RUNO SCHUIZ PŘELOŽILI OTAKAR HARTOS, ERICH SOJKA, VLASTA DVOŘÁČKOVÁ, IVETA MIKEŠOVÁ nioBoiř' it riíctir HRMO 4 (? Tra ml it ion ©Otakar Bartgíř Erich Sojka, Vlnu DvoUtkoví, \vcti Mikflovi, 1¥Í8 K |> 11 ojf v c © Olilar fiartpř, 1988 SRPEN 1 V červenci nduždčl můj otec do lázni a nechával mé s matkou a starším bratřeni napospas omamným let nim dnům,, vyběleným žárem. Oblouzení světlem, listovali isme v te velké krize prázdnin, jejíž všechny stránky planuly jasem a na dně měly dužinu zlatých hrášek,, sladkých k omdlení. Adéla se za prozářených jiter vracela jako Pnmona z výhně rozplailulěhu dne a vysypávala i košíku barevnou nádheru slunce -lesklé tresne, plné vody půd průhlednou slupičkou, tajemné černé višně, jejichž vůně předstihovala ta. co splňovala chut, i meruňky, jejichž zlatá dužina obsahovala podstatu dlouhých odpoledni; a vedle K čisté poezie ovocných plodů vytahovala pláty masa s klaviaturou telecich žeber, nalité silou a výzivnosti, chaluhy zeleniny podobné zabitým hlavonozcům. a medúzám - suroviny oběda s chuti ještě nczformovariou a jalovou, vegetativní a telurické ingredience oběda s divokou polili vůni. Temným bytem v prvním poschodí domu na náměstí každý den *kť> naskrz procházelo celé veliké léto: ticho chvějících se vzdušných sloji, Čtverce jasu, snící na podlaze svůj horoucí Sin, melodie k "li vrátku, vydolovaná z nejhlubsi zlaté žíly dne, a dvft tři takty rcľrčnij hraného kdesi na piane, znova a znova umdlévající vc tlunci na bílých chodnících a zttacené ve výhni hlubokého dne. Po úklidu spouštěla Adéla na pokoje stín stažených plátěných rolet. Barvy pak klesaly O oktávu niž, pokoj se naplňoval setem, jakoby pohroužen do světla, mořské hlubiny, ještě matněji se nJi:i/il v /iľLcinxh /r^ulki.li - -i cek dne ixidcíhnval na roletách. lehce zvlněných sněním polední hodiny V sobotu odpoledne jsem chodíval s mačkou na procházku. Z, pritmí síně se vstupovalo rovnou do sluneční lázně dne Kolemjdoucí, brodici mí zlatem, měli oči přimhouřené žárem a jako zalepené medem a odchliply hnrní ret jim odkrýval dásně ä zuby-A vSichni, kdo se brodili tím zlatavým dnem, měli primasu vedra, j,ik\;il a v zásuvkách, po měsíce nedotčených, |snn- oblevovali necekané véti. V dolních pokojích bydleli priručí a v noci n.js mnohdy budilo jejich sténáni, vyvolávané nočními můrami. V zime byla venku ještě hluboká noc, když otec sestupoval do těch studených a temných světnic a svíčkou před sebou plašil hejna stínů, které pak po stranách ulétaly po podlaze a stěnách. Sel budit těžce chrápající spáče ze spánku tvrdého jako kámen. Při svitu svíčky, kterou jim tam nechal, se line vyhrabávali ze špinavého pelechu; sedali si na postel, natahovali bosé a ošklivě nohy a s ponožkou v ruce se j ušte chvíli oddávali rozkoši zívání -zíváni proiaí.cněho až ke smyslnosti a k bolestné křeči parta jako při prudkém zvraceni. V koutech nehybně seděli mohutni švábi, zveličeni vlasmi m Stínem, kterým každého z nich obtížila planoucí svíce a který se od nich neodloučil ani tehdy, když se některý z těch plochých bez- hlavých trupů dal najednou do nepřirozeného pavoučihn běhu. V t č dobé začal můj otec churavři. Už v prvních týdnech oné Časné zimy se stávalo, re trávil celé dny v posteli, obklopen lahvemi, pilulkami a účetními knihami, které mu přinášeli z účtárny. Hořký pach nemoci se usazoval na dně pokoje, jehož tapety houstly temnější spleti arabesek. Večer, když matka přicházela z krámu, býval podráždený a hni davý, vyčítal ji nepřesnosti ve vedeni účetnictví, tváře mu rudly a rozohňoval se aí k nepřičetnosci- Vzpomínám si, že jsem ho jednou, když jsem se pozdě v noci prnhudil ze spánku, uviděl, jgk "v košili a bos běhá sem a tam po kožené pohovce, a tak dává před bezradnou matkou najevo své pobouteni- Jinédnv býval klidný, soustředěny a zcela se nořil do svých knih, naprosto ztracen v labyrintech spletitých výpočtů. Vidím ho, jak se ve světle čadící lampy, přikrčený mezi polštáři pod velikým vyřezávaným čelem postele, kýve v nehlasné medi a hlavou vrha na stěnu obrovský stín. Chvi krm sc mu hlava vynořovala z toho účetnictvi, jako kd chtél zalapat po dechu, otvíral ústa, znechucené mlaskal jazykem, který bvl suchý a hořký, a bezradné se rozhlížel, jako by néto hledal. V té době se stávalo, že se ttie vykradl z postele do rohu pokoji ke stěně, na které visel jeho důvěrně milovaný nástroj. Byla to jakási klepsydra nebo veliká skleněná fióla, rozdělena na unce a naplněná tmavým roztokem. Otec se s dm přístrojem spoiov.il dlouhou gumovou hadici, podobnou pokroucené bolestné pupeční litaci Uvln 22 2i šňůře, oii mu temněly a do zbledle tváře se pak vtiskoval výraz Utrpení nebo jakési zvrácené rozkoše. Potom opět následovaly dny tiché, soustředěné práce, protkané osamocenými monology. Když tak seděl ve světic srolni lampy, obložen, polštáři ve veliké pn«rck a pokoj nabýval obrovských rozměrů nábore ve si inu aha žúru,, jenž bo spojoval s velikým živlem městské noci ia oknem - i bez díváni otec pociťoval, že ho prostor obrostá pulsujícím houštím tapet, přesyceným šepoty, sykoty .i ms .n mi I V/ divan:' slyšel ten komplot plný ipéklcflttkýcrL, koketních zamrkaní oček řasících mezi květy ušních boltců, které naslouchaly, a temných úst, která se usmívala. Zdánlivé se v takových chvílích nořil ještě více do práťc a kalkuloval a sčítal, neboř se bál prozradit hncv„ který jim lomcoval, a bránil sc pokušení vrhnout se* prudkým výkřikem naslepo vpřed a nachytat plné hrsté oněch kadeřavých arabesek. OOich svazků očí a uši, které £e sebe vyblouzntla noc a které ted rostly, zmnoho-näsobovaly se a nepříčetné si z materského pupku temnoty vymýšlely stale nové výhonky a odnože. A uklidňoval se, teprve když s odlivem noci tapety vadly, svinovaly sc, ztrácely listí a květy podzimně prořidaly a propouštěly vzdálený úsvit. Potom za štěbetáni tapetových ptáků ve žlutém zimním úsvitu usínal na několik hodin hustým, černým spánkem. Po celé dny a týdny, kdy se zdálo, ze je pohroužen do zapeklitých kontokorentů, jeho myšlenky tajné vrůstaly do labyrintů vlastních vnitřností. Zadržoval dech a naslouchal. A když se jeho zrak, zbělelý a kalný, vracel z oněch hlubin, úsměvem ho uklidňoval. 24 Nevěřil ještě oněm požadavkům a návrhůmř které na něho dotíraly, a odmítal je jako nééo absurdního, Ve dne se to jevilo jako rozvažováni, přesvědčováni a dlouhé monotónni Uvähyŕ vedené polohlasné a plné humorných meziher a šprýmovného škorpeni. Ale v noci sc ty hlasy .zvedaly vášnivěji. Znovu a čím dál důrazněji a pádně|i byl o něco řádán a slyšeli isme, jak rozmlouvá s Bohem, jako kdyby ho prosil a bránil se před něčím, co úporné naléhalo a něčeho se domáhalo. Až jednou v noci se ten hlas zvedl hrozivě a neodvratné a dožadoval sc, aby mu vydal svědectví ústy a vnitřnostmi svými. A uslyšeli jsme, jak do něho vstoupil duch; i zvedl sc v cele své výši Z postele, rostl prorockým hněvem a dusil se halasnými slovy, která ze sebe vyrážel jako kulomet. Slyšeli jsme hlomoz bitvy a otcův sten, sten titána se zlomenou kyčli, který se nepřestává rouhat. Neviděl jsem nikdy starozákonní proroky, ale při pohledu na onoho muže, kterého povalil hněv boží a který se teď, široce rozkročen na ohrovském porcelánovém nočníku, zakryl vichrem ramen, oblakem zoufalých zprohýbamn, nad nimiž sc ještě výše zvedal jeho cizí a tvrdý hlas - pochopil jsem boží hněv svatých mužů. Byl to dialog hrozný jako řeč hromu. Zkrouceniny jeho rukou trhaly oblohu na kusy a v prasklinách se objevovala tvář Jehovy, napuchlá hněvem a plivanci kletby Nedívaje se viděl jsem ho, strašlivého Demiurga, ležícího na temnotách jako na Sinaji, s mohutnýma rukama opřenýma o kottsolu záclon a s obrovskou tváři priiisknutoii k horním okenním tabulkám, na kterých sc nestvůrné zplošťoval jeho masitý nos. 25 Slyšel jsem jeho hlas v přestávkách otcovy prorocké tirády, slyšel jsem, jak se mohutné od frknuti jeho vzdutých pysků, od něhož řinčely okenice, misí s výbuchy otcových kleteb, nářků a hrozeh. Chvílemi hlasy utkhaly a tiše se choulily jako šelestěni vetru v nočním komíně a potom opět vybuchovaly velkým, hlučným halasem, bouři smíšených vzlyků a kleteb. Najednou se s temným Ai'iváním otevřelo oknu a plachta temnoty prolétla pokojem. V záři blesků jsem spatřil. jak utec v rozevlátém prádle M strašným zaklenim vylévá mohutným šplichancetn obsah ľiocuikn nki .:■ do noci, šumící jako mušle. II Otec pomalu chřadl a ztrácel se před očima. Přikrčeny pod obrovskými polštáři, s divoce naježenými chnmäŕi šedivých vlasu, polohlasně rozmlouval sám se sebou. hlubin-*- ponořen do jakýchsi zapeklitých vnitřních záležitosti. Zdilo by se, že se jeho osobnost rozpadla na mnoho navzájem znesvářených a divergentních jástvi, neboť se sám se sebou hlasitě hádal, usilovné a vášnivé vyjednával, přesvědčoval sea prosil, a potom se zase zdálo, že předsedá shromáždění mnoha zákazníků, které se snaží s vynaložením veškeré horlivosti a výmluvnosti usmířit- Ale pokaždé se tyto halasné schůze, plne horoucích temperamentů, nakonec tříštily v kletbách, zlořečeni a nadávkách. Potom nastalo údobí jakéhosi utišeni, vnitřního uklidněni <°i blažené pohody ducha. Na posteli, na stole a na podlaze byly opět rozloženy velké Folianty a jakýsi henediktýnský klid se rozhostil ve světle lampy nad bílými pětinami a nad otcovou schýlenou šedivou hlavou. Ale když se matka pozdě večer vracela z krámu, oiec ožíval, volal ji k sobě a hrdé ji ukazoval skvělé barevné obtisky, kterými pečlivě vylepil stránky hlavní účetní knihy. Všichni jsme si v té době všimli, že se otec den po dni začal rineusuvat jako ořech, který se vc skořápce sesychi, Ten zánik však nebyl ani v ncjmenširn doprovázen úbytkem sil. Naopak, zdálo SC, Že se jeho zdravotní stav, nálada a pohyhlivost zlepšuji. Často se v té dobé hlasitě a štébetavé smál, přímo sc zalykal smíchem, anebo klepal na postel a odpovídal si po celé hodiny v různých tóninách „dále". Občas slezl z postele, vyšplhal se na skfiň, á přikrčen u stropu, cosi přerovnával ve starých krámech, celých rezavých a zaprášených- Někdy si stavěl dvě židličky proti sobě, vzepřel se rukama o opěradla, houpal nuhama dopředu a dozadu a s rozzářenýma očima hledal v našich tvářích výrazy obdivu a povzbuzení. S Rohem se zřejmé smířil docela. Nékdy se v noci v okně ložnice objevovala tvář vousatého Demiurga, zalitá temným purpurem bengálskeho ohně, a chvíli se dohrotivé dívala na hlubokého spáče, jehož xpévavé chrápání jako by putovalo daleko po neznámých prostorách snových sverú. 2tt 17 Za dlouhých:, pološerých odpoledni té pozdní zimy zalézal můj otec občas na celé hodiny do kuní bálů přecpaných různým haraburdím, a cosi tam usilovně hledal U oběda se často stávalo, že když jsme všichni usedli ke siolu, otec chyběl. Maika pak musela dlouho volat; .Jakubcí" a tlouci lžičkou do stolu, než vylezl z nějaké skříně, polepen cáry pavučin a prachu, se zrakem nepříčetným a pohrouženým do spletitých záležitostí, 0 nichž věděl jen on a jimiž byl zaneprázdněn Někdy se vyškrábal Ha konsolu záclony a bral na sebe nehybnou pózu, symetricky k velkému vycpanému supovi, který byl zavěšen na stěně z druhé strany okna. V té nehybné, přikrčené póze. se zamzeným zrakem a 5 vychytrale usměvavým výra/em tam setrvával po celé hodiny a potom najednou, když někdo vstoupil, zatřepetal rukama jako křidly a zakokrhal jako kohout. Prestali jsme si víimat těch výstřednosti, do kterých zabředAval den ze dne hlouběji. Jako kdyby se úplné osvobodil od tělesných potřeb, po týdny nepřijímal potravu a každým dnem se hlouběji a hlouběji nořil do spletitých a podivínských záležitosti, pro které jsme neměli pochopeni. Nedosažitelný pro naše přesvědčováni a prosby, odpovídal úryvky svého vnitřního monologu, jehož průběh nedokázalo narušit nic vnějšího, Vééi>é zaneprázdněný, chorohnč roznícený, s rumenci na suchých tvářích, nevnímal a přehlížel nás. Zvykli jsme si na jeho neškodnou přítomnost, na jeho tiché brebentěni, na to dětinské, do sebe ponořené štěbetáni, jehož tryl-ky probíhaly jakoby na okraji našeho času. V té době už mizel někdy na mnoho dni, zapadal někam do zastrčených zákoutí bytu a nebylo možno ho nalézt. Postupné nás tato mizeni přestala znepokojovat, zvykli jsme si na ně, i když sc po mnoha dnech znova objevil, o několik coulů menši a hubenější, nevěnovali jsme tomu vétši pozornost. Přestali jsme ho prostě brát na vědomi, tak velmi se vzdálil ode všeho, co je lidské a co je skutečně- Uzel za uzlem se od nás odvazoval, bod za bodem ztrácel vztahy, které ho spojovaly s lidikou pospolitosti, To, co z něho ještě zůstalo, ta trocha tělesné schránky a ta hrst nesmyslných výstřednosti - to všechno mohlo jednoho dne zmizet, stejně ncpostížitelně jako šedivá hromádka smeti kupici se v knutě, kterou Adéla každý den vynášela na smetiště. 2i 29 PTÁCI Vimv.I', žlutti, nudou naplnene zimní lIív, Narudlou a-iiií pokfýva] děravý, potrhaný a přilij krátký ubrus sněhu Na mnoho střech už nestačil, a m k tam tičely černé nebo rezavé šindelové krovy a vikýře, obsahující začazené prostory půd - ěenié, /.uhelnatélč katedrály, naježené žebry krokvi, trámů a vzper temné plité zimních vichrů. Každý úsvit odkrýval nove komíny a dymniky. v noci vyrostlé a nočním vichrem vyduté, černé píšťalky ďábelských varhan Kominici se nemohli ubránit vranám, které se, podobny živým černým lupenům, usazovaly večer na větve stromů n koHiela a potom se opět naráz třepetavě zvedaly, až se nakonec přilepily každá na svoje mi sto na vetvi, a za úsvitu pak odlétaly ve velkých hejnech - oblaka sazi, plátky koptu, vlnici se a Fantastické - a mihotavým krákáním poskvrňovaly kalné žlutě pruhy svítáni. Díly ztvrdly zimou ä iludůu jaku loňské bochníky chleba. Lidé je načínali tupými noii, bez chuti a s lenivou ospalosti. Otec už nevycházel z domu. Topil v kamnech, studoval nikdv neprobádanou podstatu ohne a vychutnával slanou, kovovou příchuť a uzený pach zimních plamenů, studené laskáni salamandrů, olizujících v jícnu komína třpytivé saze. Se zalíbením vykonával v těch dnech všechny opravy v horních sférách pokoje. V každou denní dobu ho bylo možno vidět, jak přikrčen na vrcholku žebříku néco kuti u stropu, na rámech záclon u vysokých oken nebo na koulích a řetězech visacích lamp. Po způsobu malířů používal štaflí jako obrovských chůd a v této ptačí perspektíve -v blízkosti malovaného nebe, stropních atabesek a ptáku - mu bylo dobru. Od veci praktického života se cím dál víc vzdaloval. Když se S ním matka, znepokojená a ustaraná kvůli jeho zdravotnímu stavu, snažila zapříst rozmluvu o obchodních záležitostech a o splatnosti příštího „ultima", poslouchal ji roztržité, neklidně a v nepřítomné tváři mu to Škubalo. Stávalo sc, ív ji najednou zaklinavým pohybem ruky přerušil a běžel do kouta pokoje, přitiskl ucho ke škvíře v podlafce a s ukazováčky na obou rukou zvednutými na znamení nejvyšši důležitosti zkoumáni - naslouchal. Tehdy jsme jcšič nerozuměli smutnému pozadí onéch výstřednosti, žalostnému komplexu, který uzrával v jeho nitru. Matka na něho neměla žádný vliv, velkou úctou a pozornosti zato zahrnoval Adélu, Úklid pokoje byl pro něho velkou a důležitou ceremonií, nikdy neopomněl být jejím svědkem a sledoval se směsi strachu a rozkošnického rozechvěni všechny Adéliny úkony. Všem jejím činnostem přikládal hlubší, symbolický význam. Když děvče mladými a odvážnými pohyby posunovalo koště s dlouhou násadou po podlaze, bylo tr> téměř nad jeho síly. Z očí mu v téch chvílích tekly slzy. tvář se zalykala tichým smíchem a jeho triem 31 otřásal a rozkošnická křeč orgasmu. Byl tak lechtivý, ze to hraničilo s šílenstvím Stačilo, aby k němu Adéla napiáhla prst s pohybem naznačujícím lechtáni, a už v divokém zmatku uiikal přes všechny pokoje a zabouchával za sebou dveře, až konečné v posledním z nich padl břichem na postel a svíjel se v křečích smíchu, nutkán pouze vnitřním obrazem, kterému se nedokázal vzepřít Adéla mela proto nad otcem téměř neomezenou moc. V té dohč jsme si u otce poprvé všimli vášnivého zájmu o zviřata Nejprve to byla vášeň lovce a umělce zároveň, ale byla v tom možná i hlubší zoologická sympatie kc spřízněným, a přitom tak odlišným formám života, spojená s experimentem v nevyzkoušených rejstřících existence. Teprve v pozdější fázi vzala na sebe tato záležitost onu perverzní, spletitou, hluboce hříšnou a přirozenosti odpOřll-jici podobu, kterou by bylo lépe nevytahnvat na denní světlo. Začalo to nasazováním ptačích vajec- 5 vynaložením velké námahy a peněz si otec opatroval z Hamburku, z Holandska i z afrických zoologických stanic oplodněná ptačí vejce a dával je vysedět velkým belgickým slepicím- Lihnuti takto získaných písklat, pravých monster tvarem i vybarvením, hylo procedurou i pro mne velmi zajímavou. V těch príšerách s ohromnými, fantastickými zobáky, které se hned po narozeni široce rozviraly a nenasytné syčely čelistmi hrdla, v tčch ještěrkách s útlým nahým tělem hrbáčků se těžko dali tušit budoucí pávi. bažanti, tetřevové a kondoři. Uložen do vaty v košíkách, zvedal ten draci potěr na tenkých krčcích slepé, bělmem zarostlé hlavy a nehlasně p i pal nemými chrránky. Můj otec chodil podél polic 12 v zelené zástěře jako zahradník kolem skleníků s kaktusy a vábil ven z nicoty ty slepé měchýrc, pulsující životem, ona nemotorná břicha, pnoucí se tápavé kc světlu Zu několik týdnů, když se ty slepě pupenec života rozpukly do svetla, naplnily sc místnosti barevným stébetánim ■ mihotavým švitoŕenim nových obyvatel. Usadili se na rámech záclon a na římsách skříni a uhnízdili se v houští cínových větvi a arabesek mnohoramenných visackh lamp. Když otec studovní velké ornitologické příručky a listoval v barevných přílohách, zdálo se, že z nich ta opeřená Fantasmata uletaji a naplňuji pokoj harevným třepetáni m, plátky purpuru a Útťíky safíru, mědčnky a Stříbra, Při krmení tvořili na podlaze barevný, vlnici sc hrad, živý koberec, a když někdo neopatrné vstoupil, rozpadal se a rozlétal na pohyblivé květy třepetajici se ve vzduchu, kreré sc nakonec uvelebovaly v horních částech pokoje. V paměti mí utkvěl zvláště jeden kondor, obrovský pták s holým krkem a s tváři pomačkanou a pokrytou výrůstky, Byl to vychrtlý asketa, buddhistický láma, jeboz celé chováni bylo prostoupeno lhostejnou důstojnosti a který se řídil železným ceremoniálem svého velkého rodu. Když seděl naproti otci, nehybný ve svém monumentálním postoji odvěkých egyptských božstev, s okem povlečeným bolavým bělmem, ko-ič /e strany zatahoval n;i zřítelnici, a h s M. halím f»36 námestí nabývalo barvy zlatavého kouře Chvíli se zdálo, že z toho kouřového medu, z téch kalných jantaru rozkvetou barvy nej-krásnéjšiho ndpoledne. Ale ta šťastná chvile míjela, amalgam svítáni odkvětal a vzdutý kvas dne, který- byl už téměř na dosah, upadal zas do bezmocné šedi. Usedali jsme ke stolu, priruči si mnuli ruce červené zimou, a najednou próza jejich rozhovoru přivolala bez jakéhokoli přechodu plný den, šedivé a prázdné úterý, den bez tradice a bez tváře- Ale když sc na stole objevila misa s rybou ve skelném rosolu, dvě velké ryby ležící vedle sebe. jedna obrácena hlavou k ocasu druhé jako znak zverokruhu, poznávali jsme v nich erh onoho dne, kalendářový emblém bezejmenného úterku, a chvatně jsme si ho mezi sebou rozdělovali s hlubokou úlevou, že jím onen den dostal svou fyziognomii. Priruči jej pojídali slavnostně s důstojností kalendářového cere-mniiiálu. Pokojem m; siřila vůně pepře. A když, uvažujíce o heraldice následujících dnů týdne, vytřeli ze svých talířů houskou zbytek rosolu a na mísách růstaly jen hlavy s uvařenýma očima - cítili jsme všichni, že den byl společnými silami zdolán a že jeho zbytek se už nepočítá. Adda s tím zbytkem, ktetý ji byl dán na pospas, nedělala v podstatě dlouhé cavyky- Za řinčení hrnců a splicháni studeně vody energicky likvidovala těch několik hodin do soumraku, které matka prospávala na otomanu. V jídelně se už mezitím při praví i-vala scenérie večera. S rekvizitami svého řemesla sc tam zabydlovaly švadleny Polda a Pavlína. Nesena v jejich náruči, vsiupovala do pokoje mlčící a nehybná panna, dáma Z cucků a plátna s černou dřevěnou kouli místo hlavy. Ale jakmile byla postavena v koute mezi dveřmi a kamny, stávala se tato tichá dáma pani situace. Stojíc nehybně ve svém koutě, dohlížela mlčky na práci děvčat. Se značnou kritičnosti a nevoli prijímala icjich péči a lichotky. s nimiž před ní poklekaly, když zkoušely části šatů, prostehované hilou nití. Pozorně a trpeli vé obsluhovaly ten mlčící idolr k ten nedokázala nic uspokojit. Moloch byl neúprosný, jak dovedou být neúprosně jen ženské molochy, vždy znova je poháněl do práce a ony, vřetenovité a stihlé, podobné dřevěným špulkám, z nichž odmotávaly nitč, a stejné pohyblivé, obtarnýma rukama manipulovaly s kupou hedvábí a sukna, štěkajícími nůžkami se zakusovaly do jeit barevné hmoty, vrčely šicím strojem, našlapujíce na pedál lacinou lakýrkovau nožkou, a kolem nich rostla hromada od-střižků, různobarevných cárů a hadříků jako vyplivnuté šupiny a plťvy kolem dvou vybíravých a marnotratných papoušku. Křivě čelisti nužek se skřípavé rozviraly jako zobáky téch barevných ptáků. Déviam nepozorné šlapala po pestrých odstŕižcLch a hťobecnéťn veselilo dab počátek velice zajímavým a podivuhodným přednáškám, kterému] otec, okouzlený půvabem toho malého a neviniiéhk-vč:itii seděla nehybné, lampa čadila, látka se pod jehlou mi ■ 11■ > stTťijť .1/ j L .i stroj klapni a.iprj-'iliin. pi mŇi i :ljľ černé, bezhvězdué sukno, odvíjející ae zc a tu c ku zimní nocí za oknem. .,Příliš dlnuho jsme žili pod terorem nedostižné dokonalosti Demiurgovy,"' ŕikal můj otec, „přilis dlouho dokonalost jeho výtvoru ochromovala naše vlastni tvořeni. Nechceme mu konkurovat. Nemáme ctižádost vytovnat sc mu. Chceme být tvůrci ve vlastni, niäí sfére, toužíme po právu na vlastní tvořivost, toužíme po tvůrci rozkoši, jedním slovem - toužíme po deminrpii." Nevrtil, ve jménu koho proklamoval můj otec ty postuláty, jaký knlckdv, jaká k«>ťpoťaee, sekta nebo řád dávaly svou solidaritou patos (cho slovům. Pokud jde o nás, byli jsme vzdáleni všech derniurgických pokušeni, Ale můj orec zatim rozvinul program té druhotné demiurgie, obra* tč druhé generace tvorů, kcerá mela stanout v otevřené upu amhici vyiadřime tnuto hrdou devizou: pro každé gesto jiný herec. K obsluze každého slova a každého ŕinu povoláme do života jiného člověka. Takový je nás vkus, to bude svét podle naši chuti. Demiurp si liboval v elepantnich, dokonalých a komplikovaných materiálech, my dáváme přednost veteši Uchvacuje nás prosté a okouzluje láce, podřadnost a nábražkovost materiálu. Chápete," ptal se můj otec, „hluboký smysl té slabosti, té vásiié pro pestrý hedvábný papír, pro papirmašé, pro lakovou barvu, papundekl, koudel a piliny? To je," říkal s bolestným úsměvem, „naše Láska k hmoté jako takové, k jeji kyp rošti a pórovitosti, k jeji jediné mystické konzistenci. Demiurg, ten velký mistr a umělec, ji ctní neviditelnou, přikazuje ji, aby zmizela pod hrou života. My naopak, my milujeme její skřípot, jeji odpor a jeji figu r i navitou neohrabanost. Působi nám potěšeni vidět za každým gestem a za každým pohybem jeji těžkopádnou námahu, jeji bczvLádnost. jeji sladkou medvédovitost." Děvčata seděla nehybné sc skelnýma očima. Jejich obličeje byly napjaté a zhlouplé nasloucháním, lička podmalovaná chorobnými tuménci a těžko bylo v té chvíli rozhodnout, zda patři do první neho do druhé generace stvorení. „Jedním slovem," uzavíral otec, „chceme stvořit podruhé člověka k obrazu a podobenství manekýna-"1 Aby naše zpráva byla úplná, musíme zde popsat jeden drnbnv a nepatrný incident, ke kterému došlo na tomto miste přednášky li kterému nepri pisujeme žádný význam. Ten incident, zcela nepochopitelný a nesmyslný v daném sledu události, je možno vysvětlit snad jako určitý druh. částečného aucomatismu, bez precedentu a bez pokračováni, jako určitý druh zlomyslnosti objektu, která byla přenesena do oblasti psychické. Doporučujeme čtenáři, aby jej ignoroval stejně lehkomyslně, jako to činíme my. Jeho průběh byl takový: V okamžiku, kdy můj otec pronášel slovo manekýn, podívala se Adéla na náramkové hodinky, a potom ne pohledem dorozuměla s Poldou. Pak se i se židlí vysunula O piď dopředu, zvedla okraj sukně, pomalu vystrčila nohu, obepjatou černým hedvábím, a napřáhla její špičku jako badí tlamičku, Tak seděla po celou dobu té scény, zcela strnule, s velkýma roztěkanýma očima, prohloubenýma lazurem atropinu, s Pohi /-ira. i-fni&VtfV. kuim Í92B Adč-lin vypjaty- streviček se lehce chvěl a leskl jako hadí jazýček. Otec se pomalu se sklopenýma očima zvedl, jako automat udělal krok dopředu a klesl na kolena, l.ampa v tichu syčela a v houšti tapet héžcly sem a tam výmluvné pohledy, letěly šepoty jedovatých l.i/ykii, klikatiny myšlenek . . TRAKTÁT O MANEKÝNECH POKRAČOVANÍ Priitiho večera se otec chopil s novou vervou svého nejasného a spletitého tématu. Lineatura vrásek se mu rozvinovala a svinovala s rafinovanou prohnanosti, V každé spirále byla ukryta střela ironie. Ale chvílemi inspirace rozáiřovala kruhy jeho vrásek, a ty pak rostly jakýmsi ohromným, vířivým děsem a v mlčcnlivých volutách unikaly do hloubi zimní noci. „Figury v pannpiiku, mé dámy/' začal, „to jsou mučednické parodie manekýnu, ale ani v té podobě je neznevažujte, Hmota nezná žerty, Je vždy plna tragické vážnosti. Kdo si troufá myslet, že si lze zahrávat S hmotou, že ji lze formovat jen žertem a že do ni žert ilevrosté a okamžitě nevsáknq jako osud a jako předurčení? Dovedete si představit bolest, tupé, neosvabozené utrpení, do hmoty zakuté utrpení figuríny, která neví, proč je sama sebou a proč musí setrvat ve formě, která ji byla násilím vnucena a je pouhou parodii'' ChápetĽ tu moc výrazu, formy a dojmu, tu tyranskou svévoli, s jakou se vrhá na hezbrannou kládo a zmocňuje se ji jako vlastni despotická a panovačná duše? Dáte nejaké hlavě z cucku a plátna výraz hněvu 52 a zanecháte ji jednou provždy s tím hněvem, třesem a napětím, uzavřenou do slepé zlosti, pro niž není odlivu. Dav se směje tě parodii. Plačte, mé dámy, nad vlastním osudem, když vidíte bídu uvězněné hmoty, utiskované hmoty, která neví, kým je a proč je a kam vede to gesto, které ji bylo jednou provždy vtisknuto. Dav se směje. Chápete strašný sadismus, opojnou, dcmiurpicknu krutost toho smíchu? Vždyf bychom přece měli plakat, mile darm , nad vlastním osudem při pohledu na u ho host hmoty, znásilňované hmoty, na niž ic pácháno hrozně bezpráví. Z toho pramení, milé dámy, strašný smutek v Jech šaškovských golemů a všech figurín, tragicky zadumaných nad svou směšnou grimasou. Zde je anarchista Luecheni, vrah císařovny Alžběty, zde je Draga, démonická a nešťastná královna srbská, zde je geniální mladík, naděje a pýcha rudu, kterého zahubila nešťastná nátuživost onanie. O ironie téch titulů, toho předstíráni! Jc v té ženštině skutečné něco z královny Dragy, její dvojník ivlii ,!s;mfi nejvzdáleněji: stín její bytosti ŕ" Ta podobnost, to zdání a co jméno nás uspokojuje a nedovoluje ptát se, kým je sám o sobe ten nešťastný tvor. A přece tu někdo musí být, dámy, někdo anonymní, někdo hrozný, někdo nešťastný, někdo, kdo nikdy ve tvém hluchém živote neslyšel u královně Draze . , . Slyšeli jste za noci strašné vyti téch voskových figurín, zavřených v jarmareěnich boudách, žalostný chót těch panáků ze dřeva a porcelánu, bušickh pěstmi do stéti svých žalářů?" Na otcově tváři, rozvichřené hrůzou věci, které vyvolal z temnot, se vytvořil vir vrásek, trychtýř, který rostl do hloubky a na -ji Ůř4 r $ *iř'* 5 1 7 ■ |fii. Kmir miHfiúíluíťťnj pchož dně hotelu strašlivě prorocká oko. Vousy se mu podivné zježily u véchty a štetky chlupů, vyrážející z bradavic, piha nosních direk, se nacepýřily ve svých koříncích. Tak tam stal strnule, s planoucíma očima, a chvěl se vnitrním pobouřením jako autumat, který ve zasekl a zastavil v mrivěm hodě. Adéla vstala ze židle a poprosila nás, abychom přimhouřili oko nad tím, co se za chvílí stane. Porom přistoupila k otci a s rukama v bok, předstírajíc zdůrazněnou rozhodnost, požádala velmi zřetelné ..........................., .,................. Dívenky seděly strnule se sklopenýma očima a podivné zdřevěnělé . . . 5Í> TRAKTÁT O MANEKÝNECH DOKONČENÍ Jednoho dalšího večera pokračoval můj otec ve svém výkladu těmito slovy: ..Když jsem ohlašoval svou přednášku o manekýnech, nechtěl jsem vlastně mluvit, mé dámy, o těch ztělesněných nedorozuměních, o těch smutných parodiích, plodech primitivní a vulgárni bezuzdnosti. Měl jsem na mysli něco jiného." A tu začal otec pred očima tvořit ubraz oné - jím vysněné „generatio aequ tvora", jakéhosi pokolení bytostí jen zpola organických, jakési pscudovcfletacc a pseudofauny. zpLozcnců fantastická fermentace hmoty. Byly to výtvory zdánlivě podobné živým bytostem, obratlovcům, korýšům a členovcům, ale to zdáni bylo klamně. Ve skutečnosti to byly bytosti amorfní, bez vnitrní struktury., plody napodobivých tendenci hmoty, která - obdařena paměti - ze zvyku opakuje jednou přijaté tvary. Skála morfologií, kterým podléhá hmota, je ve svém celku omezena a určitá zásoba forem se na různých stupních bytí vždy znovu opakuje. 57 Ony bytosti - pohyblivé, citlivé na. různé impulsy, a přesto vzdálené opravdovému životu - bylo možno zjskar tím, že človék zavesil do roztoků kuchynské soli určité složité koloidy. Tyto kuloi-dy se po několika dnech začínaly formovat a seskupovat do jakých' si zhuštěni substance, pripominajícich nižší organismy fauny. U hytosti takto vzniklých hylo možno konstatoval proces dýcháni a výměnu látkovou, ale chemickým rozborem se v nich nezjistila ani stopa bílkovin, ba dokonce ani uhlovodíků. Nicméně tyto primitivní formy nebyly ničím ve srovnáni s bohatstvím tvatů a y nádherou pseudofauny a pseudorlóry, které se někdy objevují v určitém, přesné vymezeném prostředí. Tímto prostředím jsou staré byty, přesycené vyzařováním mnoha životů a události, jsou jim vy potřebované atmosféry, bohaté na specifické ingredience lidského sněni, i rumiště, přeplněná humusem vzpomínek, tužeb a jalové nudy. Na takové půdě ona pseudovegetacc rychle a povrchné klíči, hojné a efemérne cizopasi a vyráží krátkodobými generacemi, které prudce a oslnivě rozkvétají, aby zas okamžité zhasly a uvadly. V rakových bytech bývají tapety už velmi opotřebované a znuděné neustálým putováním po väech kadeřících rytmů; a neni proto nic divného, že vstupují na bludné cesty dalekých a riskantních výmyslů. Dřeň nábytku a jeho substance je už uvolněná, zdegenerovaná a podléhá hříšnému vábeni: a tehdy na té neduživé, unavené a zdivočelé půdě rozkvétá - jako krásná vyrážka nebo jako fantasii ľ k v povlak - barevná a rozbujelá plíseň. „7ajisté vire, mé dámy," vykládal můj otec, „žc vc starých hytech I r.,i'j jm f.'.,i*M:,vi bývají pokoje, na něž sc zapomíná. Nenavštěvovány po celé měsíce, uvrhli v ii|uišrĹTi(isti mezi starými zdmi ;i někdy se stává, tt sc sumy v sobe zakukluji, zatůstaji cihlami, a jednou provždy vypadlé i naši paměti, ztrácejí pomalu i svou existenci. Dveře, které do nich vedou 7. jakési podesty zadního schodište, mohou být domácími obyvateli tak dlouho přehlíženy, až vrůstají a vstupuji do zdi, jež zastře jejich stopu Fantastickou kresbou puklin a rýh." .Jednou jsem vstoupil," pokračoval otec, „časné rána na sklonku zimy po mnoha mésicich nepřítomnosti do takového zpola zapomenutého traktu a byl jsem udiven vzhledem těch pokojů. Ze všech škvír v podlaze i ze všech řims a výklenků vyrážely tenké ratolesti a naplňovaly šeré ovzduší mihotavým krajkovím Filigránskych Lístků, ažurovaným houštím jakéhosi skleníku, plného šepotů, třpytu, kolébáni a nějakého falešného a blahého jara. Kolem postele pod mnohoramennou lampou i podél skříni se asachvívaly trsy néžných stromů a nahoře se rozstřikovaly do světelných korun, do fontán krajkového listoví, tryskajících rozptýleným chlorofylem až k malované obloze stropu. V urychleném procesu vy kvétáni vyrážely v tom listoví obrovské bílé a růžové květy, před očima pučela poupata, ze středu vyrážela růžovou dužinou, přetékala přes okraj a hned zase ztrácela své plátky a rozpadala se v prudkém odkvětáni." „Byl jsem šťasten," říkal otec, „pro ten necekaný rozkvět, ktery naplnil ovzduší mihotavým šelestem a Lahodným šuměním, sypoucím se jako pestré konfety mezi tenkými proutky větviček. Viděl jsem, jak se z chvění vzduchu a z fermentace příliš bohaté auty vyděluje a zhmotňuje to chvatné tozkvétáni, to přeléváni a rozpadaní fantastických oleandrů. které naplnily pokoj řídkou a lenivou chumelenici velkých růžových květných chomáčů " .,Ncž nastal večer," zakončoval otec, „nebylo už ani stopy po onom skvělém rozkvetu. Celá ta klamná fatamorgána byla pouze mystifikaci a náhodnou událostí podivné simulace hmoty, která působí dojmem života." Otec byl toho dne podivuhodné živý, z jeho pohledů, bystrých a ironických pohledů, tryskala verva a humor, Potom najednou zvážněl a znova zkoumal nekonečnou škálu forem i odstínů, jaké na sebe bere mnohotvárná hmota. Fascinovaly ho formy krajní, pochybné a problematické, jako je ektoplazma náměsíčníků, pseu-dohmota a kataleptkká emanace mozku, která sc v některých případech rozrůstá z ůst uspaného pres celý stůl a naplňuje celý pokoj jako rozhujelá řídká tkáň, jako astrální těsto na pomezí těla a ducha. „Kdoví,1" tikal, „kolik je trpících, zmrzačených a fragmentárnich podob života, jako uměle slátaný a hřebíky narychlo sbitý život skrini a stolů, toho ukřižovaného dřeva, těch tichých mučedníku kruté lidské vynalézavosti? Ty strašné transplantace cizích a nenávidících se ras dřeva a jejich spojení v jedné nešťastné osobnosti? Kolik starých moudrých muk je V mořených Žílách, vrásách a vrstvách našich starých důvěrné známých skříni. Kdo na nich rozpozná staré, ohoblované a k nepoznání olešténé rýhy, úsměvy a pohled y V* Když to říkal, rozestupovala se otcova tvář do zamyšleného «0 6L Minováni vrásek a podobala se sokům a žilováni starého prkna, z něhož by Iv ohoblovány všechny vzpomínky. Chvílí jsme se domnívali, že otec upadne do tstavu strnulosti, který se ho někdy zmocňoval, ale najednou jako by procitl, vzpamatoval se a pokračoval: ... Stará mystická plemena balzamovala své nebožtíky. Do zdi jejich bytů byly vsazeny, vezděny těla i tváře. V salóně stál otec -vycpaný, vydélaná kůže ženy byla pod stolem jako koberec. Znal jsem jednoho kapitána, který měl vc své kajuié lampu v podobe meluzíny, kterou mu vyrobili malajští balzamovaéi z jeho zavraždené milenky, Na hlavě měla obrovské jeleni parohy. V tichu kajuty ta hlava, zavěšená u stropu mezd větvemi parohů, pomalu otevirala řasy očí; na pootevřených ústech se ji třpytila blanka sliny, praskající tichým šepotem. Hlavonožci, želvy a obrovití krabi, .zavěšeni na stropních trámech jako svícny a mtioho-ramenné lustry, šmátrali v tom tichu donekonečna nohami a stále šli a šli na místě . . Ale vtom otcovy myšlenky přešly po cestách neznámo jakých asociaci k novým příkladům a do jeho tváře se prolnul výraz usta-ranosti a zármutku: „Mám snad zamlčet,'" hovořil tlumeným hlasem, „že se můj bratr následkem dlouhé a nevyléčitelné choroby postupné proměnil v propletenec pumových střev a že moje ubohá sestřenice ho dnem i noci chovala v peřince a prozpěvovala tomu nešťastnému stvořeni nekonečné ukolébavky zimních noci? Může byt něco smutnějšího než- člověk proměněný ve spleteninu střev? Jaké je to rozčarováni pro jeho rodiče, jak isou dezorientovány jejich city, jak se rozplývali sestřenice provázela í v všechny naděje, které byly vkládány do toho slibného mladí A přece ho věrná láska chudáka proměně." „Ach, už to nevydržím, nemohu to poslouchat!"" j..-i I ľ, a vyklonila se ?. křesla. ..Uklidni ho, Adélo!. . ." Dívky vstaly, Adcb přistoupila k otci a napřaženým prstem udělala pohyb, naznačující lechtáni. Otec upadl do rozpaků, umlk a icdéšené začal couvat před Adéliným kývajícím se prstem. Adél* 7a nim vytrvale šla, hrořila mu jedovaté prstem a krok za krokem ho vystrkovala z pokoje Pavlína živla a protáhla se. Obě s Poldou se o sebe opřely rameny a pohlédly si s úsměvem do očí. *3 NIMROD Celý srpen onoho roku jsem si vyhrál s malým, báječným pejskem, který se jednoho dne octl na podlaze naši kuchyně, neohrabaný, pistiu, vonici jcsiě mlékem a ncmluvněctvim, s nezformovanou, zakulacenou a chvějící se hlavičkou, nožky rozeapené do síran jako krtek a nejjemněji, mékoulinká srst. Na první pohled si tenhle drobeček života získal všechen ohdiv a všechnu nadšeni chlapecké duse. 7 jakého nebe tak nečekané Spadl ten miláček bohů, milejSi srdci než ncikrásnéjší hračky? Že takč staré, naprosto nezajimavé myčky nádobí přijdou někdy na tak nádherné nápady a přinesou z předměsti - ve zcela časnou, transcendentálne tanni hodinu -takového pejska do naši kuchyně. Ach, človék přitom - bohužel - nebyl, ještě se nenarodil z temného lůna spánku a už se to Štěstí uskutečnilo, už na nás čekalo, ležíc nemotorně na studené podlaze v kuchyni a nedoceněné Adélou a domácími lidmi. Proč mě neprobudili dřív! Talířek mlčka na podlaze svědčil o Adéliných materských pudech, ale svědčil bohužel raké o chvílích m i nu lušti, pro mne nenávratně ztraceni1, a 0 rozkoších adoptovaného mateřství, na nichž jsem se nepodílel. Ale přede mnou ležela ještě celá budoucnost. Jaké nekonečno zkušenosti, experimentů a objevů se nyní otvíralo? Před mou nem sytnou zvědavostí se zde odhalovalo tajemství života a jeho n< \ t>\ kladnější mystérium, převedené na prostší a dosažitelnější Formu, vhodnou na hraní. Bylo nevýslovně zajímavé mit pro sebe ta km-v drobeček života, takovou částečku věčného tajemství v tak zábavné a nové podobě, budicí bezmeznou zvědavost a skrytý respekt SVOU cizotou i nečekanou transposicí útku života, stejného jako náš, do formy odlišné, do Formy zvířecí. Zvířata 1 Cil nenasytné zvědavosti, exemplifikace záhady života, jakoby stvořená proto, aby člověku ukázala člověka tim, že rozkládá jeho bohatství a komplikovanost na tisíc kaleidoskopických možnosti a každou dovádí do nějakého paradoxního extrému, do nějaké přepjatosti jednoznačného charakteru. Neobtíženo spletí egoistických zájmů, k tete kali vztahy mezi lidmi, otcviraln se /de srdce plné sympatii pro čiří emanace věc nehu ži\'ota, plné milostné, součinné zvědavosti, která byla maskovanou žízni po sebepoznáni. Pejsek byl sametový, teplý a pulsoval malým, chvatným srdcem Měl dva měkké plátky uší, namodralá kalná očka, růžový čumáček, do kterého bylo možno strčit hez jakéhokoli nebezpečí prst, a něžné a nevinné tlapky s dojemnou růžovou brada vičkou vzadu nad šlapkami přednít.b nožek. Ý.tňvi a netrpělivé jimi lezl do misky s mlékem, chlemtal tekutinu růžovým jazýčkem, a když se nasytil, zvedl žalostné malou tlamičku s kapkou mléka na bradě a nemotor né se vyhrabával z mlčené koupele. i: i I Jeho chůze - to bylo neohrabané otáčeni šikmo stranou v nerozhodnem směru po irochu opilé a rozechvělé cáre. Hlavním rysem jeho duševního rozpoloženi byla jakási neurčitá zásadní lítost, osiřelost a bezradnost - neschopnost zaplnit něčím prázdnotu života mezi senzacemi krmení. Projevovalo se to bezdetností a nedůslednosti pohybů, iracionálními záchvaty nostalgie, žalostným kňučením a neschopnosti najit si vlastni místo. Dokonce i v hlubinách spánku, ve kterém potřebu opřít se a přitulit musel uspokojovat tím, že použil své vlastni osoby svinuté do chvějícího se klubíčka, ho provázel pocit osamoceni bez domova, Ach, ten život -mladý a útlý Život, vypuštěný z důvěrné temnoty, z přítulného tepla mateřského lůna do velkého, ciziho a příliš světlého svéta - jak se krči a couvá, jak se s odporem a znechucením zdráhá přijmout to představeni, které mu nabízejí. Ale pomalu malý Nimrod (dostal totiž to hrdé a bojovné jméno} přichází životu na chul Obraz mateřské ptajednoty, který jej dosud výlučné ovládal, ustupuje kouzlu mnohostí. Svět mu začíná strojit nástrahy, Neznámá a kouzelná chuŕ různých jídel, čtyřúhclnik ranního slunce na podlaze, na který je tak příjemné si lehnout, pohyby vlastních údů, vlastní tlapky, ocásek, šelmovsky vybízející k tomu, aby si s nim hrál, laskání lidské ruky, pod nimž pomalu dozrává jistá svévolnost a veselost, která napíná télo a z niž se rodí potřeba zcela nových, prudkých a riskantních pohybů co všechno si ho kupuje, přesvědčuje a láká, aby přijal experiment života a smířil se s nim A ještě jedno. Nimrod začíná chápat, že to, co se mu zde pod- us strkujc, je v podstate přes všechno zdáni novosti něčim, do tu uí bylo - bylo mnohokrát, nekonečne mnohokrát. Jeho tělo poznává situace, dojmy a predmety. Ve skutečnosti ho to všechno už příliš neudivuje. Před každou novou situaci se ponoři do své paměti, do hluboké paměti těla, poslepu horečně hledá - a někdy se stává, že v sobě najde už hotovou příslušnou reakci: moudrost pokolení, která byla uložena v jeho plazmě a v jeho nervech. Nachází určité činy a rozhodnuti, o kterých sám nevěděl, že v něm už dozrály a že čekaly jen na to, aby mohly vyskoěít- Scenérie jeho mladého života, kuchyně s vonnými džbery, s utěrkami složitých a dráždivých vůni, s klapáním Adéliných pantořličkú a s jejím halasným pobíháním už ho neděsí- Zvykl v i považovat ji za svou doménu, zdomácněl v ni a začal ši ve vztahu k ní vytvářet nejasný pocit při náležitostí, otčiny. Pokud ovšem na něho nepadlo kataklysma v podobě drhnuti podlahy - onoho aktu, jimž byly rušeny přírodní zákony, se špli-c ha lid teplého louhu, umývajícími zespodu všechen nábytek, a s děsivým šoupáním Adélina koštěte. Ale nebezpečí míjí, usmířené a nehybné koste leží tiSe v koutě a schnoucí podlaha prijemne voni mokrým dřevem. Nimrod, se znovu vraci ke svým normálním právům a ke svobodě na vlastním územj, pociťuje nepřekonatelnou touho chytat zuby za starou houni na podlaze a cloumat ji ze všech sil napravo a nalevo. PaciFikaee živlů ho naplňuje nevýslovnou radosti- Najednou zůstane stát jako do země vrytý: před nim, na nějaké tři pejskovskč kroky, se sune černá ohyzda, příšera, která se rychle pohybuje na proutcích SpOuSty pomačkaných nohou. Do hloubi otřesený Nimrod sleduje pohledem šikmou CCStu blýskavého brouku a napjaté pozoruje ten plochý, bezhlavý a slepý trup, nesený nepřirozenou pohyblivosti pavoucích nohou. Při tom pohledu se v něm vzdouvá, dozrává a bobtná cosi, čemu sám ještě nerozumí, cosi jako hněv nebo strach, ale spíše prijemný a spojený se záchvěvem sily, sebevědomí a agresivity, A najednou dopadá na přední tlapky a vyráží ze sebe hlas, který je ještě jemu samému rieŕtiámý, o/i a který je zcela nepodobny obvyklému kňučení. Vyráží ho jednou, ještě jednou a pak ještě jednou ten k vin diskantem, který každou chvíli selže. Ale nadarmo apostrofujc brouka tim novým jazykem, zrozeným z náhlého nadšeni. V kategoriích švábího rozumu není místa pro takovou tirádu a brouk pokračuje ve své šikmé výprave do rohu mistnosti pohyby posvěcenými odvěkým švábi m rituálem. Avšak pocity nenávisti nemají ještě v pejskově duši trváni a sílu, Nově probuzená životni radost proměňuje každý pocit ve veselost, Nimrod ještě štěká, ale smysl toho stékáni se nepozorované změnil, přesel ve svou vlastni parodii a stal se v podstatě projevem touhy vyjádřit nevýslovnou zdařilost tohoto skvělého životního-předat*' veni, plného pikanterie, nečekaných záchvěvů a point. PAN V koutě mezi zadními stenami kůlen a přístavků byla slepá ulička dvnra, ichn ncjvzdálenčjši a posledni odnož, uzavřená mezi komoru, záchod a zadní stenu kurníku - mrtvá zátoka, za kterou už nebyl žádný východ. Byl to nejvzdálenejší mys, Gibraltar toho dvorku, zoufale bijící hlavou o slepou ohradu z vodorovných prken, poslední stenu tohoto sveta, která všechno uzavírala. Zpod jejích omšelých trámů vytékala stružka černé, smrduté vody, žila hnijícího mastného bláta, která nikdy nevysychala - jediná cesta, která vedla přes hranicí ohrady do světa Ale zoufalství toho smradlavého zákoutí tak dlouho bušilo do hrazení, až uvolnilo jedno Z mohutných příčných prken, My chlapci jsme pak dokončili dílo a vypáčili a vytáhli jsme velkou omšelou fošnu z. brleni. lak jsme vytvuřili prulnm a otevřeli okno ke slunci. Vězeň dvora si mohl stoupnout na prkno položené jako most přes kaluž, a pak se ve vodorovné poloze protáhnout škvírou, která ho vypustila do nového, vzdušného a rozlehlého světa, A tam se rozkládala velká, 70 zdivočelá stará zahrada. Pořidku roztroušeny v mohutných skupinách, řOStly v ni vysoké h rušné a rozložité jabloně, obsypaní' stříbrným šelestem a kypící síťkou belavých záblesků. Bujná, pomíchaná, nekosená iráva pokrývala prachovým kožichem zvlnčov terén. Rostla tam obyčejná trávovitá lučni Stébla S pernatými chomáči klasů, rostly tam filigrány planých petrželi a mrkví, pomačkané, drsné a mátou vonici li st k y popeneú a hluchavek a lýko-vité, třpytivé a rzí kropetiaté jitrocele, z kterých vysoko vyrážely klasy s hruhýmí červenými zrny Celá ta květena, zmuchlaná a pé-řovité kvprá. bvLi prosycená Lahodným ovzduším, prostoupená blankytným větrem a prosáklá oblohou Když člověk ležel v trávě, byl přikryt celým blankytným zeměpisem oblaků a plynoucích světadílů a oddechoval celou rozlehlou mapou oblohy. Od toho obcováni s povětřím se listy a výhonky pokryly něžnými chloupky, měkkou vrstvičkou chmýří i drsnými štětinami háčků, kterými jako by chtěly chytat a zadržovat přílivy kyslíku. Ta něžná a bělavá vrstvička snoubila listy s ovzduším a propůjčovala jim stříbřitý, šedivý třpyt větrných vln a stinných zadumáni mezi dvěma záblesky slunce, Ale jedna z těch rostlin, žlutá, s bledými Indy ha m i plnými mléčné sěávy a nafouklá vzduchem, vypouštěla už sama ze svých prázdných výhonků vzduch a chmýří v podobe pernatých kouli mlíči, které se závanem větru tozsypávaly a nehlasné vsakovaly do blankytného ticha. Zahrada hýla rozlehlá, rozvětvená do několika odnoží a máli různá pásma a podnebí. Z jedné strany byla otevřená, překypovala mlékem nebes a vzduchu a podestýlala obloze tu nejměkčí. nej- 71 jemnejší a ncjkypŕejsi zeleň. Ale jak postupné klesala do hluhio druhé odnože a norila se do stínu mezi zadní stěnou opuštěné sodovkám} a dlouhou rozpadávala se a1i stodoly, nápadne se zachmuŕovala. stávala se nevrlou a nevšímavou, divoce a nepořádné zarůstala, mračila se kopřivami, ježila se bodláčím a prašivěla všelijakým plevelem, až na konci v široké pravoúhlé zátoce mezí /dmi ztrácela veškerou míru a upadala do šílenství. Tam to už nebyl sad, ale záchvat pomatenosti, výbuch vzteku, cynická nc-stoudnost a prostopášnost. Rozběsněny sc lam rnziahovaly a průchod svým vášním dávaly rozpustilé a zdivočelé zmuchlániny lopuch - obrovské čarodějnice, svlékající si za bílého drve široké Sukně a shazující ze sebe sukni za sukni, až nakonec jejich vzduté, šelestivé a děravé cáry pod sebou pohřbívaly svými pomatenými pláty celé to svárlivé a parehanci plémě. A nenasytné sukně otékaly a roztahovaly se, kupily se jedna na druhé, nadýmaly se a navzájem se překrývaly a vzdutá masa jejich lupenových plátů přitom rosila a rostla až k nízkému okapu stodoly. A tam jsem ho uviděl, jedinkrát v životě, v polední hodině oblouzené žárem. Byla to chvíle, kdy se zešílely a divoký čas vyprošťuje ze žentouru událostí a jako zběhlý tulák s křikem utíká horempádem přes pole. V tu chvíli se léto, už nekontrolované, bez míry a rozvahy rozrůstá na celém prostranství, rozrůstá se s divokým náporem všemi směry a přerůstá do svého dvojnásobku a trojnásobku, do jakéhosi jiného, zvrhlého času, do neznámé dimenze, do íiLeoetvi. V tu hodinu mé posedla touha chytat motýly, vášeň pronásledo vat ty mihotavé skvrnky, ty bludné bílé plátky, třepetající se v ohnéném vzduchu neobratnou klikatinou. A v tu chvíli se stalo, sc jedna ? těch jiskřivých skvrnek v letu rozpadla na polovin a potom na třetiny - a to chvějící sc, oslnivé bílé trojbodi mé ved jako bludička přes šílenství bodláků, spalovaných sluncem. Zastavil jsem sc až na pokraji lopuch, neboť jsem si nciriml.d vkročit do té hluché prohlubně, A vtom jsem ho uviděl Ponořen po ramena do lopuchů, seděl přede mnou na bobku. Viděl jsem jeho lirubá ramena ve špinavé košili a odporný cár kabátu. Seděl tam, přikrčen jako ke skoku, s rameny shrbenými jako pod nesmírným břemenem. Celé jeho tělo prudce oddechová lú vypětím a z měděné, na slunci se lesknoucí tváře se lil put. Ne hýbal se a zdálo sc, že sc těžce namáhá a že bez hnuti zápoli s nejakým obrovským břemenem. Stál jsem, přikován jeho zrakem, který mé sevřel jako do klešti. Byla to tvář tuláka nebo opilce. Chomáč špinavých pačesů w mu ježil nad čelem, vysokým a vypouleným jako kamenný bochník omletý řekou. Ale to čelo bylo rozryto hlubokými vráskami. Nevím, zda se to bolest, palčivý žár slunce nebo nadlidské vypětí tak vtisklo do té tváře a napjalo její rysy k prasknuti, Černé oči se na mne upřely s vypětím u ej vyššího zoufalství nebo bolesti. Ty oči se na mne d i valy a nedívaly, viděly me a vůbec mě neviděly. Byly to pukající bulvy, vytřeštěné nejvyššim vzrušením bolesti nrni> d ni von rozkoši nadšení. A najednou z cech rysů, napjatých k prasknuti, vyrazila jakási 72 strašná, utrpením zprohybaná grimasa a ta grimasa rostla, prijímala do sebe tamto šílenství i nadšeni, bobtnala jim a stále rostla a rostla, až se provalila syčícim a chrčícím k.r,\ m ,11111 Im. Do hloubi otřesen, vidél jsem, jak. se pomalu zvedl z dřepu, chrchlaje smíchem z mohutné hrudí, a přikrčen jako gorila, S rukama v padajících cárech kalhot, utíkal velkými skoky, prodíraje se rozkymácenými pláty lopuch - Pan bez flétny, prchající zmateně do svých rodných houštin. PAN KAREL V sobotu po obědě se můj strýc Karel, slaměný vdovec, vydával pěšky do letoviska vzdáleného hodinu cesty od města za ženou a dětmi, které tam trávily prázdniny. Od doby, kdy jeho manželka odjela, byl byt neuklizcnv a piwtel nikdy neustlaná. Pan Karel se vracel do bytu pozdě v noci, zneuctěný a zpustošený nočním hýřením, kterým ho vláčely úpal ně a prázdné dny. Zválená, studená a divoce rozházená postel se pro něho v tech chvílích stávala jakýmsi blahým přístavem a spasným ostrovem, ke kterému duiážel s vypětím všech sil jako trosečník zmítaný po mnoho dní a noci na rn? bouleném moři. Po paměti ?apadal v temnotách někam mezi bělavá mračna, pásma a kupy studeného peří a tak spal v nepředstavitelné poJo7e. opačným směrem, hlavou dolů, zabořen temenem do prachové dřené polštářů, jako kdyby chtěl ve spánku provrtat a napřič proplovat ty mohutné masivy peřin, které narůstaly noci. Zápasil ve spánku s těmi peřinami jako plavec s vodou, hnětl je .1 mísil tělem jako obrovskou diži těstň, do které se propadal, a za šerého úsvitu 74 71 se budil, upachtený a zalitý potem, vyvržený na břeh haldy polštářů, které nedokázal při těžkých nočních zápasech přemoci. A tak, napůl vyvržen z tůni spánku, zůstával na chvíli viset beze smyslů na okraji noci, hrudi lapal po vzduchu a peřiny kolem ného narůstaly, kysaly - a oper ho zatůstaly jako kupy těžkého, belavého těsta. Spal pak dlouho dopoledne a polštáře se zatím urovnávaly do velké, bílé, ploché roviny, po které putoval jehú upokojený spánek. Po těch bílých silnicích se vracel pomalu sám k sobě, ke dni a kc skutečnosti - až nakonec otvíral oči jako spici pasažér, když vlak zastaví ve stanici, V pokoji panovalo ustáté příšeří s usazeninou mnoha dni samoty a ticha. Jenom okno kypelo ranním rojením much a závěsy jiskřivě planuly. Pan Karel vyžíval ze svého těla, Z hloubi tělesných dutin zbytky včerejška. To zivání sc ho zmocňovalo v takových křečích, jako kdyby ho chtělo obrátit naruby. Vyvrhoval jim zc sebe ten pi*ek a ta bremena - nestrávené pozůstatky včerejška Když si tak ulevil a trochu si vydechl, zapisoval si do notesu výdaje, kalkuloval, počítal a snil. A potom dlouho nehybné ležel sc skelnýma očima, které byly vypouklé, vlhké a měly barvu vody. Ve vodnatém příšeří pokoje, rozjasňovaném odrazem žhavého dne za závěsy, odrážely jeho oči jako malinká zrcátka všechny lesklé předměty: bílé skvrny slunce v okenních škvírách a zlatý čtyrůhel-ník závěsů - a jako kapka vody v sobě opakovaly celý pokoj * tichem koberců a prázdných židli. Zatím den za závěsy hučel stále plamenněji bzučením much. zešílelých sluncem. Okno v sobě iu-mohlo sméstnat ten lni. a závěsy omdlévaly oslnivým vlněním Tehdy se vyhrabával z peřin a ještě nějakou chvíli posteli a bezděčně sténal Překročil třicítku a jeho tělo začínal" sklon ke korpulentnosti Zdálo se, že v tom organismu, otékajium tukem a utýraném pohlavními výstřednostmi, ale stále ještě vzdou-vaném bujnými šťávami, dozrává nyní v tichu pomalu jeho budonu osud. Když tak seděl v bezmyšlenkovitém, vegetativnim strnuti, celý proměněn v krevní oběh, oddechováni a hluboké pulsováni stav, rostla v hloubi jeho zpoceného těla, pokrytého na různých místech chmýřím, jakási neznámá a nezformovaná budoucm^t jak" nestvůro ý výhonek, fantasticky bující do netušené dimenze. Neděsil se ho, neboť citil už svou totožnost s oním neznámým a obrovitým, které mělo nastat, a rostl bez odporu a v podivné shodě spolu s ním, zdřevěnělý klidnou hrůzou; poznával už budoucího sebe sama v tom kolosálním květném bujeni a v lěch fantastických , nakupeninách, které dozrávaly před jeho vnitřním zrakem. Jedno oko sc mu v těch chvílích lehce stáčelo ven, jako kdyby odcházelo do jiné dimenze. Potom se z toho bezmyšlenkovitého omámení a z těch ztracených dálav vracel zpět k sobě a do prítomnosti; viděl na koberci svá tučná a jemná jakoby ženská chodidla, a pomalu vytahoval zlaté knoflíky z manžet denní košile. Potom šel do kuchyně a nacházel tam ve stinném koutě védcrko s vodou, kroužek tichého a bdělého zrcadla, které tam na něho čekalo - jako jediná živá a vědoucí bytost v tom prázdném bytě. Naléval si vodu do umyvadla a vychutnával kůží její mdlou, ustátou a nasládlou mokrost. Dlouho a pečlivé se věnoval toaletě, nespěchal a vkládal pauzy mezi jednotlivé manipulace. Prázdny a zanedbaný byt ho /neuznával a nábytek i steny za nim slidily s mlčeni i vou kritikou Když vstupoval do jejich ticha, připadal si jako vetřelec v tom podvodním zatopeném království, v němž plynul jiný, odlišný čas. Když Otvíral vlastni zásuvky, cítil se jako zloděj a chodil bezděčně po špičkách, jako hy se bál probudit halasnou a nadbytečnou ozvěnu, čekající podrážděné na nejmensi přič i nu, ahy mohla vybuchnout. A když konečné, přecházeje tiše od skrine ke skrini, nasel kousek po kousku všechno, to potřeboval, a dokončoval toaletu mezi nábytkem, který ho mlčky a s neprítomným výrazem toleroval, a když byl potom konečně hotov, stál s kloboukem v ruce na odchodu a styděl se. že ani v poslední chvílí nemohl najit slovo, které by překonalo to nepřátelské mlčeni. A tak odcházel pomalu, rezignovaně a se sklopenou hlavou ke dveřím - a opačným směrem se zatím beze spěchu - do hloubi zrcadla - vzdaloval kdosi navždy obrácený zády - prázdnou radou pokojů, které neexistovaly. 7* SKOŘICOVÉ KRÁMY Když nastaly nejkratší, ospalé zimní dny, uzavřené z obou stran -jitrem i večerem - do kožisinových okrajů pŕišeŕi, v té době, kdy se město čím dál tím hlouběji rozvětvovalo do labyrintů zimních noci, s námahou privolávaných krátkým rozedněním nazpět do stavu Střízlivosti - můj otec byl u z ztracen, zaprodán a vázán přísahou tamté sféře. Obličej i hlava mu tehdy bujně a divoce zarůstaly šedivými vousy, které nepravidelné trčely ve vět h těch, štětinách i dlouhých štetkách, vyrážejicich z bradavic, oboči i nosních d i re k - což otiskovalo |cho fyziognomii podobu starého naježeného lišáka. Cich a sluch w. mu neobyčejné zbystřovaly a z proměn jeho mlčící, napjaté tváře bylo patrno, žc pomoci těchto smyslů je ve stálém kontaktu S neviditelným světem tmavých zákouti, myších děr, prázdných ztrouchnivělých prostor pod podlahou i komínových těl r v Všechny štamoty, noční praskoty i skrytý, skřípající život podlahy v tiém měly neomylného a bdělého pozorovatele, špeha a sptk- 79 lencc. Pohlcovalo ho to natolik, že se zcela hrou žil do té pro nás nedostupné sféry, o niž se ani nesnažil podat nám nejakou zprávu. Nejednou, když výstřednosti tě neviditelné sféry dostávaly ráz při liš absurdní, nezdržel se, luskal prsty a tiše se smál sám pro sebe. Pohledem se při tom dorozumíval 5 našim kocourem, který - rovněž rasvěceii do toho světa - zvedal cynickou, chladnou, pruhovanou tvář a znuděně a lhostejné mhouřil kosé škvírky oči. Při obědě se stávalo, Že uprostřed jidla odkládal najednou núž a vidličku a s ubrouskem uvázaným pod bradou se koěíčim pohybem zvedal, plížil se po měkkých polštářcích prstů ke dveřím sousedního prázdného pokoje a s nejvétši obezřetnosti do něho nakukoval klíčovou dírkou. Potom se jakoby zahanbené, s rozpačitým úsměvem vracel ke stolu a stále si při tom mručel a nevýrazné pobroukával něco v souvislosti s vnitřním monologem, do něho* byl pohroužen. Aby ho trochu rozptýlila a odvedla od chorobné průzkumnic ke činnosti, vytahovala ho matka na večerni procházky. Chodil na né mléky, bez odporu, ale bez přesvědčení, roztržitý a duchem nepřítomný. Jednou jsme šli dokonce do divadla. Octli jsme se opět v onom velkém, špatné osvětleném a špinavém sále, plném ospalého lidského šumotu a bezladného zmatku Ale když jsme se prodrali lidskou tlačenici, olnevila se před námi obrovská bledé modrá Opona jako nebe jakési jiné oblohy. Veliké, malované růžové masky s nafouklými tvářemi se nořily do nezměrného plátěného prostoru. To umělé nebe se roztahovalo, rozlévalo do šířky i do délky a vzdouvalo se nesmírným duchem patosu a vel- kých gest, atmosférou toho umělého a leskem naplněného světa, ktetý tam na dunícím leseni scény přijímal svůj tvar. Záchvěvy, připlouvající po vilike tváři toho nebe, 1 oddechováni obrovského plátna, jímž rostly a ožívaly masky, prozrazovalo iluzornost této oblohy a způsobovalo ono mihotáni skutečnosti, které v metafyzických okamžicích pociťujeme jako záchvěvy taioiistvi Masky třepetaly červenými víčky, barevné rty něco nehlasné šeptaly a já jsem viděl, že nastane chvile, kdy napěti tajemnosti dostoupí vrcholu, a potom vzduté nebe opony doopravdy pukne, zvedne se a ukáže věci neslýchané a oslnivé. Ale nebylo mi dáno dočkat se oné chvile, neboř otec mezitím začal projevovat jisté známky neklidu, ohmalával si kapsy a nakonec prohlásil, že si zapomněl peněženku s penězi a důležitými doklady. Po krátké poradě s matkou, při které byla podrobena Adclina poctivost chvatnému celkovému zhodnoceni, mi navrhli, abych se vydal domů a podíval se po peněžence. Podle matčina názoru bylo do začátku představeni ještě spousta času a při své hbitosti jsem se mohl vrátit včas. Vysel jsem do zimní noci, barevné iluminacemi nebe. Byla to ledna z těch jasných noci, za kterých je hvězdná obloha tak rozlehlá a rozvětvená, jako kdyby se rozpadla, rozlámala a rozdělila na labyrint různých nebeských sfér, schopných podělit celý kalendářní měsíc zimních nocí a pokrýt svými stříbrnými a malovanými přikrovy všechny jejich noční zjevy, události, dobrodružství a karnevaly. Jc neodpustitelné lehkomyslně posilni do takové nad mladél" chlapce s důležitým a naléhavým úkolem, neboť v jejím polosvětle se ulice zmnohonásobuji, zapletaj i a zaměňuji jedny za druhé, V hlijubí města se ocevirap - abychom tak řekli - ulice dvojnásobne, ulice dvojnické, ulice klamně a omylné. Očarovaná a zmatená obraznost si tvoři iluzorní, ale přitom jakoby dávno známé a povědomé plány města, ve kterých ty ulice maji své místo a jméno, a noc ve své nevyčerpatelné plodnosti nemá nic lepšího na práci než dodávat stále nové smyšlené konťiguíacc. Ta pokušeni zimních noci Jtačinap obvykle nevinně snahou zkrátit si cestu a použit neobvyklého nebo rychlejšího průchodu. Vynořuji se lákavé kombinace přetnout spletité putováni nciakou nevyzkoušenou příčnou uličkou, Ale tentokrát to začalo jinak- Sotva jsem udělal pár kroků, všiml jsem si. Že nemám plást. Chtěl jsem se vrátit, ale po chvili se mi zdálo, že by to hyla zbytečná ztráta času, neboť noc nebyla vůbec chladná, naopak, byla žilkovaná závany podivného tepla, dechem jakéhosi falešného jara. Sníh se srazil n bílé beránky, do nevinného, sladkého rouna, které vonélo Fialkami. Do stejných beránků se rozpustilo nebe, na kterém se měsíc zdvojnásohil, ztrojnásobil a v cum svém zmnoženi ukazoval všechny své fáze a postaveni- Obloha toho dne obnažovala svou vnitřní konstrukci v mnoha téměř anatomických preparátech, ukazujících spirály a sloje svéila, průřezy bledozelených hrud noci, plazmu prostorů a tkáň noc nich blouznění. Za takové noci nelze jit Podvalim ani žádnou jinou z temných H2 ulk, kccrč tvoři rub a jakousi podšívku čtyř hran náměstí, a ne vzpomenout si, žc v tu pozdní dobu bývají ještě občas otevřeny některé z oněch zvláštmch a přitažlivých krámů, na než se ve vsedni dny zapomíná, ftikám jim skořicové krámy podle jejich skořicové tmavého dreveného obloženi. Ty vskutku ušlechtilé obchody otevřené do pozdní noci byly vždy před metem mého horoucího sněni. Jejich slabě osvětlené, temné a slavnostni interiéry voněly sytou vůni barev, laku, kadidla, aromátem dalekých zemi a vzácných látek. Mohl jsi tam nalézt bengálske ohně, čarodějné krabičky, známky dávno zmizelých zemi, čínské obtisky, indigo, kalafunu z Malabaru. vejce exotického hmyzu, papoušků i tukanů, živé salamandry a bazilišky, kořen mandragory, norimberské mechanismy, homunkuly v květináčích, mikroskopy a dalekohledy a především vzácné a nezvyklé knížky, staré folianty plné prapodivných rytin a omamných historii, Pamatují se na staré, důstojné kupec, kteří obsluhovali zákazníky v diskrétním mlčení se sklopenýma očima, plni moudrosti a pochopeni pro jejich nejtajnejši přáni. Ale nade vším tam kralovalo jedno knihkupectví, ve kterém jsem si jednou prohlížel vzácné a zakázaně tisky a publikace tajných klubů a odhrnoval tak roušku / mučivých n opojnýlh tiijeitiství. 'lak zřídkakdy se naskýtala příležitost vstoupit do těch krámů -a jeité k tomu s malou, ale postačující částkou peněz v kapse. I přes veškerou důležitost posláni, které bylo svěřeno mé horlivosti, nebylo možno nechat si ujít takovou šťastnou náhodu. A4 \ Abych se dostal na ulici nočních krámů, bylo nYna podle mých výpočtů dát se boční uličkou a minout dvě nebo tri příčně ulice. To mě vzdalovalo od mého cile, ale to, co bych zameškal, mohl bych dohonit, kdybych sel zpátky přes Solné župy. Okřídlen touhou podívat se do skořicových krámů, zabočil jsem do známé ulice, spiše jsem letěl, než šel, a přitom jsem dával bedlivé pozor, abych si nespletl cestu. Tak jsem minul uí třetí nebo čtvrtou příčnou ulici, ale vytoužený průchod sc stále neobjevoval, A ještě ke všemu ani konfigurace ulic neodpovídala obrazu, který jsem očekával- Po krámech ani stopy. Sel jsem uliti, icjiž domy neměly nikde vstupní hrány, ale jen neprodyšně uzavřená okna '.lepá měsíčním odleskem. - „Po druhé straně by měla vést správná ulice, z niž se vchází do těch domů,4' myslil jsem si. Zneklidněn jsem přidával do kroku a v duchu jsem sc loučil s myšlenkou, žc se podivám do krámů. Jen abych se odtud rychle dostal do známých n hl astí města. Docházel jsem na konec ulice, zneklidněn, kam mě vlastně vede. Vyšel jsem na širokou, jen tu a tam zastavěnou cestu, velmi dlouhou a rovnou. V tu chvili mě ovanul dech volného prostoru, Přímo u cesty anebo uvnitř v zahradách tam stály malebné vily, ozdobná sidla boháčů. V průrvách mezi nimi bylo vidět parky a ůhradni zdi sadů. Z dálky připomínal ten pohled dolní, málokdy navštěvované pattic Lcmanské ulice. Mcsični světlo, rozpuštěné na nchi do střibtných šupin a do tisícerých beránků, bylo bledé a jasne jako za dne - pouze parky :\ záhrady m- černaly na téstřihrné krajinomalbě. Když jsem si pozorné prohlédl jeden z těch domů, došel jsem S5 k závěru, Že mám pred sebou, zadni. nikdy neviděnou stranu gymnaziální budovy. Pravé jsem přicházet k bráně, která byla k mému úžasu otevřena. Na chodbě se svítilo. Vesel jsem dovnitř a OCtJ isem se na červeném koberci v chodbě- Doufal jsem, že se mi podarí nepozorovaně proklouznout budovou a vyiit předen branou, a ti m si znamení cě zkrátit cestu. Vzpomněl jsem si. Že se v tu pokročilou dobu jistě v učebné profesora Arendta koná jedna z nepovinných hodin, protahujících se do pozdní noci, na které jsme se v zimních měsících scházeli v zápalu ušlechtilého nadšeni pro kreslířská cvičeni, k nimž nás píidnitil onen znamenitý učitel. Mala skupinka pilných žáku se téměř ztrácela ve velkém tmavém sále, na jehož stěnách se do obrovských rozmetů rozrůstaly a lámaly stíny našich hlav, vrhané dvěma malými svíčkami hořícími v hrdlech láhvi. Abych řekl pravdu, příliš jsme při těch hodinách nekreslili a profesor neměl zvlášť jasné vymezené požadavky- Někteří si z domova přinášeli polštáře a ukládali se na lavicích k lehké dřímotě, A jenom ti nejpilnéjši kreslili přímo pod svičkou, ve zlatém okruhu jejího světla. Obvykle jsme dlouho Čekali na profesorův příchod a nudili jsme se při ospalých rozhovorech. Nakunec se otevíraly dveře jeho pracovny a on vcházel - malý, S krásnými vousy, s esorerickvmi úsměvy, diskrétními zámlkami a s aromátem tajemství. Rychle za sebou přirážel dveře kabinetu, jimiž se za jeho hlavou v okamžiku otevření snažil prodrat zástup sádrových st inu, fragmentů klasických • f bolestných Ninbid, Danaid a Tantalidů, celý ten smutný a jalový Olymp vadnoucí už dlouhá léta v onom muzeu sádrových soch. PŕiÄeri té místnosti bylo kalné i *a dne a ospale se ploužilú ze sádrového sněni, prázdných pohledů, blednoucích oválů a zamyslených gest. odcházejících do nicoty. Rádi jsme naslouchávali ™ dvi-ŕun onomu tichu, plnému povzdechů a šepotů toho rumovišté druliciho se v pavučinách, toho soumraku bohů, rozkládajíc i bo se v nudí a monotonii Profesor, celý slavnostní a okázalý, se důstojně procházel kolem prázdných lavic, v nichž jsme cosi kreslili v šerém odlesku zimní noci - rozptýleni do malých skupinek. Bylo tise a ospale. Tu a tam se moji kamarádi ukládali ke spánku. Svíčky v lahvích pomalu dohasinaly, Profesor SC ponořil do hluboké vitriny, plné st a rve li foliantů, staromódnich ilustraci, rytin a tisků. S esoterickými pett] nám ukazoval Staré litografie večetnich krajinek, nočni houštiny a aleje zimních parků, černající se na bílých měsíčních cesiách. Při ospalých růz-hovorech čas uplýval nepostižitelnč a ubíhal nerovnomerne, jako kdyby dělal uzly na míjení hodin a jindy zase jako kdyby polykal cele prázdné intetvaly trvám A iu znenadání, bez jakéhokoliv přechodu, jsme se s naší skupinkou setkávali už na zpáteční cestě ila pěšince v parku, hilé sněhem a chránené po stranách černým, suchým houštím keřů. Sli jsme podél toho chundelatého břehu temnoty a umali n medvědí kožich krovití, praskajících pod našima nohama do |asnc bezměsičue iukí, dn mléčného, falešného dne dlouho po půlnoci. Rozptýlená běloba toho světla, mžicí ze sněhu, z bledého po větři i z mléčných prosto- ru, vypadala jako kry papír rytiny, na niž" jsou hlubokou černi kli-kate vyznačeny čárky a sraFy hustých křovisek. Moc nyni hluboko po půlnoci opakovala série nok tur n a nočních rytin profesora Arendta a pokračovala v jeho fantaziích, V tom černčm houští parku, v chundelaté srsti k rov i n a ve spoustě křehkých větviček byly místy výklenky, hnízda nejhlubši, kypré černé, plně ŕrttatku, tajných gest a bezladných posunkových ro/mluv. V téťh hm/deth hylo tiäe a teplo. V huňatých pláštích jsme tam usedali na vlahém mékkém snehu a pojídali isme ořechy, kterých bylo za oné jarní zimy v tom Lískovém houšti plno. Křovisky se nehlasně proplétaly kuny, lasičky a ichneumoni, čenichající kožešinová zvířátka, protáhlá, na nízkých nožkách a s páchnoucím kožíškem. Měli jsme podezřeni, že mezi nimi byly i ukázky ze školního kahiiietu. které - ač vycpané a pelichající pociťovaly za té hilé noci ve svých prázdných vnitřnostech hlas starého instinktu, hlas říje, a vracely se do mateční k u ke krátkému, přcludnému životu- Ale Zvolna se fosforeskováni jarního sněhu kalilo a haslo a Oäštá vala černá, hustá tma před úsvitem. Néktefi z nás usínali v teplém -■rulu.:, jiní se '. houštinách dohm.i;á\ ili h-.in svých dominu ,i cápa vě vstupovali do temných vnitřků, do sna rodičů a bratři, do pokračováni onoho hlubokého chrápání, které doháněli na svých opožděných cestách. Ty noční seance měly pro mne mnoho tajemného kouzla a ani nyni jsem si nemohl nechat ujít příležitost a nenahlédnout na okamžik do kreslírny. Byl jsem však rozhodnut, že nepřipustím. «8 abych se tam zdržel víc než malou chvilku. Ale když jsem vstup*n ,il po zadních cedrových schodech prostoupených zvučnou rezonancí, poznal jsem, že se nalézám v cizi, nikdy neviděné části budovy. Ani nejlehčí šelest zde nerušil slavnostní ticho. Chodby bylv v tomto křídle prostornější, pokryté plyšovým kobercem a velmi elegantní. V jejich ohybech svítily malé, temné plailOuci lampy, Minul jsem jeden takový ohyb a octl jsem se na chodbě ještě větší, zařízené s palácovým přepychem. Jedna Stěna se otvírala širokými skleněnými arkádami do soukromého bytu, Před očima se mi tu zjevila dlouhá, dozadu ubíhající amfiláda pokojů, zařízených s oslnivou nádherou. Špalírem hedvábných tapet, zlacených zrcadel, drahocenného nábytku a mnohoramenných křišťálových lustrů se zrak Sunul dů kypré dužiny přepychových interiérů, plných barevného vířeni a mihotavých arabesek, propletených ŕlirland i rozvi ra jících se květů. Hluboké ticho těch prázdných salónů naplňovaly pouze tajemné pohledy, které si vyměňovala zrcadla, a zmatený útěk arabesek, táhnoucích se ve vlysech vysoko podél stěn a ztrácejících se ve štukatuře bílých stropů. S údivem a úctou jsem stanul před tim přepychem. Domníval jsem se, Že mě moje noční eskapáda neočekávaně zavedla do ředitelova křidla, k jeho soukromému bytu, Stál jsem jako přikován zvědavosti, připraven k úičku při sebelehčím šramotu, a srdce mi iloiiklo- Kdybych byl přistižen, jak bych mohl ospravedlnit toto své nočni špehováni a troufalou dntéřilOst? V některém z hlubokvch plyšových křesel mohla nepozorovaně a tiše sedět ředitelova dceruška a najednou ke mně od knížky zvednout oči - černé, B9 Sibyliny, klidné oči, jejichž pohled nikdo z nás nedokázal vydržet. Ale ustoupit v polovine cesty a nesplnit předsevzatý plán, to bych si vycical jako zbabělost. Ostatně kolem, v interiérech hýřících přepychem a osvetlených tlumeným světlem neurčité denní doby, panovalo hluboké ticho. Arkádami chodby jsem na druhé straně prostorného salónu viděl velké zasklené dveře na tetasu Kulem bylo tak ticho, že jsem si dodal odvahy. Nezdálo se mi. že by bylo nějak zvlásr riskantní, kdybych sestoupil po těch několika schodech, vedou ľ i c h na úroveň sálu. několika skoky přeběhl velký drahocenný koberec a octl se tak na terase, z niž bych se bez námahy mohl dostat na dobře mi známou ulici- IJdélal jsem to. Když jsem sestoupil na parkety salónu pod veliké palmy, vyrážející tam z květináčů až k nástropním arabeskám, zpozoroval jsem, že isem se vlastně octl už na neutrálni půdě, nebor salón vůbec neměl přední stěnu. Byla to vlastně jakási veliká Lodžie spojená několika schody s najím náměstím. Tvořila v jistém smyslu odnož tohoto náměstí a některé kusy nábytku stály už na dlažbě. Schéhl jsem po několika kamenných schodech a hyl jsem opět na ulici. Souhvězdí se strmé obrátila hlavou dolu, všechny hvězdy se otočily na druhou stranu, ale měsíc, zahrabán do peřiny obláčků, které rozsvěcoval svou neviditelnou prítomnosti, vypadal, jako kdyby měl pred sebou ještě nekončenou cestu, a ponořen do svého spletitého nebeského remesla, nemyslel na Úsvit. Na ulici se černalo několik drožek, oježdených a rozvrzaných jako í mrzačení, dřímající krabové nebo švábi, Vozka se naklonil s vysokého kozlíku. Mčl drobnou, červenou, dobrosrdečnou tvář „Tak pojedeme, mladý pane?" zeptal se, Vůz se zachvěl ve viech kloubech a ohybech svého mnohočlánkového téla a dal se do pohybu na lehkých obručích. Ale kdo se za takové noci svěřuje vrtochom nevypočítate] něho drožkifc? Mezí vrzáním drátů a v dunení boudy i celého kočáru jsem se S ním nemohl domluvit o cíli cesty. Kýval na všechno nedbale a shovívavě hlavou, prozpěvoval si a jel okružní cestou kolem města. Před jakýmsi výčepem Stála skupina drozkáŕú a kynula mu přátelsky rukama Něco jim vesele odpověděl a potom mi, aniž zasta-vj] pOVOz, hodil opratě na kolena, sesmekl se z kozlíku a připojil se k hloučku kamarádů. Kůň. starv, moudrý drožLiřski kun, se letmo ohlédl a pokračoval v cestě jednotvárným drozkářským klusem. Právě ten kun vzbuzoval důvěru - vypadal moudřejší než vozka. Ale ŕidit jsem neuměl - musel jsem se podrobit jeho vůli. Vjeli jsme na predmestskou ulici lemovanou z obou stran zahradami. Ty zahrady pomalu, podle rytmu našeho pohybu vpřed, přecházely v parky s vysokými stromy, a ty se pak měnily v lesy. Nikdy nezapomenu na tu prosvětlenou jizdu nejjasněji zimu i noci. Barevná mapa nebes se rozrostla do nesmírně kupole, na niž se navršily fantastické pevniny, oceány a moře, počmárané čarami hvězdných virů a proudů, světelnými čarami nebeské geografie. V tom vzduchu se dýchalo Lehčeji a povétři začalo světélkovat jako stříbrná gáza. Zavoněly fialky, Zpod sněhu, zvlněného jako bílý perzián, se vykláněly rozechvělé anemónky s jiskrou měsíčního světla v něžném kalichu. Celý les jako h v zářil tisícerými světly, hvězdami, které marnotratně ronila prosincová obloha. Vzdurh dýchal jakýmsi tajemným jatém, nevýslovnou čistotou sněhu a fialek, Vjeli jsme do podhorské krajiny, Linie pahorků, chundelatých holými metlami stromů, se zvedaly k nebi jako blažený povzdech. Na těch šťastných svazích jsem uvidel celé zástupy poutníků, sbirajících v mechu a krovinách spadlé hvězdy, zmáčené sněhem. Cesta zprikřela, koni to klouzalo a jen namáhavě táhl vůz, stenající ve všech ohybech. Byl jsem šťasten, Plícemi jsem vdechoval to blahodárné j art? uv zdusí, tu svěžest hvězd a sněhu ľŕed konskou hrudi se kupil násep bílé sněhové pěny. čím dál tím vyšší a vyšší. Kůň se namáhavě prokopával jeho čistou a svěží masou. Nakonec toho nechal. Vystoupil ;sem i. drožky Dýchni těžce, se svěšenou hlavou. Přitiskl jsem si jeho hlavu na pna: ve velkých černých očích se mu leskly slzy. A tu jsem zpozoroval na jeho břiše okrouhlou černou ránu. „Proč jsi mi to neřekl?" zašeptal jsem plačky. „Můj drahý, to prcce pro tebe,'" pravil a zmenšil se do podoby maličkého dřevěného koníka. Opustil jsem ho. Bylo mi podivně lehce a šťastné- Uvažoval jsem, mám-li čekat na malou lokálku, která tu jezdila, anebo zda se mám vrátit do měsia pěšky. Pustil jsem se lesem dolů po strmých serpentinách; nejprve jsem šel lehkým, pružným krokem a potom, jak jsem zvyšoval rychlost, přešel jsem do klouzavého šťastného běhu, který se v mžiku změnil v jízdu jako na Lyžích, Mohl jsem si po Libosti regulovat rychlost a řídit jizdu lehkými obraty těla, Poblíž města jsem zabrzdil triumfální běh a změnil jej ve sporá- *3 daný procházkový krok Měsíc ještě stále tkvěl vysoko. Transformace oblohy a metamorfózy jujiho mnohonásobného klenuti, přecházející do čim dál umnějších konfiguraci, nebraly konce Jako Stříbrný astroláb otevíralo nebe té čarodějné noci mechanismus Svého nitra a ukazovalo v nekonečných evolucích zlatistou matematiku svých ozubených kol a koleček- Ma náměstí jsem potkal lidi vychutnávající procházku. Všichni, očarováni obrazem té noci, měli tváře povznesené ů postřibřené magii nebes, Starost o peněženku mě úplně opustila. Otec, pohroužen do svého podivinstvi, už na (Cji 2-trátu určité zapomněl a na matku jsem se neohlížel. 7.a takové noci, jediné v roce, přicházejí šťastné myšlenky, vnuknuti a vestecké doteky božího prstu- Pln nápadu a inspiraci, chtěl jsem zamířit k domovu, když tu mi zastoupili cestu kamarádi s kiii/k;inii po J p.iJ'i. Pí i liš lny. se vydali doškol}, probuzeni i:wtv té noci, která nechtěla sknneit- Sli jsme společně na procházku příkře klesající ulici, ze které vanula vůně fialek, nevědouce, zda se na sněhu stříbři ještě magie noci anebo zda se už probouzí svítání , , . KROKODÝLÍ ULICE V dolní zásuvce hlubokého psacího stolu si můj otec schová v ;il starou krásnou mapu našeho města, Byl to cely svazek pergamenových listů in Folio, které byly původně spojeny plátěnými proužky a tvořily obrovskou nástěnnou mapu v podobě panoramatu z ptačí perspektivy. Zavěšena na stěnu, zaujímala téměř prostor celého pokoje a otvírala daleký výhled do celého údoli Tyšménicc, vinouci se v zákrutech jako bledé zlatá stuha, do celého pojezeří široce rozlitých močálů a rybníků i na zvlnené předhůří, táhnoucí se k jihu nejprve nečemými a potom stále hojnějšími pásmy, šachovnici oválných pahorků, citu dál tím menších a bledších, podle toho. jak se vzdalovaly ke zlatavé, zakouřené mlze obzoru. Z těch uvadlých dálek periférie se vynořovalo město a rostlo směrem dopředu, nejprve ještě v nediferencovaných komplexech, v sevřených blocích a masivech budov, zpřerinaných hlubokými úvozy ulic, a jak se pak přibližovalo, začaly se v ncm rozlišoval jednotlivé domy, narýsované s ostrou výraznosti záběrů zachycovaných dale- 94 kohlcdcm. V těchto předních plánech zachytil rytec celý spletitý a rozmanitý šum a ruch ulic a uliček i ostrou zřetelnost ŕims, archi-trávů, archivolt a pilastrů, svíticích v pozdnim temném zlaté pochmurného odpoledne, které noři všechny ohyby a výklenky do hluboké sépie stinu. Kvádry a hranoly toho stínu se jako plástve tmavého medu vřezavaly do úvozů ulic a svou teplou, šťavnatou masou zaplavovaly tady celou polovinu ulice, a tam zase průrvu mezi domy a svou ponurou romantikou stínů vtipkovaly té mnoho-ivárně architektonické polyfonii dramaticuo^t a orchcstrálnost. N.i tomto p'ar.u. vypracovaném ve stylu l\irnknn.h prOVpcktŮi okolí Krokodýli ulice svítilo prázdnou bělosti, jako se na zeměpisných mapách obvykle označuji polárm kraje a neprobádané krajiny pochybné existence. Jenom linie několika ulic tam byly dokresleny černými čárkami a opatřeny jmény, napsanými na rozdíl od ušlechtilé antikv, liných nápisů prostým, neozdohným písmem- Kartograf se zřejmě zdráhal uzmi příslušnost té čtvrti k ostatnímu měst;i i ■■■■■■ výhrady vyjádři] tim odlišným znevažujícím provedením Abychom pochopili tu rezervovanost, musíme si již nyní všimnout dvojznačného ■ pochybného charakteru tě čtvrti, která se tak značné lišila od zásadního tónu celého mésta- Byl to průmyslové obchodní obvod s křiklavě zdůrazněným rázem střízlivé užitečnosti. Duch času a mechanismus ekonomiky neušetřil ani naše město; zapustil kořeny na odrezku jeho periférie a tam se rozrostl do přiživnické čivrti. Zatimco ve starém mcsié panovat ještě stale nočni. pokoutní obchod prodchnutý slavnostní ceremoniálností, v té nové čtvrti se okamžité rozvinuly novodobé, střízlivé formy komercialismu. Pseudoamerikanismus, naroubovaný na starý, ztrouchnivělý podklad města, zde vyrazil bujnou, ale prázdnou a bezbarvou vegetaci zmcikovité a liché okázalosti. Rylo tam vidět laciné, špatně postavené domy s karikaturnimi fasádami, polepené rtionstróznimi itukaturami z popraskané sádry. Staré, křivé předměstské domky dostaly narychlo slepené portály, ve kterých člověk teprve při bližším prozkoumáni odhalil nuzné imitace velkoměstského zařízení, Vadné, matně a špinavé výkladní skříně, na kterých se ve zvlněných reflexech lomil temný odraz ulice, neohoblované dřevo portálů, šerá atmosféra těch jalových interiérů, ve kterých sc na vysokých policích i podél oprýskaných a drolicich se stěn usazovaly pavučiny a chuchvalce prachu, to vše zde vtiskovalo krámům pečeť divokého Klondiku. V řadě tam stály jedna za druhou krejčovské dílny, konfekce, skladiště porcelánu, drogerie a kadeřnictví. Na jejich šedivých velikých výkladních skříních byly šikmo nebo do polokruhu uspořádané nápisy ze zlacených plastických písmen: CONFISBRIE, MAN UC U R E. KING OF ENGLAND Starousedlici si zachovávali značný odstup od té čtvrti, obývané chátrou, vyvrheli, kreatúrami bez charakteru a bez kompaktnosti, pravou morálni spodinou, onou jarma reč n ť odrůdou člověka, jaká se rodi v takových efemernich centrech. Ale ve dnech úpadku, v hodinách nízkého pokušeni se stávalo, že ten nebo Dnen z obyvatel města - zpola náhodou - zabloudil do oné pochybné Čtvrti, Ani ti ncjlepsi nebyli vždy chráněni před pokušením dobrovolné degradace, nivelizace hranic a hierarchii a před nebezpečím, ¥7 žc zabřednou do toho plytkého bahna ncdi Ferencova nusti, snadné intimity a špinavé promiskuíty. Tato čtvrť byla eldorádem takových morálních dezertérů a viech, kdož zběhli od praporu své vlastni důstojnosti. Všechno tam vypadalo podezřele a dvojsmyslné, všechno tajemným pomrkáváním, cynicky artikulovaným gestem i vyzývavé a zalétne přimhouřeným očkem zvalo k nečistým nadějím, všechno vymaňovalo z pout nízkou lidskou přirozenost Málokdo si bez zvláštního upozorněni všiml podivně osobitosti čtvrti: chyběly lam barvy, jako kdyby si v tom jarmarečním, na honem vyrostlém městě člověk nemohl dovolit přepych barevnosti. VSechno tam bylo šedivé jako na jednobarevných fotografiích nebo jako v ilustrovaných prospektech. Tato podobnost znamenala více než obvyklou metaforu, neboť když člověk putoval tou částí města, měl chvílemi vskutku pocit, že listuje v nějakém prospektu, v nud-r.il:i ikiiu-i ul h-hod nich inzerátů, meri nimi/ parazitně za hnízdily podezřelé anonce, dráždivé poznámky a pochybné ilustrace, Tato putováni byla stejné jalová a bezvýsledná, jako když člověk žerte vybičovanou fantazii po sloupcích a odscavcich pornografických tisků. Člověk přijde k nějakému krejčímu, aby si objednal oblek - ohlck laciné elegante, tak charakteristické pro tuto čtvrť Lokál je velký a prázdný, velmi vysoký a bezbarvý. Ohromné, mnohopatrovc police se zvedají jedna za druhou do neurčité výsky haly. Poschodí prázdných polic vedou zrak nahoru až ke stropu, který by docela dobře mohl být i nebem, nuzným, bezbarvým a oprýskaným nebem té čtvrti. Naproti tomu di nikdy není jist, zda opravdu přijede a kde zastaví, a často se stává, že lidé zůstávají stát na dvou různých místech, neboř se nemohou shodnout v názoru, kde bude zastávka. Čekají dlouho a stojí v černém, mlčícím zástupu podél sotva znatelných stop koleji, tvářemi z profilu jako řada bledých papírových masek, vystřižených do fantastické linie úporného zahleděni, A nakonec nečekané přijíždí, už vyjel z boční uličky, odkud se ho nenadáli, nízký jako had, miniaturní, s malou supici a zavalitou lokomotivou- Vjel do toho černého špalíru a vnesl najednou do ulice tmu řadou vozu, rozsévali, i. li uhelný prach. Temné supěni parní lokomotivy, závan podiv- L 0-1 ne vážnosti, prostoupeně smutkem, i tlumeny spěch a nervozita proměňují na chvíli ulici za rychle zapadajícího zimniho soumraku v nádražní halu. Metlou našeho města je ažiotáž jizdenck a úplatkářství. V poslední chvíli, kdy vlak už stoji ve Stanici, dochází v nervózním chvatu k tužnému vyjednávání s Úplatnými železničními úředníky. Dříve než handtkování skoná, dává SC vlak do pohybu, provázen pomalu se sunnucim, tozčarůvaným zástupem, který ho daleko vyprovází a nakonec se tozptýli, Ulice, na chvíli vtěsnaná do improvizovaného nádraží, plného přitmi a dechu dalekých cest, se opět tozjashujc, rozšiřuje a znova propoušti svým korytem bezstarostný, monotónní zástup ptucháze-jieich se Lidi, kteří v hlučných rozhuvutech putuji podél obchodních vvloh, těch Špinavě šedých čtverců, plných iarmarečniho zboží, velkých voskových manekýnů a holičských figurín, Vyzývavé oblečeny, přecházejí tam prostitutky v dlouhých k fajkových šatech, Ostatně mohou to hvt i ženy holičů a kavárenských kapelníků. Jdou dtavčim. Šoupa vým krokem a na nedobrých, zkažených tvářích mají neznatelný kaz, který je preskrcává: bud šilhají černou křivou silhäVOStí, nebo mají roztržená ústa, nebo jim chybí špička nosu, Obyvatelé města jíOu pyšni na ten pach zkaženosti, kterým dýchá Krokodýlí ulice „Nemusíme si nic odříkat," říkají si hrdě, „můžeme si dovolit i pravou velkoměstskou prostopášnost." Sami tVťdi, ŽC každá žena v té čtvrti je šlapka, A vskutku, stačí se na některou podívat - a hned se človek setkává S ú potným, lepkavým a lechti- 10A vým pohledem, který nás zmrazuje ruzkošnickou jistotou. Dokonce i děvčata školou povinná zde nosi kokardy jistým charakteristickém způsobem, osobité kladou štíhlé nohy a v pohledu maji ten nečistý kaz, v němž se skrývá jeité nezformuvaná budoucí prostopášnost. A přece — a přece, máme proztadit poslední tajemství té čtvrti, pečlivě ukrývané tajemství Krokodýlí ulice? Webem našeho pojednáni jsme několikrát dávali jistá výstražná znamení a delikátně jsme naznačovali své výhrady. Pozorný ctt-uai tedy nebude nepřipraven na ten poslední nhrat věci. Mluvili jsme O imitujícím, iluzorním charakteru té čtvrti, ale lato slova maji příliš extrémní a kategorický význam, než aby mohla vystihnout polovičatý a nerozhodný ráz její skutečnost i. Náš jazyk nemá výrazy, které by jaksi dávkovaly stupeň reality a definovaly jej i hustotu. Řekněme to bez okolků: fatálnnsti této čtvrti je. že se v ni nic nerealizuje, že nic nedospěje do své definitívni podoby, že všechny započaté pohyby zůstával i viset ve vzduchu, že všechna gesta se předčasně vyčerpávali a nemohou překročit jistý mrtvý hod. Mohli jsme si jíž všimnout, Že tuto Čtvrl charakterizuje velká bu j nosí a marnotratnost - v záměrech, plánech a předsevzetích. Celá étvrí není ničím jiným rieí fermentaci úporných pŕänt - predčasné vybujelou, a proto bezmocnou a prázd...... V atmosféře nesmírné snadnosti zde klíčí každá sebelehči choutka, letmé napětí kyne a roste do prázdného, nadutého novotvaru a tak tu vyráží Šerá a lehká vegetace kyprých plevelů a bezbarvých huňatých máků, vytvořená z efemérni tkáně přeludu a hašiše, Nad celou tou čtvrti se vznáší lenivé a prostopášné fluidum hříchu 107 ;l doíEiYf obchody i lidé působí někdy dojmem zimničního chvěni na jejím rozpáleném těle, husí kůže na jejich horečnatých vidinách. Nikde jinde sc necítime tak ohroženi možnostmi, tak otřeseni Mrzkosti toho, co sc má splnit, tak zbledli a bezmocní zděšením nad realizaci plnou rozkoše. Avšak tím to také konči. Když prekročíme jistý- bod napětí, přiliv ustává a ustupuje, atmosféra hasne a odkvětá, možnosti vadnou a rozpadají se v nicotu a zcšíleléšeté máky vzrušeni se rozsypávají v popel. Budeme věčně litovat, že jsme tehdy na chvíli vyšli z konfekčního obchudu podezřelého rázu. Nikdy už do neho nenajdeme cestu zpátky- Budeme bloudit od jednoho firemního štítu ke druhému a stokrát se mýlit. Projdeme desitky krámů, najdeme obchody navlas podobné, budeme putovat mezi špalíry knih, lisrnvat v časo-pisech a tiscích, budeme dlouho a spletité rozmlouvat s prodavačkami, poznamenanými nadbytkem pigmentu a pokaženou krásou, kteté však nebudou umět pochopit naše práni. Budeme se zaplétat do nedorozumění, až sc celá naše horečka a podniecní rozplyne ve zbytečné námaze a ve zbůhdarma promarněné honičce. Naše naděje byly nedorozumením, dvojsmyslný vzhled lokálu a zaměstnanců - zdáním, Konfekce byla skutečnou konfekci a při-ručí neměl žádné postranní úmysly. Ženský svět v Krokodýli ulici se vyznačuje celkem průměrnou zkaženosti, přehlušenou silnými vrstvami morálnich předsudků a banálni všcdnosii. V tomto městé laciného lidského materiálu se nevyskytuje ani vy bujely instinkt, ani nezvyklé a temné vášně. Krokodýli ulice byla ústupkem našeho města ve prospěch modernosti a velkoměstské zkaženosti. Zřejmé jsme si nemohli dovolil nic jiného než papírovou imitaci, než fotomontáž, složenou z vy střižků přcleželých Loňských novin. His) ŠVÁBI Bylo to v dubě šedivých dno, které rLis.intirii.ly po skvělé barevnosti Otcovy geniální epochy. Nastaly dlouhé lýdny deprese, těžké týdny bez nedelí a svátků, obloha byla zavřená a podoha krajiny zubožená. Otec s námi ui tehdy nepřebýval. Horní pokoje byly uklizeny a prunajaty jedné telcfonisccc. Z celeno ptačího hospodářství nám zůstal jediný exemplár, vycpaný kondor, který stál na polici v saloně. Ve studeném příšeří stažených záclon tam stejné jako zaživa stál na jedné noze v pozici buddhistického mudrců a jeho horka, vyschla asketická iváf zkameněla do výrazu krajní lhostejnosti a odříkáni Oči mu vypadly a vyplakanými slznimi důlky se sypaly piliny Pouze rohov i té egyptské výrůstky na mohutném holém zobáku a na lysé šiji, výrůstky a hlízy vybledle blankytné barvy, vtiskovaly této stařecké hlavě cosi důstojně hieratického. Jeho pernatý hábit byl ui na mnoha místech prožrán od molů a vypadávala Z něho měkká, šedivá pera, která Adéla jednotí za týden vymetala Spolu s bezejmenným prachem pokoje. Na vylysa-lých místech bylo vidět htubou pytloví nu, ze které lezly konopné 10 cucky. V skrytu jsem matce vyčítal, ze se tak lehce vypořádala %e ztrátou otce. „Nikdy ho nemilovala," myslel jsem si, „a poněvadž otec nebyl zakořeněn v srdci rádné ženy, nemohl vrůst ani do žádné reality a věčné se vznášel na periférii života, v polorcálných oblastech, na okraji skutečnosti. Ani řádné, občanské smrti mu nebylo dopráno." přemital jsem, „ví ech no u něho muselo být podivínské a pochybné.'' Rozhodl jsem se, že v příhodné chvi li uhodím na matko a přinutím ji k otevřené rozmluvě Onoho dne {byl těžký zimní den a už od rána se sypalo měkké chmýří soumraku) měla matka migrénu a Ležela o samotě na pohovce v salónu V tom zřidka navštěvovaném svátečním pokoji panoval od doby otcova zmizeni vzorný pořádek, o který pečovala vw&kcm a košťaty Adéla. Nábytek byl pokryt ochrannými povlaky a cdé zařízeni se podřídilo železné disciplině, jakou Adéla zavedla v onom pokoji. Pouze svazek pávic h per, stojících ve váze na prádelníku, nchylo možno udržet v patřičných mezích. Byl to živel svévulm a nebezpečný, s ncpostižitelnou revolučnosti jako hlučící třída gymnasistek. naoko plná devótnosti, ale rozpustile tieposlusn.i jakmile sejde s oči. Ty oči celý den rejdily, provrtá valy stěn v, přimhuřovaly se, a třepetajíce rasami, s prstem tia ústech se tlačily JL-diiv přes druhé, rozjivené pochichtáváním a lumpačením. Naplňovaly pokoj štěbetán i m a šepotem, jako motýli se rozsypával? kolem mnohoramenné lampy, v barevném hejnu narážely d-n ui.it ných stařeckých zrcadel, odvyklých pohybu a veselosti, a klíčovými dírkami nakukovaly do sousedních místností. Dokonce ani v přítomností matky, ležící s obvázanou hlavou na pohovce, se nednká- i i i žaly ovládnout a koketovaly, dávaly si znamení a pokřikovaly na Mľbc nemou barevnou abecedou, plnou tajemných významů. Dráždil mé cen výsměšný komplot a mihotavé spiknuti za mými zády. Přitisknut kolen v k matčině pohovce, předstíral jsem, že zkoumám zamyšlené dvěma prsty jemnou látku jejího županu, a najednou jsem jakoby mimochodem ŕekh „Už dávno jsem se té chtěl zeptat - to je on. viď?" A třebaže jsem ani pohledem neukázal na kondora, marka to okamžité pochopila, upadla do velkých rozpaků a sklopila oči. Úmyslné jsem nechal uplynout určitou dobu, abych vychutnal její rozpaky, a potom 4 naprostým klidem, přemáhaje hněv, který se ve mně zvedat, jsem se zeptal: „Jaký smysl maji potom všechny klepy a lži, které roztrušuješ o otci?" Ale její rysy, které se v prvním okamžiku v panice rozpadly, se začaly znovu urovnávat. „Jaké lži?" zeptala se, pomrkávajic očima, které byly prázdné, nalité temným blankytem a bez bělma. „.Slyšel jsem je od Adély," řekl jsem, „ale vim, že pocházejí od tebe: chci znát pravdu." Usta se ji lehce chvěla a zřítelnice, vyhýbajíce se mému pohledu putovaly do očního koutku. „Nelhala jsem,'L pravila a ústa ji otekla a zároveň se zmenšila Pocítil jsem, že se mnou koketuje jako žena s mužem. „S těmi šváby je to pravda, sám se přece pamatuješ . ." Lípadl jsem dů rozpaků, Skutečné jsem se pamatoval na invazi švábů, na záplavu černého hemženi, které naplňovalo tmu nočním, pavoučtm pobíháním Všechny škvíry byly plné cukajících se vousů, z každé štěrbiny nudil kdykoli vyrazit šváb, z každé praskliny v podlaze *e mohl vylihnout ten černý blesk a letět pomatenou klikatinou po zemi. Ach, jaké to bylo divoké šílenství zmatku, psané třpytivou černou čárou na tabuli podlahy! Ach, a jak při tom otec křičel hrůzou a skákal s oštěpem v ruce ze židle na židli! Nepřijímal jidln ani piti, s horečnými ruměnci na tvářích a s křečí odporu kolem úst otec tehdy docela zdivočel Bylo jasné, ?c takové napětí nenávisti nemůže žádný organismus dlouho vydržet. Strašný hnus proměnil jeho tvář ve strnulou tragickou masku, kdesc pouze zřítelnice, ukryté za dolním víčkem, krčily na číhané, napjaty jaků tětivy ve věčné podezíravosti. S divokým výkřikem vyskakoval pak najednou ze židle, naslepo se vrhal do kouta pokoje a už zvedal oštěp, na kterčm napichnutý obrovský šváb zoufale komíhal splete-niilou nožek. A tu přicházela otci, zbledlému hrůzou, na pomoc Adéla, brala od něho kopí s napichnutou trofeji a šla ji utopit v kyblíku. Ani tehdy bych všek nedovedl říci, zda mi ty obrazy utkvěly v mysli z Adélina vyprávěni anebo zda jsem byl sám jejich svědkem. Můj otec neměl už v té době obrannou sílu, která chráni zdravé lidi před Fascinaci hnusem. Místo aby se uzavřel před strašnou přitažlivou silou této fascinace, čím dál více se do ni zamotával, vydán na pospas šílenství, Smutné následky na sebe nedaly dlouho čekat, Brzy se objevily první podezřelé příznaky, které nás naplnily zděšením a zármutkem. Otcovo chováni se změnilo. Jeho šílenství - ta euforie jeho vzrušení pohasla. V jeho pohybech a mimice se začaly jevit příznaky špatného svědomí. Začal se nám vyhýhat Celý den se schovával v koutech, ve skříních nebo pod peřinou. Nejednou jsem ho viděl, jak si zamyšleně prohlíží vlastni ruce a zkoumá konzistenci kůže a nehtů, na kterých začaly vystupovat černé skvrny jako švábí krovky. 1 1 2 Ve dne se ještě zbytkem sil bránil, bojoval, ale v noci na něho fascinace útočila mocnými údery. Viděl jsem ho pozdě v noci za svitu svíčky, která stála na podlaze. Otec ležel nahý na zemi, potřísněn černými skvrnami totemu a pomalován liniemi žeber, onou fantastickou kresbou anatomie, prosvitající na povrch, ležel na břiše, posedlý fascinací averze, která ho vtahovala do hlouhi svých zapeklitých zákrutů. Pohyboval se mnohočlánkovým komplikovaným pohybem podivného rituálu, ve kterém jsem s hrůzou poznal imitaci švábího ceremoniálu. Od té dohy jsme se otce zřekli. Podobnost se švábem se pn>|rvi>-vala den ode dne výrazněji - můj otec se ménil ve švába, Začali jsme si na to zvykat. Vídali jsem ho stále řidčeji, na svých šváhich cestách mizel někam na celé týdny - a my jsme ho přestali vnímat; docela splynul s tím černým nečistým plemenem, Kdo by mohl říci, zda ještě někde v nějaké škvíře v podlaze žije, zda ještě v noci běhá po pokojích, vtažen do švábkh záležitostí, anebo snad byl mezi těmi mrtvými brouky, které Adéla každé ráno nalézala s hřichem vzhůru a naježenými nožkami a brala je * odporem na lopatku a vyhazovala? „A přece," řekl jsem zahanbené, „jsem přesvědčen, ie ten kondor, to je on," Matka se na mne podívala zpod řas: „Netrap mé, miláčku, už jsem ti přece říkala, že otec jezdi jako obchodní cestující po okoli. Vždyť viz, že se někdy v noci vraci domů a potom před úsvitem odjíždí ještě dál." I VICHŘICE Za té dlouhé a prázdné zimy se v naSem městě urodila nesmírná, stonásobná hojnost tmy. Snad se při lis dlouho neuklízelo na půdách a v k u m bálech * harampádím, hrnce se pěchovaly na hrnce, láhve na láhve a donekonečna se nechávaly narůstat prázdné baterie demižonů. A tam, v těch spálených, mnohot rámových lesích půd. se začala tma zvrhat a divoce fermentovat. Tam byly zahájeny ony ícrné sněmy hrnců, ono upovídané a prázdné schůzováni a ono u bublané vováni a žbluňkání demižonů a zkumavek. Až jednou v noci se pod šindelovými prostorami srotily falanpy hrnců a lahvi a vyrazily ve velkém, namačkaném davu do mčsta- Půdy, vypuzené z půd, se rozlévaly jedny přes druhé, v černých zástupech se dávaly na pochod a jejich rozlehlými ozvěnami probíhaly kavalkády trámů a přiček a poskoky dřevěných koz, klekajících st na jedlová kolena: a když potom vyrazily na svobodu, na plnily prostory noci úprkem krokví a halasem střešního žebroví a podpěr, A tehdy se také vyvalily ony černé řeky, poutě Rudú a konvi, ■ plynuly napřič noci. Jejich černé, blýskavé a hlučné roje obléhaly město. Za noci se to temné sroceni nádob hemžilo a útočilo jako armáda upovídaných ryb, jako nezadržitelný nápor hádavých skopcú a tlHchavých džberu, S d u nit i m i dny se tam na sebe kupily vědra, sudy a konve, klimbaly se hliněné štoudve kamnářů, jedny pres druhé se nahoru škrábaly staré bučky a cylindry elegánů a rostly až k nebi v obrovských sloupech, které se rozpadaly. A všechny neohrabaně klepaly koliky dřevěných jazyků, neobratné mlely v dřevěných hubách bláboleni kleteb a nádivek a na relé prostranství noci se rouhaly blátem. Až se dorouhaly a do-p rokli naiv svého. Přivolány kvákáním nádobí, trousiciho pomluvy od jednoho konce na druhý, přitáhly tam nakonec celé karavany, dorazily tam cele mohutně armády vichru a rozložily se nad noci Obrovské láborišté, pohyblivý černý amfiteátr začal v mohutných kruzích sestupovat k městu- 1 vybuchla icmnota obrovskou rozbouřenou vichřici a zuřila po tři dny a tři noci . . , „Dneska nepůjdeš do školy," řekla ráno matka, „venku je strašná vichřice'1 Pokojem se táhl jemný závoj kouře, vonici pryskyřici. Kuntu skučela a hvízdala, jako kdyby v nich byla ovázaná celá smečka psů nebo démonů. Velká mazaoiila, vymalovaná na jejich pupkatém břichu, se šklebila barevnou grimasou a nabývala fantastické poduhy svými nafouklými tvářemi. Běžel jsem bos k oknu. Obloha byla v siř i v dál vyfoukaná věrrj. Byla stříhrobílá a prostorná a počmáraná siločarami, napjatými k prasknuti, a přísnými brázdami, podobnými ztuhlým žilám cínu a olova. Byla rozdělena na silová pole, chvěla se napétim a přťk<. povala utaienou dynamikou. Rýsovaly m.- na ni diagramy vichřice, která - sama neviditelná a nepostižicelná - nabíjela krajinu tvou energii- Nebylo ji vidět. Clůvék jí poznával podle domů a střech, do kte rve h vpadala její Zuřivost, Jak dú nich vstupovala jej i sila, střechy jakoby jedna po druhé rostly a vybuchovaly šílenstvím. Obnažovala prostranství, nechávala za sebou na ulicích bílou prázdnotu a celé oblasti náměstí čisté vymetala. Jen tu a tam se pod ni prohýbal a zmítal osamocený člověk, přidržující se domovního rohu. Zdálo se, že se celý prostor náměstí nadnuvá jako hříchu a třpytí se pod jejími mohutnými závany jako prázdná lysina. Na nebi vyfoukal virr studené a mrtvé barvy, méděnkově, žluté a liliové šmouhy, daleká klenuti a arkády svého labyrintu Střechy pod těmi oblohami stály černé a křivé, plné netrpělivosti a vyčkáváni. Ty, do kterých vstoupila vichřice, se nadšené zvedaly, přcrůsraly sousední domy a pod rozvichreným nebem hládly vit i budoucí. Pmom klesaly a pohasiiialy, neboť nemohly déle zadržet mohutný dech, který letěl dál a naplňoval celý prostor vřavou a zděšením. A opět jiné domy s křikem a v záchvatu jasnozřivém! vstávaly a věštily. Obrovskí- buky kolem kostela stály s napřaženýma rukama jako svědkové otřesných zjeveni a křičely a křičely. Dále, ŕa střechami náměstí jsem videl v dálce protipožární zdí a holé srny predmestí- Šplhaly sc ieden pres druhý a narůstaly do výíky, oněmělé a ztuhlé hrůzou. Dalclcý, studený, červený odlesk je zbarvoval pozdními barvami. Toho dne jsme neobědvali, neboř" oheň v kuchyni se v kotoučích dýmu vracel do světnice. V pokojích bylo zima a páchlo to tam větrem. Kolem druhé hodiny odpoledne vypukI na předměstí požár a prudce se šířil. Matka s Adélou začaly balit peřiny, kožichy a cennější věci. Nastala noc. Vichr zesílil a byl čím dál lim prudší, neobyčejně sc rozrost] a obsáhl celý prostor. Nyní už nenavštěvoval domy a seřechy, ale vybudoval nad městem mnohopatrový, mnohonásobný prostor, černý labyrint, který narůstal do nekonečných poschodí 7. toho bludiště vyrážel celým: fialericmi pokojů, bleskově vytvářel křidla a trakty, s hukotem hloubil dlouhé řady komnat a potom nechával ta vymyšlená patra, klenuti a kasematy spadnout a dral se ještě výš, vytvářeje svým nadšením samo beztvaré nekonečno. Pokoj se lehce chvěl a obrazy na stěnách řinčely. Okenní tabule se leskly mastným odleskem lampy. Záclony na okně se vzdouvaly a byly plné dechu té bouřlivé noci. Uvedomili jsme si, žc od rána otce tli kdo neviděl- Domnívali jsme se, že se na úsvitu musel vypravit do krámu a tam ho překvapila vichřice a znemožnila mu návrat. „Celý den nic nejedl." naříkala matka. Starší přiruči Teodor se uvolil, že se vydá do noci a vichřice a donese mu něco k jídlu. Můj bratr se k výpravě připojil. Zachumláni do mohutných medvědích kožichů, zatížili si kapsy LIB žehličkami a moždíři, balastem, který md zabránit, aby je vichr neodnesl. Opatrné otevřeli dvéře, vedoucí do noci. Sotva přiruči » můj bratr sc vzdutými plášti vkročili jednou nohou do tmy, pohltila ie hned na domovním prahu noc Vitr okamžité smyl každou si opu jejich odchodu. Oknem nebylo vidět ani baterku, kterou si s sebou vzali. Vitr je pohltil a na chvíli utichl. Adéla s matkou sc znovu pokoušely zapálit oheň v peci. Zápalky uhasínaly a z dvířek foukal zpátky popel a saze. Stáli jsme u dveří a naslouchali, V nářku vichřice bylu slyšet všelijaké hlasy, přesvědčování, vábeni a vyprávěni. Zdálo se nám, že slyšíme volat o pomoc otce, zbloudilého ve vichřici, a pak zase jsme měli dojem, že si bratr s Teodorem bezstarostně povídají přede dveřmi. Dojem byl tak šálivý, že Adéla otevřela dveře a skutečné uviděla, jak sc Teodor a můj bratr těí prodírají z vichřice, do které hyli ponořeni až po krk. Udýcháni vešli do chodby a s námahou za sebou zabouchli dvéře Na chvíli se museli opřít o zárubne, tak silné natážel vichr na vrata, Konečně zasunuli zástrčku a vitr pádil dál. Ncurovnané vyprávěli o noci a vichřici. Jejich kožichy, nasáklé větrem, ještě voněly vzduchem. Na světle mrkali víčky. Z trč L leště nlnvch noci. jim prýštila při každém spuštění viček tma. Ne mohli dojit do krámu, ztratili cestu a sié/i sc dostali zpátky. Nepoznávali město, všechny ulice byly jak přestavěné. Matka je podezřívala, že lžou. Ve skutečnosti celá ta scéna dělala do|cm, jako kdyby tu čtvrthodinu stáli ve tmě pod oknem a vůbec L L¥ se odtamtud nevzdálili. Ale možná, že už skutečně neexistovalo město ani náměstí a vichřice a noc obklopovala nás. dům pouze temnými kulisami, plnými vytí, svištěni a itenů Snad skutečné viihck neexistovaly ty obrovské a ialostné prostory, které nám vichr sugeroval, snad vůbec neexistovaly ty ubohé labyrinty, mno-hookenni ttakty a chodby, na kterých vichřice hrála jako na dlouhých černých flétnách. Stále vice jsme se utvrzovali v přesvědčeni, že celá bouře je pouze- nočním donkichotstvím. napodobujícím v úzkém prostoru kulis tragické nekonečno, kosmickou vyhoštěno** a osiřelost vichřice. Stále častěji se nyní Otvíraly dveře do chodby a vpouštěly hosty, zachumlané do pelet in A sál Uřícený soused nebo známý se pomalu vymotával zc Šátků a kabátů a udýchaným hlasem ze sebe vyrážel vyprávěni, přerývaná, neuspořádaná slova, která fantasticky zvětšovala a klamně přeháněla bezmeznost noci- Seděli jsme všichni v jasné osvětlené kuchyni. Za kuchyňským ohništěm a širokou černou nístčji vedlo několik schodů kc dveřím na půdu, Na técll schůdkách seděl starší příruči Teodora naslouchal, jak MiLili.i m ér j ■<_ vichru. Slyšel, lak se ■. píenvcch vidi rite >k^u:;iji měchy střešních žeber do harmoniky a střecha ochabuje a splaskává jako obrovské plíce, ze kterých unikl vzduch, a jak potom opět nabírá dech, naprimujc se palisádami krokvi, rozrůstá se jako gotické klenby, roztahuje se lesem trämu, plným stonásobne ozvěny, a huči jako krabice obrovských basů, Ale potom jsme zapomněli na vichřici, Adéla tloukla skořici ve zvonivém moždíři. Na návštěvu přišla teta Pcrazie. Drobná, hbitá a plná starostlivosti, s černou krajkovou šalou na hlavě, začala hned pobíhat po kuchyni a máhat Adéle. Adéla oškubala kohouta. Teta Pcrazie zapálila pml nístčji hrst papírů a do černého jícnu komína z nich začaly vyletovat široké pláty plamenů. Jak Adéla držela kohouta za krk, zvedla ho nad plameny, aby na něm opálila poslední per i. Kohout najednou zatřepetal v ohni křidly, zakokrhal a uhořel. Teta Pera/ic začala hned nadávat, spílat a zlořečit. Třásla se zlosti a hrozili rukama Adéle a matce. Nechápal jsem, oč ji jde, a ona se čím dál tím víc rozohňovala hněvem, až se nakonec proměnila v chomáč gestikulací a nadávek. Zdálo se, Že SC v záchvatu zlosti rozcestí ku luje na kusy, že se rozpadne, rozdělí, rozběhne se do sta pavouků a že se rozvětvi na podlaze do černé mihotavé splctcniny šílených švábích úprků. Místo toho se však začala prudce zmenšovat a srážet, stále ještě roztřesená a rozsypávajici se kletbami. Najednou, shrbená a malá. odcupitala do rohu kuchyně, kde leželo dřiví na topeni, a proklínajíc a kašlapc, začala horečné šukac mezi klapajícími poleny, až našla dvě tenké žluté štěpiny. Uchopila je rukama, třesoucíma se pobouřením, přiložila si je k nohám, pak si na ně vylezla jako na chůdy, a klepajíc po prknech, začala na icch žlutý* h berlách chodit a pak čím dál tím rychleji a rychleji běhat sem a tam po úhlopříčkách podlahy. Potom, kulhajíc na dunících prknu ľ. vvhéhla na jedlovou lavici, odtamtud na polici s talíři, na zvučící dřevěnou polici, táhnoucí se podél kuchyňských stěn, a běžela po ni v přískocích na chodovi tých berlách, až nakonec, čím dál tmi menši, někde v koutě zčernala, svinula se jako uvadlý, spálený papír, zetlela na plátek popela a rozdrobila se v prach a nicotu, 12U 121 Stáli jsme všichni bezradně před tnu šilepící fúrii zlosti, která trávila a požírala sama sebe Se rármutkem isme se di%rali na smutný ntůhéh toho záchvatu, a když onen žalostný proces dospěl ke svému přirozenému konci, s určitou úlevou isme se vrátili ke svým každodenním pracím. Adéla, tlukoucí škorici, zazvonila Opět moždířem, matka pokračovala v přerušené rozmluvě a prú uč i Teodor naslouchal střeinim proroctvím, dělal směšné primasy, zvedal vysoko obočí a sám pro sebe se smál. NOC VELKÉ SEZÓNY Každý vi, že v řadě obvyklých a normálních let rodí někdy /podivínštěly čas ze svého lůna léta jiná. léta zvláštní a léta zvthlá, kterým - jako šestý malíček na tuce - narůstá někdy mnáciý, falešný měsíc, ftikáme falešný, neboť málokdy se vyvine úplné. Opožduie ff v růstu jako pozdě zplozené děti - měsíc hrbáček, výhonek v polovině uvadlý a spiše tušený než skutečný. Má to na svědomí stařecká nestridmnsr léta. jeho prostopášná a pozdní životnost. Někdy se stává, že srpen už mine a starvr silný kmen léta rodí jaksi ze zvyku jcšiě dál, vyráží ze své práchiu-VÍBJ tyto jalové a idiotské dny-pláňky, dny-plevcl a přídavkem a zadarmo přihazuje prázdné a nestravitelné dny-košťály, bílé. udivené a nepotřebné dny. A tak vyrůstají tyto dny, nepravidelné a nevyrovnané, nevzdelané a spolu srostlé jako pučící prsty znetvořené ruky sevřené v hanlivém Restu. Někteří lidé přirovnávají ty dny k apokryfům, tajně vsunutým 121 125 mezi kapitoly velké knihy roku, k palimpsestům, skrytě podstrčeným mezi její stránky, anebo k těm. bílým, nepouštěným listům, na nichž sc oči, dosyta načtené a plně obsahů, mohou opájel obrazy. Na těch stránkách človék stále více bledne, vysvobozuje sc z barev a může odpočívat na jejich nicotě, než bude zatažen do labyrintů nových dobrodružství a kapitol. Ach, jaký je to starý, zažloutlý román roku, jaká je co velká a rozpadávající se kniha kalendáre! Leží si, zapomenuta někde v archívech času, a její obsah dále roste mezi deskami, neustále bobtná upovidanosti měsiců, rychlým samoplozenim chvastounství, tlacháním a snénim, které se v ni rozmnožuje. Ach, cožpak se snad i já - když spisuji toto vyprávěni a seřazuji příhody svého útce na opotřebovaném okraji jejího textu - cožpak se i já neoddávám tajné naději, že jednou nepozorované vrostou mezi zažloutlé listy té nej krásnější, rozpadávající sc knihy, že vstoupí do velkého šelestu jejich stránek a budou jim pohlceny? To, o čem zde budeme mluvit, se tedy odehrávala v onom třinác těm, přespočetném a do jisté miry nepravém měsici toho roku, na ľi!_'ľh několika prázdných listech velké kroniky kalendáře. Rána byla tehdy podivně trpká a osvěžující. Z uklidněného a chladnějšího tempa času, ze zcela nové vůné vzduchu a z odlišné konzistence světla bylo pai rno, že jsme vstoupili do jiné série dní, do nové krajiny noži ho roku. Pod těmi novými oblohami se hlas chvěl zvučné a svěže jako v ještě novém prázdném bytě, prostoupeném pachem laku, barev a věci započatých a nevyzkoušených. S podivným vzrušením zkou- šel člověk novou ozvěnu a načínal ji zvědavě jako bábovku ke kávi t-a chladného a střizlivého jitra přede dnem odjezdu. Otec sedal opět v zadním kontoáru za krámem, v nitiIe klenuté jizbě, rozmřižkované jako úl mnohobunkovými registraturami a obr ústa jici bez ustání šupinami stále nových vrstev papíru, dopisů a faktur. Ze šelestu archů a z nekonečného pořádáni papírů v v růstala kostičkovaná a prázdná existence této místnosti, z neustálého překládání hromady lejster sc vc vzduchu rodila z nesčetnýc h firemních záhlaví apoteóza v podobě továrního města, viděného z ptačí perspektivy, naježeného kouřícími komíny, obklopeného radami medaili a zarámovaného do kudrlinek a kroucenin pompézních et a Camp. Tam jako vc voliéře seděl na vysoké židličce otec, holubníky registratur šelest i Iv složkami papírů a všechna hnízda a doupata byla plná cvrlikáni cifer. Hlubiny obrovského krámu den ze dne temněly a bohatly zásobami sukna, ševintů, sametů a kordů- Na temných policích, v těch sýpkách a skladištích studené plstěné pestrosti, se stonásobné zúto-čuvala tmavá, ustátá barevnost věci, množil se a sytil mocný kapitál podzimu. Ten kapitál tam rostl, temněl a čím dál tím šíře se rozestupoval na policích jako na galeriích jakéhosi velikého divadla a každý den ráno sc ještě doplňoval a zmnožoval novými náklady zboží, které tam v bednách a v balících spolu s jitřním chladem nosili v oparech podzimní svěžesti a vodky funící a vousatí nosiči na medvědích ramenou. Přiručí vykládali nové zásoby posilující střižní pestrosti a pečlivé jimi naplňovali a vycpávali všechny škvíry I 19. a mezery na vysokých policích, Byl to obrovský rejstřík všelikých barev podzimu, složený ve vrstvách a roztříděný podle odstínů, klesající dolů a stoupající nahoru po stupnicích všech barevných oktáv jako po rezonujících schodech. Začínal dole a nesměle a zaji-kavě zkoušel altová glissanda a poltóny, potom přecházel k vyrud-Lémuj popelu dálek, ke gobelínovým blankytům a směrem vzhůru pak rostl St Mu širšími akordy, dospíval k temné modři, k indigu dalekých lesů a k plyái šumících parků, a potom pres všechny okry, krevely, rudosti a sépie vstupoval do šelestivého stínu vadnoucích zahrad, až nakonec dorazil k temnému pachu hub, k dechu prach-nivin v hlubinách podzimní noci a k hluchému doprovodu nej-temnéjšicb basů. Otec kráčel podél arzenálů soukenného podzimu a uklidňoval a tišil ty masy, jejich stoupající moc i pokojnou silu Sezóny. Chtěl co nejdéle udržet pohromadě zásoby uskladněné barevnosti, Bál se drobit a ménit za peníze ten železný kapitál podzimu, Ale věděl, cítil, že nadejde čas a podzimní vichr, pustošivý a teplý vichr zaduje nad těmi policemi a ony pak povolí a nic nebude moci zadržet jejich záplavu, ty proudy barevnosti, které z nich vytrysknou na celé město. Nastávalo období Velké Sezóny. Ulice ožívaly, V šest hodin odpoledne město zimničné rozkvétalo, domy dostávaly rumence a lidé putovali, prodchnuti jakýmsi vnitrním ohněm, našminkovaní a křiklavé namalováni, s očima lesknoucíma se jakousi slavnostní, krásnou a zlou horečkou, V bočních uličkách a v tichých zákoutích, nořících se už do i večerní oblasti, bylo město prázdné. Pouze děti si tam hrály náměstíčkách pod balkóny, hrály si do úmoru, halasně a nesmysl. Přikládaly si k ústům malé méchýřky, nafukovaly je a pak m- m jednou Strakaté rozhudraly do velkých bublajících a rozšplichaných bouli anebo se rozkohoutily do hloupé, červené a kokrhajici kohouti masky, do barevných pod zim nich maškar, fantastických a absurdních. Zdálo se. že se tak nafouklé a kokrhajici vznesou do vzduchu v dlouhých pestrých řetězcích a jako podzimní klíče ptáků potáhnou nad městem - fantastické flotily z konfetu a podzimni pohody. Anebo se s křikem vozily na malých rámusivýeh vozíčcích, hrajících barevným rachotem koleček, äpic a oji. Vozíky, naložené jejich křikem, sjížděly a řítily se do dolní části ulice až k plytce rozlité, žluté večerní říčce a tam se rozpadaly na trosky kroužků, kolíků a dřívek, A zatímco dětské hry byly stále hlučnější a složitější, ruměnce města temněly a rozkvétaly purpurem, celý svět začínal najednou uvadat a černat a rychle se z něho vyděloval prízračný soumrak, který jako nákaza pronikal do všech věci Zrádně a jedovatě se kolem šířila nákaza soumraku, postupovala od předmětu k předmětu, a čeho se dotkla, to hned trouchnivělo, černalo a rozpadala «■ v práchnivinu. Lidé utíkali před soumrakem v tichém poplachu a najednou je to malomocenství dostihovalo a jako tmavá vyrážka se jim vysypávalo na čele; a tak ztráceli tváře, které z nich odpadaly jako velké beztvaré skvrny, a Šli dále, uí be? podoby a bc* OČi, a po cestě ztráceli masko za maskou, takže se soumrak hemžil těmi odhozenými larvami, sypoucími se za jejich útěkem, Potom začínalo 127 všechno zarůstal černou práchnivéjící kurou, kicri se odlupovala ve velkých plátech - chorých strupech tmy. A zatímco se dole všechno rozkližovalo a obracelo vniveč za tichého chaosu a v panice prudkého rozkladu, nahoře se udržoval a stále výše narůstal mlčenlivý poplach červánků, chvějici se cvrlikáním miliónů tichých zvonků a stoupající vzletem miliónu neviditelných skřivánků, letících společné do jednoho velkého, stříbrného nekonečna. A potom už náhle nastala noc - veliká noc, narůstající ješté závany větru, které jt rozšiřovaly. V jejím mnohonásobném labyrintu byla vydlabána světlá hnízda: krámy - velké, barevné lucerny, plné nakupeného zboží a shonu zákazníků. Světlými výklady těch luceren bylo možnu sledovat hlučný obřad podzimních nákupů, prostoupených podivným ceremoniálem, Ta velká, zřasená podzimní noc, která narůstala stiny a rozšiřovala se vichřicemi, skrývala ve svých temných záhybech světlé kapsy a pytlíčky s barevnými drobnostmi, s pestrým zbožím čokoládových bonbónů, keksů a koloniální strakatiny Budky a krámky, slepené z krabiček od cukroví, křiklavé vytapetované reklamami na čokoládu, plne mejdlícek, veselé veteše, pozlacených drobnůstek, staniolů, trubiček, oplatek a barevných mátových pastilek, byly stanicemi lehkomyslnosti a řehtačkami bezstarostnosti, rozesetými v síťoví obrovské, labyrintové noci, rožky máčené vichřicemi. Velké, temné zástupy plynuly tmou v hlučném zmateni, za šoupáni tisíce ttohou a v halasu tisícerých úst - rojné a chaotické putováni táhlo artériemi podzimního města. Tak plynula ta řeka, plná halasu, temných pohledů a vychytralých zamžouráni, roz- kouskovaná rozhovory a rozsekaná vyprávěním, veliká dužina pomluv, smíchu a vřavy, Zdálo se, že to v zástupech vyrazily na pochod podzimní suché makovice, ze kterých se sype mák - hlavy-řehtačky, Jidé-klepačky Můj otec chodil ncivůrné po jasné osvětleném kr.trne. ^ tváří zbarvenou ruměnci a s planoucíma očima - a naslouchal. Tabulemi výkladní skříně a dverí sem z dálky doléhal šum města, přitlumený hukot plynoucího davu. Nad tichem krámu jasně planula petrolejová lampa, visící z mohutné klenby, a ze všech ikvir a zákoutí vytlačovala každou sebemenší stopu stínu. Velká prázdná podlaha praskala v tichu a po délce i po šířce v tom světic přepočítávala své třpytivé Čtverce, šachovnici velikých desek, které samy se sebou v tichu rozmlouvaly praskotem a hned zde, hned onde li odpovídaly hlasitým třeskem. Zato sukna ležela tile a nehlasné ve své plstěné hebkosti a za otcovými zády si podél ston posílala pohledy a od police k polici si vyměňovala tichá spiklenecká znamení, Otec naslouchal- Zdálo se, že se mu ucho v tom nočním tichu prodlužuje a rozvětvuje se ven z ukna: fantastický korálovce, červený polyp, kolébající se v sedlinách noci. Naslouchal a slyšel. S rostoucím neklidem slyšel daleký přiliv zástupů, které se blížily. Zdesené se rozhlížel po prázdném krámě. Hledal přiťuči. Ale ti tmaví a rudí andělé někam odletěli- Zůstal jen sám v obavě před zástupy, které měly každou chvíli zaplavit ticho krámu rabujícím, halasným davem a rozebrat si, rozlicitovat mezi sebou celý ten bohatý podzim, po léta shromažďovaný ve velké, pokorné sýpce. 129 Kde byli pŕiruči? Kde byli (i ztepilí cherubi nové, kteří měli bránit temné soukenné hradhy? S bolestným tušenim je Otce podezíral, že právě hreší v hlubinách domu s dcerami čkivéka. Nehybně, pln obav a s lesknoucíma se očima stál v jasném tichu obchodu a vnitrním sluchem cítil, co se děje uvnitř domu, v zadních komorách té velké barevné lucerny. Dům sc před nim otvíral, místnost po mistnusti, komora za komorou jako domek / kaict - i viděl jak pfiruči pronásledovali Adélu všemi prázdnými a jasné osvětlenými pokoji, po schodech dolů a po schodech nahoru, až jim nakonec utekla, vtrhla do světlé kuchyně a tam se za barikádovala kredenci. Stála tam udýchaná, rozzářená a rozveselená a s úsměvem třepetala dlouhými rasami. Pŕiruči seděli na bobku u dveří a pochechrá-vali se, Kuchyňské okno bylo otevřené do velké černé noci, plně přízraků a zmateni. Černé, nedovřené okenice planuly odleskem daleké iluminace. Třpytící se hrnce a láhve stály nehybné kolem a leskly se v tichu mašinou glazurou. Adéla opatrně vykláněla z okna barevnou, našminkovanou tvář s tŕepetavýma očima. Hledala na tmavém dvorku pŕiruči, přesvědčena o jejich nástrahách. A vtom je uviděla, jak opa i mé puiupi husi m pochodem po úzké řimse pod okny v prvním poschodí, podél stěny, zrudlé odleskem daleké iluminace, a jak se přikrádají k oknu- Otec hněvem a zoufal • iim vykřikl, ale v tu chvílí sc halas hlasů docela přiblížil a jasně výlohy krámu sc zalidnily blízkými tvářemi zkřivenými smíchem, upovídanými tvářemi, kterým se zplošťovaly nosy na lesknoucích se tabulích. Otec zbrunátněl rozhořčením a vyskočil na pult A když dav útokem dobýval tu tvrz a v halasném zástupu se dral do obcho- 130 tkH du, vymršti] se utec jediným skokům na police se suknem, a zavěšen vysoko nad davem, ze všech sil dul do obrovského pozounu Z rohoviny a troubil na poplach. Klenba se vsak nenaplnila šumem andělu, spěchajících na pomoc, ale místo toho každému ŕakvileni [rouby odpovídal velký, rozesmátý chór zástupu. „Jakube, kšeftovat! Jakube, prodávat!" volali všichni A to volání, stale opakované, se v chóru rytmizovalo a pozvolna přecházelo do melodie refrénu, zpívané všemi hrdly. V té situaci se Otec podrobil, seskočil z vysoké římsy a s křikem se vihl k barikádám sukna, Zveličelý hněvem, s hlavou nabobtnalou jako purpurová pěst, vyrazil jako bojující prorok na soukenné hradby a začal proti nim běsnit. Celým tělem se opíral do mohutných roli vlněných Látek, vyprošťoval je z roubeni, nakládal si na sebe obrovské štůčky sukna, nosil je na shrbených bedrech a z vysokých pri hrad je s tupými údery shazoval na pult- Štůčky letěly a ve vzduchu se třepetavé rozvinuly jako obrovské prapory a z polic jako pod úderem Mojžíšovy hole vyrážely odevšad výbuchy drapérii a gejzíry sukna. Tak se vylévaly zásoby polic, prudce zvracely a plynuly širokými řekami. Vytékal barevný obsah príhrad, rostl, množil se a zatápěl všechny pulty a stoly. Stěny krámu zmizely pod mohutnými formacemi té soukenné kosmogonie, pod těmi pásmy pohori, kupici m i se na sebe v obrovitých masívech. Mezi horskými úboč i mi se otvíraly široké doliny á v rozlehlém patosu výšin hřměly linie kontinentů. PrOStOt krámu se rozšířil do panoramatu pud zimu i krajiny, plllě jezer a dálek, a na pozadí této scenérie putoval můj otec mezi hřbety a údolími fantastického Kanaánu. putoval velkými kroky, s rukama prorocky rozpálenýma v oblacích, a údery nadšeni Formoval kraj. A dole, u pat onoho Sinaje, vyrostlého z otcova hněvu, lid gettj-kuloval, rouhal se, uctíval Baala - a kupčil. Plnýma rukama hi nabírali měkké záhyby, řasili na sohé barevna sukna, halili se do improvizovaných domin a plášíů a zmateně mluvili a mluvili. Otec najednou, eveličen hněvem, vyrůstal nad handrkující se skupinky a z výáe hřímal nad modloslužebníky mocným slovem. Potom, vyveden zoufalstvím z míry, vylezl na vysoké galerie pólu a pomaiené běžel po obr u báť h pri h rad, po těch dunících prknech obnaženého lešení, pronásledován obrazy nestydaté prostopášnosti, kterou tušil za zády uvnitř domu. Při ručí dosáhli p tavě želcznelm balkónu na úrovni okna, a přitisknuli k balustrádě, uchopili Adélu v pase a vytáhli ji oknem, třepetající očima a vlekoucí za sehnul štíhlé nohy v hedvábných punčochách. Zatímco otec, zděšený hanebnosti hříchu, vrůstal hněvem svých gest do hrůzy krajiny, dole se bezstarostný lid Baalův oddával bezuzdné veselosti. Jakási parodistická vášeň, jakási nákaza smi dm ovládla chátru Copak bylo možno zadat od nich vážnost, od toho lidu klepaček a louskáčků í Jak by na těch mlýncích, meloucích best ustání barevnou dužinu slov, bylo možno žádat, aby pochopily otcovy velké strasti! Hlusi k hromům prorockého hněvu, sedali li ti kupčíci v hedvábných bekešich v malých skupinkách na bobek kolem zřasených hor látek a se smíchem žvástavé přetřásali přednosti zboží. Teti černý trh roznášel na svých hbitých jazycích ulki h t i lou substanci krajiny, sekačkou žvanivosti ji rozmělňoval a ténur ji polykal. Kousek dál stály před vysokými vodopády světlých látek skupinky židů v barevných chalátech a * velkými kožešinovými kolpaky. Byli 10 mužové Velkého Shromáždění, pánové dňstojni a plni ctihodnosti, kteří si hladili dlouhé pěstěné brady a vedli zdrženlivé diplomatické rozmluvy. Ale i v té obřadné konverzaci a v pohledech, které si vyměňovali, byl záblesk úsmevné ironie. Mezi těmi skupinami se prodíral obecný lid, beztvarný dav, chátra bez tváře a individuality. Vyplňovala poněkud mezery v krajině a vystýlala jeji pozadí zvonky a řehtačkami nesmyslného hovotu. Byl to prvek bláznovský, roztančený dav šašků a harlekýnů, který - sám bez vážných úmyslů nakupovat - dováděl svými saškovskými šprýmy k absurditě tu a tam se navazující transakce. Postupné však, znuděn svým kejkliřstvim, rozprašoval se ten veselý nárůdek do vzdálenějších oblasti krajiny a tam se pomalu ztrácel mezi skalními zákruty a dolinami. Snad ti kašpárkové jeden po druhém zapadali někam do škvír a vln terénu, jako déti unavené hrou zapadají během plesové noci do různých koutů a skulin bytu. Otcové města, mužové Velkého Synhcdrtonu, se zatím procházeli ve skupinách plných vážnosti a důstojnosti a vedli tiché a hlubo-komyslné disputace. Potom se roztrousili po celé oné velké, hornaté krajině a po dvou nebo po třech putovali dalekými zátočinami cest. Jerich malé tmavé siluety zalidňovaly celou pouštní výšinu, nad kterou visel a nvká nbloha. zvrásnená a ponurá, zoraná do dlouhých rovnoběžných brázd, do stříbrných a bílých hrud, které směrem vzhůru odkrývaly stále další a další ložiska svého navrstvení. Světlo lampy vytvářelo v oné krajině umělý den - den podivu., den bez úsvitu a večera, Otet se pomalu uklidňoval. Jeho hněv opadal a stydl v ložin-kách a vrstvách krajiny. Seděl nyní na fiaJcriich vysokých polic a díval se do pndziméjtcibo, rozlehlého kraje. Na dalekých jezerech viděl výlov ryb, V maličkých šupinkách loděk seděli po dvou rybáři a nořili šité do vody. Chlapci na březích nosili na hlavách koše plné mrskajícího se stříbrného úlovku. Vtnm si všiml, že skupiny poutníků v dálce obrace|i hlavy k nebi a nap ražen v ma rukama na cosi ukazuji. Obloha se okamžitě zarojila jakousi barevnou vyrážkou, vyrazily na ni kolébavé skvrny, které rostly, dozrávaly a naplnily hned prostor podivným národem ptáku. kt< i. kroužili a vířili ve velkých, křižujících se spirálách. Celé nebe sc naplnilo jejich vznesen um letem, hlomozem křidel a mapestácnimi liniemi tichého krouženi Néktcři z nich se jako ohromní čápi nehybně vznášeli na pokojně roztajených křídlech a jiní, podobni barevným chocholům a barbarským trofejím, se těžce a neohrabané třepetali, aby se udrželi na vlnách teplého vzduchu; a ještě jiní, neschopné konglomeráty křidel, mohutných nohou a oškubaných krků, připomínali špatné vycpané supy a kondory, ze kterých se sypou piliny. Bvli mezi nimi placi dvouhlaví, ptáci mnohokřidli a byli tam i mrzáci, kulhající ve vzduchu jednokřídlým nemotorným letem. Nebe se začalo podobat staré fresce, plné nestvůr a fantastických zvířat, která kroužila, míjela a opět se vracela v barevných elipsách. M uj ■ tl-l -ľ napřímil na podpěrách, a zalit náhlým třpytem, na- 134 135 práhl ruce a volal k sobě ptáky starým zaklinadlem. S vrcholným vzrušením je poznal. Bylo to daleké, zapomenuté potomstvo onc ptačí generace, kterou kdysi Adéla rozehnala do všech koutů oblohy. Nyní se, zrůdné a rozbujelé, vracelo to umélé potomstvo, degenerované a vnitrné zplanélé ptačí plémě. Vzrůstem se nesmyslné rozmohlo, pošetile zmnohonásobilo, ale uvnitř bylo prázdné a bez života Všechna životnost těch ptáků přešla do opeřeni a rozrostla se do fantastič nosci. Bylo ta jako muzeum druhů stažených z oběhu, jako vetešnictví Pracího ráje. Někteří létali naznak, měli těžké, neohrabané zobáky, podobné závorám a zámkům a obtížené barevnými výrůstky, a byli slepí- Jak otce rozrušil ten necekaný návrat, jak se podivoval ptačimu instinktu, příchylnosti k Mistrovi, kterou onen vyhnaný rod choval v duši jako legendu, aby nakonec, po mnoha generacích, poslední den před zánikem plemene přitáhl zpět do pradávné otéiny. Ale ti papíroví, slcpi ptáci už otce nepoznávali. Nadarmo na ně volal dávným zaklinadlem, zapomenutou ptačí řeči - neslyšeli a neviděli ho, Naicdnou vzduchem zasvištělo kameni. To kašpárkové, tú hloupé a bezmyšlenkovité plémě začalo mířit do fantastické ptačí oblohy. Nadarmo je otec varoval, nadarmo hrozil zakliilajicimi gesty -neslyšeli ho A ľlevšimali si ho. A ptáci klesali. Zasaženi střelou, těžce schlípli a ještě ve vzduchu uvadali. Než dopadli na zem, byla z nich už jen beztvará hromádka peři. V mžiku se celá pahorkatina pokryla těmi podivnými, Fanta* cickymi zdechlinami. Než otec doběhl tia bojiště, ležel už viechen ten skvostný ptač i rod mrtvý, rozmetán po skalách. Teprve teď zblízka si mohl otec důkladné prohlédnout celou ľiuzotu té zubožené generace a celou siněšnost její podřadné anatomu'. Byly to obrovské věch ty per, ledabyle vycpané starou mršinou, U mnoha z nich nebylo možno najit hlavu, neboť v té kyjovité části těla se nejevily žádné znaky duše- Někteří bylí pukryti chundelatou slepenou srstí jako zubři a odporné páchli. Jiní připomínali hrbaté a nlysalé zdechlé velbloudy. A ještě jiní byli ztqmé z určitého druhu papíru, uvnitř prázdni, ale navenek skvostné barevní. Zblízka sc ukázalo, že néktcri jsou vlastně jen veliké pavi ocasy, barevné vějíře, do kterých bylo nepochopinlnvm /.puMilu m viJc* li nuto jakési zdáni života. Viděl jsem otcův smutný návrat- Umělý den se už pomalu /bar-voval odstíny všedního |itra. Ve zpustošeném kráme se nejvyUf police sytily barvami ranní oblohy. Mezi zlomky pohaslé krajiny, mezi zbořenými kulisami noční scenérie - viděl otec, jak se příruči budí ze spánku. Zvedali se mezi balíky suken a zívali do slunce. V kuchyni v prvním poschodí Adéla rozehřátá spánkem a se Kuchanými vlasy, mlela kávu a tiskla si mlýnek k bilým ňadrům, z nichž do zrn prýštil třpyt a žár. Kocour se myl na slunci. lit i 37 KNIHA I Ŕikám pi prosté Kniha, bez dalších charakteristik a epirct. a ic v ic zdrženlivosti a sebekázni bezradný povzdech, tichá kapitulace před nesmirnosti trarlscedetitna, neboť žádné slovo, žádný náznak se nedokáže zalesknout, zavonět, zachvátit ti m mrazením hrúzy, předtuchou tě věci beze jměna, jejíž pouhé první ochutnáni na Špičce jazyka překračuje obsáhlost našeho nadšeni. K čemu by byl patos přídavných jmen a nabubřelost epicec u srovnání s tou nezměrnou věcí, s tou nepředstavitelnou znamenitosti. Ostatně čtenář, optavdový čtenář, na něhož se spoléhá toto vyptaveni, stejné pochopi, když se tnu zadívám hluboko do oči a u samého dna zasvítím rim leskem- V tom krátkém a upřeném pohledu, v tom letmém stisku ruky pochopi, převezme, pozná - a přivře oči nadšením nad tim hlubokým vjemem. Neboř cožpak se pod stolem, který nás děli, nedržíme všichni tajně za ruce? Kniha . . . Kdesi v raném dětství, za prvního úsvitu života roz-pasňoval se obzor jejim mírným světlení Ležela slavnostně na otcově psacím stole, otec v n t byl tiše zahloubán a nasliněným prstem 141 trpělivé natíral hřbety těch potištěných stránek, až se slepý papír začal zamlžovat, kalit, ukálet se blahou předtuchou a náhle se odlupoval v celých chomáčích a poodhaloval cípek ve tvaru pávího oka s rasami a umdlený zrak sestupoval k neposkvrněnému svítáni bxižich barev, k zázračné vlahosti nejčistšiho blankytu. Ú, takhle si ptotrit oči, ta invaze iasu, ó, blažené jaro, o, otče . . - Otec občas vstával od Knihy a odcházel. Tu psem s ni zůstával zcela sám a vítr procházel jejími stránkami a obrazy vyvstávaly. A když tak vítr tiše listoval těmi archy a vyfukoval barvy a postavy, procházelo chvěni sloupci jejiho textu a vypouštělo t pismen hejna vlaštovek a skřivánků- Tak odlétala stránka za stránkou, rozpadávala se a mizela beze stopy v krajině, kterou napájela pestrosti. Někdy spala, vitr ji rozfu koval tis* jako fůzi stol istou, a tu otvírala okvetí, plátek za plátkem, vičko £& vičkeil), všechna slepá, hebká a uspaná, skrývajíc ve svém nitru na dne blankytnou zřítelnici, pavi dřeň, křičící hnízdo kolibříků. To bylo velmi dávno. Matka tam tehdy ještě nebyla. Trávil jsem dny o samotě s otcem v našem pokoji, který byl veliký jako svit. Hranolovité krystalky kolem lampy naplňovaly pokoj rozptýlenými barvami, rozprašovaly duhu do všech koutů, a když se lampa otáčela na svých řetizcich. putoval celý pokoj fragmenty duhy, jako by se přesunovaly sféry sedmi planet a točily se přes sebe- Rád jsem stával mezi otcovýma nohama a objímal je z obou stran jako sloupy. Občas psával otec dopisy. Seděl jsem na psacím stole a sledoval se zauietim klikyháky podpisu, spletité a vířivé jako trylky kolo raturniho zpěváka. Na tapetách pučely úsměvy, proklubávaly se oči, žerty metaly kozelce. Otec pouštěl do duhového prostoru mýb* Jové buhliny z dlouhého stébla, aby mé pobavil, Narážely na steny, praskaly a zanechávaly ve vzduchu své barvy. Potom přišla matka a ca raná, jasná idyla skončila. Matk,..... svedla svým laskáním a já zapomněl na otce. Můp život se uhiral novým, odlišným směrem, bez svátků a bez zázraků, a byl bych snad navždy zapomněl i na Knihu nebýt té noci a toho snu. n Jednou jsem se probudil do tmavého zimního jitra - pod záhvhy temnot hořely hluboko dole ponuré ranní červánky - a jak jsem měl ještě pud vičky mravenčeni mlhavých postav a znaků, začal jsem celý ztrápený a rozžalustněný nejasné a zamotané blouznit o staré, zttacené Knize, Nikd 0 mi nerozuměl a já, rozdrážděný tou tuposti, začal jsem být dotěrnějši a s horečnou netrpělivostí jsem obtěžoval rodiče. Bosý a jenom v košili, rozechvělý vzrušením, přehrabal jsem otcovu knihovnu a rozčarovaný, pohněvaný, popisoval jsem bezradně před užaslým auditoriem tu nepopsatelnou věc, již se nemohla vyrovnat žádná slova, žádný obraz načrtnutý mým chvějícím se nataženým prstem. Nepřestával jsem se namáhat udělováním popletených a protikladných informaci a plakal jsem z bezmocného zoufalství. Stáli nade mnou bevraJni ;i -ozpačiti. sivdeli se za svou bezmoc- 143 nast. V hloubi duše nebyli tak zrela bez viny. Má prudkost, netrpělivý a hněvivý tón dodávaly mým Žádostem zdáni oprávněnosti, převahu dobře odůvodněného nároku, Přibíhali * různými knihami a strkali mi je do rukou. Pobouřené jsem je odhazoval. Jednu z nich, velký a těžký foliant, mi Otec stále znovu podstrkoval s nesmělou nabidkou. Otevřel jsem ji. Byla to bible- Spatřil jsem na jejich stránkách velké stěhováni zvířat, která táhla cestami a rozvětvenými průvody po širé zemi, spatřil jsem nebe plné ptačích klinu a máváni křídel, ohromnou obrácenou pyramidu, jejíž daleký vrcholek se dotýkal Archy. Vrhl jsem na otce vyčítavý pohled: „Ty víš, otče," volal jsem, „ty dobře vis, nk nezatajuj a nevykrucuj se! Ta kniha tě prozradila. Proč mi dáváš tento nuzný apokryf, tisíci kopii, nepovedený falši-fikat? Kam jsi dal Knihu?" Otec sklopil oči. III Minuly týdny a mé pobouřeni opadlo a utišilo se, ale v mé duši dále hořel jasným plamenem ohraz Knihy, velký šelestici Kodex, v/bouřená bible, jejímiž stránkami šel vítr a plenil ji jako obrovskou, rozpadávající se růži. Když otec viděl, že jsem klidnější, přistoupil ke mně jednou opatrné a řekl smířlivým, vemlouvavým tónem; „V podstarě existuji jenom knížky. Kniha je mýtem, V nějž véřimc v mládí, ale během i 14 let ho přestáváme brát vážné." Byl jsem už tehdy jiného přrtvědíc* ni, věděl jsem, že Kniha je postulátem, že je úkolem. Cítil jsem na svých bedrech tíži velkého posláni Pln pohrdáni a zatvrzelé, po supné pýchy jsem nic neodpověděl. V té době jsem už totiž byl vlastníkem zlomku knížky, těch žalostných zbytků, které se podivným řízením osudu ocitly v mých rukou Starostlivé jsem ukrýval svůj poklad před všemi pohledy a truchlil nad hlubokým úpadkem ré knihy, pro jejíž zmrzačené zbytky bych nedokázal ziskat ničí pochopeni Stalo se to tak. Jisrého dne oné zimy jsem zastihl Adélu při úklidu se smetákem v ruce, opřenou o pult, na němž ležel jakýsi potrhaný papíre. •. salát, Nahnul jsem se ji přes rameno, ani ne tak ze řvédavuMi ale abych se znovu opojil vůni jejího těla, jehož mladé kouzlo bylo již zjeveno mým nedávno probuzeným smyslům. „Podívej se," řikala a bez námitek snášela mé při tu len i. možné, aby někomu vyrostly vlasy až na zem? Chtěla bych ..... takové.'4 Pohlédl fscm na obrázek. Na velké foliové stránce byla podobizna ženy spiše mohurnéiškh a plnějších tvarů, s energickou a zkuše-nuu tváři. Z hlavy této dámy splývala mohutná hříva vlasů, těžce tc spouštěla ze zad a vlekla se konci silných plctcnců po zemi. Byl to jakýsi neuvěřitelný tOŕľnar přírody, vlnivý a hojný plášť, vy předený 7 vlasových kořínků, a bylo si těžko představit, že by toto břemeno nepůsobilo pronikavou bolest a nezbavovalo vlády obtíženou hlavu. Ale zdálo se, že majitelka nosí tuto znamenitost s pýchou ■ text vytištěný vedle tučnými literami hlásal historii tohoto zázraku 14$ a začínal slovy; Jí, AflŕU CsiUaftová, narozena v Karlovicích na Moravě, jsem měla řídké v|ajy .. . Bv| co dlouhý pri beh, podobný svou konstrukci historii Jobově. Anna Csillagová bylá Z božího dopuštěni postižena nedopalkem vlasu. Celé městečko ji lito^iihi. >>■: bila rak kruté poznamenána, a odpouštělo jir protože vedla bezúhonný život - ačkoli nemohlo bvt mio boŽL dopuštěni tak zcela nezavinené. A tu se stalo přispěním horoucích modliteb, že z jeji hlavy byla sňata kletba, Anna Csillagova dostoupila milosti osvíceni, obdržela znamení a pokytly a zhotovila přípravek, zázračný lék, který navrátil jeji hlavě úrodnost. Začala porůstat vlasy, ale tim to neskončilo - její muž, bratři a bratranci téz ze dne na den obrostli hustým, černým kožichem chlupů Na druhé straně byla ukázána Anna Csillapová za šest týdnů po objevení svého receptu uprostřed svých bratři, švagrů ii brartancú, vousatých mužů s bradami po pás - a člověk hleděl s obdivem na ten opravdový výbuch ncFalšované medvědi mužnosti Aiirla Csillagová olwtasinila cele městečko, jemuž se dostalo pravého požehnáni v podobě vlajících čupřin a obrovských hřív a jehož obyvatelé zametali zemi plnovousy širokými jako březová košťata. Antia Gsillagová se Stala a poštolkou huňatosti. Když obšťastnila rodné město, zatoužila obšťastnit celý svet a prosila, pobízela, žadonila, aby všichni přijali pro své spaseni ten bozi dar, ten zázračný lék, jehož tajemství znala ona samojediná. Ten příběh jsem přečetl Adélg přes rameno a náhle mé o*Inda myšlenka, pod jejímž úderem jsem stanul celý v plamenech- 'lák to byla Kniha, jeji potledni stránky, její neúřední dodatek, zadní trakt plný odpadků a haraburdí! Úlomky duhy zatančily ve viru n h tapetách, vytrhl jsem Adéle ?. rukou ten salát a přiškrceným h lanem jsem vydechl: „Odkud jsi vzala tu knižkuř"1 „Hlupáku." řekla a pokrčila rameny, „vždyť tu prcce leží porád a denně z ni vytrháváme listy na maso z jatek a svačiny pro otce ■ " rv ! Odběhl jsem do svého pokoje. V hlubokém rozrušeni jsem začal S rozpálenou tváři obracet chvějícíma se rukama Stránky roztrhané knihy. Bohužel, bylo jich sotva přes tucet. Ani jedna stránka vlastního tex.ru, pouze samé inzeráty a oznámení. Ihned po proroctvu li dlouhovlasé Sibyly následoval list věnovaný zázračnému léku M všechny choroby a neduhy. Elsa-fluid s labuti - nazýval se ten h.:i l/árti ,i dělat divy. Stránka byla plná ověřených Svědectví, vzrušu-jicich výpovědi osob, které doznaly působeni zázraku. Ze Sedmihradska, Slavonie, z Bukoviny přicházeli nadšeni rekonvalescenti, aby dosvědčili a vtoucim, vzrušeným slovem pověděli své příběhy. Sli obvázáni a shrbeni a mávali nepotřebnou již berli, odhazovali náplasti a pásky z oči a z křtíc, Prizmatem těchto putujících mrzáků bylo vidět daleká a smutná městečka s nebem bílým jako papír, která zlhostejněla prozaickou každodennosti. Byla to města zapomenutá v hlubině času, kde lidé přivykli svým malým osudům, od nichž se neodtrhovali ani na chvíli, Švec byl aždo konce ševcem, vonět kůži, měl malou a zuho- I 17 ženo j tvár, krátkozraké bledě oči nad bezbarvým, čmuchajícím kniťem a cítil « veskrze ševcem. A když je nebolely jejich vředy, neloupalo pím v kloubech a vodnatelnost je nezahánéla na pelech, byli šťastni tím bezbarvým, všedním štěstím, kouřili laciný tabak, žlutý cisařskokrálovský tabák, nebo tupě snili před sběrnou lotyrtky- Kuíky jim přebíhaly přes cestu, hned z levé a hned zase z pravé strany, zdálo se jim o Černém psu a svrbela ju dlaň. Občas opisovali dopisy z listuvniků, nalepovali na ně pečlivě známku a s váhavou nedůvěrou je svěřovali poštovní schránce, do niž tloukli pěšci, jako by ji budili. A putom se v jejich snech proháněli bili holubi s dopisy v zobáčcích a mizeli v oblacich- Dalši stránky se povznášely nad sféru všednie h záležitosti do oblasti čisté poezie. Byly tam hatmoniky, citery a harfy, druhdy násiroie kurů andělských, zpřístupněné dnes diky průmyslovému rozvoji za lidové ceny prostému člověku, bohabojnému národu pro potěšení srdce a ušlechtilou zábavu, Byly tam flašinety, skutečné zázraky techniky, v iejichž nitru bvly ukryty flétny, piskadla a píšťalky, foukaci harmoniky tremo-lujicí sladce jako hnízda tlukoucích slavíků, neocenitelný to poklad pro invalidy, pramen výnosných příimů pro mrzáky a vůbec nezbytné v každé muzikálni domácnosti. A bylo vidět tyto flašinety, pěkně malované, jak vandrují na sádech nenápadných prostých dědečků, jejichž tváře vyjedené životem jako by byly opředeny pavučinou a úplné bez výrazu, tváře se slzícíma, nehybnýma Očima, které zvolna vytékaly, tváře zbavené projevů života, tak odbarvené a nevinné jako Stromová kůra popraskaná od veškeré nepohody a podohné vonici už jenům deštěm a nebem. Dávno zapomněli, jak se jmenovali a kým byli, a tak ztraceni sami v sobě ŠOurali se s pokrčenými koleny drobnými, stejnoměrnými krůčky v obrovských těžkých botách pů absolutné tovné a jednotvárné přímce mezi zákruty spletitých cest mimojdoucich. Za bílých dopoledni, kdy slunce nesvítilo, dopoledni okoralých chladem, pohroužených do kolohěhu všedního d tle, vymotávali se nepozorovaně z davu, stavěli flašinet na třínožce na průsečiku ulic, pod žlutým nebem přeškrtnutým telegrafními dráty, mezi nevšímavé pospíchajícími lidmi s vyhrnutými Límci a začínali svou melodii nikoli od počátku, ale v místě, kde včera přestali, a hráli: „Daisv, Daisy, ty mi odpovéd dej . . .", zatímco z komínů pyšně vlály hilé chocholy páry. A divná věc - ta sotva započatá melodie hned zapadala do volné mezery, na své místo v té hodině a krajině, jako by odedávna patřila k tomu zamyšlenému, do sebe propadlému dni, a v jejím taktu běžely myšlenky i všední starosti pospíchajících chodců, A když po jistém čase končila dlouhým, protáhlým zaječením vyrvaným z vnitřností flašinetu, který začinal hrát něco úplné nového - myšlenky a starosti sc na chvíli zastavovaly jako v tanci, aby změnily krok, a potom sc bez rozmýšlení začínaly točit opačným směrem v taktu nové melodie, která vyletěla z píšťalek flašinetu: „Markétko, poklade duse mé . A nikdo si v tupé lhostejnosti toho dopoledne ani nepovšiml, 14!) i4í žc smysl světa se od zakladu zmenil, že neběžcJ už. v taktu „Daisy, Daisy • . • ", ale přímo opadne - „Mar-ké-tko . . ." Znovu obracíme list . . . Co to? Bubnuje snad jarní déšť? Ne, to se sype na deštníky cvrlikáni ptáčků jako šedivě broky, neboť zde se nabízejí ptavi harčti kanáři, klece plné stehlíků, a špačků, košíky s okřídlenými zpěváky a mluvky. Vřcienovírí a lehcí, jakoby vycpaní vatou, trhavě poskakující, otáčiví jako na obrtliku hladkých kviljvýeh os, ruzštébecaní jako hodinové kukačky - byli Útěchou osamělých, nahrazovali mládencům teplo rodinného krbu, probouzeli v nejtvrdšich srdcích blažcnstvi mateřského citu, měli v sobě tolik piskleciho a dojímavého, že ještě když se s nimi obracela stránka, posílali odcházejícím své spojené, vábně cvrlikání, Ale dál se řítila ta ubohá písemnost do stále hlubšího úpadku. Teď zabočila na scesti jakéhosi pochybného šarlatánskeho podiví uštvi. Kdo tu nabízel Své služby veřejnosti, zahalen v dlouhý plášť, s úsměvem napůl pohlceným černým plnovousem? Pan Bosen z Milánu, svého druhu mistr černé magie, a mluvil dlouho a nejasné, přičemž cosi předváděl na konečcích prstů, což nepřispívalo k lepšímu pochopeni věci. A přestože podle vlastni ho přesvědčení dospíval k udivujícím závěrům, které jakoby na okamžik vážil mezi citlivými prsty, než se jejich prchavý smysl rozplyne ve vzduchu, a přestože pointoval jemné záhyby dialektiky varovným zdvižením obočí připravujícím na věci neobyčejné, nebylo mu rozumět, a co horšího - nechtělo se mu rozumět a člověk ho opouštěl i s jeho gestikulaci, tlumeným tónem a celou škálou nejasných úsměvů, aby rychle prolistoval poslední, rozpadávající se potrhané stránky- 191 Na těch posledních stránkách, které zcela zřetelně upadaly v blouznivé bláboleni, do zjevného nesmyslu, nabízel jakýsi džentl men svou zaručenou metodu, jak se stát energickým a neoblomné rozhodným, a hodné mluvil o zásadách a charakteru, Ale stačilo otočit stránku, aby byl člověk úplně dezorrentován ve věci neoblomností a zásad. Tam vycházela drobným krůčkem na scénu nějaká pani Magda Wang. spoutaná vlečkou svých šatů a z výše sešněrovanéln> deknl tu prohlašovala, žc kašle na mužskou neoblomnost a zásady, a že její specialitou je lámat nejsilnějši charaktery. (Tu pohybem nožky urovnávala vlečku na zemi) K tomuto účelu existuji metody, cedila skrze zuby, zaručené metody, o nichž se nechci šířit a odkazuji na své paměti pod titulem „Z nachových dui" (Nakladatelství Antroposofického institutu v Budapešti), v nichž jsem uložila tvé koloniálni zkušenosti z oblasti drezúry lidi (tú slovo s důrazem a ironickým leskem oči). A kupodivu se zdálo, že ta dáma, mluvicí nedbale a bezohledně, ie si jista souhlasem těch, o nichž s takovým cynismem hovořila, a uprostřed zvláštní závrati a mihotáni bylu možno vycítit, že šipky morálních ukazatelů se podivné přemístily a žc tu jsme v jiném klimatu, v němž kompas funguje opačné. To bylo poslední slovo Knihy, které zanechávalo v duši příchuť podivného omámení, směsici hladu a dráždivosti. 1 si Sklonený nad tou Knihou, s tvári planoucí jako duha. jsem tiše hořci od extáze k extázi. Byl jsem pohroužen do čteni,, zapomněl jsem na oběd. Předtucha mč nezklamala. Byl to Autentik, svatý originál - přes své hluboké poníženi a degradaci, A když jsem už skoro potme ukládal s blaženým úsměvem ten papítový salát co nej-hlouhéji do zásuvky a snažil sc ho zamaskovat vrstvou jiných knížek - tu se mi zdála, že ukládám do prádelníku ke spánku četvánky, které se vždy znovu samovolné rozhořívaly a procházely všemi purpurovými plameny, a ještě jednou se vracely a nechtěly se skončit. Jak mi byly všechny knižky lhostejné! Neboť obyčejné knížky jsou jako meteory, Každá z nich má svou chvíli, jeden takový moment, kdy s křikem vzlétá jako fénix a všechny její stránky hoří. Pro tu jednu chvíli, pro ten jediný moment je potom milujeme, ačkoli jsou již jen pouhým popelem. A s trpkou rezignaci putujeme někdy pozdě vychladlými stránkami a probíráme jejich mrtvé formulky s dřevěným klepotem jako zrnka růžence. Vykladači Knihy tvrdi, že všechny knížky směruji k Autcntiku. 2iji jen vypůjčeným živni on. ktcTy sc vt* chvíli vzletu v raci k svému podivnému zdroji. Znamená to, že knížek ubývá a Autentik roste- Nechceme však unavovat čtenáře výkladem Doktríny. Chtěli bychom ho upozornit jen na lednu věc; Autenticita žije a roste. Co z toho vyplývá? Nuže, až příště rozevřeme náš papírový salái. kdoví, kde už bude Anna Csillagová a jeji věrni- Možná, že spaiŕi me tu dlouhovlasou poutnici, jak zametá svým pláštěm moravskí1 cesty, jak prochází dalekými kraji, bílými městečky pohrouženými do prozaické všednosti a rozdává vzorky balzámu Elsa-fluid prosfáckům božím, sužovaným hnisavými výtoky a svrabem. Ach. co udělají poctiví vousáči z městečka, jimž bujné ochlupení ztěžuje pohyb, co udělá ta věrná obec, odsouzená k pěstováni a správě své nevídané nadůrody? Kdovi, zda si všichni nekoupi pravé flašineiv ze Schwarzwaldu a nepustí se do světa za svou apoštol kou. aby jj hledali po celé zemi a na všech m i stech přitom hráli „Dany, Daisy?" O, odyseo vousáčů, bloudících s flašinety od města k městu v hledání své duchovni matky! Kdy se najde rapsod hodný této epopeje? Neboř komu zůstavili ohrazené místo svěřené jejich péči, komu předali vládu nad dušemi V městě Anny Csillagové? Což nemohli předpokládat, že město ihftvené své duchovni elityf svých skvělých patriarchů, upadne v zoufalství a odštépenectvi a otevře své hrány - komu? - ach, cynické a Jitomérné Magdě Wang [Nakladatelství Antroposofie kého institutu v Budapešti), která v nčrn založí Školu drezúry a lámáni charakterů? Ale vraťme sc k našim poutníkům. Kdo nezná tu starou gardu, ty kočovné Cimbry, hloubavé brunety se zdánlivé mohutnými těly, zhotovenými z rozméklé tkáně bez životních šřáv? v\škcr nádherné mužské exempláře s hezkýma očima, které se mastné lesknou jako pražená káva, mám rád ten ušlechtilý nedostatek vitality v rnz-buielých houbovitých tělech, morbidnost vyhasínajících rodů, sipa-vý dech v jejich mohutných prsou a dokonce i ten pach valerián-ských kapek, jaký se line z jejich plnovousů. Jak andělé boží stanou občas neočekávané ve dveřích našich kuchyni, obrovšti a Funící, rychle unaveni - utírají si pot z oroseného čela, blýskají namodraly m i očními bělmy, a v tu chvíli zapomínají na své |: i: ■". 111: a udivené hledají východisko, záminku pro svůj příchod - a natahuji dlaň pro almužnu. Vracíme se k Autentiku. My jsme ho přece nikdy neopustili, A tu upozorňujeme na podivuhodný rys papírového salátu, který je čtenáři už zřejmý - Že SC totiž při čteni rozrůstá, že má hranice na všech stranách Otevřené všem Fluktuacím a prouděním. Ted například už nikdo nenabízí harcké Stehlíky, nehoř, z flašinetů těch brunetů, z přelomů a záhybů melodii vyletuji v nepravidelných intervalech ty opeřené kometky a náměstí je jimi zasypáno jako pestrobarevnými písmeny. Ach, jaké mihotavé a štébetavě zmnoženi , , , Kolem všech výčnělků, ryče k a praporků se tvoři opravdové pestrobarevné zácpy, třepotáni a boi o misto. A stačí vystrčit z okna rukověť hole a pak ji zase vtáhnout zpět do světnice celou obsypanou třepetajícím SC těžkým hroznem Zpěváčků. Blížíme se nyní v našem vyprávěni mílovými kroky k té nádher né, katastrofické epoše, která nese v našem životopise název geniálni, Zbytečně bychom zapírali, že již teď ciríme, jak se nám svirá srdce, Cítíme ten blažený nepokoj, svatou trému, která předchází věci poslední. Brzy se nám bude v kelímcích nedostávat barev a v duši lesku, abychom mohli klást nejvyšši důrazy, namalovat ntj- prosvětlenějai a téměř transcendentní kontury tohoto obranu. Co je tu geniální epocha a kdy to bylo? Tu jsme nuceni být na chvíli zcela esoteričtí jako pan Bosen z -Milánu a snížit svůj hlas v pronikavý šepot. Musíme pointovat své vývody mnohoznačnými úsměvy a roztírat konečky prstů jemnou hmotu imponderabilii jako špetku soli. Není to naše vina, budeme-li občas vypadat jako prodavači neviditelných tkanin, kteři strojenými gesty předvádějí své ošidné zboží. Udála se tedy geniální epocha nebo Se neudala? Těžko odpovědět. Ano i ne. Nehet jsou věci, které se nemohou stát beze zbytku, až do konce. Jsou příliš velké á znamenité, než aby se mohly smčut-itat v události. Ony sc jenom pokůušeji dít, zkoušeji základ skutečnosti, zda je unes*". A hned ustupuji, protože se bojí ztratit ivou integrálnou v zlomkovitOsti uskutečněni. A jestliže narušily tvůj kapitál, jestliže pří těch pokusech ú vtělení ztratily to ěi ono, pak si hned v návalu Žárlivosti berou zpět své vlastnictví a odvolávají je, rcintcgruji se a potom v našem životopise zůstávají bílá místa, vonná stifimata, ty poztrácené stříbrné stopy bosých andělských nohou rozseté jako sedmimílové kroky po našich dnech a noc ich, IÍ4 zatímco um úplněk slávy stále přibývá a doplňuje se a kulminuje nad námi a triumfálně překonává jedno oslněni po druhém. Ale přesto jc v jistém smyslu celá a integrální věc obsazena v každém ze svých nedostatečných a tragmentárnich vtěleni, Setkáváme sc to s jevem reprezentace a náhradní existence. Nějaká událost mŮŽC být co do své provenience a svých vlastních prostředků malá a chudá, ale přesto, pohlcdnemc-li na ni bližc, může ve svém nitru otvírat nekonečnou a zářivou perspektivu diky tomu, že se v ní s prudkým zábleskem snaží vyslovit vyšší existence. Tak tedy budeme sbírat ty narážky, ty pozemské přihliinosti, ty zastávky a etapy na cestách našeho života jako střepy rozbitého zrcadla, Budeme po kouscích sbirat to, co je jedinečné a nedělitelné - naši velkou epochu, geniálni epochu našeho života. Možná, že jsme ji v deminutívnim zápalu, ztcrorizováni nesmí r-nosti transcendentna příliš omezili, otřásli ji a uvedli ji v pochybnost, Ale přes všechny výhrady; ona byla. Ona byla a nic nám nevezme tu jistotu, tu báječnou příchuť, kterou ještě cítíme na jazyku, to mrazivé pálení na púnebi, ten vzdech široký jako nebe a svěží jako doušek čistého ultramarínu. Připravili jsme alespoň do jisté míry čtenáře na věci, které přijdou, můžeme tedy riskovat cestu do geniální epochy? Naše tréma se zmocnila i čtenáře, Cítime jeho nervozitu. Přestože vypadáme vesele, je i nám těžko u srdee a jsme naplněni úzkosti. Nuže, ve jménu Páné - nasedat a odjezd! GENIÁLNÍ EPOCHA Běžná Fakta jsou uspořádána v čase. jsou navlečena na jeho běh jako na nitku. Tam maji své antcccdcnce i své konsekvence, které se na sebe husté tlači a bez ustání, bez jakékoli mezery si šlapou na paty. Má to svůj význam i pro vyprávěni, jehož duši jc nepřetržitost a náslcdnost. Co si však pocit s událostmi, které nemají své vlastni m v čase, s událostmi, které přišly příliš pozdě, když už byl všech čas rozdaný, rozdělený, rozebraný a teď zůstaly jaksi na holičkách, nezařazené, ve vzduchoprázdnu, bloudíc i bez střechy nad hlavou? Ze hy byl čas příliš icsný pro všechny události ? Může se opr-i m In stát. ?t-h\ ní ví*-r h na mista v čase byla vyprodána? Ustaráni btviuii podél celého vlaku události a připravujeme sc již k odjezdu, Pro rány boži, cožpak tu opravdu neexistuje ani jakýsi spekulační prodej lístků na čas . . ,? Pane průvodčí! Jen klidí Bez zbytečné paniky, vyřidimc to diskrétně v rámci vlastních možnosti. Zdalipak už čtenář něco slyšel o rovno běžných časových pásmech tost „ hen 1 56 ] 5 7 v dvoukolejném čase-1 Ano, existuji takové vedlejší odbočky času Sice trochu nelegálni a problematické, ale když se veze kontraband, raková prespočerná, nczařaditehlá událost, jako v našem při li udě nemůže být človék přespříliš vybíravý. Pokusme se rady v některém bodě příběhu odklonit takovou vedlejší odbočku, slepou kolej, abychom na ni odstavili ry nelegálni události. Jen směle. Stane se to nepozorované, čtenář bude ušetřen jakéhokoli otrCSU- Kdoví -možná, že jak o tom hovoříme, je už nečistá manipulace za námi a my jedeme již po slepé koleji. I I II Matka přiběhla celá zděšeni a objala múj křik, chtěla ho zdusit v náruči jako požár a utišit v záhyli< : h své lásky, Zamkla mi ústa svými ústy a křičela spolu se mnou- Ale odstrčil jsem ji a ukazoval na ohnivý sloup, na zlatý trám, který tkvel našikmo v povětří iako ,-adřená tříska Byla plná lesku a vířicich zrnek prachu a nedala se odstranit, Přitom jsem křičel: .Vytáhni ji, vytrhnif" Kamna se rozkohoutila a rozpálila velkou barevnou mazaninou, která byla namalována na jepeh čele, celá naběhla krvi a zdálo se, že se z křeči těch žil a šlach, z celé té k prasknuti naběhlé anatomie osvobodi pronikavým kohoutím křikem. Stát isem v prorockém nadšeni s rozpjatýma rukama a nataženými |ir-t\ jm.ii: ukazoval, pln hněvu ;i nelítostného odhodláni, i:a-přimený jako směrník a v extatickém rozechvění. 13H Vedla mé má ruka, cizí a bledá, vlekla mé za ztuhlá a vosková, jak velké votívni dlaně povznesená k přísaze, jak ruka andělská. Bylo to na sklonku zimy. Dny staly v kalužích a řeřavěly, měly půnchi rozpálené ohněm a pepřem. Lesklé nože krájely medovou kaši dne na sTíibrné pláty, na hranoly, jejichž řez hrál barvami 3 kořennou pikantérii. Alecirernik poledne hromadil na Ucpat rmiu prostoru všechen lesk těch dni a ukazoval všechny planoucí a ohnivé hodiny. V tuto hodinu, kdy den nestačil obsáhnout všechen žár, svlékni ze sebe pláry stříbrného plechu, chrastici staniol vrstvu po vrstvě, a odhaloval tak svou dřen z litého lesku. A jako by to všechno ještě nestačilo, komíny dýmaly, stoupaly z nich kotouče třpytne páry a každá chvíte vybuchovala velkým vzletem andělů, bouři křídel, kterou pohlcovalo nenasytně nebe, stále otevřené novým výbuchům. Jeho světlá cimbuří explodovala bitými chocholy, daleké strážní věže se rozvíjely v tiché vějíře navrstvených výbuchů pod třpytivou kanonádou neviditelné artilerie. Okno pokoje, naplněné až po okraj nebem se vzdalovalo těmi nekonečnými vzlety a přelévalo *e záclonami, které v plamenech a ohnivém dýmu splývaly zlatými stíny a chvěním vzduchových vrstev. Na koberci ležel kosý planuuci čtyřúhelník, leskle se vlnil ä nemohl se odtrhnout od podlahy Ten ohnivý sloup mé hluboce vrušoval. Stál jsem jako uhranutý s rozkročenýma nohama a pomlouval jsem ho změněným hlasem, cize, stroze jsem ho proklínal. Na prahu v předsíni stáli konsternovaní, vylekaní přihu/iii, 59 sousedé, nastrojeni: tetičky - a lomili rukama. Přibližovali se po špičkách a odcházeli, zvědavě nakukovali dveřmi. A já křičel. „Vidíte," křičel jsem na maiku. na bratra, „vždycky jsem vám tikal, že všechno je zadrženo hrázi, zazděno nudou, nevysvobozeno! A teď se dívejre. jaká je to záplava, jaký všeobecný rozkvět, jaká blaženost . . .1" A plakal jsem šťastně a hezhranně- „Pracitnětc/' volal jsem, „pospěšte mi na pomoci Cožpak mohu sám stačit na takovou záplavu, což mohu sám zvládnout tu potopu? Jak mám samojediný odpovědět na milión oslňujících otázek, kterými mé zaplavuje Bůh?" A když mlčeli, volal jsem hněvivé: „Pospíchejte, nabírejte plná vedra té hojnosti, hromaďte zásoby!" Ale nikdo mě nemohl vystřídat, stáli bezradně a ohlíželi se za sebe, schovávali se za záda sousedů Tehdy jsem pochopil, co mám činit a horečné jsem začal vytahovat ze skřínky staré bible, otcovy popsané a rozpadávající se obchodní knihy a házel jsem je na podlahu pod ten ohnivý sloup, který ležel ve vzduchu a hořel Nemohli mi stačit přinášet papir. Bratr s matkou přibíhali stále s novými náručemi starých novin a deníků a házeli je na zem na hromadu. A já seděl uprostřed těch papírů oslněný jasem, s očima plnýma výbuchů, raket a barev a kreslil jsem. Kreslil jsem v panickém spěchu napřič i našikmo na potištěných a popsaných stránkách. Mé pastelky létaly v nadšeni přes sloupce nečitelných textů, běžely v geniálních mazanicích a krku lomných klikyhácích, zužujíce se neočekávaně v anagramy vizí, v rébusy světelných zjeveni e ti totiž přiznat,'1 dodal jsem tiše, hledě mu do oči, „ze jsem našel Autemik . . ." „Autentikř" zeptal se s tváři ozářenou náhlým světlem. „Ano, ostatně sám se podívej," řekl jsem a poklekl nad zásuvkou prádelníku. I (.v Nejdříve jsem vytáhl Adéhny hedvábně šaty, krabičku se stužka-mi a nové střevíčky & vysokými podpatky. Vůně pudru či parfému se roznesla vzduchem. Vyndal jsem ještě nékoJik knížek: na dné ležely vzácné ostatky knihy, kteťé jsem vlastně |iž dlouho neviděl, a zářily. „Slomo," řekl jsem s pohnutím, „podívej se, tady leží - . ." Ale on stál pohroužený v myšlenkách s Adélinvm střevíčkem v ruce a nesmírné vážné si ho prohlížel. „Uúh to nepověděl,"' řekl, „a presto, jak hluboce mě to přesvědčuje, zaháni do úzkých, bere mi to poslední argument. Ty linie isůu nezapuditelné, otřesné případné, definitivní a biu' jako blesk do šatné podstaty věci- Jak se před nimi ukryješ, v čem najdeš protiváhu, když sám jsi už podplacen, přehlasován a zrazen nej-vérnéjšimi spojenci. Šest dni stvoření bylo božích a světlých. Ale sedmého dne Bůh nevydí^ei Srílmého dne pocítil On pod rukama cizí osnovu a zděšené odtáhl ruCe od světa, ačkoli jeho tvůrčí tápal mohl vytrvat ještě mnoho dní a noci, O, Josefe, strez se sedmého dne . . -" A zvedaje s hrůzou Adélin stihly střevíček, mluvil jakohy očarován lesklou, ironickou výmluvnosti té prázdné lakované slupky: „Chápeš nestvůrný cynismus tohoto symbolu na ženské noze. provokaci jejího prostopášného našlapováni na cech obmyslných kramflíčcích? Jak bych té mohl ponechat pod nadvládou tohoto symbolu! Bůh chraň, kdybych to měl učinit . . Při těchto slovech si zastrkoval hbitými pohyby Adéliny střevíčky, šaty i korále za košili. L 7 0 „Co to děláš, Slomo.J" řekl jsem užasle, Ale on rychle mířil ke dveřím a lehce pokulhával ve svých kraťoučkých kostkovaných kalhotách Ve dveřích ještě jednou otočil svůj všední, úplné bezvýrazný obličej a zvedl prst k ústům, aby mě uklidnil. A už byl za dveřmi. JARO Toto je příběh jednoho jara, jara, které bylo skutečnější', zářivější a barcvné|ši nežli jiná jara, takového jara, které prosté bralo vážně svůj doslovný text, ten nadšený manifest, psaný nejasnější svátečni ěetveni, červeni pečecniho vosku a kalendáře, červeni barevné pastelky a červeni entuziasmu, amarantuvou červeni štasmých telegramů odkudsi z dálky - Každé jaru tak začíná, těmi horoskopy velikými a omamnými, nepřiměřenými jedné roční době, každé - musím tú už jednou řici - obsahuje všecko; nekonečné průvody a manifestace, revoluce i barikády, každým provivá v jistě chvíli ten horký vitr bláznivin, ta bezhraničnost smutku i opojení, hledající marné svůj rovnocenný protějšek ve skutečností. Ale potom všecky ty nadsázky a víc holý, /.vichřeni i estářC vstupují V Údobí rozkvétáni, vcházejí zcela do hýřivosri chladného lisri, do jarních zahrad rozjitřených nocí, a šuměni je zplna pohltí. Takto se jara zpronevěřuji sama sobe jedno za druhým - pohrou- 172 žena v udýchaný šelest kvetoucích parků, v jejich povodně a přívaly - zapomínají na své přísahy, ztrácejí ze své závěti list po listu. Jediné toto jaro mělo odvahu vytrvat, zůstat věrné, dodržet všecky sliby. Po tolika nezdařených pokusech, vzletech, předzpěvy h dicelo se zde na svéié opravdu randit nastálo, propuknout jako jaro všeobecné a UŽ navždy platne Ta vichřice události, ten uragán dobrodružství: šťa-nn sutím převrat, dny patetické, vzletné a vítězoslavné] Chtěl bych, aby krok tohoto příběhu zachytil jejich vzrušujici, nadšený rytmus, jiIiv pn-pl bohatýrsky tón epopeje, aby pochodoval v řade, která si do kroku zpívá tuto jarní marseillaisu ľ Jak všeobsáhlý je horoskop |ara! Kría mu může zazlívat, že se jej uči čist najednou starým způsohem, že nazdařbůh kombinuje, slabikuje všemi směry, šťastné, když se mu /a matoucího dohadováni ptáků podaří něco rozluštit. Cte SÍ svůj text odpředu i odzadu, ztrácí smysl a znovu jej nachází, má všechny mužné verze, tisicc alternativ, trylků a štěbetáni. Test jara je totiž plný samoznaků, nedokončených slov, elips, Vytečkúvaný bez písmen do prázdného blankytu, a do mezer mezi slabikami ptáci vkládají své domněnky a dohady, jak jim napadne. Proto se tento přiběh stejné jako parní horoskop pustí po mnoha rozvětvených cestách a hode protkán skrz naskrz jarními pomlkami, vzdechy i mnoha cečkami. 171 II Za předjarních nocí, divokých a rozlehlých, pokrytých obrovitým nebem, ještě syrovým a bez vůni, vedoucích po cestách necestách i vzdušných lánech do hvězdných hezcesú - brával mě otec s sebou na večeři do malé zahradní restaurace, uzavřené mezi zadními stěnami posledních domů náměstí. Kráčeli jsme v mokrem světle luceren, pozváněl k k h v závanech větru, napřič přes velkou vzklenulou rozlohu náměstí, osaměli, zavaleni nesmirnosti vzdušných Labyrintu, ztraceni a dezorientovaní v prázdných prostorách atmosféry. Otec zvedal k nebi obličej zality mizivým prisvitem a s hořkou obavou pohlížel na hvězdný štěrk, poházený po mélčinách šitocc rozvetvených a rozlitých proudů. Jciich nepravidelné a nespočetné spousty se icšté ncscskupovaly v žádné konstelace, žádné podoby ještě nepře vládaly v těch širých a jalových rozliveeh. Smutek hvězdných pustin ležel nad městem jako břemeno, uspodu lucerny ptotkávaly noe stužkami paprsků a lhostejné na tuch zadrhovaly uzel za uzlem. Pud těmi lucernami se chodci zastavovali po dvou po třech v kruhu záře, ktetá kolem nich vytvářela letmý přelud pokoje osvětleného stolní lampou - vprostřed lhostejné, nehostinné noci. rozpadající se nahoře na nepravidelná prostranství, na divoké vzdušné krajiny, cárovité oškubané údery větru, žalostné a ničí. Rozmluvě se nedařilo, usmívali se, skrývajíce oči v hlubokém stínu klobouku a naslouchajíce zamyšlené vzdálenému šuměni hvězd, kterým prostory této noci kynuly jako těsto. L 74 V zahradní rescautaci byly cesty vysypány štěrkem. Dvě lucerny na sloupech zamyslené syčely. Muži v černých kajzrrocich seděli po dvou po třech, prihrbení nad bíle prostřenými stolky, ber myslenkovité zahleděni do lesklých talířů. Seděli a v duchu počítali jednotlivé tahy na velké černé šachovnici nebe, viděli v dutliu přeskakovat mezi hvězdami koně i ztracené figury a konstelace, okamžité zaujimajici jejich místa. Hudebníci na podiu smáčeli kníry v půllitrech horkého piva, tupč mlčeli, zahleděni sami do sebe. Jejich nástroje, housle a violoncella ušlechtilých obrysu, ležely pohozeny stranou pod nezvučné šumícím lijákem hvězd. Občas je brali do rukou a ladili na stěnový tbn svých hrudí, který s odkašláváním okoušeli vyloudit. Potom nástroje znovu odkládali, jako by byly ještě nedozrálé a neúměrné té noci, která Ihostěme plynula dál Tehdy v tichu a odlivu myšlenek, za tichého řinčeni vidliček a nožů nad bíle prostřenými smi v, vstávaly náhle samy od sebe housle, před chvilkou ještě tak fňuka-vč a nejisté, ale ceď předčasně dospělé a plnoleté, výmluvné, štíhlé, s útlým pasem, a podávaly hlášeni o svém zplnomocněni, ujímaly sena chvíli odročeného lidského sporu a vedly dál ten prohraný i.....es před lhohscot.....huiiálem lué/d, mcvi nimiž se r v novak vodotiskové vlnovky a profily nástrojů, nedokončené houslové i basové klíče, lyry i labutě, imitátorský, bezmyšlenkovitý komentář hvězd in marginc hudby. Pan fotograf, který na nás už hezkou chvílí vrhal od sousedního stolu spiklenecké pohledy, si k nám konečné přisedl a přem-.I svoji sklenici piva z jednoho stolu na druhý. Mnohoznačně se 175 usmíval, bojoval s vlastními myšlenkami, luskal prsty, znovu a znovu ztrácel nezachytí tel nou pointu situace, Od samého začátku jsme cítili její paradoxnost. Toto improvizované restaurační tábořiště sub auspiciis vzdáJcnvch hvězd beznadějné ztroskotávalo, uboze kápi tulnvalo, nemohlo dostat nadměrné vzrůstajícím nárokům noci. Co isme mohli postavit proti jeiim bezedným prázdnotám? Noc rozmáchle škrtala to lidské divadlo, které se marné snažily bránit housle, vyplňovala tu mezeru, táhla se svými hvězdokupami na znovu získané pozice. Viděli jsme rozpelešené tábořiště stolů, bojiště phlé odhozených ubrousků a ubrusů, které noc triumfálně překračovala, svétlavá a nevypočitaielná. Zvedli jsme se také, ale naše myšleni dávno předstihlo těla a uí dlouho utikalo za hlučným drkotáním jejich vozů, za vzdáleným, široce rozsypaným hvězdným drkotáním těch velkých a jasných cest. Šlí jsme tedy pod raketami jejich hvězd a přimhouřenýma očima jsme předem viděli její vždy silnější a silnější třpyt. Ach, ten cynismus triumfující noci! Když se umocnila celého nebe, hrála teď na jeho prostorách domino, lenivé, aniž počitala, a miliónové výhry shrabovala bez mrknuti. Potom si znuděna kreslila na zadni stranu odhozených kostek průsvitné klikyháky, usměvavé obličeje, stále jeden a týž neměnný úsměv v tisícerých kopiích, který za okamžik -už věčný - přecházel k hvězdám a rozptyloval se v hvězdnou Ihosteiiiiľst Cestou jsme se zastavili na pár kousků v cukrárně. Sorvaže jsme vstoupili zvučicimi skleněnými dveřmi do bílé, cukrovou polevou omitnuté místnosti, plné lesklých sladkosti - noc se všemi svým hvězdami se okamžitě zastavila, náhle bdělá a pozorná, zvědavá, zda |i neunikneme Cekala na nás trpělivě celou tu dobu, h litin la u dveří, svítila z výše a okny nahližcla dovnitř svými nehybnými hvězdami, zatímco jsme si s dlouhým rozmýšlením vybírali kousky t u krov i. Tehdy jsem poprvé spatřil Biailku. Stála, obrácena profilem k pultu, vedle své vychovatelky, měla bilé šaty. byla štíhlá a kaligrafická, jako hy vystoupila ze zverokruhu. Neotáčela se. stála ve vzorném postoji mladých divek a pojídala krémový tel. V.vidél isem ji jasně. "I 1-, m ešte c e pttškrtan1, hvězdnými klík* háky. Tehdy se poprvé zkřížily naše horoskopy, doposud velmi mlhavé. Setkaly se a lhostejné se odloučily. Ještě jsme v tom raném hvězdném aspektu nepochopili svůj úděl a lhostejné jsme odešli, řinčíce skleněnými dveřmi. Vraceli jsme se potom oklikou přes vzdálené předměstí. Domy byly stále nižší a řidly, až se konečně před námi rozestoupily i ty poslední a vkročili jsme do jiného podnebí. Vstoupili jsme náhle do lahodného jara, do teplé noci, stříbrné zářící v blátě světlem mladého fialkového měsíce, který právě vyšel. Ta předjarní noc chvatné postupovala, horečně předbíhala své pozdni fáze. Vzduch, ješié před okamžikem prosáklý obvyklou trpkosti této roční doby, stal se náhle sladký a mdlý, plný vůně dešťových kapek, vlhkého lilu a prvních sněženek, Lunaticky rozkvétajkkh v magickém hilem světle. A byl to div, že se pod štědrým měsícem nezahemžila noc na stříbrných mokřadích žabí rosolovmou, rievylihla se spoustou ;iker. uerozpovidala se tisícem Žvatlavých tlamiček tam na pisči- 176 177 nach u reky, prupluuvaiicich Lesklou šiti sladké vody. A bylo treba doříci, domyslit si skřehotáni v té noci hovorné a pramenité a pint: skrytého třasu, aby - na chvíli zastavena - vykročila dále, a měsíc vrcholil, stále bélcjši a bělejší, jako by přeléval svoji běl z poháru do poháru, vždy vyšší a vidy zářivější, vždy maj>ičié|ši a iranscen-dentil nějši. Tak jame šli pod vzrůstající gravitaci měsíce. Otec a pan fotograf mé vzali mezi sebe, protože jsem se ospalosd sotva držel na nohou. Naše kroky chřestily v mokrém pisku. Už jsem dávno v chůzi spal a měl jsem pod vičky všecku fosforescenci nebe. plnou světelných znaku, iignálú a hvězdných jevů, když |smc konečné zůstali stát v širém poli. Otec mé uložil na plášti rozestřeném po zemi. Se zavřenýma očima jsem viděl, jak se slunce, měsíc a jedenácte hvéiíd seřadilo k slavnosini přehlídce po nebi a defilovalo přede mnou. „Bravo, Josefe!" zvolal otec a uznale zatleskal. Byl to zřejmý plagiát, jehož se dopustil na jiném Josefu a jehož bylo poprvé použito za zcela jiných okolnosti. Nikdo mu to nevyčítal. Můj otec Jaktih kýval hlavou a mlaskal jazykem, a pan fotograf rozestavil svoji třínožku na pisku, roztáhl měch aparátu jako harmoniku a celý se ponořil do záhybů černého sukna: fotografoval ten zvláštní jev, ten lesklý horoskop na nebi, zatímco já s hlavou plujici v jasném třpytu pcm ležel oslněn na plášti a přidtžoval hc/moLfié ten sen pro l-xpu/u:. 174 III Dny se začaly dloužil, byly jasné a prostorné, snad až příliš prostorné vzhledem k obsahu dosud chudému a nijakému. Byly to dny, z nichž se hned rak nevyroste, dny plné čekáni, pobledlé nudou a nectpélivosti, Jasný dech, lesklý vítr šel prázdnotou těchto dut. ještě nezkalcn výpary nahých, sluncem naplněných zahrad, čisté vyfuukával ulice, až stály dlouhé, jasné, svátečné zametené, jako by čekaly na čísi dosud daleký a neurčitý příchod. Slunce pomalu mířilo k ckvinokcialntm bodům, zmirňovalo svůj běh, docházelo k vzorné pozici, v niž mělo v ideální rovnováze nehnuté stát a e vpouštět proudy ohně, dávku za dávkou, na prázdnou, lačnou zemi. Světlý a nekonečný průvan vál po celé šiří obzoru, stavěl špalíry i aleje do čistých obrysů perspektivy, veliké, prázdné váni jej vyhla* zovalo, až posléze zůstával stát, udýchaný, obrovský a zrcadlovky, iako hy chtěl ve svém všezahrnujícím zrcadle uzavřít ideální obfal města, fatu morgánu prodlouženou do ieho světelné proláklosti. Tehdy svět na okamžik znehybnel, zastavoval se bez dechu, cwlnc-ný, s touhou zcela vstoupit do pŕeludného obrazu, do provizórni věčnosti, která se mu otvírala. Ale šťastná nabídka pomíjela, vítr rozbíjel své zrcadlo a čas nás opět přijímal pod svou vládu Nastaly velikonoční ptázdniny, dlouhé a nepřehledné. Neměli jsme školu, toulali jsme se po městě bez cíle a bez potřeby, ncuuičh jsme využit svobody. Byla to svohoda prázdná, neurčitá a bez po I 7 f užiti. Sami dosud bez definice očekávali jsme M od času, který ji ne-unič) 11 .í k v t a h loud i] mezi c i sici vytáčka m i. Před kavárnou už postavili na dlažbu stolky. Ženy u nich seděly v světlých barevných šatech a polykaly vítr po malých soustech jako zmrzlinu. Sukně Šustily, vitr do tiich zdola kousal jako malý vzteklý psík, ženám naskakovaly ruměnce, tváře je od suchého větru pálily a rty Opuchly. Stále ještě trvalo meziaktí a veliká nuda meziaktí, svět se pomalu a s trémou blížil k jakési hranici, předčasné dorážel do jakéhosi cíle a vyčkával. Měli jsme všichni v těch dnech vlčí hlad. Běhali jsme větrem vysušeni domů a tam v tupém zamyšleni hltali obrovské krajíce chleba s máslem, kupovali jsme na ulici veliké preclíky, tak čerstvé, že nádherné chrupaly, w.déli jsme všichni v řadě v prosrorné chodbě domu na náměstí - v prázdné, klenuté chodbě - bez jediné myšlenky v hlavě. Nízkými arkádami bylo vidět bílé a Čisté náměstí. Sudy od vína stály v řadě u zdi a voněly. Seděli jsme na dlouhém pultě, na němž se ve dnech trhu prodávaly barevné venkovské vlnáky, a bubnovali jsme nohama do prken pultu t bezradnosti a nudy, Náhle Rudolf, ústa plná preclíku, vytáhl ze zánadři zásobník známek a rozložil jej přede mnou. IV Pochopil jsem tenkrát, proč bylo jato doposud tak prázdné, skleslé a zaražené. Nevědouc O tom, ticlllo samo V sobě, umlkalo, couvalo do hloubky - dělalo místo, otvíralo se celé do čistého prostoru, prázdny blankyt bez úsudku a bez definice — udivená nahá fcuiťu pro přijeti neznámého obsahu. Odtud ta blankytná, jakoby ze Spáni vzbuzená neutralita, ta veliká a jakoby lhostejná ochota ke všemu. Toto jaro stálo v pohotovosti tiezaLídněné a rozsáhlé, celé se dávalo k dispozici, bez dechu a bez paměti jedním slovem čekalo na čas. svého příchodu- Kdo mohl tušit, že vyjde zcela připraveno, v plné zbroji a oslnivosti - z Rudolfova zásobníku známek. Byly to podivné zkratky a formulky, recepty na civilisat i. pŕiručni amulety, v kterých bylo možno uchopit mezi dva pruty esenci podnebí i provincii- Byly to poukázky na impéria i republiky, na souostroví i pevniny. Co víc mohli vlastnit cisárove a u/urpá-toři, dobyvatelé a diktátoři? Poznal jsem náhle sladkost vlády nud zeměmi, osten té nenásytnosti, již lze ukojit jenom panováním. Zatoužil jsem s Alexandrem Makedoilskym mít celý svět. A ani O pid" méně nežli svět! i sn Hl Neznal v, nadšený, plný neůmorné lásky přijímal jsem hold všeho stvořeni, pochodující země. Lesklé průvody, které jsem vidél v intervalech skrze purpurové zatměni, ohlušen pulsováoim krve, připlý-vajici do srdce v rytmu tohoto univerzálního pochodu všech národu. Rudolf dirigoval před mýma očima tyto batalióny ^ pluky, rídiJ slavnostní přehlídku, pln horlivosti a zá|mu. On, majitel alba, jako by se dobrovolně degradoval na pobočníka a skládal hlášeni slavnostně, pln zaujetí, jako přísahu, zaslepený a dezorientovaný ve své nejasné a dvojznačné roli. Nakonec vzrušen, v záchvatu jakési vášnivé velkodušnosu mi připjal jako řád na prsa - růžovou Tasmánii, hořici jako máj, a Hajdarábád, hemžící se cikánským švadroněni m propletených písmen. VT Tehdy se ukázalo to zjevení, ta náhlá vidina rozhořelé krásy světa, tehdy přišla ta šťastná zvěst, tajemné posláni, ta speciální mise o nepoznaných možnostech Života, Dokořán se otevřely obzory barevné, strmé a berouťi dech, svět se chvěl a mihotal ve svých záhybech, nebezpečné se nakláněl a hrozil vykolejenim ze všech měr a pravidel. Cim je pro tebe, drahý čtenáři, poštovní známka? Cim cen profil L !■ J Františka Josefa l. s pleši ověnčenou vavřínem? Není symbolem všednosti, určením veškerých možnosti, zárukou ncpřekročitelnýťh hranic, do nichž je svět už navždy uzavřen? Svět byl cenkrát ze všech stran vymezen Františkem Josefem I > nebylo před nim úniku. Vyrůstal všude na obzoru, vynortiv.il sc s.,\ každým rohem, jeho všudypřítomný a nevyhnu tel n v profil uzavíral svět mi klič jako vězeni. A hle, když už jsme ztratili naději a plni hořké rezignace se vnitřně smířili s jednoznačnosti světa, s tou těsnou neměnnosti, jejímž mocným ručitelem byl František Josef I. - tu jsi znenadání, jako něco jen málo významného, otevřel přede mnou ten zásobník známek, o Bože, dovolil jsi mi vrhnout bezděéný pohled do této knihy obestřené třpytem, do zásohniku odhalujícímu K stránku za stránkou, stále barvitějšího a až k úleku úžasnějšího a ŮŽasné|šihn . . . Kdo mi bude zazlívat, že jsem slál tenkrát oslněn, bezmocný vzrušen i m, a ie mi z oči přeplněných --ári stékaly slzy, Jaký oslnivý relativismus, iaký kopemikovský čin. jaká plynulá pohyblivost všech kategorii a pojmů t Poskytl jsi tedy tolik způsobů byti, o Bože, tvůj svět je tedy nešporuacclnýl Je to víc, nežli jsem si představoval v nejsmělejšich snech, Je tedy pravdivá ta časná předvídavost duše. která navzdory očividnosti tvrdošijné hájila svůj názor, Že svět je ncspočiratelnýl VII Svčt byl tenkrát ohraničen Františkem Josefem I. Na každé pnštov-ni známce, na každé minci i na každém razítku potvrzovala jeho podobizna neproménnost sveta, nevzrušené dogma jeho jednoznačnosti. Takový1 je svět, a neni světa krom takového světa - hlásala, pečce! s císařsko královským starcem. Všecko ostatní je výmysl, divoká náročnost, uzurpátorstvi. Na všecko se položil František |osef I. a zastavil svět v růstu. Podstata naši bytosti směru|C k zákonnosti, drahý čtenáři. Loa|ál-rnist naši povolné povahy neni necitlivá k půvabu autority. František Josef I. byl nej vyšší autoritou. Jestliže ten autoritatívni starec vrhal veškerou svou důstojnost na misku této pravdy - nedalo se nic dělat, by Jo nutno rezignovat na sny duše, na její vrouci předtuchy - zařídit se v tom jediné možném světě jak jen lze, bez přeludu a bez romantiky - a zapomenout. Ale když už se vězeni neodvolatelné Zavírá, když ic zazděn poslední otvor, když se všecko Spiklo, aby té zamlčelo, ti Bože, když už Fraiirišek Josef I. zatarasil, ucpal poslední škvíru, abys nebyl spatřen, tu jsi povstal v šumícím plášti moři i pevnin a usvědčil jej ze lži. Vzal jsi tehdy na sebe, Bůže, opovrženi hereze a vytryskl psi na svét ti m obrovským, barevným a nádherným rouhacsrvím. O nadlurns KouhačiF Zasáhl psi mé tehdy tou hořící knihou, explodoval jsi z Rudulťovy kapsy v podobě zásobníku, Neznal psem ještě tenkrát jeho trojúhelníkovitý tvar- Ve své slepotě jsem si pep 194 spletl i papírovou pistolkou, z které isme ve škole stříleli fHid lavici a sou ŕ i li tak naše profesory. Ó, jak jsi z něho vystřelil, 6 Bolel To byla tvoje nadšená tiráda, to byla tvoje plamenná a skvělá Fihpi ha proti Františku ]osefu I. a jeho mocnářství prózy, to bylaakuiei na kniha oslněni. Otevřel psem ji a zaplály přede mnou jasné barvy světu, větre neobsáhlé prostory, panoráma kroužících obzorů- Ty jsi pruelu/ stránku za stránkou a táhl za sebou tu vlečku utkanou ze vicc pásem i poduehi. Kanada, Honduras, Nicanutua, Ahrakadjilu a Hiporabuudia . . . Pochopil jsem, ô [lože To vše byly výhonky tvého buhatstvi. to byla první slova, která tě nazdařbůh napadla, báhl jsi rukou do kapsy a ukázal jsi mi jako hrst knoflíků mužnosti, kterých je v tobě nepřeberné. Nešlo ti o přesnost, mluvil psi, co n slina přinesla na jazyk. Mohl jsi Stejné říci: Panfihras a Haleliva, a vzduch me/i palmami by zašuměl mohutnými vzmaeby papoušcích křidel a nebe jako obrovská safírová ruže stohstá, cludtia rozevřená vanutím větru, ukázalo by oslnivou podstatu - tvé oko, pavn-oké, obrvené a úděsné, a Zamihotalo hy zářivou dřeni tvé muudroft-ti, zalesklo by se nadbarvou. zavoněio by nadvůni. Tys mé chtěl oslnit,, ú Bože, pochlubit se, zakoketuvat se mnou. protože i tv míváš okamžiky marnivosti, kdy ]si nadšen sám sebou. 0, iak milupi takové okamžiky I Kterak jsi byl ponížen. Františku Josefe l„ ty i tvoje evangelium prozaičnosti! Můj zrak té marně hledal- Nakonec jsem té našel Byl jsi rovněž v tom davu, aJc jak malý, z trůnu sesazený a šedivý. Pochodoval jsi s ostatními prachem silnice hned za |ižni Amerikou a před Austrálii a zpíval jsi s ostatními: Hosana! 115 ! VIII Stal jsem 5C vyznavačem nového evangelia. Spřátelil isem se s Rudolfem. Obdivoval jsem se mu v nejasné předtuše, Že ic pouze nástrojem, že kniha je určena někomu jinému. Vskutku se zdálo, že je spiše jen jejím hlídačem. Katalogizoval, nalepoval, odlepoval, schovával do skříně a zamykal na klič. V podstatě byl smutný jako ten, kdo vi, že sám začne ubývat, zatímco já začnu přibývat Byl jako ten, který' přichází připravovali cesty Páně. IX Měl jsem mnoho důkazu, ze tato kniha byla určena mně. Mnohá znamení ukazovala na to, že ke mně se obracela jako speciální mise, poselství a osobni příkaz. Poznal jsem in už podle toho, že nikdo sc necítil být jejim vlastníkem. Ani Rudolf, který ji spise jen obsluhoval- Byla mu v podstatě cizí. Byl jako neochotný a lenivý sluha robotující z povinnosti. Někdy mu hořce zalévala srdce závist. Bouřil se v duchu ptoti své úloze klíčnika pokladu, který mu nenáležel. Hleděl žárlivě na pablesk vzdálených světů, putující po mem obličeji tichou stupnicí barev, Teprve z odrazu na mém obličeji k němu přicházel vzdálený jas těch stránek, kde se jeho duše níěeho neúčastnila. X Viděl jsem jednou kouzelníka. Stál na pódiu, štíhlý, ze vžech stran viditelný, a ukazoval všem svůj cylindr, jeho prázdné a bílé dno. Zabezpečiv takto své uměni nade vši pochybnost před podezřením z podvodných manipulaci, Opsal hůlčičkou ve vzduchu své spletitě magické znamení a okamžité začal s okázalou přesnosti a nápádnosti vytahovat hůlčičkou z cylindru papírové stužky, barevné snížky, Celé lokty, celé sáhy, a nakonec celé kilumetty. Místnost *C naplňovala tou barevnou šelestící hmotou, rozjasňovala se t i m stonásobným zmnožením, načechraným a Lehkým hedvábným papírem, svétlavou pyramidou, a on nepřestával vytahovat ten nekonečný Útek, nedhajc ulckaných hlasů, plných nadšeného pru testu, výkřiků extáze, křečovitých vzlyků, až nakonec bylo jasné j,iko ií a dlani, že ho to nic nestůj i, že tuto hojnost nečerpá Ze svých vlastních zásoh, že se mu prosté otevřely nadzemské prameny, nepodléhající lidským mi rám a výpočtům Tenkrát kdosi, kdo byl předurčen chápat hlubší smysl té podívané, odcházel domů zamyšlen a v nitru oslněn, du hloubi duše DCO* sycen pravdou, která do něho vstoupila: Bůh je nespočitatclný , . . ib7 XI Teď je vhodné rozvinout krátkou paralelu mezi Alexandrem Velikým a mou osobou. Alexandr Veliký měl cit pro aróma zemi. Jeho chřipí předvídalo neslýchané možnosti, Byl jedním z- těch, nad jejichž tváfí Bůh přejel ve snu svou dlani, takže vědí, co nevědí, jsou plni dohadů a podezřen i a přes zavřená vička jim přebíhají odlesky vzdálených světů. Ale on vzal božské narážky příliš doslovné. Protože byl člověkem činu, čili plytkého ducha, vysvětlil si svoje posláni jakožto posláni dobyvatele světa- Jeho hrud přeplňovala táž nenasytilost jako mop, rozpínaly li steiné vzdechy, vsrupujid do jeho duse obzor po obzoru, krajina po kra|iné. Neměl nikoho, kdo by ho vyvedl z omylu. Ani Aristoteles ho nc-i hápal. Tak umřel rozčarovaný, rřebaže dobyl celého světa, neboť přestal věřit V Boha, kierý před nim Stále prchal, a v jeho divy. Alexandrův ponrčt zdobil mince i známky všech zemi. Stal se za trest Františkem Josefem své doby. xn Chtěl bych čtenáři aspoň přibližně naznačit, čim byla tehdy ta kniha, na jejichž stránkách se předběžné určovaly a utvářely mezní problémy tuho jara. Nevýslovný, zneklidňující vítr vanul lesklým špalírem známek, vyzdobenou ulicí erbů a praporců, a tozvival horlivé znaky i emblémy vlnící sc v uříceném tichu, ve stinu mračen, hrozivé vyčnélém nad obzorem. Potom se na liduprázdné ulici náhle objevovali první heroldové v svátečních kabátcích, s rudými páskami na paži, lesknoucí se potem, bezradní, horlivé zaujati svým úkolem. Dávali mléky znamení, do hloubi duše vzrušení a plni slavnostní důstojnosti, a už se ulice černala přicházejícími proud v demonstrantů, ze všech příčných ulic se sbíhaly temné zástupy, ozýval se hluk tisíců přicházejících nohou. Byla to obrovská manifestace zemi, univerzální První máj, monstr přehlídka světů. Svéi manifestoval tisícem jakoby k přísaze zvednutých rukou, vla|*-k i praporců, maníFescoval tisícem hlasů, že nestojí za Františkem Josefem I , ale za kýmsi mnohem, mnohem větším. Nade vSim *e vlnila světle červená barva, téměř růžová, nevyliéitelná, osvobodivá barva nadšeni. Ze San Dominga, ze San Salvadoru, z Floridy přicházely udýchaně, uhřáté delegace, všechny v malinových oblc-cicb, a skláněly buřinky třešňové barvy, zpod nichž vyletovali rozezpívaní stehlíci po dvou či po třech. Lesklý vítr zaostřoval v šťastných zákmitech třpyt polnic, měkce a nenásilné oprašoval hrany nástrojů, z nichž na všech oktajích sršely tiché kartáčky elektřiny. Přes všechen nával, přes hromadnnu přehlídku tisíců, odbývalo se všecko v pořádku, obrovská revue se rozvíjela plánovitě a v tichu. Jsou okamžiky, že prapory na balkónech, vlnici se horce a prudce, kroutici se v zřídlém vzduchu v artiaraiitovyth křečích, v prudkých tichých třepotáních, v marných vzryvech nadšeni - povstávají nepohnuté jako při slavnostní výzvě a celá ulice je náhle rudá, barevná a plná mlčenlivého poplachu, zatímco I H V kdosi v ztemnělé dálce pozorné počítá duté salvy kanonády, čtyřicet devét detonaci v stmivavém vzduchu. Porom se obzor chmuří prudce jako před |ami bouři, ostře se lesknou jen nástroje orchestru a v tichu se ozývá mručeni tcmnéjici-ho nehc, šum vzdálených prostor, zatímco z blízkých zahrad připlouvá v soustředěných dávkách vůně stremehy a rozplývá se bezbranné v nevýslovných rozlohách. XIII Až jednoho dne koncem dubna bylo dopoledne Šedé a teplé, lidé šli, hleděli před sebe do země, pořád jen na ten čtvereční metr vlhké země před sebou, a necítili, že mijeji pů stranách Stojící stromy parku, černě rozvětvené, pukajicj na různých místech sladkými, jitřivými ranami. Sedě, dusivé nebe, uvázlé v černé vétevnaté síti stromů leželo lidem na šij ich - vichernatě navršené, ncForcmuě těžké a obrovské jako duchna. Lidé se zpod něho v té teplé vlhkosti hrabali rukama i nohama jako chrousti, očichávajici citlivými tykadly sladkou hlínu. Svět ležel hluchý, rozvíjel se a rostl kdesi nahoře, kdesi vzadu a v hloubce - blaženě bezmocný - a plul. Chvílemi zvolnoval a cosi mlhavé připomínal, véievnatěl v stromech, pokukoval hustou, lesklou síťkou ptačího cvrlikáni, přehozenou přes ten Šedivý den, a smeroval do hloubky, do podzemní hadoviny kořenů, do slepého pulsováni červů a housenek, do hluchého polovědomi černozeme a hlíny, 199 A pod timto neforemným, obrovským prostorem přisedali na bobek lidé ohlušeni a bez myšlenky v hlavě, přísedávali na bobek s hlavami v dlanich, shrbené viseli na lavičkách v parku, s plátkem novin na kolenou, z nichž teit stekl do veliké, šedé bczmyšlenko-vitosti dne, viseli nemotorné v póze ještě včerejší a bezděčně slintali. Snad je ohlušovaly ty husté řehtačky cvrlikáni, ty neúnavné makovice sypajici šedivé btoky, jimiž temněl vzduch. Chodili ospale pod tím olověným krupobitím, a bud v hustém h|aku posunkoviié rozmlouvají, nebo rezignovaně mlčeli. Ale když se kolem jedenácté dopoledne kdesi v kterémsi hodu prostoru skrze velké, oteklé tělo mračen proklubaJo bledým khť-kem slunce - tu náhle v ratoJestných košich stromů hustě zasvítily všecky pupencc a šedivý závoj šiěbctáni se pomalu odloučil v podobě bledozlaté síťky od tváře dne, který otevřel oči. A to bylo jaro. Tu najednou v jediném okamžiku je alej parku, před chvíli prázdná, poseta lidmi spcehajicimi různým směrem, jako by byla křižovatkou všech městských ulic, a rozkvétá oděvy žen. Některé z těch hbitých a hezkých dívek spěchají do práce, do obchodů a kanceláři, jiné na schůzku, ale několik minut, kdy procházen azurovaným košem alejí, vydechuijcim skleníkovou vlhkost a zkrá-péném ptačími trylky - patři k této ak|i a této hodině, jsou - am/ 11 tr trpělivosti k nasloucháni? Přeď nejstarši vyslechnutou historkou byly jiné, které jste neslyšeli, byli bezejmenní předchůdci, nepojmenované i: 11 ■ ■. ■ r iiibrovskc. biede .\ monotónni epopeje. I uvi vart hvlii'. neforemné kadluby, giganti bez obličejů zaléhající obzor, temné testy k večerním dramatům oblak a ještě dále - knihy - legendy, knihy nikdy nenapsané, knihy - věéni nápadnici trůnu, bludné a svržené knihy in partihus inlidclium - - - Mezi všemi příběhy, které se nerozpleteny tisni u korání jara, je jeden, který už dávno přešel v majetek nocí, navždy usedl jako naplavenina na dně obloh - věčný doprovod a pozadí hvězdnatých prostor. Každou jarní noci, ať se v ní děje cokoli, prochází u..... příběh velikými kroky přes nesmírný kváknt žab a nekonečné klapáni mlýnů. Muž jde pod hvézdnatým semelkem, sypoucím k z žernovů noci, jde nebem, jde velikými kroky, v záhybech pláště skrývá dětátko, je ustavičné na cestě, na neustálé pouti nekonečnými pláněmi noci, Ú obrovitá žalosti samoty, ó nezměrná si robo v prostorách noci, ó zátřpyty vzdálených hvězd! Na tomto příběhu už čas pranic nezmění. V každém okamžiku pravé přechází přes hvězdné horizonty, právě >dc kolem nás velikými kroky, a tak to bude věčně, stále znova, neboř jedenkráte vykolejen z času je ilevyméřitelny. bezedný, žádným opakováním nevyčerpatelný. Muž jde a drži v náruči dité - schválné opakujeme tento motiv, to žalostné moto noci, abychom mohli vyjádřit přerušovanou plynul hni icho chůze, chvílemi zastíranou propletencem hvězd, chvílemi zcela neviditelnou po dloube němé intervaly, kterými protnkujc véčnost. Vzdálené světy přicházejí blízko, blizoučko - strašlivé barvité, posílají věčnosti prudké signály v němých, nevýslovných hlášenich - a on jde 3 konejši děvčátko, ustavičně, monotónně a beznadějné, bezmocný vůči tomu šepotu, těm strašně sladkun domluvám noci, tomu jedinému slovu, v něž se útvare;! uštu ticha, zatímco je nikdo neposlouchá . . . Je to příběh o unesené a vyměněné princezně. Z02 203 I xvni A kdv/ se pozdě v nou r i navraceli do rozlehle vily uprostřed sadů, do nízkeho bílého pokoje, v němž sroji dlouhý černý lesklý klavír, mlčící všemi strunami, velikou skleněnou srénou jakú okny oranžérie SC sem skláni celá jarni noc - hledů a mživá hvězdami -ze všech flakňnú a nádob horce voní nad chladným plamem bílého lůžka štremeha - tu veJiknu, bezesnou noci probíhá neklid a nasloucháni, a srdce ze spáni mluvi, a letí, a klopýtá, a vzlyká v rozlehlé, orosené, nučrúmi můrami hemživé noci, střemehou nahořklé a svér-lavé. . . Ach, ra hořká srřemeha tak rozšiřuje bezednou noc, a stdce znaveně letem, uhěhané po šťastných honičkách, chtělo by na okamžik usnout na nějaké větrné hranici, na nějakém neptenčim rozhraní, ale Z bledé, nekonečné noci se stále vynořuje nová noc, vždy bledší a bledší, netélesnéjši a nctělcsnějši, poškrtauá světlými čarami a klikyháky, spirálami hvězd a bledých letů, tisickťát nabodnutá sosáky neviditelných komár u, fiezšclcstných a sladkých dívčí krvi, a neúnavné srdce už znovu blábolí ze sna, neodpovédné, zapletené do hvězdných a spletitých afér. udýchaného spěchu, měsíčního poplachu, nanebevzaté a stonásobné, vpletené do bledé fascinace, do strnulých námésičných snu a zimrličilé Letargie Ach, všechny únosy a pronásledováni té noci, zrady a šepot V, černoši a kormidclnici, mříže balkonů i noční žaluřie, mušelinové šaty a závoje vlající za udýchanými uprchlíky . . I Až posléze náhlým soumrakem, hluchou a černou pauzou, přichází ten oka- 104 mžik - všecky loutky leží ve svých krabicích, všecky záclony jm upevněny a všecka dávno hotová vydechnuti přecházejí klidně tam a Zpět po Celé šíři toho jevišré, zatímco na zklidnělém, rozlehlém nebi úsvit nehlučné staví svoje daleká města, růžová a bílá. své jasné, vzduté pagody a minarety. XIX I Teprve pro pozorného čtenáře Knihy se stává přirozenost tuhoio jara jasná a čitelná. Všecky ty ranní přípravy dne, celá jeho časná toaleta, všecko to váháni, pochyby a skrupule výběru - ndhalu|i svou podstatu tomu, kdo je zasvěcen v tajemství známek- Známky ho uvádějí do složité hry ranní diplomacie, do toho vleklého rokováni, atmosférické kohsavosti, \t?j předcházejí pcislediu a k^necimu redakci dne. Z rudých mlh deváté hodiny je to jasné vidět chtělo by se prodrat pestré a skvrnité Mexiko s hadem krouticim se v zobanu kondora, horké a zkropené barevnou vyrážkou, alr v průrvě blankytu, ve vysoké zeleni stromů papoušek ustavičné Opakuje: „Guatemala.'' ivrdoši|nč, v rovnoměrných přestávkách, se stále stejným při zvukem, a od tohoto zeleného slova začíná být najednou třešňově, svěže a listnatě, A tak se pomalu za obtíži a konfliktů koná hlasováni, ustaluje se běh ceremonii, seznam slav* nostní přehlídky, diplomatický protokol dne. V květnu byly dny růžové jako Egypt. Na tržišti se třpyt vyléval ze všech hranic a vlnil se. Na nebi kupy Letních oblak klečely ItS schouleny pod štěrbinami tŕpnu, sopečnaté, pestře olemované, a - Barbados, Labrador, Trinidad - všecko sc barvilo do červena, jaknhy viděno rubínovými brýlemi, a po dva tři tepy, zčernáni, rudé zatemněni krve valící se do hlavy, proplouvala po celém nehi veliká kur veta Guayany, vyhuchujici všemi plachtami. Sunula se vzedmutá, frkala plátnem, těžce plula vprostřed nap jarých lan a křiku těch, kdn ii tjli . |:'-.iU LHibouícnim racků .i červeným jasem iikiu' \\-há\ na celé nebe vyrůstala a doširoka se rozkládala ohromná, propletená takeláž provazů, žebříků a žerdi; a pohrmivapc vysoko rozepia-tým plátnem, rozvíjelo se mnohonásobné, mnohapatrové pověvné divadlo plachet, lan a ráhnoví, v jeho mezerách se na chvíli nhjevo-vali mali čiperní černoušci, rozbíhali se v tom plátěném labyrintu a ztráceli se mezi znameními a postavami fantastického nebe obratníku. Poiom se scenérie méni, na nebi v masivech oblak vrcholila najednou tři růžová zatměni, dýmala lesklá láva, obkreslující světla-vou linkou hrozivé obrysy mračen, a Kuba, Haiti, Jamajka -dřen světa sahala stále hlouba hloub, uzrávala stále zářivěji a zářivěji, pronikala k podstatě, a náhle se vylévala čistá esence těchto dni: šumící oceánriosc obratníku, souosirovnich azurů, šťastných povodí a virů, rovníkových a slaných monzunů. Četl jsem to jaro se zásobníkem známek v ruce. Cožpak to nebyl velký komentář doby, gramatika jejich dnů i noci? Toto jaro bylo skloňováno všemi KoJumbicmi, Kostarikami i Venezuelami, neboť co je v podstatě Mexiko a Ecuador a Sierra Leoně, ne-li néiaká důvtipná zvláštnost, nějaké přikořcnéní chuti světa, nějaký krami 20é a přemrštěný extrém, slepá ulička aromátu, do niž svět ve hledaní vbíhá, když se pokouši hrát a cvičit na všech klávetác Hlavni věc je nezapomenout - jako Alexandr Veliký - že zadoe Mexiko není konečné, ze je pouze průchozim bodem, který svět překračuje, že za každým Mexikem se otvirá nové Mexika, ještě barevnější - nadbarvy a nadvůné . - . Blanka je celá šedá. Její snědá pleť má v sobě iakohy rozpuštěnou přísadu vyhaslého popela. Myslím, že dotek její ruky musí převyšovat každou představu. V její disciplinovaní: krvi tkvi celé generace drezúry. ]e dojemná ta rezignovaná poslušnost příkazů taktu, svědčící o přemoženém vzdoru, o potlačených vzpourách, o tichých vzlycích v noci i násilí, zasazeném jeji pýše Každým svým pohybem se Bianka, plna dobré vůle a smutného půvabu, snaží vejit do předepsaných forem. Nedělá nic, než co je nutné, každé jeji gesto je skoupě odměřené, sotva vyplňující formu, vstupující do ni bez nadšení, jakoby jenom z trpného pocitu povinnosti. Z hloubi tohoto přemáháni čerpá Bianka svou předčasnou zkušenost, svou znalost všech věci. Blanka ví všecko. A neusmívá se této moudrosti, jeji moudrost je vážná a plná smutku, a ústa nad ni přivřená v linii dokončené krásy -obočí načrtnutá s přísnou důkladnosti. Ne, zc své moudrosti nečerpá podnet k shovívavému uvolněni, k měkkosti a nevázaností. 207 Přímo naopak. Jako by tě pravdě, na niž se zahleděly její smutne oči. bylo možno čelit pouze vypjatou pozornosti, pouze nejpřesnéj-ším zachovává nim formy. A v tom bezúhonném taktu, v té loajalitě k formě je cele moře smutku a těžte překonaného utrpěni. A přece jen, ač zlomena formou, vyšla z něj Bianka vítězné. Ale jakou oběti vykoupila tento triumf! Když jde - štíhlá a rovná - ncni jasné, či pýchu nosi s prostotou v nehledaném rytmu své chiizc, zda svoji vlastní přemoženou hr dost, anebo triumf zásad, jimž podlehla. 7ato když se podívá prostým, smutným vzhlédnutím - v i náhle všecko. Mládi ji neuchranilo před uhádnutím nejskrytějsich věci. Jeji tichá mirnost je zkonejšeoi po dlouhých dnech pláče a vzlyků. Proto jsou její oči podkrouženy a skrývají vlhký, horký žár i tu nikterak marnotratnou cílevědomost pohledů, která se nikdy ne-chvbi. xxi I Bianka, kouzelná Bianka je pro mne hádankou, Studuji ji s ivrdoäijnosti, s urputnosti - i zoufalstvím - podle zásobníku známek. Jak to? Cožpak zásobnik známek pojednává i o psychologii? Naivní otázka! Zásobnik známek |e univerzální kniha, je to kompendium veškerých vědomosti o člověčenstvu. Samozřejmě V narážkách, zmínkách, nedokončených slovech. Člověk musí mít jistou schopnost domýšlet si, jistou smělost srdce, jistou vzletnost, aby našel osnovu, tu ohnivou stopu, ten blesk probihaiici po stránkách knihy. fen jediné věci je nutno se vystříhat: úzkoprsé malichernosti, pedantství, tupé doslovnosti. Všecky věci jsou navzájem spojeny, všecky niti vedou k pednomu klubku, Všimli jste si, že mezi linkami některvch knih proletuji hejna vlaštovek, celé řádky chvějivých) špičatých vlaštovek?' Je třeba cist z Jeru těch ptáků .. . Ale vracím se k Biance. Jak dojemné krásné jsou její pohyby. Každý z nich je učiněn s rozvahou, po staletí určen, s rezignaci vykonán, jako by předem znala cely průhěh a neodvratnou llásledllOst svých životních příběhů. Stává se, že se ji chci na něco pohledem zeptat, v myšlenkách O něrO poprosit - když sedím naproti ni v aleji v parku - ■ pokoušim se zformulovat svou otázku či prosbu. Ale než se mi to podařilo, ona už odpověděla. Odpověděla smutné jediným hlubokým, obsažným pohledem. Proč mívá sklopenou hlavu? Na co se upírají jeji oči s pozornosti, se zamyšlením? Je tak bezedně smutné dno jejiho údělu? A přece ien prese všecko - cožpak nenese tuto rezignaci důstojně, s hrdosti, jako by to mělo býi právě tak a ne jinak, jako by ji toto vědomí, jež ji zbavuje radosti, obdarovalo zato jakousi nedotknu tel nosu, iakousi v s šš i svolwiduu. inile/emiu na dně dobrovolné poslušnosti? To dodává jeji pokoře půvab triumfu a vitězi nad ní. Sedí proti mně na lavičce vedle vychovatelky, obě čtou. Jc|i bilé šaty - nikdy jsem ji neviděl v jiné barvě - leží na lavičce jako rozevřený květ. Stihlé nohy do snědá opálené jsou přeloženy s nevýslovným půvabem jedna přes druhou- Dotyk jejího těla musí až boler soustředěnou posvátnosti spojeni- 2UV Pak obě vstavali, když picdtim sklaply kmihy. Jediným krátkým pohledem B Janka přijímá a vrací můj horoucí pozdrav a |akoby nidm neobtížena vzdaluje se meandrickým propletencem kroku, melodicky vpadajicim do tytmu velkých, pružných kroku vychova-teldilých. XXII Propátral jsem celý prostor majorátu kolem dokola. Obešel jsem několikrái celý ten rozlehlý terén, chráněný vysokou ohradou. Bílé zdi vily s terasami a rozlehlými verandami se mi objevovaly vždy v nových a nových záběrech. Za vilou se táhne park, precházc-jici v rovinu beze stromů. Stoji tam podivné stavby, napůl továrny, napůl éeledniky. Přitiskl jsem oko ke škviie v ohrade, a to, co isem spatřil, byl jistě nějaký klam. V tom horkém zřidlém íaniim vzduchu lze nejednou vidat věci vzdálené, zrcadlené přes cele mile ern hrstku tohoto hýli a schoval |i do skicáku. Celý jsem se třásl vzrušením, Nad bazénem stál vzduch, šedý. nesmírné průzračný a třpytivý, vlnici se horkem Barometr na blízkém sloupu ukazoval katastrofální pokles. Kůlem dokola leželo ticho. V bezvetrí se nepohnula ani větévka. Vila spala se spuštěnými Žaluziemi a sviiila křídovou běli v nekonečné mrtvotě šedého vzduchu Náhk jako by tato nehybnost dosáhla kritického bodu. vzduch sc rozechvěl barevným kvasem a rozpadl se na pestré vločky a mihotavý třepot, Byli to obrovšti, těžcí motýli, par vedle paru zajati milostnou hrou. Mrzácký, chvějivý třepot se cti vili držel v mrtvém vzduchu. Motýli se střídavé o piď předháněli a znovu v ketu spojovali, rozkládajíce v ztemnělém vzduchu celý karetní véjií barevných zitrpytů. Anebo to byl jenom rychlý rozklad vybujelé aury, fata morfiána vzduchu plného hašiše a rozmarů? Udeřil jsem čapkou , 212 a těžký plyšový motýl třepetajici křidly spadl na zem. Zvedl jiem a schoval. Další důkaz. XXIV Uhádl jsem tajemství toho slohu. Linie této architektury ve své dotéravé hovornosri tak dlouho opakovaly stejnou nesrozumitelnou větu, až jsem pochopil tu zrádnou šifru, to přimhouřené oko, iu lechtivou mystifikaci. Byla to opravdu při liš průhledná maškaráda. V těch nepřirozených a pohyblivých liniích s přemrštěnou eleganci byla jakási příliš ostrá paprika, jakýsi přebytek horké pikanterie, bylo tu cosi rtu (ovitého, nadšeného, příliš nápadně gestikulujícího -jedním slovem cosi barevného, koloniálního, blýskajícího očima , , , Ano. tento sloh měl u dna cosi neslýchané odpuzujícího byl prostopášný, vyumělkovaný, tropický a neslýchané cynický . . . XXV Nepotřebuji vysvětlovat, jak mnou teum oniev i>rr.i-J V/Jáhnť liflie SC přibližuji a spojuji, nečekané se kupí hlášeni i podobnosti, Pln pobouřeni svěřil jsem Rudolfovi svůj objev. Ukázalo se, že ho to příliš nevzrušuje. Dokonce se na mne mrzuté obořil a vyčítal mi, že přeháním a v y m v sliní si. Stale častěji mí vytýká chvastuunstvi, úmyslné lhaní Jestliže jsem choval k němu, jakožto k vlastníku známek, nějaký cit, pak jeho závistivé, neskrývanou hořktxsti pře 213 plnene výbuchy mč od ňŕho stále vie a více odpuzuji. Nedávám ale najevo svou dotčen ust. jsem na něm bohužel závislý. On hych si počal ber rá^ihiii ku /n.tmck? On ta vi a využívá své prevahy. XXVI Príliš mnoho sc depe letos na jaŕe, Přilis mnohú tužeb, nekonečných nároků, nakupených a nesplnených ctižádostivých snah přeplňuje ty temné hlubiny. Rozpínavost jara nezná hranic, Ridu tu obrovskou, rozvetvenou a rozrostlou podívanou je nad mě sily. Chtěl isem přenést část břemene na Rudolfa, proto jsem ho jmenoval spolu-vládcem. Samozrcimč anonymně, Společně s jeho zásobníkem známek tvoříme my tři neoficiálni triumvirát, na tiémi spočívá tíha odpovědnosti za celou tu neprozkoumanou a neobsábnutelnou sféru. XXVII Neměl jsem odvahu obejit vilu a dostat se na druhou stranu. Bezpochyby bych byl zpozorován. Proč jen mám přesto pocit, jako kdybych tam už někdy byl - někdy velmi dávno? Neznáme vlastně už předem všecky krajiny, s nimiž se v životě setkáme? Muže se vůbec stai jcšié něco úplné nového, co bychom v nc|hluhšich skrýších nitra už dávno nepředvídali? Vim, že jednou ve velmi 214 pozdní hodině budu Stát tam na prahu zahrad tuku v ruce s Bilfl kou. Vstoupíme do tčch zapomenutých zákouti, kde i*nu nuzi starými zdmi uzavřeny otrávene parky, ty umělé Poeuvy ráje plné hlinu, máku aopiárových svlačců, horicich pod tmavošedým nerHiu velmi starých Fresek. Probudíme bilý mramor sochy spici s prázdnýma OČtma v tom světě za okrajem, za hranici zvadlého odpoledne Vyplašíme jejiho jediného milence, červeného upíra, podřimuji cihu v jej i tn kline se složenými křídly. Nezvuéně odlet i, měkký, plující a vlnici bezmocným, netelesným, křiklavě červeným cárem bez kostry a bez hmoty, zaviti, roztřepetá se a zmizi beze Stopy v zmttvélém vzduchu Malou brankou vejdeme na zcela prázdnou mýtinu. Rostliny tam budou spálené jako tabák, |ako ptérie v pozdním indiánském létě. Bude to možná ve Státě New Orleans nebo Louisiana - avšak země |sou jen pouhou záminkou. Usedneme na kamenné obe^divce čtvercového rybníčka. Biaľkkä si smoč i bílé ptsty v teplé vodě, plné žlutého lisu, a nepozvedne oči, N ň druhé straně bude sedět černá stihlá postava, celá zahalená, Septem k optám, kdo je to. Bianka zatřese hlavou a tiše odpoví; „Neboj se. neposlouchá, je to moje zemřelá matka, která zde bydli." Potom mi bude vyprávět věci nejsladši, nej tišší a nejsmuinéjši. Nebude už žádná útěcha. Bude se stmívat . . . 215 XXVIIT XXIX Události sc řcnou sileným tempem. Přijel Biančin otec. Stál jsem dnes na rohu Fontánové a Skarabeovy ulice, když priřel Jesklý otevřeny landaur s vnitřkem širokým a mělkým jako mušle. V tě bíle hedvábné mušli jsem uviděl Bianku. měla tylové šaty a napůl ležela na sedadle. Její jemný proril byl zastíněn krempou klobouku, krerá by Jo sklopená a přidržovaná stužkou pod bradou. Bianka sc utápěla v ehmýři hilého hedvábí; seděla vedle pána v černém císařském kabátě a hilé pikové vestě, na niž se leskl těžký zlatý řetěz s mnoha přivěsky. Pod černým, hluboko posazeným cylindrem se šedala uzavřená, zachmuřená tvář s licousy. Při pohledu na něho psem se otřásl do hloubi duše. Nemohlo být pochvbností. Bvl to pan de V... Zatímco mé míjel elegantní povoz diskrétně dunia pružnou kočárovou boudou. Bianka prohodila cosi k Otci, ten sc obrátil a upřel na mě svoje velké černé brýle- Měl obličej jako šedý bez-hřivý lev. Vzrušen, téměř nepříčetný velmi protikladnými city, jsem zvolal: .....počítej se mnou a - „do poslední kapky krve . . * a vystřelil jsem do vzduchu J pistole, kterou |scm vytáhl ze zá-ňadři. Mnohé svědčí o tom, že František Josef I byl vlastně mocným a smutným demiurgem. Jeho oči, úzké, tupé jako knoflíčky, sedící v trojúhelníkovitých deltách vrásek nebyly očima člověka Jeho obličej, orámovaný mléčně bílými, dozadu sčesanými licouay jako u japonských démonu, byl obličejem starého, nevrlého lišáka. Z dálky, z výšek schonbruiinských teras rento obličej zásluhou jistého složení vrásek vypadal usměvavé. Zblízka se tento úsměv demaskoval v grimasu hořkosti a přizemni střízlivosti, neroxjasnétlé třpvicm nějaké ideje. V okamžiku, kdy se na jevišti světa objevil v generálském zeleném chocholu, v tyrkysuvém plášti až na zem. lehce prihrbený a saJuiupci, svčt ve svém vývoji došel k jakési šťastné hranici. Všecky formy, které vyčerpaly svůj obsah v nekonečných metamorfózach, visely už volné na věcech, napůl od-louplé, jenjen spadnout, Svět se dral prudce * kukly, lihl se v mladých, štébetavých ;i neslýchaných barvách, šťastné se uvolňoval ve všech uzlech a záhybech. Chybělo jen málu, a mapa světa, ta plachta plná záplat a barev, bvla by rozvlněná a plná nadšeni ulula do vzduchu. František Josef J. to potitil jako osobni neIhvpeci. Jeho živlem byl svéi zasa a-n y v prd vid la prúzy, v ptagmanku nudy. Duch kanceláři a oběžníků byl jehu duchem. A podivná věc. Ten suchý a otupělý stařec, který neměl v sobě nic poutavého, d ukázal přetáhnout velkou část všeho stvořeni na svoji strano Všichni loajální a prozíraví otcové rodin sc pocítili ohroženi spolu 2 L b 217 s nim a s úlevou si oddychli, když sc tento mohutný démon položil plnou váhou na veci a zadržel vzlet světa František Josef 1. zamři žkoval svet do rubrik, seřídil jeho béh pomoci výnosu, zasadil jej do hranic úředního jednáni a zabezpečil před vykolejefiim do nepředvídatelná, dobrodružná a nevypočítate]na. František Josef 1. nebyl nepřítelem důstojné a bohabojné radosti, To on si vymyslil v své jistým způsobem prozíravé dobrote C, k, loterii pro lid, egyptské snáře, obrázkové kalendáře a c. k. trafiky. S|i/dnotil nebeskou službo, oděl ji do symbolických modrých uniforem a vypustil na svět personál andělských zástupů, rozdělený na hodnostní stupně a třídy, v podobě listonošů, průvodčích a Financů. I teti nejposlednějši z těchto nebeských poslů měl ještě ve tváři od Tvůrce vypůjčený odlesk odvěké moudtosti a žoviálni úsměv laskavosti, zarámovaný licousy, dokonce i když jeho nohy po vydatných pozemských poutích páchly potem. Ale jestlipak někdo někdy slyšel o zmařeném spiknuti u samého podnoži trůnu, o velké palácové revoluci, v zárodku zardoušené, hned na začátku slavné vlády Všemocného? Trůny vadnou, nejsou-li zalévány krvi, jejich životnost v^rú^tá nahromaděnou křivdou, popřením života, toho věčně jiného, co bylo trůnem odstrčeno a odmítnuto. Odhalujeme cu věci tajné a zakázané, dotýkáme sc státních taicmstvi. tisíckráte uzamčených a zapečetěných tisícerou pečeti mlčenlivosti. Demiurg měl mladšího bratra, zcela líného ducha a jiných ideji. Kdo ho nemá v té či oné Formě, koho neprovázi jako sdn, jako protiklad, jako partner věčného dialogu? Podle jedné verze to byl jen bratranec, podle druhé sc vůbec nenarodil. Byl pouze vyvozen z obav, z demiurgových blouzněni pronášených ze sna. Možná že jej ledajak zfalšoval, h- t.\ uí-lwi Jedakoho podstrčil, jen aby symbolicky sehrál toto drama, aby ještě jednou, už po bůhvjkolikáté, opakoval s ceremoniemi <\ obrady ten předústavni a osudný akt, který nemohl vyčerpat v tisiccr< n opakování. Ten podmtnečné narozený, profesionálně ve své roli ukřivděný a nešťastný protagonista nesl jméno arciknížete Maxmiliána, Už pouhé jméno, vysloveno šeptem, obnovuje v našich žilách krev, činí ji jasnější a červenější. kvapnč|i pLilsujjn ■ Mm zářivou barvou nadšeni, poštovního početního vosku l červnu-cužky. již jsou psány šťastné telegramy odkudsi z dálky. Maxmilián měl růžové tváře a jasné azurové oči, všecka srdce k němu uiikala, vlaštovky, štěbetající radosti, mu křížily cestu, a vždy znovu a znovu |cj zajímaly do chvějivých uvozovek - šťastný citát, roz štěbetaný a psaný svátečni kurzívou. Sám demiurg ici pot aj i miloval, třebaže uvažoval o jeho zkáze. Jmenoval ho nejprve velitelem levantinské eskadry v naději, že se zaplete do námořních dobro-družstvi na jižních mořích a bidné utone. Zakrátko však uzavřel tajnou úmluvu s Napoleonem III., který ho úkladné zatáhl do mexického dobrodružství. Všecko bylo předem smluveno. Mladík plný fantazie a nadšeni, zvábený nadějí vytvořit nad Pacifiku m nový, šťastnější svět, vzdal sc všech práv na korunu i dědictví Habsburků. Na francouzské válečně lodi „Le Cid" vyjel přímo do pasti, jež na něho byla uchystána- Akta toho tajného spiknuti nespatřila nikdy denní světlo. Tak se rozptýlila poslední naděje nespokojenců. Po jeho tragické i ! 219 smrči zakázal František losef I. pod záminkou smutku u dvora červenou barvu. ("ľcrnožlutý smutek se stal oficiálni barvou. Ama-ranrová barva - vlaiici prapor nadšeni - plapolaJa jen ta|ně v hru-dich jeho vyznavačů. Avšak demiurg ji nedokázal z přirody úplné vyplevelit. Vždyť je obsažena aspoň potenciálně v slunečním světic. Stači zavŕit v jarnim slunci oči, a už nám horce běži pod vičky, vlna za vlnou Fotografický papir se spaluje právě touto červeni v jarnim třpytu, přelévajícím se pres všecky hranice Býci vedeni S plachtou přehozenou přes rohy slunnou ulici města ji vidi v zářivých plochách a shýbají hlavu, připraveni útočit na imaginárni toreadory, kvapné prchající v plamenných arénách. Někdy uplývá den, celý zářivý ve výbuších slunce, v navrstvení oblak, po okrajích světelně a chromatický obkreslených, na všech koncicJi plný pretekaj id červené- Lidé chodi omámení světlem, se zavi mýma očima, a uvnitř jim exploduji rakety, světlice a soudky prachu Potom k večeru se ten uragánový oheň světla zmírni, obzor se zaokrouhluje, krásni a naplňuje azurem jako zahradní skleněná kuu'e s miniaturní a světlavou panoramou světa, se šťastné uspořádanými piany, nad nimiž se jako závěrečné věnce řadí nad obzorem oblaka, rozkutálená v dlouhé řadě jako sloupec zlatých medaili nebo zvuky zvonů, doplňující se v růžových li taní ich. Lidé se shromažďuji na náměstí, mlči pod tou obrovskou světelnou kupoli, tvoři bezděčně skupinky a doplňuji se ve velké nehybné finále, v soustředěnou scénu čekáni, oblaka se vrší vie a víc do růžová, na dně všech oči je hluboký klid a odlesk světla v é dálky a náhle - když tak čekají - svět dosahuje svého zetútu, dozrává ve Z2ft dvou třech pulsech k nejvyšši dokonalosti- Zahrady se už s konečnou platnosti seskupují na křišťálové číši obzoru, májová zelen se pěni a kvpi iřpvmým vínem, aby se za okamžik přelila přes okraje, pahorky se utváreji podle vzorů oblak: sotvaže překročí rej vyšší vrchol, krása světa se odděluje a vzlétá - nesmírnou vůni vstupuje do věčnosti. A zatímco lidé ještě nehybné stojí, sklopené hlavy plné jamy* h a obrovských vizi, okouzleni tim velikým, svétlavým vzletem světa, nečekané vybíhá / davu ten, na kterého bezděčné čekali, udýchaný posel, celý růžový, v krásném malinovém trikotu, ověšen zvonky, medailemi a řády, běží přes čisté prostranství námétti vroubené tichým davem, ještě pln letu a zvěstováni - přídavek mimo program, čistý zisk odhozený tim dnem, který si jej šťastné ušetřil ze všeho třpytu. Šestkrát sedmkrát obihá náměstí v krásuyi b mytologických kruzích, v kruzích krásně zaoblených a zatočených, Běží pomalu, všem na očích, vička sklopená, jako by se styděl, ruce za zády. Poněkud léžké břicho otřásané rytmickým během se houpá. Obličej purpurový námahou se leskne potem pnd černým bosňáckým knírem, a medaile, rády a zvonky stejnoměrní |-n-,k neují v l--ii.-c.le—i vr - r ŕ i 11 c: . i k ■ -■ re bii: lí-umvAni. |< ho /daleka videi, jak v ohybu zatáčí po přesné parabolické dráze, blíží se s janičárskou kapelou svých zvonků, krásný jako bůh, nepravděpodobně růžový, s nehybným hrudníkem, a s kosým blýsknutím Oči odhání důtkami smečku psů, která na něho poštěkává. Tehdy František Josef I., odzbrojen všeobecnou harmonii, vyhlašuje mlčkv amnestii, dovoluji- arvai, dovoluje ji na ten jediný 221 májový večer v rozředěné, sladké a karamelkové podobě, a usmířen se světem i se svým protikladem stoji v otevřeném okně Schón-brunnu, v tomto okamžiku je ho vidět na celém světě, na všech obzorech, pod nimiž na čistých prosetanstvich náměstí, vroubených mlčicim davem, běží rúžovi závodnici, je ho vidět jako obrovskou c. k. apoteózu na pozadí oblak, opřeného rukama v rukavičkách o balustrádu okna, v tyrkysové modrém kabátě, se stuhou komtura maltézského řádu - oči zúžené jakoby v úsměvu mezi deltami vrásek, blankytné knoflíky bez dobroty a bez Laskavosti- Stoji tak s dozadu přihlazenými, sněhobílými Licuusy, vyhlíží jako zosobněná dobrota - zahořklý lišák, a z. dálky imituje úsměv svým obličejem bez humoru a bez geniality, XXX Po dlouhém váháni jsem Rudolf/ovi vyprávěl, co se v posledních dnech událo. Nemohl jsem déle udržet tajemství, kteté mě tížilo. Ztemněl ve tváři, vykřikl, vyčítal mi lež, nakonec vybuchl očividnou závisti Všecko je lež jako věž, volal a pobíhal se zvednutýma rukama. Exteritoriálna! Maxmilián! Mexiko! Cha cha! Bavlniko-vé plantáže! Dost, s tím je konec, ani mu nenapadne půjčovat svůj zásobník známek k takovým ohavnostem- Konec spojenectví. Vypovídá smlouvy. Chytil se v pobouřeni za vlasy, Byl vyveden z míry, odhodlán ke všemu, Začal íscm jej uklidňovat a všecko mu vysvětlovat - sám velmi polekán. Doznal jsem, že celá věc je na první pohled vskutku nepravděpodobná, pŕimo k nevi re. Já sám - přiznával jsem - nevycházím z překvapeni. Žádný div. že on, úplné nepřipravený, nemůže ji hned přijmout. Apeloval jsem na jeho srdce i Čest- Cožpak si může vžit na svědomí, že by mi právě teď, kdy celá věc vstupu jc do rozhodného stadia, odmítl svou pomoc a svou neúčasti všecka uvedl vniveč? Nakonec jsem se uvolil dokázat mu právě zásobní kem známek, že vše je slovo od slova pravda. Trochu uchlácholen rozložil album- Nikdy jsem nemluvil s takovou vervou a ohněm, překonával jsem se. Argumentoval jsem známkami, a nejenže psem odrazil všecky výtky, rozvál všecky pochyby, ale došel jsem k závěrům přímo úžasné objevným, že sám jsem zůstal oslněn perspektivami, které se otvíraly. Rudolf pi< tnožen mlčel, nepadlo už ani slovo o rozvázáni spojenectví. XXXI Lze považovat za náhodu, že právě v těch dnech přijelo velké divadlo iluzi - nádherné panoptikum .1 rozbilo svůj stan na náměstí svaté Trojice?1 Už dávno |šem to předvidal a vítězoslavné jsem to zvěstoval Rudolfovi. Byl véttny a vyplašený večer Chystalo se k dešti. Na žlutém a mdlém obzoru se den už připravoval k odjezdu, natahoval v pospěchu nepromokavé šedé plachty nad houfem svých vozů, táhnoucích v řadě k pozdním a chladným zásvětím. Pod tmavnoucí, už 222 221 zpola spuštěnou oponou se icšté na okamžik objevily daleké ■ poslední' cesty červánků, klesající do velké ploché, nekonečné roviny, plné rozlehlých pojezeri a zrcadleni. Žlutý a ulekaný, už skoro pohaslý pablesk šel od těchto jasných cest šikmo přes půl nebe, opona rychle klesala, střechy se bledé leskly mokrým třpytem, srrriivalo se a za chvíli začaly okapni rýny monotónně pm/pěvr>vat. Panoptikum bylo už jasne osvětleno, V tom poplašeném a chvatném soumraku se lide jako tmavé siluety s deštníky v plavém světle zapadajícího dne tlačili do osvětleně předsíně stanu, kde s úctou kladli vstupné před dekoltovanou, barevnou dámu, třpytit i se klenoty i zlatou plombou v zubech - živé poprsi, ušněrovailé a namalované, dole nepochopitelným způsobem mizející ve stínu sametových závěsu. Vešli jsme poodhrnutou portičrou do jasně osvětlené prostory. Byla už plná lidi. Skupiny v pláštích promáčených deštěm, & vyhrnutými limci se mléky sunuly z místa na místo a zastavovaly se v soustředěných půlkruzích. Poznal jsem mezi nimi bez obtíži tv, kdo už jen zdánlivé patřili k témuž světu, ale vc skutečnosti vedli oddělený, reprezentatívni a nabalzamovaný Život na piedestálu, život vystavený na odiv a okázale prázdný, Stáli v strašlivém mlčení, oblečeni do slavnostních císařských kabátů, převlečutků i žaketů z dobrého sukna, ušitých pro ně na míru, velmi bledí, s ruměnci posledních nemocí, na něž zemřeli, a blýskali očima. V hlavách už dávno a dávno neměli jedinou myšlenku, jen zvyk ukazovat se ze všech stran, vášeň reprezentovat svou prázdnou existenci, která je z posledních sil držela na nohou. Už dávno měli ležet v posteli, polknout lžičku medicíny, být zahaleni do chladného prostěradla, zavřít oči. Bylo zneužitím držet je ještě tak pozdě večer na úzkých podstavcích a židlích, na nichž strnule seděli, v těsných lakýrkách, na mile vzdáleni od někdcíšíhu bvti. s lesknoucíma se očima a zcela bez paměti. Každému z nich visel z úst už mrtvý, jazyku zarduušence pudoh-ný poslední výkřik, od lé doby, CO opustili blázinec, kde nějaký čas pobývali jako v očistci, považováni za maniaky, nežli vstoupili sem, za poslední práh. Ano, nebyli to zcela autentičtí Drcyfusové, Edisonove a Luccheniové, byli to do jisté míry simulanti. Možná 10 byli opravdu šílenci, chyceni in Fiakrami v okamžiku, kdy do nich vstoupila oslnivá idée fixe, v okamžiku, kdy jejich šílenství bylo na chvilku pravdou a - dovedně vypreparováno - stalo se podstatou jejich nové existence, čisté jako živel vržený vcelku na tuto jedinou kartu a už nezměnitelný. Od té doby měli v hlavě už jen jedinou myšlenku jako vykřičník a stáli za ni, na jedné noze, jako v letu, zastaveni vpolou pohybu. Hledal jsem ho tam v davu očima, pln neklidu, přecházeje od skupiny ke skupině. Posléze isem ho našel, vůbec ne v skvělé uniformě admirála levantinské eskadry, v niž vyplul na velitelské lodi „Le Cid" z Toulonu v roce kdy měl zasednout na mexický trůn, ani v zeleném fraku generála kavalerie, je|ž tak rád nosíval v poslednich dnech svého živuta. Byl v obyčejném císařském kabátě s dlouhými faldovarými šosy a v světlých kalhotách, bradu mu podpíral vysoký límec s náprsenkou. S úctou a dojetím jsme se s Rudolfem zastavili ve skupině lidi, která jej pol okruhov ité obutou- 22-J 12 J pila. Vtom jsem strnuj jako solný sloup. Tri kroky od nás v ptvni řadě diváků stála Bianka v bílých šatečkách se svou vychovatel kou. Stála a dívala se. Jeji obličejík v posledních dnech pohubl a pohledl, její Oči s tmavými kruhy a plné Stínu hleděly k smrti smutné. Stála nehybné, propletené ručky ukryté v záhybech šatů, a hleděla zpod svého vážného obočí očima plnýma hluboké žalosti. Při pohledu na ni se mi srdce bolestné sevřelo. Bezděčné jsem sledoval její smrtelně smutný pohled, a hle, co jsem spatřil: jeho tvář se pohnula, jakoby probuzena, koutky úst se v úsměvu pozvedly, oči zablýskly a začaly se v důlcích otáčet, htuď třpytici se mnohými řády se rozvlnila povzdechem. Nebyl to zázrak, byl to obyčejný mechanický třik Patřičné natočen, ohracel se arcikníže kolem dokola, poslušen mechanických zákonů, dovedné a obřadné, jak tomu za života uvykl. Klouzal postupné pohledem po přítomných, co chvíli upíraje pozorný zrak hned na toho, hned na onoho. lák se v jednom okamžiku jejich pohledy setkaly. Zachvěl se. zaváhal, polkl slinu, jako by chtěl něco říci, ale za okamžik už, poslušen mechanismu, obrátil pohled jinam, klouzal očima mi dalších tváŕich, s tými k odvaze vybízejícím a zářivým úsměvem. Vzal Biančinu přítomnost na vědomi, došla mu až k srdci ž Kdo to mohl vědět? Vždyť, nebyl v plném slova smyslu sám sebou, byl sotva svým vlastním vzdáleným dvojnikem, velmi zredukovaným a ve siavu h hlinského vyčerpáni. Avšak trváme-li na pouhopouhých taktech, je třeba přiznat, že byl jaksi svým nejbližšim príbuzným, ha byl snad dokonce sám sebou v mm stupni, v jakém to bylo možné za tohoto stavu věci, tolik let po své smrti Bylo jisté obtížné 22b I vstoupit rádné v sebe sama pří tomto voskovém zmrtvýchvstání. Bezděčné se při té příležitosti do ného muselo vkrást cosi nového a hrozivého, musilo se do ného přimísit cosi z šílenství toho geniálního maniaka, který ho zkoncipoval ve své megalománii, a co muselo Bianko naplnit děsem a hrúzou. Vždyť už ten, kdo je velmi nemocen, odsunuje se a vzdaluje sám od sebe, jakviri byl kdysi, a což teprve tak nepatričné zmrtvýchvstalý! Jak se teď choval k své neihlir.ši pokrevní přibuzne? Pln umělé veselosti a bravury hrál s\n|i saškuvsku-cisařskúu «.u-nedi: , usmévův) a skvělý. Musel tak velice maskovat, anebo se tak velice bal dozorců, kteří ho odevšad sledovali, jak stoji na odiv vystaven ve špitálním sále voskových figur, kde oni všichni žili pod knutou - nemocniénich zákazů.'' Cožpak se on, obtížné vydestilovaný z šílené představy kohosi neznámého, čistý, vyléčený a posléze zachráněný, nemusel třást, že by ho znovu uvrhli do neklidu a chaosu?' Když můj zrak opět vyhledal Bianku, spatřil jsem, že si skryla obličej do kapesníku. Vychovatelka ji objala paži a zablýskla prázdnýma emailovanýma očima. Nemohl jsem déle pohlížet na Riančinu bolest, citil jsem, že mé zachvacuje křečovitý pláč. a zatáhl jsem Rudolfa za rukáv. Zamířili jsme k východu. Za našimi zády ten našminkovaný předek, ten děd v květu i Kota, posílal dál všem okolo své zářivé vladařské pozdravy, v přemíře horlivosti pozvedl dokonce ruku, málem za námi posílal polibky v lom nehybném tichu uprostřed sykotu acetylenovvch lamp a tichého šuměni desté tia plátně stanu, z posledních sil vystupoval na špičky, skrz naskrz nemocný a |ako všichni jeho druhové tesknici po prát hni vině smrti. V předsíni nás oslovilo našminkované poprsí pani pokladní, třpytící se brilianty a zlatou plombou na černém pozadí magických drapérii. Vyšli jsme do noci, rosné a teplé deštěm- Střechy plné stékající vody se leskly, okapy jednotvárně plakaly. Běželi jsme plesk a iicim lijákem, ozářeným světlem luceren pozvánějících v dešti. XXXII I Ó propasti lidské licoměrriosti, ó vskutku pekelná intriko! V či mysli se mohla vylihnout ta jedovatá a satanská myšlenka, svou smělosti daleko překonávající ncjkrajnéjši výmysly fantazie? Cifll hlouběji pronikám k jeji propastné ničemnosti, um větší podiv se mé zmocňuje nad tou nekonečnou perfidnosti, tím zátřpytem geniálního zla v jádře zločinného nápadu, Předtucha mé tedy nemýlila, Zde, v naši blízkosti, vprostřed zdánlivé zákonnosti, vprostřed obecného míru a pravoplatnosti se odehrával zločin, nad nimž hrůzou vstávaly vlasy na hlavě. Ponuré drama se iu odehrávalo v dokonalém tichu, tak zamaskovaném a utajeném, že se ho nikdo nemohl domyslit a vysledovat mezi nevinnými úkazy tohoto iara. Kdo mohl mít jen stin podezřenu že mezi němým, očima loupajícím a na kličku natočeným manekýnem a jemnou, tak pečlivé vychovanou, tak pěkné rostlou Blankou se odehrála rodinná tragédie? Kdo vlastně byla liianka? Máme tedy posléze poodhalit cipek tajemství.-' Co na tom, Že nepocházela 22fl 229 ani z pravoplatné mexické císařovny, ba am z nelegitimní manželky, morganacické Isabely d Orgaz, která z jeviště kočovné opery zvábila knižecc svou krásou? Co na tom, že její matkou byla malá kreolka, již nazýval lichotivým jménem Conchita a která pod timto jménem vstoupila do dějin - jaksi vchodem pro služebnictvo? Zprávy o tli, které se mi podařilo s pomoci zásoliuiku zu.i:nek sebrat, lze shrnout několi-ka slovy. Po císařové pádu odjela Conchita se svou malou dceruškou do Pařize, kde žila z vdovské renty, zachovávajíc bezúhonnou věrnost císařskému milenci. Historie zde ztráci další stopu této dojemné postavy a přen trhává slovo domněnkám a dohadům. O manželství její dcerky a o jejich dalších osudech nic nevíme Zato v roce 1900 odjiždi lakasi patu de V., ŕur^i neobyčejné a exotické krásy, s malou dceruškou a manželem na falešný pas z Francie do Rakouska. V Salcburku, na bavorských hranicích, v okamžiku, kdy přestupuje do vídenského rychlíku, ječela rodina zadržena rakouským četnictvem a uvězněna. Podivné je, že po prozkoumáni falešných dokladu je pan de V. propuštěn, nesnaží se ale nikterak o propuštěni ženy a dcerušky. Odjiždi téhož dne zpět do Francie a stopa po něm mizí. Zde sc všecky nitky ztrácejí v naprosté tmě- S jakým úžasem jsem znovu nalezl jejich stopu, jež byla plamennou čárou vyznačena v zásobníku známek. Mou zásluhou, mým objevem zůstane navždy identifikace zmíněného pana dc V. s jistou vysoce podezřelou osobnosti, vystupující pod zcela odlišným jménem a v |iné zemi. Ale pst , . .! O tom ještě ani slova! Stačí, že Biančin původ je zjištěn nad veškeru pochybnost. 230 XXXIII Až potud kanonická historie. Ale oficiálni dějiny jsou neúplné. JsOU v nich úmyslné mezery, dlouhé pauzy a zámlky, v nichž se rychle zabydluje jaro- Nechává tyto mezety rychle zarůst svými poznámkami na okraji, přeplácí listim nespočetné vypučdým a rostoucím u závod, balamuti nesmyslnými žvásty ptáků, hádkami těch křidláčů. plnými protimluvů a lži, naivních otázek bez odpovědi, tvrdošíjných vyumélkovaných refrénů. Je zapotřebí hodné trpělivosti, abychom za touto změti nalezli patřičný text. K tomu vede pozorná analýza jara. gramatický rozbor jeho vět i údobi. Kdo, co? Koho, éeho? Je nutno vyloučit šálivé ptači překřikováni, jejich špičaté příslovce i předložky, jejich plachá smatná zájmena, aby sc pomalu vylouplo zdravé jádfo smyslu- Zásobník je mi v tom ukazatelem cesty, a ne ledajakým. Hloupé, nevybíravé jaro! Zarůstá bez výběru všecko, plece páté přes deváté, věčné šaškuje - na všecko kuli oči, je nekonečné lehkomyslné. Zc by se i jaro spráhlo s Františkem Josefem I., že by s nim bylo spojeno pouty společného spiknuti? Je nutno mít na paměti, že každý lot smyslu, jenž sc toho jara prodral na světlo, je okamžité překřičen stonásobnými tlachy, huhviiakymi nesmysly a žvásty. Ptáci tu zastírají stopy, kříži plány pomoci falešné interpunkce. Tak je pravda odevšud vytlačována um bujným jarem, které každou volnou piď. každou škvíru okamžité zaplňuje svým listnatým rozkvětem. Kam se má podit. chuderka kletbami pronásledovaná, kde najít útočiště, ne-li tam, lil kde ji nikdo nehledá - v těch jarmareénich kalendářích, v těch špalíčcích, v rčch žebráckých a kolovrátkářskych zpěvnících, které v přímé linii pocházejí zc zásobníku známek? XXXIV ! Po mnoha slunečných týdnech přišla série dní mračných a horkých. Nebe ztemnělo jako 11a starých freskách, v dusném tichu se vzdula nakupená mračna jako tragická bojiště na obrazech neapolské školy, Na pozadí těchto olověných a hnědých chuchvalců zářivé svítily domy křídovou, horkou bělobou, ještě zdůrazněnou ostrými stíny říms a piliřú. Lidé chodili se svěšenými hlavami, uvnitř plni tmy, která se v nich hromadila jako před bouři za tichých elektrických výbojů. Bianka se už neobjevuje v parku. Zřejmé ji střeží, nedovoluji ji vycházet. Zvétřili nebezpečí. Viděl jsem dnes ve městě skupinu pánů v černých fracích a cylindrech, kráčející pres náměstí rovnoměrným krokem diplomatů. Bílé náprsenky ostře svítily v olo\réném vzduchu. Mlčky si prohlíželi domy, jako by je oceňovali. Sli stejným, pomalým rytmickým krokem. Maji jako uhel černé kníry v hladce vyholeném obličeji a lesklé oči, lehce se obracející v učních důlcích, jakoby naolejované a plné výmluvnosti. Chvílemi snímali Cylindry a stirali si z čela pot. Jsou všichni vysocí, štíhlí, středních let a maji snědé obličeje řangsierů. 212 XXXV Dny jsou temné, zachmuřené a šedivě- Vzdálená očekávána bouře leží dnem i nocí na dalekých obzorech a nevybiji se lijákem. V c >. i.-1kOrri tichu provane občas ocelovým vzduchem dech ozónu, vůně deště, vlhký a svěží vitr. Ale potom opět jenom zahrady rozechvivaji vzduch obrovskvmi povzdechy a tisíckráte zmnožuji listí, o závod, dnem i noci, v akordu. Všecky vlajky visi těžce, počernalé, a bezmocné vylévají poslední vlny barev do zhoustlého vzduchu- Občas v průlomu uliccobráii někdo k nebi zářivou, ze tmy vyňatou polovinu tváře s okem vydí šeným a svíticím - naslouchá šuměni prostoru, elektrickému mlčení Sunoucích sc oblak, a hloubku vzduchu protínají jako střely chvějivé a špičaté černobílé vlaštovky. Ekvádor a Kolumbie mobilizupi. V hrozivém mlčeni se na molo hrnou šiw pěchotv, hile kalhotv, bílé řemeni křižem přes prsa. Chilsky jednorožec sc postavil na zadní. Lze jej po večerech vidět na nebi, patetické zvíře strnulé hrúzou, s kopyty V povětří. XXXVI Dny zacházejí stále hloub a hloub do stinu a teskliviny. Nebe se uzavřelo, zatarasilo, napuchlo Stále temnější a temnější ocelovou bouři a mlčí, nízce vyklenuto nad zemi. Spálená a strakatá země 2JS přestala oddechovat. Puuze zahrady bezdeše rostou, obsypávau m.-lupením, bť?vedomé a opilé, a zarůstají každou volnou skvifU chladnou listovou hmotou. (Pupence byly lepkavé jako svédivč vŕidky, bolestivé a hnisající - teď se hopi chladnou zeleni, zAJizvuji se mnohokráte list na Hitu, vynahrazuji ši vše stonásobným zdta-vim, do zásoby, nad miťu a bez počítáni. Už překryly a zdusily pud tmavou zeleni ztracené voláni kukaččina, je slyšet již jenom vzdálený a ztlumený hlas, schovaný v hloubce krovín, mizící v záplave šťastného rozkvetu.; Proč domy tak sviti v té potemnělé krajine? Čim vice se smráká šumení parků, tím ostřejši je vápenná běl domú a sviti bez slunce horkým odrazem spálené země, stále zářivěji, jako by se mela za chvil i pokrýt černými skvrnami néiake křiklavé barevné a pestré nemoci. Psi pobíhají omámení, s čumáky vzhůru. Cosi větři, roztěká tli a vzrušeni, a prohánějí se v kypré zeleni. Ze zhoustlého šumotu těchto smrákavých dni chce cosi vykvasil cosi objevného, cosi nad veškerou miru obrovského. Zkouším a měřím, jaká událost by mohla stačit na ten negativní souhrn očekáváni, které se kupí v ohromnou nálož záporné elektřiny, což by se mohlo vyrovnat té katastrofálni barometrické ■ u.'i Kdesi už narůstá a mohutni to, co v celé naši přirozenosti chystají tato prohlubeň, tato forma, tato hezdechá rozevřená ústa, jež patky opojnou vůni bezu nemohou vyplnit. XXXVII Černoši, černosi, davy černochů v ľ městě! Viděli je tu i onde, na nékolika místech současné. Pobíhají po ulici ve velkém, halasném, otrhaném houfu, vnikají do potravinářských obchodů a plundruji je. Žerty, šfouchancc, smích, široce otáčivá bélma, hrdelní zvuky a hilč, lesklé zuby. Nežli byla přivolána policie, zmizeli jako pára. Tušil jsem to, nemohlo to být jinak. Byl to přirozený následek meteorologického napětí Teprve teď si uvědomuji, že jsem od začátku tušil: toto jaro má ve službách černochy. Kde se v našem pásmu vzali černoši, odkud při vandrovaly ty černošské hordy v pruhovaných bavlněných pyžamech? Cožpak nablízku rozbil svůj tábor velký Barnum, táhnoucí s nesčetným průvodem lidí, zvířat a démonů, anebo se někde v okolí zastavily jeho vlaky, nacpané ustavičným povykem andělů, zvířat a akrobatů? Ani nápad. Barnum byl daleko Moje podezřeni je zaměřeno zcela jiným směrem. Niť nepovím. Mlč i m kvůli tobě, Bianko, a žádné mučení zc mne nevynud doznání. XXXVIII Oblékal jsem se toho dne dlouho a pečlivé. Nakonec, už hotov a před zrcadlem, dal jsem své tváři vyraz klidné a neúprosné ráznosti. Opatrné jsem ošetřil pistoli, drive než jsem ji vložil do 235 zadni kapsy kalhot. Ještě jednou jsem vrhl pohled do zrcadla, dotkl jsem se rukou kabátu, kde psem měl na prsou ukry i v dokumenty. Byl jsem připraven postavit se mu tváři v tvář. Cicil psem sc hluboce klidný a odhodlaný. Šlo přece o Bianku, a co bych pro ni nebyl schopen učinitI Rozhodl jsem >e. že se Rudolfovi s ničím nesvěřím. Čim blíže jsem ho poznával, tím pevněji jsem byl přesvědčen, že je uizkého rozletu, neschopný povznést K nad všednost. Měl jsem už dost jeho obličeje, tuhnoucího nepříjemným překvapením a blednoucího závisti, jimž vítal každý můj nový objev. V zamyšleni jsem rychle přešel nevelkou vzdálenost. Když se za mnou s třeskem zavřela velká železná hrána, chvějící se tlumenou vibrací, vkročil jsem okamžité do jiného podnebí, do jiného vzduchu, do cizino a chladného okolí velkého toku. Černé větve stromů sc rozrůstaly v odlišný a odtržený čas, jejich ještě bezlisté vtcholky mířily černou vrbovou vidlici na vysoko plující bílé nebe jakési jiné a cizí sféry, uzavřené ze všech stran alejemi - odlehlé a zapomenuté jako řátoka bez odtoku. Hlasy ptáků, ztracené a potíchlé ve vzdá-lenvch prostorách tohi>i:i n>z i-hlriiu iilíu-, pr i střih m :iK tichu jiným způsobem, braly je do díla v zamyšleni, těžké, šedé, opačné zrcadlené tichým rybníčkem, a svět padal bez rozmyslu do tohoto zrcadleni, tíhl, pln vzrušení, k tomuto velkému, všeobecnému, šedému zamyšleni, k tém obráceným vývrtkám stromů bez konce uhihajicich, k té velké tozechvělé bledosti bez hranic a bez cilc. Hlavu zvednutou, chladný a do hloubi duše klidný, dal jsem se ohlásit. Uvedli mě do zpola temné haly. Vládlo tam pološero. vjbtujici tichým přepychem. Vysokým otevřeným oknem jako otvorem flétnv proudil vzduch ze zahrady v mirných vlnách, balzamiť-ky a zdrženlivý, pako do pokoje, v němž leží nevyléčitelně nemocný Tyto tiché závany, vnikající neviditelné filtrem záclonek lehce oddychujících, mírné vzedmutých zahradním vzduchem, oživovaly předměty, vzbouzely se s povzdechem, lesklá předtucha přebíhala v bázlivých pasážích řadami benátských sklenic v hluboké vitríně, listí tapet šelestilo vyplašené a stříbřitě, Potom tapety pohasinaly, zastíraly se stínem a jejich vypjaté zamyšleni, po léta natlačené v těch houštinách plných temné spekulace, sc uvolňovalo slepým blouzněním vůni a prudce vyvolávalo představy jako staré herbáře, po jejichž vyschlých prériích se kmitají hejna kolibříků i stáda bizonů, stepní požáry i hloučky pronásledovatelů, mávajících skalpem u sedla. Podivná věc, jak ty staré vnitřky domů ne a ne najit klid nad svou vzbouřenou, temnou minulosti, jak se v jejich tichu stále kdosi pokouši znovu inscenovat dokonané a zapadlé příběhy, pak se stejně situace znovu a znovu tvoří v nespočetných variantách, popírány na všech stranách neplodnou dialektikou tapet- Tak se rozkládá toto ticho sktz naskrz zkažené a zdemoralizované v tisícinásobných Úvahách, v osamělém přemýšleni, a bloudivé obíhá tapety v ncsvctelných záblescích. Proč to skrývat? Cožpak tu nemuseli noc co noc uklidňovat to nadmerné rozčileni, nahromaděné třeštěni horečky, tišit je injekcemi tajemných drog, jež je odváděly do rozlehlých, konejšivých a mirných krajin, plných vzdálených vod a zrcadleni - mezi rozestupujícími se tapetami r J. V/ Uslyšel jsem lakýsi šustot- Upozorněn lokajem, scházel po schodech zavalitý, statný muž, střídmý v pohybech, oslepený odleskem velkých rohových brýlí. Poprvé jsem mu stanul tváři v tvař. Byl neproniknutelný, ale ne bez zadoscíučinéni jsem už po svých prvních slovech postrehl dvě vrásky souženi a hořkosti, jež se mu vtiualy do rysů obličeje. Zatímco si za slepým třpytem svých brýlí kladl na tvář masku nádherné nedostupnosti, viděl jsem mezi záhyby té masky ůkradkem pronikat bledý zmatek. Postupné se ho zmocňoval stále větší a versi zájem, z pozornějšiho výrazu bylo vidět, že mě teprve teď zač!iná oceňovat. Pozval mě do své pracovny, ležici hned vedle, Když jsme vešli, odskočila ode dx-eři jakási ženská postava v bílých šatech, vyplašená, jako by byla tajně naslouchala, a vzdálila se do dalších pokoju bytu. Ryla to Biančina vychovatelka? Když |scm prestupoval práh tohoto pokoje, zdálo se mi, že vcházím do džungle- Kalné zelené pološero bylo vodnaté pruhované siinem destičkoví tých žaluzii v oknech. Zdi byly ověšeny botanickými tabulkami, ve velkých klecích poletovali malí barevní ptáci, Chtěl zřejmé získat čas, proto mi ukazoval vzory primitivních zbrani, kopí, bumerangy a tomahavky, rozvěšené po stenách. Můj zbystřený čich zachytil vůni kura re, Zatímco manipuloval s jakousi batbarskou halapartňou, doporučil jsem mu co největši opatrnost a ovládáni pohybů, a zdůraznil jsem svoji výstrahu náhle vytaženou pistoli. Usmál se křivě, trochu vyveden z rovnováhy, a položil zbraň na misto. Usedli jsme k mohutnému ebenovému psacímu stolu. Poděkoval jsem za doutník, který mi nabídl, s dm, že nekouřím, Tolik obezřelosti mi přece jen získalo |cho uznáni. S doutníkem v koutku pokleslých úst si 111 prohlížel s hrozivou, důvěru nikterak nevzbuzující náklonnosti, Potom - jakoby roztržité a nedbale přitom listoval v šekové knížce - mi znenadání nabídl kompromis, uváděje mnnhamistnon číslici, zatímco jeho zřítelnice prchly do očních koutků. Můj ironický úsměv jej přiměl, aby rychle opustil tento námět rozhovoru. S povzdechem rozložil účetní knihy. Začal mi vysvětlovat stav jmění. Biančinn jméno mezi námi nepadlo ani jedenkrát, třebaže byla prnomna v každém našem slově. Hleděl jsem na něho bez hnuti, z úst mí nemizel ironický úsměv. Posléze se bezmocné opřel 0 opěradlo křesla „Jste nesmiřitelný," prohodil jakoby sám pro sebe, Hc0 vlastně chcete?'" Začal |sem znovu mluvit. Hovořil isciii tlumeným hlasem, s tJumcnvm ohněm. Na tváře mi vystoupily ruměnce. Několikrát jsem se zachvěním vyslovil Maxmiliánovo jméno, vyslovil je s důrazem, a pokaždé jsem si všiml, jak se tvář mého protivníka pokrývá vždy větší a větší bledosti. Nakonec |sem s těžkým oddychováním skončil. Seděl zdrcen. Už neovládal ■•■■ir olilu s-j i ■:111 e >t,-.r y ,. i •i.-'.-.r\ ,V,i-.i.- rozh idnuti " t.k.t/v." končil jsem, „zdali jste pochopil nový stav věci a zdali jste ochoten uznat jej činem, Žádám Fakta a ještě jednou Fakta ..." Roztřesenou rukou chtěl sáhnout po zvonku. Zastavil jsem fej pohybem ruky a ■ prstem na spoušti pistole jsem vycouval z pokoje, zády k dveřím. U východu mi sluha podal klobouk. Ocitl jsem se na sluncem zalité terase, v očích ještě plno kroužícího soumraku a chvění. Sestupoval jsem ze schodů, aniž jsem se otočil, pln vítězoslávy a jist, že teď se už za mnuu uevysune ze spuštěných žaluzií paláce žádná skrytě vraždící hlaveň pusky. JI i H 229 XXXIX Důležitě záležitosti, ncjzávažnéjsi statni záležitosii mě nyni často nutí k důvěrným poradám * Biankou. Připravuji se na ně do všech podrubnusti, až dů MOCÍ vysedávám u psacího stolu nad těmi dynastickými problémy najchoulostivéjšiho rázu. Čas plytle, HOC tiše Stoji v mevŕeiiem okně nad sculni lampou, stále pozdtléjši a křásné|št, načíná stále vzdálené jsi a tma vši vrstvy, překračuje stále hlubší Stupně zasvěceni a vybiji se, bezmocná, v okně v nevýslovných povzdeších- Dlouhými, pomalými doušky pohlcuje temný pokoj těžce dostupné části parku, vyměňuje si v chladných irausfuzicLi svůj obsah s velkou nocí, která přichází, vzedmuta tmou, s oseckém pernatých semen, temného poprašku a bezhlesých plyšových mur, obletujících stěny v tichém zděšeni. Houštiny capet se ve tmě |CŽi strachy, stříbři té rozcuchané^ a prosévaji sypajicim se Listím bludné ä letargické mrazeni, chladné extáze a vzněty, transcendentálni bázeň a íleOv Lada těl nosí, jimiž je májová noc za svými okraji daleko po půlnoci přeplněna- Její průzračná a skelná fauna, lehký planktón komárů, usedá na mně, schýleném nad Listinami, a obrůstá prostor stále výš a výše tím napěněným, mistrným bilým vyšíváním, kterým noc sama sebe vyšívá dlouho po půlnoci, Na papírech usedají Lúčni kobvlky a moskyu, zhotoveni z téměř průsvitné tkaniny nočních Výmyslů, skleněné larvičky, temně monogramy, arabesky vymyšlené noci, Stále větší a fantastičtější, velké jako netopýři, jako upíři, vyrobené jen a ]Cn z kaligrafie a ze vzduchu Záclona se zrovna roji tou pohyblivou krajkou, tichou invazí té imagináciu hilé fauny, V takové noci za okrajem, neznající hranic, ztrácí prostor svůj Miiysl Obkroužen jasným, vjřivým tancem komárů, se svazkem listin konečně hotových, dělám několik kroků neurčitým směrní i, kamsi do slepé uličky noci, která musí končit dveřmi, právě Biau čiuými bílými dveřmi. Stisknu kliku a vcházím k ni, jakohy z ptifca|| do pokoje. A přesto se můj černý zednářsky klobouk třepotá jakoby větrem daleké pnuti, když překračuj práh, má propletená kravata fantasticky šelesti v průvanu, tisknu si k hrudi aktovku p Lnou přísné důvěrných dokumentu. Jako byť h z předsíně noci vstoupil do pravé noci! Jak zhluboka lze dýchat ten nočni nzonl Je zde prales, je zde dřeň jasmínově noci! Zde teprve zahajuje noc svůj pravý příběh. Veliká lampa s růžovým stinitkem hoři v hlavách Južka, V jejím růžovém polostinu odpočívá Rianka v obrovských poduškách, nesena bílými prostěradly jako přílivem noci. pod oknem dokořán otevřeným a oddychujicim. Bianka cre, opřena 0 bledé ramínko. Na moji hlubokou poklonu odpovídá k rát kv in vzhlédnutím od knihy. Zblízka viděna je její krása jakoby zmírněna, vchází sama do sebe jako stažená lampa. Se svatokrádežnou radosti pozoruji, že její nosík není tak ušlechtilého tvaru a pleť má daleko k ideálni dokonalosti. Pozorup to s jistou úlevou, třebaže vím, že její záře je toliko přitlumena icnnni z jakéhosi milosrdenství a jen proto, aby nezarážela dech v hrudi a nezastavovala slova v hrdle. Ta krása se rychle regeneruje médiem vzdálenosti a je pak bolestná, nesnesitelná a překračující každou miru- Z 4 Osmělen jejím kývnutím usedám u lůžka a začiitám podávač /právy, pomáhaje si připravenými dokumenty- Otevřeným oknem za Biančinou hlavou připlouvá bezděčně šuměni parku. Celý les, natlačen za oknem, pluje průvodem stromů, proniká stěnami, rozestupuje se, všudypřítomný a všcza hrnu jiti, Bianka naslouchá s jistou roztržitosti- Je vlastné k zlosti, že nepřestává čist. Svol uje, abych každou záležitost osvětlil ze všech stran, ukázal všecka pro i proti, pak pozvedá od knihy oči, mrká trochu nesoustředěné, ale rozhoduje rychle, zběhle a s udivující jistotou, S bdělosti a pozornosti pro každé jeji slovo zachycuji horlivé tón jejiho hlasu, abych pronikl k skrytému smyslu. Potom ji pokorné předkládám dekrety k podpisu a Bianka podpisuje, její sklopené řasy vrhají dlouhý Stín a Bianka zpod nich s lehkou ironii pozoruje, jak proti jejímu podpisu kladu svůj. Možná že pozdni hodina, dávno překročená půlnoc, nepřeje soustředěnosti nad státními problémy. Noc vykročí přes poslední hranici a začíná být nakloněna rozpustilosti-Zatímco rozmlouváme, duze pokoje se víc a více rozptyluje, jsme vlastně v Lese, ttsy kapra-din zarůstaji všecky kouty, hned za lůžkem se posunuje zetf houštiny, pohyblivá a plná propletenců. Z té listové steny vystupuji ve světle lampy velkooké veverky, datli a noční živočichové a hlcdi nehybně do světla lesklýma, vypouklýma očima, Od listě chvíle vstupujeme do ilegálního času, do noci zbavené kontroly, podléhající všem nočním rozmarům a výstřelkům. To, co se ještě děje, jc už jaksi nadpočetné, nczúčtovatelné, plné drobnůstek, nespočita-tclných vybočeni a nočního čivctáctvi Jen tomu mohu připsat 242 podivné změny, jež se projevuji v Biančině povaze. Ona, vždv tak se ovládající a vážná, ztělesnění kázně a krásné discipliny, začíná být teď plna rozmarů, vzdoru a nevypočítatclnosti. Papíry leží rozloženy na velké toviné její pokrývky, Bianka |C nedbale bere do ruky. mimovolnědo nich nakoukne a lhostejné je vypouští Z prttů. Podloží si hledou paži pod hlavu a S iiašpukryiui rty odkladá své rozhodnutí a nechává mě čekat, Anebo se ke mně obraci zády, zacpe Si uši a Zůstává hluchá k mým prosbám i přesvědčováni. Náhle beze slova, jediným kopnutím nožky pod pokrývkou shazuje všecky listiny na zem a divá se pres rameno z výše svých podušek záhadné rozšířenýma očima, jak hluboce skloněn sbírám horlivé papíry ze země a sfoukávám z nich jehličí Tyto rozmary, bví plné půvabu, mi neusnadňuji už beztak těžkou a od povědí um úlohu regenta- Při našich rozhovorech šum lesa zmnožený chladným jasmínem putuje přes pokoj celými mílemi krajin. Sunou se a putuji nové a nové kusy lesa, průvody stromů i křovin, plují cek lesni scenérie a rozestupuii se pokojem. Tu se stává zřejmým, že jsme vlastné od začátku v lakémsi vlaku, v lesním nočním vlaku, pomalu jedoucím po okraji rokle v lesnatém okolí města. Proto ten opojný a hluboký ľ'ii'.ii: •. r,i\ |:-.il.iki. c 4:.-/ ll.uk ľ / '•'■■<.'- . když už jste přežili bankrot své vlastni idey- Jste už nezničitelní. Pokud jde o mne . , -ale CO záleži na mé osobě. Chtěl bych jen," tu jsem sc ohrátil k těm v kočáre, „abyste sc nedomnívali, že co, co se stalo, mě zastihuje 1AV zcela nepřipraveného. Neni tomu tak. Už dávno jsem to v£c předvi-dal. jestliže |šcm tak dlouho zdánlivě setrvával ve svém omylu, jestliže jsem mnohé nehral na vědomi, pak icnom pru to, /e rr-i nepříslušelo znát věci, jez. překračuji oblast mé púsohnosci, nepříslušelo mi předbíhat události. Chtěl jsem vytrvat na miste, kam mé osud postavil, chtél psem do konce splnit svůj program, zůstat věrným úloze, kectou jsem sám pro sebe uzurpoval. Neboť nyrti s lítosti doznávám, byl jverri p rest všecko iiasL-puivám ".v é ctižádosti pouze uř-urpátorem. Ve své zaslepenosti jsem se ujal výkladu Pisma, chtél jsem být vykladačem boži vůle, ve své falešné horlivosti jsem lapal slepé náznaky a obrysy, kmitající zásohmkem známek SpO-loval jsem je bohužel jen v podobu, jež mi odpovídala. Vnudl jsem tomuio |aru svou režii,, vkládal jsem v jeho všeobsáhlý rozkvět svůj klasím propram a chtěl jsem je ohnout, seřídit podle vlastních plánů. Nějaký čas mé neslo na vlně svého rozkvětu, trpělivé a lhostejné, sotva mě vnímajíc. Jeho necitlivost jsem považoval za snášenlivost, ba za solidárnosc, za souhlas. Myslil jsem, že odhaluji z jeho rysů lip než ono samo jeho nejhlubši zámery, že mu čtu v duši, že předjímám, co ono samo, poblázněno vlastni nesmimosti, neumí vvjadřit. Ignoroval jsem všecky projevy jeho divoké a nezkrotné nezávislosti, neviděl jsem prudké perturbace, do hloubi je rozrušující a nevypočitatelně. Ve svém velikášstvi isem se dostal tak daleko, že jsem se odvážil zasáhnout do dynastických problémů nejvyšsích mocnosti, zmobilizoval jsem vás, pánové, proti Demiurgovi, zneužil jsem vaši důvěry k ideám, vaší šlechetné nekritičnosti, a vštípil jsem vám falešnou a svět ohrožující doktrínu, zneužil jsem vašeho plamenného idealismu k šíleným činům. Nechci rozhodoval, zda jsem byl povolán k věcem n c j vyšším, po nichž sahala moje ctižádost. Byl jsem snad povolán jen k vzbouzeni iniciativy, Itt) dřív povolán, potom odmítnut. Překročil jsem své meze, ale i tci bylo předem určeno. Znal jsem v podstatě svú| vlastni osud ud samého začátku. Stejné jako úděl tohoto nešťastného Maxmiliána byl i můj úděl údělem Ábelovým. Byla chvíle, kdy oběť moje vonná byla bohu prijemná, a tvůj dým šel k zemi, Rudolfe, Ale Kain vždycky vítězi, lato hra byla předem naplánovaná,"' V tom okamžiku otřásla vzduchem vzdálená detonace, nad lesy se zvedl ohnivý sloup. Všichni otočili hlavy. „Budíc klidni," pravil jsem, „to hoři panoptikum, nechal jsem tam, opouštěje muzeum, soudek prachu se zapáleným doutnákem. Nemáte ui domov, šlechetní pánově, jste bez domova. Doufám, že vás to příliš nedojimá?" Avšak ty mohutné individuality, ti vyvolenci lidstva mlčeli, stáli bezduše v bojovém šiku v záři vzdáleného požáru a bezradné blýskali očima. Pohlíželi jeden na druhého - v hlavách ani špetku vlastního úsudku - a mžikali vičky. „Vy, Sire,H ohřátil jsem se k arciknížeti, „iste neměl pravdu. Snad i z vaši strany to byle velikášstvi, Chtěl jsem neoprávněné reformovat mimin jménem svět. A možná, že jste to vůbec neměl v úmyslu, Červená barva je stejná barva jako ostatni, teprve všecky dohromady tvoři plmnt světa Promiňte mí, že jsem zneužil vašeho jména k cílům, jež jsou vato cizi. Aí žije František |osef I.!"' Arcikníže se při zvuku tohoto jména zachvěl, sáhl po šavli, ale 259 251 po chvíli jako by se vzpamatoval, jeho nalíčeně tváře pokryla živější červeň, koutky úst se zvedly jakoby v úsmevu, očí v důldch se začaly otáčet, rovnoměrně n d um oj ně se obratel kolem dokola, jednoho po druhém obdaroval zářivým úsměvem. Pohoršené od něho ustupovali. Ta recidíva císařského majestátu v okolnostech tak nepřihodných vyvolala nejhorši dojem- „Ncchtc toho. Sire," řekl jsem. „nepochybuji, že dokonale uvlá-dáte dvorní ceremoniál, ale teď na co není vhodná doba. Chtěl jsem vám přečíst, váženi pánové, i tobě, ínfamko, svou abdikační listinu. Abdikuji na celé čare. Ruším, triumvirát- Skládám rcRcnrstvi do Rudolfových rukou. A vy, šlechetní pánové," tu jsem se ohráiil k svému štábu, „jste volni. Měli jste nejlcpši úmysly a |á (.vr vi l-1c- déK.iji jménem idey. n.iv /eľ.c u.'. ' -I-'. mi zatřpytily v očích, „která prese všecko ■ -" V té chvíli se kdesi nablízku rozlehl výstřel, Všichni isme obrátili hlavy dm směrem- Pan de V. stál, v ruce kouřící pistoli, podivné strnulý a šikmo zakloněný. Ošklivé se ušklíbl. Náhle se zachvěl a padl na tvář. „Otče, otče!" zvolala Liianka a vrhla se k němu na zem. Nastal zmatek. Garibaldi, který se jako starý praktik vyznal v zraněních, nešťastníka prohlédl. Koule prolétla srdcem. Piernont-ský král a Mazzini jej vzali opatrné v podpaždí a položili na nosítka. Bianka, podpíraná RudoIFcm, vzlykala, Černoši, kteří se teprve teď shromáždili pod stromy, obstoupili svého pána. „Massa, massa, náš dobrý massa," bědovali sborem. „Tato noc je vskutku osudná 1" zvolal jsem. „Nebude to v jejich památných hodinách poslední tragédie. Doznávám, že toto jsem 252 nepředvídal. Ukřivdil jsem mu. V jchn hrudi bilo vlastně šlechetné srdce. Odvolávám svůj úsudek o něm, kráiko^rakv a zaslepený. Byl možná dobrým otcem, dobrým pánem svých nevolníků. Mo|e knneepec i zde zkrachovala. Ale beze stinu žalu ji opouštím. Rud«il fe, tobě připadá úkol uchlácholit Biančin smutek, milovat ji dvojnásobnou láskou, nahradit ji otce. Zajisté jej budete chtít v/m s sebou na palubu, utvořme průvod a ubírejme se k přístavu. Lod* vás už dávno svolává hlasem sirény." Bianka opět nasedla do kočáru, my na koně. Černoši vzali nosítka na ramena a ubírali jsme se k přístavu- Kavalkáda jezdců uzavírala tento smutný pochod. Bouře se za mé promluvy utišila, svěil. ■ pochodni otevíralo v nitru lesa hluboké škvíry, protáhlé čer ne stíny v stovkách přeJétaly po stranách i nahoře a velkým půlkruhem zacházely za našimi zády. Posléze jsme vyjeli z lesa. V dálce již bylo vidět paroloď a její kola. Už nezbývá mnoho ca dodat, naš přihéh konči. Za pláče Hiauky i černochů bylo odneseno tělo zemřelého na palubu. Naposled jsme se seskupili na hřebu, „ještě jedna věc, Rudolfe," řekl jsem, chytaje hn za knoflík kabátu. „Odjíždíš jako dědic obrovského pměni. nechci ti nic vnucovat, to spiše já bych se měl postarat o bezstarostne staří téchto zde přítomných hrdinů lidstva, ale bohužel jsem nuzák."1 Rudolf okamžité sáhl po šekové knížce. Krátce jsme se opodál poradili a rychle jsme se dohodli. „Pánové," zvolá jsem, obraceje se k své parde, „tento můj spani-lomyslný přítel se rozhodl napravit můj čin, jenž vás zbavil střechy nad hlavou. Po tom, co se stalo, vás ncphime už žádné panoptikum. 1M s tím spiše, že je velká konkurence. Budete muset trochu slevit zc své ctižádosti. Stanete se zato svobodnými lidmi a vitti, íe do dovedete ocenit. Protože vás bohužel nikdo nevyučil žádnému praktickému povoláni, vás, předem určené k ryzí reprezentaci. Financuje múj pritcl zakoupeni dvanácti flašinetů ze Schwarzwaldu. Rozejdete se po světě, budete Lidu vyhrávat k povzbuzeni Srdci- Výher árii, to je vaše věc. Proč plýtvat slovy - nejste skuteční Dreyíu&ové, Edisoni a Napoleonové- Jste jimi, abych tak řekl - z nedostatku lepších. Ted rozmnožíte řady mnoha svých předchůdců, téch anonymnich GáribaJdiů, Bismarckú a Mac-Mahonů, kteří se v tisících nepoznáni toulají světem. V hloubi srdce jimi zůstanete navždy. A ted\ drazí přátelé a váženi pánové, ptovůlejte společné se mnou: Ať žiji Štastní novomanželé Rudolf a Biankal" - „AĚ žiji!" zvolali shorem. Černosi začali zpívat černošský song. Když se všecko utišilo, znovu jsem je pohybem ruky shromáždil, poté jsem se postavil doprostředka, vytáhl pistoli a rvolal: „A nyní sbohem, pánové, z toho, co za chvíli spatříte, si vezmete ponaučeni, aby se nikdo nikdy neodvažoval odhadovali boži zámery Neboť nikdo nikdy nepronikl k záměrům jara. Ignorabimus, drazí páilůvé, ignorabimus!" Přiložil |sem pistoli k spánku a střelil jsem, ale V tom okamžiku mi kdosi vyrazil z ruky zbraň. Vedle mne stál důstojník feldjégrů. držel v ruce papíry a ptal se: „Pane, jste Josef N.?" „Ano," odpověděl jsem udiven. „A zdál se vám před jistou dohou," řekl důstojník, ,.standardní seti biblického Josefa?" „Možná . . ." „Souhlasí," řekl důstojník nahlížeje do papírů. „A vite, že tohoto snu si povšimli na nejvyssičh místech a podrobili jej přísné kritice?" „Neodpovídám za svoje sny," řekl jsem. „Naopak, odpovídáte. Jménem Jeho císařského a kráh>vskélm Veličenstva vás zatýkám!" Usmál jsem se. „Jak pomalá je ruka Spravedlnosti. Byrokracie Jeho císařského a královského Veličenstva je poněkud těžkopádná. Už dávno jsem ten časný sen překonal činy mnohem těžšího kalibru, za něž jsem si chtěl sám vyměřit spravedlivý trest, a hle, ten promlčený Kfl mi zachraňuje život. Jsem vám k dispozici." Spatřil jsem. jak se ke mně blíži četa feldjégfů. Sám jsem natáhl ruce, aby mi vložili pouta. Jesté jednou jsem odvrátil oči. Naposledy jsem spatřil Bianku. Sráia na palubě a mávala kapesníčkem. Garda invalidů mi mlčky saJutovala- ;.vi 1Í5 Červencová noc Letni noci jsem poznat poprvé ve svém maturitním roce o prázdninách. Do našeho domu, kterým cely den prnfoukávaly otevřenými okny průvany, šumy, záblesky horkých letnkh dnů, nastehoval se novy nájemník, malinkaté, durdivé, vřeštivé stvořeníčku, chlapeček mé sestry. Přivolal na náš dům jakýsi návrat k primitivním poměrům, pusunul sociální vývoi zpět do kočnvnické a harémové atmosféry matriarchátu s lezením peřin a povlaků, plinek a věcné praného a sušicího se prádýlka, s nedbalosti ženské toalety, směřujíc i k bohatému obnažováni, které mělo jakýsi vegetativně nevinný charakter, s nakyslým pachem nemluvněte a prsů napučelých mlékem. Sestra odjela po těžkém porodu do lázni, švagr sc objevoval jen v dobé jídla a rodiče bývali do pozdní noci v obchodě. Nad domácnosti rozvinula sve panovaní kojná détátka, jejíž expanzivní /enskost ještě znásobovala a utvrzovala role matky živitelky. V majestátu této hodnosti vtiskovala ona žena svou širo-kou a důležitou existenci celému domu pečeť gynnkracie, která sou- 25fr časné znamenala převahu syté a bujné tělesnosti moudře od vaně mezi ni samu a dvě služebné, jimž každá činnost umožniNvaLi rozvinout jako pavi véjiř celou stupnici soběstačné ženskosti Na tiché kveteni a dozráváni zahrady, plné listnatých šelestu, střibr-ných třpytů a stinných zamyšleni, odpovídal nás dům aromátem ženskosti a m.in i\rv:, vznášejícím se nad bilým prádlem a kvetou-cim masem, a když se v ponuře oslnivou poledni hodinu zděšené zvedaly všechny záclony v oknech pozotviramch prou miIh-a všechny plůtky rozvěšené na šňůrách povstávaly třpytivým špalírem - plula tím bílým vzbouřením tkanin a pláten chmýrnatá semínka, zrnička pelu. zatoulané okvčtni lístky a pokojem procházela zvolna zahrada s prouděním svých světel a stínů, s putován i m šumů a zádum, jako by se v této hodině Páně zvedaly všechny přehrady a stěny a světa se za odlivu rozumu a citu zmocňovalo zimnič-né chvěni vseobsáhlé jednoty. Večery tohoto léta |scm trávival v městském biui>rafu. Opouštěl jsem jej po posledním představeni. 7. černě kinosálu rozervané panikou létajících světci a stínů se vcházelo do tichého světlého vestibulu jako z bezmezná bouřlivé noci do útulné hospůdky. Fo Fantastické honičce cestami necestami filmu se srdce, uhonéné výstřelky filmového pláma, uklidňovalo v té světlé čekárně, oddělené stěnami od náporu veliké patetické noci, v tom bezpečném přístavu, kde se kdysi dávno zastavil čas a žárovky zbytečně v vlévaly jalové světlo, vlnu za vlnou, v rytmu, určeném jednou provždy temným dusotem motoru, jimž se lehce zachvivala budka pokladny. 257 I Vestibul, ponorený do nudy pozdních hodin iako nádražní čekárny dlouho po odjezdech vlaků, zdál se chvílemi prvotním základem bytu tím, co zůstane, když pominou všechny události, když sc vyčerpá shluk mnohosti. Na velikém barevném plakátu se potácela Asta Niclsenová, na čele už navždy černé stigma smrti, ústa lednou provždy otevřena posledním výkřikem a oči nadlidsky vytřeštěné a nekonečné krásné- Pokladní odešla už dávno domů. Jisté tea* šukala ve svém pokojíku kolem odestlané postele, která na ni čekala jako loďka, aby ji odnesla náčerné laguny spánku, do zmatku snových přihéhů a dobrodružství. Ta, co seděla v budce, to byla jenom její slupka, klamný fantóm, zírající znavenýma, výrazné podmalovanýma očima do prázdnoty světla, třepotající bezmyšlenkovitě rasami, aby setřásl zlaty pel ospalosti, sypajici se bez konce z elektrických Lamp. Chvílemi se bledé pousmivala na seržanta od hasičů, který, sám dávno opuštěn svou reálnosti, stál opřený o zecf, navždy znehybně-lý ve své blyštivé přilbě, v jalové slavnostnosti ■. |n;le:. stříbrných šňůr a medaili. Z dálky drnčely v rytmu motoru tabule skleněných dveři, vedoucích do pozdní červencové noci, ale odraz elektrického lustru oslepoval sklo, negoval noc, záplatoval, jak mohl, iluzi bezpečného přístavu, neohroženého živlem obrovité noci. Ale nakonec muselo kouzlo čekárny přece jen prasknout, skleněné dveře se otvíraly, černý závěs se vz dnu val dechem noci, která se pojednou stavala vším. Cítíte tajemný, hluboký smysl onoho dobrodružství, v němž útlý a bkdý maturant vychází skleněnými dveřmi z bezpečného přístavu sám a sám do nesmirnosti červencové noci? Probrodi se někdy těmi černými močály, bažinami a propastmi nekonečné noci. přisune kteréhosi rána v bezpečném přístavu? Kolik desítek let budí- im..m ca černá odysea? Ještě nikdo nenapsal topografii červencové noci. V geografii vnitřního kosmu zůstaly tyto listy nepopsány. Červencová noc! S Čim ji porovnat, jak ji popsat? Porovnám |i s vnitřkem ohromně černé růže, která nás pokrývá stonásobným spánkem tisíců aksamitových okvětních lístků? Noční vítr prodou-vá do hloubi její hebkost a na vonném dně nás zasahuje pohled hvézd. Porovnám ji s černou oblohou přivřených viček, plnou putujících prášků, bílého máku hvězd, raket a meteorů? A což, srovnat ji s nočním vlakem dlouhým iako svět. který jede lu-koiieu mi: ÁtT.m i uim hinKr.i..u r v ,.|....... n. n, ,i : /-1.1 men.i prodírat se namáhavé z vagónu do vagónu tlačenici ospalých pasažérů, úzkymi chodbičkami, dusnými oddíly a křižujícími se průvany. Červencová noci Tajemné fluidum soumraku, zívá, citlivá a neklidná materie temnoty, jež neustále něco vytváří z chaosu a každý tvar opět okamžitě zavrhuje! Černá stavební hmota, vršící kokem .ispak-hu hiuli.e leskynč, klenhy, výklenky a průchody! Provází osamělého chodce jako dotěrný mluvka, a uzavírajíc ho do kruhu svých přízraků, neúnavná ve vymýšleni, žvastáni, fantazírováni -halucinuje před nim hvězdné dálky, bílé mléčné dráhy, Labyrinty nekonečných koloseí a fór Vzduch noci. ten černý Próteus, který ÍS9 si jen tak ze šprýmu uhnérávi aksamitová zhuštěni, proudy jasmi nově vůně., kaskády ozonu, nenadálá vzduchoprázdna zavětři, rozrůstající se jako černe' báné donekonečna, příšerné hrozny temnot nabobtnálé temnou šťávou. Prodírám se mezi těmi úzkými arkýři, skláním hlavu pod těmi nízko zavěšenými oblouky a klenbami, a tu najednou se trhá strop, s hvězdným za vzdechnutím se na okamžik otvírá bezedná kupole, ale vzápětí mé znovu vrhá mezi těsné scény, průchody a arkýře. V těch bezdechých tišinách, v těch zálivech tmy Stoji ještě úryvky rozhovorů, které zde zanechali nočni chodci, fragmenty nápisů na plakátech, ztracené takty smichu, proudy šeptů, které závan noci nerozehnal. Někdy mě noc zavře jakoby v těsném pokoji bez východu. Zmocni se mne ospalost, neuvědomuji si, zda nohy ještě jdou, anebo zda už dlouho odpočívám v tom hotelovém pokojíku noci. Ale pojednou ucítím sametový horký polibek ztracený v prostoru voňavými rty, otevřou se jakési žaluzie, já překročím vysokým krokem parapet okna a putujú dál pod patabolami padajících hvězd. Z labyrintu noci vycházejí dva chodci. Klábosí spolu, vytahuji ze tmy jakýsi dlouhý, beznadějný vrkoč rozhovoru- Deštník jednoho z nich ťuká monotónně o dlažbu (takové deštníky se nosi do deště hvězd a meteorů), veliké hlavy v baňatých buřinkách se klátí jako opile. Jindy zase mé na okamžik zastaví spiklenecky pohled černého šilhavého oka a veliká kostnatá pěst s výraznými klouby pokulhává noci na chůdě hole, sevřena kulem rukoicci ze srnčího parůžku (v takových holích bývají ukry-ry dlouhé tenké dýky). Na konci města se noc konečné vzdává svých špiků, shodí závoj, odhalí svou vážnou a věčnou tvář. Už nás nezazdivá do iluzivního labyrintu halucinaci a přízraků, otvitá před námi svou livLvdmiu věčnost. Nebeská báň se rozrůstá donekonečna, souhvězdí plamní v nádheře svých odvěkých poloh a kresli na obloze magické obrazec, jako kdyby chtěla svým pronikavým mlčen i m něco zvěstovat, oznámit něco kategorického. Z mihotáni léch vzdálených světů proudí kvákáni žab, stříbrné hvězdné štěbetáni. Červencová nebesa rozsévají neslyšný mák meteorů, jenž tiše vsakuje do vesmíru. V ktcrciusi u uč ni hodinu - konstelace snily na nebi svůj odvék sen - ocitl jsem se znovu vc své ulici, U jejího ústi stála nějak hvězda a voněla cizí vůní. Když jsem otviral domovní vra protahoval ulici průvan jako tmavou chodbou. V jidelně se jtá svítilo, v brunzovém svícnu Čadily čtyři svíce. Švagr nebyl ještě doma. Co sestra odjela, opozdoval se k večeři, vracíval se až pozdě v noci. Probouzeje se, vidal jsem ho, jak se s tupým a zamyšleným pohledem odstrojujc- Pak zhášel svíčku, vysvlékal se donaha a dlouho ležel bezesné na chladné posteli. Poznenáhlu na né] sestupoval neklidný polospánek a postupně ochromoval jeho veliké tělo, ještě něco bručel, funěl, těžce vzdychal, potýkal se s nějukmi tíhou, která mu zaléhala hruď. Někdy se stávalo, ze znenadání tiic, suše zavzlykal. Vystrašen, ptával jsem se ho ve tmě: „Co je ti, Karle?" Ale on už zatím putoval dále svou těžkou cestou spánku, šplhaje pracně na jakousi sirmou honí chrápáni Za otevřeným oknem dýchala pomalým pulsem noc. V její veliké, nezformované hmotě sc přelévalo chladné vonné fluidum, v jejich tmavých hroudách sc uvolňovaly vazby, protékaly jimi ternu- min; k y vůnč- Mrtvi hmota tmy hledala vysvobozeni v nadšených vzletech jasmínové vůné, ale nesmírně masy v hlubinách noci ležely ještě stále nevysvobozené a mrtvé. Škvíra kolem dveři do vedlejšího pokoje svitila iako zlatá struna, zvučná a citlivá jako spánek nemluvněte, které tam poplakivalo v kolébce. Odtamtud doléhalo švitořeni néžnůstek, idyla kojné a dítěte, selanka pí v ni lásky, prvních milostných muk a truců, atakovaná ze všech stran démony noci, kteří zahušťovali tmu za oknem, přilákanou tou teplou jiskérkou Života, jež tu doutnala. Z druhé strany přilčhiila k našemu pokoji prázdná a tmavá místnost a 7-a ni byla ložnice rodičů. Když jsem napjal sluch, slyšel jsem. jak se otec, přisáty k prsu spánku, dává v extázi unášet na jeho vzdušné cesty, celou bytosti se oddávaje dalekému Letu, Jeho zpévavé a vzdálené chrápáni vyprávělo o událostech té pouti po neznámych bezcestich snu. Tak přecházely duše pozvolna do tmavého -Helia, na bezsluncč-nou stranu života, jejíž podobu nikdo živý nespatřil. Leželi jako mttvi, strašné chroptíce a plačíce, zatímco na jetích duchu leželo lhostejným olovem černé zatměni. A když konečné minuli černý nadir, nejhlubši podsvětí duši, když se ve smrtelném potu probojovali jeho prapodivnými mysy. měchy plic se opět začaly nadouvat linou melodii a vzlétat nadšeným chrápáním k úsvitu. Mrtvá, hustá tma tížila zemi, její těla ležela zabitá jako černá bezvládná hovada s vyhřezlými jazyky, se slintajícími bezmocnými tlamami. Ale jakási jiná vůně, jakási jiná barva tmy zvěstovala vzdálené přibližování úsvitu- Temnoty otékaly otrávenými fermen- te nového dne, jejich fantastické těsto kynulo jako na droždí, těkalo do silených tvarů, přelévalo se přes všechna koryta a diíe, kvílilo překotně, v panice, jen aby je svítáni nepřistihlo při té nevázané plodnosti a nefixovalo na veky ty chorobné nádory, ty zrůdné děn samoplozeni, které vyrostly z chlebových díži noci. koupajíce se jako démoni po dvou v dětských vaničkách. To je chvíle, kdy se na sebestřjzlívéjši, na scbcncspavcjší hlavu snášivi na okamžik ospalé mdloba- Lidé nemocní, velice smutní a rozháráni miva|i tehdy chvilku úlevy. Kdo ví, jak dlouho trvá tento okamžik, v němž noc spoušti Oponu nad tím, co se děje v jejich hlubinách, ale tato krátká přestávka stači k přestavěni scény, k odstraněni obrovské aparapj ry. k Likvidací veliké podívané noci s celou její temnou, fantastickou pompou. Probouzíš se vydesené, s pocitem, že jsi něco zmeškal a skutečné: na obzoru vidíš jasnv pruh úsvitu ačernuu konsolidujui se hmoiu země. 2« 2AJ mOj otec se dává k hasičům V prvních říjnových dnech jsme se s matkou vraceli z letoviska Ježícího v sousedním okrese, v lesnatém poříčí Slotvinky, nasáklém pramenitým zurčením tisíce potůčků- V uších ještě šumění olšin protkané švitořením ptáků, jeli jsme ve velikém stařičkém landauru, nabobtnalém obrovskou boudou, jako v tmavé, rozložité krčmě, namačkáni mezi vaky, v hluboké, aksamitem vypolštářované alkov-né. do niž padaly oknem list po listu barevné obrázky krajiny, jakoby pomalu přendá ván y z ruky do ruky. K večeru jsme přijeli na náhorní planinu navátou větry, na veliké, udivené rozhráni kraje. Nebe nad tim rozhraním stálo hluboké, bezdeché a v zenitu se otáčelo jako barevná větrná růžice. Zde bylo poslední mýto kraje, poslední zatáčka, za niž se v údol i otvírala rozsáhlá pozdní podzimní krajina, Zde byla hranice a zde stál starý-, ztrouchnivělý hraniční sloup s omšelým nápisem a hrál ve větru. VcJikc obruče landauru zaskřípěly a uvízly v pisku, mihotavé paprsky kol umlkly, jen velká bouda dutě dunéLa a temně se třepo- tala v křižujících se větrech rozhraní |ako archa dosednuvši na pouší. Matka platila mýto,'jeřáb závory se skřípavě vznesl a landaur vjel těžce do podzimu. Vjeli jsme do povadlé nudy obrovské roviny, do vyrudleho a hle-dého váni, které zde roaeviralo svou mdlou nekonečnost nad žlutou dálkou, Z vybledlých rozloh stoupala jakási pozdní a obrovská věčnost a vanula, Jako ve starém romantickém příběhu obracely se zažloutlé listy krajiny stále bledéii a bezmocněji, jako by mely skončit jakonM velkou rozvátou prázdnotou. V ce rozvát i: nicotě, v té žluté nirváně byli bychom mohli zajet za čas a skutečnost a zůstat už navždy v té krajině, v tom teplém jalovém vanuti - nehybný dostavili k na velikánských kolech, uvízly na pergamenu oblohy mezi oblaky, stará ilustrace, zapomenutý' dře vory r ve starém salátovém románku - kdyby byl koči posledními silami netthl opratěmi, nevyvedl landaur ze sladké letargie těch větrů a uezahnul do lesa. Vjeli jsme do husté a suché načechranosii, do tabákového uvadá-ni. V okamžiku bylo kolem nás tiše a hnědé jako v krabičce trahuk V tom cedrovém soumraku nás míjely kmeny stromů, suché a vonné jakodoutniky. Jeli jsme, les temněl stále víc, vuoél stále aromatičtěji tabákem, až nás nakonec zavrel jako do suchého pouzdra s violou cellem, které nezvučné ladil vítr. Kočí neměl zápalky; nemohl rozsvítit lucernu. Funící kun é nacházeli ve tmě cestu instinktem, Klapot kol se zpomaloval, až utichl, obruče jely měkce po voniciiu jehličí. Matka usnula. Čas ubíhal nepočítán a vytvářel prapodivné 2í.l 2bS u/Iv, abreviatury svého odtékáni. Tma byla neproniknutelná, nad boudou hučelo ještě suché šuměni lesa, když tu náhle půda pod (i>[iiu kom zhroudovatéla v tvrdou dlažbu ulice, vůz v- na miste otočil a zastavil. Zastavil tak blízko zdi, že se o ni takřka otřel. Přímo proti dvířkům landauru nahmatala matka domovní dveře. Koci vykládal tlumoky. Vstoupili isme do veliké rozvětvující se chodby. Byla tam tma, teplo a ticho jako ve staré prázdné pekárně ráno, po vyhasnuti pece, anebo v lázních pozdě v noci, kdy opuštěné vany a škopky stydnou ve tmě a v tichu, odměřovaném odkapáváním kapek. Cvrček trpělivé vypárával ze tmy bludné švy světla, tenounký steh, od něhož nebylo jasněji. Tápajíce, našli jsme schody. Když jsme se dostali na vrzající odpočívadlo v jejich zákrutu, řekla matka; „Probuď se, Josefe, podlamuji se pod tebou nohy, už jenom pár schodů." Ale já, omámen ospalosti, přivinul jsem se k ni ještě úžeji a usnul nadobro. Nikdy jsem se pak nemohl od matky dovědět, kolik skutečnosti bylo v tom. co jsem oné noci viděl skrz zavřená vička, znaven těžkým spánkem, zapadaje neustále do tupého zapomnění, a kolik z toho bylo výplodem mé imaginace. Byla tu jakási velká debata mezi mým otcem, matkou a Adélou, protagonistkou této scény, debata zásadního významu, jak dnes tuším. Jestliže se marně pokouším uhodnout její neustále unikající smysl, pak jsou tomu zajisté vinny mezery v mé paměti, slepé skvrny spánku, jež se snažím vyplnit dohadem, supozici, hypotézou, Bcv.vládnv a bezvědomý, odplouval jsem vždy znovu a znovu do tupého nevěděni a na zavřená vička mi sestupoval závan hvézdnate ..... :. m/p|.L!C 11 -1: 111 i. .-li: ■_■ Ni -. ■ .l^.hul.i : hrv-: tepv ;1 ll.llllf shazovala průhlednou roušku hvězd, nahlížela zvysoka do mého spánku svou starou a věcnou tváři. Paprsek vzdálené hvězdy, zapletený do mých řas, rozlil se stříbrně po slepém očním bělmu a já viděl škvírou mezi vičky pokoj ve světle svice. vcuchané do spleti čar a klikyháků. Je ostatně možné, že se ona scéna odehrála někdy jindy. Ledacos poukazuje na to, že jsem se stal jejím svědkem až značné později, když jsme se kteréhosi dne po zamčeni krámu vraceli s matkou a přiručimi domů. Na prahu bytu vyrazila matka ze sebe výkřik úžasu a nadšeni, přiruči, omráčeni, oněměli. Uprostřed pokoje stál skvělý mosazný rytíř, opravdický svatý Jiří, zobrovitělý kyrysem, zlatými puklin nárameniků, celou tou rinčjvou výstroji vyleštěných zlatých plechů. S podivem i s radosti jsem poznal otcův načepýřený knír a jeho zježenou bradu, která trčela zpod těžké pretonánské přilby, Pancíř se vzduuval na jeho vzbouřené hrudi, mosazné prstence dýchaly spárami jako tělo obrovského hmyzu. Zolbřimélý zbroji, v lesku zlatých plechů, podobal se archistratégovi zástupů nebeských. „Bohužel, Adélo," hovořil otec, „nikdy jsi neměla porozuměni pro vyšší věci. Všude a vždy jsi křížila mé počínání výbuchy neuvážené zloby. Ale zakován do zbroje, směji se dnes tvému lechtáni, kterým jsi bezbranného uváděla v zoufalství. Bezmocný vztek strhává dnes tvůj jazyk k politováníhodné vervnosti, jejiž hrubět a nevybiravost si podává ruku s tuposti. Věř mi, že mé to naplňuje 266 267 smutkem a lítosti. Chybí ti ušlechtilý vzlet Fantazie, a proto planeš mimoděkou závisti proti všemu, co se povznáší nad všednost." Adéla si otec změřila pohledem plným bezmezného pohrdáni, otočila se k matce a řekla pobouřené, v očích proti své vůli slzy podráždení; „Bere nám všechnu naši šťávu! Vynáší nám z domu všecky láhve s malinovou šíávou. kterou isme letos v létě spolu uvařily! Chce ji dát vypit těm povalečům od stříkačky. A k tomu ke vinnu mé zasypává impertinencemi!" Adéla krátce vzlykla. „Kapitán hasičů, kapnán ničemů'" Vykřikovala a měřila si otce nenávistným pohledem. „Mám jich tady všude plno. Ráno, když chci jit pro pečivo, nemůžu otevřir dveře. To se rozumí, dva z nich usnuli v předsíni na prahu a zatarasili je, Na schodišti se jich povaluje a spi v těch mosazných helmách pn uvinum na každém schodě. Vtírají se do kuchyně, strkali mezi dveře ty své králičí ksichty V mosazných kastrolech, střihají dvěma prsty jako žáčci ve škole a skuti škemravé: cukr. cukr . , . Vytrhávají mi z ruky védýrko a běit pro vodu, tancuji kolem mne, hsaji se kc mně, div že nevrti ocasem, Pritom loupají co chvíli zarudlými vičky a odporné se olizup. Stačí, když po některém hodím očkem, a už mu obličej otéká nestydatým červeným masem jako krocanovi. A takovým mám dávat naši malinovou šťavu! , , .'' „Tvá primitivní povaha," pravil otec, „zoplzli všechno, čeho se dotkne. Vymalovala* tady ohraz těch synu ohně hodný tvého plytkého rozumu. Co mne se týče, patři tomu neštasinému rodu salamandrů, těm ubohým, vyděděným ohnivým bytostem všechny mé sympatie- Celá vina toho kdysi posvátného rodu zálcži v tom, fikka. kre.-tw .-jv^ton že se oddal službě Lidem, že se jim zaproddl za lžíci mizerne lidské stravy. Odplatili mu to pohrdánim. Tupost plebsu nemá mezi. Dohnali ty jemné bytosti k nejhlubšimu úpadku, ke krajnímu zuboženi. Nit divného, že jim nechutná strava, ta mdJá a tuctová strava, kterou vari školnice městské školy ve společném koili jim i městským vězňům. Jejich podnebí, chau]ostivé a geniálni podnebí ohnivých duchů, si žádá ušlechtilých a tmavých balzámů, aromatických a barvami hýřicich fluid. A proto také ié slavnostní noci. kdy budeme svátečné sedět ve velkém sále mčsiské radnice u bile prostřených Stolů, v (om sá]c s vysokými, jasné osvětlenými okny, vrhajícími svou zář do hlubin podzimní noci, á kdy se město kolem dokola zarojí lisici světly slavnostního osvětleni, bude si každý z nás s pietismem a labužnictvtm, které jc synům ohně vlastni, namáčet rohlík v poháru malinové Šťávy a pomalu upíjet z toho ušlechtilého a hustého lektvaru, Posiluje se lim vnitřní podstata hasiče, regeneruje se bohatství barev, které tento lid ze sebe vyvrhuje v podobě ohňostrojů, raket a bengálskych ohňů. Má duše jc plna soucitu S jejich bidou, s jejich nezaviněnou degradaci. Jestliže jsem z jejich rukou přijal kapitánskou šavli, pak jen v naději, ze se mi podaří pozvednout to plémě z úpadku, vyvést je Z poníženi a rozvinout tlad nim prapor nově ideje-" „Jsi celý jakoby vyměněný, Jakube,11 řekla matka, „jsi skvělý. Ncodcjdci přece na noc z domova. Nezapomeň, že jsme od mého návratu neměli přiležirost pořádné si spolu promluvit, A CO se týče těch od. siřikačky," otočila se k Adéle, „mám opodstatněný dojem, že se tvé jednám řídi nějakým předsudkem. Jsou to míli hoši. 1 7 0 třebaže povaleči, Hledím pokaždé s potěšením na ty stihlé mladíky v jejich elegantních uniformách, utažených v pase poněkud vice, než je zapotřebí. Maji v sobě mnoho přirozené elegance a dopemná ie jejich horlivost a nadšeni, 9 nimž jsou v ktetýkoli okamžik ochoi in prokázat službu dámám. Kdykoli mi na ulici vypadne z ruky deštil íček. rozváže se tkanička střevíce, pokaždé přiběhne některý z nich, pln účasti a plamenné pohotovosti. Nemám to srdce zklamat lejicb horlivou snahu a vždycky trpělivě čekám, až přiběhne a prokáže mi službu, neboř mám dojem, že ho to čini šťastným, Když pak vyknná rytířskou povinnost a odchází, obklopí ho okamžité hlouček kolegů, kteří s nim živě hovoří n cdé příhodě, a hrdina jim názorné předvádí, jak se ta všechno odehrálo. Na tvém místě bych jejich galantnosti ochotné přijímala" „Považuji je za darmojedy," prohlásil starší při ručí Teodor. „Vždyf přece právě pro jejich dětinskou nezodpnvědnost jim nedovolujeme hasit požáry, Abychom prokoukli zralost jejich králičího rozumu, Stačí je vidět, jak závistivé vždycky postávají u lilou.: ku kluků, kteří se baví cvrnkánim knoflíků o zeď. Když se v ulici rozlehne divoký řev hry, můžeme takřka najisto, vyhlédneme-li oknem, uvidět v hloučku kluků i ty pořízky, stržené hrou a uhotiě-né, nevázanou honičkou takřka smyslů zbavené, Když vidi požár, si lej i radosti, cleskapi a tanči jako divoši. Ne, k hašeni se nehodí Používáme k tomu kominíků a městské policie. Zbývají tedy jen zábavy a národní svátky, kdy jsou nepostradatelní. Například při takzvaném útoku na Kapitol 11a podzim před úsvitem se převlékal' za Kartagiňany. obléhají za pekelného kraválu Basiltánský pahorek a všichni zpívají .Hannibal, Hannihal antc porta*'- 111 A k dovršeni všeho se koncem podzimu stávají líni a ospalu usínaj i vstoje, a když napadne první sníh. nenajdete je, kdybyste |e sa bilcllo dile se svíčkou hledali. Vyprávěl mi jeden starý kamnář, že když opravuje komíny, nachází je v jejich šarlatových uniformách a lesklých prilbách zalezlé v kanálech udiren, nehybné jako kukly. Takhle spi vstoie zpiri malinovou šťávou, uvnitř plni lepkavé sladkosti a ohné. I.idé pe v vrahu ji za uši ven, a opilé spánkem, omámené, odvádějí jitřními podzimními ulicemi, pomalovanými prvními mrazíky, do kasáren, Zatímco uličnici házejí po nich kamením, ale oni se usmívají svým zahanbeným úsměvem, plným viny a špatného svědomí, a potácejí se jako opilí." „Bud jak bud\,L pravila Adéla, „šřávu jtm nedám- Když jsem ji vařila, nekazila jsem si pleť nad plotnou proto, aby moji šťávu vypili nakonec ti ničemové." Otec místo odpovědi zvedl k Ústům píšťalku a ptonikavě zapískal. Jako kdyby naslouchali u klíčové dírky, vrazil, dovnitř čtyři štíhli mladici a seřadili se u zdi. V pokoji se rozjasnilo od lesku jejich přilb a oni, zaujavše vojenský postoj, tmaví a opáleni pod světlými helmami, čekali na rozkaz. Na otcův pokyn uchopili dva z nich z obou stran veliký demižón opletený vrbovým proutím a plny purpurové tekutiny, a než jim V tom Adéla stačila zabránit, seběhli s dupotem ze schodů i s drahocenným lupem. Dva zbyli po vojenskú pozdravili a odešli za oněmi prvními. Chvíli se zdálo, že se Adéla dá strhnout k nějakým nepředloženým činům, takové blesky metaly její krásné oči. Ale otec nečekal na výbuch jejího hněvu. Jediným skokem se ocitl na předprsni 272 okna a rozpřáhl paže. Rozběhli jsme se za nim. Náměstí, hoiné poseté světly, hemžilo se pestrými zástupy. Před našim domem rozprostřelo osm hasičů velikou lodní plachtu. Otec se ještě jed...... otočil, blýskl celým přepychem své výstroje, mlčky nám zasalutoval a pak, paže rozpjaté, jasný jako meteor, skočil do noci, ktetá planula tisíci světly. Byl to krásný pohled, tak krásný, že jsme všichni nadšeně zatleskali. Dokonce i Adéla zapomněla na svůj hněv a zatleskala tomu skoku, provedenému s takovou eleganci. Otec mezitím seskočil pružné z prostěradla, natřásl si řinčivč plechové skořápky a postavil se do čela oddílu, který se postupné řadil do dvojstupu, až se za pochodu rozvinul v dlouhý útvar, jenž se pomalu vzdaloval špalírem davu, blýskaje mosaznými pouzdry přilb. 2 73 DRUHÝ PODZIM Z mnoha vedecky ť h prací, na nichž muj otec pracovával vc vzácnych chvílích klidu a vnitfni pohody v přestávkách mezi ranami pohrom a katastrof, na který hyl |ehn hnurlivácký a dobrodružný život tak bohatý - byla riL-bJi/i- jeho srdci bádáni ve srovnávací meteorologii, zvláště pak studium specifického klimatu našeho kraje, plného jedinečných zvláštnosti svého druhu. On právě, totiž múj otec, položil základy védecké analýzy klimatických formaci. Jeho „Náčrt obecné systematiky podzimu" objasnil jednou provždy podstatu této ročni doby, která bere v našem provincionálnim klimatu na sebe onu rozvleklou, rozvětvenou, parazitický rozrostlou podobu a pod názvem „čínského léta" se protahuje hluboko do našich barevných zim. Jaképak dlouhé řeci: On prvni ob|asnil druhotný, odvozený charakter této pozdtů formace, která neni nic jiného než svého druhu otrava klimatu miasmaty prczráléflO a degenerujiciho barokního uměni, namačkaného v našich muzeích. Tyto muzeálni umělecké předměty se v nudě a zapomnění rozklá-daji, uzavřeny bez možnosti odtoku, Cukcniati jako staré zavařeni- ny, přeslazuji naše klima a jsou příčinou oné krásné malarické horečky, těch pestrých delirti, jimiž nás vleklý podzim agonizujc. Krása je totiž nemoc, učil můj otec, je svého druhu zimnici záhadné infekce, temnou předzvěstí rozkladu, předzvěsti, která se zvedá z hlubin dokonalosti a kterou dokonalost vitá povzdechem nej-hlubšího štěstí. Několik věcných poznámek o našem provincionálnim muzeu přispěje snad k Jepšimu pochopeni problému , , . Toto muzeum sahá svými počátky do XVIII. století a souvisí s obdivuhodným shératclským nadšením Otců basiliánů, kteři obdařili město tímto parazitickým nádorem a zatížili tak městský rozpočet nadměrnými a neproduktivními vydáními. Řadu let SC pokladna Republiky, ktetá sbírky za pakatel od zchudlého řádu odkoupila, lim mecenášstvím, hodným spiše nějaké královské rezidence, velkomyslné ruinovala. Ale už přišti generace otců města, která byla založena praktičtěji a nezavírala oči před hospodářskými nezbytnostmi, když předtím bezvýsledně jednala se správou arci knížecích sbírek, již se muzeum snažila odprodat, sály se sbirkami uzavřela, zrušila jejich administrativu a poslednímu kustodovi přiznala doživotní penzi. Během oněch pertraktaci konstatovali znalci mimo všechnu pochyhnost. že hodnota shirek byla místními patrioty značně přeceněna. Ctihodtii mniši získali v chvályhodném nadšeni nejeden falzifikát. V majetku muzea nebyl ani jeden obraz mistra prvm velikosti, zato však celé kolekce ttiaJířů velikosti třetí a čtvrté, celé proviticionální školy, známé jen odborníkům, zapomenuté, slepé uličky dějin uměni 274 275 Jedno bylo divné; ušlechtili mniši meh militaristické záliby, většina obrazů byla. nulována na batalistické náměty. Očoudlý zJatý soumrak temněl na těch stářím zetlelých plátnech, na nichž Flotily galér a karavcl a statá zažloutla lodstva trouchnivěla v zátokách bez odtoku, kolébajíce na vzdutých plachtách majestát dávno puminuvšich států. Zpod začazených a ztmavěl Y ch laků prosvitaly sotva viditelné kontury jizdnich potyček. Pustinami spálených plání, pod četnou a tragickou oblohou táhly za hrozivého ticha seřazené kavalkády, sevřené z obou stran navršeninami a vyrážkami delostrelecké palby. Na obrazech neapolské školy ber konce stárne odpoledne, osmahlé a uzené, jakoby viděné skrz tmavou láhev. Zdá se, ze potemnělé slunce v těch zavržených krajinkách uvadá před očima jakoby v předvečer kosmické katastrofy. A proto maji zlaté rybářky, prodávající se zmanýrovatělým půvabem svazky ryb potulným kcjklirům, úsměvy a gesta tak nevýrazná- Celý tento svět je už dávno odstaven a dávno zapomenut. Proto ta bezmezná sladkost posledniho gesta, které, jedno jediné, ještě trvá, vzdáleno sobě samému a ztracené, vždy znovu a znovu opakované, už nezměnitelné. A ještě dále, hlouběji v oné zemi, obydlené bezstarostným národem šprýmařů, harlekýnů a ptáčníků s kkickamiT v té zemi bez vážnosti a bez skutečnosti uplácavajt malé Turkyne kyprými dlaněmi medové placky seřazené na prknech, dva hoši v neapolských kloboucích nosí koš plný vrkajících holubů a nosi ho na holt, která se lehce prohýbá pod tim vrkavým křidlacým břemenem. A íeště hlouběji, na samém rn/hram večera, nn posledním proužku /cmé kde se na hranici matně zlaté nicoty komíhá vadnoucí trsakamu hraji ještě pořad partičku karet, poslední lidskou sázku před vel i kou nocí, která se blíži. Všechno tohle harampádí staré krásy prodělalo pod tlakem dhm hých let nudy bolestnou destilaci „Dovedete," ptal se můj otec, ..pochopit zoufalství té odsouzené krásy, její dny a noci? Vždy znovu a znovu se vzchopu je k iluzorním dražbám, inscenuje zdařilé výprodeje, hlučné a přeplněné au k n , vzrušuje se divokým hazardem, spekuluješ baisse. rozhazuje gestem marnotratníka, plýtvá svým hohatstvim, aby pak po vystřízlivěni puznala, žc to vše je marné, Že to dokonalost odkázanou na selu-samu nevyvádí mimo uzavřený kruh a nemůže tedy ulevit bolestnému přesyceni. Není divu. že ta netrpělivost, bezradni^t kr.iss se nakonec musela prozrcadlit do naši oblohy, rozhořet záři nad našim ohzorcm, zvrhnout se v ty atmosférické kej kle, v ta oblačná, obrovská a ľaniastická atanžmá. kterým říkáme náš druhý podzim, náš pseudopodzim. Tento druhý podzim našeho kraje není nic jiného než chorobná fata motaná, vyzářená na naši oblohu ve ZVefl čele projekci právě onou umírající, uzamčenou krásou našich muzei. Ten podzim, to je obrovské putovní divadlo, které klame poezií, |e to velikánská pestrobarevná cibule, která se plátek po plátku *n\ lupujc vždy novou a novou panorámou- Nikdy nelze dojit k nějaké mu jádru. Za každou kulisou, když zvadne a šustivé se svine, objeví se nový a znovu zářící prospekt, chvíli živý a skutečný, dokud, po-hasinaje, neprozradí svou papírovou podstatu, A všechny perspek 277 tivy jsou malovány, všechny panorámy psou z lepenky a jen vunc je skutečná, vůně vadnoucích kulis, vůně veliké šatny plné šminky a kadidla- A za soumraku - jaký to veliký nepořádek a mišmaš kulis, chaos odhozených kostýmu, a ty se rim vším btodiš bez konce jako šustícím zvadlým lisům! Panuje velké bezvládí, kdekdo tahá za provazy opon a nebe, veliké podzimní nebe visí v cárech prospektů a je plné skřípáni kladek. A ta překotná horečka, ten udýchaný a opozdený karneval, ta panika předjitřnich plesových salů a babylon masek, které nemohou najit své skutečné oděvy! Podzim, podzim, to alexandrijské období roku, hromadia ve svých obrovských bibliotékách jalovou moudrost 365 dnů slunečního oběhu. O, ia stařecká jitra, žlutá jako pergamen, sladká moudrosti jako pozdní večery! Ta dopoledne, chytře se usmiva|ici jako moudré palimpsesty, mnohovrstevnatá jako staré zažloutlé knihy f Ach, podzimní den, ten starý šibal knihuvnik, lezoucí ve vyrudlém županu po žebřících a ochutnávající ze zavařenin všech věků a kultur ! Každá krajinka je pro něj něco jako úvod ke starému příběhu. Jak dobře se havi, když vypouští hrdiny dávných románů na procházku pod zakouřené a medné nebe, do té kalné a smutné, pozdní sladkosti světla! S jiikymi novými dobrodružstvími se setká Don Quijote v LeJetiněP Jak se bude vyvíjet Robinsonův život po návratu do rodných Pečekř" Za dusných, nehybných večeru, zlátmuddb červánky, přede im-val nám otec úryvky ze svého rukopisu. Strhující let myšlenek nm na chvíli dával zapomenout na nebezpečnou Adélinu přítomnost, lJi:ey mél celý povrch ulepen z blažené spících viček. Tak, využívaje ticha těch slavnostních hodin, vstřebával první oheň rána svou blažené spici tváři, jež v tom jasu omdlévala. Jineaturou svých obrysu, které se ve spánku lehce zachvi valy snem této vypjaté hodiny. Stín akátu před domem, vlnici se oslnivé na téch horkých víčkách, opakoval na jejich povrchu jako na piano vždy znovu a znovu týž třpytivý motiv, vždy znovu smývaný závanem, a snažil sc marně proniknout do hloubi toho zlatého snu. Plátěné rolety hltaly jitřní požár porci za porci a bronzové se opalovaly, umdlévajíce v nekonečném jasu- V tuto časnou hodinu, protože nemohl už najit spánek, sestupoval můj otec s nákladem knih ze schodů, aby otevřel krám v přize- tu? mi budovy. Chvili stál nehybné v bráně, odolávaje s přivřený ik ima mohutnému útoku slunce ni ho ohně. C Kluricua stěna dumu h>» sladce vtahovala do své blažené znivclizováné plochosti, vyhlazené až do nicoty. Na okamžik byl otec p loch v, v rošt Iv do fasády a cítil, jak sc rozvětvené ruce, chvějící se a teplé, phwic vjizvuji mezi zlaté s t ukai u u na r';isadě. (Kolik otců už takto navždy vrostlo do lasády domu v péi hodin ráno, v okamžiku, kdy sestupovali / podedniho stupně schodů. Kolik otců se takto navždy stalo dveřníky svého vlastního vchodu, reliéfem ve výklenku, ruku na klice a tvář řešenu v samých rovnoběžných a šťastných vtáskách, po nichž pak láskyplné přcjiždčji prsty synů, hledajících poslfdm stopy po otci, vtaveriém už navždy do univo/aliuho úsměvu fasády,) Ale pak se zbytkem vůle přece jen odtfhl, ilabyl znovu třetího rozměru, a opět zlidštén, osvobozoval kované dveře krámu od visacích zámků a železných tyči. Když otevíral tu těžké, železem okované křidlo krámských dveří, ucouvla nabručená tma na krok od vchodu, ustoupila o piď dále do krámu, změnila místo a uložila se líné vzadu. Jitřní svěžest, vypařující se neviditelně z dosud chladných dlaždic chodníku, stanula nesměle na prahu pomíjivou, chvějící sc stružkou vzduchu, Vzadu ležela tma mnoha pŕedcházejicich dni a nocí, vrstevnaté uložena v nenačatých štůčkách sukna, táhla'se ve špalírech, tlumenými průvody a procesimi do hloubi krámu, až se bezmocné zastavovala v samém jádru obchodu, v tmavém skladišti. kde m- n/ nediferencovaná a nasycená sama sebou rozpouštěla ve lhostejnou, nejasné se rýsující soukennou prahmotu. 2$ J Otec kráčel pode] té vysoké zdi šcviotů a kordů a přejiždél rukama po obryRcch soukenných štočků jako po výstřizích ženských šatů. Pod |cho dotekem se ty řady slepých trupů, schopné kdykoli ztropit zmatek a potušit pořádek, uklidňovaly a upevňovaly ve svvch soukenných hicrarchiich a žebříčcích. Pro mého otce byl náš krám místem večného utrpení a soužení. Tento výtvor jeho rukou začínal naň už delší dubu - jak SC rozrůstal - den ze dne neůprusuéji utočit, hrozivé a nepochopitelně jej přerůstat- Byl pro něho přílišným úkolem, úkolem nad sily, úkolem vznešeným a nekonečným, Obrovitost toho posláni jej děsila, S hrůzou zahleděn v jeho velikost, již nemohl dostát, i kdyby na tuto jedinou kurtu vsadil celý život, pozoroval SC zoufalstvím lehkomyslnost přiručich, jejich plytký, bezstarostný optimismus a jejich žertovné a bezmyšlenkovité manipulace, odehrávaiici se na okraji té velké záležitosti. S hořkou imnii zkoumal tu galerii obliče-jú nezkalenýcb žádnou starosti, Čel, na něž neútočila žádná myšlenka, vtápěl se až na duo těch OČÍ, jejichž nevinnou důvěřivost nezamlčoval sebclchči stín podezřeni. Kolik mu tady mohla pomoci matka, byť sebcloajálnéjši a sebeoddanéjši? Odraz té přespíilišué věci nedoletí do jeji prosté duše, která netušila nebezpečí- Matka nebyla stvořena pro heroické úkoly. Cožpak neviděl, jak se za jeho zády rychlými pohledy dorozumívala s při ručími, majíc radost z každého nehhdaného okamžiku, v němž mohla být účastna jejich nerozumných šaškáren? Otec se od tohoto světa lehkomyslné bezstarostnosti stale vke odtahoval, Utikal se k tvrdé řeholi svého řádu. Zděšený neváza- ZUZ nosti, která se kolem néhn siřila, uzavíral se v osamělé službě vyto-kému ideálu. Jeho ruka nikdy nepopustila přitažené oiěže, nikii^ xi nedopřál zmírněni reguli, pohodlné snadné měl kosti To si mohl dovolit Balanda a spol. a jiní diletanti v branži, jimž byl cizí hlad po dokonalosti, asketismus vysokého mistrovství Otec pozotoval s bolesti Úpadek branže. Kdo z dnešní generace obchodníků se střižním zbožím znal ještě dobré tradice někdejšího umíní, kdo z nich například ještě vedél, že hranice soukenných štůčků, uložených do polk regálů podle pravidel kupeckého uměni, musela pod prstem prejiždéjicim shora dolů vydat tón jako stupnice na klaviatuře P Kdo z těch dnešních se vyznal ve vrcholných finesách stylu při výměně not, memorand a dopisů? Kdo ještě znal cdý ten půvab kupecké diplomacie, diplomacie dobré staré j koly, celý ten nesmírné napínavý průběh jednáni od neoblomné upjatósti, od uzavřené rezervovanosti při příchodu zplnomocněného ministra zahraniční firmy pres pozvolné táni pod vlivem diplomatova neúnavného úsilí a lichocení až po Společnou večeři s vínem, která K podávala na psacím stole, na lejstrech, za povznesené nálady, za Častého posti pováni posluhující Adély do zadečku a za peprného a nenuceného hovoru jako mezi pány, kteří vědí, čim jsou povinováni okamžiku a okolnostem - a která končívala oboustranně výhodným obchodem. Můj otec doufal. Že V tichu oněch ranních hodin, v nichž dozrávalo vedro, napde štástný a nápaditý obrat, který potřeboval, aby mohl zakončit dopis páriům Kristiánovi Seiplovi a synům, strojní pŕáddny a tkalcovny. Bylo to briskní odmítnuti neoprávněných požadavků těchto pána, replika přerušená přivé v rozhodujícím místě, kde se sty' dopisu měl vypnout k silné d vtipné vrcholné pointě, při níž dochází k onomu elektrickému výboji, pochovanému jako Lehké vnitrní zamrazení, a po níž je už icn možno klesnout nějakým rozmáchlým, elegantním obratem, uzavírajícím a definitivním. Cítit obrys té pointy, která mu už řadu dni unikala takřka mezi prsty, užuž ji svírat, ale byla nepulapitelná. Chyběla mu ona chvíle šťastné nálady, okamžik šťastně vervy, aby mohl zdolat šturmem překážku, o niž se pokaždé rozbíjel. Vždy znovu sahal po čistém archu, aby s novým rozběhem překonal nesnáz, která se vysmívala jeho námaze. Mezitím se krám poznenáhlu zalidňoval přiručimi. Přicházel] zarudli časným horkem a zdaleka obcházeli otcův psací stůl, pomrkávaje po něm ustrašeně, plni spatného svědomí. Naplněni nedostatky a slabostmi, cítili na sobě tíhu jeho mlčen li-vého pohrdáni, proti němuž nemohli postavit pranic, Nic nemohlo uprosit tohoto šéfa, uzavřeného do svých starosti, žádnou horlivosti nebylo možno uchlácholit toho muže. číhajícího jako škorpión za psacím stolem, přes který jedovatě poblýskával skly brýlí, šustě v papírech jako myš. Cím více si lil sluneční žár. tím více vzrůstalo jeho vzrušeni, tím vice se vzmáhala jeho nedefinovatelná vášeň. Ctyřůhclnik iasu na podlaze planul- Kovově lesklé polní mouchv protínaly jako blesky vchod do krámu, zastavovaly se na okamžtk na dveřním rámu, jakoby vyfoukané z olovnatého skla, skleněné bubliny vyfouknuté z horké píšťaly slunce, ze skelné hutě toho plamenného dne, usedaly s rozpjatými křidélky, plny letu a hbitos- ti, a vyměňovaly si svá místa vzteklými cikeaky. Ve světlém obdélníku dveří omdlévaly v jasu vzdálené Lípy v městském parku, daleká věžička kostela se tyčila v tom průhledném a roztřeseném vzduchu docela blízko jako v čočce dalekohledu. Plechové střechy žhnuly. Nad světem se vzdouvala obrovská, zlatá báň vedra. Otcova podrážděuust rostla. Bolestně schoulen, zesláblý průjmem, bezradné se rozhlížel. V ústech měl chuť hořčejší než pelyněk. Vedru sílilo, vvbičovávalo v/teklost much, vykřesivalo na jejich kovových zadečcích lasné skvrny. Čtyřůhclnik světla dospěl k psa-HfflU stolu a papiry hordy jako apokalypsa. Oči, oslněné přemiruu světla, nemohly už unést jeho bílou jednolitost. Svými tlustými chromatickými skly vidi OtcC všechny předměty olemovaný purpu tem, ve fialové zelených rámečcích, a z té exploze barev, z té anarchie kulérů, která sílí nad světem ve světelných orgiích, zmocňuj se ho zoufalství. Ruce se mu třesou. Podnebí má horké a suché jako před záchvatem. Oči, číhající ve škvírách vrásek, sleduji pozorné vývoj události v nitru. Když se Otec v poledne, už na pokraji šílenství, bezradný vedrem, třesoucí se bezpředmětným pobouřením, stáhl do horních pokojů a Stropy V patře praskaly v tichu hned tu hned tam pod |chn Čihavým přidřepnutím, nastávala v krámě chvíle přestávky a úlevy - blížila se hodina poledni siesty. 2M 285 Přiruči metali na štůčkách sukna kozelce, rozbíJĽii na pultech soukenné stany, z drapérii si dělali houpačky, rozmotávali temné duiiici siúčky, pouštěli oa svobodu hebkou, stonásobně smotanou, stoletou tmu. Lety pŕelezelé, plstnaté šero, puštěno na svobodu, naplňovalo horní prostory vůni jiného času, pachem minuvšich dnu, poskládaných zde trpělivé v bezpocettlých vrstvách za dáv-v.\ savých svůdcích. O tabák mu tedy jde? Ale o jaký? O ten nejlepši. makedonský, jantarové zlatý? Ne? Postačí obyčejný, dýmkový? Machorka? Jen račte dál, jen račte. Bez obav, Priruči ho za neustálých poklon diríguvali lehkými šťouchanci dále do krámu, k bočnímu pultu u zdi. Priruči Leo zašel /a pult a pokoušel se vytáhnout fiktivní zásuvku. Jak se, chudák, namáhal, jak si marným úsilím hryŕal rty! Nešlo to. Musí se prý bušit do desky pulců, pěstmi a pořádně, vši silou. Chalupniček, pobídnut přtručími, pustil se do toho s vervou, pln soustředěné pozornosti, Nakonec, když to nepomáhalo, vylezl na stůl, a prihrbený, sivoučký, bosýma nohama dupal do desky. Prohýbali jsme se smíchy. 2»& Mmé íco^ia. krnbe frfiou. Wilf A ptávé tehdy došlo k onomu politováníhodnému incidentu, který nás všechny naplnil smutkem i studem. Nikdo z nás nebyl bez viny, třebaže isme nejednali ve zlé vůli- To spise naše lehkomyslnost, nedostatek úcty a porozumení pťO vysoké otcovy starosti, to spíše naše zbrklost tváři v tvař otcové nevypočitatelně, ohro-ženecké, všeho schopné povaze nás dovedla k oněm vpravdě nešťastným důsledkům. ]ak isme tak snili v půlkruhu kolem chalup nicka a byli v nej lepši m, vklouzl otec potichu do krámu. Propásli jsme jeho příchod. Všimli jsme si ho teprve, když lim jako hlcsk projelo pochopeni souvislosti veci a zpitvořilo mu obličej divokým záchvatem hrůzy. Matka vyděšené přiskočila: „Co je ti, Jakube?" zvolala bez; dechu. Chtěla ho. zoufalá, uhodit do zad jako někoho, komu zaskočilo. Ale bylo už pozdě, Otec sc celý naježil a načepýřil, jeho tvář se začala překotně rozkládat na symetrické články úděsu a pod tihou nesmírné katastrofy se před očima nezadržitelně zakuklovala. Než jsme stačili pochopit, CO se stalo, otec prudce zavibroval, zabzučel a už se nám vznášel před Očima jako monscróziik hudci, kosmatá, kovové lesklá moucha. Otloukající SC v šíleném Letu O všechny stěny krámu Hluboce otřeseni, naslouchali jsme beznadějné lamentaci, tem němu, výmluvně modulovanému nářku, běžícímu pod tmavým stropem krámu dolů a nahoru všemi rejstříky bezmezné bolesti, neutišitelného utrpení. Srili jsme konsternováni, do hloubi duše zahanbeni tím žalostným faktem a naše pohledy se vyhýbaly jeden druhému. Hluboko 2 Ví v srdci psme však pociťovali jistou úlevu, že v kritické chvíli na*ťl prcce jen aspoň toto východisku z veliké blamáže, Obdivovali jsme nekompromisní hrdinství, s jakým se bez váháni vthl do té slepě uličky zoufalství, z niž, jak se zdálo, nebylo už návratu len otcův počin bylo ostatně nutno chápat cum grano salis, Bylo to spiše vnitřní gesto, prudká a zoufalá demonstrace, která však operovala s minimální dávkou skutečnosri. Nesmíme zapomenout většinu toho, co tady vyprávíme, můžeme připsat na vrub oněch letních aberad, oné vedernaté poloskutcčností, oněch nezodpovědných marginálii, odehrávajících se bez jakékoli záruky na »krmi okurkové sezóny. Naslouchali jsme micky. Byla to otcova rafinovaná pomsta, jeho odveta na našich Svědomích. Od této chvile jsme byli navždy odsouzeni slyšet stále žalostný hluboký bzukot, žaluiici naléhavěji a naléhavěji, stále bolestněji, a umlkající, jako když utne, Okamžik jsme s úlevou vychutnávali to ticho, tu blahodárnou přestávku, během niž se v nás probouzela nesmělá naděje. Ale po chvíli k bzukot vrátil, neukojen, každým okamžikem plačtivější a podrai-dčnější, a my jsme pochopili, že pro tuto bezbřehou bolest, pro tuto hučící kletbu, odsouzenou k bezdomému otloukáni o všechny srény - neexistuje cil ani vysvobozeni, Ten plačtivý monolog, hluchý ke všemu přesvědčováni, a ty přestávky, za nichž j.ik:i hv n,i sebe na chvíli Zapomínal, z nichž se však probouzel s pláčem jeitě hlasitějším a hněvivějším, jako kdyby zoufale odvolával predchu/i chvilku uklidněni - to vše nám drásalo nitro. Utrpení, kterému neni konec, utrpení tvrdošíjné uzavřené v kruhu své mánie, 29 I ■ utrpěni, náruživé, zarputile bičující sebe sama - stává se nakonec pro bezradné svědky toho neštěstí nesnesitelné- Ten ncustávajiti hněvivý apel k našemu soucitu obsahoval v sobě přespříliš jasnou výčitku, přespříliš křiklavou obžalobu našeho štěstí, než aby nevzbuzoval odpor. Všichni jsme, místo litosti plni vzteku, v duchu replikovali. Cožpak pro néj už Opravdu nebylo jiného východiska, než vrhnout 8C naslepo do tohoto žalostného a beznádejného stavu, a když už v něm byl, ať už svou nebo naší vinou, copak nemohl najit víte vnitřní sily, více důstojnosti, aby jej snášel bez nářku? Matka jen stěží potlačovala hnev. Příruči seděli v tupém úžasu na žebřících a méli krvelačné představy; v duchu sc proháněli po pultech s koženou plácačkou, a oči jim nabíhaly rudé. Plátěná markýza nad portálem se pestře vlnila ve vedru, odpoledni žár se hnal mílemi projasněné roviny a pustošil širý svět pod sebou, ale v pološeru krámu, pod tmavým stropem, poletoval můj otec, bezvýchodně zamotán do kliček svého letu, šílený, matoucí sám sebe zoufalými cikeaky své honičky. Jak jsou takové epizody přes veškeré zdáni v podstatě bezvýznamné, o tom svědčí to, že ještě téhož dne večer sedel můj otec iako obvykle nad svými papíry. Zdálo se, že incident je dávno zapomenut, hluboká rána překonána a za jizvena. Rozumí se, že jsme se zdržovali jakýchkoli narážek- Pozorovali jsme s uspokojením, jak Otec zdánlivé v naprosté duševní rovnováze, jakoby v soustředěni plném pobudy popisuje pečlivé stránku po stránce svým krasopisným pravidelným písmem. O to těžší bylo zato zahladit stopy po kompromitujici osobě chudáka chalupnicka - je přece známo, jak houževnatě se pozůstatky tohoto druhu zakořeňuji v některých živných půdách- Cmyslně jsme si ho během těch prázdných týdnů nevšímali, jak tanči v tmavém koutě na pultu, den ze dne menši, den ze dne šcdivéjši- Už téměř nepostřehnutelný, poškubáva! sebou ještě pořád na temže místě, na svém stanovišti, a s dobráckým úsměvem, přihtbený nad pultem, neúnavné klepal, pozorné naslou cluil a něco si sám pro sebe potichu povídal. Klepám se stalo jeho skutečným posláním, v němž se nenávratné ztrácel. Neodvolávali jsme ho. Zašel už příliš daleko, než abychom ho mohli ještě dohonil. Letni dny nemají soumrak. Než jsme se ohlédli, už byla v krámě noc, rozsvítili jsme velikou petrolejovou lampu a krámské události pokračovaly. Za těch krátkých letních noci nestálo za to vracet se domů Zatímco noční hodiny ubíhaly, seděl otec ve zdánlivém soustředěni a doteky pera označoval okraje dopisů černými poletujícími hvězdičkami, inkoustovými čertíky, chlupatými prášky bludně vířícími v zorném poli, aiomy imy, utrženými z veliké letni noci za dveřmi. Ta noc za dveřmi prášila jako pýchavka a ve stínu stínítka se vyséval ten černý mikrokosmos tmy jak nakažlivá vyrážka letních noci- Brýle ho oslepovaly, petrolejová lampa visela za jejich skly jako požár, obklopený propletenci blesků- Otec čekal, čekal netrpělivě a naslouchal, zahleděn do pronikavé běli papíru, po niž pluly ony tmavé galaxie černých hvězd a prášků. Za otcovými zády, nějak bez jeho účasti, odehrával se veliký rozhodující zapas o podstatu krámu a odehrával se, divná věc, na obraze, který visel za jeho hlavou mezi registraturou a zrcadlem, v jasném světle petrolejové lampy. Byl co obraz talisman, obraz nevyzpytatelný, obraz hádanka, bez konce interpretovaný, putující od generace Itc generaci. Cn představoval? Nekonečnou disputaci, vedenou věky, nikdy nedokončený proces mezi dvěma protichůdnými zásadami. Stáli tam proti sobě dva kupci, dvě antitéze, dva světy. „Já jsem prodával na úvěr,'1 křičel ten hubený, otrhaný a užaslý a hlas se mu lámal zoufalstvím, „Já jsem prodával za hotové,"' odpovídal ten tlustý v křesle, dávaje si nohu pres nohu a toče palci rukou sepjatých na břiše. Jak otec nenáviděl toho tlustého! Znal je oba od dětství. Už ve školni škamně v něm vzbuzoval odpor ten otylv egoista, požírající o přestávkách nekonečný počet housek s máslem. Ale neztotožňoval se ani s hubeným. Udiveně pozoroval, jak se mu vymyká z rukou veškerá iniciativa, neboť ji strhli na sebe ti dva diskutující, Naježené, hluboce zaujat, se zatajeným dechem, se ztlehybnělým šilhajíc i m okem za pošinutýmí brcjlemi očekával otec výsledek, Krám, krám byl neproniknutelný. Byl metou všech myšlenek, nočních úvah. uděšených otcových zadumáni. Nevyzpytatelný a hez hranic, stál za vším, co se dělo, chmurný a univerzální- Ve dne ležely ty soukenné generace, plné patriarchální vážnosti, uloženy podle posloupnosti, seřazeny podle generaci a rodokmenů Ale v noci se buričská soukenná čerň prudce osvobozovala a v pantomimických tirádách, v luciferických improvizacích útočila na sebe. 2»4 Na podzim krám šuměl, vytékal ze sebe, vzdut tmavým sortimentem zimního zboží, jako kdyby se celé hektary lesa daly na pot lnul širokou šumící krajinou. V létě, v okurkové sezóně, chmurněl a luhoval se do svých tmavých rezervaci, nedostupný a nabručený ve svém soukenném brlohu. Příruči bušivali za noci dřevenými lokty jako cepy du slepé stěny Štůčků i poslouchali, jak zazděn v med vidím soukenném jádru, řve bolesti- Otec sestupoval po těch temné znějících stupních plsti do hlubin genealogie, na dno času. Byl poslední svého rodu, byl Atlasem, na jehož bedrech ležela tíha veliké závěti. Dny a noci přemýšlel otec o tezi této závěti, snažil se pochopit v náhlém záblesku její meritum. Nejednou se tázavě, pln očekáváni, zahleděl na příruči- Sám bez signálu v duši, bez direktiv, očekával, že se těm mladým a naivním, sotva vykukleným lidem znenadání zicvi smysl krámu, smysl, který jemu zůscával skryt. Tiskl je ke /4i naléhavým mrkáním, ale oni, tupí a hlaholici, vyhýbali se jeho pohledům, utíkali očima a plácali v rozpacích úplné nesmysly. Brzy z rána, opíraje se 0 dlouhou hůl, procházíval sc 01 cc jako pastýř mezi cim slepým vlněným Stádem, těmi nahromaděnými zátarasy, těmi vlnícími se, mečícími, bezhlavými trupy u napajedla. Ještě čekal, oddaloval ještě onu chvíli. kdy pozvedne veškeren svůj lid a vyrazí s tím zavazadly naloženým* hemžícím se, nespočetným Izraelem na pochod do rušné noci . , - Noc za dveřmi byla jako z olova - bez prostoru, bez závanu, bei cesty. Po několika krocích slepé končila. Člověk přešlapoval jafco v polosnu na místě před dm náhlým předělem, a zatímco nohy, když vyčerpaly skoupý pruscor, vidy, myšlenka běžela dál, he/ 295 konce, neustále zkoumána, vyslýchána, vedena všemi necestami té černé dialektiky, Diferenciální analýza noci vyplývala ze sebe samé. Až se konečné nohy v té slepé uličce bez odtoku zastavily docela, Člověk tam stál potmě, v nejintimnéjšim koutku noci, jakoby před pisoárem, v hluchém tichu, celé hodiny, & pocitem blažené blamáže, Jen myšlenky, ponechány samy sobě, se zvolna odmotávaly, spletitá anatomie mozku se odvíjela jako z klubka a v kousavé dialektice probíhal bez konce ahsiraktm traktát letni noci, prokozel-covával se logickými pat vary, podpírán z obou sttan neúnavným a trpělivým vyptáváním, sofistickými otázkami, na které neexistovala odpověď. Tak se těžce profilosovával spekulativními prostorami noci, a už netelesný, přecházel v definitivní ticho. Bylo uz hluboko po půlnoci, když můj otec zvedl prudce hlavu od papírů. Vstal, pln vážností, oči rozšírené, celý přeměněn v sluch. „Jde," řekl a tvář mu zářila. „Otevřete." Ještě než starší při ručí Teodor doběhl ke dveřím zataraseným noci, už se jimi prodral vaky obložený, éernohradý, zářiči a usměvavý' - dávno očekávaný host. Pan Jakub, hluboce dojat, vyběhl mu vstříc, klaněl se a vztahoval k němu ruce. Obpali sc. Chvíli se zdálo, žc před samé dveře krámu předjela černá, nizká, blýskající sc lokomotiva. Nosič v železničářské čepicí vnesl dovnitř na zádech ohromný kufr. Nikdy jsme se nedozvěděli, kdo vlastně byl ten významný host. Starsi přiruči Teodor ttval neochvějné na tom, že to byl osobně Christian Seipcl a synové (strojní prádelny a tkalcovny}, Byla to domněnka nepodložená, a matka se netajila výhradami k této koncepci. Ale ař už tomu bylo jakkoli, nebylo pochyb, že to musel být 296 mocný démon, jeden ze sloupů Ústředního svazu věřitelů. Jeho tučný, lesknoucí se, důstojný obličej obklopoval černý, navoněný plnovous. S otcovou paži kolem ramen kráčel, neustále se uklánéjc, do kontoáru. Nerozuměli jsme cizímu jazyku, a naslouchali jsme tedy t úctou ceremoniální konverzaci plné úsměvů, mhouřeni oči a něžného poklepáváni po zádech. Když si vyměnili úvodní zdvořilůstky, přešli oba pánové k meritu věci. Otec rozložil na stůl knihy a papíry a otevřel láhev bílého vina. Vonná cigára v koutcích úst, tvář stáže nu do grimasy nedůtklivé spokojenosti, vyslovovali oba pánové krátká hesla, jeduohláskové dorozumívací znaky, prstem křečovité přidržujíce kmhu ve správné poloze, v pohledu šibalský lesk augurů. Poznenáhlu se diskuse dostávala do varu, bylo na nich vidět těžce potlačované pobouřeni. Kousali sc do rtů, Z ohliu i>> pojednou zklamaných a nevlídných visela hořká a vyhaslá cigára. Třásli se vnitřním pobouřením. Otec dýchal nosem, rudé skvrny pod očima, vlasy nad zpoceným čelem sc mu zježily, Situace se přiostřovaLa. Byl okamžik, že oba pánové vyskočili ze svých míst a stáli, nepříčetní, téžec sípajíce a slepě blýskajíce brýlovými skly, Vyděšená matka začala otce prosebné poplácávat po zádech, chtějic předejít katastrofě. Když spatřili dámu, oba pánové zchladli, připomněli si společenská pravidla, s úsměvem sc jeden druhému uklonili n usedli k další práci. Kolem druhé hodiny po půlnoci otec konečné zabouchl těžké desky hlavni knihy. Plni neklidu jsme se z obiičciu ohou parními snažili vyčíst, na či stranu se kloní vítězství. Otcův humor se nám 2*7 zdal umělý a vynucený, zato však černo brady se rozvaloval v křesle s nohama pře* sct>c a doslova sálal bencvolentnosti a optimismem. S osten tát i v n j štědrosti poděloval ptifuěi diikrecemi. Pánové poskládali papíry a účty a zvedli se od psacího stolu. Tvářili se nadmíro slibně. Pomrkávali spiklenecky na priruči a dávali rak najevo, ze jsou plni odhodláni. Za matčinými zády naznačovali, íe by měli chuť pořádné si za flámovat. Bylo to bohapusté vytahováni, Priruči věděli, co si o tom myslet. Ona noc nevedla nikam. Končila nad kanálem, na známém místě, slepou zdi nicotnosti a zahanbující blamáže. Všechny stezky, které do ni vedly, vracely se zpět do krámu. Všechny eskapády do hlubin jejích prostoru mely od prvopočátku zlomená křidla. Priruči zdvořile od-hmukávali. Ccrnohradý a otec se uchopili podpaždí a nesmírně čile Opustili krám, sledováni shovívavými pohledy přiručich. Hned za dveřmi jim gilotina noci jedinou ranou sťala hlavy, žbluňkli do noci jako do černé vody. Kdo probádal bczedriosc červencové noci, kdo změřil, kolik sáhu se v ni propadá do prázdna, kde se nic neděje?1 Když prolétej i celou tou éetnou nekonečnosti, stáli znovu přede dveřmi krámu, jako kdyby byli právě odešli, a měli opět své sražené hlavy, ještě se včerejším nespotřebovaným slovem na rtech. Tak stáli, kdoví jak dlouho, monotónně klábosili a předstírali, že se vracejí z daleké výpravy, spiati kamarádstvím neskutečných nočních příhod a dobrodružství. Pohyby podnapilých si posouvali klobouky do týla, potáceli se na slabých nohou, 298 Vyhnuli se osvětlenému portálu krámu, vstoupili kradi do do movnich dveři a jali se potichoučku stoupat po vrzajících schodech do patra, Tak se dostali na zadní pavlač před Adél i no okno » snažili se jim nakouknout ke spícímu děvčeti- Nemohli jí vidět, ležela ve stínu, stehna roztažena, zmítajíc sc křečovitě a nepříčetně v objetí spánku, hořící hlavu zakloněnu, fanaticky oddána snům, Cvrnkali do černých tabuli, zpívali sprosté kuplety. Ale ona, letargický úsměv na pootevřených rtech, putovala, strnulá a kaialcptic-ká po svých dalekých cestách, na mile vzdálená a nedosažitelná. A tak se vzdali, rozvalili se na zábradlí balkonu, zeširoka a hlasitě zívali a bubnovali nohama na prkna balustrády. V kterousi pozdní a neznámou noční hodinu našli pak svá těla, neznámo jak, na dvou úzkých postýlkách, jak se vznášejí na vysoko navršených peřinách. Pluli rovnoběžné a spali o závod, střídavé se předbíhajíce usilovným tryskem chrápání. Na kterémsi kilometru spánku - spojil jejich těla proud spánku anebo se nepozorovaně spojily v jedno jejich sny? - ucítili v jednom bodě toho černého bezprostoru, že si leží v objeti a ho|uji spolu v těžkém nepříčetném zápase. Za toho neplodného úsili si dýchali navzájem do obličejů. Ccrnohradý Ležel na otci jako Anděl na Jakubovi. Ale otec ho ze všech sil sevřel koleny, a odplouvaje strnule do tupé neprítomnosti, okrádal ještě potaji mezi jedním a druhým kolem krátké posilující zdřímnuti, lak bojovali, oč? o boha? o smlouvu? - zápasili ve smrtelném potu, vydávali ze sebe zbytky sil a proud spánku je zatím unášel do stále dalších a podivnějších krajin noci. 299 iv Naíitŕi otec zlehka pokulhával na jednu nohu. Jeho obličej zářil. Hned za úsvitu našel hotovou a omračující pointu dopisu, O níž marné bojoval tolik dni a noci. Cernobradého jsme už více nespatřili. Odjel brzy ráno s kufrem a s vaky aniž se s někým rozloučil. Byla co poslcdni noc okurkové sezóny, Počínaje onou letni noci začalo pro krám sedm dlouhých úrodných let. 300 sanatorium na věčnosti Cesta trvala dlouho. Na této vcdle|ši. zapomenuté iraii, na které jezdi vlak jen jednou týdně, jelo sotva několik pasažérů. l)o»ud nikdy jsem neviděl tyhle vagóny archaického typu, z jiných trati už dávno vyřazené, prostorné jako pokoje, tmavé a plné zákoutí. Ty chodbičky, zahýbající v různých úhlech, ty prázdné, Labyrintově a studené oddíly měly v sobě něco divné opuštěného, něco téměř děsivého. Stěhoval jsem se Z vagónu do vagónu a hledal nějaký útulný koutek. Všude to foukalo, studené průvany si hledaly cestu těmi interiéry a provnávaly skrz naskrz celý vlak. Tu a tam seděli na podlaze lidé s uzlíčky, neodvažujíce se posadit na přehnané vysoké lavice. Ostatně ta vikslajvantová bachratá sedadla hyla studená jako led a lepila se st.iřím. Na liduprázdných stanicích nepřistupoval ani leden cestující K další cestě se vlak rozjížděl bez zahvízdáni, bez zasupěni, pomalu, jakoby zamyšleně, Nějakou dobu mi dělal společnost člověk v rozedrané železničářské uniformě, mlčenLivý, pohroužený do myšlenek. Na oteklou bolavou tvář si tiskl kapesník. Pak i on někam zmizel, vystoupil 301 nepozorované v kterési stanici. Zůstal po uém vytlačený důlek v slame, jíž byla pokryta podlaha, a černá, poničená brašna, kterou tu zapomněl Brodil jsem se slámou a odpadky a procházel potácí ve z vagónu do vagonu. Dveře oddílů, pozotvtrané skrz naskrz, mlátily sebou v průvanu sem a tam. Nikde ani jeden pasažér. Konečné jsem potkal průvodčího v černé uniformě železničářů této trati. Omotával si krk teplým šátkem, balil svých pét švestek, lucernu, služební knjžku. „Už tam budem," řekl a pohlédl na mě úplné bílýma očima. Vlak se zvolím /.ustavoval, ne/ supěni, bez bušeni, jako by z ného S posledním dechem páry unikal život. Zastavili jsme. Ticho a prázdno, žádná staniční buduva. Když vysedal, ukázal mi jcšié kterým směrem Leží sanatorium. Se zavazadlem v ruce isem se vydal pu bílé úzké silnici, ústící zakrátko v temném houšti parku. S jistou zvědavosti jsem si prohlížel krajinu. Cesta, po niž jsem šel, se zvedala a stoupala na hřbet nízké vyvýšeniny, z niž bylo možno obsáhnout Široký obzor. Den byl úplně šedivý, přitlumený, bez kontrastů. A snad právě tou těžkou a bezbarvou atmosférou potemněla celá ta veliká misa obzoru, na niž byla aranžovaná rozlehlá lesnatá krajina, postavená kulisovité ze zalesněných pásem a vrstev, stále vzdálenějších a šedivějších a stékajících v pruzích, v mírných sklonech hned zleva, hned zase zprava. Celá ta tmavá, vážná krajina jako by téměř nepostřehnutelné tekla sama v sobě, přesouvala se přes sebe jako zamračená vrstevnatá obloha, plná skrytého pohybu. Zdálo se, že tekuté pásy a úseky lesů šumí a rostou tím šumem jako mořský přiliv, stoupající nepozorované k pobřeží. Bílá cesta, zveda- 302 ijl inu JlW (KfvŘttsíů. J9Jí líci se mezi tou tmavou dynamikou lesnatého terénu, vinula se jako melodie po hřbetech širokých akordů, utlačovaná náporem mohutných hudebních hmot, které ji nakonec pohltily. Uštipl jsem vetvičku ze stromu u cesty. Zelen listů hyla docela tmavá, téměř černá. Byla to zeicň podivné svta, hluhoka a blahodárna |akn opánek piný sily a posilněni. Všechny šedé krajiny byly odvozeny z teto jediné barvy. Takovou barvu bere u nás někdy krajina na sebe za pošmourného letniho soumraku, nasyceného dlouhými dešti Táž hluboká a klidná askeze, táž rezignovaná a absolutní strnulost, která už nepotřebuje potěšeni barev. V lese byla tma jako v noci. Kráčel jsem tápavé po tichém jehlici. Když sttomy prořidly, zaduněly mi pod nohama trámy mostu. Na jeho druhém konci se v černi stromů rýsovaly šedivé, mnnho-okenné zdi hotelu, který si říkal sanatorium Dvojité skleněné dveře vchodu byly otevřeny. Vstupovalo se do nich přímo z můstku ohrazeného po obúu stranách rozviklanyrn zábradlím z březových větvi, Na chodbě panovalo pološero a slavnostní ticho. Začal jsem po špičkách postupoval ode dveři ke dveřím a ve tmé jsem luštil čísla, která na nich hyla napsána. V zákrutu jsem konečné narazil na pokojskou. Vyběhla z pokoje udýchaná a pobouřená, jako by se byla právě vytrhla z něčích dotěrných rukou. Sotva chápala, co jí povídám. Musel jsem ji to opakoval. ISczradně se ošívala. Dostali můj telegram? Rozhodila ruce, její pohled uhnul stranou Cekala jen na vln.1 In;, okamžik, aby mohla skočit k pootevřeným dveřim, po kterých pošilhávala. „Přijel jsem zdaleka, objednal jsem si telegraficky v tomto domě pokoj,'1 řekl jsem poněkud netrpělivé. „Na koho se mám obrátit?" Nevěděla. „Zajděte si do restaurace," zaplétala se. „Ted všichni tpL Ai pan doktor vstane, ohlásím vás" „Spi.J Je den, noc je daleko . . „U nás se spi pořád. Vy to nevíte5" Zvedla ke mně zvědavé pohled. „Ostatně tady není nikdy noc," dodala koketné. Uz neměla v úmyslu utéci, žmoulala v prstech krajku zástěrky a všelijak se nakrucovala, Nechal jsem ji být. Vstoupil jsem do polotmavé restaurace. Staly tu stolky, velký bufetový pult zabíral celou stěnu. Po dlouhé době jsem opět jednou pocítil jakousi chuf k jídlu. Potěšil mě pohled na zákusky a dorty, jimiž byly hojné obloženy mísy bufetu. Položil isem zavazadlo na jeden ze stolků. Všechny byly volné. Zatleskal jsem, Žádná odpověď. Nahlédl jsem do vedlejšího sálu, většího a světlejšího. Tento sál se velikým oknem či lodžií otevíral do krajný, kterou isem už znal a která tu v rámu výklenku Stála ve svém hlubokém žalu a rezignovanosri jako smuteční memento, Na ubrusech stolků bylo vidět zbytky nedávno podávaného jídla, odzátkované láhve, nedopité sklenice. Tu a tam leželo dokonce ještě i spropitné, které si obsluhující personál nevzal. Vrátil jsem se do bufetu a prohlížel si zákusky a paštiky- Vypadaly velmi lákavé. Uvažoval jsem, zda se hodi. abych sc obsloužil sám. Pocinl im in přival nezvyklého hltounstvi. Zvláště při pohledu na jeden druh křehkého zákusku s jablečnou zavařeninou sbíhaly se mi v ústech sliny. Už jsem chtěl jeden ten zákusek podebrat stříbrnou lopatkou, když jsem za sebou ucítil neči přítomnost. Pokojská v tichých baéko- 304 3 as rach vstoupila dovnitř a dotkla se prsty mých /ad. ,,Pan doktor prosí," řekla, prohlížejíc si nehty. Äla přede mnou, a jista si magnetismem, který vyzařovalo vlněni jejích noku, vůbec sc neohlédla. Bavila se tím, že zesilovala působeni tohoto magnetismu: jak jsme procházeli mimo celých desítek dveří, označených čísly, regulovala vzdálenost našich těl. Na chodbě bylo stále temněji. V místě, kde tma byla už úplná, opřela se letmo o mne. „Tady jsou doktorovy dveře," šeptla, „vejděte." Doktor Gotard mě přijal, stoje uprostřed pokoje. Byl to nevysoký muž, široký v ramenou, s černými vousy. „Dostali jsme váš telegram už včera," řekl- „Poslali jsme na stanici ústavní kočár, jenže vy jste přijel jiným vlakem. Bohužel, železniční spojeni tady nem nejlepši. fak sc cititer1" „Žije otec?" zeptal jsem se a vnořil jsem neklidný pohled do |cho usměvavého obličeje- „žije, přirozeně," odpověděl, snášeje klidné můj palčivý pohled. „Ovšem v mezích, podmíněných situaci," dodal a přimhouřil oěi. „Víte stejné dobře jako já, že nazíráno z hlediska vašeho domova, t. perspektivy vaši vlasti - váš otec zemřel. To se už naprosto nedá změnit. Ta smrt vrhá na jeho zdejši existenci určitý stín." „Ale otec neví, netusiř" zeptal jsem sc šeptem. Zavrtěl zcela přesvědčivé hlavou. „Buďte klidný," řekl přitlumeným hiátem, „naši pacienti netuší, nemohou tušit ..." „Celý trik záleží v tom," dodal, hotov jeho mechanismus demonstrovat na prstech, „že jsme posunuli nazpět čas, Jsme tady s časem opožděni d íisK interval, jehož velikost není možno určit- Celou 10* věc lze vysvětlit prostým relativismem. Zde se zkrátka otcova WOXi dosud neuskutečnila, ona smrt, která ho už zasáhla ve vaši vlasti." „Pak tedy," řekl jsem, „otec umirá anebo je blízek smrti . . .H „Nerozumíte mi," odporoval se shovívavou netrpělivosti. „Re-aktivujeme zde minulý čas se všemi jeho možnostmi, a tedy i • možnosti uzdravit se. Hleděl na mne s úsměvem, ruku na plnovousu. „A teď asi budete chtít pana otce vidět. Jak jste si přál. rezervovali jsme vám druhou postel v otcově pokoji. Zavedu vás tam Když jsme vyšli na dlouhou chodbu, hovořil doktor Gotard už šeptem. Všiml |snn si. žíl má na nohou stejné jako pokojská plstěné bačkory. „Umožňujeme najím pacientům dlouho spát, šetříme jejich životni energií. Ostatně stejné tady nesuji nic lepšího na práci." Před jedněmi z mnoha dveří se zastavil. Dal si ukazovák před rty. „Vstupte potichu vás pan otce spi. Lehněte si taky. To je to nejlepši, co teď můžete udělat, Na shledanou," „Na shledanou," zašeptal jsem a cítil, jak mi bušeni srdce stoupli do hrdla. Zmáčkl jsem kliku, dveře povolily samy, otevřely se jako ústa, bezradné sc otevírájici ve spánku. Vstoupil jsem dovnitř. Pokoj byl téměř prázdný, šedivý a holý. Na obyčejné dřevěné posteli pod malvm okénkem ležel v záplavě peřin otec a spal. |cho hluboký dech vyzvedával z hlubin snu doslova sloje chrápáni. Zdálo se, že celý pokoj je už tim chrápáním obložen od podlahy až ke stropu a že stále ještě přibývají nově položky, Dojaté jsem hleděl do pohublé, zubožené otcovy tváře, zaujaté nyní zcela tou práci s chrápáním, do tváře, která se ve vzdáleném transu - odhodivši svou pozemskou masku - kdesi na odlehlém břehu zpovídala ze své existence slavnostním odpočítáváním svých minut. Druhá postel tu nebyla. Od okna tu táhlo pronikavým chladem. V kamnech se netopilo. Nezdá se, ze by tady o pacienty příliš dbali, pomyslil jsem si. Tak nemocný člověk, a oni ho vydají na pospas průvanu! A nikdo tu zřejmé neuklízí. Silná vrstva prachu ležela na podlaze, pokrývala noční stolek s léky a se sklenicí vystydlé kávy. V bufetu leží hory zákusku, a pacientům dávají místo něčeho vydatného čistou černou kávu f Ale ve srovnáni s dobrodinim času posunutého zpět je to ovšem maličkost. Pomalu jsem se svlékl a vklouzl do otcovy postele Neprobudil se. Jen jeho chrápáni, vytažené zřejmě už příliš vysoko, kleslo o oktávu niž a vzdalo se vzletnosti své deklamace. Změnilo se, dá-li se to tak říci, v jakési soukromé chrápáni, v chrápáni pro vlastni potřebu Wiplácal jsem kolem otce peřinu, abych ho tak, pokud to bylo vůbec možné, ochránil před průvanem táhnoucím od okna. Zakrátko jsem vedle něho usnul- iUH Když jsem se probudil, v pokoji se stmívalo. Otec seděl, už obfaí I n u stolu a pil čaj, v němž si namáčel sucha r * s cukrovou pi>h-vihii Měl na sobě dosud nový černý oblek z anglické látky, který li pořídil minulé léco. Kravatu měl uvázanou poněkud nedbale. Když viděl, že nespím, řekl s milým úsměvem na tváři pnbledlé chorobou: „Mám moc velkou radost, že jsi přijel, Josefe. To je mi ale překvapeni! Cítím se tady tak osaměle. Pravda, v mé situaci si nemohu stěžovat, zažil jsem už horlí věci, a kdybych chtěl udělat ran t všech položek , . - Ale nechrne toho, Představ si, hned první den mi tu naservírovali výtečné filet de boeuf na hříbkách. Bylo i> • ďábelské maso, Josefe. Varujú té co nejdůrazněji - kdyby ti in kdokoli chtěl podat filet de boeuf . . Ještě ted cítím v bnšV nh<-ií A průjem za průjmem , . , Vůbec jsem si s tím nevěděl rady. AU-musim ti oznámit novinu." pokračoval. „Nesměj se, ale na ml jsríu si tady krám. Ano. A gratuluji si, že jsem dostal ten nápad. Vii, z duše jsem se tady nudil. Nedovedeš si představit, jaká je tady nuda. A tak mám aspoň prijemné zaměstnáni. Ale ne, aby sis představoval, že je to nějaká nádhera. Vůbec ne. Mnohem skromnější lokál než náš někdejší krám. Bouda ve srovnáni s nim. LI nás v měsíc b\ch se li y I styděl /a takový stánek, ale tady, kde jsme toho museli z našich nároků tolik slevit - ncni-liž pravda, Josefe? . . ." Zasmál se bolestně. „Ale i tak se dá jakž takž žit/' Bylo mi trapně. Stydl I jsem se za rozpaky svého otce, který si uvědomil, že použil nesprav něho slova. 599 „Vidím, že jsi ospalý," řekl po chvíli. „Prospi *e ještě trochu a pak mě přijdeš navštívit do krámu - ano? Právě tam spěchám,, abych sc podíval, jak to pokračuje. Nemáš zdáni, jak těžce jsem sháněl úvěr, jak nedůvěřivě tady jednají sc starými obchodníky, s obchodníky, kteří maji za sebou solidní minulost . . Vzpomínáš si na optikův krámek na náměstí? Tak tedy hned vedle je náš obchod. Slit ještě nemá, ale najdeš to i bez něho. Nemůžeš se Splést." ,,To idete ven bez pláště?" zeptal jsem se starostlivě-„Zapomněli mi ho zabalit představ si to - nenašel jsem ho v kufru, ale vůbec ho nepostrádám. To mirné klima, ten sladký vzduchí , . ." „Vezměte si můj plást,1* naléhal jsem, „rozhodně si ho vezměte." Ale otec si už nasazoval klobouk. Pokynul mi rukou a vyklouzl z pokoje. Ne, nebyl jsem už ospaly. Cítil jsem, že jsem odpočatý ... a že mám hlad. S potešením jsem si vzpomněl na bufetový pult obložený zákusky- Oblékal jsem se a uvažoval, jak si pochutnám na různých druzích těch lahůdek. Přednost jsem hodlal dát křehkému zákusku s jablky, ale nezapomněl jsem ani na skvěle vypadající piškot plněný pomerančovou kúrou, který jsem tam uviděl. Postavil jsem sc před zrcadlo a chtěl si uvázat kravatu, ale jeho plocha skryla můj obraz - jako plocha sférického zrcadla - někam do hloubky a viřila jako kalná lůn. Marné jsem zkoušel různé vzdálenosti, přistupoval bliž a zase couval, ze stříbrné tekuté mlhy se nechtěl vyloupnout žádný obraz. Musím požádat, aby sem dali jiné zrcadlo, pomyslil jsem si a opustil pokoj. .11 ú Ma chodbe byla úplná tma. Dojem slavnostního ticha umocňovala ještě blikotavá plynová lampička, která hotela namodralým plamínkem v ohbi chodby. V tom laby ti n tu dvcŕi, výklenku a zákoutí jsem mohl jen t čia- najit vchod do restaurace. Půjdu do mesta, rozhodl jsem se náhle. Pojim nékde v městě. Snad tam najdu nejakou dobrou cukrárnu. Za branou me Ovanul těžký, vlhký a sladký vzduch zdejšího zvláštního klimatu- Chronická šeď ovzduší sestoupila ještě o několik stupňu hlouběji Bylo to jako den, viděný skrz smuteční flor. Nemohl jisťrn dosytit oči aksamitovou, šťavnatou černi nejtmav-šich partii, stupnici matných šedi plyšových popelů, která Stoupala iako pasáže tlumených tonů zlomených dusttkcm kláves - nokturno krajiny. Bohaté a řasnatě ovzduší mi obtřepotalů obličej měkkou plachtou. Mělo v sobě mdlou sladkost odstaté deščuvé vody. Opět to šuměni černých lesů, vracející se samo do sebe, ty hluché akordy, rozechvivajicí prostor už za hranici slyšitelnosti F Byl jsem na zadním nádvoří sanatoria, Ohlédl jsem se na vysoké zdi zadního traktu hlavni budovy, zalomeného do podkovy. Všechna okna byla zavíenii černými okenicemi. Sanatorium bylo pohrouženo v hluboký spánek. Prošel jsem bránou z železných tyči- Vedle ni stála psi bouda - nezvyklých rozměrů - opuštěná- Znovu mě pohltil a objal černý les, jehož tmou jsem tápal po tichém jehličí jakoby se zavřenýma očima. Když se trochu rozpasnilo, objevily se mezi stromy obrysy domů. Ještě pár kroku a stál jsem na prostranném náměstí. Podivná, klamná podobnost s náměstím našeho rodného města! I.tk isou si vlastně podobny všechny rynky na světě! Takřka t domy a obchody.- Chodníky hyly téměř liduprázdné. Z nedefinovatelné šedé nhlo hy se sypal smuteční a pozdní soumrak neurčíte denní doby. Snadno jsem přečetl všechny plakáty a štíty, a přesto bych se nebyl podivil, kdyby mi byl někdo pověděl, že je právě hluboká noc! Otevřeny byly jen některé krámy. Jiné méJy rolety napůl stažené, jejich majitelé je překotné zavirali. Hutný a hujny vŕduch, vzduch opojný a bohatý, pohlcoval místy iást rozhledu, smýval jako mokrá hnulia tu pár domů, tu lucernu, tam kousek vývěsního štítu. Chvílemi mi bylo zatěžko zvednout vička, klcsajiti podivnou lhostejnosti či iK>palu>ti. Začal jsem hledat optikův krám, o kterém se otec zmínil, Hovořil o tom jako o něčem, co znám, dovolával se jakohy mé znalosti místních poměrů. Copak nevěděl, že jsem tady poprvé? Nepochybné to má v hlavé pomotané. Ale co jsem mohl očekávat od otce, jen napůl skutečného, od otce žijícího Životem tak podmíněným, relativním, omezeným tolika výhradami! Těžko nepřiznat, že jsem musel vynaložil mnoho dobré vůle, abych mu vůbec mohl přiznat jakýsi způsob existence. Byla to politováníhodná náhražka života, závislá na shovívavosti okol i, na onom „consensu omnium", z něhož čerpala své ubohoučké šťávy, Bylo jasné, že to žalostné zdáni života se mohlo aspoň na chvílí udržet v tkám skutečnosti jen djky solidárnímu přimhuřováni obou oči před zřejmými a křiklavými nedostatky tohoto stavu věci. Sebcncpatrnéjši opozice pim mohla otřást, sebeslabši závan skepse |e| mohl porazit. Mohlo mu sanatorium doktora Gotarda zabezpečit tu skleni ku vou atmosféru H2 .1 U blahosklonné tolerance, ochránil ho pred studenými závany střižii-vosti ■ kriticismu? Bylo ohdivuhodné, že si otec za tohoto nebezpeč něhu, problematického stavu věci dovedl ještě zachovat tak výbornou náladu, Zaradoval jsem se, když jsem Spatřil výlohu cukrárny, přeplněnou báhovkami a dorty. Ma chuŕ k jidlu ožila. Otevřel jsem skleněné dveře s tabulkou Zmrzlina a vstoupil do tmavého krámu. Vonělo to tam kávou a vanilkou. Zezadu vyšla dívenka s tváři smazanou sérem a přijala objednávku Konev ně po dlouhé dobe jsLTii se mohl dosyta posilnit výbornými koblihami, které jsem si namáčel v kávě- Ve tmě, obtančen vířícími arabeskami soumraku, hltal jsem další a další kousky pečiva a cítil, jak se mi vířeni tmv dere pod vička a svým teplým pulsováním, m i lion násobný m hemžením jemných doteku ovládá pokradmu mé nitro. Nakonec svítil šedou skvrnou v naprosté tmě už jen obdélník okna. Marné jsem ťukal lžičkou na desku stolu. Nikdo nepřicházel inkasovat účet za posilněni. Nechal jsem na stole ležet stříbrnou minci a vyšel na ulici. Vedle v knihkupectví ještě svítili. Priruči třídili knihv. Zeptal jsem se jich na otcův krám, „Je to hned d tuh ý krám vedle nás." vysvětlovali mi. Úslužný chlapec přiskočil dokonce ke dveřím, aby mi ukázal, kde. Portál byl skleněný, výloha ještě neupravena, zakryta šedým papírem. Hned u dveří jsem si s údivem povšiml. Že krám je plný zákazníků. Otec stál za pultem a sčítal položky dlouhého účtu, slině co chvíli tužku. Pán, jemuž ten účet vystavoval, skloněn nad pultem, přejížděl ukazováčkem každou připsanou cifru a polohlasem počítal. Ostatní zákaznici mlčky přihlíželi. Otec, 311 prst na položce, u níž se zastavil, vrhl na mne přes brýle krátký pohled a řekh „Máš tady nějaký dopis, leží na psacím stole mezi papíry.11 A znovu se pohroužil do počítáni. Priruči z.n.....>dkhídidi stranou koupené zboží, balili je do papíru, převazovali provázkem. Regály byly vyplněny suknem jen zčásti. Většina jich byla jcité prázdná. „Ptoč si nesednete, tatínku?" zcpial psem se potichu, když jsem zašel za pult. „Jste tak nemocný, a vůbec na sebe nedáváte pozor." Zvedl odmítavě dlaň, jako by odstrkoval mé přemlouváni, a nepřestal počítat Vypadal velmi špatné. Bylo nabíledni, ze jen uměle vydrážděni, horečná činnost jej udržuje při sile a oddaluje okamžik úplného zhroucení. Chvíli jsem hledal na psacim stole. Byl to spiše balík než dopis. Před několika dny jsem psal jednomu knihkupectví stran jisté pornografické publikace, nyní mi ji posílají sem, už zjistili mou adresu, či spiše adresu mého otce, sotva si stačil otevřít krám, bez štitu a bez firmy. Skutečné překvapující organizace výzvědné služby, obdivuhodná pružnost expedice 1 A ten neobvyklý spěch f „Můžeš si to přečíst vzadu v kanceláři," řekl otec, posílaje rm nespokojený pohled, „vidíš přece, že tady mám málo místa." Kancelář za krámem byla ještě prázdná. Skleněnými dveřmi sem vnikalo trochu světla z prodejny. Na stěnách visely pláště přiru-čich. Otevřel jsem dopis a dal se ve slabém světle od dveři do čteni. Oznamovali mi, že žádaná kniha není bohužel na skladě. Začali po ni pátrat, ale aniž by chtěli předbíhat výsledek pátráni, dovoluji si mi zatím nezávazné poslat jistou věr, která, jak předpokládán. JÍ5 iinif hu de rltpi.n.fiyhiiĽ /.nimat. A pak následoval spletitý popis skládacího hvězdářského refraktoru veliké svétclnosii a s rozličnými přednostmi. Zvědavé jsem vytáhl z obálky ten přistroj, vyrobený z černého voskovaného plátna, složeného do ploché harmoniky. Dalekohledy mne bavily odjakživa. Začal jsem rozkládat mnohonásobné složený plást přístroje, Vystužen tenkými proutky, rostl mi pod rukama obrovský měch teleskopu, prodlužující se svým prázdným tubusem. Labyrintem temných komor, dlouhým komplexem optických temnic, zasunutých z polovice do sebe. na délku celé místnosti. Bylo to něco jako dlouhý automobil z lakovaného plátna, jakási divadelní rekvizita, imitující lehkým materiálem papíru nebo mlíč tkaniny masivnosc skutečnosti. Pohlédl jwľin do černého trychtýře okuláru a spatřil v dálce nejasné se rýsující kontury zadní fasády sanatoria, S probuzeným zájmem soukal jsem se hlouběji do zadm komory aparátu. Sledoval jsem teď v zorném poli dalekohledu pukujskou, jak kráčela polotmuu sanatorni chodby s podnosem v ruce. Otočí b se a usmála. Copak mé vidi? - pomyslil jsem si. Neodbytná ospalost mi zahalovala oči mlhou. Seděl jsem vlastně v zadní komoře teleskopu jako v nějaké limuzíně- Lehký pohyb pákou - a aparát začal šumět třepotem papírového motýla H íá jsem uCitil, že se i se muuu dáva do pohybu a zatáčí ke dveřím. Jako veliká černá housenka vyjel dalekohled do osvětleného kratnu Mnuli očlaukov\ t run. obrovsky papírový šváb s imitaci dvou svítilen vpředu. Zákaznici se smáčkli, ustupujíce před tím slepým papírovým drakem, přiruči otevřeli dokořán dveře do ulice a já jsem pomalu vy|i>děl ven špalírem lidi, provázejících tento můj skutečné skandální odjezd pohoršenými pohledy. 'i I ť> 4^-t» L 1 * *l iii Tak se žije v tomto městě a řas ubihä Většinu dne človek pruspi, ■ to nejen v posteli. Ne, človek Ľady v té věd není příliš vybíravý. Kdekoli, v kteroukoli denní hodinu je hútův si zdravě zdřímnout. S hlavou na restauračním viole, v drožce, ba dokonce vstoje cestou, v chodbě nějakého domu, kam si chvíli odskočí, aby se na vteřinku poddal nepřemožitelné potřebě spát- Když se probudíme, pokračujeme, ješté omámení a nejisti, v přerušeném hovoru, v namáhavé cestě, posouváme kupředu zamotanou záležitost bez počátku a bez konce To má za následek, že někde cestou se nějak mimochodem Ztrácejí celé intervaly času, ztrácíme kontrolu nad souvislosti dne a nakonec se ji přestáváme dožadovat, vzdáváme se bez lítosti výztuže nepřerušené chronologie, jejimuž pozornému ověřování jsme kdysi přivykli z vášně i z pečlivé všední disciplinovanosti. Dávno už jsme obětovali tu ncustáluu pohotovost skládat účty z prožitého času, to puntičkárske vyúčtováváni spotřebovaných hodin na haléř - tu pýchu a ctižádost naši ekonomiky. Těchto kardinálních ctnosti, u nich Ž jsme kdysi neznali zapochybování ani prohřešku, vzdali jsme se už dávno. Jako ilustrace tohoto stavu věci ať poslouží několik přikladu. V kterousi denní čí nočni hodinu - detini doby se různi jen sotva |-i-,ri/ k Iľnii n ii i -i: i i:ki,ľ'. OrobudlITI SC LI /.i hr. li lil :i:i illLSlku, který vede do sanatoria- Je šero- Zřejmé jsem. zmožen n>pdlosti. dlouho nevědomky putoval městem, než jsem se smrtelně urlaveti dovlekl k tomuto můstku- Nemohu říci, zda mě na té cestě po celuu tu dobu doprovázel dr- Gotard, který ted stoji přede mnou a konči právě jakousi dlouhou argumentaci vyvozováním konečných závěrů, Unesen vlastni výřečnosti, bere mé dokonce za ruku a táhne za sebou, Jdu s nim, ale ješté dříve, než přejdeme dunicj prkna můstku, spím znovu. Zavřenými vičky vidím nejasné sugestivní doktorovu gestikulaci, úsměv v hlubinách uhn černého plnovousu a marné se snažím pochopit teo 7namcnitý logický obrat, ten poslední trumf, jimž doktor na vrchc'u své argumentace, znehyb-név s roziaženyma rukama, triumfuje Nevím, jak dl uho ješté jdeme takto vedle sebe, pohrouženi do r, 'hovoru plného nedorozuměni, když tu se v určitém okamžiku p ^bouzim docela. Doktor Gotard zde už není, je úplná tma, ale tu |cn proto, že mám oči ješté stále zavřeny, Otvírám je a jsem v posteli ve svém pokoji, kam jsem se dostal, nevím jak. ješté drastičtější přiklad: Vstupuji v době oběda do restaurace v městě, do chaotického hluku a zmatku obědvajících lidi. A koho tu nepotkám uprostřed sálu, u stolu, který se prohýbá pod pokrmy"-1 Otce, Všechny oěi jsou upřeny na něj, a on, blýskaje briliantovou jehlicí, nezvykle živý, rozplývaje se téměř extatický, nakláni se afektované na všechny Strany v mnohomluvném hovoru s celým sálem najednou. S násilnou hra v nr'linuti, iia kterou se nemohu dívat, aniž by se mne nezmocňoval prudký neklid, objednává stále nová a nová jídla, která se vrší na stole do vysokých hranic. Se zalíbením je hromadí kolem sebe. u n 31í třebaže se nevypořádal ještě ani s prvním chodem. Mlaská jazykem, žvýká a hovoři najednou, posunky i mimikou dává najevo, jak vvsoce je s touto hostinou spokojen, prováži obdivným pohledem pana Adolfa, čismka, a chrli naň se zamilovaným úsměvem stále nově a nové' objednávky. A když je ČLŠnik, povivajc ubrouskem, běží splnit, obraci se otec s prosebným gestem na všechny, bere všechny za svědky, jaké neodolatelné kouzlo má v sobě ten zdejší Ganimcdcs. „Neocenitelný chlapec," volá s blaženým úsměvem a přivírá oči, „andělský chlapec! Uznejte, pánové, že je okouzlujiciT Opouštím znechucené sál, aniž mé otec zpozoroval, Kdyby ho tam správa hnulu z reklamních důvodů nastrčila úmyslné, aby animoval hosty, nebyl by se mohl chovat provokativněji a ostentativněji. S hlavou zatemněnou ospalosti se potácím ulicemi a spěchám domů Opřu se na chvíli o poštovní schránku a dopřávám si krátkou siestu. Konečně nahmatám ve tmě bránu sanatoria a vstupuji dovnitř. V pokoji je tma, Otočim vypinačem, ale nejde proud. Od okna to táhne chladem- Ve tmě zavrzá postel. Otec zvedne hlavu nad peřiny a povídá: „Ach, Josefe, Josefe! Už dva dny tady ležím bez jakékoli péče, zvonky jsou zpřetrhány, nikdo se na mne nejde podívat, a můj vlastni syn mé opusti, mne. těžce nemocného člověka, a toulá se po měsié za děvčaty, Podivcj, jak mi buši srdce." Jak to dát dohromady? Sedi otec v restauraci, zachvácen nezdravé ješitnou hltavostí, atiebo Iťři těžce nemocen ve svém pokoji ř1 Nebo existují dva otcové? Vůbec ne- Všim je vinen prudký rozpad ■Času. nekontrolovaného neustálou bdělosti. .120 Víme všichni, že ten nedisciplinovaný živel držíme na jakés takés uzdě jen zásluhou neustálé kultivace. Starostlivé péče, úzkostlivého regulováni a korigováni jeho výstřelků, Zbaven této péče, má okamžité sklony k extravagancím, k divokým aberactm, k tropeni nevypoéitatclnýeh Žertíků, k šaskovinám ber hlavy a paty. Stale zřetelněji vystupuje na povrch nesOuhLasnost našich individuálních časů. Cas mého otce a můj vlastni čas už do sebe nezapadaly. A jen tak mimochodem, otcova výtka síran uvolnénosti mých mravů je nepodložená insinuacc. Ncsbližil jsem se tady ještě ani s jediným děvčetem. Když se poiácim jako opilý z jednoho s.pánku do druhého, ve střízlivějších okamžicích si zdejšího krásného pohlaví sotva všimnu. Ostatně chronické šero v ulicích ani pořádně nedovolí rozlisovat obličeje- Jediné, čeho jsem si stačil povšimnout jako mladý muž, který buď jak buď má ještě na tomto poli jisté zájmy, byla zvláštní chůze děvčat, Je to chůze po neúprosné přímé přímce, která nepočítá S žádnými překážkami, poslušná jen jakéhosi vnitrního ryímu, liikclmsi /áko-M j. který ta děvčata odmotávají jako z klubíčka a měn i jej v nit přímočarého cupitáni, plněno akurátnosti a odměřené grácie. Každá v sobě nosí jako natažené péro nějakou jmou, individuální zákonitost. Když tak kráčejí před sebe, zahleděny do této zákonitosti, plny soustředěni a vážnosti, tu se zdá, že jsou proniknuty jedinou starosti, totiž aby t ni uk nevynechaly, nepopletly to obtjžné pravidlo, tieodchýlily se od něho am o milimetr. A tu začíná být jasné, | 321 žc in, co tak. pozorne a zaujaté nosí v $ot>ě, není nic jiného než jakási fixní idea vlastni dokonalosti, která se silou jejich přesvědčeni stává téměř skutečnosti. Je to jakási anticipace, podniknutá na vlastní riziko, bez jakékoli záruky, nedotknutelné dogma, povýšené nad jakoukoli pochybnost. Kolik vad a nedostatků, kolik nosíků ohrnutých či zploštělých, kolik pih a uhrů. propašovávají bravurně pod vlajkou této fikce! Neexistuje taková ošklivost a všednost, kterou by vzletxiost oné vity iiestrhávala s sebou do tohoto fiktivního nebe dokonalosti. Pod sankci oné viry tělo Zřetelné krásni a nohy, skutečně hezky modelované a elastické nohy v obuvi bez poskvrny, hlásají svou chůzi, vysvětluji překotně plynulým, blýskavým monologem kráčení bohatství té ideje, o niž pyšné mlčí uzavřená tvář, Ruce maji ty divkv v kapsách svých krátkých přiléhavých kabátků. V kavárně a v divadle si nohy, odhalené vysoko ke kolenům, překládají přes sebe a výmluvně jimi mlčí, Tolik na okraj jen o jedné zvláštnosti města. Zmínil jsem se o zdejši černé vegetaci. Pozornosti si zaslouží zvláště jeden druh černého kapradí, jehož obrovské listy zdobí vázy v každém zdejši m obydli a v každé veřejné místnosti. Je to takřka smuteční symbol, funebrálni erb tohoto města. IV Poměry v sanatoriu |sou den ze dne nesnesitelnější- Těžko popřít, že jsme prosté padli do pasti. Od okamžiku, kdy jsem přijel a kdy před nově příchozím rozvinula jakési zdáni hostitelské starostlivosti, nedává si správa sanatoria sebemenší práci s tím, aby v nás vzbudila třeba jen iluzi nějaké péče. Jsme zkrátka odkázáni sami na sebe. Nikdo se nestará o naše potřeby. Už dávno jsem zpisnl. žc vedeni elektrických zvonků konči hned nade dveřmi a nikam nevede. SJužchnictvo se neukáže. Chodby jsou ve dne v noci ponořeny do tmy a ticha Mám silné podezřeni, že jsme v tomto sanatoriu jedinými hosty a ~tx ona tajuplnost a diskrétnost, s niž pokojská pečlivé zavitá dveře pokoju, kdy/ do nich vstupuje nebo / nich odchází, je ptosté mystifikace. Mtvám někdy nutkáni dveře těch pokojů jedny po druhých dokořán pozotvirat a nechat je tak doširoka otevřené, abych demaskoval nepoctivé intriky, do nichž nás za pletli- A přece si nejsem tak docela jist svým podezřením- Někdy pozdě v noci vidátn doktora Gutarda na chodbě, jak někam spěchá v bílém Operačním plášti s klystýrem v ruce a před nim běží pokojská. Těžko ho v takových okamžicích zastavit v jeho spěchu a přitisknout ke zdi rozhodnou, otázkou. Nebýt restaurace a cukrárny v městě, mohl by tady člověk zemřít hlady. Dosud jsem nebyl s 10 doprosit se druhé postele- O čistém ložním prádle UŽ vůbec nemluvím. J c nutno přiznat, ŽC všeobecné uvolněni kulturních zvyklosti neušetřilo ani nás dva. 52 2 Vlézt do postele oblečen a v botách bývalo pro mne jako pro civilizovaného člověka odjakživa něčím prostě nepředstavitelným. Teď však se vracívám domu pozdé, opilý ospalosti, v pokoji je šero, václony na okně se vzdouvaji chladným vaiiem- Nic nevnímaje, padnu na postel a zahrabávám se do peřin. A takto spím po celé nepravidelné časové úseky, dny neho týdny, cestuji prázdnými krajinami smi, neustále na cestách, ncu.siále na strmých silnicích respirace, buďto lehce a pružné sjížděje Z mírných svahů, anebo zase namáhavé stoupaje po kolmé stěně chrápáni. Když dosáhnu vrcholu, obsáhnu nesmírné obzory té skalnaté a jalové pouště spánku-V kterousi hodinu, v kterémsi bodě, kdesi v prudkém sákrutu chrápáni se napůl probudím a citim v nohách postele otcovo tělo. Leží tam, stočen do klubíčka, malý jako kotě. Usnu znovu s otevře nými ústy a opět přede mnou vlnivé a majestátně defiluje celé to obrovské panoráma hornaté k tajiny. V obchodě vyviji otec nesmírně čilou činnost, provádí transakce, vynakládá veškerou svou energii, aby přesvědčil zákazníky, Tváře mu hoři vzrušením, oči sviti, V sanatoriu lezi těžce nemocen, stejně jako v poslednich týdnech doma. Těžko zatajit, že se proces rychlými kroky blíži ke třasnému konci. Slabounkým hlasem mi říkává: ,.Mél bys chodit časré|i do krámu, Josefe, přiruči nás okrádají, Vidiš přece, že na to už nesiačim. Ležím tu už dlouhé týdny nemocen, a obchod, vydán napospas Osudu, jde od desíti k pěti- Nepřišla nějaká pošta Z domova?'1 Začínám litovat celého toho podniku, Těžko nazvat šťastným nápadem, žc ismeotec, oklamáni nabubřelou reklamou, poslali sem. Í24 Huunu-e i ptiiutcf SMutVirium V* rňimli'. Cas, posunutý zpět. - . Na prvni pohled co zni hezky, ale co je to ve skutečnosti? Dostává se mu tady snad plnohodnotného, solidního času, času odmotaného jakoby z nového štůčku, času vonícího jesté novotou a barvou? Právě naopak. Je to dočista opotřebovaný, lidmi obnošený čas, čas osoupaný, na mnoha místech děravý, průhledný jako řešeto. N en i divu, vždyť je to čas jakoby vyzvracený - rozumějte mi, prosím, dobře - čas z druhé ruky. Člověk by zaplakal.. . A k tomu celá ta nanejvýš nevhodná manipulace s časem. Ty rcestné pikle, to vkrádáni se do jeho mechanismu zadnimi dvířky, to riskantní rozdražcfuváni poštéváčků jeho citlivých tajemství! Jsou chvíle, kdy má člověk chuť uhodit do stolu a vykřiknout z plna hrdla: Dost, vari od času. čas je nedotknutelný, čas je zakázáno provokovat! To vám nestačí prostorř1 Pro člověka je prostor, v prostoru si můžete vyvádět, jak vám Libo, metat si kozelce, padat, skákat z hvězdy na hvězdu. Ale pro noha svatého, nesahejte na čas I A na druhé straně zase - může ode mne někdo zadat, abych o své újmě vypověděl smlouvu s doktorem Gotardcm? Ať už je ta ubu-houčká otcova existence jakákoli, přete jen ho vidím, psem s nim. hovorím s nim . . . Mel bych vlastně být doktoru Gotardovi neskonale vděčen. Už několikrát jsem si s nim chtěl otevřené promluvit. Jenže doktor Gotard je nepolapitelný. „Ted právě šel do restauračního sálu," oznamuje mi pokojská- Mířím tam, když tu mě pokojská dohoní a povídá mi, že se zmýlila. Že doktor Gotard je v operačním sále. Spěchám ícdv do prvního poschodí a uvažujú, jaké operace tady mohou dělat, vstoupím do predpokoje, a skutečné mi řeknou, abych počkal. Dr. Gotard přijde za chvíli, právě dooperoval. mv|e si ruce. Takřka ho vidím, malého, kráčejícího dlouhými kroky v rozevlátém plášti, jak spěchá řadou nemocničních sálů. Jenže za chvi li, co se neukážel Doktor Gotard tady vůbec nebyl, UŽ léta se tu neoperovalo. Doktor Gotard spi ve svém pokoji a jeho Černý plnovous trčí vyzývavé do vzduchu. Pokoj je naplněn chrap.i nim jako chuchvalci mraků, které se rozrůstají, vrstvi, zvedají na svých oblinách doktora Gotatda i s jeho posteli stále výš a výše -veliké patetické nanebevstoupení na vlnách chrápáni a vzdouvaji-cich se peřin. Ději se zde jesté podivnější věci, věci, kteté zatajuji sám před sebou, věci, které jsou svou absurditou přímo fantastické. Kdykoli opouštím pokoj, mám dojem, že se někdo rychle vzdaluje ude dveři a zahýbá do postranní chodby. Anebo jde někdo přede minm. aniž se ohlédne. Není to ošetřovatelka. Vím, kdo to jet „Mámil" volám třesoucím se, vzrušeným hlasem a matka se otočí a S prosebným úsměvem se na mne chvili divá- Kde jsem? Co se to tu děje? Do jaké sítě jsem se to zapletl? Nevim. působi-li to pozdní roční doba, ale dny jsou svou barvou stále vážnější, chmuří se a tmavnou- Vypadá to, jako by se člověk díval na svět úplné černými brýlemi. J26 J27 Celá krajina jako by byla dnem obrovského akvária, naplněného světlým inkoustem. Stromy, lidé i domy splývají do černých siluet a vlni sc jako vodoi rostlinstvo na pozadí inkoustové tůně. V okolí sanatoria se to hemži černými psy. Různé velicí a různých ras, pohihapi v aeru, hlavy nízko u země, po všech cestách a pěšinách, plně Zaujati svými psími záležitostmi, tiši, plni napětí a střehu. Probihap kolem po dvou, po třech, ostražité krky nataženy, uši špičatě vztyčeny, s žalostným tónem tichého skučeni, které se mimoděk prodírá z chřtánu a signalizuje nejvyšší stupeň vzrušeni, Zaneprázdněni svými záležitostmi, plni spěchu, neustále na cestě někam, vždycky upjati k nepochopitelnému cíli - sotva si všimnou chodce. Jen tu a tam loupnou po něm v letu očima a v takových okamžicích čiši z toho černého a chytrého zašilhání vztek, držený ve svých choutkách na uzdě jediné nedostatkem času. Někdy dokonce podlehnou své zlobě, přibíhají se skloněnou hlavou a sc zlověstným vrčením k noze, ale jen prutu, aby v půli cesty opustili svůj záměr a velikými psími poskoky běželi dále. Proti té psi metle není pomoci, ale proč u všech čertů drží správa sanatoria na řetězu obrovského vlčáka, strašnou bestii, skutečného vlkodlaka, doslova ďábelsky divokého? Po zádech mi běhá mráz, kdykoli jdu kolem jeho boudy, u niž stuji, znehybnen krátkým řetězem, s divoce naježeným límcem chlupů kolem hlavy, kniratý, štětinatý a btadatý, s mašinérii mohutné tlamy plné tesáků, Vůbec nestéká, jenom jeho divoká vizáž je při pohledu na člověka ještě strašnější, rysy tuhnou do výrazu bezedné vzteklosti a on, zvedaje pomalu strašnou mordu, oddává 321 >c vášnivě, v tiché křeči, nízkému, náruživému, z hlubin nenávisti vycházejícímu vyti, v němž se ozývá smutek 3 zoufalá bezmocnost. Když spulu vycházíme Ze sanatoria, prochází Otce kolem té bestie lhostejné, A]e já bývám tou živelnou manifestaci bezmocné nenávisti pokaždé hluboce otřesen. Jsem teď o dvě hlavy větší než otec, jenž malý a hubený cupitá vedle mne drobnými stařeckými krůčky. Už když se blížime k náměstí, vidíme neobvyklý ruch. Ulicemi pobíhají davy lidí. K našemu sluchu dolétaji neuvěřitelné zvěsti, Žc do města vtrhla nepřátelská vojska. Za všeobecného zděšení si lidé navzájem dávají poplašné a odpo-Tujici si informace. Je těžko to pochopit. Válka, již nepředcházely diplomatické akce? Válka uptOstred blaženého klidu, neporušeného žádným konfliktem P Válka s kým a oč? Ŕ i kaj i nám, že invaze nepřátelské armády dodala odvahy skupině nespokojenců v městě, a ti teď vytli do ulic se zhraní v ruce a terorizuji pokojné obyvatelstvo. Skutečné jsme spatřili hlouček těch vzbouřenců v černých civilních Šatech s bílým řemením skríženým na prsou, postupujicich mlčky, se skloněnými puškami. Dav před nimi ustupoval, tlačil se na chodníky, a oni šli a vrhali zpod cylindrů ironické, temné pohledy, pohledy, v nichž se zračil pocit převahy, záblesk zlomyslné radosti a jakési spiklenecké pomrkáváni, jako kdyby potlačovali výbuch smíchu, který by demaskoval celou tu mystifikaci. Některé z nich dav poznává, ale radostné zvoláni udusí hrozba skloněných hlavní. Prošli, aniž si s kýmkoli něco začali. Opět se všemi ulicemi přelévá ustrašený, ponuře mlčící dav. Nad městem plane temné mručeni. Zdá se, že v dálce je slyšet rachot delostrelectva, duněni 1 ui bedýnek se střelivem „Muším se dostat do krámu," povídá OtCť, bledý, ale smířený s osudem. „Nemusíš jit se mnou, jen bys mi překážel," dodává, „vrat se do sanatoria.4' Hlas zbabělosti mi radi abych poslechl, Vidím, jak se otec vdirá do sevřené zdi davu, a ztra- -: 1" 111 Im f OCI lJu nejasně béla v četném orámo- váni stromů. Vcházím dovnitř jako ohvyklc zezadu, nádvořím, bránou v železné ohrade a vidím už zdálky psa na jebo stanovišti. Jako vždy naskočí mi při tomto pohledu husí kůže odporu. Chci kolem něho projit co nejrychleji, abych neslyšel ten nenávistný sten, vycházející z hlubin srdce, když tu ke s věrnu zděšení, nevěře vlastním Očím, vidím, jak se dlouhými skoky vzdaluje od boudy, protože nerli uvázán, a s temným, jakoby ze sudu se ozývajícím štěkotem ubíhá nádvorí, aby mi odřízl cestu zpět. Strnulý hrůzou, ustupují do protějšího, nejvzdáleněji ho kouta nádvoří a instinktivně hledám nějaký ukryt. Nakonec -se uchyluji dn malého altánu, který tam stoji, i když jsem naprosto přesvědčen o marnosti svého úsilí. Huňatá bestie se blíži dlouhými skoky a už je její morda u vchodu do altánu a usavírá mě v pasti- Polomrtvý strachem si všímám, že rozvinul celou délku řetězu, který vlekl za sebou přes dvůr, a že altán je už mimu dosah jeho zubu. U ondán, /deptán hrůzou, lakrka nepociťuji úlevu. Potáceje se, napni Ik./ sebe, zvedám oči. Nikdy jsem ho neviděl tak zblízka, a teprve teď mi padaj i z očí šupiny. Jak veliká je sila předsudků! Jak mocná je sugesce strachu! Jaká zaslepenost! Vždyť je to člověk. Člověk na řetězu, a já ho ve zjednodušující metaforické, paušální zkratce považoval z nepochopitelných přičiň za psa, Ale abyste mě nechápali spatně. Byl to pes - neklamné, jenže v lidské podobě. Kvalita psa je vnitrní kvalitou a může se ptojevOvat stejné dobře jak v lidské, tak ve zvířecí podobě. Ten, co stál přede mnou ve vchodu do altánu, s tlamou jakoby obrácenou naruby, se všemi zuby vyceněnými v hrozivém vrčeni - byl muž střední postavy s černými J12 vousy. Obličej žlutý, kostnatý, oči černé, zlé a nešťastné hnile černého obleku a civilizovaného tvaru plnovousu mohl hy hvi považován za inteligenta, za vědce. Mohl by to být starší, nevydařeny bratr doktora Gcnarda. Ale ten m první dojem k Li mni |chu veliké, lepkavé upai lané ruce, dvě brutálni a cynické brázdy kolem nosu, ztrácející se v plnovousu, vodorovné, ordinánii vrásky Ha nízkém čele rozvály brzy tu prvni iluzi, Byl to spiš kuihar, křiklouu. táborový řečník a partaj nik - člověk prudký, plný temných, výbušných vášní. A v tom ptávě, v těch propastech náruživosti, v tom křečovitém naježení všech nervů, v té šílenccké fúrii oštékáva|ici vztekle konec klacku na něj namířeného - v tom byl stoprocentním psem. Kdybych přelezl zadní bartérku altánu, myslím si, dostal bych se docela z dosahu jeho vzteku a mohl bych se postranní pěšinou dostat k bráně sanatoria. Už přehazuji nohu přes zábradlí, ale náhle se v půli pohybu zastavím. Cítím, že by to bylo příliš kiuté, ptosté si odejít a zanechat ho tak s jeho bezradným vztekem, nezua-licim mezi. Představuji si jeho strašné rozčarování, nelidskou bolest, kdyby mě viděl utíkat z pasti, odcházet navždy. Zůstanu. Přistupii|i k němu a povídám přirozeným, klidným hlasem. „Uklidněte se. odvážu vás." Po těchto slovech se jeho obličej, rozkouskovaný křečovitými záškuby, rozbouřený vibrací vrčeni, sceJuje, vyhlazuje a z hlubin se vynořuje tvář takřka úplně lidská. Přistupuji k němu bez ohav a odpi nám mu karabinku na krku- Kráčíme teď bok po laiku Knihař má na sobě slušný Lerrlý oblek, ale je bosý. Pokouším se navázat S ním rozhovor, ale z jeho úst se ozývá jen nesrozumitelné iii bláboleni. Jen z oči, z těch černých, výmluvných: oči čtu divokou náruživost příchylnosti, sympatie, a to mi nahání hrůzu. Občas klopýtne o kámen, o hroudu hliny a v takových o konvicích sc jeho obličej tím otřesem ihned láme, rozsýpá, napůl se Z něho vynoří zděšení, horové ke skoku, a hned za nim vztek, krerý čeká jen na okamžik, kdy bude opět moci proměnit ten obličej v klubko syčících zmiji. Tu ho pokaždé uklidňuji strohým kamarádským napomenuti m. Poplácám ho dokonce po zádech. A chvílemi sc v jeho obličeji pokouši vzniknout udiveny, podezíravý, sám tobě nedůvéřujici úsměv. Ach, jak je mi na obtiž to strašné přátelit v i. Jak mé děsí ta zrůdná sympatie. Jenže jak se zbavit toho člověka, který kráčí vedle mne a visi pohledem, vší vášnivosti své psi duše na mém obličejiř Nesmím však dát najevo svou netrpělivost. Vytáhnu peněženku a povídám věcným tónem; „Jisté potřebujete peníze, rád vám pujčim." Když to však vidi, ]ellO oblíČCl tak strašné zdivu' či, že peněžen k n opět co nejrychleji schovám. Ještě dlouho se nemůže uklidnit a ovládnout tahy obličeje, které stále křiví křeč vytí. Ne, déle to už nevydržím. Všechno raději než tohle. Stejné sc už vše zamotalo, beznadějné popletlo. Nad městem vidi m zář požáru. Otec je někde v ohni revoluce v hořícím krámě, doktor Gutard je nedosažitelný a k tomu všemu ještě matka, ktetá se tu nepochopitelné objevila, inkognito, s nějakým tajným posláním' Jsou to články nějakého velikého záhadného spiknuti, které se svírá kolem mé OSOby Pryč, pryč odtud. Kamkoli. Setřást ze sebe to odporné přátelství, toho kníháte páchnoucího psinou, který ze mne nespouští oči. Stojíme před bránou sanatoria. „Prosím, pojJte do mého pokojc,"' povídám se Srdečným gestem. Civilizované pohyby ho Fascinuji, uspávají jeho divokost. Pouštím ho před sebou dovnitř, usazuji no na židli „Půjdu do restaurace, přinesu koňak," povídám. Zděšené vyskoč i a chce jit se mtiou. S mírnou rozhodnosti uklidňuji jeho neklid. „Budete tady sedět, budete tu klidně čekat," řikám mu hlubokým vibrujícím hlasem, u jehož dna sc ozývá utajovaný strach. Sedne si s nejistým úsměvem. Vycházím ven a kráčím pomalu chodbou, pak po schodech dolů, chodbou k východu, procházim branou, miřim pres nádvoří, za-bouchávám za sebou železnou branku a nyní sc bez dechu, * thiktiu-cím srdcem, s bušením ve spáncích dávám do hěhu tmavou aleji, která vede k nádraží, V hlavě se mi převaluji obrazy, icdcn strašnější než druhý. Netvorova netrpělivost, jeho zděšení, jeho zoufalství, jakmile pozná, že byl podveden. Návrat fúrie, recidíva vzteku, propukající ničím octl uměnou silou. Otcův návrat do sanatoria, jeho nic netušící zaklepáni a nečekané tváři v tvář se strašnou bestii. Štěstí, že otec vlastně už nežt|e, že se ho to vlastně už netýká, napadá mi s úlevou a už před sebou vidím černou radu železničních vagónů, stojících u výjezdu z nádraží. Nastupuji do jednoho z nich a vlak, jako by čekal jen na to, dává se pomalu, bez zahvízdáni do pohybu. V okně ještě jednou defiluje a pomalu se oráči obrovská misa obzoru, naplněná tmavými šumícími lesy, v nichž se bělají zdi sanatoria, Sbohem, otče, sbohem, město, které už nespatřím- Od té doby jedu, stále jedu, nějak jsem se na železnici zabydlil a oni mé tu toleruji, jak se toulám z vagónu do vagonu. Vozy, obrovské jako pokoje, jsou plné smeti a slámy ä v těch šedivých, bezbarvých dnech jimi skrz naskrz protahuji průvany. Oblek se mi roztrhal, roztřepil, Darovali mi obnošenou železničářskou uniformu, Obličej mám ovázán špinavým hadrem, protože mám oteklou tvar. Sedím na slámě a podřimuji, a když mám hlad. stoupnu si do chodbičky před oddíly prvni třídy a zpívám- Házejí mi drobné mince do mé železničářské čepice, do Černé kunduktér-ské čepice s otrhaným štítkem, dodo Chodíval k nám v sobotu odpoledne v tmavém kabátci pres bílou piké kazajku, v buřince, ktetou mu museli na rozměry jeho hlav* dát asi dělat Ha objednávku, přicházel posedět na čtvn nebo půlhodinku nad sklenici vody s malinovou šťávou, podumat » bradou opřenou o kostěný knoflík hůlčičky, kterou dtžcl mezi koleny, zamyslit se nad blankytným dýmem z cigarety. Obvykle bývali u nás tou dobou na návštěvě i jiní příbuzní a během nenuceného hovoru ustupoval Dodo jakoby do stínu, klesal v tom živém shromážděni do pasivní role statisty. Aniž si bral slovo, prejiždél odusevnělýma očima pod nádherným obočím z jednoho hovořícího na druhého, při čemž se jeho obličej postupné prodlužoval, jako by se vymykal z kloubů, a nitím v tom živelném zaposloucháni nebrzděn, dostával hloupý výraz. Mluvil jen tehdy, když ho přímo Oslovili, a odpovídal v takových případech na otázky, ale jen jednoslabičné, jakoby neochotné, zahleděn někam na opačnou stranu, pokud ovšem ony Otázky nepřesahovaly určitou oblast prostých, snadno řešitelných věci. Jít Někdy sc mu darivalo udržet rozhovor ještě o pár otázek dále, za onen rámec, a to řáluhou zásoby výrazných posunku a gest. jimiž disponoval a která mu svou mnohoznačnosti prokazovala univerzálni služby nim, Že vyplňovala mezery v artikulované řeči a vytvářela svou živou mimickou expresívnosti zdáni rozumné akce. Byla to vsak iluze, která se brzy rozplynula, rozhovor začal žalostné váznout a tazatelův zrak sc pomalu a zamyšleně odvracel od Dodá, jenž zůstaven sám sobě, upadal znovu do sobč vlastni role Statisty a pasivního pozorovatele uprostřed všeobecně konverzace Neboť jak bylo možno pokračovat v hovůřu, když například na otázku, zda doprovázel matku na cesté na venkov, odpověděl v mollové tónině: „Nevím," i když to znamenalo smutnou a zahanbující pravdomluvnost, protože Dodova paměť nesahala skutečné dál než za poslcdni okamžik a k uejbližši aktualitě. Dodo prodělal kdysi dávno, ještě v dětství, nějakou těžkou mozkovou chorobu, během niž ležel mnoho měsíců v bezvědomí, blíže smrti nežli životu, a když se nakonec prcce jen uzdravil, ukázalo se, že je už jakoby stažen z oběhu, že už nepatři do společenství rozumných lidi. Jeho výchova proběhla soukromé, jen tak pro formu, s velikou ohleduplnosti. Požadavky, tvrdé a neústupně uplatňované vůči jiným, ve vztahu k Doduvi nějak měkly, brzdily svúu přísnost a byly plny hlahuvolnosti- Kolem Doda sc vytvořila jakási sféra podivné privilegovanosti, která ho jako ochranný val, jako neutrální pásmo oddělovala od náporu života a jeho nároků Všichni vtié této sféry byli v utoč nem dosahu icho vlnobití, hlučně se jim brodili, dávali se jim strhovat, zaujati, uchváceni v podivné náruživosti, Uvnitř sféry byl pomlka, césura v té všeobecné vřavě. Tak vyrůstal a výjimečnost jeho osudu rostla s tom, jako bv sľ io rozumělo samo sebou, bez protestu odkudkoli. Dodo nedostával nikdy nové šaty, ale vždy jen obnošené starším bratrovi. Zatímco život jeho vrstevníků byl rozčleněn fáze, na období, určovaná mezními událostmi, vznešenými a íymbo-oLi-ii/ikv: jrrie-iiľuu::. Aiíu-..<.h: , ,-.1-, i.ih.: m | \ ■,, i-. mi - plynul jeho život v nediferencované monotónnosti, kterou nerozviřovalo nic prijemného ani nepříjemného, a také budoucnost se jevila jako naprosto pŕimá a jednotvárná silnice bez události a překvapení. Mýlil by se, kdo by sc domníval, že se Dodo tomuto stavu věci vnitřně bránil. Přijímal jej prostě, jako formu života jemu vlastni bez údivu, s věcným souhlasem, s vážným opi i m ismem a zafizova se, aranžoval podrobnosti svého života v mezích bezudálottn monotonie. Denné před polednem e vchází do města na procházku a chodíval pokaždé po těže trase, třemi ulicemi, kterými prošel až na konec, a pak se stejnou cestou vracel. V elegánrnim, třebaže obnošeném bratrové obleku, ruce sevřené kolem hůlčičky za zády, kráčíval distingované a beze spěchu. Působil dojmem človéka, který pro -.vl-potěšeni cestuje a pravé si prohlíží město. Ta absence spěchu, nějakého směru nebo cíle, který' by sc zračil v icho pohybech, brala někdy na sebe kompromi tu j ici formy, neboť Dodo projevoval sklím k bezmyšlenkovitému civěni před vchody do krámů, před dUtnimi = i i 33s 339 v nichž sc klepalo a kutilů, ba dokonce i před skupinou rozmlouvajících lidi. Výraz jeho obličcíc začal brzy dozrávat, a což je podivné, zatímco životni procesy a otřesy se zastavily na prahu tohoto života šetříce jeho prázdnou nenarušenost, jeho extramarginálni výpimcčnost. Dodovy tahy se těmito prožitky, které procházely mimo něj, formoval',. anticipoval) jakýsi i... .1 ..i-..' 11: - ■■ - votopis, kter\. ai si- 1* sova! sotva v oblasti možnosti, modeloval a vyřezával tu tvář v iluzorní masku velkého ttagika, v masku plnou véděni a smutku všech věci. Jeho oboči sc klenulo nád herným i oblouky, utápějíc ve svém stínu veliké a smutné, hluboko podkroužené oči. Kolem nosu se propadly dvě vrásky, plné abstraktního utrpení a iluzorní moudrosti, a směřovaly ke koutkům a ještě dále za ně. Malé a plné rty hýly bolestné sevřeny a koketní „muška" na dlouhé bourhonské bradě mu dodávala vzezřeni staršího a zkušeného botivivana. |e nasnadě, že tu jeho privilegovanou výjimečnost vyslídila, loupeži vé vyčcnichala chytře čihajici a vždy obětichtivá lidská zlomyslnost, A tak se stále častěji stávalo, že se k němu za jeho ranních prochá-zck připojovali Společnici, a patřilo k zákonitostem té jeho privilegované výjimečnosti, žc to byli společnici zvláštního druhu, ne ve smyslu kamarádství a společných zájmu, ale ve smyslu velice problematickém a cti nepřidávajícím. Vážného a důstojného Dodá obklopovaly převážné značné mladší ročníky a rozhovory, které vedli, měl v specifický tón, veselý a žertovný, a pro Doda - to nelze popřít - prijemný a osvěžující. 34 O Když tak kráčel, převyšuje o hlavu veselé a větroplašné hejničko vypadal jako petipatetický filozof, obklopený svými žáky, a na jeho obličej se zpod masky vážnosti a smutku prodíral frivolni úsměv bojující s tragickou dominantou peho výrazu. Dodo se nyní vracíval ze svých ranních procházek později, s rozcuchanou čupřinou, oděv poněkud v nepořádku, ale pln života a chuti k veselé výměně názorů s Karlou, chudou ses třenici, již « teta Reticie ujala. Ostatné jako by vycifoval, že mu tyto schú/ky mnoho cti nepřinášejí, zachovával Dodo doma na toto téma napros tou diskrétnost. Jednou nebo dvakrát došlo v tom monotónním žtvoté k udalos tem, které svým Formátem přečnívaly mélčinu všedního děni. Jednoho dne se z ranní procházky nevrátil k obědu. Nevrátil ani k večeři, ani k obědu příštího dne. léta Reticie byla bii/k á zoufalství. Ale toho dne k večeru se Dodo vrátil, trochu pumuch-Janý, buřinku promáčklou ä posazenou nakřivo, ale jinak zdráv a pln duševní pohody. Bylo nesnadné rekonsttuovat průběh té eskapády, o niž Dodo zachovával absolutní mlčeni, Pravděpodobné se na procházce někam zacivél, dostal se do neznámých končin města a snad mu k tomu dopomohli i jeho mladi peripatetikové, kteři jisté s cl..... postavili Doda do nových a neznámých životních podmínek. Je možné, že to byl jeden z oněch dnů, v nichž Dodo posílal svou ubohou, přetíženou paměť na dovolenou a v nichž zapomínal svou adresu, ba dokonce i jméno a data, na která si jindy vždyť k v vzpomíná val. is 341 Nikdy isme se nedověděli bližší podrobnosti O tom dobrudru±> stvi, Když Dodúv starší bratr odjel do džiny, scvrkla se rodina na tri čtyři osoby. Kromě strýee Jeronýma a tety Reticie to byla ještě Karla, která plnila ve velkém strýcové hospodářství úlohu klidníce. Strýc Jeroným nevycházel už řadu let z pokoje. Od dob, kdy mu Prozřetelnost něžně vzala z ruky kormidlo té rozvrzané a na mělt.i-né uvizlé lodi života, žil životem penzisty na těsném kousku prostoru mezi chodbou a tmavnu ložnici, kterou mu přidčlili- V županu dlouhém až k zemí seděl v přísiěnku a zarůstal den ze dne fantasdctéjšim porostem. Dlouhý plnovous barvy papíru (na konečcích dlouhých pramínků takřka bílý) obtékal mu obličej kolem dokola, sahal až do půli tváři a ponechával odkryt jen krahujčí nos a dvě oči, koulející bělmy ve stinu krovitého obočí- V tmavé alko vně, v tom těsném vězeni, v němž byl odsouzen kroužit před skleněnými dveřmi do salónu sem a tam jako velký dravý kocour, stály dvě obrovské dubové postele, strýcův a tetin noční pelech, a celou zad ni stěnu pokrýval veliký gobelín, rýsující se v temném nitru ložnice nejasnou kresbou. Když oči přivykly tmě, vynořil se mezi bambusy a palmami obrovský lev, mohutný a ponurý jako prorok a majestátní |ako patriarcha. Jak tak seděli zády k sobě, vnímali se lev a strýc Jeroným navzájem, naplněni nenávistí. Nedívajíce se na sebe, hrozili si vycené-mm odhaleným tesákem, výhružné vrčícím slovem. Chvílemi se lev podrážděně zvedal na předních tlapách, ježil hrivu na nataženém krku a jeho strašný řev se valil kolem dokola po chmurném inrtiin Pak zase sttýc Jeroným vyrůstal nad něho prorockou tirádou a jeho obličej se přcmodelovával do hrozivého výrazu velikými dovy, jichž byl pln, zatímco plnovous se vlnil zápalem. V takových chvílích lev bolestně zužoval oči a pomalu odvracel hlavu, choule sc pod náporem slova božího. Ten lev a ten Jeroným naplňovali tmavou alkovnu věcným svárem. Strýc Jeroným a Dodo žili v tomto těsném bytě tak nějak mimo sebe, ve dvou různých dimenzích, které se křižovaly, aniž se kdekoli dotýkaly. Jejich oči, kdykoli se spolu setkaly, pokračovaly v cestě, dál za toho druhého, jako u zvířat dvou různých a vzdálených druhů, které se navzájem vůbec nevnimaji, neboť nejsou s 10 udržet cizí obraz prolétající vědomím, jež jej v sobě nedovede realizovat. Nikdy spolu nemJuvili. Když se sedalo ke stolu, byla teta Reticie, sedící mezí manželem a synem, hranici dvou světů, istmem mezi dvěma moři šílenství. Strýc Jeroným jedl neklidně, dlouhý plnovous mu padal do talíře, Kdykoli vrzly dveře v kuchyni, napůl se zvedl z židle a uchopil talíř s polévkou, připraven utéci sc svou porci do alkovny, kdyby do obydli vstoupil někdo cízi. Tu ho teta Reticie vždycky chlácholila: „Neboj se, nikdo nc|dc, to je služka.H A současně Dodo vrhl na vyděšeného strýce hněvivý, rozhořčený pohled svých lesklých bul v a pohoršené bručel sám pro sebe; „Blázen, těžký případ . . ." Než strýc Jeroným dostal absolutorium z příliš spletitých život-nich komplikaci a než mu bylo dovoleno stáhnout se do svého 342 14.1 u*amélého útočište v alkovilč, býval to člověk úplné jmého typu. Ti, kdož ho znali za mlada, tvrdili, že ten nezkrotný temperament neznal žádné zábrany, ohledy ani skrupule. S rozkoši oznamoval lidem nevyléčitelné nemocným. Že 1C čeká smrt, Kondolenční návštevy využival k tomu, aby před ohromenou rodinou podroboval živni nebožtíka, po němž ještě neuschly slzyb ostré kritice. Lidem, utajujícím nejaké nepríjemné a choulostivé osobni záležitosti, je nahlas a posměšné připomínal. Ale jednou v noci se vrátil z cest jako vyměněný, strachem bez sebe, a thtél se schovat pod postel. Za několik dnů poté se mezi příbuzenstvem rozšířila zpráva, že strýc Jeroným se vzdal všech svých spletitých, pochybných a riskantních obchodů, které mu přerostly přes hlavu, vzdal SC jich na celé čáře a definitivně a začal nový život, živoř sevřeny přísnou a přesnou, i když pro nás nepochopitelnou řeholí. V neděli odpoledne jsme všichni chodívali k tetě Reticii na malou rodinnou svačinu. Strýc Jeroným nás nepoznával. Seděl v alkovné a skh-nénvmi dveřmi vrhal na tu sešlost divoké a vyděšené pohledy. Ale někdy přece jen vystoupil neočekávané ze své poustevny V tom dlouhém županu až po zem, S plnovousem vlnicím se kolem Obličeje, učinil pažemi pohyb, jako by nás rozděloval, a řekli A teď vás proboha prosím, tak jak tu jste, rozejděte se, rozběhnete se, tajné, potichu a nikým neviděni - -" Pak nám tajuplné pohrozil prstem a dodal: „Všichni už fikají; Di-da" Teta ho jemně strkala zpět do alkovny, ale on se ještě ve dveřích varovné otáčel a se vztyčeným ukazovákem opakoval: „Di-da." Dudo to všechno nechápal hned, nýbrž pomalu, a trvalo vždycky hezkou chviN, plnou mlčení a knnsterna.ee, než se mu v jeho hlavě situace osvětlila. Tu pak. přejížděje zrakem z jednoho na druhého, jako by se ujišťoval, že se přihodilo něco veselého, propukal v smích a smál se hlučné a s rozkoši, potřásal Lítostivé hlavou a ve smíchu neustále opakoval: „Blázen, těžký případ . . Na dům tety Rcticic se snášela noc, krávy, už vy dojeny, otíraly se ve tmě o prkna, dvě děvečky už spaly v kuchyni, ze zahrady při-plouvaly bubliny nočního ozónu a praskaJy v otevřeném okně. Teta Reticic spala v hlubinách své veliké postele. Na druhé posteli seděl v poduškách jako sýček strýc Jeroným. Jeho oči se ve tmě Leskly, plnovous mu stékal na pokrčená kolena, Slezl pomalu z postele a kradl se po Špičkách k tecě. Stál pak nad *pici, přikrčeny jako před skokem, obočí a knír naježené. Lev na stěně krátce zívl a odvrátil hlavu. Teta se probudila a ulekla se té Funící hlavy s jiskřícíma očima. „Jdi, jdi do postele," kkla a odháněla ho pohybem ruky jako kohouta, S -. létům ustoupil a ohlížel se, cukaje nervózně hlavou. Ve vedlejším pokoji ležel Dudo. Dodo neuměl spát, Spánkové centrum v jeho mozku nefungovalo tak, jak by mělo. Vrtěl se. zmíral sebou v peřinách, převaloval se z boku na bok. Matrace skřípěly. Dodo réžce vzdychal, supěl, bezradné se nadzvedával na poduškách. Nežitý Život se trápil, trpěl zoufalstvím, zmíral se jako kočka v kleci. V Dodovčtěle, v tom těle idiota, někdo bez zážitků stárnul, zrál k smrti bez kousička náplně. }44 145 Pojednou ve tmě srdceryvně zavzlykal. Teta Retkie pribehla k |eho posteli: „Co je ti, Dodo, bolí tc něco?" Dodo k ni užasle otočil hlavu. „Kdo?" zeptal se. „Proč sténáš5" ptá se teta-,.To ne já, 10 on . " „Jaký on?" „Zazděný . - " „Kdože?" Ale Dodo mávl rezignované rukou. „Ech -druhý bok. Teta Reticte se no špičkách vrátila do postele- Když Sla kolem něho, pohrozil ji strýc Jeroným prstem: „Všichni už říkali: Di-da . * a otočil -se na edík V temže poschodí domu, kde bydlíme my, v úzkém dlouhém krídle do dvora, bydli Edík se svými rodicí, Edík u z dávno neru malv chlapec, lidi k e dospelý mužský se sytým a mužným hlasem, jimž občas zpívá operní árie. : k ma sklon kc korpulcntnosii. ale ne k té houbovité a měkké, nýbrž spíše k její atletické, svalnaté formě V pažích má silu jako medvěd, jenže co z toho, když jeho nohy, zcela degenerované a znetvorené, nejsou k ničemu, Když se člověk na Edíka divá, nedovede vlastně definovat, v čem je to podivné mrzácevi, Vypadá to, jako kdyby nohy měly mezi kolenem a kotníkem příliš mnoho kloubů, nejméně o dva více než normální nohy. Není divu, že se v těch prespočetných kloubech žalostné ohýbají, a to nejen na sírany, ale i dopředu a vůbec všemi ■sméry. Edik se tedy pohybuic s pomoci dvou herli. brrh precizně vyrobe-ných, hezky mahagonové pnliturnvanýcb. O těch berlích chodívá dennodenně dolů koupit noviny a to je jeho jediná procházka. 3+7 pcdiné zpestřeni, Je to nepríjemný pohled, když človek pozoruje jeho transpott po schodišti- Nohy se mu nepravidelné vykřivuji, hned stranou, hned zase dozadu, lámou se v nejneočekávanějsich místech a chodidla, krátká a vysoká jako koňská kopyta, dum na prknech jako klády. Ale jen se Hdik ocitne na rovině, nečekaně se zrněni Napřimi se, nadme okázale hrud a jeho tělo dostává švih. Opíraje se o berle lako o zábradlí, vyhazuje nohy daleko před sebe, a když dopadnou s nestejným zaduněním na zem, přenese berle dopředu a novým Švihnutím hodi vši silou sám sebe vpřed, Takovými vrhy těla dobývá prostor. Nejednou, když manévruje berlemi na dvore, může z přebytku sil, nahromaděných dlouhým sezením, předvádět se skutečně nádhernou náruživosti tu heroickou metodu pohybu na odiv služkám z přízemi a prvního poschodi. Jeho krk se v takových chvílích nadme, pod bradou se vytvoří dva záhyby podbradku a v obličeji otočeném stranou, v obličeji se rty sevřenými námahou se objeví potlačovaná bolestná grimasa- Edík nema žádné zaměstnáni ani povoláni, jako kdyby ho osud, který naň uvthl břimě mrzácivi, na revan-s tajně osvobodil od tohoto prokleti Adamových děti. Ve stinu své invalidity užívá Edik plně tohoto výjimečného práva na zahálku a je ve skrytu duše spokojen s touto svou soukromou, individuálně uzavřenou transakcí s osudem. Presto uvažu|cmc často o tom, čím si asi ten něco víc než dvacetiletý mladík vyplňuje čas. Mnoho práce mu dá četba novin, Edík je důkladný čtenář. Jeho pozornosti neujde ani jedna poznámka, ani jedno oznámeni. A když konečné dočte poslední stránku deni- ku, nečeká ho pro zbytek dne nuda, och, vůbec ne. Teď teprvi začiná vlastni práce, na kterou se Edík těší už předem, Odpoledne, zaiimco si ostatní jdou po obědě zdřímnout, vytáhne Edík své veliké tlusté knihy, rozloží je na stůl u okna, připraví si lepidlo, štětec a nůžky a za puč ne svou prijemnou a zajímavou práci, začne vystřihovat nejzajtmavější články a zařazovat je podle určitého Systému do svých knih. Berle stoji pro všechny případy připraveny, opřeny o okenní předprseň, ale Fdik je ncpotrebuic, protože má všechno po ruce, a ta k mu v přičinlivé práci uběhne těch pář hodin do večera. Každý třetí den si Edik holi své ryšavé vousy. Má rád tu činnost a všechny rekvizity, které k ni patři; hurkou vodu, pěnici mýdlo a hladkou, uklidňující břitvu, Zatímco si pěni mýdlo a obtahuie břitvu na koženém opasku, zpívá si Edik. neškolené, neuměle, ale neafektovaně a z plných plic a Adéla tvrdí, že má příjemný hlas. Přesto však se zdá, že doma u í;dika neni všechno v pořádku. Mezi nim a rodiči vládne bohužel jakási velmi vážná rozladěnou, jejíž pozadí a kořeny jsou neznámé. Nebudeme opakovat domněnky a klepy a omezíme se na konstatováni empiricky potvrzených faktů. Docházjvá k tomu obvykle večer, v teplem letním obdobi. kdv je Edíkovo okno otevřeno, takže k nám doléhají zvuky rozmištk SlySime vlastně jen jednu půlku dialogu, a to Edikovu úlohu, protože repliky jeho protihráčů, ukrytých ve vzdálenějších místnostech bytu, k nám nedolehnou. Je nesnadné domyslit si z toho, co Edíkovi vyčítají, ale v tónu i 4* 349 jeho reakce lze usuzovat, že je tim hluhoce zasažen, do krajnosti rozhořčen. Jeho slova jsou prudká a nerozvážná, diktovaná nesmírným pobouřením, ale tón, třebaže nadurdený, přece jen zbabelý a nuzácký. „Ovšem," volá plačtivým hlasem, „no a co má být? - . - Kdy včera? - To není ptavda! - A jestliže ano? - Pak tedy tatinek lžeI-" A tak to jde dokola celé čtvrthodiny, zpestřováno jen výbuchy Edíkovy lítosti a icho pobouřeni, okamžiky, kdy si Edík huši pěsti do hlavy a v bezmocném vzteku si rve vlasy. Nékdy však - a to je právě pointa těch scén. pointa, která do nich přimíchává krapet specifického mrazeni v zádech - dochází k tomu, nač se zatajeným dechem čekáváme. V bytě jako by se něco začalo hroutit, hlučné se otevírají něiakc dveře, dunivé se kácejí nějaké kusy nábytku a pak se rozlehne srdceryvné Edíkovo pištěni- Nasloucháme otřeseni a zahanbeni, ale se zrudnou rozkoši, která se v nás probouzi při představě divokého a fantastického násilí, páchaného na atletickém, i když na nohy nemohoucím mladíkovi. I n Za soumraku, když je nádobí po časné večeři umyto, sedává Adéla na pavlači do dvora, nedaleko Edíkova okna. Dvůr lemuji kolem dokola dvé dlouhé, dvakrát lomené pavlače, jedna v přízemi, druhá na úrovni prvního poschodí. Ve škvírách těch dřevěných balkónů roste tráva a z jedné mezery trčí dokonce malý akátek a kymácí se vysoko nade dvorem, Kromě Adély tam před svými dveřmi sedávají i sousedé. Schlíple schouleni na židlích a v lenoškách, vadnouce nezřetelné v soumraku, sedí tu, plni denní námahy, jako zavázané a němé pytle, čekající, až jc tma dobrotivé rozváže. Dvůr pod nimi nasakujc rychle tmou, vlna 7-fl vinno, ale v/.duch nahoře se nechce vzdát světla a září tim jasněji, čím vice dole všechno uhelnatí a smutečné černá - záři, jasný, rozechvělý a mihotavý, zatmivaje se jen nezřetelnými drahami netopýřích přeletů. Ale dole už započala rychlá a tichá práce soumraku, hemži se to tam oněmi hbitými, žravými mravenci, kteří rozkrádají, na kousíčky rozkládají substanci věci. ožiraji je až na bílé kosti, na kostru a na žebra, Fosforeskující strašidelné na tom smutném bitevním poli. Ty bílé papíry, hadry na smetišti, ty nestrávené hnáty světla zůstáván' v červivé tmě zachovány nejdéle a nemohou do|it svého konce. Užuž se zdá, žc je tma pohltila, ale po chvili jsou tu znovu a svítí, Oči, plné mravenči vibrace, je co chvili ztrácejí, ale člověk přestává už rozlisovat mezi těmi zbytky věci a hemžením oka, které právě nyní začíná blouznit jako ve snu, až nakonec sedí každý ve sveiu vlastním fluidu jako v mračnu komárů, ohtancováván hvězdným rojením, jež pulsuje muzkem, přeludnou anatomiř halucinací. Tehdy začínají ze dna dvorku stoupat žilky závanů, ještě neiisté svou existenci, a UŽ se ]i vzdávající, drive než doletí k naši tváti. \\ pruhy svěžesti, jimiž bývá na rubu jako hedvábnou podšívkou podšitá ŕasnatá letní noc. Zatímco se na obloze rozsvěcuji první 150 351 mihotavé hvézdy, vždy znovu sfoukávány, rozsouvá se velice pomalu dusný závoj soumraku, utkaný Z vířeni a přeludů a s povzdechem se otevírá letni noc, hluboká a ve svých hlubinách plna hvězdného prachu a vzdáleného kvákaní žab. Adéla ulehá bez svétla do postele, do podušek zmuchlaných a zválených z minulé noci, a sotva přivře vička, už začíná ona honička po všech patrech a všemi byty v domě. Pouze nezasvécencům se zdá letni noc být odpočinkem a za-pomnénim. Jen totiž skonči denní činnost a unavený mozek bych lél usnout a zapomenout, začíná ono neuspořádané pobíháni, onen spletitý, nepředstavitelný chaos červencové noci Všechny byty v domé, všechny pokoje a výklenky jsou najednou plny bzučících hlasů, chozeni, vcházeni a vycházeni. Ve všech oknech stoji stolní lampy se stínítky, dokonce i chodby jsou jasné osvérleny a dveře se bezustáni zavírají a otvírají. Jediný veliký, neuspořádaný, napůl ironický dialog se za neustálých nedorozuměni proplétá a rozvětvuje všemi buňkami tohoto úlu. V poschodí nevědí přesné, oč jde tem z přízemi, posílají tam posly s pilnými instrukcemi. Kurýři probíhají všemi byty, schodištěm nahoru, schodištěm dolů, cestou instrukce zapomiuaji, neboť jsou neustále voláni zpět pro nové pokyny. A vždycky je tu něco. co je třeba doplnit, pokaždé zůstalo něco ještě nevyjasněno a celé to pobíháni plné smíchu a žertů nevede k žádnému závěru. Jen postranní pokoje, nezařazené do toho velikého zmatku noci, maji svůj samostatný čas, odměřovaný tikáním hodin, monology ticha, hlubokým oddychováním špicích. Tam spi kojné, rozkynuté a nalité mlékem, spi, nadšeně přisáty k břichu noci, s tvářemi hořícími extázi, a jejich spánkem bloudi nemluvňata se zavřenýma očima, putuji mazlivě jako čenichající zvířátka po modré mapě žilek na bílých pláních prsů, lezou po meh nčžné a hledají slepou iváři teplý tozštép, vchod to tohoto hlubokého spánku, až citlivými ústy najdou btadavku snů, důvěru hudici pupinek plný sladkého zapomnění. A ti, kdo ve svých postelích polapili spánek, už ho nepouštějí a bojuji s nim jako s andělem, který se jim vytrhává, až ho nakonec ptemohou, přitisknou k poduškám a čhrápapi s ním na střídačku, jako by se hádali a připomínali si nazlobené histotii své nenávisti. A když to zlobeni a durdčni ukojeno utichne, celá ca honička se rozpráší a poztrácí po všech koutech a pokoj po pokoji se noři do ticha a neexistence - stoupá přiruči Leo tápavé do schodů, stoupá pomalu, s botami v rukou, a ve tmě hledá klíčem otvor v zámku. Vrací se jako každou noc z nevěstince, oči překrvené, otřásaný Škytavkou a s nitkou sliny táhnoucí se od pootevřených úst. V pokoji pana Jakuba hoři na stole lampa a pan Jakub sám. shrben nad stolem, píše dopis Christianu Seiplovi a synům, stroj-rti prádelny a tkalcovny, dopis dlouhý mnoho stránek Na podlaze leží už dlouhá řada popsaných listů, ale konec je ještě daleku. Co chvíli vyskočí od stolu a obíhá pokoj kolem dokola, ruce v rozvich-řcných vlasech, a jak tak krouží, stává se, že vystoupí jen tak mimochodem na scénu, letí podél tapet jako veliký nedefinovatelný komár, otlouká se blouznivě 0 arabesky vzorů na stěně a opět seběhne na podlahu a pokračuje ve svém zapáleném běhu kolem dokola. S52 3 5 3 Adéla spi tvrdě, ústa má pootevřena, obličej prodlouženy á nepřítomný, ale její zavřená vička jsou průsvitná a noc píše na jejích tenký pergamen svůj zápis, polou text, polou obrazy, zápis plny ^krt.i, uprav a klikyháků. Edik stoji ve svém pokoji, svlečen do půl tela, a cvičí s činkami. Potřebuje hodné sily. dvojnásobnou silu v pažích, které nahrazuji bezvládné nohy, a proto cvičí horlivé, cvičí potají celé noci, Adéla odplouvá zpět. za sebe, do nepřítomnosti a nemůže vykřiknout, zavolat, zabránit, aby Edik nevylézal oknem. Edík vylézá na pavlač, neozbrojen berlemi, a Adéla se zděšené divá, zda ho nohy unesou, Ale Edik se nepokouši chodit. Jako veliký bilý pes se bliži čtvcronožriými přisedy, velikými šoupavými skoky po dunících prknech pavlače a už je u Adélina okna- Jako každou noc přitiskne bledý, tučný obličej s bolestnou grimasou k okenni tabuli třpytící w světlem měsíce a plačtivé, naléhavé něco povídá, vypráví s pláčem, že mu na noc zamykají berle do skříně, takže teď musí běhat po nocích jako pes po čtyřech. Adéla je však bez vlády, docela se vzdala hlubokému rytmu spánku, který ji protéká. Nemá dokonce ani dost sil. aby si přetáhla přikrývku přes obnažená stehna, a nemůže dělat nic proti tomu, že po jejim těle putuji štěnice, šiky a armády štěnic. Ta lehounká a tenoučká těla-listečky běži po ni tak jemné, že neťiti scbcmenši zašímráni. Jsou to ploché váčky na krev, rudé pytlíčky na krev, bez oěi, bez tváře, a teď pochoduji celými klany, velikým stěhováním národů rozdělených na pokolení a rody. Běži od nohou, v tisících, nespočetnou promenádou, stále větší, veliké jako múry, jako ploché peněženky, jako velicí rudí bezhlaví upíři, lehké a papírové, nožkách jemnějších než pavučina. Ale jakmile proběhnou poslední opozdivši se štěnice a zmizi, pa ještě jedna, obrovská, a potom docela poslední - nastává úplné :"l" .1 zatmiL-ii |.i . uiwolna nasakij|i šrdi Levitu, pnuck.i prázdnými chodbami a byty hluboký spánek, Ve všech postelích leží lidé s pokrčenými koleny, s obličejem prudce odhozeným stranou, hluboce soustředěným, ponořeným do spánku a bezmezné mu oddaným. Jak kdo ukořisti spánek, tak ho teď křečovitě drží, s tváří horlivou a nepříčetnou, zatímco jeho odychováni ho předběhlo a bloudi na svou pěst vzdálenými cestami. A je to vlastně jediný veliký příběh, rozdělený mezi ty spíc i na díly, na kapitoly a na zpěvy, Když jeden přestane a umlká, druhý přebírá jeho nit. a tak se to vyprávěni vine sem a tam širokým, epickým cikeakem, zatímco spáči leží bezmocné v pokojích tohoto domu jako mák v přihrádkách veliké duté makovice a rostou na tom oddychováni k rozbřesku. 354 355 penzista Jsem penzista v doslov nem a plném smyslu toho slova, na velmi vysokém Slupni vývoje této vlastnosti, značně pokročilý penzista p r vili ja kosti - Je možné, žc jsem po této stránce dokonce překročil jistě nej-zazsi a pripustné meze. Nechci to tajit, vždyŕ co je na tom neobyčejného ř Proč to hned zveličovat a hledět na to s onou licoméř-nou úctou, stou slavnostní vážnosti, v mž je tolik utajované radosti nad neštěstím bližního? Jak málo neiprimitivnějsiho taktu je vlastně v lidech ( Takováto fakta se maji přijímat s nejobyčcjnéjšim výrazem tváře, s jistou roztržitosti a s povrchnosti, která je u rakových věťi na místě Má se to přecházet mávnutím ruky, bručet si přitom jakoby něco pod vousy, tak, jak lehce to přecházím já- Snad proto jsem v nohou poněkud nejistý a musim klást chodidla na zem pomalu a opatrně, nohu před nohu, a dávat si velice dobrý pozor na směr. Za tohoto stavu se člověk přece tak snadno odchýli, Čtenář snad pochopi, že nemohu být při liš srozumitelný. Má forma existence je do značné miry závislá na schopnosti domýšlet věci a vyžaduje v tomto směru mnoho dobré vůle. Budu se |i nejednou dovolávat, jejích nejjemněišich odstínů, O něž je možno se upominat jedině jistým způsobem diskrétního pomrkáváni, což je u mne zvlášť ztíženo mou strnulou maskou, odvyklou mimickým pohybům. Ostatně nevnucuji se nikomu, jsem dalek toho, abych se rozplýval vděčnosti za azyl, poskytnuty mi blahosklonné v něči chápavosti. Vzdávám se takové koncese bez pohnuti, chladné a ilaptosto lhostejné. Nemám rád, jestliže mi někdo spolu S dobrodiním pochopeni předkládá účet na vděčnost. Nej lip, když fflé berou do jisté miry lehkomyslné, s jakousi zdravou bezohlednosti, žertovné a kamarádsky. Po této stránce trefili na správnou notu mi dobří, duchem pruští kolegove z kanceláře, mladší kolegové z úřadu. Zajdu se tam občas ze zvyku podivat, každý měsíc kolem prvního, stojím tiše před zábradlím a čekám, až si mne všimnou. A tu se vždy odehrává takováto scéna; V jistém okamžiku odloží prednosta úřadu, pan Kavalkévič pero, dá očima znamení úředníkům a najednou řekne, dívaje se mimo mne do prázdna, dlaň u ucha: „Jestli mé neklame sluch, jste, pane rado, někde tady v kanceláři mezi námi!" Jeho oči, upřené do prázdna Vysoko nade mnou, při těchto slovech zašilhají, obličej seíprýmovně usmívá. „Uslyšel jsem v prostoru nějaký hlas a hned jsem Si pomyslil, že to asi bude pan rada!" volá hlasité, s důrazem, jako na někoho velmi vzdáleného. „Dejte nějaké znamení, rozviřte aspoň vzduch tam. cn sc vznášíte."' " „Žerty stranou, pane Kavalkévič." povídám mu ja pnu ich o. tváři v tvář, „přišel jsem si pto výplaru."1 - „Pro výplatu?" křičí pan Kavalkévič, zíraje šilhavě do vzduchu, „říkáte pro výplatu? 357 /:r;.,i.l(, ľni ľ. paliv ľado. L J Ž dávno |5IIK v;i,s vyskrili /.f M/ll.imu důchodců.. Jak dlouho c ještě brát výplatu, milý roznítily?" Tak a podobné si ze mne utahuji, hrejivé, povzbudivě a lidsky. Ta drsni pŕimost, to neceremoniálni popadnutí za rameno mi pri našej i podivnou úlevu. Odcházím odramtud osvěžen a veselý a rychle pospíchám k domovu, ábych si domů donesl aspoň trochu toho prijemného vnicŕniho tepla, které UŽ začíná vyprchávat. Zato však ostatní Lidé . . . Dotěrná, nikdy nevyslovená otázka, kteiou čtu neustále v icjich očích. Nelze se pred ni ubránit- Připusťme, ie je tomu tak - proč ale hned ty dlouhé obličeje, ty slavnostní výrazy v tváři, to mlčeni, které jako by uctivé ustupovalo, ta vydesená ohleduplnost? Aby se ani slůvkem nedotkli, aby diskrétně pumlčeli o metu stavu . . . Jak dobře jsem prokoukl tu hru! Od lidi to není nic jiného než jakési sybaritské zalíbeni v sobě, vychutnáváni své - naštěstí E - jinakosti, kvapné distancováni se od mého Stavu, maskované pokrytectvím Vyincňupi m významné pohled v, mlčí a dovohii u :uiv sc ta věc v mlčeni rozrůstala. Můj staví Je možné, že neni zcela v pořádku. Snad má jistou nevelkou vadu zásadní povahy. Můj bože! Co na tom? To přece neni ještě důvod k té překotné a zaražené ůstupnosn. Nejednou se musím pustě smát. když vidím to náhle vážnéjicí pochopeni, to překotné uznám, s nimž jakoby uvolítuii rnisto mému stavu. Jako kdyby to byl naprosto nevyvratitelný, definitivní, neodvolatelný argument. Proč jim na tomto bodě tak záleží, proč je to pro ně tak nade všechno důležité a pťúč jim konstatováni te věci prináši tiik hluboké zadostiučiněni, které ukrývaj i pod maskou vyděšené devótnosti? ľr i pusťme, že jsem, abych tak řekl, chlapík, který se nebere vážné, připusťme, že mé uvádéji do rozpaků jisté otázky jako napr. i kolik je mi let, kdy slavím jmeniny atp. - ale je tuhle důvod, aby někdo kolem těchto otáfek neustále kroužil, jako by v nich tkvěla podstata věci? Ne, Že bych se za svůj stav styděl. Ani trochu. Ale nesnáším přemršténost, s niž zveličuji význam (istého faktu, jisté odlišnosti, ve skutečnosti tenké jako vlásek. Je mi k smíchu všechna ta falešná teattálnust, ten slavnostní patos, který navršili na tu záležitost, to pečlivé sttnjcni okamžiku do tragického kostýmu plného chmurné pompy. A zatím ve skutečnosti? Na světě není nic méně patetického, niť přirozenějšího, nic banálnějšího. Lehkost, nezávislost, nezodpovědnost ... A hudehnost, mimořádná hudeh-nost údů, abych tak řekl. Člověk nemůže přejit kolem flašinetu, aby Si nezatančil, Ne z veselosti, ale protože |e nám všechno jedno a melodie má svou vůli, svůj tvrdohlavý rytmus. A tak se tedy člověk poddá. „AndulÍčko, poklade mé duie . . ." Člověk je příliš lehký, příliš ncodolný, než aby se tomu mohl opřít, a ostatně - ve jménu Čeho bych se měl opřít tak nezávazné lákavé, tak nenátočné : i l . ■ i. i 11 - r A Mi c.UKliii -.i iOI^l i.upil.1111 M.s.I.j :: .i/.ud i ľ drn h IU m I krůčky penzistů a tu a tam si povyskočím. Málokdo si toho všimne, všichni jsou příliš zaujati svým každodenním spěchem. Jednomu bych však chtěl zabránit, ab-, si ion/ čtenář nedělal přehnané představy o mém postaveni. Důrazně varuji před jeho přeceňováním, a to jak v kladném, tak záporném smyslu. Jen žádnou romantiku. Je to postaveni jako každé jiné, s< znaky té nej přirozenější samozřejmosti a obvyklosti. Jakákoli /paradoxnosí zmizí, ocitne-li se človek, jednou tia této straně veci. Veliké osvěženi - tak bych mohl nazvat svůj stav, odhozeni všech břemen, taneční lehkost, prázdnota, nezodpovědnost, nivelizace rozdílů, osvobozeni od všech pout, uvolněni mezi. Nic mé nedrží a nic tne neváže, nic neklade odpor, bezmezná svoboda. Podivný indiferentismus, s nimž se lehce pohybuji všem< dimenzemi jsoucna - mělo by to vlastně být prijemne - vím já? Ta bezednost, ta všudybylost, zdánlivé bezstarostná, lhostejná a lehkomyslná - nechci si stěžovat- Je jedno úsloví: Nikde nezahřivat místo. Ano, to je ono: už dávno jsem přestal zahřívat místo pod sebou. Když se z okna svého vysoko položeného pokoje dívám na město, na střechy, na požární zdi a komíny v hnědém světle podzimního šírání, na Celou tu husté zastavěnou krajinu z ptačí perspektivy, na krajinu sotva vybalenou z noci, rozednivajici se k bledě žlutým obzorům, rozstřihaným černými vlnicimi se nůžkami vranihn krákáni na jasné cáry - cítím; toto je život. Každý ten cár tkvi v sobě, v kterémsi dni, do něhož se ptonouzi, v kterési hodině, která patři jemu, v kterémsi okamžiku. Někde v pološeré kuchyni se vaří káva, kuchařka odešla, špinavý odlesk plamene tanči na podlaze. Cas, oklamán tichem, tece chvíli zpět, za sebe, a během těch nepočítaných okamžiků vyrůstá na vlnicím se kocourové kožíšku opéi noc. Zofka z prvního patra dlouho zívá a protahuje se, než otevře okno, aby mohla uklízet, a bohatě naspaný, nachrápaný noční vzduch putuje líné k oknu, prochází jim a vstupuje pomalu do hnědé a zakouřené šedosti dne, Děvče noři váhavé ruce do těsta podušek, dosud teplých, nakyslých spánkem. Konečné, s vnitřním mrazením. s očima plnýma noci, vytřásá v okně velikou břichatou peřinu a nad město Jed chomáče peří, hvězdičky chmýří, líná setba nočních vidin. V takových chvilích sním o tom, že se stanu roznašečem pečiva, montérem elektrických podniků anebo irlkasismu nemocenské pokladny. Anebo aspoň kominíkem. Káno, za úsvitu, prochází člověk vc světle domovníkovy lucerny některými jen pootevřenými vraty, zvedne dva prsty ke štítku a s žertem na rtech vstoupí do toho labyrintu, který opustí až někdy večer na dtuhém konci města. Celý den chodit od bytu k bytu, od jednoho konce města k dr uhému, vést jeden jediný nekončící, zamotaný rozhovor, rozdělený po kaprtolách na jednotlivé náicmniky, zeptat se na něco v jednom bytě a dostat odpovéd v dalšim, prohodit na jednom m isté vtip, a na dalších místech dlouho sbírat plody smíchu, Za neustálého bouchání dveřmi procházet úzkými chodbami, ložnicemi přeplněnými nábytkem, převrhovat nočiuky, vrážet do vrzajících kočárků, v tiichž pláči dětí, shýbat se pro upuštěná cliřestitka nemluvňat. Zbytečně dlouho se zdržovat v kuchyni a v předsíni, kde uklizeji služky, natahuji mladé nohy, napína|i vypouklé nárty, hraji, poblýskávaji lacinou obuvi, klapou volnými pantofličky . . . lakové |sou mé sny v nezodpovedných ^aokrajuvych hodinách. Nebráním se jim, třebaže vidím jejich nesmyslnost. Každý má znát meze svého postaveni a vědět, co se pro něj hod i. Pro nás penzisty bývá podzim nebezpečnou roční dobou. Kdo ví. jak těžko dosahuje člověk v našem stavu jakés takés stabilizace, jak nesnadné je právě pro nás, pro penzisty, vyvarovat se toho. 360 abychom nebyli rozprášeni, abychom nezmizeli sami sobě pod rukama, cen pochopi, že podzim, jeho vichřice, jeho atmosférické bouře a křeče nejsou příznivé naši i tak už ohrožené existenci. Jsou však na podzim i jiné dny, dny plné klidu a melancholie, dny, kicré |sou k nám laskavé. Bývaji někdy takové dny bez slunce, teplé, na vzdálených rozhraních zamlžené a jantarové. V pauze mezi domy se náhle otevře pohled do hlubin, na pruh oblohy táhnouci se ni/ko, stále níže. až ke konečné rozevláté žlutí nejvzdá-ijiLJšnh obzorů. V těch perspektivách, otevirajících se dovnitř do dne. putuje zrak jakoby do archivu kalendáře, vidi vrstvy dnů v průřezu, nekonečné registratury času, odcházející ve špalírech do žluté a světle věčnosti. To všechno se vrstvi a řadí v plavých a rozmazaných formacích oblohy, zatimcu v popredi je tento den a tato chvíle a málokdo zvedne zrak ke vzdáleným přihrádkám toho iluzivního kalendáře. Skloněni k zemi, všichni někam míří, netrpělivé se jeden druhému vyhýbají a celá ulice je počmáraná křivkami těch mířeni, setkáni a vyhýbáni. Ale v té proluce mezi domy, kudy zrak vzlétá nad celou měsisknu dolinu, nad celé to architektonické panoráma, prosvětlené odzadu pruhem jasu slábnoucího k mdlým obzorům, je přestávka ii odmlka v tom zmatku. Tam, na rozšířeném a světlém plácku řežou dřivi pro městskou školu, V kubicích a metrech tam stoji sáhy zdravého, jadrného dřiví, které pomalu, poleno po polenu, taje pod pilami a sekerami dřevorubců. Ach, dřiví, důvěru vzbuzující, ušlechtilý, plnohodnotný materiál skutečnosti, skrznaskrz kladný a solidní, ztělesněni poctivosti a ptúzy života. Jakkoli hluboko bys hledal v ncjhluhši jeho dřeni - nenajdeš nic, co by prosté a bez okolků nevyjevil už na povrchu, vždy rovnoměrně usměvavý a světlý tím teplým a věrným jasem svého vláknitého pletiva, utkaného k obrazu lidského těla. Na každém čerstvém lomu rozštípnutého polena se objevuje nová tvář, a přece pokaždé táž, usměvavá a zlatá. O, prapodivný mkar-nát dřiví, teplý, ncexaltovaný, skrznaskrz zdravý, vonný a příjemný. Opravdu posvátná činnost plná vážnosti a symboliky. Štípáni dřiví! Mohl bych tak stát celé hodiny v té jasné průluce otevírající se dovnitř pozdního odpoledne a divat se na melodicky hrající pily, na rovnoměrnou práci seker. Zde je tradice, stará jako lidstvo samo. V té světlé štěrbině dne, v té proluce času otevřené do žluté a povadlé věčnosti, štípají sáhy bukového dřiví od dob Nocmových. Tytéž patriarchálni a odvěké pohyby, táž rozpřáhnuti a shýbnuti. Stoji po prsa v té zlaté tesařinéa zařezávajj se pozvolna do kubiku I sáhů dřiví, obsypáni pilinami, maličkou jiskérku zrcadleni v očích, vtesávaji se. stále hlouběji do teplé a zdravé tkáně, do ryži hmoty, a po každém Úderu se jim v očich objeví zlatý záblesk, \,\k<< kdyby hledali nčco v jádru dřeva, jako kdyby se chtěli dorubat zlatého salamandra, pištícího ohnivého stvořeníčka, které neustále prchá hlouběji do dřené. Ne, oni prosté děli čas na drobná polínka, hospodaří s časem, plni sklepy na zimní měsíce dobrou a pravidelné nařezanou budoucnosti. Jen přečkat to kritické obdobi, těch pár týdnů, co nevidět už tu budou rannj mrazíky a zima. Jak mám rád ren úvod k zimé, ještě bez sněhu, ale s vůni mrazu a dýmu ve vzduchu. Vzpomínám si na 36* laková nedělní odpoledne v pozdním podzimku. Dejme tomu, že předtím celý týden pršelo, dlouhá podzimní plískanice, až se konečně půda nasytila vodou a nyní začíná schnout, matnět na povrchu a vydechoval svěží, zdravy chlad. Cclotýdenni oblohu * mrakoví-tým povlakem v cárech shrábl někdo jako bláto k jedné straně nebes, kde se teď černá v celých hromadách, ŕasnatá a pomačkaná, a od západu začínají pomalu pronikat zdravé, svěží barvy podzimního podvečera a zabarvuji ponurou krajinu. A zatímco se nebe od /apadu pomalu pročišťuje a vyzařuje průzračnou čirOst, jdou svátečné oděné služky po třech, po čtyřech, držice se za ruce. kráčejí prázdnou, nedělné čistou, vysýchající uliti mezi předměstskými domky, pestře pomalovanými trpkou barevnosti vzduchu, který před soumrakem rudne, jdou. snědé, obličeje zakulacené chladem, a pružné našlapuji y nových, poněkud těsných střevících. Prijemná, dojemná vzpomínka, vykutaná 2 kteréhosi kouta paměti f l'iifclťdiii dobou jsem chodíval do úřadu takřka denně. Stane se někdy, že někdo onemocni a mně dovolí, abych pracoval na jeho místě. Občas má někdo nějaké nutné vyřizováni v městě a dá se v kanceláři zastoupit. Bohužel, pravidelná práce to není- Ale je |iři|í.-mne ni 11 .i-^pn-i n.i p .i r luidiii r.i /id h s kiwnvm potitáf krm. 1 p m vít ká. růžky -i pera. Je nřiiemiie. kdvž do vás kolegove kamarádsky strčí anebo se na vás ohoří. Někdo vás oslovi, někdo prohodí slůvko, zavtipkuje, zažertuje - a vy znovu na chvíli rozkvetete- Máte se koho zachytit, opřít svou bezdomost a nicotu o něco živého a teplého, Ten druhý odejde a nečiti mou tihu. nevšimne si, že mne nese na sobě, že chvíli cizopasim na jeho životě .. . 364 Ale kdvž nastoupil nový přednosta kanceláře, byl konec i tomu. Je-li hezké počasí, sedávám teď často na lavičce v malém parčíku proti městské škole. Z vedlejší ulice sem doléhají ůderv seker štípajících dřiví. Děvčata a mladé ženy se vracejí z trhu. Některé maji vážná a pravidelné klenutá obočí a kráčejí, štíhlé a zachmuřené, vrhajíce zpod Ilich varovné pohledy. Andělé S košíky plnými zeleniny a masa. Někdy se zastaví před krámy a prohlížejí se v tabuli výkladní skříně. Pak odcházejí, když předtím pohlédly shora hrdé a napominavě za sebe, na putu vlastního střevíce. V deset hodin se objeví na prahu školy školník a jeho pronikavé zvonění náplni ulici zmatkem. V tom okamžiku se zdá, že vnitřek školy se p 1 jednou m/ bouřil prudkou vřavou, která div neroztrhne budovu. Jako uprchlici z toho všeobecného zmateni vylétají z vrat jako z praku malí otrhanci, sbihaji s řevem z kamenných schůdků, a jen se octnou na svobodě, začnou provádět jakési nevypočitatelně skoky- vrhají se dú ztřeštěných podniků, improvi/u ..nivei nazdařbůh mezi dvěma mrknuiimi oči. Někdy se v těch nepříčetných honičkách přižením až k mé lavičce a v letu vrhají směrem ke mně nesrozumitelné nadávky. Čelisti jim div nevypadnou z pantů, když na mé dělají pitvomé primasv. Jako stádo nepříčetných opic, komentujících parodisricky sve šaškovské kousky, ptobihá ten hlouček kolem a s ďábelskvm řevem dělá nej různější posunky. Vid i m v rakových chvílích jerich zdvižené a sotva vyvstávající nosíky, které nejsou s to zadržet nosní hlen, jejich ústa otevřená křikem dokořán a pokrytá vyrážkami, jejich malé sevřené pěsti- Někdy se stane, že se u mne zastaví. Je to divné, považuji mé za svého vrstevníka. Můj 3*5 vzrůst už odedávna degeneruje. Můj obličej, uvolněný d zvetáelý, působí dojmem dětské tváře. Bývám poněkud na rozpacích, když se mne bezostyšně dotýka]i. Když mě jeden z nich poprvé šťouchl znenadání do prsou, svalil jsem se pod lavičku Ale neurazil jsem se. Vytáhli mé odtamtud šťastně rozpačitého a nadáeného oním tak novým a osvěžujícím jednáním. Ta dobrá vlastnost, že mě neuráží žádný prudký vvhuch iciich bouřlivého savoir-vivre, zjednává mi postupně úctu a popularitu. Je nasnadě, že od té dob; vybavuji pilné své kapsy patřičnými kolekcemi knoflíku, kamínků, cívek od niti. kousků gumy. Nesmírné to usnadňuje výměnu názoru a zároveň je to jakýsi přirozený most při navazováni přátelství. Přitom, zaujati konkrétními zájmy, všímají si méně mile samého. Pod zástěrkou arzenálu vytaženého z kapsyr nemusím se obávat, Že by SC jejich zvědavost a všetečnost změnila v doternosc ke mně samému. Až jsem se nakonec rozhodl uskutečnit jistou myšlenku, která mě už nějakou dobu neodbytně pronásleduje. Byl bezvětrný, klidný a zamyšlený den, jeden z těch dnů pozdní-ho podzimu, v nichž Se rok, když už vyčerpal barvy a odstíny tohoto obdob i. jakoby nav raci k jar ni m rcistřikum kalendáře. Obloha bez slunce vytvořila barevné čmouhy, klidné vrstvy kobaltu, médénky a seladonové zeleně, ohraničené na samém okraji pruhem běli čisté jako voda - barva dubna, nevy poved i telná a dávno zapomenutá, Oblékl jsem si nej lepši šaty a vyrazil, nikoli bez jisré trémy, do města. Sel jsem v poklidné náladě toho dne rychle, hu/ překážek a ani jednou jsem se tleodchýlil od přímky. Sť za Miř--mm dechem isem vyběhl po kamenných schodech Alea iacta CSt - řekl jsem si a zaklepal na dveře ředitelny- Tváře- i e skromné, tak se JllšcIo v mé nové roli, stanul jsem před psacím stolem pana ředitele. Byl jsem poněkud v rozpacích. Pan ředitel vyňal ze zasklené krabičky chrousta na Špendlíku, přiblížil si ho zešikma k oku a pozoroval jej proti světlu, Prsty měl umatlané inkoustem, nehty krátké a rovné zastřižené. Pohlédl na mě přes okraj brýlí. „Tak vy byste se chtěl, pane rado, zapsat do prvni třídy?" řekl. „To si zaslouží chvály a uznáni. Chápu, pane rado, chcete si obnovit své vzděláni od základů, od kořenů. Vždycky to říkávám: Gramatika a malá násobilka, to jsou základy vzděláni. Nemůžeme vás přirozené, pane rado, považovat za žáka, který podléhá povinné školní docházce. Spise za hospitanta, za veterána slabikáře, abych tak řekl, který po dlouhém putováni přis-iava /novu ve školní škamné. 7-amiřil se svým borticim se korábem do jejího přístavu, abych tak řekl, Tak tak, pane rado, málo lidi nám projevuje tu vděčnosr, to uznání našich zásluh, jen málo se jich po letech práce, po letech usilováni vraci k nám, aby zde usedli už navždy jako dobrovolní, doživotní repetenti. Budete u nás mít výjimečné postaveni. Vždycky jsem říkal .. .* „Promiňte," skočil jsem mu do řeči, „ale rád bych poznamenal, že pokud ide o to výjimečné postaveni, úplné se ho zřikám . . . Nepřeji si žádná privilegia. Právě naopak Nechtěl bych být ničím nápadný, spise mi záleží na tom, abych co nejvíce splynul, zmizel v průměrné mase třídy. Celý můj záměr by se minul cilěm, kdybych byl oprati ostatním v čemkoli privilegován. Dokonce i pokud jde J*7 O telesné tresty," tady jsem vztyčil ukazováček, „uznávám bez výhrad jejich spásný a umravňujici vliv a výslovně si vvmiňuji, abyste, pokud jde o mne, nedělali žádné výjimky." „Nanejvýš chvályhodné, nanejvýš pedagogické," řekl pan ředitel uznale. „Domnívám se ostatně," dodal, „Že ve vašem vzděláni, kterého jste tak dlouho nepoužíval, se už skutečně projevuji jisté mezery. Obyčejně se v těchto věcech oddáváme optimistickým iluzím, které lze snadno rozptýlit. Pamatujete se například ještě, kolik je pětkrát sedm?" „Pětkrát sedm," opakoval jsem rozpačité a cítil, iak mi zmatek, stoupající teplou a blaženou vlnou k srdci, zahaluje mlhou jasnost mých myšlenek. Oslněn svou ignoraci jako zjevením, začal jsem napůl nadšením, že se skutečné vracím do dětské nevédomosri, koktat a opakovat dokolečka: pětkrát sedm, pětkrát sedm . - . „Tak to vidíte," řekl ředitel. „Nejvyšši čas, abyste se dal zapsat do školy." Pak mě vzal za ruku a zavedl do třídy, kde se učilo. Znovu, jako před půl stoletím, ocitl jsem se v tom ruchu, v té místnosti, rojící a tmící se hemžením neklidných hlaviček. Stál jsem maličký uprostřed a držel se pana ředitele za šos, padesát páru mladých oči si mne prohlíželo s lhostejnou, krutou věcnosti zviřá-tek, která vidi jedince téhož druhu- Z mnoha stran se na mne šklebili v náhlém záchvatu tuctového nepřátelství, dělali na mne grimasy, vyplazovali jazyky. Nereagoval jsem na ty výpady, pamétliv dobrého vychováni, kterého se mi kdysi dostalo. Prohlížel jsem si ty neklidné obličeje, plné nedochůdných grimas, a připomněl si tutéž situaci před padesáti Jety. Tehdy jsem takto stál vedle matky. zatímco ona jednala o mně s učitelkou. Místo matky šeptal teď něco panu učiteli do ucha pan řcdiicl. Učitel pokyvoval hlavou a s vážnou tváři si mne prohlížel. „Je to sirotek," řekl konečné třídě, „nemá ani otce, ani matku -neubližujte mu příliš.'" V očich se mi při tomto proslovu zatřpytily slzy, opravdické slzy dojeti, a pan ředitel, sám dojat, mě popostrčil do prvni lavice. Od této chvíle začal pro mé nový život. Škola si mě od prvního okamžiku úplné podmanila. Za svého předchozího života jsem nikdy nebýval tak zaujat tisícem věci, pletich a zájmů Žil jsem v jediném velkém zaujetí. Nad mou hlavou se křižovalo tisíc nej-různorodéjšich záležitosti Posilali mi signály, telegramy, dávali mi významná tajná znamení, syčeli, mrkali na mne a všemi možnými posunky mi připomínali tisíce závazku, které jsem vzal na sebe Ni-mohl jsem se už dočkat konce hodiny, při kreré jsem s vrozenou mi slušnosti snášel Stoicky všechny útoky, abych nepropásl ani slovo z učitelova výkladu. Sotva zazvonilo, nahrnula se ke mně rozeřvaná smečka, vrhla se na mě s živelnou dravosti a div mé neroztrhala na cucky. Přibíhali zezadu přes lavice, dupajíce nohama po jejich deskách, přeskakovali mi přes hlavu, merah kozelce přes má záda. Každý mi vřeštěl do ucha své požadavky. Stal jsem se siiYdcm všeho děni, žádná důležitější transakce, žádná spletitá a choulostivá aféra se nemohla obejit beze mne. Chodil jsem po ulici, věčné obklopen halasící, prudce gestikulující sběří. Psi se nám zdaleka vyhýbali, ohony mezi nohama, kočky vyskakovaly na střechy, když jsme se hližili, a osamělé děti, když jsme je potkali, 3Í9 schovávaly r pasivním fatalismcm hlavy mezi ramena, připraveny na nej horši. Školní vyučováni neztratilo pro mé nic z kouzla novosti. Například uméili slabikovat, Učitel prosté apeloval na naši nevědomost, dovedl ji velmi obratně a vtipné vytáhnout na světlo boží, až se v oas konečné dohmatl oné ta bula rasa, která je podkladem veškerého učeni. Když v nás takto vymýtil všechny predsudky a návyky, začal s vyučováním od základů. Usilovné a s vypětím všech sil jsme melodicky kuňkali zvučné slabiky, popotabuvali pří tom nosem a ukazovali si v knížce prstem písmenko po písmenku. Můj slabikář nesl na svých stránkách stejné stopy ukazováčku, stejné početnější u těžších pismenek - jako slabikáře mých spolužáků. Jednou, nevím j/, uč vlastně šlo. vstoupil do třídy pan ředitel a za ticha, které najednou zavládlo, ukázal prstem na tři z nás, mezi nimi i na mne. Museli jsme okamžitě s nim do ředitelny. Věděli jsme, co z toho kouká, a mi dva spoluviníci začali už předem brečet. Pozoroval jsem lhostejné jejich nevhodnou lítost, jejich obličeje, deformované prudkým pláčem, jako kdyby z nich s prvními slzami spadla lidská maska a obnažila beztvarou hmotu plačícího masa. Pnkud jde 0 mne - já jsem byl klidný, S determinismem mravných a spravedlivých povah jsem se podroboval běhu události, hotov stoicky nést následky svých činů. Ta sila charakteru, která vypadala jako zatvrzelost, se nelíbila panu řediteli, když jsme všichni tři provinilci stanuli před nim v kanceláři. Pan učitel asistoval té scéně s rákoskou v ruce, Lhosreiné isem si rozepjal opasek, ale pan ředitel na mé pohledl a zvolal: „Styď se. cožpak je to možné v takovém včkuř" a vrhl pohoršený pohled na pana učitele. „Podivný výstřelek přírody," dodal ještě a odporem se zašklebil. Pak, když M to vyřídil s oběma chlapci, měl ke mnč dlouhé vážné kázáni, plné lítosti a zklamáni. Ale já jsem mu nerozuměl. Okusoval jsem si bezmyšlenkovitě nehty, zíral tupě před sebe a pak jsem řekl: „Plosím, pane učiteli, tu housku vám poplival Vašík."' Byl j*erri už skutečné dítě, Na tělocvik a kresleni jsme chodívali do jiné školy, která mela patřičné vybavení a mistností pro i\ti> předměty Pochodovali |mik v dvojstupech, náruživé štěbetali a do ka/dě ulice, do niž jsme zahnuli, jsme vnášeli nenadálý povyk našich pomichanvch sopránů. Ta škola, to byla veliká dřevěná budova, přestavěná z divadla, stará a plná přístavků. Vnitřek kreshrny se podobal obrovské koupelně, strop podpíraly dřevěné sloupy a pod stropem se kolem dokola táhla dřevěná galerie, na kterou jsme pokaždé ihned vyběhli, berouce útokem schody, které pod našima nohama dunélv páko bouřka. Četné vedlejší komory se výborné hodily ke hře na schovávanou. Učitel kresleni jaktěživ nepřišel, a my jsme dováděli, až se hory zelenaly. Tu a tam přiběhl ředitel oné školy, postavil pár nejvétšich křiklounů do kouta, několik nejdivočejších zatahal za uši, ale jen se otočil ke dveřím, už se za jeho zády zvedala nová vřava. Neslyšeli |smc zvoněni, které oznamovalo konec vyučováni. Nastávalo podzimní odpoledne, krátké a barevné. Pro některé hochy si přišly matky a proti jejich vůli je s nadávkami A bitím odváděly domu, Ale pru ostat ni, o které doma tak nepečovali, začínala teprve teď pravá zábava. Teprve pozdě za soumraku nás státy školník, když zamykal školu, vyháněl domů. Když jsme odcházeli ráno do škol v. hýla ještě hustá tma, město leželo ještě v tupém spánku. Postupovali jsme vpred, hmatajíce nataženýma rukama, a pod nohama nám šustělo suché listí, které leželo na ulicích v celých hromadách. Abychom nezabloudili, drželi jsme se při chůzi zdi domá. Nejednou jsme znenadání v některém výklenku nahmátli obličej spolužáka, který šel opačným směrem. Tô pak bývalo vždycky smíchu, hádáni, kdo to je, a různých překvapeni. Někteří mívali lojové svitky, zapálili si je a městu pak bývalo poseto blouděním těch světýlek, sunoucích se třaslavými cikcak v nízko u země, poikivajicich se a zastavujících, osvětlujících nějaký strom, kruh země nebo hromadu zvadlého listí, v němž kluci hledávají kaštany, A už se i v některých domech rozsvěcuji V poschodích lampy, kalné světlo zveličené obdélníky okenních tabuli vypadává do městské noci a pokládá se obrovskými obrazci na prostranství před domem, na radnici, na slepé fasády domů. A když někdo uchopí lampu do ruky a jde z pokoje do pokoje, ohraceji se venku ty obrovské pravnúhelniky světla jako listy kolosálni knihy a zdá se, že náměstí putuje po domech a přestavuje Itiny i domy, jako by si vykládalo pasiáns s velikánskou k u reci u hrou. Konečně isme dorazili ke škole- Sloupky zhasínaly, pohlcovala nás tma, v mi jsme se dohmatávali k našim místům v Lavic ich. Pak přišel učitel, zastrčil do láhve lojovou svíčku a začalo nudné zkou- v šeiu slovíček a skloňováni. Pro nedostatek světla jsme se učili jen nazpaměť a verbálně. Zatímco ilékdo monotónně recitoval, pozorovali jsme s přihmourenýma Očima, jak ze Svíčky tryskají zlaté šipy, splctiié klikyháky, a se slaměným šustotem se proplétají mezi přivřenými řasami. Pan učitel rozléval do kalamářů inkoust, ,'ival, vyhlížel nízkým oknem do černé noci Pod lavicemi se usadil hluho-kv st in. S chichotáním jsme se do něj potápěli, lezli po čtvřech, očichávali se jako zvířata a prováděli ve tmě a šeptem obvyklé i ransak-CC- Nikdy nezapomenu na tyto šťastné předranr.i hnduii \ e skule, za nichž se za okny pomalu rodil úsvit. Konečné nastalo období podzimních vichřic Onoho dne hned ráno nebe zežloutlo a zpozdnclo, vymodelováno na tomto pozadí tlo kalně šedveh kontur imaginárních, krajin, rozlehlých a mlžných pustin, které se vzdalovaly kulisami hornatina vrásů, perspektivné se zmenšujícími, houstnoucími a drobně jícími až daleko na východ, kde nebe náhle končilo jako zvlněný lem zvedající se opony a odha lovalo ještě vzdálenějíi vrstvu, hlubokou oblohu, škvíru vydesene bledosti, bledé a ustrašené světlo, nejvzdálenějši dálky - bezbarvé, vodnaté jasné, jimiž jako definitivním úžasem končil a zavíral se obzor. Jako na Rembrandtových rytinách hvly za takových dmi pod titn pruhem jasu vidět vzdálené, mikroskopicky zřetelné krajiny tli kdy ostatně nevídané - které se nyní zvcdaK zpod nhznru pod tou svérlou škvírou oblohy, zality pronikavé bledým a panickým světlem, jako by sc vynořily z jiné cjiochv a z jiného čas,n zaslíbená země, jen na okamžik se zjevující lidem, kteři po ni teskni V té miniamrni a lasnc k raj mě bylo podivuhodné OStre vidět, jak 17Z 373 nľ po zvlněných kolejích sune vlak, v té dálce sotva viditelný, načechraný stříbřitě bilou čmouhou kouŕe. a jak se ztrácí v jasne nicorč. Ale pak se zvedl vitr. Jako kdyby vyrazil Z oné světle skuliny v obloze. Zavíril a rozběhl se po městě. Byl celičký udělán z měkkosti a vlídnosti, ale v podivne megalománii si hrál na surovíľ a násilníka Misii, převracej a mučil vzduch, ze až zmíral blažeností. Znenadání tuhl v prostoru a stavěl se na zadní, rozprostíral se ja k 1.5 obrovské n-ipuiré lodní plachty, prostěradla střílciíci iako biče, zadrhával se do tvrdých uzlu zachvivajicich se napětím a tvářil se při tom hro/ivč. jako by chtěl veškereu v/duch připoutat k prázdnotě, ale pak vytáhl zrádný konec a rozpustil tu falešnou kličku, a zase, už o milí dál, vyhodil s visti vé své laso, svou spoutávajici smyčku, která nic nespoutala A co se na vy vádě! s kouřem z komínů! Chudák kouř už nevěděl, jak se vyhnout jeho plísněni, kam uhnout hlavou, zda nelevo nebo napravo od jeho úderů. Roztahoval se po městě, jako kdyhy měl v úmyslu jednou provždy statutárně ustavit památný příklad Své bezmezné svévole z tohoto dne. Už od rána jsem tušil neštěstí. Jen s námahou jsem se prodíral vichřici. Na nárožích ulic, na křižovatkách průvanu mě spolužáci drželi za šosy. 'lak jsem se dostával na druhý konec města a všechno slo dohře. Pak jsme šli na tělocvik do druhé školy. Cestou jsme si koupili preclíky. Dlouhý had dvojstupů vcházel za překotného štěbetáni hlavními dveřmi dovnitř. Ještě okamžik, a byl bych bvval zachrání-1, in chráněném místě, bezpečný až do večera. V nej- nutnéjštm případě bych byl dokonce mohl přespat v telocvičné. Věrni spolužáci by byli zůstali přes noc se mnou. Nešťastná náhoda však romu chtěla, žc Vítek dostal toho dne novou káč u a pustil ji furiantsky před školním prahem, Káča bzučela, u vchodu vznikla tlačenice, vystrčili mé zpět ze dveří - a vtom mé to odneslo. ..Kam-ti ádi mi li, pomoc!" vykřikl jsem, vznášeje sc už ve vzduchu. Spatřil jsem ještě jejich natažené paže a k řičící, dokořán otevřená ústa, pak jsem udělal přemet a vanul nádhernou, vzestupnou křivkou. Letěl jsem už vysoko nad střechami. A co jsem tak se zatajeným dechem letěl, vidéJ jsem očima své fantazie, jak spolužáci ve třidé natahuji ruce, střihají usilovné prsty a volají na učitele: „Sim, pane učiteli, Simka to odneslo.'" Pan učitel na ně puhlédl přes brýle, přistoupil klidné k oknu, a zacláněje si oči dlani, zkoumal pozorné obzor. Ale mne už vidět nemohl. Jeho obličej zcžlouil v mdlém odlesku plavého nebe jako pergamen. „Musíme ho vyškrtnout z třídní knihy," řekl a s hořkou grimasou ve tváři šel ke stolu. A mne to unášelo výš a výše do žlutého, neprobádaného podzimního prostoru. i 74 samota Od doby, co mohu vycházet do města, pociťuji značnou úlevu. Ale jak dlouho jsem oeopusr.il svůj pokoj! Byly to horké měsíce a roky. Nedovedu vysvětlit skutečnost, ze je to můj bývalý pokoj z dět* ských ler. poslední místnost z předsíně, už za oněch času zřídka navštěvovaná, neustále zapomínaná, jako by ani nepatřila k bytu. l.z si nevzpiimináin. j.ik isem se sem dostal. Myslím, h Iv. :,1snj noc, vodnaté bílá bezmésičná noc. V šerém prisvitu jsem viděl každou podrobnost. Postel byla rozesílaná, jako by ji byl právě někdo opustil, naslouchal jsem v tichu, zda neuslyším oddechováni spáčů. Kdo by tady mohl dýchat? Od cé doby zde bydlim. Sedím tu už celá léta a nudím se. Kdybych byl zavčas myslel na zásoby! Ach, vy, kdož ještě můžete, jimž je ještě dán vlastni čas, shromažďujíc zásoby, křečkujte zrno, dobré a výživné, sladké zrno. neboť při|de veliká zima, přijdou léta hubená a hladová a neurodí půda v egyptské zemi. Nebyl jsem bohužel jako ten přičinlivý křeček, byl isem jako ta lehkomyslná polní myš, žil jsem ze dne na den bez Manuti o zítřek a důvěřoval ve svůj talent hladovět. Jako rms isem si myslel: Co mi může hlad udělat? V krajním případě mohu hlodat třeba dřiví nebo kouíkovat mordičkou papir na drnbounké šupinky. Ncjchudší zvire, šedivá kostelní myš - na samém konci v knize stvořeni - dovede žit z ničeho. A tak tedy žiji z ničeho v tom ne-Inižtikovi pokoji. Mouchy v něm už dávno vychcipaly. Přikládám ucho na dřevo, zda tam uvnitř neharaši červotoč. Hrobové ticho. Jenom já, nesmrtelná myš, osamělý pohrobek, šelest i m v tom mrí-vém pokoji, bez konce přebíhám stůl, poličku, židli, Sunu se, podobná tetě Teklc v dlouhých šedivých šatech aŕ k ŕcmi. hbitá, rychlá a maličká, a táhnu za sebou šustící ocásek. Ted", za bílého dne. sedím na siolc, nehybná, jako vycpaná, a nit oči vvsioupilv iako dva korálky na povrch a lesknou sc- jen konec tlamičky sotva postřehnurelné pulsuje, jak ze zvyku drobounce žvýkám. Musíte to přirozeně chápat metaforicky, Jsem penzista, n žádná myš. Patři k vlastnostem mé existence, že cizopasím na metaforách, že se dávám velmi snadno strhnout první lepši metaforou. Kdykoli se takto zaběhnu, musím se pak namáhavé volat k pořádku a puma lu &e vzpamatovávat. Jak \ ■.p.m.1jrur Někdy sc vidátn v zrcadle. ]c to podivné, směsné a bolestněl Hanba přiznat. Nevídám sc nikdy z en face, tváří v tvář- Ale stojím tam poněkud v pozadí, o kousek dál, v nitru zrcadla, trochu z boku, trochu z profilu, stojím tam zamyšlené a hledím stranou. Stojím nehybně a dívam se stranou kousek za sebe. Naše pohledy se přestaly setkávat- Když sc pohnu, pohne se i on, ale otočen ke mně napůl zády, jako by o mně nevěděl, |ako In 376 377 zašeJ za mnoho zrcadel a nemohl se už vrátit. Lítost mi svitá srdce, když ho vidi m tak cizího a lhostejného. To jsi prcce ty, chce se mi zavolat, byl jsi mou vérnou kopii, provázel jsi mé tolik let, a teď mé nepoznáváš 1 Božci Stojíš tam, cizí, pohled upřeny někam stranou, a vypadáš, jako bys naslouchal někam do hloubi, jako bys čekal na néjaké slovo, jenže na slovo odtamtud, z té sklenené hlubiny, poslušen někoho jiného, očekávaje ro/kazy odjinud. Sedím tak u stolu a listuji si ve starých zc/loutlých univerzitních skriptech - má jediná četba. Divám se na splihlou zetlelůu záclonu, vidim, jak se lehounce e/douvá chladným dechem z okna. Na té záclonové tyči by se dalo cvičit. Doslova hrazda. Jak snadno se na ni délaji přemety v jalovém, už tolikrát vydýchaném vzduchu. Takřka mimoděk na ni člověk udělá pružné salto mortalc - chladnokrevně, bez vnitřní účasti, tak nějak čisté spekulativně. Když člověk ekvilibristicky Stoji na špičkách na té hrazdě íl dotýka se hlavou stropu, má pocit, že v té výšce je trochu tepleji, má iluzi mírnějšího podnebí- Už od détstvi se takto rád divám na pokoj z ptačí perspektivy, Scdim a naslouchám tichu. Pokoj jc prosté vybílen vápnem Tu a ram vystřeli na bilém stropě muři nožka pukliny, tu a tam šustivě odpadne plátek omítky Mám prozradit, že můj pokoj je zazděný? Jakpak to? Zazděný? Jak bych potom mohl z něho ven? No právě: Dobrá vůle nezná přehrady, intenzivnímu chtěni neodolá mi MiiMin m |r:i představit dveře, dobré staré dveřt-. takové jako v kuchyni mého détstvi, s železnou klikou a se zástrčkou. Neexistuje pokoj natolik zazděny, aby se neotevřel takovými důvěrně známými dveřmi, jen když máme dost sil mu je vsuaerovat. poslední otcův útěk Bylo to v pnzdnim a úpadkovem období úplného rozkladu, v období definitivní likvidace našeho podniku. Srit nade dveřmi našeho krámu jsme sundali tiž dávno. Za polostaženými roletami obchodovala matka pokoutné se zbytky. Adéla odjela do Ameriky. Proslýchalo se, že loď, na niž se plavila, ztroskotala a všichni cestující přišli o život. Nikdy jsme ne/jistili, nho! Bvla jsi velmi krásna a bohatá Žádné .191) |iné léto se s Tebou nemůže srovnávat. Dnes to uznávám, třebas nejednou jsem býval kvůli Tobě smutnv a nešťastný. Na památku Ti zanechávám všechna svá dobrodružství, roztroušená po parku, v ulicích a zahradách. Svých patnáct let si s schou vzit nemohu, tytu zůstanou už navždycky. Kromě toho isem na verandě vily, v niž isem bydlel, vložil do škvíry mezi dvěma trámky obrázek, který jsem Ti nakreslil na památku Ty tecf sestupuješ mezi stiny. Spolu s Tebou sestoupí do říše stínů celé toto město víl a zahrad. Nemáte žádné potomstvo. Ty i město umíráte, poslední z rodu Ale nejsi bez viny, ó Dobo Řeknu Ti, v čem spočívá Tvá vina. Nechtěla jsi se. ó Dobo, zastavit tia hranicích skutečnosti. Žádná skutečnost Té neuspokojovala. Překračovala jsi rámec jakékoli uskutečnitelnosti. A protože Tě nemohla nasytit skutečnost, tvořila jsi nadstavby z metafor a básnických obrazů. Pohybovala ses mezi věcmi v asociacích, narážkách a nápovědích. Každá věc odkazovala na jinou věc, ta se odvolávala zase na další a tak bez konce. Tvé nadšeni mis nakonec už nudilo. [Jž jsme měli dost toho houpáni na vlnách nekonečné frazeológie Ano, frazeológie - promiň mi ten výraz, Bylo to jasné od chvíle, kdy sc tu a tam začal v mnoha duUch probouzet stesk po skutečnosti. Od toho okamžiku jsi byla poražena. Ukázaly se hranice Tvé univerzálnosti, z Tvého velkého stylu, z Tvého krásného baroku, který byl - když jsi byla na vrcholu adekvátní skutečnosti, se teď stala manýra. Tvé radosti i Tvá zádumčivost nesly v sobě pečeť mladické exaltace. Tvé noci byly ohromné a nekonečné jako megalůmanická vnuknuti zamilovaných nebo byly zaplněny zástupy přízraků jako halucinace hlouz- JQL ničích. Tvé vůně byJy prehnane a přesahovaly míru lidského opojení. Pod kouzlem Tvého doteku se každá věc odhmotřiovala, nřstlií k dalším, stále vyšším formám. Jedli jsme Tvá jablka a snili jsme přitom o plodech rajských krajin, a nad Tvými broskvemi jsme mysleli na pJody éterické, které by se požívaly pouhým přivo-nénim- Na své paletě jsi měla jen ty nejjasnéjši rejstříky barev, neznala jsi sytost a jadrnost temných, zemitých, tučných hnědi, ''■•d/in- ľ siľsk '.K'ľJ duši- pn materiál i:ost:, y.\.~ 'e.diie. nu hraniach, Když z neznámých příčin začínají Jiclskl- metafory, piany a sny toužit po realizaci, nadchází čas podzimu. Přeludy, které byly až dopotud rozprášeny v ncjvzdálcnéjších sférách lidského kosmu a svými spektry zbarvovaly jeho vysoká klenuti, se ted stahuji k člověku, hledají teplo jeho dechu, těsný, útulný úkryt v jeho domě, výklenek, v němž stojí jeho lůžko, Dům člověka se jako hei liin-kv chlév si,n:i jádrem, kolem něhož zahušíuji prostor všichni démoni, všichni duchové horních i dolních sfér. Skončil čas krásných klasických gest, latinské frazeológie, jižních teatrálních zaobleni. Podzim vyhledává jadrnost. prostou silu Dúrerů a Brcug-hclů. Forma puká přemirou hmoty, tvrdne na uzly ů suky, chytá hmotu do svých čelisti a klepet, utiskuje ji, znásilňuje, hnete a z rukou ji vypouští poznamenánu bojem jako klády zpola opracované, se stopami neobyčejného života, v grimase, kterou jim vtiskla do dřevěných tváři. Takové a ještě jiné věci jsem tikal pustému půlkruhu parku, který jako by přede mnou ustupoval. Vyrážel jsem ze sebe pouze některá slova tohoto monologu, buď proto, že jsem nemohl najit odpnvidajici výrazy, nebo proto, že jsem promluvu jenom předstíral a chybějící slova jsem nahrazoval gesty. Poukazoval jsem na ořechy, klaskké plody podzimu, příbuzné s pokojovým nábytkem, výživné, chutné a trvanlivé. Připomínal psem kaštany, ty politurované modely plodů, ty kuličky jako stvořené dětem na hráni, podzimní jablka, červenající dobrou, domáckou, prozaickou červeni na oknech bytů. Vzduchem už začal prostupovat kouř soumraku, když jsem se vrátil do pen/iónu. Ve dvoře Stály dva velké povozy, připravované k našemu odjezdu. Rozscdlani koné ržáli s hlavami ponořenými do pytlů s obrokem. Všechny dveře byly otevřeny dokořán, svicc planoucí na stole v našim pokuji plápolaly v průvanu. Ten rychle padajíc i soumrak, ti lidé, kteří v soumraku ztratili své tváře a spěšně vynášeli kufry, nepořádek v otevřeném znásilněném pokoji, to všechno budilo doiem jakési chvatné, smutné, opožděné paniky, jakési tragické, splašené katasttofy. Konečné jsme se usadili v hlubokých povozech, které se daly do pohybu. Ovanul nás temný, hluboký, hustý vzduch z poli. Vozkové z toho opojného ovzduší lovili dlouhými biči šťavnatá prásknuti a pečlivé vyrovnávali rytmus héhu koni, jejichž mohutné, rozestoupené, skvělé kyčle se kolébaly tmou uprostřed lehkého šviháni ocasů. Tak se nesly opuštěnou noční krajinou bez hvězd a bez světel jeden za druhým ty dva konglomeráty z koni, dunících koreb a supících kožených měchů, Chvílemi se zdálo, že se rozlámu ji a rozpadávají, jako krabi, kteří se v běhu dělí na čásrí. Tehdy vozkové pevněji sevřeli otěže, sesbírali uvolněný dusot a stmelovali ho do ukázněných, 392 presných tvaru. Od rozsvícených luceren padaly do h Luh i n noci dlouhé Miny, protahovaly se, odtrhávaly a dlouhými skoky mizely v divoké pustině, Pokradmu unikaly na dlouhých nohách, aby se potom kdesi daleko, až u lesa, posmešnými gesty opičily po vozcích. Vozkové po nich rozmáchle práskali biči a nedali se vyvést z rovnováhy. Když isme vjeli mezi domy, mesto už spalo V pustých ulicích tu a ram svítily lucerny, stvorené jakoby jen za tím účelem, aby ozářily nějaký dům s nízkým patrem, nějaký balkon, nebo aby nám vryly do paměti nějaké číslo nad zavřenými vraty, Slepé, Zavřené obchůdky, vrata s vymletými prahy, štíty, jimiž cloumal noční vítr, zaskočené náhle v tu pozdní hodinu, ukazovaly svou beznadějnou opuŠTénost, hlubokou osiřclost věci zůstavených sobě samým, věci lidmi zapomenutých. Sestřin povoz zabočil do postranní uličky, zatímco my jsme jeli na náměstí. Když |smc vjeli do jeho hlubokého stínu, koně změnili rytmus klusu. Bosý pekař na prahu otevřené chodby nás probodl pohledem svých temných oči, okno lékárny, ještě bdící, nám podalo a zas schovalo malinový balzám ve veliké bance. Dlažba pod nohama koni zhoustla, ze spleteniny dusáni se vydělila jednoduchá a zdvojená klapnuti podkovami, stále řidší a výraznější, a náš dům s oprýskanou fasádou se zvolna vysunul ze tmy a zastavil před povozem. Služka nám otevřela vrata, v tuce držela olejovou lampu s reflektorem. Na schodech rostly naše ohromné stíny a lámaly se až na klenbě schodiště. Byt byl nyní osvětlen jenom svíčkou, jejíž plamen se chvěl v závanech vzduchu vcházejícího otevřeným oknem. Tmavé tapety obrus in la plíseň souženi a horkosti mnohachuravých pokolení. Kusy starého nabyt- I ku, probuzené ze sna, vyburcované ze Svého dlouhého osamoceni, jako by na nás, kteří jsme se vraceli, hleděly s hořkým pochopením a trpělivou moudrosti. Jako by ŕikaly - Od nás neutečete, nakonec se vždycky musíte vrátit do kruhu našich kúuzel, protože jsme si už předem mezř sebe rozdělily všechny vaše pohyby a (?esca, všechno vaše vstáváni a sedáni a všechny vaše budoucí dny a noci. M v cekáme, my víme , , , - Ohromné, hluboké postele, plně na sebe navršených chladivých pokrývek, čekaly na naše těla. Sliz noci UŽ skřípěl pod náporem temných mas spánku, husté lávy, jež se chystala vyrazit, vylít ze stavidel, ze dveři, ze starých skříni, ř kamen, ve kterých povzdychával vitr. republika snu Zde na varšavské dlažbe, v těchto d nech plných hJuku, žáru a opojeni se v myšlenkách přenáším do vzdáleného města mých snu, můj pohled vzlétá nad ru plochou rozlehlou krajinu, zvlněnou jako Boží plašŕ. sho/cný jako barevná plachta na práh nebe. Celý rcn kraj nebe podpírá, drží je na v.ik barevné klenuté, mnohonásobné, plné chľhozu. triforii, růžic a oken do věčnosti. Ten kra| rok 1A rokem vrůstá do nebe. vstupuje do červánku, v odlescích té velké atmosféry se stává andělským. Tam. kde krajina má už takřka jižní charakter, je plavá sluncem, ztmavěla a spálená letním žárem, zralá jako hruška, tam leží -jako kočka na slunci - on, ten kraj vyvolený, ta zvláštní provincie, to místo jediné na světě. Je zbytečné vykládat ů tom nezasvecenvm ľ |c zbytečné vysvětlovat, že tím dlouhým zvlněným jazykem země, jimž rcn kraj oddychuje v letním úpalu, tím rozpáleným mysem k Jihu, tou odnoži osamocené vysunutou mezi osmahlé maďarské vinice - se ten zapadlý méstys odděluje od ostatní krajiny a jde bez dozoru, sám a sám, cestou dosud neprošlapanou, na vlastni pěst zkouši být světem. To město a ca krajina se uzavřely v soběstačném mikrokosmu. na vlastni riziko sc zařídily pro sebe na samém břehu věčnosti, Předměstské zahrádky stoji jakoby na hraně světa a prc-s parkány hledí do nekonečnosti anonymní roviny Hned za branami města se krajina stává bezejmennou a kosmickou jako Kanaäil. Nad tím skrojkem země, úzkým a ztraceným, sc ještě jedním otevřelo nebe. hlubší a rozlehlejší než kdekoliv jinde, nchc ohromné jako kopule, mnohaposchoďdvé, pohlcující, plné nedokončených fresek a improvizaci, letících drapérii a prudkých naní-bevstoupeni. Jak to vyjádřit? 7.atimco jiná města se rozvíjela ekonomicky, vyrostly z nich staiistukc cifry, vzrostla početné - naše město sestoupilo k podsiatnosti. Zde se nic neděje zbúhdarma, nic se nestane, nic, co hy nemělo hluboký smysl a nebylo předem promyšleno, Událosn zde nejsou jen efemérnim přeludem na povrchu, ale maji své kořeny v jádru věci a dosahuji podstaty. Zde se v každém okamžiku o něčem rozhoduje, příkladné a na věky věků. Všechny věci sc zde uskutečňuji pouře jedinkrát a neodvolatelné. Proto je vše, co se tu stane, znamenáno tak velikou vážnosti, tak hlubokým důrazem a smutkem. lid například dvorky tonou v kopřivách a plevelu, křivé a omšelé kulničky po pás zapadají do ohromných lopuchů, navršených až k okapům šindelových střech. Město žije ve znamení bv li - divoké, nadšené, fanatické vegetace, vystřelující lacinou a planou zelení, jedůvatnu, štiplavou a parazitickou. To byli hoři zažehnuté sluncem, průduchy listů pulsuji planoucím chlorofylem - armády 3*7 kopřiv, rozbujclé a žravé, pohlcuji květnaté kultury, vtrhávaji do zahrad, přes noc zarůstají zadní nestřežené zdi domú a stodol, množi se v příkopech u cest. Je s podivem, jaká šílená, zbytečná a neproduktivní vitalita sídli v tom horlivém drobečku zelené substance, v tom derivátu slunce a spodní vody. Ze špetky chloroFylu tvoři a buduje v žáru dni tu bujnou a planou tkáň, zeleného měkkýše, stokrát rozplozeného na milióny listových plisku, zelené prosvětlených a žilkovaných, prosvitajících vodnatou, vegetativní bylinnou krvi. omšelých a chlupatých, s ostrou, plevelnou a polní vůni. V těch dnech bývalo zadní okno skladu našeho obchodu vedouci do dvora potaženo zeleným bělmem, plne zelených odlesků, mihotáni listí, šustivých šumů, rozvlněných plátů zelené, monsrrózni rozbujclnsti té dvorknvé zrůdné abundance. Obchod se nořil do hlubokého siinu, pokrýval se všemi těmi mihotavými odstíny zelené, zelenavé odlesky vlnivě bloudily po celé hloubce klenuti jako v šumícím lese. Město se do té rozbujelosti propadalo jak do staletého snu, umdlévající žárem, ohlušené usem, a Spalo, Opředené stovkami pavučin, zarostlé býlím, zadýchané a pusté. V pokofich zelených od svlačců na oknech, kalných a jakoby pod vodou, dohořivala |ako na dně staré láhve hejna much. navždy uvězněná a uravřená v bolestné agónii, rozvedené do monotónního a rozvlcklého naříkáni, do hněvivého a žalostného bzučeni. Okno v sobě zvolna shromažďovalo tu krapkovitnu rozprášenou Faunu k poslednimu předsmrtnému pobytu: ohromní dlouhonozí komáři, kteří dlouho oťukávali stěny tichou vibraci bludných letů, až nakonec přistávali na »91 okenních tabulích nehybní a mrtvi, celé genealogické stromy much a hmyzu, které vyrostly v tom okně, rozvětvené pomalým putováním po skle, rozmnožená pokolení těch mistrných okřidlenců. modravých, metalických a sklovitých. Ve výkladech obchodů tiše šusti v horkých závanech velké světlé, slepé rolety a planou v tom jasu žíhané a zvlněně, Mrtvá sezóna se důležitě roztahuje po pustých náměstích, po ulicích vymetených větrem. Daleké obzory načechrané a vzduté zahradami stoji v nebeském jasu oslněné a v bezvedomí, jako by právě slétly jak ohromná jiskřivá plachta z nebeských pustin - jasné, planoucí, pocuchané větrem - a za chvíli už, spotřebované, čekají na nový náklad jasu. v němž se obnovuji. Co dělat v takových dnech, kam utéci před žárem, před těžkým snem, jehož můra v horké poledni hodině tlačí na prsou? V takových dnech matka někdy najímala povoz a vyjížděli jsme všichni, namačkám v jeho černé korbě - přiručí na kozlíku se zavazadly nebo přichyceni na pérech , za město na ..Hurku'" Vjtždéh jsme do pahorkovité, zvlněné kra|íny. Osamocený kočár dlouho drkotal v úpalu, mezi pahrbky poli, :i ^iirýval se du zlatého, horkého prachu silnice. Koňské hřbety se vypoukle napínaly, lesklé zadnice se pracovité vzdouvaly, co chvíli ovívané lehkým švthánim ocasů. Obruče se pomalu otáčely a jejich osy kvílely. Náš landaur míjel plochá pastviska posetá krtinci, na kterých se doširoka rozvalovaly krávy -rozsoehaté a rohatě - ohromné neforemné měchy, plné kostí, uzlin a výčnělků. Ležely tam monumentální pak kurhany a v icjich klidném pohledu se zrcadlily daleké, plynoucí horizonty. 199 Konečně jsme zastavili na „Hůrce", U zděné široké hospody. Stala ii -..imote mi vodním predelu, na vyvýšené hranici mezi dvčma klcüaikimi oblastmi a jeii rozložitá střecha se rýsovala proti obloze. Koně s obtižeíľii doklopýtali na vrcholek svahu, sami od sehe zamyšlené zastavovali, jako u závory oddělujici dva svéry Za předělem se otvíral pohled na rozlehlou krajinu protkanou silni-Lcmi, vybledlou a upalizujici iako světlý gobelín, obestřený ohromným ovzduším, modravým ,1 prázdným. Z té daleké zvlněné roviny vstával vánek, čechral koňům hrivy a plynul pod nebem vysokým a čistým. Tady jsme hud zůstali na noc, nebo jsme na otcovo znamení pokračovali v testě, dál do tuho kra|e rozlehlého iako mapa, doširoka rozvětveného silnicemi. Před námi hc po vzdálených klikatých resiách sunuly poviv,, kur ľ nás předjely, v té dálce sotva viditelné. Mířily světlou silnici lemovanou třešněmi do tenkrát ještě maKíh lázni, stulených v úzkém lesnatém údolí, plném bubláni pramenů, tekoucí vody a šelestění listi- V těch dávných dnech jsme si s kamarády poprvé vzali do hlavy tu nemožnou a absurdní myšlenku, ic poputujeme ještě dál, až za lázně, do země ničí a boží. do sporného a neutrálního pohraničí kde se ztrácely hranice států a větrná růžice se bezcílně roztáčela pod vysokým, načcrhraným nebem. Tam jsme se chtěli opevnit, st.it se nezávislými na dospělých, dostat se za hranice jejich sféry, vyhlásit republiku mladých. Chtěli jsme zde ustavit nové nezávislé zákonodárství, nastolit novou hierarchu méřitek a hodnot. Měl to hvt život ve znameni poezie a dobrodružství, neustávajícího oslněni a údivu. Zdálo se nám. že stačí jen rozbít bariéry a hranice konvenci, těch vyjetých koleji, do nichž byl uzavřen běh lidských záležitostí, aby do našeho života vtrhla živelnost, vdká záplava nepředvídaného, povodeň roman t i c k v,-h příhod a dějů. Chtěli jsme náš život podřídit tomuto proudu fabulujiciho živlu, inspirovanému přilivu dějů rt události, a nechat se nést těmi vzdutvmi vlnami, hezvládně. oddáni pouze jemu. Dik h přírody byl v podstatě velkým vypravěčem. Z jejího nitra s vervou vytékal nezadržitelný proud fabulí, románů a epopeji. Celá atmosféra byla přeplněna rta sebe namačkanými dějovými osnovami. Stačilo jen nastražit osidla pod nebem plným fantomů, naostřit kůl hrající ve včtťu a už se kolem jeho vrcholku třepotaly ulovené útržky románů. Rozhodli jsme se, že budeme soběsrační, že Si vytvoříme nove životni principy, založíme novou éru, znovu uspořádáme svět, sice v malém, pouze pro nás, ale podle naši chuti a tak. jak se m bude libir nám. Mela to být pevnost, bunkr, opevněné místo vévodici okolí -napůl tvrz, napůl divadlo, napůl vizionářská laboratoř. Do jejího rámce měla být začleněna celá příroda. To divadlo jako u Shakespeara pronikalo do při rod v nitím neohra ničeno, vrůstalo dú reality, přijímalo impulsy a inspiraci ze všech živlů, pohybovalo se v ryr-mu velkých přilivu a odlivů přírodních koloběhu, 'ľady mél být průsečík všech procesů, jež probíhaly velkým tělem přírody, sem měly vcházet všechny zápletky a děje. jež snila její velká mlhavá duše. Chtěli jsme jako Don Quijúte zavést do našeho života řečiště všech historii a románů, otevřít jeho hranice všem intrikám, zápletkám Ulil 4.." ■ peripetiím, které se rodí ve velké atmosféře, jež sama sebe prekonáva ve fantazírováni. Přáli jsme si, aby okolí bylo ohroženo nejasným nebezpečím, proniknuto tajemnou hrůzou. Pred tim nebezpečím a před strachem jsme v naši pevnosri nacházeli bezpečný úkryt a útočiště. A. proto všude kolem běhaly smečky vlků, v lesích se potloukaly bandy ÍOUpeJniku. Plánovali jsme bezpečnostní opatřeni a opevněni, připravovali jsme se k obležení, plni slastného rozechvěni a příjemných obav, Naše brány pohlcovaly ty, kteří unikli zpod loupežnických nožů U nás nacházeli útulek a bezpečí. Před naše brány tryskem přijížděly kočáry pronásledované divou zvěři. Hostili jsme důstojné a tajemně neznámé. Utápěli jsme se v dohadech, pokoušejíce sc odhalit jejich inkognito. Navečer isme sc všichni shromaždovali ve veliké hale a při mihotavém světle svíci jsme naslouchali jejich historkám a zpovědím- V jisté chvíli intrika, prostupující jejich vyprávěni, přektačovala rámec příběhu a vstupovala mezi nás - živá a chtivá oběti - a vplétala ná-. di> svého nebezpečného viru. Nenadálá poznáni, náhlá zjeveni, nepravděpodobná setkání vstupovala do našeho soukromého Životft-Ztráceli jsme půdu pod nohama, ohroženi peripetiemi, které j*mc sami rozpoutali. Z dálky k nám doléhalo vytí vlků. debatovali jsme o romantických zápletkách, sami napůl vtaženi do jejich viru, zatímco za oknem šuměla bezedná noc, plná nevyslovených tužeb, vroucných neobsáhnurelných zpovědi, nekonečná, nevyčerpatelná, tisíckrát propletena sama v sobě, Ty dávné sny se dnes nevracejí bez důvodu. Nabiji sc myšlenka. že žádný sen, i kdyby byl sebevíce absurdní a neuskutečnitelným není na svéié nadarmo. Ve sněni je obsažen jak vsi hlad reality, jakýsi nárok, který realitu zavazuje, nepozorovatelné přerůstá v pohledávku, požadavek, v dlužní položku, kicrá vyžaduje, iby byla pokryta. Už dávno jsme se vzdali našich snú n ivrzi a najednou pn letech se našel někdo, kdo je zachytil, vzal vážné, kdosi naivní 3 s věrnou duši, kdo je vzal doslovně, za bernou minci, vzal jc do ruky jakn věc prostou a neproblematickou- Viděl jsem ho, mluvil jsem s nim. Měl oči nepravděpodobné modré. Stvořené ne k tomu, aby se dívaly, ule aby sc bezedně modraly vesněni Vyprávěl mi. že kdyi přišel do těch mist, o nichž mluvím, do toho anonymního panenského kraje, do ré země nikoho - hned ucitil vůni poezie a náhody, ve vzduchu spatřil přelud mýtu a hotové obrysy zavěšené nad krajinou. V atmosféře našel přetvořené tvary naši koncepce, plány, fasády a tahulky. Uslyšel pobídku, vnitřní hlas jako Noe. když obdržel rozkazy a instrukce. Navšrívil ho duch naši koncepce, bloudící atmosférou. Vyhlásil republiku snů, suverénní teritorium poezie. Na tolika a tolika jirrech země, na plachtě krajiny rozhozené mezi lesy nastolil neomezené panství fantazie Vytyčil hranice, položil ?íiklaďt t\:/<-. ukuli proměnil v jedinou ohromnou růžovou zahradu. Pokuje pro hosty, cely pro kontcmplaci v samotě, refektáře, dnrmitáře, knihovny . . . pavilóny osamocené uprostřed parku, besidky a helveděry - . r Když se někdo pronásledovaný vlky nebo loupežníky do v leče až k branám tvrze - je zachráněn. Ceká. ho triumfální přijetí. Svlékají z něho zaprášený oděv, svátečni, blažený a šťastný vstupuje do elyscjského váni, do růžové sladkosti ovzduší. Daleku za nim zůstala mesta a starosti, dny a ^epích horečka. Vstoupil do nové slavnostní zářivé zákonitosti, setřásl ze sebe jako skořápku vlastni tělo, shodil masku grimasy přirostlou ke tváři, z larvy se proměnil v mni via a osvobodil se. Modrooký neni architektem, jc spise režisérem. Režisérem krapn a kosmických scenérii. Jeho uměni spočívá v tom, že podchycuje záměry přírody, žc umí číst v jejich skrytých tužbách. Neboř příroda je plná potenciálni architektury, projektováni ■ budováni. Co jiného dělali stavitelé velkých staletí? Naslouchali Širokému patosu rozlehlých prostranství, dynamickým perspektivám dálek, mlčenlivě pantomimě symetrických aleji. Dlouho před Versailles se na rozlehlých oblohách letních večerů skládala oblaka do široce stavěných paláců, vzdušných megalomanie kých rezidenci, zkoušela ohromné a univerzálni inscenace, seskupeni a uspořádáni. To velké teatrum ncohsáhnutelné atmosféry má nevyčerpatelnou zásobu nápadů, plánů, vzdušných projektů - ha Lučinu je ohromnou, inspirovanou architekturu, ttauscenden tál ni, oblačnou urbanistiku. Lidská díla maji tu vlastnost, žc když jsou dokončena, uzavírají sc do sebe, odtrhuji se od přírody, stabilizuji se na vlastních principech. Dílo Modrookého nevystoupilo z velkých kosmických svazků, setrvává v nich, zpola polidštěné, jako kentaur, začleněné do velkých přirodnich koloběhů, ještě neukončené a stále rostoucí-Modrooký zve všechny k následováni, k budováni, ke spoluvytváření - vždyť ve své podstatě jsme všichni snilky, bratry ve znamení zednické Ižicc, všichni jsme stavitelé . . , 494 KOMETA Toho roku byl konec zimy ve znamení neobyčejně příznivé astronomické konjunktury, Barevné předpovědi kalendáře červené pto-k vŕtal y Miělietn na okrajích rán. Od planoucí červené neděli a svátků padaly odlesky na polovinu týdne a tyto dny hořely v chladném, falešném, slaměném ohni: ošálená stdcc bila na chvíli živěji, oslněná tou zvěstujici červeni, která nic nezvěstovala a byla pou/e předčasným poplachem, barevnou lží kalendáře, namalovanou jiskřivou rumělkou na obálce týdne. Od Třech králů jsme noc co noc vysedávali nad hélosrnou parádou stolu, lesknoucí ho se svicny a stříbrným nádobím, a donekonečna jsme vykládali pasiáns. Noe za oknem sc hodinu od hodiny projasňuvalíi, celá piKiukrovaná a zářivá, plná neustále klíčících mandli a bonbónů. Měsíc, nevyčerpatelný prnměňovatel, pohroužený do svých pozdních měsičnich cvičeni, nám popořadě předváděl své fáze, stále jasnejší a jasnější, vykládal SC ve třech figurách preťeransu, dubloval ve všech barvách. Už za dne Stál častokrát Stranou, předem připravený, mosazný a hc loku melancholický spodek se svým blyštivým J05 žaludem - a čekal, až přijde na řadu A žati m přes jeho osamocený profil přecházela v tiché, hile, rozlehle pouti celá nebe beránku, jež ho Ledva překrývala meňavou rybí šupinou z perleti, na niž se navečer srážela barevná obloha. Potom se už dny ohraecly naprázdno. Vitr s hučením prolétával nad střechami, vymetal až do dna vystydlé kominy, budoval nad městem imaginární lešeni a poschodí a potom je v rachotu krokvi a trámu zase lozbourával. Čas od času na vzdáleném předměstí vypukl požár. Kominici probíhali městem ve výšce střech a galerii pod měděnkovitOU, rozedra-nou oblohou. Když se přepravovali z jedné části města do druhé, snili u jeho vrcholků a korouhviček, v té nadoblačné perspektivě o tom, že jim vit r na chviličku otevírá víka střech nad dívčími pokojíky a hned je zase za buch u jc nad tou velkou rozbouřenou knihou města - nad tou fascinující četbou na mnoho dni a noci. Potom sc větry unavily a ustaly. Do výlohy obchodu přiruči vyvěsil jarní látky a měkkými barvami vlny zlahodnélo ovzduší. Zbarvilo sc levanduli, prokvetlo bledou rezedou- Sníh sc scvrkl, zkrabatél jako kůže nemluvněte, nasucho vsákl do vzduchu, vpit kobaltovými závany, pohlcen nazpět rozlehlou klenutou oblohou bez slunce a oblaků. V bytech už tu a tam vy kvétaly oleandry, okna sc otevírala a bezmyšlenkovité cvrlikáni vrabců naplňovalo pokoj v tupém zadumání modravého dne, Nad čistými náměstími se s pronikavým kvílením prudce střetávala hejna pěnkav, hýlů a sýkorek - a roz-prchávala se do všech stran, zmítaná závany větru, vymazaná, zničená v prázdném blankytu. Chvíli po nich v očích zůstávaly batevné skvrnky - hrst konfet naslepo rozhozených do jasného prostoru - a tály na dně oka v neutra!nim azuru Začala předjarní sezóna. Advokátšti koncipienti nosili knirk] spirálovitě nakroucené vzhůru, vysoké tuhé límečky, a byli vzorem vkusu a elegance. Ve dnech podemletých vichřicí jako povodni, kdy se vitr s hukotem nesl vysoko nad městem, zdaleka smekali své barevné buřinky před známými dámami, opřeni o vítr, s rozevlátými ŠOSy, a S delikátním sebezapření m odvraceli pohled, aby své zbožňované nepřivedli do řečí. Dámy na chvilku ztrácely půdu pod nohama, ustrašeně vykřikovaly, obcvláré sukněmi, a když nabyly opět rovnováhy, s úsměvem odpovídaly na pozdrav. Odpoledne K vítr utišoval, na pavlači čistila Adéla velké měděné kastroly, které pod jejími doteky kovově chřestily. Nebe stálo nehybné nad šindelovými střechami, zalknuté, protkané nebeskými cestami, Přiřtiči, kteři přicházeli z obchodu něco vyřidit, kolem ni dlouho postávali na prahu kuchyně, opřeni o zábradlí, zpiti celodenním větrem, s hlavou zmatenou ohlušujícím vrabčím cvrlikáním. Z dálky přinášely závany větru ztracený refrén kolovrátku. Nebylo slyšet jejich tichá slova, pronášená polohlasně a jakoby nedbale - s nevinnou tváři - ve skutečnosti však vypočítaná na to, aby Adélu pohoršila. Adéla, řatá do živého, prudce reagovala, rozhorčené jim spilala, celá ruměná, a jeji tvář, zšedlá a zmatněla jarním sněním, se zardívala hněvem i vesel i m. Přiruči klopili oči s výrazem přehnané uctivosti, s hanebným pocitem zadostiučiněni, ze se jim podařilo vyvést ji z rovnováhy. Tak šly dny a odpoledne, všední události zmateně plynuly nad městem, na něž jsme hleděli z výšky naši pavlače, nad labyrintem střech a domů, v kalném přisvitu těch šedivých týdnů. Po městě 4ŮA m 7 pobihali drátcníci a vyvolávali Své služby, vzdálcnv huknt itiťstn doplnilo čas od času vtipnou pointou mocné Slomovo kýchnuti; na nějakém odlehlém námestí začala bláznivá TI uja, kterou popichováni kluku dohánělo k zoufalství, tancovat svou divokou sara-hattdu. pri niž k velké potěše Juzy vysoko vyhazovala sukně, Závany větru ty výbuchy přihlazovaly a zarovnávaly, rozíecfovaly na šedivý monotónní sum, který pak jednotvárně vlekly nad morem šindelových střech v mléčném, kouřovém vzduchu odpoledne. Adéla sc, opřena o zábradlí pavlače, nakláněla nad tím vzdáleným, vzrušeným Šumem města, lovila z něj všechny hlasitější zvuky a s úsměvem z nich znovu skládala zaniklé slabiky, snažila sc je pospojovat a vyčíst nějaký smysl z té velké, šedivé, vzdouvajíct se a opadávající monotónnosti dne. Byla to epocha mechaniky a elektřiny a na svět se Zpod křidel lidského génia vysypal celý pytel vynálezů. V mesiánských domech se objevily skříňky na doutníky opatřené elektrickým zapalovačem. Když sc otáčelo vypínačem, roj elektrických jisker zažehoval knot namočený v benzinu. Probouzelo to neslýchané n,idéie. Hudební skříňka ve tvani u'ii>kc pagody sc natočila klíčkem a hned začala hrát miniaturní rondo a otáčela sc přitom iako kolotoč. Na rozích trylkovaly zvonky, křidélka dvířek sc dokořán otvírala a odhalovali tak otáčející se kolov rát kove jádro, rabatěrkový criolct. Vc všech domech si pořizovali elektrické zvonky, Domácí život ovládl galva-nismuí- Cívka izolovaného drátu se itala symbolem dnhy. V salónech demonstrovali mladí elegáni Galvaniho jev, odměňováni zářivými pohledy žen. Elektrický vodič otvíral cestu k ženským srdcím. Po vydařeném experimentu rozesílali hrdinové dne vzdušné polibky, provázeni ovacemi salónů. Nemuseli jsme dlouho čekat a po městě se vyrotily velocipédy různých tvarů a velikosti. Filozofický názor na svět zavazoval- Kdo se hlásil k myšlenkám pokroku, musel z toho pro sebe vyvodil patřičné důsledky a usednout na velocipéd. První byli samozřejmě advokáiští koncipienti, ta avantgarda nových ideji s nakroucenými knírky a barevnými buřinkami, naděje a výkvět naši mládeže. Rozhánějíce povykujici luzu, vjížděli mezi davy na ohromných hicykleeh a tricyklech, jejichž drátěné špice jenom hrály. S rukama vzepřenýma O široká řidítka manévrovali z vysokého sedla ohromnou obručí kola, které vykrajovalo do rozveselené luzy vlnitou, klikatou linku. Některé z nich zachvacovalo apoštolské nadšeni. Vztyčovali se na svých rozehraných pedálech |ak vc třmenech ů z výšky promlouvali k lidu, předpovídajíce novou šťastnou éru -spásu skrze bicykl ... A pak jeli dál uprostřed ovaci publika a u klaněli se na všechny strany. Ale v těch velkolepých a triumfálních jízdách bylo i néco žalostné kompromitujíciho, jakési ošklivé bolestné skřipěni, jež působilo, že sc na vrcholu triumfu lámaly a měnily ve svou vlastni parodii Oni sami to museli cítit, když zavěšeni jako pavolili uprostřed té filigránske aparatury, rozkročeni na pedálech jako velké skákající žáby prováděli ty své kachní pohyby mezi doširoka roztočenou ■ iiiruli Jen krůček jc délil od smčšnosti a oni ho překračovali zoufali, načež skloněni nad řidítky zdvojnásobovali rychlost jízdy -rozcvičený chumel prudkého prohýbáni, který sám přes sebe metal kozelce. Co je na tom divochů!1 Člověk tu ? moci nedovoleného důvtipu vstupoval do oblasti nevídaných ulehčeni, která však získával příliš levné, pod cenou, téměř zadarmo, a tato disproporce mezi vkladem a efektem, toto očividné podváděni přírody, tato nadmerná rentabilita geniálního triku - to vše se vyrovnávalo parodii schc sama. Jeli uprostřed živelných výbuchů smíchu, žalostni vítězové, mučednici své geniality - tak velká byla komičnost těch zázraků techniky. Když môj bratr poprvé přinesl ze školy elektromagnet, když isme se všichni s vnitřním rozechvěním přesvědčovali dotekem o tom tajemném vibrujíc i m životě u za vřeném v elektrickém obvodu, otec se povznesené usmíval. V jeho hlavě dozrávala dalekosáhlá myšlenka, kruh dávno pojatých podezřeni sc smršťoval a uzavíral. Proč se otec usmíval, proč mu slzely oči a panenky sc protáčely v posměšném napodobeni zbožné uctivého výrazu? Kdo na tn uměl odpovědět? Tušil snad za ohromujícími objevy tajemné sily sprostý trik, ordinérni intriku, průhlednou machinaci? Od té chvile se datuji otcovy laboratorní výzkumy. Otcova lahoratoř byla prostá: několik kousků drátu svinutého do cívek, piti kádinek s kyselinou, zinek, olovo ä uhlí - to bylo celé vybaveni tohoto podivínského esoterika. Hmota - říkal a přitom stydlivě klopil oči a tlumené pofrkával - hmota, pánově , . . Větu nedokončil, což nám dovolovalo domýšlet se. že je na stopě nějakému drsnému žertu, že si z nás všech, jak jsme tam seděli, někdo bohapusté vystřelil. Otec se se sklopenýma očima té odvěké modle potichu vysmíval - Panta rheM - volal a pohybem rukou naznačoval věčné krouženi substance Odedávna toužil zmobiliz vat ty kroužící sily, jež v sobě skrývala, zkapalnět jeji tuhost, vytyčit cesty jejího všeprnnikáni, transFúzc a všccirkulace, jež byly vlastni jeji povaze. - Principium individuatíonis furda - ř i kal a vyjadřoval tim své bezmezné pohrdáni vůči tomuto hlavnímu lidskému principu- Pronášel 10 m mine hodem, zatímco héhal podél drátů, s přivřenýma očima jemnými doteky zkoumal různá mista obvodu a odhaloval nepatrné rozdíly mezi potenciály. Dělal do drátů zářezy, skláněl se nad nimi a naslouchal, a už byl o deset kroku dál. aby stejnou činnost opakoval v jiném miste obvodu, /dálo sc, jako by měl deset rukou a dvacet smyslů. Jeho rozptýlená pozornost pracovala na stu místech současné. Zádi i ý bud pmscurvi nemukl jeho podezřeni. Skloněn nad drátem, navrtával In.) v jednom runlč obvodu a najednou se prudkým pohybem vrhal za sebe na vyhlédnuté místo jako kočka a netrefil sc, zahanben. - Promiňte - obracel se náhle na ohromeného diváka, který přihlížel jeho manipulacím - promiňte, jde mi právě u ten kousinek prostoru, který zabírá vaše osoba, nemohl byste se na okamžik odsunout? - A chvatně prováděl svá blesková měřeni, obratný a zručný jako kanárek, hbitě poskakující v záchvěvech svých účelných nervů. Kovy ponořené v roztocích kyselin, slané a korodujici v ré bolestné koupeli, začínaly ve tmě vodii proud. Probuzeny ze |W dřevené zmrtvělosti, monotónně notovaly, kovové zpívaly, jejich molekuly světélkovaly v neustálém soumraku těch pozdních smutečních dni. Neviditelné náboje vystupovaly k pólům, překračovaly 410 411 je a mizely vc vířící temnotě. Sotva postřehnurelné svrbení, slepé hemiiťi sc proudy probíhaly prostorem zpolarizovaným do koncentrický ch siločar, do kruhů a spirál magnetického pole. Hned tuP hned til m signalizovaly ze spaní přístroje, odpovídaly si opožděně, nepřesně, beznadějnými monosylabami - čárka, tečka - v přestávkách hluché letargie. Otec stál uprostřed těch putujících proudů s bolestným úsměvem, utřesen tou zajiká vou artikulaci, ti m nešťastným osudem, jednou provždy uzavřeným a bezvýchodným, který' z neusvnbozcných hlubin signalizoval monotónně zmrzačenými polosJabikami. Během svých výzkumů otec došel k ohromu j icim závěrům. Prokázal například, že elektrický zvonek, založený na principu tzv. Nccfnva kladívka, |i- nhvčt|na mystifikace. Nemohlo byt ani reu o tom, že hy člověk vnikal do laboratoře přírody, ale právě naopak, to příroda vtahovala člověka do svých machinaci, skrze jeho experimenty dosahovala svých vlastních cílů, které směřovaly neznámo kam. Můj otec se u oběda dotýkal střenkou lžičky ponořené do polévky nehtu svého palce a v lampě to náhle začalo drkotat jako Neefův zvonek. Celá ta aparatura byla pouze zbytečnou záminkou, nepatřila k věci, Neefův zvonek byl pouze místem, do něhož SC sbíhaly jisté impulsy substance, které si hledaly SvOu Cestu skrze lidský důvtip, Příroda chtěla a jednala, clůvék byl OSCilujici Střelkou, člunkem tkalcovského stavu, vystřelujícím hned sem, hned tam podle její vůle. C. In vek byl pouze jednou složkou, jednou Části Neefova kladívka. Kdosi prohodil slovo „mesmerismus" a otce se ho hbitě chytl, 412 Kruh jeho teot i i se uzavřel, nalezl svUj poslední článek Člověk byl podle této teorie pouze přestupní stanici, chvilkovým průsečíkem mesmexických proudů, proplétajících se sem a tam v Lůně věčné hmoty. Všechny vynálezy, jimiž triumfoval, byly nástrahám i. d"» nichž ho vábila příroda, pastmi neznámého. Otcovy experimenty začaly nabývat charakteru magie a kuuzelnictvi, dostávaly příchuť žonglérské patodie. Nebudu mluvit o rozličných pokusech s holuby, které manipulaci s hůlkou rozděloval na dva, na tři, na deset, aby je potom postupné s velkým ůsilim vmanipulovával nazpátek. Odkláněl klobouk a oni jeden za druhým třepotavč vylétali, vraceli se do reality v plném počtu, a jejich rozvlněná, pohyblivá, vrkající hromádka zaplňovala stůl. Občas otec v neočekávané chvíli pokus přerušil, zůstal nerozhodné stát s očima přivřenýma a po chvíli drobnými krůčky odběhl do chodby, kde vsunul hlavu do větráku v komíně. Byla tam tma, hlucho od sazi a blaženě jak v samém středu nicoty, teplé proudy putovaly nahoru a dolů- Otec přivřel oči a chvíli stál v té teplé, černé nicotě. Všichni jsme citili. Že tento incident k celé věci nepatřil, odehrával se jaksi vně jejich kulis, a v duchu jsme vždycky všichni přimhouřili oko tiad tímto nkrajovvm faktem, který náležel ke zcela jinému rádu věci. Můj otec měl ve svém repertoáru kusy skutečně deprimující, prostoupené hluhnkým smutkem. Židle v naši jídelně měly vysoká, krásně vyřezávaná opěradla, byly to jakési girlandy z listí a květů v realistickém provedeni, ale stačilo, ahy se jich otec dotkl, a opěradla náhle nabývala ncobyčc|ně vtipné Fyziognomie, neurčité pointy, začala se vlnit a významné pomrkávat a byln tn nevýslovné zahanbujÍCi, téměř nesnesitelné, dokud však co mrkání nezačalo ilubývat zevla určité podoby, nepřemožitelně podmanivé, a někteří Z přítomných začali vykřikovat: - Teta Vanda, jak je Bůh nade ni nou, to je teta Vanda! - dámy začaly pištět, nehoř to bvla teta Vanda jako živá, ne, ona nás opravdu navštívila, už seděla a vedla ten svůj nekonečný monolog, během něhož nikoho nepustila ke slovu Otcovy zázraky samy sebe obracely vniveč, protože toto nebyl žádný přízrak, byla to skutečná teta Vanda v celé své obyécpnos-ti a všednosti, a na nějak v zázrak nedovolovala ani pomyslet- Než přejdeme k dalším událostem té památné zimy, musíme se ještě v krátkosti zminit o jistém incidentu, o němž naše rodinná kronika diskrétně mlči. Co se stalo se strýcem Edvardem-1 Přijel k nám tenkrát na návštěvu, nic netuše, překypuje zdravím a podnikavosti, ženu a dcerku zanechal na venkově, kde obě toužebné očekávaly jeho návrat - přijel výborně naladěn, s úmyslem trochu se tady, daleko od rodiny, pobavit a rozptýlit. A co se stalo: O téoví, pokusy na něho zapůsobily oslnivým dojmem. Hned po jeho prvních představeních vstal, svlékl si plášť a dal se mu zcela k dispozicí. Bezvýhradně! To slovo pronesl se zavilým pohledem a potvrdil ho pevným stiskem ruky. Mňp oicc pochopil. Ujistil se, zda Strýc nemá tradiční připomínky k „principinm indivrduaiinms". Ukázalo se. že nemá žádné, vůbec žádné Strýc byl liberálni a bez předsudků. Jeho jedinou touhou bylo sloužit vědě. Zpočátku mu otec ještě ponechával jistou svobodu Dělal si prípravy k zásadnímu experimentu. Strýc Edvard využil své svobody k tomu. ahy se trochu porozhlédl po mčstč. Koupil si vduiipéd okázalé velikosti a objížděl na jeho ohromném kole náměstí a z výšky svého sedla nahlížel do oken v prvním poschodí. Když projížděl kolem našeho domu, elegantně smekal klobouk na pozdrav dámám, které staly v okně. Měl knírek nakroucený do spirály a malou špičatou bradko. Zakrátko se však přesvědčil, že velocipéd ho není schopen uvést do hlubších tajemství mechaniky, že tento geniální přistroj není s to poskytovat mu trvale metafyzické vzrušeni- A tehdy začaly pokusy, během nichž se ukázalo, jak bylo nezbytné, aby strýc neměl žádné předsudky vůči „principium iiLdivtduationis" Strýc Edvard neměl nk proti tomu, aby se pro dobro vědy nechal fyzicky zredukovat na holý princip Neefova kladívka, Bez žalu přistoupil na pustu pnou redukci všech svých vlastnosti za účelem obnaženi své nej hlubší podstaty, totožné, jak ciril odedávna, s p tavě uvedeným principem. Otec se uzavřel ve své pracovné a začal s postupným rozborem spletité osobnosti strýce Edvarda, s mučivou psychoanalýzou, rozvrženou na řadu dni a noci. Stůl v pracovně se začal zaplňovat rozloženými komplexy strýcova ega. Zpočátku se ještě strýc, silné zredukovaný, úřasunl s námi jídla, pokoušel se zapojovat do našich rozhovorů, jednou sc ještě projel na velocipédu. Porom, když viděl, jak je stále rozloženější a rozloženější, toho nechal. Ohjevil sc u něho jistý druh studu, charakteristický pro stadium, v nétnžsc nacházel. Vyhýbal se lidem. Otec se zatim stále více přibližoval k cíli svého snažení. Zredukoval strýce na nezbytné minimum, jedno po druhém odstranil všechno nepodstatné. Umístil ho do výklenku vysoko ve zdi schodiště a jeho elementy uspořádal podle principu 414 415 Leclanchcova svazku. Zeď byla v těch místech stplesnivélá a houba tam rozprostírala svou belavou pleteninu, Otec bez zábran čerpal z celého kapitálu strýcova entuziasmu, roztahI jeho útek po celé délce chodby a levého krutla domu. Posunoval se tia štaflích podél steny tmavé chodby a zatloukal do ni hřebičky po celé dráze strýcova přítomného života Za těch kouřových žlutavých odpoledni byla téměř úplná tma. Otce SÍ vypomáhal zapálenou svičkou a zblízka osvětloval ztrouchnivělou zeď piď po pídi. Podle některých verzi prý nakonec strýc Edvard, jenž se až dosud tak hrdinné ovládal, proicvil jistou netrpělivost, Říká se dokonce, že došlo k prudkému, třebaže opožděnému výbuchu, který jen tak tak že nezmaril téměř už dokončené dílo- Ale instalace byla už hotová a strýc Edvard, jenž byl po celý svůj život vzorným manželem, otcem a obchodníkem, se i v této své poslední roli nakonec podřídil vyšší nutnosti. Strýc fungoval znamenité- Nestalo se, že by vypověděl poslušnost. Když vyšel ze své propletené komplikovanosti, v niž se předtím tolikrát ztrácel a zamotával, nalezl konečně čistotu jednolitého a přímočarého principu, jemuž měl od této chvíle bezvýhradně podléhat. Výměnou za svou obtížné íaznamenateinou různorodost ziskal nyní jednoduchou ti neproblematickou nesmrtelnost. Byl šťastný? Na to je zbytečné se ptát. Ta otázka má smysl pouze tehdy, jde-li o bvto&ti, v nichž je obsaženo bohatství alternativ a možnosti, diky čemuž se aktuální realita múze stavět do protikladu vůči zpola reálným možnostem a může se v nich odráža. Ale strýc F.dvard neměl žádné alternativy, protiklad šťasmv - nešťastný pro něho neexistoval, protože on byl až k neizazši mezi totožný sám se sebou. Nemohli jsme nepociťovat jisté uznáni, když jsme viděli, jak přesné a bezchybné funguje- Dokonce ani jeho žena, teta Tereza, když v.:i néiakou dobu přišla v manželových stopách, se nemohla udržet, aby každou chvíli nezmáčkla knoflík, který ji umožňoval slyšet ten zvučný, křiklavý hlas, v němž rozeznávala dávný rémbr manželova hlasu, když se rozčiloval. Co se týká dcerky Edy, mohli hyenom říci. že ji otcova kariéra nadchla. Později jsem se sice právě ;i >tal předmětem jistého druhu odplaty, již se pomstila za čin mého otce, ale to už je jiná historie. ii Dny míjely, odpoledne se ptodlužovala. Nevěděli jsme. jak s nimi naložit. Nadbytek času, ještě syrového, ještě planého a nevyužitelného, prodlužoval večery prázdnvm stmíváním. Když Adéla umyla nádobí a uklidila kuchyň, bezradné stála na pavlači a bezmyšlenkovitě hleděla do hledě růžovějících večerních dálek. Její krásné oči, jindy tak výmluvné, se v tupém zamyšlení obracely v sloup - vypouklé, velké a lesknoucí se. Její plet, ke konci zimy matná a nasedla od kuchyňských výparů, se nyní pod vlivem larní gravitace měsíce, narůstajícího od čtvrti do čtvrti, omlazovala a nabývala mléčných odlesků, opálových odstínů a emailových pablesků. Triumfovala teď nad přiručimi, kreři pod jejími temnými pohledy ztráceli sclxjistoru, vypadávali Z role blazeovaných návštěvníků hospod 4 1 h 417 a nevěstinců; vzrušeni jejím novým půvabem hledali jinou půdu pro shlíženi a byli ochotni činit ústupky pro dobro nového uspořádáni vztahů a hotovi uznat pozitivní fakta. Otcovy experimenty navzdory všemu očekáváni nezpůsobily pTťvr.ir .. normálním živote. Naočkování mesmerísmu do těla novodobé tv/ikv nebylo příliš plodné, Ne snad proto, že by v Otcových objevech nebylo am zrnko pravdy, Ale o úspěchu ideje nerozhoduje její pravdivost Náš metafyzický hlad má své meze a velmi rychle bývá nasycen, Otec stál pravé na prahu nových převratných odhaleni, kdy i se do našich řad, do rad jeho vyznavačů a následovníků, začala vkrádat nechuť a ochabloBt Stále častejší byly projevy netrpělivosti, které přerůstaly v otevřené protesty, Naše povaha se bouřila proti porušováni a uvolňováni základních zákonů, měli jsme po krk zázraků, toužili jsme vrátit se ke staré, důvěryhodné a solidní próze odvěkého rádu věci. A otec to pochopil. Pochopil, že zašel příliš daleko, a zabrzdil let svých myšlenek. Kroužek clc^ninich adeptek a adeptů s na kroucenými kniry se každým dnem zmenšoval. Otec. který c hiél ze všeho se cti vycouvat, zamýšlel právě ohlásit své poslední, závěrečné vystoupeni, když tu náhle nová událost obrátila všeobecnou pozornost zcela neočekávaným směrem. Když se jednoho dne můj bratr vrátil ze školy, přinesl nepravdepodobnou, a presto pravdivou zprávu ú brzkém konci světa Poručili jsme mu. aby ji zopakoval, mysleli jsme, Že jsme se přeslechli. Ale ne. Pravé tak znéla ta nevěrohodná, ta - ať. SC to vzalo z kterékoliv stránky - nepochopitelná zpráva, Ano, právě takový, jaký byl, nehotový a neukončený, v náhodném bodě času a prostoru. b« uzavření ůčru a aniž dosáhl nějakého cíle. jaksi v polovině věty, bez tečky, bez vykřičníku, bez soudu a bez božího hněvu - uprostřed nejpřátelštějšich vztahů, loajálně, podle oboustranné dohody a oboustranně uznávaných zásad - měl svět natáhnout brka, prosté a neodvolatelně. Ne, nemělo to být eschatologické, proroky odedávna předpovídané tragické finále, poslední jednáni boíakd komedie. Ne, byl to spíše cykliscicko-cirkusový, hnpla-eskamotér-ský, velkolepé hokuspokusový a poučně experimentální konec světa - provázený ovacemi všech duchů pokroku. Nebylo téměř nikoho, komu by hned nekápl do noty. Vyděšeni a protestující hyli okamžité umlčeni, Proč nechápali, že toto je prostě neslýchaná šunce, konec světa na výši doby, nej pokrokovější, volnomyšlenkářský, prostě slavný konec světa, který dělá čest Nejvyisi Moudrosti? Zanícené se přesvědčovalo, na lístcích vytržených z notesu se kreslilo ad oculos, nevyvratitelně se dokazovalo, oponenti a skeptikové byli rozdrceni. V ilustrovaných časopisech se objevily celostránkové rytiny, anticipované obrazy katastrofy, efektně na inscenované. Bylo na nich vidět zalidněná města zachvácena nočni panikou, pod nebem blýskajicim světelnými znameními a jevy. Bylo vidět ohromující činnost vzdáleného bolidu, jehož parabolický vrchol, směřující neustále k zeměkouli, setrvával na obloze v nehybném leiu a přibližoval se rychlosti tolika a mlíka mil za vteřinu Jak v cirkusové manéži vzlétaly klobouky a buřinky, vlasy vstávaly na hlavách, deštníky se samy od sebe rozevíraly a pod ulétajicimi parukami se obnažovaly lysiny - pod černým a ohromným nebem, jež probleskovalo současným alarmem všech hvézd. 5 I ľ 4 19 Do našeho života se vlilo cosi vznešeného, jakýsi entuziasmus a nadšeni, jakási vážnost a slavnostnost vstoupila do našich pohybů ■A ťo/sirl.i riii šc hrudi kosmickým dechem. Zeměkoule každou mol vfela slavnostním ruchem, solidární extázi tisíců. Noci byly černé a ohromné- Kolem Země houstly v nespočetných rojich hvězdné mlhoviny. Ty roje, obsypané prachem meteorů, byly rozmanité rozmístěny v černých planetárních prostorech, od propasti k propasti. Utápěli jsme se v těch nekonečr ých prostorech a téměř jsme ztráceli Zemi pod nohama, byli jsme de -orientováni, popletli jsme si všechny směry, viseli jsme jak protii ožd hlavou dolů nad odvráceným zenitem a putovali |smc po hvť xlných shlucích, ukazujíce si našli' néným prstem přes celé světelné ruky od hvězdy k hvězdě. Tak jsme putovali oblohou v protáhlé neuspořádané rojnici, rozběhnuti do všech stran po nekonečných stupních noci - emigranti z opuštěné zeměkoule, pustošíci nesmirné množství hvězd. Poslední bariéry padly a cyklisté vjeli do černého hvězdného prostoru a vzepjati na zadních kolech svých velocipédů, pokračovali v nehybném letu planetární prázdnotou, jež se otevírala Btálc novými a novými souhvězdími. Jak tak letěli po té slepé koleji, vytyčovali cesty a mezníky bezesné kosmoflrafie. ale v podstatě vlastně setrvávali v planěními IlI ;-||J.i: . ČiTIU :lko "wlZe. j.lkn k:Mv, vMllí.l llhlMI lid vi-i IU od kamen, do ié poslední mety a cíle všech těch slep ve h letů. Po krátkém rozháraném dni. zpola prospaném, se otevírala noc jako ohromná rojná vlast. Davy se vylévaly do ulic, obsypávaly náměstí, hlava na hlavě, jako kdyby se otevřely bečky kaviáru, jenž se valil jako potoky lesklých broků, plynul jako řeky pod noci černou jak smůla a hučící hvězdami. Schody se prolamovaly pod tíhou tisíců, ve všech oknech se objevovaly zoufalé f i půrky, lídé-- zápalky na pohyblivých dřívkách překračovali v náměsičném opojeni parapety, vytvářeli živé řetězce jako mravenci, pohyblivá nakupeni a - leden na ramenou druhého - sloupy splývající z oken na plochy náměstí, ozářené jasem smolných beček. Odpusťte mi, prosím, jestli při popisu těchto scén plných nahromaděni a vřavy upadám do nadsázky, mimovulné si bera za vzor jisté staré rytiny z velké knihy neštěstí a katastroF lidského rodu. Vždyŕ. směruji k jedinému praobrazu a tato megalomanieká nadsázka, ohromný patos těchto scén dokazuje, že jsme zde vyrazili dno odvěkého sudu vzpomínek, jakéhosi prasudu mýtů a vnikli jsme do předkidské noci, plné huhlajících živlů a klokotající anamnézy, a nemůžeme už tu rozpoutanou záplavu zadržet Ach, ty rybné a rojné noci, zarybněné hvězdami a lesknoucí se šupinami, ach, ta hejna tlamiček neúnavné lokajících drobnými doušky, hladovými hlty všechny ty rozvodnené, nevypité potoky těch černých, hustých noci! Do jakých fatálních vrší, do jakých žalostných nevodů táhla ta temná pokolení tisíckrát rozmnožená? O nebesa těch dni, celá ve světelných znameních a meteorech, poškrtaná výpočty astronomů, risickrát okopírovaná, ocifrovana, označená algebraickými vodoznaky. S tvářemi zhlankvtnélými slávou těch noci jsme putovali po nebesích pulsujících výbuchy vzdálených slunci v siderickém oslněni - my, lidské zástupy, plynoucí širokým proudem po mélčinách mléčné dráhy, rozlité po celé ohloze, lidský potok, nad nimž se vznášeli cyklisté na svých 421 pavoucích aparátech. Ó hvězdná aréno noci, pokreslená až k nej-zazšim hranicím evolucemi, spirálami, arkány fl kličkami těch elastických jízd, ó cykloidy a epkykloidy, v zápalu jízdy popravo-vaně v nebeských zákoutích, ztrácející drátěné špice a lhostejné se lesknoucí obruče a dojíždějící holé, už pouze na čisté cyklistické ideji, k zářivému cíli! Od oněch dní se datuje vznik nové konstelace, do Zverokruhu bylo navždy přijatu třinácté souhvězdí, jež od ré doby záři fia obloze našich noci: Cyklista. Byty, pozocvirané za oněch noci skrz naskrz, zely prázdnotou ve světle prudce blikajících lamp. Okenní záclony, rozhozené daleko do noci, se vlnily a řady pokojů stály v ustavičném všeobj i majícím průvanu, který je prnvrrá-\'al neustávajicím, prudkým alarmem- To strýc Edvard alarmoval-Ano, konečné ztratil trpělivost, zpřetrhal všechna pouta, podupal kategorický imperativ, porušil předpisy své vysoké morálky a zvonil na poplach- Chvatně isme ho zastrkovali nazpět pomoci dlouhé tyče, hadry na nádobí jsme se snažili zastavit ten prudký výbuch. Ale Strýc i takto ucpaný divoce rámusil, drnčel celý bez sebe, neovládal Se, už mu bylo všechno jedno, a s tim drnčením z něho unikal život, před našima očima se zaléval krvi. nemilosrdně, v osudném vzplanuti. Cas od času kdosi na chvilku vcházel do prázdných místnosti provrtávaných tim prudkým poplachem, mezi lampami, jež hořely vysokým plamenem, po špičkách přeběhl pár kroků od prahu a váhavě se zastavoval jako by něco hledal. Zrcadla ho hezc slova pojímala do svých průzračných hloubek a mlčky se o něho mezi sebou dělila. Strýc Edvard rámusil z plna hrdla skrze všechny ty světlé, prázdné místnosti, a i sám hvězdný dcertČT, jehož ližilo špatné svědomí, jako by sem přišel spáťli>" zločin, pokraďmu prchal z bytu, ohlušen tim rámusem, a mířil kr dveřím, provázen citlivými zrcadly, která ho ptopuuštěla svým blyštivým špalírem, ZAtimco do jejich hlubin se různými smérv |>m špičkách rozbíhal houf poplašených dvojníků s prsty na ústech. Nad námi se zilOvu rozviralo nebe SC svými nesmirnými prostoru mi, posetými hvězdným prachem- Na nebi SC noc co noc ui ve večerních hodinách objevoval fatální bolid, šikmo nakloněný, zavěšený u vrcholu své paraboly, nehybně nasměrovaný k Zemi. ricvvýsledně polykající tolik a tolik mil za vteřinu- Všechny pohledy se ci h táce Iv k němu, zatimco onr kovově Lesklý, oblého tvaru, ve svém vypouklém jádru o něco zářivější, odváděl s matematickou přesnosti svou denní dávku. Jak těžké bylo uvěřit, že tento malý červíček, nevinně zářiči uprostřed nespočetných hvězdných rojů, je ohnivým prstem Baltazarovým, penž zapisuje na tabuli nebe zkázu naši zeměkoule, Ale každé dítě umělo zpaměti ten osudný vzorec, označený symbolem mnohonásobného integrálu, z něhož po určeni hranic vyplývala naše nevyhnutelná záhuba. Co nás ještě mohlo zachránit? Zatímco luza se rozbíhala po veliké noci a ztrácela se mezi záři hvězd a kosmických úkazů. Otec potají sedával doma. On jediný znal tajné východisko z této pasti, znal zákulisí kosmologie a v duchu se smál- Zatímco strýc Edvard zoufale alarmoval, ucpaný hadry, OtCC potichu sir kal hlavu do komína úd kamen. Bylo tam ticho a tma jako v pytli- Byl to poklidný přistav prosycený teplým vzduchem a sazemi. Otec se pohodlné usadil a blaženě přivřel OČi- 411 411 A do tohoto černého skafandru domu, vynořujícího sc nad střechou do hvézdnaré noci, padal tčměř neznatelný hvězdný paprsek a lomené, jako ve sklech dalekohledu, klíčil skrze světlo v ohnisku, počínaje zárodkem v temné retorrě komína. Otec opatrné otáčel šroubem mikrometru A do zorného pole dalekohledu se zvolna vysunovalo to fatální těleso, jasné jako mesn;, pres čočku viděné jako na dlani, plastické, zářiči svým vápenným reliéfem v mlčící černi planetární prázdnoty. Bylo trochu krtičnaté, zbrázděné neštovicemi - rodný bratr Měsíce, ztracený dvojník, vracející se po tisícileté pouti k mateřské zeměkouli- Můj otec si ho zblízka posunoval před vytřeštěným okem jako bochník švýcatského sýra, hustě dírkovaný, světle žlutý, ostře osvětlený, pokrytý bílou vyrážkou malomocenství. S rukou na šroubu mikrometru, s okem pskřivé oslněným světlem okuláru sunul utec chladný pohled po jeho vápe iiatém glóbu a viděl na jeho povrchu spletitý nárys choroby, jež sžírala jeho vnitřek, klikaté chodbičky červotoče - tiskaře, pod rývajici sýrovitý červivý povrch. Otec sc Otřásl, Zpozoroval svůj omyl, nebyl to švýcarský sýr, byl to zcela zrejmé lidský mozek, anatomický preparát mozku s celou jeho složitou stavbou, Otec jasné viděl hranice mezi plochami, záhyby šedé hmoty. Když silněji napnul /rak. rozeznával dokonce téměř neznatelná písmena nápisu, jež se v různých směrech rozbíhaly po spletité mapě polokoule. v\p,KÍalii t^. iako by ten mozek byl o mámen chloroformem, jako by tvrdě spal a ze spanki. s; blažené usmíval. Když otec přisel na k lnu b tomu úsměvu, spatřil skrze propletenou kresbu na povrchu podstatu celého jevu a v duchu se usmál. Co všechno nám nevyjeví 4Z4 vlastni důvěryhodný komín, temný jako sud ptachu. Skrze závity šedé hmoty, skrze drobnou granulaci krápníků rozeznal otec jasně prosvitající obrysy embrya v charaktcrisiicky skrčené pozici, s pěstičkami u tváře, jež spalo hlavou dolů svůj blažený sen v jasné vodě amnionu. V té pozici ho otec zanechal. S úlevou vstal a zavřel dvířka větráku. A dál už nic. Jak to, a co je s tím koncem světa, kde je velkolepé finále po tak skvěle rozvinuté introdukcií' Sklopeni oči a úsměv. Vkradla sc snad do výpektú né|aká chyba, malý omyl do sčítáni, tiskařský šotek do přepisováni čísel? Nic takového. Výpočty byly přesné, do číselných sloupců sc nevloudila ani jedna chybička. Co se tedy stalo? Poslouchejte prosím. Bolid pádil zc všech sil, hnal se tryskem jako ambiciózní oř, aby včas dosáhl svého cíle. Móda sezóny běžela vyrovnaně s nim. Nějakou dobu letěl bolid v čele epochy, již viiskoval svou podobu i jméno. Potom se úba zdatné póly srovnaly a klusaly vysílené v jedné rovině, naše srdce tloukla solidárné současné s nimi, Potom sc však móda zvolna vysunula 0 délku nosu dopředu a předběhla neúnavný bolid. Tento milimetr rozhodl o jeho osudu. Rozhodl O něm s konečnou platnosti - kometa byla předstižena. Naše srdce už vyrovnala krok s módou a slavný bolid nechala za zady, lhostejně jsme sc d i val i, jak sc zmenšoval a bledl, až nakonec zůstal rezignované stát na obzoru, nakloněn na bok, a zhytečné vytáčel poslední zatáčku své zakřivené dráhy, vzdálený, modravý, už navždy neškodný, Sila jeho aktuálnosti se vyčerpala, o poraženého se u> nikdo nezajímal. Ponechán sám sobe, potichu uvadal uprostřed všeobecné lhostejnosti. 425 Sc svěšenou hlavou jsme se vraceli ke svým všedním povinnostem, bohatší o jedno rozčarováni Chvatně isme smotávali kosmické perspektivy, život se vracel do vyjetých koleji, V těch dnech jsme neustáJe spali, ve dne v noci, dospávali jsme ztracený čas Leželi jsme jeden vedle druhého v temných bytech, přemoženi spánkem, unášeni vlastním dechem po slepé koleji bezhvezdných snů, Tak jsme plynuli a vlnili se - pisklavá břicha, kobzy a dudy, probíjeli jsme se svvm zpévavým chrápánim všemi cestami tedf už uzavřených a bezhvezdných noci. Strýc Edvard umlkl navěky. Ve vzduchu ještě visela nzvéna ichn alarmujícího zoufalství, ale on sám už nežil- Život z něho vyprchal tím drnčícím záchvatem, obvod se otevřel a on sám bez překážek vystupoval na stále vyšší a vyšší stupné nesmrtelnosti, Jediný otec bdél v temném bytě a potichu se ploužil po pokojích plných zpévavého chrápáni. Občas otviral větrák od komína a s úsměvem nahlížel do jeho temného nitra, kde spal světelným spánkem s věčným úsměvem Homunku-lus, uzavřený ve skleněné ampulce, oblitý plnosti světlá jako neonem. Už o něm bylo jednou provždy rozhodnuto, byl přeškrtnut, odložen ad acta - stal se archivní položkou ve velké registratuře nebe. vlast Pn mnoha komplikacích a změnách osudu, které nemám v úmyslu zde popisovat, jsem se konečně ocitl za hranicemi, v zemi, o niž jsem roužehné snil v době mého mládí. Mé dávné sny se naplnily příliš pozdě a za okolnosti zcela odlišných od těch, jež jsem si vysnil. Přišel jsem do té země ne jako vítěz, ale jako životni ztroskotanec. Ten kraj, jenž jsem si přestavoval jako scenérii mych triumfů, senyni Stal terénem ubohých, neslavných malých pádů, v nichž jsem jednu po druhé ztrácel své vysoké pyšné aspirace. Bojoval jsem už pouze o holý život a chránil jsem, seč jsem mohl, svou ubohou skořápku před rozhitim a celý ztrápený, hnán vrtkavým osudem hned sem a hned tam, jsem nakonec dorazil do onoho středně velkého provinciálního města, v němž podle mých mladických snů měla šcát moje vila, útočiště starého slavného mistra před povykem světa. Ani jsem nevěnoval pozornost ironii osudu, skryté v běhu udalosri, a zamýšlel jsem nějaký čas se tam zdtžct, někde >e přikrčit, přezimovat, možná, snad, než události dostanou nový spád Bylo mi úplné icdno, kam mé osud zavane. Půvab kraje pro mé nenávrat- i li, 42 7 nŕ uhasl, by] jsem ztýraný a zbědovaný a toužil jsem už jedině pekl idu. Stalo sc však něco jinébo. Došel i sem na své cestě patrné k nějakému bodu zvratu, k c zvláštni m n /a krutú v mém Osudu, moje existence se začala neobyčejně ätabiliíOvat. Měl jsem potit, jako bych vstoupil do nějakého příznivého proudu. Kamkoliv jsem sc obrátil, lidé,hned nechávali stat svou práci, jako by na mé čekali, a v jejich očích jsem viděl ten mimovolný záblesk pozornosti, to okamžité rozhodnuti, ochotu mi posloužit, diktované jakoby nějakou vyssi instanci. Byl to samozrejmé klam vyvolaný tim náležitým sběhem všech okolnosti, tim, jak zručné prsty náhody, jez mne I akoby v ná měsíčném tra tisu vedla od jedné události ke druhé, obratně Spojovaly články mého osudu. Neměl jsem ani čas sc tomu divit, ten příznivý obrat v mém osudu byl od začátku provázen jakýmsi smířeným Fáta J ismem, jakousi hlazenou trpnosti a důvěřivosti, jež mi kázaly podřídit sc bez odporu gravitaci události. Pociťoval jsem to maně jako zadostiučiněni mým dlouho neukojeným potřebám, jako hluboké nasyceni věčného hladu zavrhovaného a zneuznaného umělce - zde byly konečně náležité oceněny mé schopnosti. % kavárenského hráče, který bral zavděk jakoukoliv práci, jsem sěj rychle vyšvihl na místo prvního houslisty v městské opeře, otevřely se mi dveře do exkluzivních kruhů milovníků umění, jakoby na základě dávno nabytého práva jsem vstoupil do nejlepsi společnosti, já, který jsem až dosud přebýval v polosvěté deklasovaných existenci, černých pasažérů, v podpalubí lodi společnosti Aspirace, jež jako vzbouřené a potlačené nároky vedly v hlubinách mé duše podzemní, trýznivý život, sc rychle legalizova- ly, samy od sebe vstupovaly do života. Znamení uzurpace a uražené hrdosti zmizelo z mého čela, Shrnuji to všechno ve zkrácené formě, jaksi z hlediska hlavni linie mého osudu, aniž bych sc pouštěl do podrobností té [mkIiviu kariéry, neboť všechny tyto události patři vlastně do prehistorie příhod, o nichž budu vyprávět- Ne, moje štěstí nemělo nic společného s výstřednosti či nevázanosti, jak by se snad mohlo zdát Prostoupil mne pouze pocit hlubokého klidu a jistoty, což bylo znamením, podle něhož jsem - já, zkušený znalec fyziognomie osudu, kterého život naučil citlivě rozeznávat všechny záchvěvy jeho tváře - s hlubokou úlevou poznal, že tentokrát přede mnou neskrýva žádné nekalé úmysly. Kvalita mého štěstí byla trvalého a solidního druhu. Celá moje tulácka a bezdomovská minulost, podzemní bída mé předchozí existence se ode mne odtrhla a letěla dozadu jako kus krajiny, šikmo nakloněné v paprscích zapadajícího slunce, jež se ještě jednou vynořila nad pozdní obzory, zarimco vlak, krcrý mne unášel, projížděl poslední zatáčkou a vezl mne střemhlav do noci. s hrudi plnou budoucnosti, pcž mu bila do tváře, hutné opojné budoucnosti, trochu za m ženě dýmem. Zde je na místě, abych se zmínil o ncjdůlcžitéjšim faktu, jenž uzavřel a korunoval to příznivé a Šťastné období, n Elišce, kterou jsem v té době put kal na své cestě a kternu jsem si po krátkém opojném zasnoubeni vzal za ženu Učet mého štěstí je plný a uzavřený. Moje postaveni v opeře je neotřesitelné. Dirigent filharmonického orchestru, pan Pcllcgríni, Si mne váži a ve všech rozhodujících otázkách se mne ptá na moje 42» 42* minčni. Je to stařeček před penzi a mezi nim, správním výborem opery a hudbymilovnou společnosti města byla uzavřena tichá dohoda, že po jeho odchodu přejde dirigentská taktovka bez jakýchkoliv cavyků do mých rukou, Už jsem ji nejednou držel, buď když jsem dirigoval koncerty Filharmonie, pořádané každý mésic, neho v opeře, když jsem zastupoval nemocného mistra, nebo když ten dobrý stařeček cítil, že by nezvládl novou moderní partituru, jejíž duch mu byl cizí. Opera patri k nejlépe zajištěným v zemi. Moje gáže plné postačuje k životu v atmosféře blahobytu, jemuž nechybí pozlátko jistého přepychu. Několik pokojů, v nichž bydlíme, zařídila podle svého vkusu Eliška, neboř co se mne týká, nemám v tomto směru absolutné žádná přáni a nevyvíjím ani žádnou iniciativu. Zato Eliška má velmi rozhodné, i když stále se ménici požadavky, které uskutečňuje s energii, již by bylo hodno využit k néčemu lepšímu. Stále má nějaká jednáni s dodavateli, neúnavné bojuje o kvalitu ii ceny A\ty/.\ a dosahuje tia tomto poli úspěchů, na něž je nemálo pyšná- Já na roto její úsilí hledim s něžnou shovívavosti, ale i s jistými obavami, jako na dité, které si lehkomyslné hraje na kraji propasti, Jak je naivní se domnivar, že v boji o tisíce drobnosti našeho života si utváříme náš osudí Já, který jsem tak šťastně zakotvil v této poklidné zátoce - chtěl bych už jenom uspat jeho bdělost, nechodit mu na oči, nenápadné přilnout k mému štěstí a stát se neviditelným. Město, v němž mi osud dovolil nalézt tak klidný a blažený přistav, proslulo díky starobylé, ctihodné katedrále, postavené na vyvýšené plošině, trochu osamocené na pokraji domů. 7de město náhle konči, obklopenu srrmými hradbami a pri kopy, v nichž rostou moruše a vlašské ořechy, a otevírá se tu pohled do dalekého kraje. Je to poslední, zanikající vyvýšenina horského křídového masívu, jenž drží stráž nad rozlehlou a projasnénou krajinou provincie, otevřenou po celé šiři teplým větrům ze západu- Město vystavené tomuto lahodnému přílivu sc uzavřelo do sladkého a tichého klimatu, jenž jako by tvořil vlastni miniaturní meteorologický oběh v rámci většího, všeobecného. Po celý rok tu vanou sotva citelné, lahodné vzdušné proudy, které na podzim přecházejí v jediný neustávající medový tok, v jakýsi druh jasného vzdušného Golfského proudu, ve všeobecné monotónní váni, sladké až k zapomnění, až k blaženému zániku- Katcdrála po staletí cizelovaná v drahocenném přitmi svých vitráži, bez konce přibývajících, složených z cennosti jež byly nashromážděny mnoha pokoleními a vštěpovány na jiné cennosti, přitahuje nyní zástupy turistů z celého světa. V kterémkoliv ročním obdohi je můžeme vidět, jak s bedekry v rukou pohihaji po našich ulicích- Především oni bydli v naších hotelích, prohledávají naše obchody a starožitnictví v honbě za raritami a zaplňují naše zábavní podniky, Přinášejí s sebou z dalekého světa vůni moře, někdy vjlct velkých plánů, široký rozmach obchodních' zá|mů. Stává *.e. Že jím učaruje klima, katedrála i životni tempo našeho města a oni se tu usidluji na delší dohu. aklimatizuji sc a zůstávají tu nastálo. Jiní si odsud, když odjíždějí, odvážejí s sebou ženy, půvabné dcery našich kupců, továrníků a majitelů restauraci. Diky těmto svazkům 430 bývá do našich podniků často investován cizí kapitál, který posiluje nás průmysl. Hospodářský život města nstatné už po leča probiti á bez otřesů a krizí. Vysoce rozvinutý cukrovarnícky průmysl živí ze své sladké tcpny rři čtvrtiny obyvatel, Kromě toho je ve městě proslulá porcelánka se starou tradici, Vyrábi na esport a kromě toho každý Angličan, který sc vraci do vlasti, považuje za věc cti objednal si jeden ze servisů s tolika a rolika kousky porcelánu barvy slonové knsti s ohrádky katedrály a města v provedeni žákyň naši umělecké školy. Naše město je ostatně jako mnohá jiná v tomto kraji bohatě a dobré obhospodařováno - zčásti se pečlivě stará o obchodní a jiné záležitosti, zčásti si libuje v komfortu a měšťanském blahobytu, zčásti je také ambiciózni a snobské Dámy si na svých toaletách dovoluji téměř velkoměstsky luxus, pánové napodobuji životni styl hlavního města a za pomoci několika kabaretů a klubů ru s velkým úsilím udržuji jakési slabé zdáni nočního života. Kvete hra v karty. Holduji ji dokonce i dámy a není téměř večera, abychom i my nekončili den v některém z elegantních domů našich přátel u hry, která se nejednou protáhne pozdě do noci- I v této věci iniciativa připadá Elišce, která přede mnou svou náruživost ospravedlňuje starosti o naši společenskou prestiž, jeí vyžaduje, abychom častěji pobývali ve světě, abychom nevypadli z oběhu, ale v podstatě i ona podléhá kouzlu toho nesmyslného a lehce vzrušujícího mrháni časem. Často ji pozoruji, jak se vzrušena hrou, s ruměnci na tvářích a lesknoucíma se očima, celou duši účasrní proměnlivých peripetii hazardu. Lampa rozlévá zpod stínítka měkké světlo na srůl, kolem něhož skupinka lidi, hluboce zaujatých vějířem karet, jež drží v rukou, pořádá imaginárni honičku po šalebných stopách šrěstěny. Jako bych ji viděl, tu prízračnou postavu, vyvolanou napětím seance, jak se réměř hmatatelně zjevuje za řády toho čt onoho z hráčů, Je ticho, padají polohlasná slova, odrážející proměnlivé a klikaté stezky štěstí. Co se mě týká, já čekám na chvíli, kdy tichv. nadšený trans zatemni všem rozum, kdy všichni ztratí paměť a znehybni, katalepticky nachýleni jako nad kroužícím stolkem, abych se nepozorované vytratil z toho začarovaného kruhu a uchýlil se do samoty mých myšlenek. Občas, když vypadnu ze hry, mnhu opustit stú L aniž bych vzbudil jakoukoliv pozornost, a potichu přejir do vedlejšího pokuje Tadv je trna. jen pouliční lucerna sem z dálky posila své světlo. S hlavou opřenou o okenní tabuli pak dlouhou chvíli stojím a přemýšlím . . . Nad podziméjici houštinou parku se noe nevýrazně rozjasňuie načervenalým úsvitem. Ve zpustošené spleti stromů se s nepřítomným krákáním bud i poplašené vrány zmýlené příznaky toho Falešného svítáni, s velkým povykem houfně vzlétají a jepeh naříkající, kroužící chumel naplňuje hlukem a vlněním zarudlou temnotu, prosycenou hořkou vůni čaje a poletujícího listí. Pozvolna se ten pn celém nebi roztřepotaoý galimaryáš krouženi a letů uklidňuje a usazuje, zvolna klesá a obsazuje prořidlou houštinu stromů - jak neklidná, provizorní hromada, plná nepokoje umlkajících rozhovorů a nařikavých otázek, a pomalinku se ztišuje, usedá už nadobro a sjednocuje se s tichem šclestivého uvadání, A znovu se vrací 423 hluboká a pozdní not. Hodiny míjej i S horkým cule m pŕirisknunm na sklo cit im a vím: nic zlého se mi už nemůže přihodit, nalczJ jsem přistav a klid. Teď nadejde dlouhá rada let ztěžklých štěstím a sy-iui., nekončici proud dobrých a blažených časů. Po několika posledních plytkých a sladkých vzdeších sc moje hrud až po okraj naplňuje štěstím, Přestávám dýchat. Vím: tak jako celý život - tak mne jednou do své otevřené náruče přijme smrt, výživná a sytá. tíudu ležet absolutné nasycený uprostred zelené na zdejším pěkném, udržovaném hřbitově. Moje žena - jak ji bude slušet vdovský závoji - mi za zdejších lichých jasných dopoledni bude přinášet květiny. Ze dna té plnosti bez hranic povstává jakási těžká, hluboká hudba, smuteční, slavnostni, dunivé takty majestátní předehry. Cítím mocné údery rytmu, vyrůstající z hloubky. Se zdviženým obočím hledím do dáli a cicim, jak mi vstávají vlasy na hlavě. Trm. a poslouchám . . . Hlasitější zvuky rozhovoru mě vytrhuji ze strnulosti. Ptají se po mně a smějí se. Slyším hlas své ženy. Vracím se ze svého azylu do osvětleného pokoje a mhouřím oči napojené tmou, Společnost se už rozchází. Hostitelé stoji ve dveřích, rozmlouvají s odcházejícími hosty, vyměňují si zdvořilosti. Konečné jsme sami na noční ulici Moje žena srovnává své pružné volné kroky s mými. Dobře se shodujeme v chůzi, a když kráčíme ulici nahoru, jde s hlavou trochu skloněnou a nohama rozhrnuje šelestivý koberec Jisti, jež pokrvvá chodník. Je oživena hrou, šiestim, které ji přálo, a vypitým vínem a plna malých ženských plánů. Na základe tiché dohody, jež mezi námi platí, vyžaduje, abych maximálně toleroval ty její nezodpověd- né výmysly a má mi velice za zlé všechny moje střízlivé, kritické připomínky. Když vcházíme do našeho bytu, nad temným obzorem sc už objevuje zelený pruh úsvitu. Ovane nás příjemná vůně vytopeného a dobře udržovaného vnitřku bytu. Ncrozsvécujeme. Vzdálená pouliční lucerna kresli na protilehlé stěně stříbrný vzor záclon. Sedím oblečený na posteli, mlčky beru Eliščinu ruku a chvílí jí držím ve své. 414 ŠKCKtlCOVÉ KR AMY (O. B.h Sfpťn — 9 Navštíveni---20 Ptáci---30 Manekýni---36 Traktát o manekýnech---45 Traktát o nanckýnecti (pokračováni) Traktát o mjnckirtedi (dokončeni) -Nimrod — - o4 Pan---70 Pan Karel - - 75 Skořicové krámy---79 Krokodýli uli«---9í Svribi---11Ď Vichřice---115 .Vix vdkč seariny---123 SANATOklir.M NA VEťNOSTI Kniha - - - 141 Geniální epotha - - 15"? Jam (V. D.)--- CcrwcncnvB noc (E, S.)---Z5ů Múp ntcí se dflvá k hasícúm---2ó4 Dru In pwíyim 2~4 Mx:vá neM>nn - — — 2$M Sanari>niin: .S.i \'t,čn-.i^ri UJI Ctodn---33? Ed.k---3*7 Penzista---356 Samota---S^ů Poifcdni otcův útek---3~>9 i i: '. i.'.' EMTV (1 M Podám---389 Republika anů---J96 Kometa----405 Vla-si---427 Otakar Bnrrnj: Literatura inko regenerace tnýru