NOBILITACE A NOVÁ ŠLECHTA V ČESKÝCH
ZEMÍCH V 18. STOLETÍ
Jiří Brňovják
Katedra historie & Centrum pro
hospodářské a sociální dějiny
Ostravská univerzita v Ostravě
Výběrový seminář
OBSAHOVÁ STRUKTURA SEMINÁŘE
 Stručné seznámení s historiografií
 Adelsrecht aneb Nobilitační pravomoci habsburských
panovníků
 Nobilitační řízení jako byrokratický proces
 Nobilitační písemnosti a jejich diplomatická stránka
 Rekonstrukce konkrétního průběhu nobilitačního řízení
 Heraldicko-sfragistická stránka nobilitačního řízení
 Prosopografický potenciál nobilitačních písemností
 Možnosti editování nobilitačních listin
 Nobilitační spis jako "archivní soubor"
HISTORIOGRAFIE NOVÉ ŠLECHTY
 Dominance studia tradiční šlechty a aristokracie, vliv moderní západní
historiografie
o Srov. historiografické přehledy (zejm. Václav Bůžek), popř.
syntetická zpracování šlechty (kol – Věk urozených, Petr Maťa,
Ivo Cerman) či výseků dějin českého státu (Velké dějiny zemí
Koruny české, Společnost českých zemí v raném novověku.
Struktury, identity, konflikty, Člověk českého raného novověku)
 Do jisté míry obdobná situace v zahraničí
o Tradice studia tzv. Adelsrechtu (Rudolf Granichstaedten-Czerva,
Berthold Waldstein-Wartenberg, Peter Frank-Döfering, Reinhard
Binder-Kriegelstein, Georg Freiherr von Frölichsthal
o Vídeňské disertace o nobilitacích hospodařsky činných osob –
tzv. Wirtschaftsadel (Peter Mahringer, Brigitte Andel, Renate
Komanowitz, Alfred Fessen), rovněž Karl Megner a Peter
Wiesflecker
o Bavorské nobilitace (Erwin Riedenauer) →
o Udílení říšských knížecích hodností – Harry Schlip, Thomas Klein
o Erbovní listiny, heraldika – Gustav Pfeifer, Michael Göbl, Jerzy Michta,
Sławomir Górzyński, Hanns Jäger-Sunstenau
o Seznamy nobilitačních kauz: Karl Frank-Döfering, Karl Friedrch von
Frank, Hanns Jäger-Sunstenau
 Česká historiografie
o Tradiční zájem o historicko-právní tématiku (Antonín Gindely, Petr
Šlechta Všehrdský ze Všehrd, Bohuš Rieger, Karel Kadlec, Bohumil
Baxa, Vladimír Klecanda, Valentin Urfus)
o Tradiční zájem o heraldické aspekty erbovních/nobilitačních listin
(klubové ročenky a bulletiny), rozbor nobilitačních listin, jejich
diplomatické stránky a vývoje erbovních miniatur (Tomáš Krejčík, Karel
Müller), soupisy a „edice“ erbovních/nobilitačních listin (Tomáš Krejčík,
Karel Müller, Jan Županič, Jakub Hrdlička, Michal Fiala aj.)
o Studenti prof. Krejčíka, nobilitační politika v 18. století (Jiří Brňovják,
Zbyněk Žouželka)
o Sociální dějiny nové šlechty (Milan Myška, Aleš Zářický, Jiří Brňovják)
o Inkolát a přijímání mezi stavy (Marek Starý, Jiří Brňovják)
ADELSRECHT ANEB NOBILITAČNÍ PRAVOMOCI
HABSBURSKÝCH PANOVNÍKŮ
 Pojem Adelsrecht (Granichstaedten-Czerva 1947-1949, WaldsteinWartenberg
1965, Binder-Krieglstein 2000)
 Nobilitace, Adelung, Nobilitierung, Standeserhebung, Ennoblement,
Anoblissement
 Definice pojmu „nobilitace“
o Užší pojetí
o Širší pojetí
 Standeserhebung, Standeserhöhung
 Nobilitace jako výsledek výkonu suverénních panovnických práv
 Nobilitací není:
o Zisk šlechtictví dědictvím po otci
o Rozšíření či přenesení šlechtictví (spojováno s adopcí)
o Erbovní strýcovství (Wappenvetter, Wappengenossen, Erb- und
Wappenfreunde)
NOBILITAČNÍ PRÁVO NĚMECKÝCH CÍSAŘŮ
 1338 – první doložená císařská listina
 Iura caesarea reservata (Reservatrechte) vs. Iura caesarea reservata
limitata (iura comitialia)
 1467 – nařízení Fridricha III. o výlučnosti císařského práva na
nobilitaci, exklusivita říšské kanceláře, od 1636 součástí volebních
kapitulací
 Kapitulace Leopolda I. z 1658 – nobilitace nesmí narušovat
zeměpanská práva říšských knížat
 Nobilitace ≠ zisk členství mezi říšskými stavy (Reichsstandschaft,
Reichsstände)
 Říšští vikáři (Reichsvikare, vicarii/provisores imperii)
 Nobilitační aktivity bavorského kurfiřta Karla Teodora FalckoBavorského
jako říšského vikáře roku 1790
DELEGOVÁNÍ CÍSAŘSKÉHO NOBILITAČNÍHO PRÁVA
 Dočasné vykonávání císařských nobilitačních pravomocí
 Říšští správci
 1422 mohučský arcibiskup Konrád III. von Dhaun
 Arcivévoda Ferdinand (Ferdinand I.)
 Císařští palatinové (říšská falckrabata (comes palatinus sacrae
Romanae Imperii, Hofpfalzgraf)
o Menší komitiva (comitiva minor)
o Větší komitiva (comitiva maior) – právo udělovat nejnižší
šlechtický titul (Adelstand)
 Prokop z Rabštejna – pol. 15. století
 Albrecht z Valdštejna (1622/1623), Eggenberkové (1624),
Ditrichštejnové (1629), Slavatové z Chlumu a Košumberka (1630),
gundakarovská linie Lichtenštejnů (1633, konf. 1653 a 1719),
Schwarzenberkové (1671)
→
DELEGOVÁNÍ CÍSAŘSKÉHO NOBILITAČNÍHO PRÁVA
 Žďárští ze Žďáru, Trčkové z Lípy, Lažanští z Bukové, Černínové z
Chudenic či Pachtové z Rájova
 Tomáš Pěšina z Čechorodu 1668
 Děkani budyšínské kapituly u sv. Petra
 Instituce v Říši a „starorakouských“ dědičných zemích
o Univerzity: Helmstedt, Rostock, Ingolstadt, Innsbruck aj.
o Fakulty – FF Vídeňské univerzity
 nobilitace „de Lauro“ – privilegium Leopolda I. z roku 1680 pro
jezuitský Svatováclavský seminář na Starém Městě pražském
o Jednotný erb a přídomek „de Lauro“
o 1776 zákaz těchto nobilitací
o 1781 omezené obnovení
o 1783 zánik semináře
NOBILITAČNÍ KOMPETENCE RAKOUSKÝCH ARCIVÉVODŮ
 1453 – privilegium císaře Fridricha III. – nobilitační kompetence v plné
šíři s výjimkou knížecích titulů
o 1473 akceptováno říšským sněmem
o 1530 potvrzeno Karlem V.
o Participace na říšské nobilitační pravomoci
o Cca od poloviny 16. století – již zeměpanské nobilitace
o Srov. volební kapitulaci Ferdinanda III. z roku 1636
 Spor o nobilitační kompetence dvorské kanceláře s říšskou kanceláří
o Dohody 1742, 1745, 1773 (punktace)
ZEMĚPANSKÉ NOBILITACE, NOBILITAČNÍ PRÁVO ČESKÝCH
PANOVNÍKŮ
 Výkon nobilitačních práv říšských knížat
o Biskupové v Tridentu, Brixenu či Salcburku
o Bavorští vévodové – od poloviny 17. století
o Nobilitační aktivity říšských knížat mimo území SŘŘ – braniborská
markrabata jako pruští vévodové, resp. králové (1701)
o Hannoverští kurfiřti (1692) jako britští králové (1714)
 Nobilitační kompetence českých králů
 Specifické postavení českého státu vůči SŘŘ
 První česká erbovní listina 1339
 Rozvoj nobilitační praxe – od nástupu Habsburků
 České provenienční znaky
 Obnovená zřízení zemská 1627/1628
 Česko-říšská kancelářská dohoda (konvence) z roku 1746 →
 Administrativní reforma 1749
o Zánik samostatných kanceláří české a rakouské → Directorium in
publicis et cameralibus → jeho nástupci (dvorská kancelář)
o Vznik jednotných dědičných zemí
 1752 nařízení o jednotné formě listin pro dědičné země + jednotná
velká znaková pečeť (zavedena 1753) → šlechta dědičných zemí
(erbländischer Adel)
 Kontinuita české nobilitační pravomoci po roce 1752
o Česká královská hodnost
o České knížecí tituly, povyšování panství na vévodství +
poskytování vévodského titulu – dopad na tzv. sujets mixtes
 1804 vznik rakouského císařství
 Do 1807 samostatné haličské šlechtické tituly
 1812/1814 ustanovení o nadřazenosti císařského titulu
 Kolem 1810 – změna ve formulářích listin – šlechtické tituly
rakouského císařství (des österreichischen Kaiserreichs /
Kaiserstaates) → šlechta Rakouského císařství / rakouská šlechta
(österreichischer Adel)
ŠLECHTICKÉ SYSTÉMY V HABSBURSKÉ MONARCHII
DO ROKU 1752
(Slezsko a Kladsko
pouze do roku
1740/1742)
ŠLECHTICKÉ SYSTÉMY V HABSBURSKÉ MONARCHII
OD ROKU 1749 RESP. 1752
Oblast šlechty dědičných zemí
Oblast říšské šlechty
Oblast uherské šlechty
Oblast udělování říšských titulů
 Ochrana českých šlechtických titulů
o Konfirmace / nostrifikace
o 1681 a 1707 – trestání neoprávněného užívaní šlechtických
prerogativů, rovněž proti palatinským nobilitacím
o Regulace česko-říšskou konvenci 1746
NOBILITAČNÍ PRÁVO OD POLOVINY 19. STOLETÍ
 Revoluční léta 1848–1849 – zánik stavovských zřízení
o Zánik stavovských a patrimoniálních privilegií
o Šlechta = „občané s tituly a erby“
 Nobilitační právo českých rakouských císařů
o Pillersdorfova ústava – duben 1848
o Návrh ústavy podle kroměřížského sněmu – červenec 1848
o Ústava z března 1849, suspendována v prosinci 1851
o Schmerlingova ústava – únor 1861
o Prosincová ústava 1867
ZÁNIK NOBILITAČNÍHO PRÁVA RAKOUSKÝCH CÍSAŘŮ
 V souvislosti s rozpadem habsburské monarchie a vznikem
nástupnických států
 Československo
o zákon z 10. 12. 1918 – zákaz užívání šlechtických atributů
o Zákon z 10. 4. 1920 – konkretizace trestních postihů
o 1939 – protektorátní vláda obnovila užívání šlechtických titulů,
anulováno po osvobození
 Rakousko
o Nobilitační právo i užívání šlechtických atributů zprvu ponecháno
o Kontinuita i po abdikaci Karla I. 11. 11. 1918 a vyhlášení republiky
12. 11. 1918
o Odstranění – 3. 4. 1919 + vysoké postihy
o Maďarsko – formální pokračování (formální monarchie)
 Německo
o Šlechtické přídomky ponechány (součást občanského jména)
NOBILITACE, PANOVNICKÁ MOC A STAVOVSTVÍ
V ČESKÝCH ZEMÍCH
Předbělohorské období
 Stratifikace šlechty – vyšší (panský stav), nižší (rytíři, vladykové,
panoši atd.)
 Erbovní listiny – panovnické nadání šlechtických atributů
 Přijetí mezi stavy – na základě vůle a ochoty stavů samotných + jistá
forma kooperace panovníka (erbovní list/Wappenbrief, doporučení, u
cizinců povolení k usazení v českých zemích)
 Pozvolné pronikání šlechtických listin (Adelsbriefe) z rakouského/
říšského prostředí
 Snahy o aplikaci říšské titulatury
Pobělohorské období
 Právní „vakuum“ v letech 1620–1627/1628 – větší prostor pro
pronikání říšské titulatury
 Obnovená zřízení zemská (1627/1628)
o Právní kodifikace výhradního práva panovníka na udílení
šlechtických titulů
o Legalizace říšské titulární struktury
o Monopol nad kontrolou vertikálního pohybu ve stavovské
společnosti – tradice zachována s rezervací panovnického práva
rozhodnout podle vlastní vůle
 Reskript z roku 1629
o Rozlišení mezi erbovní listinou (Wappenbrief) a šlechtickou
listinou (Adelsbrief → Grad und Stand des Adels)
 1640 Deklaratoria a novely (1650 přijata na Moravě) – potvrzení
1) prostý šlechtický stav ([einfacher] Adelstand)
„stavovská“
šlechta
(nižší
šlechta)
2) rytířský stav (Ritterstand):
- rytíři ([neuer] Ritterstand)
- starožitný rytířský stav (alter Ritterstand)
(vyšší
šlechta)
3) stav svobodných pánů/panský stav
(Freiherrstand/Herrenstand):
- svobodní páni (([neuer] Freiherrstand/Herrenstand)
- starožitný stav svobodných pánů (alter
Freiherrstand/Herrenstand)
4) hraběcí stav (Grafenstand)
5) knížecí stav (Fürstenstand), popř. vévodský titul
(Herzogstitel)
Titulární stratifikace české šlechty ustálená v druhé polovině 17. století
(řazeno vzestupně)
PŘIJÍMÁNÍ MEZI STAVY V OBDOBÍ PO VYDÁNÍ OZZ
 Základní norma – Obnovená zřízení zemská
o Zakupování deskových statků pouze s panovnickým povolením
(Consens), časem toto právo nazýváno jako inkolát
o Přísaha dědičné poddanosti panovníkovi (Erb-Huldigung, ErbHuldigungs-Ayd,
juramentum fidelitatis)
o Revers k zemi – písemný slib zachovávat současná i budoucí
panovnická nařízení a zemská práva a zřízení
 Deklaratoria a novely 1640/1650 – precizování systému
formalizovaného přijímání mezi stavy = habilitace v zemi
 Evidence ve specializovaných kvaternech českých a moravských
zemských desk
 Pozdější vývoj – podřízení vybraných duchovních a olomouckých
manů inkolátním, resp. habilitačním pravidlům
 Snaha sjednotit slezské poměry s českými a moravskými
→
 1781 zrušení juramenta fidelitatis Josefem II.
 Přelom 18. a 19. století – uvolňování inkolátních pravidel, současně
deklarování potřeby uchovat proces habilitace v zemi
 Kolidování s Všeobecným občanským zákoníkem
 Revoluční léta 1848/1849
o zánik stavovského zřízení
o zánik reversů k zemi
o Konec udílení inkolátů – definitivně odstraněno ministerským
nařízením z 1849 (přestal být podmínkou pro nákup deskových
statků) a panovnickými nařízeními 1852 a 1853
(EXKURZ)
 Nobilitace mužů a žen
 Nobilitace nekatolíků a tzv. slezský inkolát
 Nobilitace židů / Židů (Jakub Bassevi 1622, Jáchym Popper 1790)
Děkuji za Vaši (trpělivou)
pozornost!
Jiří Brňovják