Slovanská srovnávací jazykověda Předmět a úlohy slovanské srovnávací jazykovědy lSLOVANSKÁ SROVNÁVACÍ JAZYKOVĚDA je věda: lo slovanských jazycích lo větším nebo menším stupni shod, podobností a rozdílů mezi slovanskými jazyky lo bližších nebo vzdálenějších příbuzenských vztazích mezi slovanskými jazyky lJe to věda historická: lzabývá se dějinami slovanských jazyků od nejstarších dob lvzájemné vztahy mezi slovanskými jazyky a jejich dnešní stav není možné pochopit a vědecky vysvětlit bez zkoumání historického vývoje lpoužívá historicko-srovnávací metodu a určuje základní vlastnosti praslovanštiny Praslovanština lspolečný jazyk, kterým hovořili Slované před odchodem z původní pravlasti; je to společný jazyk Praslovanů lобщеславянский язык, славянский язык-основа (rus.), le slav commune (fr.), slavische Ursprache (něm.) Praslovanština lnáleží do rodiny indoevropských jazyků lje společným prajazykem dávných Slovanů, z něhož se později vyvinuly všechny ostatní slovanské jazyky. ltento jazyk se používal ještě v dobách slovanského stěhování z pravlasti, pro rostoucí vzdálenost mezi jednotlivými slovanskými kmeny však v něm začaly růst nářeční rozdíly. lpřesto se slovanská jazyková jednota udržovala ještě několik dalších století. Konec praslovanštiny lze klást na přelom 9. a 10. století, kdy proběhly poslední jazykové změny společné pro celé Slovanstvo. l Praslovanština lPraslovanština není přímo zaznamenána písemnými památkami, je zrekonstruována metodami historické (srovnávací) lingvistiky – studiem hláskových, morfologických a lexikálních změn jazyků z něj vzešlých a jazyků, jež na něj mohly mít vliv, lPísemně doloženo je poslední stádium (tzv. pozdní praslovanština) a to v staroslověnštině, která má mnoho rysů ve všech oblastech (fonetické, morfologické, lexikální, slovotvorné) jazyka shodných nebo velice blízkých rysům praslovanštiny (které jsou získány lingvistickou rekonstrukcí). lJedinou větší výjimkou je skladba staroslověnštiny, která byla utvořena do značné míry uměle nápodobou vyspělejších jazyků (především byzantské řečtiny). l Praslovanština lČasové vymezení praslovanštiny a vůbec periodizace dějin kteréhokoli jazyka jsou velmi obtížné, protože při poměrné pomalosti a postupnosti jednotlivých jazykových změn a jazykového vývoje vcelku nelze přesně stanovit jeho jasné a nesporné mezníky. lProto i terminus a quo praslovanštiny (tj. okamžik jejího počátku) je v odborné literatuře určován různě – od poloviny 2. tisíciletí př.n.l. až do poloviny 1. tisíciletí př.n.l. lS největší pravděpodobností lze však počítat s tím, že v 1. tisíciletí př.n.l. už praslovanština existovala (i když možná zpočátku ještě v kontaktu s jazykovým živlem baltským). Praslovanština lRovněž terminus ad quem (tj. okamžik jejího konce) lze vymezit jen s obtížemi. lSlovanské jazykové území se totiž začalo asi od 2.-3. století našeho letopočtu výrazněji vnitřně rozrůzňovat, ale na druhé straně i v době své velké územní expanze vytvářeli Slované ještě po několik století teritoriálně jazykové kontinuum, na němž se mnoho důležitých jazykových změn uskutečňovalo shodně nebo ve shodném zaměření; proto stále ještě můžeme můžeme mluvit o období doznívající slovanské jazykové jednoty, i když už teritoriálně diferencované. lTeprve vznikání slovanských států na sklonku 1. tisíciletí n.l. vytvořilo společenské předpoklady k formování jednotlivých jazyků slovanských národností. Klademe proto konec slovanské jazykové jednoty do 8.-10. století n.l. l Prameny pro studium praslovanštiny lV obecné charakteristice praslovanštiny je dále třeba se zmínit o p r a m e n e c h jejího studia. lJe totiž nutno mít na paměti, že jazyk, z něhož se vyvinuly jednotlivé slovanské jazyky, není písemně dochován; neexistují žádné památky psané praslovansky. lObraz toho, jaký byl slovanský prajazyk, získáváme lsrovnáváním jednotlivých slovanských jazyků mezi sebou navzájem, ljejich srovnáváním jako celku s jinými jazyky indoevropskými. l lPřestože taková rekonstrukce předhistorického jazykového stadia naráží na značné potíže a má mnoho nedostatků, podařilo se jazykovědě rekonstruovat gramatickou stavbu i slovní zásobu praslovanštiny a jejich vývoj do značných podrobností (byly sepsány celé rozsáhlé mluvnice praslovanštiny a etymologické slovanské slovníky). l lRekonstruované tvary nebo slova (praslovanské i indoevropské) se obvykle označují hvězdičkou, pokud se chce zdůraznit okolnost, že v uváděné podobě nejsou dochovány, že je uváděná podoba jen hypotetická apod. (např. psl. *golva = hlava). lHvězdičky se zpravidla neužívá, je-li uváděné slovo v předpokládané podobě vskutku historicky doloženo (např. v stsl. památkách), uvádí-li se celý soubor slov (např. při pojednání o slovní zásobě praslovanštiny) apod. l l Praslovanština SLOVANSKÁ SROVNÁVACÍ JAZYKOVĚDA lzjišťuje vlastnosti původního jazyka všech Slovanů, ze kterého se vyvinuli jednotlivé slovanské jazyky a to tím, že porovnává nejstarší stádia slovanských jazyků lnejcennějším pramenem při tomto porovnání je staroslověnština – nejstarší slovanský spisovný jazyk z 9. stol. Staroslověnština lStaroslověnština jako zdroj: lgramatická stavba a základní slovní fond přetrvávají staletí bez toho, aby se podstatně měnily. lSpolečný jazyk Slovanů i po odchodu z pravlasti v prvních stoletích našeho letopočtu si dlouho zachoval svou základní slovní zásobu, gramatickou stavbu i hláskovou soustavu. Staroslověnština zrcadlí poměrně věrně podstatné vlastnosti praslovanštiny l Prameny pro zjišťování základních vlastností praslovanštiny lporovnávání staroslověnštiny s těmi indoevropskými jazyky, které jsou jí nejbližší – především baltské jazyky l lporovnání s ostatními indoevropskými jazyky (latina, řečtina,…) GLOTTOGENEZE SLOVANŮ lJazykové procesy, které vedly od rozpadu indoevropského prajazyka postupně ke konstituování praslovanštiny a k nářečnímu štěpení praslovanštiny jako časovému východisku pro vznik slovanských jazyků. lKonec praslovanštiny se klade na sklonek 1. tis. n. l.; tehdy začal probíhat zánik jerů jako poslední společný obecně slovanský hláskový proces (na vsl. teritoriu dokončen však až na přelomu 12. a 13. stol.) a formovaly se různé slovanské státy, jejichž vznik prohloubil už probíhající jazykovou diferenciaci slovanského světa a přispěl ke konstituování jednotlivých slovanských jazyků. NÁŘEČNÍ ŠTĚPENÍ PRASLOVANŠTINY lProces vznikání jednotlivých slovanských jazyků z původní praslovanštiny. l lV souvislosti s rozcházením slovanských kmenů ze slovanské pravlasti se narušovaly plynulé jazykové kontakty mezi nimi, takže některé procesy neproběhly na celém teritoriu slovanských jazyků, jiné proběhly s různými výsledky. Slovanská pravlast lTeritorium, na němž sídlily indoevropské kmeny mluvící protoslovanštinou a praslovanštinou. lV úvaze o původních sídlech starých Slovanů je třeba mít na paměti, že neexistoval ještě stát, a tedy ani pevné státní nebo správně administrativní hranice. lRozsah slovanské pravlasti byl zprvu určován hlavně podmínkami přírodními (neprostupností hornatého nebo bažinatého terénu) a společenskými (vlastní lidnatostí a hustotou sídel sousedů). lLokalizaci slovanské pravlasti - usuzuje se převážně na základě fakt jazykových, v nichž se zrcadlí dlouhodobé kontakty Slovanů v rámci ie. rodiny s Balty, s Germány a s Íránci, posléze i s neie. etniky orientálními. lSlovanská pravlast se klade většinou na sever od Karpat a na jih od pripeťských bažin (tj. bažin v poříčí řeky Pripjati), do části dnešního Polska a na Bílou Rus, s jádrem v poříčí Bugu; podél horních a středních toků Dněstru a Dněpru se otevírala na východ do jihoruské stepi a v poříčí Odry a Visly na západ do polské a německé nížiny. lNěkteří vědci vidí vlastní jádro slovanské pravlasti více na západě (Odra, Visla), jiní více na východě (Dněstr, Dněpr). Pravlast Slovanů Výsledek obrázku pro pravlast slovanů Rozšíření Slovanů v 6.–7. století (červeně je vyznačena předpokládaná pravlast) https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/2/29/Roz%C5%A1%C3%AD%C5%99en%C3%AD_Slovan%C5%AF.png Pravlast Slovanů Staroslověnština ¢nejstarší slovanský spisovný jazyk ¢do písemnictví byla uvedena jako nástroj misionářské, učitelské a církevně organizátorské činnosti Konstantina Filozofa, jeho bratra Metoděje a jejich literární družiny na Velké Moravě v druhé polovině 9. století (velkomoravský kníže Rastislav se obrátil na byzantského císaře Michaela II. s prosbou o učitele víry znalého slovanského jazyka a o organizátory církevních záležitostí) ¢staroslověnština a literatura jí psaná byly vytvořeny pro potřeby křesťanského náboženství ¢ve svých začátcích se formovaly jako jazyk a písemnictví církevní ¢Když se začala používat jako liturgický jazyk, znamenalo to pro ni získání obrovského významu a rozšíření jejího užití do literární a spisovné sféry. l Staroslověnština l„Staroslověnština je jazyk, kterým jsou psány slovanské písemné památky.“ Tyto památky vznikly v 10. a 11. století, hlavně se jedná o opisy starších předloh (obsahují většinou překlady řeckých nebo latinských náboženských textů). lsehrála ve slovanském světě tak významnou úlohu jako latina ve světě západním. lužívání staroslověnštiny pomohlo Slovanům urychlit přijetí a rozšíření křesťanství, zpřístupnit byzantskou kulturu a dalo jim možnost tvořit vlastní písemnictví. Také jim umožnilo vytvořit a udržet vědomí slovanské pospolitosti. lměla ohromný význam pro vznik a vývoj spisovných jazyků a vlastní literatury různých slovanských národů. l ÚLOHY SLOVANSKÉ SROVNÁVACÍ JAZYKOVĚDY: lpodat poznatky: lo dějinách slavistiky lo vzniku a povaze společného jazyka Slovanů a jeho vztahu k dalším indoevropským jazykům lo vzniku jednotlivých slovanských jazyků lo základních vývojových tendencích v historickém vývoji jednotlivých slovanských jazyků lo nářeční diferenciaci slovanských jazyků l Doporučená literatura lBeranová, M.: Slované. 2. vydání. Libri, Praha 2000. lHonzák, F. – Pečeňka, M. – Stellner, F. – Vlčková, J.: Evropa v proměnách staletí. Nakladatelství Libri, Praha 1997. (stručná hesla o jednotlivých vznikajících státech, pro detailní dějiny doporučuji vyhledat přímo knihu o dějinách konkrétní země, např. Ruska, balkánských zemí atd.) lHrabová, L.: Stopy zapomenutého lidu. Veduta, České Budějovice 2006. (o Polabských Slovanech) lMěřínský, Z.: České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I. a II. Libri, Praha 2009 (2. vydání I. dílu), 2006 (1. vydání II. dílu) l l Doporučená literatura lVEČERKA, R. Počátky slovanského spisovného jazyka. Studie z dějin staroslověnského písemnictví a jazyka do konce 11. stol . Praha : Univerzita Karlova, 1999. lVONDRÁK, V. Církevněslovanská chrestomatie. Brno : A. Píša, 1925. lWEINGART, M. Rukověť jazyka staroslověnského. Praha : Didaktický kruh Klubu moderních filologů, 1948. lBAUEROVÁ, H. Texty ke studiu staroslověnštiny se slovníčkem. 2. vyd. Olomouc : UP,1992. Doporučená literatura lDAVIDOVÁ, D. – BOGOCZOVÁ, I. Cvičení a texty ke studiu základů slovanské filologie a staroslověnštiny. 1. a 2. vyd. Ostrava : OU, 1995, 2001. lKURZ, J. – ŘEHÁČEK, L. – VEČERKA, R. Čítanka staroslověnských textů se slovníčkem. 2. vyd. Praha : SPN, 1977. lPALLASOVÁ, E. Texty ke studiu jazyka staroslověnského. Brno: MU, 1995. lVEČERKA, R. Staroslověnské texty. 2. vyd. (dotisk). Brno: MU, 1996. 3. slovník lVONDRÁK, V. – BARTOŇ, J. Vokabulář klasické staroslověnštiny. Praha: Koniasch Latin Press, 2003. l Doporučená literatura lBERNŠTEJN, S. B. Očerk sravniteľnoj grammatiki slavjanskich jazykov, 1961. lBIRNBAUM, H. Praslavjanskij jazyk - dostiženija i problemy v jego rekonstrukcii, 1987. lČEJKA, M. Lexicostatistic Dating and Slavonic Languages. SPFFBU A 20, 1972, 39–52. lČEJKA, M. & A. LAMPRECHT. K otázce vzniku a diferenciace slovanských jazyků. SPFFBU 11, 1963, 1–20. lDOBROVSKÝ, J. Geschichte der Böhmischen Sprache und Literatur, 1792. lDOBROVSKÝ, J. Litterarische Nachrichten von einer auf Veranlassung der böhm. Gesellschaft der Wissenschaften im Jahre 1792 unternommenen Reise nach Schweden und Ruszland, 1796. lDOBROVSKÝ, J. Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache, 1809. lFODOR, I. The Validity of Glottochronology on the Basis of the Slavonic Languages. Studia Slavica Academiae Scientiarum Hungaricae 7, 1961, 295–346. lGIRDENIS, A. & V. MAŽIULIS. Baltų kalbų divergencinė chronologija. Baltistica 27, 1994, 4–12. lHINCHA, G. Die Glottochronologische Methode, angewendet auf slavischen Sprachen. In Knobloch, J. (ed.), 2. Fachtagung für indogermanische und allgemeine Sprachwissenschaft, 1962, 117–118. lHOLUB, J. & F. KOPEČNÝ. Etymologický slovník jazyka českého, 1952. lHORÁLEK, K. Úvod do studia slovanských jazyků, 1955. l Doporučená literatura lCHELIMSKIJ, J. A. Vengerskij jazyk kak istočnik dlja praslavjanskoj rekonstrukcii i rekonstrukcii slavjanskogo jazyka Pannonii. In Tolstoj, N. I. (ed.), Slavjanskoje jazykoznanije: X Meždunarodnyj sjezd slavistov, 1988, 347–368. lIVANOV, V. V. Genealogičeskaja klassifikacija jazykov. In Jarceva, V. N. (ed.), Lingvističeskij enciklopedičeskij slovar, 1990, 93–98. lJAGIĆ, V. Einige Streitfragen: 2. Verwandtschaftsverhältnisse innerhalb der slavischen Sprachen. Archiv für slavische Philologie 20, 1898, 13–48. lJAGIĆ, V. Istorija slavjanskoj filologii, 1910. lJAKUBINSKIJ, L. P. Istorija drevnerusskogo jazyka, 1953. lKARPLUK, M. Relikty prasłowiańskiego l epentetycznego w staropolskich nazwach miejscowych. Onomastica 9, 1964, 29–63. lKOPEČNÝ, F. K otázce klasifikace slovanských jazyků. Sl 19, 1949, 1–12. lKRIŽANIĆ, J. Gramatično iskazanje ob ruskom jeziku, 1666. lLAMPRECHT, A. Praslovanština, 1987. Doporučená literatura lLOMONOSOV, M. B. Rossijskaja gramatika, 1755. lMAŃCZAK, W. De la préhistoire des peuples indo-européens, 1992. lMAREŠ, F. V. Vznik slovanského fonologického systému a jeho vývoj do konce období slovanské jazykové jednoty. Sl 25, 1956, 443–495. lMAREŠ, F. V. Diachronische Phonologie des Ur- und Frühslavischen, 1969. lMAREŠ, F. V. Die Tetrachotomie und doppelte Dichotomie der slavischen Sprachen. WSJ 26, 1980, 33–45. lMARVAN, J. Jazykové milénium. Slovanská kontrakce a její český zdroj, 2000. lNIEDERLE, L. Rukověť slovanských starožitností, 1953. lNIKOLAJEV, S. L. Ranneje dialektnoje členenije i vnešnije svjazi vostočnoslavjanskich dialektov. VJa 1994, 23–49. lNOVOTNÁ, P. Historicko-genetická klasifikace slovanských jazyků s použitím metody lexikostatistické. Dipl. práce, FF MU, Brno 2004. lNOVOTNÁ, P. & V. BLAŽEK. Glottochronologie a její aplikace pro slovanské jazyky. SPFFBUA 53, 2005, 51–81. lSHEVELOV, G. Y. A Prehistory of Slavic. The Historical Phonology of Common Slavic, 1964. lSCHLEICHER, A. Die Sprachen Europas in systematischer Ǖbersicht, 1850. lSCHUSTER-ŠEWC, H. [Šuster-Ševc, Ch.]. Jazyk lužickich serbov i jego mesto v sem’je slavjanskich jazykov. VJa 1976, 70–86. l Doporučená literatura lSCHUSTER-ŠEWC, H. Die späturslawischen Innovationen und ihre Widerspiegelung in der Isoglossenstruktur des Sorbischen (Ein Beitrag zur Dialektologie des Späturslawischen). In Šołta, J. J. (ed.), Das Sorbische im slawischen Kontext. Ausgewählte Studien, 2000a, 23–44. lSCHUSTER-ŠEWC, H. Zu den ethnischen und linguistischen Grundlagen der westslawischen Stammesgruppe der Sorben / Serben. In Šołta, J. J. (ed.), Das Sorbische im slawischen Kontext. Ausgewählte Studien, 2000b, 45–54. lSCHUSTER-ŠEWC, H. Zur Problematik der Entstehung des Niedersorbischen. In Šołta, J. J. (ed.), Das Sorbische im slawischen Kontext. Ausgewählte Studien, 2000c, 55–65. lSCHWARZ, E. Sprache und Siedlung in Nordostbayern, 1960. lSTAROSTIN, S. Sravniteľno-istoričeskoje jazykoznanije i leksikostatistika. In Lingvističeskaja rekonstrukcija i drevnejšaja istorija Vostoka I, 1989, 3–39. lSTAROSTIN, S. Comparative-Historical Linguistics and Lexicostatistics. In Shevoroshkin, V. & P. Sidwell (eds.), Historical Linguistics and Lexicostatistics, 1999, 3–50. lSWADESH, M. Lexico-Statistic Dating of Prehistoric Ethnic Contacts. Proceedings of American Philosophical Society 96, 1952, 452–463. lSWADESH, M. Towards Greater Accuracy in Lexicostatistic Dating. International Journal of American Linguistics 21, 1955, 121–137. lŠMILAUER, V. Příručka slovanské toponomastiky I, 1963. lŠMILAUER, V. Příručka slovanské toponomastiky II, 1964. lTISCHLER, J. Glottochronologie und Lexikostatistik, 1973. l Doporučená literatura lTRUBAČEV, O. N. Iz leksičeskich kommentarijev k pojiskam prarodiny slavjan. In SEB 1, 2000, 17–22. lTŘEŠTÍK, D. Počátky Přemyslovců, 1997. lVAN WIJK, N. Remarques sur le groupement des langues slaves. Revue des Études slaves 4, 1924, 5–15. lVASMER, M. Die Slaven in Griechenland, 1941. lVONDROVÁ, M. & V. BLAŽEK. Slovanské archaismy a dialektismy. In Č-US 3, 2001, 311–341. lVOSTOKOV, A. Ch. Rassuždenije o slavjanskom jazyke, 1820. lZALIZNJAK, A. A. Drevnenovgorodskij dialekt i problemy dialektnogo členenija pozdnego praslavjanskogo jazyka. Slavjanskoje jazykoznanije 10, 1988, 164–177. lŽURAVLEV, A. F. Leksikostatističeskaja ocenka genetičeskoj blizosti slavjanskich jazykov. VJa1988, 37–51. lŽURAVLEV, A. F. Praslavjanskij slovnik drevnenovgorodskogo dialekta s točki zrenija leksikostatistiki. VJa 1993, 87–98. lŽURAVLEV, A. F. Leksiko-statističeskoje modelirovanije systemy slavjanskogo jazykovogo rodstva l