Čeština do 13. století

 Kdo jsme?

Příchod Slovanů – okolo 544 n. l., možná i dřív.

Germáni (Markomani, Langobardi) od 1. stol. př. n. l. do příchodu Slovanů (Říp).

Keltové – od 4. stol. do 1. stol. př. n. l. do příchodu Germánů.

Předtím obyvatelstvo předkeltské, praevropské (Morava).

Tacitus: „Posud jméno Boihaemi trvá a ukazuje na starou památku místa, ačkoli obyvatelé se
změnili“. Podle keltského kmene Bójů. Srov. Bohemia a NESČ.

O kontinuitě obyvatelstva svědčí názvy řek a hor: Vltava – složenina z wilphia ´divoký´ a ahwa
´řeka´. Oba komponenty germánské, ale první může být i keltský (velšské gwylt ´divoký´).

Morava – název předkeltský, praevropský. Mor- ´voda´, viz lat. mare, příp. -ava je z germ. ahwa
´voda´. Toto slovo se stalo sufixem k odvozování názvů řek.

V dnešní slovní zásobě lze sledovat dědictví praevropské (předindoevropské 7000-3000), keltské a
raně germánské. Praevropského původu jsou patrně slova habr, jedle, len, oves, beran, možná kůň,
železo. Jde o frekventovaný výsek staré reality. Keltského původu jsou patrně – kromě proprií –
apelativa krov, stříbro a několik málo dalších. Starých slov germánského původu je více, např.
osel, skot, možná chléb, dále lék, sklo, pluk, koupit. Z toho plyne, že tato pradávná etnika
nezasáhla naši populaci nijak podstatně.

Viz: Blažek, V.: Keltové – Germáni – Slované. In Hladká-Karlík: Čeština – univerzália a specifika
2, Brno 2000.

První zmínky o češtině

Naši slovanští předkové zprvu písmo neužívali.  Potřeba písma vyvstala až s příchodem křesťanství,
neboť církev trvala na písemné fixaci svého učení. Pokusy o zavedení křesťanství: od poloviny 7.
stol. (v životopise sv. Amanda se uvádí, že se pokoušel hlásat Kristovo evangelium na sever od
Dunaje, ale neúspěšně), dále údaj análů (letopisů) fuldských o pokřtění 14 českých knížat r. 845
v Řezně, nebo archeologické nálezy křesťanských chrámů na území velké Moravy v Modré u Uh. Hradiště
nebo ve Znojmě (1. polovina 9.stol.) Teprve mise cyrilometodějská, zahájená r. 863 a založená na
staroslověnštině (dále stsl.), byla úspěšná. Stsl. vytvořili oba bratři ještě v Soluni
(Thessaloniki); vychází z  jižního, makedonského dialektu praslovanštiny (dále psl.).  Tak vznikla
klasická stsl. Bylo pro ni vytvořeno písmo (hlaholice) a byly do ní přeloženy základní liturgické
knihy.

Klasická stsl. měla jihoslovanské hláskové rysy (např. tzv. l-epentetické X měkkým retnicím –
zemlja x zem´a). Pro šíření křesťanství bylo potřeba stsl. zdokonalit po stránce pojmenovací a
syntaktické. Chybějící slovní zásoba se doplňovala přímým přejímáním z řečtiny – evangelije,
kalkováním – hlavně kompozita (ta v psl. častá jinak nebyla) – zakonoučitelь.  Při syntaktických
inovacích působila řecká konstrukce jako vzor, stsl. si ji dotvořila podle svých schopností a
potřeb (např. paradigmatizace m-ových participií – znajemь atd.). Tak byl na bázi všedního
mluveného útvaru záměrně vybudován intelektualizovaný jazyk, který byl schopen sloužit náročným
teologickým potřebám.

Moravská stsl.: na velké Moravě stsl. literatura přeložená i původní (Život Konstantinův, Život
Metodějův). Kyjevské listy – reprezentant mor. redakce se zsl. rysy: pomocь X -štь (v rkp.
bulharsko-mak. původu z konce 10. a počátku 11. stol.), lexikální moravismy – velьmi, přejímky a
kalky z němčiny (mnich) a latiny (misa – mьša; ite, missa est (contio) = jděte, shromáždění se
rozpouští).


Stsl. české redakce se objevuje po zániku Velké Moravy v Čechách. Zde stsl. kultura pokračovala až
do zákazu slovanské liturgie a vyhnání slovanských mnichů ze Sázavského kláštera r. 1097. Z té doby
pochází jediný text – Pražské zlomky hlaholské (polovina 11.stol.). Mají stejné zsl. odchylky jako
Kyjevské listy, svědčí tedy o kontinuitě stsl. kultury v našich zemích. Do té doby patrně spadá
hymnus Hospodine, pomiluj ny (paleoslovenismy hospodin, spas, žizn, mir).  Koexistence homonym mir
´svět´ i ´mír´.

Též řada církevněslovanských textů zachovaných jinde ukazuje na svůj český původ: např. dvě legendy
o sv. Václavovi, legenda o sv. Ludmile… Svědectví o českém původu jsou jednak slova (milovat,
kostel, bratr), jednak fakta (čeští svatí).  Jsou to však pozdní opisy.

Stále aktuální je otázka kontinuity a diskontinuity stsl. vzdělanosti mezi obdobím velkomoravským a
v přemyslovských Čechách. Někteří badatelé upřednostňují diskontinuitu (historik Graus: nejsou
hist. zprávy), jiní jsou přesvědčeni jak o plynulém vývoji, tak o pokračování jistých
společensko-správních struktur na Moravě (archeologický průzkum) i po rozpadu Velké Moravy (Vl.
Kyas, nově Fr. Čajka ze Slovanského ústavu). Např. archeologické výzkumy v Olomouci nepřinesly
žádné podstatné svědectví o nějakém zničujícím konfliktu (kontinuita pohřbívání až do 11. stol.).
Zdá se, že na tomto území patrně přežívaly lokální politicko-mocensko-správní a možná i církevní
struktury. Např. Vl. Kyas předpokládal už v r. 1981, 1) že část slovanských kněží se po jejich
vyhnání v r. 886 na Moravu vrátila, zvláště na území mimo politické centrum, které upadalo; 2)
nepovažuje úplné vyhnání všech slovanských kněží na Moravě za proveditelné; 3) domnívá se, že
v mor. biskupství 10. stol. byla provozována oficiální lat. liturgie s jistou tolerancí slovan.
bohoslužby.


Po zrušení Sázavského kláštera r. 1097 byli slovanští mnichové vyhnáni ze země a jako psaný a
literární jazyk se zcela uplatnila latina. Přesto ve 12. stol. vznikly dvoje česko-csl. glosy, tj.
zápisy překladu některých slov latinského textu: Vídeňské (Jagic´ovy) glosy v textu evangelia sv.
Matouše (asi 120 míst) a Svatořehořské (Pražské, Paterovy) glosy v textu Dialogu Řehoře Velikého
(asi 400). Obojí byly psány latinkou: izdrezana ´vyřezaná´, nestažené stojal by x českému stál by
atd. Je to důkaz, že se církevněslovanské podoby držely po zániku Sázavského kláštera v ústní
tradici.  J. Vintr (Ostravské rukopisy, 2014) se domnívá, že tyto glosy vepisovali do latinského
textu mniši vyhnaní ze Sázavského kláštera. Glosy sloužily mnichům jako pomůcky pro překlad.
Podávají skicovitý obraz tehdejší kulturní variety češtiny i svědectví o tehdejším klášterním a
kulturním životě.

Význam stsl. pro vytvoření spisovné češtiny: Povědomí o tom, že je možno použít obecně
srozumitelného domácího jazyka k interpretaci náboženských textů, vedlo k pokusům o užití češtiny
jako psaného i jako literárního jazyka. To se projevilo ve stol. 13. Čeština se totiž jako první
z národních slovanských jazyků stala jazykem spisovným, literárním.


Přípravné období 1150 – 1300


Nejstarší sídelní oblasti se stálými sídly byly v úrodných nížinách Čech, Moravy a Slezska
v blízkosti velkých řek – Ohře, Vltavy, Labe, Moravy, Dyje, Svratky a Opavy (s průměrnou roční
teplotou vyšší než 8 stupňů Celsia).  Českomoravská vrchovina byla tehdy pralesem, jímž procházelo
jen málo cest spojujících Čechy s Moravou. Česko-moravské rozdíly ale nebyly velké: ves : dědina,
hubený : chudý, bláto : blato atd. Někdejší kmenové rozdělení se v češtině (ani staré) neodrazilo.
Pro vývoj naší společnosti i jejího jazyka byla důležitá postupná centralizace státní moci v rukou
Přemyslovců; dovršena byla ve 13. stol.

Komplexnější obraz o stavu češtiny získáváme jen nesnadno, protože funkci kulturního jazyka v celém
potřebném rozsahu začala plnit latina.

Z tohoto období máme dochovány jen nesouvislé písemné památky, souvislé pocházejí až z 2. pol. 13.
stol., proto období přípravné (raná stará čeština – viz NESČ).

I.Bohemika – česká slova v cizojazyčných písemnostech, která tvůrci nebo písaři textů nechtěli nebo
nemohli přeložit: především vlastní jména (in urbe Gradec, tj. Hradec, Bogumil, tj. Bohumil), méně
často apelativa, zvláště termíny: grnečné  ´poplatek z hrnců´, dále zpřesnění latinského překladu –
 hajní ´custode silve´.

Nejstarší bohemika (10.-11. stol.): Mělník, Svatopluk, Václav ve starých podobách) na českých
denárech z 10. stol.

Zdroje bohemik

1. prameny diplomatické povahy; Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae 1-6, dále CDB (do
1283). Obsahuje několik tisíc různých antroponym a toponym a několik desítek apelativ: Budislav,
Václav, Vojtěch, Dobromír, Milota, Záviša, Hlava; Záchlum, Podskalé, Mezilesici, Lúky, Žďár,
Olešná, Čáslav; jalovic´a, stráž.

2.  Kosmova Chronica Boemorum z poč. 12. stol., příklady bohemik: Tetka, L’ubuša, Prěmysl, Borivoj,
Vyšegrad, Lučane…; uvádí řadu dalších jmen, např. v kontextu: Quia vero secundi ordinis  milites
cum preda iam precesserant, in hac pugna soli tantum nobiles interierunt, Alexius, Ratibor  gener
suus, Branis cum fratre Zlava et alii quam plurimi; Preda comes amisso pede  vix mortem evasit.
(Bretholz, 1923:143) Překlad: A poněvadž bojovníci druhého řádu již odešli napřed s kořistí,
zahynuli v této bitvě toliko samí urození: Aleš, jeho zeť Ratibor, Braniš s bratrem Slávou a velmi
mnoho jiných. Předák Předa, přišed o nohu, sotva vyvázl životem. (Kosmova Kronika česká, 1975:162).
– Vzácně jsou jména uváděna v českých pádových formách (akuz. L’utoměrice, gen. Vršovic).  X
V listinách (CDB) se jména většinou neskloňují, popř. mají pádové formy lat.: akuz. Miroslaum,
Chvalek > Chvalko, gen. Chvalkonis.


3. Nekrology/ nekrologia: Nekrolog podlažický (NP), Nekrolog ostrovský, Nekrolog břevnovský.
Nejvýznamnější a nejrozsáhlejší je Nekrolog podlažický (celkem 1538 antroponym), součást kodexu
zvaného Liber gigas, Codex giganteus nebo Ďáblova bible o rozměrech 920 mm × 505 mm × 22 mm,
původně 320 pergamenových listů o průměrné velikosti 890 mm × 490 mm, váha přibližně 75 kg.
Podobněji NESČ a Nekrolog podlažický.

Význam bohemik pro češtinu

Grafika: svědectví o tehdejší grafice tradičně nazývané primitivní pravopis.

Hláskosloví. NP: ´a > ě – Zauissa, tj. Záviša, Bogusse, tj. Bogušě, 1169 Bohuslaus, 1237 Orʃechov,
přehláska ´a > ě  (1175 Závišě) atd.

Tvoření slov. Doklady o existenci určitých slovotvorných typů: 1)   názvy nositelů vlastnosti:  ‑oň
(Gr̥doň < gr̥dý, později hr̥dý,  Mladoň < mladý), ‑oňa (Glupoňa < glúpý, později hlúpý),
-ec´(Hol´ec´),  -icě (Černicě),  ‑ák  (Malák), -ek (Dobrek, stč. dobrek ´mocný člověk´), 2) názvy
vlastností: ‑ost’ (Milost’, Radost’), 3) jména činitelská: ‑ar’ (Běgar’, později dol. stč. běhař
ʻběžec, posel’), 4) jména konatelská: -ák (Modlák ´kdo uctívá modly´), 5) deminutiva a na ně
navazující hypokoristika s příponami ‑ek (Ščítek < ščít ʻštít’, Ščít; Janek, Mojek < Mojmír), ‑ka
(Sobotka < sobota, Sobota, Nedělka < neděle, Neděle, Helka,  Bogunka < Boguna; jména zakončená na
‑a mohou být mužská i ženská), ‑ík (Janík, Tomík, Pavlík).  6) Vedle k-ových sufixů patří mezi
nejproduktivnější hypokoristické formanty sufixy š‑ové (-eš – Beneš, Mareš, -oš – Svoš, Jaroš, -ušě
– Petrušě atd.), a dále např. formant  -ata (Chvalata).

Apelativní slovní zásoba: Osel, Zvěr´ ´zvíře´, Kalina, Mech/Měch, Čáša, Sviecě, Mramor, Lúky, Hory,
Rataji, Buková, Bobrová, názvy povolání – kožělug, čášník, stráž, termíny – nárok ´žaloba´, v této
době má svůj počátek dodnes živý slovotvorný typ odvozující názvy poplatků: stč.  grnečné ´celní
poplatek z hrnců´, vstupné, total. všimné ´úplatek´, dnešní držhubné ´úplatek za mlčení ´,
pastelkovné…

Svědectví o pojmenovacích zvyklostech: V repertoáru antroponym obsažených v NP převládají jména
domácího původu (asi 80 % všech jmen), v listinných bohemikách jsou zase na konci 13. století ve
výrazné většině jména přejatá (72 % všech jmen). Oba prameny se liší také ve způsobu identifikace.
V nekrolozích jsou častější pouhá jména, a to bez ohledu na skutečnost, že se některá z nich
opakují (např. Janek se v NP opakovalo 13x, nebo k jednomu dni mohli být zapsáni dva zemřelí
stejným jménem). Naproti tomu v listinách je oficiální osobní jméno často provázeno nějakým
nepropriálním doplněním, popř. doplňkovým jménem (1169 Vitko dapifer, 1174 Boguša Svár).

Podrobněji NESČ, Pleskalová, J.: Tvoření nejstarších českých osobních jmen, 1998; Čornejová, M.:
Tvoření nejstarších českých místních jmen, 2009.

II. Glosy – překlady jednotlivých slov v cizojazyčném textu, později překlady větších úryvků, vět a
souvětí. Předností je možnost bezprostředního srovnání s cizojazyčnou předlohou. 1. Glosy v textech
hebrejských (Židé na našem území asi od 9. stol.), viz   Bláha et al.: Kenaanské glosy…, 2015:
zápisy českých slov a frází hebrejským písmem v 11–13. stol. Korpus obsahuje asi 200 lex. jednotek,
obsahuje útržky konverzace a podle autorů publikace i nejstarší české věty: dej mi půl čtvrtky –
při nákupu masa; lopatka, motyka, veslo, rataj, konvica… Materiál je sice jedinečný, ale jsou to
jen opisy, ne originály. – na rozdíl od četnějších glos lat. 2. Glosy v lat. textech: Glosy bývají
považovány za předchůdce překladových slovníků. Známé jsou glosy ve slovníku Mater verborum
(encyklopedické dílo, obsahuje výklad slov lat., řeckých a hebrejských užívaných u latinských
spisovatelů klasické i křesťanské epochy). Jsou zde tři vrstvy glos, příklady: káně, svinař, hrách,
luk, nit, brieza, klas… Nadto obsahuje tento slovník i falsa obrozenská (asi 1200). Odhalil je 1877
A. Patera, známý vydavatel stč. památek. Dále stojí za zmínku glosy v Homiláři opatovickém z 2.pol.
13 stol., protože už obsahují překlady celých větných úseků, vět a souvětí z lat. textu kázání
pocházejícího z 12. stol. Je zde patrné úsilí, které bylo třeba vynaložit k tomu, aby byl latinský
text adekvátně přetlumočen i z hlediska syntaktického. Nebylo to snadné, protože čeština byla do té
doby pouze jazykem mluveným.  Zdařilejší překlad představují některé glosy v Túlci sv. Bonaventury
z poloviny 13. stol.

Hore mně hospodine mój. neb otevšad mně boj i válka. otevšad šípi letie. otevšad nebezpečenstvie.
otevšad prěkaza i škoda. kamoškolivěk sě obrácu… Zde jsou zárodky interpunkce!

III. Přípisky jsou rané samostatné záznamy v českém jazyce nevážící se na cizojazyčný text.
K nejstarším přípiskům patří věta, kterou obsahuje nejstarší dochovaná lat. rukopisná kniha
břevnovského kláštera z 10. stol., tedy z doby, kdy plnila v čes. zemích funkci kulturního jazyka
církevní slovanština (staroslověnština.) Je vnímána jako slovanské konstatování o lásce některých
lidí (mnichů?) k Metodějovi“ a přepisována jako Strachotě lnú tacii, tj. takoví lnou k Metoději. Za
„první“ české věty jsou však tradičně považovány dvě české věty či spíše souvětí připsané na poč.
13. stol. do zakládací listiny kapituly litoměřické. Přestože bývá jejich prvenství co do výskytu
první české věty (souvětí) zpochybňováno, neboť v latinských i hebrejských textech nacházíme řadu
českých glos z 12. stol., které by bylo možno za věty považovat, jejich prvenství jako spontánního
výtvoru, tj. bez cizojazyčné předlohy, prozatím zůstává. Vzhledem k nejednoznačné grafice není ve
znění přípisku jednoty. Např.  transliterace podle CDB I (1907:59–60): Pauel dal gest Ploscouicih
zemu. Wlah dal gęst Dolas zemu bogu i suiatemu Scepanu se duęma dusnicoma, Bogucęa a Sedlatu.
Litera ę původně označovala v lat. textech diftong ae, později, v době vyhotovení přípisku, je už
jen zdobným prvkem náhodně používaným namísto e. V CDB se při transliteraci nerozlišuje
kulaté/okrouhlé s a dlouhé ſ a jednotlivá slova se od sebe důsledně oddělují.  Podrobněji NESČ,
Raná stará čeština.

Pokusy o překlady náboženského textu. Nejprve byly překládány žaltáře, protože byly určeny ke zpěvu
při bohoslužbě. První překladatelské pokusy spadají právě do konce 13. stol. Obecně se uznává, že
pět nejstarších rukopisných překladů žaltáře dochovaných ze 14. stol. jsou s velkou
pravděpodobností opisy starší předlohy z konce stol. 13. Tato předpokládaná předloha vznikla
překladem latinského originálu, který vznikl na konci 13. stol.  Patrně byl tento nedochovaný
nejstarší překlad určen pro šlechtičny, které neuměly latinsky. Jeden z nich, Žaltář Wittenberský
z poloviny 14. stol., svou grafickou podobou naznačuje způsob svého vzniku. Český text je vepsán
červeně mezi řádky textu latinského, tedy má povahu glos.

Druhým okruhem, kam pronikla čeština, je oblast administrativní a diplomatická. Ale jen výjimečně,
protože tuto funkci měla latina. Z počátku 13. stol. pochází výše citovaný přípisek o převodu
majetku.

Na konci 13. stol. se objevují dva původní literární texty. Ostrovská píseň  – 16 veršů o čtyřech
strofách : Slovo do světa stvořenie

                                               v božství schováno,

                                                jež pro Evino zhřěšenie

                                                na svět posláno…   (schéma 8a 5b 8a 5b)

Text je původní, nepřeložený, dosahuje úrovně dobových vzorů.

Kunhutina modlitba – 152 verše ve 38 strofách, schéma 8a, 8a, 8a :

Vítaj král´u všemohúcí… Neologismy: zbavitel, slavitel, krmitel, umnoženie…

Obě skladby jsou náročné, svědčí o autorově vzdělanosti i vyspělosti publika, jemuž byly určeny.
Jistě starší je dodnes dochovaná píseň Svatý Václave, jak ukazuje její forma.

Slovní zásoba češtiny ve 12.-13. stol.

Náboženská terminologie: početná vrstva výrazů zděděných z psl., jejichž původní význam byl odlišný
a jež nabyly v křesťanství nových významů: bóh ´(šťastný) úděl´ – Bogučaja, duch – pův. ´dech´,
hřiech pův. ´chyba´, nebe ´obloha, mraky´, spásti ´chránit´, svatý ´mocný´ – Svatopluk ´kdo má
mocné vojsko´… Paleoslovenismy: Hospodin, chrám, modliti sě, některá slova byla ve srovnání se
stsl. obměněna: blahoslaviti proti pův. blagosloviti… Takové případy jsou svědectvím pro kontinuitu
staroslověnské kultury v raných dobách přemyslovských Čech.

Některá slova, která má čeština společná se stsl., je původu latinského: kmotra (commater – slovo
kmotr vzniklo přechýlením žen.podoby!) , koleda (Calendae), kříž (asi ze severoitalské výslovnosti
klasického lat. crux), mšě (missa), pohan (paganus ´venkovan´). Samostatně vytvořené termíny:
kázati, kněz ´ duchovní osoba´. Pojmenování přejatá z latiny (některá z nich jsou původu řeckého):
apoštol, biřmovati, evanjelium, kostel; kalky: svědomie (conscientia), prvorodilý (primogenitus).
Řada latinských slov se k nám dostala německým zprostředkováním: fara (parochia, Pfarre), kalich
(calix, kelch), mnich (řec.-lat. monicus, něm. munih]). …

Civilizační vrstva slovní zásoby: Německá slova (oř, turnaj, šturm; lán, hrabě, říšě, šlechta;
plac, rynk, rychtář…), nebo němčinou zprostředkovaná (cihla, lat. tegula, něm. ziegel, mlýn  < lat.
molina, něm. mulin).

Tvoření nových českých slov – produktivní typy: Jména osob se sufixem -ník (škodník - nocens,
podobně zlobivník – malignans), jména činitelská se sufixem -tel (vyprostitel, přijimatel), dějová
jména se sufixem -nie/-tie (žehnánie, kázanie), názvy vlastností se sufixem -(en)stvie
(blahoslavenstvie, túžebenstvie). Dějová adjektiva vytvářená adjektivizací participií nt-ových
(kochajúcí < kochajúci, dnes kochajíc) apod.

Primitivní pravopis, zárodky interpunkce viz přílohu.

Spisovný jazyk takto se konstituující byl v podstatě jednotný. Nářeční prvky se v tomto období
nevyskytují. Jeho základem byl jazyk Prahy i v době pozdější, z níž pochází větší množství textů,
jsou nářeční prvky spíše výjimkou.

Čeština se během těchto dvou století dokonale připravila pro funkci literárního jazyka. Prvním
stimulem k tomu procesu byla historická okolnost odstranění staroslověnštiny k r. 1097 a dále
přežívající povědomí o staroslověnštině ve funkci kulturní a pokusy použít v této roli češtiny.
Datují se už od počátku 12. stol.

Tento postupně se utvářející spisovný jazyk měl už vliv mimo vlastní české území. České země patrně
zprostředkovaly šíření křesťanství v Polsku (kníže Mieško po sňatku s Doubravou, sestrou Boleslava
II).  Tehdejší náboženská terminologie byla zčásti přejata z češtiny (české termíny původu stsl. –
smiłować się – čes. smilovat se, původu latinského – lucyper – čes. luciper, lat. luciferus  atd.
V dalších obdobích vliv češtiny na polštinu ještě více zesílil.