r
luníčko vysvitlo opět a vzbudilo zemi, tíživou námahu zimních dnů zvrátilo v žert,' zmizely ledy i všeliké útvary mrazu a v šíř i dál se hned s hukotem rozplynul sníh. Pastviny okřály, laskány povětřím vlahým, na lukách kvítí se vyrvalo z umrlčích pout, ožily lučiny, keře i daleké pláně, hory i doliny shodily bělostný šat. Všechno, co v ohyzdném podzimu zmíralo s pláčem, všechno., co v rybnících přečkalo ledy a mráz. všechno, co v doupěti pod stromy přes zimu spalo, všechno se radostně létu hned poklonit šlo.
Z mrazivých brlohů vylezli krysy a tchoři, krkavčí s vranami, sovy i zástupy s trak vítali pohodu stejně jak myší a krtci. Mouchy a komáři, blechy í přemnohý hmyz vylétl v houfech a hemžiti začal se všady, dotěrně kousaje pány i vesnický lid. ;' Dokonce královna včel rychle vzbudila Čeleď a hned ji na louky poslala sbírati med. V mžiku se na světlo škvírami počaly dráti,
křidélky třepat a na svoje píšťalky hrát.
V koutě však usazen, pavouk své pletivo předl, tiše si chystaje na nové výpravy síť.
Medvěd a vlci se radostí do tance dali, mlčky se plížíce do lesa přepadat zvěř.
Jaký však div se stal! Do našich příbytků nikdo z četných těch zástupů nenesl slzy a pláč, nepřišly společně vzdychat, však smát se a jásat, protože zima už ztratila všechnu svou moc.
V lukách a na nivách vesna se ujala vlády, skrýše i zákoutí naplnil pohyb a ruch, šumot i bzučení v mžiku se rozlétlo kolem, zazněly vysoké trylky i hluboký zpěv,
ptáci se s třepotem křídel až do oblak vznesli, jiní zas ve větvích vzdávali bohu svůj hold. Nikdo si nechtěl přec naříkat na hlad a bídu, třebaže leckterým pořádně zvetšel již šat, nejeden poutník si po cestě roztrhal chochol a pár soust s námahou na polích nalezl jen. Přes mnohé útrapy nikdo však nechtěl si stýskat a všichni s jásotem tančili radostný rej.
qQjrď'fOU. —    \  Se svými sousedy čáp přílet vesele domů, I l^^"fiM^r> t>       na střeše zobákem klapal, jak jeho je mrav.
Když se tak radoval, i jeho družka tam přišla — lip bylo na chvíli opustit studený byt — a svého manžela zobákem zdravila něžně.
V zimě však na střeše ztrouchnivěl kdejaký trám, ba i to obydlí, stavěné před dvěma léty, téměř se rozpadlo v hromadu trosek a suť.
pJllMrT, tklQ&J Hřeben i krokve a kalence zánovní ještě I'UO-tyVCU.  "S  vítr svou vlající perutí se střechy strh,
v neladu leží práh, dvéře i okenní rámy,
R
domek se shrbil a pokřivil v trámech a zdech. Proto hned oba, jak hospodář dobrý má zvykem, do práce spěchali spravit, co zničil jim čas. Na stavbu přinášel muž plné náruče proutí, manželka jeho zas látala rozbité zdi. Oba pak po těžké práci a námahách mnohých k bahnisku odlétli trochu si nalovit ryb. Po cestě chytili žáby a několik ropuch, i za to bohu však vzdávali ze srdce dík. Ničemný člověče, od nich se skromnosti nauč, a když se nasytíš, na boha pomysli též!
i
Lesy a houštiny začaly písněmi zvučet,
z úrodných polí a lučin se rozezněl zpěv.
Drozdi a kukačky létali vesele spolu
a přitom chválili boha, že život jim dal.
Vlaštovky s lehkými křídly se do výše zvedly,
v jásavém škádlení prolétly vzduchem jak šíp,
bez pepře, bez soli sezobly skromný svůj pokrm
a pak si šeptaly pohádky z dalekých cest.
K pochmurným mračnům jak divem se vyhoupl jeřáb
nebesa naplnil jeho křik smutný jak pláč.
Nechtěl však naříkat nebo si stýskat a kvílet,
ne, chtěl jen povědět světu, jak mocný je bůh,
který jak kouzlem dal ptákům íak přemnohé hlasy.
Vrabci i. s písklaty, slyšíce takovou řeč,
volali překotně: „Také my boha chcem chválit."
Zatím jen slavík, jenž doposud moudře byl skryt, čekal, až ustanou na lukách všeliké písně. Potom, jak každý rok, poslední začíná pět, a a z když za noci všechno v snách vhrouženo leží, sám bdí a v temnotách trylkuje bohu svůj dík. Ještě když svítá a z postelí, vstáváme k práci.
10
11
ftU.p&jLOihp^1 Vsak hle, když někdo se odváží zobáčkem blíž, Wib-0   ZJQÓzÍCUA   přiběhne se sítí, bláhové druhy nám schytá
anebo nabitou puskou nás postřílí hned.
Pravda, jsou u ptáků též mnozí prohnaní lháři, kteří svým bratříčkům z mlsnosti zadají smrt. jestřáb, ten podvodník, í jeho rádkyně sova, krkavčí s hejny vran i jejích společnic s t rak po pravdě každý rok -zahubí přemnoho ptáčat. Nikdy se v. nás však nenašel takový vrah, který by mlsat chtěl, jak jenom otevře ústa."
Když se tak bavili, stala se podivná věc: Ozval se strašný křik, jako když někdo se topí. „Pomozte, pomozte," naříkal znova a zas. Celý houf zděsil se zvukem tak hrozného pláče, ani sám orel se nemohl leknutím hnout, ale jen netopýr s ošklivou šedivou sovou pomalu vylézt si troufali z ohavných děr, aby se koukli, co špatného komu se stalo.
Jeden páj^bohatě oděný)— hanba to říc
pomysli, jeden z tědr^ddigalď nejvýše stojúbj^ kteří se jenom cpou, pijíce nejdražší z vín, válel se po zemi, nadával strašně a křičel, "svolával čerty i veškerý ďábelský rod, zuřil tak hrozně a rouhal se přitom i bohu, až peklo zděšeně chrlilo síru a dým a zem se rozpukla, vrhajíc satanské zmetky. Víme, jak dovedou pánové křičet a klít, běda však, sedláci též tomu mravu se učí.
„Co je ti, chudáku," netopýr pána se ptal
a chtěl se soucitně dozvědět, jakou má bolest.
16
„Kaviár dělá ti špatně a kobku máš nebo snad pečene v břiše ti neplechu dělá? Minulým rokem se právě tak přecpal tvůj strýc a jeho bratranci jako ty běhavku měli; však jím též žaludek praskl a stíhla je smrt.*' j
Ale ten bříchatec, který teď výčitky cítí, ještě víc nadul se a jako pomaten řval; v chomáčích trhal si zoufale ze skrání vlasy, z brady si žalostí vytrhal kdejaký vous a celý obličej křivými nehty si drásal. Nedosti na tom však: mrhal i penězi dál, rozkročil nohy a prostřenou tabulí cloumal, až ze všech koutů se seběhli hladoví psi a panská jídla i převzácné lahůdky žrali.
Nedosti na tom však; vytáhl ohromný nůž
a sám si, hrůzo, chtěl probodnout jícen i hrdlo.
Při tomhle pohledu netopýr lekl se tak,
že ani nemohl kožená křidélka zvednout.
Ohavná sova však, vidouc, že zoufat si chce,
rychle se odtamtud vrátila nazpátky domů,
aby tu novinu příšernou, děsnou a zlou
v bouři a nečase každou noc vyprávět mohla;
dodnes ho vzpomíná s pláčem, když snáší se tma.
V
Opřený o hůl, děl Vávra: „Ach, nejhorší není, když Bleberisovi vykládá takový bloud, jako by šlechtici v rozkoších hýřili stále a lidé ve městech tančili každičký den. Takový mluvka, když zahlédne nádherné sídlo anebo zaslechne na cestě třpytivý vůz, myslí, že každý pán, oděný do krásných šatů, zrovna jak anděl se může jen bavit a smát.
ľ <
r
l_/odívej, sluníčko opět se kutálí od nás, X k večeru klesá a pospíchá za obzor spat. Svoji zář před námi každý den víc a víc skrývá, hled, a den ode dne roste a dlouží se stín. Vítr již pomalu zamával chladnými křídly, zadul a s šumotem poslední teplé dny smet. Vlahý vzduch pozvolna začínal chladnout a studit, připomněl stařečkům, že už je na kožich čas; babička s třeslavým dědou si ke kamnům sedli, jiní si zalezli do teplých světnic a hlad tišili vlažnými jídly i teplejší stravou.
Všude kol dokola měkne a naříká zem, když její rozmoklý hřbet tvrdě drásají kola. Tam, kde dřív lehce pár hnědáků utáhl vůz, nyní se těžce a s námahou'čtyřspřeží vleče. Na osách skřípají kola a z rozjetých rýh šplíchäjí špinavé cákance hnusného bláta. Tu a tam zmizely pod vodou prostory luk, déšť se lil proudem a chasníkům promočil záda.
63
přece však každý den vzdáváme bohu svůj dík.
Zato vy, holoto, hltáte vydatná jídla,
převzácná vína si lijete do tlustých břich,
na boha s nebesy nechcete přitom však myslet.
Nemáte hrůzu, že kaviár zaskočí vám
anebo Perun vám staveni na popel spálí?
Takto jsem dumal, až dostal jsem zpáteční list.
Pak jsem hned, vylekán k smrti a v zlosti a strachu,
vyskočil dveřmi a na koni uháněl zpět."
Podotkl Selmas: „Je skutečně zlá naše doba,
každý se stará jen o samou hloupost a šprým
a pán i sluha jak o závod do pekla pádí.
První se po pansku nadme a ohrne nos,
za boží jméno se pomalu stydí a onen,
aby se zalíbil, z boha si tropí jen smích.
Pán, který v zběsilém úprku k ďáblovi spěchá,
často svým příkladem zaslepí služebný lid.
Bůh, jeho jméno a vznešený příbytek boží,
posvátná píseň a modlitba pobožných rtů
zapáchá takovým lotrům jak hromada hnoje.
Šlechtice omámí karban a kejklířská hra
a pak í sluhovo vtipkují jenom a hřeší.
Ach, kam se poděla počestnost za našich dnů!"
Při tomto hovoru pomalu končila svatba. \i Vtom Bleberisův kmán v sandálech přichvátal k Vykřikl: „Těšte se, opět se hostina chystá! Benedikt zrovna si na husu nabrousil nůž a sám jsem slyšel, jak Paikžentis zabíjel skopce. K hodům byl poražen Vauškusův plemenný býk, zatímco v zahradě Michal tak opékal kance, že se až na míli šířila vůně a kouř zacláněl slunce a hvězdy i studený měsíc.
V
nim.
Klobás se najíme, každý, co bude jen chtít." Šunku a slaninu sedláci vyudit dali, aby i za zimních měsíců měli co jíst, a ještě stále cpou do těch svých udíren maso. Takto se začaly litevské hody a kvas. Každý tam okřál a zapomněl na svoji bídu.
X
dA
n
Nesmíte soudit však z toho, co říkáme vám, že nám jen šprýmy a hlouposti tanuly v hlavě Všichni přec nadmíru na poli trpěli jsme, běhali na panské, jak se to od chámů žádá, orali, vláčeli, sili a vozili hnůj, posekli, shrabali, na půdu schovali seno a pak jsme svezli i úrodu z polí a luk. Ach, kolik dřiny jsme museli vykonat v potu! Déšť se nám nejednou při práci po zádech lil nebo zas jindy nám žhavý žár vysoušel lebku. Když jsme až únavou padali, sotva pár souši nemastné kaše a suchého chleba jsme měli. Domácí pivo jsme ředili v úpalných dnech, často i vodu jsme hltali z nečisté louže. Ve velkých kapkách nám vyvstával na tvářích pot, řínul se proudem a. stékal nám okolo nosu. Ach, jak nás chudáky soužila dřina a strast!
Proto teď, když jsme se zbavili břemena bídy, přejte nám na chvíli radost, když na hodech jsme Vždyť přece proto nám dobrý bůh seslal své dary. abychom po těžké nouzi a robotě zlé okřáli zase a dosyta mohli se najíst. V potu chléb dobývat každému přikázal bůh. musíš však jíst, abys při práci neztratil síly. Zabíjej všechno, co na pokrm určeno je. Tučného býčka si, příteli, zařízni směle,
V
74
A
no*
r ^
porážej bezrohé skopce a ovečky skol, do hrnce naházej slepice, kachny i husy, zabíjej selata, vepře i všeliký brav; na vuříech s krupicí dej si pak ve zdraví chutnat. Nakrájej, kližku a salám si udělej z ní; když ti to nestačí, vezmi si pořádné střevo, neboj se, že by ti prasklo, a nacpi tam plic, co se jen vejde. A na játra pomysli také. Vše, co ted uděláš, přijde ti po čase vhod. Přece víš dobře, jak na jaře trpíme nouzí. Není snad lépe mít při svozu kompostu špek nebo dřív nežli jdem na panské posekat žitó, doma si osmažit uzenou kýtu a hřbet?
„Pravda," děl Vavřinec, „na všechno třeba jít s mírou.
S rozvahou musíme porážet v podzimní čas
a pak si rozumně musíme rozdělit jídlo.
je to snad moudré, když někdo z nás po tučných žních
šprýmuje, zpívá a špekem si přecpává břicho,
se džbánem chodí a pod obraz opilý je?
Vždyť přece víte, jak Dočys se motá a křepčí,
stále jen chlastá a mlsá, co jenom se dá;
promarní všechno a musí pak žebrotou chodit.
Jinochu, v jídle i pití vždy rozumný buď!
Mnoho dní uplyne, nežli se rok sejde s rokem,
a ty se budeš chtít nasytit každičký den.
Snídani, oběd i večeři budeš chtít denně,
abys čím zahnat měl kručení hladových střev.
Nejednou večer, když v polích se protáhne práce,
vyceníš dychtivě zuby i na suchý chléb.
Každý den nemůžeš hýřit jak na selské svatbě ani jak na krtinách stále se nemůžeš cpát. Nedávej žaludku rozličné pochoutky stále,
hlupák jen utratí za mlsky poslední groš, takže má nakonec stěží jen nemastnou kaši. Pastinák s mrkví a brukev i turín a boršč <~ s červenou řípou i lahodným kyselým zelím, v kastrole vařené fazole, boby a hrách, hrachovka anebo výborná krupičná kaše, polévka z vloček, když v hrnci ti bublá a vře, po různém způsobu vařené pokrmy z brambor, a jestli nešetříš tukem, i pochoutky z hub, všechno je výborné chuti a dobře ti slouží, jestliže každý den s mírou své pokrmy jíš a jestli při jídle myslíš i na horší časy.
Posečkej, příteli, ještě ti něco chci říct. I mezi Litevci někdy se ničema najde, který, ač litevskou mluvu a obyčej zná, hanbu nám působí zrovna jak nějaký Němec. Mnozí, když v hospodě vypijí povíce piv, německy klejou a zpívají německé písně; denně jak Němčouři dokonce do šenku jdou. Takový mluvka pak promarní zásoby všechny, napolo nahý se vleče a pro smích je všem. Mrhači hnusní, což proto snad bůh svoje dary každý den štědře a v hojnosti rozdává nám, abychom zrovna jak prasata cpali si břicho? Rozumně musíme žaludku potravu dát, nutno však myslet i na to, jak oděv si získat."
Zašeptal Bužas: „Je pravda, co říkáte zde. Víme, že každý se nahý a bezmocný rodí, velký pán zrovna jak našinec, ubohý kmán, ba i sám císař jak chudý a odraný sluha. Hloupým se narodí žebrák i. zchytralý pán a z prsu matčina oba dva učí se piti.
*7
76
77