ÚVOD Teoretická část psychologie C. G. Junga zahrnuje dvě hlavní oblasti, které lze obecně označit názvy (1) struktura psychiky a (2) zákonitosti fungování psychiky. Z teoretického základu vychází část praktická, t.j. aplikace Jungova učení jako léčebné metody v užším smyslu. Chceme-li dospět ke správnému pochopení Jungova učení, musíme se především ztotožnit s jeho základním stanoviskem a spolu s ním uznat vše psychické za plnohodnotnou realitu. Jakkoli to může znít podivně, je toto stanovisko relativně nové. Psychické jevy totiž ještě před několika desetiletími nebyly považovány za svébytné a podléhající vlastním zákonům, nýbrž za odvozené od náboženství, filosofie nebo přírodovědy, což znemožňovalo správné pojetí jejich pravé podstaty. U Junga nejsou psychické jevy o nic méně skutečné než jevy fyzické; nejsou sice hmatatelné, přesto však jsou ve své bezprostřednosti plně přístupné pozorování a poznání, duševno je svébytným světem, který má svou strukturuje ovládán vlastními zákony a vybaven specifickými výrazovými prostředky. Všechno, co víme o světě i o vlastní existenci, se dozvíme pouze prostřednictvím psychiky, neboť „psychika není žádnou výjimkou z obecného pravidla, podle něhož můžeme k podstatě universa proniknout jen tak dalece, jak nám umožňuje náš psychický organismus". Z toho vyplývá, že moderní empirická psychologie se z hlediska přirozeného předmětu zkoumání i užívaných metod řadí k vědám přírodním, její způsob vysvětlování pozorovaných jevů ji však přiřazuje k duchovním vědám. „Naše psychologie si všímá jak přírodního, tak kulturního člověka, a proto při svých výkladech musí mít na zřeteli obě hlediska, biologické i duševní", říká Jung. „Zkoumá příčiny chorobného snížení adaptace a sleduje klikatou stezku neurotického myšlení a cítění, aby nalezla cestu vedoucí z bludu zpět k životu. Naše psychologie je proto praktickou vědou; naše zkoumání není samoúčelné, aleje vedeno bezprostředním záměrem pomoci. Stejně tak dobře bychom mohli říci, že vědecké poznatky jsou vedlejším produktem naší psychologie a nikoli jejím hlavním cílem, což je opět v přímém protikladu k tomu, co rozumíme 'akademickou' vědou." Na tomto předpokladu vybudoval Jung své učení a z tohoto hlediska též musí být pojímáno. Ne ovšem tak jako u čistého Dsychologismu - ve smyslu znehodnocování jiných cest k poznání, ani jako u psychismu nebo panpsychismu, které předpokládají, že vše skutečné, resp. vše existující je psychické povahy. Jungovým záměrem je pozorovat, popsat a uspořádat psychické jevy a zkoumat psychiku jako náš „orgán" k pojímání světa a hledání podstaty bytí. Teologická, psychologická, historická, fyzikální, biologická i mnohá jiná stanoviska mohou být rovnocennými výchozími body pro bádání o základních pravdách bytí; jsou vzájemně zaměnitelná, dokonce do určité míry transponovatelná, a volba jejich užití závisí na problému, který je předložen k diskusi, příp. na speciálním postoji badatele. Jung zastává stanovisko psychologické a ostatní přenechává badatelům specializovaným na jiné oblasti. On sám staví na své zásadní a hluboké znalosti psychické reality, takže jeho dílo nepředstavuje žádnou abstraktní teorii vzešlou ze spekulativního intelektu, nýbrž stavbu, která byla vybudována na pevném empirickém základě a výhradně o zkušenost se také opírá. Dvěma jejími hlavními pilíři jsou (1) zásada psychické totality a (2) ------ inic me, 5 aplikaci Jungova učení má být pokud možno užíváno jím samotným stanovených definic a terminů, které jsou jako takové výslovně označeny. Současně zde ještě připomeňi že Jung pro své učení, jde-li o praktický postup psychologické analýzy, užívá výr; „analytická psychologie"; toto označení zvolil po svém rozchodu s Freudem v r. 191 aby zabránil záměně s „psychoanalýzou" Freudovy školy. Později zavedl termín „komplexní psychologie", jehož užíval v případech, kdy kladl důraz na principiální a teoretická hlediska; tímto pojmem chtěl zdůraznit, že jeho učení - v protikladu k jiným psychologickým naukám (např. k psychologii vědomí nebo k Freudově psychoanalý2e redukující vše na pudové elementy) - pracuje s komplexními, vysoce komplikovaným' psychickými skutečnostmi. Označení „komplexní psychologie" však v posledních le' těch ustupovalo stále více do pozadí, protože především při překladu do jiných řečí vedl" k nedorozuměním. Unes se proto pro celek Jungova učení v jeho teoretickém i prakť ° kém aspektu běžně užívá názvu „analytická psychologie". I. PODSTATA A STRUKTURA PSYCHIK 1. Vědomí a nevědomí Pod psychikou nerozumí Jung jen to, co obecně označujeme slovem „duše", nýbrž celost všech psychických pochodů, jak vědomých, tak nevědomých; tedy něco obsáhlejšího, přesahujícího duši, která pro něho představuje jen určitý „ohraničený funkční komplex". Lidská psychika se skládá ze dvou navzájem se doplňujících, svými vlastnostmi však protikladných sfér-z vedomia, z tzv. nevedomí; v obou těchto oblastech je účastno naše Jo. Schéma I. představuje toto/á mezi oběma sférami, které se nejen vzájemně doplňují, ale mají k sobě také komplementární, resp. kompenzatorní vztah. Tzn., že dělicí linie, která je v našem Já od sebe odděluje, je posunutelná oběma směry, jak je na kresbě naznačeno šipkami a čárkovanými liniemi. (Je přirozeně jen pomocná abstraktní představa, ze Já stojí právě uprostřed.) Z posunovatelnosti vyplývá, že čím menší je horní část, tím užší je vědomí a naopak. Povšimneme-li si však vzájemného poměru obou sfér, vidíme, že vědomí tvoří jen zcela nepatrnou část psychiky jako celku. Z historie lidstva víme, že vědomí je produktem pozdější diferenciace; plave jako malý ostrůvek na nedohledném, všeobjímajícím, nekonečném moři nevědomí. Schéma II ukazuje malý černý bod uprostřed jako naše Já. které - obklopené a nesené vědomím - představuje tu stránku psychiky, která je zvláště v naší západní kultuře zaměřena především na přizpůsobení vnější realitě. „Pod pojmem já rozumím komplex představ, který tvoří centrum pole vědomí a je charakterizován vysokou kontinuitou a vlastní identitou", říká Jung, který nazývá Já také „subjektem vědomí". Vědomí však definuje jako „funkci nebo činnost, udržující vztah psychických obsahů k Já ". Všechny naše zážitky vnějšího i vnitřního světa musí procházet přes naše Já, aby vůbec mohly být vnímány, neboť „vztahy k Já, pokud jím nejsou pociťovány, jsou nevědomé". Další kruh na schématu ukazuje, jak je sféra vědomí obklopena obsahy, které leží v oblasti nevědomí. Zahrnuje jednak obsahy, které byly odsunuty zpět z důvodu omezené kapacity vědomí, které může aktuálně obsáhnout jen malý počet prvků, mohou však být kdykoli znovu uvedeny do vědomí, jednak ty, které jsme vytěsnali, protože jsou nám z různých příčin nepříjemné - tedy „zapomenuté, vytěsněné, ale též podprahově snímané, myšlené a cítěné". Tuto oblast pojmenoval Jung „osobním nevědomím", aby ji odlišil od oblasti „kolektivního nevědomí", které je znázorněno na schématu III. Tato kolektivní část nevědomí nezahrnuje již obsahy specifické pro individuální Já nebo získané v průběhu osobního života, ale takové, které pocházejí „ze zděděné potenciality psychické funkce jako takové, t.j. ze zděděné mozkové struktury". Toto dědictví, které je obecně lidské či dokonce snad společné všem živým tvorům, tvoří pak základnu každé individuální psychiky. ..Nevědomí je starší než vědomí; je prvotní daností, z níž se stále znovu vynořuje vědomí." Tak se přidává vědomí teprve „sekundárně k vlastní duševní činnosti, která je funkcí nevědomí". Názor, že hlavní doménou člověka je vědomí, je mylný, neboť ..velkou část života strávíme v nevědomí-spíme nebo dřímáme" ... „Vědomí je ve všech významných životních situacích nesporně závislé na nevědomí". Děti začínají svůj život v nevědomém stavu a vyrůstají do stavu vědomého. 9 Zatímco tzv. osobní nevědomí zahrnuje obsahy P0ch*»ji« ^.v otn hus one Jedln t.j. potlačené, vytěsněné, zapomenuté, podprahove vnunane tp kl^ *kokkfi. nevědomí z obsahů, které představují vzorce "ejsramch V^Hh^ reakcí- bez ohledu na historickou, etnickou nebo J^if^ac'^»^'ch obecní Hdské povahy, jako je např. úzkost, nebezpečí, vztah mezi pohlavími nebo mezi dětmi a rodíc, postoje k laseanenávist,, k naroze* a smrti otcovské a mateřské postavy, moc principu svetla a my atd. nabÍ7i individuální a vnějšku přizpůsobené reakce na dane situace, staví nevědomí ľľkcé vmckf ô házejí z veškeré zkušenosti lidstva, odpovídající ustáleným zpUso. ^J^fpS^ tím umožňuje člověku plně adekvátní chov** přiměřené celosti psychiky. 2. Funkce vědomí Dříve než přistoupíme k dalšímu výkladu o nevědomí, povšimneme si blíže psychologie a struktury vědomí. Pro ilustraci nám poslouží schéma IV: Kruh zde opět představuje psychickou totalitu (celost), ve směru čtyř světových stran jsou zakresleny čtyři základní funkce, které jsou zásadně přítomné v každém individuu: myšlení, cítění (emocionalita), intuice a vnímání (percepce). Podpsychickou funkcí rozumí Jung určitou „za různých okolnostíkonstantní psychickou aktivitu, která je plně nezávislá na konkrétních obsazích". Není tedy např. rozhodující, co si člověk myslí, nýbrž to, že k příjmu a zpracování zvnějšku či zevnitř přicházejících obsahů používá právě funkce myšlení a ne třeba intuice; jde zde v první řadě o modus pojímání a zpracovávání psychických dat bez ohledu na daný obsah. Myšlení je proto taková funkce, která se snaží dospět k porozumění skutečnostem vnějšího světa ak adaptaci na něj myšlenkovými poznávacími prostředky, t.j. vyvozováním pojmových souvislostí a logických důsledků. Protikladná funkce cítění postupuje na základě hodnocení v dimenzích „příjemný - nepříjemný", resp. „přijetí - odmítnutí". Obě tyto funkce jsou označovány jako poznávací či racionální, protože obě užívají hodnocení: myšlení hodnotí prostřednictvím poznatků z hlediska pravdivosti, cítění prostřednictvím emocí z hlediska libosti. Tyto dva základní postoje se navzájem vylučují a nemohou existovat současně - buď převládá jeden nebo druhý. Není jistě třeba blíže vysvětlovat, ze napr. „emocionální politik" je charakterizován právě tím, že dospívá ke svým závěrům na základě vlastních emocí a nikoli rozumových poznatků. Druhé dvě funkce - intuice a vnímání - považuje Jung za funkce iracionální, protože obciiazeji rozum a nepracují s úsudky, nýbrž s pouhými vjemy, aniž by je hodnotily nebo 12 y ST Vnímání Pňjímá věci výhradně tak J^ skutečně jsou a ne jinak. Je SľnnP'° ^ excellence' ti", co Francouzi označují jako Jonction du réeT. mľžnosľoľ! rcVnľ "SkUieČně'' ale SPfŠe sch°P™stí nevědomého „vnitřního vjemu" apľbude nľľľY ľ VéCCCh neŽ Vědomým smyslovým aparátem. Percepční typ si souvislost! do ni hlSt0"Ck0U Udál0St ve všecl"detailech, nebude však postihovat jednotlivosti alľhndVt "Tu^ napr°U tomu intuitivní typ přejde bez povšimnut, osti a důskdkv m k b6Z námahy cháPat vnitřní smysl dění, jeho možné souv.s-rozkvetlou L" krľ ^ ^ PercePční * bude při pohledu na krásnou jarní krajinu všímat květin, stromů, barvy oblohy ad. ve všech jednotu** 10 tech, zatímco typ intuitivní bude zajímat celková nálada a kolorit. Je jasné, že tyto dvě funkce tvoří práve takový protiklad, resp. se navzájem vylučují a nemohou být užívány současně stejně tak jako myšlení a cítění. Tento vylučovací poměr odpovídá pozorovaným skutečnostem (budiž zde zdůrazněno, že Jung je především empirik), ale ve stejné míře je i výsledkem ze zkušenosti odvozeného teoretického výzkumu. Je to také bez dalšího jasné, uvážíme- li, že např. oba základní postoje myšlení a cítění, které jsou „hodnotící", již ve smyslu samotné této definice nemohou být aktivizovány současně - je jisté, že totéž nemůžeme zároveň v temže ohledu hodnotit těmito dvěma měřítky. Ačkoli tedy člověk má v zásadě všechny čtyři funkce, které „mu umožňují orientaci v přítomnosti stejně dokonale, jako údaje o zeměpisné délce a šířce určují polohu místa", je to, jak ukazuje empirie, převážně jedna z těchto funkcí, které užívá k orientaci, zaznamenávání a zpracovávání dat i k adaptaci na realitu. O tom, která z funkcí nabude převahy, rozhoduje pravděpodobně individuální založení; daná funkce se pak vyvíjí a diferencuje obyčejně nejsilněji, „získává dominující roli v adaptaci, dává vědomému zaměření směr a kvalitu" a je stále k dispozici vědomé vůli jedince. Je proto nazývána diferencovanou nebo také superiorní funkcí a určuje příslušný typ individua. Psychologický typ označuje tedy celkový habitus, který se ovšem v rámci daného typu může projevovat v nejrůznějších individuálních variacích podle sociální, duševní nebo kulturní úrovně jedince. Je takříkajíc „skeletem, který předurčuje a modifikuje specifický postoj vůči materiálu zážitkových obsahů". V předcházejícím schématu IV je horní polovina kruhu světlá, spodní tmavá a jsou zde zakresleny také čtyři základní funkce v příslušném poměru. Sféra působnosti našeho psychického funkčního aparátu může být znázorněna tak, že superiorní funkce ve světlém poli plně náleží našemu vědomí, protilehlá funkce, kterou budeme nazývat méněcennou neboli inferiorní, se celá nachází v nevědomí, obě ostatní se rozkládají zčásti ve vědomí, zčásti v nevědomí. Má to být upozorněním na to, že v praxi člověk většinou vedle své hlavní funkce částečně uznává ještě druhé, jen relativně diferencované pomocné funkce. Třetí funkce je pro průměrného člověka použitelná jen zřídka a čtvrtá, inferiorní, není jeho vůli většinou již vůbec k dispozici. To vše platí ovšem jen pro člověka přirozeně vyvinutého, s relativně „zdravou" psychikou; u člověka s psychikou „narušenou", např. u neurotika, vypadá situace jinak. Zde může být např. rozvoj hlavní funkce zbrzděn anebo funkce, která by měla podle individuálního založení subjektu hrát druhou či třetí roli, pronikne vlivem donucování nebo drezúry do popředí, namísto hlavní funkce. Pn posuzování příslušného vývojového stupně každé funkce hraje významnou roli i věk - obecně je to životní střed (přičemž umístění tohoto časového mezníku může být u různých jedinců značně rozdílné), ve kterém by všechny funkce měly dosáhnout svého vývojového vrcholu i nejširší diferenciace. Výstižnou a pravděpodobně ne náhodnou analogií průběhu vývoje hodnoty a zaměření základních funkcí je čínská Taigitu kresba, reprodukovaná na schématu V. Také zde nevede cesta podél periferie, nýbrž po vnitřní linii, tedy právě ve výši popsaném smyslu poměru jednotlivých funkcí. Taigitu je jedním z prasymbolů lidstva; představuje dualitu světla a tmy, mužského a ženského principu jako jednotu a celost, „současnost nahoře idole, vpravo i vlevo, vpředu i vzdadu-krátce jednotu protikladů". Cesta-dráha šipky - nevede nyní, jak bychom mohli předpokládat, křížem, nýbrž odhora doprava (přičemž můžeme vzniklé dvě kruhové výseče považovat za symboly otce a syna), pak doleva, kde se přidruží část tmavé plochy (jako symbol dcery) a nakonec ke čtvrté, zcela v temnotě mateřského klínu, v nevědomí spočívající funkci, což také souhlasí s pojetím 11 psychologie funkcí. Obě první funkce - diferencovaná a pomocná -a ovládané vůlí; ve snech jsou často představovány např. otcem a synem nebo jin postavami znázorňujícími vedoucí a vedle něho nejblíže ležící princip vědomí, zbývající funkce jsou relativně, resp. zcela nevědomé a jsou - podobně jako předchozí otcem a synem - často personifikovane predstavovaný matkou a dcer Protože však protiklad mezi dvěma pomocnými funkcemi není zdaleka tak velký j mezi funkcí diferencovanou a méněcennou, může být i treti funkce pozvednuta k vědomí a stát se tak „mužskou". Něco ze své kontaminace infer.orni funkci však nese s SeboU a stává se tak jakýmsi zprostředkujícím mostem k nevedomí Ctvrta funkce, plně pro. lnutá s nevědomím, bere, je-li okolnostmi vyzdvižena na svetlo vedomí, obsahy nevědomí s sebou v plném rozsahu, vpadne spolu s těmito nediferencovanými obsahy do p0le vědomí, vede tak k setkání s nimi a usnadňuje jejich vyřízeni; ve stejné míře umožňuje i syntézu vedomých obsahů s nevědomými. Proč Jung označil právě tyto čtyři funkce za základní, „nemohl uvést žádný důvod a priori nýbrž jen zdůraznit, že se toto pojetí vytvořilo během dlouholeté zkušenosti". Tyto čtyři funkce rozlišuje proto, že „je nelze vztahovat k sobe navzájem, resp. redukovat jednu na druhou", a podle jeho zkušenosti „vyčerpávají všechny dané možnosti". Čtyřka platí již od pradávna za výraz celosti, úplnosti: srov. čtyři ramena kříže, čtyři světové strany, čtyři pole obecně užívaného osnového systému atp. Kdyby mohly být všechny čtyři funkce pozdviženy do vědomí, stál by celý kruh ve světle a mohli bychom pak mluvit o „zaokrouhleném", t.j. dokonalém člověku. Čistě teoreticky je myslitelné i to, v praktické realitě ovšem může být takového výsledku dosaženo jen přibližně a nikdy úplně. Žádnému člověku jistě není dáno moci v sobě objasnit všechno temné; kdyby toho byl schopen, znamenalo by to, že by mohl stáhnout i poslední „zbytek země". Zaujmout současně více základních postojů není možné vzhledem k vzájemnému vylučování funkcí, přesto však je člověk může v průběhu rozvoje vědomí jednu podruhé do určité míry diferencovat a přinejmenším se tak přiblížit stavu „zaokrouhlenosti". Jestliže totiž máme hlavní funkci plně k dispozici, dvě vedlejší funkce do značné míry též a o čtvrté, méněcenné funkci víme alespoň, jakého je druhu a kdy se může tlačit do popředí (což patří k ideálnímu cíli analýzy), pak např. můžeme nějaký předmět nejprve poznávacím procesem pochopit, pak pomocí intuice „vycítit" jeho vnitřní skryté možnosti, užitím vnímání ho současně ohmatat a nakonec ještě - je-li naší méněcennou funkcí cítění-pokud možno hodnotit z hlediska jeho příjemnosti nebo nepříjemnosti. ^ Velmi málo lidí má jasno o vlastní příslušnosti k tomu či onomu funkčnímu typu, ačkoliv je celkem snadné „poznat podle síly, pevnosti, významnosti, spolehlivosti a přizpůsobivosti, zda a která funkce je diferencována". Naproti tomu podstatným znakem méněcenné funkce je její nespolehlivost, ovlivnitelnost, neurovnanost, nejasný charakter; Jungovými slovy „nejenže ji neovládáme, ale ona ovládá nás". Působí z nevedomí autonomně a zcela libovolně. Protože se zcela nediferencované prolíná s nevědomím, má infantilní, primitivně pudový, archaický charakter. Proto býváme tak často překvapeni náladovým jednáním primitivního pudového typu i u lidí, o nichž se domníváme, že se to s jejich známým založením vůbec neslučuje. Vše, co jsme dosud uvedli o čtyřech funkčních typech, zjistitelných u jedince podle dane nadvlády některé z funkcí, platí v této podobě přirozeně jen v teorii. V životě se temer nikdy nevyskytují v čisté formě, nýbrž jako typy víceméně smíšené, jak ukazuje schéma VI. Óstym myslitelským typem byl např. Kant. naproti tomu Schopenhauer musíme označit jtz za intuitivně-myslitelský typ. „Sousedící" funkce mohou tedy vstupovat ve smíšených formách, a objeví-li se taková smíšená forma s větší i převahou jedné funkce, je přiřazení jedince k určitému funkčnímu typu mimořádně obtížné. Dva páry protikladů na osách „myšlení - cítěnf' a „intuice - vnímání" se nemohou nikdy smísit, jak vyplývá již z jejich pozice, v každém případě se však k sobě chovají kompenzatorně. Převládá-li jedna funkce, např. u člověka, který používá jen svého intelektu, bude protikladná funkce - cítění - takřka sama od sebe usilovat o vyrovnání a projevovat se pak přirozeně ve své méněcenné podobě. Takový intelektuál je pak zcela neočekávaně jakoby zezadu přepadáván samými infantilními citovými projevy, cítí se zaplaven fantaziemi a sny čistě pudového charakteru. Podobně např. člověka s jednostranně intuitivním zaměřením jeho zanedbaná funkce vnímání často nepochopitelnými údery donucuje brát ohled na tvrdou realitu. Komplementární, resp. kompenzatorní chování protikladných funkcí k sobě navzájem je, jak již bylo uvedeno, zákonitost vlastní struktuře psychiky. Během let téměř nutně vznikající přediferencovanost superiorní funkce vede skoro vždycky k napětí, které patří k specifickým problémům druhé poloviny života a jehož vyrovnávání je jedním z hlavních úkolů tohoto období. Přediferencovanost vede především k poruše rovnováhy, která může - jak jsme naznačili výše - již sama o sobě vést k hlubokému poškození. 3. Typy zaměření Příslušnost k některému z funkčních typů je již určitým ukazatelem pro psychologickou charakteristiku člověka, samotná však nestačí - je třeba kromě toho stanovit ještě jeho celkový způsob zaměření, t.j. způsob reagování na to, co na něho doléhá zvnějšku nebo zevnitř. Jung rozlišuje dva takové typy zaměření: extraverzi a introverzi. Zahrnují celé psychické procesy podstatně podmiňující chování a jsou konštituční dispozicí k určitým reakcím ve vztahu k objektům vnějšího i vnitřního světa, která determinuje způsob chování, subjektivní zkušenosti a dokonce i nevědomé kompenzace. Tuto dispozici považuje Jung za přepojovací centrálu, z níž je na jedné straně regulováno vnější chování a na druhé straně formována specifická zkušenost. Extraverze se vyznačuje pozitivním vztahem k objektu, introverze spíše negativním. Extravert se ve svém stylu přizpůsobení i reakcí řídí spíše vnějšími, kolektivně platnými normami, současným „duchem doby" atp., naproti tomu chování introverta je určováno převážně subjektivními faktory a proto se mu také často tak špatně daří adaptovat se na vnější svět. Extravert „myslí, cítí a jedná ve vztahu k objektu", směruje svůj zájem ze subjektu ven na objekt, orientuje se hlavně navenek; u introverta je výchozím bodem orientace subjekt a objektu přísluší nanejvýš sekundární, průměrná hodnota. Tento typ lidí se v dané situaci v prvním okamžiku stahuje zpět - „jako kdyby tiše řekl 'ne'" - a teprve potom přichází vlastní reakce. Zatímco tedy funkční typ určuje druh specifického pojímání a formování zážitkového materiálu, charakterizuje typ zaměření - extraverze a introverze - celkové psychologické chování, t.j. směr obecné psychické energie, která u Junga tvoří náplň pojmu „libido". Typ zaměření je zakotven v našem biologickém založení a je určen od narození mnohem jednoznačněji než funkční typ. Ačkoli je volba hlavní funkce obecně podmíněna určitým konstitučním sklonem k diferencování této funkce, může být přece jen vědomým úsilím podstatně změněna nebo dokonce potlačena. Naproti tomu změny typu zaměření je možno dosáhnout jen „vnitrní přestavbou", změnou psychické struktury, a to buď 13 spontánním procesem (v tom případě opět biologicky podmíněným), nebo namáha psychologickým postupem, jako např. analýzou. , . , „ Z toho důvodu je diferencování první i druhé a tretí,L* o°« P^ych fun poměrně snazší než čtvrté, méněcenné funkce, která nf f6 f ^cha^.\ nejv vzdálenosti od hlavní funkce a v nejsilnějším protikladu k ni^e^ke :ouv.s, s do neoživeným, skrytým, nediferencovaným způsobem tedy např introverze extravertovaného myshtelskeho typu nema doprovodný prizv intuice nebo vnímání, ale v^^^^cm rovněž kompenzatorní roli. J Extraverze a introverze hraji vuci sobe navrou n*au . vědomé zaměřeníextravertované, je nevědomé introvertovane a naopak, coz maroz dující význam pro psychologické poznani Toni Wolff o tom říká ve svém „Úvodu základů komplexní psychologie" toto: „Nevědomí extravertaje ntrovjtovane ovš - právě pro svou příslušnost k nevědomí - v nediferencované a naléhavé pudové fo-Jestliže tedy nevědomý obsah proniká k vědomí, prosazuj, se nasune subjektivní fakto čímž se z pozitivně zaměřeného, v souladu se světem žijícího človeka stava dočasně ne i definitivně egocentrický, kritizující, kverulantní jedinec, který pln nedůvěry u každé ve všem předpokládá ty nejosobnější motivy, cítí se zneuznavan a izolován a tuší všu nepřátelství. Automatický přechod od vědomého postoje k opačnému nevědomému 1 často zjistit z toho, že vlastní negativní stránky subjektu jsou nalézány na objektu, a zpravidla opačného, tedy introvertovaného typu, resp. na takovýto objekt projiková což pak ovšem vede k nepříjemným a nemístným kontraverzím. Pronikne-li opačné nevědomé zaměření na povrch u introverta, stává se do jisté nr inferiorním, tiepřizpůsobivýmextravertem. Vnější objekty jsou zaplavovány projekce nejsubjektivnějšího materiálu a nabývají tím magického významu určitého druhu. Vz ká tak „participation mystique", jak říká Lévy- Brühl o primitivech, kteří se identifik s přírodními jevy. Takový stav se přirozeně zvlášť často vyskytuje ve vztazích lás a nenávisti, protože intenzivní efekt již sám o sobě usnadňuje aktivaci projekční mechanismu. Vědomý typ zaměření se v životě osvědčuje tak dlouho, dokud se jedinec neocit v situaci, kdy mu jeho jednostrannost znemožňuje adaptaci na realitu. Taková situa velmi často spočívá v tom, že dotyčný vstoupí do úzkého vztahu s protikladným type protiklady pak narážejí na sebe, nerozumějí si, subjekt přičítá všechnu vinu druhér protoze ten ma ty vlastnosti, které on sám u sebe nevidí a nemá vyvinuty, takže jsou t K dispozici jen v méněcenné formě. Často je proto protikladnost typů vlastní psychol Í^Zľ"TU mat;ŽeJských Problémo> konfliktů mezi rodiči a dětmi, mezi přáteli ne' SdomTlT1' I0"'6 Snad 1 V S0CÍální a P°litické sféře- VSe, čeho si člověk n «Zi ::^Äľ;S^^V^°7ch P^ch na objekt a dokud nerozp vlastnírovnováhy, ale také by ÄÄS^ Tato vzájemná opozice funkcí i vědoma ""T. „ vyhrotí v konflikt zpravidla teprve kolem vľt * 1ne^eduomého zaměření se V ^\ ten problém, který l této živoľnTfázľ 2? PU ? ^ P°l0VÍny ŽÍVOta; je? bývají právě zdatní a vnlšmľu větu d ^ ^cho^é situace' ČaStľ čtyřicítky náhle zjišťují kfalTl^3^ÍMbmi lldé' kteří P° pí^°C nebo nejsou schonni K^ľS fkvelou hlavu" nezvládají např. domácí rozmíi o nejsou schopni dostát svému úřadu annH \a usíme jej chápat jako signál tonľže Í tomuto jevu správné poroffl- 10' ze menecenná funkce se nyní hlásí o svá pra a dialog s ní se stává nutností. V podobných případech hraje konfrontace s méněcennou funkcí velmi významnou roli také na začátku analýzy prováděné v tomto věku. Zde je též třeba upozornit ještě na jiný druh narušení psychické rovnováhy, s nímž se tlnes setkáváme snad stejně tak často jako s tou, která je vyvolána jednostrannou a výlučně diferencovanou hlavní funkcí. Jde o poruchu, která vzniká, když žádná ze čtyř potenciálních funkcí nebyla rozvinuta, resp. když všechny čtyři zůstaly nediferencovány. To odpovídá stavu psychiky dítěte, dokud ještě nemá žádné pevné Já. Vznik uvědomění vlastního Já představuje dlouhý a namáhavý proces koncentrace a růstu a postupuje paralelně s vývojem a upevňováním hlavní funkce. Měl by být dokončen s dosažením plnoletosti, tedy s koncem adolescence; zůstane-li ještě po této době neukončen nebo setrvá-li, jak se často stává, až do pozdního věku na počátečních stadiích, pak máme před sebou bez ohledu na věk infantilní individuum s charakteristickou neurčitostí a stálým kolísáním všech projevů, úsudků i skutků. Takový člověk jakoby vždy musel nejprve hledat, kterého ze dvou možných způsobů zaměření nebo ze čtyř možných funkcí má v té či oné situaci použít; následkem toho je pak značně ovlivnitelný, ukazuje stále jinou tvář nebo si nasazuje - současně i jako ochranu proti těmto sklonům - obzvlášť ztrnulou konvenční masku, za kterou domněle skrývá svou psychickou nezralost. Ta se však přece jen, jak ukazuje zkušenost, v rozhodujících životních situacích a obdobích projeví, což pak vede k nesčetným komplikacím. Příliš malý rozvj funkcí je tedy právě tak škodlivý jako jednostranně přediferencovaný vývoj. Obecně známým příkladem je „věčná puberta", a to i ve svém nejsvětlejším a nejvíce láskyhodném aspektu „puer aeternus". „Věčné chlapectví" však podle toho neznamená jen fixaci na raném stupni, t.j. zaostalost, ale také možnosti dalšího růstu, představované ve všem dosud nevyvinutém existujícími potenciálními vývojovými předpoklady. Diferenciace a izolace té funkce, která jedince v souladu s jeho založením nejspolehlivěji uschopňuje k nalezení pevné půdy a zvládání požadavků ve vnějším světě, je nejdůležitější úlohou psychiky v mládí; teprve po úspěšném splnění tohoto úkolu může přijít na řadu diferenciace ostatních funkcí. Neboť dokud člověk pevně nezakotvil své vědomí v okolní realitě - což nastává teprve s dosažením dospělosti, často dokonce až po nabytí určitých zkušeností v dalším životě - nemůže a není-li to bezpodmínečně nutno, ani nemá být podnikána cesta do nevědomí. Totéž platí i pro typ zaměření. Vlastním založením daný typ má mít v první polovině života vedoucí roli, protože člověk se může ve světě orientovat nejlépe svým přirozeně daným způsobem zaměření. Teprve druhá polovina života přináší pak úkol umožnit uplatnění také opačnému typu. Že přizpůsobení vnějšímu světu, potřebné především v první polovině života, bude snazší pro jedince s vrozeným extravertním typem zaměření, není třeba dále vysvětlovat. Snad proto můžeme tvrdit, že extravert se ve světě pohybuje snáze v první půli svého života a introvert v druhé, čímž je alespoň relativně učiněno spravedlnosti zadost. Nebezpečí, které hrozí stejně oběma typům, je přílišná jednostrannost. Vyhraněný extravert může být tak silně puzen do světa, že pak již nenalézá cestu „domů"; jeho nej vlastnější nitro se mu stalo cizím, jepřed ním stále na útěku, až jednoho dneuž nemůže dál. Nebo se tak silně spoléhá na svůj rozum, zaměstnává a posiluje stále jen svou funkci myšlení, až zpozoruje, že se odcizil vlastnímu živoucímu jádru a jeho cit nedosahuje již ani k jeho nejbližším. Ale nejen člověku obrácenému ke světu - také introvertovi vznikají z jeho jednostranného postoje v průběhu života potíže. Zanedbávané funkce a neprožívaný typ zaměření revoltují, hlásí se též o své místo na slunci a vynucují si je, nejde-li t0 jinak, neurózou. Neboťcílem je vždy dosažení psychické celosti, tedy ideálního řešení, kdy jsou člověku pokud možno snadno a vědomě k dispozici oba způsoby a nejméně tri funkce, přičemž by měl také o podstatě čtvrté i o nebezpečí z ní piync alespoň něco vědět. Aspoň jednou v životě by měl člověk udělat pokus o relai přiblížení k tomuto ideálu. Neohlásil-li se tento požadavek už dříve, znamená Živ poledne poslední výzvu, aby tak bylo učiněno, teď nebo nikdy: psýché je třeba okrouhlit", aby nešla vstříc životnímu večeru nehotová a neucelená. s nim 4. Typový problém u tvůrčího člověka Typ zaměření, k němuž člověk patří, zůstává jemu samotnému - stejně tak jas funkční typ - téměř vždy neznámý nebo jím není uznáván. Abstrahovat jej z kaleido-skopického obrazu, který naše psychika pozorovateli nabízí, je ovšem velmi obtížné a často je k tomu zapotřebí delšípsychologické praxe. Tato úloha je tím těžší, čím silnější je vztah člověka k nevědomí, což platí zejména pro všechny umělecké povahy. Tvůrčí lidé a umělci, kteří mají strukturálně neobyčejně silný vztah k nevědomí a jsou 'm téměř„v přímém styku", jsou jen ztěží zařaditelní do nějakého typu, a to tím méně, že při tom nelze automaticky stavět naroveň umělce a jeho dílo. Umělec se např. často projevuje v životě jako extravert ve svém díle jako introvert a naopak. To lze docel dobře chápat již s ohledem na zákon psychické protikladnosti a přicházelo by to v úvah. především u těch umělců, kteří ve svém díle znázorňují to, co sami nejsou, tedy vlasti doplnění. Tam, kde dílo nepřesahuje druhou, v životě neuplatňovanou stránku, rrýV vlastní „povýšení", zdůrazněný a idealizovaný obraz umělce samotného, mohli bycho^ v díle i osobnosti nalézt projevy téhož typu. To platí především pro introverty, předsta vující se v subtilních psychologických románech a postavách, nebo pro extraverty, kte s oblibou popisují dobrodružné hrdiny a cesty. Jung předpokládá, že extravertní tvoření je uměleckým přeformováním proži vnějšího světa, zatímco tvorba introverta vzniká jeho přemožením vnitřními obs které se mu významným způsobem přelévají do pera nebo štětce. Tvůrčí proces, pokud ho vůbec můžeme sledovat, spočívá v oživení věčných symbo lidstva, které jsou uloženy v nevědomí, v jejich vybavení a rozvinutí až k dokončenén uměleckému dílu. „Ten, kdo se vyjadřuje praobrazy, jakoby mluvil tisíci hlasy; crr i zvládá a současně povznáší to, o čem jedná, z jednorázového a pomíjivého do s' věčného, pozvedá osobní osud k osudu lidstva a tím uvolňuje i v nás všechny ty pomc síly, které lidstvu vždycky umožnily zachránit se z každého nebezpečí a přečkat i! nejdelší noc ... To je tajemství působivosti uměleckého díla." Jung uděluje aktivitě tvůrčí fantazie zvláštní postavení a vyhrazuje pro ni dokon vlastní kategorii, protože podle jeho mínění nemůže být přirazena k žádné ze cl základních funkcí, ale má na každé z nich svůj podíl. Obecný názor, že tvůrčí nápady vyskytují jen u intuitivního typu, t.j. že hlavní funkcí u každého umělce musí být intuice, je proto mylný. Fantazie je sice zdrojem nápadů v tvůrčí práci, může však být dana každému ze čtyř funkčních typů. Umělcova fantazie, která je zvláštní schopností neWJ darem, nesmí být zaměňována ani s „aktivní imaginací" která umožňuje vyzdviženi-oživení a zachycení obrazů kolektivního nevědomí, ani s intuicí, která představuje^ ze způsobů pojímání psychických dat, tedy funkci vědomí. Neboť teprve v dru a způsobu pojetí a zpracovnání jak „vnuknutí", tak také tvůrčích nápadů, resp. nich produktu lze rozpoznat funkční typ. Tak také může umělecké dílo jako tvo o n produkt celým svým založením naležet k jinému typu než sám jeho autor a na typ umělce nemůžeme usuzovat z obsahu díla, ale pouze na základě způsobu jeho zpracování Umělcova fantazie se ovšem zásadně neliší od fantazie běžného člověka; co však dělá umělce umělcem, je vedle bohatství, originality a živosti jeho fantazijních produktů především schopnost tvůrčí síly, s níž dokáže své nápady ztvárnit a vzájemně organicky spojit do estetického celku. Často slýcháme, že pro umělce je nebezpečné zabývat se nevědomím, a stejně často vídáme, jak mnozí umělci před psychologií prchají, „poněvadž se bojí, že by jim mohl tento netvor takzvanou tvůrčí sílu sežrat. Jako by celé vojsko psychologů něco zmohlo proti Bohu! Skutečná produktivita je pramenem, který nelze ucpat. Je na zemi nějaká lest, kterou bychom mohli našeptat Mozartovi nebo Beethovenovi a zabránit tak těmto mistrům v tvorbě? Tvůrčí sílaje silnější než člověk. Není-li, je právě jen slabá a vystupuje podle okolností jako malý talentík. Kde však je neuróza, stačí často jediné slovo nebo jen pohled, aby se iluze proměnila v páru. Pak údajný básník nemůže již básnit, malíři napadá ještě méně a je neschopnější než předtím - a tím vším je vinna jedině psychologie! Byl bych rád, kdyby mělo psychologické poznání takový desinfikující účinek a zničilo neurotický prvek, který dělá ze současného umění problém skýtající tak málo požitku. Nemoc není tvůrčí síle prospěšná, naopak tvoří její nejsilnější zábranu. Žádné rozrušení nějakého vytěsnění nemůže rozbít skutečnou tvůrčí sílu a právě tak se nevědomí nemůže nikdy vyprázdniť", říká Jung. Dalším chybným pojetím je ještě velmi rozšířené mínění, že dokonalost uměleckého díla je závislá na psychické dokonalosti jeho tvůrce. Abychom mohli mít ze „styku s nevědomím" skutečný užitek pro psychický proces diferenciace, t.j. pro žádoucí rozvoj osobnosti, musíme z něho pocházející obrazy, symboly a vize lidsky prožít a pochopit, t.j. aktivně je přijímat a integrovat, přistupovat k nim s plným vědomím a aktivitou. Umělec se k nim však staví často jen pasivně; přihlíží, obrazně vnímá nebo v nejlepším případě trpně přijímá. V tomto smyslu by tedy byl jeho život sice umělecky hodnoty, ale lidsky nedokonalý. Takový umělec, kterému se podaří tvořivě rozšířit a obohatit jak vlastní osobnost, tak i své dílo, by pak ovšem dosáhl nejvyšší lidské úrovně. To je však dáno jen málokterým; lidská síla totiž jen zřídka dostačuje k provedení vnitřního i vnějšího díla se stejnou dokonalostí. Neboť „velká nadání jsou nejkrásnějšími a často nejnebezpečnějšími plody na stromě lidství; visí na tenkých větvích, které se lehce lámou". Extraverze nebo introverze je sice v životě téhož jedince převážně užívaným způsobem reagování, přesto však časem může dojít k záměně. Určité fáze v lidském životě, dokonce i v životě národů, jsou charakterizovány spíše extraverzí, jiné více introverzí. Např. puberta je obecně spíše extravertovanou, klimakterium více introvertovanou fází; středověk byl zaměřen spíše introvertovaně, renesance extravertovaně atd. Již to samo ukazuje, že je naprosto chybné - ač se to často stává - označovat extraverzi nebo introverzi za „hodnotnější" způsob zaměření. Obě mají své oprávnění i své místo na světě, každá z nich má jinou roli ve zdokonalování světa. Kdo toho neuznává, dokazuje pouze, že je v tomto ohledu jako slepý a nemá příslušný nadhled. Z pojetí extraverze a introverze jako obecného typu zaměření čtyř základních funkcí vyplývá, že vzájemnými kombinacemi dostáváme osm různých psychologických typů (extravertní emocionální, introvertní emocionální, extravertní intuitivní, introvertní intuitivní atd.), které mohou sloužit jako určitý druh kompasu, s jehož pomocí se můžeme orientovat ve struktuře psychiky. Pokud bychom chtěli předložit úplný schematický model osobnosti podle Jugnovy typologie, mohli bychom si dimenzi extraverze-intro- 17 verze představit jako třetí osu, kolmou k oběma zkříženým osám čtyř funkčních každému z osmi typů. vzniklých přiřazením každé ze čtyř funkcí k oběma zaměření, by pak odpovídal jeden oktant výsledného prostorového útvaru. (Idea nity je ve skutečnosti nezřídka kromě čtyřky samotné vyjádřena i dvojitou Č osmičkou (Ogdoas).) 5. Persona S mírou diferenciace, resp. přediferenciace vědomí souvisí i celkový způsob ch člověka k okolnímu světu, pro který Jung zvolil název „persona . Schéma VII uk jak systém psychických vztahů, jímž člověk vstupuje do styku s okolním světem, současně jakýsi „ochranný obal" Já vůči okolí. Mašleni take zde tak jako v osta diagramech, vystupuje v roli hlavní funkce a proto ovláda obal Ja - personu - t dokonale. Pomocné funkce - intuice a vnímání-jsou zúčastněny jiz mnohem cítění jako inferiorní funkce téměř vůbec ne. Persona představuje vlastně výseč z Já, a to právě tu, která je obrácena k okolí. J* to definuje takto: „Persona je komplexem funkcí, který vznikl za účelem hladkého přizpůsobení, není však identický s individualitou; vztahuje se výhradně na vztah k objektům, k okolí." „Persona je kompromisem mezi individuem a společností", te^-kompromisem mezi požadavky okolí a vnitřní strukturální podmíněností individua. T znamená, že správně fungující persona musí vyhovovat třem faktorům: za prvé ideálním Já, t.j. sebeobrazu, který nosí každý člověk v sobě a k němuž by se chtěl blížit, za dru' celkovému obrazu, který si o člověku dělá jeho okolí podle vlastního vkusu a ideálu, a třetí psychicky i fyzicky podmíněné danosti, která vytyčuje hranice uskutečnění ideál Já, resp. okolního světa. Chybí-li jeden z těchto tří faktorů nebo dokonce dva z nic. nemůže persona úspěšně plnit svou úlohu a místo aby přispívala k vývoji osobnosti, staw se spíše jeho překážkou. Např. jedinec, jehož persona se skládá jen z. kolektivně schvalovaných rysů, bude vnímán jako „masový člověk", a ten, kdo bere ohled jen na vlastní ideální sebeobraz. avšak obě další nutnosti pomíjí, bude vykazovat personu podivína samotáře nebo dokonce rebela. K pojmu persony tedy náleží nejen psychické vlastnosti ale spadají pod něj také všechny formy našeho jednání, naše osobní zvláštnosti týkajíc se vnějšího vzhledu, jako vystupování, chůze, účes, oděv, ba i naše vrásky ve tváři a tiky, nas obvyklý úsměv a povzdech a ještě mnoho jiného U člověka dobře přizpůsobeného vnějšímu i vnitrnímu světu je persona nezbytným, ale pružným ochranným zařízením, který mu zajišťuje relativně přirozený, stejnoměrný a hladce fungující způsob styku s okolím. Právě pohodlnost, s níž takováto ustálená forma přizpůsobeni skrýva naši skutečnou povahu, se však může stát i nebezpečím. Pak se onz múze stat ztrnulou mechanickou a v pravém slova smyslu přirostlou maskou, pod kterou individuálna človeka, totožná s jeho praV0u podstatou zakrňuje a spěje k úplnému udušen.. „Identifikace s úřadem a titulem má v sobě něco svůdného,procež mnozí lide nejsou ničím j.nym nez jejich společnostem uděleným důstojenstvím. Bylo by marné za touto slupkou hledat osobnost; nalezli bychom jen ubohého človíčka. Právě proto jsou urady - a všechno to, co je také takovou vnější slupkou - tak svůdné"; je «> však jen laciná kompenzace osobní nedostačivosti. Všichni známé např profesory, jejichž veškerá individualita se vyčerpává v „profesorování"; za touto maskou nenalézáme pak nic než spojení rozmrzelosti s infantilitou. Přes svůj navyklý a proto většinou 18 automa aromatický způsob fungování tedy persona nikdy nesmí být tak nepropustná, abychom individuální charakterové rysy, které skrývá, za ní alespoň netušili. Nesmí také být tak pevně „přirostlá", aby již nebyla „odložitelná". Správně fungující personou může vědomí celkem vzato víceméně volně disponovat, může ji přizpůsobovat požadavkům daných okolností, t.j. měnit nebo i zcela vyměnit. Dobře adaptovaný člověk „nasadí" jinou personu, jde-li na svatbu, mluví-li s daňovým úředníkem nebo předsedá schůzi, aje si toho relativně vědom, což je možné jedině tehdy, jc-li persona spojena se superiorní funkcí vědomí. Jak můžeme snadno zjistit, bohužel to tak nebývá vždycky. Adaptace na okolní realitu může být podle okolností řízena místo superiorní funkcí-jak by mělo být a zpravidla také je - i funkcí méněcennou anebo - což je méně nebezpečné a snáze korigovatelné -pomocnou; často bohužel také rodiči, tlakem výchovy. Něco takového však nemůže natrvalo zůstat bez vážných následků; v důsledku slabšího či silnějšího znásilnění pravé podstaty dané psychické struktury dochází ke vzniku neurózy nebo určitého druhu „nutkavého charakteru". Persona se v takových případech zdá být nutkavě postižena všemi nedostatečnostmi, které charakterizují nediferencované méněcenné funkce. Takoví lidé nejenže působí málo sympaticky, ale psychologicky neškoleného mohou snadno svést ke zcela nesprávnému hodnocení jejich povahy. Jsou to takové typy, které ve svých vztazích po celý život jednají stereotypně špatným nebo nevhodným způsobem. Jedním příkladem je „věčný smolař", jiným tzv. „slon v porcelánu", který nemá vůbec žádný přirozený instinkt pro správné a přiměřené chování a nedělá nic než beztaktnosti. Avšak nejenom nositelé a zástupci kolektivního vědomí, společností obecně vyzdvihovaní „velikáni", vývěsní štíty pro tituly, hodnosti apod. mají pro člověka takovou přitažlivost a vedou tak k falešnému sebehodnocení. Naše Já není ovlivňováno jen kolektivním vědomím společnosti, nýbrž také kolektivním nevědomím, naší vlastní hlubinou, která rovněž skrývá grandiózní přitažlivé síly. Tak jako v prvním případě může být člověk svou úřední hodností vsazen do světa, může jiný právě tak náhle opustit, t.j. být „pohlcen" kolektivním nevědomím a identifikovat se s vnitřním obrazem; zmocní se ho např. blud velikášství nebo méněcennosti a pokládá se pak za hrdinu, vykupitele lidstva, mstitele, mučedníka, vyvržence, upíra atp. Nebezpečí stát se obětí takovéto „vnitřní grandiozity" roste s rigiditou persony a silou identifikace Já s ní, neboť tím zůstává všechno „vnitřní" v osobnosti potlačené, nediferencované, a získává hrozivý dynamický náboj. Správně „padnoucí" a fungující persona je tedy hlavní podmínkou psychického zdraví a má maximální význam pro úspěšné zvládání požadavků vnějšího světa. Tak jako zdravá pokožka pomáhá zprostředkovat látkovou výměnu pod ní uložené tkáně, ale když ztvrdne a odumírá, izoluje vnitřní vrstvy od života, může i „dobře propustná" persona hrát roli ochránce a regulátoru v interakcích vnitřního a vnějšího světa, ale ztratí-li svou pružnost a průchodnost, stává se obtížnou překážkou nebo dokonce smrtící bariérou. Každá přetrvávající maladaptace, právě tak jako každá identifikace s personou - zvláště vede-íi k chování, které neodpovídá našemu pravému Já - je tedy nutně v dalším životě příčinou poruch, které se mohou vystupňovat až k těžkým psychickým krizím a chorobám. ■ m 6. Obsahy nevědomí Jak již bylo uvedeno, zahrnuje nevědomí dvě oblasti - osobní a kolektivní (scher, tické znázornění viz na diagramu VIII). Bylo již též řečeno, co tvoři obsahy osobní nevědomí - „všezapomenuté, potlačené/vytěsněné, podprahove vn.mane, nryšle i cítěné". Ale také kolektivní nevědomí je rozděleno do oblasti, které * obrazne môže, představit jako nad sebou ležící vrstvy, ačkoliv vědomí je vlastne obklopeno neveden, ze všech stran. Jung dokonce říká. „Podle mých zkušenost, múze mít vedomý relativní střední polohu a musí přijmout, že jedo jisté míry * vsertsfran pres^a a obklopeno nevědomím. Nevědomým, obsahy je ve zpětném smeru spoeno s fyzio gickými podmínkami na jedné a archetypickými předpoklady na dnthe tmneM f, , J v , . . ■ :„f,,j/.,- " rhceme-h vsak zůstat pn topografie take směrem vpřed anticipováno intuici... enceme ľ ť & - • v , , ,t - sa,m n snhp v ira^HÁm c^ín, » -i J osobniho nevedomí i vědomi, která je sacM kritické innWH,i.WÄnn V J ^ ak vcdamira neřiditelné, resp. vlivu jeho WasfnénľvÄe nľ 7«PodIfhajicí kolektivní nevědomí nám zprostředkovává hlas one neovhvmtelne prapodstaty, kterou Jung proto také nazývá objektivním dušev nem. Vědomí je vždy účelně zaměřeno na přizpůsobení/á vnějšímu světu. Naproti tomu nevědomí je vůči této k Já se vztahující zaměřenosti indiferentní; má neosobní objektivní podstatu, jejímž jediným cílem je zachování neporušené kontinuity psychického dění, a je tedy obranou proti jednostrannosti, která by mohla vést k izolaci, zastavení vývoje nebo jiným chorobným jevům. Současně se také projevuje - většinou pro nás nepoznatelnými cestami - ve smyslu zaměřenosti na doplňování psýché, na její „zaokrouhlení k celosti". Až dosud jsme hovořili o struktuře a funkci vědomí a o formách a způsobech reagování, jejichž prostřednictvím ji poznáváme. Zmínili jsme se též o tom, že nevědomí zahrnuje různé oblasti. Nyní se můžeme ptát, zda lze vůbec mluvit o struktuře nebo morfologii nevědomí a jak je tomu s naším poznáním. Je to, co „není vědomé" - tedy je vědomí neznámé - vůbec poznatelné? Odpověď zní „ano", avšak ne bezprostředně, nýbrž jen na základě účinků, resp. nepřímých projevů, tak jak se objevují v podobě symptomů nebo komplexů, obrazů a symbolů ve snu, fantazii a vizích. 7. Komplex Jevy pozorovatelné na úrovni vědomí jsou především symptom a komplex. Symptom lze definovat jako fenomén zahrazení nebo rušení normálního průběhu energie; může se projevovat jak somaticky, tak i psychicky. Je „alarmujícím signálem, který svědčí o tom, že ve vědomém zaměření něco podstatného nesouhlasí neboje nedostatečné a že by tedy mělo dojít k rozšíření vědomí", t.j. k odstranění blokády, přičemž však nelze předem udat, kde se dané místo nachází a kudy k němu vede cesta. Komplexy definuje Jung jako odštěpené části osobnosti - skupiny psychických obsahů, které se oddělily od vědomí a fungují autonomně, bez ovlivnitelnosti vůlí; „vedou tedy zvláštní bytí v temné sféře nevědomí, odkud mohou kdykoli brzdit nebo podporovat vědomé akty". Komplex se skládá primárně z „jádrového elementu", nositele významu, který funguje většinou nevědomě a autonomně a tedy není ovladatelný subjektem, a sekundárně z početných s ním spojených asociací jednotného citového zabarvení, které jsou opět závislé zčásti na základních osobních dispozicích a zčásti na zážitcích kauzálně souvisejících s okolím. „Jádrový element" má v souladu se svou energetickou hodnotou konstelující sílu. Je jak z individuálního, tak z fylogenetického hlediska takřka „neuralgickým bodem", funkčním poruchovým centrem, které se při vhodné vnější či vnitřní situaci stává virulentním a může celkový stav psychické rovnováhy podřídit své vládě, celému individuu vnutit svůj vliv. Další schéma XII ukazuje rostoucí komplex, pod jehož tlakem se vědomí téměř hroutí a nevědomé obsahy pronikají přes práh vědomí na jeho úroveň. Se snížením prahu vědomí - „abaissement du niveau mental", jak to označil P. Janet-je vědomí odebírána energie a individuum upadá z aktivně-vědomého stavu do pasivně ovládaného. Takto rostoucí komplex působí ve vědomí jako cizí těleso s vlastní uceleností a poměrně značnou autonomií. Obecně představuje obraz vychýlené psychické situace, která je silně emocionálně nabita a projevuje se jako inkompatibilní s obvyklým stavem vědomí nebo zaměření. Jednou z nejčastějších příčin je morální konflikt, a to v nejširším obecném smyslu, nejen v zúžení na konflikt sexuální. Komplex je duševní silou, vůči níž někdy ustupuje vědomá intence i svoboda Já. 21