Claude Lévi-Strauss
1908 - 2009
Biografie - Claude Levi-Strauss
Claude Lévi-Strauss se narodil v roce 1908 v zámožné židovské rodině malíře portrétů v Bruselu v Belgii. Dětství přežil v Paříži a později ve Versailles, kde byl jeho dědeček rabínem.
Na pařížské Sorboně vystudoval práva a filosofii, kterou vyučoval na středních školách.
V roce 1935 nastoupil jako profesor na univerzitu v Sao Paulu a do roku 1939 podnikl několik expedic do Mato Grosso v okolí Amazonky. Krátce před válkou se vrátil do Francie, v letech 1939-1940 sloužil jako dobrovolník v armádě. Byl nasazen na východě Francie na Maginotově linii.
Po kapitulaci Francie odejel do New Yorku, kde se seznámil se surrealisty a sběrately indiánského umění Andrém Bretonem a Maxem Ernstem. V New Yorku Lévi-Strauss přednášel na New school for sociál research, kde se setkal s lingvistou Romanem Jakobsonem, který ho zasvětil do problematiky strukturalismu.
Společně s Jacques Maritainem a Henri Focillonem Lévi-Strauss založil a vedl svobodnou francouzskou univerzitu v New Yorku. Po válce byl povolán do Paříže a roku 1945 odejel jako kulturní poradce velvyslanectví opět do New Yorku. V roce 1948 se této funkce vzdal, aby se stal náměstkem ředitele antropologického muzea v Paříži a profesorem religionistiky na Ecole pmtique des hautcs études.
Od roku 1959 do odchodu do důchodu v roce 1982 byl profesorem sociální antropologie na Collége de France. Od roku 1973 až do své smrti byl členem Francouzské akademie.
Bibliografie - české a slovenské preklady
• Cesta masek. Liberec 1996
• Chvála moudrostí. (Merleau-Ponty, Lévi-Strauss, R. Barthes). Bratislava 1994
• Myslení přírodních národů. Liberec 1996
• Mythologica 1. Syrové a vařené. Praha 2006
• Mythologica 2. Od medu kpopelu. Praha 2006
• Mythologica 3. Původ stolničení. Praha 2008
• Mythologica 4. Nahý člověk. Praha 2008
• Mýtus a význam. Bratislava 1993
• Příběh rysa. Praha 1995
• Rasa a dějiny. Brno 1999
• Smutné tropy. Praha 1966
• Strukturální antropologie I. Praha 2006
• Strukturální antropologie II. Praha 2006
• Totemismus dnes. Praha 2001
• Anthropologiue a problémy moderního světa, Praha 2012
Strukturalismus v antropologii:
- britský struldiirální funkcionalismus: A. R. Radcliffe-Brown
- inspirace přírodními vědami
- sociální struktura jako systém funkcí jednotlivých korelativních prvků, resp. systém funkčních vztahů jednotlivců)
- francouzská strukturální antropologie: C. Lévi-Strauss
- inspirace JJ. Rousseauvou koncepcí "ušlechtilého divocha", de Saussureovou lingvistikou a Pražským lingvistických kroužkem, hlavně R. Jakobsonem
- sociální struktura jako skrytý gnozeologický model konstruující empirickou skutečnost určité společnosti)
Tři obecné principy antropologického strukturalismu:
1. při analýze sociokulturních systémů je kladem důraz na prvotnost vztahů před prvky systému
2. dominuje synchronní metoda výzkumu, zatímco historicko-genetický přístup (diachrónni metoda) ustupuje do pozadí
3. za rozhodující determinantu lidského chování a prožívání jsou považovány nadindividuální objektivní struktury, které tvoří podstatu sociokulturní skutečnosti
Cíle francouzské strukturální antropologie:
1. Odhalit pod rozmanitostí empirické skutečnosti skrytý univerzální systém lidských aktivit
2. Popsat systém těchto aktivit jako nevědomou modelovou infrastrukturu zkoumané společnosti.
3. Ukázat sociální strukturu jako fixní systém vztahů mezi prvky, které jsou uspořádány tak, že změna jednoho z nich vyvolá změnu všech ostatních.
Tento záměr se Claude Lévi-Strauss pokouší realizovat tak, že:
1. chápe pozorovatelné jevy jenom jako východiska k poznávání neměnných principů, organizujících celkovou skladbu kulturních významů
2. snaží se objevit skryté principy klasifikace a organizace vztahů pozorovatelných jevů, které určují významy celé kulturní skutečnosti
3. konstruuje laboratorní modely sociálních struktur a zkoumá jejich vlastnosti
4. usiluje o formulaci matematických zákonů (zapsaných v tabulkách permutací možných proměn prvků) zkoumané infrastruktury, které kombinuje klasickou antropologickou metodologií (terénním výzkumem, popisem atd.)
Metodologické pravidlo Lévi-Straussovy strukturální analýzy
spočívá v:
1. nalezení skrytého neměnného systémů vztahů
2. proměně pozorovaných jevů ve znaky, které lze převést do vztahové tabulky.
Podle Lévi-Straussa se každá sociální sktruktura skládá z korelativních významů, které lze odhalit díky kódu binárních opozic.
Logiku binárních kontrastů považuje za specificky lidský způsob, jak do přírody vnést strukturální řád kulturních významů, který organizuje všechny kulturní projevy člověka:
mýty, totemismus, umění, rituály, morálka atd.
V tomto ohledu jsou všechny kulturní projevy odrazem univerzálních struktur lidského myšlení, konstituovaného kódem významových opozic.
Elementárním příkladem binární opozice je dichotomie
příroda - kultura
(s atributy univerzálnost a spontánnost) - (s atributy specifičnost a normativnost)
Zrození symbolického systému
Podle Lévi-Strausse se člověk vymanil z přírody a stal se kulturním v důsledku zavedení společenských pravidel chování.
Prvním socio-kulturním zákonem bylo incestní tabu (viz Freud): zákaz sexuálního styku s rodinnými příslušníky. Podle Lévi-Strausse si muži zakázali souložit s těmi ženami, které jim byly nejbližší a po kterých nejvíc toužili (matka, dcera, sestra). Tím se stanovil zákon daru (viz Mauss): ženy ze svého rodinného kruhu poskytli druhým mužům jako svůj nejcennejší dar a vyměnili je za stejně cenný dar: za ženy z rodinného kruhu jiných mužů. Tímto způsobem se etablovali první socio-kulturní zákony zákazu, daru a řízené výměny, které vymanili člověka z přírodího dění.
Zkoumání těchto systematicky řízených příbuzenských vztahů přivedlo Lévi-Strausse na myšlenku studia vztahů ne elementárních jednotek, rodin (kontra Radcliffe-Brown), ale vztahů mezi nimi: příbuzenské systémy, stejně jako de Saussureovy fenologické systémy, jsou podle Lévi-Strausse generovány myslí v rovině nevědomí. Vznik jazyka jako symbolického myšlení pouze uvedl do pohybu kulturní systém reciprocity, vjehož rámci byly jako první směňovány ženy.
Totemismus j ako strukturální taxonomie
Totemismus je podle Lévi-Strausse kód klasifikace, jejíž cílem je vyznačovat sociální
rozdíly (kontra Freud). Je to nástroj používaný "divokým" myšlením pro klasifikování sociálních skupin. Jeho prostřednictvím společnost vyjadřuje složité metafory, kterými popisuje sebe sama - své instituce a sociální strukturu. Komplikovaná nomenklatura totemismu j e vyjádřením skrytého, přesto však plně koherentního symbolického systému.
Totemismus většinou metaforizuje přírodní druhy, protože ty vytvářejí ve své velké rozmanitosti obraz rozsáhlého systému srovnávatelných odlišností. Podle Lévi-Strausse může totemismus sdělovat například to, že rozdíly mezi Many A a B jsou stejné jako rozdíly mezi jaguárem a medvědem. Můžeme to přeložit například tak, že oba Many jsou lovecké, ale vzájemně si nekonkurují. Totemické zvíře, Meré může být rozděleno a znovu posMádáno, je symbolickým nástrojem na uchopování vztahů mezi skupinami a vztahů mezi jednotlivci a skupinami.
Logika konkrétního
Divoké myšlení funguje v rovině zkušenosti. Myšlení v analogiích je nevědomou produkcí Masifikačních úkonů: odlišuje od sebe jednotlivé prvky, a tím vytváří binární opozice a jejich řád. Podle Lévi-Strausse jsou tyto základní mentální operace všude ve světě stejné (viz. Ezopovy a La Fontaineovy bajky a umění vůbec).
druhy
9
Ô
jedinec
totemický operátor
«   /___I_____il:__\ ;„L„ Ar< iU
Problematizace písma a času
Podle Lévi-Strausse literární (gramotní) společnost nemůže fungovat bez lineárnáho času, který preliterární (negramotní) společnost nezná. Lineární pojetí času synchronizuje totiž mnohost a rozrůzněnost sociálních aktivit literární společnosti, která je složitě diferencovaná.
Tento problém lineárního času se promítá v Lévi-Straussově rozlišení společností horkých (které mají písmo a „historickou paměť") a společností chladných (které je postrádají).
Tato dichotomie mu posléze umožní rozlišení přírodního (divokého, nedotčeného) myšlení a ochočeného (domestikovaného, pěstěného) myšlení. Myšlení přírodních národů je podle jeho názoru „vněčasové svým snažením po celostnosti", zatímco myšlení jež je charakteristické pro soudobé evropské společnosti, je historické, automatické a neautentické.
Oba tyto typy myšlení jsou pro Lévi-Strausse principiálně rovnocennými komunikačními strategiemi. Podstatně se však liší v oblasti morálky: společnosti s divokým myšlením disponují daleko vyšší úrovní humanity než společnosti, které jsou založeny na myšlení domestikovaném.
Problematizace historismu a pokroku
V monografii Smutné íropj Lévi-Strauss s odkazem na Rousseaua uvádí, že strukturální antropologie hledá u přírodních národů „neotřesitelný základ lidské společnosti", který nelze najít v literárních společnostech. Právě ony se mu totiž nejvíce vzdálily - z důvodu zrádnosti idey pokroku, kterou glorifikuje lineární koncepce času. Podle vlastních slov Lévi-Strauss nevěří ve smysl dějin, protože žádný univerzální řád pokroku neexistuje.
Lévi-Strauss odmítá pokrok a historismus ze stejného důvodu, z jakého odmítá etnocentrismus, fašismus, rasismus a eugeniku. Podle jeho názoru neexistuje žádná objektivní míra pokroku a žádné kritérium, pomocí něhož by bylo možno rozlišit regresivní a progresivní vývojový pohyb konkrétních společností.
Tento závěr Lévi-Strausse je odvozen také z jeho skeptického postoje k ^evropské evolucionistické hypotéze", která nutně ústí v onen žebříček, který sloužil k hierarchizaci jednotlivých kultur jako „vyšších" nebo „nižších", aby mohly být seřazeny a oznámkovány, a aby bylo nakonec možné prohlásit, že západní literární civilizace je nej rozvinutější formou evoluce a že preliterární společnosti jsou pouhými relikty, přežitky, pozůstatky vývojově nedospělých a nedozrálých evolučních stadií.
Kritika etnocentrismu
Lévi-Strauss formuluje problém pokroku ve studii Rasa a dějiny, kterou napsal v roce 1952 na žádost UNESCO. Studii pojal jako kritiku rasismu a sebestřednosti evropoamerické civilizace. Podle jeho názoru „Vývoj prehistorického a archeologického zkoumání směřuje k tomu, aby rozložil v prostoru formy civilizace, které jsme měli sklon představovat si postupně v čase" [Lévi-Strauss 1999: 29].
Podle Lévi-Strausse pokrok jiení ani nutný, ani nepřetržitý", postupuje skoky, „mutacemi". Lévi-Strauss s oblibou používá metafory pohybu šachového koně, který má vždycky několik možností, ale nikdy v tomtéž směru.
Kromě toho, rozlišení stacionárních a pohyblivých kultur je relativní, a to doslova v einsteinovském významu. To, zdaje kultura v pohybu nebo stagnuje, se vysvětluje nikoliv „reálným pohybem" nebo jeho „reálnou absencí", ale postavením pozorovatele: kulturní systémy, které *se pohybují naším směrem, se nám zdají být aktivnější", a ty, „jejichž orientace se liší od směru našeho pohybu, pokládáme za stacionární".
Podle Lévi-Strausse je zásadní chybou, že si přivlastňujeme veškerá kritéria srovnávání.
Západní civilizace si v posledních stoletích za kritérium pohybu vzala technickou inovaci, takže kultury a civilizace, které neodpovídají „dynamice" těchto změn, jsou prostě stacionární (resp. primitivní). Kdybychom si však zvolili za kritérium stupeň schopnosti překonávat nej nepřátelštější geografické prostředí, pak by zvítězili eskymáci a beduíni.