1
PETRA HŮLOVÁ: PAMĚŤ MOJÍ BABIČCE
2002
Alice Jedličková
Román Petry Hůlové zaujal na první pohled třemi nápadnými vlastnostmi: situováním
příběhu do exotického Mongolska, bezprostředním vypravěčstvím a faktem, že šlo o prvotinu
tehdy teprve třiadvacetileté autorky (nar. 1979). Ta v ní nepochybně využila zkušenosti z
předcházejícího studijního pobytu v Mongolsku, dokázala však více než jen umně zapracovat
obeznámenost Středoevropanky (mongolistky a kulturoložky) s místními poměry a mentalitou
do románového tvaru. Život tradičního asijského společenství totiž Hůlová nepodává jen
jako předvídatelnou polemiku s euroamerickou civilizací a postindustriální konzumní
společností. Nastoluje zde problém, který se v různých podobách a intenzitě vrací i v dalších
jejích dílech: tradované, generacemi ověřované názory a nahromaděná zkušenost tvoří nejen
základ kolektivních norem a soudržnosti, ale plodí také předsudky a předjednané animozity.
To vše hraje významnou roli jak v románu Cirkus Les Mémoires (2005), v němž jsou
příběhy zástupců různých kultur a národů založeny na schématu „neuskutečněného
amerického snu“ (a na dialogu mezi „Západem“ a „Východem“, které si přes veškerou
globalizaci jen obtížně rozumějí), tak i ve dvou pozdějších románech, Strážci občanského
dobra (2010) a Čechy, země zaslíbená (2012). V prvním z nich autorka na žánrovém pozadí
dystopie čerpá z povahy let nedávno minulých a nabízí děsivou vizi let nejbližších: hlavní
hrdinka vyrůstající za časů normalizace podlehne dobové propagandě a svůj ideál společnosti
projektuje do jinak uzavřeného společenství vietnamského; zpochybněny jsou přitom veškeré
formy ideologie. V románu Čechy, země zaslíbená (2012) se ukrajinská hrdinka svérázným
způsobem vyrovná se sociální degradací ekonomických imigrantů a načas dokáže z
„pozitivních předsudků“ či iluzí českých žen o pravých mužích z východu rozvinout byznys;
sama však podléhá stereotypům všeho druhu. Podobnost tematicko-kompoziční spojuje
Paměť s druhou prózou Hůlové Přes matný sklo: v obou je vyprávění o osudech jedné rodiny
složeno z výpovědí několika jejích členů, kteří v různých podáních téhož příběhu vedou
dialog, protiřečí si a hlavně odtajňují skryté příčiny vzájemných střetů.
2
V románu Paměť mojí babičce je příběh několika žen (muži sice bývají katalyzátory
událostí, zůstávají však vedlejšími postavami) z mongolské rodiny soustředěn kolem hlavní
hrdinky Dzaji. Ta je také dominantní vypravěčkou; vyprávění je totiž, stejně jako role
v příběhu, nerovnoměrně rozděleno mezi hlavní ženské postavy. V první polovině románu
Dzaja rekapituluje všechny klíčové události zhruba pěti desetiletí rodové existence až po
současnost a vyprávění také rámcově uzavírá. O druhou polovinu vyprávění se pak dělí
Dzajina dcera Dolgorma, její babička a Dzajina matka Alta, nejmladší sestra Ojuna a o málo
mladší, Dzaje nejbližší sestra Nara. Jednotlivá vyprávění přinášejí odlišné výklady týchž
událostí a liší se také v míře zaostření na jednotlivé situace a osoby, zvláště pak v míře zaujetí
postavy pro sebe samou.
Dzaja se narodí v mongolských stepích jako druhá dcera podnikavého pastevce
Túlega, který je spolu se svou matkou Dolgormou vážen jako zástupce dobrého rodu; jeho
sňatek z lásky s chudou Altou je pak považován za jistý propad společenského statusu. Láska
– ať už v podobě lásky či častěji nelásky rodičovské či sourozenecké nebo jako sexuální vášeň
– hraje v osudech rodiny zásadní roli. Otec chová největší náklonnost k nejstarší dceři Magi,
dívce, které je do vínku dán nejen jasný původ, ale i krása odpovídající tradičním nárokům.
Uchová si ji i poté, co dívka zemře náhlou a tragickou, avšak důstojnou smrtí odvážného
jezdce při výročním závodě – dívka zůstane v otcově paměti vysněnou princeznou, jíž se
v tomto privilegovaném postavení otcovské náklonnosti dokáže jen nakrátko přiblížit
nejmladší dcera Ojuna jako šťastná nevěsta. Jeho vztah k dalším dvěma dcerám Dzaje a Naře
je poznamenán vědomím o jejich nemanželském původu: za jeho dlouhé nepřítomnosti
podléhá jeho žena Alta jak vášnivému vztahu k Číňanovi Mergenovi, tak i náhodné sexuální
příležitosti s ruským obchodníkem.
Dzajin příběh je ovšem příběhem dítěte dvojnásob nemilovaného: strádá i nelaskavostí
matky, jež ji sice počala s vášnivě milovaným mužem, avšak stejně jako ostatní ji paradoxně
odsuzuje či degraduje jako míšence; její neláska příležitostně přerůstající v nenávist si později
najde zesílený důvod ve „zradě“, které se nic netušící Dzaja dopustí, když (z nezkušenosti,
zvědavosti i pasivity) podlehne sexuálnímu nátlaku muže, o němž v té době netuší, že je jejím
biologickým otcem. „Nečistý“ původ, byť velmi častý, je v mongolském kmenovém
společenství předmětem opovržení – a tento postoj sdílí i sama Dzaja: když se narodí její
dceruška náhodně počatá s neznámým otcem (poté, co se Dzaja stane prostitutkou), s úlevou
shledává na její kůži geneticky typickou skvrnku, která prokazuje, že neznámý otec byl
Mongol.
3
Když téměř dospělá Dzaja odchází do Ulánbátaru, není to proto, že by si slibovala
pohodlný život a úžasnou kariéru, ale hlavně proto, že se v domácím prostředí cítí nemilovaná
a přebytečná a v nejbližším okolí nevidí příležitost k seznámení a sňatku. Odchází na pozvání
matčiny milované sestry Šarceceg, oblíbené pro svou veselost a výřečnost a vážené pro
domnělý společenský úspěch, který je pro Altu dokladem, že „ne každý musí ve městě skončit
špatně“. Šarceceg si od ní dokonce nechá nabídnout dobytek pro masokombinát, ve kterém
však nikdy nepracovala – ve skutečnosti je totiž základem jejího úspěchu vedení nevěstince,
v němž skončí obě její neteře: nehezká, snaživá, avšak nedůsledná a pasivitě podléhající
Dzaja i pohledná Nara – ta se také přes svou samostatnost a schopnost reflexe stane
dokonalou obětí tetiny manipulace. To ovšem zase jen díky řídícímu faktoru osudů, jímž je tu
vášnivá láska: nešťastně zamilovanou, ba téměř zešílevší láskou a fyzicky oslabenou ji
rozmrzelá Alta předá sestře Šarceceg a ta zase další příbuzné, vědmě Chiroko, jejíž skrývanou
homosexualitu považuje důvěřivá Alta za výraz důstojného nezájmu bytosti nadané věděním
o obyčejné muže. Nara si později uvědomuje, že teta i zde nejspíš vědomě působila jako
kuplířka, a vážená Chiroko se v jejím pohledu ukazuje jen jako náladová bylinářka tyjící
z nezasloužené pověsti. Avšak na jediného milovaného muže čeká Nara i se zkušeností
prostitutky dál, s oddaností i naivitou, v jaké se tato láska zrodila.
Když se Dzaja během své kariéry prostitutky stane maminkou, vlastní rodina ji v této
roli předvídatelně nerespektuje. Přednost má Ojuna, jediná dcera, která splnila očekávanou
roli a „dobře se vdala“ – je z ní sice ctnostná, avšak věčně unavená, nedoceněná a rozmrzelá
matka tří lenivých dětí, která stále malicherně zazlívá oběma starším sestrám, Dzaje a Naře,
jejich někdejší dětské souručenství, ba spojenectví proti ní samé. Blíženecký vztah těchto
sester je ostatně jediný, který v příběhu neutrží rány: holčičí spiklenectví přerůstá v tiché
srozumění dospělých žen, podložené společným osudem „levobočků“, nikdy nenalezené lásky
i údělem prostitutek.
Dzajino rozhodnutí pojmenovat svou dceru po vážené babičce Dolgormě je
„venkovskými“ členy rodiny vnímáno jako pobuřující. Její čin přitom má samozřejmě nejen
povahu pokusu o opětovné sblížení s nimi, ale hlavně je symbolickým výrazem snahy o
obnovení rodové paměti, jež je současně připisována i věnována Dzajině babičce, jak to
vyjadřuje titul románu. Tedy právě té, která po odchodu Altina milence Mergena „řekla, že to
udělal on, zaklel naše jehňata, a k tomu dodala, že kdyby si místo toho vzal mě, nebyla by to
zdaleka tak velká škoda, protože mi tehdy bylo jenom pět, a to ještě není žádnej Mongol,
takový pětiletý kůzle. Taky táta s mámou měli ještě další tři“ (11). Dzaja však tento postoj,
4
který je v souladu s logikou tradičního kolektivního myšlení a způsobem života, respektuje.
Zemřelou babičku posléze vyjímá z konkrétních skutečných událostí a umisťuje do
cyklického času mytizujících příběhů, jež její dcera nadšeně hltá a posléze dojemně
převypravuje venkovským příbuzným, kteří je však od ní – městské nositelky poněkud uměle
vytvořené tradice – nepřijímají.
Dzaja s Dolgormou tak do příběhů o babičce vkládají jednotící sílu tradičního vědění a
respektu společenství, jakou by čtenář znavený individualismem západní kultury možná chtěl
vyčíst z příběhu tohoto románu. Ale tento svět je iluzorní – a není to jen tím, že
industrializace či lákadla pohodlnějšího městského života ztěžují nebo nepatřičně infiltrují
tradiční pastevecký způsob života a mezi generacemi vyvstávají nesmiřitelné rozdíly. Matka
Alta a její nejmladší dcera Ojuna totiž uvažují stejně konvenčně ve vztahu k úloze ženy a
rodiny (což Altě vůbec nebrání se proti nastaveným pravidlům radikálně prohřešovat); teta
Šarceceg a její neteř Nara vidí stejně cynicky všechny ubohé formy velkoměstského
překupnictví jako dobrý zdroj výdělku. Dzajina dcera Dolgorma je „jiná generace“ v tom
smyslu, že se cítí doma ve městě, sžita s jeho rytmem; jenže její vzpoura velkoměstského
teenagera nakonec vyprchá velmi krotkým způsobem – v náruči dočasně opuštěného staršího
muže, který Dolgormu hned po smíru s nemilovanou rodinou vyhostí. Paradoxně je to právě
ona, kdo nejvíce ocení smiřující a povznášející roli tradičního vyprávění. Generační rozdíly
tak ustupují do pozadí před napětími a animozitami, které vznikají na švu sdílených hodnot a
individuálních vztahů.
Nejobtížnější pozici má hlavní hrdinka Dzaja, jež se na rozdíl od ostatních neustále
pohybuje na pomezích dvou světů, mezi kterými se nedokáže rozhodnout a které nemůže
smířit. Zatímco ostatní ženy mají tendenci reflektovat sebe samy mezi nerozpoznanou iluzí a
nepřiznanou záměrnou lží, Dzaja – byť velmi podobně svazována představami o tom, co se
„má dělat“ – si mnohem více než sebe samé všímá okolního světa. Snaží se a dočasně se jí i
daří najít na svém aktuálním způsobu života něco dobrého: oškrabovat ve stepi šlachy z koží
nebo míchat mastnou polévku v parou prosyceném bufetu jsou sice práce možná fyzicky
odpudivé, ale užitečné, výsledek je vidět a Dzaju dokáže těšit i malý úkon, který prospěje
druhým. Co však nedokáže, je definitivně se s nějakým záměrem identifikovat, takže její
zaměstnání prostitutky je nakonec hlavně výsledkem setrvačnosti plynoucí z příznivého
výdělku. A přestože je vlastně „globálně nešťastná“, dokáže se ze života těšit více než ostatní,
nacházet radost v jedinečném okamžiku (třeba nad prvními krůčky šikovné dcerky na okraji
nevzhledného sídlištního hřiště). Oproti ostatním je také nadána schopností až lyrického
5
procítění přírody a krajiny, které to kolektivní – uctivé, avšak naprosto nesentimentální „žití
krajiny“ – překračuje směrem k prožívání. To se napájí ze tří zdrojů: z osvojených
kosmologických mýtů („Rudý hory jsou strašlivě starý. [...] Svět byl dřív tak vysokej, jak jsou
jejich vrcholky. Svět dřív žádný hory neznal. Pak přišla pohroma a zemi zaplavili obrové. [...]
Všechno zdupali. Lidi jim lupali pod jak vši a gery i stáda zmizely navždy pod jejich
ploskama“, 232), z bezprostředního, intenzivního smyslového vnímání („Nohy mě zebou jak
nahý, a tak jsem ve svým geru včera poprvý celej den držela oheň. Když sedím před svým
gerem, připadám si jako chánská princezna. Dél je plnej vonnýho větru a nadouvá se jako
bublina. [...] Za zádama jediný hory starýho světa a za nima a desítkama jim podobnej naše
hrdý Město“, 235) – a také z nenahraditelné podvojné zkušenosti venkovsko-městské.
Příběh sice vyvstává na půdoryse tradičního způsobu života mongolských pastevců
určovaného rodovou kontinuitou a kmenovou pospolitostí a končí Dzajiným návratem (ze
„splašeného města“) do rodného kraje, ale předvídatelný kontrast mezi venkovem a městem tu
nemá jen černobílou podobu etickou (venkov jako nositel morálky, město jako nositel
nemravnosti). Ukazuje, jak se při přechodu venkovského člověka do města ztrácí jeho
původní identita vyvstávající z jasného dělení sociálních rolí a pracovních úkolů, zatímco
v mechanismech fungování města založených na příznačné „konzumní chudobě“
komunistických režimů není šance pro utvoření identity nové. Procesy spojené s polovičatou
modernizací kočovné pastevecké společnosti, jež ve výsledku tradiční jistoty oslabuje a nové
nenabízí, tak jistě mají vliv na osudy hrdinů. Hlavními hybateli veškerého děje však nejsou
síly určené sociálně, nýbrž do značné míry lidskou náturou: nepředvídatelná a
nekontrolovatelná milostná vzplanutí (ať už naplněná či nenaplněná) a vztahy rodinné. V těch
hrají negativní úlohu právě zakořeněná přesvědčení, nikoli moderní vlivy. Je tedy očividné,
že tradiční společenství jednotlivci nezaručuje, že se v něm neoctne sám se sebou, byť
smířlivě usazen před vlastním gerem (jurtou) jako stárnoucí Dzaja, jíž se největší jistotou
stává vždy znovu obnovovaná „paměť mytologických příběhů“.
Svůj vlastní příběh sice Dzaja vypráví retrospektivně, časovou distanci od událostí a
situací však oslabuje verva, s níž se vypravěčka vkládá do jejich hodnocení: je v něm patrná
tendence vracet se k perspektivě, která jí byla v dané době vlastní (jak ukazuje třeba líčení
dětského souručenství se sestrou Narou proti malému „vetřelci“ Ojuně). Dojmu „přirozenosti“
a bezprostřednosti vypravěčského projevu autorka dosáhla užitím obecné češtiny prostoupené
slovníkem z hrdinčina domácího prostředí – mongolské výrazy tu totiž nepůsobí jako
ozvláštňující citát, nýbrž jako prostý odkaz k okolní skutečnosti. Tento postup má zdvojený
6
efekt: pro čtenáře cizí, exotický jazyk je pro hrdinku jazykem „žitým“, jí vlastním, a přes
počáteční nesrozumitelnost se tak významně podílí na sbližování vnímatele s postavou.
Čtenář přitom prochází nejen procesem postupného osvojování významů, ale především
„doplňování referencí“, to jest osvojováním jednotlivých částí předmětného světa příběhu:
někdy si je vyvodí z věcné souvislosti („celý stádo je nervózní a uštěkanej nochoj s ním má
spoustu práce, když má oddělit březí klisny s mláďaty od ostatních“, 9), jindy se zprvu jen
dohaduje z hodnotících příznaků a vysvětlení mu přinese až další vývoj příběhu („Možná je
davchanskej zelinář stejnej erlíc jako jeho otec, a proto od něj nikdo nic brát nechce“,
tamtéž). V tomto smyslu se exotická slovní zásoba podílí i na výstavbě vyprávění. – Na
druhé straně je třeba připomenout, že pro celou tvorbu Hůlové je příznačný kolokviální tón
vyprávění, které dokonce ani ve 3. osobě nerozlišuje mezi promluvou vypravěče a promluvou
postav. To se vzhledem k opakujícím se variacím záměru nastolit dialog mezi různými
kulturami, různými typy zkušenosti, a také mezi „já“ a „druhými“ může jevit jako poněkud
překvapivé. Ani v Paměti Hůlová nevyužívá rozrůznění vypravěčských hlasů: vyprávění
jednotlivých postav tak přinášejí poněkud odlišné výklady týchž událostí, ale hlavně fungují
jako jakýsi regulátor čtenářských sympatií. V postavě Dzaji však autorka překračuje rámec
(evropského) individualistického způsobu myšlení a představuje vypravěčku, jež exotickou
mentalitu přesvědčivě reprezentuje „zevnitř“: její vyprávění vyvstává na průsečíku
individuálního osudu a sdílené zkušenosti kolektivní (etnické a rodové).
Moderní českou kulturu – bezpečně usazenou v geologicky klidné kotlině a na
průsečíku středoevropských konvencí – vždy znovu fascinoval exotismus, motivován v
proměnlivé míře jednou spíše ideologicky (v cestopisných črtách generace májovců,
v agitačních reportážích i románové tvorbě před- i poválečné generace komunistických
autorů), jindy spíše esteticky (v symbolistní či poetistické poezii). Próza polistopadová si
osvojila také žánr „sestupu do divočiny“, který je v souladu s trendy západní civilizace
přesycené konzumem a špatným svědomím vůči méně rozvinutým zemím. Český exotismus
nabyl v těchto procesech dvojí podoby: exotismu „domestikovaného“, kdy jako exotické,
původní a často hodnotově nadřazené je vnímáno vše, co je z pohledu „zemsky českého“ dále
na východ: například sever Moravy u Legátové (Želary, 2001) či východní Slovensko u
Noskové (Bereme, co je, 2005). Exotismus je zde obvykle zdrojem poznání „pravého“ či
„ryzího“ způsobu života a charakterů, často je spojen s návratem ke kořenům. Exotismus
„jiného“ zastupuje několik děl: román Hany Andronikové Nebe nemá dno (2010) je
příkladem očistného a iniciačního sestupu západního člověka (přeneseně i doslovně
7
nemocného civilizací) do divočiny; Cesty na Sibiř (2008) Martina Ryšavého reflektují pouť
mladého muže za (sebe)poznáváním. Jistou formou „pohledu zevnitř“ mohlo být i vyprávění
v románu Markéty Pilátové Má nejmilejší kniha (2009); ta však „jazyk jihoamerické
zkušenosti“ záměrně infiltruje jazykem literárním: celou řadou osvědčených literárních
modelů, příznačných událostí a příběhů v postmoderní české variantě magického realismu.
Hůlová tak zůstává s osvojením, ba „přivlastněním exotického“ zatím osamocena.
Vyprávění založené na „rodinném vícehlasí“ a hlavně na zjištění, že srozumění a porozumění
jsou nesamozřejmou věcí i mezi těmi nejbližšími, naopak tento román sbližuje s psaním Petry
Soukupové: byť jsou jejich příběhy v kulturním smyslu lokalizovány zcela odlišně, v
rodinných vztazích a tím i v osudech postav hrají shodně zásadní úlohu sociální konvence,
falešné představy a přehnaná očekávání. Exotická Dzaja má však oproti (středo)evropským
osamělcům velkou výhodu: ztotožňuje se s obývaným světem od jeho mytologického
prapočátku a uchovává si schopnost vnímat a vyprávět příběh v té funkci, jakou vykonává
mýtus: tak, aby svou vypravěčku spojil s „pamětí kmene“ a zapojil ji do chodu tohoto světa.
Ukázka
Prababička byla známá v celým kraji. Dotykem uměla uzdravovat na smrt nemocný a její
jedinej pohled stačil k tomu, aby poraněný přestali krvácet. Její rady byly vyvažovaný těm
nejjemnějšíma kašmírovejma látkama, a kdo si k ní poslal pro pomoc, ten jí už před prahem
vítal a uctíval, jako se starý klaněj malovanejm chrámovejm postavičkám. Když se babička
blížila, nebe prej znachovělo a jejímu příjezdu předcházelo burácení hromů a blesky jako
zlatý zubatý nože, jako motorový pily protínaly oblohu a vrhaly se střemhlav k zemi. Když
ger blesk zasáhl, znamenalo to, že ani prababička nemůže pomoct. Ale to se nestávalo tak
často, a právě proto měli prababičku všichni v úctě.
(125)
Vydání
Paměť mojí babičce, Torst, Praha 2002.
2. vydání Torst, Praha 2009.
8
Překlady
Švédsky (2011): Allt detta tillhör mig, přel. Sophie Sköld, Rámus, Malmö.
Anglicky (2009): All this belongs to me, přel. A. Zucker, Northwestern University Press,
Evanston 2009.
Polsky (2007): Czas czerwonych gór, přel. D. Dobrew, Wydawnictvo W. A. B., Warszawa.
Německy (2007): Kurzer Abriss meines Lebens in der mongolischen Steppe, přel. Ch.
Rothmeier, Luchterhand Literaturverlag München.
Francouzsky (2005): Les montagnes rouges, přel. H. Allendes-Říhová a A. Maréchal,
Éditions de l’Olivier, Paris.
Ukázka z románu Paměť mojí babičce v zrcadlovém překladu A. Zuckera in Plav č. 2,
2010, s. 24–28
Scénář
2010 nerealizovaný filmový scénář Ireny Hejdové s názvem Memories of My Heart; na
filmovém festivalu v Cannes za něj scenáristka obdržela Zvláštní ocenění pro autora ze
střední a východní Evropy.
Ceny
Magnesia litera v kategorii objev roku, 2002.
Reflexe
Pro Evropana tak exotické prostředí je zachyceno neobyčejně důvěrně a hodnověrně,
neexoticky: Hůlová si je přisvojila zevnitř, způsobem, na kterém není nic etnograficky
pozorovatelského, nic ideologicky „globalistického“ [...] Tady je patrná slabší stránka
spisovatelky Hůlové: nenasytná potřeba dovést své postavy přes rozlehlý čas živoat až k
úplnému vyčerpání a dořečení, aniž by na to stačila síla událostí, charakteru i samotného
vypravěče.
Jiří Peňás: „Květ mongolské stepi“, Týden 2002, č. 41, s. 89.
9
Literární krajina, kterou vytvořila, je ovšem přesvědčivá a její Mongolsko se může čestně
přiřadit k zemím tak trochu vykouzleným, k jakým náleží Faulknerův Yoknapatawphaský
kraj, Grassovo Košutsko nebo magický prostor posledního románu Jáchyma Topola Noční
práce.
Viktor Šlajchrt: „Babička a Viktorky z pouště Gobi“. Mongolský román Petry Hůlové je o
celém světě, Respekt 2002, č. 41, s. 21.
Románová prvotina Petry Hůlové vyvolala záhy po svém vydání tak silnou kritickou vlnu, že
je velmi obtížné zaměřit se na dílo samotné a nepolemizovat přitom s tím, co o něm napsali
jiní. V případě tohoto debutu se čtenář recenzí navíc setkává s nezvykle vstřícným, místy až
nekritickým přijetím. [...] Dzajin příběh je podán sugestivně, místy až strhujícím způsobem,
její vyprávění v ich-forma plyne bez zádrhelů a rychle, s neobyčejnou dynamikou. Neotřelost
pohledu podporují jak mongolské reálie, tak zmiňovaný jazyk a dobře zkonstruovaný příběh.
[...] Právě v jazyce však leží kámen úrazu celého románu, jenž se ovšem vyjevuje až v
souvislosti s celkovou kompozicí příběhu.
Marta Ljubková: „Otázka kompozice“, Literární noviny 11. 11. 2002, s. 8.
Jako by proto, že hlavními aktéry děje jsou příslušnice tzv. slabšího pohlaví, přešlo vyprávění
od činů spíše k jejich myšlenkové reflexi, jako by se pouhé přemýšlení o problémech stalo
důležitějším než jejich řešení.
Lenka Jungmannová: „Sestra“, Labyrint revue 2002, č. 11/12, s. 169–170.
Ano, v Dzaje jako by byl schovaný neobyčejný básnický dar, spojený s velkou láskou ke
všemu stvoření, jímž oživuje kořeny rozpadajícího se rodu. I přes svou zdánlivou prostotu,
jako instinktivně, se dokáže navzdory všemu přidržet v životě toho podstatného, co drží svět
pohromadě.
Markéta Kořená: „Mongolská symfonie. Imaginace, pokora a vypravěčský um ve vyzrálé
prvotině Petry Hůlové“, Lidové noviny 14. 9. 2002, s. 16.
Slovo autora
10
M.K.: Mluvíte o pospolitosti, řádu. I ve vaší knize má své místo a jeho porušení je
přinejmenším problém a člověk za něj většinou zaplatí. Vy jste ale dítě chaotické doby. Vábí
vás tradice?
P.H.: Já se vlastně pořád zmítám mezi těmi dvěma póly, láká mě obojí. Myslím, že řád je
dobrý, že má být, ale zároveň mám strach, že když do něj vstoupím, že se zazdím, že ustrnu,
že se nebudu dál vyvíjet.
„Jsem spíš suchar, říká Petra Hůlová, vítězka letošní ankety LN Kniha roku 2002,“ (rozhovor
vedla Markéta Kořená), Lidové noviny 28. 12. 2002, příloha Orientace, s. 16.
Bibliografie ohlasů
STUDIE
Bohumila Junková: Nespisovnost a mluvenost v románu Petry Hůlové „Paměť mojí babičce",
in: Spisovnost a nespisovnost. Zdroje, proměny a perspektivy. Sborník příspěvků z
mezinárodní konference, Masarykova univerzita, Brno 2004, s. 345–349
RECENZE
B. Gregorová, Host 2002, č. 10; J. Peňás, Týden 2002, č. 41; V. Šlajchrt, Respekt 2002, č.
41; M. Ljubková, Literární noviny 11. 11. 2002; L. Jungmannová, Labyrint revue 2002, č.
11/12; M. Kořená, Lidové noviny 14. 9. 2002; J. Hlinka, Hospodářské noviny 11. 9. 2002; F.
Tomáš, Právo 11. 10. 2002; J. Chuchma, Mladá fronta Dnes 16. 10. 2002; A. Burda, Tvar
2002, č. 18; M. Bley, Prager Zeitung 24. 4. 2003; J. Pechar, Literární noviny 18. 10. 2004; V.
Strebel, Stifter Jahrbuch. Neue Folge, Band 23, 2009; T. A. Burns, Kosmas 2010, č. 2.
Medailon
Narozena 1979 v Praze, vystudovala mongolistiku a kulturologii na pražské FF UK (2003),
absolvovala studijní pobyty v Mongolsku a USA, nyní spisovatelka ve svobodném povolání.
Vydala prózy Paměť mojí babičce (R 2002), Přes matný sklo (P 2004), Cirkus Les Mémoires
(R 2005, 2008 přeložen do němčiny), Umělohmotný třípokoj (P 2006; 2007 za tuto prózu
udělena Cena Jiřího Ortena; na základě textu vznikla v témž roce divadelní hra Česká
pornografie, scénář a režie Viktorie Čermáková), Stanice Tajga (R 2008, v témž roce za tuto
11
prózu udělena Cena Josefa Škvoreckého, 2010 přeložen do němčiny), Strážci občanského
dobra (R 2010) a Čechy, země zaslíbená (R 2012).