Historická mluvnice – Zájmena - 1 ZÁJMENNÉ
SKLOŇOVÁNÍ
Třetí formálně odlišenou skupinou deklinačních typů je zájmenná deklinace. Ta je velmi
starobylá (některé typy zájmenné deklinace jsou nejstaršími flektivními třídami jmen).
Obecně platí, že
1. většina zájmen se skloňuje podle zájmenné deklinace, nicméně některá zájmena se mohou
skloňovat podle deklinace složené (např. vztažné a tázací zájmeno který),
2. příslušníci některých ostatních slovních druhů (zejména číslovky) se mohou skloňovat
podle některé ze zájmenných deklinací (jeden, dva, oba).
Pro flektivní morfologii zájmen je důležitý gramatický rod, resp. to, jestli dané zájmeno
vyjadřuje, nebo naopak nevyjadřuje gramatickou kategorii rodu. Podle tohoto kritéria se
zájmenné deklinace dělí na dvě velké skupiny
1. bezrodá zájmena,
2. rodová zájmena.
Ve vývoji zájmenné deklinace se uplatnilo několik trendů:
1. výrazné tvarové ovlivňování rodové zájmenné deklinace a deklinace složené (např.
koncovky měkké složené deklinace pronikající v některých dialektech do deklinace
zájmenné, např.:
našich → naších
2. hláskové změny jen mírně podpořily rozdíl mezi měkkými a tvrdými rodovými
deklinacemi (ten se vytvořil především na základě psl. přehlásek *´-u > i, * ´-o > e):
tu – ju > tu – ji
3. pádový synkretismus:
tobú, sobú → tebú, sebú
4. vzájemné tvarové ovlivňování zájmenných deklinací:
nám → nem (podle těm)
o čem → o čom (podle tom)
a naopak
o tom → o tem (podle o něm)
5. inovace pádových forem zaniklých v důsledku zániku jerů:
*čь > *č → čso
*jь > *j → jej anebo jen(ž)
*sь > *s → sen
*tъ > *t → ten anebo tet
6. kmenový supletivismus (kromě starobylých osobních zájmen, jejichž supletivismus
má své kořeny ide. typu jáz ‒ mně se vytvářejí nové případy, jako je on – jeho);
Historická mluvnice – Zájmena - 2 -
7. podobně jako v jiných jmenných deklinacích se také v této deklinaci prosazuje
genitiv-akuzativ; na rozdíl od jmenných deklinacích však původní formy mnohdy
zůstaly zachovány (existence dubletních forem pak byla využita slovosledně – srov.
níže), dokonce často pronikly do genitivu (zejména s to týká mě, tě, sě);
8. ustálení krátkých variant pádových forem, která se stávají stálými klitiky, např. mě, tě,
sě, jeho > j
ho > ho, jemu > j
mu > mu.
BEZRODÁ ZÁJMENNÁ DEKLINACE
Tato deklinace je velmi starobylá, čemuž odpovídá absence gramatické kategorie rodu a
kmenový supletivismus: v sg. zájmena 1. os. alternují kořeny *az- – *m-, v du. * v- – *n-, v
pl. *m- – *n-.
1. osoby 2. osoba zájmeno reflexivní
(zvratné)
sg.
1. jáz / já ty –
2. mnе / mě tebe / tě sebe / sě
3. mně / mi tobě / ti sobě / si (?)
4. mě / mne tě / tebe sě / sebe
6. mně tobě sobě
7. mnú tobú / tebú sobú / sebú
du.
1. vě / va / ma *va / vy
2. najú vajú
3. nama vama
4. *na / ny / najú *va / vy / vajú
6. najú vajú
7. nama vama
pl.
1. my vy
2. nás vás
3. nám / nem vám / vem
4. ny / nás vy / vás
6. nás vás
7. námi vámi
Tvary odlišené v tabulce tučným řezem písmem jsou původní formy navazující na předchozí
psl. fázi. V gen. sg. zájmena 1. os. je na místo stsl. mene nutno předpokládat východiskovou
formu *mъne (> mne).
V dat. a lok. zájmen ty, sě se na místo stsl. objevuje podoba s kořenným -o- (stsl. tebě, sebě ×
stč. tobě, sobě).
Některé původní duálové formy nejsou ve stč. již doloženy: tabulka zachycuje, že původní
tvary du. ak. na, nom. a ak. va jsou nahrazovány formami plurálovými (tj. ny / najú, vy).
Dativní formy sg. mi, ti, si (?) jsou starobylé enklitické formy. Nicméně je sporná existence
dativní enklitické formy si ve stč. I když jsou nejstarší známé doklady této krátké formy
známy z památek vzniklých na konci 15. stol., hojněji se začíná objevovat až v textech ze 17.
století.
Historická mluvnice – Zájmena - 3 Nom.
sg. jáz, který představuje pokračování psl. podoby *azъ (j- je protetické), byl na
sklonku 14. stol. nahrazen formou já (všechny ostatní pádové formy končí na samohlásku, a
proto lze v tomto případě uvažovat o změně motivované snahou přizpůsobit fonémickou
strukturu této pádové formě formám ostatních pádů).
Ve všech rodech lze sledovat výsledky působení genitivu-akuzativu: v sg. zůstaly původní
krátké tvary zachovány, dokonce pronikly do gen. Vznikly tak dubletní formy, které se
následně (v průběhu 14. a 15. století) odlišily co do přízvučnosti (krátké formy získaly status
enklitik, tě a sě zpočátku nestálých, posléze stálých):
mne – mě, tebe – tě, sebe – sě
V instr. sg. byly v průběhu 14. století tradiční tvary tobú, sobú nahrazeny tvary tebú, sebú –
svou roli zde patrně sehrál vliv tvarů gen. tebe, sebe, jak ukazují nářeční dativy sebje, tebje
(jihočeské, lašské a východomoravské), po jejichž vzniku měly přízvučné formy strukturu:
s-eb-_ / t-eb_.
Novotvar nom. du. va se utvořil patrně podle formy dva, dobra, která se vyskytuje v zájmenné
a jmenné deklinaci, forma ma podle ostatních duálových forem připojených k plurálovému
kořeni m- (v tomto momentu se shoduje vývoj plurálových forem zájmena 1. os. s vývojem
koncovek
nominativ a akuzativ zájmena 1. os. pl.:
vě → va → ma
×
koncovky 1. osoby duálu
-vě → -va → -ma
Bouřlivý vývoj prodělala tato zájmena v českých dialektech: po rozvinují jotace u zájmena mě
> mje a následném asimilaci místa artikulace j > ň (mje > mňě) došlo k vytvoření jedné
formy [mňě], nicméně v dialektech, v nichž nedošlo k asimilaci místa artikulace mje > mňe a
v nichž zůstaly zachovány formy [mje], došlo k zobecnění formy mje v gen., dat., ak. a lok.
V některých dialektech zanikla příklonná forma mi, v jiných zase přízvučná forma mne. Jinde
došlo k unifikaci dat. a lok.:
mě – mi, tě – ti, se – si.
Ve východní části moravských dialektů nastalo zjednodušení skupiny mň- > ň- (dat. ně, ak.
ňe / ňa).
RODOVÁ ZÁJMENNÁ DEKLINACE
A/ Měkká deklinace
m. n. f.
sg.
1. jen
on
je
ona
jě
ono
2. jeho / něho / jho / ňho/ jeh / ho shodné s m. jie / nie / jí / ní / jiej / niej /
jejie / jejiej / její
3. jemu / němu / jmu / mu shodné s m. jí / ní / jie / nie / jiej / niej /
Historická mluvnice – Zájmena - 4 jejie
/ jejiej / jejiech
4. -ň / ji / ni / jen / něn / jej / něj /
jeho / něho / jho / ňho /jeh / ho
je / ně ju / ňu
6. jem / něm shodné s m. jí / ní / jie / nie / jiej / niej /
jejie / jejiej / jejiech
7. jím / ním shodné s m. jú / ňú
du.
1. jě / ně ji / ni shodné s n.
2. ˀjú / ňú / jejú
3. ˀjima / nima
4. jě / ně ji / ni shodné s n.
6. ˀjú / ňú / jejú
7. ˀjima / nima
pl.
1. ji
oni
jě
ona
jě
ony
2. ˀjich / nich / jejich
3. ˀjim / nim
4. ˀjě / ně
6. ˀjich / nich
7. ˀjimi / nimi
ˀ Pádová forma společná všem rodům
Vývoj této deklinace podlehl celé řadě hláskových a morfologických změn. Při jejich výkladu
je nutno od sebe oddělit změny, které se týkají této deklinace, od změn, které se týkají vývoje
forem zájmena *jь, ja, je (viz níže).
a) Vývoj měkké deklinace
Podobně jako v jiných zájmenných deklinacích pronikla gen. forma jeho do ak., a to u
životných forem. V sg. f. se projevují stejné tendence jako v jiných deklinacích adjektiv a
zájmen:
1. do dat. a lok. pronikají unifikované formy -iej, původem od tvrdé složené deklinace,
2. pádové formy gen., dat. a lok. se vzájemně tvarově vyrovnávají: jednak ve prospěch formy
gen. (jak je to ve spisovné č.): jie > jí, jednak ve prospěch formy dat. a lok.: jí / jiej.
V období češtiny střední doby se tato deklinace začala sbližovat s deklinací složenou měkkou.
Tento vliv se projevuje v dlouhých koncovkách zájmenné deklinace: jich → jích, našich →
naších (podle pěších). Výsledky tvarového ovlivňování se projevují zejména v dialektech.
V dialektech lze nalézt i jiné případy tvarového ovlivňování, např. ve středočeských
dialektech se podle tvrdé deklinace objevují formy o ňom.
b) Vývoj zájmena *jь, ja, je
Funkční morfologie
Historická mluvnice – Zájmena - 5 Toto
zájmeno mělo původně zřejmě platnost demonstrativní a anaforickou, později funkci
relativní. V dalším vývoji se demonstrativní funkce vytratila, ve zbývajících dvou funkcích
anaforické a relativní pak bylo zájmeno formálně odlišeno:
1. stabilní součástí slovoformy relativního zájmena se stalo enklitické -ž (jen-ž, jě-ž, je-ž),
2. v nom. se ustálila forma jiného původně anaforického zájmena *onъ, ona, ono, jehož formy
odpovídají rodové zájmenné deklinaci tvrdé *tъ, ta, to.
Tvarová soustava anaforického zájmena dala vzniknout novému zájmenu, a to posesivnímu
zájmenu 3. os. tvaru.
Funkční vývoj znázorňuje následující přehled:
*jь, ja, je = demonstrativum
relativum anaforikum posesivum
1. jenž, jež, jež
(jehož, jejíž, jejichž)
2. on, ona, ono – jeho, jí, jeho
– jemu, jí, jemu…
3. jeho, její, jejich
Posesivní formy vznikly z forem gen., které měly původně status neshodného přívlastku.
Zájmenné formy v nominální frázi typu otec jeho, otec jie, otec jejich měly původně stejnou
syntaktickou platnost jako neshodný přívlastek v nominální skupině: otec K. Nováka, otec K.
Novákové, otec K. a K. Novákových. Proměna adnominálních genitivů v samostatná posesivní
zájmena kulminoval v průběhu 14. a 15. století: mezi formální projevy této změny patří: 1.
změna slovosledu: jeho, její, jejich se začaly klást podobně jako jiné shodné přívlastky
prototypicky do antepozice; 2. vznik flexe: forma feminina jejie (> její) se od konce 16.
století skloňuje podle složené měkké deklinace (ostatním formám jeho, jejich zakončení
bránilo zařadit se k některé jmenné flexi; 3. formální odlišení: kolísání forem jeho – ho, jemu
– mu posloužilo jako vzor k formálnímu odlišení posesiv od anaforik: ve femininu a pl. se
vytvořilo neetymologické iniciální je-: je-jí, je-jich).
Flektivní morfologie
Jak již bylo řečeno, citovaná tabulka reprezentuje stč. formy původně psl. zájmena *jь, ja, je
− pádové formy, které představují pokračování psl. stavu, jsou odlišeny tučným písmem.
Na vývoj forem nom. a ak. m. sg. se podepsal zánik lichého jeru, neboť tím původní forma
ztratila vokalický komponent jádra slabiky *jь > j. Tato situace byla ve stč. vyřešena:
1. rozšířením původní formy sufixem *-nъ (*jь-nъ > jen, tato forma je dnes známá
z relativních tvarů jen-ž),
2. reduplikací *jь-jь > jej,
3. změnou nevokalického j ve vokál i, v předložkové frázi v podobě ni: na ni ‚na něho‘.
Zbytky původního *j zůstaly zachovány ve spřežkách veň (< *vъňь < *vъn jь), zaň (< *zaňь
< *za jь), proň (< *proňь < *pro jь).
Během vývoje od psl. do stč. se postupně tvořilo pravidlo, že následuje-li zájmeno *jь, ja, je
po předložce, mění se j- na ň-. Toto pravidlo vzniklo reanalýzou vlastností starobylých
předložek *sъn / sъ, *vъn / vъ, které měly původně dlouhou a krátkou variantu (možná sem
patřila také předložka *kъn / kъ). Stejně jako v nč. tvořila předložka se svým substantivem
Historická mluvnice – Zájmena - 6 fonetickou
jednotku (tzv. přízvukový takt). Jestliže se dlouhá varianta předložky dostala do
kontaktu se zájmenným tvarem začínajícím j-, došlo k palatalizaci finálního -n předložky
iniciálním j- zájmena: *sъn+jimь → *sъňimь, *vъn+jemь → *vъňemь.
U forem gen. a dat. sg. m. a n. jeho a jemu došlo v důsledku nepřízvučnosti první slabiky
k redukci prvního vokálu. Z náslovného j- vznikla pobočná slabika: jeho > j
ho, jemu > j
mu.
Pobočné slabiky pak byly odstraněny: j
ho > ho, j
mu > mu. Zbytky iniciálního j- jsou známy
z dialektů, v nichž zůstalo v pozici po předložce zachováno ve formě ň- (doňho).
Existence dlouhé a krátké formy byla využita funkčně: z krátkých tvarů se vytvořily formy
stálých enklitik ho, mu.
Podobným způsobem se skloňovala také další zájmena:
c) Náš, nášě, náše / váš, vášě, váše
Tato deklinace se skloňovala podle měkké zájmenné rodové deklinace. Na rozdíl od nové
češtiny byly dvojslabičné formy dlouhé, kdežto trojslabičné krátké. Teprve v průběhu češtiny
střední doby (v 16. a 17. stol.) se tyto formy analogicky zkrátily podle trojslabičných krátkých
tvarů. Již od nejstarší doby se v této deklinaci objevují formy složené deklinace: gen. pl.
naších, dat. pl. naším.
d) S(en), sie, se (sie)
m. n. f.
sg.
1. -s / sen / sien / sí se / sie sie
2. seho / sieho shodné s m. sie / sé / siej / séj
3. semu shodné s m. sí / siej / séj
4. -s / sen / sien / sí /
seho / sieho
se / sie s´ú
6. sem / siem shodné s m. sí / siej / séj
7. sím shodné s m. sú
du.
1. – – –
2. –
3. ˀsima
4. – – –
6. –
7. ˀsima
pl.
1. si – –
2. ˀsich / sěch
3. ˀsim / sěm
4. – – –
6. ˀsich / sěch
7. ˀsimi / sěmi
Toto zájmeno je ve stč. již v zánikovém stádiu, jak svědčí skutečnost, že některé jeho pádové
formy jsou nedoloženy (až na dat. a lok. sima scházejí duálové formy, podobně nejsou
doloženy formy ak. pl. a nom. sg. f. a n.). Zájmeno definitivně zaniklo v 16. stol., do dnešní
češtiny po něm zůstaly jen stopy (leto-s ‚tento rok‘, dne-s ‚tento den‘).
Historická mluvnice – Zájmena - 7 e)
Čí, ký(ž), tý(ž)
Tímto způsobem se skloňovala také zájmeno ký, -á, -é (*< kyjь, kaja, koje) a čí, čie, čie (< *
čijь, čija, čije). Po provedení kontrakce se tyto formy ztotožnily s deklinací složenou tvrdou
(ký) nebo měkkou (čí). Podobným způsobem jako ký(ž) se skloňovalo zájmeno tý(ž). Z tohoto
zájmena vzniklo ustrnutím týden (původně nominální fráze, v níž se obě jednotky skloňovaly
samostatně tý-den, do tého-dne, v tým-dni). Zájmeno týž se začalo kombinovat se zájmenem
ten (ten-týž), a proto se obě části také ohýbaly samostatně: ten-týž, ta-táž, to-též, gen.
toho-téhož. Zbytky tohoto stavu lze pozorovat v smíšené deklinaci nč. týž (obsahujícího
v některých pádech vedle složených forem také formu zájmennou rozšířenou o ustrnulé též:
lok. sg. tém-ž, tém-že × tom-též, instr. sg. tým-ž × tím-též).
B/ Tvrdá deklinace
m. n. f.
sg.
1. t / ten / tet to
ona
ta / tá
2. toho / toh / teho shodné s m. té / tej / téj / tiej
3. tomu / temu shodné s m. tej / téj / tiej / té
4. t / ten / tet / toho to tu / tú
6. tom / tem shodné s m. té / tej / téj / tiej
7. tiem / tým shodné s m. tú / mezi tojú
du.
1. ta tě shodné s n.
2. ˀtú
3. ˀtěma
4. ta tě shodné s n.
6. ˀtú
7. ˀtěma
pl.
1. ti / tí ta ty
2. ˀtěch / tech / tych /
tých
3. ˀtěm / tem / tym /
tým
4. ty ta ta
6. ˀtěch / tech / tych /
tých
7. ˀtěmi / temi / tymi /
tými / těma
ˀ Pádová forma společná všem rodům
Tímto způsobem se v psl. také skloňovaly zájmena a číslovky: *tolikъ, -a, -o ‚tak velký‘;
*tъ(že), ta(že), to(že) ‚právě ten‘; *takъ, -a, -o ‚takový‘; *drug, -a, -o ‚druhý‘; *(j)inъ, -a, -o
‚jiný‘; *kakъ, -a, -o ‚jaký, jaká, jaké‘; jakъ, -a, -o ‚jaký / takový‘; *mъnogъ, -a, -o ‚mnohý,
Historická mluvnice – Zájmena - 8 mnohá,
mnohé‘; *vьšakъ, -a, -o ‚veškerý / všelijaký‘. Zájmenná deklinace těchto výrazů se do
stč. neuchovala, většinou tato jména přešla k tvrdé složené deklinaci, event. se ke jmenné (se
specificky numerální flexe). Jen některá tato jména zachovala zájmenné tvary ve zbytcích, a
to těch pádů, v nichž se shodovala s flexí jmennou, jako např. druh, -a, -o nebo však: na však
čas, na všaku chvíĺu.
Podobně jako v měkké deklinaci lze také v tvrdé deklinaci ve stč. sledovat projevy
vzájemného tvarové vyrovnávání mezi formou měkké a tvrdé deklinace (toho → teho podle
něho; tyto formy jsou známy z moravských dialektů) a mezi zájmennou a složenou deklinací
(ta → tá, těch → tých). Kromě toho se v pl. tvořily novotvary obsahující -e- podle forem
nominativu m. (t-e-n), event. inovovaných forem sg. (t-e-ho, t-e-mu).
Podoba nom. a ak. m. sg. byla poznamenána zánikem lichého jeru, který způsobil, že původní
forma ztratila vokalický komponent slabičného jádra *tъ > t. Tato situace byla ve stč.
vyřešena: 1. rozšířením původní formy sufixem *-nъ (forma známá z relativních tvarů ten), 2.
reduplikací *tъ-tъ > tet. Zbytky původního *t zůstaly zachovány ve spřežce vetčas (< *vъ tъ
časъ) ‚v tento čas‘. V ak. sg. životných m. se prosadila forma genitivu-akuzativu toho.
Poněkud nejasný je původ dat. a lok. formy tej: 1. mohla by představovat nestaženou formu
*toji, která podlehla apokopě a následné asimilaci o > e v pozici před j: *toji > *toj > tej
(přijetí této formy však vyžaduje uznání sporadické asimilace oj > ej, jinde nedoložené), 2.
mohla by pocházet od deklinace posesiv mój, tvój, svój: méj (< *mojeji), tvéj (< *tvojeji), svéj
(< *svojeji) ‒ potíže však činí vysvětlit, kam se poděla délka.
V singulárové deklinaci feminin došlo k vyrovnání koncovek dat., lok. a instr: té – tej – tej. V
českých dialektech ve prospěch gen., v moravských ve prospěch dat. a lok., jak demonstruje
následující tabulka:
stará čeština české dialekty v
užším smyslu
jihozápadočeské
dialekty
moravské
dialekty
1.
2.
3.
4.
6.
7.
ta dobrá žena
té dobré ženy
tej dobřiej ženě
tu dobrú ženu
o tej dobřiej ženě
s tú dobřú ženú
ta dobrá žena
tí dobrí ženy
tí dobrí ženě
tu dobrou ženu
o tí dobrí ženě
s tou dobrou ženou
ta dobrá žena
tí dobrí ženy
tej dobrej1
ženě
tu dobrou ženu
o tej dobrej ženě
s tou dobou ženou
ta dobrá žena
tej dobrej ženě
tej dobrej ženě
tu dobrou ženu
o tej dobrej ženě
s tou dobou ženou
Gen. sg. má sporadicky podobu toho > toh.
C/ Nepravidelné deklinace
a) Mój, tvój, svój
1
Novotvar bránící alternaci r–ř.
Historická mluvnice – Zájmena - 9 Tato
deklinace je smíšená, neboť některé pádové formy jsou původní zájmenné (nestažené i
stažené), ostatní jsou přejaty z tvrdé složené deklinace. Následující tabulka znázorňuje formy
této deklinace doložené ve vývoji češtiny:
m. n. f.
sg.
1. mój mé / moje má / mojě
2. mého / méh shodné s m. mé / mej
3. mému / mém shodné s m. mej / mé
4. mój / mého mé / moje mú / moju
6. mém shodné s m. mej / mé
7. mým shodné s m. mú
du.
1. má moji shodné s n.
2. ˀmú / mojú
3. ˀmýma
4. má moji shodné s n.
6. ˀmú / mojú
7. ˀmýma
pl.
1. moji / mí má / mojě mé / mojě
2. ˀmých / mojich
3. ˀmým / mojim
4. moji / mí má / mojě mé / mojě
6. ˀmých / mojich
7. ˀmými / mojimi
Původně se tato zájmena skloňovala podle měkké zájmenné deklinace *jь, ja, je, avšak po
částečném provedení kontrakce a tvarovém přiblížení se složenou deklinací se začalo
skloňovat nepravidelně. V některých koncovkách kontrakce neproběhla, a to zejména tam,
kde pádové formy obsahovaly skupinu *-oji-. V těchto případech pak byly přejímány
koncovky deklinace složené tvrdé – kontrakce měla za následek, že se tato deklinace změnila
z měkké deklinace v tvrdou.
V následující tabulce jsou na formách sg. a pl. mužského rodu demonstrovány rozsah a
povaha inovací původně měkké rodové deklinace:
psl. stav stč. stav
sg. m. formy
kontrahované
formy
nekontrahované
formy přejaté ze
složené deklinace
1. *mo-jь > mój
2. *mo-jego > mégo > mého
3. *mo-jemu > mému
4. *mo-jь > mój
6. *mo-jemь > *mémь > mém
7. *mo-jimь mým
pl.
1. *mo-ji moji
2. *mo-jich mých
Historická mluvnice – Zájmena - 10 -
3. *mo-jim mým
4. *mo-jě mé
6. *mo-jemь mých
7. *mo-jimь mým
Jak plyne z předchozích tabulek, v některých pádových formách se vedle sebe vyskytovaly
dubletní formy dlouhé (s intervokalickým j) a krátké (bez intervokalického j). A tyto podoby
se pak zřejmě staly východiskem pro vznik nových forem posesivních zájmen, za jejichž
vznik není zodpovědná provedená/neprovedená kontrakce: na to ukazují sekundární formy,
např. nom. pl. m. mí (vzniknuvší sekundárně podle krátkých tvarů mých, mým,…), nebo
plurálových tvarů mojich, mojim…, které se šířily až od 16. století a které vznikly podle
dlouhé formy nom. pl. moji.
pl. m. formy s tvarotvorným
základem krátkým mformy
s tvarotvorným
základem dlouhým moj-
1. moji m-í moj-i
2. mých m-ých moj-ich
3. mým m-ým moj-im
4. moji m-í moj-i
6. mých m-ých moj-ich
7. mými m-ými moj-imi
Ve využití krátkých a dlouhých forem lze pozorovat výrazné nářeční diference, zejména ve
východomoravských dialektech, ale také středočeských dialektech jsou běžné formy: mojeho,
mojemu, mojem, mojím. Také v této deklinaci se projevuje vliv deklinace složené, a tak se
v některých nářečích objevují formy mojího, mojímu (mojiho, mojimu).
b) Sám, sama, samo
Toto zájmeno se původně skloňovalo podle deklinace *tъ, ta, to, již od psl. se však vedle
forem zájmenných objevovaly formy tvrdé složené deklinace. Ve stč. se ještě objevovaly
v gen. a dat. jmenné formy známé z deklinace číslovek. Do nč. se původní zájmenné tvary
uchovaly pouze v nom. a ak., kdežto v ostatních pádech zvítězily formy složené.
m. n. f.
sg.
1. sám samo sama
2. samoho / sama / samého shodné s m. samé
3. samomu / samu /
samému
shodné s m. saméj / samé
4. sám / samoho / sama /
samého
mé / moje samú
6. samom / samiem / samém shodné s m. saméj / samé
7. samiem / samým shodné s m. samú
Historická mluvnice – Zájmena - 11 -
du.
1. sama samě shodné s n.
2. –
3. ˀsamýma
4. sama samě shodné s n.
6. –
7. ˀsamýma
pl.
1. sami sama samy
2. ˀsaměch / samých
3. ˀsaměm / samým
4. samy sama samy
6. ˀsaměch / samých
7. ˀsaměm / samým
ˀ Pádová forma společná všem rodům
c) Kto, čso
Tyto dvě formy se vyznačují jiným pojetím rodu: zájmeno kto je nositelem rysu
+personálnost, zájmeno čso –nepersonálnost:
1. kto / kdo / kte / (ni)kt čso / čse / co / (ni)čs / (ni)c
2. koho čso / čse / co / (ni)čs / (ni)c / čeho
3. komu čemu
4. koho -č / čso / čse / co / (ni)čs / (ni)c
6. o kom čem
7. kým čím
Většina forem se od pozdní psl. v zásadě tvoří podle zájmenných rodových deklinací: kto
podle mužské životné tvrdé deklinace, čso podle mužské neživotné měkké deklinace. Kromě
toho se v nepersonální deklinaci vyskytuje starobylý tvar gen. sg. *čьso.
Tato deklinace se musela vypořádat se zánikem jeru ve formách nom. a ak. sg.: *kъ > *k, *čь
> *č. původní formy zachovány jen ve spřežkách oč, poč, proč, več, zač atd. Obě zájmena
tento problém vyřešila originálně:
a) personální forma byla rozšířena o příklonku -to: *kъ-to > kto,
b) nepersonální forma byla nahrazena genitivem: *čь → čso.
Nom. kto / kte se do konce 16. stol. změnily v kdo / kde, a to podle forem tázacích příslovcí
kde, kdy. Forma kto podléhala redukci (apokopě) koncové samohlásky (kto > kte), která se
završila ve formách záporného a neurčitého zájmena: nikto > nikte > nikt.
Podobným způsobem se vyvíjejí také nové formy nom. a ak. čso, které podlehly: 1. asimilaci
způsobu artikulace: čso > co, 2. apokopě -o: čso > čse (ve formách záporných a neurčitých
zájmen: ničso > ničse > ničs). Kombinací obou změn vznikla záporná forma nic.
d) Veš, všě, vše
Deklinace tohoto totalizujícího zájmena byla od psl. smíšená. Skloňovalo se jednak podle
tvrdé zájmenné rodové deklinace, jednak podle deklinace zájmenné rodové měkké (tímto
způsobem se v psl. skloňovalo ještě zájmeno *sicь, sica, sice ‚takový, taková, takové‘, které
Historická mluvnice – Zájmena - 12 se
ovšem ve stč. dochovalo jen ve zbytcích). Distribuce koncovek se řídila následujícím
pravidlem: podle tvrdé deklinace se skloňuje v těch pádech, které obsahují -ě-, v ostatních
pádech přebírá koncovky měkké zájmenné deklinace *jь, ja, je. Duálové koncovky nejsou
doloženy.
m. n. f.
sg.
1. veš vše všě
2. všeho shodné s m. všie
3. všemu shodné s m. vší / všiej / všéj
4. veš vše všu
6. všem shodné s m. vší / všiej / všéj
7. všiem / vším shodné s m. všú
pl.
1. vši všě všě
2. ˀvšěch
3. ˀvšěm
4. ˀvšě
6. ˀvšěch
7. ˀvšěm
Pro vývoj této deklinace je příznačné rozštěpení forem přímých pádů (nom. a ak.) a pádů
nepřímých (gen., dat. a lok.). V přímých pádech totiž začala být struktura zájmenného tvaru
rozšiřována o další segment: -cek, -tek, -cen, -ken, -cken, -tken, -chen, -keren, -ckeren,
-cheren, -kerý. Tradičně se o těchto elementech hovoří jako o přívěscích. Tento nelingvistický
termín vystihuje fakt, že se připojují ke konkrétní pádové formě, přičemž se samy skloňují
(tudíž má jimi tvořená slovoforma netypicky dvojí flexi): sg. nom. veš-cek, všě-cka, vše-cko,
ak. veš-cek, všu-cku, vše-cko, pl. nom. vši-cci, všě-cky, všě-cka, ak. všě-cky, všě-cka. Takový
způsob tvoření pádové formy lze považovat za případ introflexe, kterou čeština během svého
vývoje odstraňovala. A tak se nakonec začala tato zájmena skloňovat flektivně, tj. na konci
slova: uvnitř těchto zájmenných forem se pak ustálila buď podoba veš-, vše-, nářečně vši(všechno,
všecek / všicko × veškerý). Tyto dlouhé formy se pak skloňovaly podle tvrdé
zájmenné rodové deklinace (všechen, všechna, všechno, všecek, všecka, všecko), anebo podle
složené tvrdé deklinace (veškerý, -á, -é). U zájmen všechen/všecek zůstával ve spisovné
češtině zachován rozdíl mezi přímými pády rozšířenými -cek/-chen a nepřímými pády
s původními formami (gen. všeho, vší, dat. všemu, vší). Naproti tomu u zájmena veškerý se
tvoří dlouhé formy ve všech pádech (m. sg. gen. veškerého, dat. veškerému apod.). Podobný
vývoj ovšem lze sledovat u všechen a všecek v dialektech: v pl. se v západní části českých
dialektů v užším smyslu objevují rozšířené formy se zájmennými koncovkami pl. gen.
všechněch, dat. všechněm…, v českomoravských dialektech a větší části moravských dialektů
s koncovkami složené deklinace pl. gen. všechných, dat. všechným / gen. všeckých, dat.
všeckým…