sumersky	ídeogram	akkadsky	význam
ad		abu	otec
d u		aiaku	jiti
Z 11		alpu	dobytče
LI	<	eŠerit	10
n iš	«	ešri	20
n i n n u		draŠSá	50
aby vyřizovali úřední korespondenci. Chetité si pořídili po vzoru su-mersko-akkadských sylabářů slovníky s pripojeným sloupcem chetit-ských ekvivalentů, takže vznikl trojjazyčný slovník.18' Také existoval slovník akkadsko-churitskýia) a za vlády Kasítů v Babylónii vznikla i opačná potřeba: kasitsko-babylónský glosář měl Babyloňanům objasňovat zejména nesrozumitelná kasitská jména. Konečně v seleukovské epoše se do tajů klínového písma a akkadštiny snažili proniknout Rekové, jak dosvědčují tabulky se sumersko-akkadskými mluvnickými výklady a s řeckým přepisem.17)
Vzdělaní písaři se též podjímali děl, která lze pokládat za zárodky encyklopedií, aspoň snahou soustředit co nejvíce homogenních pojmů určitého úseku života. K jedné z takových sbírek, dokonce vícedílných, patřila sumersko-akkadská série, zv. podle úvodního výrazu HAR.ra -hubullu („půjčka"). V ní najdeme soupis předmětů ze dřeva, tedy všech tehdy známých stromů, potom kamenů a věcí z kamenů, dále jména zvířat domácích i divokých, všech druhů lodí, všech zemědělských výrazů, hrnčířských výrobků, názvy řek, hvězd a označení lidí podle společenské příslušnosti apod.18> Lze si lehce domyslet obrovskou službu těchto seznamů pro asyriologii a sumerologii.
Z těchto škol vycházely také specializované série, svědčící o rozsáhlé erudici písařů, jako např. sumersko-akkadská série ana ittišu („k jeho návodu"), jsou v ní podány soubory právních í administrativních výrazů a celých klauzulí, jakási právnická frazeológie, jako příručka pro ony písaře, kteří sepisovali smlouvy nebo byli správními funkcionáři.16)
Písaři se osvědčili také jako učení komentátoři nejen děl krásné lite-
ratury, např. skladby „Chci velebit moudrost svého pána" (XII. kap.), ale i děl, kde vysvětlují např. nečistotu jako „výměšky a moč", hluchotu jako „zacpání uší" aj; mnohdy jen díky jejich komentáři je text jasným, např. vysvětlením předzvěsti (omen) „jestliže š(ena porodí usumia", teprve výkladem pojmu usumia jako „tvora s dvěma obličeji" je předzvěst srozumitelná.
Zásluhou učených písařů se sumerština, když přestala být živou řeči, uchovala tak jako ve středověku latina. Se zápalem opravdových filologů pořizovali písaři gramatické a lexikografické pomůcky, v nichž se zachoval např. soupis sumerských prefixů, sufixů a jiných slovesných tvarů s připojením významu v akkadštině. Našly se také sbírky, v nichž byly jednotlivé výrazy uvedeny v obou sumerských dialektech, eme-- sal pro řeč kultu a eme-ku pro řeč mluvenou.20) Všechna tato díla, spolu s odkazy sumerské materiální kultury, vedla k vědeckému prozkoumání účasti Sumerů na civilizačním vývoji lidstva.
CHRONOLOGIE
A HISTORIOGRAFIE
Zájem vzdělanců nepatřil pouze zkoumání jazyků, platil také poznání minulosti země i snaze po uchováni pro potomky. Vedle toho-amnohdy v první řadě - měl i narůstající obchod zájem na vybudování pevného chronologického systému. Největšim podnětem pro zaznamenávání událostí byly představy o světě bohů, z nichž každý svým způsobem zasahoval do osudů člověka. Proto lidé chtěli s ním udržovat pokojné a přátelské vztahy.21)
Chronologie nevycházela z určitého bodu, nebylo počítání podle éry (naší či židovské, nebo islámské hidžry apod.). V seznamech králů22' (IV. kap.) byla předělem potopa, takže se mluvilo o králích „před potopou" a „po potopě". Panovníci datovali léta podle význačné události, která se přihodila v uplynulém roce. Takové označení bylo jednoduché při prvním roku vlády, např. „X. se stal králem". Zpravidla se však uvádí, nikoliv bez značné dávky propagandy, realizace velké stavby nebo vítězství nad nepřítelem. Chammurapi stanoví úřední datum 33. roku své vlády takto mimořádně obsáhle:
„Vykopal kanál pojmenovaný ,Chammurapi je blahem lidu a oblíbencem Anua a Enlila\ ^ařídil trvalý přívod blahodárné vody pro Nippur, Eridu, Ur, Larsu, Unik a Isin, %novu upevnil osláblý Sumer a Akkad, připravil válečnou porážku městům Mart a Malgu a postavil Mari (...) pod svůj nejvysší do^pr."^
Tyto datovací formule byly nezbytným příslušenstvím nejen všech úředních aktů, ale i soukromých smluv, proto vladaři do nich vkládali velké sebevědomí.
Po příchodu Kasitů se počítalo prostě podle pořadí roků vlády toho kterého krále. V Asýrii se datovalo podle vysokého hodnostáře, tzv. Umu, voleného vždy na rok (podobně jako později v Aténách eponymové). Limuové byli vedeni ve zvláštních seznamech, jejich časové pořadí pro léta 911—668 př. n. 1. pomohla přesně určit astronomie: jeden z limuů, Bursagalle, dal zaznamenat, že v měsíci Shamt (červnu) došlo k zatmění Slunce; tím byl získán záchytný bod - mohlo jít jen o 15. červen 763 př. n. 1.; předchůdci i nástupci tohoto hodnostáře byli pak spolehlivě určeni svým časovým pořadím.24'
Ovšem Asyřané se zasloužili o historiografii také jinak; jejich vladaři zanechali řadu stavebních nápisů, ukládaných do základních kamenů velkých staveb. Byly v nich především vylíčeny události, které se zběhly v roce před zahájením stavby, po nich následoval záznam o konkrétní stavbě. Další vítanou pomůckou byly zprávy o válečných výpravách, které sice nebyly datovány, avšak byly řazeny v časovém sledu; jejich písaři byli odborníky v žánru politicko-propagační publikace přeháněním, zkrášlováním i zatemňováním, v údajích však pro historiografii významnými.25) Tyto válečné zprávy se zapisovaly na šestistěnné až dese-tistěnné hranoly (prizmata) z hlíny (obr. XX.). Na rozdíl od nich byly další historiografické asyrské prameny -anály -ryty na stěny paláců nebo reliéfu či obelisků, jak svědčí např. „černý obelisk" Salmanasara III. (X. kap.).
K dalším pomůckám bývají počítány i tzv. „boží dopisy", tj. zprávy adresované bohu Aššurovi a jiným bohům králem, který v nich referuje
0 svém vítězném tažení.26)
ZEMĚPIS A MAPY
Zájem o zeměpis vyvolalo především kočovnictví (II. kap.), narůstající obchodní styky (VI. kap.) a válečná tažení (VII. kap.). Na blizké
1 vzdálenější okolí města mohli dohlédnout z vrcholu zikkuratu ti, kdo směli tam vystoupit. Představu o tom, jak vypadá země z ptačí perspektivy, vtělil neznámý básník do báje o Etanovi (XII. kap.). Snad ani nepřekvapí, že záhy se došlo od víceméně pomyslných představ k něčemu zcela konkrétnímu - k mapě.
Nejstarší mapa, kreslená do hlíny, nikoliv „němá", nýbrž vyplněná názvy sídlišť, pochází z konce III. tisíciletí. Byla objevena americkými
Kresba nej starli dosud známé „mapy" (z konci III. tis.) provedena podle originálu na hlinené tabulce (o formátu 7,6 cm X 6,8 cm x t cm). Byla nalepena v Nu^i a zpracována kanadským asyrhlogem T. S.Meekem z university v Torontu. Je uložena v Semitském muzeu Harvardovy university. Napravo od prostředního kroužku (s dvojím okruhem) je nápis la-at a-za-la, „patrici A". Není však zřejmo, Zda jde o jméno vlastníka pozemku nebo o lokalitu; pro poslední svedli okolnost, žf ľ ostatních kroužcích jsou uvedeny názvy obcí. Editor textu soudí, žf oblast zachycená na této „mape" lefl poblíž Ga-suru, mezi pohořím Zagru a horskými hřebeny severné a jizpě od Kirkůku (horstva naznaíena kupkami). V naznalenýih vodních tocích předpokládá Dolní Zob (přtp. Radome) a Tigris, pokud nejde vesmls o zavodňovací kanály (jeden z nich je «a „mapl" nazván Ra-hi-um, „Zúradňovatel"). Západ je oznolen výrazem IAí -MAR-U na dolním kraji tabulky, východ na hornim jako IM-KUR.
archeology r. 1930 v Nuzi.27' Jsou na ní vyznačeny hory ve formě nad sebou řazených kupek, vodní toky (řeky nebo kanály, patrně i bažiny), v kroužku jsou napsána jména sídlišť. Zhruba lze vyčíst i měřítko mapy: v jejím středu je totiž dvojitý kroužek, který udává celkovou plochu v plošných jednotkách (cca 150 ha). Podstatný rozdíl proti dnešním mapám: je jinak orientována: východ má nahoře, sever vlevo.
Jiná mapa, dochovaná v novobabylónské podobě ze Sipparu (ve formátu 12x8 cm), zakresluje celý svět, ovšem, podle soudobých představ, jako kruh obepínající Mezopotámii. Je v ní vyznačen tok Eufratu -kroužek uprostřed udává Babylón - na sv. od něho je kroužek s udáním Aššuru, atd, „Země" je obepjata dalším prstencem, za nímž je „Hořká řeka", z prstence vybíhá asi (je totiž poškozena) 7 trojúhelníkových cípů s udáním vzájemných vzdáleností a s charakteristikou příslušného kraje; na jednom z nich je zapsáno, že jde o „%emi, kde není vidlt slunce"; těžko říci, zda šlo o nahodilou příměru, nebo zda se Babyloňané již dopracovali představy o polární noci.28>
O rozvoji geografického bádání svědčí klínopisný text, snad již z doby
Sargona Akkadského, v němž se udávají rozměry jeho říše. Např. „Od Chi^atu k Abulabi Ie%í sgmí Akkad. Od Abbulatu k Challabu Ie%i %emé Gutijcá." Také se dovídáme o délce některých cest: „Devadesát dvouhodin měří silnice Elamu, 180 dvouhodin měří silnice Akkadu", atd. I kdyby zůstalo jen při těchto dokladech, pak zejména mapy nebo aspoň pokusy o ně dávají mezopotámskemu geografovi právo, aby byl považován za důstojný pravzor řeckého Anaximandra nebo arabského Istachriho.29'
MATEMATIKA A GEOMETRIE
Exaktní stejně jako přírodní vědy, tak jak je dnes chápeme, byly mezopotámskemu člověku cizí,30* Nelze mu to ovšem přičítat k újmě -historie pokroku nebyla ještě motorizována - hospodářské a společenské potřeby jej nenutily, aby se snažil rychleji přemýšlet. Ještě nepotřeboval oné techniky, která by jej vedla k překotnému tempu pokusů a nástrojové výroby. Sumeřan byl člověk veskrz praktický: Seznámil se s čísly a jejich používáním; vedlo jej k tomu hospodaření s půdou. Projevilo se to zejména při palácovém nebo chrámovém hospodářství jako účetní agenda, k níž se důstojně řadilo i zeměměřičství.
S počítáním si Sumerové31* zprvu věděli stejně rady jako dnešní prvňáček: počítali na prstech a tím se dostali k číslu 10, k základu decimální soustavy. V dalším sledu počítali až do 60, jako naši předkové na kopy, nejspíše proto, že 60 je nejnižší společnou mírou pro vícero dělitelů. A tak toto číslo došlo k užití při dělbě roku na den nebo při děleni kruhu na stupně. Sumerové se v počtech nedostali přes 60. Na rozdíl od Babyloňanů i Asyřanů, kteří měli znak jak pro 100 (= mě), tak pro 1000 (= lim), museli Sumerové užit znakové kombinace 60+40 pro 100 a dokonce (16 x 60)+40 pro 1000.
Sumerští počtáři rozdělili den na 12 dvouhodin, každou pak na 30 dílků. V novobabylónské době se začal den počítat od půlnoci, dokonce známe i jméno učence, který tuto novinku zavedl: Kidinnu (Reky zvaný Kidinas); tak došli na rozdělení kruhu a ekliptiky do úseků o 12 dvouhodinách a tím vznikl i zvířetník, v němž každému znaku připadá 30°.
Desetinná i šedesátinná soustava dávaly možnost k realizaci všech základních početních úkonů. Byly pořízeny tabulky se soupisy násobeni podle vzoru: 2x1 =2, 2x2 =4, 2x3 =6 atd. až do 2x20, 2x30 a 2x50. Také děleni mělo svůj „zaregistrovaný" systém - nikdy se neuvádí dělenec, tedy 2/3 = 40,1/2 = 30, 1/3 = 20, z čehož je zřejmé, že dělenec byl 60.
Pro zlomky se užívalo speciálních znaků, jinak pro praktické a jinak pro teoretické vyjádření. Známy byly druhé a třetí odmocniny, rovněž vypracované v tabelách.32'
Všechny tyto pomůcky jsou vlastně nej staršími sbírkami příkladů z matematiky. Učitelé počtů byli důležitými členy učitelských sborů mezopotámskych škol, zasloužili se o rozmach matematiky a věd o ni se opírajících. Už v sumerské epoše se dobrali vypočítávání rovnic o jedné i dvou neznámých a dali tak základ k algebře, předpokládající vysoký stupeň aritmetických znalostí. Dokonce ve svých výpočtech přišli na podstatu Ludolfova čísla, vyjádřili velmi přibližně své 71 číslem 3. Dnes proto znalci o nich prohlašují, že se v matematice dopracovali ke skutečné virtuozitě.33*
Stejné úspěchy měli geometri. Dovedla je k nim nutnost měřit (a po zátopách vždy znovu přeměřovat) parcely poli, zahrad, pastvisk atd. Vždy bylo třeba hranice zřetelně vyznačit kolíky. Tomu sloužil již ve 2. pol. III. tisíciletí zvláštní úředník, rabi sikkati - „náčelník kolíků" se svým štábem; pořizoval „katastrální plánky" parcel se zevrubným označením jejich rozměrů (obr. 7. v pří].), což při parcelách nepravidelného tvaru vyžadovalo, aby na pláncích byly rozloženy na obdélníky a trojúhelníky. Uchoval se skutečný katastr pro celý kraj Charránu jako podklad pro výměru pozemkové daně.34'
Mezi řadami úloh z geometrie, obsažených v sérii příruček z 18. stol. př. n. 1., se zachovala jedna obzvláště obtížná pro žáky babylónských škol: „Vypočítej úhlopříčku obdélníka o šíři 10 a délce 20 loktů." Úlohu přece jen vypočítali a dobrali se tím principu, který daleko později vyjádřila Pythagorova věta. Podobně objevili též jádro Eukleidovy věty (obr. XIX.).
MÍRY A VÁHY
Nepochybně již sumerským počtářům lze přiznat vytvoření soustavy měr a vah. O dávném původu mluví názvy některých jednotek a svědčí zároveň o konkrétním způsobu myšlení. Jejich hodnota nebyla konstantní, měnila se s časem i místem.
Délkovou mírou byl loket, ale i „rákos"; výška budov v Asýrii se měřila počtem cihlových vrstev, základní plošnou mírou byl starobaby-lónský %áhon, konstantou dutých měr byl desetisilový obsah stříbrné vázy Entemenovy (X. kap,). Nejmenší jednotkou váhy bylo £«m.35>
Bližší přehled měr a vah podává připojená tabulka.
MIRY A VÁHY
MÍRY	SUMERSKY VÝRAZ	AKKADSKY VYRAZ	PŘIBLIŽNÝ PŘEKLAD		fTpŘIBLIŽNÝ VZÁJEMNÝ POMĚR	PŘIBLIŽNÁ HODNOTA	POZNÁMKA
							
	šu-si	ubams	palec		___	1,6 cm	*) loket = zákl. jednot, délky
ÉLKOVÉ	kúä gi gar	ammatu galii	loketi) rákos tyč		1 loket = 30 palců i rákos = 6 loktůa) tyč = 12 loktů')	50,- cm 3m 6 m	2) novobabyl. rákos = 7 loktů *) novobabyl. tyč = 14 loktů *) též: půlprovaz-raířflBW (= 60loktů)
Q	—	aílu	provaz		1 prov. = 120 loktů1)	60 m	
	danna	beru	mile		1 mile = 21 600 loktů	10,8 km	
« Z	sar	musari	záhon		-	35,3 m8	!) Od kasitské doby se měřila plocha
PLOS	iku buř	ikit barii	pole1) lán		1 pole = 100 záhonů 1 lán = 18 polí	3 530 m" 63 520 m3	pole podle potřebného množství osevu : na 1 iku byla zákl. jedn. 30 qa zrní
	sila3	9"	pohár1), litr			1 1	l) Entemenova váza (X. kap.) obsaho-
DUTÉ	ban P' gur	sutu paniklum ? kur	míra koš kor		1 míra = 20 pohárů 1 koš   =    3 míry 1 kor   =    5 košů	20 1 601 3001	vala 10 s i 1 aa (někteří přepočítávají na 4,1 litru). Avil-Mardukova váza z pol. I. tis. je udávána v poměru 1 s i 1 aa = 0,842 1 (dnes zaokrouhlováno na 1 litr)
	-	plhu	soudek, bečka		podle § 111 zák. Chammurapiho (IX. kap.) a korespondence z Mari (ARMT 7,263 1 10) = 20 1		
	šc	h'u	zrnko (obilf)			0,0467 g	') Jedno z nejstaršlch závaží, z doby
VÁHY	gin ma-na gu-nu	šiqlu mami biliu	šekel*) mina náklad, talent		1 šekel - 180 zrnek 1 mina =  60 šekelů 1 talent =* 60 min	8,4 g 505,— g 30,5 kg	Urukaginovy, má označení „15 šekelů" a váži 119,3 g (R. Largement, DADTI, 1964, 680)
Speciální literatura: F. Thureau-Dungin, JA 1909, 80ns.; týž, RA 18, 1921, 127. .        S. N. Kramer, The Sumerians, their History, Culture and Character, 1963, 107.
F. R. Kraus, Altbabylonische Briefe 4, 1968, XI. •        M. Bitot, Tablettes ďépoquc babylonienne ancienne, 1969, 8—9
OD ASTROLOGIE K ASTRONOMII
Pokroky v matematice šly ruku v ruce s pozorováním, měřením a zaznamenáváním pohybu nebeských těles. Téměř neustále jasná obloha a nerušený výhled na nebeskou klenbu z vrcholu zikkuratu poskytovaly prvním „astronomům" dobré podmínky, snížené jen nedostatkem technického vybavení. Než i tak se jim podařilo odkrýt a zaznamenat jednotlivé fáze Venuše, v niž viděli Ištaru, pani nebes. Věnovali jí velikou pozornost, měli pro ni název Bilibat, Řeky převzatý jako ôeXeqxa. Zajímaly je všechny planety, i vzácně viditelný Merkur, podobně jako se zabývali stálicemi. Měli pro ně jména dosud užívaná, např. Velký vůz, nebo téměř všechna jména ze zvířetníku, např. Blíženci, Rak, Štír aj. Zjistili ekliptiku Slunce, tzv. „sluneční cestu", i dráhu Měsíce okolo země.
V Aššurbanipalově knihovně se dochovala v opise „Astronomická příručka" (originál spadal patrně již do doby Chammurapiho), která byla nazvaná podle počátečních slov Mul akin, tj, „Hvězda pluhu". Bylo to dílo o několika tabulkách, z nichž se zachovaly první dvě. První mluví o rozdělení nebeské klenby na dva pásy, mezi severním a jižním obrat-nikem; jejich středem probíhá nebeský rovník zasvěcený bohu Anuovi; severní obratník patří Enlilovi a jižní Eovi. Uvedeny jsou nejen doby východu hvězd, ale i chvíle, kdy východ jedné se kryje se západem druhé, a konečně různá srovnávání pohybu hvězd, jako např.: „Od východu Vah a% do východu Ko%j uplyne 30 dnů, od východu Ko^y do východu Pardála 30 dnů" apod.
Druhá tabulka příručky byla ještě zevrubnější: pojednává o Slunci, planetách a zvířetníku, o stálicích, zaznamenává délky dne a noci, každého 1. a 15. dne jednotlivých měsíců. Z příručky si můžeme udělat dostatečnou představu o problémech mezopotámskych astronomů. Byla to znamenitá učebnice, zachovaná v mnoha novoasyrských i novobaby-Iónských opisech.36)
Babylónie dala světu hvězdáře, na svou dobu vynikající úrovně, jejichž jména známe nejen v babylónské, ale také v pořečtěné formě: Naburimannu (působil v 5. stol. př. n. 1.), Rekům známý jako Naburianos, a Kidinnu (4. stol. př. n. 1.), první představitel věhlasné astronomické školy v Sipparu.3"
Pro zkoumání nebeských těles bylo k ruce málo technických pomůcek : prostá pozorovací trubice, vodní hodiny (klepsydra), sluneční hodiny (gnómon) a polos, dutá polokoule s jehlou uprostřed, vrhající stín na stupně nanesené na vypukline přístroje.38'
Mezopotamští astronomové, převážně knězi, se nezabývali vždy jen vědeckým pozorováním nebeských těles a jejich pohybu. V praxi se daleko více než s astronomií setkáváme s astrologií, hvězdopravectvím, které s jinými druhy věštěni a s magií patřilo mezi „tajné vědy", postavené pod ochranu bohů. Věštěním z hvězd a z události na obloze bylo popsáno na sta tabulek. Mnoho bylo vyvozováno např. z úkazu, bylo-li vidět téhož dne Měsíc i Slunce;
„Bude-li vidU 12. dne v mhici jak Slunce, tak Měsíc, ^namená to konec dynastie, vyhubení obyvatelstva, lupič bude ře^at hlavy. Bude-li vidět 13. dne v měsíci jak Slunce, tak Měsíc, znamená to neklid, ^mar obchodu a prospěchu %emě, nepřítelova noha spodne v %emi, nepřítel %f %emě všechno odnese. Bude-li vidět 14. dne v měsíci jak Slunce, tak Měsíc, %namená to blahobyt, %emě se bude mít dobře, bo%i budou mít na mysli prospěch Akkadu, lidská srdce zaplesají a dobytek Akkadu bude klidně pobývat na pastvinách..."7^
Tak se mísila vážná astronomická pozorování s nevědeckým hvězdopravectvím; dlouhou tradicí se v něm ustálil pevný systém, odpovídající úrovni tehdejší vzdělanosti a náboženským představám.
KALENDÁŘ
Opíral se o pozorování základních astronomických jevů, střídání dne s nocí, měsíčních fází a ročních období40> - nepostradatelná příručka zemědělství, obchodu, úvěru a smluvních vztahů. Původní kalendář byl lunární: den, kdy se Měsíc ukázal znovu v první čtvrti, byl začátkem kalendářního měsíce o 29 nebo 30 dnech; byla-li nová čtvrť spatřena 30. dne, měl předchozí měsíc 29 dnů, bylo-li tomu až 31. dne, měl 30 dnů.
Rok byl tvořen 12 lunárními měsíci; měsíční fáze vedly k vzniku 4 sedmidenních týdnů. Mezi rokem lunárním a solárním se vytvářel časový rozpor, narůstající nesprávnými propočty i neklidem za válečných událostí. Bylo nutno jej uvést do souladu se skutečností. Potíže tkvěly i v dlouhotrvající nejednotnosti: každé město mělo svůj vlastní kalendář. Jména měsíců se objevují od III. tisíciletí. Bývala dávána bud podle typických zemědělských prací, nebo podle význačného svátku v tom kterém měsíci.41'
Jednotný kalendář zavedl Chammurapi podle vzoru kalendáře z Nip-puru, názvy jeho měsíců byly převzaty pro celou zemi; udržel se s některými úpravami až do pozdně babylónské doby, byl v podstatě převzat Židy a v podání Starého zákona vešel ve všeobecnou známost. Kalen-
dářní rok Chammurapiho začínal měsícem Nisami; výklad jména je nejistý, podle některých značí „jarní měsíc". Docházelo v něm k jarní ekvi-nokci, kryl se tedy s 2. polovinou našeho března asi. polovinou našeho dubna. Následoval Ajjarit („měsíc květů"), Simanu („měsíc zrání"), Du'u%u („měsíc boha Dumuziho"); další měsíce, Abu, Elulu, Tis'ritu, Arachsamna, Kisilimu, Tebetu, Sabatu - mají význam nejistý; poslední, dvanáctý měsíc, Addaru, bývá vykládán jako měsíc „pošmourný".
Rok měl 354 dnú; diference se solárním rokem byla upravována vsouváním „přestupného" měsíce. Dělo se tak vždy na zvláštní příkaz vladaře. Nešlo jen o pořádek v kalendáři, šlo také o státní pokladnu -nesměly uniknout daně. Proto také Chammurapi nařizuje: „Tento rok má vsunutý měsíc. Mésic, který přijde, bude se psát jako ,Druhý Elulu'. Proto dané, které maji být splatný k 25. dnu měsíce Tišrifu, musí být naplaceny 25. dne v Druhém Eluluľ'W Elulu, 6. měsíc, byl zvolen výhodně, poněvadž bylo již po žních i po sklizni datlí. Podobných instrukcí o zavedení „přestupného" roku byla řada. Teprve za perské nadvlády byl zaveden -patrně z podnětu hvězdáře Kidinnua - pevný cyklus o 19 rocích, v němž vždy počáteční a pak 3., 6., 11., 14. a 17. rok měly vložený další měsíc Addaru a v 9. roce se vkládal další měsíc Elulu.*3') ;->:i||
Rozdělení roku na 12 měsíců odpovídalo rozdělení dne na 12 dvouhodin, každá z nich se dělila na 30 dílků, tedy po našich 4 minutách. Den byl měřen od západu slunce, kdy v této zeměpisné šířce nastává prudký přechod dne v noční temno. Noc se dělila na 3 hlídky: ,.doba východu hve\d", „střední hlídka" a „svítání". Ve II. tisíciletí př. n. 1. byl začátek dne kladen na ráno, v pozdně babylónské době se měřeni dne počínalo půlnocí. Klepsydra umožnila zjistit, kolik vody vyteklo od vyjití určité hvězdy jedné noci až k témuž okamžiku noci příští. Vyteklé množství vody se zvážilo a rozdělilo na 12 dílů. Množství připadající na 2 dvouhodiny se nazývalo mina, patrně podle váhy vody, užité pro měření určité časové jednotky. Tím vznikl pevný poměr mezi váhou a časem.44)
Berossos užíval k měření času výrazu saros. Jde o pořečtěný tvar su-merského výrazu s ar, který znamenal číslovku 3600. Saros měl v pozdně babylónské době hodnotu významnou pro výpočet zatmění Měsíce nebo Slunce. Tvořil období 18 roků a 10 1/3, případně 11 1/3 dnů (tj. 223 synodických měsíců, tedy period mezi dvěma po sobě následujícími konjunkcemi nebo opozicemi Měsíce), po jehož uplynutí se zatměni přibližně stejně opakuje.4') Délku synodického měsíce vypočítal Kidinnu na 29 dnů, 12 hodin, 44 minut a 3 1/3 vteřiny - tedy jen o 0,6 vteřiny více než podle zcela exaktního měření. Od poloviny 8. stol. př. n. 1. zaznamenávali hvězdáři zatmění Měsíce i Slunce,46' stejně jako jiné zjevy na obloze, např. komety.
Babylónské záznamy o různých astronomických zjevech slouží dnes jako jedna z hlavních opor při určování mezopotámske chronologie. Např. se dochoval záznam o zatmění Venuše za vlády Amisaduky v astrologické sbírce „Enuma Anu Enlil" v ninivské knihovně. Podle periodičnosti takového zatmění bylo již možno starobabylónskou chronologii zjistit - s přihlédnutím k chorsábádskému seznamu králů a ke korespondenci z Mari - co nejpřibližněji.4') Přesné datování závisí na délce časové mezery, dělící Chammurapiho dynastii od epochy, jejíž absolutní chronologie je již bezpečně zjištěna.
Řecký geograf a hvězdář Klaudios Ptolemaios z 2. stol. n. 1. ve svém Canonu (zv. též Almages - z Takril-Al-Megesti, jak Arabové nazvali jeho Megale syntaxis) zjistil vstup babylónského krále Nabunasira na trůn, dokonce s přesností na den - 26. února 748 př. n. 1. Použil tří nejstarších zaznamenaných zatmění Měsíce: k prvnímu došlo v 27. roce vlády jmenovaného panovníka a shodovalo se s egyptským pozorováním téhož zjevu z 29. dne měsíce Thót, tj. 19. března 721 př. n. 1. Šlo o úplné zatmění, které začalo „dobrou hodinu po východu Měsíce". Toto „okrouhlé" časování bylo způsobeno tím, že Babyloňané počítali podle dvouhodin, kdežto Ptolemaios jako Řek z Alexandrie užil výrazu „hodina".48)
POČÁTKY CHEMIE — ZPRACOVÁNÍ KOVŮ
Z alchymie se rodila zvolna a obtížně chemie.49) Lidé se s ní setkávali při nejrůznějších příležitostech. Brzy objevili tavbu kovů a povšimli si výhodných vlastností slitin: byly pevnější a trvanlivější. Ale také příprava piva a kvasných nápojů, stejně jako léčiv, kosmetik a mýdla aj., předpokládala elementární znalosti chemie.
Taviči pec50> vznikla v severní Mezopotámii již na počátku III. tisíciletí. Znázorňoval ji jeden ze sumerských obrázkových znaků:
A
Ke slévání se dospělo téměř souběžně s tavením. První pracovní nástroje byly z mědi. Pokud šlo jen o její očištění, pak pro tavbu postačilo uvést pec do žáru 700—800 °C. Šlo-li o slévání - nej starším bylo mědi s cínem
- bylo zapotřebí 1200 "C. V zemi na dřevo chudé se topilo i datlovými peckami a suchým trusem. Tavba mědi s cínem vedla k objevu bronzu. Byl dodržován poměr 6/7 mědi k 1/7 cínu. Měd! ztracená při tavbě se nazývala přiléhavě „snědená ohněm". Bronz byl pevnější, trvanlivější a lépe zpracovatelný než měd.
Zpracování bronzu bylo vědou samo o sobě. Nehledíme-li k ztvárnění tepáním, pak technika lití byla prováděna do otevřené kamenné formy nebo do formy zavřené, docílené tím, že se na sebe položily dva k sobě přizpůsobené díly, případně, šlo-li o docílení dutého výrobku, vložilo se do kamenné formy jádro z pálené hlíny, upravené podle zamýšleného vzhledu dutiny. Při třetí metodě - dodnes užívané pod názvem „^tracený vosk", „areperdue", „lost wax" - se nejprve vyrobil z vosku zamýšlený předmět; ten se pak obalil několika slabými vrstvami hlíny a vystavil žáru. Tím se uvnitř rozpustil vosk a vzniklá dutina se vyplnila roztaveným kovem; po ztuhnutí se hliněný obal rozbi! a ulitý předmět byl hotov.51)
Když se v 2. pol. II. tisíciletí př. n. 1. objevilo železo, brzy se zjistilo, že kováním se stane ještě tvrdším než bronz. Toto zjištění mělo také svůj rub: kdo ovládal zpracování železa, získal obrovskou převahu nad těmi, kdo tuto techniku neznali. Ve starobabylónské době mělo i surové železo velikou cenu - pětinásobek ceny stříbra, jež mělo cca dvojnásobnou hodnotu mědi. Když železo bylo v novobabylónské době běžným kovem, za 1 šekel stříbra se dostalo 225 šekelů surového železa.5í>
K slovu přišlo i zpracování zlata a stříbra. Zlato bylo bud přetavováno na vyšší stupeň ryzosti, nebo sléváno se stříbrem v elektron, ,$luté\lato"'. Slévačská technika se velmi rozvinula, jak dokazuji nálezy již z královského pohřebiště v Uru (III. a X. kap.). Analýzou meče z tohoto naleziště se zjistilo, že obsahuje 91,11 % zlata, 7,69% stříbra a 1,20% mědi.
Stříbro bylo získáváno z leštěnce stříbrného (argentitu), podobně jako olovo; bylo jej dost v Arménii a Malé Asii. Sargon Akkadský mluví o výpravě do „Stříbrných hor". Jaké trpkosti vznikly v mezinárodních vztazích pro „ošizenou" tavbu drahých kovů, poznali jsme již jinde (VII. kap.).
SKLO
A BARVY
Jiný významný chemický pochod se odehrával při výrobě skla a barev. Výroba skla53 vyvolává obdiv nad řemeslnickou dovedností mezopotámskeho člověka. Nebylo sice známo naše průhledné sklo a také sklo
irizujicí a propouštějící světlo se vyrábělo až ke sklonku I. tisíciletí př. n. 1. Avšak zeskelňování - glazura, a výroba taveného skelného materiálu, odborně nazývaného frita (tj. s příměsí mědi do barvy modré až modročerné), jsou doloženy již pro III. tisíciletí. Na objevu skla měli největší zásluhu řemeslníci, zabývající se emailováním. Emailovou pastu, místo aby ji přikládali pouze na podklad, také slévali ve hmotu (již počátkem II. tisíciletí př. n. 1.); z ní vytvářeli mělké kelímky a misky -hluboké vázy se z ní vyrobit nedaly.
Pro výrobu skla (sumersky anzach, akkadský an^achchu) - bylo bud mléčně bílé nebo tmavé - se dochovala řada původních „receptů"; nejobsáhlejší byl objeven v Aššurbanipalově knihovně. Je zachován na 36 větších a menších tabulkových úlomcích (celkem o 500 řádcích), jejich sebráni, přepis a překlad je mistrovským kouskem moderní asy-riologie.54' Dochoval se recept i pro výrobu rudého skla. Vedle zmíněné frity (ve starém Egyptě byla z ní získávána „egyptská modř") byla zhotovována glazura, poleva, která měla stejné fyzikální a celkem i chemické složení se sklem - lišila se toliko použitím, jako vnější povlak jiného materiálu. Konečně sem patřila též fajáns. Byla to bílá, tyrkysová nebo světle modrá masa z písku s nepatrným přídavkem vápna a sody; z té se vytvořily zamýšlené předměty, vypálené při žáru 870 °C a po vychlazení polité slabým skelným povlakem. Majolikové nádoby, figurky, perly a j. byly velmi oblíbeny.
Majolikové perly, přívěsky i pečetítka patří mezi nálezy již z chaláf-ského období (III. kap.); také skleněné perly z Ninive, Nuzi, Tell As-maru a Uru jsou známy od tohoto období až do poloviny II. tisíciletí př. n. 1. To vše svědčí o tom, že výroba skla měla svou kolébku v Mezopotámii, zejména severní, snad ještě dříve než v Egyptě. Od 1. pol. II. tisíciletí př. n. 1. se vyráběly ze skelné hmoty i nádoby rozmanitých tvarů.
Sklo, frita a majolika patřily mezi přepychové předměty. Byly nalezeny jen v palácích, chrámech, domech bohatých obchodníků a v jejich hrobech. Svou cenou se rovnaly drahokamům, jež vlastně měly napodobit. Proto se také dlouho nejevila nutnou výroba užitkového skla (okenní sklo bylo známo až od 3. a 4. stol. n. 1.), plně umožněná teprve vynálezem sklářské píšíaly.
Obsáhlý dokument z Ninive, nazvaný Báb kurt - „Dveře do tavič! pece", nebyl jen rozborem asi 60 sklářských receptů (zachovala se jich dobrá polovina), s množstvím technických a chemických, často těžce přeložitelných termínů, ale současně i sbírkou zaříkávání a magických úkonů, jak bylo módou ve II. tisíciletí př. n. 1. Stačí ukázka této magie s chemií:55*
„Jestliže chceš polomit ^úklady pro pec k taveni kovu, vyber si v příznivém měsíci příznivý den a pak polo^ výklady taviči pece. Jakmile postavil taviči pec a připravíš se k tavbě, postav tam bů%ky - ci^i člověk tam nesmi vkročit nečistý se jim nesmi přiblížit - nakupíš před ně oběti. Kdy^ chceš vložit kov do taviči pece, vykonej oběí... %apal oheň pod taviči pecí a pak do ní vlo% kov... Osoby, které chceš připustit k taviči peci, musí se očistit, teprve potom je mů^eŠ připustit k peci. Dřevo, kterým chceš topit... musí být nařezáno v měsíci Abu..."
Potom následuje návod k přípravě umělého lazuritu s přesnými údaji dávek jednotlivých složek a fází celé tavby až do vylití čistého lazuritu. Mistři střežili výrobní tajemství: např. slovo pro kámen (akkadsky abari) se psalo bud znakově, nebo slabičné jako a-ba-an; aby však učinili pojem pro ostatní nesrozumitelným, psali jej jako ha-bar-an, což podle svého šifrování četli jako aban, avšak nezasvěcenému tento výraz nedával smysl.58)
Také příprava barev svědčila o zdomácnění řady chemických pochodů v dílnách řemeslníků i umělců. Ukazuje se, že se podstatně nelišila od naší: běloba se docilovala z kostní moučky, čerň z manganu, modř a zeleň z kysličníku mědi; ultramarín se připravoval z lazuritu, rozdrceného na prášek. Bez povšimnutí nezůstalo ani barevné spektrum a slabé vrstvy interferenčních barev objevující se při lití oleje na vodu za dopadu slunečních paprsků.57* A také u barev nešlo jen o vědu, ale i o jejich magický nebo symbolický význam (X. kap.).
KOSMETIKA
Použití barviv bylo významné i v kosmetice; mezopotámska žena z horních vrstev znala již „make up" a černila si horní víčka práškem z leštěnce olověného, kdežto spodní si barvila do zelena práškem z malachitu. V obou případech šlo o velmi jemný pudr, nazývaný akkadsky guchlu, z čehož vzniklo arabské kochl, jenž měl též význam velmi jemného spiritusu - z tohoto výrazu se vytvořil náš alkohol.
Tak si kosmetika podává ruku s parfumerií, aplikovanou chemií denního života nejen žen, ale i mužů. Už od II. tis. př. n. 1. bylo známo, jak se získávají olejové výtažky z vonných dřev; v té době byly vyráběny cedrový a kasiový olej jako léky. Olej hrál roli nejen při tělesné práci, ale i při obětech, a proto k jeho získání byly dováženy cizokrajné rostliny, hlavně ze Sýrie a Libanonu.
Podobně jako měli Asyřané známou sbírku sklářských receptů, měli též receptář pro výrobu parfémů, sestavený dvěma ženami.581 Je to
samozřejmé, poněvadž žena jako vladárka kuchyně neužívala jí jen k přípravě jídel, ale též mastí a voňavek. 2ena s osvojenou praxí vaření neničia potíže při volbě vhodných kelímků, hrnků a nádob, ani při kombinaci nasakování a vytlačování výtažků, ani zahříváni vody a potom i oleje Jo žádoucího stupně. Přitom vyšlo najevo, že tyto postupy v přípravě parfémů zůstaly v podstatě stejné, od akkadských až po arabské výrobce.
LÉKAŘSTVÍ A LÉKY
Trvalo velmi dlouho a stálo to mnoho přemýšlení a práce, než se dospělo k nápravě nemoci nikoliv zaklínáním a vyháněním zlých duchú, ale hledáním příčin a odstraňováním následků, než se došlo od magie a exorcismu k vědecké medicíně. Donedávna byl „otcem lékařství" nazýván rodák z ostrova Kou - Hippokratés (5. stol. př. n. 1.). O tom, že už o dvě tisíciletí dříve existovalo rozvité lékařství mezi Eufratem a Tigridem, nevěděli v jeho době ani v Aténách, ani v Římě.
Způsobil to i otec dějepisu Herodot (Dějiny I, 197): z nesprávné informace svých průvodců podal o zacházení s nemocnými v Babylónii obraz značně zkreslený. Jeho tvrzení, že nemocní se přinášejí na tržiště, poněvadž není lékařů, a že se spoléhá na rady kolemjdoucích, kteří již byli předtím obdobným neduhem postiženi, mohlo platit nanejvýš pro venkovská sídliště.59) O takovém způsobu se zmiňuje ostatně i bible, líčí-li léčení nemocných Kristem. Města však měla své odborníky, a dokonce několik specializovaných druhů.
Pečetili váleček Urlugakdiny, dvorního a osobního lékaře Ur-Níngirma, syna Gudteva z La&íit-Girsu, z 22. stol. Ze sbírek pařížského Louvrů.
O obsahu díla Hippokratova jsou dnes pochybnosti; klínopisné ta bulky však mluví jasně, jaký léčebný postup byl zvolen a jaký lék lékař předepsal. Sumerského lékaře, který vykonával svou praxi v Uru okolo r. 2700 př. n. 1., známe již jménem: Lulu.60> Sbírkou více než tuctu receptů proslul anonymní nippurský lékař z konce III. tisíciletí; uvidíme ještě dále, že v jeho díle není stop po zaříkávání nebo magii.*1)
Po osobním lékaři syna Gudeova Ur-Ningirsua se dochoval pečetní váleček s textem: „Bo%e Edinmugi, náměstku boha Gira,jen% pomáhá rodícím matkám, Urlugaledina, lékař, je tvým služebníkem." Tedy současně reklama porodníka pod božskou ochranou. Na pečetním válečku je vyobrazení boha s jeho emblémy, dříve mylně považovanými za lékařské nástroje (obr. str. 273).
2 mnoha dochovaných pečetních válečků uvedme aspoň ještě jeden. Patřil asýrskemu lékaři Makkur-Mardukovi. V textu „razítka" čteme vedle obligátní invokace bohů: „Pečeť Makkur-Marduka, lékaře, syna Sínasarida, lékaře" - šlo tedy o dědičné rodinné zaměstnání.
Asyrský lékař Nabuleu proslavil své jméno příručkou s náznaky vědeckého zpracování, i když ji vcelku můžeme přirovnat k „domácím bylin-kářům". Má tři sloupce, v prvním jméno léčivé rostliny, v druhém nemoci, ve třetím způsob přípravy a užívání.62)
Lékař se nazýval akkadsky asú (sumersky azu) - „znalec vody", někdy též iazu - „znalec oleje". Pro pojem „lékařství" byl výraz asútu, dokonce se vyskytl výraz pro „vyšší (patrně specializované) lékařství" - a%u gallútu, užívaný též pro „vrchní lékařskou komoru" v Aššuru. Uvedený výklad byl ještě do včerejška přijímán asyriology s jednomyslnou samozřejmostí a pochopitelně se jím řídili i autoři populárních prací, jak naši čtenáři nedávno poznali v knize Kurta Poliaka „Medicína dávných civilizací". Asyriologie jako věda poměrně mladá je v ustavičném vývoji; co platilo včera, nemusí platit dnes, a tak výraz asú byl prozatím zařazen mezi slova, jejichž etymologie je nejistá. Závazný pramen - chicagský slovník asyrštiny - říká výslovně, že výraz „neznamená někoho ,kdo %ná vodu'" („not to be interpreted as ,one, who knows the wateť "). Přišlo se totiž na to, že znak vykládaný jako „znáti" je psán jiným způsobem, než aby to připouštělo běžný výklad slova. Filologové se dnes kloní k interpretaci výrazu asú jako písaře odborně školeného v léčení, stavějí jej tedy vedle jiných druhů řemesel.63)
Takto chápaný výraz lépe odpovídá i výrazům odvozeným z téhož slovního základu. V Chammurapiho zákonech se mluví o asú alpim nebo asú imerim (lékař dobytčete nebo osla = veterinář). Lékaři byli jakýmsi cechem, obdobným s cechy řemeslníků (V. kap.), zvaným asútu; v jeho čele stál představený, rab asi - „náčelník lékařů".64)
Lékaři podléhali spolu s členy jiných „cechů" vyšších služeb služební ořísaze, skládané před kněžími. Patrně býval u slavnostního aktu přítomen i zástupce paláce, jak nasvědčuje zpráva, zaslaná Aššurbanipalovi chrámovým veleknězem jeho metropole:
Králi, mému pánovi, tvůj služebník Ištaríumereš: bud pozdraven, králi, můj panel Necht'Nabu a Marduk žehnají králi, mému pánovi! Písaři, věštci, zaříkávači, lékaři, ptakopravci, hodnostáři paláce bydlící v městě, jsou povinni přísahou 16. dne měsíce Nisanu. Musí tedy přísahu vykonat qjtra."6^
Formuli přísahy mezopotámskych lékařů neznáme. Nevíme, zda se sliboval výkon povolání podle nejlepšího vědomí a schopností, jak říká IC. Poliak a jak tomu bylo v přísaze asklépiovců.
Mezopotamští lékaři měli své božské patrony. Poznali jsme již (VIILkap.)bohyni Gulu, nazývanou„paníjezdáváo^ítmrtvým";')e)imsym-bolem byl pes, podobně jako u řeckého Asklépia. Také její manžel, bůh Ninurta, platil nejen za boha války, ale i za osvoboditele lidstva od kleteb a nemocí. Božskými patrony lékařů byl i syn podsvětní bohyně Ereški-galy s příznačným jménem Nina^u, tj. doslovně „pan doktor", a její vnuk fjingi%j(ida - „pán pravého stromu"; jeho symbolem byl had vinoucí se okolo hole - dodnes odznak lékařství a lékárnictví.
O hadu se věřilo, jak dokládá např. epos o Gilgamešovi (XII. kap.), že svlékáním kůže stále obnovuje své mládí. V městě Deru se had jménem Sachan stal dvoupohlavním božstvem uctívaným jako „pán" nebo „paní" života. S6>
Chammurapi ve svých zákonech (IX. kap.) upravil pouze postavení lékaře a zvěrolékaře. Postavení gallabua vymezil jen jako značkovatele otroků, ač se mu přikládá také provádění úkonů dentisty.67) Nemázmínky o zaříkávačích, věštcích a exorcistech, kteří patřili k chrámovému kněžstvu a zabývali se rovněž léčením, ovšem cestou magie, poněvadž v rámci laicizace veřejné správy a soudnictví vůbec o knězích nemluví.
Chammurapi určil též honorář lékařů, jestliže těžkou operací zachránili pacientu život nebo zrak, spravili zlomenou kost nebo dali do pořádku poškozený sval. Současně určil jejich odpovědnost za zaviněnou smrt nebo ztrátu oka. Výška honoráře i míra odpovědnosti se řídila třídní příslušností pacienta.
Lékař byl vázán ještě jinými nařízeními, především obecně rituálními, dnes bychom řekli administrativními, která nedopadala na výkon jen jeho činnosti. Byly to předpisy o nepříznivých dnech, asýrsky limnu, „nešťastný den". V Asýrii byl to každý 7. den a jeho násobky, tedy 7., 14., 21., 28. dne v měsíci, a nadto ještě tzv. „den vzteku", tj. 19. den v měsíci, vzniklý přičtením 30 dnů z předchozího měsíce (tj. 49 = sedm-
krát sedm). O těchto dnech „pastýř všech lidí", tj. vladař, nesmí požít pečivo a maso připravené na dřevěném uhlí; nesmí vyměnit oděv a obléci nový šat, nesmí přinášet oběti, nesmí jet vozem a dávat rozkazy; věštec nesmí vykonávat činnost na místě skrytém a lékař nesmí ošetřovat nemocné.68*
Jiná opatření lze zahrnout už mezi preventivní a profylaktická. Epidemie nebyly vzácným zj evem: např. doklady z Mari (18. stol. př. n. 1.) ob-sahují hlášení „krajských hygieniků":
„Mému pánovi (králi Zimrilimovi) řekni toto: Takto mluví Kibri-Dagan (guvernér města Terky), tvůj služebník: ,Dagan a Ikrub-Il jsou %drávi. V města Terka a jeho okresu je v/e v pořádku. Jiná záležitost: V Kulchi-timu bůh pobírá dobytek i lidi - denně umírají dvě tři osoby. Rodina Pachlu-gajima, tvého služebníka, byla podřena bohem. Všechny děti jsou mrtvy a není nikoho, kdo by vedl domácnosť."
Vladař si vyžadoval hlášení o zdravotním stavu obyvatelstva, i když byl na válečných výpravách:
„Pokudjde o nákazy, o nichž můj pán žádal zprávu, pak v Tuttulu propukly, ale mrtvých je málo. V Dunnumu zemřelo ve dvou dnech na dvacet lidí. Lidé opustili město a odešli na venkov. Mubán a Manuchattan, místa v okolí Dunnumu, nebyla %asa%ena. Nákaza je pouze v Dunnumu. Mari a jeho kraj nejsou ^asa^eny."
Boj proti infekci, který už může být pravzorem moderních profylaktických opatření, byl vystupňován, šlo-li o udržení hygieny přímo ve vladařově paláci. Vladař varuje před nebezpečím infekce svou choť Šip-tum:
„Slyšel jsem, že dvorní dáma Nanname nakažlivě onemocněla. Hodně se přece stýkala s personálem paláce a ve svých vlastních komnatách přijímala řadu návštěvnic! Nařidproto, aby nadále nikdo nepil z jejího poháru, aby se nikdo neposadil na její sedadlo nebo neuložil na její lože. Af už nepřijímá v paláci tolik návštěvnic! její choroba je nakažlivá!"^
Takových svědectví, až udivující, ale přece jen pochopitelné péče o hygienu v zemi, je více. Pro asyrské lékaře platily směrnice „vrchní lékařské komory" při Aššurbanipalovč paláci v Aššuru. Mezi jiným zde čteme:
„Jestliže někdo onemocní žloutenkou a jeho ob Hřej, hlava, celé tělo a dokonce kořen jazyka byly již zachváceny, takového nemocného se lékař nesmí rukou dotknout, takový člověk se neuzdraví, zemře."10)
Na rozdíl od ášipua, experta v magii (VIII. kap.), o jehož léčebných metodách se zachovalo mnoho zpráv ve veliké sérii o 40 tabulkách (viz ještě dále), známe zatím jen málo dokladů pro vyšetřovací a léčebný postup asúa, tedy lékaře, který v zásadě užíval při léčbě přirozených prostředků, opřených o tehdejší vědecké poznáni. Cil, který sledovali asú i ášipu, byl ovšem totožný: vyléčení člověka.71' Zdá se, že oborem, ve který zaříkávač a exorcista nevkročili, byla chirurgie v nejširším slova smyslu. Zákony Chammurapiho, jak víme, mluví obecně o „těžké operaci" bronzovým skalpelem, o záchraně oka, vyléčeni zlomeného údu nebo poškozeného svalu. Od strohých paragrafů nemůžeme očekávat podrobnosti zajímavé z lékařského hlediska. Zato najdeme o chirurgii pozoruhodné nápisy na hliněných tabulkách:
„Jestliže na lebce nemocného je absces plný tekutiny..., otevřeš jej, očistíš lebku a odstraníš tekutinu."12''
„... abys vykořenil neduh, napadneš jej špičkou skalpelu..., jestliže neduh pronikl až do morku kosti, odstraníš jej, vyčistíš kost a vyjmeš odumřelou Äžr/."73'
Porušený text další asyrské tabulky74' patrně mluvil o odstranění amé-bového jaterního abscesu. Je tu návod k punkci mezi 8. a 9. žebrem, odkud má být vyňata zhnisaná tekutina.
Mnoho dohadů bylo vysloveno k trepanaci lebky, připouští se její znalost dokonce již v pravěku. Soudí se na ni podle pravidelných, elipsovitých otvorů. Byly zjištěny na lebkách tří členů asyrské posádky v palestinském Láchiši, kde zahynuli v 8. stol. př. n. 1. Dnes hledají někteří odborníci příčinu těchto lebečních otvorů nikoliv v zásahu dávného chirurga, nýbrž v následcích zranění.75'
Mnoho nejasností je dosud okolo operačního řezu v krajině nadoč-ního oblouku (akkadsky nakkapttí); Chammurapi (§215) o něm mluví jako o zákroku k záchraně oka, neudává však bližší příznaky neduhu. Jeden z předních odborníků v mezopotámskych lékařských textech, René Labat, vylučuje, že mohlo jít o operaci šedého zákalu, jak se mnohdy tvrdí; soudí, že nešlo vůbec o operaci oka,76 nýbrž o rozříznutí nadoč-ního otoku, který se dodnes vyskytuje v Iráku a je nazýván „bagdadskou boulí". Dojde-li zanedbáním tohoto případu77' k vylití hnisu do oka, nemocný často o ně přijde. Tím padá i domněnka, že jde o operaci stra-bismu, uváděná Pollakem.
Dochoval se neúplný fragment asyrské tabulky, ze kterého lze vyčíst předvětí: „Jestliže oko nemocného je pokryto ,stínem\ se skalpelem..."1^ Poněkud více říká jiná, rovněž poškozená asyrská tabulka: „Jestliže oči někoho (jsou pokryty) těžkým ,stínem', který nezmizí po lékařově zásahu, ale neustále se vrací.. ."79>
Často se žehrá na suchopárnost právních dokumentů: kolik zajímavých věcí však prozradily o mezopotámske společnosti. Dík jedné takové „suchopárné" smlouvě o adopci dvouletého chlapce se dovídáme, že přišel na svět císařským řezem. Smlouva je datována z 23. roku vlády Chammurapiho a uvádí, že adoptované dítě bylo „vybráno z lůna11 své umírající (nebo právě zemřelé) matky.80)
Chirurgické zákroky na vnitřních orgánech nebyly známy. Odpor k mrtvolám, vyplývající z náboženských představ, vylučoval pitvy a tím i získání anatomických znalostí lidského těla. Tak např. se nevědělo o slezine ani o močovém měchýři. Bylo nejasné, co jsou žíly, tepny, cévy, nervy, šlachy apod. Zájem byl především o vnitřnosti prozkoumané u zvířecích obětí: játra, žlučník. Dochovaly se i modely jater (VIII. kap.), ovšem k účelům věštby.81)
Máme řadu diagnóz o příznacích jaterních onemocnění: „Když nemocný se nají a pocítí bolesti v žaludeční krajine, cítí vnitřní pálení a při zvracení\e sebe dostává %luč..." To je však nález nikoliv lékaře asňa, nýbrž zaříkávače ášipua, který podrobně popsal symptomy jaterního neduhu, stanovil také léky, převážně rostlinné (zejména stálozelené -cypřiše), sůl a roztoky různých koření ve víně, které bylo nutno dát nemocnému při východu Jitřenky (tedy patrně na lačno). Následuje prognóza: „Nemocný se uzdraví."^
Oisty astía a ášipua za stejným cílem nejsou vždy totožné. První se opírá jen o nalezené symptomy nemoci a hledá způsob léčby ve vyzkoušených prostředcích. Druhý se snaží o zjištění démonů, tedy nadpřirozených sil, jako původců choroby, kterých chce nemocného zbavit zaří-káváním a exorcismem. Někdy sahá i k „přirozeným" lékům jako asú.
Rozpor i styčné body mezi oběma názorně podává „Akkadská rukojeť lékařských diagnóz a prognóz", jak nazval René Labat83) sbírku 40 tabulek, rozdělených do pěti sérií, očíslovaných a opatřených informačním titulem. Bylo to opravdové zdravotnické vádemékum, které se dočkalo řady téměř nezměněných „vydání", od 8. až do 5. stol. př. n. 1.: Není vyloučeno, že jeho kořeny sahaly až do doby kasitské, možná až k Chammurapimu. První dvě tabulky jsou ryze magické. Stačí malá ukázka:
„Když exorcista králi k domu nemocného ...a dveře domu, kde h$i nemocný, Zaskřípnou, nemocný %emře... Jestliže exorcista potká černého psa nebo černé sele, nemocný %emře... Jestliže had spadne na lůžko nemocného, nemocný se uzdraví. Jestliže štír se drtina stěně proti tváři nemocného, nemocjej opustí..."
Ve 3. až 35. tabulce nejde už jen o úkony magické, ale také o přirozenou diagnózu a prognózu. „Jestliže hlava, krk a záda působí nemocnému bolest, jde o namočení svalu."
Ovšem, nejčastěji se dočteme, že taková a taková choroba je následek doteku ruky určitého božstva, vždy však zůstávají pozoruhodné popisy symptomů jednotlivých chorob. Právě tím, že tato „zdravotnická rukojeť' se dotýká hlavních lékařských aktů - symptomatologie, etiologie, diagnózy a prognózy, je historickým mezníkem ve vývoji lékařské vědy. Kolik zkušeností prozrazuje její teze, kterou podáváme z ní závěrem:
„Jestliže nemocný je pokryt červenou vyrážkou a jeho tělo černá, byl tím zachvácen po souloži s jistou %enou: je to dotek ,ruky boha Sína'; uzdravíse."84>
Zaříkávač působil na nemocného především psychologicky. Nemocný viděl v něm kněze, o kterém věřil, že jej má zbavit zlých démonů, původců nemoci. Když slyšel, jak vyslovuje zaříkávání a vyhání zlé duchy, snad se mu ulevilo, neboť to byla sugestivní slova, na nichž lpěla patina staletí:
„Jsem ^aklínač, velekněz Eův..., jakmile vstoupím do domu nemocného, Samašje přede mnou, Sin %a mnou, Nergal po pravici, Ninurta po levici. Jakmile se přiblížím k nemocnému, jakmile mu polomím ruku na hlavu, at dobrý duch, ať příznivý stránce jsou mi po boku!
Zlý Utukku, zlý Alu..., nemoci, smrti, ...zjý osude, ač jsi kdokoliv, vzdal se ode mne ! Odejdi z tohoto domu! Já jsem zaklínač Eův ! Já rozestřu nad nemocným zaklínání! ... Vzdal se ode mne! Zaklínám tě nebem, zaklínám tě zemí. Nepřibližuj se k tomuto člověku..., nevracej se k němu! Jsem vymítač, který přemohl zemi! Jsem zaklínač, který prochází celým městem!... Jakmile jsem u nemocného, jehož se Zmocn^ Namtar, na nějž padl Asakku, jakmile se k nemocnému přiblížím, abych prohlédl jeho ž'b a svaly, abych prozkoumal jeho tělo.. „jakmile nemocného potěším, jakmile se dotknu tváře nemocného....Jakmile začnu zaříkávání z Eridu, ať dobrý duch, ať příznivý strážce, ai se oba drží---'- Odznaky Eovy jsou v mých rukou, dřín, vznešená zbraň Anuova, je v mých rukou. Mám ve své ruce palmovou ratolest veliké síly.
...Ve své pravici držím havrana, posla bohů, ...sokola, vzácného ptáka, držím v levici, proti tvým zjým úmyslům, proti tobě jsem se zahalil do červeného pláště, který vzbuzuje hrůzu. Na zárubeň dveří jsem pověsil rejska a na kolíček jsem zavěsil snítku kaparovníku.*^ Bičem jsem bil tvé tělo jak ovčí kožich.. ."85>
Doplníme-li obraz exorcisty ještě představou jeho vyholené tváře a hlavy (její obdobou je tonzura katolických kněží), pak nepřekvapí, že účinek všech těchto magických ceremonií mohl být pro zdravotní stav
*) Capparis spinosa (kapara obecná), trnitý keř, rostoucí v suchých písčinách jižní Evropy a Orientu; její pupence jsou známy pod jménem kaprlata.
nemocného někdy i příznivější než strohý postup lékaře asúa, který, podle všech pravidel soudobé lékařské vědy, např. nutil nemocného v parném ovzduší k pocení, poněvadž věděl, že touto cestou sníží horečku.*«)
LÉKÁRNICTVÍ
S léčením souvisí také lékárniccví, jehož dlouhou tradici potvrzuje sumerský soupis léků z konce III. tisíciletí. Byl objeven v Nippuru sumerskými archeology a uložen ve vitríně Univerzitního muzea ve Filadelfii. Je na tabulce nijak zevně nápadné, ani její formát 9,5x16 cm jív nepropůjčoval zvláštní lákavost. Její přední strana nadto byla poškozená. První pokus o překlad ztroskotal, nejen pro fragmentárnost, ale také pro nesrozumitelnost velké řady výrazů.87* Úsilí o její překlad vytvořilo přímo detektivní drama sumerologie posledních let. Dejme slovo S. N. Kramerovi, který zápas o tajemství této tabulky nakonec vyhrál:
„Když jsem se sta^ konservátorem tabulkových sbírek Universitního musea, často mne to táhlo k vitríně, kde byla ulomena tato Jékařská1 tabulka, a přinesl jsem si ji na stůl, abych ji prostudoval. Nejednou jsem byl v pokušení, abych se pokusil o překlad. Naštěstí jsem nikdy nepodlehl. V%dy jsem ji vrátil na místo a vyčkával vhodné chvíle.
Jednoho sobotního rána na jaře v r. 1953 přišel do mé studovny mladý nmš, který se představil jako Martin Letey, chemik % Filadelfie. Právě byl promován na doktora přírodních věd a šfidal mne, sfia nevím o nějakých sumerských tabulkách, kterých by mohl použít pro svou práci s dějin přírodních věd. Nadešla moje chvílel Ještě jednou jsem vyzvedl tabulku s vitríny, avšak tentokráte jsem ji spět jis neuložil, dokud nebyla aspoň pokusmo přelomena. Pracovali jsme s Leveyem na textu několik týdnů. Nejprve jsem se omesil na čtení sumerských spakň a na rosbor mluvnické stavby. Martin Lcvey pak dokonalou stálostí starověkých technologických a chemických postupů oživil srosumitelné části prvního receptáře lidstva."^
Převážná část receptáře - více než 25 receptů - patřila do sféry botaniky. Z rostlin to byl dymián, ločidlo, myrta, lupina, kasia, ječmen. Ze stromů : hrušeň, vrba, datlovník, fíkovník, jedle, cedr aj. Léky se získávaly z výtažků nebo sušením rozemletých kořenů, listů, květů, kůry a mízy. Uchovávaly se tak jako dnes v práškové, tuhé nebo kapalné formě. Z živočišné oblasti se používalo mléka, hadí kůže, želvího krunýře aj. Z nerostů je jmenován chlorid sodný - sůl neznámého charakteru,89' a dusičnan draselný (sanytr), první jako látka antiseptická, druhý jako stavící prostředek.
Lék se získával smíšením jednotlivých náležitostí, roztlučených na prášek, rozpuštěných v předepsaném roztoku, přefiltrován s přidáním různých ingrediencí. Jeden takový recept zněl:
„Rosdrf na prášek říční hlínu, uhnět ji s vodou a medem, přelej přes toto těsto
mořský olej a horký olej s cedru!" Jiný recept předpisoval, aby bylo na prášek rozdrceno suché jablko s kořenem chebule (menisperma), rozpuštěno v pivu a dáno nemocnému k vypití.
V zachované části receptáře nemáme však uvedeno ani dávkování, ani údaj, proti jaké chorobě je ten který recept indikován. Buď to bylo obsaženo na poškozené straně tabulky, nebo o tom pojednávaly tabulky větší, do jejichž série naše tabulka patřila. Mohlo ovšem jít také o pouhou cvičnou tabulku žáka nippurské školy.
PORODNÍ BÁBY
Mezi osobami, kterým připadla péče o zdraví člověka, nesmí být opomenuta porodní bába, které Sumerové říkali šáb-zu - „znalá mateřského lůna", akkadsky šabsútum,90' tak jako u nás bývaly v úctě vědmv a jako Francouzi dosud mají „femme sage" - moudrou ženu.
Známe dokonce i prapatronku tohoto povolání: v báji o Atrachasisovi (XII. kap.) měla „moudrá" bohyně Mami, „porodní bába bohů", pomáhat při stvoření člověka. V sumersko-akkadských sylabářích najdou se sumerské výrazy, které pro šáb-zu mají akkadsky ekvivalent nejen šabsútum, ale Igallábum (= holič): mezi první úkony porodní báby, které se nezměnily ani u její moderní kolegyně, patřilo oholení podbřišku
nastávající rodičky.
Mnoho jejích úkonů bylo ovšem i ryze magických: k tělu rodičky byly přikládány „byliny rození" nebo „kámen rození", v němž byla vyhloubena dutina pro malý oblázek, symbol plodu v těle matčině. Byla také pronášena zaříkávání, zejména proti zkázonosné Lamaště (VIII. kap.). Rodičku mazali k urychlení porodu olejem, smíšeným s prachem z cest, „kudy lidé nejvíc chodí" : tím Lamaštu - v podobě infekce - zůstala přede dveřmi.
Ve známé „Rukojeti diagnos a prognos" je poslední tabulka věnována věcem okolo porodu:
„Jestliže čelo těhotně šeny je sluté, dítě, které nosí, je chlapec... jestlify její čelo je leskle bílé, dítě, které nosí, je dívka - bude bohatá;jestliže je černě, dítě,
které nosí, je dívka - bude $ít v míru; jestliže je červené, dítě, které nosí, je chlapec - i^emře"
Třebaže se porodnictvím zabývali lékaři, jak svědčí známý pečetní váleček Urlugaledinův z Uru, bylo hlavně v rukách porodní báby. Bylo zaměstnáním váženým a mělo do jisté míry úřední charakter. Soudní protokol z doby Samsuilunovy nás seznamuje se sporem o otcovský původ; zevrubně se líčí, jak matka zemřelého otce dala úřední cestou zavolat porodní bábu, která asistovala u snachy při porodu vnoučete. Svědectví porodní báby znemožní strýcům pohrobka, aby jej vydědili.91) V dvorních dekretech asýrskych vladařů bývá porodní bába uváděna vedle chrámových kněžek kadíš t um, s nimiž obývala stejný dům. Obě sloužily matkám. Kadištum byla zpravidla přibírána jako kojná a její postavení upravily zákony Chammurapiho (IX. kap.).
azu spolu s prvním chemikem a lékárníkem. Sami zaříkávači a exorcisté ľ Zněkdv tušili že nevystačí se svými démony a s dotyky rukou i^TÍÍÄ - kloub potřebám života prostředky, které pro-věřil sám život.
NEMOCNICE
A ÚTULKY CHOROMYSLNÝCH
Nemocnice známy ještě nebyly - ovšem dům, kde ležel nemocný, byl již zevně k rozeznání: vchod byl natřen sádrou s asfaltem, visely na něm amulety se soškami bohů a démonů, někdy bylo pod práh zakopáno obětní zvíře. U lože nemocného byla kaditelnice a pochodeň, u jeho hlavy bylo někdy obětní kůzle.92) V Chammurapiho zákonech (§ 148) se ukládá manželu, který se rozvedl s manželkou pro její vážnou chorobu, aby jí vystavěl příbytek, ve kterém by doživotně bydlela.
Ani pro duševně choré nebyly zřizovány útulky. Rozlišovalo se mezi přechodnou chorobou, trvalou demencí a demoralizací. Slabomyslné osoby byly dokonce pro svou neškodnost užívány při některých dvorských příležitostech, aby hrály funkci vladařova dvojníka: „Aj^ dojde v Akkadu k patrném Mísíce, bude slabomyslný postaven na místo krále, aby neblahé dny proběhly pro krále be% ohromení,"93) Osoby trpící halucinacemi přímo provokovaly k zaříkávání a věštbám. Ve známé rukojeti se dočteme např.: „jestliže někdo je dlouho nemocen a blouzní, %e vidí berana, ^ustane nemocen a %emře... Jestliže někdo je dlouho nemocen a blouzní, $e vidí gazelu, tento nemocný se u^draví."si>
Konflikt racionalismu s metafyzikou se ohlašoval v nejednom oboru myšlení tehdejšího člověka, sotva se však projevil v takovém vystupňování jako právě v lékařství. Tam, kde šlo o lidský život a zdraví, splácela se sice daň neodmyslitelnému světu nadpřirozených sil, ale šlo se nad něj i proti němu. Tento usilovný zápas probojovával již sumerský