Saulius Tomas Kondrotas: Rudá liška
A tak příběh, ať té pravdivý či smyšlený, vždy promlouvá k našim citům. Jaká škoda, mylorde, že dokonce i ten nejlepší příběh jen tak vzácné promluví k našemu rozumu.
Lord Bolingbroke, Listy o studiu a užitku historie
Stalo se to ve SnrhoyiLJíolem čtyřicátého třetího roku tohoto století anebo hned po válce, kdy byli lidé podráždění, unavení a ne vidy viděli, jak se maji na co dívat.
Říká se, že kopec obrostlý Srpky a",dívokymi růžemi," který Snčhovou chránil před ledovým severákem, jednoho dne, za blížícího sc podzimu," vzpTahuC "fen den prý požárům vůbec nepřál, bylo vlhko a všude mlha, třebaže Jpyltf teplo. Ve Sněhové panoval klid (neděle), nikdo se neprocházel po ulici, psi nevyli a ani ptáci nepoletovali ve vzduchu. Selský rozum by řekl, že v takový den kopec sám od sebe vzplanout nemůže, a i kdyby přece, tak by neměla chytit plamenem ani vlhká, orosená tráva, ani keře. Svět se však podle selského rozumu nechová. Vrcholek kopce vzplanul, oheň, který jej opásal půvabným květem, se sunul niž a přihlížejícím ve Sněhové to připadalo, jako by někdo pod zemí kouřil obří cigaretu.
Sám o sobě oheň nemohl nikoho rozrušit: z kopce plynul jediný užitek, a to ten, že, jak již bylo řečeno, chránil Sněhovou před větrem. Na kopci se dobře_dařilo trávě, ale tomu, aby ji někdo pokosil, stály v cestě pichlavé keře. Tytéž keře na. kopci/nedovolovaly ani sít, a kromě toho byl pro záhom/příliš strmý: déšť by je vyplavil.
Rozrůst ledy obyvatele Sněhové mohlo jedině to, jak byl oheň krásný: rozvíjející se květ se zářícími okvětními lístky. To však původem neklidu nebylo^Na kopci, v zóně popela a oharků, se cosi začervenalo. Liška. Skákala z místa na místo, ale popel byl horký a ona nevěděla, kam položit tlapky.
Každý obyvatel Sněhové (je třeba poznamenat, že všichni postávali na dvorcícha oheň sledovali) si ve svérn^ídci^omvskl: „Toť ona Rudá liSka." Tohle si každý Tekl a pak Sel domů, i když by se na oheň rad jesič díval. „Próť kolem toho dělat nejaky"i>ovyk, no ne? Liška je liíka a není třeba z toho dělat kdo ví co..." Muži sedili v chalupě a kouřili, na první pohled vypadali naprosto klidně, ale popel z jejich cigaret padal na stůl dřív, než stačil skončit v popelníku. Ženy měly najednou horší náladu, a přitom se od samého probuzení cítily tak svátečně. V mnohých domech bylo slyšet tichý pláč dětí, které nemohly pochopit, za co jsou náhle trestány. Dvě nebo tři ženy ohnivější povahy dostaly chuť se přít, ale nenašly odvahu zvýšil hlas. i.í,       t í\
Slunce na nebi se nejwdiibakijidroji^ítla, ale vypadalo jako namodralou patinou potažený měděný taSř To, z čeho máme strach, nás téměř víáy zasáhne nečekaně.
Zatímco se smrákalo, Sněhovští se trochu uklidnili: když už nebyl vidět kopec pokrytý vrstvou popela, pomaloučku zapomněli na ranní požár aj^io je hlavní, na lišku, která - kdo ví? - tam třeba i uhořela.
_JejjmJ3n^Kintana celý den cíti! své srdce- chvělo sc jako kapka rtuti. Navštívil jej Butemor, pták smutku. Liška, tvor s rudým kožíškem a se zvědavýma- černýma očkama, otřásla jeho duší. Kintana byl lovec. Ale ne-j«ft-tefc-ledajaký. Žádný obyčejný lovec, kterých bylo v litevském kraji vždy dostatek. Byl jediný svého druhu. Lcht& se vysvětli, co to znamená.
Tou dobou už byl KiniamTrevíliu, kdy"póT(o3ka7io dlaních sesychá a člověku jss-ve-spánk|i začíná zdál o parolodích, které osvetlené lucernami pluji temnými vodami kamsi do dáli. Je dost možné, že ta liskaje poslední v Kintanově životě. Pane bože, je to tady, ten čas, kdy se všechno děje naposledy Kdy se to nikdo neodvažuje nahlas vyslovit, ale s úsměvem pobízí ochutnat ještě tohle a tamto, podívat se, přičichnout, pohladit a dotknout se, poslechnout si, protože 'se vším je třeba se postupně rozloučit Jeroným Kintana mohl žít ještě velmi dlouho, ale to nic nedokazuje. Dokonce i když se člověk rozloučí, ještě to neznamená, žé doopravdy odejde. Moc dobře sfu^ědoíňoval, že takhle liška může být poslední, a byl z toho smutný. Tu lišku chtěl. Neodvažoval se. Přemýšlel. Váhal. Butemor, pták smutku, se vznášel nad střechou jeho domu, nad jeho vysokým čelem a šedivými vlasy, nad přimhouřenýma očima, jako by mu přes ně liška šlehla ocasem jako vrbovým proutkem. Kintana tu lišku chtěl tak, jako kdysi toužil po zasmušilých sněhovských dívkách s tmavými vlasy, jejichž boky se při chůzi tak podivuhodně pohupují .a které i uprostřed zimy voní po divokých růžích a... ach, nechrne toho. r-/&f ■
Markandia Petr, známější pod přízviskem Malý Petr, byl od pohledu lenoch a ochlasta Ale není úplně správné o něm takhle přemýšlet Lidé příliš lehkomyslně a horlivě přirovnávají hromádku koči-člho lejna k vyso^ém^kogei.
Přgjednyje svít jako opojné vino, kterým Žízeň neuhasíš, pro jiné je to věčná kocovina, utrpení pro jejich jemné duše. Markandia Petr patřil k tím prvním. Nebyl líný proto, že by nechtěl pracovat.
On pracovat nedokázal. Již od samého narození jej opanovala duše tanečníkahpprat a ta mu bránila nosit pytle, kácet stromy či se jinak starat o svou obživu. Nikdo ve Sněhové nechápal, jak se na tomto světě drží a jak se vůbec člověk, který se u ničeho ani pohledem nezastaví déle než na malou chviličku, dokáže uživit. Malý Petr byl dítě prostých sněhovských rodičů a jen z moci tanečníkovy duše hoprata měl vytříbený jazýj!ci;I_!)yl mistrem sladkého spánku, na vzdálenost celé versty rozpoznal zloděje a doVázáľokouzlit kteroukoliv ženu. Tak tak, čistá pravda: ženám připadal lahodnější než smetana, přestože Markandia nepodnikl ani jediný krok pro to, aby se někomu zalíbil. Přitažlivost Malého Petra by se nejspíše dala vysvětlit slovanskou něžností, která mu byla rovněž vrozená Když Malý Petr s někým mluvil, tak jej objímal, hladil po rameni nebo po ruce anebo jemně poplácával po břichu,-Byla-li jeho společníkem žena, bezděčně si začal pohrávat s jejími vlasy: namotával si na prst pramínek nebo jí tu a tam ovíneným dechern,cdfouk\ loknu z čela. A to vše bez jakéhokoliv promyšleného pohybu, bez'náznaku vědomí snahy sc zalíbitT nebo, naopak, někoho urazit. Nezúčastněnému pozorovateli se dokonce mohlo zdát, že si Markandia povídá sám se sebou, že se jeho společník jen náhodou ocitl u Malého Petra v okamžiku, kdy ten se dal do řeči.
Nebyla žádná žena, jejíž obraz by Markandia Petr nosil ve svém srdci. Ne, to je nepřesné. Žena taková nebyla, obraz však ano. Takový může mít jedině ochlasta a hopratem posedlý. Malý Petr snil o ženě se žhnoucíma očima stepního vlka, která se zjeví zničehonic, z prostoru a času (které přece také jsou nic), a dočasně nabyde hmatatelné tělo, které z vůle osudu nikdy nepoznáš až do krajnosti, neboť ( to tělo vlastně není konečné, ale věčňTaTBez hranic. Markandia na takovou ženu čekal a tu a tam ji dokonce zahlédl, jak v dálce sestupuje po svahu kopce, který Sněhovou chránil před větrem severákem, občas ji zahlédl, světlou jako andčl, ale i on sám si uvědomoval, želo nepi nic než vine vývoj- -laná vinnými opary. S takovýmto obrazem v srdci se Malý Petr ve skutečnosti Wfkaval jen s lidskými' dccrafiíi, rozjímaj leimi nad sebeúctou, s dcerami, jejichž čela jsou posetá puplnky s kleré sc postupem času Vrtění v zahofkle vrásčitě tvory s prořídlými vlasy, nemající žádný smysl.
Byl snad Markandia Petr malého vzrůstu, že mu fikali Malý Petr? Vůbec ne. Tak mu přezdívali pro jeho bezstarostnost, kterou se navenek vyznačují všichni posedlí tanečníkovou duší. Pro zodpovědné lidi je to téměř totéž co detinskosť O Markandiovi a jeho životě by bylo rflôzňe povyprávět mnohé. Nicméně tento příběh není o něm, je o rudé lišce.
Jen co se kopec po požáru ochladil, Jeroným Kintana vylezl na to místo, kde svého času všichni viděli zmítající se lišku. Vrch vypadal pochmurně. A nejen proto, že červánkové paprsky zapadajícího slunce, smíšené s šedou barvou popela, nabízely stěží popsatelný obraz, který bodal jakousi prázdností a nelidským klidem, ale také proto, že Butemor, pták smutku, Kintanu doprovázel a průhlednými křídly se při tom dotýkal jeho vrásčitého čela a ustaraného obličeje. A skutečně: na jednom místě Jeroným Kintana spatřil řadu drobných, do křehkého popela otisknutých stop. Mířily po svahu dolů, směrem ke Sněhové, a končily v bujné trávě u hranice požáru. Kintana obešel celý kopec, ale další stopy neobjevil. geJ-ry^l ,
Domů se Kintana vrátil až po setměniTRoztopil krb a posadil se, aby do matně se lesknoucí nábojnice ráže šestnáct nasypal prach, i když ještě pořád nevěděl, jestli tc b::de potřeba,
Tou dobou zcela dozrálo obiii a místní se začínali scházet, aby je sklízeli a mlátili. Na jedny dožinky přišel Markandia Petr a přinesl s sebou několik loutek, umně vyřezaných ze dřeva a svázaných provázky. Objevil se v okamžiku, kdy už lidé měli trochu vypito, jinak by Malému Petrovi nikdy nebyli dovolili provádět to, co provedl.
Všichni se rozveselili, když Markandia přišel, neboť, třebaže neschvalovali jeho způsob života, sněhovští Malého Petra milovali a nikoho by zaživa nenapadlo mu spílat nebo se mu vyhýbat Markandia do sebe obrátil několik sklenek kořalky, zasmál se a vstal od stolu s loutkami v rukách. Bylo jich pět nebo šest, jedny představovaly muže, druhé ženy a jedna z nich rudou lišku. Snad to bylo tím, že Markandia stál zčásti ve stínu, snad tím, že lišku držel za zády ostatních loutek, zkrátka nikdo šijí zpočátku nevšiml, jinak by už tehdy Malému Petrovi nebyli dovolili provádět to, co provedl.
Malý Petr se svými loutkami sehrál drobné představení, které také sám vymyslel, v němž muži milovali ženy, ženy muže, všichni milovali ne toho, koho chtěli, ale dokonce i tahle smutná okolnost se ve vtípcích Malého Petra jaksi ztratila a nikoho nedráždila. Nakonec, zřejmě z nedostatku důvtipu nebo možná ve snaze lehce postrašit bázlivější děvčata, Markandia vytáhl na světlo lišku a taháním za provázky ji přiměl poskakovat tak, jak to dělala na kopci během požáru, a další loutky, vyděšeně pištící (pištěl, to se ví, sám Malý Pelr), si schoval za záda. V této scéně všichni poznali Sněhovou, tedy sami sebe.
Tohle Markandia Petr dělat neměl, neměl kazit dobrou náladu. Jeroným Kintana tam byl také a všechno viděl. Když Markandia Petr předvedl lišku, byl najednou jako omráčený a olíznul si vyschlé rty, v očích se mu zalesklo. Byl jako dvacetiletý mladík, když rozhrne vrboví a spatří svoji milou, jak se nahá jako prst cáká na mělěině nebo měkce podřimuje v zahradě, ve stínu hrušek. Chce se vrhnout
za tou, o níž sní každou noc, a přitom nemůže, neboť se mu třesou nohy a (zcela zbytečně) se bojí, že by dívku vystrašil nebo dokonce... ach, nechrne toho.
Kintana se postavil ve chvíli, kdy Markandia Petr, hospodáři pokárán, odsekl:
„Liška! Jen pomyslete, liška! Copak ve Sněhové není jediný muž? Ne, jeden tu je. Já. Já se žádné lišky nebojím. Ani rudé, ani modré, ani bílé, ani zelené, žádné, A nebojím se to říct. Tohle chci všem liškám vzkázat," a hlasitě pustil větry.
Všichni se zadrženým dechem mlčeli. Jen Jeroným Kintana se zvedl z lavice.    Vgjljt ^ A
„Pojďme, Markandio, pojďme, Petře," řekl a chytil Malého Petra za loket. Ten mlčenlivě ptjslc-chl a oba odešli. Zanedlouho se rozešlí i další shromáždění. Všichni pospíchali domů.
Jeroným Kintana ležel ve tmě s otevřenýma očima. Ta liška, dost možná poslední liška v jeho životě, jej přiměla na mnohé pohlížet jinak. Ne nadarmo se říká, že člověk se s každou liškou stává chytřejším. Ale každá liška také znamená krok blíže smrti. Je to tak.
Kintana ležel ve tmě lak osaměly, pokud budeme uvažovat v tělesných pojmech, a přemýšlel o Markandiovi, o Malém Petrovi. Co o tom mladíkovi věděl? Že je to dareba a Šprýmař. Správně. A co dál? Nic. Téměř nic. Pár drobností, na jejichž základě jsme zvyklí vyvozovat závěry o lidech, a nic o duši, která nás jako jediná odlišuje od věcí a které přikládáme stále menší a menší váhu. Kintana si vzpomněl, jaký byl on sám v Markandiově věku. Ne. On byl úplně jiný. Málomluvný a uzavřený, a takový i zůstal. Ale také ustavičně toužil po něčem, co nikdy nelze popsat slovy, na co neukážete prstem, a i kdyby ano, neuvidíte nic než horizont. Což znamená, že nic.
Ani Kintana se lišky nebál. Ale byl tvrdý, tak tvrdý jako ti, kteří se nepřestávají usmívat, když, zatímco tonou v řece, spatří ledovou kru, jak na ně letí a každým okamžikem jim rozdrtí hlavu. Mohl v sobě Markandia mít tolik tvrdosti? To Kintana nevěděl. Ale toho večera si Markandiu Petra oblíbil. Kdykoliv ho potkal, chtěl ho pohladit po vlasech a říct mu: neboj se, synu, všechno bude dobré. Ale příliš se ovládal.
Ta liška tedy Kintanu přiměla na mnohé pohlížet jinak než předtím, přiměla jej zvednout hlavu rozhlédnout se Butemor, pták smutku, naposledy zakroužil a začal stoupat výš a Kintana uvažoval, že ta liška, dost možná poslední v jeho životě, se stane první, kterou bude lovit aby před ní něco ochránil, avšak nikoli ve snaze uhasit svou vášeň.
Tu noc mnozí po probuzeni slyšeli liché rozhodné kroky na ulici nebo v zahradě, podle nichž každý lehce poznal, že to kráčí Jeroným Kintana. A mnozí díky tomu spali klidněji.
Ráno se však, jako by se Sněhové chtěl někdo pošklebovat, ukázalo, že liščí stopy jsou všude.
V prachu na ulici i na dvorcích. Na verandách domů i kolem studen. Stopy toho tvora byly všude, kde se jen mohly otisknout. Liška postávala téměř u každého okna a sledovala jim spáče uvnitř a pod Kin-tanovými okny zanccliaia o třísku zachycený chomáč chlupů Zdálo sc, jakoby liška něco hledala a pobíhala přitom od domu k domu, od okna k oknu. Co mohla liška ve Sníhovřnledat? A copak to někdo neví?
Tady už si neporadíme bez Herberty Nabe, jež měla ve Sněhové zvláštní a specifické postavení.
V době, kdy se Jeroným Kintana pustil do lovu své poslední lišky, oslavila Herberta Nabe šedesát let. Nepatřila už tedy k těm nejmladším. Herberta Nabe byla albín. Byla celá bílá: její vlasy se podobaly skleněným vláknům, oboěí a řasy byly jako pavučiny a dokonce, to ve Sněhové nebylo žádným tajemstvím, chloupky v podpaží a podbřišku připomínaly trávu potaženou jinovatkou. Herbertiny oči byly jako dvě kapky krve na dně z porcelánu. Dokonce i jako albínka byla Herberta krásná žena, na tom se všichni shodli. Dá rozum, že v šedesáti letech nemohla být taková krasavice jako dvacetiletá, ale stále měla půvabný pas, neboť nikdy nerodila, a také si uchovala lehký krok. Herberta Nabe sice nikdy nebyla vdaná, nelze však říci, že by nevěděla, co je láska. Kdeže: Herberta Nabe znala přednosti i nedostatky každého muže ve Sněhové, ale ženy se ji nikdy nemstily ani jí nezáviděly, neboť, zaprvé, Nabe se nikdy nepokoušela nikoho odloudit, a zadruhé, přece jen byla jiná než ostatní a muži, známá věc, se ženám, které jsou jiné než ostatní, vyhýbají a mají z nich strach A nejen ti sněhovští. Herberta Nabe patřila k těm ženám, které neumí říci „ne" a kterých si, podle jednoho spisovatele, tak cení v bandách lupičů, partách odsouzenců a komunách petrohradských sociálních demokratů. Nic nenaznačovalo, že by smrt mohla Herbertu Nabe zastihnout jinou, než jakou byla po celý život. Ale rudá liška zasáhla i tady.
Herberta Nabe také byla tam, kam Markandia Petr přinesl své loutky. I ona byla spolu s ostatními jako omráčená, když Malý Petr ukázal loutku lišky. Ostatní však nedokázali odtrhnout oči od loutky, která vzbuzovala hrůzu, zatímco Herberta jako přikovaná sledovala Markandiu, jeho tvář a ruce, jako by ho nikdy v životě neviděla. Ta tvář j í v bledém světle připadala plná nevídaného ducha. Ne, to nebyl hoprat, nebyla to duše tanečníka, co se odráželo ve tváři Malého Petra, ale jakási neobyčejná, mimořádná oddanost cíli, který znal jen on sám a který se jednou může stát cílem všech. Taková oddanost, již ženy občas postřehnou a která je přiměje opustit rodiny, muže i děti, zahodit vše a jít za
tím, z koho vyzařuje. Herberta Nabe ztratila hlavu, jak se říká. Zamilovala se, poprvé v životě se sama zamilovala, a to je strašlivé a směšné, ostatně jí přece jen už bylo šedesát. I kdyby její láska dopadla sebešťastněji, přestojí bude souzeno vědět, že nastane den, kdy ona bude muset odejít, její milý však zůstane. A když zůstane, dříve či později na ni zapomene, neboť taková jsou pravidla lásky. Láska nedokáže překročit brány hřbitova Lhal by ten, kdo by tvrdil opak.
.,yjovu beze psů není žádná radost..." pomyslel si Jeroným Kintana večer, mezítimco strkal hladké náboje do hlavní. Rozhodl sejit na to jinak. Obyčejné pochůzky po Sněhové, v naději, že lišku náhodou zahlédne, úspěch nepřinesly Liška dost možná vycítila, žc se gtalajfj0ftst(. a snažila sc držet na opačném konci Sněhové. Zatímco si Kintana zavazoval boty, zalitoval, že nemá psa. Litoval toho při výpravách na lišky celý život. Skutečné lišky však se psem lovit nelze. V tom pomůže jedině lidské srdce, citlivější než čich jakéhokoliv psa, a rozum, jenž lépe než lovecký pes dokáže lišce nadběhnout, zahradit jí cestu, zaútočit a srazit ji k zemi. Bude Markandiovo srdce dostatečně citlivé? Zdalipak nepodstatné maličkosti Markandiovi Petrovi neotupí rozum do onoho dne, kdy se objeví nová liška a Kintana bude už dávno hnít v černé zemi? Toť otázky, které Kintanovi dnem ani nocí nedopřávaly klid^atímco se chystal na lov. Tentokrát se na to Jeroným Kintana chystal jit j inak.
Po onom dni, teď již dávno minulém, kdy Markandia Petr Snčhovoujropudil svými loutkami, se do jeho srdce začal drát podivný neklid. Ne, lišky sc nebál Neklid se mu však zmítal v hrudi, nutil ho něco podniknout, a on přitom nevěděl co. Malý Petr celý zděšený cítil, jak zběsile běží čas, a on již dávno nevěděl, odkud se takový neklid bere Ve snaze zastavit čas začal Markandia pít Čert ví, kde bral peníze na kořalku a víno, ale takové nasáváni by stěží unesla i kapsa toho nejmajetnějšího ze sně-hovských. A to vzbuzovalo údiv, nicméně i hrůzu, neboť Markandia umíral před očima všech. Kromě toho sc nepochopitelně změnilo chování Herberty Nabe Zpočátku se začala horlivě a až přehnaně parádit a Ifčit, aby se zalíbila mužům. A také se, to se ví, zalíbila. Ale teď všechny odmítala, což nikdy předtím nedělala. Kdo mohl vědět, že její ubohé srdce patřilo jedině Markandiovi Petrovi? Malý Petr o ni však ani pohledem nezavadil, jako ostatně ani o žádnou jinou. Zajímalo ho jedině pití. Staral se jen
0 kořalku. Kořalku, po níž mu řídly vlasy a píchalo ho v kostech. Kořalku, která zastavovala čas. Sladkou jako rty milované dívky, opojnou jako její oči a vlasy, jako boky, které se jí pohupují při chůzi. Copak by někdo takovou milou vyměnil za náruě šedesátileté ženy? Copak by ji někdo vyměnil za... ach, nechrne toho.
Lest, kterou Jeroným Kintana vymyslel, byl úsměv. Úsměv měl, podle jeho názoru, vyvést lišku z míry, přesvědčit ji, že Kintana ani zdaleka není ten, za koho jej liška má. Podle něj měl úsměv otupit její bdělost a opatrnost.
Jeroným Kintana si dal záležet na tom, aby z jeho obličeje zmizely starosti a napětí, aby se jeho čelo, zvrásnené myšlenkami, vyhladilo. Trošku přivřel oči, ale jen to ještě úsměv úsměvem nedělá. Je třeba, aby sc v koutcích objevily droboučké vrásky jako nitě, teprve tehdy se.stanou, očima usmívajícího se člověka. Jen pro ten úsměv se Kintana zvlášť pečliví oholil, aby anTtcii ncjslabší voúsek neza-stínil lišce dojem z úsměvu. Potom Kintana pootevřel ústa a roztáhl rty tak, že se úsměv již dostavil: pásek bílých zubů ve štěrbině mezi rty, která (aby lépe vynikla ironie) byla trocliu nakřivo - zdálo se, že se Kintana usmívá stěží víc než napůl úst Když se Kintana prohlédl v zrcadle, byl sc svým obličejem spokojen. Ani ten největší mistr voskových figurín by pro lov lišek nestvořil lepší úsměv, čišící lidskou ledabylostí, lhostejností k celému světu, zastírající jakýkoliv bol v duši člověka, zastírající to, že vůbec nějakou duši má, avšak velmi koketně a hravě: jako by v tom těle být mohla, nebo taky nemusela A právě proto bylo úsměv Jeronýma Kintany, třebaže s nádechem laskavé ironie, možno nazvat úsměvem oběšence. Byl zrovna lak nepřirozený, a lo~Ěřfírno bilodo oti.^'ady se Kintana nemohl hlouběji mýlit: rudá liška úsměvu, ať už je jaký chce, nerozum i.Tj smě vy, to je věc lidí. Jeroným Kintana však přesto po tři noci procházel Sněhovou s úsměvem oběšence na tváři, se ztuhlým úsměvem všech těch, kteří někdy přišli o hlaví' nebo byli zastřeleni nebo probodnuti kordy či kopími nebo ubiti holemi či ukamenováni nebo upáleni na hranici nebo jim do krku nalili vřící olovo, které, zatímco chladlo, nabylo tvaru jejich žaludku a jícnu a tento tvar zůstal ležet v zemi po celé věky, kdy už se tělo
1 s úsměvem rozložilo. Třetí noc lovu byl silný mráz a Kintana pocítil, jak jeho úsměv začíná za-tuhovat a hrozí, že mu na obličeji zůstane na celý život.
Kdo by dokázal vypovědět, co se odehrává v duši zamilovaného? A kdo by mohl popsat křeče v duši šedesátileté albínky? To by dokázal jedině ten, kdo někdy pobýval ve veluvanském hájku a pozoroval ptáčky kalendáky.
Markandia Petr už byl téměř jako automat: jeho nohy se samy od sebe vydávaly tím směrem, kde se mohla nacházet kořalka, ruce se hýbaly samy od sebe, když bylo potřeba tu kořalku nalít do otupělého těla. Oči s rozšířenými zorničkami upíraly pohled do jednoho bodu a dokonce už ani nemrkaly, rty zmodraly a ztuhly, zůstávala mezi nimi jen štěrbina široká tak akorát, aby se do ní vsunula láhev a kořalka tekla do úst. Zlé jazyky ve Sněhové prohlašovaly, že se prý liška Markandiovi mstí, že
to ona jej nutí takhle pít za to, jak se jí loutkami posmíval. Podle Kintanova názoru měly zlé jazyky tentokrát pravdu: na vině byla liška,
Markandia Petr se potuloval po okolí Sněhové, šel a šel, pak se obrátil a ztěžka si vykračoval zpátky, točil se na jednom místě, chodil v kruhu, nohy se mu bořily do podzimního bláta. Byl špinavý, šířil se z něj ohavný puch, hoprat, duše tanečníka, jej dávno opustil: nevěděl, ani co je spánek, ani co je jídlo a všichni zloději mohli po Sněhové čenichat, jak jen libo.
Kamkoliv Markandia (nebo to, co z něj po dvou měsících zbylo) šel, všude jej následoval stín -Herberta Nabe. Ach, co zbývalo z naší krásné albínky?! Seschla, scvrkla se, její lehce namodralá kůže téměř zmodrala, ruce i nohy byly skoro jen kost, nos špičatý a vytrčený - pravá ježibabat Čím by tak Markandiu okouzlila?! Ale nelze zapomínat, že ani z Malého Petra nezbývalo kdo ví co. Dvě otrhané postavy bloudily Sněhovou. Jedna šla v čele, druhá za ní v závěsu. Jedna mlčky, druhá si šuškala slovíčka lásky, šeptem pěla ódy na lásku a milostné žalozpěvy. Jedna v duši hrobové ticho, druhá vichřici, která boří vědomi a vystavuje jej nanovo, strašlivě a chaoticky. Herberta Nabe, oběť požáru lásky, přišla o všechno. Kdykoliv seji zdálo, že se na ni Markandia dívá, odhodila svůj otrhaný oděv, až před ním stála nahá, a pohybovala stehny, hubenými jako rybí hřbety, v naději, že se jí podaří Malého Petra svést. Ani před dětmi se nestyděla. Ale on ji neviděl, nevěděl ani to, že jej miluje, ani to, že jej všude následuje. A namouduši se zdálo, že Nabe z rudých očí proudí krev, když se dala do roztrpčeného pláče.
Jednou to muselo skončit.
„Co je to liška?" uvažoval Jeroným Kintana. Co jsou lišky zač, odkud se berou? Víme, odkud se berou lidé, odkud se berou slepice a kočky, i psi, ptáci a rostliny. Víme o zemi, nebesích a nebeských tělesech. Ale o liškách nevíme nic. Je možné, že pocházejí z ohně, proto je také jejich kožich tak rudý. Ale je možné, že se rodí také ze tmy. Proč jinak by totiž v jejich očích byla taková temnota? Anebo jsou možná stvořeny ze zemských živlů? Kdo lišky přivádí na svět? Kdo?
Země zmrzla na kámen a liščí stopy po ránu nebývaly nikde k vidění. Potom napadl první sníh, který vždy přináší tolik radosti a projasňuje duše Ale toho roku se nikdo neradoval, neboť zrána bývalo všude ve sněhu spousta liščích stop. Avšak Kintanovo srdce se s příchodem sněhu zklidnilo. Cítil, že již zanedlouho lišku přemůže. Čerstvý sníh, ještě nenačichlý kouřem a stále čistě bílý, jakoby svědčil o začátku něčeho nového, o změně. Pro Kintanu mohla jedinou změnu představovat liščina zkáza. Atak se uklidnil; soustředil se.
Herbertě Nabe se neznámo jak povedlo přivést si za měsíčné zimní noci Markandiu Petra domů. A není to ani nijak zvlášť důležité. Ať tak nebo tak, Malý Petr ležel v posteli Herberty Nabe, ve světle svíčky se stíny na zdech chvěly jako živé a sama Nabe seděla na podlaze u Markandiových nohou, ruce složené v klíně. Malý Petr sebou házel a cosi mumlal skrz spečené rty, popraskané a lehce krvácející. Herberta Nabe nerozuměla, co si mumlá, ale věděla, že se dožaduje kořalky. „Když mu nedám napít, zemře," přemýšlela Nabe. Ale nehnula se z místa. Úplně lhostejně pozorovala svého milého, jak se svíjí v mukách. Úplně lhostejně. Na ničem jí už nezáleželo, ani na rukách, které v křečích svíraly prostěradlo, ani na škubajících se nohách, ani na zakrvácených rtech jejího milého, ani na žlutém jazyku, do kterého se kousl, ale necítil to, ani na špinavém obličeji, zkřiveném v bolestné grimase. „Když mu nedám kořalku, do rána zemře. Už tu nebude," nehybně přemýšlela Nabe. Ta myšlenka ji nerozrušila, nerozrušoval ji ani Markandiův osud. Vymktej>ej>ružirsa, která ji nutila jít tam, kam šel i Markandia. Z těch dvou lidí bezpochyby budil větlí děs len, který netrpěl, Herberta Nabe. Ježibaba s bezbarvými vlasy. Ale byla to snad její vina?
Jeroným Kintana se rozhodl zahájit svou loveckou výpravu na tom místě, kde se liška objevila poprvé. Nyní věděl jistě, jak je třeba tu lišku ulovit. Bylo to až směšně prosté. O této měsíčné, jasné noci se Kintana do lišky vcítí, sáni se stane liškou, bude uvažovat tak, jak by měla uvažovat ona, a půjde tam, kam by měla jít ona. K lišce se může dostatečně přiblížit zase jedině liška. Ulovit ji může jen ten, kdo si umí vlézt do liščí kůže, kdo se umí sám stát liškou. Jak je možné, že mu to nikdy dřív nedošlo? Kintana vylezl na kopec a posadil se do sněhu. „Jsem liška," řekl si.
Bylo to pozoruhodné. Kintana hbitě procházel takovými místy, kterých si dřív ani nevšímal, Prochodil^tTou Sněhovou, ale nohy jej nesly dál a dál. Přivřenými očima hleděl do dálky v naději, že spatří liščíny obrysy. Obešel Sněhovou ještě jednou a zachvátila jej jakási radost, cizí radost. Liščí radost. Kintanovi připadalo, že všechno záleží na něm, všechny má v hrsti, může si s lidmi, spícími v teplých chalupách, dělat co se mu zlíbí. „Jsem liška," říkal si Kintana. „Jsem liška." V jednom místě si náhodou všiml stínu, který vrhal na sníh. V jasném měsíčním svitu zřetelně viděl, že to byl liščí stín, se vším všudy, včetně ostrého čumáku a dvou vzpřímených uši.
Nohy Kintanu nesly k domu Herberty Nabe. Pohyboval se tiše, jak to umí jen zvířata. Plížil se tak, aby slabý vánek od domu Herberty Nabe vanul jeho směrem. Najednou ucítil další lišku. Vítr k němu přinesl její pach. Takový blízký a lákavý. Proplížil se kolem rohu a spatřil ji. Liška stála na
dvou tlapách. Předními se opírala o parapet, osvětleným oknem nahlížela dovnitř. Kintana ji viděl naprosto jasně. Vzpřímené uši, chladně se lesknoucí oči a nakrčený čenich. Náhle se liška otočila směrem ke Kintanovi a vycenila zuby. Kintanovi se zdálo, že se usmívá. On se také usmál. Dvě lišky se usmívaly ve sněhu u domu Herberty Nabe. Déle už čekat nemohl. Kintana pozvedl pušku. V tom okamžiku liška pochopila, že byla oklamána. Skokem se chtěla dát do běhu, ale bylo příliš pozdě. Ozval se výstřel a broky o váze šestiny unce lišku přibily do sněhu.
To, co následovalo, si Markandia Petr, známější pod přízviskem Malý Petr, proslulý sněhovský lovec lišek, po mnoha letech vybavoval, jako by se to odehrálo ve snu. Do chalupy vešel Jeroným Kintana, v jedné ruce pušku, v té druhé zabitou lišku. Postavil pušku do kouta, liškou mrštil na stůl a nožem jí rozřízl hruď. Strčil dovnitř ruku a vytáhl srdce, obrostlé černými chlupy. Pak se znova chopil nože a do toho srdce jej zarazil. Železo zaskřípalo, když narazilo na led.
O dalším životě Herberty Nabe ani Jeronýma Kintany se nedochovaly žádné zprávy, nejasný je osud dalších obyvatel Sněhové Koneckonců toto vyprávění nebylo o nich. Byl to příběh o rudé lišce.
y*. 'Mik,