma výkonu autority. Obě adjektiva legálnía umírněný nejsou ekvivalentní. Je znám výkon moci odpovídající zákonům, který není umírněný, stano-ví-li zákony už od počátku takové diskriminační rozdíly mezi občany, že prosté použití zákonů obsahuje prvek násilí (kupříkladu v Jižní Africe). Na druhé straně mohou být nelegální vlády umírněné; jsou známi despoti, lidé, kteří vládli, aniž by byli podřízeni nějakému ústavnímu zákonu, a kteří přesto nezneužívali své moci k tomu, aby odsuzovali a popravovali své protivníky. Nicméně platí, že tou měrou, jak se mezi stranami rozvíjí tato legální konkurence o výkon moci, má takový výkon moci sám všechny předpoklady, aby byl omezen existujícími zákony a v důsledku toho směřoval k umírněnosti.
Tak docházíme k následující definici režimů charakteristických pro západní země: jsou to režimy, v nichž existuje ústavní organizace pokojného soutěžení o výkon moci. Organizace je ústavní; ať už psanou, nebo nepsanou formou, pravidla stanoví způsoby soutěžení o moc mezi jednotlivci i skupinami. V monarchickém režimu probíhá kolem krále soupeření o přízeň, ale toto soupeření není organizováno podle ústavy. Na cestě k poctám a místům není nikdo ničím omezován. Soutěžení mezi lidmi kolem krále není ani ústavní, ani organizované. Jsou známy také formy organizovaného soutěžení, ale nikoli ve vlastním slova smyslu ústavního. V rámci britských stran je soupeření o postup na nejvyssi místa organizované, nominace probíhají podle ustanovení, i když ta nejsou legalizována státem. V rámci francouzské radikální strany nem sou: těžení vůbec řízeno nějakými předpisy a je sotva organizováno; kazdy hledá vlastní prostředky, jak uspět.
Soutěžení je pokojné. Použití kulometu nebo státního prevratu, časté v řadě zemí, odporuje podstatě západních režimů. V demokracii se lide
41
Krtl'ITOlAJ
kapitola 1
VlCE STRAN A STRAFIA MONOPOL Ml
přou ve snaze c
dosáhnout jistých statků, které nelze poskytnout všem, ale
neprou meze,
6 SnaLlS!rzDŮso^mTieštnže'někdo překračuje 'steno' v^né 1.3£Äffií5& Povidla, opouští režim, který je běžně
"tSSSldse liší svou povahou od toho, co se nazývámm S Knn mnri ie svou podstatou dočasný. Ten, kdo vykonává S nev ří uľče K ľby ji vykonával trvale. O uchopení moci Se tehoí když ten, kdo se jí zmocnil, není ochoten vrátit ji svému ne-kořšném i soupeř Podle zásad demokratického souperem není ten, ZelnZ proh Přesvědčen, že prohrál navždy. Jestliže ten, kdo vítězil brání poraženým pokusit se znovu o stesti, opouští to, co Západ nazývá demokracií, protože postavil opozici mimo zákon.
Normálním výrazem pokojného soutěženi o výkon moci isou volby. Nechci říci že jedině volby umožňují realizovat myšlenku pokojného soutěžení o'výkon moci; v každém případě se v řeckých městech používalo jiného způsobu designace, který byl podle Aristotela ještě demokratičtější- losování. Losování by skutečně bylo možno považovat za krajní formu designace držitelů moci, předpokládá-li se, že všichni občané jsou zaměnitelní, rovní. Ale losování je s výjimkou zvláštních případů, kupříkladu losování porotců, v moderních společnostech nepředstavitelné. Domnívám se, že je neslučitelné s povahou moderních demokracií, které se definují zastupitelským systémem. Teoreticky by mohli být zástupci vybíráni náhodně, ale občané moderních společností jsou navzájem příliš rozliční, aby bylo možno akceptovat jinou metodu než volby.
Odvolávání se na legální výkon moci přivádí k uplatnění zásadní ideu: podstata režimu se neomezuje na způsob designace držitelů legitimní autority, o nic méně rozhodujícím není způsob výkonu moci.
Jaká je největší nesnáz takto definovaného zřízení? Příkazy jsou dávány všem ve jménu některých. V nejlepším případě zastupují vládnoucí přímo nějakou většinu, často dokonce menšinu voličů, a přece se musí všichni občané podrobit vůli zástupců některých občanů. Logicky vzato je smíření tohoto rozporu snadné a Rousseau podal jeho ideální vyjádřeni: Jestliže poslouchám příkazy většiny, i když s nimi nesouhlasím, poslouchám sam sebe, protože jsem chtěl zřízení, v němž by vůle většiny byla zákonem V ideální rovině tu není žádná potíž; to, na čem občan lpí, je systém legální designace legitimních vládců. To, že tito legitimní vládci jsou dnes zástupci politických protivníků, je pouze nevyhnutelná a drúci HLV -da' kí,erá un?mění Postatu. Občan ctí podstatu režimu, který JS Kzt-P°s oucha pŕíkazv'které bávají zástupci jeho protivníků. ľÄÄá^I"^' nutností takového režimu je, aby dodržoval Ä flZ ľdm shody' pokud ide 0 režim a kolektivní zájmy, a ne-míÄÄi T Stranami> t0 znamená>že P°vinností je trvalý spor ÄSíľ' * anami 0 t0'co 'e třeba dělat f možno vľ^Sľľ TZJ ™oM snodou 3 trvalým sporem? Je možno vidět dvě metody. První, institucionální, spočívá v tom, že
některé funkce osoby nebo rozhodnutí zůstanou vyňaty ze sférv annril stran V jistých režimech západního typu (ale ne v prezidentských S mech) |e vuci zahraničí prezident republiky nebo panovník nad boiem stran Jinak řečeno, je tu pokus ztělesnit v nějakém člověku jednomS souhlas občanu s režimem a s vlastí. Panovník nebo prezident reoublíkv je vyjádřením cele pospolitosti,
Druhá metoda, daleko obtížnější a účinnější, spočívá ve stanovení mezí pro činnost vladcu, tak aby žádná skupina nebyla sváděna více k boji nez k podřizování se. Abstraktně řečeno, zřízení které Západ nazývá demokratickým, není vůbec myslitelné, jestliže nestanoví oblast v jejímž rámci jsou vládnoucí oprávněni rozhodovat.
Opozice akceptuje rozhodnutí legálně přijatá vládou u moci to jest většinou, ale v okamžiku, kdy tato rozhodnutí ohrožují její nejzákladnéjší zájmy, její existenční podmínky, jak by se nepokusila postavit se na odpor? Jsou okolnosti, za nichž menšina dává přednost boji spíše než podřízení se.
V tomto momentě se opouští západní demokratický režim. Všechny demokracie jsou ohroženy, že se překročí to, co by bylo možno nazvat „prahem násilí". Vezměme si případ jižních států ve Spojených státech; ještě dnes hrozí rozhodnutí kongresu nebo federální vlády týkající se rasové integrace, že vyvolají překročení prahu násilí; někdy je možno se obávat, že se bílá menšina na Jihu pokusí všemi prostředky hájit životní styl, zájmy, chcete-li privilegia, i kdyby to bylo proti ústavě.
Fungování nějakého západního režimu závisí tedy podstatně na tom, co zamýšlejí dělat strany, které jsou ve sporu, Základní problém západní demokracie, kombinace národní shody a sporu, dá se víceméně snadno řešit podle povahy stran, podle cílů, které si tyto strany kladou, a podle doktrín, na něž se odvolávají.
Přejděme nyní k jinému typu režimu, k režimu jediné strany.
Vyhnu se tomu, abych dal tomuto druhému typu zřízení jméno. Není jisté, že všechny režimy jediné strany postihuje týž přívlastek, existují mezi nimi obrovské rozdíly. V každém případě bych nechtěl zatížit morálními a politickými ressentimenty analýzu, kterou si záměrně přeji udržet objektivní.
Tento druhý typ zřízení je charakterizován monopolem legitimní politické aktivity, který je vyhrazen jediné straně.
Legitimní politickou činností rozumím účast na soutěženi o výkon moci a také účast na stanovení plánu činnosti, plánu organizace celé pospolitosti. Strana, která si vyhrazuje monopol na politickou činnost, stoji bezprostředně tváří v tvář problému, evidentnímu a obtížnému: jak zdůvodnit tento monopol? Proč má jedna skupina lidi, a pouze jedna skupina, právo účastnit se politického života? „.....,
Ospravedlňování monopolu se mění podle jednotlivých režimu jedme strany. Vezmu příklad režimu sovětského, nejčistšího, ne|dokonaie|siho z režimů jediné strany.
42
43
K AH 101M
vice stran a strana monopolní
Komunistická strana SSSR nabízí dva systémy zdůvodnění jeden po-KoininisiicKab icinjoo historického cíle.
■"Tm1Z S vy M t mni'ch držitelů autority pomocí voleb ie nesnrávnv e s£Ä protože je manipulován společenskými sila-m l AbyZa z fěnaa.tentická volba, opravdová reprezentace vůle lidu bo Vůle proletariátu, je třeba, říká se nám, Jediné strany Podle tohoto systému zdůvodnění by bylo zrušení voleb podmínkou autentičnosti re-
P'e Dmhfsvstém zdůvodnění, vždy kombinovaný s prvním, se váže na historický cíl. Podle komunistů je monopol politické činnosti strany nepostradatelný pro vytvoření zcela nové společnosti, která jediná je ve shodě s nejvyššími hodnotami. Nelze vytvořit homogenní společnost, zrušit společenské třídy, jestliže sami sobě uložíme respektovaní práv opozice Když chceme uskutečnit zásadní proměny, je nutno zlomit odpor skupin, zasáhnout do jejich představ, jejich zájmů nebo jejich privilegií. Proto je-li cílem strany vytvořit společnost zcela nesrovnatelnou se společnostmi existujícími, je normální, že si tato strana činí nárok na monopol politické činnosti, že odmítá, aby jakkoli omezovala svou schopnost rozhodovat i jednat, že chce udržet svou revoluční moc nedotčenu.
Když má nějaká strana monopol politické činnosti, je na ni stát neoddělitelně vázán. Ve zřízení s více stranami - na Západě - klade si stát jako zásluhu, že není určován idejemi žádné ze soupeřících stran; stát je neutrální už tím, že připouští pluralitu stran. Stát snad není neutrální v tom smyslu, že vyžaduje od všech stran úctu k sobě samému, to znamená k ústavě, ve skutečnosti to - přinejmenším ve Francii - nečiní. Francouzský stát uznává legalitu stran, které nedělají žádné tajemství z toho, že zamýšlejí porušit republikánskou legalitu, naskytne-li se k tomu příležitost. Stát s více stranami, nevázaný na kteroukoli jednu stranu, je ideologicky laický. V režimu jedné strany je stát stranický, neoddělitelný od strany, která má monopol na legitimní politickou činnost. Jestliže místo státu stran existuje stát stranický, musí stát omezit politickou diskusi. Protože stát prohlašuje ideologii monopolní strany za absolutně platnou, nemůže oficiálně dopustit, aby tato ideologie byla uváděna v pochybnost. Fakticky kolísá stupeň omezení svobody politické diskuse podle jednotlivých režimů jediné strany. Ale v podstatě režimu jediné strany, v němž je stat určován ideologií monopolní strany, je nepřipouštět všechny| ideje, vyjtmat řadu stranických idejí z otevřené diskuse. nsn»n!^mu—°!° druhu nevvžaduje, aby režim byl legální a umír-Kniří^n^H1?^5^!! režim 'ediné stranV. v němž by výkon moci Xfm ľnnPiaľ.d urľ a?akonům- Přinejmenším vzhledem k těm, kdo Si KS?1? íí™' ľhrazuje si stranický stát téměř neomezené
BchÄ mon°P°lu rozsan revo"
WmSÍÍZ^líŕ uskl!tečněny. iak Požadovat aby výkon moci stra ľ SLř]ťlT*Ql P° ttetó činnosti si pro sebe" výhrad i la
iná strana je
kapitola 4
VICE STRAN A
ve své podstatě stranou akce nebo lépe řečeno stranou revoluční Režimv jediné strany jsou zaměřeny k budoucnosti a svůj nejvyšší ľľsór, ďZ hledají nikoli v tom co bylo, nebo v tom, co je, nýbrž v tom co bud? Revoluční režimy obsahuji prvek násilí. Není možné po nich chtít toco tvoři podstatu režimu pluralitních: úctu k zákonnosti um&Si oh£ dy na zájmy a přesvědčení všech skupin ^wem, onie
Jsou v režimu jediné strany vybíráni držitelé moci podle pravidel nebo libovolné? Jediná strana se zmocnila státu ve většině případů nikoli ve shodě s pravidly, nybrz silou; i když zdánlivé postupovala podle ústavních pravidel, jak je tomu skoro v případě hitlerovské strany v roce 1933 ihned znásilnila jejich duch tím, že odstranila pravidelné opakování sku: tečných voleb. Nebylo by možno znovu zavést v rámci jediné strany obdobu pokojného soutěžení, které jsme viděli mezi stranami v západních režimech? Nemohla by existovat organizovaná a pokojná soutěž o výkon moci mezi jednotlivci a frakcemi v jediné straně, tedy soutěž o výkon moci ve stranickém státě?
Tato představa není teoreticky ani absurdní, ani nepochopitelná. Vůdcové strany jsou voleni; v polské komunistické straně byl současný generální tajemník Gomutka jmenován usnesením politického byra ve shodě se stanovami strany. Je tedy možno si představit politický režim, který staví mimo zákon všechny strany kromě jediné a který nestaví mimo zákon opozici uvnitř monopolní strany, režim, který by obsahoval legalitu v soutěžení o výkon moci uvnitř jediné strany. Tato kombinace je však fakticky řídká a obtížně uskutečnitelná ze zásadních důvodů.
Vezměme v úvahu komunistické strany. Ty byly a zůstávají stranami akce, stranami revolučními, a jejich struktura je přizpůsobena potřebám silné autority. Ruská strana se vytvořila v ilegalitě podle učení, které Lenin předložil v roce 1903 ve známé práci Co dělat?, podle doktríny nazývané demokratický centralismus, která v praxi dává generálnímu štábu téměř neomezenou moc nad masou členů strany.
Kdo jsou v monopolní straně voliči držitelů moci? Všichni členové? Až dosud žádná monopolní strana nepodstoupila riziko zorganizovat volby, v nichž by všichni členové byli voliči po způsobu voleb západních demokracií. V rámci všech stran, dokonce i když existuje hlasovania hlasování regulérní, např. ve francouzské socialistické straně, uplatňují tajemníci federací a stálí funkcionáři rozhodující vliv. Cím víc tajemnici regionálních organizací ovlivňují hlasování, tím obtížnějším se stava pokojné soutěžení v rámci monopolní strany, protože místní a regionální vedoucí pracovníci jsou jmenováni shora; stranické funkcionáře vybírá vedení strany, generální sekretariát strany. Aby se mohlo volne rozvíjet organizované a legální soutěžení, musí mít voliči ve vztahu k voleným jistou nezávislost. Avšak v režimech jediné strany stanoví ti, kteri by meli být zvoleni, to znamená vedoucí pracovníci, své voliče, tj._tajemníky stranických buněk a organizací, sekcí nebo federací a konečne funkcionáře na různých stupních hierarchie. Tento druh bludného kruhu v monopol-
44
45
KAPITOLA -t
VÍCE STRAN A STRANA MONOPOLNÍ
.i.,A„i0 iktnii Ipaalizaci boje o moc ve straně, ale obsa-
"íchs,ííác S^ffhfde e áln soutěžení nahrazeno násilím. V rus-huje     nebMpefi že bude   a ^ ^ y
ř ^rX^ZmboS^^ Plně Pánem aparátu, ačkoli teo-Ä strany volební procedury. Tyto proce-
Ä kvkô m I právě tak jako volby do zastupitelských orgá-SľnÍSu v Srnu moWnf strany ničím jiným nez,akýmsi druhem
StuľníaklW Pr0'evem nadsem a nema"zadny znak vo"
leb faťvéísoľfedy, zdá se mi, v podstatě hlavní charakteristické znaky oboľkrajních typů zřízení, která je možno najit v nasi dobe.
Rád bych na tyto dva typy režimů použil Montesquieuův pojem, pojem principu Jaký je princip pluralistického zřízení? Jaký je princip režimu monopolní strany? Montesquieu nazývá principem názor uplatněný v ústavní organizaci, který odpovídá potřebám moci v daném režimu.
V pluralistickém zřízení je principem kombinace dvou názorů, které bych nazval úcta k zákonnosti nebo pravidlům a smysl pro kompromis. Podle Montesquieua je principem demokracie ctnost definovaná především jako úcta k zákonům a jako snaha o rovnost. Obměňuji Montes-quieuovu koncepci závislosti na nových jevech stranické reprezentace a konkurence. Prvním principem demokracie je totiž skutečně úcta k pravidlům nebo zákonům, protože - jak jsme viděli - podstatou západní demokracie je legalita v soutěžení o výkon moci a ve výkonu moci. Zdravá demokracie je taková, v níž mají občané úctu ne pouze k ústavě, která stanoví způsoby politického boje, ale ke všem zákonům, které určují rámec, v němž se rozvíjí činnost lidí. Nestačí, aby existovala úcta k pravidlům nebo zákonům, je třeba ještě něčeho jiného, co nemůže být napsáno a co není striktně vázáno na zákonnost, smysl pro kompromis. Pojem kompromisu je nesnadný, mnohoznačný; v různých jazycích je označován za něco chvályhodného, nebo pejorativního. Už dávno se v Německu k označení politického kompromisu používalo hanlivého výrazu Kuhhandel, což se dá přibližně přeložit jako čachry, handlování s dobytkem; naproti tomu anglický termín compromise má spíš pozitivní zabarvení, v kazdem prípade přijmout kompromis znamená uznat částečnou legitimitu argumentu druhé strany, najít řešení, které je přijatelné pro všechny.
mesiaci nci, ze principem demokracie je zároveň úcta k zákonům T3»?irIa5°^ro,?.is;.existu'e dobré a šPatné P°užití kompromisu. Ä2S?h? 2 p(ič,Vá v tom-že v iistýcn oblastecn bolavá ÄičnrKS,161^-,Velmi čast0 neotvíra kompromis ve vedení
íe třeba volit mezi dvěma politikami, pä£ÄUILfd«.a nevýhody'ri2ika a šance- Kompromisní obo možSn L /0ezp-CI' Z[Hnožu'e )e' čast0 spojuje nevýhody Sľvffi dostatečně starý aby už nevy-
rval vasne. Když se Mussoliniho Itálie pustila do dobývání Habeše, na-
kapitola 4
MÁ STRAN A STRANA MOMOPOI.Nl
bízely se Francii hypoteticky dvě politiky: jedna byla ponechat Itálií volnou ruku a druhá zabránit ji v útoku, třeba s použitím voíenskvch ml
ÍSSÍ!2 ľÄÍ SoP;rvédcčeni'^ že e°"ér sil mezi samou Itálií na jedné strane a Velkou Britanii, Francii a jejich spojenci na straní druhé vylučuje vojensky konflikt. Byla zvolena politika vyhlášení sankcí alé sankcí málo účinných k tomu, aby odstranily veškeré nebezpečí vojenské akce Itahe. Předvídatelným důsledkem bylo, že Itálie byla sankcemi do té míry podrážděna, ze sklouzla na stranu Osy; zároveň se jí nebránilo v akci dost účinne, aby se cítila nucena ji zastavit.
Dobrý kompromis je často snadný v oblasti ekonomické- používá se ho ve velkém rozsahu. I v oblasti ekonomické však existují okolnosti za nichž není kompromis uskutečnitelný; 50 % tržního mechanismu nezaručuje účinnou ekonomiku. To je pravděpodobné klíčový problém našich západních režimů; jak najít kompromis nezbytný k tomu. aby nebyla znepřátelena nějaká část pospolitosti, aniž by to ohrozilo nezbytné potřeby efektivní činnosti? Samo sebou se rozumí, že neexistuje jednou provždy platná odpověď na otázku tohoto druhu; řekněme, že pluralistický režim funguje dobře tehdy, podaří-li se mu „dobré uplatnění kompromisu".
Jaký je princip monopolní strany?
Principem, který udržuje takový režim při životě a prospívá mu, není zjevně úcta k zákonnosti nebo duch kompromisu. Režim monopolní strany by byl pravděpodobně smrtelně ohrožen, kdyby byl zasažen a narušen demokratickým duchem kompromisu. Princip monopolní strany spočívá v opačné krajnosti.
Když jsem hledal, jaká by mohla být odpověď Montesquieuova žáka na otázku po principu režimu monopolní strany, našel jsem, aniž bych si tím byl zcela jist, dva city. Prvním je víra, druhým strach.
Říci, že jedním z principů režimu jedné strany je víra, znamená v zásadě opakovat jinými výrazy, že monopolní strana je strana akce, strana revoluční. Neboť z čeho by mohla žít revoluční strana, ne-li z víry svých příslušníků? Jak jsme viděli, zdůvodňuje svůj monopol velikostí ambicí, jichž je nositelkou, vznešenou povahou cíle, k němuž směřuje. Aby její příslušníci i prostí občané šli za revoluční stranou, musí věřit jejímu učení, poselství, které strana přináší. Avšak ex definitione, pokud je strana monopolní a pokud není společnost homogenní, jsou tu protivníci skuteční i možní, zrádci, kontrarevolucionáři, cizí agenti (na jejich jméně málo záleží), všichni ti, kdo nesouhlasí s poselstvím, které strana přináší. Stabilita takového režimu musí odolat nedůvěře nebo nepřátelství těch, kdo nepatří do monopolní strany. Jaký je duševní stav disidentu, který je pro bezpečnost státu nejvýhodnější? Strach. Ti, kdo nevěří v oficiální státní učení, musí být přesvědčeni o své bezmocnosti. Před více než půl stoletím použil Maurice Barrěs jedné věty, značně odporné, která znela asi takto: společenský řád je založen na tom, že si lid uvědomuje svou bezmocnost. Pozměníme-li Barrěsovu větu, můžeme říci, že pevnost re-
46
47
kapitola 1
více stran a strana monopolní
/inui monopolní strany vyžaduje zároveň s vírou a nadšením věřících, aby si nevěřící uvědomovali, že jsou a musí být bezmocní.
Pocit bezmocnosti nevěřících může být doprovázen rezignací, lhostejností strachem, ale strach je nutný, nevyhnutelný. Revoluční strana, ať už to'bylo v roce 1789-1917 neo° 1933 (Protože všechny revoluční strany mají jisté společné rysy), nemůže nevyvolávat nadšení menšiny, aniž by vzbuzovala strach u těch, kdo nesdílejí toto nadšení. Revoluční strana podněcuje násilné pocity. Nesdílíte-lí nadšení, které ji oživuje a které šíří, musíte být ochromeni strachem.
Pokusil jsem se v této analýze vyvodit některé charakteristické rysy protichůdných režimů, vycházeje z proměnných, které považuji za rozhodující. Tato dedukce založená na povaze zřízení byla možná, protože politické systémy nejsou prostým souborem institucí, obsahují vnitřní logiku. Je to metoda přípustná za předpokladu, že se nezájde příliš daleko. Když provádím tuto analýzu, nepopisuji systémy v jejich rozmanitosti, v jejich konkrétních rysech, pokouším se postihnout abstraktní typ. Naštěstí nebo naneštěstí nerealizují systémy plně svou podstatu. Navíc vy-cházíme-li z hlavní proměnné, nacházíme velkou rozmanitost institucí. V režimu monopolní strany se všechno neodvozuje z monopolu politické činností, kterému se těší jediná strana; existují různé druhy režimu jediné strany, právě tak jako různé druhy režimu více stran. Volbu hlavní proměnné ospravedlňuje to, že dovoluje odhalit mnoho důležitých a především podstatných znaků.
Vycházejíce z pojmů jedinosti nebo mnohosti stran, dospěli jsme k formulaci legitimity vlastní každému režimu, ke stylu splynutí se státem a vládou, k svobodám možným v rámci každého typu a konečně k principu mim w smyslu, jak tohoto termínu používal Montesquieu.
Politická zřízení vykazují koherenci, jejíž pochopení umožňuje to, abychom jim porozuměli.
kapitola 5
hmvmí proměnna
HLAVNÍ PROMĚNNÁ
V předcházející kapitole jsem vypracoval dva ideální typy politických zřízeni, vycházeje na |edne straně z pojmu strany monopolní a na straně druhé z pokojného a organizovaného soutěžení více stran Popsal jsem režim, v němž presna pravidla stanoví podmínky výběru vládnoucích právě tak jako výkonu moci. Uvedl jsem, jak strana, která si činí nárok na monopol politické činnosti, může mít jako cíl revoluční přeměnu společnosti a ve jménu tohoto poslání může uplatňovat legitimně, alespoň podle svého učení, absolutní autoritu. Upřesnil jsem dále. že jde o dva ideální typy, nikoli o klasifikaci politických režimů. Vycházeje z těchto dvou ideálních typů bych rád načrtl možnou klasifikaci různých politických zřízení v současných společnostech a pak zdůvodnil, proč jsem vybral jako kritérium pluralitu stran nebo stranu jedinou.
V každém z těchto dvou ideálních typů jsem kombinoval několik proměnných. V ideálním typu zřízení s více stranami jsem bral v úvahu současně pluralitu stran, ústavní pravidla volby vládnoucích a ústavní povahu výkonu moci. Tyto znaky nejsou nezbytně spojeny. Je možno rozlišovat režimy při případném oddělení těchto znaků. Stejně je možno postupovat vzhledem k ideálnímu typu zřízení ovládaného stranou monopolní.
Konečně se budeme ptát, zda kromě zřízení s více stranami a zřízení se stranou monopolní neexistuje třetí typ režimu, bez stran. Tato hypotéza, af už je správná, nebo ne, není zajisté absurdní. Před několika dny jsem položil jednomu sovětskému sociologovi otázku: bude v komunistickém režimu budoucnosti existovat jedna strana, nebo stran několik? Odpověděl mi: ani to, ani ono, žádná strana. Z hlediska ideální představy je v perspektivě budoucnosti možný třetí druh zřízení.
Dnes budu postupovat v opačném pořádku, vyjdu od režimu s monopolní stranou.
Ideální typ by obsahoval jednu stranu, mohu-li to nci, dokonalou ve smyslu totalitní vůle, vedenou jedinou ideologií (ideologu zde nazývam globální představu historického světa, minulosti, prítomnosti i budoucnosti, toho, co je, i toho, co být má). Tato strana chce dosáhnout úplné přemény společnosti, aby ji přetvořila ve shodě s tím c;o vyzaduje její ideologie. Monopolní strana má ambice krajne siroke. Představa^budouc. společnosti zahrnuje konečně splynutí společnosti a státu. Ideální spo-
48
49